K diskusi o spisovné a obecné češtině

Petr Sgall

[Discussion]

(pdf)

По поводу дискусии о диференциации чешского языка / Au sujet de la discussion relative au tchèque littéraire et tchèque commun

Diskuse[1] se z původního dialogu plodně rozvinula; chceme tu s nutnou stručností komentovat její druhou část (odst. 1), probrat některé aspekty členění národního jazyka do útvarů (2), obsah pojmů „celonárodní jazyk“ a „jádro národního jazyka“ (3), dotkneme se polemiky (4) a dalších výhledů týkajících se demokratizace spisovného jazyka i výzkumu běžně mluvené češtiny (5).

1. Vedle shodných stanovisek celkem zřejmých i v první části (Sgall, SaS 23, 45; BHJ 125) ukázala druhá část diskuse jasně, že vzhledem k potížím spojeným se zvládáním spis. normy a zejména s komunikačním procesem samým (Novák 267) je zapotřebí dalších kodifikačních úprav, s jejichž pomocí by spis. čeština byla doplněna o prostředky obecně rozšířené v běžně mluveném jazyce (Jelínek 52n., dále srov. Skalička 204, Chloupek a dr. 264).[2] K tomu je nutno studovat mluvenou řeč spisovnou i nespisovnou se zřetelem k různým formám společenského styku (Novák 267n.), k rozdílům stylu, zejména i k členění komplexního stylu hovorového (Hausenblas 198), i k rozdílům územním a společenským (Chloupek a dr. 260n., Jelínek 49n.), které dnes pomalu ustupují diferenciaci stylistické (Hausenblas 197, 200). Při úpravách je třeba přihlížet i k morfologii slovenštiny (Skalička 201n., 204, Chloupek a dr. 263) a k účelnosti a úspornosti pedagogické;[3] v tomto směru si zasluhují pozornost zejména návrhy P. Nováka — nepřetěžovat kodifikaci množstvím detailů a „zpravidelnit“ vztah spisovného a běžně mluveného jazyka.

Některá stanoviska diskutujících jsou dosud různá, což není třeba hodnotit negativně. Kromě otázek probíraných v odst. 2 a 3 se to týká zejména hovorové češtiny (viz i Hausenblas 195n.) a jistě i míry potřebných kodifikačních změn. V posledním bodě se však názory nerozcházejí tolik, jak by se mohlo zdát; ani v minulosti snad nikdo nenavrhoval „zrušit spisovnou češtinu“. Vystoupení, o kterém ve značně volné interpretaci psává J. Bělič,[4] bylo, pokud je mi známo, [245]jen otázkou položenou mladým asistentem v době intenzívní propagace Marrových tezí v naší jazykovědě.[5]

2.1. Havránkovu teorii rozvrstvení jistě není třeba nahrazovat jinou; ale změny v jazykové situaci češtiny i v obecně jazykovědných teoriích za posledních několik desetiletí přece jen nabízejí některé nové podněty nejen pro výroky o jazykové situaci samé, ale i o pojmech užívaných pro její popis; o rozbor některých pojmů jde (stejně jako ve VJaz) i zde.

