Od Eubúlida z Milétu k teorii vědeckého jazyka v současné lingvistice

Sabine Dönninghaus

[Discussion]

(pdf)

From Eubulides of Miletus to the theory of scientific language in contemporary linguistics

0. Úvodem[*]

Již před více než 2000 lety, v době antické filozofie, se člověk zabýval logickými problémy známými pod názvem paradox hromady, paradox holohlavého aj. (viz např. Materna, 2000). V tomto příspěvku se probírá souvislost mezi těmito problémy a fenoménem nazývaným vágnost, neurčitost ap. v teorii vědeckého jazyka na začátku 21. století. Základem studie je korpus dat, získaný z lingvistických časopisů Slovo a slovesnost (SaS), Naše řeč (NŘ) a Časopis pro moderní filologii (ČMF). V podstatě se omezujeme na textový žánr zvaný „odborný článek“, ale uvedeme i příklady z jiných textů a z každodenních kontextů.

Cílem je ukázat možnosti odlišení jazykové vágnosti od blízkých jevů, pokusit se definovat pojem vágnost, ukázat, ve kterých oblastech může být přirozený jazyk zkoumán jako vágní, jaké funkce má jazyková vágnost a co mluvčí motivuje k užití vágních výrazů. V popředí je otázka, ve kterých jazykových jednotkách můžeme najít vágnost a jakou roli vágnost hraje ve vědeckém jazyce. Přitom se pokusíme ukázat, že existují různé druhy vágnosti. Samozřejmě si nelze v rámci tohoto příspěvku všímat všech detailů a aspektů lingvistické diskuse o vágnosti. Odkazujeme proto na další články, monografie a sborníky zabývající se tímto tématem (viz např. Daneš, 1966, 1983, 1996, 1999, 2000; Dönninghaus, 2001, 2002a, b; Fries, 1980; Keefe – Smith, 1996; TLP, 1966; Pinkal, 1980, 1981, 1985a, b, 1991; Wolski, 1980; a mnoho dalších, o kterých se ještě zmíníme). Chceme také poznamenat, že tituly, které se nacházejí v seznamu literatury, představují jen velmi nepatrný výběr z nepřehledného množství vědeckých prací k tématu vágnosti a že není tady možné uvážit všechno, co bylo až do současnosti k tomuto tématu napsáno.

 

1. Vágnost ve všedních výrocích

Úvodem k diskusi o jazykové vágnosti si jako ilustraci vybereme příklad z kresleného vtipu Dilbert (MF Dnes, 9.11.2001, s. 15), skládajícího se ze tří obrázků s následujícími výroky mluvčího:

(1)	Zkus si někdy k tomu cukru dát trochu kafe, Alice. – Hehe, na to, jak to máš oslazený, se tváříš dost kysele. – Nechápu, jak to, že něco můžeš brát jako vtip třistakrát, ale už ne po tři sta první.

[202]Ptáme se, zda v tomto krátkém textu vůbec najdeme jazykovou vágnost, jsou-li snad všechny výrazy vágní, nebo, pokud tomu tak není, které výrazy v těchto výrocích mohou mít zmíněnou vlastnost. Čistě podle citu, intuitivně a bez bližší informace nebo determinace pojmu vágnosti považujeme za vágní především výrazy trochu (kafe), dost (kysele), popř. i kysele. Proč jsme oprávněni říci, že tyto výrazy jsou vágní? Mají tuto vlastnost také jiné výrazy, například cukr, kafe, resp. káva, máš (mít), vtip, třistakrát a další?

 

2. Logické paradoxy a jazyková vágnost jako předměty filozofického myšlení

Abychom odpověděli na výše uvedené otázky, nejprve si připomeňme, čím se kolem 4. století př. n. l. zabývali starořečtí filozofové. V té době se začínají mimo jiné vyrovnávat s logickými problémy, které úzce souvisejí s jazykovou vágností. Jedním z filozofů, který se stal známý tím, že se věnoval těmto problémům, je Eubúlidés z Milétu, současník Aristotelův. Eubúlidés narazil na problém vágnosti v rámci svého výkladu o logických klamných závěrech a paradoxech. Jeden z nejznámějších paradoxů, kterým se zabýval, je výše uvedený a – nejen mezi filozofy – dosti známý paradox hromady. K tomuto paradoxu byl Eubúlidés inspirován žákem Parmenida, Zénónem z Eleje, uvažujícím o podobném paradoxu již o jedno století dříve. Tyto paradoxy zveřejnil především jeden Eubúlidův žák, a to Diodoros Kronos, který učil dialektiku. Diodoros Kronos uvedl paradoxy do všeobecné filozofické diskuse. Východiskem jeho myšlení o logických paradoxech je úvaha, která už ukazuje konkrétní lingvistické souvislosti. Diodoru Kronovi jde totiž o praktickou použitelnost predikátů (viz k tomu např. Ballmer – Pinkal, 1983; Gullvåg – Naess, 1996; Szomolányi, 1986; Williamson, 1994).

Zatímco problém vágnosti ve starořecké filozofii souvisel s logickými paradoxy a byl výhradně omezen na diskusi o filozofických pojmech, teprve později se předmětem filozofického myšlení stala jazyková vágnost. Došlo k tomu na přelomu 19. a 20. století, když kolem roku 1879 vznikla moderní logika. Představitelé moderní logiky se snažili o přesný jazyk; a pro takový ideální jazyk byla ovšem jazyková vágnost překážkou. Proto byl vágní jazyk hodnocen záporně. Za základní milník můžeme považovat činnost známých filozofů, kteří vymezují počátek analytické filozofie jazyka. Jsou to práce Ch. S. Peirce (1902, 1905), B. Russella (1921, 1923a, b, 1926, 1971 [1924], 1983 [1919]) a G. Fregeho (1879, 1964 [1882], 1966 [1893], 1971, 1987 [1884]). Jejich pracím je společný tento názor: Logika je základem pro diskusi o vágnosti, a filozofové se mají pokusit konstruovat absolutně perfektní a přesný umělý jazyk. Takový ideální jazyk má umožnit vyhnout se nepřesnostem přirozeného jazyka.

Kladné nebo aspoň pozitivnější pověsti dosáhla jazyková vágnost, jakmile filozofové začali věnovat zvýšenou pozornost tzv. běžnému jazyku (anglicky ordinary language). Pod vlivem tohoto myšlenkového obratu vágnost již nebyla považována za překážku při vývoji ideální normy, nýbrž za normu samu. Jako normu popisovali kolem poloviny 20. století vágnost především M. Black (1937), L. Wittgenstein (1953) a F. Waismann (1945) (viz k tomu také Benjamin, 1939; Copilowish, 1939; Hempel, 1939). Jen o několik let později se datují počátky formálního popisu jazykové vágnos[203]ti. Základní novost v těchto počátcích spočívá v odklonu od tradiční a klasické logiky druhého řádu k logice třetího a vyššího řádu. S tím souvisejí práce L. Zadeha (1965) o tzv. fuzzy logic a práce J. A. Goguena (1969, viz k tomu také Rieger, 1977, 1981). Z perspektivy filozofie a aplikované matematiky se tímto tématem od počátku 50. let 20. století zabývá také St. Körner (viz např. Körner, 1955, 1966, 1970, 1971, 1975). Ve svých pracích předkládá návrh vyřešení problému nepřesnosti a vágnosti pojmů, který se používá ve filozofii vědy. Základem jeho přístupu je předpoklad existence „neutrální“ oblasti (zvaný „mediator“), umístěný mezi dvěma logickými pravdivostními hodnotami, který ale nemá odpovídat třetí pravdivostní hodnotě (viz k tomu také Daneš, 1983, s. 266). Podobný přístup předpokládá U. Blau (1978). Ten ale vychází z logiky tří hodnot, operuje příslušně komplexním formálním způsobem notace a soustředuje se především na kvantifikační výrazy přirozeného jazyka. Jako základní vlastnost přirozeného jazyka a jako předmět lingvistického zkoumání (především v rámci sémantiky) byla vágnost – nehledě k některým výjimkám – odmítána, dokud v evropské filozofii převládal realistický proud (do 19. století), a také teorie lingvistiky se jí odmítala zabývat.

