Další konference o komunikaci, textu, stylu

Jana Hoffmannová

[Discussion]

(pdf)

A further conference on communication, text, style

Různé aspekty fenoménů textu, stylu, verbální komunikace představují nepochybně aktuální lingvistickou problematiku; proto také řada konferencí a vědeckých setkání s tímto zaměřením je v posledním desetiletí u nás poměrně bohatá a plynulá.[1] Po několikaletém přerušení byla tato kontinuita opět navázána konferencí nazvanou Obecné a specifické otázky jazykové komunikace, která byla uspořádána ve dnech 3.–5. září 1991 na půdě Pedagogické fakulty v Banské Bystrici. Iniciativa slovenských lingvistických pracovišť v této oblasti je výsledkem jejich stále rostoucího zájmu o problematiku verbální komunikace, který v posledních letech vyústil v rozsáhlém společném projektu Slovenština v současné komunikaci.

Z tématu zvoleného organizátory konference vyplývala značná pozornost soustředěná na obecné problémy, teoretické a metodologické principy výzkumu jazykové komunikace. Celým jednáním konference přitom prostupovala diference systémového a komunikačního hlediska: možnosti, rozdíly, dotyky i střety těchto dvou pohledů na jazykové jevy byly patrné z příspěvků většiny účastníků. Tuto problematiku navodil už úvodní referát J. Horeckého, který se zabýval především „systémovým základem jazykové komunikace”, způsobem existence jazykového systému jako komunikačního kódu; vrátil se přitom ke své představě, podle níž je jazykový systém součástí komplexního systému verbálního chování (srov. Horecký, 1985). V další části výkladu pak referent zaměřil pozornost k situacím, kdy neplatí předpoklad „rovnosti kódů”, tj. kdy účastníci komunikace nedisponují žádnými, resp. dostatečnými společnými znalostmi jazykového systému. Ukázal možnosti řešení těchto situací a odstraňování vznikajících bariér: komunikace se uskuteční pomocí tlumočníka, užitím některého ze světových jazyků, pomocí neverbálních prostředků, ev. dojde k porozumění i při užívání rozdílných verbálních kódů (čeština – slovenština, resp. jiné slovanské nebo severské jazyky…). Potřebný průnik znalostí jazykového systému je zde často nahrazen společnými znalostmi situačními.

V procesuálním modelu komunikace a jejích předpokladů, který představil J. Kořenský (viz též Kořenský, 1987, 1990 aj.), nefiguruje ani koncept jazykového systému, ani J. Horeckým rovněž zmíněný koncept komunikační kompetence. Jednotné modelování jazyka a řeči zahrnuje jazyk jako dynamický, aktuálně psychologicky a sociálně zakotvený soubor předpokladů řečové činnosti. S novým materiálem, předmětem výzkumu (řečově komunikativní chování ve své úplnosti) je spojen i adekvátní způsob analýzy – komunikační přístup k jazyku a řeči, a také potřeba speciálních, mezioborově koncipovaných analytických aparátů a procedur. (Jak se ukázalo na banskobystrické konferenci, měl autorův návrh takového aparátu – viz Kořenský – [202]Hoffmannová – Jaklová – Müllerová, 1987 – na Slovensku značný ohlas a je hojně využíván jak při výzkumu komunikace, tak např. při přípravě studentů.)

J. Kačala řešil ve svém příspěvku vztah systémových a komunikačních zřetelů v oblasti syntaktické; směřoval zejména k místu komunikačního přístupu v připravovaném syntetickém popisu syntaxe spisovné slovenštiny. Komunikačně–pragmatické modifikace věty (kterou chápe jako komplexní systémovou a komunikační jednotku) interpretuje jako výsledek vlivu různých konstelací komunikačních činitelů na utváření komunikační funkce věty a na hierarchizaci vícevrstevné informace, kterou věta zprostředkuje.

