Lexém-sémém, oblast jeho užití a typy neurčitosti

Josef Filipec

[Articles]

(pdf)

Lexem-semem, the area of its usage, and the types of vagueness

0. Není pochyb o tom, že je další vývoj nauky o lexikální zásobě (lexikografie a lexikologie) nerozlučně spojen s využitím počítačů a že se toto využití stále se zvyšujících technických možností v současném „elektronickém období“ (Svensén, 1993) stane i jednou z cest k hlubšímu poznání nejen současné lexikální zásoby, ale i dalších jazykových úseků, které z výzkumu mnohoaspektových lexémů těží. V této souvislosti si zaslouží pozornosti a promýšlení poučené a zanícené příspěvky F. Čermáka, týkající se jazykového korpusu (Čermák, 1995a) a komputační lexikografie (Čermák, 1995b).

Důležité je, že se jako cíl korpusové lingvistiky chápe „lepší poznání funkce a struktury jazyka“ (Čermák, 1995a, s. 121), při čemž se užívá programů a technik ověřovaných na počítači. Při výstavbě korpusu a jeho tří forem (konkordance, textové a relační databáze) se u textových (lexikálních) výskytů (s. 126) uplatňuje systém značkování zahrnující delinearizaci a paradigmatizaci textových dat a záležící „na kvalitě výchozí teorie, kterou odráží“ (s. 127). Domníváme se tedy, že právě teorie, s vývojem lingvistiky stále prohlubovaná a spojovaná s poznáváním technických aplikačních možností, je hlavní složkou a předpokladem i pro využívání počítačových metod.

Důležitý je Čermákův realistický pohled na možnosti usilování zvláště v sémantickém ohledu, který nás zde hlavně zajímá. Tak např. „Žádný lemmatizátor však dosud není schopný lemmatizovat víceslovné tvary a jednotky, vždy se jeho možnosti omezují na diskrétní hranice tvaru jediného; zde tedy zůstává celé významové pole otevřené a dosud neřešené“ (s. 127). Také „analýza významu a většiny oblasti funkce včetně aspektů pragmatických zůstává, přes nejrůznější pokusy o její částečné uchopení…, mimo dosavadní možnosti; výjimkou je nabízející se možnost sémantické analýzy založené na metajazyku slovníku uloženého v databázi“ (s. 128n.). S tím souvisí další konstatování: Relační databáze „je strukturována a vytvořena … podle skutečných jednotek obvykle slovníkového typu, … které jsou všechny vzájemně propojeny a lze v nich hledat podobně jako ve slovníku, ale ovšem také podle jednotlivých polí, tedy např. všechna slova/lemmata spojitelná s akuzativem, či mající ve výkladu svého významu slovo nástroj či způsob nebo barva apod.“ (s. 128).[1] Při využití korpusu, lingvistickém i mimolingvistickém, vytyčuje Čermák pět fází (s. 131) zaměřených na text a systém – a v tomto případě na sémantické komponenty a na dílčí podsystémy. Co jiného znamená „hyponymie/taxonomie/tezaurus“ (s. 134)? Už jen schematicky se v tomto závěru jeho práce zdůrazňuje požadavek „zmapovat především hlavní oblasti a aspekty sémantiky jazyka, jejich distribuci, vzájemnou souvztažnost apod.“ (s. 133).

Konkretizace těchto požadavků a zodpovídání nadhozených otázek ovšem už překračují rámec Čermákova článku a přesahují i možnosti počítače. Sémantická pravidla textu jsou nadřízena lexikálním, která zahajují řadu stupňů: referenční – kolokační – propoziční – tematický význam (Hausenblas, 1966, s. 63). Záleží i na funkčním typu textu [82]a jeho pragmatickém zaměření. Uvedené otázky může řešit jen člověk. Jen člověk může také na základě svých poznávacích schopností ukládat počítači úkoly adekvátní jeho technickým možnostem, které zase a právě jen člověk vynalézá. Tolik jen k nadhozené otázce, „zda bude možné budoucí analýzu jazyka na korpusu opřít už o indukované a automatizované procedury objevování (discovery procedures), či zda lingvista bude i nadále muset zůstat u své intuice a lingvistické distinkce do textu vnášet (v podstatě arbitrárně)“ (Čermák, 1995a, s. 131). Je pozitivní, že se autor vyslovuje pro „nutnou interakci komputeru a člověka“ (s. 132).

Vzhledem k uvedeným klíčovým pojmům uvedeného textu, totiž funkce a struktury, kvalitě výchozí teorie, lexikálněsémantické analýzy, metajazyka slovníku a distribuce, nebude snad bez užitku vyjádřit se k těmto otázkám z hlediska základního a v současnosti stále aktuálního funkčně-systémového vztahu lexému a jeho oblasti užití.

 

1. Lexém, obecně vzato, představuje pole hodnot daných jeho paradigmatickými, systémovými a syntagmatickými, kontextovými vztahy. Tyto hodnoty se uplatňují zejména na třech abstrakčních úrovních jako typy různé hierarchie: lexém-kontextový typ, monosémický lexém a polysémický lexém (k tomu dále, 1.2.). Základní postavení mezi nimi zaujímá monosémický lexém. Je to symetrický lexikální znak, jehož mikrostrukturu tvoří interdependence lexikální formy (výrazu) a jednotlivého významu, který označujeme na rozdíl od někdy obecně a různě chápaného významu jako sémém. Monosémický lexém je zároveň základní jednoznačná lexikální jednotka-typ („lexie“), která je na rozdíl od jednotek jiných jazykových rovin v prvotním vztahu k mimojazykové realitě a je zapojena jednak svými externími strukturními vztahy do vyšších podsystémů a systémů, jednak svými exempláři do výpovědí, textů a komunikátů různého funkčního zaměření. Plní tedy úkoly kognitivní, systémové a komunikativní. V jazycích s rozvinutou morfologií se lexém manifestuje ještě množinou slovních tvarů. Lexém jako bilaterální znak i obě jeho komponenty, lexikální forma (lexém 2) a sémém, představují specifické jazykové hodnoty.[2]

Sémém lexému jako základní jazykově obsahová hodnota se projevuje čtverým zaměřením: mentálním (1.1.), komunikativním (1.2.), strukturně-systémovým (1.3.) a normativním (1.4.). Ve spojení s lexikální formou odráží a přetváří mimojazykovou realitu objektivizovanou vědomím a formovanou kolektivním územ i jazykovým systémem. Tento strukturovaný obsahový, významový typ se manifestuje zvlášť výrazně při užití exemplářů pojmenovacích lexémů v jistém kontextu a v jisté situaci jako kontextový nebo referenční význam (reference), daný vztahem exempláře lexému k jednotlivému předmětu a jevu mimojazykové skutečnosti (Hausenblas, 1966, s. 63: kontextbedingte – strukturbedingte Bedeutung; též Mluvnice [83]češtiny 3, 1987, s. 11).[3] Důležité je, že se jazykové znaky, jak bylo uvedeno, konstituují ve vědomí uživatelů (podle Ch. S. Peirce interpretů, srov. Čmejrková, 1996, s. 178) v jistém společenství.

