K jazyku Vančurových Obrazů z dějin národa českého I.

František Trávníček

[Články]

(pdf)

-

1. V nejposlednější době upoutaly pozornost užších kruhů filologických i širších vzdělaneckých dva význačné jevy v oblasti našeho spisovného jazyka, spadající do obsahového rámce „Slova a slovesnosti“: značné jazykové přepracování Olbrachtovy slovesné prvotiny „O zlých samotářích“ pro nové vydání, jež vyšlo u Melantricha jako 1. svazek autorových sebraných spisů, a jazyk Vančurových Obrazů. V obou případech jde o jazykový vývoj u autorů zaujímajících velmi čestné místo v naší slovesnosti a jazykově, stylisticky už dříve osobitě vyhraněných. V prvním [146]případě má vedle jazykové úpravy, změny samé zvláštní význam ta okolnost, že náš přední současný jazykový klasik přímo a výslovně zjišťuje příčinu své nové jazykové úpravy, naznačuje okolnosti, za kterých byla tato úprava možná, ba žádoucí. Podle Olbrachtova mínění nejnovější věda o jazyce vyprostila české spisovatele z pout jednostranného, úzkoprsého brusičství, které brzdilo vývoj spisovné, umělecké mluvy, k zoufání omezovalo výrazové možnosti spisovatelovy. Prvotina „O zlých samotářích“ byla psána v době brusičského útlaku, nyní pak ji mohl autor přepracovati s pocitem umělecké volnosti, vědomé si však jazykové zákonitosti. Bude třeba všimnouti si této Olbrachtovy pamětihodné zpověti na téma spisovatelé, jazyk a jazykozpyt podrobněji.[1]

U Vančury neběží o vliv teoretické jazykovědy, jazykovědného vývoje a stavu na vnitřní sklad slovesného roucha jeho posledního díla. Částečná, ale dosti pronikavá změna jeho dosavadní umělecké mluvy, provedená v Obrazech, znamená její nové vývojové období. Nepřekvapuje to u autora, který šel dosud po cestě jistého jazykového pokusnictví, s tvůrčí zaníceností a vášní hledal a nalézal nové výrazové způsoby, osobité a překvapující, odchyloval se nemálo od jazyka tradičního, nejen jej obměňoval, doplňoval, nýbrž zhusta přímo lámal jeho tradici. Za tímto neustálým jazykovým vývojem skrývá se neuspokojená touha po výrazové dokonalosti, neznající ustálení a ustrnutí, opravdová umělecká výbojnost, zdolávající překážky, houževnatě a úporně uskutečňující sny a vidiny vyvstávající před duchovním zrakem spisovatelovým.

Kromě toho souvisí do značné míry nová podoba Vančurovy umělecké mluvy s povahou díla samého a s jeho posláním. Obrazy chtí býti poučným dílem slovesným, dílem monumentálním, které se obrací k širokým vrstvám národním, podchycující jejich zvýšený a zvroucnělý zájem o věci národní, o národní a kulturní vývoj. Kladou si za úkol zpracovati dějiny způsobem uměleckým, oživiti je, přiblížiti je čtenářům uměleckým pojetím a výrazem, zduchovniti je, chtí býti podle povahy látky tu uměleckým letopisem, tu dramatem, tu humornou črtou a pod. To si zcela přirozeně žádá jistý výrazový způsob, odlišný od mluvy předešlých děl slovesných, ať je to Pekař Jan Marhoul nebo Pole orná a válečná nebo Poslední soud nebo Markéta Lazarová nebo Útěk do Budína nebo Tři řeky atd.

Nejde mi zde dále o vyčerpávající rozbor mluvy Obrazů, nýbrž jen o postižení jejích několika hlavních rysů a rozdílů proti mluvě ostatních děl.

