Větné faktory a jejich podíl na analýze věty

Ladislav Nebeský, Pavel Novák

[Articles]

(pdf)

Sentence factors and their rôle in sentence analysis

[*]0. V tomto příspěvku uvažujeme analýzu věty v kontextu aktivity badatele, který buduje, modifikuje a testuje hypotézy a jejich soustavy na různých úrovních obecnosti, ať už se týkají jednoho jazyka, více jazyků či „jazyka vůbec“. Abychom se hned z počátku vyhnuli nedorozumění, zdůrazněme, že nám zde nepůjde o modelování aktivit rodilých mluvčích (a procesů v mluvčích probíhajících) a že náš přístup zde nebude generativistický.

Badatel se při své aktivitě opírá o jisté konceptuální pojetí struktury věty (nám zde půjde o jisté verze pojetí složkového nebo závislostního) a také o jisté pojetí vztahů mezi takovými konceptuálními pojetími. Podstatným rysem takové aktivity je srovnávání rozebírané věty s větami jinými, jí v jistých ohledech blízkými. Badatel jednak srovnává fakta, která nachází už ve zněních[1] vět, jednak se mu právě při tomto srovnávání vyjevují fakta další. Opírá se přitom o souhrn poznatků a hypotéz o jazyce a pohledů na jazyk, tedy o něco, čím disponoval ještě dříve, než k analýze dané věty přistoupil. Takový souhrn může být obtížně ohraničitelný, avšak významným rysem současné lingvistiky je, že se jednotlivé položky souhrnu i souhrn jako celek stále explicitněji formulují a přitom se reflektuje i obtížnost takového zexplicitňování.

Cílem této stati je položit mezi větu a její (dokončený) rozbor jistá jeho dílčí stadia, při jejichž vymezení hrají závažnou úlohu některé charakteristiky věty, které je možno „zablokovat“ a které zde nazveme větnými faktory. Pojem větný faktor bude zaveden v 1.1. Oddíl 2. bude věnován formálnějšímu pohledu na větný rozbor. Podílem faktorů na takovém rozboru se budeme zabývat v 3. V oddílu 4. půjde o celkový ráz českého slovosledu.

1.0. Zmínili jsme se o faktech, která nacházíme přímo ve znění věty nebo která se srovnáním s větami jinými vyjevují. Taková fakta se mohou sdružovat do souborů, které jsou ucelené v tom smyslu, že charakteristika takového souboru zahrnuje z daného hlediska fakta věty celé. Jako příklad uceleného souboru můžeme uvést slovosled věty; na ten lze nahlížet jako na soubor těchto faktů: prvním slovním tvarem věty je …, druhým slovním tvarem věty je …, …, posledním slovním tvarem věty je …. Poznamenejme však, že tento jasný případ je vlastně netypický; je totiž jedním z mála, kde můžeme uvádět o větě ucelený soubor fakt.

Některé z takových souborů fakt snadno dokážeme ve znění věty „zablokovat“ tak, že znění věty pozměníme do podoby, z níž tato fakta nelze vyčíst. Pro takový soubor fakt, který se nám z hlediska svého místa ve větě jeví jako ucelený a který [250]přitom snadno dokážeme ve znění věty zablokovat, budeme užívat název větný faktor.[2]

Uvedené vymezení pojmu větný faktor je sice jen hrubě orientační, ale pro naše účely vcelku postačí. Nebudeme zde zkoumat, co všechno ve větě by za její faktor mohlo být považováno, ale naopak se soustředíme jen na tři větné faktory.

1.1. Oněmi třemi větnými faktory budou slovosled, flektivní realizace a lexikální realizace věty. O slovosledu jsme se již zmínili, názvy dalších dvou je však třeba vysvětlit. Flektivní realizací dané věty budeme rozumět „ohnutí“, které je ve větě uskutečněno, tedy konkrétní slovní tvary všech lexémů věty. Lexikální realizací věty budeme zde rozumět výběr lexémů z těch, které patří k témuž vzoru deklinace či konjugace pro každé plnovýznamové slovo věty.

Reprezentovat větu bez slovosledu dokážeme snadno; stačí slovosledné uspořádání slovních tvarů nahradit uspořádáním lexikografickým, tj. uspořádáním podle abecedy.[3] Abychom signalizovali, že jde právě o takové uspořádání (a že tedy případná shoda se slovosledem této nebo dokonce jiné věty je jen náhodná), budeme takový řetěz slovních tvarů uvozovat písmenem L. Reprezentovat větu bez flektivní realizace můžeme tak, že každý slovní tvar ohýbaného slova nahradíme obvyklou podobou jeho lexikografického hesla.[4] Abychom signalizovali, že jde o toto nahrazení (a že tedy případná shoda s podobou této nebo jiné věty je náhodná), budeme všechna slova takové realizace psát velkými písmeny. Reprezentovat větu bez lexikální realizace můžeme tak, že každý tvar plnovýznamového slova nahradíme odpovídajícím tvarem toho lexému, který je vzorovým slovem deklinace či konjugace.[5] Toto nahrazení budeme signalizovat podtržením.

Pro ilustraci si všimněme věty

(1) román v červeném obalu ležel u vázy s bílou růží

Zablokováním vždy jednoho ze tří sledovaných faktorů, tedy slovosledu, flektivní realizace a lexikální realizace se znění věty (1) změní na tyto tři zápisy:

(2) L bílou červeném ležel obalu román růží s u v vázy

(3) ROMÁN V ČERVENÝ OBAL LEŽET U VÁZA S BÍLÝ RŮŽE

(4) hrad v dobrém hradu trpěl u ženy s dobrou růží

Zablokovat můžeme i dva ze tří uvažovaných faktorů současně; tedy slovosled a flektivní realizaci; flektivní realizaci a lexikální realizaci; lexikální realizaci a slovosled:

(5) L BÍLÝ ČERVENÝ LEŽET OBAL ROMÁN RŮŽE S U V VÁZA

(6) HRAD V DOBRÝ HRAD TRPĚT U ŽENA S DOBRÝ RŮŽE

(7) L dobrém dobrou hrad hradu růží s trpěl u v ženy

Zablokovat konečně můžeme současně všechny tři faktory:

[251](8) L DOBRÝ DOBRÝ HRAD HRAD RŮŽE S TRPĚT U V ŽENA

Stojí za to upozornit, že slovosled je faktorem, který se svým „chováním“ od dalších dvou faktorů zřetelně odlišuje. Při zablokování flektivní realizace nebo lexikální realizace nahrazujeme každý slovní tvar ve větě něčím, co je na dané větě nezávislé; zablokovávání každého z těchto dvou faktorů probíhá u kteréhokoli slovního tvaru bez ohledu na kontext; mohli bychom tedy takový slovní faktor zablokovat u jednotlivého slovního tvaru, aniž by se to dotklo tvarů ostatních. Zablokování slovosledu takto atomizovatelné není.

1.2. O češtině se hovoří jako o jazyce s (tzv.) volným slovosledem či pořádkem slov.[6] Odstup od vžitého výrazu (vžitých výrazů) je zajisté na místě: pro některé syntaktické konstrukce je pořadí závazné (předložky, spojky, částice, příklonky, pro psanou spisovnou češtinu i neshodný přívlastek),[7] což jsou všechno případy Mathesiova (1947, s. 349) slovosledu gramatického („místo slova nebo sousloví ve větě je určováno jejich gramatickou funkcí“). O tom, jak je to v češtině s Mathesiovým slovosledem gramatizovaným, známým z angličtiny, bude zmínka v 4.1.

Taková částečná volnost českého slovosledu vede potom k možné existenci slovosledných variant věty; tedy k tomu, že některou změnou slovosledu se věta „v jistém smyslu“ nezmění. Povšimněme si pro ilustraci vět

(9) román s červenou záložkou ležel u vázy s bílou růží

(10) u vázy s bílou růží ležel román s červenou záložkou

(11) u vázy s červenou růží ležel román s bílou záložkou

Všechny tři věty mají při zablokovaném slovosledu stejný zápis:

(12) L bílou červenou ležel román růží s s u vázy záložkou

Věta (10) je (v uvažovaném smyslu) slovoslednou variantou věty (9); a podobně věta (9) je slovoslednou variantou věty (10). Naproti tomu věta (11) slovoslednou variantou věty (9) ani věty (10) není.

Hovořit o slovosledné variantě věty znamená hovořit o její variantě z hlediska jednoho ze tří sledovaných faktorů. Podobně bychom mohli uvažovat o flektivní variantě věty a – s ještě větší dávkou vyjadřovací volnosti – i o „variantě lexikální“. Pokud bychom zůstávali v rámci spisovné češtiny, měli bychom prostor k nacházení flektivních variant vět značně úzký (měli bychom k dispozici jen tvarové dublety). Tento prostor by se však zřetelně rozšířil, kdybychom vedle spisovné podoby flexe připustili i nějaké podoby nespisovné, např. obecně české. Povšimněme si pro ilustraci vět

(13) zlacený šálek stál na bílém podnosu

(14) zlacený šálek stál na bílým podnosu

(15) zlacené šálky stály na bílých podnosech

Všechny tři věty mají při zablokované flektivní realizaci stejný zápis:

(16) ZLACENÝ ŠÁLEK STÁT NA BÍLÝ PODNOS

Zatímco věty (13) a (14) jsou navzájem svými flektivními variantami, věta (15) jejich flektivní variantou není.

[252]Při předvedení „lexikálních variant“ si pomůžeme synonymy z různých stylistických úrovní. Všimněme si těchto vět:

(17) zastavil před továrnou

(18) zastavil před fabrikou

(19) zastavil před školou

Po zablokování jejich lexikální realizace budou mít tyto tři věty stejný zápis:

(20) prosil před ženou

Věty (17) a (18) jsou navzájem svými „lexikálními variantami“, věta (19) jejich „lexikální variantou“ není.

1.3. Otázku variantnosti věty z hlediska vybraného faktoru nyní opustíme. Budou nás naopak zajímat takové dvojice vět, které mají při zablokování některého z faktorů stejný zápis, a přitom nejsou variantami jedna druhé.

Ve větě (9) jde mj. o bílou růži a červenou záložku, zatímco ve větě (11) o červenou růži a bílou záložku. Zablokujeme-li slovosled, získáme z vět (9) a (11) společný zápis (12). K rozlišení věty (9) od věty (11) flektivní realizace a lexikální realizace nestačí.

K odlišnému výsledku dojdeme, porovnáváme-li věty

(21) román s červeným přebalem ležel u vázy s bílou růží

(22) román s bílým přebalem ležel u vázy s červenou růží

Zablokujeme-li v každé z obou vět slovosled, získáme dva odlišné zápisy:

(23) L bílou červeným ležel přebalem román růží s s u vázy

(24) L bílým červenou ležel přebalem román růží s s u vázy

Zablokujeme-li u každé z obou vět flektivní realizaci, získáme tyto dva odlišné zápisy:

(25) ROMÁN S ČERVENÝ PŘEBAL LEŽET U VÁZA S BÍLÝ RŮŽE

(26) ROMÁN S BÍLÝ PŘEBAL LEŽET U VÁZA S ČERVENÝ RŮŽE

Když však zablokujeme lexikální realizaci, získáme zápis, který je pro obě věty společný:

(27) hrad s dobrým hradem trpěl u ženy s dobrou růží

Společný zápis pro věty (7) a (8) získáme i tehdy, když slovosled a flektivní realizaci zablokujeme současně:

(28) L BÍLÝ ČERVENÝ LEŽET PŘEBAL ROMÁN RŮŽE S S U VÁZA

2.0. Hovoříme-li o analýze věty, míníme tím zde analýzu podle některého z přístupů patřících k složkové nebo závislostní koncepci.[8] Přístupem budeme rozumět takový předpis, který – je-li na danou větu uplatnitelný – vede k jedinečnému výsledku.