 

3. Jazyková vágnost jako předmět lingvistiky

Lingvistická diskuse o vágnosti má svůj původ ve filozofii 20. století, a to v tehdy rostoucím zájmu o přirozený jazyk, tj. ve filozofii jazyka. Ačkoliv literatura k tématu vágnost a k podobným tematickým okruhům mezitím dosáhla značného rozsahu, definice a doména jazykové vágnosti není dosud přesně vymezena. Vágní jazykové výrazy jsou registrované a částečně pozorované kriticky – především v souvislosti s rétorickými technikami například v politice nebo v blízkých oblastech (viz např. Čejka, 1984; Daneš, 1983; Neustupný, 1966; Yusuf, 1990). Většina lingvistů je dnes chápe jako důležitý a kladně hodnocený prostředek vyjadřování. Všeobecně převládá názor, že vágnost je v mnohých komunikativních situacích potřebná a užitečná, že přispívá i k fungování samého jazykového systému. Vágnost je však poměrně málo analyzována na konkrétních jazykových příkladech, tj. na rozsáhlém empirickém materiálu.

Problém je diskutován v různých vědeckých oborech, nejen ve filozofii a lingvistice, ale také v matematice, výzkumu umělé inteligence, experimentální a kognitivní psychologii a dalších disciplínách. V lingvistice si nejvíce musíme všímat sémantických a pragmatických hledisek, dále je vyžadována komplexní sémiotická úvaha. Ale čím více se lingvista zabývá vágností, tím hůře nalézá východisko z „dilematu vágnosti“. To mimo jiné souvisí s vágností lingvistického metajazyka a modelů, které slouží lingvistickému popisu přirozeného jazyka. Na začátku jazykovědného výzkumu tohoto jevu je otázka: Co to je vágnost? Co považujeme za vágnost v užším a v širším slova smyslu?[1]

Můžeme konstatovat, že sám pojem „vágnost“ je vágní. V literatuře k tomuto tématu nalézáme kromě termínu vágnost (anglicky vagueness, německy Vagheit) také označení jako např. neurčitost, podurčitost, špatná určitost, neostrost, víceznačnost (poly[204]sémie), nepřesnost, nejasnost. V německy psaných pracích se jedná o Unbestimmtheit, Ungenauigkeit, Inexaktheit, Schlechtbestimmtheit a mnohé další. V rusky psané literatuře a v různých terminologických slovnících tomu odpovídají např. označení (semantičeskaja) neopredelennost’, neopredelennost’ značenija, diffuznost’, netočnost’ nebo razmytost’ predikatov. Celkově není jasné, jaký je vztah mezi těmito pojmy (a odpovídajícími fenomény), a je-li možné je od sebe přesně odlišit. Tak například můžeme chápat vágnost jako speciální případ sémantické neurčitosti (viz např. Pinkal, 1985b).

 

4. K rozdílu mezi sémantickou neurčitostí a vágností

O sémantické neurčitosti mluvíme, když se jazykovým výrokem odchýlíme od klasického logického principu dvou hodnot. To se stává, když není možné přiřadit větě jednu z pravdivostních hodnot „pravdivý“, nebo „nepravdivý“, a to v případě, že vezmeme v úvahu mimojazykové znalosti a že známe relevantní kontext. V případě sémantické neurčitosti máme vždy možnost – ale ne nutnost! – najít alternativní přesné vyjádření dosahu neurčitosti nebo nepřesnosti. (Jako sémanticky neurčitý je možné chápat například výraz někdy (ve smyslu něm. irgendwann) ve výše uvedeném výroku Zkus si někdy k tomu cukru dát trochu kafe,…) Sémantická neurčitost se může zakládat na vágnosti, ale také na víceznačnosti (angl. ambiguity; homonymie, polysémie), na porušení presupozice, na nadměrné informativnosti nebo na nedostatku informace, metaforičnosti atd.

Ale jaký je rozdíl mezi sémantickou neurčitostí a vágností? Proč můžeme chápat jazykový výraz jako někdy ve výše uvedeném vtipu jako sémanticky neurčitý, ale výrazy trochu kafe a dost kysele, resp. kysele jako vágní? Výraz někdy je teoreticky možné vyjádřit přesněji. V daném případě má význam ‘v jednom případě, v době, která následuje po vyslovení výroku’. Neurčitý je přesný okamžik vaření kávy a také celý časový rozsah platnosti tohoto výroku. Co se týká logického principu dvou hodnot, tady nevzniká otázka, od které chvíle je možné použít výraz někdy a od které chvíle to už možné není. Z hlediska extenze a intenze nejsou žádné problémy v dosahu reference temporálního adverbia někdy. Význam výrazu je tedy sémanticky neurčitý, ale bylo by možné ho vyjádřit přesněji. Jeho význam je beze všeho srozumitelný a je možné ho správně interpretovat.

U výrazů a) trochu (kafe) a b) (dost) kysele je situace jiná. Zde se setkáváme s vágností následující: výraz a) je vágní co do kvantity a b) co do kvality. V relevantním kontextu je obojí možné interpretovat bez problémů. Na rozdíl od slova někdy je ale potenciální spektrum přesného vyjádření plynulé. Spektrum přesného vyjádření má hranice, které není možné přesně vymezit. Přesnosti se můžeme přibližovat jen pomocí relevantního kontextu (na tom se zakládá teorie kontextu v lingvistice vágnosti), ale nikdy jí nedosáhneme. Jestliže vyloučíme kontext, tak v případě a) už nemůžeme přesně říci, kdy ještě můžeme použít trochu a kdy ho už použít nemůžeme. Můžeme také říci, že tu jde o případ extenzionální vágnosti kvantifikátoru. V případě b) pak máme extenzionální vágnost kvalifikátoru (kysele). Spektrum vágnosti výrazu kysele je modifikováno stupňovacím adverbiem dost.

 

[205]5. Jazyková vágnost a role pragmatických operátorů („linguistic hedges“)

Pragmatické operátory jako trochu, dost atd. označil americký lingvista G. Lakoff (1973) za tzv. linguistic hedges (něm. Heckenausdrücke/sprachliche Hecken). Takové hedges mají funkci „… to make things fuzzier or less fuzzy“ (Lakoff, 1973, s. 471). Podle Lakoffa tedy slouží k tomu, že zpřesňují predikáty nebo „učiní význam mlhavějším“ (Daneš, 2000, s. 84), tedy zvyšují nebo snižují jejich míru vágnosti. Ze stylistického hlediska mají ještě jiné funkce, např. funkci zmírňování platnosti výroku atd. Můžeme je považovat za „metajazykové predikáty“ (Čejka, 1984, s. 28). V současné lingvistice jsou zkoumány v různých kulturních okruzích a v různých kontextech a dnes již existuje dosti velké množství teoretických a praktických studií, ve kterých se tzv. hedges a hedging definují nejen ve smyslu Lakoffově, ale rozvinutěji a částečně úplně jinak (viz např. Čejka, 1984; Daneš, 1996, 1999, 2000; Hübler, 1983; Hyland, 1998; Markkanen – Schröder, 1997; Zadeh, 1972). Někdy jsou hedges označovány jako degree words (Bolinger, 1961, 1972) nebo „intenzifikační částice“ (PMČ, s. 338, 359). Jednotná teorie těchto slov dodnes neexistuje a jevy zvané „hedges“ představují poměrně široký prostor pro další empirický výzkum.

V souvislosti s výše uvedeným příkladem lze říci: Dosah neurčitosti jazykových výrazů trochu a (dost) kysele nemá jasnou strukturu. Tyto výrazy mají několikeré čtení. Ale není je možné absolutně upřesnit, protože hraniční dosah výrazu není ostrý. V případě kvantifikátoru trochu je neostrý dosah výrazu omezen představou prototypického šálku (na kávu), který čtenář vidí v kresleném vtipu v ruce mluvčího. V případě kvalifikátoru je hraniční dosah výrazu omezen mimojazykovými znalostmi o tom, že víme, jak vypadá člověk, který „se tváří kysele“, tzn. že umíme interpretovat mimiku člověka a poznávat z ní emoce.

