dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Ke klasickému pojetí normy v české lingvistice (K vývoji pojetí některých základních lingvistických pojmů a termínů)

Iva Nebeská

[Discussion]

(pdf)

К классическому пониманию нормы в чешской лингвистике / Some reflections on the classic conception of norm in the Czech linguistics

V rámci vznikající teorie spisovného jazyka se ve 30. letech postupně vytvářely lingvistické pojmy norma, kodifikace, úzus. V tomto příspěvku se soustředíme především na pojem normy a pokusíme se ukázat, které faktory způsobily, že se české lingvistické myšlení k pojmu norma postupně propracovalo a jak se jeho pojetí v průběhu let (přibližně do r. 1950) dotvářelo.

 

1. Jazyková správnost

Na počátku století a zvláště ve 20. letech se setkáváme v jazykovědné literatuře s četnými úvahami o jazykové správnosti. Otázku, co je kritériem jazykové správnosti, si jazykovědci kladli odedávna, ale s postupujícím rozvojem lingvistických poznatků se stávala stále naléhavější.

Čeští lingvisté na počátku 20. stol. reagovali na práci švédského jazykovědce A. G. Noreena (Noreen, 1891), který uvádí tři možná stanoviska:

(1.) literárně historické: kritériem jazykové správnosti je shoda se starším stadiem jazyka;

(2.) přírodně historické: jazyk se vyvíjí jako svébytný organismus, je třeba mu ponechat svobodu, nezasahovat do jeho vývoje;

(3.) racionální (vlastní Noreenovo stanovisko): nejsprávnější je to, co odpovídá nejlépe úkolu řeči, tj. co nejlépe sděluje, co má být sděleno; nejlepší v jazyce je to, co může posluchač pochopit co nejpřesněji a mluvčí vyjádřit co nejsnáze; nejlepší je ta jazyková forma, která spojuje jednoduchost a srozumitelnost (kritérium výhodnosti).

Již u Noreena se tedy setkáváme se stanoviskem funkčním. Jeho pojetí vzbudilo v tehdejším českém jazykovědném prostředí sice zájem, nikoli však bezvýhradný souhlas. V. Mathesius v r. 1912 namítá, že Noreen klade příliš velký důraz na sdělovací funkci jazyka, sdělnou účelnost; Mathesius sám považuje za nejdůležitější požadavek výrazové účelnosti: „Výrazová účelnost je samým kořenem jeho (jazyka) platnosti a z ní myslím dají se dovoditi všechny hlavní postuláty správnosti jazykové” (Mathesius, 1912). Požadavek sdělné účelnosti považuje Mathesius za jednostranný, nedovolující rozvinout mnohotvárnost a bohatství jazyka. Naproti tomu „… princip účelnosti výrazové požaduje, aby v každém jazyce bylo usilovně dbáno právě jeho osobitosti, jeho odlišnosti od jazyků jiných … Bohatost a tvárnost jazyka, jež sdostatek volnosti skýtala by osobnostem nejrůznějším, je druhý požadavek plynoucí z obecného postulátu účelnosti výrazové … Požadavek jazykové určitosti … a požadavek jazykové vybranosti jsou poslední důsledky účelnosti výrazové“ (Mathesius, 1912).

V r. 1927 se k Noreenovým názorům vrací B. Trnka. Ani on nesouhlasí s jeho kritériem výhodnosti, nesouhlasí však ani s novějším přístupem Jespersenovým (z r. 1925), pro něhož kritériem jazykové správnosti je úzus: „To jest v jazyku správné, co vyžaduje dané jazykové společenství, k němuž individuum náleží. Jazykové společenství nevyžaduje na individuu jen srozumitelnost, nýbrž i správnost, tj. shodu ve způsobu artikulace, užívání tvarů atd.“ (Jespersen v Trnkově překladu; Trnka, 1927, s. 196). B. Trnka ve shodě s Mathesiem akcentuje výrazovou účelnost: úzus je základ, ale jazykové společenství akceptuje ty odchylky od úzu, které vycházejí vstříc jeho sdělným a expresívním požadavkům (Trnka, 1927).

[335]Velkým pokrokem v chápání kritérií jazykové správnosti bylo pojetí Ertlovo; právě o ně se později mohl opřít B. Havránek, když definoval pojem jazykové normy (srov. níže). V. Ertl vymezuje jazykovou správnost negativně: „Jako zachovalý občan je ten, kdo se nikdy nedostal do konfliktu s trestním zákoníkem, tak také dobrý spisovatel ze stanoviska jazykové správnosti je ten, kdo nikdy neporušil nebo porušuje co nejméně normy odvozené z autora absolutně dobrého …“ (Ertl, 1929, s. 60).

Ostrá diskuse o kritériích jazykové správnosti na počátku let třicátých probíhající mezi vedoucím redaktorem Naší řeči J. Hallerem na straně jedné a členy PLK, zejména V. Mathesiem a B. Havránkem, na straně druhé vyhrotila jednotlivá stanoviska a nakonec vyústila mj. vytvořením teorie spisovného jazyka a definováním pojmu jazykové normy (podrobněji srov. níže).

