Nový úvod do fonetiky

Petr Zima

[Chronicles]

(pdf)

Новое введение в фонетику / Nouvelle introduction à la phonétique

Napsat úvod do kteréhokoli vědního oboru se stává stále obtížnější. To platí samozřejmě též o fonetice, při níž se neobejdeme bez stále se zvětšujícího minima znalostí akustickotechnického rázu, nehledíme-li na rozrůstající se požadavky současné lingvistiky vůbec. Nový úvod do fonetiky, který napsal švédský fonetik, prof. Bertil Malmberg,[1] není ani první ani poslední v řadě takovýchto prací.[2]

V řadě publikací svého druhu nesnaží se Malmbergova Fonetika vyniknout bohatostí dokladového materiálu ani snahou o zvláštní jeho uspořádání, ale její důležitost je zvýšena tím, jak autor správně pochopil, že úkolem úvodu do vědecké disciplíny je objektivně informovat a poučit čtenáře o daném oboru v celém jeho rozsahu a v různých hodnoceních. Práce si ovšem zachovává autorovu osobitost (nejde o řadově psanou školsky plochou příručku) a přináší i mnoho nového.

Svou příručku rozdělil autor do třinácti kapitol, pojednávajících o třech základních aspektech zvukové stránky řeči (artikulačním, akustickém a funkčním), o hláskách a jejich klasifikaci, o modulačních faktorech (včetně modulace kvantitativní) a konečně o pojmu fonetiky, vymezení jejích hranic, jejích výzkumných metod a její praktické aplikace.

Předpokladem výkladu o prvních dvou základních aspektech (artikulačním a akustickém) je, jak autor správně postihl, úvodní pojednání o základech akustiky (podané ve zhuštěné formě v kap. I). Snad by zde bylo možno rozšířit zmínku o subjektivním a fysikálním měření intensity a blíže vysvětlit pojmy alespoň základních jednotek měření (bel, decibel, fón atd.), protože se s těmito termíny setkáváme dnes už běžně. Stati o resonanci a [72]o podstatě složených vibrací jsou vhodně doplněny pojednáním o filtrech (o nichž je ovšem ještě řeč v kapitole o experimentálních metodách) a o jiných způsobech analysy. Následující systematický popis artikulačních orgánů, jejich funkce a hlavních resonančních dutin (s. 25—34) je ovšem také zcela na místě.

Pokud jde o otázku hodnocení těchto základních aspektů, které ovšem souvisí již s tematickým celkem následujícím — s klasifikací hlásek, Malmberg dává přednost stránce akustické před stránkou artikulační. Není jistě sám. Po Joosovi tento názor naposledy formulovali autoři publikace »Preliminaries to Speech Analysis«,[3] v níž je dokonce vyslovena domněnka o jakési hierarchii aspektu artikulačního, akustického a funkčně hodnotícího. Zdá se, že Malmberg vcelku názory autorů »Preliminaries« přijímá a že také souhlasí s mnohými prvky jejich třídění hlásek.[4] Pokud se týče jeho vlastní klasifikace hlásek, klade důraz na akustickou stránku řeči a opírá se přitom o výzkumy pomocí spektrografu. Dosavadní tradiční klasifikaci podle způsobu a místa artikulace ovšem nepodceňuje, naopak s použitím fonetických obrazců a schémat, přejatých z různých fonetických prací (nalézáme mezi nimi i přehledné schéma resonančních dutin podle české práce Hálovy), podává bohatý materiál o základních typech artikulačních, bohužel mnohdy bez přesné citace pramene. Materiálu slovanského je zde ovšem málo; někdy bychom ani nemohli zcela souhlasit s jeho interpretací (tak např. nelze mechanicky klást polské nosovky vedle francouzských, s. 44; srovnej o tom např. v Hálově Fonetice polštiny, Praha 1953, s. 35n.). Na jiném místě, při výkladu o dvou řadách sykavek (sifflantes et chuintantes, s. 58[5]) postrádáme zmínku o možnosti realisace tří sykavkových řad, jak to známe z polštiny a některých nářečí lašských. Z jiných drobností uveďme např. spornou formulaci o rozdílu anglického a francouzského t, d, kterou by snad bylo dobře konfrontovat s přesnějším popisem Chlumského.[6] Totéž platí o výskytu rázu ve francouzštině, o jehož existenci byla svého času i u nás vedena diskuse (prof. B. Hála s prof. E. Šrámkem v Listech filol. 72, 1948, s. 304 a r. 73, 1949, s. 236 a 239n.). To všechno jsou ovšem drobnosti, více či méně diskusní, kterým se nevyhne žádná souhrnná práce.

