Časopis Slovo a slovesnost
en cz

O fonologických cizostech v češtině

Bohumil Trnka

[Articles]

(pdf)

-

Cizí slova se včleňují do fonologického a morfologického systému přejímajícího jazyka již samým faktem přejímání. Fonologické přehodnocení, ke kterému v nich s automatickou nutností dochází, je trojího druhu: 1. fonologisování, záležející v tom, že kombinatorické varianty cizích fonémat jsou nahrazovány fonématy jazyka domácího, 2. defonologisování, nastupují-li za fonologické protiklady cizího jazykového systému kombinatorické varianty jazyka domácího, 3. přefonologisování, zahrnující ostatní případy. Všechny tyto tři druhy přesunů označené názvy, jichž bylo použito pro historické změny fonologické, jsou zastoupeny i v cizích slovech přejatých do češtiny. Jako dokladů použiji hlavně jmen vlastních, abych co možno nejvíce isoloval tuto nutnou fonologickou substituci od dalších, ne zcela nutných změn, jimž jsou podrobována přejatá slova obecná.

Fonologisace se objevuje v cizích vlastních jménech mnohem řidčeji než druhé dva přesuny. V českém fonologickém pojetí je na př. příležitostná anglická varianta ň ve slově New York fonématem. Podobně přehodnocuje čeština příležitostné varianty ť a ď (Tewkesbury, Dewey) téhož jazykového systému.

Typická je pro přejímání slov defonologisace. Při přejímání z angličtiny mizí na př. rozdíl mezi fonématy w a v (Vaughan, Wallace, Wells, Wiclif, Wild, Drinkwater; srov. i week-end); splývají i samohlásková fonémata e-ä (Kent: Canterbury); „smíšené samohlásky“ (t. j. krátké a dlouhé ə: Plymouth, Perth) nahrazují se krátkým e, které tudíž odpovídá čtyřem různým fonématům anglického systému jazykového. V cizích vlastních jménech německých a francouzských odpadá labialisace samohlásek, takže ü (ǖ) a ö (ȫ) zní v neafektované české výslovnosti i (í) a e (é); srov. Blücher, Bürger, Börne, Goethe, Réaumure. V české výslovnosti francouzských vlastních jmen splývají v samohlásce e čtyři fonémata (zavřené a otevřené e, ö, ə), [21]v samohláskách i a o po dvou fonématech. Četné případy defonologisace vznikají zejména nahrazováním cizího fonologického přízvuku přízvukem českým. Ve vlastních jménech na př. německých (Gebáuer,[1] Berlín), švédských (Nobél, Sundén), anglických (Aberdéen, Carnégie, Defóe, Dundée, Godíva, Macáulay, Macdónald atd.), italských (Assísi, Messína, Modéna, Palérmo, Ravénna, Savanaróla), španělských (Cervántes, Granáda, Madríd) a řeckých (Aristofánes, Sokrátes, Themistoklés, Odysséus, Poseidón), jsou-li zasazena do českého promluvového kontekstu; defonologisujeme vždy původní přízvuk, přemisťujíce jej na první slabiku. Ponecháváme-li jej, vzniká jakési afektivní zabarvení celého kontekstu, silné zejména u slov slovanských, protože bývá v nich značnou podobností slov ještě více vypíchnut. Dosahuje se touto výslovností jasnějšího rozlišení cizích vlastních jmen od českého kontekstu a rozestírá v něm jakýsi cizí kolorit, ale hojným opakováním nebo napodobováním může se otříti v pouhou manýru. Jako obecné pravidlo nelze ji schvalovat (srov. Frintův názor v jeho čl. „Česká výslovnost slov původu slovanského“ v Slově a slovesnosti 3, 1937 56—58). Počešťují-li se pod tlakem českého jazykového systému cizí vlastní jména připojováním ohýbacích nebo odvozovacích přípon (srov. Aberdeenu, -em, aberdeenský), je přízvuk na jiné slabice než první neudržitelný, protože bývá v češtině výrazem silného afektu (nevíno!). Lze ostatně od českých mluvčích vyžadovati znalost složitých přízvukových poměrů různých jazyků? Neznámá je češtině též fonologická intonace staré řečtiny a některých moderních jazyků evropských, jako charvátštiny, obou jazyků baltských a skandinávských, a fonologická délka souhláskových fonémat vlastní na př. italštině a maďarštině.