Vztahem mezi jazykovou správností a jazykovou vytříbeností se v rámci této diskuse zabýval především V. Mathesius: Za důležitější považuje vytříbenost; jazykovou správnost definuje jako „postulát jazykové vytříbenosti plněný zachováváním kodifikované normy“ (Mathesius, 1932, s. 18).[1] Toto stanovisko přejímá později B. Havránek: „… vytříbenost, kultivovanost jazyka je pojem správnosti jazykové nadřaděný“ (Havránek, 1947—48, s. 14). Zcela opačný názor zastával J. Haller: „… jazyková vytříbenost je jev individuální, týkající se jednotlivých projevů … kdežto jazyková správnost je jev kolektivní, postulát s obecnou závazností … jazyková vytříbenost závisí na jazykové správnosti“ (Haller, 1933, s. 17).

Zatímco u J. Hallera je jazyková správnost v centru pozornosti, PLK usiluje o celkové zvýšení kultury českého jazyka; správnost samu o sobě nepovažuje za tak důležitou, např.: „Jazyková správnost se v jazyku samém projevuje jako ustálenost … jako shoda s jazykovou normou … Skutečné prohřešky proti jazykové normě jsou vždycky kazem na slovesném výtvoru, ale o jeho kráse nerozhoduje v poslední instanci jazyková správnost, nýbrž slovesné umění autorovo … Nikoli mechanická péče o jazykovou správnost povede ke zvelebení češtiny jako jazyka kulturního, nýbrž snaha o to, abychom na základě platné normy a v souladu se strukturní svébytností češtiny využívali co nejlépe jejích výrazových možností“ (Mathesius, 1936).

Z těchto základů a na tomto pozadí se postupně vytvářel a propracovával pojem jazykové normy jako jediného závazného kritéria jazykové správnosti. S tímto kritériem pracoval v podstatě již V. Ertl, byť v jiné terminologii (srov. níže); zásadní koncepce byla vypracována počátkem 30. let členy PLK, zejména B. Havránkem.

Ještě ve 40. letech však nebylo pojetí normy jako kritéria jazykové správnosti zdaleka samozřejmé. Připomeňme alespoň dvě stati otištěné ve sborníku Čtení o jazyce a poezii (1942) a v Naší řeči. F. Trávníček zastával funkční stanovisko k jazykové správnosti: „Základním sudidlem jazykové správnosti je úkonnost výrazových prostředků,[2] jejich výrazová schopnost“ (Trávníček, 1942, s. 116) … „I slova útvarově neústrojná[3] mohou však býti správná úkonně, výrazově. Protože základním měřítkem jazykové správnosti je správnost úkonná … úkonná správnost vládne nad správností útvarovou“ (Trávníček, 1942, s. 125). V téže době K. Svoboda za kritérium jazykové správnosti považuje kodifikaci (bez ohledu na Havránkovo zřetelné rozlišení normy a kodifikace, srov. níže). Důležitost úzu si však uvědomuje: „Jazyková správnost je tedy shoda s jazykovými předpisy, tak jako správný úsudek se shoduje [336]s logickými zásadami a správný výpočet s početními pravidly …; oč se opírají ony jazykové předpisy: jsou odvozeny z jazyka, jak se jím mluví a píše …“ (Svoboda, 1943, s. 28).

V poválečném období česká lingvistika již převážně navazovala na pojetí Havránkovo a za kritérium jazykové správnosti se považovala kodifikovaná norma opírající se o úzus, např. „… správné je to, co je součástí ustálené normy. Kryje se tedy zjišťování jazykové správnosti v podstatě s poznáváním normy“ (Jedlička, 1947—48, s. 149).

 

2. Jazyková norma

Termín norma se do českého jazykovědného prostředí dostal pravděpodobně z prací německého lingvisty H. Paula (1880). „Paul vycházel z pojmu obecné neboli společné řeči, tj. obecně užívané ve velké oblasti. Tato řeč je abstrakcí, ideální normou, stanovící, jak se má mluviti .... Obecná řeč se podle Paula podobá zákoníku nebo učebnici věrouky, ale její pravidla nemusí být sepsána (kodifikována). Jsou určována obyčejem, ale ne všech lidí, nýbrž malého okruhu spisovatelů …“ (Svoboda, 1943, s. 27).

Čeští lingvisté na počátku století termínu norma sice většinou neužívali, ale v různých úvahách je tento pojem implicitně obsažen. Již u Mathesia (1911), když se mluví o potenciálnosti sevřené určitými hranicemi, lze chápat potenciálnost jazykových jevů, statické kolísání, jako variabilitu normy. K pojmu norma směřují i některé úvahy o jazykové správnosti (srov. výše).