Obecnějším komunikačně–pragmatickým problémům věnovaly pozornost i další referentky, které se ve svých příspěvcích vyrovnávaly s vlivem teorie mluvních aktů a prací Griceových na naši lingvistiku. M. Hirschová soustřeďuje své teoretické úsilí k postupné specifikaci konceptu komunikační funkce (srov. Hirschová, 1988, 1991 aj.); zde představila své současné pojetí jednotlivých vrstev komunikační funkce a terminologické problémy s tímto konceptem spjaté. – Podnětem k vystoupení S. Machové byly zkušenosti z komunikace s počítačem v přirozeném jazyce; autorka se zabývala projevy kooperativního chování v odpovědích na otázky, tj. v elementárním dvoureplikovém dialogu, a zvláště se zaměřila na vztah mezi vznikem nedorozumění a dodržováním/porušováním kooperačního principu a konverzačních maxim.

Další dvě skupiny příspěvků se lišily dominantním zaměřením buď na individuální, nebo na sociální aspekty verbální komunikace. Z rozporu mezi interindividuální povahou verbální komunikace na jedné straně a produkcí a recepcí řeči jako individuálními mentálními aktivitami vycházela ve svém příspěvku I. Nebeská (srov. též Nebeská, 1991). Globální přístup k řečové činnosti, založený na standardním komunikačním modelu, akcentuje interindividuální složku komunikace; individualita jedince je tu překryta rolí, kterou přijímá v konkrétní komunikační události. Tento přístup je podle názoru referentky užitečné doplňovat přístupem individuálním, tj. zejména koncentrací na komunikační aktivity, kterými se týž jedinec účastní různých komunikačních událostí; na přechody z jedné komunikační události do druhé, na jejich vzájemné ovlivňování, doplňování, přerušování, předjímání… Každý vstup jedince do komunikace reflektuje jeho předchozí komunikační zkušenosti a doznívá v jeho interpretacích pod vlivem účasti na dalších komunikačních událostech; tím se neustále obohacuje jeho předpokladová báze.

K psycholingvistické problematice neměl daleko ani referát R. Brabcové o vyjadřování citovosti. S využitím materiálu z různých komunikačních situací autorka utřídila různé typy jazykových prostředků, které se uplatňují jako nositelé emocionálních významů; rozlišila přímé vyjadřování exprese a vyjadřování emocionálního hodnocení, postojů. (Srov. k tomu např. programovou stať F. Daneše, 1987.) Ukázala silnou podmíněnost exponentů emocionality kontextem a komunikační situací, jejich sémantickou relativizaci: jiný význam má nepochybně užívání hypokoristik nebo deminutiv v řeči dítěte, v projevu dospělého či speciálně v konejšivé promluvě lékaře k pacientovi. – J. Glovňa se zabýval fungováním obrazných prostředků v expresívním komunikačním kódu (srov. Kubínová, 1988). Využil komunikačně–sémiotického způsobu modelování a zdůraznil mj. spojitosti mezi obrazným vyjadřováním a temperamentem mluvčího, jeho tvořivostí, mírou konvenčnosti, taktickými a strategickými schopnostmi, snahou o apelativní působení na posluchače; teoretický rámec jeho analýzy přitom tvořila problematika vztahu exprese a reference, „doslovného” a obrazného významu, setkávání kódů (provázeného empatií, vzájemnou interpretační citlivostí) a jejich míjení, které vede k neporozumění a často až ke schizoidním situacím.

Subjektivní reflexe komunikace v individuálním vědomí byla rovněž východiskem referátu M. Nábělkové o metajazykovém vyjadřování. (Srov. o tom v SaS např. Jiřičková, 1979; Hoffmannová–Jiřičková, 1979; Mareš, 1983; dále podrobně např. Techtmeierová, 1984.) Autorka uvedla řadu funkcí metajazykových vyjádření – signalizují [203]např. nejistotu autora (mluvčího), jeho bezradnost, hledání výrazu; jeho distanci od užitého výrazu, ironický záměr; výlučnost takto komentovaného prostředku (např. odborného termínu), ale naopak i jeho mimořádnou rozšířenost v dobovém kontextu; projevy jazykových kontaktů (český prvek ve slovenském textu) aj. Z metajazykových signálů upozornila hlavně na různé funkce uvozovek (často v koexistenci s dalšími signály) a na jejich využití v současných literárních textech k vyznačení různých citací, aluzí, textových reprodukcí. (Citování zřejmě patří k univerzálním principům současné komunikace; na konferenci se hovořilo nejen o citacích jako nositelích intertextuality, ale i o tom, že v rámci nespisovného projevu někdy vlastně – podle J. Chloupka – „citujeme spisovný jazyk”.)