 

1.1. Mentální (též vnitřní) slovník aktivních uživatelů jazyka se chápe jako psychická (mentální) reprezentace lexikálních informací. Podle M. Proctera (1994, s. 4a), který pracuje v Cambridgi na sémantickém kódování Prvního vědeckého základu lexikografie budoucnosti, jsou slova asociována v mozku do významových skupin a tvoří sítě navzájem propojených pojmů.[4] Tyto formulace ovšem zjednodušují realitu, která vyžaduje ještě množství experimentů a na niž jsou různé názory. Je třeba rozlišit rovinu psychických korelátů jazykových jednotek, neuzavřenost množství (encyklopedických) informací, které se dostávají do mozku, a omezenost počtu pojmenovacích jednotek, jejich zapojování jednak do dílčích strukturních podsystémů, jednak do kontextových a tematických souvislostí.[5]

V uzlech uvedených pojmových sítí, tj. sítí formálně-obsahových entit, jsou uloženy jejich jazykové koreláty, sémémy lexémů, z nichž se při komunikaci snímají, kódují mluvčím a identifikují, dekódují posluchačem vhodné kontextové exempláře.

Např. slovo dub neoznačuje pro aktivního uživatele jazyka jen tento dub, nýbrž strom se specifickými vlastnostmi, a slovo strom jednak zahrnuje duby, jabloně, smrky atd., jednak patří k jistému druhu rostlin, popř. ještě i dřevin, a je v opozici se slovem keř aj. Vertikální a horizontální zařazování slov (hyperonymii a kohyponymii) prokazují též jeho poruchy u afatiků (Hillert, 1987, s. 26n.). Je tedy každý jednotlivý sémém vyvažován svým dílčím podsystémem a manifestuje se v množině exemplářů jako nadřazená, zahrnující hodnota. Současně s touto osou paradigmatickou se realizuje při komunikaci osa syntagmatická. Exempláře lexémů-sémémů tvoří smysluplná syntagmata, kompatibilní kolokace, komunikativně potřebné „sociální“ kombinace (Ten starý dub na hrázi už letos ani nemá žaludy).

 

1.2. Mentální slovník se vyvíjí působením společenské komunikace, založené na výměně lexémů-exemplářů mezi komunikanty. Předpokladem jejich úspěšné [84]komunikace je především společná znalost jazykových prostředků, zvláště lexikálních, centrálních, zájmových a zčásti i odborných, jejich významů, sémémů a pojmů a jejich užívání. Kvalita i rozsah individuálních slovníků jsou u členů jazykového společenství rozdílné a významy slov, zvláště periferních, jsou pro mnohé uživatele a zvláště děti v jejich vývoji víceméně vágní, až neznámé. Funkce zvláště jednojazyčných slovníků výkladových, rozsahově odstupňovaných, je právě v tom, aby byla slova ve všech svých aspektech odborně popsána a vyložena. K tomu slouží sbírky, databáze exemplářů slov, dokumentující jejich užití v nejrůznějších kontextech, umožňující využitím procesů abstrakce, generalizace a selekce a) zjištění identity lexému přiřazením jeho exemplářů (slovních tvarů) témuž lemmatu, b) významovou diferenciaci exemplářů na základě jejich různé reference i dalších ukazatelů a s tím souvisící diferenciaci jejich oblastí významového a kontextového užití (v. sub 2.). Tímto postupem se dojde k výstavbě polysémického lexému a jeho sémantického spektra, tj. polysémické struktury primárního a sekundárních sémémů (srov. 1.3.). Tyto sémémy polysémického lexému (hyperlexému) třetí abstrakční úrovně spoluvytvářejí samostatné monosémické lexémy, invariantní a variantní. Variantní je sémém polysémického lexému, který je příznakový, a zvláště má-li základní synonymum, např. trhat 9. hovor. expr. 'ostře kritizovat, odsuzovat' nebo trhat 10. hovor. expr. 'zvlášť mimořádnými výkony překonávat' (v kontextu stačí synonymum kritizovat, překonávat) (Filipec, 1970).

Proces, kterým se konstituuje nad empirickou úrovní exemplářů lexém-typ, má tři abstrakční úrovně: lexém-kontextový typ, zobecňující individuální kontextová užití na úrovni reference, např. u trhat 3. 'krátkým, prudkým pohybem oddělovat (od stonku ap.)': trhat květiny; trhat jablka (na rozdíl od trhal jsem na zahradě jablka); lexém-systémový typ 1, zahrnující a zobecňující množinu kontextů na úrovni monosémického lexému (trhat 3) a lexém-systémový typ 2, zahrnující a zobecňující množinu lexémů-sémémů polysémického lexému, např. trhat 1–10.[6]

 

1.3. Komunikativní komponent lexému jednak jeho mentální status objektivizuje, jednak souborem exemplářů a referencí tvoří nutnou a neoddělitelnou část jeho jazykové charakteristiky, aktualizující jeho textové souvislosti. Manifestují se v něm i aspekty pragmatické, projevy jazykového jednání a jiná hlediska objevovaná vyvíjející se lingvistikou (srov. i typy neurčitosti, sub 3.).[7] Proto je třeba, aby se při budování databáze přihlíželo v potřebné míře ke všem funkčním oblastem jazyka a jeho sociálních sfér, aby se rozsáhlý materiál využil a zhodnotil nejen statisticky, ale hlavně se zřetelem ke kvalitativním lingvistickým zjištěním.

Zaměření lexému na text je třeba doplnit zaměřením na systém, a proto je nutnou protiváhou komunikačního zřetele hledisko strukturní, zdůrazňující přirozené logické a gramatické vazby lexika. Tyto vazby se projevují např. v hierarchické výstavbě strukturního významu, sémému, ve vztazích odvozenin, v hierarchii dílčích podsystémů [85]a při sémantické diferenciaci a výstavbě polysémie. K tomu konkrétněji: Ze strukturně-systémového hlediska je sémém lexému hierarchická struktura (Hjelmslevova forma obsahu), konfigurace sémů tří úrovní: kategoriálního, generického a diferenčního (popř. diferenčních).

Kategoriální sém zajišťuje homogennost dílčích podsystémů různé úrovně. Má komplexní, lexikálně-gramatickou povahu a přehodnocuje společný lexikálněsémantický základ různých podob pojmenování, především odvozenin (Mluvnice češtiny 2, 1986, s. 13n.).[8] Při tom dochází k obsazování tří kategoriálních pozic: substance a příznaků dvou stupňů. Např. subst. krása označuje vlastnost jako substanci (k. přírody), adj. krásný označuje vlastnost substance, tj. statický příznak (k-á krajina), verbum krásnět znamená proces nabývání nebo zesilování vlastností, tj. dynamický příznak (dívka den ze dne krásní), adverbium krásně označuje způsob kvality jisté substance nebo způsob děje nebo okolnosti, tedy příznak příznaku (krásně napsaný dopis, k. napsat, je k. teplo). V těchto slovnědruhových proměnách nejde ovšem o významovou synonymii. Stejně je tomu v případech konverze: černý adj. ('černošský') a černý subst. ('černoch').

