Obrazné výrazy a jejich lexikalizace

Igor Němec

[Articles]

(pdf)

Образные выражения и их лексикализация / Figurative expressions and their lexicalization

1. Přestože v naší odborné literatuře byla dosud věnována nemalá pozornost jednotlivým druhům obrazných výrazů a zvláště metafoře (Trost, 1958; Mirvaldová, 1972; Žváček, 1981; Kraus, 1981; Oliveriusová, 1981; Pavelka, 1982; aj.), jejich společná vlastnost — obraznost — zůstává zatím mimo hlubší lingvistickou analýzu. V soudobé české lexikologii se řadí k „vágním pojmům“ a její název není zahrnován mezi hlavní lexikologické termíny (Filipec - Čermák, 1985, s. 191 a 241). V souvislosti s převážně synchronní orientací lexikologie zůstává tím spíše málo prozkoumána vývojová problematika obrazných výrazů (dále zkracuji OV) včetně ústřední otázky — jejich lexikalizace. A přitom jde o významný proces, kterým se obohacuje systém lexikálních jednotek sloužící nejen k dorozumívání, ale i k pojmenovávání jevů skutečnosti, k fixování pojmů a uchovávání myšlenkových hodnot ve vědomí jazykového společenství. Lexikalizace OV je však také problém stylistiky, které záleží na rozdílu mezi působivými a „polootřelými“ nebo „pokleslými“ metaforami, symboly apod. Pro srovnávací sémaziologii má tato lexikalizace svou důležitost jako proces, jímž se sémanticky rozrůzňují pojmenování stejných denotátů na základě asociací podmíněných různou sociální a kulturní situací. A v neposlední řadě je to složitý problém lexikografie, která musí rozlišovat OV v řeči či textu od OV systémových, slovníkových. Samo toto rozlišení již ovšem patří mezi základní problémy teoretické lexikologie: souběžně s otázkou, co je to vlastně OV (viz níže 2.), řešíme také problém, do jaké míry může být OV obraznou jednotkou v lexikálním systému (3.). Vedle dílčích aspektů, jako je aspekt sociolingvistický (4.), zajímá nás ovšem především podstata lexikalizace OV (5.) a charakter jejího procesu (6.). Pokus o řešení těchto teoretických otázek uzavřeme shrnutím, k jakým závěrům vedou jeho výsledky v lexikologické praxi (7.).

2. Nechceme-li terminologicky zužovat význam běžných slov národního jazyka, abychom nesnižovali jejich sdělnost a nezbavovali se zároveň potřebných výrazů s širším významovým rozsahem, užíváme slov obrazný a obraznost v tomto článku v takové významové platnosti, jaká odpovídá celospolečenskému úzu zaznamenanému v slovnících; srov. obrazný ‚přenesený, metaforický, symbolický‘ (PS III, s. 742) a ‚vyjádřený obrazem, přirovnáním‘ (SSJČ II, s. 259), k tomu obraz ‚přenesené pojmenování, obyčejně na základě podobnosti nebo věcné souvislosti, metafora, metonymie aj.‘ (tamtéž, s. 258). Takto charakterizované obrazné výrazy (srov. obrazné pojmenování, bildhafte Benennung apod., SSLT 8-8-1) představují natolik širokou kategorii, že zahrnuje přirovnání a přenesená pojmenování různých slovních druhů odpovídající tropům v nejvíce uznávaném pojetí, tj. pojmenování přenesená na základě podobnosti, souvislosti a souhlasnosti (Kraus, 1981, s. 158—159).[1] Vedle nesporných typů sem v tomto pojetí patří také synekdochická pojmenování přenesená na základě souvislosti z druhu na rod (zvíře za psa) a naopak, jaká se od dob Aristotelových řadila k metafoře (Oliveriusová, 1981, s. 136), a potom také metonymická pojmenování přenesená na základě souhlasnosti z abstraktního děje („účinku“) na konkrétní osobu (nevěra za Helenu Trójskou). Toto obrazné označení [111]konkrétního objektu abstraktem, s jakým se v lexikalizované podobě setkáváme např. u typu láska ‚milovaná osoba nebo věc‘ (SSČ, s. 198), lze ovšem doložit i u básnického přirovnání: těžká (země) jako vlastní vina (Seifert, Píseň o rodné zemi); a zase — i přirovnání s takovým abstraktním komparátem nacházíme také mezi přirovnáními ustálenými, lexikalizovanými, srov. leží to na něm jako prokletí (SČFI, s. 289). I když u OV převažuje postup opačný, tj. označení abstraktního jevu konkrétem (viz metonymii-symbol hvězda ‚osud‘), nesdílíme proto názor, že nezbytným komponentem obraznosti výrazu je konkrétnost jeho motivující významové jednotky (Zima, 1961a, s. 82; Blinovová, 1983 a 1984, s. 101—103; aj.). Z gnozeologického hlediska se ovšem zobrazení zakládá na objektivní realitě a nepatří k němu konvenční symbol (viz Hubík, 1983, s. 116—118), avšak v rovině jazykového vyjadřování obsahů vědomí může být metaforou i pojmenování objektivně neexistujícího (např. vodník o milovníku vody, PS VI, s. 1099) a obraznost se právem připisuje i symbolům typu hvězda ‚osud‘ (viz níže 3.1., 5.2.). Za podstatný komponent OV totiž považujeme natolik živý motivační vztah mezi jejich významem vlastním, přeneseným, a asociovaným významem základním, nepřeneseným (mezi komparandem a komparátem u přirovnání),[2] že kombinace shod a rozdílů mezi oběma dává markantně vyniknout těm rysům označovaného jevu nebo vyjadřovaného pojmu, které ve vědomí uživatelů jazyka výstižně dokreslují pohled na něj nebo ozřejmují citový postoj k němu (např. u OV vodník jde o rysy <voda jako oblíbený živel člověka> ← <voda jako nezbytný živel vodníka>). OV tedy patří k pojmenovacím jednotkám „s dvěma koexistujícími významovými funkcemi, z nichž jedna se vnímá na pozadí druhé“, a kde jde tudíž o „nominaci nepřímou, zprostředkovanou“, o „přenesení pojmenování“ (Filipec, 1985, s. 108—109). Ono obrazné pozadí právě umožňuje takovéto přenesené výrazy rozvíjet v obrazy složitější (leží to na něm jako prokletí zlé vědmy, jeho šťastná hvězda pohasla, ten vodník nepouštěl své dušičky z bazénu apod.).

Současné poetice pojem přenesenosti nevyhovuje, protože podstatou OV není záměna názvů dvou věcí (Hrabák, 1977, s. 73; Pavelka, 1982, s. 34): umělecká metafora se již chápe jako „sémanticky nová kvalita, již … vytvořil zvláštní kontext dvou (nebo více) pojmenování“ (Šabouk, 1973, s. 85; viz Pavelka, 1982, s. 35). Také lexikologie se musí více zaměřit na tuto novou kvalitu, na poslání OV hlouběji vystihnout poznanou či nově viděnou skutečnost prostřednictvím živé sémantické motivace i kontextu. Vždyť jde o nové sémantické komponenty OV, evokované jejich základním významem a spoluvyjádřené kontextem, které se pro svou poznávací hodnotu mohou stát relevantními denotačními komponenty nových lexikálních jednotek. A lexikologie se pak nemusí vzdávat pojmu přenesenosti („vágního“ podle Čermáka, 1985, s. 191), protože je schopna dát mu v takovém pojetí OV přesnější náplň.

