dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Lexikální norma

Josef Filipec

[Články]

(pdf)

Lexical norm

I. Výsledky dosavadního bádání

1. Tematika jazykové normy a kultury je sice stále a právem chloubou české lingvistiky a dostalo se jí zaslouženě i mezinárodního uznání, ale přesto je třeba tuto problematiku dále objasňovat a prohlubovat. Právě lexikální norma je v domácích i zahraničních příspěvcích zmiňována jen obecně, okrajově a částečně, jakoby ve stínu jiných norem, výraznějších a důležitějších.

Pozornost tomuto tématu je potřebná i vzhledem k změnám současného stavu jazyka a jazykovědy. Zvláště v lexiku došlo vlivem společenských událostí posledních let k rozsáhlému proudění mezi periferií a centrem systému (Filipec, 1992a, 1993), k rozsáhlému přejímání cizích prvků, změnilo se postavení jazyka krásné literatury, v jehož průměrném „dobrém autorovi“ viděl V. Ertl r. 1929 měřítko jazykové správnosti, v centru pozornosti se octl jazyk odborný a publicistický a na důležitosti i kvantitě nabyla jako výraz společenského kontaktu mluvená forma jazyka vedle formy psané.

Se změnami ve stavu jazyka souvisejí i změny v situaci lingvistiky. Např. německý lingvista K. Gloy, autor prací o normě, je formuloval jako „změnu paradigmatu od systému k užití a jeho funkci ve společnosti“ (1987, s. 121). Jde tu o důraz na lingvistiku řeči, kterou svého času připomněl V. Skalička (1948) proti lingvistice systému jako „sbírky pravidel“ – vztah systému a řeči formuloval ovšem už V. Mathesius (1942, s. 14n.) –, a o doplnění lingvistických metod metodami sociolingvistickými. Pojetí monolitnosti systému bylo nahrazeno jeho diferenciací ve variety, tj. jazykové útvary (též diasystémy), ve stupnici standard, substandard, sociální a areální variety (Ammon, Berruto, oba 1987; Sgall et al., 1992). Ve vztahu k jazyku převážily postoje technické a ekonomické a zastiňují jeho tradiční a citové chápání jako jazyka národního. Tyto změny ovšem mají širší souvislosti, např. ve Francii probíhaly uvedené tendence už po válce (Sauvageot, 1962), a v Německu od let šedesátých.

Všechny tyto změny, metody a požadavky, při interdisciplinární otevřenosti lingvistiky jistě pochopitelné, lze však vidět jako logické doplnění strukturní lingvistiky, u nás vždy funkčně a sociálně orientované, na jejíž výsledky právě zahraniční lingvisté i sociolingvisté s uznáním navazovali. Vždyť stále prohlubovaná strukturní analýza umožňuje a podpírá i komunikativně pragmatickou orientaci lingvistiky, kterou ostatně nikdo nepopírá a kterou dnes aktualizuje dílčí počítačový pohled na jazyk. V této souvislosti lze připomenout i E. Coseria, který považuje za hlavní úkol lingvistiky poznání a analýzu jazyků jako paradigmatických struktur (1976, s. 12) a při tom významně zasáhl i do řešení vztahů systému, normy a řeči (1952). K požadavku komunikativního monismu, vyhlašovanému některými autory, zvláště v souvislosti s počítači, připomínám i slova V. Mathesia: „Kdokoli chce správně řešiti problémy jazykozpytné (zdůraz. J. F.), musí dbáti obou jejích (tj. řeči) stránek (tj. sociální sdělnosti i individuálního výrazu). Každá monistická teorie lingvistická má proto přinejmenším pravdu jen poloviční“ (1912, s. 61n.).

 

[191]2. Užitečným východiskem našich poznatků budou české a některé zahraniční práce týkající se jazykové normy a kultury. Důležitými mezníky v rozvinutí této otázky byly dvě události: konání Prvého mezinárodního sjezdu slavistů v Praze r. 1929 a r. 1932 uspořádání cyklu přednášek členů PLK, věnovaných především otázkám spisovného jazyka a jeho normy a vydaných téhož roku v sborníku Spisovná čeština a jazyková kultura (vyd. B. Havránek a M. Weingart). Zvláštní komise z členů PLK pracovala řadu měsíců na Tezích určených pro tento sjezd. Úsek týkající se slova a spojení slov vypracoval podle J. Vachka V. Mathesius (Teze, 1929, s. 74). On také referoval o některých bodech Tezí ve svém úvodním referátě uvedeného cyklu a sborníku, nazvaném O požadavku stability ve spisovném jazyce. V kontextu té doby, kdy ještě dozníval purismus, dokonce v Naší řeči, ale i u Ertla, který zavrhoval mnohé kalky a přejatá slova (1926, s. 168n.), a ještě i u Trávníčka (v. dále), lze chápat varování před užíváním neobvyklých složenin, odvozenin a hybridních novotvarů – připouštějí se jen jednotky už vžité. Obohacování lexika odůvodněné funkčně a stylisticky nemá se dít na úkor významové přesnosti a ustálenosti (s. 27). Důležité je místo z Tezí, kde Mathesius doporučuje určování pojmových oblastí, zřetel k intelektualizaci, ale i afektivnosti, doplňování slovní zásoby přejímáním a kalkováním. Výsledky jazykově stabilizačního úsilí, které vytyčil jako úkol české lingvistiky, spojil s požadavkem tří příruček: příručního slovníku současné češtiny, její mluvnice a české stylistiky. Vhodné bylo i jeho konstatování, „že všecky složky jazyka nevyžadují stejné stabilizace nebo jí nepřipouštějí v stejné míře“ (s. 26).

Místo věnované slovníku (s. 29) je v pozdější verzi článku (Mathesius, 1947, s. 432n.) změněno a rozšířeno. R. 1932 totiž ještě nemohl mít Mathesius představu o 9svazkovém Příručním slovníku (PS), k němuž se v letech 1932–34 konaly teprve předběžné práce a jehož první svazek je datován lety 1935–37, kdežto r. 1947 už mohl vidět sešity 5. svazku. Tehdy doporučoval, aby byl PS chápán nejen jako slovník popisný, ale i jako normativní, avšak vyžadoval vedle něho i „slovník pro školu a dům”, jednosvazkový slovník, který by obsahoval „nejzákladnější slovní zásobu dnešní spisovné češtiny“. R. 1932 nebylo u nás podle jeho názoru ještě také „dost jemně broušených nástrojů“ pro „významovou pitvu“, které si žádá synonymika a antonymika (s. 28).