K přefonologisování dochází u fonémat, jež se v systému protikladů přejímajícího jazyka jen částečně shodují s protiklady jazyka cizího. Také tento přesun je velmi hojný. Na př. cizí fonémata t a n ve slově tennis se nahrazují českými, t. j. t pozbývá protikladu ke spirantě θ, která češtině chybí, a n se ocitá v protikladu k ň, ztrácejíc současně protiklad k ŋ. Německé fonéma pf (Pfuhl, Bernkopf), anglické (John, jam, jazz) a řecké dz (Zeus) přehodnocují se na skupiny dvoufonématické, a naopak anglické ts (Watson, Hudson) se ztotožňuje s fonématem c. Řecké θ (Thasos, Théby) nahrazujeme vlivem latinského pravopisu skupinou dvou fonémat (t + h nebo t + ch), z níž vynecháváme často spirantu před jinou souhláskou a na konci slova (Samothrake, monolyth) nebo i před samohláskou ve slovech již obecně známých a zdomácnělých (Atény; téma, matematika). Podobně německé aspirované k nahrazují dosud někteří čeští mluvčí v jistých slovech a vlastních jménech, jako kilo, Kaiser skupinou kh nebo kch. Francouzské nosovky substitujeme vlivem písma orální samohláskou + n (m) nebo dlouhou orální samohláskou[2], anglické fonéma ŋ vyslovujeme a hodnotíme podle pravopisu jako skupinu dvou fonémat ŋk (ŋg), v níž ŋ je kombinatorickou variantou fonématu n. Zajímavé jsou též případy neutralisace původních protikladů nebo naopak odstraňování původní neutralisace. Nejznámějším dokladem prvního jevu je neutralisace znělostního protikladu na konci slova. V české výslovnosti latiny nelišíme — na rozdíl na př. od Angličanů — koncové d od t (haud, ad = at), ve francouzských a anglických vlastních jménech (j. Limoges, Greenwich, Cambridge, Oxford, Dickens, Burns, Jones, Bridges) vyslovujeme v českém kontekstu neznělé š, č, t, s, i když známe správnou výslovnost. Ve flektovaných tvarech, v nichž nenastupuje neutralisace, bývá vždy znělá souhláska, nevzniká-li ovšem kolísání vlivem česky pojatého pravopisu (u jmen končících na -s). Doklady na opačný proces, odstranění neutralisace, jsou méně hojné. V slovech německého původu, jako Štáb, špíže, je neutralisace fonémat t/d a p/b po š nahrazena protikladovostí ve shodě s fonologickými zákony českého jazykového systému. V slově Stambul české fonéma b odpovídá středořecké a novořecké kombinatorické variantě (b) fonématu p.

