Osmý mezinárodní kongres lingvistů v Oslo

Bohuslav Havránek, Karel Horálek

[Discussion]

(pdf)

Восьмой Международный конгресс лингвистов в Осло / Le 8e Congrès International des Linguistes a Oslo

Osmý mezinárodní lingvistický kongres se konal od 5. do 9. srpna 1957 v Oslo, po pěti letech od kongresu sedmého (ten byl r. 1952 v Londýně). Na celkovém rázu osmého kongresu se příznivě obrazily změny v mezinárodní situaci. Zvýšené úsilí o prohloubení mezinárodní spolupráce na poli vědy se projevilo hlavně větším počtem zúčastněných států i účastníků. Zatím co na 7. sjezdu nebyli vůbec zástupci Sovětského svazu a lidově demokratických států (Jugoslávie byla zastoupena akad. A. Belićem), byla na posledním sjezdu situace podstatně změněna.[*]

Delegaci ČSAV na tomto kongresu tvořili akad. B. Havránek a člen korespondent V. Machek z Brna; kromě toho ministerstvo školství a kultury vyslalo z vysokých škol člena korespondenta K. Horálka z Karlovy university a prof. E. Paulinyho z Komenského university v Bratislavě. Československá delegace přiletěla do Oslo těsně před hlavním zahajovacím zasedáním.

Celá čs. delegace měla do značné míry slavistický ráz, ale to neznamená, že tím bylo cele určeno její vystupování na kongresu. Výhodou většiny členů čs. delegace bylo to, že byli dobře seznámeni s obecně lingvistickou i komparatistickou problematikou a také s celkovou situací světové lingvistiky. Mohli také s uspokojením konstatovat, že o naši slavistiku a lingvistiku vůbec je v cizině stále živý zájem; hlavní naše slavistické publikace z poslední doby byly např. dobře známy nejen slavistům z našeho tábora, ale i slavistům západním. Navázání styků i s mladší generací vědeckých účastníků kongresu patří k positivním výsledkům čs. delegace.

8. mezinárodní kongres lingvistů stejně jako kongresy předchozí byl připraven mezinárodním komitétem („Comité international permanent des Linguistes“, CIPL), jehož členem je akad. B. Havránek (členství je sice osobní, ale přihlíží se k zastoupení různých států, resp. skupin států).

Předsedou kongresu byl známý norský lingvista Alf Sommerfelt, významný pracovník v UNESCO, který má s naší lingvistikou staré styky; je znám také svým protifašistickým postojem za okupace. Kongresu se zúčastnilo přes 400 delegátů ze západních zemí, SSSR i lidově demokratických států; velmi značná byla účast ze severských zemí, z Anglie a ze Spojených států severoamerických; z Polska bylo 8 delegátů, z SSSR 6, z Jugoslávie 6 atd. Čs. delegace, čtyřčlenná, patřila mezi početně nejslabší; jen dva členové z ní se zúčastnili i kongresů dřívějších, člen koresp. prof. Machek a prof. Pauliny byli na mezinárodním lingvistickém kongresu po prvé. Z Československa byl pozván počet značně větší a z něho se přihlásilo 9 členů; našimi vědeckými institucemi byli navrženi ještě další čtyři účastníci. Značná redukce účastníků z úsporných důvodů byla nemilá.

Základní thematika kongresu byla trojí: první a největší okruh problémů byl obecně lingvistický (otázky jazykové struktury a jazykové analysy, vztahů jazykových plánů, typologie, lexikologie a lexikografie); druhý okruh se týkal instrumentálního výzkumu fonetického, ale v souvislosti s lingvistikou; třetí okruh se týkal srovnávacího studia indoevropských jazyků (zejm. hethitštiny a tocharštiny). K druhému okruhu se přimykala problematika překladových strojů, k jejímuž prodiskutování přispěli i odborníci sovětští.