 

2. Jedním z nejpodstatnějších znaků Vančurova jazyka je citovost, náladovost, vzrušenost. Projevuje se užíváním výrazových prostředků, které vyjadřují nejen věcný obsah, nýbrž i citový vztah mluvčího, autora samého nebo jednajících osob, k obsahu slova, výrazu, věty, projevu, k živému nebo neživému nositeli významu slova. Jde buď o citový vztah záporný, o posměch, výsměch, ironii, nespokojenost, rozhořčení, odpor a pod., nebo o vztah kladný, soucit, soustrast, politování, porozumění… Na vyjádření těchto rozmanitých citových odstínů užívá Vančura z největší míry slov hovorových, lidových a vulgárních, tedy slov z jiné normy než z čistého, vlastního jazyka spisovného. Patří sem na př. substantiva břečka (špatný [147]nápoj), břicháč, díra (byt, obydlí), halama, holomek, hňup, hřbet (sedlák), chrapoun, pařát, pazour (ruka), palice (hlava), žrádlo (jídlo), žranice, žvanec (sousto)…; adjektiva chlemtavý, pitomý, prašivý, pupkatý, zcípavý, žravý…; slovesa bachratěti, blekotati, civěti, hekati (vzdychati), hrabati se někam, chechtati se, kašlati nač (nechtíti to, odmítati), krákati (povídati), nacpati se (najísti se), řváti (hlasitě plakati), zalézti někam (odejíti, schovati se), zrajtovati koho, žráti (jísti), žvástati… Řidčeji shledáváme u Vančury v citové platnosti kmenoslovné obměny spisovných slov, zejména zdrobněliny, jako bratříček, brouček, grošík, jměníčko, hrabátko, klobouček, krůček, mošnička, poutníček, řemeslníček, služtička, šatečky, vojáček, zajíček…

Tato silná, šťavnatá slova vkládá spisovatel do úst osobám z nižšího společenského prostředí, u nichž jsou v skutečném životě častá, běžná, takže jsou prostředkem celkového věrného vystižení, zobrazení jednajících osob, jejich odlišení od osob ostatních. V ústech osob z vyššího společenského prostředí a v ústech autora samého jsou takováto slova výrazovými prostředky jejich rozmanitých citových vztahů jen v jednotlivých případech, za jistých okolností, prostředky vystihujícími vedle slov citově bezbarvých, jen věcně obsahových měnlivost, střídání, pestrost nálady, citového zaujetí mluvčích, jejich rušnou citovou dynamiku.

Nezřídka však citový vztah, citové zabarvení ustupuje do pozadí a taková slova nabývají významu zesilovacího, vyjadřujíce velikou, neobvyklou míru vlastnosti, stavu nebo činnosti, konání. Čteme-li v Rodině Horvatově, že se děvečky za někým dívaly s hubou dokořán nebo že přítomní zůstali s hubou dokořán, znamená to prostě velmi udiveně. Jde tu arciť původně o citový prvek, o podiv nad mnohostí udivení, ale v jazykovém povědomí dostal se do popředí význam mnohosti, předmět podivu, to, čeho se podiv týče. Právě tak na př. adjektiva strašný a ohromný obecně nabyla významu „velmi veliký, velikánský“. Bylo by mylné domnívati se, že Vančurovo „s hubou dokořán“ jako výraz vulgární vyjadřuje opovržení nebo podobný záporný citový vztah mluvčího k tomu, o kom se tohoto výrazu užívá. Jistá dávka této citovosti zde arci zůstává, ale je to platnost podle dnešního pojetí už podružná, a vlastní platnost je zesilovací. Při plné citové platnosti jde o vyjádření citového poměru mluvčího k obsahu projevu, tedy o jev subjektivní, kdežto zesílení se týče obsahu samého.[2]