Uvedené doklady na vlastní jména cizího původu, jejichž česká výslovnost nemá příliš dlouhé historie, dosvědčují, jak je fonologický systém daného jazyka při přejímání přehodnocuje a přizpůsobuje zcela systému domácímu. Zachovávají-li mluvčí v českém promluvovém kontekstu i mimo kruh posluchačů, kteří s nimi sdílejí znalost daného cizího jazyka, původní protiklady (jako prodlužování sou[22]hlásek, protiklad w - v, znělost párových souhlásek na konci slov, nasální samohlásky, labialisaci samohlásek, přízvuk atd.), míjejí se u nich tyto cizí rysy zcela se svým fonologickým posláním. Posluchačům funkčně unikají, i když je vnímají fysiologicky, a jen některé z nich (na př. znělost párových souhlásek na konci slova) mohou chápati jako poukaz na pravopis. Jiné mohou pojímati jako konvenční prostředky „projevů“, kterými se mluvčí vřazuje nebo je vřazován do jisté společenské skupiny charakterisované jazykem. Těmto konvenčním signálům společenské příslušnosti může se mluvčí vyhýbati, aby nebyl typisován jako příslušník jistého kolektiva, ať jím již je nebo není, a naopak může jich záměrně užívati. Herec, který představoval ve starších hrách židovského obchodníka, aspiroval neznělé explosivy a již tím typisoval svou postavu jednoznačně, ačkoli aspirace je vlastní každé německé výslovnosti. Německý mluvčí byl opět na jevišti charakterisován negativním signálem: nerozlišováním znělých explosiv od neznělých; polský kladením přízvuku na předposlední slabiku a pod. Jako negativní signál tohoto druhu, známý ze středověkých dějin, lze uvésti neschopnost Francouzů vysloviti č v italském slově ciceri, podle níž sicilští vzbouřenci rozlišovali francouzské dobyvatele od Italů. „Projevové“ cizosti bývají konvenčními signály obyčejně jen jednostranně, to jest vzhledem k jazykovému systému posluchačů, nikoli též mluvčího. Oboustranně fungují jen tehdy, jsou-li spojeny zároveň s funkcí „apelu“, kterým mluvčí chce působiti v žádaném směru na posluchače. Sem patří vedle různých stylistických a semasiologických zvláštností také na př. cizí intonace, pokud si ovšem mluvčí uvědomuje rozdíl mezi intonací jazyka cizího a svého a obojího záměrně užívá. Některé z těchto příbuzných aspektů našeho problému souvisí s jinou důležitou stránkou řeči, se stránkou etickou, které dosud bylo věnováno celkem málo pozornosti, ač náleží také do vědecké problematiky jazykozpytu (srov. F. Kainz, Psychologie der Sprache I. Stuttgart 1941, str. 224 n.). Na tomto místě stačí na ni jen upozorniti.

Nepřihlížíme-li k rozboru jazykového projevu a apelu, který Trubeckoj nazval jazykovou stylistikou, je nutno zdůraznit zajímavou a zdánlivě paradoxní skutečnost: mluvčí necítí cizí artikulační odchylky jako záměrné rysy cizosti, pokud je neuvádějí v kontrast k fonologickým rysům domácím, to jest, pokud je ponechávají vně svého vlastního jazykového systému. Aby se jisté rysy chápaly jako záměrně cizí živly uvnitř jazykového systému, je nutno, aby se v něm při částečné shodě odrážely od pozadí jeho živlů domácích. Takovéto cizosti, kterých se užívá záměrně pro sdělné a výrazové cíle, tvoří v něm zvláštní vrstvy rozčleněné podle odstupu od domácích živlů, nacházejících se ve středu dynamického dění jazykového. K cizostem, které nechybějí žádnému kulturnímu jazyku a bez nichž se neobejdou ani dialekty, náleží především fonologická relevance hlásek, jež se ve slovech domácí stavby vyskytují jen jako kombinatorické nebo stylistické varianty. Z našeho výkladu o nutném přehodnocení fonologických protikladů v cizích slovech, která vcházejí do promluvového kontekstu domácího jazyka, by se zdálo, že takovýto vliv jazyka na jazyk je vyloučen. Není však tomu tak, ježto nepochybné doklady ukazují, že se fonémata z cizího jazykového systému přejímají. Novořecké τσ, které bylo staré řečtině cizí, vniklo do střední řečtiny ze sousedních jazyků a nyní se vyskytuje v značném počtu slov. Mlaskavky, které se objevují v některých jižních nářečích bantuských, jsou pravděpodobně původu hotentotského a křováckého, neboť se neobjevují v sever[23]nějších jazycích bantuských. Fonéma h, které zanikalo v lidové latině již v době Augustově a mizelo z mluvy vzdělanců podle svědectví Augustinova již v 5. století, vniklo do severní francouzštiny prostřednictvím slov přejatých z germánštiny. V češtině fonémata f a g, jež se objevují i ve slovech běžně užívaných, jsou nepochybně cizího původu. Jak si vyložíme tuto překvapující skutečnost? Abychom ji správně pochopili, musíme si uvědomit, že fonémata nepředstavují nejjednodušší, dále již nedělitelné prvky jazykové, nýbrž jednotné souhrny jistých distinktivních vlastností, v které se rozkládají a kterými se navzájem od sebe liší. Jazykové systémy disponují jen omezeným počtem těchto rozlišujících vlastností, a poněvadž je jich mnohem méně než fonémat, mnohé z nich jsou různým jazykům společné. Z toho plyne, že jazyk může přejmouti i cizí fonéma, je-li distinktivní vlastnost tohoto fonématu, kterou se v cizím jazykovém systému liší od fonématu oběma jazykům společného, zastoupena i v repertoáru fonologických vlastností jazyka přejímajícího. Přijetí takovéhoto fonématu je jen rozšířením latentních jeho možností, rozšířením, které se právě cítí jako rys cizosti. Bez pozadí oné společné fonologické vlastnosti uplatnění cizího fonématu je sotva možné.