Obecně vychází členění národního jazyka do útvarů z určitých relací mezi jevy (prvky i vztahy) — fonologickými, morfologickými, lexikálními i syntaktickými atd., včetně jevů strukturních — které jsou členy složitých vztahů formy a funkce, zahrnujících synonymii a homonymii. Z prvků téže roviny mohou patřit k různým útvarům jistě především ty, které jsou (semi)synonymní,[6] zejm. není-li jejich rozdělení dáno gramatickým kontextem. Útvary se pak liší v tom, že pro stejnou funkci mají různé formy, podoby prostředků (P). Vedle toho mohou být rozdíly i v samém inventáři funkcí, ve funkčním bohatství (B). Pro členění do útvarů je patrně podstatný vztah první — rozdíl v podobách prostředků; v těch jazycích, kde např. mezi knižním a běžným vyjadřováním nejsou větší rozdíly v podobách prostředků, nemluvíme přece o různých útvarech, nýbrž jen o funkčních jazycích, popř. stylech jazyka ap.,[7] kdežto rozdíly v podobách prostředků stačí k tomu, aby se mluvilo o různých útvarech (např. ve spisovné norštině). Další důležitá relace je současný výskyt různých prvků v „rodném“ (primárním) útvaru týchž mluvčích (M).[8] Jistě by bylo třeba zkoumat i další relace, záleží i na rozsahu diferencí (zejm. P) aj.; ale i když zde prozatím zůstaneme jen u rozdělení podle uvedených tří měřítek, vidíme, že možností (charakterizovaných kombinacemi diferencí) je víc, než by bylo možno vhodně zachytit v dosavadních pojmech: P̅BM (útvary rozlišené podobami, bohatstvím i mluvčími) je kombinace typická pro diglosii,[9] P̅BM (log. součin B, M a non P) pro postavení spisovného jazyka sociálně omezeného, P̅BM̅ — spis. j. ve společnosti s obecně rozšířeným vzděláním,[10] PB̅M odpovídá např. rozdělení spis. jazyků v norštině, P̅B̅M a P̅B̅M̅ nepřicházejí v úvahu, ale zbývají ještě kombinace PBM̅ a PB̅M̅, které podle jednoho měřítka (P) lze považovat za útvary, podle druhého [246](M) však nikoli; že je třeba s nimi (i s další diferenciací, danou jinými měřítky) počítat, ukazují např. Joosovy kategorie „věk“, „šíře“, „odpovědnost“.[11] Rozdíly v bohatství přitom mohou být obousměrné, např. mohou v jednom útvaru (nebo stylu) být bohatší prostředky pro vyjadřování odborné, v jiném pro vyjadřování familiární, emocionální aj.[12] Při sbližování takových dvou útvarů pak může dojít k tomu, že se v projevech s tou či onou funkcí užívá prostředků, které pro ni jsou k dispozici alespoň v jednom z útvarů, i když podoby prostředků mohou být z útvaru druhého.

2.2. V češtině je situace blízká diglosii, liší se však zejm. tím, že spis. a ob. čeština jsou útvary poměrně velmi blízké (jde jen o odchylky v některých složkách) a že se jejich prvky v běžně mluvených projevech (stylu jednacího, konverzačního, popř. i odborného aj., někdy zase obcovacího) často kombinují. To je závažné zvlášť vzhledem k dnešnímu „silnému posunu“ ob. češtiny „směrem k spisovnému jazyku“.[13] Je pravda, že jsem z tohoto procesu zdůraznil jednostranně stránku funkční (zejm. pronikání ob. č. tvarů do projevů různých stylů atd.),[14] ale jsme-li si celého procesu vědomi, musí pro nás být stejně důležitá jako stránka druhá. Jde tu o prvky různých útvarů objevující se v rozmanitém poměru vedle sebe;[15] chceme-li celý proces, charakteristický pro současnou jazykovou situaci češtiny a velmi důležitý i pro jazykovou kulturu, soustavně studovat, musíme jistě hledat zákony, jimiž se toto spojování prvků řídí. Není to úkol snadný a není řešitelný bez přispění psychologie, sociologie a zejm. sociální psychologie.[16] Zatím je možno hledat jednak pravděpodobnostní vztahy (na základě relativní frekvence jednotlivých prvků), jednak hierarchické stupnice jevů uvnitř jedné roviny (jejichž složení se dá vykládat ze vztahů mezi oběma sbližujícími se útvary, popř. vlivem útvarů dalších aj.), můžeme však hledat i vztahy mezi prvky různých rovin, postupem osvědčeným v typologii jazyků: zjišťovat, jak dalece jsou si které prvky navzájem příznivé,[17] a snažit se i tady o výklad. K tomu, myslím, přispěje uvedené rozlišení rozdílů v bohatství funkcí a v podobách prostředků.

