dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

K úkolům české lexikologie

Josef Filipec

[Articles]

(pdf)

К задачам чешской лексикологии / Les tâches de la lexicologie tchèque

1. Úkoly české lexikologie vyplývají z dosavadního vývoje tohoto lingvistického úseku a úseků jí nejbližších a z jejího postavení v dnešním kontextu lingvistiky spolu s jejími pomocnými vědami. Lexikologie ve světě i u nás se ustavuje zhruba od padesátých let, a to i na pozadí názorů, které jsou k ní buď velmi kritické, nebo i zamítavé. Různé a často i protikladné názory se týkají především hlavních otázek. Mezi ně počítáme zvláště otázku lexikální jednotky (LJ), a to v aspektu výpovědním (výskyt) i systémovém, paradigmatickém, abstrakčním. Podle názoru některých lingvistů je však i pro lexikologii základní jednotkou morfém a výskyt, což má pak důsledky i pro pojetí jen výpovědní sémantiky[1] a pro pojetí jazykových rovin (srov. dále). Další názorový protiklad se projevuje v strukturním a nestrukturním pojetí slovní zásoby a v míře strukturnosti. Podle našeho názoru lze strukturně zkoumat i celek (makrostrukturu), i jednotky ( mikrostruktury), [260]a to jejich formu i význam. Jsou však pojetí, která nepovažují výzkum jazykového významu a zvláště významu LJ za vědecký, tím méně za strukturní. Protože většina LJ má funkci pojmenovávací, soudí někteří, že v slovní zásobě nejde o systém jazykový, ale jen o odraz systému jistých úseků reality. Ostatně ani strukturní pojetí není jednotné. Je tu především protiklad metod analytických a operacionalistických[2] a mezi posledně jmenovanými jde o dílčí metody distribuční, transformační, algebraicko-logické, psycholingvistické, statistické aj. Podle našeho názoru je však komplexní povaze LJ jedině adekvátní i komplexní metoda výzkumu.[3]

Dnešní česká lexikologie v synchronním aspektu výzkumu, v jehož rámci lze především rekonstruovat systém, je výsledkem individuálních prací, v nichž lze rozlišit čtyři zdroje. Jsou to (1) materiálové zkušenosti získané zpracováním rozsáhlého materiálu pro jednojazyčné (a na jiném úseku pro dvojjazyčné) slovníky, (2) teoretická lingvistická tradice reprezentovaná především pražskou školou, (3) kritické využití podnětů lingvistické, především strukturně orientované teorie (ženevská škola, kodaňská škola, deskriptivismus, generativní gramatika), (4) kritické kontakty s významnými díly zahraniční lexikologie a lexikografie, především sovětské a francouzské.

(Ad 1) Práce na velkých jednojazyčných slovnících češtiny, Příručním slovníku jazyka českého a Slovníku spisovného jazyka českého,[4] byla spojena s budováním české lexikografické teorie, která pak začala v jisté etapě přerůstat v lexikologické příspěvky. To se poprvé projevilo na bratislavské lexikografické konferenci (1952), především v referátu Horálkově, Isačenkově a koreferátu Dokulilově,[5] a zvláště na konferenci o vědeckém poznání současných jazyků v Praze 1956. V hlavním referátě byla lexikologie — ve shodě s chápáním LJ jako tvarově-významového znaku — pojata jako lingvistický úsek tvarový a obsahový, přičemž posledně jmenovaný má oddíl sémantický a onomaziologický. Těžiště referátu bylo v zdůraznění kontextu a slovních spojení, rozlišení systémového a projevového aspektu LJ, postižení hierarchie významů polysémické lexikální formy s nadhozením dílčí otázky obecného významu a v důrazu na systémové vztahy LJ.[6] Podnětná slova byla též řečena o vztahu lexikologie k nauce o tvoření slov (referát Poldaufův a Dokulilův). Pozdější vývoj ukázal, že myšlenky zde přednesené byly perspektivně nosné a v souladu s dobovým kontextem a že některé z nich měly i předstih před rozvojem lexikologického bádání v jiných zemích (rozlišení systémové LJ a výskytu, kritické stanovisko k izomorfismu a k tzv. obecnému významu).

Vzájemná souvislost lexikologie a lexikografie vydala a nepochybně ještě vydá cenné plody, jak pokud jde o charakteristiku jednot[261]livých LJ, tak o typy slovníků. Tak např. pro poznání souvztažností v slovní zásobě je důležitý slovník synonymický, konfrontační lexikologie může využít slovníků dvojjazyčných a vícejazyčných.[7] Výsledky lexikologického zkoumání dílčích struktur v slovní zásobě může lexikografie zužitkovat pro jednotné zpracování příslušných hesel, definic aj. Naproti tomu jsou ovšem mezi lexikografií a lexikologií četné rozdíly. Teorie lexikografie je vždy spjata s jednotlivými typy slovníků, je tedy účelově aplikovaný úsek lexikologické problematiky a praktickou popisností (výslovnosti, pravopisu, morfologie aj.) tuto problematiku v mnohém přesahuje. Vývoj spěje k osamostatnění lexikologie a k jejímu vybudování jako teoretického úseku vedle gramatiky. Ve shodě s touto obecnou vývojovou tendencí má být také organizace kolektivního vědeckého výzkumu. Např. v Ústavu pro jazyk český bude na základě jednojazyčných slovníků různých typů vypracována teorie české jednojazyčné synchronní lexikografie, jejíž koncepci jsem podal v r. 1966, a tato teorie se chápe jako předstupeň české, obecně orientované synchronní lexikologie.

(Ad 2) Lexikologie může čerpat četné podněty z učení pražské školy. Není možno uvést zde víc než několik poukazů, ačkoli by bylo třeba doplnit záslužnou knihu Vachkovu[8] právě kapitolou týkající se sémantiky a lexikologie. Už teze[9] pražské školy poskytovaly obecný rámec pro další hlediska. Především zdůrazňovaly celostní pojetí funkčního systému, vztah celku a jednotlivých faktů, synchronní analýzu, i když se zřetelem k dialektice vzniku a zániku, což bylo později charakterizováno jako dynamický aspekt proti saussurovské statičnosti. Za samozřejmou pokládaly samostatnou existenci slova jako výsledku pojmenovací aktivity, členící realitu na prvky jazykově uchopitelné. V době, kdy ještě převládala historická sémantika, sledující historické změny izolovaných slov — Trierova práce vyšla teprve 1931 a starší náběhy Meyerovy aj. byly zřejmě zapomenuty —, správně postihovaly, že „lexikologie jako věda o slovníku“ (tj. slovní zásobě, s. 20) se má zabývat i systémem slov a jejich významových vztahů (např. koordinace a opozice), systémem ovšem složitějším a rozsáhlejším než systémy morfologické. Pro určení specifičnosti tohoto systému se doporučovala konfrontace různých jazyků, zvláště úzce příbuzných.

Jednotliví členové pražské školy prohlubovali tyto obecné formulace a doplňovali je v jednotlivých úsecích. Významná svědectví o tom by mohla být uvedena z učení V. Mathesia, B. Havránka, N. S. Trubeckého, R. Jakobsona, S. Karcevského, B. Trnky, P. Trosta, J. M. Kořínka aj.[10] Z osobností stojících mimo názorovou oblast pražské školy, které však svou prací přispěly při budování české lexikologie, lexikografie a lexikální sémantiky, budiž uveden aspoň Vl. Šmilauer (k bodům [3] a [4] srov. dále porůznu).

2. I když chápeme lexikologii ve svazku ostatních úseků lingvistických a mimolingvistických, jako logika, psychologie, sociologie, psycholingvistika, matematika, antropologie aj., přece jen hlavní úsilí musí platit jejímu čistě [262]lingvistickému pojetí a propracování. Nejplodnější takové pojetí je bez pochyby strukturní.

Při výzkumu slovní zásoby jako podsystému přirozeného jazyka používáme jistých metajazykových označení. Za taková nejjednodušší označení, každému zřejmá, považujeme: jednotka daná vztahem funktivů formy a významu, jazyková rovina, vztahy: část ↔ část (souřadnost, vzájemná závislost), celek → část (nadřazenost), část → celek (podřízenost, závislost), ekvivalence (totožnost; stejnost) — různost — podobnost.[11] Na základě těchto vztahů se vytvářejí struktury jednotek (jejich částí).

