Jazykový program a ideál Karla Sabiny

Alexandr Stich

[Articles]

(pdf)

Linguistic program and ideal of Karel Sabina

Na první pohled může námět tohoto příspěvku, jak je vymezen názvem, budit značnou pochybnost, pokud jde o jeho účelnost a možnost poskytnout podstatnější výsledky. Je totiž vcelku známo, že Sabina nepatřil do okruhu spisovatelů a lidí vůbec veřejně činných, kteří se koncentrovali na problémy jazykové, popřípadě kteří se snažili do nich soustavněji zasahovat. Sabina se konkrétních jazykových sporů, které se u nás v rozmezí let 1830–1870 objevily, nijak výrazně neúčastnil. Ani z jednotlivých dílčích výroků, marginálně připojovaných k jiným tématům, nemůžeme systém jeho jazykových představ a postojů v celistvosti nijak uspokojivě rekonstruovat (tím se výrazně liší např. od J. Nerudy, jehož vliv na konstituování dobové české jazykové situace a na podobu nové spisovné češtiny byl kardinální, třebaže on sám se soustavněji programaticky vyjadřoval jen o jazyku dramatu a o jevištní řeči) (srov. Stich, 1974b; Jedlička, 1954). Navíc – Sabina byl veřejným kritikem a odpůrcem přílišné fixace českého národního usilování na jeho jazykovou, „filologickou“ složku; viděl v ní přímo „viníka“ slabosti a malé vnější úspěšnosti českého národního hnutí, jeho jisté „malichernosti“, neprůraznosti (zde Sabinovo mínění determinoval, jako v mnoha jiných případech, vzor polský). Koncentrace na jazykové otázky v 1. polovině 19. stol. podle jeho soudu zabránila, aby se český obrozenecký proces naplnil i živou dobovou problematikou filozofickou a sociální – stal se prý proto rustikálním a zůstával na samé periferii evropského vývoje a jeho progresivních, revolučních komponent (srov. např. Sabina, 1937, s. 40, 73–74, 75–77). To odpuzovalo od naší „beznadějné, nepatrné“ národní věci, zajišťované „primitivními“ prostředky, silné, mimořádné osobnosti (povahy „výhradné a výstřední“, jako byl pro Sabinu např. hrabě Jiří Buquoy) a vtiskovalo našemu obrození nemilý znak biedermaierovské přízemnosti, maloměšťácké, šosácké opatrnosti.[1] Sabinova kritika přílišného exponování jazykové složky v českém společenském usilování nebyla sama o sobě nic nového – výzvy koncentrovat se na „věci samé“ zazněly už r. 1837 z úst samého F. Palackého a později, v r. 1847, K. Havlíčka (podle něhož „posavad jsme jen výhradně svůj jazyk pěstovali, hádajíce se dětinsky a bez potřeby o malichernou písmenu“, pouze jsme si „hráli“ a nestarali se „o další pokrok ve věcech důležitých a v životě opravdovém“; zdůraznil A. S.) (Bělič, 1949; Havlíček, 1900, s. 186); tento kritický pokus o změnu směru v zacílení národního procesu však směřoval v duchu ideologie nastupujícího měšťanstva k reálné činnosti hospodářské a podnikatelské, zatímco Sabina měl na mysli především převratný revoluční proces cílící k proměně daného společenského uspořádání.

Sabina začal intenzivně uvažovat o místě a úloze jazykové složky v společenském dění v 60. letech. V té době české národní společenství vstoupilo do konstitučního politického zápasu jako už výrazně a pevně zformované těleso; a tehdy se záhy ukázalo, že jazykové úkoly a problémy budou mít v souboru cílů tohoto hnutí [242]opět místo dominantní, třebaže tu měly zčásti i úlohu zástupnou, skrývajíce v sobě i požadavky ekonomické a mocenské (Červinka, 1965), a to ve formě nároků jazykově právních. Tyto cíle byly poprvé vehementně proklamovány už v letech 1848–1849 a je příznačné, že už tehdy k nim Sabina jako politik a žurnalista zaujal stanovisko víc než zdrženlivé – byla to jistá kritika per silentione (např. v březnu 1849 soustavně komentoval oktrojovanou ústavu – a je příznačné, že přitom zcela pominul jazykově právní paragraf 4 základních práv, z hlediska českého jednak nebezpečně dvojznačný, jednak zcela nedostatečný, a soustředil se naopak na otázky svobody tisku).[2]

Druhý popud k novému promýšlení české jazykové otázky dávala už od 40. let a zvláště v letech šedesátých potřeba nově formulovat celkové chápání národa a jeho poslání; radikálnější složka české politické reprezentace k tomu byla přímo hnána nutností konfrontovat skutečnost polskou a českou.

Polská skutečnost a zkušenost nebyla pro českou politiku 19. stol. jen pasivní konfrontační fólií; naopak, z polského tábora se už od časů A. Mickiewicze a E. Chojeckého ozývaly ostré kritiky na jazykový ráz českého obrození. Na počátku 60. let docházel Sabina pod vlivem těchto odsudků k názoru, že česká jazyková orientace způsobila, že celá česká literatura národ dosud víc uspávala než podněcovala k akci a že hrozí nebezpečí, že tento maloměšťácký marasmus se bude v 60. letech, pod vedením Riegrova liberálně měšťanského křídla české politiky, dále prohlubovat. Celé mladočeské křídlo včetně Sabiny přijímá tehdy za vlastní ideu, že princip jazykového vlastenectví (v němž i politické směřování nabývalo podoby jazykové), spočívající na vymezení národa jako pospolitosti především jazykové, je třeba radikálně substituovat představou národa jako společenství idejí plynoucích ze společného osudu v minulosti a společných státně politických cílů do budoucnosti, jejichž podstatou měla být radikální opozice proti rakouskému státu vedoucí k jeho úplnému popření; tento cíl měl primárně integrovat národní společenství, nikoliv jazyk.[3]

Sabina neměl přitom k jazyku a k jeho funkci při konstituování novodobého národa poměr nihilistický, jeho záměrem bylo však přestrukturovat hierarchii složek, jimiž je národní společenství určováno, a dát jazykové složce postavení faktoru více instrumentálního, služebného (jakožto principu do značné míry formálního a reprezentativního, zástupného). Nejvýstižněji to vyjádřil touto formulací: „Národ co osobnost zvláštní žije a prospívá aneb umírá se svým jazykem, a jakým myšlenkám se tento za prostředek podává, takové zájmy a zásady se v národu ujímají.“ Aktuální poslání této myšlenky vynikne, uvědomíme-li si, že byla publikována r. 1868, kdy jedinkrát se v našich zemích v období 1848–1918 objevila reálná možnost hromadné revoluční akce v polském stylu; Sabina pokládal tuto ideu za tak důležitou, že ji chtěl vštípit do obecného vědomí co nejhlouběji, a proto ji v rozvinutých variacích [243]častěji opakoval (dokonce i při takových příležitostech, jako byla literárněhistorická vzpomínka na život a dílo jeptišky Marie Antonie, působící v družině Čelakovského už ve 30. letech).[4]

Z tohoto hlediska se Sabina jeví jako jeden z činitelů, kteří postupně dovršovali proces národního obrození a kteří usilovali orientovat národní společenství na politické záměry a cíle, jimiž teprve se měl národ uplatnit jako plnoprávný a rovnocenný subjekt evropského historického procesu.

Tímto zjištěním však není problematika daná názvem tohoto příspěvku zdaleka vyčerpána.

K. Sabina, jemuž se dostalo zvláště v 50. a 60. letech našeho století mnoho pozornosti i uznání jako politikovi a sociálnímu mysliteli, byl i jednou z osobností, které od 40. do 60. let prvořadým způsobem formovaly kulturní život; naše dnešní kulturní, literární i literárněhistorická skutečnost jím byla ovlivněna – v pozitivním i negativním smyslu – daleko hlouběji a závažněji, než jsme si stačili dosud uvědomit. A neoddělitelnou součástí poznávání této jeho úlohy je a musí být i detailní popis a interpretace jazykové a stylové složky jeho činnosti, a to přímo v pozitivním registrování jeho vlivu v tomto směru.

Sabina působil jako veřejný činitel, literát, žurnalista a literární historik v průběhu téměř pěti decenií, a to právě v období, které bylo pro novodobou spisovnou češtinu rozhodující. Rozsah jeho literárního odkazu, jeho mnohostrannost, značný ohlas a vliv opravňují k předpokladu, že jeho zásah do dějin jazykových byl podstatný – už samo jazykové ztvárnění jeho literární produkce mělo na tento proces vliv.

Tu je ovšem třeba položit si obecně otázku, jaký podíl může mít individuum na kolektivní jazykové procesy. Společenské podmínky pro takové působení jsou historicky proměnlivé. Zvlášť velké jsou takové možnosti v období jazykového konstituování novodobých národů, zvláště národů potlačených, a potom v obdobích radikálních přeměn jazykových norem (pod vlivem převratných společenských procesů). Období národního obrození takové předpoklady skýtalo ve značném rozsahu, stejně jako období 60. let, kdy se kulturní vrstva národního společenství dotvářela a stabilizovala (např. vytvořením stálého českého divadla, rozvojem vyššího českého školství, vytyčením požadavku vytvořit a ustálit konverzační češtinu vyššího stylu atd.). Úloha aktivních jedinců, tak podstatná v procesu obrozeneckém,[5] byla v 60. letech stále ještě značná, a to právě i v ohledu jazykovém (značná část národního společenství měla české jazykové školení jen elementární a v dospělém věku se s národně integrující existenční formou jazyka, tj. s jazykem spisovným, dostávala do kontaktu téměř výhradě prostřednictvím žurnalistiky, popř. krásné literatury). V Sabinově případu k tomu přistupuje ještě to, že spisovný jazyk se tenkrát na veřejnosti realizoval především ve své formě grafické; teprve postupně (a značně pomalu) pronikal do veřejného života spisovný jazyk mluvený. Dělo se to mimo jiné i činností přednáškovou; o Sabinovi přitom víme, že byl řečníkem velmi aktivním a produktivním; ve svých nesčetných přednáškách na kulturní i politická témata byl jedním z těch, kteří v té době šířili znalost spisovného projevu; mohli bychom [244]to přirovnat k vlivu, který dnes nepřímo na úroveň mluvené veřejné komunikace mají rozhlas a televize.