Projevy jako např. Je třeba, aby přišli s takovejma socialistickejma závazkama … (stavbař z Tušimické elektrárny v rozhl. pořadu Lidé, život, doba 27. 4. 1963), Von tam taky chodí do lékařskýho domu (z rozhovoru v rodině) nelze jednoznačně zařadit k jednomu z útvarů, zvláště tehdy, nechceme-li rozlišovat mezi vymezením útvarů z hlediska podob prostředků a mezi rozdíly v bohatství, danými spíše tématem promluvy ap.[18] Existují i projevy jiné, kdy se mluvčí v části [247]projevu (např. na začátku) víc soustřeďuje na jeho formu a volí tvary spisovné, ale „v proudu řeči“ přejde k tvaroslovným prostředkům obecně českým (Tak bychom mohli soudruzi snad uzavřít těma usneseníma k tomuhletomu); podobně může působit slabší nebo silnější emocionální zabarvení některých míst projevu[19] i zřetele další, což vše je třeba zevrubně zkoumat.[20] Kombinace prostředků nejsou zcela nesystematické, charakteristická je mj. existence variant j. s výbory — výborama — vejborama (ne s vejbory) nebo výbornými — výbornýma — výbornejma (ne vej- nebo -ejmi). Je ovšem možné mluvit tu o útvarech hybridních,[21] ale bylo by zapotřebí vymezit takové (nově se tvořící?) útvary, ukázat, že jsou dostatečné důvody, proč je považovat za útvary atd.

Kdybychom i v případě, že typičnost takových projevů bude dalším výzkumem potvrzena, setrvávali na třídění útvarů zároveň podle rozdílů v podobách prostředků i v jejich bohatství (jako při diglosii, viz 2.1), museli bychom říkat, že obecná čeština „přejímá“ ze spisovné velké množství odborných výrazů aj., spisovná z obecné deminutiva atd. Ale vymezíme-li útvary jen podle prvního z obou rysů,[22] pak jsme v situaci výhodnější: můžeme mluvit o obecně českých prostředcích ap., ne o spisovnosti či nespisovnosti projevu jako celku. Ukazuje se v této souvislosti, že bude třeba některé z dosavadních pojmů relativizovat, např. na jednotlivé roviny. Lepší třídění umožní generativní gramatika,[23] v níž se rozdíly podob mezi spis. a ob. č. projeví zejm. ve složce morfonologické, zčásti i v terminálních symbolech složky syntaktické (srov. např. nerozlišení složených a jmenných tvarů adjektiv, dále rodů v plur. atd.); u syntaktických a slovosledných transformací půjde asi do velké míry jen o rozdíly ve využití fakultativních pravidel; naproti tomu rozdíly v bohatství funkcí by tu měly postavení jiné. Zatím ovšem by mělo své výhody při výzkumu vycházet od jednotlivých prvků a jejich zařazení do útvarů posoudit po prozkoumání materiálu.[24]

3.1. Ve vyspělých národních jazycích je vcelku obvyklá situace, kdy se prvky (a útvary) centrální šíří a upevňují na úkor ustupujících nářečně rozrůzněných prvků okrajových,[25] popř. s vytvářením mezistupňů podle síly oblastních center i podle jiných podmínek. Centrální útvar v této situaci nemusí vždy být spisovným jazykem (např. při diglosii); ani v češtině celou složitost situace nelze postihnout z hlediska kladoucího obecnou češtinu prostě na některé místo stupnice mezi spisovným jazykem a ustupujícími místními nářečími.[26] Pojem jádra národního jazyka pro takové útvary centrální jsem nezavedl definicí, nýbrž (jak je ostatně zatím u lingvistické terminologie obvyklejší) jen určitou analogií na základě dosavadních významů slova jádro; [248]pro konstatování, že určitý útvar k tomuto jádru patří, jsem však od počátku považoval za podstatné, že „sílí a rozvíjí se“, že zatlačuje ustupující nářečí.[27] Vycházíme-li z jednotlivých prvků (a vztahů mezi nimi) místo z útvarů,[28] musíme se skutečně vyrovnat s existencí prvků, které jsme zvyklí počítat k útvarům šířícím se, které však samy spíše ustupují. Přiznávám, že rozsah pojmu jádro z tohoto hlediska skutečně jasný není; abychom postihli reálné vztahy v této oblasti, budeme patrně muset vytvořit ještě řadu nových pojmů.[29] S podobnou nesnází se musí setkat i koncepce pracující s pojmem celonárodního jazyka, pokud ovšem neužívá tohoto termínu jen jako synonyma pro jazyk spisovný. Jsou např. ty prvky, které jsou rozšířeny po celém území, ale zůstávají nespisovné, prvky celonárodního jazyka? A jsou jeho prvky ty, které přijímají jako spisovné jen příslušníci některých území, skupin nebo generací?[30] Správné připomínky o nevyjasněnosti pojmu jádra národního jazyka tedy ještě neznamenají nutnost tento pojem odmítat; můžeme se snažit také o jeho další vyjasňování.