3. Živý motivační vztah charakterizuje ovšem jak lexikální jednotku v konkrétní promluvě, v řeči, tak v systému, v jazyce. Avšak i když např. mnohé systémové (slovníkové) jednotky expresívní jsou obrazné „jako karikatury“ (Zima, 1961b, s. 69), do nedávné doby se výrazy s obraznou motivací zkoumaly převážně jako jednotky promluvové (tj. jako předmět rétoriky, stylistiky, teorie komunikace), a spíše jen okrajově jako jednotky lexikálního systému (tj. jako předmět lexikologie). Teprve v novějších pracích o metafoře se soustavněji rozlišuje metafora uzuální (jazyková, lexikalizovaná, slovníková) od okazionální (stylistické, individuální, básnické), která zůstává v rovině promluvy (Žváček, 1981, s. 89—90; Filipec, 1985, [112]s. 109; aj.). Právě díky pohledu na jazykovou obraznost z těchto dvou hledisek lze říci, že „obraznost jako kategorie lexikologie dělá první kroky“ (Blinovová, 1984, s. 101). Ale jde jen o „první kroky“ proto, že dosud není jednotně vyřešena základní otázka, do jaké míry lze chápat obraznost jako kvalitu lexikálních jednotek systémových, slovníkových (3.1.) na rozdíl od obraznosti lexikálních jednotek v konkrétním projevu, v promluvě (3.2.).

3.1. Vedle výše zmíněných expresívních „karikatur“ (bidlo ‚vytáhlý hubený člověk‘), lexikalizovaných metafor (mrtvolný klid) a ustálených přirovnání registrovaných v slovníku (mít dětí jako smetí) tradičně se hodnotí jako obrazné také přísloví pro jeho alegorickou platnost (na hrubý patel hrubá záplata). A „značná míra obraznosti“ se připisuje rovněž výrazům lexikalizovaného symbolického významu typu hvězda ‚osud‘ (Pavelka, 1982, s. 116). Přesto v názoru na obraznost systémových jednotek existují stanoviska odmítavá (3.1.1.) vedle stanovisek kladných (3.1.2.).

3.1.1. I lexikalizované metafory s významovým komponentem <připomínající něco> (např. hlavička hřebíku) se zpravidla chápou jako pojmenování s přeneseným významem, kdežto za „obrazné“ se považují metafory aktuální, individuální, zvl. básnické (Hausenblas, 1961, s. 151; Filipec, 1985, s. 109). A setkáme se s výslovnou formulací, že promluvové označení (Bezeichnung) „může být metaforické, kdežto u synchronního distinktivního významu tomu tak není“ (Coseriu, 1970, s. 44—45). Metaforický význam, který je součástí systému, se tu bere v úvahu jen z hlediska etymologie nebo v „asociačním“ smyslu, tj. když je ve vědomí uživatelů jazyka správná nebo mylná etymologie příslušného výrazu. K takovému pojetí však byl vysloven nesouhlas v tom směru, že metaforický význam je „částí jazykového systému“ a synchronní analýze se vymykají pouze lexikalizované metafory, které „ztratily svou průhlednost (Transparenz) a staly se nemotivovanými“ (Ulmann, tamtéž, s. 96).

3.1.2. Průhledná souvislost se základním, motivujícím významem, která umožňuje uplatňovat současně oba významy — motivující i motivovaný — v aktuálních obrazech jazykového projevu (viz příklady níže), považuje se právem za podstatný komponent obraznosti jednotek lexikálního systému. Podle síly motivace se i rozlišují různé stupně této obraznosti. Tak Blinovová (1984, s. 102—103) rozlišuje co do stupně obraznosti slova neobrazná (abstraktní nemotivovaná, např. mysliť), slova s potenciální obrazností (konkrétní nemotivovaná, např. gora), slova poloobrazná (konkrétní motivovaná slovotvorně, např. podberezovik) a slova obrazná (konkrétní motivovaná slovotvorně a navíc sémanticky, např. kolokol’čik ‚bylina se zvonkovitými modrými květy‘); prvnímu typu nepřipisuje žádný komponent obraznosti, druhému konkrétnost (K), třetímu K + názornost (N), čtvrtému K + N + malebnost (M). V české lingvistice se obraznost (metaforičnost) nespojuje s motivací slovotvornou, nýbrž jen se sémantickou, transpoziční: např. „zvonek ‚květina‘ se chápe jako metaforické přenesení slova (významu) zvonek ‚malý zvon‘, hudba ve významu ‚… kapela‘ se chápe jako metonymické přenesení slova hudba ve významu ‚hudební činnost‘“ (Dokulil, 1962, s. 103). Motivem přenesení slova z jednoho pojmu na druhý je tu společný podstatný prvek obou pojmů, jazykově pak ztvárněný jako společný (shodný) relevantní denotační komponent významu obou jednotek se společnou formou; např. u jednotky zvonek 1 ‚malý zvon‘ jej slovník vystihuje formulací <v podobě obráceného kalichu> (PS VIII, s. 940) a u názvu květiny zvonek 2 formulací <vzhledem připomínající zvonek> (tamtéž, s. 942) nebo <zvonkovitý> (SSČ, s. 732). Ale takovým lexikalizovaným OV se může daný výraz stát také na základě sémantických rysů jenom potenciálních nebo na základě prvků-noémů ještě nezačleněných do lexikálního významu (v nichž se výrazně „prejavujú individuálne poznávacie rozdiely“ Blanár, 1984, s. 22). Např. sémantický rys <vydávající jasný, cinkavý zvuk> nepatří k relevantním distinktivním sémům jednotky zvonek 1 a ani [113]<silné, hlasité bití> není sémem základního významu slova zvon (slovníky tyto rysy také nezaznamenávají), a přece jsou těmito potenciálními denotačními komponenty motivovány nové, sekundární lexikální jednotky: lexikalizovaná metafora zvonek 3 ‚olivově zeleně zbarvený zpěvavý pták‘ (PS VIII, s. 942) a slovníkové přirovnání srdce mu bije jako zvon ‚je krajně vzrušený … a srdce mu nápadně silně a hlasitě buší‘ (SČFI, s. 405). Protože onen sémantický prvek motivující obraznost (<tvar kalichu-zvonku>, <jasný, cinkavý zvuk>, <silný, hlasitý úder>) je u takovýchto lexikalizovaných OV součástí denotační složky jejich lexikálního významu, považujeme zde obraznost za záležitost systémové denotace (designace).[3]

3.2. Proti tomu obraznost nesystémových, promluvových OV není dána denotačním komponentem jejich lexikálního významu, nýbrž komponentem vybavujícím se vnímateli příslušného výrazu v rámci kontextu promluvy; je tedy především záležitostí konotace.[4] Např. v přirovnání tlouklo jí srdíčko radostí jako zvonek (PS VIII, s. 942) nebo v metafoře známé písně zvonky štěstí já slyším zpívat v každém z nás slovo zvonek označující zdroj veselého cinkotu vyvolává představu blahého pocitu, ale tento konotační prvek není relevantním významovým komponentem slova zvonek, nýbrž slov radost a štěstí, která s ním v kontextu tvoří dvojčlenný OV. Tato dvojčlennost, explicitně dokreslující obraznou platnost slova přímým označením neobrazným, znemožňuje, aby se zde náznakovitost konotace slova zvonek uplatnila v takové míře jako u jednočlenné metafory; např. jednočlenná metafora zvoneček v kontextu můj zvoneček má vzadu stříbrnou přesku (tj. ‚do zvonu střižený kabát‘ PS VIII, s. 941) poskytuje nejednoznačností svého obrazného významu širší prostor asociační konotaci a je méně denotativní. A tak se nesystémové OV různých typů rozlišují různou silou tendence ke konotačnímu a denotačnímu významu: jako typ s převažujícím konotačním významem se jeví metafora, zvl. jednočlenná, určitou rovnováhu obou pólů představuje symbol a potlačováním konotace směřuje více k denotaci přirovnání a alegorie s „dvojčlenností příměrového vztahu“ (Mirvaldová, 1972, s. 22—24). Pro výklad lexikalizace OV považujeme tento rozdíl mezi promluvovými OV dvojčlennými (3.2.1.) a jednočlennými (3.2.2.) za velmi závažný.