K pólu individualizovaného, aktualizovaného vyjadřování směřoval i příspěvek K. Buzássyové, která vyložila stylistické, sémantické a komunikačně pragmatické aspekty fungování gramatických kategorií na příkladu kategorie životnosti maskulin. Zejména např. animizace, personifikace neživotných maskulin (nezřídka spolu s transpozicí čísla) umožňuje často intimní, důvěrné, familiární vyjádření, nebo se stává prostředkem jazykové komiky. – Podobně rozebrala E. Jandová využití sekundárních funkcí slovesné osoby v mluvené komunikaci: upozornila na kontaktové funkce těchto transpozic, na generalizační, anonymizační funkci 3. osoby plurálu (a na její konkurenci se zájmenným substantivem člověk ve funkci všeobecného podmětu) apod. – Analýza D. Davidové byla věnována stylistické diferenciaci morfologických koncovek a motivaci jejich užívání v regionálně omezeném prostředí (polsko–český přechodový pás českého Slezska).

Další skupina příspěvků byla orientována spíše na interindividuální aspekty řečové komunikace, tedy na sociolingvistickou problematiku. J. Skácel a J. Mezuláník propracovávají koncept komunikačních bariér vznikajících při užívání cizího jazyka (ev. i jiné varianty národního jazyka); zdůrazňují situační podmíněnost vzniku a fungování bariér a zkoumají strategie překonávání bariér v komunikaci. Jednou z přijatelných možností je užívání cizího jazyka s tzv. koloritem (tj. mírnou odlišností, neuzuálností, odklonem od normy u některých prvků). Bariéry mohou sloužit i jako diagnostický signál stavu společnosti (jako příklad uvedli autoři Čapkovu Kritiku slov); jejich kognitivní fixací vznikají předsudky.

Příspěvek J. Šikry se týkal vlivu sociálních, situačních a jazykovězeměpisných činitelů na současnou komunikaci ve slovenštině. Referent představil výsledky zpracování rozsáhlé ankety, která mj. zjišťovala, nakolik používají dotazované osoby v různých komunikačních situacích (v rozhovorech s rodiči, s manželem/manželkou a dětmi, s přáteli, na pracovišti) spisovného jazyka, nářečí, kombinace spisovných a nespisovných prvků, ev. češtiny nebo dalšího jazyka; nakolik používají těchto různých kódů osoby ze západního, středního a východního Slovenska, z města nebo z venkova, osoby různého věku a vzdělání atd. V souvislosti se živým procesem směšování spisovných a nespisovných prvků (v situacích neformálního dorozumívání) užívají slovenští lingvisté se značnou opatrností i pojmu hovorová slovenština (J. Šikra ji považuje za přechodný útvar bez systémového vymezení, a samozřejmě nikoli za jednotný, unifikovaný soubor prostředků); zřejmě jde o dosud ne zcela stabilizovaný koncept, pohybující se v okruhu pojmů jako mluvená podoba spisovné slovenštiny, hovorový styl, standard, běžně mluvený jazyk…[2]

Mluvenou podobu slovenštiny ve městě charakterizoval V. Patráš (rovněž na základě sociolingvistického výzkumu). Jde o charakteristiku nesmírně dynamickou: s proměnami sociálních vazeb dochází i k neustálým proměnám, kontaminacím jazykově komunikačního úzu, ke vzniku jazykového „konglomerátu”. Tradiční polaritu spisovný jazyk – teritoriální dialekt zasahují nivelizační, relativizační tendence; je třeba [204]tu počítat s pluralitou komunikačních norem, jako průnik se utváří středová norma hovorové slovenštiny. – Výzkum S. Ondrejoviče byl zaměřen na srovnání jazykové situace ve dvou městech (Bratislava a středoslovenský Lučenec) a postojů obyvatel k ní (např. ke vlivům maďarštiny, k různým zdrojům jazykových konfliktů). Bratislavská situace je tu specifická jednak nízkým procentem maďarského obyvatelstva, jednak silnou migrací, která vede k nivelizaci jazykových diferencí. – M. Sokolová zpracovala výsledky ankety, v níž respondenti hodnotili české kontaktové jevy (lexikální prvky) ve slovenštině: jako běžné, nenáležité, expresívní, citátové apod. Toto působení kontaktových variant zřejmě záleží na jejich frekvenci v současné slovenštině, na momentální místní jazykové situaci i na konkrétní situaci komunikační (prvky jazykové hry aj.).