Víme-li tedy, že už kvantitativně byl tento Sabinův jazykově výchovný vliv značný, tím více nás láká otázka, jaký byl po stránce kvalitativní. Aspoň zčásti můžeme odpověď dostat rozborem Sabinova novinářského a literárního díla. K tomu však dosud nemáme ani zdaleka dostatečné množství připravených materiálových studií a poznatků. Jazyk Sabinův byl kdysi sice paušálně, ale na základě rozsáhlého předběžného poznání jeho díla odsouzen: „Kvasí tam (tj. v Sabinově předbřeznové umělecké próze) i Sabinův český sloh, jemuž skladatel po stránce mluvnické a frazeologické nedoučil se do smrti; cizí prostředí, ve kterém prožil nejvnímavější léta svého života, a chvat, s jakým po novinářsku, zpravidla na výdělek, odbýval své práce, zavinily, že dikci Sabinovu houfně znešvařují zvláštnůstky s důsledností až komickou. Jal se říci, šírá tma, mnoho lidů, padni v bídu a poznáš lidé, někomu přizvučiti, na tváři se mu značí bol, druh druha sledí, skřípá zubami, vstupuje do vojště atd. jsou perly jen namátkou vybrané; skloňování zájmen, vazby přechodníkové atd. zůstaly Sabinovi neproniknutelným tajemstvím, a dokonce i v rozlišování i a y stojí na stanovisku pravopisu t.ř. ‚zjednodušeného’. Po té stránce nelze si představiti větší protivy, než byla např. mezi stylistou Havlíčkem a vrstevníkem jeho, stylistou Sabinou“ (Vlček, 1952, s. 135). Máme dobré důvody – které předvedeme dále – tento jednoznačný odsudek odmítnout. Velcí představitelé naší pozitivistické literárněhistorické školy, J. Vlček stejně jako J. Jakubec, neměli obvykle tam, kde posuzovali jazykově slohovou rovinu slovesné tvorby, příliš šťastnou ruku, jejich axiologická báze byla v těchto případech v rozporu s obecným vývojovým, diachronním základem jejich metody, jsouc poplatna nazírání značně statickému, a navíc se opírala o úzkoprsé stanovisko školsky pojaté jazykové správnosti, jak ji chápala gebauerovská kodifikace v podobě zjednodušené pro potřeby učebnic. Své představy a jazykové názory své doby prostě promítali do minulosti, a tím jim pak unikaly všechny pozitivní elementy posuzované dílčí jazykové struktury v jejich vzájemné spjatosti (proto se tak často omezovali na výčet „perel namátkou vybraných“, které klasifikovali jako chybné). Pokud jde přímo o Sabinu, je třeba korigovat ještě jeden soud, který se z tohoto pramene rozšířil a který se drží dosud: jde o negativní vliv, který měl na kvalitu Sabinovy literární práce chvat a nutnost vyrábět „chlebovou“ literaturu. Jistě, nelze tento vliv popřít zcela, Sabina byl první kulturní pracovník u nás, který se literaturou živil, a to kromě nedlouhých epizod zcela na volné noze; často v chvatu pracoval a často pracoval jen nebo převážně proto, že musel vydělat peníze; toto nejisté postavení s sebou neslo i rysy bohémství, jistého odstupu od ostatní společnosti i někdy od vlastního díla, ale v zásadě měl Sabina ke své tvorbě postoj velmi odpovědný. Je to pochopitelné u muže, který byl „nejznamenitější publicista a beletrista český“ své doby – alespoň ve svém romanticky hypertrofovaném sebevědomí.[6] Lze to prokazovat i u materiálové báze jeho tvorby – např. proti rozšířenému mínění o nedostatku „solidních dějepisných studií“ přípravných pro jeho Obrazy ze 14. a 15. věku (Vlček, 1952, s. 132) stojí Sabinovo prohlášení, a to dokonce před sborem, na jehož soudu o kvalitě jeho díla mu mohlo záležet minimálně, totiž před hradčanskou vojenskou vyšetřovací [245]komisí, že pro svá beletristická díla historická sbíral data, a to v takovém rozsahu, že z nich mohl vytvořit zvláštní samostatnou práci historicko-publicistickou;[7] tato Sabinova proklamace může být ovšem stěží – vezmeme-li v úvahu obecně známou Sabinovu nespolehlivost faktografickou, zvlášť pokud jde o jeho osobu – pokládána za nezvratný důkaz, můžeme však naštěstí Sabinovu všestrannou péči o texty vlastní doložit zcela nesporným důkazem ad oculos, a to dokonce v případech, kdy zpracovával pro tisk texty, které ani neměly vyjít pod jeho jménem; i tehdy věnoval úrovni své práce, včetně její složky jazykové, pozornost velmi značnou.

Pozitivní poznatky o Sabinově díle z hlediska jazykového přinesl zatím jediný badatel, a to J. Novotný.[8] Soustředil se jen na některé složky, zvláště na stavbu souvětí a na některé jevy lexikální (substantivní a adjektivní složeniny); na základě znalosti celkového rázu Sabinova jazyka podal však i jeho globální charakteristiku. Budeme jeho výsledky stručně reprodukovat:

Sabinův jazyk a styl se během jeho dlouhé tvůrčí činnosti vyvíjel; v podstatě lze v tomto procesu rozlišit dvě období, předělem mezi nimi je doba Sabinova věznění v letech 1849–1857. V prvním období je jeho vyjadřování charakterizováno tendencí k vysokému stylu, jehož strojenost ostře kontrastuje s jazykem běžně mluveným (Sabinovo směřování má tedy opačnou tendenci než texty jiných významných literárních tvůrců 40. let, např. J. K. Tyla, A. S.).

V druhém období lze konstatovat směřování k větší jazykové a slohové životnosti (průkazné je to v oblasti souvětné stavby – ustupují některé typy a konstrukce dodávající textu zabarvení patetické a pompézní, sloh přestává být samoúčelně ozdobný a mnohomluvný). J. Novotný vidí v těchto procesech vnější jevové projevy hlubinného procesu demokratizace jazyka a pokládá ho za dílčí složku Sabinova vědomého úsilí o demokratizaci literatury, jak to programaticky vytyčil v r. 1848. Obsahem této demokratizace jazyka je podle Novotného „vytváření literárního jazyka blízkého živému jazyku mluvenému“. Tento vývoj však nebyl jednoduchý a přímočarý, jedna kvalita nebyla prostě nahrazena kvalitou druhou; v některých jevech byl pozdější proces občas anticipován už v prvním období, jindy se naopak objevily regrese, popř. i omyly (ten J. Novotný vidí např. v „jazykovém naturalismu“ Sabinovy divadelní hry Věčný ženich).

Obraz Sabinova jazyka a stylu se však podle J. Novotného komplikuje v 60. letech – platí sice základní teze o Sabinově odklonu od starého, archaizujícího a patetického stylu, ale přitom roste úloha prostředků vyhroceně spisovných plnících touž funkci. V tom vidí J. Novotný projev širšího obecného směřování k vyhrocené spisovnosti a podkládá ji ve shodě s některými dřívějšími pracemi i ideologicky – spojuje ji s „rostoucí národní hrdostí a snahou vyrovnat se i „vysokou úrovní“ spisovného jazyka jiným, již vyspělým národům“, tím sílí v tomto období reprezentativní funkce spisovného jazyka (Sabina se tedy v principu v tomto období [246]– na rozdíl od období prvního – zapojuje do obecnějšího dobového jazykově slohového směřování, A. S.). Vrchol jazykové a slohové tvůrčí aktivity nachází Novotný v Oživených hrobech – zde Sabina dospěl k poměrně živému literárnímu jazyku zbavenému archaismů i vypjatých znaků knižních a naopak úspěšně využívajícímu i prvků jazyka běžně mluveného, které se chápaly už jako hovorové.

V jednom bodu zasluhuje Novotného konstrukce další úvahy a výzkumy. Její autor předpokládá, že Sabinův jazyk se od 60. let dostává do obousměrného kontaktu s „tehdy již se šířící a konsolidující hovorovou češtinou“, že je jí ovlivňován a zároveň se na jejím uplatnění podílí; to se týká podle J. Novotného zvláště Oživených hrobů.