Pro srovnání připomeneme obecné dobové pojetí normy: „Norma značí měřítko či pravidlo, které má určovati individuální či sociální chování .... Ve světle noetického rozboru jeví se norma jako postulát, který vznáší nárok na platnost. Zdůvodnění norem může být buď apriorní … nebo empirické (přičemž se činí pokus zdůvodniti je buď z jejich kauzálního nebo funkčního podmínění).“ (OSNND, 1936, s. 604.) „Normou nazýváme příkaz, a to rázu všeobecného a apriorního. Jest to tedy slovní projev vůle, aby kterákoli osoba (zásada všeobecnosti), která bude v budoucnosti (zásada apriornosti) v jisté situaci …, vykonala to, co je určeno zákonem …“ (Peška, 1939, s. 32). Ve srovnání s těmito formulacemi je jazyková norma (stejně jako norma v jiných společenských vědách) až na výjimky podstatně mírnější, větší prostor se ponechává volní složce, aspekt závaznosti tu není tak zdůrazněn.[4]

V české lingvistice se začíná soustavně pracovat s pojmem norma ve 30. letech, a to jednak ve vztahu k jazykové správnosti, jednak ve vztahu k pojmu systém a k opozici langue - parole. Tato dvě hlediska nejsou však navzájem rozporná, každé z nich osvětluje problematiku normy z jiného úhlu.

2.1. Vztah normy k jazykové správnosti byl řadu let předmětem diskusí a polemik. V zásadě lze říci, že pojetí normy tu osciluje mezi dvěma extrémy: Jedním krajním stanoviskem je maximální zvýraznění aspektu závaznosti, takže norma se prakticky ztotožňuje s kodifikací (norma = předpis); opačný pól nepřikládá závaznosti takový význam, resp. chápe závaznost sociálně, nikoli administrativně a klade téměř rovnítko mezi normu a úzus. Jeden i druhý krajní přístup byl většinou maximálně vyhrocen, aby se co nejzřetelněji distancoval od opačného pólu. S postupující diskusí jazykovědci volili většinou tón buď útočný, nebo obranářský, což věcnou stránku sporu někdy poněkud zatemňuje.

Ve 20. letech působily velmi progresívně práce V. Ertla akcentující úzus: „(Mluvnice) nepřestává býti naukou normativní, ale normy, jež vykládá, jsou normy, jež se přirozeným postupem vyvinuly v praxi spisovné samy. Jazykovým zákonodárcem není tedy gramatik, nýbrž dobrý autor … jinými slovy jazyk (úzus) spisovný sám“ [337](Ertl, 1929, s. 11—12). Ertlova definice dobrého autora je v podstatě definicí normy: „… tento absolutně dobrý spisovatel je pouhá fikce, abstraktní představa, ve skutečnosti nikde neexistující, souhrn znaků získaných pozorováním a srovnáváním spisovatelů skutečně existujících …“ (Ertl, 1929, s. 52). „… mluvnice je dobrý autor v kostce“ (s. 66).

Norma je u Ertla jednoznačně nadřazena jazykové správnosti. „Dobrý autor“ jakožto abstrakce má určité znaky (implicitní) normy (ač jejím základem je pouze umělecká próza); kde se mluví o normách, které vykládá mluvnice, jde již o kodifikované předpisy. „Souhrn všech znaků z tohoto stanoviska za správné uznaných a způsobem vylíčeným zjištěných skládá představu autora absolutně dobrého (neboli úzus spisovný). Představa spisovatele absolutně dobrého je tedy i základem veškeré normativní teorie jazykové, předmětem mluvnického popisu, měřítkem pro rozeznávání mezi autory ze stanoviska jazykového dobrými a špatnými“ (Ertl, 1929, s. 53).

V pracích členů PLK se zpočátku s termínem norma nesetkáváme, některá kritéria jsou však uvedena ve statích o jazykové správnosti (srov. výše). Norma není definována ještě ani v Tezích PLK z r. 1929, avšak jsou tu již soustředěny některé požadavky kladené na normu spisovného jazyka (mluví se o vlastnostech spisovného jazyka): ustálenost, výstižnost, posilování rysů, které jsou vlastní příslušnému jazyku.

Pojetí normy je skutečně rozpracováno teprve ve sborníku Spisovná čeština a jazyková kultura (1932). Výklady o normě jsou vedeny v duchu opozice proti stanovisku časopisu Naše řeč. Jádrem sporu není jen to, že Naše řeč (zejména v Hallerových statích) preferuje historickou čistotu jazyka jako nejdůležitější kritérium jazykové správnosti, ale že v pojetí Naší řeči je maximálně zdůrazňována závaznost (norma = předpis). Členové PLK naproti tomu usilují přiblížit pojetí normy současnému úzu. V tomto svém úsilí se odvolávají i na Gebauerovu předmluvu k Pravidlům z r. 1902: „Není v ní žalob na současný úpadek spisovného jazyka a stanoví se v ní teze, že ustálený spisovný úzus je třeba pokládati za normu“ (Mathesius, 1933, s. 81).