Generický sém integruje jistou třídu lexémů do podsystému, významového pole, např. 'pohybovat se'. Diferenční sém specifikuje místo jednotlivého lexému v daném poli (např. pohyb sloves jít, utíkat, letět se děje v různém prostoru, různými prostředky, různým tempem aj.). Uvedené tři typy relevantních sémů jsou obligatorní pro významovou charakteristiku sémémů lexikálních, především pojmenovacích jednotek, a tvoří jejich intenzi.[9] Lexikální význam jako „strukturu konstitutivních sémů“ „v rámci příslušného subsystému“ chápe též I. Němec (1996, s. 220). U slov slovotvorně motivovaných se tato primární, významová strukturnost lexému vyjevuje i explicite, formálně.

Jak bylo uvedeno, uplatňuje se zřetel k logice také při výstavbě polysémie. Při budování mnohamilionové databáze je třeba exempláře zvláště polysémických lexémů s vysokou četností významově identifikovat a diferencovat a k tomu jsou potřebná objektivní kritéria vyvozená ze specifické významové struktury příslušného lexému. Např. u lexému jít jde o opozice dynamičnosti – statičnosti, pohybu – klidu: jít 1–10 x 11–15 (podle SSČ); životnosti – neživotnosti subjektového aktantu: 1–4, 16 x 5–15; konkrétnosti – abstraktnosti: pohyb člověka, věci: 1, 2, 5, 6 x pohyb času: 9, 10; o protikladné statické vztahy: 11–15 a o detailnější charakteristiky spojené s přibýváním a ubýváním sémů. Porovnávacím východiskem těchto změn je výchozí sémém, mající maximální sémanticky motivující schopnost.[10]

Pro potřebnost pojmu sémém, tj. strukturní význam, svědčí řada dalších důvodů. Jde o základní sémantickou hodnotu lexému a o základní systémovou (émickou) jednotku, která je nejen výchozí jednotkou sémantickou a v užším smyslu sémaziologickou, ale i onomaziologickou. Sémém lexému je jak východiskem polysémie, tak i synonymie. Přiřazování sémémů k lexémům je podstatou slovníků abecedních, přiřazo[86]vání lexémů k sémémům je podstatou slovníků onomaziologických a analogických. V přímém vztahu k sémému je výklad (definice) strukturního významu, který je jeho metajazykovým ekvivalentem. Bez výkladů se nehodlají obejít ani počítačoví, ani strukturní lingvisté.[11] Výklad sémému, jednoznačného významu, jako metajazykový ekvivalent není ovšem totožný s tímto významem, tj. kvalitou a hodnotou přirozeného jazyka, která se vyznačuje dynamikou a flexibilitou.

V této souvislosti zasluhuje objasnění pojetí významu jako podmínek užití, popř. jako pravidla užití. Tohoto pojmu užil L. Wittgenstein pro zdůraznění řeči jako společenského jednání, nikoli k náhradě pojmu význam. 'Užití' a 'význam' slova byly postaveny do protikladu už v naší zásadní práci (1957, s. 140). Užití má v uvedeném spojení jednak povahu slovesné činnosti (užití, užívání slov), jednak označuje výsledek děje, akt, je tedy ekvivalentní s exemplářem slova majícím referenční význam (v. pozn. 3). Podmínky a pravidla užití, což není totéž, lze poznat jen popisem existujících užití a jejich referenčních vztahů, ovšem správné užití slova předpokládá znalost jeho významu.

Ti, kdo se odvolávají na Wittgensteinovo ztotožnění významu s užitím, převzali toto pojetí buď z druhé ruky, nebo nepostoupili v četbě jeho Filozofických výzkumů k číslu 560, kde se v poněkud krátkém spojení jasně mluví o výkladu významu a kde (i jinde) se význam odlišuje od užití.[12] Např. základní význam, sémém slovesa lézt není totožný s (referenčním) významem slovesa při jeho užití ve výpovědi: Had leze do díry, tj. 'pohybuje se směrem dovnitř něčeho' (v. dále 2.b) o významovém rozptylu).

Na závěr této části lze tedy konstatovat: Monosémický lexém je třeba chápat neizolovaně: jako lexém-typ je členem dílčího strukturního podsystému, jako lexém v jednotlivém užití je článkem v kontextovém řetězci. Strukturní význam, sémém, je potřebný pojem sémaziologie: představuje základní sémantickou hodnotu. Strukturní a komunikativní pojetí lexému jsou komplementární a v tomto spojení adekvátní jazykové realitě: referenční význam exempláře lexému a jeho jednotlivý kontext na empirické úrovni jazyka mají protějšek v sémému lexému a v množině kontextů, v níž se sémém manifestuje, tj. v oblasti významového a kontextového užití. Strukturně-komunikativní pojetí je právo textově-systémové orientaci lexému.

 

1.4. Strukturně-systémová charakteristika a komunikativní chování lexémů-sémémů jsou také základem pro jejich případné normativní hodnocení. Norma jako soubor zákonitostí i jazykových prostředků, majících jazykovou i sociální hodnotu, je dynamická jazykově-sociální kategorie, zakládající se na poznání jazyka v jeho projevech, na jeho kolektivním úzu a v souvislosti s vývojem jazyka regulovatelná (Filipec, 1985). Tato regulace má obvykle povahu institucionální. Jazyk se člení v několik variet, z nichž každá má svou normu specifickou. Důležitý je pro ni vztah standardu (spisovného [87]jazyka) a substandardu (např. obecné češtiny) a míra jejich prostupování. Systém standardu má své centrum, oblast přechodu a periferii, která k normě nepatří, ale tvoří její zálohu. Mezi systémem, územ a normou je vzájemný průnik. V úzu se realizuje část možností systému, ale úzus dodává systému i nové prvky. Norma má charakter výběrový vzhledem k možnostem systému a úzu, ale může doporučovat i předpisovat např. nová i nezvykle tvořená slova. Sémém lexému vymezuje správná užití této lexikální jednotky a jeho výklad jednak určuje její systémovou hodnotu, jednak reprezentuje její sémantickou normu a vymezuje hranice její oblasti významového a kontextového užití.

 

2. Opozice lexému-typu a exempláře otvírá problematiku, které se dosud nedostalo žádoucí pozornosti. Jde o oblast významového a kontextového užití (dále jen oblast užití, OU).[13] Tento úkol je aktuální zvláště v situaci, kdy se zdůrazňuje komunikativní orientace jazykovědy a kdy se budují rozsáhlé databáze, jejichž materiál je třeba s využitím počítačů zvláště v sémantickém ohledu detailně a všestranně popsat a zhodnotit, aby nezůstal archivovaným inventářem a aby se získaly hlubší nejen kvantitativní, ale hlavně kvalitativní jazykové informace.

