Ke srovnávacím studiím slovosledným (Některé otázky větné perspektivy ve francouzštině ve srovnání s češtinou)

Jan Šabršula

[Articles]

(pdf)

К сравнительному исследованию порядка слов (Некоторые вопросы синтаксической перспективы французского языка в сравнении с чешским) / L’ ordre des mots actualisant (la perspective fonctionelle de la phrase) en français et en tchèque

Ze zvukové povahy jazykových znaků různých plánů vyplývá lineární charakter jazykových projevů, vyžadující jistý řád v jejich členění. V jeho rámci však jednotlivé prvky bývají nebo mohou být řazeny různě. Způsob, jakým se slova ve větě řadí, a funkce, které má při tom pořádek slov,[1] jsou specifické pro každý jazyk a souvisí přímo s celým systémem jazykových prostředků v daném jazyce.[2]

V některých jazycích má slovosled převážně funkci gramatickou; např. v současné francouzštině je místo větného členu určováno jeho syntaktickou funkcí. Zhruba tu platí schéma ustalující se v podstatě již od 14. stol. („contsruction linéaire“, „séquence progressive“):[3]

podmět — sloveso určité — jmenná část přísudku,

podmět — sloveso určité — předmět I — předmět II.

V pracích Mathesiových, Firbasových, Danešových i jiných (viz pozn. č. 1) byly osvětleny pojmy funkční perspektivy větné (termínu funkční perspektiva větná dává přednost J. Firbas), východiska (nebo výchozích složek) výpovědi (termínu východisko — nacházíme jej již u Mathesia — dává dnes bohemistika přednost před termínem základ),[4] jádra výpovědi, složek přechodných. Poukazovalo se také na to, že několik vět může mít společné východisko výpovědi ap.

Jak plyne z převážně gramatikalizovaného francouzského slovosledu, bývá tu východisko výpovědi dnes nejčastěji podmětem. Tato vázanost není však absolutní. Za určitých podmínek (jejich zkoumání by přesáhlo náš námět) může být východiskem i kterýkoli jiný člen větný, např.:

[162]A une telle objection il n’ avait pas songé. — … à des enfants aussi éprouvés, il faut une suralimentation prolongée.[5]

Uvedené příklady naznačují, že spolu se změnou pořádku slov (nebo na jeho místo) nastupuje jako prostředek funkční větné perspektivy důraz.[6] Tento neslovosledný prostředek se může uplatňovat i ve francouzštině.[7]

Protože však důraz a slovosled ve francouzštině vždy nestačí k naznačení větné perspektivy, zvláště uvažujeme-li o její normě psané v různých stylech, využívá se k tomu účelu zejména četných prostředků skladebných. Tak byly ve francouzštině vytvořeny prostředky, kterými je možno v některých případech kompenzovat nedostatek slovosledné zřetelnosti. Mezi ně patří i vazby il y a + podmět (jádrový, nezákladový podmět je tak možno postavit v určitých případech na konec věty). Jindy se vyjádření východiska podmětem dosahuje tím, že se rozšiřuje okruh osobních vazeb přísudkových (J’ai froid ‚je mi zima‘ …).

Jádrem naší úvahy budou především skladebné prostředky týkající se některých slovesných tvarů nefinitních a některých útvarů verbonominálních. Především je třeba zdůraznit, že v žádném případě neplatí, že by francouzská věta musela mít „statický charakter“, jak by vyplývalo z Lerchových úvah[8] o jejím „logickém principu“.

Vyjděme z faktu, že v jazycích s volnějším slovosledem může být sloveso bez obtíží umístěno na začátek věty, jako např. v češtině:

Stáli tu a seděli širokoplecí muži, mladé holky a stařeny, začernění uhlíři, kníratí chámi a chlapci z panských ratejen (K. Nový). — Zůstaneme, nevydáme dědictví z rukou svých (K. Nový).

V druhém případě věta začíná slovesem proto, že v češtině podmět nemusí být formálně vyjádřen, jako je tomu např. ve francouzštině (Nous resterons …). Tomuto případu tedy do jisté míry odpovídají věty začínající slovesem, přičemž podmět je vyjádřen v některé z předcházejících vět, např.

Vojenský guvernér zároveň znovu opakoval, že … Zdůraznil, že úřady mají dostatek prostředků, aby splnily své úkoly (Rudé právo). — Deklarace rovněž odsuzuje rasistickou propagandu a všechny organizace založené na myšlence rasové nadřazenosti. Stanoví, že štvaní k násilným aktům proti osobám jiné rasy má být trestné …

Nebylo by správné domnívat se, že v současné francouzštině podobné možnosti jsou omezené. Jsou tu samozřejmě odlišnosti podmíněné rozdílnými typy obou jazyků. Všimněme si napřed krátce funkce nefinitních forem v dvoupredikačních útvarech.