Není pochyb o tom, že v budoucnosti a až budou k dispozici výsledky výzkumu za pomoci mechanizačních a automatizačních postupů, bude možno použít při popisu slovní zásoby dedukce, která ze systému vyvodí podsystémy několika úrovní (úroveň rozlišuji od roviny, srov. dále), různě bohaté, relativně otevřené nebo zavřené a v jistých případech i paralelní, např. je-li význam LJ jistého slovního druhu vyjádřen i u jiných jednotek jiných slovních druhů (pohybovat se pohyb pohybový pohybově). V dané etapě rozvoje lexikologie však musíme pracovat převahou induktivně, i když ne zcela bez zřetele k celku, tj. analyzovat jednotlivé LJ, zjišťovat jejich relevantní faktory a prvky a uvádět je do vztahů a do tříd, řad, skupin, množin.

Za strukturu budeme považovat jistý celek základní povahy sestávající z prvků spojených typickými formálními a významovými vztahy, jednoduchý nebo složitý, zapjatý do externích vztahů s dalšími strukturními celky a popř. i hierarchicky členěný. Můžeme pak mluvit o mikrostruktuře jedné LJ, o mikrostruktuře dané dvěma (antonyma), třemi jednotkami (člověk: muž žena), o dílčích strukturách v slovní zásobě a o makrostruktuře systému[12] pojatého jako celek sestávající z dílčích systémů a struktur. Jako dílčí systém označíme homogenní soubor LJ spojených navzájem jistými vztahy (srov. dále), popř. množinu struktur. Objektivnímu systému odpovídá také mentální aparát lidského mozku, který je schopen onen objektivní systém odhalit, popř. i vytvořit.[13] Typy struktur se uvádějí čtyři:[14] výpovědní řetězec, závislostní strom, strukturní síť, jejíž uzly mohou být mnohonásobně spojeny, a struktury zobrazitelné maticemi. Za základní strukturní diferenciaci je třeba považovat vedle synchronie — diachronie (existuje ovšem i jejich vzájemná souvislost) diferenciaci systém — řeč, doplněnou dnes na trojici systém — řeč — text,[15] a diferenciaci vztahů paradigmatických (asociačních) a kombinačních (syntagmatických), kterou F. de Saussure postuloval pro gramatiku i pro lexikologii. Odtud vyplývají dva aspekty lexikologie a sémantiky, paradigmatická a výpovědní, a odtud také dva hlavní přístupy: od výpovědi nebo od systémových paradigmat.

Každý předmět je poznán tehdy, známe-li jeho vnitřní strukturu a jeho místo [263]vzhledem k okolí. Jazykový systém však nemůže být dosud takto dokonale poznán, lze poznat jen dílčí struktury, a to ještě ne v úplnosti jejich vztahů navzájem i k systému. Může však být poznán ve svém fungování, jak se projevuje v jednotlivých textech.

3. Segmentací textu můžeme dojít k jednotlivým jazykovým jednotkám, a tedy také k LJ, jednoduchým (slovům) a složeným (tzv. spojením „slov“, vlastně spojením slovních forem na rozdíl od volných spojení slov).[16] Ve výpovědních řetězcích se kombinují jednotky různých jazykových rovin tak, aby výsledné výpovědi byly gramaticky správné a měly smysl. Tento smysl však není nečleněn, nýbrž vzniká jako komplexní kvalita z jednotlivých významových jednotek. Přitom mluvčí (kódovač) a posluchač (dekódovač) jako účastníci komunikačního procesu znají naprostou většinu těchto jednotek, jejich správné aplikace, jejich kombinační možnosti a jejich vztah k jiným jednotkám, z jejichž počtu danou jednotku vybírají (srov. dříve pojetí systému jako mentálního aparátu). Tím přicházíme k důležitému rozlišení výpovědních realizací jazykových jednotek a jejich systémových kvalit, hodnot. Tomu odpovídá rozlišení LJ v systému a v užití, výskytů (rozdíl type token).

Výskyty LJ ve výpovědi nelze kombinovat libovolně, musí mít jistý společný prvek. Nemůžeme např. běžně říci: Karel analyzoval, kvetl do lesa ap., můžeme však říci: Karel plaval, plachtil, kutálel se, vlnil se do lesa, protože využíváme významové potence těchto sloves, která znamenají jistý druh pohybu. To svědčí o nutnosti rozlišovat vedle formy LJ i význam a nadto ještě prvky formy a významu.

Pozorujeme-li jednotlivé výskyty, vidíme, že jsou velmi rozdílné, ale i velmi blízké, např. Karel šel jde, Karla šla, K. kráčí, loudá se, odchází, přichází, pohybuje se, píše ap. Tak v prvním a druhém příkladu jde o rozdíl dvou slovních tvarů téže LJ jít a o rozdíl gramatického významu (čas, v 3. případě rod), u kráčí je jiná forma a stejný význam, u loudá se je význam obohacen o prvek pomalosti, u odchází přichází jde o význam směru vyjádřený opozičními prefixy ap. Tímto způsobem můžeme odlišit několik typů vztahu LJ:

F1/V1 táž LJ (totožnost) jít

F1/V1F1/V1, stejné LJ: jít jít

F1/V1F2/V2, různé LJ: jít jíst

F1/VIF1/VII, (VIVII) = ∅ homonyma: kolej ‚budova‘ — kolej ‚stopa na cestě‘

F1/V1F1/V2, (V1V2) ≠ ∅ polysémie: práce ‚činnost‘ — ‚výsledek činnosti‘

F1/V1F2/V1, synonymie, významová stejnost: pěkný hezký

Hlubší členění

F1 (f1 . f2)/V1F2 (f1 . f3)/V1 or-ání or-ba slovotvorná synonyma

F1 (f1 . f2)/V1 . g1F2 (f1 . f3)/V2 . g2 kuch-at kuch-ta slovotvorně i slovnědruhově různá slova

F1 . φ1/V1 . g1F1 . φ2/V1 . g2 šel jde různé slovní tvary téže LJ, týž lexikální význam, různý gramatický význam

F1/V1 (v1 . v2): F2/V2 (v1 . v2 . v3) — F3/V3 (v1 . v2 . kontra v3) šel: loudal se hnal se

Obě poslední slova jsou antonyma s opozicí sémantických prvků (‚pomalu‘ — ‚rychle‘).

Poznámka: F znamená formu LJ, V význam, f1 prvek formy, v1 prvek významu, g1 gramatický význam, φ slovní tvar.

[264]Pomocí těchto jednoduchých operací stavíme LJ do protikladů a zjišťujeme jejich shody a rozdíly, jejich distinktivní rysy, jejich příznakovost a bezpříznakovost. Jde tu o základní metodu vnitrojazykové konfrontace, k níž patří metoda substituce a komutačního testu.

Nemůžeme se však spokojit jen výzkumem výskytů ve výpovědích. Musíme rozlišovat zvláště případy, kdy lze přiřadit formálně různé výskyty k téže lexikální formě s týmž lexikálním významem, protože jde o LJ jako množinu slovních tvarů, z nichž jeden má základní povahu, je reprezentující: jít (jde, jdeš, …; šel, šla, …; půjdu atd.). Tato množina slovních tvarů vykazuje také další rozdíly, z nichž nejnápadnější jsou rozdíly v distribuci, tj. v souboru slov, s nimiž se daná LJ v daném významu kombinuje. Tu pak přicházíme v rámci jedné LJ k rozlišení (I) empirické úrovně výskytů a (II) úrovně abstrakce, která má zase dvě úrovně, (A) úroveň abstrakce formy (lexému) a (B) úroveň abstrakce významu podle schématu.

A)

................................................................................... jít

II.

                                             

B)

............ a) ‚pohybovat se pomocí nohou‘

b) ‚vést, směřovat‘

I.