Pokud jde o termín, mohli bychom jistě zůstat u slova celonárodní. Ale jak mu — pokud jde o jazyk mluvený, běžně mluvený — máme rozumět? Je snad celonárodní jen ten útvar nebo prvek, který je v hovoru přijímán jako bezpříznakový i v poslední vesničce (o které by popř. většina národa ani nevěděla)? V takovém smyslu by jistě ani „s nezbytnými omezeními“ nebylo možno hovořit o celonárodní povaze obecné češtiny.[31] Nebo je rozhodující poslední město, poslední okres? Připomíná to známé sofisma hromady zrní: ubíráme-li zrníčko za zrníčkem, při odstranění kolikátého přestává hromada být hromadou? Slovo jádro aspoň nebudí domnění, že okrajové prvky už neexistují, naopak, přímo na jejich existenci poukazuje.

3.2. Z hlediska matematického[32] můžeme sofisma hromady řešit pravděpodobnostními prostředky, popř. bychom tedy mohli mluvit o prvcích ve větší či menší míře celonárodních. Bylo by ovšem třeba přitom rozlišovat aktivní a pasívní úzus, dále platnost obecnou nebo omezenou na určité situace ap. Dostali bychom tak různé stupnice, ale nebyl by zachycen rozdíl mezi prvky nebo útvary šířícími se a ustupujícími, který je charakteristický pro proces sjednocování národního jazyka. Abychom ho zachytili, je třeba najít měřítka méně vnější; můžeme se především ptát, který útvar se svým mluvčím jeví jako neomezený na určitou skupinu (místní nebo jinou).[33] Ve vyjadřování psaném je to jen jazyk spisovný, pokud však jde o běžný hovor, nesplňuje patrně hovorová podoba spis. češtiny podmínky pro kladnou odpověď více než obecná čeština. Označuje-li se hovorová čeština za celonárodní ve vyšší míře než obecná čeština, je to dáno tím, že ji mluvčí většinou nepřijímají jako místně omezenou nebo jako příliš familiární; přijímají ji však často [249]jako příliš strojenou, upjatou ap., a to je také závažné.[34] Pro převážnou většinu českých mluvčích je obecná čeština ve svých funkcích útvarem základním a bezpříznakovým, od kterého se příležitostně (jen menšina trvale) odklánějí, mají-li k tomu příčinu; vcelku však je pro ně útvarem, kterého mohou použít bez místního omezení, a v tomto smyslu lze chápat výroky o její „celonárodnosti“; netýká se to však všech mluvčích — i tak by tedy snad bylo lépe mluvit o složce jádra (základu) národního jazyka, o jednom z útvarů centrálních nebo podobně.

Za krok zpět bych však z tohoto hlediska považoval tvrzení, podle nichž je ob. čeština jen jedním z interdialektů.[35] Vždyť i samy jevy spisovného jazyka svědčí o zvláštním postavení ob. češt. (její základní varianty): Kde by „přísně spisovná“ podoba byla příliš papírová, nastupují odedávna (v různých podmínkách vývoje spis. jazyka) právě podoby obecně české: voj, kejvat, strejda, rejžička, polivčička, popílek atd. U prvků s emocionální platností je to nejzřetelnější, ale nejde jen o ně. — Základní varianta ob. češtiny je běžně mluveným jazykem zhruba dvou třetin národa; to znamená, že tam, kde se sejde větší počet Čechů vybraných víceméně náhodně z různých oblastí (např. ve vojenské službě, zčásti při osídlování pohraničí,[36] na větších brigádách, v zahraničí aj.), mají pravděpodobně nositelé ob. češtiny značnou převahu nad ostatními (kteří ani mezi sebou nemají jednotný úzus) a prvky ob. č. se šíří. Mluvčí oblastních útvarů si přitom zvykají na vědomí, že ob. č. není jen řeč pražská (popř. „panská“ ap.).[37]