K tezím tohoto druhu nám chybí a bohužel bude asi už vždy chybět přímo pozorovatelný a analyzovatelný materiál, musíme se spokojit s fakty sekundárními. A ty se zdají nasvědčovat spíše tomu, že hovorová (což je v tomto případu konverzační) čeština byla i v tomto období ještě stále v samých zárodcích (Havránek, 1936; Stich, 1962). Ukazuje to rozbor jazyka dramatu i přímých řečí v próze (směřující k realismu). Tam, kde se mohl spisovatel opřít o jazykovou realitu lidové, nespisovné konverzace městské i venkovské, dosahoval už od 40. let často významných úspěchů a vytvářel jazykově estetické hodnoty trvalejší platnosti (např. v Tylových báchorkách a dramatických obrazech ze současného života – srov. zvláště Paličovu dceru –, ve vesnické próze K. Světlé, v povídkách Hálkových a Nerudových), zatímco tam, kde jazykovou fólií v životní realitě měl být životní sloh a jazykový styl vzdělaných vrstev, tvůrčí umělecký proces stále ještě visel v jazykovém vzduchoprázdnu a výsledky měly ráz umělé konstrukce (srov. pražské romány a povídky Světlé, romány Pflegra Moravského, ba i dramata Bozděchova, který v tomto směru dospěl nejdále; tento stav se zcela nevyřešil ani mnohem později – jako příklad lze uvést např. ještě Raisova Pantátu Bezouška z r. 1894, jehož umělecká neúspěšnost je mimo jiné i následkem ostré disonance mezi přirozeným, barvitým projevem titulního hrdiny a zcela neživotným, papírovým a nepřirozeným způsobem vyjadřování jeho vzdělaného pražského syna a jeho rodiny). Obdobný obraz dostáváme pro 60. léta i z nepřímých svědectví, a to i tam, kde se týkají vůdčích skupin tehdejší kulturní a politické české veřejnosti. Připomeňme tu důležité a zajímavé svědectví z memoárů R. Tyršové (Hajn, 1936, s. 154–156): pro pražskou národní společnost 60. let, zvláště pro její ženskou složku, byla česká konverzace svým způsobem politický úkol, ale zároveň to byla muka. Nedostávalo se potřebných výrazů, frazeologických obratů, zvláště zdvořilostních, „většina paní tehdá v konverzaci zadrhovala po německu“. Pocházely sice většinou z rodin českých, v nichž se však česky nečetlo a v nichž jakýkoli kontakt se spisovným jazykem byl nulový. Česky nedovedla plynně konverzovat např. ani žena známého politika F. A. Braunera – bylo nutno se koncentrovat na formální stránku projevu, a proto tam, kde byly mluvčí zaujaty sdělovaným obsahem hlouběji, přecházely automaticky na jazykovou bázi německou. Bilingvismus byl v této společnosti základním jazykovým stavem, přičemž často dominovala jako základní jazyk němčina. Dámy jako hraběnka Eleonora Kounicová nebo K. Světlá, které byly v české konverzaci zběhlé, vzbuzovaly obdiv, ostatní se na společenská setkání, kde se mělo mluvit česky, předem připravovaly (některé braly proto české kondice, např. u J. S. Tomíčka, autora nejrozšířenější [247]tehdejší české mluvnice) a chvěly se obavami před přítomností „vážného, suše zdvořilého“ F. Palackého, před nímž bylo třeba „dávat pozor na volbu slov a užívání pádů“ – což mívalo nakonec zase následek, že se „přepínalo“ na jazykový kód německý. (Máme sice po ruce vzácný literární dokument, který ukazuje, že už tehdy existoval pružný, přirozený konverzační jazyk vysoké úrovně – jsou to listy B. Němcové –, avšak i v tomto případě lze prokázat jako jeho bázi jazyk běžně mluvený, nespisovný.) Retardačním momentem pro vznik, stabilizaci a šíření přirozené konverzační češtiny na spisovné bázi byla do značné míry archaizující kodifikace, a její působení průběhem druhé poloviny století sílilo. Spisovný jazyk v psané formě se proto propracovával a rozvíjel, konverzační hovorová čeština však byla vlivem společenských okolností i traumatizujícího velkého rozestupu mezi spisovnou kodifikací a jazykem běžně mluveným spíše proklamovaný úkol než živá realita. Můžeme sice postihnout nepřímé náznaky, že úsilí o rozvinutí a vytříbení spisovné konverzace se programově účastnili i literáti té doby, např. J. Neruda, který odmítal jako nástroj konverzace češtinu obecnou a volal po tom, aby se spisovný jazyk stal nástrojem i neveřejného jazykového styku vzdělaných vrstev – sám patrně tento požadavek ve své jazykové praxi uskutečňoval, avšak běžná praxe mu byla stále vzdálena (Stich, 1974, s. 233).

Jsou tedy důvody pro to, abychom vazbu mezi jazykovou realitou a jejím obrazem v literatuře, popř. odrazem v nebeletristické produkci (např. žurnalistické) viděli opačně. Při slabosti tehdejší hovorové češtiny byla ona tzv. demokratizace jazyka v umělecké i neumělecké literatuře produktem tvůrčího úsilí, jistým konstruktem, předobrazem toho, co se mělo v jazykové komunikaci mluvené teprve uskutečňovat. Tím se hodnota toho, čeho dosáhl např. i Sabina v Oživených hrobech (a do jisté míry i jinde, např. v románu Morana), jeví v jiném světle. Inspiračním jazykovým zdrojem byl primárně stále nespisovný jazyk běžně mluvený a na něm se vytvářel vlastní, literární obraz spisovné koverzace. Dosáhl-li Sabina a někteří jiní spisovatelé té doby, např. Neruda ve fejetonech, výsledku, který si zachoval působivost dodnes, lze v tom vidět jednu z významných položek úspěšného uskutečnění jejich jazykového programu.

 

Existuje však ještě jedna plodná cesta, jak proniknout k Sabinovu jazykovému ideálu a programu: je jí soubor faktů, které poskytuje textologie. Sabinovy představy o jazyku, o hodnotách připisovaných jeho jednotlivým jevům i o směru, kterým by se měl spisovný jazyk ubírat, jsou postižitelné tam, kde redigoval nebo upravoval po jazykové stránce texty jiných autorů. Máme k dispozici celý soubor takových textů: jejich rozsah i míra zásahů plně dostačuje k tomu, aby bylo lze rekonstruovat Sabinovo nazírání na jazykové otázky jako celek.[9] Z hlediska metodologického [248]je podstatné to, že základním textovým materiálem, na nějž se jako druhá rovina navršovaly Sabinovy úpravy, byly jak práce významných slovesných tvůrců (M. Z. Poláka, K. H. Máchy, B. Němcové, K. Havlíčka), tak osobností i z jazykového hlediska druhořadých, reprezentujících běžnou průměrnou spisovnou jazykovou praxi (J. E. Sojky), a že zároveň jde o texty reprezentující v několika průřezech obrozenský jazykový proces od let desátých do první poloviny 60. let.

Tyto zásahy se týkají všech jazykových rovin; podáme nejdříve jejich přehled:

1. Některé úpravy v grafické rovině směřují k důslednému uplatňování a dodržování pravopisné kodifikace (zýtra > zítra, blištit se > blyštit se), mění se předpony a předložky s, z, a to vcelku ve směru k dnešnímu stavu (sesílit > zesílit, spropadený > zpropadený atd.), ale také opačně, ve směru k vytvoření souladu mezi grafickým a fonickým obrazem slova (způsobit > spůsobit apod.), přizpůsobují se přejatá mezinárodní slova domácí grafické soustavě, např. (nesoustavným) odstraňováním geminovaných grafémů (opposiční > oposiční, kollega > kolega), nebo se naopak restituuje stav výchozí, např. v psaní i/y (idilla > idylla), v psaní vlastních jmen (Robespiere > Robespierre) apod. Značnou pozornost Sabiny-upravovatele poutala problematika hranic slov v písmu – v protikladu k běžné dobové praxi chápal jednoslovně značný počet spojení, která nabývala povahy spřežky (příslovečné, předložkové, např.: na polo > napolo, v zadu > vzadu, na mnoze > namnoze, přede vším > především; u prostřed > uprostřed; který koliv > kterýkoliv), jednoslovně chápal i ustalující se výrazy spojkové (jest-li > jestli; proto že, popř. proto, že > protože); naopak rušil přetrvávající způsob psaní předložky, popř. zájmena dohromady s kondicionálovými tvary slovesa být (žeby > že by apod.); objevují se však i úpravy opačného směru, svědčící o dvojslovném chápání (navždy > na vždy, beztoho > bez toho). Zásahy v psaní velkých písmen nejsou časté, avšak mají váhu obsahovou; ruší se v přímých řečech velké písmeno osobních a přivlastňova[249]cích zájmen, pokud se týkají ideových odpůrců: Váš > váš; stejně tak jako se ruší majuskule u slov Bůh, Boží.

Vcelku je možno pozorovat, že Sabina usiloval vnášet do psané a tištěné jazykové praxe pravopisnou kodifikaci obrozenskou, jak ji reprezentovaly rozmanité praktické jazykové příručky (např. Hankova), a naopak vymycoval pravopisné uzance, které kořenily v tiskařské praxi doby barokní a přetrvávaly daleko do druhé poloviny 19. stol. v reedicích barokních modlicích knížek, kancionálů, v kramářské produkci, v knížkách lidového čtení atd., ale i v nových vydáních velkých barokních prozaických děl, jako byl Veliký život Krista Pána od M. Kochema v překladu Edelberta Nymburského (1. vyd. 1699; vyšel u F. X. Škarnycla ve slovenské Skalici ještě v letech 1856 a 1875). Pravopisné inovace tu měly i hodnotu znakovou – oddělovaly „moderní“ českou literaturu a žurnalistiku od tištěné produkce barokní, pociťované jako triviální.

Příznačným rysem Sabinova osobního stylu v grafické rovině je zásadní a téměř zcela důsledný odpor ke zkratkám; rozvádějí se v plná pojmenování, nebo se nahrazují pojmenováním jiným (týká se to zkrácených apelativ: zák., tisk., p., prof., dr. a zvláště zkratek rodných jmen: P. > Pavel, Alois. Krásovi > Aloisovi Krásovi; zvláště jsou rozváděny zkratky méně obvyklé, jako sn. ř. > sněm říšský a iniciálové zkratky, popř. zkrácená pojmenování vlastní: N. N., popř. Nár. nov. > Národní noviny; s tím souvisí i tendence místo číslic užívat v textu plných pojmenování; za 10 minut > … deset …, apod.). Předmětem pozornosti, i když nesoustavné, byla při úpravách i interpunkce; upravovatel Sabina postupoval často zcela mechanicky (např. rušil čárku před každou spojkou a – v protikladu k sazečské praxi doby raně obrozenské, kdy se naopak mechanicky interpungovalo před spojkou a v jakékoli platnosti), v jiných případech zřejmě naznačoval odlišné chápání v kladení pauz (např. u volných větných členů). Závažné jsou zásahy do psaní uvozovek a závorek, ty však mají už většinou motivaci obsahovou a ideovou.

