K rekurzívnímu pravidlu v popisu přirozeného jazyka

Dana Konečná

[Articles]

(pdf)

К рекурсивному правилу в описании естественного языка / A propos de la règle recursive dans la description d’une langue naturelle

1. V pracích lingvistů hlásících se ke generativnímu popisu bylo zatím věnováno málo pozornosti charakteru rekurzívního pravidla v souvislosti s charakterem přirozeného jazyka. Zajímat se o otázku rekurzívního pravidla znamená zajímat se o opakování jistého jevu (např. jednoho typu větného členu nebo jednoho typu klauze, tj. věty jako součásti souvětí) při výstavbě nějakého celku (např. české věty). Problematika nemusí být spojována s generativním popisem, týká se svým obsahem jakéhokoli popisu jazyka, ale jde-li nám o generativní popis, zkoumána být musí.

2.1. Myšlenku, že přirozený jazyk — nástroj přizpůsobený svým nositelům a poznamenaný minulostí — je systém principiálně odlišný od matematických a logických notací, postavil proti myšlence neomezeného rozvíjení (neomezeně dlouhých vět a značně komplikovaných větných struktur) V. H. Yngve.[1] Probral však pouze jeden typ omezení, totiž omezení rozvíjení regresívního. V angličtině, podobně jako v češtině, je jasně preferováno rozvíjení progresívní před rozvíjením regresívním:

[42]Mějme např. českou větu s progresívní strukturou:

(I) Spal, protože v pokoji byla zima, poněvadž neměl uhlí, protože neměl dost smyslu pro praktický život

V    \      V causp                 \                   V causp                              \                                V causp

Věta

(II) Protože poněvadž protože neměl dost smyslu pro praktický život, neměl uhlí, v pokoji byla zima, spal

není česká věta. Regresívní struktura

V                                            /                               V causp                             /                V causp              / V causp

není česká struktura.

2.2. Navíc pak k výkladům Yngveho můžeme dodat, že mají-li jednotlivé klauze z I následovat v stejném pořadí jako v II a má-li opět být kauzální vztah (zkr. caus_p) mezi klauzí první a druhou, druhou a třetí a třetí a čtvrtou, může být užito (necháváme stranou, zda k vyjádření „přesně téhož“ nebo „přibližně téhož“ — viz 5) věty

(III) Neměl dost smyslu pro praktický život, a proto neměl uhlí, a proto v pokoji byla zima, a proto spal

Pro takové řazení klauzí, jako je v II, má čeština k dispozici spojovací prostředky typu a proto, které umožňují vyjádřit to, co je nevyjádřitelné pomocí prostředků typu protože; jinak řečeno, má prostředky k tomu, aby nebyla nutná regresívní struktura. Podobné „prostředky proti regresívním strukturám“ mají i jiné jazyky. Jejich existence spolu s neexistencí prostředků pro vyjádření komplikovaných regresívních struktur ukazuje nerovnoprávnost rozvíjení regresívního a progresívního, tedy důležitý rys přirozeného jazyka.

3.1. Máme tuto nerovnoprávnost chápat tak, že k podstatným rysům přirozeného jazyka patří neomezené rozvíjení progresívní?

3.2. Uvažujme nejprve útvary s opakováním téže lexikální jednotky:

vyjádření s opakováním	bez opakování
a) koordinační Přiběhl pes a pes a pes a pes a pes Přiběhl pes i pes	Přiběhlo pět (několik, mnoho …) psů Přiběhl první i druhý (ten i onen …) pes
b) apoziční               Bydlel v Moskvě v Moskvě	Bydlel v Moskvě v hotelu Moskva
c) determinační               Zemřel nám otec otce otce	Zemřel nám pradědeček

Vyjádření s opakováním jsou příznaková (k tomuto termínu se vrátíme v 4) s ohledem na poměry v slovníku, nedílné součásti jazyka. V slovníku máme různé slovní druhy, také číslovky a zájmena (a), dále slova víceznačná (b) — a konečně: pojmenování jako taková (c); k vyjádření jistých významů ob[43]vykle užíváme (v Mathesiových termínech) usouvztažnění, k vyjádření jiných pojmenování (srov. též zde, s. 1n.).

Tak některá omezení pro rozvíjení plynou ze základního rysu přirozeného jazyka, totiž z faktu, že existuje slovník a gramatika, pojmenování a usouvztažnění. Od notačních systémů se přirozený jazyk liší mimo jiné tím, že někdy přibližně totéž, co lze vyjádřit s využitím gramatických postupů, lze vyjádřit lexikálně. Tato jeho vlastnost nemůže být v souvislosti s progresívním rozvíjením opomíjena.