Lexikologickou problematiku OU lze promítnout na obecnější pozadí teorie distribuce, kterou rozvíjela Pražská škola v pojetí kombinatorních variant téhož fonému (Trubeckoj, 1939, cit. 1960, s. 56) a která se týkala spojitelnosti fonémů v různých pozicích (Vachek, 1964, s. 58). Metodou distribuce jako hlavního kritéria pro vydělení a klasifikaci jazykových jednotek, především morfémů, pracovali později také distribucionalisté, zvláště Z. S. Harris (1951, 1961). V naší souvislosti jde hlavně o distribuční oblast lexému a o typ komplementární (disjunktní) distribuce, kdy exempláře téhož lexému-sémému, tvořící jeho OU, stojí v odlišných kontextech.

OU tvoří přirozený celek s lexémem-typem. OU polysémického lexému je souhrn OU monosémických lexémů v něm zahrnutých. Jde o množiny kolokací, tj. významově kompatibilních spojení kolokujících exemplářů heslového lexému s exempláři kontextovými, kolokáty, např. tvrdý ve spojeních t. tvaroh, t-á voda. Zřetelem k oběma uvedeným složkám se plní dva úkoly: jednak zjištění a ověření identity intenze sémému slova tvrdý, jednak zjištění jeho spojitelnosti a tím i referenční extenze. V prvním případě jde o významovou identifikaci exemplářů slova kolokujícího, v našem případě polysémického lexému, o jejich přiřazení jeho sémému X nebo Y na základě sémické analýzy, v druhém případě jde o zjišťování sémantických tříd v pozici kolokátu, které tvoří kolokační paradigma (Čermák, 1985, s. 172n.). Nejde tedy jen o náhodné dokladování lexémů, nýbrž o zjištění tříd a podtříd jejich komunikativně relevantních kolokátů. Množina kolokací má 0 – n členů podle toho, zda jde o třídu kontextových exemplářů zavřenou nebo otevřenou, ale vždy omezenou (např. pokusit se koupit nebo prodat lze všechno, dokonce i Karlštejn, ale ne lexém). První případ, méně častý, je u slov nevalenčních (prší; u citoslovcí) a monokolokabilních (leklý, stelný), druhý případ je u slov s vysokou kolokabilitou. Ta záleží jednak na počtu tříd, jednak na jejich konkrétním obsazení. V OU se projevuje dynamika způsobovaná napětím mezi intenzí a měnícím se referenčním rozsahem, mezi druhem slova a jeho syntaktickými funkcemi, mezi různou valencí, změnami úzu aj.

[88]Tak např. adj. krátký 1. váže v syntagmatu A–S tyto substantivní třídy: vzdálenost mezi dvěma místy (k-á cesta), délku jako míru předmětů (k. žebřík), zvláště částí oděvu (k. rukáv, k-é kalhoty) a (zvukových) vln (k-é vlny), a v případě polysémie rozměr prostorový i časový (k. film 'krátkometrážní', tj. 'omezené délky jako prostorové míry' i 's krátkou promítací dobou'). – Nebo verbum dát 1. 'odevzdat do vlastnictví' váže v syntagmata V–S v substantivní pozici akuzativního objektu třídy žádoucích, řidčeji i nežádoucích předmětů, a to jednak konkrétních hodnot věcných (d. někomu jídlo, lék, peníze, květiny; facku) a osobních (d. dceru za ženu; d. manželovi syna), jednak hodnot abstraktních (d. čas, dobrý příklad aj.).[14]

Existenci OU a její hranice dosvědčuje několik skutečností. Je to především polysémie, dále pak mezní případy přeneseného užití významu, opozitního užití přímému. Jde o přenesení typu metaforického a metonymického, která mohou přijetím do běžného úzu překročit hranice daného sémému a konstituovat sémémy sekundární.

OU má různý stupeň významové homogennosti (a) a různý rozptyl (b). Je to dáno tím, že v jednotlivých kontextových spojeních exemplářů dochází k různým sémickým posunům. Také tato spojení jsou různá: volná – ustálená, přímá – přenesená, pojmová – expresivní, časově i místně příznaková.[15]

a) Homogenní OU mají termíny, méně homogenní slovesa a adjektiva, nehomogenní pak citoslovce, zahrnující i užití disparátní (kladných i záporných pocitů a citů). Např. ach s příslušnou intonací 'vyjadřuje bolest, nelibost, hrůzu, zoufalství, soucit, touhu, překvapení, obdiv', podobně citoslovce á a u citoslovce co uvádí SSČ dokonce polysémii. Uličný (1986, s. 249) dokládá metonymické přenesení významu u citoslovcí napodobujících zvuk a vyjadřujících i pohyb: Rozloučil se a hrrr ze schodů. Nehomogennost a rozptyl souvisí s komunikativní funkcí citoslovcí, kdežto funkce konstrukční je u nich druhotná.

b) Pokud jde o významový rozptyl, ocitáme se v oblasti, kterou V. Mathesius označil jako „obsahovou potenciálnost řeči“, „skutečnou kolísavost významu“ (1911, cit. 1970, s. 24). Mathesius byl inspirován psychologem W. Wundtem a de Saussurovým žákem Ch. Ballym a bylo přirozené, že upozornil v souvislosti s kolísáním významu na afektivní prostředky a na synonyma. V prvním případě poukázal na deminutiva označující jednak předměty malé, jednak milé, srov. vztah klec – klícka 'malá klec' proti spojení domek jako klícka 'útulný, milý ap.'. Mathesius tu viděl dvojí užití slova klícka, v druhém případě však jde o frazém, v němž má slovo klícka svůj základní význam. Obsahovou potenciálnost řeči viděl též v pluralitě výrazů označujících jistou představu. Tu měl zřejmě na mysli synonyma. Jako příklad můžeme uvést slovo ožehavý (např. To je ožehavá situace!) a synonyma choulostivý, zapeklitý, delikátní, nepříjemný, složitý, komplikovaný, zpropadený, která se vyznačují různou mírou expresivity a asociací a která různě obohacují nocionální významové jádro 'nepříjemný k řešení'.