Jedním ze společných rysů různých přístupů větného rozboru, a podle nás rysem velmi podstatným, je sdružování (se) slovních tvarů věty do skupin. Tento rys má složková koncepce syntaxe společný s koncepcí závislostní, i když v závislostní syntaxi není tento rys tak patrný. Na toto sdružování slovních tvarů do skupin podmíněných zvoleným syntaktickým přístupem se (při sledování větného rozboru) zaměříme především.[9]

[253]2.1. Ve složkové syntaxi jsou těmito skupinami slovních tvarů složky, v závislostní syntaxi jde o množiny,[10] které – patrně pro svou „sníženou viditelnost“ – neměly běžně užívané „čisté“ pojmenování (při závislostním pojímání tradičních větných členů je takovým pojmenováním výraz rozvitý větný člen).[11]

Zde jim budeme říkat úseky. Pro každý slovní tvar t uvažované věty nazveme týmem řízeným tvarem t množinu právě těch tvarů, které jsou tvarem t řízeny (tj. které jsou na něm přímo nebo zprostředkovaně závislé); přitom vztahy „být řízen“ a „řídit“ chápeme (potřebujeme chápat) tak, že tvar t řídí i sám sebe (a tím tedy i sám do této množiny patří). Úsekem uvažované věty potom rozumíme kteroukoli množinu U slovních tvarů, k níž existuje takový tvar, že množina U je týmem řízeným tímto tvarem. Složky a úseky budeme řadit mezi syntaktické týmy.

Vedle složek a úseků bychom (např. při popisu koordinace) potřebovali ještě syntaktické týmy jiné, ale zde se při popisu celistvého (dokončeného) větného rozboru pro jednoduchost omezíme jen na složky a úseky. Navíc se omezíme na případ, kdy pro soustavu všech syntaktických týmů, která je ve výsledné analýze obsažena, platí:

(x) mají-li dva různé syntaktické týmy alespoň jeden slovní tvar společný, potom jeden z těchto dvou týmů je částí (tedy podmnožinou) toho druhého.

Jde-li o složkový rozbor (a jsou-li tedy všechny tyto syntaktické týmy složkami), je podmínka (x) splněna samozřejmě. Jde-li o rozbor závislostní, splnění podmínky (x) samozřejmé není, často se však s ním počítá. Vzhledem k cílům, které si zde klademe, stojí za zaznamenání, že pokud soustava syntaktických týmů splňuje podmínku (x), splňuje tuto podmínku i každá její podsoustava. Soustavu týmů splňující podmínku (x) nazveme klasifikací.

Na základě dosavadního výkladu by snad mohlo vzniknout podezření, zda mezi složkami a řízenými týmy není rozdíl jen terminologický. Avšak není tomu tak. V rámci soustavy složek odpovídající celistvé složkové analýze se každá složka obsahující alespoň dva slovní tvary rozkládá alespoň na dvě podsložky tak, že každý tvar původní složky patří právě do jedné z jejích bezprostředních podsložek. U soustavy úseků, která odpovídá celistvé analýze závislostní, je to jiné; úsek U řízený tvarem t a obsahující vedle tvaru t ještě alespoň jeden další tvar, obsahuje alespoň jeden úsek jako svůj bezprostřední podúsek; přitom platí, že t do žádného bezprostředního podúseku úseku U nepatří, zatímco kterýkoli ostatní tvar v úseku U patří právě do jednoho.

Jinak řečeno, to, zda tvar syntaktického týmu patří do nějakého bezprostředního syntaktického podtýmu nebo ne, rozlišuje složkové a závislostní přístupy na úrovni jejich právě sledovaného společného rysu. Ve shodě s naším vymezením syntaktického týmu můžeme o soustavě syntaktických týmů odpovídající celistvé větné analýze říci toto: syntaktický tým, který obsahuje alespoň dva tvary, je složkou, když každý jeho tvar patří do některého bezprostředního podtýmu, a úsekem, když [254]právě jeden z jeho tvarů již do žádného bezprostředního syntaktického podtýmu nepatří.

2.2. Předpokládejme, že uvažujeme nějakou větu a spolu s ní i soustavu všech syntaktických týmů (určených zvoleným syntaktickým přístupem), která je klasifikací. Není obtížné se přesvědčit, že díky podmínce (x) lze slovní tvary uvažované věty lineárně uspořádat tak, že při tomto uspořádání každý syntaktický tým dané soustavy může být ohraničen dvojicí závorek. Není-li věta jediným slovním tvarem, lze taková lineární uspořádání najít alespoň dvě, leckdy bychom jich však nalezli mnohem více. To, zda mezi lineární uspořádání popsané vlastnosti patří či naopak nepatří slovosled dané věty, je otázka, která je v některých souvislostech nejen velmi zajímavá, ale i závažná. Protože však slovosled k takovým lineárním uspořádáním patřit nemusí a protože slovosled je jedním z větných faktorů, jejichž zablokování sledujeme, dáme přednost volbě takového lineárního uspořádání, které je na slovosledu nezávislé. Zvolíme takové lineární uspořádání, které je „nejlexikografičtější“ (jinak řečeno: nejvíce abecední) při respektování uzávorkování syntaktických týmů; volbu takového lineárního uspořádání budeme signalizovat též písmenem L.[12]

Ještě přijmeme některé dohody, které záznam „soustavy“ syntaktických týmů ulehčí. Protože množinu všech slovních tvarů věty považujeme (v rámci celistvé větné analýzy) vždy za syntaktický tým, nebudeme tuto množinu do závorek uzavírat. Kvůli lepší přehlednosti nebudeme do závorek uzavírat ani jednoprvkové množiny tvarů (zjednodušeněji řečeno: jednotlivé slovní tvary). To nevyvolá problémy u přístupů patřících k složkové koncepci (každou jednoprvkovou množinu lze považovat za složku), může však vyvolat problémy u přístupů patřících k závislostní koncepci, protože tím bychom mohli pro nějaký úsek ztratit informaci o tom, který tvar ho řídí. Mohli bychom ji ztratit tehdy, kdyby úsek U obsahoval alespoň dva slovní tvary, které do žádného bezprostředního podúseku (úseku U) o alespoň dvou tvarech nepatří. Abychom informaci o tom, kterým tvarem je alespoň dvouprvkový úsek řízen, neztratili, odlišíme jej zde použitím kurzivy. To tedy znamená, že tvar bude tištěn kurzivou, právě když řídí nějaký alespoň dvouprvkový úsek.