Referáty plenárních zasedání a základních tří sekcí byly z větší části vydány ve dvou svazcích, které vyšly před zahájením sjezdu a účastníci sjezdu je dostali ještě včas do rukou, Reports for the eighth International Congress of Linguists se Supplementem. Obšírný referát G. Fanta o moderních fonetických přístrojích a metodách vyšel v cyklostylovém vydání, referát R. Jakobsona byl vytištěn až těsně před zahájením sjezdu jako Supplement k Reports. Toto včasné publikování referátů ve znění plném, širším, než měly směrnice (měly až 45 s.), velmi usnadnilo dis[48]kusi, na kterou byl správně položen důraz. Diskuse mívaly až 20 účastníků a některé diskusní příspěvky měly i větší rozsah než přednesený referát. Nelze však říci, že by byl vždy tento postup celkově zkvalitnil diskusní část sjezdu; kromě neukázněných diskusních příspěvků co do délky vyskytly se případy diskuse dosti plané a málo konkrétní.

V referátech nabyli převahy američtí lingvisté; ze čtyř plenárních zasedání přednesli referáty na třech sice lingvisté dánští a na dvou delegáti američtí (R. Jakobson, V. R. Wells), ale z 21 referátů základních tří sekcí obsadila americká lingvistika 13, tedy bezmála dvě třetiny (ne vždy ve prospěch věci). — Celkem se sjezd po stránce čistě vědecké vyznačoval převahou moderních směrů, které je možno označit jako jazykovědný strukturalismus v širokém slova smyslu.

 

Naprostá většina plenárních zasedání byla věnována problematice prvního okruhu, obecně lingvistické. Na prvních dvou zasedáních byly představeny oba základní směry současné lingvistiky americké. Jednomu směru, který by do jisté míry bylo možno označit za převládající nebo aspoň representativní, byl věnován referát značně kritický. Je to směr, který bývá často ne dost přesně a správně označován jako americký strukturalismus. Jeho hlavním representantem je americký lingvista L. Bloomfield a jeho žáci. Je to svým způsobem zevšeobecnění zkušeností americké lingvistiky na poli studia různých exotických jazyků. Pro tento směr je příznačný odklon od studia významové stránky jazyka a tzv. distribuční metoda, uplatňovaná při studiu fonologické i mluvnické stavby jazyka. Bloomfieldovskému směru americké lingvistiky je v lecčems blízký kodaňský strukturalismus, ale právě 8. lingvistický kongres ukázal, že i zde jsou podstatné rozdíly.

Distribuční zkoumání jazykových jevů bylo podrobeno kritickému rozboru na druhém plenárním zasedání, a to v referátu kodaňského lingvisty Paula Diderichsena, v referátu dobře vypracovaném a bojovném, s příznačným názvem „The importance of distribution versus other criteria in linguistic analysis“. Byl to jeden z nejúspěšnějších referátů sjezdu. Diderichsen polemisoval hlavně s pracemi Bloomfieldových žáků Blocha a Harrise, ukazuje, že vycházejí z nesprávných anebo nesprávně chápaných pojmů a předpokladů (někdy také z nevhodně interpretovaných thesí Trubeckého) a jak jednostranně vykládají některé jevy jazyka. Rozlišoval od teorie „distribuční“ teorii Hjelmslevovu jako teorii převážně „relační“. Připouštěl však užitečnost „distribučního“ postupu pro poznání neznámých jazyků, ukazuje na odlišná východiska i cíle americké a evropské lingvistiky. — I koreferát rovněž kodaňského lingvisty H. Spang-Hansena v klidné kritické analyse poukazoval na neužitečnost a vlastně i nepřesnost distribučního postupu i pojmu „complementary distribution“. — Příliš rozběhlá diskuse k referátům nepřinesla celkem mnoho nového hlavně proto, že nebyla zaměřena na hlavní věci; pro pražskou školu to, že poznání systému je třeba doplnit zjišťováním jeho využití, bylo thesí dávno uznanou a samozřejmou.