Synonyma a expresivita nesporně mají významnou funkci při významovém kolísání a potvrzují to i naše další zjištění. V této souvislosti je třeba rozlišit trojí typ expresivní charakteristiky, která zahrnuje i afektivnost. U slov hlavně [89]pojmenovací povahy má tento příznak povahu sému, doprovázejícího relevantní sém nocionální: robota 2. 'expr. těžká práce, lopota, dřina'; hrnout se někam 2. 'expr. překotně se hnát'. Za druhé: u citoslovcí vyjadřujících různé pocity (subjektivních) jde o specifickou, inherentní expresivitu, konstituující se jednak jako formálně-významový jev, jednak – ve své významové složce – jako kvalita tvořící nocionální jádro, situačně konkretizovatelná (Zima, 1961, s. 35). Podobně je tomu u citových částic (s průvodní intonací: ale!; iron. to jistě!). A za třetí: expresivní příznak připouští rozptyl, pokud jde o vyjádření postoje libosti i nelibosti: hrozný 2. 'expr. velký 7, ohromný, nesmírný' (mít h. hlad, h-ou radost). Je tedy třeba rozlišovat kladnou a zápornou expresivitu.

Rozptyl je možný i u sémémů nocionální povahy, jejichž sém nebo sémy připouštějí jisté alternativy. Tento rozptyl lze dokumentovat jistým repertoárem synonym, která specifikují jisté možnosti významu. Např. výchozí sémém slovesa lézt 1. je třeba na základě průzkumu typických kolokací formulovat takto: 'pohybovat se po pevném podkladu pomocí různých částí těla různými směry': dítě leze po zemi; kluk leze po žebříku 'vylézá'; had leze z díry, do díry 'vylézá, zalézá'; moucha leze po okně 'přelézá'; opice leze po stromě 'šplhá ap.'; ještěrka leze po stropě. Bylo by jistě absurdní vidět v těchto různých užitích téhož lexému-sémému polysémii. Srov. i předložku mezi: se 4. pádem u sloves pohybu a se 7. pádem u sloves polohy vyjadřuje umístění substance/zaměření činnosti v prostoru (dokola ohraničeném), řidčeji v čase: postavit se m. dveře, stát m. dveřmi; úder m. oči; číst m. řádky; vmísit se m. diváky, vesnička m. lesy; rozhraní m. epochami.

Předchozí příklady ukázaly, že se významový rozptyl projevuje, ovšem s různou frekvencí, buď v mezích sémému (1), nebo mezi sémémy (2).

(1) V prvním případě dochází v sémantickém prostoru sémému k různým stupňům oslabené identity, způsobené růzností reference, ta však zůstává podřízena strukturní identitě. Iniciátorem různosti je sém kolokátu, doplňující, konkretizující a pozměňující sém kolokujícího exempláře různými situačními požadavky. Např. adj. tvrdý, jehož sém je charakterizován jako 'odolávající tlaku nebo proniknutí vnější síly', je ve spojení tvrdé maso (tj. 'které nelze uvařit nebo nebylo uvařeno na měkko') významově doplněno takto: 'odolávající tlaku, proniknutí (zubů při kousání)'. Ve spojení tvrdý tvaroh, opozičním spojení měkký tvaroh, jde o relativní stupeň tlaku, jímž je tvaroh 'zbaven kysaného mléka'. Sémém slovesa měřit 'zjišťovat rozměr něčeho' je ve spojení m. pokoj konkretizován v pozici objektu prostorově: 'zjišťovat prostorové míry', ve spojení m. čas diferenčním sémem 'zjišťovat trvání děje'. Na horizontální doplňování sémémů kontextovými sémy upozorňuje též Hilbert.

Porovnáváním shod a rozdílů mezi strukturním a referenčním významem lze u týchž lexémů zjistit jednak identitu, jednak jistou stupňovitost v intervalu identita – různost (I ≥ význam > R). Jde tedy o identitu (A), specifikaci významu (B) a řidčeji o zobecnění významu (C). Specifikace jde až do úrovně jednotlivých denotátů, takže referenční význam je jednoznačně určen. Specifikaci a zobecnění lze dokumentovat běžnými synonymy, popř. výklady kontextových významů heslových exemplářů.

(A) Příklady významové totožnosti: bílý 1.: b. sníh, papír, b-é mléko, světlo, b-á pleť; – dát 1. 'odevzdat do vlastnictví': d. sousedovi poštu; d. najíst; – díra 1. 'prázdné místo v předmětu': d. na punčoše; – železo 1. 'nejběžnější tvárný kov, snadno rezavějící': surové, čisté, kujné ž.; tavit ž.

[90](B) U týchž slov existují příklady specifikace týchž sémémů heslových lexémů, která je obvykle při uvolněné komunikaci vyjádřena běžným základním synonymem: bílé vlasy 'šedivé'; byl (strachem) úplně b., též fraz. b. jako stěna, plátno 'bledý'; – dát k svátku knihu 'darovat'; dejte mně kilo masa 'prodejte'; d. si pivo 'objednat'; – díra v plotě 'mezera'; d. v zemi 'jáma; prohlubeň'; – předepsat železo hovor. 'železitý lék, ž-é víno'; trochu železa do vaší vnikne krve, přen. 'statečnosti' (Machar).

Patří sem i specifikované významy sousloví odborné povahy: bílá káva 's mlékem'; b-é maso 'drůbeží, telecí, rybí'; b-é pečivo 'pšeničné'; b-é víno 'světlé'; b-á polévka 'se světlou jíškou'. Totéž se týká i analytických spojení verbonominálních: dát někomu dceru za ženu 'provdat'; d. život dítěti 'porodit je'.

K specifikaci významu dochází též při rozdílu mezi uvolněnou, hovorovou a závaznější komunikací. Jde zvláště o opozici sloves obecné povahy a širokého rozsahu, jako být, dělat, mít, držet a sloves specifičtější povahy, vyjadřujících umístění něčeho, vlastnictví, zaměstnávání někoho aj., např. Kde je zas ten klíč? – Leží na polici. Visí na věšáku.

(C) V opačném směru dochází i k zobecnění specifičtějšího významu, zvláště expresivního: pracovat – dělat na dráze; vlastnit dva domy – mít; chovat drůbež – držet; držet dům v nájmu – mít; ťapat 2. expr. jít 1, chodit 1; nelenit si – nezahálet aj.

Uvedené příklady ukazují, že specifikace významu může být vícestupňová, hierarchická. Denotát se při tom jeví jako třída objektů (maso), podtřída (bílé maso ⊃ drůbeží), prvek třídy (maso tohoto kuřete).

(2) Významový rozptyl a kolísání se vyskytují též mezi sémémy polysémických lexémů. O jejich diferenciaci a tím i o rozsahu OU rozhoduje strukturní analýza, přihlížející k opozičním relevantním sémům. Je třeba oddělovat např. sémémy a OU adjektiv označujících různé lidské city, projevy těchto citů, vlastnosti objektivních událostí a dějů atp.: smutný, veselý člověk x smutný, v. hlas 'svědčící o smutku, veselosti někoho' x smutná zpráva 'působící smutek, rozesmutňující'. Při oddělování sémémů se v lexikografii někdy nechávají stranou doklady přechodné povahy (Filipec, 1957, s. 141) a tím se zkresluje obraz jazykové reality. I takové případy je třeba při rozsahových možnostech počítačů a počítačových slovníků registrovat. Jsou např. i dvojznačná spojení slov, jako je holá hlava, umístění pomníku, která je třeba uvádět u různých sémémů v rozšířeném identifikačním kontextu, např.: Chodí s holou hlavou 'bez pokrývky hlavy'; Přišel od holiče s holou hlavou 'dohola ostříhán'; – Nesouhlasil s umístěním pomníku před divadlem, tj. že byl umístěn x změnit umístění pomníku 'polohu'.