3.2.1. Zvláštní předpoklady k aktuálnímu obraznému užití v kontextu mají „poloobrazná“ slova s průhlednou slovotvornou motivací (3.1.2.); k nim lze také přiřadit idiomy vyznačující se specifickou „symbolickou složkou“ (Čermák, 1985, s. 193). Jako poetický OV se pak zvláště uplatňují slova „obrazná“ s největším stupněm obraznosti (K + N + M, viz 3.1.2.) — slovotvorně průhledné lexikalizované metafory typu zvoneček/kolokol’čik: komponent malebnosti tohoto slova —  sémantický rys modré barvy a charakteristického tvaru onoho kvítku — např. ve verších Kolokol’čiki moji, Cvetiki stepnyje! Čto gljadite na menja, Temno-golubyje? (Blinovová, 1984, s. 102) vyvolává představu modrých očí, a tento konotační příznak umožňuje básníku spojit slovo kolokol’čiki s predikátem gljadite. Vzniká tak ovšem OV dvojčlenný, dvojčlenná metafora predikační, podobně jako výše uvedená metafora přívlastková zvonky štěstí nebo metafora ztotožňující ty jsi zvoneček, který všecko [114]vyzvoní (tj. ‚tlachal‘ PS VIII, s. 941). Lexikalizovaný OV kolokol’čik/zvone(če)k zde navíc jako OV promluvový vyjadřuje nepřímo konotační, asociačně motivovaný příznak <hledící> (← <modrooký> ← <modrý + rozevřený>), <radostný, blahý> (← <jásavě znějící> ← <jasně znějící>) a <upovídaný> (← <rozhlašující něco zvoněním>), který je v daném kontextu vyjádřen spojitelným slovem přímo, tj. příslušným komponentem v rámci jeho slovníkového denotačního významu (<hledící> ⊂ gljadite, <blahý> ⊂ štěstí, <upovídaný> ⊂ ty + všecko vyzvoní). Dvojčlenné obrazné vyjadřování vysvětlujeme tedy na principu spojitelnosti slov, a to takto: Protože neobrazná syntagmata predikační (oči hledí), predikačně ztotožňující (ty jsi přítel), přívlastková (pocity štěstí), přístavková (můj plášť, baloňák) apod. jsou konstituována na základě společného sémantického rysu (vztahem zvaným „Solidarität“ u Coseria, 1970, s. 55, nebo „semantičeskoje soglasovanije“ u Gaka, 1972, s. 375, či „sémantická valence“ u Němce, 1980, § 4.15), stejná forma obrazných syntagmat zvonky hledí, ty jsi zvoneček, zvonky štěstí, můj plášť-zvoneček apod. zvýrazňuje představu, že i v nich je společný sémantický rys; že ono přenesené označení zvonky obsahuje sém <hledící> stejně jako sloveso hledí, označení zvoneček zase sém <osoba> stejně jako zájmeno ty apod. Vlivem denotačního sému v nepřeneseném významu spojitelného slova (hledí, ty, štěstí, plášť) se zvýrazňuje shodný příznak konotační (<hledící>, <osoba>, <blahý pocit>, <tvar>) v označení přeneseném, a tím se tento jeho asociačně motivovaný rys vyjadřuje nepřímo, zprostředkovaně, přeneseně. Principem sémantické spojitelnosti lze tu tedy jazykovědně zdůvodnit pojem „přenesenosti“: prostřednictvím jazykové formy — syntagmatu — se výraznost daného sémantického rysu přenáší z členu, kde je tento rys relevantním nebo potenciálním komponentem lexikálního významu (3.1.), na člen druhý, kde je onen rys pouze příznakem asociačně motivovaným, konotačním.

Nedomníváme se tedy, že projevem takového promluvového přenesení významu je rozpad sémantické valence („semantičeskoje rassoglasovanije“, Gudavičius, 1985, s. 32). Pravda, v dvojčlenných OV typu zvonky hledí sém <neživotnost> prvního členu je v rozporu se sémem <vnímání zrakem> členu druhého; avšak takovéto narušení normy nepůsobí na posluchače (čtenáře) jen emociálním účinkem, nýbrž nutí jej vyvodit si novou, systémem nezafixovanou souvislost mezi oběma designáty syntagmatu (Gudavičius, 1985, s. 33; Weinreich, 1970, s. 195). Nesystémový dvojčlenný OV zde sémantickou spojitelnost neruší, nýbrž naopak ji dotváří. Výsledkem tohoto dotvoření je právě nový významový prvek v starém slově, který umožňuje sdělit nově viděnou skutečnost (viz 2.). Např. personifikační metafora v uvedených verších o hledících zvoncích obohacuje naše vnímání oněch kvítků z rodu Campanula o jímavý dojem, jakým na nás působí pohled modrých očí dítěte. Je to obohacení sbližující člověka s přírodou, zprostředkující mu poznání jejích krás. Srov. Filipcův výklad o „spojitelnostní inovaci“ (1985, s. 147).

3.2.2. Jinak je tomu ovšem u promluvových OV jednočlenných, jejichž konotační příznak nemá oporu v kontextu věty, tj. v denotačním sémantickém komponentu spojitelného slova. Může však mít takovou oporu v promluvové situaci, v tzv. kontextu komunikačním (Pavelka, 1982, s. 58). Osloví-li např. babička vnučku slovem zvonečku, konotační příznak <smějící se vysokým hláskem> (motivovaný sémem <vydávající jasný, cinkavý zvuk>) je zde spoluvyjádřen tou situací, že mluvčí se oslovením obrací na dětského adresáta. Může být ovšem vyjádřen i explicitně kontextem — dvojčlennou metaforou přístavkovou (dětátko, ty můj zvonečku). Mimo takový i komunikační kontext by se nelexikalizovaný jednočlenný OV ani nemusel chápat v obrazném, přeneseném smyslu (např. můj zvoneček má vzadu stříbrnou přesku, viz výše 3.2., nebo v trave bril’janty visli, viz Žváček, 1981, s. 88), kdyby jeho přenesenost nebyla signalizována přímými pojmenováními v širším kontextu nadvětném. Vhodný příklad takové signalizace v rámci nadvětného celku uvádí Hausenblas (1961, s. 152) z veršů O. Kryštofka: Nesu ti knížku. Je prostá. Je prosté, co je v ní. [115]Přijmete hosta do svého stavení? Obraznost slova host zde nevyplývá ze syntagmatického vztahu k nepřenesenému výrazu téže věty, nýbrž z nadvětného vztahu k nepřeneseným výrazům vět předchozích. Z hlediska nadvětného celku jde ovšem také o dvojčlennost v tom smyslu, že týž denotát je v něm pojmenován přímo (kniha) i přeneseně, obrazně (host). Z hlediska dané věty můžeme tedy mluvit o OV jednočlenném, který by v ní mohl být převeden na explicitní OV dvojčlenný, na syntagma přirovnávací knihu jako hosta nebo přístavkové knihu, toho hosta. Mimo takové syntagma nelze OV ve větě upřesnit a rozvinout, a tak jednočlenný OV zůstává nejednoznačný, spíše jen naznačuje než označuje (viz pozn. 4).