3.3. K podkladům spisovnosti (popř. „správnosti“ laické lingvistiky), o kterých v diskusi píše K. Hausenblas (191), patří jistě funkce útvaru sloužit potřebám veřejného kulturního dorozumívání,[38] dále (vedle působení školy a kodifikace, viz odst. 5) i určité prvky týkající se jazykového povědomí a projevující se např. jako tendence přizpůsobovat se řeči určitých mluvčích aj. a v neposlední řadě také tendence mluvit tak, jak je obvyklé, nebýt nápadný nebo až směšný; ta je silná u nářečních mluvčích,[39] ale ne u mluvčích ob. češtiny, kteří se sejdou spíše jen s jednotlivci užívajícími jiného běžně mluveného útvaru. Kde je tento aspekt oslaben, tam bývá spisovnost méně vyhraněna. Při úvahách o podstatě spisovnosti bude také třeba od prosté klasifikace přejít k řazení.[40] V tvarosloví i ve slovníku aj. existuje celá řada prvků, které jsou — v různé míře — na pomezí spisovnosti. (Může jít o tvary, které kodifikace vylučuje přesto, že podle povědomí mluvčích součástí spisovné normy jsou, i o takové, u kterých povědomí uživatelů není jednotné, popř. kolísá.) Prostudovat soustavně tyto otázky je jistě důležité pro posouzení možností uvědomělé podpory demokratizace spisovného jazyka.

[250]4. Nechci se tu podrobně zabývat polemickým příspěvkem BHJ,[41] protože podle průběhu diskuse soudím, že moje osobní obhajoba nepatří za dané situace k jejím aktuálním úkolům. Spíše se zdá, že příspěvek BHJ zůstane zajímavým dokumentem vyhroceného diskusního stylu, charakterizovaného obraty hraničícími s urážkami „protivníka“ jako „záměrně komolit fakta“,[42] „snažit se infikovat čtenáři dojem“, „podsouvat“. — Naproti tomu není žádný badatel pojištěn proti omylům, jako jsou záměny podmínky a tvrzení (viz pozn. 49) nebo velkého a malého kvantifikátoru. Nepsal jsem, že „celkem čeští bohemisté dosud nedělají podstatný rozdíl mezi ob. č. a dialekty“ atd. (BHJ 110³), nýbrž že (vedle novějšího názoru Havránkova) je u nás „dost rozšířen“ (dovol’no rasprostranen) názor starší, o nářeční povaze ob. č., kdežto „naprotiv, za rubežom“ že ob. č. za nářeční útvar nepovažují (VJaz 1960, č. 2, s. 12n.). — Čtenáři také vědí, že jsem nepsal o BHJT jako o „lidech odtržených od života a nepřicházejících do styku se skutečnou živou mluvou“ (BHJ 110); jen jsem poznamenal, že s nespisovnými tvary přicházejí do styku méně než většina ostatních mluvčích (SaS 23, 39⁸; pro úplnost dodávám, že mi šlo o jejich běžnou každodenní zkušenost jako podklad jazykového povědomí; vždyť jistě nejsem sám, kdo ve styku s nimi mluví často spisovněji než jindy, i když to sami vždy výslovně nevyžadují).

Bylo by možno probírat i epizodu s hejlem na nose,[43] výtku petitio principii (viz pozn. 31), tvrzení, že slova j. montér (uváděl jsem ale montérky), šéf „se řadí k typu výstava, výbor“ (BHJ 113⁷; nevím, v jakém smyslu se tu mluví o „typu“, pokud však jde o vztah spisovných a ob. č. podob, je zřejmé, že *montýr, šíf se neřadí k vejstava, vejbor) atd. atd. Nemohu souhlasit s výčtem našich rozdílných stanovisek (BHJ 125); názory BHJ tam uvedené jsou v podstatě i názory mými (jen kromě toho, co se tam právě říká o mých názorech). Nejsem také přesvědčen, že autoři právě na rozdíl ode mě vidí nezbytnost materiálového studia atd. (BHJ 119); upozorňoval jsem na ni už r. 1955.[44] — Obavy z „kulturního harakiri“ národa (BHJ 124) nejsou, myslím, na místě (srov. už odst. 1 a pozn. 5): 1. Není správné vidět ve spisovném jazyce přímo jazyk krásné literatury; vždyť akad. Havránek ukázal, že pro ten je spisovná forma jen základnou. Ostatně právě spisovatelé jako Němcová, K. Čapek, Vančura, Olbracht, Fučík užívali ve svém díle i nespisovných prvků, a také prvků, které se dnes v literatuře znovu hojně objevují. — 2. Obecná čeština se přece liší od spisovné jen v některých bodech, ne podstatně. A klasická literatura ani v jiných ohledech není psána do detailu tím jazykem, jakým píšeme dnes.[45] — 3. K radikálním změnám spisovné normy může dojít i u vyspělých národů[46], a je-li např. podle některých názorů zapotřebí překládat Ibsena do dnešní spisovné norštiny (riksmålu), neznamená to jistě, že by se jeho dílo stalo „pouhou součástí literárněhistorického archívu“, nebo dokonce že by norská kultura byla v nebezpečí zániku. Čeština není v tak obtížné situaci jako norština, ale bylo by zřejmě vhodné při řešení úkolů bohemistiky postupovat na základě širší informovanosti obecně lingvistické.