V Horvatově rodině čteme: „aby vyvázl z patálie, v níž mu půjde o kejhák“. Lidová slova patálie a kejhák mají zde jistý citový odstín proti slovům boj, zápas, půtka … a krk, život, ale jejich úkonem není vyjádřiti nějaký citový vztah mluvčího k obsahu projevu, nýbrž zase mají význam zesilovací. Mluvčí chce vyjádřiti urputnost, tuhost boje zápasu a velikost nebezpečí hrozící osobě, o které mluví. V případech typu „dívati se s hubou dokořán“ je zesilování vyjádřeno zvláštním pojmenováním přímo toho, čeho se zesilování týče. Tak je tomu i v první větě hořejšího příkladu; patálie je tu položeno místo boj, zápas…, vlastně místo tuhý boj… Slovo kejhák je místo krk, život, ačkoli nejde o zesílení tohoto slova, významu. Jaký má tedy úkon? Spisovatel chce upozorniti na velikost nebezpečí hrozícího při boji, a to vztažnou větou „v níž půjde…“ V ní však nebylo možné citově vyjádřiti přímo [148]význam nebezpečí, protože v ní slovo nebezpečí není. Význam nebezpečí vyjádřil větou, která by zněla necitově „v níž půjde o krk, o život“. V ní se nabízela citově zesilující náhrada za slovo krk, život, a to kejhák. Slovo kejhák je tedy nepřímým citovým zesílením slova, významu nebezpečí, je to citové zesílení podle smyslu. Jeho účinnost je však stejná jako u citového zesílení přímého. Vidíme, jak spisovatel usilovně a šťastně hledá výrazové prostředky sloužící citovému zabarvení jeho jazykových projevů.

Vančurova mluva je do značné míry oživena citovou, náladovou dynamikou, k níž přistupuje zhusta dynamičnost dějová. Svět představovaný Vančurovými díly je v neustálém pohybu, vlnění, varu; kde není pohybovost dějová, nahrazuje ji citová rušnost, vlnitost. Toto silné citové zabarvení Vančurova jazyka je zaměřeno esteticky. Estetičnem rozumím podle pojetí Mukařovského[3] nejen krásu v užším smyslu, nýbrž vůbec upoutání čtenářovy pozornosti na způsob vyjádření, jisté zatlačení do pozadí sdělovacího úkonu po stránce obsahové, věcné, poznávací. Mírou a způsobem citového vyjádření je pak Vančurova mluva velmi osobitá, svérázná.

 

3. V Obrazech setkáváme se s výrazovou citovostí poměrně velmi zřídka. Příčina je dílem v jejich obsahu, povaze, dílem v jejich poslání, jak jsem již připomněl obecně v odstavci 1. Spisovatel přestává většinou na výrazoyých prostředcích čistě obsahových, věcných, pojmových, jde mu především o stránku věcně sdělnou, jeho mluva má převážně ráz intelektuální.

Zřetelnou výjimkou je obsáhlá kapitola (str. 195—246) nadepsaná Kosmas, neboť v ní nalézáme nemálo slov, obratů, rčení hovorových, lidových, někdy též vulgárních, jichž je užito nepochybně pro jejich citový nebo zesilovací významový odstín: břicháčství, chňapnouti po něčem, krákati (povídati), pšouk (hláska, slovo), zcepenělý jazyk (toporný, neobratný), štrachati se, dobrá vyřídilka, žrout; dostati z návštěvy vítr, mluviti na půl huby, nadrobiti dosti nepříjemností, zůstati za nehty, nepáchnouti někam ani nohou, býti vosk (býti vedlejší, nebýti nic), vyhnati někoho sviňským krokem, poraditi se s Vaňkem (utéci) a pod.

To si přirozeně vysvětlíme z té okolnosti, že jde v této kapitole často o výjevy z užšího, důvěrného, domáckého prostředí. Kosmas rozmlouvá se svou manželkou Božetěchou; „milovali se ještě v pozdním věku, ale něžnost, která mívá na tisíce tváří, přicházejíc k jejich dveřím nasadila si škrabošku ustavičného škorpení a úštěpků a jízlivosti“, praví autor (str. 196). Líčí se Kosmova rozmluva se čtyřmi prostými lidmi, s uprchlým sázavským mnichem, „hanebníkem a vetřelcem“, Kosmovo škorpení s magistrem Brunonem a s pozdějším mělnickým proboštem Šebířem atpod. Tu všudy bylo dosti příležitosti a bylo dobře možné užíti výraziva hovorového, lidového a vulgárního v platnosti citové a zesilovací. Jazyk této kapitoly je proto v podstatě stejný s jazykem předcházejících Vančurových děl. Našli bychom v něm některé odchylky, rozdíly, zvláštnosti, ale celkem podružné, jdoucí spíše jen do šířky než do hloubky dosavadní výrazové soustavy citové. Snad se později ukáže, že to jsou náznaky nových výrazových cest, po kterých bude autor kráčeti v svých dalších pracích.