3.2.3. Jednočlenná metafora svou otevřeností, svou nejednoznačností, převažující konotační složkou svého významu je blízká dvojčlennému OV typu kniha, (ten) host a kniha je (jako) host nebo srdíčko (je, tluče) jako zvonek (srov. Mirvaldová, 1972, s. 20). Konotační význam se zde sice opírá o společný rys, který je explicitně vyjádřen v rámci nepřeneseného významu spojitelného slova (<přicházející do domu> ⊂ host, <znějící údery> ⊂ zvonek), viz 3.2.1., avšak celá řada dalších společných rysů-podobností zůstává mimo takovéto syntagmaticko-lexikální vyjádření jejich shody. Posluchač či čtenář si je může vybavit na základě vlastních zkušeností (o tomto subjektivním aspektu viz Pavelka, 1982, s. 54), ale mluvčí či pisatel je může také vyjádřit dalším spojitelným určujícím slovem buď ve významové rovině přenesené (vítaný host, tj. <vítanost> hosta → <žádoucnost> knihy), nebo ve významové rovině vyjadřování přímého (tluče jako zvonek radostí, tj. <radostný pocit> srdíčka ← <jásavý zvuk> zvonku). Vzniká tak na základě dvojčlenného OV denotativnější OV víceslovný (kniha —  vítaný host, srdíčko jí tluče radostí jako zvonek), který v typologii metafory odpovídá tzv. metaforické konstrukci (Žváček, 1981, s. 89). Jde také především o metaforický typ spaluje jej plamen touhy a má plamen touhy v srdci, jehož východiskem je OV dvojčlenný (plamen touhy, 3.2.1.) a nadstavbou monotematický řetězec takových metafor (plamen touhy v peci srdce (níže 3.2.4.B, doklady viz 7.2.1.).

3.2.4. V literární tvorbě je ovšem možná i taková forma obraznosti, kde všechna slova patří jen k jedné významové rovině, a to přenesené, neboť jejich „celek nepochybně míří k jinému smyslu a ten se pak druhotně promítá i do jednotlivých složek“ (Hausenblas, 1961, s. 154). Takový typ obraznosti se tradičné nazývá alegorie a v rámci větných lexikalizovaných OV mu odpovídají přísloví typu na hrubý pytel hrubá záplata. Jde tu především o větné i nadvětné OV, kde přenesenost významu není signalizována větnými členy s významem nepřeneseným (typ A). Alegorické označení mívá však často také dvojčlenný charakter, podobně jako přirovnání (typ B): rovina přeneseného významu je dána obraznou platností slov, která svými základními významy představují určitou konkrétní realitu (k níž se něco přirovnává), ale reálnost tohoto obrazu narušují prvky vyjadřování přímého a „mění ho tak v jednoznačné označení“ (Mirvaldová, 1972, s. 23). Např. ve verších Závišovy písně jakožto fenix oheň nietí …, takéž muoj kvietek žádúcí túžebný plamen horúci v srdci nietí ve dne v noci (PísZávT 40—45)[5] reálnost obrazu rozněcování ohně narušují výrazy túžebný a v srdci z jiné významové roviny, jež signalizují, že celek jednoznačně mluví o citech, o milostném soužení básníkově. Opakované prolínání významové roviny přenesené takovými prvky s významem přímým pak vytváří složitější obrazné celky, zvl. monotematické řetězce dvojčlenných metafor („metaforické bloky“ podle Pavelky, 1982, s. 90). Jako příklad můžeme uvést rovněž stč. citát o výchově dětí: mají být dány na motovidlo práce lecjakés, strachem a bázní obařeny (tj. povařeny) kázni trestavé, metelmi vybúchány z špíny soběvolnosti (BechNeub 73a). Z tohoto příkladu je také jasně patrno obrazné téma, tj. sémantická oblast, z níž se bere „konkrétní [116]materiál k metaforickému přenosu“ (Oliveriusová, 1981, s. 139); jde tu o dobově významnou oblast domácké přípravy textilního materiálu. Takovéto OV ovšem umožňují hlouběji poznat sociální a kulturní realitu jejich pragmatického kontextu.

4. Sémantické oblasti, z nichž se nejčastěji čerpá materiál k tvoření OV a tím i podnět k jejich lexikalizaci, nebývají stejné v různých jazycích a na různých stadiích jazykového vývoje. Je známo, že staří Řekové brali metafory z lovu a plavectví, Římané z rolnictví a u nás jsou dnes hojné OV z oblasti sportu (Šmilauer, 1972, s. 60). Proč tomu tak je, proč např. ruská zoonyma obrazně označují kladně hodnocenou osobu častěji než litevská (Gudavičius, 1985, s. 102), to vše zajímá sociolingvistiku. Jejím úkolem je mj. osvětlit také tu skutečnost, proč se někde spatřuje častěji tertium comparationis ve vnějších rysech (barvě, tvaru, zvuku apod.), kdežto jinde spíše v rysech vnitřních, zvláště ve funkci srovnávaných objektů.

Že studium OV skutečně umožňuje poznat i podrobnosti vývoje hmotné kultury, můžeme si naznačit aspoň na jednom příkladu. Zajímá-li nás lexikalizace obrazného pojmenovaní zvonek pro polní kvítek s modrým kalíškem (Campanula L.) překvapí nás ta skutečnost, že ještě stč. slovo zvon(č)ek nebylo ani promluvovým metaforickým názvem této byliny; zato již jako lexikalizovaná metafora označovalo bublinu (např. jestliže bude zvonček svrchu na vodě státi LékFrantA 29b). To obojí má společného jmenovatele: stč. slovo zvonček ještě ve svém lexikálním významu nemělo denotační rys kalichovitě rozšířeného tvaru, jak ten tvar dnes známe např. z ozdob-zvonečků na vánočním stromku. Lexikalizovaná metafora zvonček ‚bublina‘ svým denotačním sémem kulatosti prokazuje, že zvonky tehdy měly zakulacený tvar, bez dnešního charakteristického rozšíření okraje, a toto zjištění odpovídá faktům ikonografickým, např. středověkému zobrazení hracích zvonků v bibli Velislavově (Petráň a kol., 1985, s. 907). — Nás ovšem především zajímá onen proces, jímž se takový často uvědomovaný shodný rys dvou jevů stává systémovým komponentem lexikalizovaného OV.

5. Podstata lexikalizace OV je patrna zejména z rozdílu mezi OV systémovými (3.1.) a promluvovými (3.2.). Necháme-li stranou frazeologizaci, tj. vznik idiomů ze slovních spojení jejich sekundární symbolizací (Čermák, 1985, s. 236), jeví se nám jako centrální lexikalizační proces vznik systémových OV jednočlenných na základě promluvových OV dvojčlenných (5.1.); promluvové OV jednočlenné jsou zde proti tomu základem periferním a spíše sekundárním (5.2.).

5.1. Dvojčlenný základ lexikalizace OV. — Lexikalizací se mění explicitní dvojčlenný OV, přeneseně užité slovo s konotačním příznakem + spojitelné slovo s týmž příznakem denotačním, v implicitní OV jednočlenný, v němž je již onen původně konotační příznak komponentem denotační složky jeho lexikálního významu (srov. 3.1.2.). Může se tak srovnat např. stč. dvojčlenná promluvová, aktuální metafora ptáka hlasu zvon (Frant 56b, tj. zvon s konotačním významem ‚jasně znějící ptačí hlas‘ + přívlastek ptáka hlasu se shodným denotačním komponentem <hlas + pták>) a proti tomu nč. jednočlenná lexikalizovaná metafora zvonek se sémy <hlas> + <pták> v lexikálním významu ‚kuželozobý pták se zeleným peřím a se zvonivým hlasem‘ (SSJČ IV, s. 887). Podrobnější příklady viz níže v 6. Obrazná promluvová jednotka se tedy lexikalizuje tím, že její konotační rys — asociačně motivovaný jejím základním významem a shodující se s denotačním komponentem spojitelného slova (3.2.1.) — nabývá častějším nadindividuálním užíváním nebo terminologizací (např. čočka dalekohledu, optická čočka → čočka, srov. Poštolková, 1984, s. 82) sám denotačního charakteru, takže i bez onoho spojitelného slova vyjadřuje charakteristický prvek hlubšího poznání skutečnosti, ovšem již bez původní osobitosti, překvapivosti apod. Jde tedy o postup nikoli nepodobný univerbizaci.