Pohybem na ose spisovnost – nespisovnost se zabývala také O. Müllerová, která analyzuje vztah spisovnosti a nespisovnosti v neveřejných dialogických projevech (rozhovory při přátelských návštěvách). Přátelské návštěvy jsou příznačným typem „nespisovné” komunikační situace; obecná tendence k nespisovnosti má ovšem v konkrétních rozhovorech různé projevy. Spisovné a nespisovné prvky se tu mísí víceméně náhodně, v různých proporcích; je otázka, zda máme v tomto případě uvažovat o „smíšeném kódu” a zda lze v tomto míšení kódů odhalit určité pravidelnosti. Často např. i v rozsáhlých úsecích rozhovoru spisovná a obecná čeština splývá: buď se jejich podoba neliší, nebo dochází k jejich sblížení, ke vzniku určitých mezipoloh (např. výslovnostních). Na vyhraněné spisovné bázi setrvávají účastníci komunikace obvykle jen krátce; nápadné spisovné prvky mívají speciální motivaci. Značný vliv tu má téma rozhovoru: z veřejného, kulturního, profesionálního života (tj. ze sfér mimo soukromou komunikaci) a z psaných projevů (publicistika, různé návody, směrnice) sem pronikají např. odborné výrazy. Další možnou motivací – hlavně v rozhovorech mladých lidí – může být i ironie, jazyková hra (pak se ze stejných důvodů užívá také některých výrazů z cizích jazyků).

Živou dialogickou komunikaci analyzovala ve svém příspěvku i J. Klincková: v novém textovém typu rozhlasového inzerátu nabývá dialogičnost speciální podoby, inzerující osoba totiž vede jednak dialog s rozhlasovým moderátorem (dialog reálný, ale vlastně náhradní, zástupný), jednak dialog s potenciálním, nepřítomným adresátem svého inzerátu (dialog fiktivní, ale funkčně daleko závažnější). Autorka se soustředila na syntax těchto inzerátů, na její podíl na realizaci strategie inzerenta. – Na jiný rozhlasový žánr – sportovní zpravodajství – zaměřuje dlouhodobě svou pozornost J. Bartošek; sleduje vliv řady jazykových parametrů (syntaktických, lexikálních, výslovnostních), ale i kompozice a koherence celých zpravodajských bloků na míru vnímatelnosti zpráv pro posluchače. Své výsledky uplatňuje autor v praktické spolupráci se sportovními redaktory.

Celá skupina referátů byla věnována pedagogické komunikaci. D. Slančová charakterizovala z různých hledisek komunikaci v mateřské škole; věnovala pozornost mj. distribuci komunikačních funkcí (zde narazila na převážně povelový charakter této komunikace) a poměru verbálních a neverbálních prostředků (využívání hudby, rytmu…). – Školní dialog mezi učitelem a žákem má svá četná specifika; jednoho z nich si všiml J. Zeman, který podrobně analyzoval možné intonace zpětnovazebné repliky učitele. Po otázce učitele a odpovědi žáka často následuje třetí replika – tzv. pedagogické echo, kdy učitel žákovu odpověď opakuje; komunikační funkce tohoto opakování jsou pak diferencovány především intonačně (učitel s odpovědí souhlasí, potvrzuje její správnost, chválí žáka, ale může také vyjadřovat údiv, překvapení, zděšení a další expresívní polohy). – J. Svobodová představila další část svého dlouhodobého výzkumu, zaměřeného na úlohu výzev ve školské komunikaci. Na základě ankety porovnala hodnotící reakce žáků různých věkových stupňů na různě formulované výzvy učitele. Autorka konstatovala u žáků značně vyvinuté sociální a komunikační cítění; převážně negativně hodnotili strohé a eliptické výzvy a infinitivní apely, které [205]zřejmě považují za beztaktní, ale neakceptují ani přehnanou zdvořilost učitele (podbízivé, kondicionálně formulované prosby). – K. Zelinková se zamyslela nad úlohou asertivity v pedagogické komunikaci, nad potřebou jejího rozvíjení u začínajících učitelů; asertivní chování může podstatně zvýšit kulturu jejich projevu a pozitivně motivovat žáky. – Možný podíl učitele na rozvíjení verbální kreativity žáků analyzovala M. Stejskalová: vytvářením kreativních situací, překonáváním bariér může učitel pěstovat u žáků originalitu projevu, komunikační flexibilitu, smysl pro jazykovou hru atd.