Druhý směr americké lingvistiky, navazující těsněji na evropský strukturalismus, ovšem prohloubený mj. zřetelem k materiálové zvukové stránce jazyka a důrazem na dynamickou stránku jazykových struktur, uvedl v temperamentním referátu o významu typologického zkoumání pro historickosrovnávací studium jazyků nám dobře známý prof. R. Jakobson, dnes působící na harvardské universitě. Uznával plně význam typologie, ovšem ne typologie tradiční, která vycházela z nahodilých znaků anebo jen z inventáře jazykových jevů, ale typologie vycházející ze systému a z jazykových zákonitostí. Vyrovnával se s otázkou existence obecně platných zákonů a ukazoval na pochybenost rekonstrukce v oblasti ide. jazykovědy bez zřetele k obecným zákonům, k nimž typologické zkoumání dospělo. Zdůrazňoval přitom — stejně jako v přednáškách v Československu v únoru 1957[1] a ve shodě s naší konferencí o vědeckém studiu soudobých jazyků z konce r. 1956,[2] že nelze ztotožňovat synchronický a statický pohled na jazyk.

Evropský strukturalismus tzv. kodaňského směru byl představen na jednom z plenárních za[49]sedání svým významným zástupcem L. Hjelmslevem; měl referát na thema u nás dnes velmi aktuální „Dans quelle mesure les significations des mots peuvent-elles être considérées comme formant une structure“. Vyslovil se zcela kladně k otázce systému lexikálního, stejně jako plně uznal systém syntaktický. Výklad sám byl velmi abstraktní úvahou, vycházející ze Saussurova rozlišení valeur a signification, o plánech (niveaux) významových a spíše rozebírající strukturu slova-významu než strukturu slovní zásoby jako celku: to odkazuje bádání dalšímu, pro něž přípravnou práci vykonává lexikografie.[3] V koreferátu R. Wellse z Yalské university byl tento rys analysy strukturních vlastností významu ještě více podtržen a isolován, ač i tento referát vyznívá kladně pro strukturní chápání významů.

Obecně lingvistické problematice byla na kongresu též věnována jedna samostatná sekce po celé zasedání. Probíraly se zde základní problémy jazykové analysy a synthesy, vztahů jednotlivých jazykových plánů, bilingvismu a „areálné“ lingvistiky, vědeckých zásad lexikografie, matematické (statické) lingvistiky aj. Referáty o systému syntaktickém byly probrány ve speciální sekci, které předsedal akademik Havránek (s aktivní účastí, protože šlo o thematiku, kterou se právě zabývá).

Na sjezdu byla zastoupena také problematika tzv. matematické lingvistiky, a to referátem amerického lingvisty J. Whatmougha z harwardské university. Sledovat tuto problematiku ztěžovala československým delegátům okolnost, že novější literaturu o těchto otázkách naše knihovny dosud nemají.

K problematice strukturní analysy jazykového vývoje přispěl referátem prof. Vachek (Some notes on the development of language seen as a system of systems), jehož výborné přečtení za referentovy nepřítomnosti bylo obstaráno mladším anglickým anglistou, prof. Quirkem. Vachek ve svém referátě vykládá, že změna v jednom plánu motivuje změnu v jiném, a prokázal to na udržení korelace znělostní na konci slova, jež se jinak ve vývoji angličtiny změnila v korelaci napjatosti.

Diskuse k referátům o obecně lingvistických otázkách se účastnili také akad. Havránek a prof. Horálek. Prof. Horálek v diskusním příspěvku o hodnotě distribuční metody ukázal nezbytnost fonetických kritérií při určování samostatnosti fonémů a zdůraznil přínos naší jazykovědy do strukturální typologie.

Akademik Havránek měl příležitost využít zkušeností naší bohatě rozvinuté lexikografie v diskusním příspěvku k referátu předsedy sjezdu A. Sommerfelta (O definicích v jednojazyčných slovnících). V diskusním příspěvku k referátu anglického lingvisty K. L. Pika (Interpenetration of phonology, morphonology and syntax) upozornil na zákonitost vztahů jednotlivých jazykových plánů.