5.1. Od podávání jednotlivých návrhů bude nyní třeba přejít k soustavnému výzkumu možných změn, k vypracování kritérií pro jejich posouzení a metod jejich celkového uplatnění. „Konečným“ cílem tu jistě je nalézt a uskutečnit optimální řešení současné jazykové situace, směřující k relativnímu sjednocení běžně mluveného jazyka, podporující demokratizaci jazyka spisovného, bez zbytečných ztrát kulturních hodnot. Některé úpravy se už dnes jasně rýsují [vedle návrhů, kterým se už dostalo plného přijetí, jsou to — jak diskuse ukázala — např. formy a vazby jako [251]říct, kupuju, něj pro neutrum, o broukách,[47] zbyde, ty města byly, otevírat, učit co, užívat co, věc samotná, aniž by], jinde je situace složitější, neboť vedle prostředku zabarveného knižně (víceméně nemluvného) je jen synonymní prostředek pociťovaný víceméně jako nespisovný, popř. s různými oblastními variantami, a není tedy hned po ruce náhrada za kodifikací dosud vyžadovaný tvar (velká města, s malými chlapci);[48] naproti tomu u některých prvků obecné češtiny je zřejmé, že neproniknou, a nikdo jejich zespisovnění nenavrhuje (ouvoz).

Chceme-li získat předpoklady k tomu, aby bylo možno zbavit spisovný jazyk i těch nemluvných tvarů, pro které není zatím jednoznačně přijatelná náhrada (popř. ponechat je jen jako tvary knižní ap.), je třeba přihlížet k rozšíření dané varianty v běžně mluveném jazyce po celém území (viz Jelínek 52) a ke stupňovité povaze spisovnosti (viz odst. 3.3). Je třeba rozlišovat zjištění získaná z textů přímo ovlivněných kodifikací (i „autokorekcí“ píšících, vyvolanou výchovou aj.), z textů běžně mluvených (ovlivněných méně nebo vůbec ne, zato obvykle ne plně spisovných) a reakce mluvčích (jednak spontánní, jednak vyžádané — viz Novák 269). Často se to děje, ale někdy se postupuje jednostranně na základě tištěných textů, což může vést k podpoře prvků nemluvných, např. mne v příklonkovém postavení;[49] bylo by třeba prozkoumat z těchto hledisek, jaký by byl nejvhodnější postup v otázce tvarů 3. pl. na -í/ejí (aby nebyly podporovány formy pro většinu mluvčích spíše hyperkorektní, v běžně mluveném jazyce méně rozšířené).[50] Dále bude na místě zjistit, zda tvary j. myslet, muset, bydlet, popř. i polívka, jestli atd. by neměly být podporovány víc než dosud (jsou-li jejich protějšky knižní). Podobně je třeba také posuzovat jevy jako gen. jej (jde o hyperkorektní, nemluvný tvar, kdežto něj je popředložková varianta k ho ve všech jeho funkcích).