Ve sborníku Spisovná čeština a jazyková kultura (1932) Mathesius v návaznosti na své dřívější články staví za cíl lingvistické práce funkční vytříbenost jazyka; k vytříbenosti dochází zachováváním kodifikované normy, která se opírá o úzus. Na jiném místě říká: „Jazyková správnost se v jazyce samém projevuje jako ustálenost .. jako shoda s jazykovou normou” (Mathesius, 1936, s. 89).

Pro pojetí normy v české lingvistice je zásadní Havránkův článek ve sborníku Spisovná čeština a jazyková kultura. Havránek definuje normu jako „soubor jazykových prostředků gramatických i lexikálních (strukturálních i mimostrukturálních), pravidelně užívaných …“ (Havránek, 1932, s. 33). Již od H. Paula byl znám rozdíl v normě lidového jazyka a jazyka spisovného: „Normy potřebuje jak spisovná, tak hovorová řeč, ale norma spisovná je stálejší“ (podle K. Svobody, 1943, s. 27). B. Havránek toto pojetí hlouběji propracoval: „O této normě, o tomto pravidelném souboru jazykového celku lidového stačí říci, že do něho náleží to, co kolektiv tím jazykem (nářečím) mluvící přijme, co najde přijetí v jazykové jednotě … neboli úplně prostě, že o něm rozhoduje úzus …“ (Havránek, 1932, s. 33—34). Pro normu spisovného jazyka však úzus není rozhodujícím kritériem: „… nelze totiž říci, že jedině úzus rozhoduje o normě spisovného jazyka … Norma spisovného jazyka se vytváří, vzniká i dále se vyvíjí zpravidla za teoretických zásahů, a to teorie jazykové i mimojazykové. Norma spisovného jazyka jest složitější soubor jazykových prostředků než norma jazyka lidového, poněvadž funkce spisovného jazyka jsou bohatěji rozvinuty a přesněji rozlišeny, a konečně norma spisovného jazyka je uvědomělejší a závaznější než norma jazyka lidového a požadavek její stability je důraznější“ (Havránek, 1932, s. 34—35). „Norma spisovného jazyka liší se od normy lidového jazyka i svým vytvářením (vznikem a vývojem) i svým složením. Norma spisovného jazyka je [338]bohatěji rozlišena funkčně, a to netoliko zásobou jazykových prostředků, nýbrž i jejich různým využitím“ (Havránek, 1932, s. 83).

Ke vztahu normy lidového a spisovného jazyka vrací se Havránek o několik let později. K tomu, co již bylo řečeno, dodává: „Norma spisovného jazyka neliší se tedy od normy jazyka lidového podstatou, nýbrž jen měrou své závaznosti a uvědomělosti (kvantitativně). Na rozdíl od jazyka lidového se její závaznost uplatňuje nejen nepřímo, nýbrž i přímo; tlak její neprojevuje se jen negativně, totiž v případě jejího zanedbání, nýbrž i pozitivně, vědomou snahou, aby se projevy shodovaly s příslušnou jazykovou normou …“ (OSNND, 1936, s. 180—181 — heslo spisovný jazyk).

Vytváření normy B. Havránek charakterizuje jako vyrovnávání protichůdných tendencí: tendence po rozšíření na území co největším, tendence po srozumitelnosti (obecné přístupnosti) proti tendenci po odlišení od lidového jazyka (tendenci po exkluzívnosti); tendence po přetváření dosavadního úzu spojená se specializací a funkční diferenciací proti tendenci po zachování dosavadního úzu a tradice. „Z těchto různých navzájem bojujících tendencí se vytváří a přetváří norma spisovného jazyka — za zásahů teoretických, které v různých dobách uplatňují s různou důrazností jednotlivé tyto tendence; již proto není nikdy definitivní“ (Havránek, 1932, s. 38).

S vývojem normy souvisí požadavek stability: „Imanentním znakem normy je požadavek stability: Norma jakákoli (např. pro chování apod.) se vždy tváří, jako by byla stálá, nesmrtelná. U spisovného jazyka je zdůraznění tohoto požadavku stability, spojené právě s větší uvědomělostí a závazností normy, dáno funkčně: plyne z úkolu spisovného jazyka spojovati co největší celek …“ (Havránek, 1932, s. 40).

V kolektivní stati Obecné zásady pro kulturu jazyka (Spisovná čeština a jazyková kultura, 1932, s. 245—258) jsou vymezeny prameny pro poznání normy: průměrná literární praxe za posledních 50 let (s výjimkou aktualizovaných složek v básnickém jazyce), jazykové povědomí intelektuálních vrstev pro spisovný jazyk a jejich praxe ústní. Jsou tu též stanoveny směrnice pro teoretické zásahy do normy: nejdůležitější je podpora stabilizace určené účelností (srov. Mathesiem zdůrazňované respektování požadavku pružné stability[5]), snaha po tom, aby stabilizace nebránila funkčnímu a stylistickému rozrůznění jazykových prostředků.