Oba diskutující mohli ve svých příspěvcích velmi dobře využít výsledků čs. konference o vědeckém poznání soudobých jazyků; akademik Havránek také navázal na své přednášky a diskuse, které měl začátkem května t. r. v Paříži, a kde byli přítomni význační lingvisté francouzští i nefrancouzští.

 

Od základní obecné lingvistické thematiky sjezdové neodchýlil se v podstatě ani druhý okruh, věnovaný otázkám fonetickým. Nešlo zde totiž o zastaralou experimentální fonetiku odtrženou od lingvistiky, zdůrazňoval se naopak těsný vztah obou a význam výsledků instrumentálního zkoumání pro analysu lingvistickou. I plenární zasedání tohoto okruhu s referátem dánské fonetičky E. Fischerové-Jørgensenové „Jak nové technické postupy akustické fonetiky prospívají lingvistice“ zdůraznilo, že nové, hlavně po druhé světové válce konstruované přístroje (zejména pro výzkum srozumitelnosti v telekomunikaci) tím, že mají na zřeteli akustickou stránku řeči z hlediska apercepčního, prospívají lingvistickým cílům lépe než výzkum [50]úzce fysikální. Referát se soustředil zejména na spektrograf (sonograf), který umožňuje optický obraz zvuků interpretovat snadněji než oscilograf,[4] a na „synthesizer“, který k analyse zvuků přispívá možností variací hláskových rysů („synthesizer“ byl také na sjezdu předveden v činnosti). Referentka pak sledovala výsledky nového instrumentálního zkoumání zejména pro studium samohlásek, kde základní otázka je počet relevantních formátů a dále poměr absolutní a relativní frekvence. Méně průkazné jsou dosud výsledky pro konsonanty a pro vlastnosti prozodické (fonémické i syntagmatické) — přes úsilí zachytit přízvuk a akustickou analysu slabiky. Významné jsou výsledky pro poměr tří etap mluvního aktu: artikulační, akustické a poslechové a pro fonetické určení „distinktivních rysů“ zvuků, kde se podle referentky — na rozdíl od jiných prací — více uplatňuje poměr artikulační a poslechové stránky. K referátu Fischerové-Jørgensenové se těsně přimykal „individuální“ referát švédského lingvisty C. C. M. Fanta (o významu elektroakustických aparátů pro lingvistiku). Francouzská badatelka M. Durandová se zabývala otázkou srozumitelnosti hláskových řad. Několik referátů v sekcích bylo věnováno problematice analysy artikulačního procesu a akustického vnímání.

K fonetickému okruhu se svým způsobem řadila problematika překladových strojů. Je to módní disciplína lingvisticko-technologická, jež je dosud pěstována hlavně ve Spojených státech, ale našla samostatně pracující zájemce i v Sovětském svazu a také v Anglii. (Různé kroužky se organisují i v jiných zemích, také na filologické fakultě Karlovy university.) Referáty o překladových strojích, poněkud schematické a bez konkrétních demonstrací, posluchače poněkud zklamaly; referenti však kriticky ukazovali i dosavadní potíže zejména v konkretisaci směru usilujícího o skutečný překlad podle smyslu proti pouhému překládání jednotlivých slov. S myšlenkami amerického lingvisty P. Garvina z Washingtonu se mohli českoslovenští zájemci seznámit za jeho návštěvy v Praze na oslavách jubilea J. A. Komenského.

 