Pro další vývoj otázek jazykové normy a kultury byl nejdůležitější Havránkův obsáhlý příspěvek Úkoly spisovného jazyka a jeho kultura (1932, s. 32–84), doplněný kolektivně schválenými Obecnými zásadami pro kulturu jazyka (s. 245–258). Tento příspěvek byl prohlouben o výsledky Havránkovy práce Funkce spisovného jazyka, přednesené r. 1929 na prvním sjezdu čs. profesorů (Havránek, 1963, s. 12–18). V Zásadách si autor povzdychl: „Teoreticky známá a normativně kodifikovaná je jen dnešní gramatická stavba spisovné češtiny …; slovník současného spisovného jazyka je teoreticky znám pramálo“ (s. 247). V první části příspěvku řeší Havránek vztah normy spisovného jazyka a úzu. Tento vztah lze vyjádřit z našeho hlediska jako průnik, tj. společnou část dvou kruhů s přesahujícími částmi. Úzus sám nevytváří normu spisovného jazyka, ta se vyvíjí z různých tendencí za teoretických zásahů, a na druhé straně jsou v úzu i jednotky nenoremní. Významná je Havránkova diferenciace systému, projevu a normy ve smyslu daleko pozdější zmíněné rozsáhlé studie E. Coseria (Havránek, 1932, s. 33).

[192]Pozornost vyvolalo Havránkovo dvojí vymezení normy. V uvedeném článku ji totiž chápe jako „soubor jazykových prostředků, gramatických i lexikálních“, „kterých se má užívat“ (s. 33 a 35), kdežto v německy psané přednášce, proslovené r. 1936 na 4. mezin. kongresu lingvistů v Kodani, je mu jazyková norma „eine rein innersprachliche Erscheinung“, sociální nutkání závazné pro každého člena jazykového společenství (1936, s. 152). K. Hausenblas (1994, s. 326) projevuje podiv nad tímto pojetím normy jako souboru jednotek a chápe je jako metonymický posun od vymezení normy jako souboru pravidel pro užívání nebo ještě lépe jako regulátoru užití jazykových prostředků kolektivně srozumitelných a vhodných. Pojetí normy jako souboru prostředků odmítl také např. lipský sociolingvista R. Große. Norma není podle něho vnitrojazykový jev, nýbrž problém jeho uživatelů. Domnívám se však, že Havránek vědomě chápal normu tímto dvojím způsobem, a to, jak v uvedeném článku píše, jednak jako energeia, tj. jazykovou činnost (v textu se uvádí mylně německý ekvivalent Sprachwerk místo Sprachtätigkeit), jednak jako ergon, tj. jazykový útvar. Navázal tímto pojetím na W. Humboldta a O. Jespersena. Z hlediska lexika a slovníku lze obě tato pojetí pochopit a dokonce vítat, zvláště když Havránek blíže určuje normu jako „všeobecně známé a srozumitelné prostředky“ (s. 154). Objevuje se u něho též ztotožnění normy se standardem, ale bez vymezení tohoto pojmu (s. 152). Určení normy jako všeobecně známých a srozumitelných prostředků má v oblasti lexika nejblíže k pojmu centra lexikálního systému a koresponduje s Mathesiovým uvedeným, avšak později formulovaným požadavkem, aby jednosvazkový slovník obsahoval „nejzákladnější slovní zásobu dnešní spisovné češtiny“.

Obojí pojetí normy, jako „komplexu prostředků i zákonitostí, které autoři a uživatelé konkrétních variet pociťují jako pravidelné a chápou jako závazné“, spojili pak ve své definici v jedné z posledních prací A. Jedlička a J. Chloupek (1988, s. 1651).

S Havránkovým pojetím normy jako vnitrojazykového jevu a s její závazností projevil souhlas K. Heger (1969, s. 54n.), který aplikoval toto kritérium na rozlišení románských dialektů s normou a bez normy. Upozornil však, že takto chápaná norma vychází ze systému a je konfrontována s jeho aktualizacemi, že má tedy metajazykovou povahu (není inner-objektsprachlich, nýbrž metasprachlich, s. 55). Oprávněnost toho potvrzuje naše dále uvedená charakteristika významu jako systémové hodnoty, metajazykově formulované výkladem, který má zároveň povahu komunikativní normy. K. Gloy doplnil v dříve cit. práci problematiku normy několika užitečnými poukazy. Týkají se zřetele k intencionálnosti normy a k potřebě její interpretace, tj. vpodstatě zřetele k významu, dále upozornění na inovace a kreativitu v jazyku, které jsou svědectvím toho, že jazyková činnost nezáleží jen na normách a konvencích už zjištěných, ale že i nové normy předjímá. Francouzský lingvista L. Guilbert (1972) dokonce prohlásil za normu i samu jazykovou tvořivost. Gloy ještě také odlišil normu jako obsahový regulativ od pravidla, zákona, konvence a příkazu, popř. zákazu. Teorií lingvistické regulace se zabýval z hlediska antropologie J.-C. Corbeil (1983). Jde o působení společenské skupiny na kulturní chování jednotlivců pomocí učení, autority a vzoru (modelu), přičemž se uplatňují principy konvergence, kontroly, kontinuity úzu, integrace a diferenciace.

[193]Už dříve byla u nás zdůrazněna dynamická povaha normy a její odlišnost od kodifikace, tj. vědeckého zachycení spisovné normy jako činnosti i jejího vysledku, v pracích Havránkových (zvl. 1935 a 1936), Jedličkových a Danešových, a i u ní bylo na konec v souvislosti s myšlením, s odrazem společenského vývoje a s časově rozrůzněnými variantami doporučeno dynamické pojetí (Dokulil, 1952). Kodifikace má méně přikazovat a zakazovat a více vysvětlovat, doporučovat, zdůvodňovat. Implikuje i změny a vývojovou perspektivu (Daneš, 1968, s. 25). Na užší rozsah kodifikace proti normě a na její specifičnost při popisu různých jazykových rovin poukázali J. Kraus et al. (1981, s. 228).

Všestrannému osvětlení problematiky normy a kodifikace, variantnosti a dalších jevů z hlediska lingvistiky i sociolingvistiky v současné jazykové situaci věnoval několik článků a část své knižní publikace A. Jedlička (zvl. 1963, 1974, 1979, 1982). Lexika a dynamiky lexikálních variant se týká mimo jiné poukaz na různé řešení podob s dlouhou kmenovou samohláskou, např. jen mít proti lpět a dubletě čnět, čnít (1974, s. 78n.). Jedlička upozornil i na některé procesy v rovině lexikálněsémantické, jako je konkurence slovotvorných prostředků, univerbizace a multiverbizace, internacionalizace a nacionalizace a determinologizace. Jeho i M. Jelínka (1979, s. 109n.) zaujal posun příznaků na ose hovorovost, popř. mluvenost – neutrálnost – knižnost, popř. zastaralost.

Několik významných příspěvků věnoval otázkám spisovného jazyka, jeho sociologickým aspektům, jeho vývojovým tendencím a postojům jazykových uživatelů k nim F. Daneš. Pokud jde o lexikum, považoval za klíčovou otázku jednotnost lexikální sémantiky a sémantického systému jako předpoklad jednoznačnosti a obecné srozumitelnosti. S tím pak souvisí i míra variability (1982). Jde tedy o obecné požadavky kladené na analýzu významu, jeho výklad a významové vztahy synonym. Iniciativní byla též Danešova kritika nejednotnosti normativních charakteristik spisovnosti a nespisovnosti některých typů složenin, zvláště hybridních (1962).