2. Významné jsou zásahy ve zvukové podobě. Programově se odstraňují hláskové podoby internacionalismů ukazující na zprostředkující úlohu němčiny a typické pro běžně mluvený jazyk (konštituce > konstituce, študium > studium atd. – ojediněle zůstaly však i podoby nezměněné, např. inštance). Odstraňovalo se zakončení -ť, popř. i -ď u ženských substantiv (bolesť > bolest, česť > čest, výpověď > výpověd apod.). V souladu s dobovou normou se upravuje podoba čtyři > čtyry (pokud se nevztahuje k mužským životným substantivům). Náslovné ou- se mění v ú-, zvlášť u jmen se základem ouřad- (ouřední > [TEXT CHYBÍ]e oučinek > účinek apod. (najdou se i ojedinělé zásahy opačného směru). Podoby smejšlí, skrejvá se mění v smýšlí, skrývá (P). Zúžené -í- se v základu slova restituuje na -é- (rozlíhat se > rozléhat se, střívko > střévko (P) atd.).[10] Velmi podstatné a signifikantní jsou úpravy kvantity, v souladu se skutečností, že právě kvantita byla jedním z nejcitlivějších míst vývoje barokní i obrozenecké normy. Především se v upravovaných [250]textech ve velkém rozsahu zavádí, popř. naopak ruší kvantita v souladu s vývojovým směřováním novočeské ortoepické normy (přislušet > příslušet, upřimný > upřímný, jmeno > jméno, leto > léto, oblekl > oblékl, pohledl > pohlédl, zpusoby > způsoby (M); označuje se vyslovovaná délka infinitivů: převezti > převézti, naditi se > nadíti se), naopak se krátí kvantita ve slovech jako ňádra, kníha, jinák, krýje, ními apod., u slovotvorného typu jmen na -tel (dobývatel > dobyvatel apod.; tu opět úpravy šly zřetelně proti tendencím období barokního, kdy se úspěšně prosazovaly i podoby jako poslouchač). Najdou se však i případy opačné, tj. úpravy jdoucí proti směru vývoje, všechny však lze vysvětlit doznívající tendencí – v obrození velmi silnou – vyrovnávat kvantitativní poměry v základech slov téže slovní čeledi (zrada > zráda, srov. zrádce; další > dálší, srov. dále; zdárný > zdarný, srov. zdar; lije > líje, srov. lít apod.). V případech úprav, kde dnešní čeština má spisovnou dubletu, sledoval upravovatel většinou předpis Jungmannovy kodifikace (dveře > dvéře). Nestabilnost obrozenecké kvantity, doznívající ještě i v druhé polovině století, měla za následek, že se i v tištěných textech objevovaly poměrně často podoby nekorektní nebo umožňující dvojsmyslovou interpretaci; v těchto případech upravovatel zasahoval velmi pečlivě a důsledně (pracička > prácička, tj. ‚malá práce’, neustál se šklebiti > neustal …, poháněl ústavu > pohaněl … apod.). Celkem nesystematicky a ojediněle zaváděl označení vyslovované délky v cizích slovech (organ > orgán), důsledně měnil Horvat > Horvát. K příznačným rysům upravovatelova idiolektu patřila tendence k dalekosáhlé vokalizaci neslabičných předložek (z dvou > ze …, v zlém > ve …, v službě > ve … atd.; ojediněle – a v případech shodných s vývojovým směřováním – odstraňoval však vokalizaci v případech jako ve krvi > v …). Zcela ojediněle je zásah motivován důvody eufonickými (k povolání jeho ho připravovali – jeho vypuštěno, apod.).

3. Změny v rovině formálně morfologické probíhaly v několika různých směrech. U substantiv maskulin se odstraňovaly některé koncovky zastarávající (2. p. národu > národa, oblouka > oblouku (P), 6. p. pl. ostrovích > ostrovech apod.) a zaváděly se koncovky „spisovnější“ (na sněmu > sněmě); u feminin se preferovaly koncovky typu píseň (v mezech > v mezích apod.); jiné změny byly vyvolány spíše osobní preferencí (dávala se přednost podobě 1. p. pl. na -ové před -i: básníci > básníkové, podobě 3. p. sg. na -ovi: redaktoru > redaktorovi apod.). Někdy se v 2. p. pl. maskulin zaváděl „spisovnější“ tvar na -ův místo -ů (Husitů > Táborův). Zastarávající norma se držela v případech substitucí typu sankce > sankcí, stejně jako v důsledném zachovávání tvrdého skloňování adjektiva cizý. Naopak v skloňování číslovek 2, 3, 4 se občas zaváděly tvary shodné s jazykem běžně mluveným (dvěma > dvouma apod., srov. pozn. 10). Dalekosáhlou péči věnoval upravovatel tvarosloví (a i slovotvorné stránce) zájmen, jak osobních (např. úpravami typu 4. p. jehož > jejž) a přivlastňovacích (např. jich směr > jejich …), tak zvláště ukazovacích, především zájmena týž, u něhož se spisovná kodifikace neopírala o živou normu (např.: tož heslo > totéž …, v též schůzce > v téže …, tohož zákona > téhož …, po tomž čtení > po tom … apod.); tendence k zespisovnění se projevovala náhradami kratších tvarů zvratných zájmen delšími v nepříznakovém postavení (předráždit si žaludek > … sobě … apod.). V oblasti sloves sledovaly úpravy dost důsledně záměr prosadit kodifikaci (např. 3. os. pl. chtějí m. chtí, důsledné rozlišování sloves typu sázet x prosit, trpět (i v P) apod.). Pokud jde o zakončení [251]infinitivu, lze registrovat úpravy v obojím směru, převládají však zřetelně substituce typu být > býti. Z obdobného motivačního zdroje plyne i častá úprava tvarů 3. os. préterita, do nichž se dodává tvar pomocného slovesa (umřel > umřel jest); paralelně s tím se nahrazují i tvary složeného pasiva s elipsou pomocného slovesa tvary explicitními (v Uhřích rozdmýchána válka > … rozdmýchána jest …).

4. V rovině morfologicko-syntaktické lze vytknout také několik příznačných jevů. Především lze pozorovat vývojový sklon, pokud jde o konkurenci slovních druhů, preferovat vyjádření pomocí adjektiva na úkor adverbia (typu: vše marně > vše bojování marné, slunce nekaleně líbalo > … nezkalené …, výrok porotců byl jednohlasně > … jednohlasný; přátelé, jakož byli … > … jací …, někteří s více, někteří s méně štěstím > někteří s větším, někteří s menším štěstím (M) apod.). V jmenném adjektivním predikátu se dává přednost tvarům jmenným, a pokud složeným, tedy v instrumentálu. Ve shodě s kodifikací se upravuje plurálová shoda u neuter (své ramena > svá ramena) (P). Jedním z nejvýraznější rysů spisovného idiolektu upravovatelova vůbec je velice důsledné zavádění tvarů pluskvamperfekta v indikativu i kondicionálu. Naopak značnou averzi prozrazují zásahy vůči prézentu historickému. Poměrně pečlivě se při procesu úpravy sledoval vid slovesa; většina těchto úprav má však dosah i pro obsahovou a ideovou rovinu textu; mezi úpravami se vyskytují i dokonavé infinitivy ve spojení s inchoativním slovesem jmout se (tento způsob vyjádření patřil mezi výrazné znaky idiolektu Sabinova).[11] Drobný, leč pro upravovatele příznačný typ posunů pozorujeme v oblasti kategorie mluvnického čísla; poměrně často se nahrazují singulárové tvary substantiv plurálovými, přičemž motiv je v zesílení „logičnosti“ textu (jde o pojmenování substance skládající se jakoby z více „jednotlivin“), např.: Porota odejde > Porotci odešli; život poslanců byl v nebezpečí > životy … byly …; noviny nejrozmanitější tendence > … nejrozmanitějších tendencí; mnohý veliký palác > mnoho velikých paláců (P).

5. Jistý počet zásahů se týká i jevů slovotvorných. Lze pozorovat tendenci přesněji rozložit některé sémanticky už diferencované slovotvorné typy (stanovisko > stanoviště, ve významu místním, apod.), osobní preferenci některých slovotvorných typů (abstrakt na -itost, jako celost > celitost, zákonnost > zákonitost) a výraznou snahu měnit typ adjektivní – v rozporu s dobovou kodifikací, a někdy i s ustavující se normou (typ žalářný > žalářní, pravidelní > pravidelný (P), ale ručniční > ručničný (P), hedvábný > hedvábní (P)). Některé úpravy stabilizují slovotvornou podobu přejímaných slov, např. materielní > materiální, filiála > filiálka apod. V ostatních případech – většinou u slov neohebných slovních druhů –šlo při úpravách o rozhodování mezi dvěma slovotvornými variantami; většinou se substitucí uplatňovala podoba „spisovnější“, méně obvyklá v běžném jazykovém styku (takřka > takořka, tenkrát > tenkráte, jenom > jen atd.), odstraňovaly se [252]však podoby nabývající zřejmě už příznaku archaičnosti (stranu > stran (předl.)) nebo podoby, kdy synsémantický výraz byl homonymní s tvarem výchozího slova autosémantického (vzdor > navzdor (předl.)).[12] V některých případech se rozpory mezi tendencemi, které působily na ustalování spisovné normy na počátku druhé poloviny století, projevily v kolísání, jež vedlo k úpravám oběma směry (např. disjunktivní nebo > neb, ale i neb > nebo) nebo k úpravám podob méně obvyklých (např. poznenáhle > poznenáhla). Touž nerozhodnost mezi tendencemi k výlučnosti a k demokratizaci prozrazuje i poměr relativních slov s partikulí -ž a bez ní: úpravy probíhají oběma směry, převažují však případy, kdy se -ž vypouští (kterýž > který, kdož > kdo; kdež > kde atd.).

