Elipsa a teoretická syntax

František Štícha

[Discussion]

(pdf)

Эллипсис и теоретический синтаксис / Ellipsis and theoretical syntax

Jedním z nejobecnějších a nejdůsažnějších rozporů přirozeného jazyka a verbálních komunikátů je relativizovaný protiklad explicitnosti a implicitnosti reprezentace komplexního výpovědního obsahu. Jestliže explicitností lze rozumět takový způsob jazykové reprezentace komplexního obsahu, při němž všechny jeho konstitutivní [227]složky jsou formálně vyjádřeny (signalizovány, exponovány), a implicitností takový způsob, při němž některá z konstitutivních složek komunikovaného obsahu není formálně vyjádřena,[1] pak lze říci, že implicitní, resp. neexplicitní vyjádření té či oné složky toho či onoho komunikovaného obsahu se tradičně již od dob antické rétoriky označuje jako elipsa. Problém elipsy se v poslední době různým způsobem dostává do širších souvislostí teoretické syntaxe, větné sémantiky i textové gramatiky a prožívá tak v soudobé jazykovědě jistou renesanci. Svědčí o tom např. i dva sborníky a jedna monografie vydaná na toto téma od r. 1983 v zahraničí.[2]

V r. 1983 vychází jako 5. číslo časopisu Histoire, Épistémologie, Langage sborník historiografických studií L’ellipse grammaticale. Études épistémologique et historique, jehož editorem je Catherine Fuchsová; v r. 1985 vydávají R. Meyer-Hermann a H. Rieser dvousvazkový sborník Ellipsen und fragmentarische Ausdrücke, vycházející v řadě Linguistische Arbeiten vydávané nakladatelstvím Max Niemeyer v Tübingen. Totéž nakladatelství vydává v řadě Germanistische Linguistik jako její 80. svazek v r. 1987 monografii Die Ellipse. Ein Problem der Sprachtheorie und der Grammatikschreibung (242 s.), jejímž autorem je Hanspeter Ortner. V naší recenzi si podrobněji všimneme obou posledně jmenovaných publikací.

Monografie H. Ortnera je mimořádně zajímavou historiografií bádání a úvah o elipse v jazykovědě 19. a 20. stol., proloženou vlastními myšlenkami a závěry. Jak ukazuje již podtitul práce, nejde však autorovi pouze o elipsu „jako takovou“, nýbrž činí problém elipsy toliko dílčím, zvláštním problémem obecnějších aspektů teorie věty jakožto textové jednotky i obecné teorie jazyka jako komplexního společenského jevu.

Jak H. Ortner říká úvodem, je jeho přístup ke studiu elipsy podmíněn zkušeností, že vlastně kterákoli jazyková struktura může být pojímána jako eliptická, anebo také naopak jako neeliptická. Cílem autorovy práce je poukázat na zneužívání, jehož se pojmu elipsy v lingvistice dostávalo a zčásti dosud dostává, a navrhnout řešení nové.

Východiskem autorova historiografického přístupu k objasnění jevu elipsy a s ním souvisejících úvah o podstatě a principech věty (jakožto jisté výpovědní jednotky) a komplexní promluvy (textu), její produkce a percepce je Bühlerova teorie jazyka a její „axiómy“. K tomu v úvodu H. Ortner poznamenává, že, i když K. Bühler ve své knize Sprachtheorie (1934) vytvořil pouze prolegomena k teorii elipsy, podal nejdůležitější návrhy týkající se teoretického zpracování tohoto jevu. Po úvodních tezích se proto autor nejprve zabývá Bühlerovou teorií jazyka, tak, že se snaží [228]o jistou „rekonstrukci a adaptaci Bühlerovy axiomatiky“; Bühlerových teoretických postulátů (nazývaných axiómy), zčásti rekonstruovaných a adaptovaných, pak využívá při hodnocení citovaných názorů z lingvistiky 19. a 20. stol.