............ hoch jde domů, jde ze školy odchází,

             jde za roh zachází,

             kůň jde ztěžka

cesta jde do kopce, balkón jde na ulici

Můžeme např. rozeznávat synonyma na úrovni II. A), tj. ve všech významech lexémů (hrozný děsný) nebo na úrovni II. B) a) (jít kráčet) nebo jen na úrovni I. (kontextová synonyma: jde: odchází, zachází, přichází ap.). Označuje-li výskyt obecný pojem (třídu denotátů, v. dále), např. hmota je v pohybu, jazyk je systém systémů, pak ovšem rozdíl mezi úrovněmi I. a II. odpadá. Lexikologie tedy musí pracovat s výskyty, mají-li její zjištění odpovídat požadavkům přirozeného jazyka, ale musí usilovat o maximální zobecnění této empirické skutečnosti. Otázky abstrakce a redukce mnohosti jevů na omezený počet definovaných jevů patří k základním postulátům vědecké metody.

4. LJ nelze chápat jen jako lexikální formu nebo jen souvztažnost formy a významu. Chceme-li nejen popsat, ale i vysvětlit a v budoucnosti i sestrojit, modelovat její chování, jak to pro syntax správně zdůrazňuje generativní gramatika,[17] musíme přihlížet i k dalším relevantním aspektům LJ. Jde celkem o sedm aspektů: (1) lexikální forma, (2) gramatická utvářenost (vnitřní gramatičnost) LJ, (3) význam, (4) sémantický kontext (distribuce), (5) gramatický kontext, (6) stylistické příznaky a (7) četnost. K tomu přistupují externí jazykové vztahy LJ, paradigmatické a syntagmatické vztahy k ostatním LJ a k jednotkám jiných jazykových rovin.

Ve schématu jazykových rovin má LJ (slovo) víceméně centrální postavení. Jednak je realizována jednotkami nižších rovin (morfém, morfoném, foném) a tvoří jejich kontext, jednak sama realizuje vyšší jednotky, výpověď, text, a nalézá v nich svůj kontext. Jednotky vyšších rovin se konstituují na [265]základě jednotek nižších rovin. Ovšem tu je důležitý rozdíl: vzhledem k jednotkám nižších rovin vystupují LJ jako systémové hodnoty i výskyty, vzhledem k jednotkám vyšších rovin jen jako výskyty. Rozdíl proti jiným schématům, veskrze vertikálním,[18] je v našem schématu v tom, že sémantická rovina jde napříč ostatními rovinami, což odpovídá její funkci v jazyku a pojetí bilaterálního znaku. LJ je svými složkami ve vztahu i s rovinami mimojazykovými, a to s rovinou fyzikálních zvuků, jejichž napodobení má sémantickou funkci u onomatopoí, a s rovinou označených skutečností, konkrétních i abstraktních.

 

 

 

Bylo už řečeno, že je třeba redukovat mnohost popisných empirických faktů na zvládnutelný počet metajazykových faktů. Redukce však se týká všech relevantních aspektů LJ a probíhá tak, že jednotky patřící v jistém aspektu k periférii systému, popř. k jeho oblasti přechodu, a tedy příznakové, uvádějí se na jednotky centra, bezpříznakové.[19] (1) Výskyty LJ se promítají z úrovně empirie, tj. textu a výpovědi, do systému. To znamená např. oddělení výskytů vzniklých individuálním přenesením od výskytů lexikalizovaných. Dále sem [266]patří důležitá otázka variant a invariantu. Formální varianty LJ jsou vlastně jen fonetické, zvukové a morfologické. (2) Formálně motivované LJ se uvádějí do vztahu k motivujícím(pohybový pohyb). (3) Motivované, sekundární významy LJ se uvádějí na motivující, primární. To je důležité při polysémii i při synonymii. Přitom se naskýtají ještě další významné otázky: Polysémie, zvláště ve velkých slovnících, je často systémově nehomogenní (tamže, s. 269n.), četné významové oddíly patří do frazeologie, popř. k hlavnímu významu. Dále: jestliže lexém představuje úroveň formálního invariantu LJ, naskýtá se otázka, jaký je k němu sémantický invariant.

Je to celý významový komplex nebo hlavní (motivující) význam nebo tzv. obecný význam (Gesamtbedeutung)?[20] V duchu izomorfismu by bylo možno odpovědět, že k invariantní formě lexému je přiřazen invariantní obecný význam (Jakobson) a pak by byl hlavní, a tedy výchozí význam LJ hlavní variantou, ostatní významy (Kuryłowiczovo pojetí jen sekundárního významu je vzhledem k složitější problematice lexikologické zase neadekvátní) by pak byly kombinatorními variantami. V mnoha případech však se nedá postihnout sémantický prvek společný všem významům polysémického lexému. Bývá jen průnik mezi některými významy. U některých LJ se takový společný prvek dá určit, např. u lexému příbor (1. ‚náčiní, kterým se jí‘, 2. ‚nádobí, souprava, které se používá při jídle‘) je to prvek ‚prostředek sloužící k jídlu‘. U jednoznačné LJ je invariant totožný s jediným významem, ovšem každý význam LJ nemá povahu invariantu. Hlavní význam má proti vedlejším významům přece jen mnohem silnější pozici, motivuje je, má relativně velkou frekvenci, bývá stylisticky bezpříznakový ap.

Závěr tedy vyznívá tak, že obecný význam nelze vždy určit, významová souvislost polysémické konstrukce bývá někdy oslabena a pak má povahu invariantu hlavní, popř. ta významová varianta, která patří k centru systému a k níž ostatní (příznakové) varianty odkazují (např. základní synonymum, jako jít, pohybovat se, oko ap. v hlavních významech). (4) Řídké a netypické sémantické kontexty se uvádějí na typické, (5) řídké a stylisticky omezené syntaktické konstrukce LJ se uvádějí na běžné, (6) stylisticky příznakové výskyty na neutrální a bezpříznakové, (7) výskyty malé četnosti na četné. Těmito redukčními postupy zjištěná základní slovní zásoba má být v první řadě analyzována a zkoumána jako systém.

5. Jestliže chápeme lexikologii jako tvarově-obsahový úsek orientovaný sémanticky a onomaziologicky, pak uznáváme za movens LJ význam. Význam se dnes filosoficky, se zřetelem k G. Fregovi a dalším, chápe jako vztah formy k denotátu, popř. k designátu, pojmu (u Frega Bedeutung — Sinn.).[21] Z hlediska uživatele jazyka však se chápe jako korelát formy spojený s ní funkčním vztahem interdependence, nikoli pouhé determinace: význam nelze ztotožnit s proměnnou formy-konstanty. Ukazuje se plodným chápání významu nikoli jako psychologické kvality, nýbrž jako jazykové systémové hodnoty, která je dána jako průsečík funkčních vztahů pojmenovacích a gnozeologických, která však není na té úrovni abstrakce jako pojem, protože nevylučuje ani vyjádření aspektů pragmatických a psychologických. Pro význam LJ při[267]rozeného jazyka je typický jistý rozptyl, označovaný z hlediska logiků jako vágnost. Význam však také může nabývat určitých krajních pozic (u termínů, u vlastních jmen aj.). Forma významu se projevuje v tom, že významový komplex je členěn v jednotlivé významy, mezi nimiž je souvislost významových prvků (srov. dále), a jednotlivé významy jsou členěny a utvářeny jako seskupení, kombinace diskrétních významových prvků (v1 . v2 …) a tvoří spolu s relevantními faktory gramatického kontextu strukturní vzorce. Na rozdíl od jiných pojetí se tedy domníváme, že i význam lze chápat strukturně a analyzovat strukturními metodami.

6. Strukturní pojetí se projevuje především v tom, že se zjišťují rozdíly významů a distinktivních rysů, pokud jsou signalizovány rozdíly formálními, a to ve všech uvedených aspektech LJ. Těmito postupy se člení slovní zásoba v třídy LJ v jistém aspektu homogenní.

(1) Tak např. po stránce formální utvářenosti dostaneme následující schéma:

 

                                                            Forma LJ

                                                         /                \

                                                       /                    \

                                       jednoduchá                       složená

                                          (slovní)                     (spojení slov)

                                        /            \                     /       |       \

                              motivovaná     nemotiv.          /         |         \

                               /                \                ustálená      |        volná

                      nezkratková    zkratky                              |

                          /         \                                   frazeologizovaná

                 odvozená    složená                             (přechodová)

                /      |      \

              /        |        \

  prefixální   infixální   sufixální

            \          |          /

              kombinovaná

 

Můžeme tedy odlišit např. jít do zaměstnání (‚kráčet do služby‘) jako volné spojení proti frazeologizovanému označení stavu ‚vstoupit, nastoupit, zastávat zaměstnání‘. U slovotvorně motivovaných slov zjišťujeme pomocí tohoto postupu vztah k motivujícím a základním slovům a tím jejich strukturní slovotvorný význam.