 

3. V předchozí části jsme uvedli řadu jevů, které lze zahrnout pod pojmy vágnost, popř. neurčitost. Tyto pojmy dnes ztratily původní hanlivost, užívá se jich v různých vědeckých oborech a dokonce i v části logiky, ačkoliv právě logika se jimi původně od jazyka distancovala.[16] Byl již zmíněn podnět V. Mathesia, který chápal statické kolísání významu i řeči jako projev potenciálnosti jevů jazykových. Nevýhoda termínu potenciálnost je v tom, že znamená obecnou realizovatelnost jazykových jednotek v řeči, nikoli kolísavost. Ve Vachkově Lingvistickém slovníku termínů Pražské školy (1964) znamená uvedený termín ve spojeních fonologičeskoje javlenije potencial'noje a osnova morfologičeskaja potencial'naja systémový nebo izolovaný jev virtuální, který se může realizovat v řeči. Výhoda termínu neurčitost je mimo jiné i v tom, že signalizuje vztah k pojmu pravděpodobnost, který je při výzkumu užití jazykových jednotek potřebný.

[91]Neurčitosti jazykového vyjadřování pomocí různých jazykových prostředků věnuje současná lingvistika dost pozornosti a podílí se na tom vedle lexikologie i syntax, stylistika a teorie textu. Tak Syntax Mluvnice češtiny se zabývá různými aspekty neurčitosti, např. neurčitostí zájmen (kdosi, kterýkoli, s. 387n.),[17] specifikační i nespecifikační neurčitostí třídy kvantifikátorů (s. 389) a sémantickou neurčitostí, „vyprázdněností“ a polysémií predikátů být/mít ve vzorcích s predikativy (s. 212n.). F. Čermák (1994b, s. 75 a 20) upozorňuje na vágnost textů i jejich interpretace a na přirozenou neurčitost a vágnost vznikající při určování diskrétních jednotek v komunikačním kontinuu. Známá je Havránkova čtyřstupňová stupnice přesnost (jednoznačnost) – určitost – srozumitelnost – neurčitost, souvisící s klasifikací funkčních stylů (vědecký, administrativní, obchodní, publicistický, hovorový, diplomatický – s vyjadřováním záměrně neurčitým; 1932, s. 50, 62). Záleží tedy neurčitost na úmyslu autora, jazykovém materiále, jeho využívání autorem a na funkční povaze textu.

Typy jazykové vágnosti/neurčitosti se zabýval ve významné práci M. Pinkal (1991). Upozornil na inherentní neurčitost propozice, souvisící i s neurčitostí užitého pojmenování. Tak červený označuje rozsah spektra od oranžově červený až po červenofialový, např. Soused má nějaký č. vůz.

Neurčitost charakterizuje i výrazy vyjadřující relativnost různého druhu: míru (krátký vzhledem k dlouhému, dlouhý 8 km, tj. plus/minus), stupně jisté kvality (mladší než já), kvantifikátory (často, mnoho, zřídka), modifikátory (asi, přibližně, patrně), slovesa nejistoty (domnívám se, myslím, pochybuji, ujišťuji), hromadná substantiva, počítaná pomocí neurčitých kvantifikátorů (mnoho/málo [druhů] cukroví), slova obecné povahy, častá zvláště v mluveném jazyce (dal za vůz sto papírů 'tisícikorun', pojďte k jídlu 'obědu aj.', jdem k vodě 'rybníku, řece; koupat se'), ukazovací zájmena (slova omnibusy) užívaná místo pojmenování v situačním hovoru (A: No, stav se! B: A co, bude tam tedy pro mě ten – víš co? [tj. automat] A: Spolehni se. Škvorecký, Zbabělci, 1964, s. 85), oblast expresivity, přenášení významu, frazeologie aj. (Zobecnění těchto příkladů dále.)

Pinkal považuje za podtypy neurčitosti vágnost a polysémii. Toto tvrzení však není přesné. Vágnost je charakterizována kontinuitou, spojitostí a nevymezeností denotátu, polysémie jeho nespojitostí, ale souvislostí.[18] Vágnost je nestrukturovaná, polysémie je strukturovaná a už to ukazuje její zcela specifickou povahu, kterou si Pinkal, neseznámený s lexikologií, neuvědomil. Neurčitost polysémie netkví v tom, že lexém může mít dva a více sémémů, nýbrž v neurčitosti sémémů jako tříd sémů (v. dále sub (1)) a v neurčitosti přechodů mezi sémémy (dále sub (2)).

S využitím materiálu v druhé části našeho příspěvku lze určit v lexiku čtyři typy a oblasti neurčitosti:

(1) Otevřenost třídy sémů v sémému, popř. ještě i alternativnost některých sémů a relativnost jejich výskytů (virtuémů), srov. v 2. části příklady slovesa lézt a předl. mezi. Třída sémů tu má povahu neostré množiny.[19]

[92](2) Jiným typem neurčitosti je stupňovitost v intervalu identita – různost. Mezi oběma krajními pozicemi je aktualizována ještě pozice oslabené identity různého stupně (srov. k tomu obdobná zjištění sub 2, (1), (A) – (C)). Tento jev je znám také z výzkumu synonymických řad, v nichž dochází k posunům od základního synonyma k synonymům s různými příznaky, takže identita je zachována s jistou tolerancí. Členy synonymické řady mají různé významové odstíny, tj. jednak sekundární sémy (subsémy) nocionální, nepřekračující identitu sémému základního synonyma, jednak různé příznaky expresivní, funkční a frekvenční. Např. oblast nebojácnosti má široký rozsah, jde tu o její aspekty fyzické, morální, rozumové, popř. i nerozumné (udatný, statečný, smělý, hazardérský aj.).

Tyto a podobné skutečnosti neušly pozornosti logiků, kteří se snažili přiblížit logiku přirozenému jazyku a doplnili klasickou dvouhodnotovou logiku budováním logik vícehodnotových. Např. J. Łukasiewicz a E. L. Post vystoupili už 1920 a 1921 s návrhy trojhodnotové a vícehodnotové logiky. Mezi pravdivostní a nepravdivostní hodnotou jistého výroku existuje oblast neurčitosti reprezentovaná střední hodnotou, která odráží stupně identity a přihlíží k spojitosti denotátu. Došlo i k budování tzv. fuzzy logiky (Zadeh)[20] a k návrhu sémantiky vágnosti (H. Kamp).[21]

(3) Přechodná oblast neurčitosti (rozhraní) mezi třídami. V našem konkrétním případě jde o kolísání mezi sémémy polysémických lexémů. U slov patřících k různým dílčím podsystémům a majících specifické oblasti užití dochází k propojení kontextů (např. metastázy kriminality mládeže) a v důsledku toho k zobecnění relevantního sému, k přechodu do jiného dílčího systému, k vytvoření jiných významových vztahů a k přináležitosti k jiné OU. Při další lexikalizaci a postupující uzuálnosti přeneseného užití dochází ke konstituování samostatného sémému s opozitním relevantním sémem a s vlastní OU. Časté jsou zvláště přechody mezi oblastí lidskou a zvířecí, mezi životností a neživotností, konkrétností a abstraktností (srov. příklady sub 2 (2)).