Na příkladu výše uvedených výrazů jsme krátce ukázali, jak je možné od sebe rozlišit sémantickou neurčitost a vágnost a jakou funkci mohou hrát tzv. linguistic hedges. Nyní se však věnujme otázce, jak je možné definovat sám pojem „vágnost“.

 

6. Určení pojmu „vágnost“

Specifikace pojmu „vágnost“ opravdu není lehký úkol. Existuje velké, nepřehledné množství filozofických a lingvistických chápání a definování vágnosti. Navíc je třeba vzít v úvahu skutečnost, že různé definice jsou si podobné, často není jasné, do jaké míry je možné je považovat za totožné. Abychom mohli blíže analyzovat vágní výrazy přirozeného jazyka, pokusme se je najít v autentických textech. To znamená, že vybereme intuitivní a introspektivní přístup.

Diferencovat musíme mezi vágností jako vlastností systému, tzn. vágností langue, a vágností jako vlastností konkrétních jazykových výroků, tzn. vágností parole. Kromě toho je nutné používat rozlišení mezi všeobecnou sémantickou neurčitostí, obecností, vágností, jinými formami víceznačnosti (angl. ambiguity;[2] homonymií, polysémií) a dalšími příbuznými pojmy. Zásadně musíme rozlišovat mezi všedním chápáním a filozoficko-lingvistickou charakteristikou těchto pojmů.

[206]Všední chápání se vztahuje k nedostatku specifické informace v rámci komunikační situace. Podívejme se na jeden příklad z anglického lingvistického textu, ve kterém je vágnost tematizována, ale není vlastním objektem výzkumu:

(2)	… before we have constructed a linguistic theory we can only have certain vaguely formulated questions to guide the development of the theory (Chomsky, 1975, s. 61).

V daném příkladu vágnost spočívá v nedostatku informace, tzn. otázky nejsou specifikovány. O běžné pochopení vágnosti jde také v následujícím příkladě:

(3)	Nejde však jen o vágní představu (Krčmová, 2000, s. 63–67, 70).

Tady se jedná o vágnost představy, tj. o psychologický jev, který není specifikován a není determinován příznaky. Již tyto dva příklady svědčí o různém chápání vágnosti a o různých objektech, kterým člověk může přiřazovat vlastnost „vágnost“: a) vágnost jako nejasný způsob vyjadřování, b) vágnost jako psychologický fenomén.

 

6.1. Vágnost z různých perspektiv

Východiskem diferenciace různého lingvistického pojetí vágnosti je všeobecná sémiotická představa, která se opírá nejen o binární model znaku F. de Saussura, ale také o model Ch. S. Peirce a o rozlišování významu a smyslu u G. Fregeho. Z tohoto hlediska je možné chápat vágnost nejen jako intenzionálněsémantickou vlastnost všech znaků přirozeného jazyka, ale také jako extenzionálněsémantickou vlastnost.

Jeden pojem vágnosti, na základě kterého vznikají logické paradoxy, je tzv. vágnost krajního případu, která vede – podle G. Fregeho – k inkoherenci přirozeného jazyka. Podle mínění Fregeho vágní pojmy nejsou pojmy, ale nanejvýš „zdánlivé pojmy“, protože se jim nedostává význam i protože na ně nelze používat zákony a principy klasické dvouhodnotové logiky. Pro závaznou sémantickou teorii to má zřejmý velký význam. V takové teorii u každého jazykového znaku musí být možné určit jednoznačný význam, aby jazyk mohl plnit své funkce. V krajních případech vágních výrazů jednoznačně určit takový význam ale možné není.

Možným původem vágnosti jsou jednak omezené schopnosti lidské percepce (nejen přirozené schopnosti, ale také schopnosti uměle zdokonalené s pomocí měřicích přístrojů). Vágnost je tady založena na neadekvátnosti metod měření, tzn. na nedostatku vědění a nedostatečných percepčních schopnostech člověka. Z tohoto hlediska je možné vágnost označit jako epistemický fenomén. To znamená, že se vágnost projevuje nejen v myšlení a v řeči člověka, ale také v lidském vnímání světa a možná že kromě toho ve světě samém. V posledním případě – v případě vágnosti samého světa – je možno mluvit o tzv. ontologické vágnosti. Za příklady ontologické vágnosti můžeme považovat fyzické objekty jako např. části těla, mraky, hory, řeky a také psychické stavy jako např. život, smrt, sen, a také vzpomínky, dojmy, myšlenky, představy atd. Všechno toto „mimojazykové“, co je charakterizováno nepřesnými hranicemi, člověk vnímá pomocí svých smyslových orgánů, a je z ontologického hlediska vágní. Diskuse o tom dosud není ukončena. Z jedné strany se předpokládá, že vágnost je především odůvodněna omezenými schopnostmi lidského vnímání, tzn. epistemicky, a že „přirozený jazyk“ sám o sobě je vágní. Z druhé strany vágnosti věcí odpovídá vágnost jazyka. [207](K rozlišení mezi ontologickým a epistemickým pojetím vágnosti viz např. Wheeler, 1975, s. 369–373.) Proti ontologickému pojetí vágnosti se vyslovil kupříkladu B. Russell (1923a, b).

Ale jazyková vágnost nespočívá jenom v tom, že nejsme schopni vnímat přesný nebo nepřesný svět a že nejsme schopni vyjadřovat přesně to, co jsme vnímali. Vágnost spočívá také v tom, že v určitých případech nejsme schopni rozhodnout, spadá-li něco do extenze jazykového výrazu, nebo ne. V různých případech vágnosti by každé rozhodnutí často bylo jen arbitrární. Z tohoto hlediska je možné chápat vágnost jako extenzionální vlastnost přirozených znaků.

Jazykové znaky jsou intenzionálně vágní, když není možné určit přesně všechny sémy výrazu, tzn. když je neurčitost v intenzi nějakého znaku. Protože intenze znaku spolurozhoduje o extenzi znaku, intenzionální vágnost vede k extenzionální vágnosti. Intenzionální a extenzionální vágnost je možné označovat jako sémantickou vágnost.

Kromě toho můžeme ještě mluvit o pragmatické, přesněji: ilokuční vágnosti. Z hlediska pragmalingvistiky je jazyková vágnost problém užívání jazyka a interpretace jazykových výrazů při zpracovávání jazyka. Míra pragmatické či ilokuční vágnosti podle Sökelanda (1980, s. 35) závisí na ilokučních indikátorech výroku a na tom, jestli a jak výrazné a jednoznačné tyto indikátory jsou. O pragmatickou či ilokuční vágnost jde, když ilokuční indikátory výroku jsou jen slabě vyjádřeny. (Jako příklad můžeme tady uvést větu deklarativní, která může být zamýšlena jako tvrzení, oznámení, zpráva nebo předpověď.) Ilokuční vágnost se tímto způsobem dostává do úzké souvislosti s diskusí o implicitnosti řeči. Tvoří hledisko přeneseného užívání jazyka a posunuje diskusi o vágnosti do blízkosti „lingvistiky lži“ H. Weinricha (1966) (viz k tomu také Dönninghaus, 1999, s. 46–74, 153). Přitom vágnost tady z jedné strany znamená nepřesnost ve smyslu nedostatečné informace, z druhé strany znamená ilokuční víceznačnost (srov. např. hrozby/výhrůžky, které jsou myšleny jako slib). Mluvčí nebo autor textu může tyto formy pragmatické vágnosti užívat, aby se vyhnul odpovědnosti za ilokuční funkci svého výroku a svedl odpovědnost za interpretaci na recipienta výroku. Vágnost ale není sémantický nedostatek přirozeného jazyka. K takovým nedostatkům patří např. nejasné jazykové výroky, které slouží ke komunikačnímu mlžení a klamání.