(2) Strukturně důležitá je vnitřní gramatičnost LJ. Jde tu především o rozdíly slovních druhů,[22] které tvoří základní morfologicko-syntakticko-lexikálněsémantické kategorie slov. Základní je tu protiklad mezi slovy plnovýznamovými a pomocnými, mezi prvními pak mají specifickou povahu zájmena (situačně odkazovací) a číslovky (kvantitativně pojmové). Zároveň tu jde o protiklad LJ syntagmatických, popř. syntaktických a synsyntagmatických (předložky), popř. synsyntaktických (spojky a částice). Uvedený protiklad je charakterizován i tím, že u plnovýznamových slov (sloves, pod[268]statných jmen, přídavných jmen a příslovcí) je možné přenášení významu, u ostatních slov nikoli.[23]

Různost LJ a jejich významů bývá také signalizována rozdíly morfologických kategorií: životnost/neživotnost (čistič, jezdec, kohoutek, nosič, hlava), číslo jednotné/množné (hlava v hlavách lůžka, datum data ‚údaje‘), slovesný vid dokonavý/nedokonavý, zvratnost/nezvratnost, osobnost/neosobnost (jít jde mu o to), způsob (jít jdi!, hledět hleď!) aj. Sem patří též přechod slovních druhů: sláva podst. jméno, sláva mu! citoslovce, podobně hanba podst. jméno, citoslovce, příslovce (je mu hanba). Tu už však přecházíme k otázce kontextu, okolí LJ (o význ. srov. části [4] a [7]).

(3) Především jde o kontext gramatický.

a) Výskyty LJ se kombinují s LJ různých slovních druhů. Přitom se realizují vztahy determinace a rekce, řidčeji i koordinace. Můžeme tedy zjistit slovnědruhové strukturní kombinační vzorce každé LJ. Např. u adverbií jde o tyto možnosti:

Adv + V rychle jít, Adv + Adj velmi dobrý, Adv + Adv velmi dobře. Obdobné vzorce charakterizují také složené LJ, např. starý mládenec A + S, dát na pamětnou V + praep + S atd.

b) Velmi důležité jsou, ovšem jen u konstrukčních slov, jejich konstrukční rozdíly. Tu jde jednak o protiklady předmětovost/podmětovost, tranzitivnost/intranzitivnost, silná/slabá vazba,[24] jednak o konkrétní vazebné rozdíly:

drnčet ‚vydávat zvuk‘ : ‚způsobovat zvuk‘ (nač, čím), podobně u rachotit, řinčet, tlouci (koho, co) : pták tluče, míjet (koho, co) : čas míjí; disponovat (kým, čím) : disponovat (koho); vidět (co) : vidět na hodiny ap.

c) Velmi potřebné je zkoumání valence konstrukčních slov, zvláště sloves, tj. jejich abstraktního vztahu k závislým větným pozicím, které mohou být vyplněny jednotkami jisté sémantické třídy.[25] V trojstupňové proceduře se určí u každého konstrukčního slova počet těchto obligatorních a fakultativních pozic, argumentů (např. obligatorní subjekt, objekt, fakultativní další objekt), dále se určí jejich syntaktická (i slovnědruhová) funkce a nakonec se zjistí jejich obecné i specifické sémantické prvky (srov. dále).

d) Různé významy lexému bývají také charakterizovány jistým typem (jistými typy) transformací tohoto lexému v jisté výpovědi: hrát na housle hra na h. hráč na h. hraje na h., ale hrát Hamleta herec H. H. se hraje hra o Hamletovi.[26]

Ovšem ve všech těchto případech se projevuje asymetrie znaku, tj. v jednom významu může být více konstrukcí a transformací a stejná konstrukce, popř. transformace může charakterizovat více významů, např. pokořit (koho, co) ve významu ‚podmanit‘ i ‚ponížit‘, bohatý 2. nač, čím, v čem. Transformace jako každá změněná forma má nutně za následek i jistou změnu sémantickou. Invariantem souvztažných trans[269]formů je konkrétní situace (Apresjan, s. 57n.), tedy denotativní význam, nikoli signifikativní (smysl výpovědi). Ten však se právě konstituuje jako komplexní kvalita na základě významů jednotlivých výskytů LJ. Ostatně jak by poznal badatel, že jde např. při velké distribuční různosti a při existenci několika možných transformací o týž význam, kdyby tento význam předem sám neznal nebo neměl spolehlivého informátora nebo slovník s určením významu?

(4) LJ realizují v kontextu své gramatické i sémantické kvality. Např. můžeme říci číst knihu, nikoli (číst nůž), protože číst znamená ‚vnímat zrakem (hmatem) psaný (zobrazený) jazykový projev, popř. ho i reprodukovat mluveným slovem‘ (číst knihu, dopis, báseň, noty, slepecké písmo atd.). U kombinovaných slov tedy dochází k průniku jistého společného sémantického prvku, kromě kterého mají dané LJ ještě prvek (prvky) rozdílný. Abstrakční povaha vědy nám ukládá zjistit sémantické třídy slov, s nimiž se zkoumané slovo spojuje v různých výpovědích. K tomu potřebujeme sémanticky neprázdné úseky výpovědí, tj. minimální kontexty, které zkoumané slovo sémanticky adekvátně určují.

Dále je třeba soustředit pozornost na sémantický obsah kontextových slov a zkoumat jednak sémantické třídy slov, jednak jejich sémantické prvky. Sémantické třídy slov je třeba zkoumat empiricky, ale dosáhnout přitom maximální obecnosti. Např. SSJČ uvádí u sloves jít a chodit v hlavním významu sémantické omezení příliš obecné (o lidech a živých tvorech vůbec), srov. dále u slovesa jít.

Při výzkumu sémantických prvků se zjišťuje obsazení uvedených syntaktických pozic LJ sémantickými prvky obecné povahy, jako fyzický předmět, abstraktní předmět, životný/neživotný, lidský/nelidský, činnost/stav, místo/směr, čas/způsob/příčina aj., a specifickými sémantickými prvky, jako část těla, těleso, dopravní prostředek aj.

Např. sloveso nést v hlavním významu má dvě obligatorní pozice (žena nese dítě) a jednu fakultativní (nese mu oběd). V subjektové pozici je zastoupen sémantický prvek lidský (člověk), živočich (pes nese břímě), životný/neživotný, objekt je životný/neživotný.

Z toho vyplývá, že jednak potřebujeme inventář sémantických prvků obecných a specifických, jednak soupis sémantických funkcí spojitelnosti LJ, jako kauzace (způsobit něco: vyvolat konflikt, posadit), likvidace kauzace (odstranit nedorozumění), vysoký stupeň něčeho (těžká nemoc, bohatá zkušenost) a opak, činnost vzhledem k objektu, působená subjektem (zabývat se politikou), stav subjektu zasaženého objektem (trpět nemocí), činnost věcného subjektu vzhledem k objektu (nemoc ho trápí) atd.[27]

LJ v jednotlivých významech jsou charakterizovány také (5) stylistickými ukazateli, které se nejlépe zjistí substitucí synonym v témž kontextu, a (6) sémantickou frekvencí, tj. frekvencí lexémů v jednotlivých významech.[28] Frekvenční hodnoty je třeba korigovat, např. zřetelem [270]k tzv. disponibilitě slov.[29] Frekvence výskytů LJ se zjišťuje z textů, v nichž jsou pochopitelně i LJ nesystémové.