Na sborník Spisovná čeština a jazyková kultura reaguje J. Haller odmítavou recenzí v Naší řeči (Haller, 1933). Normu Haller v podstatě ztotožňuje s kodifikací, proti tvůrčímu pojetí členů PLK staví pojetí administrativní (schválené předpisy). Pokud jde o vztah normy a jazykové správnosti, členové PLK a J. Haller nemohli najít společnou platformu, jejich stanoviska byla zásadně neslučitelná: Centrem Hallerových úvah byla jazyková správnost (na normě nezávislá). Haller byl přesvědčen, že lze (a je třeba) stanovit, co je správné a co nikoli, zatímco PLK považoval jazykovou správnost za pojem relativní.

Na počátku 40. let se vztahem mezi jazykovou správností, územ a normou obsáhle zabýval F. Trávníček: „Normou nazýváme soubor, soustavu ústrojných výrazových prostředků se zřením k jejich obecné platnosti a závaznosti v jazykových projevech. Ústrojné výrazové prostředky jsou sice zpravidla noremní, náležející k normě, ale nemusí tomu tak býti vždy.“ Dále říká, že slovo, které je z hlediska jazykového systému po všech stránkách správně utvořeno, nemusí být ještě noremní: „Dokud je nepřijme jazykový zvyk, dokud se neujme, je to jen slovo ústrojné, nikoli ještě noremní. Norma je výsledek jazykového zvyku, jazykový zvyk vytváří normu“ (Trávníček, 1942, s. 127—128). Trávníček sice normu a úzus výslovně neztotožňuje, ale význam úzu hodnotí velmi vysoko. Za nositele spisovného úzu považuje přísluš[339]níky daného jazykového společenství jako celek, zatímco členové PLK je určitým způsobem omezují.

2.2. Druhý základní přístup k jazykové normě ponechává oblast jazykové správnosti a jejích kritérií zcela stranou. Např. A. Artymovyč řadí normu do kontextu problematiky langue - parole (srov. Macháčková, 1987) a v podstatě ztotožňuje normu s jazykem, se systémem potenciálních jazykových prostředků: „Co jest pouhý úmysl, pouhá možnost, norma, zkrátka to, co existuje ještě před uskutečněním, je jazyk, co už je uskutečněno, je mluva .... norma je to, co má býti uskutečněno … norma je možnost, která má býti realizována …“ (Artymovyč, 1935, s. 149).

Dosti blízké stanovisko zastává ve stejné době B. Havránek: „… systém sám existuje v jazyce jako jeho mluvnická norma, jako soubor jazykových prostředků mluvnických, který je v jeho kolektivním úzu a má tendenci státi se stabilizovaným a normativním … je třeba dobře rozlišovati: individuální konkrétní projevy jazykové, normu spisovného jazyka (úzus kolektivní) a její kodifikaci“ (Havránek, 1935b, s. 119). Nepřímo, v souvislosti s funkčním rozvrstvením spisovného jazyka, nacházíme ztotožnění normy a struktury u Havránka ještě v r. 1942. Jde tu v podstatě o variabilitu normy: „Je nutno vidět a uznat jistou variabilitu skoro v každé struktuře jazykové“ (Havránek, 1942, s. 61).

Do přímé souvislosti s problematikou jazykového systému (ve výkladu o opozici langue - parole) klade normu i J. M. Kořínek. Říká, že by nebylo správné chápat nadindividuální povahu jazykového systému jinak, než že objektivně jde o určitou instituci znakových hodnot, platnou a normativně závaznou pro určitou skupinu lidí, v jejichž povědomí existuje jako určitý stupeň znalosti příslušného jazyka (Kořínek, 1948, s. 27). Na jiném místě upozorňuje, že počátky jazykových změn (změn v jazykovém systému) jsou v individuálních odchylkách od normy dané systémem příslušného jazyka (Kořínek, 1948, s. 25; srov. i Kořínek, 1936).

2.3. Poválečné pojetí normy v české lingvistice navazuje na Havránkovu teorii spisovného jazyka. Mluví se téměř výhradně o normě spisovného jazyka, a to jako o „souboru standardních jazykových prostředků“ a „souboru prostředků pravidelně užívaných“ (Havránek, 1947, s. 73—74). „Soubor toho pak, co je v jazyce obvyklé, pravidelné a co má sklon u většiny příslušníků jazyka k přijímání závaznému, je jazykovou normou“ (Jedlička, 1950, s. 122). V normě spisovného jazyka akcentuje se na jedné straně jeho stabilita, na druhé straně funkční rozvrstvení jazykových prostředků (Havránek, 1947—48).

