Sovětský úvod do studia mluveného jazyka

Olga Müllerová

[Discussion]

(pdf)

Советское введение в теорию устного языка / A Soviet introduction into the study of spoken language

Sovětské práce zabývající se popisem hovorové ruštiny jsou z velké části materiálové,[1] jak to vyžaduje předmět zkoumání — texty, vznikající v různých komunikačních situacích denního spontánního styku. Přinášejí vedle důkladného rozboru hláskoslovných, morfologických, slovotvorných, syntaktických a lexikálních jevů i zobecnění týkající se jednak gramatiky spontánního mluveného textu (např. popis typických syntaktických modelů hovorové ruštiny, obecné tendence slovotvorné atp., srov. o tom u Müllerové, 1983, 1985), jednak působení mimojazykových podmínek vzniku a průběhu spontánní neoficiální komunikace.

Práce J. M. Skrebneva Vvedenije v kolokvialistiku, Saratov 1985 (209 s.), o níž zde chceme referovat, je poněkud jiného charakteru. Nepodává obraz o empirickém [223]zkoumání hovorové ruštiny, ale na základě vlastních autorových poznatků a znalostí prací materiálových podává návrh na řešení některých obecných teoretických otázek jazykovědné disciplíny, která se konstituovala v průběhu posledních dvaceti let a pro kterou autor publikace zavádí název kolokvialistika (uvedl ho už Devkin, 1974).

Publikace je rozdělena do tří částí, každá z nich se člení do krátkých kapitol. Za každou kapitolou jsou uvedeny poznámky a odkazy na literaturu; bohužel z mnoha položek ruských i jiných se většina datuje do 60. let. S novější literaturou a ani s literaturou z oblasti textové lingvistiky, teorie řečových aktů, řečových jednání, teorie dialogu atp. autor nepracoval, i když by publikace svým obsahem umožňovala zařazení do tohoto kontextu a ne neužitečnou konfrontaci s ním.

V první části se věnuje pozornost předmětu kolokvialistiky — hovorovému jazyku (běžně mluveným projevům v naší terminologii), oprávněnosti a možnosti jejího zkoumání. Z myšlenek a postřehů jako důležité se nám jeví konstatování, že sama podstata hovorového jazyka téměř vylučuje možnost jejího normování (v běžném pojetí) a že se vytváří zdání asystémovosti, chaotičnosti. Je to hlavně způsobeno spontánností a neoficiálností ústního jazykového styku, působením mimojazykových faktorů a podřízeností mimojazykové činnosti. Na druhé straně je ale třeba brát v úvahu značnou míru automatizovanosti opakovaných komunikačních aktů, do kterých komunikanti vstupují v podstatě podvědomě, „mechanicky“. Důsledky společného působení těchto (a dalších) činitelů lze hledat v systému forem denního jazykového styku, který každý rodilý uživatel jazyka ovládá a má intuitivně neustále k dispozici. V tom také tkví jistá systémová uspořádanost hovorové řeči; lze hledat její zejména syntaktické, ale i další rysy (jak k tomu také už byly položeny základy právě v pracích o hovorové ruštině).

Ve výkladu vychází autor od obecnějších otázek: vyslovuje se o vztahu jazyka, řeči a textu, o postavení hovorového jazyka v systému národního jazyka. Zařazuje ho do souhrnu subjazyků, které dohromady tvoří národní jazyk; subjazyky přitom vymezuje neurčitě jenom z hlediska specifičnosti jednotek (absolutně specifické jednotky charakteristické pro určitý subjazyk, relativně specifické jednotky vyskytující se ve více než jednom subjazyku a nespecifické (neutrální) jednotky, společné pro všechny potenciální, vydělitelné subjazyky). Soubory specifických jednotek odpovídají v podstatě stylovým vrstvám v pojetí Jedličkově (1974); rozdíly mezi subjazyky jsou — podle autora — rozdíly stylistické. Objekt kolokvialistiky, hovorový jazyk je možno určit jako subjazyk, který zprostředkovává komunikaci ve sféře denního styku. Vlastním předmětem zkoumání kolokvialistiky je struktura specifických jednotek tohoto subjazyka. Autor považuje popis specifiky tohoto subjazyka za popis stylistický a kolokvialistiku chápe jako část, dílčí oblast jazykové stylistiky.