Jedním ze způsobů, který umožňuje konstruování věty s pořadím sloveso — ostatní části věty, je užívání participií a tzv. gerundia; to také — mezi jiným — částečně vysvětluje větší frekvenci těchto tvarů ve francouzštině než v jiných jazycích. Velké možnosti tu dává francouzštině též užití vazeb s participiem minulým:

[163]Passant au ralenti dans une „Citroën“ près de Mme Joignard, ils lui ont arraché son sac qui contenait des objets personnels, mais pas dʼargent (LʼHumanité; dále jen H — ‚Gangsteři projíždějíce zvolna …, vyrvali jí kabelku …‘).

Remise en liberté hier matin, „L’empoisonneuse de Nice“ répète … (H, 12-4-61) ‚Travička z Nice, která byla včera ráno propuštěna na svobodu, opakuje …‘.

Nejde tu jen o vazby pasívního významu (viz dále), nýbrž i o aktivní; uplatňuje se zde i infinitiv:

Arrivé trop tôt, monsieur J. a dû attendre. ‚Protože přišel pan J. příliš brzy, ....

Après avoir été battu, il s’est enfui. ‚Když mu natloukli, utekl‘ (doslovněji: ‚Když byl ztlučen, utekl‘). — Après être revenu, je me suis couché (‚Když jsem se vrátil, lehl jsem si‘).

Jednou z konstrukcí umožňujících změnu větné perspektivy umístěním slovesa na začátku věty a podmětu za slovesem je „dvoupodmětová“ vazba neosobní:

Il souffle un vent terrible (Romains ‚Fouká hrozný vítr‘). — Il tombait une neige épaisse (‚Padal hustý sníh‘). — Il se passe plusieurs minutes, pendant lesquelles … Jean-Claude continue … (H, 12-10-63 ‚Uběhne několik minut … a zatím J. C. pokračuje …‘).

Funkční perspektiva věty Il vint quatre personnes se zanedbatelným gramatickým „podmětem“ il s nulovou informační hodnotou odpovídá české větě Přišly čtyři osoby.

Všimněme si nyní některých aspektů francouzského pasíva. Ve větách Pierre frappe Paul a Paul est frappé par Pierre jde vždy o jeden logický vztah. Aktivum a pasívum ve francouzském jazyce (stejně jako v ostatních nových indoevropských jazycích) představuje především dva způsoby, jakými může autor projevu chápat a formulovat vztah děje, původce děje (agens) a jeho objektu, cíle (patiens). Pro některé jazyky však existence aktiva a pasíva znamená některé zvláštní možnosti pro pořádek slov.

V zásadě je třeba souhlasit s požadavkem, který zastávají F. Daneš, L. Doležel, M. Dokulil, K. Hausenblas a další,[9] — nesměšovat při výzkumu větné struktury rovinu sémantickou, gramatickou a rovinu funkční větné perspektivy. Na druhé straně nelze však uměle izolovat jednotlivé roviny a jevy, u nichž pozorujeme určité překrývání a funkční průnik.

Tak např. podle Mathesia „v angličtině se pasívní predikace užívá na rozdíl od češtiny zejména tehdy, když umožňuje, aby se gramatickým subjektem stal základ výpovědi“.[10] Totéž lze tvrdit o současné francouzštině. Proto je pasívum ve francouzštině tak důležité.

Mimo participiální pasívum mohou v jazycích existovat i některé jiné útvary s podobnou funkcí. Např. ve francouzštině existují tři druhy opisů „pasívních“ se slovesem se voir:

1. Varianta se slovesem se voir a s nominálním tvarem slovesa (participe passé), např.: … et le scandale éclate. Il éclate même si fort que le ministère des Armées se voit contraint de prendre quelques sanctions contre des gradés de la caserne Niel à Toulouse (H, 13-10-62 ‚… ministerstvo … je dokonce nuceno …‘).

[164]2. Typ se voir + infinitiv. Tento typ jako náhradní forma pasíva umožňuje vyjádřit gramatickým podmětem objekt děje, např.: Ils se sont vu jeter à la porte (Thomas — ‚Byli vyhozeni ze dveří‘). Gramatickým podmětem může být vyjádřen objekt přímý nebo, u sloves s dvojím možným doplněním, i objekt nepřímý.