Povšimněme si nyní možností větného rozboru věty (1). Mezi různými přístupy k němu nalézáme takové, v nichž jsou předložky (i jiná gramatická slova) traktovány samostatně, stejným způsobem jako slova ostatní, a naopak takové, v nichž se předložky (i jiná gramatická slova) ocitají „mimo hru“ nebo – v mírnější verzi – je jejich úloha upozaděna. Při uplatnění přístupů, v nichž předložky hrají samostatnou roli, bychom mohli dojít k této složkové analýze

(29) L (((((bílou růží)s)vázy)u)ležel)(((červeném obalu)v)román)

a k této analýze závislostní

(30) L ((((bílou růží)s)vázy)u)(((červeném obalu)v)román)ležel

[255]V porovnání s (29) je v (30) o jeden syntaktický tým méně, naopak však přibyl směr (přímé) závislosti; ten je dán tím, že u každého alespoň dvouprvkového týmu je kurzivou vyznačen tvar, který jej řídí (proto je každý z těchto týmů úsekem).

Upozorněme však na tomto místě, že charakterizace českých vět z hlediska té či oné syntaktické koncepce nemusí být, a po našem soudu ani není arbitrárním počínáním. Menší nebo větší adekvátnost uplatnění syntaktické koncepce je dána souvislostmi, v nichž je rozebíraná věta uvažována. Pro češtinu postihují přístupy složkové rozmanitost syntaktického kombinování jednotlivých jmenných frází vzhledem k slovesu (když podoba jedněch je dána lexémem slovesa, formální podoba druhých navíc tvarem slovesa; při tom záleží jak na tom, zda je sloveso v tvaru finitním nebo nefinitním, tak na tom, zda je ve tvaru aktivním či nikoli). Přístupy závislostní pak postihují to, že taková rozmanitost syntaktického kombinování není relevantní vzhledem k slovosledu (Novák, 1995).

Pro složkové pojetí je (29) podobou základní,[13] pro paralelní pojetí závislostní, jak zachyceno v (30), je možno vycházet z pojetí Fitialovova (1962, s. 108), v němž je navíc třeba právě u předložek počítat s obligatorní závislostí, lépe řečeno s obligatorním výskytem výrazu na nich přímo závislým. Při uplatnění přístupů, v nichž se předložky ocitají „mimo hru“, bychom došli k tomutu složkovému rozboru

(31) L (((bílou růží)vázy)ležel) ((červeném obalu)román)

a k tomuto rozboru závislostnímu

(32) L ((bílou růží)vázy)((červeném obalu)román) ležel

Jako (31), resp. (32) lze „přečíst“ postup uplatněný v některých českých gramatikách, v případě (32) u Šmilauera (jeho znázorňovací konvence viz 1958, s. 13).

Zde dáme přednost přístupům, v nichž předložky „nemizí“, ale jejich úloha je „upozaděna“. Takto bychom došli k složkové analýze

(33) L (((bílou růží s)u vázy)ležel)((červeném obalu v)román)

a závislostní analýze

(34) L ((bílou růží s)u vázy)((červeném obalu v)román)ležel

v němž jsou vlastně předložky formálně závislé na příslušných substantivech (znovu srov. Šmilauerovu znázorňovací konvenci 1958, s. 13).

Jak již jsme trochu jinými slovy řekli výše, jedním ze společných rysů různých přístupů větné analýzy je sdružování slovních tvarů do syntaktických týmů. Tím se však taková analýza obvykle nevyčerpává. Při jistém zjednodušení bychom mohli říci, že to, co především zbývá, je ohodnocování syntaktických týmů jistými (syntakticky motivovanými) charakteristikami. V složkové syntaxi je to nepřehlédnutelné. V závislostní syntaxi se takové ohodnocení nachází spíše u uspořádaných dvojic ve vztahu bezprostřední závislosti, ale tato ohodnocení lze (bez ztráty informace) přenést na úseky.

Kterýkoli přístup větné analýzy vedoucí k syntaktickým týmům a jejich ohodnocení můžeme modifikovat do přístupu, který týmy zachovává, ale jejich ohodnocení pomíjí. A nejen to: kterýkoli přístup závislostního větného rozboru můžeme modifikovat tak, že zrušíme řízení úseků, a tak místo úseků získáme „formální složky“ téhož rozsahu. Takto bychom z (34) získali

[256](35) L ((bílou růží s)u vázy)((červeném obalu v)román)ležel

Jak vidíme, přidáním jediného syntaktického týmu k (35) získáme (33).

3.0. Předpokládejme, že se zabýváme analýzou vět podle předem zvoleného přístupu a že sledujeme podíl některého z větných faktorů na její výsledek. Připustíme-li, že pro rozbor sledované věty je nezbytné k tomuto faktoru přihlédnout, nemusí to ještě znamenat, že k němu musíme přihlížet během celého procesu jejího rozebírání. Někdy stačí, když k tomuto faktoru přihlédneme jen v části procesu, a potom, i když tento faktor zablokujeme, můžeme přesto v rozboru pokračovat a dokončit jej.

Mohli bychom si proto klást otázku, pro jakou co nejmenší část analýzy je přihlédnutí k uvažovanému faktoru nezbytné. Jinak řečeno, ptát se, jak brzy v průběhu větné analýzy by mohl být faktor zablokován. Tato otázka by podle mínění autorů mohla být dobrým impulsem k dalšímu průzkumu různých přístupů větného rozboru.