Tak hlásku g můžeme přenášet s latinskými slovy do češtiny jen proto, že se liší od společného fonématu k (vyskytujícího se celkem ve stejných posicích) jen znělostí, která i v češtině náleží k repertoáru rozlišujících vlastností (srov. p - b, t - d atd.). Přijetí cizího fonématu g bylo snad usnadněno domácí kombinatorickou variantou g fonématu k, a i když v jisté periodě historického vývoje češtiny jí snad nebylo[3] — pravopis, který ukazuje na nedostatek znělostní asimilace v staré češtině, činí tuto domněnku pravděpodobnou[4] — cizí fonéma g si mohlo samo proraziti cestu do českého jazykového systému a nemusilo být nikdy nahrazováno jiným fonématem (jako k). Protiklad k/g je však dosud v češtině cizostí přes staleté působení latiny a stálý vliv sousedních jazyků, jsa omezen jen na literární jazyk a hovorovou řeč vzdělaných vrstev. Jak ukázal V. Mathesius,[5] je v lidových vrstvách, které nejsou v přímém styku s psaným jazykem, tendence upraviti výskyt k a g ve slovech cizího rázu mechanicky tím způsobem, že se g objevuje ve znělém okolí (srov. fagulta, logál, balgon, cirgus, pangrot) a také — ač ne vždy — na počátku slova (grém, gauč, glot), kdežto na konci slova je vždy jen k. Druhé cizí fonéma f je vžitější a ke kolísání znělosti nedochází (srov. fara, fialka, houf, fučeti, bafati, fakan). Příčina je jistě ta, že se vyskytuje často jako domácí kombinatorická varianta fonématu v (včera, lev, stovka) i jako fonéma v onomatopoických výrazech českého původu (fučeti a pod.), dokonce i jinde v slově domácím (doufati, f vzniklé ze skupiny -pv-). Nicméně ani nyní se f nezačlenilo do českého jazykového systému tak pevně, jako je začleněno na př. s, neboť postrádá korelativního vztahu k v. Neúplně korelativní poměr obou hlásek vyplývá ze známé skutečnosti, že před v nedochází k neutralisaci [24]znělosti předcházejících párových souhlásek (srov. svou: zvou) jako před znělými párovými (srov. zpívá [sp-]: zbývá). Protikladovost hlásky f ve slovech intelektuálního významu je tudíž dosud rys cizosti (příp. též expresivnosti), ať se vyskytuje ve slovech sebe lidovějších. Rozdíl mezi f a g je po této stránce jen ten, že f se vyskytuje i ve všech dialektech jako fonéma ne zcela domácího rázu, kdežto g v protikladové funkci je — nehledíme-li k nářečím východomor. — vlastní jen jazyku spisovnému.[6] Jejich existence v češtině je podmíněna existencí domácích fonémat v a k.