Poměrně značný je i počet úprav v prefixaci sloves; někdy jde o volbu přesnější významové nuance, jindy o volbu podoby méně exkluzivní (předzvídat > předvídat apod.), jindy konečně o volbu podoby, které autor úpravy dával přednost (např. substituce jako čekat > očekávat).[13]

6. Úprav týkajících se lexika je velké množství, převažují však ty, které jsou primárně inspirovány motivy obsahovými a ideovými (s jazykově slohovou charakteristikou osobnosti upravovatele souvisí to, že často jde o volbu výrazu expresivnějšího, hodnotícího nebo intenzifikujícího, jako: volat > jásat, čistý > žhnoucí, jindy o výrazy přesnější, z hlediska komunikačního „logičtější“).

Kromě toho je průkazná tendence k volbě lexika výrazněji spisovného, knižního (dělati > činiti, jen > toliko, není co (pochybovat) > nelze, ne > nikoli, přirovnávací a apoziční jakožto > co, když > anť, pomalu > znenáhla (P)), avšak některé výrazy byly naopak odstraňovány zřejmě jako už archaické nebo příliš individuální (anobrž; pohrda > potupa apod.); zajímavý je v tomto ohledu vztah upravovatele k slovesu dít: objeví-li se v předloze, nahrazuje ho synonymním a také knižním, ale méně exkluzivním slovesem pravit; v jiných případech ho však sám do textu zavádí (např. jako náhradu za velmi příznakové verbum dicendi vyjevovat). Tendenci k zeslabení knižnosti podpírají úpravy, kdy se tvary zájmena jenž substituují zájmenem který. Sabinova pozornost byla často poutána i zájmenem veškerý: na jedné straně ho vypouštěl nebo substituoval (např. adjektivem celý), na druhé straně ho jindy zase zaváděl do textu sám – jediné možné vysvětlení vidíme ve snaze jinak v textu rozmístit intenzifikační vrcholy.

Upravovatel Sabina nebyl nijak zaujat proti přejatým internacionalismům, sám je do textu zaváděl (např. protestovat, internovat apod.), byl však velmi dobře poučen o puristických požadavcích namířených proti germanismům a v praxi se snažil tyto předpisy respektovat (položená otázka > daná …; držet slovo > dostát slovu; odbývat schůzi > schůze byla; spisovatel líčí, jak následuje > … takto; jeden > někdo (P), pozůstávat z něčeho > záležet z něčeho (P) atd.), třebaže se proti těmto principům publicisticky vyslovoval.[14] Z okrajových jevů připomeňme odpor k počešťování rodných jmen (Ludvík Štúr > Ludevit … apod.) a k nadměrnému užívání verbálních substantiv.

[253]Poměrně hojně měnil lexikon M. Z. Poláka (být vysazen něčemu > být vydán něčemu, váhorovnost > rovnováha, položení > krajina, skotovodní > kočovní (národové), pozorovat někoho jako něco > považovat někoho za něco atd.), občas i Máchův (tehdy > tedy, spíš > nyní, zůstávám > trvám) atd.; uváděl zřejmě podle svých představ jejich texty do souladu s novější lexikální normou, popřípadě je slohově precizoval nebo diferencoval.

7. Rozsáhle se zasahovalo při úpravách v rovině syntaktické. Upravovatel dával přednost předmětovému genitivu včetně genitivu záporového (vymáhat něco > něčeho, nezakusit co > čeho apod.), často korigoval užití předložkového výrazu (opravou rekce, např. vyjma s gen. > ak.; zavedením předložky jakožto explicitního ukazatele vztahu, např. být chován delší čas > … po delší čas, mít následek > mít za následek, užitím jiné, sémanticky přiléhavější předložky nebo předložky obvyklé v jistém stylovém okruhu, např. zákon z r. 1803 > … od r. 1803, podle uzance administrativního stylu napodobujícího němčinu, promluvit na někoho > .. k někomu (P)).

Jiné úpravy směřují k uvolňování těsnosti syntaktických vztahů. Celková Sabinova nechuť k substantivu verbálnímu se někdy projevila jeho náhradou volnější infinitivní vazbou (úkol chránění > úkol chrániti), řetězovým posunem se opět někdy infinitivní vazby nahrazují vedlejší větou (nemít síly opříti se > nemít tolik síly, aby …). Charakteristickým znakem jazykových představ upravovatele je jeho vztah k přechodníkovým vazbám. Kromě toho, že občas koriguje užitý přechodník, pokud jde o jeho formu, a to ve shodě s dobovou kodifikací, poměrně často přechodníkovou vazbu ruší. Nahrazuje ji někdy odpovídajícím slovesným adjektivem (záležejíc > záležící, přišedše > přišedší apod.), jindy větou vedlejší nebo větou hlavní. Přitom však dovedl ocenit výhody, které kondenzační vyjádření přechodníkem spisovnému vyjadřování skýtá, mnohé přechodníkové vazby ponechával a někdy jimi i nahrazoval hlavní větu souřadného souvětí, pokud z hlediska slohového působila příliš primitivně. Jiným typickým znakem jsou úpravy nahrazující neosobní pasivní konstrukce osobním aktivním vyjádřením.

Rozsáhlé úpravy zasáhly i stavbu souvětných celků; uplatňovaly se přitom dvě protichůdné tendence – jednak se spojovaly samostatné celky ve vyšší, rozsáhlejší útvary, jednak se naopak rozsáhlá souvětí rozdělovala na několik celků kratších a skladebně jednodušších. Obojí tento typ změn je však obvykle velmi jasně motivován – v prvním případu jde o to, aby byly v jeden syntaktický komplex spojeny výpovědi, které jsou součástí jednoho složitého myšlenkového komplexu, popř. aby vztahy mezi nimi byly explicitně vyjádřeny příslušným spojovacím výrazem, v opačných případech jde o to, aby se rozdělily příliš dlouhé celky, kde jednotlivé věty jsou jen juxtapozičně kladeny za sebou, takže vzniká nežádoucí stylový efekt aglutinačního navazování, typického pro běžný spontánní mluvený jazykový projev. S touto tendencí k preciznímu propracování syntaktické stavby souvisí i případy, kde se text přestylizovává tak, že se souvětí s dvoustupňovou závislostí nahrazuje souvětím se závislostí trojstupňovou. Týž princip je podkladem pro náhrady víceznačných spojovacích výrazů výrazy jednoznačnými (jak > jakmile, a > než, třeba > nechť by apod.). Do textu se vsunují zhusta výrazy, jimiž se sémantika vztahů explicitně vyjadřuje (tedy, totiž, však apod.), stejně jako se hojně spojovacím výrazem blíže vymezuje nadvětný vztah. Příznačný je přitom upravovatelův vztah ke spojce i jako k prostředku nadvětného spojení. Tento spojovací postup je slohově [254]příznakový, má zřetelné knižní zabarvení (a měl ho v polovině 19. stol.); užívalo se ho v té době často zcela mechanicky. Úpravy jsou v našem případu obousměrné, navazovací I se někdy ruší, jindy naopak zavádí; tyto úpravy však nejsou libovolné –ruší se tam, kde jde o pouhou stylistickou manýru, zavádějí se naopak tam, kde je mezi dvěma větnými celky těsnější sémantický vztah.

Upravovatel dával v neuměleckých textech přednost nepřímé řeči před přímou (zřejmě proto, že je to intelektuálnější způsob vyjádření), popř. „logičtěji“ zařazoval přímou řeč do syntaktické struktury uvozovací věty, kde to bylo možné (obyvatelstvo provolávalo: „Sláva!“ > … „Slávu!“).

Z výchozího textu byla často odstraňována odkazovací zájmena – zřejmě z toho důvodu, aby se spisovný projev odlišil výrazně od projevu mluveného, který v češtině těmito zájmeny oplývá, v čemž se viděl nežádoucí vliv němčiny; jsou ojediněle však i případy opačné, a to tehdy, kdy zájmeno nemá funkci odkazovací a kdy je slohově na místě (I netrvalo dlouho > Netrvalo to dlouho; předložit si otázku s nejtrpčím citem > … s tím nejtrpčím citem apod.).

Slohovým motivem byl upravovatel veden i ve snaze odstraňovat opakované výrazy; týká se to především předložek (typ: v novinách a v časopisech > … a časopisech), ale i případů jiných, kdy opakování intenzifikovalo vyjádření (nic méně a nic více > nic jiného (M)) – v těchto případech úprava text slohově většinou ochuzuje. Do rozporu s touto tendencí se někdy dostávala stejně silně prosazovaná tendence rušit eliptické vyjadřování, zvláště pokud šlo o výrazy gramatické; proto se doplňovaly často tvary pomocných sloves apod. Táž snaha po explicitnosti a co největší logičnosti vyjádření vedla upravovatele k hojným vsuvkách výrazů nebo spojení, která měla text sémanticky co nejvíce zbavit závislosti na situaci a kontextu.

8. Snad vůbec nejcitlivějším elementem jazykové struktury ve vývoji spisovné češtiny 19. stol. byl slovosled (srov. Jelínek, 1960, s. 19n., 1967, s. 69n.; Grepl, 1959, s. 247n.; Klimeš, 1964, s. 255–257; Stich, 1959, s. 28–29, 1966, s. 622–624, 1962, s. 193–242, 1992); to se také v rozsáhlé míře projevilo v úpravách textů, které zde sledujeme. Úpravy slovosledné jsou velmi rozmanité, projevují se v nich často tendence zcela protichůdné, a to jak pokud jde o přesuny v základních slovosledných typech, tak v slohovém efektu, který je doprovází.