3.1. Začněme opět s větou (1). Nejprve zamíříme k její složkové analýze, která je zachycena zápisem (33). Položme si otázku, které ze syntaktických týmů musí být ustaveny, abychom mohli celý rozbor dokončit již bez odvolání k slovosledu.

Vezmeme-li v úvahu existenci vět

(36) román s bílou růží ležel u vázy v červeném obalu

(37) román v červeném obalu s bílou růží ležel u vázy

(38) román s bílou růží v červeném obalu ležel u vázy

(39) román ležel u vázy s bílou růží v červeném obalu

(40) u vázy v červeném obalu ležel román s bílou růží

spolu se souhrnem poznatků a hypotéz o jazyce a pohledů na jazyk, jímž předem disponujeme, můžeme dospět k názoru, že stačí znát jen jeden ze syntaktických týmů rozboru (33), abychom mohli rozbor dokončit již při zablokování slovosledu, a že výběr tohoto jediného týmu má dvě řešení. K zápisu věty s částečnou analýzou a dalším zablokováním slovosledu budeme využívat to lineární uspořádání slovních tvarů, které je „nejlexikografičtější“ vzhledem k již konstituovaným týmům; takový zápis budeme opět uvazovat písmenem L. Zmíněná dvě řešení pro větu (1) jsou zachycena těmito zápisy:

(41) L (bílou růží s u vázy) červeném ležel obalu román v

(42) L bílou (červeném obalu román v) růží s u vázy ležel

Vedle slovosledu se zajímáme ještě o dva jiné větné faktory, totiž flektivní realizaci a lexikální realizaci. Při ponechání slovosledu, ale společném zablokování flektivní a lexikální realizace věty (1) získáme záznam (6), z něhož lze (33) dokončit, přesněji řečeno, lze z něho získat zápis (43), který se až na současné zablokování flektivní a lexikální realizace a odblokování slovosledu shoduje se záznamem (33):

(43) (hrad(v dobrém hradu))(trpěl(u ženy(s dobrou růží)))

Jak by se však změnily závěry našeho pozorování, kdybychom si kladli otázku, kdy lze na cestě k (33) spolu se slovosledem zablokovat ještě jeden z dalších dvou sledovaných faktorů věty (1)? Snadno zjistíme, že k dokončení analýzy (33) stačí před společným zablokováním slovosledu a lexikální realizace konstituovat jediný syntaktický tým, a to dvěma způsoby, které jsou až na zablokování lexikální realizace zaznamenány v (41) a (42). Pokud bychom však při dokončování (33) chtěli spolu se slovosledem zablokovat realizaci flektivní, mohli bychom tak učinit až po konstituování této části:

[257](44) L ((BÍLÁ → BÍLÝ RŮŽE S) U VÁZA) (ČERVENÝ OBAL V) LEŽET ROMÁN[14]

Naše pozorování týkající se složkového rozboru (33) věty (1) můžeme přenést i na její rozbor složkový (29). Ten se od (33) liší tím, že má některé složky navíc. Tyto další složky jsme získali „zkrácením“ některých složek o předložku. Protože k rozpoznání předložky nepotřebujeme konzultovat žádný ze sledovaných faktorů, vše, co jsme v tomto oddílu zjistili pro (33), platí i pro rozbor (29).

3.2. Zaměřme se nyní na to, co z větné analýzy zachycují zápisy jako (30) a (34). Takový zápis je přehledně rozčlenitelný do dvou součástí; budeme hovořit o dvou komponentách. Jednu komponentu tvoří soubor všech těch syntaktických týmů, z nichž každý alespoň dva slovní tvary věty obsahuje a alespoň jeden neobsahuje; tato komponenta je v zápisu větné analýzy zviditelněna korespondující soustavou dvojic závorek. Další komponentu tvoří množina těch slovních tvarů věty, z nichž každý řídí nějaký alespoň dvouprvkový tým; ekvivalentně řečeno, je to množina právě těch slovních tvarů, které nevytvářejí jednoprvkové týmy; ještě jinak: množina těch tvarů x, že na x je alespoň jeden tvar (různý od x) přímo závislý. Tato komponenta je v zápisu větného rozboru zviditelněna kurzivou. U výsledků rozboru složkového nacházíme jenom první komponentu.

Vraťme se ještě jednou k větě (1) a zaměřme se k její analýze závislostní, tedy k analýze s oběma komponentami. Ať již by šlo o rozbor závislostní (34) nebo (30), vidíme, že k jeho první komponentě dospějeme za stejných předpokladů jako k rozboru složkovému (33) nebo (29). U věty (1) však platí totéž i pro rozbor závislostní (34) nebo (30) jako celek, protože k rozpoznání toho, kterým tvarem je který tým řízen, žádný z našich faktorů již konzultovat nepotřebujeme.

3.3. Pokud bylo tedy třeba v rámci příkladů, které jsme probírali v předchozích dvou oddílech, ještě před zablokováním sledovaného větného faktoru něco konstituovat, šlo vždy o tým, který alespoň dva tvary obsahuje a alespoň jeden neobsahuje. O řízení víceprvkových týmů jsme přitom neuvažovali, šlo tedy o konstituování něčeho, co patří do první z dvou uvažovaných komponent. Nyní si naopak povšimneme situace, kdy je třeba před zablokováním faktoru konstituovat něco, co patří do druhé komponenty. Budeme věnovat pozornost závislostní analýze této dvojice vět:

(45) nastolil otázku budoucnosti Evropy

(46) nastolil otázku Evropy budoucnosti

Závislostní analýzu vět (45) a (46) lze zaznamenat takto:

(47) L ((budoucnosti Evropy) otázku)nastolil

(48) L ((budoucnosti Evropy) otázku)nastolil

Chceme-li v průběhu uskutečňování závislostního rozboru věty (45) zablokovat slovosled tak, aby i přesto mohl být rozbor ukončen, můžeme tak učinit po deklarování toho, že jistý tvar nebude tvořit jednoprvkový syntaktický tým (že tedy na něm bude nějaký jiný tvar přímo záviset). To je vyznačeno v následujícím zápisu:

(49) L budoucnosti Evropy nastolil otázku

[258]Zejména je tím vyznačeno, že na tvaru budoucnosti bezprostředně závisí alespoň jeden z ostatních tvarů. Souhrn znalostí a hypotéz o jazyce nám tedy dovolí ze zápisu (49) odvodit zápis (47). A podobně jsme s to ze zápisu

(50) L budoucnosti Evropy nastolil otázku

odvodit zápis (48), tedy závislostní rozbor věty (46).