5.2. Ale i OV, který se v nelexikalizované podobě jeví jako OV se základem jednočlenným, můžeme vyvodit ze syntaktické dvojčlennosti. Platí to zejména o me[117]tonymii a symbolu, který se k ní řadí (Šmilauer, 1972, s. 59). Např. u slova přehrada ‚hráz‘ se konotační rys <mnoho vody> (← <za hrází>)[6] mohl změnit v denotační komponent nového lexikálního významu (‚vodní nádrž za přehradou‘), protože jej často denotačně vyjadřovala spojitelná slova v syntagmatech typu koupat se v přehradě, utopit se v přehradě (obsah obou sloves zahrnuje rys dostatečného množství vody). Podobně u lexikalizovaných OV typu srdce ‚cit, láska‘ se právem spatřuje východisko v slovním spojení, jež „denotuje význam vztahující se k oněm reálným předmětům, jevům a zvyklostem, které v rámci lidského světa plní symbolické funkce“ (Pavelka, 1982, s. 113; o lexikalizaci literárního symbolu s. 117). Např. „jednočlenný“ symbol půlměsíc se lexikalizoval v syntagmatech, kde jeho konotační rys <hnutí, společenství lidí> (← <mající ve znaku půlměsíc>) měl oporu ve valenčně vyjádřeném sémantickém rysu osobovosti <lidé> spojitelných slov, srov. půlměsíc zvítězil, byl pokořen apod. (obsah takových sloves zahrnuje komponent <o lidech>). Lze tedy říci, že se OV lexikalizují denotatizací konotačního rysu shodného nejen s denotačním komponentem často užívaného spojitelného slova, ale také s denotačním komponentem vlastním celému sémantickému okruhu jeho spojitelných slov. K tomuto druhému typu patří také např. metafora zvon ‚něco vzhledem připomínající zvon‘ (PS VIII, s. 941), lexikalizovaná v syntagmatech s názvy různých věcí majícími společný sémantický rys <předmět tvarově nápadného vzhledu> (zvon květu, lilie, sukně, šatu apod.): vlivem tohoto jejich denotačního komponentu se změnil shodný konotační komponent slova zvon (motivovaný jeho denotačním rysem <tvar zvonu, kalichu>) v nový denotační komponent <předmět vzhledem připomínající, tvarem podobný>. Tedy: motivující denotační rys <tvar zvonu> + jím motivovaný a sémantickou spojitelností denotovaný rys konotační <předmět tvarově nápadného vzhledu> → nový lexikální význam ‚předmět s nápadným tvarem zvonu‘, tj. ‚něco vzhledem připomínajícího zvon‘. Pochopitelně, v počátcích tohoto procesu ojedinělá spojení typu zvon květu byla ještě pouze individuálními promluvovými metaforami, a na konci již existují takové metafory lexikalizované, jako skleněný zvon na sýry, technický termín potápěčský zvon, tělocvičný termín zvon (na kolovadlech) aj.

6. Z uvedených typů OV má centrální postavení metafora, a to svými společnými rysy jak s přirovnáním (na základě vztahu podobnosti, viz Čermák, 1983, s. 482), tak s alegorií (na základě významu „doslovného“ i „přeneseného“ v téže formě, viz Mirvaldová, 1972, s. 22). V Pavelkově koncepci (1982, s. 117) jsou i symbol, metonymie a synekdocha zařazeny do rámce „metaforické formy“ stejně jako personifikace, naturifikace apod. Jedno a totéž slovo také může být užito v různých obrazných formách. Jdeme-li hlouběji do historie národního jazyka, nacházíme dnešní lexikalizované metafory a metonymie nejen v užití ještě nelexikalizovaném, ale máme zde také doložen typický vývoj OV od nelexikalizovaného přirovnání (I) přes nelexikalizovanou dvojčlennou, popř. víceslovnou metaforu nebo alegorii (II) k lexikalizované metafoře se spojitelnými slovy příznačného sémantického okruhu (III) a k lexikalizované metafoře jednočlenné (IV); za poslední stadium lze považovat lexikalizovanou metaforu se zaniklou motivací, a tedy i obrazností (V).

Uveďme aspoň nejdůležitější příklady na tento vývoj OV:

Osvícený (o člověku): I. stč. „mistři Starého zákona, ješto by měli býti jakožto hory osviecené božským světlem“ (HusSvátA 541b); II. stč. „(sbor) z učitelův osvícených umění světlem“ (Akta[118]Bratr 2, 201b); III. stč. „královna trojánská … divnú múdrostí osviecená a mnohým uměním“ (TrojK 106a), „pohané nejsúc osvieceni věrú“ (GuallCtnostM 39b); IV. stč. „najviece … lidu osvieceného a dobrých životuov“ (ChelčBoj 372b), nč. „vlády osvícené“ (Palacký, viz. PS III, s. 1200).

Pohasnout (o něčem abstraktním): I. stč. „potuchne (rozum) a jako pohasne“ (ŠtítMuz 23a); II. stč. „aby ješitnú chválú lucerna jeho svatosti nepohasla” (PasMusA 281); III. nč. „jeho zájem pohasl“ (Scheinpflugová, viz PS IV/1, s. 502), „tvé nadšení nějak pohaslo“ (Dyk, tamtéž), „pohasly životy“ (Šmilovský, tamtéž).

Okolek: I. stč. „ztočili jakžto okolek hlavu svú“, tj. ‚jako kruh, oblouk‘ (EvOl 107b); III. stč. „okolkem přišedše (učedníci)“, tj. ‚oklikou‘ (ComestS 401a), „jel … do Prahy vokolky čině“ (BřezKron 376); IV. stč. „poviem tobě … bez zášiku i okolkóv“, tj. ‚bez vytáček‘ (Budyš 50a); V. nč. „nedělaly se s uprchlíky žádné velké okolky“ (Světlá, viz PS III, s. 1016).

6.1. Z uvedených příkladů je patrno, že přechodným typem mezi OV nelexikalizovanými (I, II) a zcela lexikalizovanými (IV) je typ III — člověk osviecený múdrostí, uměním apod., pohasl zájem, život apod., okolkem přijíti, okolky při jízdě činiti apod.: na jedné straně slova osviecený, pohasnout, okolek jsou již metafory lexikalizované (jako typ IV), neboť vyjadřují význam lexikální zvaný kontextově vázaný (Filipec, 1985, s. 83), omezený na kontextovou spojitelnost s lexikálními jednotkami jistého sémantického okruhu (jde tu o názvy mentálních schopností lidí u slova osviecený, aktivních projevů člověka u slovesa pohasnout a o označení různých lokomocí u stč. okolek); na druhé straně tato sémantická spojitelnost dvou slov v kontextu sbližuje takovéto OV lexikalizované s nelexikalizovanými dvojčlennými OV promluvovými (typu II). Přenesený význam adjektiva v typu učitel osviecený umění světlem (II) má ovšem konotační rys <poznání, vědění> motivovaný asociací s denotačním rysem <osvětlení, umožnění vidět> příslušného významu nepřeneseného a spoluvyjádřený v oné přenesené významové rovině slovem umění ‚vědění‘ ve formě dvojčlenné metafory světlem umění, kdežto typ osviecený uměním, múdrostí apod. (III) má na místě takové ojedinělé dvojčlenné metafory celou kategorii významově souřadných slov (uměním, múdrostí apod.). Celá kategorie spojitelných slov se společným sémantickým rysem <umožňující dokonalejší poznání> spolu s konotační asociací přehodnotila onen konotační rys slova osviecený na systémový rys denotační; kvantita individuálních metafor typu osviecený uměním dala vznik nové kvalitě — metafoře systémové (Němec, 1980, s. 55). Podobně — na principu solidárnosti spojitelných jednotek (3.2.1.) — došlo k denotatizaci konotačního rysu <o aktivním projevu člověka> u slovesa pohasnout (primárně ‚potuchnout, zaniknout‘ o plameni), a to v kontextech se subjekty zájem, nadšení, život apod., majícími společný významový rys <aktivní projev člověka>. Obdobný vývojový postup jsme ukázali také u substantiva zvon (5.2.).