V této souvislosti nelze nepřipomenout bystrý a kritický příspěvek R. Jakobsona O dnešním brusičství českém (1932, s. 85–122). Jakobson zamítá přetrvávající tehdy ještě strach z germanismů – mnohé z nich jsou evropeismy, z hybridních slov, z kalků, ze složenin, hájí neologismy – ty nelze paušálně považovat za zbytečné, dále sekundární předložky, poukazuje proti Hallerovi na významové a stylistické odstíny synonym a kritizuje nedostatečnosti doporučovaných náhrad (krize pohroma, potíž) a subjektivnost citového postoje (slovo podnos není podle Hallera šťastné, protože připomíná nos). Jakobson už ve své době rozlišuje mezi předmětným vztahem slova a významem (s. 105n.). Jeho příspěvek v mnohém předešel Trávníčkův pozdější článek O jazykové správnosti (1942) v úsecích, kde se autor projevil jako brusič (s. 122, 156, 170n.). Odmítání slov jako kamenolom, bezpečný 2 ‚nepochybný’ aj., protože nejsou rozšířena obecně, ukazuje spornost Trávníčkova prohlášení „obecného zvyku“ za nejvyššího rozhodčího v jazyku.

Lze tedy shrnout: Jazyková norma se v uvedených pracích chápe jako jazyková a sociální kategorie a základní pojem v komplexu jazykové kultury. Má jistý aplikační obor, tj. obsah (to, co je předepsáno nebo dovoleno), způsob (příkaz, zákaz, přípustnost), podmínky užití (v jistém kontextu nebo v jisté situaci), autoritu, situace (v jisté varietě), sankce. Kodifikace spisovného jazyka je korelativní [194]pojem normy a její uplatňování má své nevýhody, ale i jisté výhody. Obě tyto kategorie je třeba chápat pružně a dynamicky ve smyslu regulativů, nikoli prohibitivně, a počítat s jejich asymetrií. Totéž se týká adj. normativní (gramatika, slovník), tj. ‚popisující normu’. I když se norma, svou povahou dynamická a otevřená, převádí do formy statické publikace, nemá její kodifikace povahu právnického uzákonění už proto, že je dočasná a nahraditelná kodifikací adekvátnější.

K lexémům se při jejich mnohoaspektovosti a příslušnosti ke všem jazykovým rovinám vztahuje svazek dílčích norem, počínaje pravopisnou. Sepětí lexémů s myšlením a se změnami společenské situace směruje jejich poznání, popis a analýzu na jejich význam a úzus. V tom je také těžiště lexikální normy a tomu také odpovídá pojetí sociolingvistiky, srov. Hymes (1967, s. 646): Dva hlavní trendy jazyka v sociálních vědách se týkají významových struktur a struktur užití, otázek referenčního a sociálního významu, volby slov a jazyka, nářečí, varianty, subkódu. Podobně se vyjadřuje J. D. Dešerijev uvedením citátu z A. D. Švejcera (1987, s. 5): „Mimo jiné je předmětem sociolingvistiky i výzkum vlivu sociálních faktorů na fungování jazyka v procesech komunikace, jakož i analýza působení těchto faktorů na strukturu jazyka a jejich odraz v jazykových strukturách.“ Tyto obecné poukazy lze využít i v naší souvislosti.

 

II. Specifická problematika

1. Problematika lexikální normy se týká jednak lexikální zásoby, jednak slovníků různých typů, které teoretické poznatky a požadavky různě aplikují. Pokud jde o lexikum, vyvstává otázka jeho normovatelného nebo normativního rozsahu, u slovníku jde o rozsah makrostruktury, tj. souboru vybraných hesel. Tu je třeba přihlédnout k několika hlediskům. Havránkův požadavek obecné srozumitelnosti a známosti lexikálních jednotek (LJ) se nemůže týkat jen aktivního lexika, jehož rozsah se odhaduje na 8–10 tisíc LJ. Hranice pasivního lexika se posouvají k 70 tisícům těchto jednotek, ovšem tu je třeba počítat s diferenciací na lexikum všem známé a lexikum specifické, a to profesní a zájmové – znalost posledních dvou je u různých uživatelů různá. Důležitý je Danešův požadavek, aby popis normy a závaznost její kodifikace přihlížely k stupni zakotvenosti jednotek v centru nebo v periferii systému (1982, s. 149). Tak docházíme k vymezení neperiferního lexika, jednotek neutrálních a jednotek s příznaky různého typu, jde-li o spisovnou normu, spisovnými.

Z hlediska synchronie rozlišujeme slovníky popisné, normativní, a to registrující a preskriptivní, a slovníky didaktické (Gak, 1977). Tři české slovníky patří zhruba do těchto tří skupin. Pojetí spisovného jazyka v nich však nebylo stejné. PS je převahou popisný, zaměřený na lexikum klasiků krásné literatury (Filipec, 1958), Slovník spisovného jazyka českého (SSJČ) přesahuje svou rozsáhlou, současnou i historizující periferií hranice současné spisovné normy, Slovník spisovné češtiny (SSČ) uplatňuje dynamické pojetí současné normy s jistými přesahy zvláště do obecné češtiny, motivovanými i prognostickými zřeteli k vývojovým tendencím, a sleduje i cíle didaktické. Ovšem oprávněně připomíná švédský lexikograf Svensén (1993), že každý slovník má už svou povahou velkou preskriptivní sílu. Na uplatňování normativních hledisek v slovnících jsou různé názory, někdy i extrémní, od neuplatňování stylistických charakteristik (Webster’s Third, 1961) až po purismus, např. v slovníku dobré francouzštiny J. Girodeta (1981).

 

[195]2. Lexikální norma se vztahuje, jak už bylo naznačeno, na všechny aspekty lexému, ale podstatné jsou pro ni ty, které se týkají formy lexému ve vztahu k významu, tedy i slovotvorné utvářenosti (1), různých úrovní a funkcí významu (2) a úzu (3), v němž se lexikální norma prostupuje s normami komunikačními a stylistickými.

2.1. Formy i významu lexému, ale i interference jazykových útvarů se týká problematika variant, zkoumaná i sociolingvistikou (Labov, 1968; Jedlička, 1963, 1974, 1978, 1982; Filipec, 1978, 1980 aj.). Varianty lexému uvádějí i Pravidla pravopisu, ale bez stylových příznaků, např. u předponových odvozenin simplexu vléci. Naproti tomu SSČ uvádí: dovléci, dovléct, dovléknout, hovor. dovlíknout.

Normě podléhá také vztah formy znaku (lexému, morfému) a referentu, popř. sémému. Lze to pozorovat při zvládání cizího jazyka, např. hledá-li Němec správné pojmenování pro sítnici přes síťku a síťovku, anebo při lexikalizaci neologismů. Srov. i Encyclopedia 5, 1994, heslo norma.