Vágnost (v intenzionálním smyslu) může být kromě toho vlastností vědeckých termínů i vědeckého jazyka (metajazyka) v celku nebo může být vlastností lingvistických modelů popisu jazyka a jeho kategorií. V takovém případě je metafenoménem, který vyplývá z toho, že sám jazyk je rezultátem abstrakcí (viz např. Sgall, 1990) a že lingvisté tuto abstrakci mohou popisovat jen abstrakcí (metajazykem a lingvistickými modely popisu, jako např. známým modelem centrum – periférie Pražské školy). K vysvětlení pojmu „meta-vágnosti“ uvádím některé příklady z lingvistických textů:

(4)	Termín obecná čeština, často užívaný v české lingvistice posledních desetiletí, … byl a je bohužel vágní (Krčmová, 2000, s. 63).
(5)	Hranice vědeckého stylu jsou totiž mnohem vágnější a udat přesné charakteristiky vědeckého stylu jako celku se při značné žánrové diferenciaci vědecké komunikace stává více méně problematické (Slezáková, 2000, s. 106).
(6)	Povahou věci je dáno, že ve vymezení jazykové normy je vždy určitá míra neostrosti, vágnosti; … (SaS, 61, 2000, s. 102).
[208](7)	Jednotlivé funkční styly nejsou totiž absolutní a popisy řady stylistických jevů i kategorií mají svá vágní místa (fuzzy edges) (ČMF, 75, 1993, s. 55).

V těchto příkladech se jedná o vágní odborný termín, o nepřesné hranice mezi vědeckým a jinými funkčními styly, o vágnost jazykových norem a o nepřesnost stylistických jevů řeči. Pohybujeme se tedy v rovině popisu, která je řeči nadřazená, tzn. v rovině metajazyka. Metafenoménem je vágnost i v lingvistické koncepci asymetrie (viz např. Karcevskij, 1974 [1929]). S vágností jako jevem metaroviny se setkáváme také v představě o struktuře lexikálního pole v strukturální sémantice i v analýzách různých funkčněsémantických kategorií jako personálnost, modalita, temporálnost, gradace, kvantifikace atd., které popisuje pražská teorie ‘centrum – periférie’ (k tomu viz např. TLP 2, 1966).

 

6.2. Sémantická vágnost nebo víceznačnost

Sémantickou vágnost a víceznačnost (polysémii) od sebe můžeme rozlišovat tím, že při víceznačnosti (polysémii) volíme takový význam, aby byl celý výrok srozumitelný a aby se dalo výroku rozumět tak, jak ho mluvčí zamýšlel. Z několika různých potenciálních sémémů musí posluchač jeden sémém vybrat. V případě vágnosti je to možné jen do určitého stupně. Když má jeden výraz dva nebo více významů, je polysémní, ale nemusí být zároveň vágní (srov. Pinkal, 1985b, 1991). V případě vágnosti může mít jeden výraz také několik významů. Ale na rozdíl od čisté víceznačnosti není v případě vágnosti jasné, spadají-li nějaké interpretace (smysly) ještě do významového dosahu výrazu, nebo ne. To znamená, že jazykový výraz může být zároveň víceznačný a vágní. U polysémie je více méně jasné, jaké a kolik významů spadá do významového dosahu výrazu a jak výraz interpretovat z hlediska posluchače. Jinými slovy: Když v textu není jasné, jaké a kolik významů a interpretací je možné přiřadit jednomu výrazu, jedná se o vágnost. Tzn. určitou množinu významů lze přiřadit, ale část (krajní případy, které jsou také vágní) se nedá přesně určit. K různým syntaktickým a sémantickým testům, pomocí kterých je možné rozlišovat mezi vágností a jinými jevy neurčitosti, ale kterými se v rámci tohoto příspěvku nemůžeme zabývat, viz např. Pinkal (1980, 1985a); Zhang (1998) a Bosch (1979).

Výše popisované poměry je možné abstraktně znázornit následujícím grafickým způsobem:

 

[209]Poznámka: význam (= něm. ‚Bedeutung’), obsah (= něm. ‚Inhalt‘); počet významů, které je možné přiřadit víceznačnému výrazu (např. slovu) je samozřejmě neomezený. Přiřazení významů 1–3 nebo obsahů 1–5, označované cifrou, slouží zde jen pro názornost.

 

Pro víceznačnost všeobecně platí – aspoň v ideálním případě –, že je možné udat veškeré významy. (Tak např. k lexému hlava ve slovníku najdeme následující sémémy nebo významy: 1. horní část lidského těla, 2. sídlo rozumu, myšlení, nadání, paměti, vůle, 3. život 2, 4. člověk 1, jednotlivec, 5. kdo je v čele něčeho, vedoucí osobnost; vůdce, 6. věc podobající se tvarem hlavě, 7. kapitola atd., SSČ 1994, s. 94.) Přitom nesmíme zapomínat na to, že i víceznačné výrazové jednotky nebo výrazy samy o sobě jsou vlastně charakterizovány nepřesnými hranicemi. Schematicky to lze zobrazit takto:

 

 

Kromě toho je počet možných kontextů (potenciálně) nekonečný. Při vágnosti existují krajní případy, o kterých není jasné, jestli na základě plynulosti a potenciálně nekonečně velkého počtu možných interpretací ještě spadají pod význam výroku nebo ne (klasický příklad: velký, malý atd.). Též víceznačné výrazy jsou – jak to znázorňuje obrázek nahoře – z určitého hlediska vždy sémanticky vágní. Vágní výrazy ale nejsou vždy také víceznačné. Existuje tedy jednostranný vztah inkluze mezi víceznačností a vágností, přičemž víceznačnost v každém případě zahrnuje vágnost, vágnost ale ne v každém případě znamená víceznačnost. Vztahy nelze obrátit.

V komunikační praxi je nutno víceznačnost vyřešit. Je nutné, aby jazykový výrok, který obsahuje víceznačný element, byl srozumitelný (je např. nutné určit, má-li výrok [210]nebo slovo hlava význam ‚vůdce’, ‚horní část lidského těla’ nebo ‚kapitola’). V případě vágnosti není vyřešení mnohonásobného vztahu mezi interpretací (obsahu), významem (sémému) a výrokem možné. Obyčejně to také není nutné. Na základě kontextu se recipient při interpretaci výroku rozhoduje, jaký je možný a nejpravděpodobnější význam a dosah lexikálně víceznačného výrazu.

 

7. Vágnost ve vědeckém jazyce

Když se podíváme na to, co je napsáno ve stylistických příručkách k odbornému stylu,[3] najdeme například tyto formulace: Základní vlastnosti vědeckých textů a akademického diskurzu jsou přesnost, určitost a jednoznačnost (srov. von Hahn, 1983; Roelcke, 1999). F. Daneš v knize Jak napsat odborný text však píše: Je nepochybně pravda, že ve vědeckém článku … se právem očekává dosažitelné maximum přesnosti (exaktnosti) a jednoznačnosti. Avšak už právě užité výrazy dosažitelné a maximum napovídají, že nejde o vlastnosti ve smyslu absolutním, nýbrž o jevy povahy relativní (Daneš, 1999, s. 217). V běžných představách o vědeckém textu se obyčejně vágnost neočekává.

Ale podívejme se na některé příklady z lingvistických časopisů: Nápadný je například název Časopis pro moderní filologii. Můžeme se zeptat: Co to znamená moderní? V daném kontextu o tom samozřejmě máme představu, protože víme, že se na univerzitách dají studovat takové obory jako například anglistika, romanistika atd. na rozdíl od klasické filologie, která se zabývá starou řečtinou nebo latinou. Ale vezměme jiný příklad:

(8)	Jeden z hlavních trendů v současné lingvistice je jednoznačně orientován na tvorbu jazykových korpusů elektronicky uložených dat, které umožňují studium nejrozmanitějších aspektů jazyka na rozsáhlém materiálu (SaS, 61, 2000, s. 190).

Můžeme zde najít vágní výrazy, nebo je všechno formulováno přesně? Podívejme se na další příklad:

(9)	Otázce takzvané abstraktnosti francouzského jazyka věnovali lingvisté v několika posledních desetiletích poměrně značnou pozornost (NŘ, 80, 1998, s. 75).