[149]Jinak užívá Vančura citově zabarvených výrazových prostředků celkem velmi zřídka, na př.: zdálo se jim, že se chvástá 117; v Žiči je lidí jako much 132; jsou se svými zpěvy na holičkách 313; okouněli a každý z nich stál jako sloup 277.

 

4. Důležitou složkou jazyka Obrazů jsou archaismy, zejména biblické. Tak předně archaismy slovníkové, v pojmenování věcí:

žil v prostnosti 81 (v prostotě, prostě) — srov. prostnost u Veleslavína v Sylva quadrilinguis a příbuzné zprostný, sprostný: muž ten byl sprostný a upřímý Br.[4] Job 1,1;

lidé střehoucí bránu 279; ta rovina sluje Moravské pole 24;

důvěřuji se v pokoj 94; i ty se můžeš důvěřovati v ochranu 131 (staročes. běžné dověřiti, dóvěřiti, dóvěřovati sebe, sě);

mluvil slovy vytrženými 99 (nadšenými, vroucími) — srov. u Veleslavína vytržený z mysli = nadšený;

kdo pokrádá volného koně 100 — srov. na př. v Pražském evangeliáři Mat. 6,19: (poklady) zloději pokrádají a vylamují;

i vychvátil Boleslav meč z ruky člověka 105 (vytrhl) — srov. v tomto významu běžné staročes. vychvátiti, též v Br., u Komenského;

znamenal neslíčnost díla 99 (nevzhlednost, nedovednost, nepěknost) — srov. země pak byla nesličná a pustá, Br. Genes. 1,2.

Z běžných archaismů nalézáme zde: vsednouti na kůň 65, 189; vojsko se bálo živu býti 91; mladé kníže 86; selské kníže 265, kníže nepřemožitelné 57; zůstal tich 63, býval vesel 86.

Je tu hláskoslovný archaismus držán: půl léta držán v žaláři 62; v městě jest držáno tělo svatého mučedníka 172.

 

Nezřídka lze mluviti přímo o vlivu bible, o jejích ohlasech, jak je patrné už z případů uvedených shora. Patří sem dále po stránce slovníkové na př. tato slova a obraty:

země zůstala tichá a pustá 91 — srov. země pak byla nesličná a pustá Br. Genes. 1,2;

záměr Václavův učiněn jest tělem 101 (byl proveden, uskutečněn) — srov. biblické slovo tělem učiněno jest, v Br. Jan 1,14: a slovo to tělo učiněno jest;

léta Páně 869 naplnily se dny jeho života 56; když se naplnil čas, stalo se, že… 19; — srov. a když se naplnilo dní osm Br. Luk. 2,21; a když se naplnili dnové očišťování Marie tamt. Luk. 2,22; je psáno v knihách jiných 81;

jděte do zemí Rastislavových a jako dobří rozsévači způsobte, aby sémě víry vzešlo v srdcích národa 52 — srov. vyšel rozsevač, aby rozsíval símě své Luk. 8,5.

Se zřením k těmto a jiným biblickým ohlasům lze k nim přiřaditi užívání minulého pasiva s pomocným přítomným slovesem jsem…:

stalo se, že žena toho kmene sňatkem spojena jest s Vratislavem 82; i smeten je tábor Merseburských, rozbit jest jeho týl i čelo i boky, rozbit a rozvrácen jest 110; i vztyčen jest kmen, aby stál 18; když pak uložena jest do hrobu i jeho matka 144; — srov. výše záměr Václavův učiněn jest tělem.

Častěji tu však bývá pomocné sloveso minulé: tehdy porušena byla jednota 75; ta bílá pole byla zdupána 74; věc byla vykonána 111 atpod.;

Podobně je tomu s hojným přechodníkem přítomným řka místo minulého řek:

řka to za vzrůstajícího hluku odešel 84; řka to, jal se Václav s velikou vroucností mluviti o mnichu 99; řka to, položil Boleslav ruku na pas; řka to, pokynul kníže 107; řka to, objal kněz hlavu Soběslavovu 271.