Interpretace „prvního axiómu“ Bühlerovy teorie jazyka vede H. Ortnera k důslednému odmítání studia věty „in vacuo“ a naopak zdůrazňuje nutnost zabývat se eliptickými i jinými větnými formami jako konsituačně a kontextově ztvárněnými vzorci jazykového chování. Poznání, že jazykové znaky, k nimž patří i věty, fungují v jistých okolích, podle Ortnera silně otřáslo autonomií předmětu výzkumů ve větné gramatice. Tato základní idea — v textu monografie neúnavně systematicky rozpracovávaná, rozváděná a opakovaně zdůrazňovaná — v kontextu soudobé lingvistiky, ve které již poměrně dlouhou dobu koexistují teorie věty „in vacuo“[3] s komplexnějšími přístupy textové gramatiky, působí do značné míry mimočasově. Protože vztah k situaci „vstupuje do formy a zanechává v ní své stopy“ (s. 12), lze podle Ortnera elipsu označit za prostředek odkazující ke konsituaci a kontextu. Jsou-li však elipsy považovány za neúplné věty, odvozené struktury, redukce apod. vzhledem k větám úplným, nebere se v úvahu, že jde o formy specificky vyjadřující vztah k situaci. Jestliže právě analýza elipsy nastoluje požadavek gramatiky vztahující se k řečové situaci, lze teorii elipsy pokládat za „prubířský kámen“ teorie jazyka.

Motivem druhého Ortnerova fundamentálního postulátu teorie jazyka je kritické stanovisko k Bühlerovu axiómu o povaze jazykového znaku. Ortner odmítá „reprezentační“ teorii jazykového znaku obsaženou ve formuli „aliquid stat pro aliquo“, neboť v souladu s výchozím postulátem pokládá znak za hodnotu kontextovou a konsituační, nikoli za veličinu „o sobě“. Své „dynamizující“ pojetí jazykového znaku opírá o formulace Wittgensteinovy (1984), ale i o výsledky sovětské psycholingvistiky, zejména o myšlenky Vygotského (1977). Z Vygotského cituje např. tezi, že jazyk „není výrazem hotové myšlenky“ (s. 24), a říká k tomu, že etnometodologie potvrzuje úvahy Wittgensteinovy a Vygotského, např. závěrem, že „význam není konstantní, nýbrž je konstituován v řeči“ (s. 25). Tytéž myšlenky údajně experimentálně potvrzuje Danks (1977), který konstatuje: „… idea generation and sentence production represent the same functional process“ (Ortner, s. 25). Elipsy proto nemohou být ani neúplné, ani nedokonalé reprezentace obsahu vědomí.

Bühlerův třetí „axióm“, jímž je rozlišení útvaru jazyka a mluvního aktu, pojímá Ortner jako předznamenání teorie řečové činnosti rozpracované zejména A. A. Leont’jevem (1971); její principy mají rovněž dosah pro teorii elipsy.

Z Bühlerova čtvrtého “axiómu“ o „dogmatech slovníku a syntaxe“ vyvozuje Ortner pro teorii elipsy principiální závěry o vztahu celku věty a v ní obsažených propozic. Jde o možnost skoncovat s „nešvarem“ (Unsitte), že se tyto propozice převádějí na dílčí věty, a výrazy, které je reprezentují — atributy, apozice, infinitivy atd., se označují jako jejich redukce. Nepopírá se přitom, že propozice obsažené ve větě z ní mohou být vypreparovány a reprezentovány v elementárních větách; tento fakt je podle Ortnera důsledkem toho, že jazykové struktury jsou parafrázovatelné. Do rámce těchto úvah je včleněna i Ortnerova definice věty: Věta je specificky formovaná (besonders markiert) jednotka organizace propozičních obsahů.