Na zřetel k formám pojmenování upozornil už V. Mathesius ve spojení s neobvyklými složeninami a hybridními tvary. Dnes jsou i hybridní složeniny plnoprávné (Daneš, 1962). Ovšem zatím sotva překonají periferní příslušnost složeninové odvozeniny know-howista (počítačoví k-é, L. Vaculík), hybridní odvozenina potížista (R. Češka), ne dost srozumitelná odvozenina absťák (‚abstinenční den pro drogově závislé pacienty’) nebo těžkopádná odvozenina vyargumentovatelný (hodnoty jsou v-é místo h. lze odůvodnit).

2.2. Ústřední pozice významu lexému pro pojetí lexikální normy vyplývá z jeho dvojí, jazykové a sociální, funkce. Svým významem se lexém jednak začleňuje do sémantického systému jazyka, jednak umožňuje smysluplnou komunikaci. V obsahové pozici lexému rozlišujeme tři sémantické úrovně: úroveň polysémie, monosémie a její kontextově situační specifikace v exemplářích lexému. Tyto tři úrovně označujeme jako sémantické spektrum, sémém, a kontextový nebo referenční význam. V naší souvislosti jde o dvojí, totiž systémovou a komunikační úroveň a funkci monosémické LJ. Rozdíl obou úrovní se ozřejmuje např. u neologismu, stane-li se běžnou LJ lexikalizací, tj. schopností obsadit nejen pozici reference, ale i signifikace, sémému.

Dvojí funkci, a to strukturně systémovou a komunikativně normující má také výklad významu, sémému. V prvním případě představuje výklad jako metajazykový ekvivalent sémému, zahrnující jednotliviny, strukturovanou hierarchii sému kategoriálního, generického a sémů diferenčních, vyjádřenou analytickou větou, např. srdce subst. ‚orgán působící svými stahy oběh krve’. Toto pojetí výkladu nalézá podporu v sociologicky orientovaném příspěvku A. Menneho Definition (1987). Cílem definice je podle něho určení pojmu a zjištění významu i určení „pravidla, jak se bude slova užívat“ (s. 26). Ovšem definice v logickém smyslu reprezentuje vyšší abstrakční úroveň, než jakou má lexikografický výklad. Ten totiž má, jak bylo uvedeno, vedle prokazatelné strukturně systémové funkce i povahu lexikálněsémantické normy vzhledem k rozptýlenosti a proměnlivosti úzu. Normativní povahu výkladu podporuje i skutečnost, že některé sémantické rysy významu mají status virtuémů (Pottier, 1964), tj. možností omezené platnosti, nebo tvoří otevřené řady. Srov. výklady slov bouře ž. 1. ‚atmosférický jev provázený větrem, blesky, hřměním a zprav. i deštěm’; bránit ned. 1. ‚hájit, chránit zbraní, [196]silou, slovy ap.’; cizí příd. 1. ‚vztahující se k jinému subjektu, jednotlivci, kolektivu (např. c. majetek, jazyk)’.

Je však ještě jiný typ výkladu, který lze proti prvnímu, definičnímu, označit jako uzuální. Např. v Collins Cobuild ELD (1990) se uvádí: dream 7 is used to describe something that you think is wonderful, especially something that you thought you would never be able to have or experience. Vedle toho se ovšem nutně vyskytují i výklady dřívějšího typu, strukturního, např. dream 1. A dream is 1.1 an imaginary series (tj. genus) of events that you experience in your mind while you are asleep. Obdobná praxe je např. v slovníku živé francouzštiny M. Davaua a kol. (1971). Komunikativně zaměřené, tedy jednofunkční slovníky nepočítají s popisem významových systémových souvislostí v lexiku, s tím, že každá LJ funguje při komunikaci v různých užitích i jako člen dílčího systému, v kompetencích uživatelů jazyka zhruba stejně chápaný. Nerozlišování významu systémového a významu konkretizovaného v jednotlivých kontextových užitích však může znamenat přisouzení sémantického rysu patřícího druhému slovu spojení významu slova prvního. Je ovšem třeba přiznat, že komunikativní pojetí významu má blíž představě počítačového slovníku.

2.3. Naše pozornost se nyní obrací přímo k úzu LJ. Úzus je jazyková konvence slabší než pravidla a normy. Je to spontánní jazykové chování průměrného uživatele jazyka. Každá LJ reprezentuje ve své oblasti užití, tj. v množině spojení s exempláři jiných LJ, jistou část úzu. V tomto případě se týká lexikální normy spojování exemplářů LJ, tvoření kolokací (v. dále), které umožňuje uspokojivou komunikaci, schopnou docílit žádoucího komunikačního efektu (Filipec, 1992). Protože je taková komunikace nutným předpokladem úspěšného mezilidského kontaktu, jsou komunikační normy všeobecné a nevylučují užití LJ s jakýmkoli příznakem. Tak např. užívá J. Hanák v glose Zabitý strejček, v níž se kriticky vyjadřuje k vztahům různých politických stran, výrazů pavlačové drbny, šlápnout do dreku, co vypáchne na veřejnost aj. (Liter. noviny 12. 1. 1995, č. 2, s. 2ab). Na pozadí komunikačních norem se pak uplatňují závaznější a specifičtější normy stylistické. Např. V. Mathesius kritizuje užití spojení slov obuvnický učeň místo ševcovský učedník v knížce pro mládež (1942, s. 41).

 

3. Charakter komunikačních a stylistických norem je ovlivňován významem, opozicí mluvenosti a psanosti a standardu – substandardu.

3.1. Význam se projevuje v tomto případě při spojování výskytů LJ kompatibilitou jejich sémantických rysů. Tím dochází v pozitivních případech k smysluplným spojením jednotek odpovídajícím tematické orientaci příslušného kontextového úseku. Porušování uzuální spojitelnosti, s nímž se potkáváme např. u dětí a zvláště u cizinců, může mít i pozitivní, tvořivou funkci (např. v poezii) a vede pak buď k rozšíření oblasti užití, např. adjektiva ve spojení sugestivní otázka, nebo k vytvoření nového významu, např. slovesa ve spojení představení mě oslovilo.

3.2. Uvnitř standardu dnes hlavně vlivem médií zesílil vliv jazykové formy mluvené proti formě psané. Každá z těchto sesterských jazykových forem má svou normu a obě tyto normy jsou komplementární (Vachek, 1939 aj.). V jednom z posledních článků dovozuje J. Vachek, že ze strukturního hlediska je psaná forma jako příznakový člen opozice stále nadřazená normě mluvené (1987, francouzsky 1994/95).