Už v těchto dvou příkladech najdeme dost velké množství vágních výrazů. Vágní je například jeden z hlavních trendů, protože se nedá přesně určit, jaké trendy v lingvistice patří k tzv. hlavním nebo nejdůležitějším. Vágní je také proto, že má kontinuitní spektrum přesnosti vyjádření. Nejsme tedy schopni ve všech případech říci, patří-li nějaké lingvistické hnutí k tomuto trendu, nebo ne. (Tím spíš, že není možné sestavit úplný seznam všech lingvistických trendů. Kromě toho vzniká otázka, od kterého okamžiku je možné označovat něco jako trend a nejen jako výzkumnou oblast.) Nehledě ke všem imanentním znakům vágnosti, lze konstatovat: Tvrzení obsahujícímu výraz Jeden z hlavních… není možné přiřadit žádnou z pravdivostních hodnot, tzn. „pravdivý“ nebo „nepravdivý“. Do určité míry hranice mezi tzv. hlavními a tzv. vedlejšími trendy v lingvistice by byla arbitrární.

[211]Podívejme se na výraz v současné lingvistice. Co to znamená: současné? Jaký přesný význam a smysl můžeme přiřadit tomuto výrazu? Jak ho můžeme interpretovat? –Význam zpřesňuje datum publikace: Vědecký článek, ke kterému patří výraz současné, vyšel v roce 1998, napsán byl pravděpodobně více méně o 6–12 měsíců dříve. Čtenář (lingvista) rozumí tomuto výrazu bez problémů. Ale kdybychom se zeptali různých čtenářů, jak mu rozumějí, možná, že bychom dostali velmi různé odpovědi.

Jděme dále k výrazu jednoznačně orientován… Výraz jednoznačně znamená, že mluvčí jasně ví, že je to přesně tak, jak říká. Tento výraz tady má intenzifikační funkci a je z jistého hlediska více méně redundantní. Kdyby bylo napsáno pouze Jeden z hlavních trendů v současné lingvistice je orientován na…, neměli bychom ve výrazu je orientován žádnou sémantickou vágnost, jenom tu vágnost, která je imanentní všem referenčním znakům přirozeného jazyka. Intenzifikátor jednoznačně je relativní (podmíněný). Vzniká otázka, jaký je rozdíl mezi jednoznačně a nějakým antonymem jako nejednoznačně nebo jinými stupni/mírami jednoznačnosti, například docela, zcela jednoznačně, relativně jednoznačně atd. Kde začíná „jednoznačnost“ a kde končí? Obecně lze říci, že příslovce, kterými označujeme kvalitativní vlastnost procesu nebo činu a která záleží v subjektivním ocenění, např. Teorie informace se rychle rozvíjí, jsou sémanticky vágní.

Podívejme se na další výraz ve výše uvedené větě: … které umožňují studium nejrozmanitějších aspektů jazyka na… Máme tady třetí stupeň přídavného jména rozmanitý ve funkci elativu. Funkcí elativu je vyjadřovat velmi vysoký stupeň nějaké vlastnosti. Gradace pomocí elativu je absolutní a nezávisí na srovnání. Z tohoto hlediska bychom mohli říci, že výraz nejrozmanitějších nemůže být vágní, protože má absolutní význam. Ale vidíme, že to tak není, protože má kontinuitní spektrum přesného vyjádření. Není jasné, kde největší rozmanitost začíná a kde končí. Výraz nejrozmanitějších tedy můžeme chápat jako sémanticky vágní.

Jdeme dál k výrazu na rozsáhlém materiálu. Co to je rozsáhlý (materiál)? Přídavné jméno rozsáhlý je určitě vágní, a to sémanticky, tzn. intenzionálně a extenzionálně. Není jasné, jaký má materiál být, abychom o něm ještě mohli říci, že je rozsáhlý. Použitelnost výrazu není omezena přesnými hranicemi.

Obrátíme se k větě (9): Je tady kvantifikátor několika vágní? V tomto kontextu není možné jej úplně upřesnit, protože jeho sémantické spektrum vyjádření je plynulé a neomezené. Několika může označit ‘tři’, ‘čtyři’, ‘pět’ nebo více. Recipient textu tady nemá žádný podklad k tomu, aby si mohl ověřit, o kolik desítek let se jedná. Proto kvantifikaci s indefinitními numeralii jako několik považujeme za vágní (viz k tomu např. Channell, 1994; Dönninghaus, 2002; Jachnow, 1998).

V případě adverbia poměrně jde o tzv. linguistic hedge (viz výše). Funkce pragmatických operátorů vysvětlil G. Lakoff na příkladu stupňovacího příslovce nebo tzv. hedge velmi (angl. very). Jeho definice tzv. hedges (příspěvek z roku 1972/1973) i vyjmenovaný seznam jazykových jednotek, které mohou fungovat jako hedges, je neúplný a chybí v něm struktura a pořádek. Jednotná definice tzv. hedges dosud neexistuje. Přesněji určit tyto jednotky a rozdělit je podle funkcionálních poznámek do kategorií se pokusili např. Čejka (1984) a Pinkal (1985a). Do současnosti je pojem hedge ale [212]rozšířen do různých směrů. V rámci lingvistického výzkumu zdvořilosti a zkoumání vědeckého jazyka (řeči) je popisován jako podstatný element komunikativně-pragmatických a rétorických strategií (viz k tomu např. Hyland, 1998; Markkanen – Schröder, 1997; Daneš, 1999, 2000 aj.).

Adverbia poměrně patří jako asi, dost, podstatně, poněkud, relativně, trochu, velmi a mnoho další k těm pragmatickým operátorům, které se používají v oblasti funkčně-sémantické kategorie gradace (něm. Graduierung, Gradualität). Splňují stupňovací funkci a modifikují míru stupně kvalitativní vlastnosti. Některé z tzv. hedges působí jako intenzifikátory kvalitativní vlastnosti a vyjadřují vysokou nebo vyšší míru vlastnosti (jak např. anglické slovo very), kdežto jiné hedges působí jako deintenzifikátory a vyjadřují malou nebo menší míru vlastnosti.

V případě českého slova poměrně postupuje relativita stupňované vlastnosti do centra pozornosti (viz k tomu také Pinkal, 1980). Použitím tohoto „hedge“ autor ve výše uvedené větě zdůrazňuje, že přiřazení vlastnosti značný (… věnovali poměrně značnou pozornost) spočívá na srovnání a na znalosti srovnatelných entit. Tím způsobem se zvyšuje míra autority celého výroku. Současně autor tímto „opatrným“ stupňováním zmenšuje míru své osobní zodpovědnosti za propozici, protože tím je stupňování méně kategorické. Především v hodnotících výrocích, které se v psaném vědeckém diskurzu často vyskytují, plní konstrukce s hedges jako poměrně rétorickou a strategickou funkci. Sama míra vlastnosti tady diskutované jednotky výroku se při tom nemění.

Podívejme se ale na následující příklady (uvádíme je ve zkrácené formě):

(10)	Konec našeho století přináší oživení zájmu o … (SaS, 61, 2000, s. 110).

V tomto případě není možné přesně říci, kdy konec století vlastně začíná a kdy končí. Rozsah tolerance temporálního výrazu je plynulý a nemá ostré hranice. Něco podobného lze říci o výrazech dnes a více méně lingvistická disciplína v následujících větách:

(11)	Sociolingvistika se dnes nejčastěji… chápe jako více méně lingvistická disciplína, … (ČMF, 82, 2000, s. 1).
(12)	V dnešní angličtině… […] … dnes má označení (ČMF, 82, 2000, s. 36).

Vztah vyznačených jazykových jednotek k referentu není možné docela přesně určit. Kdy se dá ještě říci dnes, resp. dnešní a kdy už to není možné? V kterém případě je možné nějakou disciplínu označovat jako lingvistickou a v kterém případě nějaký obor nebo proud apod. možno vlastně označit za disciplínu? Jsou to všechno případy výše uvedené intenzionální a extenzionální vágnosti.