Ortnerova historiografie názorů a teorií elipsy, podaná ve třetím oddílu monografie, je rekonstrukcí argumentů a směrů argumentace v jazykovědě 19. a 20. stol. Není proto představena chronologicky, nýbrž tak, aby bylo zjevné, v jakém vztahu jsou jednotlivá pojetí elipsy k základním „axiómům“ teorie jazyka. Obecným aspektem výběru a hodnocení citátů z lingvistické literatury jsou přitom Ortnerovi proti[229]kladná stanoviska „autonomistů“, pro něž jsou elipsy autonomní struktury, a „neautonomistů“, kteří eliptické věty pokládají za neúplné reprezentanty obsahů.

Předpoklady teorie reprezentace, spjaté s naivním instrumentalismem, znemožnily podle Ortnera rozhodující průlom v pojetí elipsy jak v 19., tak i ve 20. stol. Historická jazykověda 19. stol. (Grimm, Heyse, Vernaleken, Erdmann aj.) nicméně dospívá k poznání, že jisté útvary pokládané tradičně za eliptické nemohou být interpretovány jako výpustky, elipsy apod. ve smyslu původní „omissio-teze“, neboť srovnání s raně historickými útvary neprokázalo předpokládané „plné formy“. Proto také mnozí jazykovědci v poslední čtvrtině 19. a v první čtvrtině 20. stol. diskutují o původnosti krátkých útvarů. Např. E. Wellander rozlišuje „původní krátkost“, různé druhy výpustek jako eufemismus, aposiopese, emfáze aj., a elipsu jako „syntakticky zdůvodněnou úsporu[4] větného prvku nesoucího význam“ (s. 59). Je zajímavé, i když v kontextu vývoje lingvistiky zákonité, že diskuse o genetické prioritě výpovědních útvarů jsou v soudobé lingvistice nahrazeny diskusemi o synchronní prioritě jistých typů syntaktických konstrukcí. K tomu Ortner cituje E. Holensteina (1980), podle nějž je predikativní struktura fundamentální strukturou nejen v teorii většiny logiků, ale též v jazykovém povědomí většiny mluvčích; naproti tomu nepredikativní syntagma (nominální fráze) se jeví jako struktura odvozená, v jistých souvislostech chápaná jako eliptická forma predikace.

Pokrok v bádání o elipse umožnilo „objevení“ komunikačního partnera a řečové situace; zásluhu o to přičítá Ortner Ph. Wegenerovi (1885), jehož krok správným směrem záležel v tom, že vzal v úvahu vztah výpovědi k partnerovi a situaci a vyvodil z něj principy vedoucí k jistým zkracováním jazykového výrazu. Stanovisko zřejmě blízké H. Ortnerovi pak vyslovil již Th. Kalepky (1928), podle nějž je eliptický jen takový výraz, který je nutno k plnému pochopení doplnit jedním slovem nebo několika slovy.[5]

Rozváděje problematiku konsituační vázanosti vět, vyslovuje se Ortner interpretací Wittgensteinových myšlenek o tom, že dosáhnout jistého komunikačního cíle vždy znamená dosáhnout ho jistými znaky v jistém okolí (Umfeld), přičemž přesnost, s níž má být komunikačního cíle dosaženo, neexistuje nezávisle na interakci.

Soudobou teoretickou syntax, která „sama sebe chápe jako funkcionální“ (s. 80), podrobuje Ortner ve shodě s Admonim (1970) důrazné kritice, pokud je v ní elipsa pojata jako „změna plánu větné stavby“ (s. 81). Přestože se věta již (většinou) nechápe jako zobrazení či vyjádření hypostazované jednotky vědomí, existují v současné jazykovědě ještě mnohá rezidua původní reprezentační teorie. Tyto „přežitky“ se mj. projevují v názorech, že možnost nepojmenovat jednotlivé komponenty myšlenky nebo dokonce celou myšlenku je zakotvena již v systému jazyka v podobě zvláštních forem a konstrukcí (Serebrennikov, 1973—76).