6.2. Zatímco sémantický okruh spojitelných slov u typu III obráží původní syntagmatickou dvojčlennost OV, lexikalizovaný typ IV již takový charakter nemá: u jednočlenných metafor typu osvícený lid, osvícený panovník apod. není přenesený význam (‚vzdělaný‘) signalizován žádným vyhraněným okruhem spojitelných slov s významem nepřeneseným, ba ani ne valenčním okruhem osobního nositele této vlastnosti, protože i osoba může být osvícená v nepřeneseném slova smyslu a určované substantivum se zde nemusí omezovat jen na názvy osob (srov. osvícený rozum). Dvojčlennost tu zůstává jen v rovině systémově sémantické, tj. v tom, že se onen výraz obecně chápe jako přenesený na základě svého živě pociťovaného významu nepřeneseného. Životnost takové motivace se ovšem může projevit v řeči volbou právě takových slov, která umožňují zvýraznit obraznost lexikalizované jednočlenné metafory (např. „byl to již rozum osvícený, nikoli temný”). Vznikají tak monotematické řetězce lexikalizovaných jednočlenných metafor (podobné již uvedeným řetězcům promluvových metafor dvojčlenných, 3.2.4.); srov. např. obrazné souvětí [119]Petra Chelčického jsú lidé poraženi pádem a sú skrze ten padlý život vždy hotovi padati (ChelčSíť 66b): slova poraženi, pád, padlý a padati jsou zde lexikalizované jednočlenné metafory (s významy ‚narušeni‘, ‚mravní pád‘, ‚propadlý zlu‘ a ‚hřešit‘) a jejich chápání ve smyslu základním, pohybovém znemožňuje neobrazný výraz život, jenž svou spojitelností (3.2.1.) signalizuje, že ona slova patří k jeho významové rovině abstraktní, nepohybové, tedy mravní.

6.3. Rozlišení takovýchto řetězců lexikalizovaných OV od podobných řetězců dvojčlenných OV promluvových patří k úkolům lexikologické analýzy (6.2.), právě tak jako řešení otázky, kdy kvantita OV individuálních přerostla již v novou kvalitu — v OV systémový (6.1.). Protože v systému — z hlediska diachronie i dynamické synchronie (Vachek, 1966, s. 27) — musíme počítat s pásmy přechodu a nikoli s ostrými hranicemi mezi jevy, považujeme za nutné rozlišovat vedle OV promluvových a systémových, lexikalizovaných, ještě také OV lexikalizující se (k termínu viz Žváček, 1981, s. 90). V návaznosti na tradice české lexikologie tak chápeme onu lexikální vrstvu, „která již sice překročila hranice pouhého individuálního projevu, ale nemá ještě všechny znaky projevu automatizovaného v běžném jazyku“ (Získal, 1938, s. 24; viz níže 7.). Pro svou nadindividuálnost jsou to výrazy blízké OV lexikalizovaným, a jde-li o OV dvojčlenné, obrazným frazémům (typu kořist plamenů, zapustit někde kořeny). U jednoslovných lexikálních jednotek ovšem tvoří hlavní základnu lexikalizujících se OV nemotivovaná konkréta, jež jsou co do stupně obraznosti charakterizována jako „slova s potenciální obrazností“ (3.1.2.). Názorný příklad nám tu poskytuje slovo berla z bohatého slovenského materiálu HSSJ, které vedle svého základního významu ‚berla, žezlo‘ ještě nemá plně lexikalizovaný význam ‚královská moc a důstojnost‘, ale směřuje k němu: tento přenesený význam totiž dokládá celá řada promluvových OV různých typů — symbolický OV jednočlenný (3.2.2.: jsom k berle narozen), dvojčlenný (3.2.1.: pod berlu a panování císare neprináležať), alegorický (3.2.4.A: aby z trúnu nebyl zhodený a berle zbavený) aj. Frekvence takovýchto nadindividuálních promluvových OV upevňuje ve vědomí mluvčích spojení daného slova s jejich konotačním významem natolik, že jej mění v jeho význam denotační, v denotační složku jeho nového lexikálního významu. V historickém lexikálním materiálu českého jazyka máme dostatek dokladů na OV, které v starších vývojových fázích byly ještě jen promluvové, ale v mladším období již fungují jako OV lexikalizované, systémové. K tomuto výslednému stavu ovšem dospěly přechodným stadiem, kdy se lexikalizovaly.

7. A tak i vědecký lexikografický popis slovní zásoby[7] rozlišuje vedle aktuálních OV individuálních, nelexikalizovaných (7.1.) a uzuálních OV systémových, lexikalizovaných (7.3.) také OV lexikalizující se (7.2.). Abychom naznačili možnost uplatnění uvedených teoretických poznatků (1.—6.) v lexikografické praxi, shrneme na závěr jejich aplikaci v akademickém StčS (1985, zvl. s. 1; Němec - Nedvědová - Pečírková, 1981, s. 243—245).

7.1. Doklady na nelexikalizované OV individuální (3.2.) se řadí mezi doklady příslušného významu základního, neobrazného. Vzhledem k potřebám lexikografické úspornosti se jejich obraznost graficky nevyznačuje, je-li signalizována přímo kontextem (7.1.1.); graficky se vyznačuje v opačném případě (7.1.2.), anebo je-li to z jiného důvodu žádoucí (7.1.3.).

[120]7.1.1. Obraznost se graficky nevyznačuje u individuálních OV dvojčlenných (3.2.1.), víceslovných (3.2.3.) a dvojčlenně alegorických (3.2.4.B), kde je přímo signalizována neobvyklou sémantickou spojitelností, tj. spojením se slovem z jiné významové roviny: u neustáleného přirovnání (např. naděje pevná jako kotva AktaBratr 1, 8b sub pevný ‚hmotně pevný‘),[8] u obrazného ztotožnění (nevěrný, tys má prorada LyrVil 28 sub prorada ‚zrada‘), u nelexikalizované metafory přívlastkové (cierkve svaté pakostnice o kostnickém koncilu Budyš 38a sub pakostnicě ‚ochromující onemocnění‘) nebo přístavkové (syn, větev z vonného kořene tamtéž 19a sub větev ‚haluz‘) a predikační (ta tře mé srdce pilú o milé LyrVil 29 sub třieti ‚řezat‘), u monotematického řetězce nelexikalizovaných OV (skrze biřice jako skrze krb dým, páru a smrad krádeží pomštěním vypouštějíce AktaBratr 2, 204b sub pára ‚horká zplodina hoření‘) apod.