V oblasti modulačních faktorů klade Malmberg do zvláštního oddílu kvantitu (snad proto, že jde o oddíl nejpropracovanější, založený na autorově starším spise).[7] Dělí ji na objektivní (měřitelnou) a subjektivní (lingvistickou). V oblasti kvantity objektivní zakládá svá pravidla nejen na vlastních výzkumech, nýbrž i na starších výsledcích E. A. Meyera. Značně diskusní názory Durandové o melodických rozdílech mezi dlouhými a krátkými[8] interpretuje se vší nutnou opatrností. Po důkladných pojednáních o kvantitě vokalické, konsonantické i slabičné nechává zcela stranou prvky celkové kvantitativní modulace promluvy a věty, tj. mluvního tempa. Je sice pravda, že tato část fonetiky souvislé promluvy je zatím nejméně probádána, nicméně u tak všestranného a jinak dokonalého úvodu, jako je práce Malmbergova, působí vynechání mluvního tempa velmi nepříjemně.

Dynamický a melodický modulační faktor shrnuje autor pod název »Les accents«. U dynamického přízvuku (po stručné polemice s tradičním termínem »slovní přízvuk«) ukazuje na rozlišovací význam tzv. volného přízvuku a na závěr se zmiňuje o různých pojetích důrazu. K nejnovějším pracím z oboru dynamického přízvuku (Uhlenbeckově a Mollově, Fonágyově, Žinkinově[9] aj.) nemohl autor přirozeně při[73]hlédnout. Traduje proto starší pojetí dynamiky. Je třeba litovat, že přitom pominul (dokonce i v kapitole o fonologii) možnost interpretovat přízvuk jako hraniční signál.

U »tónového přízvuku« prof. Malmberg správně rozlišuje jeho funkci v jazycích se slovními intonacemi na straně jedné a jeho větnou funkci na straně druhé. Ve shodě s nomenklaturou v české fonetice obvyklou nazývá toto využití melodií (ale též intonací) věty. Obojí využití melodie (větné i slovní) ilustruje několika příklady.

V souvislosti s historickými hláskovými změnami podává poměrně jasný obraz vývoje názorů od jednoznačných thesí o fonetických zákonech až na pokraj strukturálního pohledu na zvukový materiál jazyka. V mnohém obecném soudu musíme s ním jistě plně souhlasit, když říká: »Jazyk je jevem společenským .. Bylo by nesprávné chtít jej oddělovat od jeho prostředí, bez něhož mu nelze porozumět a u kterého odráží nejen jeho stabilní prvky, ale i jeho změny … (s. 117).« Také v jeho snaze omezit přeceňování substrátu s ním musíme souhlasit.

V posledním tematickém okruhu Malmbergovy práce jde o vymezení fonetických metod a fonetiky jakožto lingvistické disciplíny, i její praktické aplikace. Stručné pojednání o metodách současné fonetiky předchází zásadní kapitolu o funkčním hodnocení zvukového materiálu. Autor vychází ze svého hodnocení fonologie jakožto funkční fonetiky. Na základě několika srovnání dochází k závěru, že se identifikace fonémů děje na podkladě jistých rozlišujících vlastností (ve shodě s názory fonologickými), které mají lingvistickou funkci na rozdíl od množství jiných, nerozlišujících vlastností. Své pojetí fonému se Malmberg nesnaží definovat (a rozmnožit tak dnes již takřka nepřehlednou řadu podobných definicí), ale chce je osvětlit příklady. Po stručném přehledu základních fonologických pojmů (oposice, varianty fonémů atd.) dochází k závěru, že funkční analysa hláskového materiálu musí nezbytně doplňovat analysu stránky artikulační i akustické. Na druhé straně ovšem zdůrazňuje, že »bez fysikální a fysiologické analysy všech výslovnostních fakt by lingvista neznal konkrétní podstatu stanovených protikladů …« (s. 116).

Fonologům pražské školy vytýká jako hlavní omyl snahu o ostré rozdělení fonetiky a fonologie (od toho však další vývoj upustil, srov. jen v SaS 15, 1954, s. 33, 35 a 48 aj.). Obě dvě disciplíny považuje za vzájemně se prolínající a na sobě závislé a navrhuje spojovat je pod tradičním názvem »fonetika«. Blíží se stanovisku sovětských badatelů školy Ščerbovy.

Malmbergův úvod do fonetiky ukazuje nejen autorův jasný i originální úsudek a schopnost logicky uspořádat výklad, ale i snahu aplikovat výsledky nejnovějšího bádání na základní otázky foneticko-lingvistické a vyvozovat z nich potřebné důsledky. Zasluhuje proto plně, aby byl čten a pozorně studován nejen těmi, kdož se chtějí o fonetice informovat, ale i především lingvisty; jim podává velmi dobrý obraz o současném stavu fonetiky. Lze říci, že je to jedna z nejlepších současných publikací svého druhu.

Slovo a slovesnost, volume 19 (1958), number 1, pp. 71-73

Previous Karel Horálek: Překladatelská nedorozumění

Next Ludmila Švestková: Slovenská práce o rotacismu