5.2. Vliv kodifikace na normu spisovného jazyka, pokud jde o různé „pomezní“ jevy, je značný, zejm. tam, kde jsou kodifikační poučky ve středu pozornosti školy. U jazyků, jako je čeština, kde neexistuje nějaká stabilní oblast nebo vrstva „rodilých mluvčích spisovného jazyka“,[51] by nebylo správné podceňovat význam školy (včetně mateřské) pro vývoj spisovné normy. Mělo by svůj význam soustavně probrat otázku, jakými cestami tu spisovná norma přechází od jedné generace k druhé, nebo šíře — jakými „sdělovacími kanály“ se informace o jazyce, jeho normě, rozvrstvení ap. dostává k jeho novým uživatelům, v jakém ohledu je tu která ze sdělovacích cest rozhodující (popř. do jaké míry) a z jakých zdrojů tato informace vychází (popř. i dále — jaká soustava celý tento proces reguluje). Škola a jazyková výchova může jistě za našich podmínek udělat dost nejen pro lepší pochopení nynější kodifikace, ale i pro pochopení její problematiky a eventuálních potřebných změn.

5.3. Výzkum spisovných textů a zčásti i povědomí je už řadu let soustavně prováděn. Ale zkoumání běžně mluveného jazyka, začaté na filos. fakultě počátkem padesátých let, se zatím v podstatě omezuje na diplomové práce, bez soustředěného využívání jejich výsledků. K tomu [252]snad bude možno dospět ve spolupráci mezi filosofickou fakultou a centrem numerické matematiky MFF KU; jde zatím jen o začátek práce, která by se měla rozvinout i na dalších pracovištích a ve větším měřítku. Podle už provedených sond můžeme k metodám výzkumu říct asi tolik:[52]

a) Měla by být vypracována co nejúplnější síť, zahrnující města z celého území (důležité je to zejm. v oblastech nářečních, protože např. rozdíl v řeči Č. Budějovic a Náchoda je patrně daleko menší než mezi Lipníkem n. B., Kroměříží a Uh. Hradištěm; pro začátek by bylo velmi užitečné získat materiál aspoň z několika moravských měst, např. po jednom ze záp. Moravy, ze severního pohraničí, z některé východní oblasti nářeční a z některého východomoravského města na pomezí nářečních oblastí).

b) Ve zkoumaných projevech by měly být v odpovídajících proporcích zastoupeny všechny vrstvy obyvatel, abychom rozdíly v míře spisovnosti ap., týkající se vzdělání, zaměstnání, věku atd., mohli charakterizovat podrobněji a přesněji než dosud; proto je také třeba zachycovat nejrůznější typy neoficiálních projevů, ovšem diferencovaně.

c) Zpracování projevů musí být metodicky jednotné, je tedy třeba předem celou věc všestranně zvážit, posoudit výsledky předběžných zjištění a získat připomínky k nim, aby pak další práce byla plynulá.

d) Záznamy projevů by měly, pokud jen je to možné, poskytovat možnost i dodatečné kontroly, nejcennější jsou tedy autentické záznamy magnetofonové; nebylo by však správné zakládat výzkum na projevech, jejichž mluvčí si byl vědom, že budou předmětem jazykovědného pozorování.

e) Vzhledem k velké šíři kolísání v běžně mluvených projevech je třeba užívat při zpracování projevů statistických postupů;[53] k tomu účelu bude vhodné uvážit různé možnosti, kterých statistika při výběrovém šetření užívá. Bude to zřejmě vyžadovat jak velké množství materiálu, tak i technické vybavení (děrnoštítkové stroje, popř. i použití samočinného počítače). Nestačí tu jen zjištění relativní frekvence jednotlivých jevů v projevech různého druhu, je třeba zjišťovat vzájemné kvantitativní závislosti mezi nimi — zjišťovat, zda užití některého prvku uvnitř promluvy, výpovědi, větné dvojice, slova atd. je významně ovlivněno užitím prvků jiných; sestavovat stupnice prvků co do spisovnosti nejen u jevů označovaných (spíše tradičně, na podkladě genetickém) jako hláskoslovné, ale i u jevů dalších, s nižší frekvencí. Tak bude možno ověřit, popř. zpřesnit dosavadní obrazné formulace o napětí, oscilaci, krystalizaci ap.[54]

f) Celkový program průzkumu bude zřejmě velmi rozsáhlý a bude proto třeba v prvních fázích dát přednost studiu těch jevů, které jsou závažné pro kodifikaci a jazykovou kulturu.

g) Jedna z obtíží takového výzkumu je i v tom, že k dílčím výsledkům je třeba přistupovat nepředpojatě, nedat se jednostranně ovlivnit vlastními zvyklostmi a vžitými představami; proto právě bude lépe nevyslovovat se předem o jednotlivých prvcích, pokud je jejich situace v běžně mluveném jazyce dosud nejasná. (Proto jsme se také v odst. 5.1 nevyslovovali o mnoha typických prvcích obecné češtiny.)