7.1.2. Obraznost se graficky vyznačuje za dokladem u individuálních OV jednočlenných (3.2.2.) a alegorických (3.2.4.A). Jsou to OV, jejichž doklady v lexikograficky omezeném kontextu bez neobvyklé sémantické spojitelnosti samy nesignalizují obraznost, takže by je uživatel slovníku mohl chápat také ve smyslu doslovném, neobrazně: jednočlenná metafora, např. dopustiti sě nebezpečných plavání JeronM 68a (fig.) ‚podniků‘ sub plavánie ‚plavba‘, jednočlenná synekdocha, např. račiž jí (Perchtě peřinu) dáti, nebť jí bába jednoho pérka pójčiti nechce ArchČ 11, 257 (synekd.) sub pérko ‚peříčko‘, alegorický obraz, např. příjdeť noc, kdežto nižádný nebude moci dělati ničehuož ChelčSíť 231a (v obr.) sub noc ‚noční doba‘, apod.

7.1.3. Obraznost se graficky vyznačuje i u OV s obrazností kontextově signalizovanou (kategorie 7.1.1.), jestliže je jejich neobvyklá sémantická spojitelnost v rozporu s valenčními údaji v záhlaví významového odstavce; viz např. k slovesu omáčeti co v čem [tekutém] ‚omočovat‘ dvojčlennou metaforu srdce v zlostech omáčejí (bekyně) LyrVil 119 (fig.).

7.2. Doklady na lexikalizující se OV nadindividuální (6.3.) se ve StčS řadí do samostatného úseku příslušného významového odstavce za doklady s významem neobrazným a pod víceslovné nonparejové záhlaví vystihující jejich společný smysl, který v nich ještě není lexikálním významem heslového slova. Uvádějí se tak doklady buď téhož obrazného typu (7.2.1.), nebo doklady různých typů OV téhož sémantického okruhu (7.2.2.):

7.2.1. přirovnání, např. sub ovcě ‚samice berana‘ v přirovnáních o poddajném: jakžto ovce k zabití veden jest EvOl 137b, kóň stál krotek jako ovce GestaB 74a apod.; dvojčlenná metafora (včetně jejích konstrukčních nadstaveb, viz 3.2.3.), např. sub plamen ‚tepelný a světelný projev hoření‘ fig. s určením zaujetí mysli: plamen smilstvie uhasiti OtcB 8a, plamenem v jejie milosti zapáliv sě PulkB 50, hněvu plamen v peci srdce Čtver 36b aj.,[9] OV jednočlenného charakteru (metonymie, alegorický obraz 3.24A apod.), např. sub pero ‚brk k psaní‘ v obraze o psaní: není péra, aby … mohlo vypsati BřezKron 424, zlost přemohla jest pero i rozum ŽídSpráv 9 aj.

7.2.2. různé typy OV téhož sémantického okruhu, dvojčlenné i jednočlenné, např. sub [121]pohasnúti ‚přestat hořet‘ obrazně o zániku citu ap.: nedaj v mysli pohasnúti téj jiskřě ModlMil 16b, lucerna jeho svatosti nepohasla PasMuzA 281, tak pohasne, tak zčerná, až bude se zdáti studem o člověku ŠtítMuz 23a aj.

7.3. Doklady na lexikalizované OV se řadí jako dokumentace samostatných lexikálních jednotek obvyklým způsobem, tj. jednoslovné do samostatných významových odstavců a víceslovné (frazémy) se hnízdují za speciálním znakem („hřebíkem“). Ale hnízdovat se mohou (za příslušnou jednoslovnou zkratkou fig. apod.) také OV jednoslovné, které jsou svým základním jednotkám systémově značně blízké tím, že mají s nimi více společných rysů, a tedy i společný ekvivalent pro význam základní a obrazný. I v oblasti OV může lexikografický popis takovýmto uváděním lexikálnich jednotek v těsnější návaznosti naznačit jejich těsnější blízkost systémovou.

8. Závěr. — Lexikalizace výrazů s nepochybnou obrazností (3.1.1.) svou diachronní i dynamickosynchronní závažností (6.3.) přesvědčuje, že obraznost je pro lexikologii potřebný pojem stejně jako přenesenost. Než pracovat bez těchto tradičních pojmů a tím antikvovat dosavadní lexikologické výklady a lexikografické popisy, je lépe dát jim novou, přesnější lingvistickou náplň. Dosud vágní pojem obrazného výrazu jako výrazu zástupného (přeneseného) lze upřesnit na dvou základech: na základě motivačního vztahu, kterým se názorně zvýrazňuje nově viděný nebo hlouběji poznaný rys označované skutečnosti (2.), a na základě kontextu, který se významně podílí na konstituování OV promluvových, jež se lexikalizují v OV systémové (3.). Za elementární zde považujeme promluvový OV dvojčlenný (vzhledem k obecně lingvistické problematice uvedeme příklady v němčině) — přirovnání typu die Hoffnung wie ein Anker, obrazné ztotožnění typu die Hoffnung ist ein Anker, přívlastkovou metaforu typu der Anker der Hoffnung apod.: v obrazně užitém slově Anker se tu konotační rys <zajištění člověku spásy, dobré budoucnosti> (asociačně motivovaný jeho denotačním rysem <zajištění lodi před hrozícím odplavením>) spoluvyjadřuje spojitelným slovem Hoffnung se shodným sémantickým rysem, ale denotačním; jde totiž o princip sémantické spojitelnosti (solidárnosti) lexikálních jednotek tvořících syntagma (3.2.1.). OV mimo takovéto syntagma (tj. jednočlenné) lze z oné syntagmatické dvojčlennosti vyvodit („univerbizací“ syntagmatu der Anker der Hoffnung v obrazné jednočlenné pojmenování naděje Anker s přeneseným denotačním rysem od vypuštěného spojitelného slova Hoffnung). Sémantické oblasti, z nichž se bere materiál k tvoření promluvové obrazné jednotky, ovšem určuje sociální a kulturní kontext (4.) a lexikalizace obrazné jednotky v podstatě záleží v tom, že její konotační rys — motivovaný jejím základním významem a shodující se s denotačním komponentem spojitelného slova — nabývá sám častějším nadindividuálním užíváním nebo terminologizací denotačního charakteru (5.). Typický vývoj OV od nelexikalizovaných typů dvojčlenných k lexikalizovanému jednočlennému lze dobře dokumentovat pomocí stč. lexikálního materiálu (6.). Všechny uvedené poznatky (1.—6.) pak umožňují upřesnit vědecký lexikografický popis, zejména náležitým rozlišením OV nelexikalizovaných, lexikalizujících se a lexikalizovaných (7.).

 

LITERATURA

 

BLANÁR, V.: Lexikálno-sémantická rekonštrukcia. Bratislava 1984.

BLINOVA, O. I.: Obraznost’ kak kategorija lexikologii. In: Ekspressivnost’ leksiki i frazeologii. Novosibirsk 1983, s. 3—11.

BLINOVA, O. I.: Javlenije motivacii slov. Tomsk 1984.

BOGATOVA, G. A.: Istorija slova kak ob’jekt russkoj istoričeskoj leksikografii. Moskva 1984.

COSERIU, E.: Einführung in die strukturelle Betrachtung des Wortschatzes. Tübingen 1970.

ČERMÁK, F.: Česká přirovnání. In: SČFI, s. 463—492.

ČERMÁK, F.: Frazeologie a idiomatika. In: Filipec, J. - Čermák F.: Česká lexikologie. Praha 1985, s. 166—235.

[122]DOKULIL, M.: Tvoření slov v češtině 1. Teorie odvozování slov. Praha 1962.

FILIPEC, J.: Lexikologie. In: Filipec, J. - Čermák, F.: Česká lexikologie. Praha 1985, s. 13—165.

FILIPEC, J. - ČERMÁK, F.: Česká lexikologie. Praha 1985.

FRAZER, J. G.: Zlatá ratolest (z angl. přeložila L. Boháčková). Praha 1977.

GAK, V. G.: K probleme semantičeskoj sintagmatiki. In: Problemy strukturnoj lingvistiki. Moskva 1972.