Nemá-li jazyk ve svém repertoáru fonologických vlastností distinktivní živel, kterým se cizí fonéma ve svém domácím systému liší od příbuzného fonématu oběma jazykům společného, nepřejímá se ono cizí fonéma, nýbrž substituuje jiným. V češtině na př. nahrazuje se retoretné w retozubným v, ježto jeho protiklad k stejně lokalisovanému v není v češtině u žádného páru fonémat vůbec zastoupen. V dánštině, která nemá fonologickou znělost, cizí fonémata z a ž se substituují neznělými souhláskami s a š dánštině vlastními. Tuto náhradu není možno vyložiti tím, že by Dánům činila výslovnost znělých spirant fysiologické potíže. Dovedou vyslovit dobře i obě znělé souhlásky, mluví-li francouzsky nebo anglicky, a vyslovují dokonce poloznělé z příležitostně i v domácích slovech mezi samohláskami, aniž jsou si vědomi akustického rozdílu, který cizincům je zřetelný. Také český mluvčí artikuluje bez jakékoli námahy anglické retoretné w, ale artikulace ta je v jeho fonologickém systému prosta jakékoli funkce.[7]

Náš výklad ukazuje snad jasně, že každá fonologická cizost — má-li se včleniti jako cizost do jazykového systému — musí se připnouti k některým jeho distinktivním složkám[8] a že je podrobena historickému vývoji jazyka na jiné rovině než plnostrukturální fonologické živly domácí. Zásadně lze říci, že repertoár fonémat, jímž daný jazykový systém disponuje, nelze rozhojnit přímým vlivem cizích slov, který působí z vnějška. Cizí fonémata mohou postoupiti do strukturálního proudu jazykového dění jen tehdy, vzniknou-li fonologickými mutacemi v jazykovém systému nová fonémata, s nimiž se ona cizí ztotožní. Teprve v důsledku této mutace stávají se slova, která měla cizí fonologické živly, slovy domácími a jejich asimilace je dovršena. Jako příklad tohoto procesu jest uvésti fonologisaci znělých spirant v, δ, z v angličtině 14. a 15. století a s tím spojenou úplnou asimilaci slov francouzského původu, v nichž protikladovost znělosti spirant s - z a f - v byla dotud cizím rysem. Přípravou k úplné asimilaci fonématu f v češtině byla ztráta jerů a jí umožněná neutralisace znělosti párových souhlásek na konci slova. Plnostrukturálním fonématem, jehož by bylo lze užíti i jako alternanty, stane se však f patrně tehdy, až se v jazyku objeví domácí f v důsledku nějaké fonologické mutace.[9] Naše these ovšem nijak nepopírá možnost, že mutace fonologického systému mohou míti za [25]cíl právě asimilaci cizích živlů fonologických — jak je tomu snad ve vývoji maďarštiny, jež se při sledování tohoto cíle oddálila od ostatních jazyků jí příbuzných —, ale tvrdíme, že tohoto cíle může dosíci jen fonologickými mutacemi svého vlastního systému, nikoli vnějším vlivem přejatých slov.