Vlastní vymezení hovorového subjazyka provádí pomocí mimojazykových faktorů sféry jeho užívání (ústní charakter jazykových projevů, tematika spjatá s běžným denním životem, stereotypnost řečových aktů,[2] dialogická forma, závislost na mimojazykové činnosti partnerů, spontánnost, emocionálnost, bezprostřednost styku, neoficiálnost vztahů mezi účastníky řečového aktu).[3] Tyto faktory se neuplatňují vždy a všechny ve stejné míře; čím více jich však „vstupuje do hry“, tím více se produkované texty ocitají v „centru“ hovorového subjazyka. Za nejpodstatnější z nich považuje ve shodě s většinou dalších autorů faktor poslední, totiž neoficiálnost komunikace. Ten je také nutný pro odlišení hovorového jazyka od jiných lingvistických objektů. Neoficiálnost komunikace jako základní rys hovorové sféry podmiňuje základní vlastnost běžně mluveného textu, totiž užívání hovorových jazykových prostředků, především syntaktických.

[224]Dále se autor zabývá zástupností jazykových jednotek, které se vyskytují v hovorovém jazyku. Konstatuje, že v něm není pevné spojení mezi (široce chápaným) jazykovým znakem a předmětem skutečnosti. To se projevuje ve vzájemné zaměnitelnosti znaků (slov, konstrukcí) a ve variantnosti jejich forem. Největší zaměnitelnost lze pozorovat ve funkčně-syntaktickém plánu: jakákoli jednotka slovem počínaje (slovní spojení, neúplné, fragmentární konstrukce atp.) může fungovat jako věta. Uvádí případy substitucí: místo jednoslovného označení se užívá složitá struktura, např. perifráze, část slova nebo slovního spojení se užívá místo celé jednotky, např. okazionální zkráceniny, fragmenty slova, k substitucím počítá dokonce i elipsu. To, že náhražky, substituty jsou dostatečně informativní, objasňuje se podřízeností jazyka mimojazykové skutečnosti a mimořečové činnosti.

Poukazuje na protiklady, které ztěžují popis hovorového jazyka, např. na protiklad mezi dynamikou řečové činnosti a snahou o popis statiky (popis prakticky nemůže obsáhnout synchronní stav jazyka, segmenty textu hodnocené jako deformované se v průběhu času často rozšiřují a jako deformované se přestávají pociťovat), na protiklad mezi snahou lingvistiky zpravidelňovat model objektu a substitučními tendencemi hovorového jazyka (segment textu může mít situační význam, který lingvistika nemůže předpovědět). Uvádí se protiklad mezi představou o zřetelných hranicích lingvistického objektu (hovorového jazyka) a neurčitostí faktických hranic mezi jazykovou a mimojazykovou skutečností (nelze kategoricky tvrdit, že struktury objevující se v hovorových textech jsou realizacemi modelů hovorového jazyka a ne výsledkem mimojazykových deformací modelů textů psaných). Je nutno v této souvislosti souhlasit s autorovým názorem, že závěry z oblasti hovorového jazyka musí být nutně aproximativní, nekategorické. Vyžadovat jednoznačné závěry a soudy není v souladu s mnohotvárností a proměnlivostí jeho forem.

K obecné problematice patří ještě různé způsoby klasifikace specifických hovorových jevů; z tohoto hlediska se poukazuje na práce o hovorové ruštině, v nichž základem klasifikace jevů jsou dvě protikladné tendence — tendence k nadbytečnosti na straně jedné a k úspornosti, ekonomii na straně druhé (Zemská tento již dříve uváděný protiklad označuje jako tendenci k nadbytečnosti a tendenci k synkretismu). I v publikaci Skrebnevově se staví na protikladu obdobných tendencí — nazývá je tendencí implikativní a explikativní (srov. o nich dále).

Po probrání řady závažných obecných jazykových problémů se část druhá soustřeďuje na některé obecné problémy syntaxe hovorového jazyka. Syntaktickou stavbu a slovní zásobu pokládá autor správně za dominantní ve formování specifiky hovorového jazyka a z nich syntax za složku primární (hovorovost textu je dána především užitím hovorových syntaktických modelů při jeho formování, slovní zásoba je složkou doplňující). Hlavní pozornost je věnována stanovení principů identifikace věty v hovorových textech. Autor vyslovuje řadu pochybností o jednoznačné existenci věty vůbec (lze ovšem souhlasit s formulací, že pojem věta znamená míru členění textu, že je to instrument poznání jazyka a ne konkrétní jazyková danost) a zejména pak ve spontánním mluveném projevu, kde navíc přibývají potíže se stanovením jejích hranic. Přesto však se této syntaktické jednotky nevzdává a činí ji východiskem popisu syntaxe mluvených textů. Ze čtyř podstatných vlastností věty (geneze a způsob jejího tvoření, obsahová stránka, formální stránka a její cílové určení, tj. funkce) vlastnost poslední pokládá za nejdůležitější a vlastně jedinou, jíž se věta bezpečně odlišuje od jiných jazykových jednotek. Je ovšem třeba dodat, že autor široce a neurčitě vymezuje větu jako jakoukoli jazykovou strukturu (konstrukci), která funguje jako prostředek komunikace (něco sděluje, vypovídá). Jde tedy v hovorovém textu často o takové konstrukce, které představují nepredikační slovní spojení (i o jednotlivá slova či konstrukce fragmentární), ale plní sdělovací komunikativní funkci. Pro jejich registraci i popis je ovšem nutný zvláštní systém pojmů [225]a speciální terminologie. Nevyřešena zůstává otázka vydělení a hranic věty v hovorovém textu. Při zjišťování, zda jednotlivá slova textu mají jen charakter pojmenovací, nebo sdělovací, komunikativní, bere v úvahu jejich začlenění do melodického průběhu a operuje i s aktuálním členěním, ovšem v podstatě jen formálně a bez jeho využití pro řešení vlastní syntaktické problematiky.