Předmětem pozornosti byl v prvé řadě slovosled shodného přívlastku (slohově příznaková antepozice neshodného atributu je už v tomto období v publicistických i uměleckých textech vzácností, srov.: některých obyvatelů země české mravy, povahy a způsoby > mravy, způsoby a povahy některých obyvatelů země české (M)). Poměrně často se úpravou přesunuje shodný atribut za určované substantivum, a to jak v pozici na konci větného celku, tak uvnitř něho – motiv je zřejmě ve vyšší spisovnosti, příznakové knižnosti tohoto schématu (např. český lid povznášeti k pravdě > lid český …, Zdali tato opozice … měla vésti k … mírnosti > … opozice tato …; Palacký … podotknul …, to že naše povinnost, bychom … hotovili se … > … povinnost naše …; (vláda) na veškeré soustátí rakouské absolutistickým způsobem tolik neštěstí byla uvalila > … způsobem absolutistickým … apod.).

Ale ojedinělé nejsou ani zásahy opačné. Objevují se především tam, kde spojení má povahu (více či méně) jednoho sémantického celku, komplexního pojmenování (Lípa slovanská > Slovanská lípa; Jutrzenka krakovská > krakovská Jutrzenka apod.), ale objevují se i případy, kdy jde o zcela volné syntagmatické spojení – zde [255]přesun zbavuje text příznaku spisovné výlučnosti, knižnosti a sbližuje ho s jazykem běžně muveným (např. komora neměla více síly mužné s prospěchem se opříti vládě > … mužné síly …, (Havlíček) práva hájil národu do chvíle poslední … > … do poslední chvíle …, práce ta > ta práce (M) apod.).

Zvláštní úlohu měla konstrukce s nekontaktovým postavením shodného atributu. Tento slovosledný model měl dlouhou tradici, už od dob vrcholné prózy renesanční; v obrozenecké češtině byl znovu oživen a v umělecké próze estetizován (zvláště v slovosledných rytmizovaných klauzulích Polákových a Máchových). V 60. letech jeho estetická působivost už zřejmě zanikla, zůstal jen silný příznak knižnosti, až archaičnosti. Proto se úpravami tyto slovosledné konstrukce ruší (např.: boj proti Němcům vášnivý podnikl > boj vášnivý proti Němcům … atd.); jen zcela ojediněle se objeví případy, kdy úprava naopak tuto konstrukci vytváří (a to v textu, který sémanticky nedává podklad pro patetickou stylizaci); zde jde zřejmě o rezidua starších slovosledných návyků (Šarvátky s cenzurou byly mnohé > Mnohé měl šarvátky s cenzurou) (srov. Jelínek, 1967, s. 81–82).

Bylo-li substantivum rozvito současně dvěma shodnými atributy, projevoval upravovatel zajímavou snahu vytvářet slovosledné konstrukce symetrické tak, že jeden atribut předcházel, druhý následoval; úprava byla zřejmě spojena s efektem rytmickým (např.: Všickni naši čeští deputovaní > … naši deputovaní čeští; žurnály radikálnější naše > radikální žurnály naše apod.; příznačné jsou dva zásahy v těsné blízkosti, kde se syntagma naše řeč inverzí obrací v příznakové řeč naše, zatímco následující spojení řeč naše národní se naopak mění na naše řeč národní). Ojediněle se setkáme i s jiným typem změn, např.: ze středu tiché rodiny své > z loktů tiché své rodiny (kde je alespoň výrazně spisovné pořadí dvou anteponovaných atributů); avšak konstrukce plně shodné s typem základním pro běžně mluvený jazyk byla pociťována stále ještě jako příznaková, příliš hovorová, a objevovala se jako výsledek úpravy poměrně zřídka (cech ten literátský > ten literární cech).

Obdobné hledání vhodného plně spisovného slovosledného typu ukazují i úpravy postavení příklonek, zvláště reflexivních zájmen; úpravy většinou směřují k vyhraněnější spisovnosti přesunem příklonky do kontaktního postavení se slovesem, a je-li už ve výchozím textu v tomto postavení, přesouvá se alespoň za slovesný tvar (např.: bylo předzvídati, že se z Pražských novin stane list vládní > … stane se …, Boroš se chce bránit > … chce se …); opačný postup, tj. přesun příklonky do postavení podle rytmického principu, je zcela výjimečný.

V podstatě tytéž poměry jsou v postavení sponového a pomocného slovesa být (deputacím není přístup do sněmovny povolen > … není povolen apod.).

Zcela rozkolísaně se jeví v zrcadle úprav postavení určitého verba – starý princip, s jeho koncovým postavením, měl už zřejmě příznak silné knižnosti, kromě toho působil na jeho rozklad pocit, že jde o slovosled výrazně německý (a ten se v českém jazykovém prostředí rozšířil i na věty hlavní), ale na druhé straně byl zřejmě stále ještě spojován s kultivovaným spisovným projevem jako jeho integrální příznak. To se projevilo tím, že úpravy probíhají promiskue oběma směry (Co se ostatně často již řečené mírnosti týče, řekli jsme … > Co se ostatně týče …; k tomu ke všemu posloužilo tehdejší rozkvašení národů evropských > … jimž tehdejší rozkvašení národů evropských bylo posloužilo; jedenkaždý z vás nemá vždycky příležitost > … příležitosti nemá (M)).

[256]Princip aktuálního členění se proto prosazoval poměrně pomalu a obtížně, a to nejspíše ještě tam, kde bylo možno využít subjektivního pořadu výpovědi pro obsahové a stylové záměry (např.: „Špatný voják,“ volá Havlíček, „který hrdinsky smýšlí jenom v čas pokoje …“ Tak soudíme i my. > I my tak soudíme.). Složitý proces přestavby slovosledné soustavy se naopak projevoval v tomto období, jak i sledované úpravy ukazují, někdy až zdánlivě chaotickou oscilací mezi různými slovoslednými konstrukcemi; často to postihovalo i pořadí přechodných členů výpovědi – i ty byly rozmanitě přeskupovány, avšak opět spíše v tom směru, aby slovosled spisovné věty byl diferencován od poměrů v jazyku běžně mluveném (jde o velmi četné drobné úpravy typu: ústavu … již dlouho … prach pokrýval > … dlouho již …); složitost těchto posunů a jejich motivací můžeme alespoň náznakově představit tímto příkladem: Že hlavním pronásledovatelem Havlíčka pan dr. Alex. Bach byl a že on se o to zasadil, ho potrestati …, to každému známo > Že hlavním pronásledovatelem Havlíčka byl dr. Alex. Bach a že on o to se přičinil, ho potrestati …, to známo každému.

Obraz Sabinova jazykově tvůrčího úsilí se stane plastičtější, jestliže výsledky získané textologickým postupem doplníme o rozbor materiálu, který skýtá jazykově stylistická analýza jeho vlastních slovesných projevů. Omezíme se tu na jevy z roviny, která je pro Sabinův styl příznaková, totiž na jevy slovotvorné povahy.[15] Pro Sabinu je typické užívání některých slovotvorných typů slovesných a adjektivních. Především v nebývale vysoké míře užíval (a to jak v beletrii, tak v publicistice) sekundárních prefigovaných imperfektiv (např. nakloňovat (se), pochopovat, oželovat, potěšovat (se), převracovat, svěšovat (hlavu), prociťovat (,probouzet se’), probuzovat (se), zničovat, zkrajovat, udušovat, ukonejšovat (se), uchopovat, ustrašovat, umořovat, uničovat, zvracovat, nalezovat, vynasnažovat se, vyličovat, vmisovat se, zchudobňovat, navnazovat; protivovat se někomu atd.), a naopak v případech, kdy existovalo (tehdy i dnes) běžné sloveso typu „kupovat“, dává často přednost méně obvyklému nebo zcela nezvyklému slovesu jiné třídy, např. odhádat (proti odhadovat), uchvácet (proti uchvacovat), oprávnit (proti opravňovat), přistoupat (proti přistupovat), vyokouzlet (proti okouzlovat), vyčouhat (proti vyčuhovat), ukrácet (proti ukracovat), roznícet (proti rozněcovat), okrášlet (proti okrašlovat), ohlášet (se), vy- (m. ohlašovat, vy-), nápodobit (m. napodobovat, nikoliv m. napodobit), sledit (proti sledovat), vydéchat, pro-(proti vydechovat, pro-).

Sabinovo sloveso je i jinak po slovotvorné stránce pozoruhodné. V jeho díle jsou doložena čistě sabinovská slovesa jako vyvojit, vyvojovat (tj. ‚vyvíjet’), rudnět – zrudnět (tj. ‚rudnout’), ovřelit, orůznit, neobvyklá slovesa jako ovlájet něco (tj. ‚ovívat’), zaléskat se (‚lesknout se’), zasmutnit (tj. ‚sesmutnět’), zaměřit něco (tj. ‚zamýšlet, mít záměr’), roztájet (,roztávat’), užásat někoho (tj. ‚překvapovat, přivádět v úžas’), stačovat (,stačit’), zatloukat něčím (a srdce zatloukalo citem), snažovat se, velmi málo frekventovaná slovesa pro děj opakovaný (pohořívat, rozhořívat se, poběhávat, zanevřívat, vysídlívat někam); v mnoha případech je obvyklá předpona substituována méně obvyklou: ustředit, ustřeďovat se (m. soustředit), vybouřit někoho (m. vzbouřit, jindy pobouřit), vybudit (m. probudit), olidnit (m. zalidnit), [257]vypašovat (m. propašovat), označovat se něčím (m. vyznačovat se), vypřádat se (m. rozpřádat se), zapásnout (m. propásnout), uchytit (slovo) (m. zachytit, po-), osněžit (m. zasněžit), ubřednout v něčem (m. zabřednout), opružovat (m. vzpružovat), nadvládat (m. převládat), ukotvit (se) (m. zakotvit), zahostit se atd., nebo je užito slovesa bezprefixového (značit něco, tj. ‚zaznamenat’, značovat se něčím, tj. ‚vyznačovat se’), objevují se i slovesné individuální poetismy (a to i v publicistice), jako: něco předsvítává někomu jako ideál.