Třetí hlavní thematický okruh sjezdu, otázky srovnávacího jazykozpytu indoevropského, nedostal se do plenárního zasedání; probíhal v jedné ze základních sekcí, ale i tak se těšil značné pozornosti. V popředí zde stála otázka tzv. indoevropských laryngál. Teorie o těchto předpokládaných hláskách má své východisko v učení de Saussura. Ten došel k předpokladu zvláštních hlásek při analyse indoevropských samohlásek alternací u kořenů; později byly tyto předpokládané hlásky foneticky určovány jako laryngály. V nejnovější době někteří jazykovědci uznávají takových hlásek několik a vydatně jich používají pro výklad dalších jevů; Kuryłowicz se dokonce domnívá, že jsou laryngály ještě zachovány v hethitštině. Existence indoevropských laryngál není dosud uznávána obecně, shody není také v otázce počtu předpokládaných laryngál. Je to otázka pro indoevropeistiku velmi důležitá: kdyby laryngály musily být uznávány, prohloubil by se výhled do minulosti indoevropských jazyků o dobu velmi dlouhou a tradiční indoevropské hláskosloví by musilo být přebudováno. Otázce laryngál bylo věnováno jedno z prvních zasedání v sekcích s referátem francouzského komparatisty A. Martineta. Diskusních příspěvků byl velký počet. Do diskuse zasáhli i čs. delegáti V. Machek a K. Horálek; Machek popíral jednu z laryngál (má za to, že dané případy sonorisace uprostřed slova se dají vysvětlit jinak).

Dvě zasedání v sekcích byla věnována „novým objevům v indoevropském bádání“; v nich byly referáty o hethitštině, o tocharštině (J. Kuryłowicze, G. S. Lane a V. V. Ivanova), o jazyce Pelasgů (Vl. Georgieva), o indoevropské vrstvě v předhistorii Pyrenejského poloostrova (Tovarův) a o nedávno rozluštěné mykénské řečtině (Chadwickův). I tyto referáty přinesly velmi užitečné a nabádavé přehledy dnešního stavu vědy v těchto oblastech. V „individuálních“ přednáškách tohoto okruhu promluvil V. Machek na thema „Quelques suffixes nominaux et verbaux du hittite et du slave“; podal tu ve zhuštěné formě výsledky několika článků z poslední doby, ukazujících, že jisté slovanské přípony jmenné i slovesné mají své obdoby v hethitštině; v diskusi [51]k tomu promluvili J. Kuryłowicz, R. Jakobson, Adelaide Hahnová aj. V okruhu themat ze srovnávací jazykovědy dostalo se i na jazyky ugrofinské, zastoupené referátem lingvisty sovětského P. A. Arista a maďarského B. Kalmána.

Na sjezdu byla také probírána z hlediska strukturního problematika dialektologická (W. Doroszewským) a problematika jazykových svazů („areálná lingvistika“) a jazykového zeměpisu (Serebrennikovem).

V zasedání jedné sekce bylo pamatováno na problematiku „aplikované lingvistiky“; jeden referát byl zde věnován otázkám jazykového vyučování, druhý problematice tvoření nových abeced (afrikanisty I. Berryho z Londýna).

 

Účast československé delegace byla velmi vítána mnoha členy sjezdu, protože se českoslovenští lingvisté zúčastnili všech kongresů lingvistických, od 1. kongresu r. 1928 v Haagu až do sjezdu 1948 v Paříži. Od tohoto sjezdu se čs. lingvisté ani lingvisté lidových demokracií neúčastnili zasedání; sovětská delegace se účastnila jen kongresu v r. 1928 a nově teprve letos. Již tento fakt nové účasti byl většinou sjezdu rád viděn. — Československá delegace byla vítána i proto, že patřila vždy mezi nejaktivnější členy; letos se její aktivita nemohla tak plně rozvinout jako na sjezdech minulých, jednak pro neúčast na jednání od r. 1948, jednak pro mnohem početně slabší účast, než bývala dřívější, a pak zejména proto, že dlouho nebylo jasno o rozsahu naší delegace a o osobách účastníků. Přesto relativně podle svého počtu zasahovala do jednání značně, mohla se opírat o výsledky domácích lingvistických konferencí; také její styky s ostatními členy kongresu, jak se sovětskými, kteří se velmi srdečně k nám hlásili, s polskými, bulharskými, rumunskými, východoněmeckými, tak i se členy západních zemí byly velmi hojné a bylo vzájemně prodiskutováno mnoho otázek.