Třetí část práce chce podat náčrt klasifikace specifických syntaktických konstrukcí hovorových textů, ne však v jednom jazyce, ale obecně. Uvádějí se příklady jednotlivých konstrukcí na materiále ruských, polských, německých, anglických, francouzských a španělských divadelních her. Dokládá (srov. už Zemská, 1983a) srovnáním analogických syntaktických konstrukcí z příslušných jazyků, že hovorovým textům několika jazyků, které se od sebe liší v gramatické stavbě, jsou vlastní obecné, společné syntaktické rysy. Mnoho analogických syntaktických rysů je pochopitelně podmíněno podobností mimojazykových podmínek komunikace v různých jazycích. Důsledkem působení těchto podmínek jsou dvě tendence vytvářející dialektickou jednotu: spontánnost a afektivnost komunikace vyvolávají explikativní tendenci (tzn. tendenci k explicitnosti až nadbytečnosti vyjadřování), která má vliv na formování explikativních modelů hovorového subjazyka, situačnost a dialogičnost komunikace naopak omezují požadavek plnosti a přesnosti vyjádření a umožňují projevy implikativní tendence, jejímž působením se vytvářejí formálně „neplné“ hovorové modely. Jde tedy v podstatě o poněkud modifikovaný zmíněný protiklad mezi tendencí k nadbytečnosti a tendencí k úspornosti, ekonomii, který se také v mluvené spontánní komunikaci nepochybně uplatňuje. Autor této publikace ho bere za základ klasifikace syntaktických konstrukcí na dvě skupiny, které jsou ovšem jen rámcové a které zahrnují syntaktické konstrukce dosti různorodé. Ty se však dále nepopisují ani nevysvětlují a uvedené příklady (vždy z většiny jmenovaných jazyků) mají jen ilustrační charakter. Přesto je zřejmé, že každý z typů má mnoho modifikací, a to jak v jednom jazyce, tak při srovnávání jazyků navzájem; zde ještě navíc působí mnohdy charakteristické rysy jejich gramatické stavby.

Mezi konstrukce utvářené vlivem explikativní tendence řadí všechny případy, v nichž jsou pauzou odděleny segmenty textu, které se k sobě syntakticky váží, a jakékoli případy „neekonomické“ syntaktické organizace výpovědi. Označuje je souhrnně jako rozčlenění potenciálního syntaktického celku. Zahrnuje sem jevy, které se označují jako parcelace (srov. u nás Nekvapil (1985), s termínem parcelace se však nepracuje), konstrukce s intonačně odděleným substantivem na začátku (většinou v nominativu), které je gramaticky začleněno až v následující vlastní konstrukci (s možností substituce zájmenem, synonymem atp.).[4]

Další skupinu projevů explikativní tendence v hovorové syntaxi označuje jako dešifraci. Ta zahrnuje různé způsoby zpřesňování významu. Jde o způsoby formulování protikladné k předcházejícím, u nichž se nejprve uvede obsah a teprve pak se gramaticky formuje. U druhů dešifrace naopak do hotové jazykové formy se teprve „dodává“ obsah. Patří sem případy anticipace (např. v češtině Napíšu to odpoledne, ten úkol z matematiky), otázky s vlastní odpovědí (např. Splnil jsem ten úkol? Splnil), přeptání (perespros) v dialogu (např. A: Hledám pana Nováka. B: Pana Nováka? Není tady).

Mezi projevy explikativní tendence řadí autor poněkud mechanicky i různé nadbytečné prvky vyjadřování (opakování všeho druhu, hezitační výrazy a konstrukce zaplňující pauzy, apelativní slova, citoslovce, vsuvky, perifrastické způsoby vyjádření atp.).