Frekvenční hodnoty ovšem mají jistou průkaznost pro odlišení systémové hodnoty slov, srovnej např. rozdíly frekvence u základního synonyma a příznakových synonym: jít 3336-8-74 : kráčet 102-7-35 : spět 33-7-19, ve srovnání s němčinou geben (a další slovní tvary téhož infinitivu) 4846 : schreiten 1830.[30] Ovšem tu jde všude o celkovou frekvenci výskytů daného lexému bez zřetele k významovému rozlišení. Možnosti frekvenčního a kvantitativního výzkumu nejsou ještě u konce. Také valenci a jiné aspekty LJ lze zkoumat kvantitativně.[31]

7. Uvedenými dílčími metodami lze formálně, ovšem ne bez zřetele k sémantice, signalizovat významové rozdíly. Tím je však význam objeven jen zvnějšku a kromě toho každá z uvedených dílčích metod nese v sobě nutně jisté omezení (srov. zvláště sub 6. (3) d). Všechna slova např. nejsou formálně motivovaná, nejsou charakterizována konstrukcí, některá se vyskytují buď v jednom spojení, nebo ve velkém počtu spojení atd. Proto je nutné hledat metody přímé vnitřní analýzy významu. Takovou vhodnou metodou je metoda analýzy v sémantické prvky. Význam je pojat rozsahově jako jazyková hodnota a jako seskupení, kombinace metajazykových, diskrétních sémantických prvků (komponentů, faktorů, množitelů, figur ap.),[32] tj. diferencujících příznaků, které lze vydělit strukturním rozborem, vnitrojazykovou konfrontací významu LJ umístěné v dílčích významových strukturách paradigmatických (polysémii, antonymii, synonymii atd.) a kombinované s jinými LJ. To už bylo naznačeno u spojení číst knihu a u slova příbor. Všimněme si ještě slovesa milovat (schéma). 

milovat

sloveso ned.

‚mít kladný cit k někomu‘

                       /                                        \

                erotický        (intenzívní)       neerotický

                  koho                 :                /          \

                   |                      :..... intenzívní     oslabený

                   |                              koho, co      koho, co

                   |                                     |                |

                   1                                    2                3

 Jeho tři významy jsou i u slova láska (k milé, k matce, k hudbě). Mezi prvním a druhým významem je vztah intenzity citu (vášně) (podle dokladů v SSJČ je přechod [271]i mezi druhým a třetím významem: láska k vlasti u 2. a láska k pravdě u 3. stojí blízko). Antonyma nenávidět, nenávist se vztahují především k prvním dvěma významům, protože jde o intenzívní záporný cit k někomu, ale není vyloučen ani přechod k třetímu významu (nenávidět, nevražit, sočit, obecnější mít odpor, nechuť, nelibost). Tyto LJ patří k dílčí struktuře pojmenování citových vztahů vyšších bytostí k okolí, a to kladných/záporných, intenzívních/neintenzívních, k osobám/věcem, konkrétům/abstraktům, a spolu s nimi k nadřazeným strukturám emocí a citů. Sémantické prvky a jejich protiklady jsou vyabstrahovány z jazykové empirie.

Syntaktickou formulací relevantních metajazykových prvků je jazyková definice významu. Na rozdíl od definice jsou však ve významu i prvky explicitní, v definici často utajené. Rozdíl proti tradičnímu postupu je také v tom, že prvky lexikálního významu chápeme v těsné souvislosti s významovými prvky gramatickými, výpovědními (viz valenční pozice).

Všechny sémantické prvky nejsou na stejné úrovni, některé mají v hierarchii vztahů větší strukturní váhu (např. prvek ‚cit‘ v uvedeném schématu) než jiné a také protiklady prvků mají různou frekvenci a uplatňují se v hierarchii závažněji nebo podružněji. To všechno bude možno lépe zkoumat po analýze bohatšího materiálu. Ukazuje se, že vedle protikladů binárních jsou i protiklady trojité (např. se středním členem mezi krajními pozicemi) a vedle protikladů kontradiktorních (privativních), jako u antonym, i protiklady slabší. I v tom se projevuje jednak logický, jednak empirický aspekt přirozeného jazyka.

Sémantické prvky nejsou vázány na jedinou dílčí strukturu, a proto se i LJ obsahující jistý prvek mohou v témž významu objevit ve více strukturách, např. milovat láska nenávist i v struktuře společenských vztahů, ovšem vztahová strukturní síť, do níž jsou zapojeny, je pak zcela jiná.

Vztahy mezi LJ a jejich prvky (srov. též sub 2.) jsou složitější, než jak by vyplývalo z uvedeného popisu, který odpovídá schématům klasické logiky. Jsou tu jednak i další vztahy, např. inkluze tříd (T1T2), vztah členství v třídě (t ε T), vztahy transformační, jejichž specifickým případem je i synonymie, jednak se mohou v některých podsystémech projevovat i různé vztahy současně. Tak např. synonyma lze chápat jako transformy základního synonyma, ale kromě toho jsou i vedlejší synonyma se specifickými příznaky, např. stylistickými, sémanticky podobná, distribučně užší a s nižší frekvencí základnímu synonymu i podřízena.

Na základě strukturních vztahů se realizují v jazyku vedle formálních souvislostí dílčí významové systémy LJ relativně uzavřené (popř. otevřené), tj. jednak systém přijímá nové jednotky — centrum je relativně nejstálejší —, jednak dílčí struktury jednotek (velký malý ap.) jsou poměrně stálé. Nejstálejší jsou v slovní zásobě právě antonyma. Každý dílčí systém se zakládá na existenci společného prvku, jeho vnitřní členění pak na existenci diferenčních prvků. U antonym (I)[33] jde o protiklad relevantního prvku (kontradiktorní nebo mírnější, podle toho, jde-li o vlastní, absolutní nebo částečná antonyma): ax : a kontra-x, polysémie (II) vzniká jako konstrukt na základě toho, že významy LJ téhož slovního tvaru mají [272]společný prvek, ovšem nemusí mít vždy všechny významy společný prvek: abx : aby : byz : aw, u homonym (III) právě není takový společný prvek lexikálního významu, synonyma (IV) významově stejná mají obecný typ ax : ax, významově podobná ax : ax', slova souřadná (V), tj. stejně podřízená, a nadřazená (VI) lze zapsat Ax → (aIx : aIIx : aIIIx), slova spojená vztahem konverze (VII)[34] vznikají jako pojmenování obsahu vztahu mezi subjektem (S) a objektem (O) jednak z hlediska subjektu, jednak z hlediska objektu — v logice jde o tzv. inverzní vztah (x) (y) [xŘy yRx], např. a > b, b < a, koupit-prodat, obdržet-předat, dostat-dát, dát-vzít, přijmout-nabídnout ap., stupňovitá pojmenování (VIII) mezi dvěma krajními pozicemi: černý-načernalý/černavý-nečerný-nebílý-bělavý-bílý-sněhobílý ap. Kromě toho jsou ještě systémy významových funkcí kombinačních, jako kauzace a další, zmíněné dříve. Je jasné, že všechny uvedené vztahy nejsou např. mezi fonémy, proto také nelze v lexikologii vystačit jen s metodami izomorfismu.

8. Analýzou invariantních lexémů a jejich polysémie přicházíme k jednotlivým LJ, tj. bilaterálním znakům. Povahu sémantického invariantu mají jen ty významy LJ, které patří k centru, tj. jsou ve většině aspektů LJ základní ve srovnání s jinými LJ, odkazujícími k nim. U slovesa jít je to jen hlavní význam. Každá LJ je určena jen tehdy, jsou-li zjištěny její vztahy k jiným LJ, její místo v dílčích strukturách slovní zásoby a její fungování ve výpovědi a v textu. O vztazích a dílčích systémech jsme už promluvili, nyní nám půjde ještě o jednotlivé dílčí struktury.