(4) Neurčitostí se vyznačuje též oblast pragmatiky, připomenutá dříve v souvislosti jednak s Ch. Ballym a V. Mathesiem, jednak s citoslovci (sub 2 a, b). Expresivní složka významu má proti složce nocionální psychologický základ, který se projevuje i asociacemi a konotacemi a provází oblast významového přenášení, zvláště metaforického (tu se zase uplatňuje přechod mezi 'lidským' a 'zvířecím'), a oblast frazeologie. Časté je též přenášení a frazeologizace volných spojení slov, např. nosit někoho na rukou, přen. 'věnovat péči'. Frazémy se vyznačují významovým kolísáním a referenčním rozptylem, srov. např. význam frazému hlásat/kázat někomu bludy, označeného jako nepřízn., v různých užitích: (Člověk, učitel vůči studentům, řečník vůči posluchačům, někdy z hlouposti a neinformovanosti) 'vykládat, říkat n. tvrdit nepravdy, nesmysly n. nelogické smyšlenky, popř. překonané názory; zmateně a chybně něco vykládat, inter[93]pretovat názory někoho, teorii ap., a proto se mýlit' (Čermák, 1994a, s. 55b). Tento výklad nahrazuje vlastně možné, ale nedoložené příklady užití.

Neurčitost a vágnost lexémů a textových úseků je v některých případech žádoucí, např. v poezii nebo v diplomacii. V běžném vyjadřování ji lze odstranit dotazy, zpřesňující formulací, explicitním kontextem.

Náš příspěvek má tyto cíle: poukázat na komplementárnost strukturního a komunikačního pojetí lexémů, odůvodnit potřebu pojmu sémém a jeho souvislost s oblastí významového a kontextového užití a konečně osvětlit typy lexikálně významové neurčitosti/vágnosti. Souhlasíme se zjištěním J. V. Neustupného (1966, s. 47), že metody matematické lingvistiky budou schopny popsat jazyk adekvátně teprve tehdy, až popíší a osvětlí hloubkové jazykové jevy, především sémantické. Totéž se týká i počítačové lingvistiky, soubor jejíchž metod (značkování, paradigmatizace aj.) „zdaleka však nepokrývá všechno, co by lingvista rád měl k dispozici“ (Čermák, 1995a, s. 126).

 

LITERATURA

 

BÜHLER, K.: Sprachtheorie. Jena 1934. Cit. Stuttgart – New York 1982.

Collins Cobuild. English Language Dictionary. London – Glasgow 1987.

ČERMÁK, F.: Frazeologie a idiomatika. In: J. Filipec – F. Čermák, Česká lexikologie. Praha 1985, s. 166n.

ČERMÁK, F. a kol. (red.): Slovník české frazeologie a idiomatiky. Výrazy slovesné A–P. Praha 1994a.

ČERMÁK, F.: Jazyk a jazykověda. Přehled. Praha 1994b.

ČERMÁK, F.: Jazykový korpus. Prostředek a zdroj poznání. SaS, 56, 1995a, s. 119–140.

ČERMÁK, F.: Komputační lexikografie. In: F. Čermák – R. Blatná (ed.), Manuál lexikografie. Praha 1995b, s. 50–71.

ČMEJRKOVÁ, S.: Jakobsonovo Veni, vidi, vici aneb ikoničnost v jazyce. SaS, 57, 1996, s. 177–190.

DANEŠ, F.: A three-level approach to syntax. TLP, 1, 1964, s. 225–240.

DOKULIL, M.: Tvoření slov. In: M. Čechová (ed.), Čeština – řeč a jazyk. Praha 1996, s. 76–133.

DUDEN: Das große Wörterbuch der deutschen Sprache in sechs Bänden. Ed. G. Drosdowski. Mannheim – Wien – Zürich 1976–1981.

FILIPEC, J.: Lexikálně sémantická výstavba hesla – ústřední otázka lexikografické práce. SaS, 18, 1957, s. 129–150.

FILIPEC, J.: K otázce invariantu a variant v lexikální sémantice. SlavSlov, 5, 1970, s. 272–280.

FILIPEC, J.: Lexikologie. In: J. Filipec – F. Čermák, Česká lexikologie. Praha 1985, s. 13n.

FILIPEC, J.: Lexikální norma. SaS, 56, 1995, s. 190–203.

HARRIS, Z. S.: Methods in Structural Linguistics. Chicago 1951, jako Structural Linguistics Chicago 1961.

HAUSENBLAS, K.: Über die Bedeutung sprachlicher Einheiten und Texte. TLP, 2, 1966, s. 59–69.

HAVRÁNEK, B.: Úkoly spisovného jazyka a jeho kultura. In: B. Havránek – M. Weingart (ed.), Spisovná čeština a jazyková kultura. Praha 1932, s. 32–84.

HEISENBERG, W.: Physik und Philosophie. Frankfurt – Berlin 1959.

HILLERT, D.: Zur mentalen Repräsentation von Wortbedeutungen. Tübingen 1987.

HJELMSLEV, L.: Dans quelle mésure les significations des mots peuvent-elles être cosidérées comme une structure? In: Proceedings of the Eighth International Congress of Linguists. Oslo 1958, s. 636–654.

HJELMSLEV, L.: O základech teorie jazyka. Praha 1972.

HLAVSA, Z.: Denotace objektu a její prostředky v současné češtině. Praha 1975.

JAKOBSON, R.: Verbal communication. In: Selected Writings, 7. Ed. S. Rudy. Berlin – New York – Amsterdam 1985, s. 81–92.

KOPECKIJ, L. V.: O poměru lexika a mluvnice v plánu teoretickém i praktickém. In: Lexikografický sborník. Bratislava 1953, s. 25–34.

[94]LESSER, R.: Language in the brain: Neurolinguistics. In: An Encyclopaedia of Language. London – New York 1989, s. 371–421.

MATHESIUS, V.: O potenciálnosti jevů jazykových (1911). Přetištěno in: J. Vachek (ed.), U základů pražské jazykovědné školy. Praha 1970, s. 5–34.

Mluvnice češtiny, 2. Tvarosloví. Praha 1986.

Mluvnice češtiny, 3. Skladba. Praha 1987.