S pedagogickou komunikací souvisí některými svými aspekty i „penitenciární komunikace”, kterou zkoumá na zajímavém materiálu P. Odaloš. Jde o komunikaci v ústavech Sboru nápravné výchovy (mezi odsouzenými; mezi zaměstnanci; mezi odsouzenými a zaměstnanci). Komunikační chování zaměstnanců se v posledním období podstatně mění směrem k větší otevřenosti a kooperativnosti – ustupuje dosavadní autoritativní, direktivní, represívní model. V komunikaci odsouzených, v jejich „druhém životě” se nadále uplatňují speciální lexikální prostředky (zejména argotického charakteru), které umožňují konspirativní chování. Komunikace mezi zaměstnanci a odsouzenými obráží psychologickou složitost celé situace: u odsouzených vznikají různé komunikační bariéry, frustrace, nedůvěra, nezřídka vzdorují resocializaci agresivitou a vulgárním chováním, nebo se dostávají do izolace a komunikační pasivity… Zaměstnanci nápravně výchovných zařízení se v těchto případech – s menším či větším zdarem – pokoušejí uplatňovat různé kompenzační techniky. – K. Kamiš se ve svém příspěvku zabýval tím, jak se různé psychické poruchy (vzniklé např. intoxikací a jinými násilnými zásahy do organismu) projevují v různých typech defektů, poruch řeči u postižených (v narušení tempa artikulace, v úbytku gramatičnosti apod.); s charakteristikou verbálněmotorických a grafickomotorických halucinací se dostal až do sféry okultismu, inkvizice, honů na čarodějnice…

Dva referáty byly věnovány problematice uměleckého textu a literární komunikace. Příspěvek J. Hoffmannové se pohyboval – na ose od přístupů systémových ke komunikačním – v prostoru mezi lingvistikou a literární vědou. Současné teoretické klima v této oblasti je utvářeno jednak některými našimi živými vědeckými tradicemi, jednak výraznými teoretickými vlivy ze zahraničí. Autorka ukázala, jak se vztah systémových a komunikačních pohledů projevuje ve vývoji českého strukturalismu i v proměnách komunikačně–sémiotického modelu budovaného nitranskou školou: dále hovořila o antisystémové orientaci veškerého zájmu o literární text v oblasti analýzy diskursu (srov. např. anglickou ”discourse stylistics”) a posléze se pohybovala v atmosféře poststrukturalistických filozofických proudů (postmodernismus, dekonstrukce atd.), kde dochází nejen k proměnám přístupů k textu (jsou absolutně antisystémové), ale i k proměnám samotných textů a procesů literární komunikace. – I. Martinec se zabýval dětskou řečí, její specifickou povahou v běžné komunikaci a její reflexí v umělecké literatuře. Na některých zajímavých textech starší i současné dětské literatury ukázal snahy o věrné zachycení dětské řeči, ale i případy, kdy projekce některých rysů dětské řeči do uměleckého textu má tvořivý charakter a stává se zdrojem specifické estetické informace (tady už se neuvádí pouze klasický text – Poláčkova knížka Bylo nás pět –, ale např. Macourkův Mach a Šebestová).