[150]Vidím tu jednak vliv nehojných případů z Br., kde zřejmá dokonavost slovesného děje žádá podle dnešních pravidel přechodník minulý, ale kde je přítomný: tedy padna spoluslužebník ten k nohám jeho, prosil ho řka Mat. 18,29; tedy padna klaněl se jemu Mat. 18,26; uzřev pak Ježíše a zkřikna padl před ním Luk. 8,28. Dále vliv častého přechodníku vida, vidouce, který je sice náležitý, protože vyjadřuje děj současný (když viděl, viděli), ale kde se nabízí též pojetí dokonavé, tedy předčasnost (když uviděl, spatřil), a kde by podle tohoto chápání měl býti přechodník minulý uviděv: vida pak Ježíš zástupy, vstoupil na horu Mat. 5,1; vida pak zástupy mnohé okolo sebe, kázal přeplaviti se na druhou stranu Mat. 8,18; vidouce pak spoluslužebníci jeho, co se dálo, zarmoutili se velmi Mat. 18,31. A konečně vliv přechodníku řka (řkouce) ve spojeních typu přišel a řka (přišli a řkouce), učil řka: v těch pak dnech přišel Jan Křtitel, káže … a řka Mat. 3,2; učil je řka tamt. 5,2; přistoupil k němu setník, prose ho a řka tamt. 8,5—6; dotekl se očí jejich řka tamt. 9,29; přistoupivše učedlníci jeho, zbudili jej řkouce tamt. 8,25; tehdy odpověděli někteří z zákoníků a farizeů řkouce tamt. 12,37. Tento přechodník vyjadřuje děj následný, je to zvláštnost staročeská, ale svou stereotypností lákal k napodobení za jiných podmínek, na vyjádření děje předminulého.

Nepochybný ohlas bible je Vančurovo hojné užívání slovce i na začátku vět:

i slyšel pak zapraskání 14; i stalo se pak, že… 15; i zdálo se, že… tamt.; i vypravuje se, že… 16; i šířil se mezi lidem děs 25; i vpadli Avaři do uličky 30; i povolá kníže slepého věštce 39; i rostla vypravování o Rastislavovi 44; i šli, brali se Panonií 53; i promluvil král a žádal 59; i nevěděl kněz, co by chtěl pacholík říci 117; i vládla shoda mezi všemi přítomnými 124 atpod.

Srov. v Br.: i dí jemu Ježíš Mat. 8,4 a 7; i řekl Ježíš setníkovi tamt. 8,13; i otevříny jsou oči jejich tamt. 8,30; i mluvil jim mnoho v podobenstvích tamt. 13,3; i stalo se, když… tamt. 13,53; i byl tam na poušti čtyřidceti dnů Marek 1,13; i dí jim tamt. 1,38, i učil je mnohým věcem tamt. 4,2; i poslal druhého služebníka Luk. 20,11; i otázali se ho řkouce tamt. 21,7 atd.

Toto i má rozmanité významy. Někde se hodí adverbiální významy tu, tak, proto, tedy, tehdy, za těch okolností, leckdy je to prostě úvodní slovo bez konkrétního významu právě tak, jako bývá hojně v řeči tu, jež má Vančura též: tu se přihodilo, že… 26; tu jal se mluviti 32; tu knížata stála před svým lidem 38; tu zdálo se Pribynovi 45 atpod. Obdobné je s těmito dvěma slovy moravské tož.[5]

Bibli napodobuje Vančura, když uvozuje vypravování větami (a, i, ale) stalo se, tu se přihodilo, přiházelo se… а spojuje je s nimi spojkou že:

a stalo se, že žena toho kmene sňatkem spojena jest s Vratislavem 82; i stalo se pak, že před shromážděný kmen vyběhl rybář 15; ale stalo se, že mnoho lidu padlo při srážkách 85; tu se přihodilo, že jeden z hřebců zasáhl člověka Dobrentova 26; přihodilo se, že král Ludvík Němec požádal cara bulharského za přispění 51; i přiházelo se, že někteří z nich … zahlédli přicházející kupce 25 atpod.