Obzvláště jasně se vágnost objevuje nejen v sémantickém poli temporálnosti, ale také v oblasti kvantifikace, přičemž se obě oblasti často překrývají; viz např.:

(13)	V analyzovaném textu se často setkáváme s … (ČMF, 82, 2000, s. 27).
(14)	Na často diskutovanou otázku … (ČMF, 82, 2000, s. 27).
(15)	Tuto problematiku řeší již dlouho výzkumný tým … (SaS, 61, 2000, s. 11).
(16)	Uplynula bezmála tři desetiletí od chvíle, kdy … (NŘ, 81, 1998, s. 61).
(17)	Mnoho těchto slov obohatilo českou lexikální zásobu … (NŘ, 81, 1998, s. 65).
(18)	…, mnohé lingvistické disciplíny spojuje dlouhodobé úsilí o vypracování … klasifikace stylů, textových typů, žánrů apod. (SaS, 61, 2000, s. 4).

[213]Vágní je v posledním výroku také zkratka apod. Podobné výrazy najdeme nejen v akademickém diskurzu ve vědeckých článcích a knihách, ale také ve slovnících, a to v explikacích významu lexikálních jednotek (srov. k tomu Nedaškovskaja, 1990). Patří k metadiskurzivním prostředkům označeným jako klasifikátory, jejichž funkcí je označení podobnosti. Jsou typické pro vědecké vyjadřování v disciplínách empirických. Co se týče výše uvedeného příkladu, spektrum „podobných“ objektů není vymezeno přesnými hranicemi. To znamená, že výraz apod. (a podobně) stejně jako klasifikátor atd. (a tak dále) a další, se kterými se často setkáváme v psaném vědeckém diskurzu, je sémanticky vágní. Srov. také:

(19)	Podobné německé párové souhlásky se od sebe liší ve spisovné výslovnosti i znělosti, … (ČMF, 82, 2000, s. 24).

Totéž platí pro výrazy často, dlouho, mnoho, které jsou hodně frekventované v akademickém diskurzu; lze také říci, že je „často“ najdeme ve vědeckých textech.

O klasické případy vágnosti jde v následujících příkladech, které Pinkal (1985b) popisoval v rámci své sémantické teorie vágnosti jako věc názoru a označoval výše uvedeným německým termínem Relativität:

(20)	V tomto krátkém příspěvku … (ČMF, 82, 2000, s. 50).
(21)	… úzce související s … (NŘ, 81, 1998, s. 62).
(22)	… společným rysem byla vysoká podobnost výkladu… (SaS, 61, 2000, s. 134).

Velmi zajímavé pro analýzu vágnosti ve vědeckém jazyce jsou také výrazy, které patří do funkčně-sémantického pole personálnosti (rusky personal’nosť, něm. Personalität). K součástem funkčně-sémantické kategorie ‘personálnost’ patří všechny výrazové prostředky přirozeného jazyka, které se používají při vztahování na osoby. K těmto prostředkům řadíme různé nominální výrazy a vlastní jména, zájmena, různé deiktické morfologické elementy a také prozodické vlastnosti. O jednotkách kategorie ‘personálnost’ se také mluví v příspěvcích k modalizaci akademického diskurzu a ke zkoumání tzv. hedges (viz k tomu např. Čmejrková – Daneš – Světlá, 1999; Daneš, 2000; Dönninghaus, 2002a, b).

Srovnejme k tomu následující příklady:

(23)	… se často setkáváme s … (ČMF, 82, 2000, s. 27).
(24)	Svým výkladem jsme chtěli ukázat, že normu lze chápat jako … (SaS, 61, 2000, s. 107).
(25)	Zdrojem spisovné normy je naše zkušenost se spisovným územ … (SaS, 61, 2000, s. 107).

Tady není možné přesně určit, kdo ještě patří do skupiny lidí, která „se často setkává“ s nějakým v tomto článku popsaným jevem. Totéž lze říci o výrazech lze a naše. Kdo vlastně patří do skupiny lidí, kteří „chápou něco jako něco“ a kdo patří do skupiny, kterou je možné označovat jako „naše“? V takových příkladech jde o vágnost v poli personálnosti, tj. o strategii, kterou používají badatelé z různých důvodů (srov. k tomu např. Markkanen – Schröder, 1997; Daneš, 2000; Hoffmannová, 2001). Chceme tady zdůraznit, že není vhodné hodnotit personální vágní výrazy záporně, protože pro badatele je důležité být součástí vědecké komunity. Ale podrobnější analýza této strategie by již byla tématem dalšího výzkumu.

 

[214]8. Důvody pro používání vágních výrazů v akademickém diskurzu

Bližší pohled na konkrétní příklady z akademického diskurzu ukazuje, že v něm najdeme celou řadu vágních jazykových výrazů různé formy a různého stupně vágnosti. Jaké jsou důvody pro používání vágních výrazů ve vědeckém jazyce (a v jazyce vůbec)?

Některé okolnosti, které mohou vést vědeckého autora k použití vágního vyjádření, uvádí Daneš (1999, s. 217). Podle něho „v měření fyzikálních i jiných veličin je jistý stupeň nepřesnosti nutně přítomen. Jindy zase přesně změřit, zjistit, určit, stanovit, po různých stránkách kvantifikovat nějakou veličinu … z objektivních příčin dosud přesně nedovedeme, neumíme – často je to dáno samotnou povahou zkoumaného jevu, např. když daná situace není (ještě) jasná“ (tamtéž). V posledním případě to znamená, že jen vágní a nepřesný jazyk je vhodný přiměřeně vyjádřit ontologickou vágnost, která člověka obklopuje. Ve vágnosti vědeckého jazyka se ukazuje, že člověk nemá k dispozici absolutně přesné měřicí přístroje, aby mohl zachycovat a pochopit svět přesně. V tom případě je a musí být jazyk vágní z epistemických důvodů. Důležitá příčina vágnosti v jazyce jsou jistě omezené percepční schopnosti člověka. S tím souvisí kognitivně-neuronální potenciál. Kdyby se člověk vždy snažil mluvit absolutně přesně, potřeboval by více kognitivní energie, a kdyby byl sám jazykový systém absolutně přesný, jednoznačný a symetrický, potřeboval by člověk mnohem větší slovní zásobu, tzn. nedostižně více lexikálních jednotek.

Sám autor vědeckého textu může být nejistý nebo nemá dost znalostí o něčem, protože nemohl přečíst absolutně všechno, co bylo napsáno o tématu, kterým se zabývá. Vágní výrazy tak svědčí o nejistotě a také o opatrném používání přesných dat. Poněvadž na propozici vágně formulovaných výroků lze hůře útočit a vyvracet ji než na propozici přesných výroků, můžeme tedy vágnost ve vědeckých textech považovat za podstatnou součást rétorických strategií a taktik. Vágnost slouží k tomu, aby byla propozice přijatelnější.

Vágní výrazy se v akademickém diskurzu kromě toho používají, když „uvedení přesného údaje nepokládáme v dané situaci či souvislosti za nutné, potřebné, relevantní (i když jej známe)“ (Daneš, 1999). Protože jsou obvykle používané v relevantním kontextu, jsou vágní výrazy srozumitelné. Pojem „kontext“ je chápan jako konstrukt skládající se z nejrůznějších faktorů, například komunikační situace, čas a místo, neverbální a paraverbální jevy, různé druhy vědomí, intencionální stav mluvčího a posluchače, různé sociální faktory atd. Tím, že adresát kontext zná, je vágnost jazykových výrazů obvykle vyřešena nebo se necítí. V případech, kde znalost kontextu vágnost nevyřeší, mluvíme o tzv. „otevřené interpretaci“. Tuto funkci jazyka využíváme jako rétorickou strategii.

Kromě toho v akademickém diskurzu můžeme podle Daneše (1999) mít „některé své důvody pro neuvedení přesného údaje …, např. taktické (konkurence!)“. Nesmíme zapomínat na to, že vágnost slouží k flexibilitě přirozeného jazyka (podobně jako víceznačnost). To také souvisí s kognitivními schopnostmi jednotlivce.