Funkce elipsy Ortner identifikuje podle „katalogu“ jazykových funkcí u Bühlera a Jakobsona jako expresívní, deskriptivní, vokativní, metakomunikační, sociální a estetickou. Z literatury (Grosse, 1968; Beneš, 1975; Brinkmann, 1974; aj.) je také sestaven přehled textů (formuláře, návody, deníky, kuchařské recepty, jízdní řády, lékařské posudky aj.) a je připojeno několik tabulek podávajících procentuální [230]údaje o výskytu elipsy v různých druzích textu (mluvené monology, dialogy, televizní hry aj.).

Klasifikace elips byla a zčásti dosud je prováděna z hlediska toho, co je vypouštěno či eliminováno, neboli z hlediska tzv. „omissio-perspektivy“. Např. z r. 1983 uvádí Ortner klasifikaci výpustky (Auslassung) na syntaktickou neúplnost čili elipsu, syntaktické spřežení („Joch“) čili zeugma a syntaktické přerušení (Abbruch) čili aposiopesi. Protinávrhem ke klasifikaci elips z hlediska eliminační perspektivy jsou klasifikace, v nichž se elipsy považují nikoli za produkty vypouštění, nýbrž za autonomní struktury. K lingvistům, kteří se výrazně zasloužili o propracování tohoto pojetí elipsy, řadí Ortner vedle Ph. Wegenera (1885) F. Kerna (1885), jemuž mimochodem přisuzuje prominentní místo v dějinách valenčních idejí, L. Sütterlina (1902), R. Blümela (1914) aj. Mnohé výrazy tradičně považované za eliptické (např. Woher des Wegs?) jsou podle Sütterlina výrazem přirozeného myšlení, a proto úplné a neproblematické. Podle Blümela je vztah k situaci konstitutivním faktorem jazykových komunikačních jednotek; jednočlenné výpovědi jsou proto nikoli součástí parole, nýbrž jednotkami langue. Také Bühler (1934) pokládá za elipsy pouze sekvence, které pro vnitřní nebo vnější překážky nemohou být dokončeny.

S otázkou autonomie či neautonomie eliptických útvarů těsně souvisí otázka příslušnosti těchto útvarů k langue nebo parole. I když např. Heringer (1970) bez váhání charakterizuje elipsy jako jevy parole, otázka příslušnosti eliptických útvarů k langue nebo parole není podle Ortnera většinou kladena. Poukazy na kontext a situaci ukazují však patrně na to, že se elipsy spíše hodnotí jako jevy parole. Na druhé straně ovšem Ortner konstatuje, že mnohé elipsy jsou pokládány za konvencionalizované, uzuální, ustrnulé apod. Na s. 157—161 podává poměrně rozsáhlý výčet konstrukcí a jevů, které byly dosud označeny jako elipsy.

Elipsy (ať se nazývají komprimace, kondenzace, zkracování či jinak) bývají často hodnoceny jako dobově stylistický jev. Tak bývá poukazováno na „radost z elipsy“ v době biedermeieru a u expresionistů, na úsilí o stručnost v době Schopenhauerově, na oblibu nominálních forem u impresionistů, na bohatost eliptických výrazů ve stylu H. Bölla a G. Grasse atd.

Zásadní úvahy k otázce syntaktické normy musejí podle Ortnera respektovat dvě skutečnosti: že existují pouze kontextově a konsituačně podmíněné normy a že pojem syntaktické úplnosti je neživotnou abstrakcí. K tomu je uveden citát z E. Agricoly: „Pro syntaktickou úplnost nebo neúplnost věty, popř. i menší strukturní jednotky, neexistují žádná obecně platná kritéria. Ta jsou závislá na tom, na jaké gramatice a jí odpovídající definici věty je popis založen“ (1968, s. 124).

Věty musejí být podle Ortnera vždy analyzovány jako kontextové jednotky. Avšak v lingvistice se dosud stále objevují názory vedoucí např. k definici elipsy u Beaugranda a Dresslera (1981), za nimiž stojí pojem „absolutní věty“. Jestliže se lingvistika zřekne úsilí o popis jazyka o sobě,[6] vytratí se pojmy „neúplná věta“, „elipsa“ atd. v dnešním pojetí z pojmosloví teoretické syntaxe, stejně jako se z lingvistiky vytratil pojem nedokonalého jazyka.