2.4. Pokud mluvíme o jazykové normě obecně, zpravidla máme na mysli gramatiku a slovník. Předmětem zájmu lingvistů byla však i norma v některých speciálních případech, resp. v některých dílčích složkách jazyka. Zde se zmíníme alespoň o normě v psaném a mluveném jazyce. Touto problematikou se zabýval především J. Vachek. K normě přistupoval z hlediska opozice langue - parole. Zastává teorii dvou doplňujících se norem, psané a mluvené. Např.: „Je třeba lišiti psaný jazyk jako normu od písemných projevů tuto normu uskutečňujících, podobně jako jest lišiti mluvený jazyk jako normu od mluvních projevů … Obě normy … spojuje především to, že se funkčně navzájem doplňují. Úkolem normy mluvní je poskytnout prostředky k jazykové reakci co nejbezprostřednější, kdežto norma psaná slouží reakci co nejuchovatelnější. Je těžko si představit univerzální abstraktní normu, která by byla oběma normám nadřazena už proto, že si prvky obou norem vždy neodpovídají … Název langue neoznačuje abstraktní univerzální normu. Označuje sumu písemné a ústní normy, které jsou vzájemně spjaté tím, co zabezpečuje danému jazykovému kolektivu možnost reagovat jakýmkoli způsobem na jakoukoli situaci“ (Vachek, 1939, s. 63—64).

[340]Sledujeme-li práce, které se zabývají problematikou jazykové normy ve speciálních případech, vystupují do popředí různé aspekty v závislosti na tom, u jakého jevu je norma zkoumána. Např. pro normu psanou a mluvenou je důležitá kvalita jejich vzájemného vztahu, mj. i chronologie (mluvená norma je starší, psaná se postupně vytvořila). Norma ve výslovnosti, která je předmětem řady speciálních studií, zdůrazňuje bezpříznakovost spisovné výslovnosti, např.: „… důležitost normy samé tkví právě v tom, aby tvořila základ, který lze záměrně porušovati pro speciální stylistické účely …“ (Havránek, 1935a, s. 182); na to navazuje Mathesius, který říká, že norma je jednak vzor, jednak pozadí (Mathesius, 1940). Ještě s jinými aspekty normy se setkáváme ve statích o problematice normy v básnickém jazyce.

 

3. Jazyková/vyjadřovací zvyklost, zvyk, obyčej, úzus

Této problematice odedávna přičítali lingvisté značnou důležitost, a to jak ve vztahu k jazykové správnosti, popř. k normě, tak i obecně. K. Svoboda (1943) ve stati o obecných otázkách jazykové správnosti upozorňuje, že již ve starověku byl „obyčej vynikajících Řeků“ jedním z kritérií jazykové správnosti. Upozorňování na důležitost úzu se v historii lingvistiky stále znovu vrací.

V zásadě se liší jazyková zvyklost, úzus uvnitř určitého jazykového společenství a obyčej současných autorů, popř. dobrých autorů. Zvyšuje-li se důraz na jazykovou správnost a mluví-li se o spisovném jazyce, projevuje se zřetelná tendence výslovně omezovat okruh uživatelů jazyka, na kterých záleží, kteří jsou tvůrci úzu, a to na intelektuální vrstvy, osoby nadané jazykovou tvořivostí, dobré autory apod. Velmi vyhraněnou podobu má tendence omezit okruh tvůrců spisovného úzu u V. Ertla: „Poznalo se, že nejmocnějším činitelem v řeči je zvyk, ne rozum a vůle, hlavním rozhodčím společnost, ne jednotlivec … Předmětem jejích (mluvnice) výkladů není řeč spisovná, jaká by býti měla, nýbrž taková, jaká skutečnost jest, tj. ten její stav, k němuž podle svých vlastních zákonů dospěla a který se jeví ve spisech dobrých autorů té doby“ (Ertl, 1929, s. 11—12). Ertlova koncepce vrcholí pojmem abstraktně pojatého a v podstatě negativně vymezeného dobrého autora: „… tento absolutně dobrý spisovatel je pouhá fikce, abstraktní představa, ve skutečnosti nikde neexistující, souhrn znaků získaných pozorováním a srovnáváním spisovatelů skutečně existujících, jejichž díla mají na utváření jazyka jejich doby vliv široký a rozhodný … Dobrý autor je tedy ten, kdo se této představě autora absolutně dobrého blíží nejvíce“ (Ertl, 1929, s. 52—53).

Ve 20. a 30. letech se postupně vytvářelo nové pojetí jazykové normy, které podřizovalo normu spisovnému úzu, popř. úzus bralo za kritérium jazykové správnosti. Např. již Jespersen (podle Trnky, 1927, s. 196) říká, že správné je to, co vyžaduje dané jazykové společenství. Vztah mezi normou a územ však vymezil především B. Havránek: „Tedy úzus rozhoduje o normě lidového jazyka, o pravidelném souboru jeho prostředků; totéž platí o spisovném jazyce do té míry, že do normy spisovného jazyka náleží ovšem to, co je v soudobém úzu spisovném; to je v podstatě Ertlův „dobrý autor“ (Havránek, 1932, s. 34).