Naše lingvistické publikace, vyšlé u nás od r. 1951, které na výstavku nové lingvistické literatury v plnosti obětavě poslala pracoviště 8. sekce ČSAV, dobře působily i hojností i kvalitou a vzbuzovaly mnoho dotazů. Celkem lze však říci, že odborná literatura sledovaná ve sjezdových jednáních byla takřka jen západní a jazykový materiál obecně lingvistických přednášek byl převážně anglický. Skoro vůbec byly pomíjeny práce a materiál slovanský (např. referát londýnského lingvisty I. Berryho o tvoření nových abeced vůbec nepřihlížel k ohromné práci sovětské na tomto úseku; to bylo doplněno sovětským referátem E. A. Bokareva). Netýká se to ovšem prací našich i jiných, publikovaných v mezinárodních jazycích; např. výsledky pražské školy uveřejněné v TCLP jsou samozřejmě respektovány, stejně jako novější studie publikované v západních jazycích. O sovětských publikacích byli dosti dobře informováni někteří referenti američtí (R. Jakobson, P. Garvin a N. Weinreich). Celkový ústup zájmu o oblast slovanskou byl ovšem způsoben i naší i sovětskou neúčastí na posledních kongresech. Proto naše diskusní příspěvky především ukazovaly výsledky celé československé lingvistické práce. Mohli jsme se zde s úspěchem opírat o naši konferenci o studiu soudobých jazyků z konce r. 1956 a o konferenci o historickosrovnávacím studiu slovanských jazyků z února 1957. Jejich výsledky obecně zaujímaly zejména proto, že teoretické otázky v referátech sjezdových se převážně omezovaly na rozbor systému zvukového, kdežto u nás zkoumání systému hlouběji začalo zasahovat i do oblasti morfologie a syntaxe. Obecně bylo v řadách zahraničních zájemců o naše chystané publikace projevováno zklamání, že jednání obou konferencí vyjdou česky a nebudou mít ani obecně přístupné résumé. Bylo proto dojednáno, že aspoň o první z nich vyjde obšírný referát v mezinárodním časopise lingvistickém. U druhé konference, slavistické, není toho tak naléhavě třeba, protože slavistům jsou ovšem naše práce přístupné a také mezi nimi, jak už bylo shora naznačeno, dobře známé.

Celkem nás výsledky kongresu uspokojily a daly nám mnoho podnětů; jsme přesvědčeni, že sami jsme dali také podněty k přemýšlení i jiným. Nástup pro mezinárodní styky naší lingvistiky byl znovu navázán. Československá delegace měla zejména možnost srovnat naše výsledky s celkovým stavem lingvistiky a došla k přesvědčení, že nejen „pražská škola“ z nedávné minulosti, obecně dnes uznávaná v celém světě i v SSSR, ale i přítomný stav prací naší střední i mladé [52]lingvistické generace dovede říci něco podstatného na úseku teoretických otázek jazykovědných, protože naše lingvistika prošla plodnou diskusí a kritikou, která ji zbavila názorů jazyk isolujících, vidí jazyk ve vztahu ke společnosti i k realitě a dočasný odklon od fonologie přispěl k počátkům promýšlení otázek systému v gramatické stavbě a v lexiku.

Proto i když — jistě právem — vidíme střed naší lingvistické práce v bohemistice a slavistice, je třeba, aby i studium obecné teorie, spojené i se studiem ostatních jazyků, nabylo u nás dobré možnosti rozvoje. Dále je třeba si uvědomit, že nestačí tyto teoretické práce publikovat česky a slovensky. Máme sice dosti rozsáhlé možnosti publikační jinde, využíváme a publikujeme jedni v sovětském časopise Voprosy jazykoznanija, jiní v časopisech západních a možnosti ty byly v jednáních na sjezdu prohloubeny, ale přesto je v zájmu naší lingvistiky, má-li vystupovat opět jako celek, aby i výsledky naše byly publikovány souborně doma, ale pro světovou veřejnost přístupně.

Slovo a slovesnost, volume 19 (1958), number 1, pp. 47-52

Previous Lubomír Doležel: Polopřímá řeč v moderní české próze

Next Josef Vachek: Dvě významné fonologické publikace zahraniční