Jinak řečeno: nepotřebujeme oporu slovosledu, abychom z našich znalostí o jazyce a ze zápisu

(51) L budoucnosti Evropy nastolil otázku

odvodili, že jde o větu, kterou řídí tvar nastolil, na němž bezprostředně závisí jediný tvar, a to otázku, a že na tomto tvaru bezprostředně závisí jediný tvar x a na něm zbývající tvar y. Který z tvarů budoucnosti a Evropy je x a který y, nerozhodneme ze zápisu (51); k tomu potřebujeme právě jeden ze zápisů (49) a (50).

Uvažujme ještě větu

(52) následovalo pohoštění bez čekání

Vhodnou permutací jejích slovních tvarů získáme větu s jiným významem:

(53) následovalo čekání bez pohoštění

Dva různé přístupy vedou k těmto dvěma složkovým rozborům věty (52), totiž

(54) L ((bez čekání) pohoštění) následovalo

(55) L (bez čekání pohoštění) následovalo

Kromě toho dva různé přístupy vedou k dvěma závislostním rozborům věty (52), a to

(56) L ((bez čekání) pohoštění) následovalo

(57) L (bez čekání pohoštění) následovalo

Omezíme-li svou pozornost jen k blokování slovosledu, budeme se pro každou z těchto čtyř analýz tázat, v jakém („co nejnižším“) stadiu může být slovosled zablokován.

Složkový rozbor (55) má věta (52) společný s větou (53); pro tento rozbor lze tedy slovosled zablokovat na samém počátku, totiž ve stadiu určeném zápisem:

(58) L bez čekání následovalo pohoštění

Pro (54) je „co nejnižší“ stadium rozboru, na němž lze slovosled zablokovat, dáno zápisem:

(59) L (bez čekání) následovalo pohoštění

pro (57) je takové stadium dáno zápisem:

(60) L bez čekání následovalo pohoštění

Pro (56) nacházíme taková stadia dvě; jedno je dáno zápisem (59), druhé zápisem (60).

4.0. Přehlédněme nyní, čeho jsme vlastně dosáhli. Učiníme to tak, že poukážeme na některé širší souvislosti našich dosavadních příkladů a specifikujeme výsek takových souvislostí, jímž jsme se zabývali.

V našem případě šlo o větnou stavbu. Zabývali jsme se pouze některými jejími aspekty.

[259](I) Jak je zřejmé už z formulací o významových rozdílech mezi větami (9) a (10) na straně jedné a třeba (9) a (11) na straně druhé, zcela jsme odhlédli od aktuálního členění věty.

(II) „Nelineární“, „neslovoslednou“ (Novák, 1993, s. 121) syntaktickou strukturaci vět (podle obou základních syntaktických koncepcí) jsme vesměs traktovali jako něco jednolitého, přestože tato strukturace sama je dosti komplikovaná. Zahrnuje totiž aspoň implikování, jednostranné nebo vzájemné, výskytů tříd výrazů (např. výskyt předložky implikuje výskyt nominální fráze) a ovlivňování forem výrazů formami jiných výrazů, a to opět jednostranné nebo vzájemné (např. rekci), přičemž tyto dva aspekty struktury věty, implikování výskytů a ovlivňování forem, se mohou mnoha způsoby kombinovat (Hjelmslev, 1972; Reszkiewicz, 1963, viz i Bolla – Páll – Papp, 1968, s. 436).

(III) Konečně, z více kombinací obou takto zjednodušených pohledů (I) a (II) jsme uvažovali jen kombinaci, v níž souhra nelineární syntaktické strukturace a slovosledu formuje ono zbytkové kognitivní jádro významu věty vzniklé abstrakcí od jejího aktuálního členění.[15]

Slovosled byl tedy právě tím ze tří „větných faktorů“, jímž jsme se – v prostoru takto vymezeném – zabývali především. Dva faktory zbývající měly sice v našem výkladu úlohu spíše dokreslující (měly totiž navodit představu, že slovosled není větným faktorem jediným), přece je však považujeme za potenciálně závažné aspekty celkové strukturace vět.

4.1. Příklady dosavadními i několika dalšími získáváme podnět k tomu, abychom mohli znovu zvážit celkový ráz českého slovosledu (i když něco z výsledků úvahy může mít dosah obecnější).

Porovnejme několik dvojic příkladů:

(61) příjezd přátel z města

(62) příjezd z města přátel (Uhlířová, 1987a, s. 41)

(63) roste spokojenost domácích klientů zahraničních bank

(64) roste spokojenost zahraničních klientů domácích bank

(65) zajištěno stravování bez ubytování

(66) zajištěno ubytování bez stravování (varianty příkladů (52) a (53))

(67) ty mladé ženy jsou neobyčejně půvabné

(68) ty půvabné ženy jsou neobyčejně mladé (Mluvnice češtiny 3, s. 613)

(69) ty mladé ženy mají švagrové, které jsou neobyčejně půvabné

(70) ty půvabné ženy mají švagrové, které jsou neobyčejně mladé

(71) přijela teta od Chrudimě a sestřenice z Losin

(72) přijela teta z Losin a sestřenice od Chrudimě

(73) stál tam otec se synem a matka s dcerou

(74) stál tam otec s dcerou a matka se synem (Mluvnice češtiny 3, s. 399 z oddílu G Zmnožení syntaktické pozice)