I když mnozí soudobí lingvisté u nás i v zahraničí nebudou zřejmě s některými zásadními postoji H. Ortnera souhlasit (vyplývá to ostatně z Ortnerovy kritiky i takových lingvistů, jako jsou W. Dressler, G. Helbig, W. Schmidt, W. Admoni aj.), je třeba jeho monografii o elipse považovat za zajímavou a užitečnou, ale i za mimořádně podnětnou, a proto potřebnou. Je doplněna bohatou bibliografií, v níž nechybějí ani práce sovětské a československé lingvistiky (Abramov, Admoni, Moskalská; Beneš, Daneš aj.). Ortnerova monografie prostřednictvím souboru nejrůznějších názorů na relativní protiklad implicitnosti a explicitnosti jazykového výrazu [231]a jejich hodnocení, resp. interpretace poskytuje nejen potřebný hlubší vhled do souvislostí a aspektů syntaktické teorie a teorie jazyka, ale i ukazuje principy a impulsy vývoje lingvistiky, jeho nepřetržitosti i diskontinuity.

Na rozdíl od obecně teoreticky a historiograficky orientované monografie H. Ortnera shromažďuje dvousvazkový sborník o elipsách a fragmentárních výrazech převážně studie představující analýzu jevů současných jazyků. Nebudeme se zde zabývat všemi studiemi obsaženými, ve sborníku nýbrž podáme zde o obsahu sborníku jen výběrovou informaci.

W. Klein (Nijmegen) ve studii „Ellipse, Fokusgliederung und thematischer Stand“ (1. sv., s. 1—24) nejprve upozorňuje, že mu jde pouze o pravidelné elipsy, tj. výrazy, v nichž mluvčí může vynechat jisté elementy, které posluchač vzhledem k pevně stanoveným pravidlům doplňuje z kontextu. Upozorňuje, že termín (Klein říká pojem) elipsa se v lingvistice neužívá jednotně, a odlišuje elipsu od inference, redukce argumentů a jevů nazývaných „Kontroll-phänomene“. Jako příklad výpovědi, jejíž produkce i percepce je založena na inferenci, uvádí tuto dvouvětou promluvu: Feuerland ist ziemlich unwirtig. Die Leute sind aber ganz nett. Podotýká k tomu, že textové inference mohou být velmi nejisté, ale také zcela určité jako v uvedeném případě. Je-li v němčině v podobných případech absence odkazovacího výrazu (da) územ či dokonce normou, pak se tu ovšem němčina zřejmě liší od češtiny, v níž je v podobných případech obvyklé užít odkazovacího výrazu (řekl bych, že tu jde dokonce o normu), tedy: Ohňová země je dost nehostinná. Lidé jsou tu ale docela milí. Klein dále uvažuje o pravidlech elipsy při koordinaci a tvrdí, že je lze snadno stanovit, řekneme-li, že se vynechávají významově identické elementy. Záleží přitom ovšem na postavení identických výrazů a také na intonaci. Klein uzavírá svůj výklad tím, že uvažovaná pravidla jsou jen mezistupněm na cestě při hledání všeobecných zákonitostí, z nichž osobitosti elipsy vyplývají jen jako zvláštní případ.