Této konstrukce lze tedy užít i k vyjádření pasíva neosobního jednak proto, že původce děje (agens) tu nebývá vždy vyjádřen, a jednak proto, že umožňuje vyjádřit pasívum sloves předmětových nepřechodných nebo sloves s dvojím předmětem, u kterých předmět životný (osobní) má rekci nepřechodnou, např. Son avocat, Me Kaldor, désigné par ses soins, se voit refuser toute information. (H, 1-6-62.)[11]

Poněkud jiný ráz má nezvratná vazba voir + infinitiv. Nemusí vyjadřovat pasívum, když jde o infinitiv slovesa bezpředmětového (mourir apod.), ale i tehdy je příznaková z hlediska větné perspektivy, např.: Celui-ci a vu tomber sa tête sous la hache du bourreau. (Gr. Lar. ‚[Kat] mu sťal hlavu‘).

Vlastní význam slovesa voir, které se tu stává především exponentem větné perspektivy, je setřen do té míry, že vazba je možná i s podmětem věcným, např. Ainsi, le tout premier appareil qui volait depuis trois ans a vu une de ses turbines éclater, à 10.000 mètres dʼaltitude, après 400 heures de vol. (H, 15-2-63). Bez této vazby by na začátku věty v prvním případě musel být výraz sa tête (de celui-ci), v druhém une des turbines (de cet appareil …).

Takové výrazy nejsou omezeny jen na sloh odborný, jak patrno z příkladů.

3. Verboadverbiální forma pasíva se slovesem se voir:

Ce nʼest quʼau bout dʼune heure que M. de Moissac revint pour mʼinformer quʼétant donné ma protestation concernant l’immunité parlamentaire, il se voyait dans l’obligation de ne pas sʼoccuper de mon affaire et de me remettre entre les mains de la Police Judiciaire. (F. Bonte — ‚Teprve za čtvrt hodiny se pan M. vrátil a informoval mne, … že je nucen … odevzdat mne do rukou policie …‘).[12]

Také různé útvary verbonominální mohou mít funkce podobné pasívu. Podstata myšlenky, která se obvykle vyjadřuje slovesným predikátem, vyjadřuje se jiným slovním druhem. Při tom můžeme rozlišovat např. tyto případy:

(1) Faktivní lexém, obsažený původně v slovesu, stává se po určitém přebudování věty východiskem výpovědi, slovesné kategorie predikace jsou vyjádřeny pasívem slovesa významově chudého (faire ap.), např. La remarque a été faite (tj. On a remaqué ‚bylo poznamenáno‘).

(2) Verbonominální pasívum umožňuje, aby objekt dějem zasažený byl ve větě umístěn jako východisko výpovědi. Patří sem např. seskupení

a) se slovesem avoir: Cette „Dauphine“ a eu son pare-brise mis en miettes par les balles de mitraillette (H, 16-10-62: ‚Přední sklo tohoto automobilu zn. „Dauphine“ bylo roztříštěno kulkami …‘).

Východiskem výpovědi se tu stává cette „Dauphine“ (jméno věci vyjádřené podmětem; může to být i jméno osoby). Subjektem (ale patientem) je son pare-brise, činitel (agens) par les balles de mitraillette je vyjádřen. Jde o pasívum (dnes velmi časté) a nepřímým zasažením předmětu (osoby), který bývá ve větě obvykle vyjádřen podmětem.

[165]Toto pasívum se slovesem avoir může fungovat i jako pasívum neosobní (bez vyjádření činitele nebo příčiny děje), např. … le malheureux boucher qui a eu deux vertèbres démises et deux côtes cassées (H, 8-11-62 — ‚Nešťastnému řezníku byly vyšinuty dva obratle a zlomena dvě žebra …‘).[13]

b) Podobnou funkci mají seskupení se slovesy connaître, subir, recevoir aj., např. subir (éprouver) une diminution ‚být zmenšen, zmenšit se‘ (tj. étre diminué), subir une progression ‚zvětšit se, rozmnožit se‘, subir (essuyer) une défaite ‚být poražen‘, recevoir une solution ‚být vyřešen‘, recevoir des soins ‚být ošetřen‘, recevoir un affront ‚být pohaněn‘ … — Jde o konstrukce vyskytující se v různých stylech (máme doklady z novin, z odborné literatury, z beletrie).

c) Též seskupení, u nichž faktivní lexém vystupuje ve formě předložkové vazby dějového substantiva, mají podobné funkce, např.

être (faire) l’objet de qc; être l’objet d’une accusation (être accusé), faire l’objet d’une mesure de suspension (être suspendu), faire l’objet d’un arrangement (être arrangé). Podobně être victime d’une agression (místo être agressé).