B. Trnka si klade otázku po původu změn v současném úzu a odpovídá na ni v souladu s Mathesiovým důrazem na výrazovou účelnost: „Za správné můžeme považovat to, co individua tvořící jazykovou jednotu spontánně napodobují, ať již ve shodě s tradičním územ jazykovým, nebo s přijatými úchylkami, vycházejícími vstříc sdělným a expresívním požadavkům jazykové jednoty. O správnosti jazykové nerozhoduje zřetel autority … nýbrž podle mého názoru to, co nalezne v jazykové jednotě ohlasu a přijetí …“ (Trnka, 1927, s. 198).

Velmi vysoko hodnotí úlohu úzu později F. Trávníček: „Mohou-li slova útvarově závadná dobře vyhovovati úkonně, výrazově, ptáme se, kdo nebo co jim propůjčuje výrazovou schopnost. Je to jazykový zvyk (úzus). Ten jim dává rozhřešení od hříchů [341]proti útvarové správnosti, ten je včleňuje do výrazové soustavy, přijímá za normu …, dokud je (slovo) nepřijme jazykový zvyk, dokud se neujme, je to jen slovo ústrojné, nikoli noremní. Norma je výsledek jazykového zvyku, jazykový zvyk vytváří normu. … A co je jazykový zvyk? U valné většiny slov, o jejichž správnosti nebyla, není a sotva kdy bude pochybnost, je jazykový zvyk obecné užívání, tj. užívání všemi příslušníky jazyka, celým jazykovým společenstvím … Slova útvarově závadná, kterých se užívá obecně, mají nesporné právo na život, na uznání za slova správná. Obecný zvyk je nejvyšším rozhodčím v jazyce“ (Trávníček, 1942, s. 127—129).

V poválečném období již není problematika úzu tak živá, vztah mezi normou a územ, stejně jako vztah mezi jazykovou správností a územ ustupuje do pozadí, hlouběji se propracovává především vztah mezi normou a kodifikací, které stanovil v hlavních rysech ve sborníku Spisovná čeština a jazyková kultura B. Havránek.

4. Analýza pojmů jazyková správnost, norma a úzus v české lingvistice ukázala, jak se postupně vyvíjel (zhruba do r. 1950) jejich vzájemný vztah. Původně byla ohniskem zájmu jazykovědců jazyková správnost. Při hledání nejvhodnějších kritérií jazykové správnosti se těžiště zájmu postupně přesouvalo od jazykové správnosti k pojmu norma. S jazykovou správností svazuje normu závaznost, jejíž míra se v různých pojetích liší. Jestliže je požadavek závaznosti silnější a současně je jako samostatný pojem definován i úzus, potom má norma blíže ke kodifikaci. Jestliže úzus jako samostatný pojem definován není, požadavek závaznosti je méně důrazný a norma je spíše chápána jako soubor potenciálních prostředků daného jazyka; v těchto pojetích se dostává do těsné blízkosti pojmů systém (struktura) a opozice langue - parole. Na soubor potenciálních prostředků daného jazyka se pak pohlíží jednou z hlediska noremnosti, jindy z hlediska systémovosti.

 

LITERATURA

 

ARTYMOVYČ, A.: O potenciálnosti jazyka. SaS, 1, 1935, s. 148—151.

ČTENÍ O JAZYCE A POEZII. Ed. B. Havránek a J. Mukařovský. Praha 1942.

ERTL, V.: Časové úvahy o naší mateřštině. Praha 1929.

HALLER, J.: Spisovná čeština a jazyková kultura. NŘ, 17, 1933, s. 11—20; 50—55; 77—87; 138—147.

HAVRÁNEK, B.: Úkoly spisovného jazyka a jeho kultura (1932). In: Spisovná čeština a jazyková kultura, s. 32—84. Přetištěno in: Studie o spisovném jazyce, s. 30—59.

HAVRÁNEK, B.: K otázce normalizování české spisovné výslovnosti. SaS, 1, 1935a, s. 182—183.

HAVRÁNEK, B.: Mluvnická kodifikace spisovné češtiny (1935b). Přetištěno in: Studie o spisovném jazyce, s. 119—124.

HAVRÁNEK, B.: K funkčnímu rozvrstvení spisovného jazyka. ČMF, 28, 1942, s. 409—416. Přetištěno in: Studie o spisovném jazyce, s. 60—68.

HAVRÁNEK, B.: Působení jazyka básnického na jazyk spisovný (1947). Přetištěno in: Studie o spisovném jazyce, s. 73—76.

HAVRÁNEK, B.: Zásady PLK a nová kodifikace spisovné češtiny. SaS, 10, 1947—48, s. 13—23.

HAVRÁNEK, B.: Studie o spisovném jazyce. Praha 1963.

JEDLIČKA, A.: Otázky jazykové výchovy. SaS, 10, 1947—48, s. 142—151.