Pravidly elipsy při koordinaci se zabývají i další studie. J. Stegner (Mnichov) ve stati „Ellipse als Mittel zum Ausdruck der Thema - Rhema - Struktur“ (1. sv., s. 25—54) rozlišuje identitu formální, referenční a identitu lexikálního obsazení; na základě tohoto rozlišení pak stanovuje pravidla elipsy identického výrazu. Je-li např. navzdory pravidlu vynechán ve druhém konjunktu referenčně neidentický člen, vede to k nejasným vztahům, např. Bei alten Grauhaarigen finde ich blaue Augen toll, bei jungen furchtbar. Není tu podle autora totiž jasné, zda jde o mladé šedivé, či o mladé lidi vůbec. Zdůvodňuje-li se nemožnost vypustit opakující se zájmeno ihr ve větě Ihre Freundin kaufte ihr ein Kostüm und nähte ihr eine Seidenbluse tím, že interpretace výpovědi by pak nebyla jednoznačná; je to zajímavý, avšak problematický názor, neboť nejednoznačnost vět nebývá důvodem jejich nepřijatelnosti, kromě toho v češtině bychom zřejmě výpověď Přítelkyně jí koupila kostým a ušila hedvábnou blůzu nepovažovali na nepřijatelnou, ani za komunikativně nejednoznačnou. Avšak výpověď Přítel jí upekl koláč a zabalil ho pochopíme zřejmě v jiném významu než výpověď Přítel jí upekl koláč a zabalil jí ho. Stegner ovšem mezi větami Ihre Freundin kaufte ihr ein Kostüm und nähte ihr eine Seidenbluse a Der Freund bäckt ihr einen Kuchen und packt ihn ein nečiní z tohoto hlediska rozdílu.

W. Kindt (Bielefeld) předkládá pod názvem „Ellipsen und ein neues Syntaxmodell“ (1. sv., s. 161—290) rozsáhlou studii, v níž se v první části velmi soustředěně a zevrubně zabývá analýzou pojmu elipsa a ve druhé části pak detailně a precizně propracovává soustavu pravidel elipsy koordinační. Kindt nejprve konstatuje, že se lingvistice dosud nepodařilo rozpoznat gramatické principy, na nichž se zakládají eliptické výpovědi; dále vychází z toho, že je třeba definovat pojem neúplnosti jako nadřazený pojmu eliptičnosti. Jako neúplná je hodnocena každá výpověď, která může vést k očekávání její expanze. Rozlišuje se přitom neúplnost [232]pragmatická, sémantická a syntaktická. Kindt dále dovozuje, že pro hodnocení sekvence jako eliptické není nutnou ani dostačující podmínkou, aby tato sekvence v daném okolí byla pragmaticky a/nebo sémanticky neúplná, tj. relativně neúplná vzhledem k pragmaticky a/nebo sémanticky zdůvodněnému očekávání její expanze. Nutnou, avšak ne dostačující podmínkou hodnocení sekvence jako eliptické je však neúplnost syntaktická. K tomu Kindt poznamenává, že lze-li nějakou sekvenci hodnotit jako syntakticky neúplnou vzhledem k určitým syntaktickým pravidlům, nelze vyloučit, že existuje jiné pravidlo, vzhledem k němuž je daná sekvence úplná. Eliptické sekvence podle Kindta konstituují specifické syntaktické konstrukce, které lze syntakticky charakterizovat teprve tehdy, jsou-li nalezena pravidla jim odpovídající. Jako uživatelé jazyka tato pravidla sice ovládáme, zároveň však nejsme s to explicitně je formulovat. Kindtovy představy o sémantické a syntaktické neúplnosti jsou ovšem poněkud neujasněné. Kromě toho Kindt označuje za gramaticky nepřijatelné i takové — zřejmě uměle — konstruované výpovědi, jejichž nepřijatelnost je spíše než porušením gramatických pravidel dána tím, že jde o poruchu komunikace; např. Hans kupuje Helze a Reinhard jí rád zmrzlinu. Kindt dále rozvíjí podle našeho názoru neúměrně složitý mechanismus pravidel koordinační elipsy.