(75) vysoký muž má malý klobouk

(76) malý muž má vysoký klobouk

[260]O každé z těchto dvojic lze říci, že se v ní věty liší pořadím slovních tvarů i významem. Ať už bychom uvedené dvojice charakterizovali závislostně nebo složkově (třeba způsobem užívaným v 2., totiž bez jakýchkoli kategoriálních termínů) nebo podle nějaké verze pojetí větněčlenského, vychází, že v každé dvojici – kromě (61) a (62) – mají obě věty tutéž syntaktickou strukturu a že se liší pouze lexikální realizací („výměnou“ míst dvou slovních tvarů). To, že je např. v (67) řeč o mladých ženách, kdežto v (68) o půvabných ženách, je vyznačeno jen slovosledem, a můžeme tedy dvojice (61) až (76) prohlásit slovy Mluvnice češtiny 3, s. 613, za případy, v nichž má slovosled „distinktivní funkci gramatickou“.[16]

Vzbudí-li uvedení (69) až (76) v uvažované souvislosti výhrady nebo nesouhlas, stane se tak po našem soudu prostě z nezvyku. Uvědomme si, že dvojice L. Uhlířové (1987a) (61) a (62) patří k „zavedenému“ tématu „silně rozvitý atribut“ a případům jako (67) a (68) se mohlo dostat pozornosti právě vzhledem k tomu, že se zároveň liší v aktuálním členění (to platí i o třech z dalších čtyř příkladů uvedených v MČ 3, s. 613).

Avšak to neplatí o (71) až (74). Koordinace sama sice zavedeným tématem je, není ji však zvykem brát v úvahu při zkoumání funkcí slovosledu.[17] Avšak právě příklady koordinace jako (77), (78) a (79), navíc nekomplikované více výskyty slovního tvaru o témže znění, ani homonymií koncovek (jako v (65) a (66); (75) a 76)), jsou zvláště výmluvné. Je elementární empirický fakt, že v příkladech jako

(77) kup tři větší ananasy a čtyři menší pomeranče

(78) kup čtyři menší ananasy a tři větší pomeranče

(79) kup tři menší ananasy a čtyři větší pomeranče atd.

mluvčí ve své (výsledné) promluvě, vyslovené či napsané, vyděluje jedno své jasné přání z jiných svých jasných možných přání jen slovosledem a posluchač přání mluvčího jasně rozpozná.

Celkovou charakterizaci slovosledu (v našem případě českého), bez ohledu na zavedenost/nezavedenost jednotlivých tematických okruhů, máme usnadněnu, máme-li možnost zachytit slovoslednou strukturu vět jako celek, nezávisle na syntaktické struktuře, v níž se od slovosledu abstrahuje (Palek – Nebeský, 1989; Nebeský, 1988, srov. i Novák, 1993).

Vedle případů jako (61)–(79) je však oblast, v níž zatím není o významové funkci slovosledu v češtině dost jasno, totiž ve větách, v nichž dochází zároveň jak [261]v subjektu, tak i v objektu k homonymii nominativu a akuzativu (Těšitelová, 1966). Tato problematika si však zaslouží pojednat samostatně.[18]

4.2. Myšlenky obsažené v oddílu 3. by mohly být vyloženy zcela neprocesuálně;[19] my jsme však rozbor věty právě jako specifický analytický proces uvažovali. Představme si, že až po nějaké stadium S analýzy lze přihlížet k sledovanému faktoru věty, od tohoto stadia je však přístup k tomuto faktoru skutečně zablokován.

Až po stadium S provádí analýzu lingvista A, který má možnost přihlížet k sledovanému faktoru věty, od tohoto stadia však dokončení rozboru převezme lingvista B, ten však má přístup k tomuto faktoru zablokován; jinak však může těžit ze všech ostatních jazykových dat a lingvistických poznatků. Osoby A a B pracují buď podle vzájemné domluvy, nebo pod vedením osoby C. Potřeba reálné blokace je zdůvodněna rozdílem mezi odhodláním od něčeho odhlédnout a schopností tak opravdu učinit.

Ptáme se, jak rozvinutým stadiem analýzy musí S být, aby ji odborník B mohl úspěšně dokončit. Takto položená otázka ovšem předpokládá, že opravdu existuje předpis, podle něhož mohou shodně postupovat různé osoby, a že jde o předpis tak racionální povahy, že jeho využitím neotřese ani tak umělá změna situace, jíž je zablokování přístupu k uvažovanému faktoru. (Při vhodném programovém vybavení by podobný postup mohl být zajisté realizován počítačově.)

5. Závěrem. Položili jsme otázku, jak se různé faktory věty podílejí (mohou podílet) na konečném výsledku její syntaktické analýzy nebo – při pohledu z opačné strany – jak a v čem je výsledek takové analýzy na daných faktorech nezávislý. Na položenou otázku jsme několika příklady odpovídali. Soudíme, že smysluplnost naší otázky by neovlivnilo, kdybychom používali jiných formálních prostředků, a že by ji nemuselo ohrozit ani jiné vymezení větných faktorů, ani volba jiných přístupů analýzy věty.

 

LITERATURA

 

BOLLA, K. – PÁLL, E. – PAPP, F.: Kurs sovremennogo russkogo jazyka. Tankönyvkiadó, Budapest 1968.

DANEŠ, F.: K otázce pořádku slov v slovanských jazycích. SaS, 20, 1959, s. 1–10.

DANEŠ, F.: Opyt teoretičeskoj interpretacii sintaksičeskoj omonimii. VJaz, 13, 1964, č. 6, s. 3–15.

[262]DANEŠ, F.: K systematickému syntaktickému popisu slovanských jazyků. SaS, 26, 1965, s. 112–117.

FITIALOV, S. JA.: O modelirovanii sintaksisa v strukturnoj lingvistike. In: Problemy strukturnoj lingvistiki. Izd. Akademii nauk SSSR, Moskva 1962, s. 100–114.

GAK, V. G.: (heslo) Porjadok slov. In: Lingvističeskij enciklopedičeskij slovar’. „Sovetskaja enciklopedija“, Moskva 1990, s. 388, 3. sl.