5.4. Uskutečňování změn v kodifikaci a v učebnicích se spojuje i s popularizačními akcemi vysvětlujícími veřejnosti nová stanoviska naší jazykovědy a obracejícími pozornost mluvčích od [253]nejformálnějších stránek jazykové kultury k závažnějším aspektům celkové kultury sdělovací.[55] Aby však tyto akce byly účinné, je třeba předložit veřejnosti nejen jednotlivé změny (prováděné zatím často jen porůznu v nových vydáních příruček ap.), ale i jasná měřítka, podle kterých se postupovalo, a přesvědčivé argumenty pro tato měřítka. Tak bychom se snad nejrychleji vyrovnali s přežitky z období purismu, které dosud existují v postoji části veřejnosti (ne-li také některých odborníků, i učitelů) k otázkám jazykové kultury.

 

R é s u m é

ПО ПОВОДУ ДИСКУССИИ О ДИФФЕРЕНЦИАЦИИ ЧЕШСКОГО ЯЗЫКА

1. Дискуссия[1] показывает, что в настоящее время актуальной задачей является пополнение литературного чешского языка некоторыми элементами, распространенными (в повседневной речи) на всей территории ч. я. (см. статьи тов. Елинка, Скалички, Хлоупка и др.). Для этой цели является необходимым изучение устной речи (литературной и нелитературной), с учетом стилистического функционирования разных элементов языка (Гаузенблас). Важными являются предложения, касающиеся педагогической точки зрения (Новак). В дальнейшем мы остановимся на вопросах, которые являются пока спорными или неясными.

2.1. Членение национального языка на разные «языковые образования» (нормы, системы) основано на несколькых критериах: 1. на различиях морфологических и др. средств (P), 2. на различиях функций (B), 3. на различиях связанных с говорящими (M)⁸) и др. Комбинации этих критериев определяют разные типы «образований»: ВРМ характерно для «диглоссии»,⁹) P̅BM и P̅BM̅ для взаимоотношения литературного языка и его разговорной основы, PB̅M для литературных языков напр. в Норвегии; итд. Отличия норм не основываются на одном лишь различии функций (B). —

2.2. С этой точки зрения полезно изучать также комбинации литературных и нелитературных элементов, встречающиеся в чешском языке; одна из возможностей — соединение средств нелитературных (при синонимии, т. е. в рамках различия P) с такими элементами литературными, для которых нет других синонимичных форм (различия B) — тип lexémama. Имея в виду эти и другие комбинации элементов, было бы возможно не приписывать качество литературности или нелитературности итп. данному высказыванию в целом, а различать между критериями P и B, или, напр., говорить о нелитературности морфологических средств итп.

3. Не вполне уместно говорить об «общенациональном (чешском) языке», без выделения разных степеней общности отдельных элеметнов и их групп в активном и пассивном пользовании; понятие ядра национального языка также точно не ограничено, но оно кажется более удобным, т. к. речь идет не о норме единой для всей нации,³¹) а лишь об элементах (или нормах) центральных, постепенно вытесняющих образования более периферийные (не без их обратного влияния).

4. В своей статье я не занимался специально полемическим ответом Я. Белича, Б. Гавранка и А. Едлички, так как дискуссия показала, что это не является актуальным. Замечу только, что в нескольких деталях ответ правильно корригирует мои взгляды, но в целом резкость тона ответа не отвечает силе аргументации (как в статье указано).

5. Цель дальнейшей работы — а) найти оптимальный путь к релятивному соединению общеразговорного чешского языка (литературного, обиходно-разговорного и диалектов) и б) провести его в жизнь. Полезным для а) является между прочим иссле[254]дование устной речи; некоторые пункты программы такого исследования намечены в абз. 5.3. Для реализации б) много могут сделать преподаватели языка, если они освободятся от пережитков пуризма.

Slovo a slovesnost, volume 24 (1963), number 4, pp. 244-254

Previous Otto Ducháček: Různé typy významových vztahů a problematika jazykových polí

Next Bohuslav Havránek: Na závěr dvouleté diskuse o obecné a hovorové češtině