[197]Rozdíl psané a mluvené jazykové formy se projevuje jako různě odstupňované užití existujících jazykových možností. Rozdíly týkající se lexika souvisí se spontánností mluvené formy proti připravenosti projevů psaných, se situační eliptičností proti explicitnosti, s užíváním prozodických prostředků proti interpunkci aj. Orálnost jako příznak se projevuje např. přízvukovou pozicí a intonací u částic zdůrazňovacích, citových, modálních (zrovna, jistě, ale, prostě), zvýšenou frekvencí slov s velkým významovým rozsahem – v tom i slov obecné češtiny (věc, záležitost, fakt), deixe (ten, to, takovej, nějakej), přitakání a nesouhlasu (ano, jo, kdepak, hm), kontaktových prostředků (víš, chápeš, že jo), různých vycpávek a prostředků kladně i záporně expresivních.

Existenci specifické komunikační normy prokazují i ukázky autentických mluvených textů, vydané O. Müllerovou. Hlavní autorka sama poukazuje na jejich „funkční výstižnost, situační vhodnost, „kultivovanost“ sui generis“ (1992, s. 13). Ovšem, i když – jak píše – „nespisovný pól reprezentovaný v souladu s regionálním původem nahrávek obecnou češtinou … zcela převládá“ (s. 12), nedomnívám se, že to platí o lexiku textů v té míře jako o jevech hláskoslovných a morfologických. I v rozhovoru babičky s vnučkou i v soukromé zábavě dvou dvojic vysokoškoláků jde velkou převahou o základní lexikum spisovné, společné s obecnou češtinou.

S využitím autentických mluvených textů v slovníku je i technická potíž. Obvykle je třeba přepsat je běžným grafickým územ. Užitečné by bylo zkušební vydání speciálního slovníku mluvené lexikální zásoby.

3.3. Uplatňování opozice standardu a substandardu, zvláště obecné češtiny, je příznačné pro mluvenou komunikaci, především běžnou a neveřejnou. Dochází při tom k tzv. přepínání kódů (Sgall et al., 1992, s. 16 aj.), k prostupování vyšší (formální) a nižší (neformální) vrstvy (Kremnitz, 1987, s. 210n.).

Uvádění prostředků obecné češtiny prodělalo ve třech našich slovnících zajímavý vývoj. V PS se řešení otázky standardní, funkční a pragmatické příznakovosti ještě hledalo. Např. LJ označené v SSJČ jako obecné byly v časově předcházejícím PS označovány jako lidové, vulgární, nářeční, slangové a familiární. V SSJČ byly jednotky s příznakem ob. chápány rozkolísaně jako prostředky krajově neomezené, ne nespisovné a neplně spisovné v běžných mluvených projevech. Při výběru spisovných synonym v SSČ bylo třeba u jednotek charakterizovaných v SSJČ jako ob. rozlišovat slova obecná nespisovná a spisovná a ta byla pak většinou chápána jako hovorová, někdy současně i expresivní, např. balon, cavyky, cucat, fáč, fešák, flinta, gumák, haraburdí aj. Byla tedy v SSJČ odlišena obecná čeština ve smyslu Chloupkova třetího a druhého standardu (1986). Nedomnívám se však, že je obecná čeština ve funkci druhého standardu rozsahově a funkčně ekvivalentní standardu spisovnému. Proto také tu nejde o diglosii (Sgall et al., 1992, s. 16 aj.; Daneš, 1968, s. 110n.: sklon k diglosii).

Pohyb mezi nespisovnou, nářeční a spisovnou LZ osvětluje na základě jazykovězeměpisného výzkumu češtiny, představeného v 1. sv. Českého jazykového atlasu (1992), P. Jančák (1995). Kromě rozlišení různých typů spisovných a nářečních lexémů poukazuje na různý zeměpisný rozsah spisovného lexika. Další svazky atlasu jistě přinesou i další podklady pro poznání variantní moravské lexikální normy.

 

4. Do úzu zasahují, též v souvislosti s principem variantnosti, zmíněné už normy stylistické. Základní úlohu tu má opozice příznakovosti a bez[198]příznakovosti. Rozlišují se jednotky bezpříznakové běžného užití, neutrální – ty tvoří centrum systému – a jednotky příznakové, lišící se od běžné normy jistým omezením. Ty patří veskrze k oblasti přechodu a periferie systému. Příznaky se zjišťují vnitrojazykovou konfrontací LJ, hlavně synonym, a lze je chápat jako opoziční charakteristiky na ose jednak bezpříznakovost, neutrálnost – příznakovost, jednak příznakovost různého druhu. Dílčí soubory jazykových prostředků, v našem případě lexikálních, s týmž příznakem (i nulovým), tvoří stylové vrstvy. Ty mají charakter stylových kategorií (Filipec, 1988, s. 399). Soubory především lexikálních prostředků, diferencované podle užití a uživatelů, se označují také jako registry (Berruto, 1987; Gläser, 1976).

Příznakové lexikální prostředky souvisí s celkovou, komplexní utvářeností jazyka, tedy s dříve uvedenými varietami, s psanou a mluvenou jazykovou formou, s funkčními styly a s registry. Na základě těchto souvislostí se diferencují příznakové LJ do několika vrstevních typů, a to na ose časové (historismy, zastaralé, zastarávající, popř. i archaismy, jednotky dříve užívané, neologismy) a prostorové (nářeční, oblastní české a moravské), podle společenského prostředí (profesní, slangové, argotické; dětské, familiární), podle vztahu k jazykovým formám (knižní – hovorové), podle frekvence (řidší, řídké). Frekvenční údaje mají jazykovou relevantnost ne tehdy, jde-li o počet výskytů lexémů bez zřetele k jejich významům, ale teprve tehdy, jde-li o hodnoty zjištěné u výskytů lexémů monosémických, tj. základních LJ, které jedině vstupují do komunikace.

Málo pozornosti se dostalo v pracích věnovaných normě lexiku s pragmatickými příznaky kladné a záporné, spisovné a nespisovné expresivity a prostředkům obrazným. Souvisí to s důrazem na intelektualizaci jazyka (Havránek, 1932, s. 45n.), se snahou regulovat jazyk racionálně, omezovat antiracionální tendence a různá tabu a s dřívějším menším zájmem o frazeologii, u níž se mluvní charakter a expresivita projevují nejmarkantněji. Jednotky s pragmatickými příznaky však nemají jen zaměření individuální, nýbrž i sociální, uzuální, a vytvářejí vrstvy. Svými příznaky tvoří protiklad k prostředkům s významovou složkou pojmovou a zvláště k termínům (pojmům). (K podrobnějšímu popisu příznakovosti lexémů Filipec, 1961; v tisku.)

Systém příznaků je metajazykovým normativním zobecněním hodnot zjištěných u jednotlivých exemplářů LJ. Hodnoty zjištěné v jistém okruhu uživatelů, a tím nutně i subjektivní, vytvářejí opakovaným užitím jisté statistické rozložení a ty, které jsou většinové, nabývají, obvykle dočasně, objektivní platnosti. Nemohou být ovšem právy všem nuancím příznaků v nejrůznějších textech. Přesto jsou tyto údaje při správném pochopení jejich upozorňovací, nebrzdící funkce potřebné, protože čelí libovůli uživatelů.