Protože v současné francouzštině sloveso normálně nestojí na začátku věty, uplatňují se s výhodou i nominální konstrukce eliptické, v nichž je faktivní lexém vyjádřen dějovým substantivem, slovesné kategorie jsou obsaženy ve větě sousední, např.:

le conducteur de la Taunus vit arriver face à lui un car de touristes, lancé dans la descente. Un brusque coup de volant sur la droite, mais la voiture, déséquilibrée par un dérapage, se précipita dans le précipice (H, 3-10-62).

Un brusque coup de volant tu reprezentuje verbonominální větu Le conducteur donna un brusque coup de volant … Děj donner un brusque coup de volant je jádrem uvedené věty, východisko je vyjádřeno ve větě předcházející (le conducteur …). V jazyce, v němž podmět nemusí být vyjádřen, jako v češtině, je možno tuto situaci řešit i takto: ‚… Prudce strhl volant napravo, ale vozidlo … se zřítilo‘.

Na uvedených příkladech jsem ukázal některé typologické odlišnosti ve funkční perspektivě větné ve francouzštině a v češtině. Osvětluje se tu i jedna z příčin, proč ve francouzštině mají některé tvary nefinitní i různé obraty verbonominální (eventuálně eliptické) větší frekvenci a důležitost než v češtině. Je samozřejmé, že příčiny jejich frekvenční i kvalitativní relevance mohou být i jiné. Významy a funkce některých takových útvarů jsou komplexní.

Např. některé útvary verbonominální vyjadřují zároveň i zvláštní modifikace povahy děje. Srov.: Il se passe plusieurs minutes, pendant lesquelles, jeté à terre, Jean-Claude continue de subir les coups de son agresseur, avant que les témoins indignés se rassemblent et s’interposent (H, 12-10-63). Jean-Claude continue de subir les coups ‚je dále tlučen‘, jde o opis pasíva, ale zároveň plurál les coups naznačuje, že jde o děj distributivní.[14]

Závěr. Sdělné potřeby vysvětlují větší důležitost francouzského pasíva (ve srovnání s jazykem, který se vyznačuje větší volností slovoslednou, jako je např. [166]čeština). Funkční zatížení i frekvenci pasíva ve francouzštině však na druhé straně omezují některé funkce nefinitních slovesných útvarů (infinitivů a participií) a četné slovesné opisy nebo útvary verbonominální a verboadverbilní. To, že některé nefinitní útvary jsou složkami různých opisů, zvyšuje jejich frekvenci ve francouzštině.

Většina útvarů, které zkoumáme, má významy a funkce komplexní, uplatňují se zároveň v oblasti větné perspektivy a v některé oblasti jiné, např. při vyjadřování povahy děje. Některé z nich mají též zvláštní funkce stylistické. Francouzská věta není tedy statická, jak se někdy tvrdívalo.

 

R é s u m é

L’ORDRE DES MOTS ACTUALISANT (LA PERSPECTIVE FONCTIONNELLE DE LA PHRASE) EN FRANÇAIS ET EN TCHÈQUE

La proposition française n’est pas statique. A la tendance qu’il y a dans les langues à réserver pour la fin de la phrase la partie dynamique (le rhème) de l’énoncé correspondent, en français, certaines possibilités transformationnelles.

Le langage utilise divers procédés, notamment la permutation de la conjugation active et de la voix passive. D’autre part, souvent il ne s’agit pas simplement de relation inverse. L’ordre des mots actualisant peut omettre le thème pour concentrer l’attention sur le rhème (omission du complément d’agent et passif impersonnel). Le passif a donc, en français, une importance plus grande qu’en tchèque, où l’ordre des mots est plus libre.

Néanmoins, l’importance et la fréquence du passif participial sont diminuées par certains procédés concurrents. Il s’agit de certaines fonctions de formes nominales (infinitifs, participes etc.).

En plus, différentes périphrases verbales (p. ex., il existe trois types du „passif“ exprimé à l’aide du verbe se voir) et groupements verbonominaux facilitent aussi la reconstruction de la perspective de l’énoncé et de la voix, en assumant, en même temps, d’autres fonctions (étant donné le caractère complexe des unités linguistiques).

Slovo a slovesnost, volume 25 (1964), number 3, pp. 161-166

Previous Igor Němec: K vyjadřování opakovanosti slovesného děje v češtině

Next Lubomír Doležel, Jan Průcha: Kombinatorické vlastnosti soustavy českých grafémů