Totéž lze zásadně tvrditi o repertoáru fonématických skupin a posičním výskytu fonologických protikladů. Neobvyklé skupiny fonémat nebo neobvyklé jejich postavení v slově zůstávají mimo systém a strukturu přejímacího jazyka, který je nahrazuje kombinacemi, jež má k disposici. Bylo by opět možno pochybovati o správnosti této these a poukázat na souhláskové skupiny (jako ksp ve jménu Shakespeare, ve slovech džungle, džin, jam), které se vyskytují jen v cizích slovech jako fonologické rysy jejich cizosti. Možnost přejímání těchto neobvyklých skupin do češtiny je však dána systémem domácích kombinací fonématických, neboť takové skupiny se objevují i v češtině na rozhraní dvou morfémů (j. k společnosti) nebo dvou plnovýznamných slov. Živel cizosti spočívá tudíž jen v morfologické nedílnosli oněch skupin. Heteromorfémní skupiny fonématické, které jsou jazyku vlastní, mají úlohu zprostředkující. Nemá-li jazyk ani takovýchto shluků souhláskových, musí nutně nastoupiti rozklad cizích skupin. V jazycích, v nichž se souhláskové shluky vůbec nevyskytují a souhláska je vždy provázena samohláskou, mění se souhláskové kombinace v přejatých slovech s automatickou nutností v slabiky (srov. japonské Kirisuto z jména Krist). Dokladem toho je i bezradnost německých nebo anglických mluvčích s českými a charvátskými vlastními jmény, obsahujícími na př. sonantní r mezi souhláskami. Podobné změny nastupují i v posici fonémat a fonématických kombinací. V angličtině na př. je začáteční posice fonémat v, z a ž rys cizosti (srov. vine, valley, vane, zone, Xerxes, jour), umožněný tím, že se tato fonémata objevují na počátku vnitroslovné a koncové slabiky ve slovech ryze domácí stavby (srov. leaving, la-zy, lei-sure [līžə?]), takže jejich výskyt v čele začáteční slabiky slova, není rušením, nýbrž jen přípustným rozšířením platnosti zákonů slovní stavby. Na druhé straně není však v angličtině možno, aby cizí slova začínala zadopatrovým ŋ, protože k této cizosti není v konstrukci slova podkladu: tímto fonématem se nezačíná žádná slabika (srov. ring-ing, Birming-ham). Fonologickými mutacemi[10] se repertoár fonématických kombinací a umístění fonémat ve slově mění — není tu opět vyloučena možnost záměrné asimilace takovýchto cizostí, k níž došlo patrně v maďarštině —, ale přímý vliv na stavbu domácího slova nemají. Pokud v jazyku nejsou nebo nevzniknou domácí skupiny, s nimiž cizí splývají, cítí se stále jako rysy fonologické a morfologické cizosti, jež jazyk toleruje jako kontrast k svým plnostrukturálním složkám.

Tato these je potvrzována i přejímáním cizí délky v neobvyklých posicích do češtiny. Neobvyklou posicí dlouhých samohlásek je v češtině především jejich postavení před homomorfémními skupinami dvou nebo více souhlásek (s výjimkou st, sť, šť, zd, zď, žď, mň, tr) a v tomto sousedství délka samohlásek v české výslovnosti cizích slov kolísá nebo se stírá. Jméno maďarského spisovatele Kálmána zní nám ne[26]obvykle pro kvantitu první slabiky, kterou proto v českém promluvovém kontekstu bezděčně opomíjíme, a vlastní jména Cambridge, Auckland, Wales, Shaftesbury, Walpole, Wakefield vyslovujeme často s krátkou samohláskou, i když víme, že v přízvučných slabikách těchto slov jsou samohlásky v původní výslovnosti dlouhé. V četných případech (jako Darwin, Marlowe, Hertford; York; Irving, Perth, Byrd, Guernsey) působí tu i česky nebo německy pojatý pravopis, ale výslovnosti s krátkou samohláskou přeje i posice. V naší výslovnosti uvedených dvojslabičných slov se uplatňuje zároveň ještě jiné výskytové omezení české délky.[11] V češtině totiž se objevují v první slabice morfologicky nedílných dvojslabičných a víceslabičných slov (t. j. kmenů) — s jistými ojedinělými výjimkami — vůbec jen samohlásky krátké (srov. palub-a, seker-a, tetel-iti se, holoub-ě). Obojí toto omezení výskytu samohláskové délky v češtině není fonologickou neutralisací v pravém smyslu slova a nemůže být kladeno na stejnou rovinu s neutralisací délky[12] ve slovenštině nebo s neutralisací i/í a u/ů před j a koncovým m v češtině. V obou případech jde pouze o nevýskyt dlouhých samohlásek, odůvodněný strukturálně jednak tím, že slova typu park jsou téměř vesměs cizího původu, jednak tím, že kmeny českých slov s výjimkou slov expresivních a terminologických (částečně též expresivního původu) jsou vesměs jednoslabičné.[13] „Neobvyklé“ tyto posice délky v cizích slovech nemají proto připojení na posici délky české a pociťují se tudíž jako cosi jazykově neúčelného, co sice lze při dobré vůli zachovávat, ale také bez jakékoli újmy porozumění slovu opominout. Na druhé straně se dostavuje v cizích slovech dloužení, obsahují-li dvě krajové souhlásky, z nichž druhá je m (srov. Bém; jam = džém). Tendence k dloužení je v nich asi proto, aby se koncové -em odlišilo od fonologické stavby příponového -em a vyznačilo jako součást kmenové slabiky.