Poznámka k slovesu jít: SSJČ uvádí u tohoto slovesa 18 významů. Prvních sedm však tvoří jeden hierarchicky vybudovaný hlavní význam, v němž jde o konkrétní pohyb, a sem patří také významy SSJČ 8 a 9 (jít do zaměstnání, ze zaměstnání, tj. nikoli volná spojení se samostatným významem složek, nýbrž s významem ‚nastoupit, opustit něco, jistý stav‘). Významy 14—17 jsou frazeologizovány (jít k hodit se, jít jak dařit se, jde to je možné, neos. jde o to, o někoho týká se) a tvoří periférii celé významové stavby slovesa. Mezi nimi a významy 1—5 je zřetelný předěl. Projevuje se tu protiklad (1) osobní a (2) neosobní vazby, a dále protiklad hodnocení, a to sub 6 denotátů (osob, věcí: jít k čemu, ke komu hodit se), sub 7 způsobu hodnocení (jít jak: dobře/špatně dařit se) a sub 8 modality (to jde je možné), sub 9 pak jde o vztahovost: jde o to jedná se. 13. význam podle SSJČ je zastaralý, 18. význam jdi!, vyjadřující odmítnutí, podiv, patří k významu č. 1. Celkem tedy má sloveso devět významů. Obecný význam není zcela jednoznačný (‚pohyb, směřování‘). Hlavní význam je vybudován jako bohatě členěná distribučně syntaktická a frazeologická oblast (srov. podobně v Slovníku současné spisovné ruštiny, kde je ovšem další významové členění velmi podrobné; v Ušakovově slovníku má sloveso dokonce 40 významů!). Omezení hlavního významu v SSJČ je příliš obecné: (o lidech a živých tvorech vůbec); zajíc, vrabec a jiní tvorové nechodí, nejdou. Srov. obdobně i sloveso chodit.

Rozbor sémantických prvků ukazuje, že sloveso jít má obecný význam pohybu + bližší určení (prostředek pohybu: nohy; způsob pohybu: kroky). Podobné bližší určení má každé sloveso pohybu.

Obecný význam slovesa pohybovat (postava se pohybovala) lze určit jako kombinaci prvků: měnit polohu těla/tělesa (a1, b1, c1). Protože jde o sloveso podmětové, má jednoargumentovou valenci se subjektem S a řadu sémantických vztahů uvnitř strukturního vzorce, který takto vzniká (jsou v schématu [273]vyznačeny šipkami dole, kdežto syntaktické vztahy šipkami nahoře). Důležité, že je to subjekt, který mění polohu svého těla (S = c1). Naproti tomu u objektového slovesa pohybovat něčím (pohybovat rty) je prvek c1 vnějším objektem (O) a valenční vzorec je tu dvouargumentový (S, O):

 

 

 

Celá dílčí struktura sloves pohybu je tedy určena obecnými sémantickými prvky pohybovosti, prostředku, prostoru, způsobu a směru. Teprve na základě těchto prvků, empiricky zjištěných u různých LJ, lze postupně zjišťovat sémantické opozice, např. pohyb-klid, prostředek-cíl, prostorovost-neprostorovost, směr nahoru-dolů, vpřed-vzad atd. Jejich dosavadní poznání je pro neúplnost poznání dílčích struktur a jejich vztahů v systému (srov. dříve) často samo ještě jednostranné a neúplné.[35]

Dále je třeba určit sémantický kontext, tj. sémantické třídy v pozici subjektu a příslovečného určení (u pohybovat něčím objektu). Subjekt sloves pohybu je obsazen těmito třídami: a) osoba, množina osob (průvod, dav), b) živočich s křídly (pták, brouk, drak), c) část těla (ruce, nohy, prsa, rty), d) těleso (země kolem slunce, družice kolem země), e) lehký předmět (pírko, mrak, mlha), f) předmět, masa (pero v držátku, voda, suť), g) dopravní prostředek (vůz, auto, loď, letadlo). U jednotlivých sloves pohybu dochází k výběru z těchto možností, k diferenciaci proti ostatním členům dílčí struktury, např. u letět se realizuje prvek ‚křídla‘, u utíkat a synonym prvek ‚rychlost‘ aj.

Druhá pozice sémantického kontextu sloves pohybu je obsazena těmito třídami: a) prostor pohybu (země, voda, vzduch), b) směr (dopředu/dozadu, nalevo/napravo, stranou, nahoru/dolů, dovnitř/zvnitřku), c) způsob (vlastní/sdělenou silou, rychle/pomalu, pravidelně/nepravidelně, spojitě/přerušovaně, neomezeně/v jistých mezích), d) prostředek (jeho část), e) objekt (živý/neživý).

Výskyty LJ patřící k těmto sémantickým třídám determinují obecný význam zkoumané LJ (pohybovat se), s níž jsou kombinovány. Kontextové výskyty LJ fungují jako determinátory. Tím se objevuje celá řada kontextových ekvivalentů, sloves pohybu s determinovaným významem. Např. auto se pohybuje jede, letadlo — letí, chodec — jde; pohybovat se kolem země obíhat, kroužit, p. se rychle spěchat, nahoru stoupat ap. To je významné i po té stránce, že spojení sémantických prvků různých LJ přirozeného jazyka může být vyjádřeno i spojením LJ, i jednoslovným ekvivalentem. Mezi kombinacemi přirozeného jazyka a metajazyka je tedy souvislost.

O významové souvislosti celé dílčí struktury svědčí i okolnost, že některé polysémické LJ se některými svými významy stávají synonymy. Mezi některými LJ jsou vztahy antonymické: pohybovat se být v klidu, jít stát, jít utíkat, padat (klesat) stoupat, utíkat vléci se (plížit se, loudat se) a stupňovité: loudat se jít utíkat hnát se pádit štvát se aj.

Každá dílčí struktura je na základě svých sémantických prvků ve vztazích s paralelními strukturami odvozených slovních druhů: pohyb (pohybový, pohybově; pohyblivý, [274]-vě), chůze, útěk (útěkový), jízda (jízdní, jízdmo) atd. Do této souvislosti patří i citoslovce, jako vje! zpět! aj. Prvek pohybu je i ve významu slov sémanticky vzdálenějších v kombinaci s jinými prvky, např. u hodit ‚prudkým pohybem uvést do pohybu v určitém směru‘ (podle SSJČ), mrštit, vrhnout; mrskat se, házet se, zmítat se; kmitat se, míhat se aj.

Je možno vyslovit předpoklad, že množina sémantických prvků v různých jazycích v etapě jejich kulturního rozvoje je zhruba stejná, jejich kombinace a lexikální obsazení a ovšem i jejich vztahy, a tedy i dílčí struktury a systémy jsou víceméně různé, už také proto, že sémantické prvky mohou být v jednom jazyku vyjádřeny jako součást lexikálního významu, v jiném jazyku pomocí gramatických významů. Přihlížíme-li ke všem těmto činitelům, vysvětlíme si, že je počet úplných ekvivalentů v jazycích poměrně malý. Pomocí vhodné kombinace výskytů LJ v kontextu, např. při překladu, lze však dosáhnout velmi uspokojivých výsledků.

9. Aby byl uzavřen kruh, který jsme v úvodu naznačili, totiž postup text → LJ → výpověď → text, musíme ještě promluvit o fungování systému ve výpovědi. Jde tu v podstatě o vztah lexikální sémantiky a syntaxe. Na úrovni systémové abstrakce jsou dány v rovině syntaktické větné struktury jako typy větných vzorců tvořených distinktivními rysy[36] a v rovině lexikální jim odpovídají LJ. Ve výpovědi na rovině empirie jde o takové usouvztažnění výskytů LJ, aby bylo dosaženo smyslu sémanticky informujícího o jisté situaci. Tento smysl je jistá komplexní kvalita vyplývající jako výslednice z významů výpovědních jednotek. Mezi oběma úrovněmi, úrovní abstrakce a empirie, není přímé spojení, jak by vyplývalo i z pravidel projekce v původním pojetí.[37] K lexikálním významům přistupují významy gramatické, např. slovesné a jmenné, které mohou mít v jazycích jiného typu i lexikální vyjádření.

Sémantická hodnota výskytů LJ ve výpovědi není stejná. Základní hodnotu tu mají slova konstrukční, především slovesa jedno- i víceargumentová, tj s valenčními pozicemi. Tím vznikají ve výpovědi dílčí sémantické celky predikační povahy, které se podstatnou měrou účastní na vytváření větných vzorců a mohou být změnou slovosledu obměňovány (Daneš, o. c., s. 229n.).

a) Přitom vzniká otázka typů sémantického spojování slov.