Stylistické hodnoty a jejich charakteristiky jsou proměnlivé i časově. Jejich platnost je vázána na jistý synchronní systém jazyka. Ten ovšem může mít různou časovou hloubku. Může být omezen na jednu generaci, ale může přihlížet i ke skutečnosti, že v jazyku vždy koexistují nejméně tři generace. A. Rey (1983, s. 550) pak rozlišuje v synchronii tři chronolekty. O časových hranicích současného jazyka lze proto diskutovat. Podle našeho názoru je při respektování dynamiky systému vhodné přihlížet k časové mezi od druhé světové války, avšak s přihlédnutím k lexi[199]ku první republiky a zvláště se zřetelem k životnosti stále čtené literatury (Filipec, 1992a, 1993).

 

5. Dříve uvedená dílčí hlediska týkající se spisovné lexikální normy, zvláště vztah lexému – sémému, významu a úzu, status výkladu, systémy stylistických příznaků, vzájemné prostupování lexikální normy s normami komunikačními a stylistickými, dosvědčují, že základem pro zjištění lexikální normy je materiálově fundovaný vědecký popis a výklad lexikální zásoby. Celostní, mnohoaspektový popis a výklad lexémů a jejich chování má dvě hlavní osy: komunikativní a strukturně systémovou. Komunikativní podněty vnášejí do normy dynamiku, ale komunikativní úspěch vyžaduje její stabilitu a kontinuitu. Obojí, norma a úzus, se vzájemně vyvažují. Při tvorbě (spisovného) textu využíváme možností systému a řídíme se komplexem závazných norem odpovídajících šíři a diferenciaci současného úzu. Objektivní spisovná lexikální norma má charakter výběrový jednak tím, že reprezentuje centrum systému a část oblasti přechodu (příznakovou), jednak tím, že přijímá z možností systému někdy jen jednu (např. brilantnost odborníka proti řídkému brilance) nebo nabízenou možnost pozastaví (mrtvorozenost dětí) nebo distancuje (lůžkoden). Na druhé straně může např. u cizích, odborných, nových a substandardních prostředků jít nad systém nebo mimo systém zvláště jde-li o promyšlenou prognózu potřebnosti nově přejatého slova, nové složeniny nebo slova obecné češtiny. (K metodám a rizikům progózy srov. Filipec, 1979 a 1982.) Každý z aspektů normy má svá hodnotící kritéria čerpaná z jazyka, ale potřebné jsou i sociolingvistické výzkumy úzu. Např. užitečný výzkum cizích slov podnikl A. Tejnor a kol. (1969, 1972, 1974, souhrnně 1982). A. Rey (1983, s. 547) požaduje dokonce, a právem, od lingvistů ve vztahu k normě nejen sociolingvistickou, ale sociokulturní kompetenci.

Výběrový charakter má i kodifikace lexika v slovnících různého typu. I když se při vývojovém pohybu lexikální zásoby někdy neshoduje s normou, má pro jazykové společenství pozitivní funkci sjednocující, stabilizační a poznávací. Jazykový (abecední, sémaziologický) slovník není ovšem přímým popisem abstraktního systému ani koherentním textem řečové situace, nýbrž uvádí příklady systémových aktualizací lexémů a typická užití z různých textů a usiluje o konstrukci objektivního pojetí normy. Takto je zaměřen i Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost. Vzhledem k dynamice a variantnosti lexika, jeho sepětí s myšlením a s vývojem společnosti je třeba vydávat opravované a doplňované slovníky zaměřené na popis normy tak, aby stále sloužily běžným uživatelům.

 

LITERATURA

 

AMMON, U.: Language-variety/standard variety – dialect. In: Sociolinguistics, 1, 1987, s. 208–218.

BERRUTO, G.: Varietät. In: Sociolinguistics, 1, 1987, s. 263–267.

Collins Cobuild: English Language Dictionary. Ed. J. Sinclair et al. London – Glasgow 1990.

CORBEIL, J.-C.: Éléments d’une théorie de la régulation linguistique. In: La norme linguistique, 1983, s. 281–303.

COSERIU, E.: Sistema, norma y habla. Montevideo 1952.

[200]COSERIU, E.: Die funktionelle Betrachtung des Wortschatzes. In: Probleme der Lexikologie und Lexikographie. Düsseldorf 1976, s. 7–25.

Český jazykový atlas, 1. Red. J. Balhar – P. Jančák. Academia, Praha 1992.

DANEŠ, F.: Vývoj češtiny v období socialismu. In: Problémy marxistické jazykovědy. Ed. J. Bělič et al. Praha 1962, s. 319–332.

DANEŠ, F.: Dialektische Tendenzen in der Entwicklung der Literatursprache. In: Grundlagen, 2, 1982, s. 92–113.

DANEŠ, F.: Herausbildung und Reform von Standardsprachen. In: Sociolinguistics, 2, 1988, s. 1506–1516.

DAVAU, M. – COHEN, M. – LALLEMAND, M.: Dictionnaire du français vivant. Bordas, Paris 1971.

DEŠERIJEV, J. D.: Wechselbeziehung zwischen Soziologie, Linguistik und Soziolinguistik. In: Sociolinguistics, 1, 1987, s. 1–8.

DOKULIL, M.: K otázce normy spisovného jazyka a její kodifikace. SaS, 13, 1952, s. 135–140.

Encyclopedia: The Encyclopedia of Language and Linguistics. Ed. R. E. Asher – J. M. Simpson. Oxford etc. 1994.

ERTL, V.: Gebauerova Mluvnice česká pro školy střední a ústavy učitelské. 1. Hláskosloví. Nauka o slově. Graf. unie, Praha 1926.

ERTL, V.: Časové úvahy o naší mateřštině. Jednota čs. mat. a fyz., Praha 1929.

FILIPEC, J.: Akademický Příruční slovník jazyka českého dokončen. SaS, 19, 1958, s. 211–224.

FILIPEC, J.: Česká synonyma z hlediska stylistiky a lexikologie. ČSAV, Praha 1961.

FILIPEC, J.: Die Dialektik von Stabilität und Variabilität im Wortschatz. Wiss. Zeitschrift der Universität Leipzig, Sprachwiss., 27, 1978, seš. 5, s. 581–584.

FILIPEC, J.: Kodifikace a slovník. In: Aktuální otázky jazykové kultury v socialistické společnosti. Vyd. J. Kuchař. Academia, Praha 1979, s. 190–197.

FILIPEC, J.: K problematice jazykových variant. SaS, 41, 1980, s. 308–313.

FILIPEC, J.: Sprachkultur und Lexikographie. In: Grundlagen, 2, 1982, s. 174–202.

FILIPEC, J.: Charakter a dynamika stylových vrstevních příznaků. In: Funkčí lingvistika a dialektika. Vyd. J. Nekvapil – O. Šoltys. ÚJČ, Praha 1988, s. 396–407.