 

Jazykový systém svou dynamikou snaží se zhostiti i těch cizostí, které spisovný jazyk záměrně toleruje, a nemůže-li jich užíti pro účely expresivní, přizpůsobuje je zcela fonématickému a morfologickému rázu slov domácích, a to mnohdy v uvědomělém kontrastu k „původnímu“ znění. Vyhýbá se v nich nejen neobvyklým nebo méně obvyklým kombinacím hlásek, jež nahrazuje jinými, nýbrž i zkracuje základní víceslabičné morfémy na jednu slabiku, k níž připojuje českou nebo počeštěnou koncovku a po případě i včleňuje slovo do morfologické rodiny, k níž nepatří (t. zv. „lidová“ etymologie). V této formě mají cizí slova velmi často jisté vulgární zabarvení, ale postupem doby svou expresivností vnikají i do hovorové a psané řeči vzdělaných vrstev — ovšem bez fonologických vulgarismů, jako je ej za ý v dnešní češtině — a zatlačují „původní“ formu slova (po příp. i jeho synonyma) nebo stojí vedle něho v poněkud jiném významu. Studium cizích slov, které se neprávem po[27]někud podceňuje, odkrývá nejen fonologickou a morfologickou tvořivost jazykového kolektiva, nýbrž odhaluje i hierarchisaci fonologických a morfologických rysů domácího jazykového systému. Cizí slova jsou také, jak se nyní stále více a právem zdůrazňuje, důležitým zdrojem, z něhož jazyk bere materiál pro své potřeby sdělné i výrazové. Vnější tento zdroj jazykového materiálu je pro každý jazykový systém nepostradatelný, neboť vnitřní jeho prostředek slovotvorný, odvozování, by s domácí zásobou lexikální asi sotva nadlouho vystačil. Zavrhovati cizí slova jen proto, že jsou cizího původu, je nesprávné. Purismus, dědictví překonaných jazykozpytných teorií minulého století, od něhož se stále více vzdalujeme, zdůrazňuje sice právem samostatnou odvozovací schopnost jazyka, ale nepřihlíží k jeho potřebě získávati stále nový, stylisticky roztříděný a života schopný materiál a podceňují i jeho schopnost tvořiti z cizího fonologického materiálu svůj. Konstatováním této dobře známé skutečnosti, kterou lze doložiti z historického vývoje kteréhokoli evropského jazyka, není ovšem řečeno, že domácí slovník má být cizím slovům otevřen bez zřetele k normám jazykové kultury, jež se jeho užíváním ve shodě se strukturálními jazykovými i mimojazykovými činiteli nenásilně vytvořily. Přejímání na př. latinských a francouzských slov do germánských jazyků se dálo ve starších dobách v mnohem větším měřítku a bylo i ukazatelem silnějšího jejich kulturního aktivismu a společenského vzestupu. Později však, když vznikla v nich rozsáhlá díla básnické a prozaické literatury, o která se mohla opříti systematická kodifikace gramatiků, staly se jejich spisovné jazyky přirozeně odolnější vůči novým cizím vlivům, než byly v době své stylistické nepropracovanosti. Tímto stadiem, které mají germánské jazyky již dlouho za sebou, prošla čeština v nedávné minulosti. Pokud nebylo vynikajících, obecně uznávaných vzorů novočeské prózy a poesie, předpisy puristů se opíraly v duchu doby o vzory dávné literární minulosti a byly pociťovány jako tíživá pouta živého jazyka, který se zvolna propracovával k pevné stylistické diferenciaci. Užívání cizích slov nyní se řídí poměrně pevnými normami a je záležitostí hlavně stylistickou. Přejímání jich je však vždy jazykovým procesem, který nelze ani vyloučit ani potlačit.