GUDAVIČIUS, A.: Sopostavitel’naja semasiologija litovskogo i russkogo jazykov. Vilnius 1985; rec. v SaS, 48, 1987, s. 42—45.

HAUSENBLAS, K.: Dynamika významu slov v poezii. In: Knížka o jazyce a stylu soudobé české literatury. Praha 1961, s. 148—157.

HISTORICKÝ SLOVNÍK SLOVENSKÉHO JAZYKA I. Bratislava (v tisku). (Dále HSSJ).

HLAVSA, Z.: Denotace objektu a její prostředky v současné češtině. Praha 1975.

HORÁLEK, K.: Konotace v jazykovědě a sémantice. JA, 19, 1982, s. 120—121.

HRABÁK, J.: Poetika. Praha 1977.

HUBÍK, S.: Jazyk a metafyzika. Praha 1983.

KRAUS, J.: Rétorika v dějinách jazykové komunikace. Praha. 1981.

MIRVALDOVÁ, H.: Několik poznámek k rozlišení metafory, alegorie a symbolu. SaS, 33, 1972, s. 18—24.

NĚMEC, I.: Vývojové postupy české slovní zásoby. Praha 1968.

NĚMEC, I.: Rekonstrukce lexikálního vývoje. Praha 1980.

NĚMEC, I.: On historical sociolinguistics. In: Reader in Czech sociolinguistics. Prague 1986, s. 287—304.

NĚMEC, I. - NEDVĚDOVÁ, M. - PEČÍRKOVÁ, J.: Problém rozsahu velkých historických slovníků a Staročeský slovník. SaS, 42, 1981, s. 238—248.

OLIVERIUSOVÁ, E.: Ke klasifikaci metafory. In: Filologické studie X. UK. Praha 1981, s. 133—140.

PAVELKA, J.: Anatomie metafory. Praha 1982; srov. SaS, 45, 1984, s. 70—72.

PETRÁŇ a kol.: Dějiny hmotné kultury I/2. Praha 1985.

POŠTOLKOVÁ, B.: Odborná a běžná slovní zásoba současné češtiny. Praha 1984.

PŘÍRUČNÍ SLOVNÍK JAZYKA ČESKÉHO I—VIII. Praha 1935—1957. (Dále PS.)

SAVICKÝ, N.: K využití metod historické lexikografie při práci na současných slovnících. JA, 21, 1984, s. 121.

SLOVNÍK ČESKÉ FRAZEOLOGIE A IDIOMATIKY. Přirovnání. Praha 1983. (Dále SČFI.)

SLOVNÍK SPISOVNÉ ČEŠTINY PRO ŠKOLU A VEŘEJNOST. Praha 1978. (Dále SSČ.)

SLOVNÍK SPISOVNÉHO JAZYKA ČESKÉHO I—IV. Praha 1960—1971. (Dále SSJČ.)

SLOVNÍK SLOVANSKÉ LINGVISTICKÉ TERMINOLOGIE I—II. Praha 1977—1979. (Dále SSLT.)

STAROČESKÝ SLOVNÍK. Praha od r. 1968. (Dále StčS.)

ŠABOUK, S.: Břehy realismu. Praha 1973.

ŠMILAUER, V.: Nauka o českém jazyku. Praha 1972.

TROST, P.: Poznámky o metonymii. SaS, 19, 1958, s. 18—20.

ULLMANN, S.: Bemerkungen zu dem Vortrag. In: Coseriu, E.: Einführung in die strukturelle Betrachtung des Wortschatzes. Tübingen 1970, s. 93—97.

VACHEK, J.: The linguistic school of Prague. Bloomington - London 1966.

WEINREICH, U.: O semantičeskoj strukture jazyka. In: Novoje v lingvistike. Moskva 1970.

ZIMA, J.: Umělecký účin obrazného vyjádření v moderní próze. In: Knížka o jazyce a stylu soudobé české literatury. Praha 1961a, s. 82—86.

ZIMA, J.: Expresivita slova v současné češtině. Praha 1961b.

ZÍSKAL, A.: Příspěvky k lexikografické teorii a praxi. SaS, 4, 1938, s. 19—27.

ŽVÁČEK, D.: Poznámky ke klasifikaci metafory. In: Sborník jazykovědných a literárněvědných prací. Praha 1981, s. 83—99.

 

[123]R É S U M É

Bildliche Ausdrücke und ihre Lexikalisierung

Da durch die Lexikalisierung bildlicher Ausdrücke neue lexikalische Einheiten entstehen, die zur Kommunikation und Bewahrung gedanklicher Werte dienen, ist es angemessen, daß die Lexikologie dieser Frage eine entsprechende Aufmerksamkeit schenkt (1.). Der bisher vage Begriff des bildlichen Ausdrucks als eines stellvertretenden (übertragenen) Ausdrucks wird vom Verfasser einmal aufgrund des Motivationsverhältnisses präzisiert, das den neu gesehenen oder tiefer erkannten Zug der bezeichneten Realität deutlicher zu Tage treten läßt (2.), das andere Mal aufgrund des Kontextes, der an der Konstituierung der bildlichen Ausdrücke in der Rede wesentlich beteiligt ist, die sich dann als bildliche Ausdrücke mit Systemcharakter lexikalisieren (3.). Für die elementare Einheit hält der Verfasser den zweigliedrigen bildlichen Ausdruck der Rede (den Vergleich: die Hoffnung wie ein Anker, die bildliche Identifikation: die Hoffnung ist ein Anker, die attributive Metapher: der Anker der Hoffnung u.ä.), wo im bildlich verwendeten Wort Anker das konnotative Merkmal <Absicherung des Menschen vor drohender Gefahr> (assoziativ durch sein denotatives Merkmal <Absicherung des Schiffes vor drohendem Abgetriebenwerden>) durch das verbindbare Wort Hoffnung mit dem gleichen semantischen, aber denotativen Merkmal, mitausgedrückt wird; es handelt sich nämlich um das Prinzip der semantischen Valenz (Solidarität) der das Syntagma bildenden lexikalischen Einheiten, und die außerhalb solcher Syntagmen stehenden (eingliedrigen) bildlichen Ausdrücke lassen sich aus den zweigliedrigen Syntagmen herleiten (so z.B. die bildliche Benennung der Hoffnung als Anker mit dem übertragenen denotativen Merkmal des elidierten Wortes Hoffnung). Die semantischen Bereiche, aus denen das Material zur Bildung der bildlichen Einheiten der Rede geschöpft wird, sind durch den soziokulturellen Kontext gegeben (4.), und die Lexikalisierung der bildlichen Einheit besteht im wesentlichen darin, daß deren konnotatives, durch ihre Grundbedeutung motiviertes und mit der denotativen Komponente des verbindbaren Wortes identisches Merkmal durch häufigeren überindividuellen Gebrauch oder durch Terminologisierung selbst denotativen Charakter annimmt (5.). Der Verfasser dokumentiert die typische Entwicklung von den nicht lexikalisierten zweigliedrigen bildlichen Ausdrücken zu den eingliedrigen lexikalisierten anhand des alttschechischen lexikalischen Materials (6.) und skizziert die Möglichkeiten, wie die in 1.—6. enthaltenen theoretischen Erkenntnisse in der lexikographischen Praxis bei der Beschreibung der nicht lexikalisierten, der sich auf dem Wege zur Lexikalisierung befindenden und der bereits lexikalisierten bildlichen Ausdrücke verwertet werden können (7.).

Slovo a slovesnost, volume 48 (1987), number 2, pp. 110-123

Previous Olga Müllerová: Principy strukturace dialogu

Next Olga Martincová, Nikolaj Savický: Hybridní slova a některé obecné otázky neologie