Je to biblický způsob velmi oblíbený; srov. v Br.:

i stalo se, když seděl Ježíš za stolem v domě jeho, že i publikáni mnozí a hříšníci seděli spolu s Ježíšem Marek 2,15; i stalo se, že šel Ježíš v sobotu skrze obilí tamt. 2,23; i stalo se, jakž odešli od nich andělé do nebe, že ti pastýři řekli vespolek Luk. 2,15; i stalo se po třech dnech, že nalezli jej v chrámě tamt. 2,46; i stalo se v druhou sobotu, že šel Ježíš skrze obilí tamt. 6,1; stalo se pak, když se zástup na něj valil, aby slyšeli slovo boží, že on stál podlé jezera Genezaretského tamt. 5,1; i přihodilo se, že kněz jeden šel touž cestou Luk. 10,31 atpod.

[151]Jak pozorujeme, bývá v Br. mezi uvozovacl větou a větou vypravovací s že vložena časová věta s když. Častěji se v Br. spojují obě věty asyndeticky:

i stalo se, když dokonal Ježíš řeči tyto, bral se z Galilee Mat. 19,1; i stalo se, když dokonal Ježíš řeči tyto všecky, řekl učedlníkům svým tamt. 26,1; i stalo se potom, šel do města Luk. 7,11; i stalo se v těch dnech, přišel Ježíš za Nazarétu Galilejského Marek 1,9 atpod.

To jsou však jen podružné obměny a podoby jevu v podstatě stejného a právě v této jeho podstatě jej Vančura přejal.

 

5. Protějškem archaismů jsou v Obrazech knižní novoty, ale poměrně dosti řídké, a to hlavně slovníkové a frazeologické, řidčeji kmenoslovné a tvaroslovné:

dlužno říci 140, k tomu dlužno ještě připojiti 143; žijí v pohrdě 131; jal se k nim mluviti 289; moc císařova je nezměrná 165; úděsné poselství 68, úděsné hladovění 91;

bylo zříti muže, ženy a bědné starce 80, zřel, jak utvrzuje císař svou moc 119; zřel zedraného mnicha 134, zřel se, jak pokořen prchá 43 a pod.[6];

v lesích, které se střely kolem hradiště 95; země střela se pouhou rovinou 102; skytl Oldřichovi za dobré výkupné svobodu 168, skytl mu poučení 92, ta smrt skytla Jaromírovi svobodu 170, kníže neskytne mu pražádné pomoci 49, skytne ti místo po svém boku 276 apod.[7]

Hojně shledáváme adverbium vposled = nakonec, konečně, posledně, naposled: i ženy budou vposled blahořečit rukám, které rozdílely smrt 13; vposled je však přece jen nalezl 100; vposled ten, kdo stál v jejich čele, povelel k útoku 128; mezi dvěma vposled řečenými kraji 79 a podobně 38, 69, 103, 128, 291… Vyskytuje se i v předešlých pracích Vančurových.

Podobně je tomu s oblíbeným bez počet: bezpočet chvil 14, podjezdů 69, slovanského lidu 91, lidí 306 atd.

Z tvarových novot je v Obrazech infinitiv stanouti, příčestí stanul k présentu stanu, staneš … za starší státi, stal: když bylo Wolfgangovi dovoleno stanouti před císařem 121; když průvod stanul před knížetem slovinským 53; jednoho dne stanula za ním smrt 122.

Se zálibou užívá spisovatel nové nedokonavé složeniny uhadovati k dokonavému uhádnouti, uhodnouti, též ve významu „odhadovati“: uhadoval, že (Václavovy paže) jsou silnější než paže bojovníkovy 92; uhadoval, že v zřízení křesťanském je ztajena síla 119; jeden uhaduje myšlenky druhého 138; uhadoval, že staré záští … vede Vršovce 149.

 

6. Význačným rysem jazyka Vančurových Obrazů je dokonalý výpravný ráz, poutající čtenáře plynulým, proudným a živým zobrazením událostí, výjevů, činů a nabývající svou výrazivostí nezřídka úchvatné dynamičnosti a dramatičnosti. K tomu přistupuje výstižnost a náladovost líčení místního, časového a povahového, která umožňuje čtenáři živě si představiti jeviště událostí, vžíti se do starých dob, [152]do jejich osobitých zvyků, obyčejů, do smýšlení a života jednajících osob a postihnouti jejich individuální různost.