FILIPEC, J.: Naše současná společnost, slovní zásoba a slovníky. NŘ, 75, 1992a, s. 1–11.

FILIPEC, J.: Kommunikativ-pragmatische Aspekte der Lexikologie. In: Beiträge zur Phraseologie, Wortbildung, Lexikologie. P. Lang, Frankfurt M. etc. 1992b, s. 179–188.

FILIPEC, J.: Entwicklungstendenzen des heutigen tschechischen Wortschatzes in soziolinguistischer Sicht. In: B. Panzer (Hrsg.), Aufbau, Entwicklung und Struktur des Wortschatzes in den europaischen Sprachen. P. Lang, Frankfurt M. 1993, s. 162–172.

FILIPEC, J.: Teorie a praxe jednojazyčného slovníku výkladového. In: F. Čermák – R. Blatná (ed.), Manuál lexikografie. Praha (v tisku).

GAK, V. G.: O nekotorych zakonomernostjach razvitija leksikografii. In: Aktual’nyje problemy učebnoj leksikografii. Moskva 1977, s. 11–27.

GIRODET, J.: Dictionnaire du bon français. Bordas, Paris 1981.

GLÄSER, R.: Die Stilkategorie „Register“ in soziolinguistischer Sicht. Zeitschr. für Phonetik, Sprachwiss. und Kommunikationsforschung, 29, 1976, s. 234–243.

GLOY, K.: Norm. In: Sociolinguistics, 1, 1987, s. 119–124.

GROSSE, R.: Zur Dialektik von Stabilität und Variabilität in der Sprache und zum Begriff der Norm. Wiss. Zeitschrift der Universität Leipzig, Sprachwiss., 27, 1978, seš. 5, s. 523–532.

Grundlagen der Sprachkultur, 1, 2. Vyd. K. Horálek – J. Kuchař – J. Scharnhorst – E. Ising. Akademie-Verlag, Berlin 1976, 1982.

[201]GUILBERT, L.: Peut-on définir un concept de norme lexicale? Langue française, 16, 1972, s. 29–48.

HAUSENBLAS, K.: Approach to Standard language, its culture, and to style. In: The Prague School of Structural and Functional Linguistics. Ed. Ph. Luelsdorff. Benjamins, Amsterdam – Philadelphia 1994, s. 311–332.

HAVRÁNEK, B.: Funkce spisovného jazyka (1929). In: B. Havránek, Studie o spisovném jazyce. ČSAV, Praha 1963, s. 11–18.

HAVRÁNEK, B.: Úkoly spisovného jazyka a jeho kultura. In: Spisovná čeština a jazyková kultura. Red. B. Havránek – M. Weingart. Melantrich, Praha 1932, s. 32–84; tamže Obecné zásady pro kulturu jazyka, s. 245–258.

HAVRÁNEK, B.: Mluvnická kodifikace spisovné češtiny. SaS, 1, 1935, s. 8–13; přetištěno in: Studie o spisovném jazyce, 1963, s. 119–124.

HAVRÁNEK, B.: Zum Problem der Norm in der heutigen Sprachwissenschaft und Sprachkultur. In: Actes du 4ème Congrès International de Linguistes. Copenhagen 1936, s. 151–156; přetištěno in: Grundlagen, 1, 1976, s. 142–149, též Prague School Reader, s. 413–420.

HEGER, K.: „Sprache“ und „Dialekt“ als linguistisches und soziolinguistisches Problem. Folia Linguistica, 3, 1969, s. 46–67.

HYMES, D.: Why linguistics needs the sociologist. Social Research, 34, 1967, s. 632–647.

CHLOUPEK, J.: Dichotomie spisovnosti a nespisovnosti. Univ. J. E. Purkyně, Brno 1986.

JAKOBSON, R.: O dnešním brusičství českém. In: Spisovná čeština a jazyková kultura. Red. B. Havránek – M. Weingart. Melantrich, Praha 1932, s. 85–122.

JANČÁK, P.: Spisovná a nespisovná slovní zásoba v Českém jazykovém atlase. , 78, 1995, s. 1–8.

JEDLIČKA, A.: K problematice normy a kodifikace spisovné češtiny (oblastní varianty ve spisovné normě). SaS, 24, 1963, s. 9–20.

JEDLIČKA, A.: Zur Prager Theorie der Schriftsprache. TLP, 1, 1964, s. 47–58.

JEDLIČKA, A.: Spisovný jazyk v současné komunikaci. UK, Praha 1974.

JEDLIČKA, A.: Teorie jazykové kultury dnes. In: Aktuální otázky jazykové kultury v socialistické společnosti. Vyd. J. Kuchař. Academia, Praha 1979, s. 12–20.

JEDLIČKA, A.: Theorie der Literatursprache. In: Grundlagen, 2, 1982, s. 40–91.

JEDLIČKA, A. – CHLOUPEK, J.: Sprachnormierung und Kodifizierung. In: Sociolinguistics, 2, 1988, s. 1650–1660.

JELÍNEK, M.: Posuny v stylistické charakteristice jazykových prostředků a jejich kodifikace. In: Aktuální otázky jazykové kultury v socialistické společnosti. Vyd. J. Kuchař. Academia, Praha 1979, s. 109–121.

KRAUS, J. – KUCHAŘ, J. – STICH, A. – ŠTÍCHA, F.: Současný stav a vývojové perspektivy kodifikace spisovné češtiny. SaS, 42, 1981, s. 228–238.

KREMNITZ, G.: Diglossie/Polyglossie. In: Sociolinguistics, 1, 1987, s. 208–218.

LABOV, W.: The reflection of social processes in linguistic structures. In: J. A. Fishman (ed.), Readings in the Sociology of Language. Mouton, The Hague – Paris 1968, s. 240–251.

MATHESIUS, V.: O jazykové správnosti. Přehled, 10, 1912, s. 543–545; přetištěno in: V. Mathesius, Jazyk, kultura a slovesnost. Vyd. J. Vachek. Odeon, Praha 1982.

MATHESIUS, V.: O požadavku stability ve spisovném jazyce. In: Spisovná čeština a jazyková kultura. Red. B. Havránek – M. Weingart. Melantrich, Praha 1932, s. 14–31.

MATHESIUS, V.: Řeč a sloh. In: Čtení o jazyce a poezii. Red. B. Havránek – J. Mukařovský. Družstevní práce, Praha 1942, s. 11–102.

MATHESIUS, V.: Čeština a obecný jazykozpyt. Melantrich, Praha 1947.

MENNE, A.: Definition. In: Sociolinguistics, 1, 1987, s. 25–29.

[202]MÜLLEROVÁ, O. – HOFFMANNOVÁ, J. – SCHNEIDEROVÁ, E.: Mluvená čeština v autentických textech. H + H, Praha 1992.

La norme linguistique. Ed. É. Bédard – J. Maurais. Robert, Paris 1983.

POTTIER, B.: Vers une sémantique moderne. Travaux de linguistique et lit., 2, 1, 1964, s. 107–137.