Zdaleka ne všechna tato slovesa jsou individuální novotvary Sabinovy; některá z nich jsou doložena i u jiných autorů – a je významné, že většinou to bývají Sabinovi současníci, májovci (Neruda, Hálek, Světlá, Pfleger atd.). Pro Sabinu je však charakteristická vysoká koncentrace těchto slohově příznakových prvků a jejich neobyčejně velká frekvence. To má pak dosah i pro slohově sémantickou povahu jeho jazykových projevů. Sloveso, jako znak dynamický, je neobyčejně zdůrazněno, a tím dynamizováno celkové podání obsahu. Zároveň se tím na děj koncentruje pozornost vnímatele. Sabina jako by usiloval zachytit a jazykově fixovat i ty nejjemnější odstíny děje – sloh nabývá na plastičnosti a nuancovanosti (např. ukonejšovat, vyličovat, rozlušťovat atd. je z hlediska nocionální sémantiky téměř totéž co konejšit, líčit, luštit – avšak sémantika prefixu přece jen poukazuje k významu konce děje a navozuje představu jistého úsilí, intenzifikuje děj). Těmito slovesy, většinou čistě spisovnými, se text slohově aktualizuje, slovesný výraz se vytrhává z běžných jazykových souvislostí, a často se zvyšuje i jeho expresivita.

Poznámka. Vypjatě individualizovaná slohová povaha Sabinova slovesa jako index jeho stylu může mít dosah i pro problémy textologické. Není např. vyřešena otázka autorství stati Úloha kritiky, z Národních listů (1863); tato nepodepsaná práce se tiskne v Sabinových spisech, ale někdy se připisuje i Grégrovi, popř. Nebeskému (srov. Sabina, 1916, s. 338; Jeřábek, 1959, s. 57); jazykově slohové indicie jako „(český národ) vysílen staletým udušováním“ posilují naše oprávnění připisovat ji i nadále Sabinovi, i když jako dubium.

S právě popsanou stylovou charakteristikou Sabinova díla souvisí těsně i jiné slovotvorné rysy. Připomeňme je aspoň ve stručném výčtu; jednou z domén stylové aktivity byla pro literaturu 19. stol. obecně oblast dějových adjektiv (předpoklad pro to v jazykovém systému tvořila skutečnost, že tato oblast slovotvorné soustavy byla nedotvořená, probíhal – a probíhá dodnes – v ní bouřlivý vývojový proces); Sabina i toho využil pro své slohové záměry: užíval hojně adjektiva neobvyklá nebo méně obvyklá, významově nuancovaná, popř. dával pro vyjádření pasivní dějově adjektivní představy přednost adjektivu, které bylo svým obecným slovotvorným významem aktivní (např. směrný, neovšednilý, pojímavý, činlivý, rozhořčilý (m. -čený), popolštilý, zobyčejnělý, podařilý – také v Polákovi měnil nepodařený > nepodařilý –, dostihlý (tj. ‚dostižitelný’), zakořenilý, vnikavý, mlčivý, sesulý, odplulý, ovšednilý, záštivý atd.). Stejně tak využíval Sabina k individualizaci stylu pojmenování nositelů vlastnosti a činitelů potenciálních možností slovotvorné soustavy v případech jako snaženec, snažitel, zkušenec, sbratřenec, zatemnělec; osamotněnec, statečník, obyčejník atd.; varioval prefixální adjektivní a adverbiální tvary (povdálný, pozadní, ponedlouho); ideově klíčová byla polární Sabinova dvojice povšední a nadvšední; intenzifikoval pomocí prefixů sémantiku substantiv (přemoc, tj. ‚přesila’, nadvzduch), nebo ji zeslaboval (pozvuk, pohra atd.).

Zvláště silná byla tvůrčí slohová aktivita Sabinova v oblasti abstrakt (pomíječnost, obrazení, činlivost – tj. ‚aktivita’, obezřelost – tj. ‚přehled po něčem, infor[258]movanost’) atd. V úsilí využít do krajnosti slovotvorných možností češtiny pro vytvoření co nejbohatšího abstraktního lexika včetně pojmenování pro filozofické pojmy je Sabina sourodý s F. M. Klácelem.

Sabina se jeví i při tomto tematicky omezeném pohledu na jeho vlastní styl jako osobnost výrazně iniciativní, tvůrčí, jako autor, který se pasivně nepodvoluje dané jazykové realitě, ale dotváří a přetváří ji se zřetelně zesíleným záměrem podle představ tvořících jeho jazykový ideál.

 

Shrnujeme: Textová různočtení, která jsme postihli rozborem Sabinových úprav textů jiných autorů, nejsou vždy motivována důsledně a jsou někdy regulována v témž případu různými, ba i protikladnými principy, ale jejich celkové směřování je víceméně průzračné a postižitelné. Lze v něm rozlišit složku odrážející obecné dobové vývojové tendence spisovného jazyka a stylu a složku individuálního idiolektu a představ upravovatelových.

Zcela odmítavý postoj měl Sabina k dialektu a k obecné češtině jako prostředkům charakterizačním v oblasti uměleckého stylu; je závažné, že v tom se stýkal názorově s J. Nerudou. Pražská obecná čeština, zasažená lexikálními vlivy němčiny, podle něho žila i v soukromém prostředí „toliko nevzdělaných“.[16] Jinak ovšem nespisovného lexika a frazeologie dovedl významně užít v beletrii (např. v Oživených hrobech).

V rámci spisovného jazyka samého bylo lze pozorovat především snahu prosadit soudobou spisovnou kodifikaci a stabilizovat spisovný jazyk, odstranit kolísání, prvky už zřetelně nespisovné (které se ještě v době Tylově ve spisovných projevech neuměleckých v omezeném rozsahu koncedovaly, pokud byly podmíněny funkčně, zvláště zřetelem na adresáta bez vyššího vzdělání). Nebyl v tom Sabina zcela důsledný, ale vcelku se ukazuje, že spisovnou kodifikaci znal a respektoval. Puristické tendence u něho nedominují, avšak nebyl jich prost, znal předpisy jimi podmíněné a z větší části je respektoval. Shodně s Havlíčkem však zaujímal zcela otevřené a vstřícné stanovisko vůči internacionalismům, zvláště řecko-latinským, a tím se významně podílel na soudobé europeizaci a modernizaci spisovné češtiny (srov. Klácel, 1849; Kamiš, 1968, s. 71n.; Stich, 1974, s. 100, 105–107).

Poměrně slabý je u Sabiny vliv jazyka běžně mluveného, popř. zárodků konverzačního stylu spisovného jazyka – postihnout ho lze výrazněji v oblasti větné stavby (jak zjistil už J. Novotný 1969); ale i tam proti němu působí občas tendence opačné.

Naopak velmi silná a zřejmě zcela vědomá je u Sabiny tendence postihnout ve spisovném jazyku ty prvky a rysy, které ho činily útvarem autonomním, nezávislým bezprostředně na jazykové realitě běžného, denního neformálního stylu. Tato „vyhraněná spisovnost“ neměla však mít nic společného s jazykovou archaizací – proti té naopak programové jazykové úsilí Sabinovo mířilo velmi výrazně. Součástí [259]výstavby spisovných jazykových projevů měla být z hlediska slohového výrazná logičnost a explicitnost, odpoutání obsahu sdělení od interakce s kontextem a situací.

Sabina se přitom projevoval z hlediska jazykového i jako osobnost výrazně nekonformní, tvůrčí, a to nejen v oblasti uměleckého tvoření, ale i v publicistice a v pracích stylu esejisticko-odborného. Jazyková složka měla ve struktuře jeho díla postavení hierarchicky poměrně vysoké, i když ne vždy dominantní.

Jeho jazykové představy, program i tvářnost vlastního jazykového projevu byly přitom podloženy axiologicky a ideově, harmonovaly se Sabinovou představou ideálu národní kultury. Jeho záměrem bylo i prostřednictvím jazyka vytvářet kulturu ne sice zcela výlučnou, aristokratickou, ale přece jen kulturu vyššího typu. Ta měla prokázat i jazykově a stylově svou autonomnost, zbavit se jakékoli příchuti rustikálnosti, folklorismu, nebo naopak městské triviality. Přitom mělo jít o slovesnou kulturu moderní a světovou. V mnohém Sabinovo úsilí souznělo s činností májovců, především J. Nerudy; Sabina ovšem nedosáhl jeho jazykové úrovně a estetické účinnosti, protože se nikdy plně nedokázal slohově odpoutat od jazykových a stylových principů českého romantismu, které v 60. letech byly už slohově devalvovány a byly s to nést estetické hodnoty jen epigonské; kromě toho nedokázal vždy účinně diferencoval různé funkční slohové typy textů.

Sabinovo úsilí jazykové se tedy v úhrnu jeví jako pozitivní součást širšího programu stabilizovat i jazykově kulturní vědomí a sebe-vědomí české společnosti a odstraňovat obrozenecký komplex kulturní nekompletnosti a nedostatečnosti (posilovaný během celého 19. stol. přezíravým stanoviskem německým k české kultuře); mělo však i některé prvky retardační (jejichž následky pociťujeme v české kodifikaci dodnes).