Poslední studií prvního svazku je úvaha M. Grochowského (Varšava) s názvem „Das Problem der Ellipse vom Standpunkt der Satzgenerierungsregeln aus betrachtet“ (s. 291—305). Úvodem autor poznamenává, že elipsa není jen velmi populární, ale také módní pojem-termín; takové termíny mají zpravidla širokou denotaci a nejasný obsah. Grochowski dále podle našeho názoru ne dost přesvědčivě dokazuje, že pojem elipsy je v lingvistice zbytečný. Jestliže mnoho lingvistů může uvést důvody k předpokladu, že např. akuzativní pozice ve větě typu Jan čte je prázdná, tj. že věta Jan čte tuto akuzativní pozici obsahuje, je neopodstatněné Grochowského tvrzení, že nejsou žádné důvody k takovému předpokladu.

Podobné stanovisko jako M. Grochowski zastává i W. Raible (Freiburg) ve stati „Ellipse im historischen und systematischen Kontext” (2. sv., s. 203—216). Autor dospívá k závěru, že čím více funkcionální je popis jazyka, tím méně je šancí na závěry o elipse. Otázka elipsy, jak tvrdí autor, mluvčí sice nijak nezaměstnává, avšak namítli bychom, že to ještě neznamená, že se nemůže stát i komunikačním problémem; kromě toho předmět lidského poznání mívá k prosté lidské praxi někdy hodně daleko.

D. Maingueneau (Amiens) ve stati „L’ellipse grammaticale — études épistémologique et historique“ (2. sv., s. 217—223) v naprostém kontrastu k názoru Grochowského úvodem konstatuje, že moderní lingvistika termín elipsa sice již téměř nepoužívá, přesto však tato problematika zůstala v centru lingvistického bádání. Navrhuje se, aby se o elipsách pojednávalo jednak pomocí pravidel univerzální gramatiky, jednak specifickými pravidly vlastními různým přirozeným jazykům.[7] Jiný důležitý návrh se týká možnosti usouvztažnit teorii elipsy s obecnou teorií koreference.

L. Cherchi (Dijon) ve studii „On the role of ellipse in discours coherence“ (2. sv., s. 224—249) úvodem poznamenává, že jedním z důvodů, proč elipsa vyvstává jako trvalá výzva pro lingvistiku, je fakt, že sama definice pojmu se rozrůstá do šíře tím, jak lingvistická teorie odhaluje stále nové implicitní prvky pod povrchem výpovědí. Elipsa je podle autora výrazem komunikativního usouvztažnění promluvových jednotek a je jím definována z tohoto hlediska jako závislostní operátor mezi výpověďmi.

 

Závěrem lze konstatovat, že obě recenzovaná díla — sborník a monografie o elipse — v rozsáhlém komplexu popisovaných jevů, postulátů, konstruktů a teorií [233]i jejich empirických a teoretických východisek mohou ukazovat nové perspektivy a cíle lingvistiky. Jestliže H. Ortnerovi se myslím podařilo dokumentovat svou tezi o tom, že teorii elipsy lze pokládat za „prubířský kámen“ teorie jazyka, jakkoli dokazuje, že elipsy nemohou být ani neúplné, ani nedokonalé reprezentace obsahu vědomí, recenzovaný sborník v množství konkrétních popisů prokazuje existenci velmi mnoha různých způsobů relativně implicitní reprezentace výpovědních obsahů. A tak „přízrak“ elipsy, oné „zweimal tausendjährige Ellipsenplage“ (Bühler, 1934, s. 168) nemizí ani neslábne, nýbrž nadále trvá, ba snad dokonce sílí.[8]

 

LITERATURA

 

ADMONI, W.: Der deutsche Sprachbau. München 1970.

AGRICOLA, E.: Syntaktische Mehrdeutigkeit (Polysyntaktizität) bei der Analyse des Deutschen und des Englischen. Berlin 1968.

BEAUGRANDE, R. de. - DRESSLER, W.: Einführung in die Textlinguistik. Tübingen 1981.

BENEŠ, E.: Elliptical sentences in German technical and scientific style. In: Style and text. Studies presented to Nils Enkvist. Ed. H. Ringbom. Stockholm 1975, s. 175—189.