Např. ve výpovědi Karel čte pořád ten nový román jde o valenční typ S + V + O, přičemž význam slovesa číst (srov. dříve) zahrnuje prvek psaného (nebo jinak technicky zobrazeného (např. u slepeckého písma) projevu a předpokládá jako subjekt třídu lidských bytostí (v přeneseném významovém užití stroj nebo vyšší živočichy) schopných čtení. Obecný zápis sémantických prvků tohoto přirozeného dílčího kombinačního útvaru: S (abc) + V (def) + O (fgh) ukazuje, že první dva výskyty jsou sémanticky jinak připojeny než druhý a třetí, mezi nimiž je průnikový prvek f (třída písemně nebo i jinak znázorněných projevů), takže výsledný význam lze charakterizovat jako sjednocení prvků: S + V = S. V (abcdef), i když i mezi S a V je implicitní prvek, třída vyšších bytostí schopných čtení, kdežto výsledný význam druhého a třetího výskytu je průnik prvků: V + O = V . O (defgh). V prvním případě jde o (1) sémantické připojování, v druhém o (2) vtahování.[38] Vedle těchto dvou typů sé[275]mantického spojování slov, jistě základních, protože realizují nejdůležitější větný vzorec a vztah determinace, jde ještě o další typy, a to (3) slučování (popř. rozpojování), (4) sémantickou koordinaci a (5) opakování. Termínem slučování označuji skutečnost, kdy kombinace jistých sémantických prvků přiřazených spojení výskytů různých LJ odpovídá kombinaci tvořící význam výskytu jedné LJ. Takový případ bývá u předložek, jejichž lexikální význam se rovná kombinaci sémantických prvků relevantních kontextových slov a předložky, např. ve spojení položit knihu na stůl (× pod stůl) vyjadřuje význam na umístění předmětu a na předmět b dotykem shora. Při (4) sémantické koordinaci se také projevuje průnik významových prvků, ale proti vtahování není determinační povahy: staří a mladí. (5) Sémantické opakování může být v téže výpovědi i v různých výpovědích: výš a výš × nevím …, nevím. Mezivýpovědní typy by vyžadovaly zvláštní rozbor. Vedle typů jednoduchých mohou být i typy sémantického spojování složitější. Tak např. vtažen může být význam slova, spojení i výpovědi (Přeje mu zdraví × Přeje mu, aby byl zdráv).

b) O dalších činitelích výpovědní sémantiky můžeme pojednat stručně, protože už byly zmíněny. Jde tu jednak o popis sémantických funkcí slov spojovaných ve výpovědních řetězcích, např. ve vztahu slovesa a objektu, adjektiva a substantiva aj. [srov. kauzace atd. 6. (4)].

c) O kontextových třídách slov se zde už také psalo. Jde v podstatě o to, že výskyty tvořící okolí zkoumaného výskytu x, tedy kxq, jsou členy tříd, tedy KXQ, a tím se promítají do roviny abstrakce (srov. třídy slovesa pohybovat), na níž se jejich situační, determinovaný význam zobecňuje. Přecházíme tedy do roviny obecných sémantických prvků činnost/stav, poloha/směr, způsob — prostředek aj., které vstupují do větných sémantických vzorců.

d) Dalším činitelem výpovědní sémantiky je funkční perspektiva spolu se slovosledem a intonací. Slova s komunikačním dynamismem přicházejí většinou na konec výpovědi.[39] Také pragmatický postoj mluvčího k situaci a modalita působí na sémantiku výpovědi. Intonace může signalizovat změnu významu, a tím i smyslu výpovědi (např. při ironii).

e) A konečně je třeba sledovat vztah dané výpovědi k okolnímu kontextu, k ostatním výpovědím. Zde nejde jen o vztah základu výpovědi k jádru předešlé výpovědi, ale o to, že smysl dané výpovědi vyplývá nikoli jen z významů jednotlivých LJ, nýbrž z celé situace, jejímuž smyslu může být přiřazeno i několik výpovědí, které teprve danou situaci explicitně vyjádří.[40]

10. Naznačené pojetí je dnes jedním z několika možných a ukazuje i dílčí výsledky, i další problémy celé složité práce, jíž lze sotva upřít vnitřní vývojovou logičnost.

Závěrem upozorňujeme na další aktuální úkoly a okruhy výzkumu. Především je nutný adekvátní popis LJ homogenního systému ve všech jejich aspektech, zjištění lexikálně sémantických invariant a variant, sémantických prvků LJ a sémantických opozic. Bude třeba využít přitom vhodných mechanizačních a automatizačních postupů na základě promyšleného programu. Další úkol je zjišťování dílčích struktur v slovní zásobě, protože jen tak lze vnitrojazykově konfrontovat různé LJ a zjistit jejich vztahy a typy těchto vztahů. K tomu cíli bude třeba i monografických prací o dílčích struk[276]turách, dílčích systémech a o jednotlivých slovních druzích. Vedle obecných teoretických úkolů jsou tu i úkoly metodologické, otázka vztahu strukturní lexikologie a lexikální sémantiky k dalším úsekům lingvistickým, přechodovým a nelingvistickým. K důležitým speciálním úkolům patří zpracování frazeologie, terminologie, synonym, slovní zásoby jistého autora a tyto úkoly zároveň souvisí s příslušnými typy slovníků. Na základě prací o slovní zásobě jednotlivých jazyků bude třeba postoupit k sledování obecné problematiky, ke konfrontaci různých systémů slovní zásoby a k úkolům typologickým, k sledování různých dobových vrstev slovní zásoby, k lexikologii nářeční, historické a srovnávací (ve spolupráci příslušných badatelských skupin).

 

R É S U M É

Zu künftigen Aufgaben der tschechischen Lexikologie

Die Ergebnisse der heutigen tschechischen, synchronisch orientierten, strukturellen Lexikologie, die einigen Monographien und Aufsätzen zu entnehmen sind, ergeben sich aus vier Quellen: (1) Erfahrungen der tsch. Lexikographie und lexikogr. Theorie, (2) die Lehre der Prager Schule, (3) kritische Ausnützung der fremden strukturellen Lehre, sowie auch (4) der Ergebnisse der sowjetischen, französischen und anderen Lexikologie. — In Übereinstimmung mit der Auffassung des sprachlichen bilateralen Zeichens (Form-Bedeutung) wird die Lexikologie in drei Bereiche gegliedert: formale L. und inhaltliche L., die entweder in der Form oder in der Bedeutung ihren Ausgangspunkt findet, also semasiologisch oder onomasiologisch orientiert ist. Zum Unterschied von anderen Konzeptionen wird dabei die paradigmatische Auffassung betont, aber auch die Text- und Aussageproblematik wird untersucht. Eine adäquate Beschreibung lexikalischer Einheiten berücksichtigt sieben relevante Aspekte: Form, Bedeutung, innere Grammatizität, grammatischen und semantischen Kontext, Stilistik und Häufigkeit. Die Differenzierung der Bedeutung wird durch die Differenzierung der Form, Distribution, Valenz usw. signalisiert, aber die Bedeutung soll auch direkt untersucht werden, und zwar als Kombination von metasprachlichen diskreten Bedeutungselementen, die durch die innersprachliche Konfrontation mit anderen, dieselbe Teilstruktur konstituierenden lexik. Einheiten festgestellt werden. Auf Grund der Analyse in Bedeutungselemente werden dann semantische Oppositionen konstruiert. Zum Schluß werden einige künftige aktuelle Aufgaben der tschechischen Lexikologie aufgestellt.


[1] Morfém jako základní jednotku lexikologie doporučuje např. K. Togeby, Grammaire, lexicologie et sémantique, Cahiers de lexicologie 6, 1965, 5. O morfému se mluví též u J. J. Katze The Semantic Component of a Linguistic Description, sb. Zeichen und System der Sprache (ZSS) 3, Berlin 1966, s. 202. K protikladu paradigmatické a výpovědní sémantiky srov. v mém referátě o lexikální sémantice na 10. mezinár. kongresu lingvistů v Bukurešti, SaS 29, 1968, 72—73.

[2] S. Ullmann, Language and Style, Oxford 1964, 17n., srov. SaS 28, 1967, 171n.

[3] J. Filipec, Zur Theorie und Methode der lexikologischen Forschung, ZSS 3, s. 154—173.

[4] J. Filipec, Akademický Příruční slovník jazyka českého dokončen, SaS 19, 1958, 211—224; I. Poldauf, Slovník spisovného jazyka českého, SaS 20, 1959, 210—216.

[5] Lexikografický sborník, Bratislava 1953. K. Horálek, K teorii pojmenování, s. 9—19; A. V. Isačenko, Dnešný stav a úlohy lexikologie a lexikografie, s. 39—48; M. Dokulil, s. 19—21. Paralelně se rozvíjí také slovenská lexikologie.