[1] Čárkou zde označujeme místo přízvuku.

[2] Srov. Vl. Buben, K výslovnosti románských slov v češtině, v Slově a slovesnosti 7, 1941, 144—154.

[3] Kombinatorické varianty nejsou ostatně po této stránce rozhodující. V češtině existuje na př. ŋ jako varianta a přece cizí fonéma, jež se realisuje toutéž hláskou, nahrazuje se skupinou (ŋk, ŋg), nikoliv fonologisovaným ŋ.

[4] Srov. čl. Boh. Havránka, Neassimilované párové souhlásky znělé a neznělé v staré češtině, (v Slovan. sborníku věnovanému Fr. Pastrnkovi 1923, 102).

[5] V. Mathesius, Cizí slova se stanoviska synchronického (Časopis pro mod. fil. 18, 1932, 231—239). — Srov. též jeho pojednání, Výslovnost cizích slov v češtině (Slovo a sloves. 1, 1935, 96—105), na které navazuje uvedený článek Frintův i Bubnův.

[6] Hodnocení dz a jako zvláštních fonémat v českém jazykovém systému je nejisté, ačkoli oba hláskové komplexy jsou s fonetického hlediska znělostní protějšky fonémat c a č a kromě toho se vyskytují i jako kombinatorické varianty (srov. leckdy, léčiti: léčba, čbán). — Fonologickou cizostí ve slovech intelektuálního významu je i dlouhé ó a v lidové češtině i dlouhé é.

[7] Srov. Časopis pro moderní fil. 26, str. 88.

[8] Dosvědčuje to i zjev, na který poukázal Ľ. Novák. Slovenští mluvčí vyslovují ö a ü v maďarských a německých slovech s větší ochotou, protože zaokrouhlenost samohlásek není v jejich jazykovém vědomí sdružena se zadopatrovou artikulací.

[9] Tvoření nových fonémat cestou morfologické analogie je vyloučeno; srov. Slovo a sloves. 2, 1936, 221—2.

[10] Zásah morfologické analogie do repertoáru fonématických kombinací je vyloučen. Analogií se tento repertoár ani nezvyšuje ani nesnižuje v historickém vývoji jazyka. Utvořil-li se na př. podle gen. pl. desk nový útvar deska (za starší dska — desk), je nový útvar možný jen proto, že kombinace fonémat d-e-s-k ve fonologickém systému češtiny již byla. I sled fonémat je v jazyce výsledkem strukturálních zákonů fonologických, do kterých morfologická analogie nezasahuje.

[11] Kvantita v maďarštině nemá ve shodě s naprostou odlišností stavby slova to omezení, srov. Bártfu, Párizs, Zágráb, Késmárk, Svájc, Zólyom, Stájerország, Kárpátok, Sándor, Nándor, Gárdonyi, Ádám, Kázmer.

[12] K tomu ukazuje na př. i alternace délky (Barták: Bárta). — Alternace délky kmenových samohlásek se objevuje v slovech, jejichž kmen je jednoslabičný, a ve velmi řídkých případech (jako zeman — zemánek) i v druhé slabice víceslabičného kmene. V první slabice víceslabičného kmene alternace dlouhé samohlásky s krátkou v češtině není.

[13] „Terminologická“ slova (jako názvy různých ptáků, srov. holub, sýkora) blíží se svými fonologickými odchylkami ve slovní stavbě osobním jménům.

Slovo a slovesnost, volume 8 (1942), number 1, pp. 20-27

Previous Vladimír Procházka: Poznámky k překladatelské technice

Next Ludvika Petříková-Ryndová: Intonace hovoru dospělých k dětem