Také na této konferenci – jako na všech předchozích – se projevila neujasněnost vztahů a diferencí mezi teoreticko–metodologickými přístupy a předměty vědeckého zájmu stylistiky, teorie textu a teorie verbální komunikace, řečové činnosti atd. J. Bosák doporučil – ve vztahu k teorii verbální komunikace – zúžit předmět stylistiky tak, aby nezahrnoval celý jazykový systém a zároveň působení mimojazykových slohotvorných činitelů. Některé tradiční stylistické koncepty byly v jeho příspěvku (ale i v dalších referátech) zproblematizovány: např. koncept stylistické roviny, vázaný na stratifikační model jazyka, koncept stylové vrstvy (jako složky jazykového systému) i pojem stylému (srov. k němu např. Findra, 1981 aj.). Není jasné, nakolik lze ztotožnit [206]některé faktory komunikačního modelu a stylotvorné činitele a jak vymezit komunikační sféry (na základě faktorů sociálně–komunikačních, tematických, jazykových? ve vztahu ke stylovým oblastem?). J. Findra hovořil v této souvislosti o sférách společenského styku, o proměnlivosti jejich počtu, hranic, vazeb i jejich souvislostí s určitými soubory jazykových prostředků. Konceptem funkčního stylu a novými souvislostmi, do nichž dnes vstupuje, se zabývali J. Bosák, J. Chloupek i M. Krčmová. Znovu tu vyvstal problém spojitosti funkčního stylu s příbuznými koncepty funkční řeči a funkčního jazyka, známými z prací teoretiků pražské školy (zvláště B. Havránka). Podle J. Chloupka jsou jednotlivé funkční styly vymezovány na základě nesouměřitelných kritérií. Za problematické pokládá zvláště postulování stylu hovorového, prostě sdělovacího, jehož vymezení se kříží s distinkcí mluvenosti a psanosti; do oblasti běžného dorozumívání by patřily i např. soukromé dopisy, řečotvorné procesy u psaných projevů jsou však odlišné od projevů mluvených a soustava grafémů vytvořených pro psaný projev vykonává u dopisů tlak na jejich spisovnost. Naproti tomu jevy spjaté s mluveností, s „prostým sdělováním” pronikají do textů odborných, publicistických aj. Podobně hovořil o problémech s termíny hovorový jazyk, hovorový styl, hovorová (mluvená) podoba spisovného jazyka, běžně mluvený jazyk apod. J. Bosák; v souvislosti s mluveností, hovorovostí, knižností vůbec nedoporučuje pracovat s pojmem styl. Publicistický styl je podle J. Chloupka přímo založen na míšení, neustálé obměně, aktualizaci výrazových prostředků. Na nehomogennost odborného stylu poukázala M. Krčmová: ve sféře odborného dorozumívání existuje styl vědecký, popularizační, učební, esejistický, podstatně se liší styl oborů společenskovědních a exaktních, styl odborných projevů mluvených a psaných… (Viz k tomu též publikaci Chloupek a kol., 1991.)

J. Findra uvedl pojem funkční styl do vztahu k pojmům idiolekt – sociolekt a k individuálním a sociálním determinantám komunikátu. Jeho výklad byl zaměřen na poměr modelových zobecnění (invariantních, paradigmatických struktur sociální povahy), jako jsou v různých pojmově terminologických soustavách slohový postup, slohový útvar, funkční styl, textový typ, textový vzorec, žánr aj., na jedné straně a jejich individuálních variací, dynamických modifikací v komunikátech na straně druhé. S plným vědomím obtížnosti jakýchkoliv typologizačních snah v této oblasti pak představil vlastní způsob modelování textových typů: texty se zařazují buď do sféry celospolečenského styku, nebo do sféry běžně dorozumívacího styku, a svými charakteristikami vytvářejí konfigurace parametrů písemný/ústní, veřejný/soukromý, oficiální/neoficiální, připravený/nepřipravený, monologický/dialogický. Bez těchto parametrů (v nejrůznějších formulacích, konstelacích, hierarchizacích) se zřejmě žádný typologizační pokus neobejde; velkou předností tohoto modelu však je, že počítá vedle základních „sfér styku” i se sférami interferenčními a že vedle primárního uplatnění opozičních vlastností zavádí i jejich uplatnění druhotné a stylizované. Hlasy doporučující modelování textů pomocí proměnlivých konfigurací parametrů a klouzáním po škálách mezi polárními vlastnostmi se ozývaly v diskusi. M. Krčmová např. navrhuje pro deskripci stylu textu mnohorozměrný model, v němž by se komunikáty se svými charakteristikami nacházely na průsečících linií vytvářených jednotlivými komunikačními faktory. Problémem (mimo jiné) zůstává, jak do těchto modelů zapojit faktory obsahově tematické.