[6] B. Havránek — J. Filipec, Lexikálně-sémantická výstavba hesla — ústřední otázka lexikografické práce, sb. O vědec. pozn. soudobých jazyků, Praha 1958, 177—190: moje část nezkráceně též SaS 18, 1957, 129—150.

[7] J. Filipec, K perspektivě zkoumání slovní zásoby v češtině a v slovanských jazycích, ČsRus 8, 1963, 67—71. — Ľ. Ďurovič, Porovnávací slovník současných slovanských spisovných jazykov, AUC-Philologica, SlavPrag 4, 1962, 525—533.

[8] J. Vachek, The Linguistic School of Prague, Bloomington—London 1966.

[9] Thèses, TCLP 1, 1929, 5—29, zde zvl. s. 7n., 11n., 26n.

[10] Těžiště těchto prací je v TCLP 1—8.

[11] J. Filipec, K otázce vztahů v jazyku, zvl. vztahu podobnosti, SaS 28, 1967, 373—8.

[12] J. Filipec, Zur innersprachlichen Konfrontation von semantischen Teilstrukturen im lexikalischen System, TLP 3, 1968, 105—118; K. Baldinger, Sémantique et structure conceptuelle, Cahiers de lexicologie 8, 1966, 3—46.

[13] I. A. Meľčuk, K voprosu o termine „sistema“ v lingvistike, ZSS 2, Berlin 1962, 147—157.

[14] H. A. Gleason, The Organization of Language: A Stratificational View, Monograph Series on Languages and Linguistics, č. 17, 1964, 75—95.

[15] O textu L. Hjelmslev, Prolegomeny k teorii jazyka (rus. překlad), Novoje v lingv. 1, 1960, 266, též v generativní gramatice. Srov. též J. Filipec, Česká synonyma …, Praha 1961, 18.

[16] K otázce segmentace a samostatnosti slova kromě prací Smirnického srov. např. sb. Morfologičeskaja struktura slov v jazykach različnych tipov, M—L 1963, zvl. čl. Žirmunského, Piotrovského o hranicích slova, s. 6n., 161n.

[17] N. Chomsky, The Logical Basis of Linguistic Theory, Cambridge, Mass., 1962, rus. překlad Novoje v lingv. 4, 1965, 483.

[18] K jaz. rovinám E. Benveniste, Les niveaux de l’analyse linguistique, 1962, rus. překl., Novoje v lingv., s. 434—449; S. Lamb, The Sememic Approach to Structural Semantics, Amer. Anthropologist 66, č. 3, část 2, Menasha 1964, 57—78; B. Trnka, On the Linguistic Sign and the Multilevel Organization of Language, TLP 1, 1964, 37; P. Sgall, Zur Frage der Ebenen im Sprachsystem, tamže, s. 95—106; J. Filipec, op. cit. sub 3, 155; J. Krámský, Postavení slova v systému jazyka, SaS 28, 1967, 369—373.

[19] J. Filipec, Probleme des Sprachzentrums und der Sprachperipherie im System des Wortschatzes, TLP 2, 1966, 257—275.

[20] R. Jakobson, Zur Struktur des russischen Verbums, Char. Gu. Mathesio, Praha 1932, 74—84; Beitrag zur allgemeinen Kasuslehre, TCLP 6, 1936, 240—288; P. Novák, K otázce obecného významu gramatických jednotek, SaS 20, 1959, 81—87.

[21] J. S. Stepanov, O predposylkach lingvističeskoj teorii značenija, VJaz 1964, č. 5, s. 68n.; L. Tondl, Problémy sémantiky, Praha 1966, 131n.; srov. SaS 28, 1967, 299n.

[22] B. Havránek, Řadění slovních druhů v mluvnici, Rusko-české studie, sb. VŠP, Jazyk a liter. 2, 1960, 465—470; O. P. Sunik, Obščaja teorija častej řeči, M—L, 1966, srov. SaS 28, 1967, 312—315.

[23] J. Filipec, O přenášení významu v slovní zásobě, zvláště na základě podobnosti a soumeznosti, AUC-Philologica, SlavPrag 4, 1962, 497—506.

[24] J. Oravec, Väzba slovies v slovenčine, Bratislava 1967, 17—23.

[25] G. Helbig, Der Begriff der Valenz als Mittel der strukturellen Sprachbeschreibung und des Fremdsprachenunterrichts, Deutsch als Fremdsprache 2, 1965, č. 1, tamže 3, 1966, č. 3 a 4, tamže 4, 1967, č. 1, s. 28—33.

[26] Ju. D. Apresjan, Eksperimentaľnoje issledovanije semantiki russkogo glagola, Moskva 1967, 52n.; M. Coyaud, Transformations linguistiques et classification lexicale, Cahiers de lexicologie 6, s. 25—34.

[27] A. K. Žolkovskij — I. A. Meľčuk, O vozmožnom metode i instrumentach semantičeskogo sinteza, Naučno-techničeskaja informacija č. 6, Moskva 1965, 23—28.

[28] M. West, A General Service List of English Words with Semantic Frequencies and a Supplementary Word-List for the Writing of Popular Science and Technology, London 1963; M. Těšitelová, K statistickému výzkumu slovní zásoby, SaS 22, 1961, 171—181.

[29] G. Gougenheim — R. Michéa — A. Sauvageot — P. Rivenc, L’élaboration du Français fondamental (1-er degré), Paris 1964.

[30] J. Jelínek — J. V. Bečka — M. Těšitelová, Frekvence slov, slovních druhů a tvarů v českém jazyce, Praha 1961; H. Meier, Deutsche Sprachstatistik, Hildesheim 1964.

[31] I. G. Oľšanskij, Valentnostnyj analiz ustojčivych sočetanij slov (Na materiale nemeckoj frazeologii), Učenyje zapiski 30, Moskva 1964, 167—176.

[32] K sémantickým prvkům po podnětech Harrisových, Kroebrových, Greenbergových, Žolkovského aj., zvl. W. H. Goodenough, Componential Analysis and the Study of Meaning, Language 32, 1956, 195—216; F. G. Lounsbury, A Semantic Analysis of Pawnee Kinship Usage, Language 32, 1956, 158—194; G. F. Meier, Noematische Analyse als Voraussetzung für die Ausschaltung der Polysemie, ZSS 3, 117—145.

[33] J. Filipec, Česká synonyma …, část o antonymech, s. 215—222; O. Ducháček, Sur quelques problèmes de l’antonymie, Cahiers de lexicologie 6, s. 55—66.

[34] J. Lyons, Structural Semantics. An Analysis of the Vocabulary of Plato, Oxford 1963.

[35] A. J. Greimas, Sémantique structurale, Paris 1966, zvl. 31n.

[36] Fr. Daneš, A Three-Level Approach to Syntax, TLP 1, 1964, 225—240.

[37] J. J. Katz — P. M. Postal, Celistvá teorie lingvistických popisů (překlad), Praha 1967, 45n.; kriticky P. Sgall, Generativní popis jazyka a česká deklinace, Praha 1967, 35n. a K formálním vlastnostem syntaktických vztahů, SaS 28, 1967, 359 až 364.

[38] U. Weinreich mluví o linking a nesting, srov. On the Semantic Structure of Language, sb. Universals of Language, Cambridge, Mass. 1963; Z. Hlavsa, SaS 26, 1965, 249, překládá přičleňování a včleňování. Zde užívám místo 1. ekvivalentu připojování, protože uvádím také rozpojování. Srov. též J. J. Katz, Recent Issues in Semantic Theory, Foundations of Language 3, 1967, 182n.

[39] J. Firbas, Non-Thematic Subjects in Contemporary English, TLP 2, 1966, 240 aj.; P. Adamec, K úloze sémantiky ve slovosledu, AUC-Philologica 3, SlavPrag IV, 1962, 297—300.

[40] Ch. C. Fries, Meaning and Linguistic Analysis, Language 30, 1954, 57—68.

Slovo a slovesnost, volume 29 (1968), number 3, pp. 259-276

Previous Alexandr Stich: Česká jazykověda a jazyková kultura za půlstoletí

Next Emanuel Michálek, Igor Němec: Padesát let české historické lexikologie