NĚMEC, I.: Lexikální význam ve světle teorie Pražské školy. SaS, 57, 1996, s. 218–225.

NEUSTUPNÝ, J. V.: On the analysis of linguistic vagueness. TLP, 2, 1966, s. 39–51.

PINKAL, M.: Vagheit und Ambiguität. In: A. von Stechow – D. Wunderlich (ed.), Semantik. Semantics. Berlin – New York 1991.

POLDAUF, I.: Podíl mluvnice a nauky o slovníku na problematice slovesného vidu. In: Studie a práce lingvistické 1. Praha 1954, s. 200–223.

PROCTER, M.: Semantic coding. The first scientific support system for the lexicography of the future. Cambridge Language Reference News, Nr. 1, 1994, s. 4.

SAUSSURE, F. DE: Cours de linguistique génerale. Paris 1916, cit. 1967. – Kurz obecné lingvistiky. Přel. F. Čermák. Praha 1989.

Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost. 2. vyd. Praha 1994 (zkr. SSČ).

STICH, A.: K pojmu jazykové kultury a jeho obsahu. In: Aktuální otázky jazykové kultury v socialistické společnosti. Praha 1979, s. 98–108.

SVENSÉN, BO: Practical Lexicography. Přel. ze švédštiny J. Sykes – K. Schofield. Oxford – New York 1993.

ŠČERBA, L. V.: Predislovije ko vtoromu izdaniju. In: L. V. Ščerba – M. I. Matusevič, Russko-francuzskij slovar'. 9. vyd. Moskva 1969, s. 6–9.

TRUBECKOJ, N. S.: Osnovy fonologii. Moskva 1960.

ULIČNÝ, O.: Citoslovce. In: Mluvnice češtiny, 2. Praha 1986, s. 239–250.

VACHEK, J.: Lingvističeskij slovar' pražskoj školy. Moskva 1964.

WITTGENSTEIN, L.: Philosophical Investigations. 3. vyd. Oxford 1967.

ZADEH, L.: Fuzzy logic and approximate reasoning. Synthese, 30, 1975, s. 407–428.

ZIMA, J.: Expresivita slova v současné češtině. Praha 1961.

 

R É S U M É

Lexem-Semem, seine Verwendungssphäre und Unbestimmtheitstypen

0. Der Zusammenhang der Lexikographie mit dem Aufbau quantitativ anspruchsvoller Korpora samt deren linguistischer Analyse im heutigen „elektronischen Zeitalter“ setzt einerseits – in der Richtung nach hinten – die in qualitativer Hinsicht befriedigende Ausgangstheorie, andererseits – in der Richtung nach vorne – die resultierende Vertiefung dieser Theorie und Verbreitung ihres Geltungsbereiches voraus. Dies betrifft vor allem die Semantik (Semasiologie) und Feststellung der Möglichkeiten (bzw. Beschränkungen) der Komputerisierung ihrer Strukturen (semantischer Klassen) und Kombinierbarkeit ihrer Komponenten.

 

1. Der erste, synthetische Teil des Beitrages faßt Lexem als Wertfeld (champ des valeurs), das sich durch drei hierarchisch abgestufte Lexemtypen und somit in der Hierarchie von drei Abstraktionsstufen manifestiert, auf.

Die Grundposition gehört hier dem monosemischen Lexem, dessen Mikrostruktur durch die Interdependenz der Lexemform und des Semems als Form- und Inhaltswerte gebildet wird. Es repräsen[95]tiert die eindeutige lexische Einheit („Lexie“), die sich als Typ und durch ihre Exemplare in primären Beziehungen zur außersprachlichen Realität befindet und sememisch identifizierbar ist. Deshalb bildet es auch die Voraussetzung der gesellschaftlichen Kommunikation.

Das Semem als sprachlich inhaltlicher Grundwert ist als Strukturbedeutung (hierarchische Konfiguration eines kategoriellen, eines integrierenden Sems und differentieller Seme), als Bedeutungstyp aufzufassen, der sich in den in Texten und Satzaussagen verwendeten Exemplaren als Referenz-, Kontextbedeutung manifestiert. Der Wirkungsbereich des Lexems-Semems äußert sich in vier Richtungen, und zwar in mentaler, kommunikativer, strukturell-systemhafter und normativer Hinsicht. Strukturelle und kommunikative Lexemaspekte sind komplementär und entsprechen der Text- und Systemorientierung des Lexems.

Der zweite und dritte Teil des Beitrages haben analytischen Charakter.

 

2. Jedes Lexem manifestiert sich in gewisser distributioneller Sphäre, die wir als Sphäre der Bedeutungs- und Kontextverwendung (l'aire sémantique) bezeichnen. Diese Sphäre ist beim monosemischen Lexem durch sein Semem (seine Intension) identifiziert und gewinnt durch die Menge ihrer Exemplare in abweichenden Kontexten gewisse Referenzextension. Die Verbindung eines Lexemexemplars mit verschiedenen Kontextexemplaren bildet Kollokationen, d. h. semantische kompatibele Verbindungen eines kollokierenden Lexemexemplars und eines Kollokats.

Die Kollokationsmenge hat 0-n Glieder je nach dem, ob es sich um eine offene oder geschlossene Exemplarklasse, um Mono- oder Polykollokabilität handelt. Zu den Aufgaben der Linguistik, insbesondere der komputionellen, die über ein reiches Material verfügt und es auch linguistisch verwerten soll, gehört die Feststellung semantischer Klassen in der Position des Kollokats und somit der Kollokationsparadigmen. Die Verwendungssphäre ist durch ein gewisses Grad der Homogenität oder Heterogenität (Termini x Interjektionen) und ein gewisses Dispersionsgrad, z. B. bei expressiven Wörtern oder Synonymen, kennzeichnet. Die Dispersion kommt einerseits im Rahmen eines einzigen Semems, und zwar auch bei Wörtern notionalen Charakters, durch verschiedene Stufen im Intervall Identität – Verschiedenheit, anderseits an der Grenze zwischen zwei Sememen zum Ausdruck.

 

3. Im dritten Teil werden vier Typen der Bedeutungsunbestimmtheit (Vagheit) angefürt. Die Bestimmung dieser Typen stimmt mit den Feststellungen im zweiten Teil überein. Es handelt sich also um die Offenheit der Semklasse eines Semems, um Stufen im Intervall Identität – Verschiedenheit entweder im Rahmen desselben Semems oder in Übergangszonen zwischen zwei Sememen und um pragmatische Aspekte der Lexeme. Diese linguistischen Feststellungen in der Verwendungssphäre der Lexeme entsprechen denselben der Fuzzy Logik, daß „the truth-values are fuzzy subsets of the unit interval“.

Slovo a slovesnost, volume 59 (1998), number 2, pp. 81-95

Previous Tomáš Hoskovec: Sedm let od obnovení činnosti PLK

Next Milan Hrdlička: K některým faktorům ovlivňujícím užívání předložek do a na v současné češtině