GEBAUER, J. – ERTL, V.: Gebauerova Mluvnice česká pro školy střední a ústavy učitelské. II. Skladba. Česká grafická unie, Praha 1921.

HAJIČOVÁ, E.: „Free“ word-order described without unnecessary complexity. Theoretical Linguistics, 17, 1991, s. 99–106.

HAUSENBLAS, K.: Syntaktická závislost, způsoby a prostředky jejího vyjadřování. Bull. VŠRJaL, 2. SPN, Praha 1958, s. 23–50.

HJELMSLEV, L.: O základech teorie jazyka. Z dánštiny přeložil F. Čermák. Academia, Praha 1972.

ISAČENKO, A. V.: O grammatičeskom porjadke slov. VJaz, 15, 1966, č. 6, s. 27–34.

KOŘENSKÝ, J.: Konstrukce gramatiky ze sémantické báze. Academia, Praha 1984.

LEŠKA, O.: Grammatičeskij očerk češskogo jazyka. In: Česko-ruský slovník II. Češsko-russkij slovar’ II. SPN – Izd. „Russkij jazyk“, Praha – Moskva 1976, s. 729–795.

MATHESIUS, V.: Řeč a sloh. In: Čtení o jazyce a poesii. Družstevní práce, Praha 1942, s. 13–102.

MATHESIUS, V.: Čeština a obecný jazykozpyt. Melantrich, Praha 1947.

Mluvnice češtiny, 3. Skladba. Academia, Praha 1987.

NEBESKÝ, L.: Matematické vlastnosti větných struktur. SaS, 42, 1981, s. 9–15.

NEBESKÝ, L.: O dvou formálních zdrojích strukturace vět. SaS, 48, 1987, s. 190–198.

NEBESKÝ, L.: Kombinatorické vlastnosti větných struktur. AUC. Philol. UK, Praha 1988.

NEBESKÝ, L.: Four times hierarchy and word-order. In: B. Palek (ed.), Proceedings of LP’94. Charles University Press, Praha 1995, s. 282–295.

NOVÁK, P.: Nové ideje o struktuře jazyka z dílny matematika [rec. monografie (Nebeský, 1988)]. SaS, 54, 1993, s. 121–129.

NOVÁK , P.: On linear and nonlinear structuring of sentences. In: B. Palek (ed.), Proceedings of LP’94. Charles University Press, Praha 1995, s. 296–302.

PALEK, B. – NEBESKÝ, L.: Word-order structure in non-configurational languages. In: Linguistica Generalia IV. AUC. Philol. UK, Praha 1989, s. 69–102.

POLDAUF, I. – ŠPRUNK, K.: Čeština jazyk cizí. SPN, Praha 1968.

RESZKIEWICZ, A.: Internal Structure of Clauses in English. Wrocław 1963.

SAVICKIJ, N.: O jednom příkladu komplexní jazykové jednotky (syntaktická dvojice). SaS, 30, 1969, s. 242–245.

SAVICKIJ, N.: Smyslorazličitel’naja funkcija porjadka slov i poroždajuščije modeli jazyka. PSML, 3. Praha 1972, s. 193–199.

SGALL, P. – PANEVOVÁ, J. – PALA, K. – PIŤHA, P.: Ze syntaktické analýzy češtiny. SlavPrag, III. UK, Praha 1961, s. 181–196

SVOZILOVÁ, N.: Jak dnes píšeme mluvíme (25). Sloupek komentovaných citací z textů, napsaných či proslovených za dnešních dnů. Literární noviny, 3, 1992, č. 37.

ŠMILAUER, VL.: Učebnice větného rozboru. Skriptum Filol. fak. UK. SPN, Praha 1958.

ŠMILAUER, VL.: Pořádek slov. In: O češtině pro Čechy. Jazyková příručka. Orbis, Praha 1963, s. 264–287

ŠMILAUER, VL.: Novočeská skladba, 2. vyd. SPN, Praha 1966.

TĚŠITELOVÁ, M.: O morfologické homonymii v češtině. Academia, Praha 1966.

UHLÍŘOVÁ, L.: Knížka o slovosledu. Academia, Praha 1987a.

[263]UHLÍŘOVÁ, L.: O slovosledu věty jednoduché. In: M. Těšitelová a kol., O češtině v číslech. Academia, Praha 1987b, s. 137–144.

ZUBATÝ, J.: Slovosled (heslo). In: Ottův slovník naučný, 23. J. Otto, Praha 1905, s. 466.

 

R É S U M É

Sentence factors and their rôle in sentence analysis

We consider a sentence analysis within the context of a scholar’s activity who builds and tests hypotheses on various levels of generality.

The aim of the paper is to lay down certain partial stages of analysis between a sentence and its (completed) analysis; while defining them special attention is to be paid to some characteristics of a sentence hence called sentence factors which may be ’blocked’: word-order (the main topic of the paper), sentence inflexional realization (selection of ’forms’ of all lexemes of the sentence), and sentence lexical realization (selection of those lexemes that belong to the same declension or conjugation paradigm for each content word of the sentence).

Let us suppose that we inquire into sentence analysis according to a preconceived approach and that we observe rôle of some of the sentence factors in its results. If, on account of the observed sentence analysis, it is inevitable to take this factor into consideration, it may appear that taking the factor into consideration in part of the analysis process only may be sufficient and that even after having blocked it we may not only continue the analysis but also finish it.

Therefore we put forward a question as to for which (as most minute as feasible) part of analysis is respect for the factor under consideration inevitable.

The examples of the sentences come from contemporary Czech. In Part 4.1., the following conclusion has been arrived at: the rôle of word-order is greater than it is generally admitted. Cases in which only word-order differentiates (non-FSP) meanings of sentences are not sporadic.

Slovo a slovesnost, volume 57 (1996), number 4, pp. 249-263

Previous Zdeněk Hlavsa: Za profesorem Josefem Vachkem

Next Franz Schindler: Socioloingvistické, paremiologické a paremiografické výsledky empirického výzkumu znalosti přísloví (Na základě anket 316 informátorů z Čech a Moravy)