JEDLIČKA, A.: Zjišťování mluvnické normy soudobé spisovné češtiny. NŘ, 34, 1950, s. 121—132.

KOŘÍNEK, J. M.: Einige Betrachtungen über Sprache und Sprechen. TCLP, 6, 1936, s. 23—29.

KOŘÍNEK, J. M.: Úvod do jazykospytu. Bratislava 1948.

MACHÁČKOVÁ, E.: O názorech na dichotomii langue a parole. SaS, 48, 1987, s. 232—239.

MATHESIUS, V.: O potenciálnosti jevů jazykových (1911). Přetištěno in: U základů pražské jazykovědné školy. Ed. J. Vachek. Praha 1970, s. 5—34.

MATHESIUS, V.: O jazykové správnosti (1911—1912). Přetištěno in: Jazyk, kultura a slovesnost, s. 60—64.

[342]MATHESIUS, V.: O požadavku stability ve spisovném jazyce (1932). In: Spisovná čeština a jazyková kultura, s. 14—31.

MATHESIUS, V.: Problémy české kultury jazykové (1933). Přetištěno in: Jazyk, kultura a slovesnost, s. 76—87.

MATHESIUS, V.: Krása jazyka (1936). Přetištěno in: Jazyk, kultura a slovesnost, s. 88—91.

MATHESIUS, V.: Výslovnost jako jev sociální a funkční (1940). Přetištěno in: Jazyk, kultura a slovesnost, s. 147—150.

MATHESIUS, V.: Jazyk, kultura a slovesnost. Praha 1982.

NOREEN, A. G.: Über Sprachrichtigkeit. Indogermanistische Forschungen, 1, 1891, s. 95n.

OBECNÉ ZÁSADY PRO KULTURU JAZYKA. In: Spisovná čeština a jazyková kultura, s. 245—257.

OTTŮV SLOVNÍK NAUČNÝ NOVÉ DOBY. Praha 1936. (Dále OSNND.)

PEŠKA, Z.: Jazyk zákonodárcův. SaS, 5, 1939, s. 32—40.

PAUL, H. Prinzipien der Sprachgeschichte. Halle 1880.

SPISOVNÁ ČEŠTINA A JAZYKOVÁ KULTURA. Ed. B. Havránek a M. Weingart. Praha 1932.

SVOBODA, K.: O jazykové správnosti. NŘ, 37, 1943, s. 1—8; 25—32.

TEZE PŘEDLOŽENÉ PRVÉMU SJEZDU SLOVANSKÝCH FILOLOGŮ V PRAZE 1929. Původně francouzsky v TCLP, 1, 1929, s. 5—29. Přetištěno (přeloženo do češtiny) in: U základů pražské jazykovědné školy. Ed. J. Vachek. Praha 1970, s. 35—65.

TRÁVNÍČEK, F.: O jazykové správnosti. In: Čtení o jazyce a poezii, s. 105—228.

TRNKA, B.: O jazykové správnosti. ČMF, 13, 1927, s. 193—199.

VACHEK, J.: Poznámky k problematice psaného jazyka. SaS, 5, 1939, s. 63—64.

VACHEK, J.: Písmo a transkripce (1942). Přetištěno in: Z klasického období pražské školy. Ed. J. Vachek. Praha 1972, s. 49—55.

VACHEK, J.: Psaný jazyk a pravopis. In: Čtení o jazyce a poezii, s. 231—306.


[1] Jazykovou vytříbenost definuje Mathesius nepřímo: „Kultivovaný jazyk spisovný je nástroj jemný a neselhávající. Vyhovuje dobře každé z četných funkcí, v nichž se objevuje … Jak je vidět, je vytříbenost jazyka něco, co lze poznat jen z jeho praktického užívání“ (Mathesius, 1932, s. 14).

[2]Výrazové prostředky“ chápeme jako vyjadřovací prostředky.

[3] Slovo „útvarově ústrojné“ je v souladu se soustavou daného jazyka, slovo „útvarově neústrojné“ nikoli (Trávníček, 1942).

[4] O „mírnosti“ normy můžeme mluvit proto, že jazyková norma v klasickém pojetí je normou implicitní; pokud je norma explicitně formulována (např. právní), jde vlastně již o kodifikaci.

[5] „Každá kultura je řád a princip řádu je také v každém kultivovaném jazyku … Idea řádu v nás vzbuzuje představu něčeho stálého a trvalého. Představa ztuhlosti a nehybnosti se však této ideji příčí. Lze tudíž stručně říci, že princip řádu záleží v pružné stabilitě souborného celku organizovaného v systém“ (Mathesius, 1932, s. 17).

Slovo a slovesnost, volume 48 (1987), number 4, pp. 334-342

Previous Jana Hoffmannová, Jana Holšánová: Mezinárodní konference o makrostrukturách v textu a v komunikaci

Next Pavel Jančák, Jan Petr: Mezinárodní pocta prof. M. Alineimu