Konference se svým bohatým programem potvrdila velký zájem o aktuální problémy, které jsme zde charakterizovali. Pro její jednání byl zvláště příznačný pohyb mezi systémovými a komunikačními přístupy; mezi cennými tradicemi naší funkční stylistiky a mezi současnými hledisky teorie verbální komunikace, pragmatické lingvistiky atd. (zdá se, že teorie textu, resp. analýza diskursu v některých svých podobách zde může sehrát do jisté míry integrující úlohu). I do tohoto zatím nedostatečně strukturovaného prostoru pak musíme vždy situovat problém s velkým praktickým dosahem: existenci a vývoj různých útvarů našich národních jazyků, jejich vědecký [207]popis a jejich využívání v komunikaci. Organizátoři připravili celou akci s velkou péčí a prokázali při ní – včetně mladších pracovníků – vlastní vysoké ambice v této oblasti výzkumu (viz výběrovou bibliografii banskobystrických slovakistů, která byla pro účastníky konference sestavena).[3] Pokud se na Pedagogické fakultě v Banské Bystrici opravdu podaří založit tradici pravidelného pořádání takovýchto setkání, bude to jistě na prospěch rozvoji všech našich oborů zabývajících se verbální komunikací, stylem, textem.

 

LITERATURA

 

Daneš, F.: Cognition and emotion in discourse interaction. A preliminary survey of the field. In: Vorabdruck der Plenarvorträge. 14. Internationaler Linguistenkongreß. Akademie-Verlag, Berlin 1987, s. 272–291.

Findra, J.: Štyléma a text. In: Štylistické otázky textu. PF UPJŠ, Prešov 1984, s. 14–25.

Hirschová, M.: Česká verba dicendi v performativním užití. Příspěvek ke zkoumání komunikativních funkcí výpovědi. Univerzita Palackého, Olomouc 1988.

Hirschová, M.: Interpersonální komunikace ve stabilizovaných malých skupinách. SaS, 52, 1991, s. 89–103.

Hoffmannová-Jiřičková, J.: Metajazyk a metařeč a jejich charakter v díle Karla Čapka. SaS, 40, 1979, s. 295–307.

Horecký, J.: Systém verbálneho správania. SaS, 46, 1985, s. 101–108.

Chloupek, J. a kol.: Stylistika češtiny. SPN, Praha 1991.

Jiřičková, J.: Metařečový komentář. SaS, 40, 1979, s. 149–151.

Kořenský, J.: K procesuálnímu modelování řečové činnosti. SaS, 48, 1987, s. 177–189.

Kořenský, J.: Poznámky k otázce zkoumání řečové činnosti. In: Dynamické tendencie v jazykovej komunikácii. JÚĽŠ SAV, Bratislava 1990, s. 154–160.

Kořenský, J. – Hoffmannová, J. – Jaklová, A. – Müllerová, O.: Komplexní analýza komunikačního procesu a textu. PF, České Budějovice 1987; 2. vyd. 1990.

Kubínová, M.: V území slov. Čs. spisovatel, Praha 1988.

Mareš, P.: Metajazyk, metařeč, metatext. SaS, 44, 1983, s. 123–131.

Nebeská, I.: Může být relevance postačujícím principem komunikace? SaS, 52, 1991, s. 104–108.

Ripka, I.: Úloha slovenských nárečí v súčasnej jazykovej situácii. In: Dynamické tendencie v jazykovej komunikácii. JÚĽŠ SAV, Bratislava 1990, s. 120–127.

Techtmeier, B.: Das Gespräch. Funktionen, Normen und Strukturen. Akademie-Verlag, Berlin 1984.

Slovo a slovesnost, volume 53 (1992), number 3, pp. 201-208

Previous Jana Pleskalová: O tvoření českých pomístních jmen

Next Nikolaj Savický: Strukturalismus a poststrukturalismus jako epizoda „věčného“ sporu mezi analogisty a anomalisty