Přispívá k tomu předně vhodné větné členění, seskupování vět v souvětí. Nejčastěji užívá Vančura souvětí mírně rozvitého, neboť nadměrně dlouhá souvětí zastírají proud událostí, výjevů, nabývají povahy spíše vykladačské, poučné než výpravné, a mnoho samostatných vět přerušuje souvislost výpravného toku, vzbuzujíc dojem rušivé stupňovitosti a roztříštěnosti. Tato souvětná stavba je zajisté velmi důležitá v díle povahy dějepisné, v umělecky zaměřeném letopise.

Druhým výrazovým prostředkem, kterým spisovatel dosahuje oné výpravné, pohybové účinnosti a výrazivosti, je nikoli mnohost slov, nýbrž jejich šťastný výběr a vhodné spojování v sousloví. K plné úkonné platnosti přichází tu jednou slovo významově přesné, po druhé obrazné, jindy významově široké nebo nápovědné, náznakové, nutkající čtenáře k domyšlení, doplnění představy, někdy slovo zcela běžné, jindy slovo biblické nebo ražení knižního, jednou slovo prosté, po druhé vzletné nebo monumentální.

 

Několik souvislých ukázek vypravovatelského, popisného a charakterisačního umění spisovatelského.

Začátek 1. kapitoly nazvané Vlast (str. 9—10):

„V hlubinách věků pokrýval severní hranice známých krajin les a táhl se v šíř i dál po okrscích světa. Hvozd stínil ty nesmírné země. Hradba pralesa uzavírala ty nesmírné prostory a národové, kteří sídlili v těch končinách, žili sami sobě.

Mezi povodím řeky, která se nazývá Visla, a proudem, jemuž je jméno Dněpr, ležela stará vlast slovanská. Na severu svažovala se k nízkému pobřeží moře Baltického a na straně polední ohraničovalo ji horstvo, jemuž se dostalo jména Karpaty. Byl to kraj mírně zvlněný, kraj stojatých vod, kraj jezer, rybníků a bažin…“

Z kapitoly Říše Samova (str. 30):

„Po vítězství rozdělil Samo velikou kořist mezi bojovníky slovanské a pozdržel je v táboře. Tehdy přicházeli k němu noví a noví mužové a počet jejich stále vzrůstal. Spěchali sem ti, kdo hledali záštitu, a dále ti, kdo měli příliš nějakého zboží a chtěli je směniti za zboží jiné, a za těmi se opět táhli cizí kupci. Protože pak Samo držel přechody a bděl, aby cesta byla bezpečná, platili mu ti kupci desátek…“

Z kapitoly Metod a Konstantin; příchod slovanských věrozvěstů k panonskému knížeti Kocelovi (str. 53):

„Když průvod stanul před knížetem slovinským, sňal Konstantin truhlici s ostatky svatého Klimenta, kterou nesl na rameni, a oslovil Kocela. Byl sláb, byl zemdlen, pot stékal mu s čela a vlhké vlasy lpěly na jeho spáncích. I podobal se ubožáku a člověku nejbídnějšímu, ale poprašek nesrozumitelné slávy třpytil se za ním a jakási ozvěna nesmírného štěstí prochvívala jeho hlas. Kocel pak naslouchal slovům pokory a víry a jeho bytost se otřásala podivným citem a jeho uchvácená duše šla vstříc těm slovům lásky.“

Začátek kapitoly Svaté kníže (str. 86):

„Václavův duch mohutněl den ke dni; když se pak mladé kníže ujalo vlády, byla jeho mysl tak veliká, že se jí kdekdo podivoval. Vedle moudrosti slynul Václav i krásou tváře i silou a v míře přehojné propůjčena mu byla milost, která jímá lidská srdce. Kníže býval často vesel a tu se s ním každý radoval. Když ho však přepadlo truchlení, stávalo se, že lidé v jeho blízkosti zmlkli a že se jich dotkl týž cit. Tak vzbuzoval Václav účastenství, tak vzbuzoval lásku. Byl všemi milován a láska měla stan v jeho srdci“.