BENEŠ, E.: Die formale Struktur der wissenschaftlichen Fachsprachen in syntaktischer Hinsicht. In: Wissenschaftssprache. Beiträge zur Methodologie, theoretischen Fundierung und Deskription. Ed. Th. Bungarten. München 1981, s. 185—212.

BERGMANN, K.: Die Ellipse im Neufranzösischen. Freiburg 1908.

BLÜMEL, R.: Einführung in die Syntax. Heidelberg 1914.

BRINKMANN, H.: Reduktion in gesprochener und geschriebener Rede. In: Gesprochene Sprache. Jahrbuch 1972. Düsseldorf 1974, s. 144—162.

BÜHLER, K.: Sprachtheorie. Die Darstellungsfunktion der Sprache. Jena 1934.

COULMAS, F.: Rezeptives Sprachverhalten. Eine theoretische Studie über Faktoren des sprachlichen Verstehensprozesses. Hamburg 1977.

DANKS, J. H.: Producing ideas and sentences. In: Sentence production. Developments in research and theory. Ed. S. Rosenberg. Hillsdale 1977, s. 229—258.

GROSSE, S.: Mitteilungen ohne Verb. In: Festgabe für Friedrich Maurer. Eds. W. Besch - H. Rupp. Düsseldorf 1968, s. 50—68.

HAUSENBLAS, K.: Explicitnost a implicitnost jazykového vyjadřování. SaS, 33, 1972, s. 98—105.

HLAVSA, Z.: On syntactical ellipsis. In: Satzsemantische Komponenten und Relationen im Text. Eds. F. Daneš - D. Viehweger. Praha 1981, s. 110—128.

HERINGER, H. J.: Theorie der deutschen Syntax. München 1970.

HOLENSTEIN, E.: Von der Hintergehbarkeit der Sprache. In: Von der Hintergehbarkeit der Sprache. Ed. E. Holenstein. Frankfurt a. M. 1980, s. 10—52.

KALEPKY, Th.: Neuaufbau der Grammatik als Grundlegung zu einem wissenschaftlichen System der Sprachbeschreibung. Leipzig 1928.

KELLER, R.: Die Ellipse in der neuenglischen Sprache als syntaktisch-semantisches Problem. Zürich 1944.

KERN, F.: Grundriß der deutschen Satzlehre. Berlin 1885.

LEONŤJEV, A. A.: Sprache — Sprechen — Sprechtätigkeit. Stuttgart - Berlin - Köln - Mainz 1971.

LOMMATZSCH, B.: Die kommunikativen Funktionen der Ellipse. Zeitschrift für Slawistik, 31, 1986, s. 546—551.

SEREBRENNIKOV, B. A.: Allgemeine Sprachwissenschaft. München - Salzburg 1973—1976.

[234]SGALL, P.: Teoretická lingvistika ve věku počítačů. SaS, 44, 1983, s. 305—311.

SUNDÉN, K.: Contribution to the study of elliptical words in modern English. Uppsala 1904.

SÜTTERLIN, L.: Das Wesen der sprachlichen Gebilde. Kritische Bemerkungen zu Wilhelm Wundts Sprachpsychologie. Heidelberg 1902.

ŠMILAUER, V.: Elipsa. In: Druhé hovory o českém jazyku. Praha 1947, s. 43—49.

ŠTÍCHA, F.: Komunikativní a jazykové funkce lexikálního nevyjádření objektu děje ve větě. NŘ, 70, 1987, s. 184—193.

VYGOTSKIJ, L. S.: Denken und Sprechen. Frankfurt a. M. 1977.

WEGENER, Ph.: Untersuchungen über die Grundfragen des Sprachlebens. Halle 1885.

WITTGENSTEIN, L.: Werkausgabe. 8 Bde. Frankfurt a. M. 1984.

Slovo a slovesnost, volume 50 (1989), number 3, pp. 226-234

Previous Zdeněk Hlavsa: Nad novou syntaxí češtiny

Next Jana Hoffmannová: K problému chápání v práci sovětských filozofů