Implikativní tendencí se vysvětluje vznik dalších syntaktických konstrukcí a jevů syntaxe hovorového subjazyka, jejichž společnou vlastností, jak bylo řečeno, je [226]úspornost, ekonomičnost, náznakovost. Sem řadí autor konstrukce v širokém slova smyslu eliptické, atributivní slovní spojení ve funkci věty, dále skupinu intonačně izolovaných jednotek (např. vedlejších vět, vět potenciálně souřadných, ale i spojek atp.).

Jednu z kapitol této části věnoval autor projevům implikativní tendence v dialogu, např. takovým jevům, kdy druhý (reagující) mluvčí jen dodává k předcházející replice prvního mluvčího nějaký jazykový prvek. Postihuje i ty zajímavé jevy úspornosti, kdy kladná explicitní odpověď na otázku se jen vyrozumívá, vyplývá z vyslovené odpověďové repliky, která už sděluje další informaci, svým obsahem již předpokládající, beroucí na vědomí (nepronesenou) kladnou odpověď. Upozorňuje na dialogickou elipsu (ve dvojici otázka a odpověď je přirozené, že odpověďová replika obsahuje jen tu informaci, která není v tázací replice).

Předností a vlastně novým rysem recenzované publikace o hovorovém jazyce (o běžně mluvených projevech) v porovnání např. se zmíněnými publikacemi o hovorové ruštině je snaha o zobecnění výsledků empirických výzkumů, projednání některých obecnějazykových problémů pod zorným úhlem sféry běžné denní komunikace. Je ovšem třeba říci, že řešení některých obecných problémů není úplně uspokojivé; platí to především podle našeho názoru o vymezení věty vůbec a v hovorovém jazyce zvlášť. Zjevný je také nesoulad mezi třetí, materiálovou částí a prvními dvěma částmi teoretickými. Zatímco v teoretických výkladech se intonace a vůbec zvukový průběh textu považují za podstatné rysy a staví se na nich, část praktická je založena na korpusu psaných textů, v nichž zvukový průběh, jak autor sám dokazuje, je nedostatečně zobrazován interpunkcí.[5] Jen obrysové je členění jevů explikativních a implikativních, jejich podrobnější zkoumání vyžaduje jemnější a citlivější klasifikaci a ohled na působení dalších faktorů mimojazykové situace.

Přes některé výhrady je Skrebnevova práce cenná hlavně tím, že ukazuje na obecné rysy ve zdánlivě chaotické, neuspořádané jazykové složce běžné denní komunikace. Naznačuje také některé způsoby, jak tuto oblast jazykového vyjadřování systematicky popsat.

 

LITERATURA

 

DEVKIN, V. D.: Problemy nemeckoj razgovornoj reči (leksika i sintaksis). Doktorská disertace Moskva 1974.

HAUSENBLAS, K.: O studiu syntaxe běžně mluvených projevů. In: Otázky slovanské syntaxe I. Praha 1962, s. 313—325.

JEDLIČKA, A.: Spisovný jazyk v současné komunikaci. Praha 1974.

LAPTEVA, O. A.: Russkij razgovornyj sintaksis. Moskva 1976.

MÜLLEROVÁ, O.: Výzkum mluveného jazyka v SSSR. SaS, 44, 1983, s. 311—317.

MÜLLEROVÁ, O.: Další příspěvek k pracím o hovorové ruštině. SaS, 46, 1985, s. 316—320.

NEKVAPIL, J.: On the asymmetry between syntactic and elementary textual units. In: Text and the pragmatic aspects of language. Ed. J. Kořenský - J. Hoffmannová. Linguistica X. Praha 1984, s. 163—207. Interní tisk ÚJČ ČSAV.

SIROTININA, O. B.: Sovremennaja razgovornaja reč’ i jeje osobennosti. Moskva 1974.

ZEMSKAJA, J. A. a kol.: Russkaja razgovornaja reč’. Teksty. Moskva 1978.

ZEMSKAJA, J. A.: Russkaja razgovornaja reč’: lingvističeskij analiz i problemy obučenija. Moskva 1979.

ZEMSKAJA, J. A. a kol.: Russkaja razgovornaja reč’. Obščije voprosy, slovoobrazovanije, sintaksis. Moskva 1981.

[227]ZEMSKAJA, J. A. a kol.: Russkaja razgovornaja reč’. Fonetika, morfologija, leksika, žest. Moskva 1983.

ZEMSKAJA, J. A.: Obščeje i različnoje v strukture razgovornoj reči rjada slavjanskich i neslavjanskich jazykov. In: Slavjanskoje jazykoznanije IX (Meždunarodnyj sjezd slavistov Kijev 1983). Moskva 1983a, s. 135—152.

Slovo a slovesnost, volume 48 (1987), number 3, pp. 222-227

Previous Jiří Kraus: Rétorika v popisu (a ovlivňování) společenské komunikace

Next František Čermák: Nizozemský lexikografický projekt století