Z kapitoly Biskupství; charakteristika svatého Vojtěcha (str. 135):

„To byl život velmože z rodu Slavníkova, který se nořil jen v sklíčenost. Tížily jej hříchy bližních. Odmítal všechno, co se sklání k zemi, a všechno, co vychází ze země. Jeho duch planul žádostivostí smrti. Jen touha po skonu mučednickém skýtala mu popud k činům. Bažil po trnové koruně…“

[153]Z kapitoly Selské kníže; dobytí hradu Přimdy a Soběslavovo osvobození (str. 279):

„Vposled sebral Ojíř takové množství lidu, jež se mohlo měřiti s posádkou. Skryl je v lesích a sám, obklopen svými syny, čekal v záloze na hradního kastelána, který se nazýval Bernard. Když se pak kastelán vracel a když již byl blízko hradu, dal troubiti v trouby. Lidé střehoucí bránu ho poznali a spustili můstek. V tu chvíli vystoupil Ojíř a mrštil po kastelánovi kopím a zasáhl ho do pravého boku mezi kost kyčelní a žebra. I spadl Bernard s koně a jeho stráž vzkřikla a vojínové v bráně odpověděli tomu výkřiku a hrnuli se k zraněnému muži. Vrata byla dokořán, most ležel a poděšení zbrojenci pobíhali s místa na místo. I dal Ojíř znamení svému houfu, udeřil na bránu, vnikl za hradby a s pomocí přátel a sluhů zbil posádku. Potom vyvedl Soběslava z vězení“.

 

7. Ptáme-li se po celkové povaze Vančurova jazyka v Obrazech, můžeme se zřením k jazyku v předešlých dílech bez rozpaků říci, že je v Obrazech zřejmý sklon ke klasičnosti. Tomu nasvědčuje značné omezení citových, subjektivních výrazových prostředků, o kterém byla řeč v odstavci 3, převaha výraziva věcně, obsahově sdělného. Spisovatel ustupuje do pozadí jako přímý účastník projevů vtiskující jim osobně citový ráz, je pouze jejich objektivním tvůrcem. Estetická účinnost mluvy Obrazů nezáleží v tom, že je výrazivo značně zabarveno osobním zaujetím spisovatelovým jako v dílech starších, nýbrž vyplývá z pojmenování věcí samých, z obsahové výstižnosti, přesnosti, obrazivosti nebo nápovědnosti a náznakovosti, prostoty nebo vzletnosti, monumentálnosti výrazových prostředků. A vedle této stránky slovníkové uplatňuje se nemalou měrou i dobře volená skladba větná, jak jsem připomněl výše v odstavci 6.

Do tohoto výrazového rázu Vančurova jazyka vhodně zapadají archaismy, o kterých byla řeč v odstavci 4, neboť ani jejich estetický účin není v stránce citové. A tím, že udržují souvislost se staršími vývojovými obdobími jazykovými, svou tradičností, jsou zcela nepochybně prvky jazykové klasičnosti. Také zřejmé a dosti značné ohlasy bible — viz v odstavci 4 — náležejí svým tradičním rázem do oblasti klasičnosti.

Dvě složky dodávají jazyku Obrazů zvláštní klasické tvářnosti: poměrně nehojné, ale přece jen pro celkový ráz nikoli nedůsažné citově zabarvené výrazivo, zejména v kapitole Kosmas — viz v odstavci 3 — a některé jazykové novoty připomenuté v odstavci 5. Tyto prvky se vymykají ze souboru výrazových prostředků klasických, ale nejsou rušivé vedle klasičnosti projevující se po jiných stránkách, nýbrž ji doplňují, zpestřují, tvoří s ní jednotný umělecký jazyk osobitého ražení a půvabu. Lze tuším s právem nazvati tento jazyk barokně klasický a odlišiti jej tak od čistě klasické mluvy v podstatě příbuzné, mluvy Olbrachtovy.

Slovo a slovesnost, ročník 6 (1940), číslo 3, s. 145-153

Předchozí Jan Mukařovský: O jazyce básnickém

Následující Jiří Veltruský: Člověk a předmět na divadle