Další důvod pro používání vágních výrazů může být nedostatek prostoru ve vědeckých článcích. Vágní výrazy jsou často kratší než přesné výrazy. Pokud se týká speciál[215]ního druhu textu „vědecká recenze“, tady vágní výrazy plní ochrannou funkci a jsou prostředkem zdvořilosti. Totéž platí, možná jenom v menší míře, pro vědecký jazyk obecně.

 

9. Závěrem

Na závěr můžeme konstatovat, že vágnost v žádném případě nesmí být hodnocena jen záporně. Plní důležité funkce v každodenní i vědecké komunikaci a je základní vlastností přirozeného jazyka a jeho lingvistického popisu. Z hlediska zpracování informace má vágnost ekonomickou funkci. Ze sociopragmatického a psycholingvistického hlediska je vágnost obvykle do určitého stupně minimalizována kontextem a znalostmi posluchače. My ji tedy obyčejně necítíme. Jako zápornou vlastnost používání jazyka ji cítíme jenom tehdy, když má mluvčí v úmyslu skrýt nějakou informaci nebo skrýt své neznalosti. V tom případě funguje způsobem „nechci lhát, proto neřeknu všechno“. Na naší „cestě“ od Eubúlida z Milétu, jeho úvah k logickým problémům, k dnešní teorii vědeckého jazyka jsme se dotkli velkého množství problémů a došli jsme také k některým závěrům. Abychom se ale opravdu šťastně vypořádali s „dilematem“ vágnosti, k tomu je třeba ještě vyřešení celé řady otázek a dalšího lingvistického výzkumu.

 

LITERATURA

 

BALLMER, Th. T. – PINKAL, M. (eds.): Approaching Vagueness. Amsterdam – New York – Oxford 1983.

BENJAMIN, A. C.: Science and vagueness. Philosophy of Science, 6, 1939, s. 422–431.

BLACK, M.: Vagueness. An exercise in logical analysis. Philosophy of Science, 4, 1937, s. 427–455.

BLAU, U.: Die dreiwertige Logik der Sprache. Ihre Syntax, Semantik und Anwendung in der Sprachanalyse. Berlin – New York 1978.

BOLINGER, D. L.: Generality, Gradience, and the All-Or-None. The Hague 1961.

BOLINGER, D. L.: Degree words. The Hague – Paris 1972.

BOSCH, P.: Vagueness, ambiguity, and all the rest. An explication and an intuitive test. In: M. van de Velde – W. Vandeweghe (eds.), Sprachstrukturen, Individuum und Gesellschaft. Akten des 13. Linguistischen Kolloquiums Gent 1978. Bd. 1. Gent 1979, s. 9–19.

BURNS, L. C.: Vagueness. An Investigation into Natural Languages and the Sorites Paradox. Dordrecht – Boston – London 1991.

COPILOWISH, I. M.: Border-line cases, vagueness, and ambiguity. Philosophy of Science, 6, 1939, s. 181–195.

ČEJKA, M.: K lexikálním prostředkům vyjadřování vágnosti predikátů v češtině a slovenštině. Jazykovedný časopis, 35, 1984, s. 27–38.

DANEŠ, F.: The relation of centre and periphery as a language universal. In: TLP, 2, 1966, s. 9–22.

DANEŠ, F.: On the non-ideal character of natural languages. Theoretical Linguistics, Vol. 10, No. 2/3, 1983, s. 262–267.

DANEŠ, F.: Přesnost a nepřesnost v jazyce a řeči. In: S. Čmejrková – F. Daneš – J. Kraus – I. Svobodová (red.), Čeština, jak ji znáte a neznáte. Praha 1996, s. 84–86.

DANEŠ, F.: Jednoznačnost, určitost, přesnost – víceznačnost, neurčitost, vágnost. In: S. Čmejrková – F. Daneš – J. Světlá, Jak napsat odborný text. Praha 1999, s. 217–218.

DANEŠ, F.: Jakou řečí mluví věda. Modalizace vědeckého diskurzu. SaS, 61, 2000, s. 81–92.

DANEŠ, F.: Ken Hyland, Hedging in Scientific Discourse Research Articles (recenze). SaS, 62, 2001, s. 125–130.

[216]DÖNNINGHAUS, S.: Sprache und Täuschung. Ein Beitrag zur lexikalischen Semantik des Russischen unter Berücksichtigung kognitionstheoretischer Überlegungen. Wiesbaden 1999.

DÖNNINGHAUS, S.: More ljudej i propast’ cvetov. Metafory neopredelennogo količestva. In: A. K. Kiklevič (red.), Količestvennost’ i gradual’nost’ v jestestvennom jazyke. Quantität und Graduierung in der natürlichen Sprache. München 2001, s. 61–75.

DÖNNINGHAUS, S.: Vagheit im numerischen und quantitativen Bereich natürlicher Sprache. In: H. Jachnow – B. Norman – A. E. Suprun (eds.), Quantität und Gradualität als kognitive und semantische Kategorien. Wiesbaden 2002a, s. 76–92.

DÖNNINGHAUS, S.: Die Vagheit der Sprache. Ihre Formen und Funktionen am Beispiel von tschechischen linguistischen Zeitschriftenbeiträgen. Basel 2002b (habilitační práce).

FREGE, G.: Begriffsschrift. Eine der arithmetischen nachgebildete Formelsprache des reinen Denkens. Halle a. S. 1879.

FREGE, G.: Über die wissenschaftliche Berechtigung einer Begriffsschrift. In: I. Angelelli (ed.), Begriffsschrift und andere Aufsätze. Zweite Auflage. Mit E. Husserls und H. Scholz’ Anmerkungen. Darmstadt – Hildesheim 1964 [1882], s. 106–114. (Originál in: Zeitschrift für Philosophie und philosophische Kritik, 81, 1882, s. 48–56.)

FREGE, G.: Grundgesetze der Arithmetik. Begriffsgeschichtlich abgeleitet. Bde. I, II. Hildesheim [Jena] 1966 [1893, 1903].

FREGE, G.: Schriften zur Logik und Sprachphilosophie. Aus dem Nachlaß. (Mit Einleitung, Anmerkungen, Bibliographie und Register herausgegeben von Gottfried Gabriel.) Hamburg 1971.

FREGE, G.: Die Grundlagen der Arithmetik. Eine logisch mathematische Untersuchung über den Begriff der Zahl. (Mit einem Nachwort herausgegeben von Joachim Schulte.) Stuttgart 1987 [1884; 1934; 1961].

FRIES, N.: Ambiguität und Vagheit. Einführung und kommentierte Bibliographie. Tübingen 1980.

GOGUEN, J. A.: The logic of inexact concepts. Synthese, 19, 1969, s. 325–373.

GULLVÅG, I. – NAESS, A.: Vagueness and ambiguity. In: M. Dascal et al. (eds.), Sprachphilosophie. Ein internationales Handbuch zeitgenössischer Forschung. Bd. 1–2. Berlin – New York 1996, Bd. 2., s. 1407–1417.

HAJIČOVÁ, E.: Jsou záporné věty víceznačné? SaS, 62, 1991, s. 280–283.

HEMPEL, C. G.: Vagueness and logic. Philosophy of Science, 6, 1939, s. 163–180.

HOFFMANNOVÁ, J.: Odborný diskurz a vědecká komunikace v nových publikacích. SaS, 62, 2002, s. 115–121.

HÜBLER, A.: Understatements and Hedges in English. Amsterdam – Philadelphia 1983.

HYLAND, K.: Hedging in Scientific Discourse Research Articles. Amsterdam – Philadelphia 1998.

CHOMSKY, N.: The Logical Structure of Linguistic Theory. New York – London 1975.

JACHNOW, H.: Quantität und Vagheit. In: A. Kiklevič et al. (red.), Čislo – Jazyk – Tekst. Sbornik statej k 70-letiju Adama Evgeneviča Supruna. Minsk 1998, s. 79–89.