Zbývá zmínit se stručně ještě o jedné věci – v jakém poměru jsou výsledky, které jsme zde předložili, k ožehavému problému, který v posledních desetiletích vyvolával zájem o Sabinův jazyk, tj. k jazykové složce argumentace o Sabinových zásazích do díla Máchova. Nacházíme zde některé nezanedbatelné výrazné paralely, např. k tvrzením, že Sabina v Máchových textech „pedagogicky spojil roztržená souvětí“, nebo že měl tendenci explicitně vyjadřovat syntaktické vztahy vsunováním spojovacích výrazů (Králík, 1953, s. 89, 99), nebo že byl purista, a proto odstraňoval germanismy v máchovském opisovém sborníku B (Králík, 1969, s. 51), atd. Narazíme i na jiné shody, např. v textovém procesu, kterým prošla Máchova báseň Aniž křičte od opisu M 1 ke Kobrovu vydání Máje.[17] Střetneme se však i s jevy opačnými (např. změny typu který > jenž) nebo i jevy, které jsme v různočteních Sabinových úprav nezaregistrovali. V každém případě jsou tyto paralely zatím příliš málo průkazné, aby mohly v máchovských sporech mít platnost podstatnou – a je otázka, budou-li vůbec kdy tak silné. Ale tím, že se v okruhu tohoto máchovského sporu začal zkoumat Sabinův jazyk všestranněji a pozitivně, jako problém sám o sobě, přispěly nakonec i provokativně formulované problémy máchovské textologie k tomu, že poznáváme jednu ze složek Sabinova významného kulturního odkazu soustavněji a hlouběji.

 

[260]EXCERPOVANÁ LITERATURA

 

Havlíček, K.: Spisy politické. Vyd. Z. V. Tobolka. Díl 1, Praha 1900.

Mácha, K. H.: Próza. Praha 1961.

Sabina, K.: Morana čili Svět a jeho nicoty, sv. 1. Praha 1909, sv. 2, Praha 1910.

Sabina, K.: Vybrané spisy. Vyd. J. Thon. Sv. II, Praha 1912, sv. III, Praha 1916.

Sabina, K.: Blouznění. Praha 1931.

Sabina, K.: Vzpomínky. Vyd. M. Hýsek. Praha 1937.

Sabina, K.: O literatuře. Praha 1953a.

Sabina, K. Oživené hroby. Praha 1953b.

Sojka, J. E.: Karel Havlíček Borovský. In: Zábavník Lípy českomoravské na rok 1862. Red. K. Adámek. Praha 1862a.

Sojka, J. E.: Naši mužové. Praha 1862b.

Spisy M. Z. Poláka, díl I. Praha 1962.

 

LITERATURA

 

Bělič, J.: Zásady Palackého v otázkách jazykové kultury. In: Tři studie o Palackém. Olomouc 1949, s. 212–213.

Bělič, J. – Skalička, J. (ed.): Duch Národních novin. Praha 1971.

Červinka, F.: Český nacionalismus v 19. stol. Praha 1965.

Fischer, O.: Aniž křičte, že vám stavbu bořím. SaS, 1, 1935, s. 216n.

Grepl, M.: Vývoj slovosledu v Tylově próze. SaS, 20, 1959, s. 247n.

Hajn, A. (ed.): Národ o Havlíčkovi. Praha 1936.

Havránek, B.: Vývoj spisovného jazyka českého. Čs. vlastivěda, řada II. Praha 1936.

Havránek, B.: Ještě k poměru Máchova jazyka a obrozenské češtiny. SaS, 25, 1964, s. 327–330.

Hroch, K.: Die Vorkämpfer der nationalen Bewegung bei kleinen Völkern Europas. Prag 1968.

Janský, K. (ed.): K. H. Mácha ve vzpomínkách současníků. Praha 1958.

Jedlička, A.: K otázce jazykové kultury v třicátých a čtyřicátých letech 19. stol. In: Studie a práce lingvistické, I. Praha 1954, s. 459n.

Jelínek, M.: Postavení slovesa v obrozenských odborných textech. In: SPFFBU, řada A, č. 8. Brno 1960, s. 19n.

Jelínek, M.: Postavení atributu v obrozenské odborné literatuře. In: SPFFBU, řada A, č. 15. Brno 1967, s. 69n.

Jeřábek, D.: Vítězslav Hálek a jeho úloha ve vývoji české literární kritiky 19. stol. In: Spisy univerzity v Brně, filozofická fakulta, č. 59. Brno 1959.

Jílek, F.: Účast studentů na přípravách revoluce v Čechách roku 1848. In: Sborník Národního technického muzea v Praze. Praha 1968.

Kamiš, A.: Tschechisch-deutsche Beziehungen in der politischen Terminologie zu Beginn des konstitutionellen Lebens. In: Deutsch-tschechische Beziehungen im Bereich der Sprache und Kultur, II. Berlin 1968, s. 71n.

Kardyni-Pelikánová, K.: Kontakty literackie polsko-czeskie w dobie powstania styczniowego. Wrocław et al. 1975.

Klácel, F. M.: Slovník pro čtenáře novin. Brno 1849.

Klimeš, L.: Jazykové úpravy Palackého prací. SaS, 25, 1964, s. 255–257.

Kořalka, J.: Národ bez státu. In: Naše živá i mrtvá minulost. Praha 1968, s. 153–154.

Králík, O.: Historie textu Máchova díla. Praha 1953.

Králík, O.: Máchův jazyk a obrozenská čeština. SaS, 25, 1964, s. 316–319.

Králík, O.: Demystifikovat Máchu. Ostrava 1969.

[261]Myl’nikov, A. S.: Vznik národně osvícenské ideologie v českých zemích v 18. stol. Praha 1974.

Novotný, J.: Podíl K. Sabiny na utváření nové spisovné češtiny. SaS, 30, 1969, s. 23n.

Stich, A.: Příspěvek ke studiu jazyka české žurnalistiky v polovině 19. století. SaS, 20, 1959, s. 28–29.

Stich, A.: Větná stavba novinářského jazyka v 60. letech 19. stol. Praha 1962. Kandidátská disert. práce.

Stich, A.: Doslov k Tylovu Pražskému poslu 1848. Praha 1966, s. 622–624.

Stich, A.: Problematika publicistického funkčního stylu a jeho konfrontační studia v rámci slovanských jazyků. In: Stylistické studie, I. Interní tisk ÚJČ ČSAV. Praha 1974a.

Stich, A.: Jan Neruda jako teoretik a praktik jazykové kultury. NŘ, 57, 1974b, s. 225–242.

Stich, A.: Sabina – Němcová – Havlíček. Textologický a stylistický příspěvek k sporům o Sabinových zásazích do cizího díla. Interní tisk ÚJČ ČSAV. Praha 1976.

Stich, A.: Postavení slovesa ve výpovědi a aktuální členění v době Nerudově a v jeho novinářské próze. In: Jan Neruda 1991. Pardubice 1992, s. 101–121.

Vlček, J.: Kapitoly z dějin české literatury. Praha 1952.

 

R É S U M É

Karel Sabinas Sprachprogramm und Sprachideal

Karel Sabina (1813–1877) ist ein der bedeutendsten und allseitigsten tschechischen Schriftsteller des neunzehnten Jahrhundert. Er war als Prosaiker und Dichter, Dramatiker und Opernlibrettist (als Verfasser des Operntextes von Smetanas Verkaufter Braut hat er die Grenzen der tschechischen nationalen Kultur übertreten), Journalist und Politiker, Literaturgeschichtsschreiber und Kritiker, Redner und Popularisator, Sozialdenker usw. tätig. Seine allseitige Initiative grifft sehr tief und bleibend in viele Bereiche ein und tritt auch heute zutage (wenn auch im verborgenen). Trotzdem ist sein werk und seine Tätigkeit bis jetzt nur wenig und oberflächlich beschrieben und analysiert. Hier fehlt eine Bibliographie seines Werkes (dessen Teil anonym oder unter Decknamen veröffentlicht wurde), fehlen auch kritische Ausgaben vom einem wesentlichen Teil seines Literaturvermächtnisses. Viel Aufmerksamkeit wurde seiner politischen Tätigkeit gewidmet (vor allem in den fünfziger Jahren – Karel Sabina als Repräsentant des radikaldemokratischen Stroms der tschechischen Politik), wie auch seinem komplizierten persönlichen Schicksal (er wurde als Konfident der österreichischen Polizei überwiesen und gesellschaftlich ostrakisiert), und seinem Anteil an der Erhaltung der Texte vom tschechischen romantischen Dichter K. H. Mácha (Sabina wurde in diesem Zusammenhang einer Textmystifikation verdächtigt).

Dieser Artikel stellt einen Versuch dar, Sabinas Anteil an der Gestaltung der tschechischen Schriftsprache in der Mitte des neunzehnten Jahrhunderts zu bestimmen. Sabinas rolle erweist sich in diesem Zusammenhang als initiativ und wesentlich. Dazu dienten Sabinas Adaptationen der Texte von anderen Verfassern als Material (vor allem das Buch Naši mužové – “Unsere Männer”, das unter dem Namen eines bedeutungslosen Schriftstellers und Journalisten J. E. Sojka im Jahre 1862 erschienen war), wie auch die Analyse der sprachlichen und sprachstilistischen Seite einiger belletristischen und publizistischen Werke von K. Sabina. Sabina (ähnlich wie J. Neruda) bemühte sich um Stabilisierung [262]damaliger Norm der Schriftsprache und ihre deutliche Unterscheidung vom unschriftsprachlichen Formen; und gleichzeitig machte er den Weg für Internationalisierung und Europäisierung der tschechischen Schriftsprache frei (im Gegensatz zu damaligen puristischen Bestrebungen). Das hängte mit der Tendenz zusammen, tschechische Literatur im höheren Stil zu bilden, und sie von ihrem rustikalen, folkloristischen und plebejischen Charakter zu befreien. In seinem eigenen Werk erwies sich K. Sabina als eine unabhängige schöpferische Persönlichkeit, und zwar nicht nur in der belletristischen Produktion, sondern auch in der Publizistik und Essayistik. Er gehört zu den Persönlichkeiten, die fähig sind, in einer sprachlich konstitutiven Periode in die Sprachsituation durch einen individuellen Akt wesentlich und nachhaltig einzugreifen.

Slovo a slovesnost, volume 55 (1994), number 4, pp. 241-262

Previous Světla Čmejrková: K nedožitým sedmdesátinám profesora Vladimíra Barneta (1924-1983)

Next Igor Němec: Odraz předkřesťanského a křesťanského modelu světa v jazyce