Příruční slovník jazyka českého, 1–9. SPN, Praha 1935–1957.

REY, A.: Norme et dictionnaires (domaine du français). In: La norme linguistique, 1983, s. 541–569.

SAUVAGEOT, A.: Français écrit – français parlé. Larousse, Paris 1962.

SGALL, P. – HRONEK, J. – STICH, A. – HORECKÝ, J.: Variation in Language. Ed. Ph. A. Luelsdorff. Benjamins, Amsterdam – Philadelphia 1992.

SKALIČKA, V.: The need for a linguistics of „la parole“. In: Recueil linguistique de Bratislava, 1, 1948, s. 21–38; přetištěno in: Prague School Reader, s. 375–390, přel. do něm. Grundlagen, 1, s. 296–309

Sociolinguistics, Soziolinguistik, 1, 2. Ed. U. Ammon – N. Dittmar – K. J. Mattheier. Gruyter, Berlin – New York 1987, 1988.

Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost. Red. J. Filipec – F. Daneš et al. Academia, Praha 1994.

Slovník spisovného jazyka českého, 1–4. Red. B. Havránek et al. Academia, Praha 1957–1971.

SVENSÉN, B.: Practical Lexicography. Principles and Methods of Dictionary Making (ze švédštiny přel. J. Sykes – K. Schofield). Oxford – New York 1993.

TEJNOR, A. a kol.: Probleme der tschechischen Orthographie und des Fremdwortgebrauchs im Spiegel der öffentlichen Meinung. In: Grundlagen, 2, 1982, s. 272–302; přeprac. článků z r. 1969, 1972, 1974.

Teze předložené prvému sjezdu slovanských filologů v Praze 1929. In: J. Vachek (ed.), U základů pražské jazykovědné školy. Academia, Praha 1970, s. 35–65.

TRÁVNÍČEK, F.: O jazykové správnosti. In: Čtení o jazyce a poezii. Red. B. Havránek – J. Mukařovský. Družstevní práce, Praha 1942, s. 103–228.

VACHEK, J.: Zum Problem der geschriebenen Sprache. TLCP, 8, 1939, s. 94–104; přetištěno in: Grundlagen, 1, 1976, s. 229–239, též Prague School Reader, 1964, s. 441–452.

VACHEK, J. (ed.): A Prague School Reader in Linguistics. Indiana University, Bloomington 1964.

VACHEK, J.: La langue écrite envisagée selon la perspective fonctionnaliste (překlad angl. článku z 1987). Alfa, 7–8, 1994/95, s. 471–481.

Webster’s Third: New International Dictionary of the English Language. Unabridged. Ed. P. B. Gove. Springfield, Mass. 1986.

 

R É S U M É

Lexische Norm

Der Beitrag hat zwei Teile. (I) Im ersten wird die Aktualität des Themas in der heutigen Sprach- und Linguistiksituation betont und wichtige tschechische und ausländische Literatur, insbesondere sofern sie die Lexik betrifft, bewertet. Es geht um Arbeiten der Prager Schule seit 1929 (V. Mathesius, B. Havránek, R. Jakobson, A. Jedlička, F. Daneš, M. Dokulil) und der Brünner Autoren F. Trávníček, M. Jelínek und J. Chloupek. Die [203]Norm wird in breiterer soziolinguistischer und soziokultureller Auffassung als regulierender Faktor (J.-C. Corbeil, K. Gloy) der allgemein verwendeten, funktionell geeigneten Sprachmittel, aber auch als ausgewählte gesamtheit dieser Sprachmittel, was vom lexikographischen Standpunkt aus wichtig ist, aufgefasst (Havránek, Jedlička, Chloupek). Havránek’s innersprachliche Auffassung der Norm wird von K. Heger als inner-metasprachlich charakterisiert und das ist für die Normfunktion der Bedeutungserklärung (Definition) und ihre Position zwischen System und seinen Aktualisierungen in usuellen Kollokationen von Belang. Sowohl die Sprachnorm als auch ihr korrelativer Begriff, Kodifikation (der Standardsprache), werden dynamisch, regulierend, nicht statisch und prohibitiv aufgefasst. Das entspricht den Beziehungen der Norm zu mentalen und sozialen Prozessen und auch den Ansichten der Soziolinguisten (Dell Hymes, J. D. Dešeriev, A. D. Švejcer u. a.).

(II) Infolge der Zugehörigkeit des Lexems zu allen Sprachebenen unterliegt dieser allen relevanten Teilnormen (der orthographischen usw.), aber die Spezifik der lexischen Norm liegt in den Lexemform- und Bedeutungsbeziehungen (2.1.), in der Differenzierung der Bedeutungsniveaux und Funktionen (2.2.) und im Usus (2.3.). Die Opposition der Bedeutungsniveaux: Semem – Referenz – illustriert z. B. der Unterschied zwischen dem aktuellen und usuellen Neologismus. Doppelte Funktion hat auch die Bedeutungserklärung: als metasprachliche strukturierte Semhierarchie hat sie die Systemfunktion, als Regel der Bedeutungsverwendung (Menne) berücksichtigt sie die Veränderlichkeit und Offenheit des Usus (Pottiers Virtueme) und verbindet auf diese Weise Stabilität und Elastizität (Mathesius). Jede (monosemische) lexische Einheit repräsentiert in ihrer Verwendungssphäre in Verbindung mit anderen kompatibelen Exemplaren einen Teil des Usus und erfüllt dadurch ihre primäre allgemeine kommunikative Funktion. Ihre kommunikative Norm beruht auf der Erzielung des sinnvollen und erwarteten kommunikativen Effektes im Textsegment. Spezifischen Charakter haben die sich darauf stützenden stilistischen Normen. Diese beiden Normen werden durch die Bedeutung (3.1.), die opposition der geschriebenen und gesprochenen Normen (3.2.) und die Opposition Standard – Substandard (Umgangsprache, 3.3.) beeinflußt. Die stilistiche Normativität lexischer Einheiten macht sich durch die oppositionellen Teilsysteme der merkmalhaltigen und merkmallosen (neutralen) Einheiten einiger Schichttypen (die pragmatischen mit inbegriffen) geltend (4.). Aufgrund der angeführten Gesichtspunkte hat die objektive lexische Standardnorm den Auswahlcharakter. Die Frage des Umfangs der normativen oder normierungsfähigen Lexik, die hauptsächlich für das normative Wörterbuch wichtig ist, hängt mit der stufe ihrer Verankerung im Systemzentrum, in der Übergangszone oder in der Peripherie zusammen und ist im Falle der Standardnorm mit dem Rahmen der unperipheren merkmallosen und der zum Standard zugehörigen merkmalhaltigen Einheiten zu beantworten.

Slovo a slovesnost, ročník 56 (1995), číslo 3, s. 190-203

Předchozí František Daneš: Text a jeho ilustrace

Následující František Štícha: Otázky predikátové: inference, implicitnost a explicitní výrazy ilokučních funkcí II.