KARCEVSKIJ, S.: Asymetrický dualismus lingvistického znaku. In: S. Machová a kol. (red.), Principy strukturní syntaxe, I. Antologie. Praha 1974, s. 26–30. (Originál: Du dualisme asymétrique du signe linguistique. Travaux du Cercle linguistique de Prague, 1. Prague 1929, s. 88–93.)

KARLÍK, P. – NEKULA, M. – RUSÍNOVÁ, Z. (red.): Příruční mluvnice češtiny. Brno 1995 (zkr. PMČ).

KEEFE, R. – SMITH, P. (eds.): Vagueness. A Reader. Cambridge, Mass. – London 1996.

KÖRNER, S.: Conceptual Thinking. New York 1955.

KÖRNER, S.: Experience and Theory. London 1966.

KÖRNER, S.: Categorical Frameworks. Oxford 1970.

KÖRNER, S.: Fundamental Questions in Philosophy. Harmondsworth 1971.

KÖRNER, S.: On vagueness in the language of science. A reply to A. Rosenberg. Dialogue, 15, 1975, s. 306–308.

KRČMOVÁ, M.: Termín obecná čeština a různost jeho chápání. In: Z. Hladká – P. Karlík (eds.), Čeština – univerzália a specifika. Brno 2000, s. 63–77.

LAKOFF, G.: A note on vagueness and ambiguity. Linguistic Inquiry, 1, 1970, s. 357–359.

LAKOFF, G.: Hedges. A study in meaning criteria and the logic of fuzzy concepts. Journal of Philosophical Logic, 2, 1973, s. 458–508.

[217]MARKKANEN, R. – SCHRÖDER, H. (eds.): Hedging and Discourse. Approaches to the Analysis of a Pragmatic Phenomenon in Academic Texts. Berlin – New York 1997.

MATERNA, P.: Svět pojmů a logika. Druhé opravené vydání. Praha 2000.

NEDAŠKOVSKAJA, T. E.: Semantičeskaja neopredelennost’ kak odin iz parametrov charakteristiki slova v „Slovare russkogo jazyka“ AN SSSR. Russkoje jazykoznanije, 21, 1990, s. 26–30.

NĚMEC, I.: Lexikální význam ve světle teorie Pražské školy. SaS, 58, 1996, s. 218–225.

NEUSTUPNÝ, J.: On the analysis of linguistic vagueness. In: TLP 2. Prague 1966, s. 39–51.

PEIRCE, Ch. S.: Vague. In: J. M. Baldwin (ed.), Dictionary of Philosophy and Psychology. New York 1902, s. 748.

PEIRCE, Ch. S.: Issues of pragmaticism. The Monist. An International Journal of General Philosophical Inquiry, 15, 1905, s. 481–499. (Nachdruck in: Peirce, Ch. S., Collected Writings of Charles Sanders Peirce. Ed. C. Hartshorne et al. Vol. 5. Cambridge, Mass. 1931–1956.)

PINKAL, M.: Semantische Vagheit: Phänomene und Theorien, Teil I. Linguistische Berichte, 70, 1980, s. 1–26.

PINKAL, M.: Semantische Vagheit: Phänomene und Theorien, Teil II. Linguistische Berichte, 72, 1981, s. 1–26.

PINKAL, M.: Kontextabhängigkeit, Vagheit, Mehrdeutigkeit. In: Ch. Schwarze – D. Wunderlich (eds.), Handbuch der Lexikologie. Königstein, Ts. 1985a, s. 27–63.

PINKAL, M.: Logik und Lexikon. Die Semantik des Unbestimmten. Berlin – New York 1985b.

PINKAL, M.: Vagheit und Ambiguität. In: A v. Stechow – D. Wunderlich (eds.), Semantik – Semantics. Ein internationales Handbuch der zeitgenössischen Forschung – An International Handbook of Contemporary Research. Berlin – New York 1991, s. 250–269.

RIEGER, B.: Vagheit als Problem der linguistischen Semantik. (Zur Verbindung von Methoden der Statistik mit der Theorie der unscharfen Mengen bei der Analyse von Bedeutung.) In: K. Sprengel – W. D. Bald – H. W. Viethen (eds.), Semantik und Pragmatik. Akten des 11. Linguistischen Kolloquiums Aachen 1976. Bd. 2. Tübingen 1977, s. 91–101.

RIEGER, B.: Unscharfe Semantik natürlicher Sprache. Zum Problem der Repräsentation und Analyse vager Wortbedeutungen. Nova acta Leopoldina. Neue Folge, 54, 1981, s. 251–276.

ROELCKE, Th.: Fachsprachen. Berlin 1999.

RUSSELL, B.: Der logische Atomismus. In: B. Russell, Philosophische und politische Aufsätze. Ed. U. Steinvorth. Stuttgart 1971 [1924], s. 23–51.

RUSSELL, B.: Essays on Language, Mind and Matter, 1919–26. Eds. J. Slater – B. Frohmann. London u. a. 1983 [1919].

RUSSELL, B.: Introduction to Wittgenstein’s Tractatus Logico-Philosophicus. In: W. Ostwald (ed.), Annalen der Naturphilosophie. Leipzig, 14, Dez. 1921, s. 186–198.

RUSSELL, B.: What constitutes intelligence. In: C. Spearman (ed.), The Nature of ‘Intelligence’ and the Principles of Cognition. London 1923a, s. 358.

RUSSELL, B.: Vagueness. Australasian Journal of Psychology and Philosophy, 1, 1923b, s. 84–92.

RUSSELL, B.: Theory of knowledge. In: The Encyclopaedia Britannica. 13. ed., vol. 2, 1926, s. 642–645.

SGALL, P.: Ke studiu jazykového systému. SaS, 51, 1990, s. 31–39.

SLEZÁKOVÁ, M.: Jak napsat odborný text (recenze). ČMF, 82, 2000, s. 106.

Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost. Praha 1994 (zkr. SSČ).

SÖKELAND, W.: Indirektheit von Sprechhandlungen. Eine linguistische Untersuchung. Tübingen 1980.

SZOMOLÁNYI, J.: Aká je logika vágnosti? Filozofia, 41, 1986, s. 35–47.

von HAHN, W.: Fachkommunikation. Entwicklung – Linguistische Konzepte – Betriebliche Beispiele. Berlin – New York 1983.

WAISMANN, F.: Verifiability. Proceedings of the Aristotelian Society. Supplement Vol. 19, 1945, s. 119–150.

WEINRICH, H.: Linguistik der Lüge. Kann Sprache die Gedanken verbergen? Antwort auf die Preisfrage der Deutschen Akademie für Sprache und Dichtung vom Jahre 1964. Heidelberg 1966.

WHEELER, S. C.: Reference and Vagueness. Synthese, 30, 1975, s. 367–379.

WILLIAMSON, T.: Vagueness. London – New York 1994.

[218]WITTGENSTEIN, L.: Philosophische Untersuchungen. Frankfurt 1967. (Originál: Philosophical Investigations. Oxford 1953.)

WOLSKI, W.: Schlechtbestimmtheit und Vagheit – Tendenzen und Perspektiven. Methodologische Untersuchungen zur Semantik. Tübingen 1980.

YUSUF, K.: The tragicality of the moral condemnation of deliberate ambiguity and vagueness in political language. Odu (A Journal of West African Studies), 37, 1990, s. 72–86.

ZADEH, L. A.: Fuzzy sets. Information and Control, 8, 1965, s. 338–353.

ZADEH, L. A.: A fuzzy set-theoretic interpretation of linguistic hedges. Journal of Cybernetics, 2, 1972, s. 4–34.

ZHANG, Q.: Fuzziness – vagueness – generality – ambiguity. Journal of Pragmatics, 29, 1998, s. 13–31.

Slavisches Seminar der Universität Basel
Nadelberg 4, Ch-4051 Basel

Slovo a slovesnost, volume 64 (2003), number 3, pp. 201-218

Previous Petr Chleboun: Projekt kontinuální analýzy diskuzních pořadů českých televizí

Next Jiří Zeman: Baldur Panzer (Hrsg.): Die sprachliche Situation in der Slavia zehn Jahre nach der Wende