3.3. Uvažujme dále opakování lexikálních jednotek patřících do stejné sémantické třídy (v terminologii modelu Chomského: jednotek majících společné některé sémantické rysy); nazveme takové jednotky opozity v širším smyslu:

vyjádření s opozity	bez opozit
a) koordinační Byl tam tvůj otec nebo tvá matka nebo tvůj bratr nebo tvá sestra nebo tvůj syn nebo tvá dcera nebo tvůj strýc nebo tvá teta nebo … (až do posledního názvu, který jsme ještě ochotni považovat za název člena rodiny) První, druhý, třetí, čtvrtý, pátý, šestý, sedmý, osmý, devátý, desátý, jedenáctý a dvanáctý cvičenec si kleknou	Byl tam někdo z tvé rodiny První až dvanáctý cvičenec si klekne
b) apoziční * Přišel v pondělí v úterý
c) determinační Vyprávěl o mandli ořechu švestky broskve	Vyprávěl o mandlovitém tvaru pecky švestky, která se urodila na broskvi

Vyjádření vyčíslující (seznamové) je v přirozeném jazyce (majíc přitom své různé funkce) vyjádřením příznakovým už vzhledem k existenci kolektiv, tedy k faktu, který je zase slovníkový. Je příznakové i vzhledem k pevnému zakotvení, které v jazyce mají jiné prostředky konkurující výčtu (viz v 3.2a zájmena a číslovky, zde v 3.3a přistupují spojky); nazývejme takové prostředky lexikálně gramatickými. U těchto prostředků lze pak už mluvit o konkurenci mezi různými typy gramatických prostředků.[2] Ale výčtu (pes a pes a pes — 3.2) konkuruje také plurál, evidentně gramatický prostředek. Tak k některým typům progresívního rozvíjení se vyjadřuje sama gramatika: pes a pes a pes se jeví jako porušení gramatické normy (totiž u cizince jako chyba, u umělce jako záměr atd.).

K nejzřetelnějším omezením rozvíjejících možností patří případy, kdy se poměry v gramatice a poměry v slovníku dostávají do přímého rozporu. Jde o případy, kde to, co svým slovníkovým významem jsou opozita (v širším smyslu: pondělí — úterý), dostává úkol „označit totéž“ (b). (Právě tento evi[44]dentní případ vedl k myšlence spojit otázku rozvíjení progresívního s problematikou slovníku.) Zřetelné jsou i případy, kdy gramatická stránka není sice v přímém rozporu se slovníkovou, ale nicméně v závažném rozporu je (c), kdy slovníková stránka překáží uvedení uvažovaných pojmenování do vztahu, který se vyjadřuje gramaticky.[3]

Konflikty mezi slovníkovou a gramatickou stránkou (b, c) mohou vést ke snížení (eventuálně anulování) srozumitelnosti útvaru. Fakt, že v přirozeném jazyce se lze vyjádřit s větší nebo menší srozumitelností, plyne mimo jiné z koexistence a konkurence vztahů slovníkových a gramatických. Tak aspoň některá omezení progresívního rozvíjení požadovaná s ohledem na srozumitelnost jsou omezeními danými jazykovým systémem.

4. Mohli bychom se zabývat opakováním celých klauzí, opakováním několika klauzí apod. Srozumitelnost ovšem netrpí jenom opakováním, trpí také např. střídáním — a také zde by nás některé typy jasně dovedly ke koexistenci a konkurenci gramatiky a slovníku, jaká je v přirozeném jazyce a jaká v notačních systémech nebývá. Probrali jsme zde jen to, co se nabízí jako první.[4] Přitom bylo užíváno termínu příznakovost vyjádření, zatím bez komentáře. S otázkami rekurze se vždy dostaneme k otázkám stylistickým, ale dále už názory mohou být různé. Shodněme se např. s K. Hausenblasem,[5] že „metodicky základní musí být pro lingvistiku materiál projevů mimo oblast umění“. Jenom raději než o útvarech neuměleckých a uměleckých budeme mluvit o útvarech obvyklých, vzhledem k základní funkci jazyka nepříznakových, takových, kde sdělení je prius — a neobvyklých, vzhledem k základní funkci jazyka příznakových, takových, kde se uplatňují zřetele další, totiž sémantické formy (vypomůžeme si termínem užitým u P. Trosta[6]); v našich případech jde o sémantizaci tohoto typu, kdy gramatické formy k svým vlastním významům přibírají významy obvykle vyjadřované lexikálně. Otázka diferencování oblasti obvyklosti a oblasti příznakovosti má v tradiční lingvistice pevné postavení.

5. Zdá se, že pokud koncepce Chomského nebo jiné koncepce explicitního popisu jistého přirozeného jazyka mají být úplným popisem, nebude možno v nich pominout otázku konfliktů mezi gramatikou a slovníkem a že tato otázka by měla být zkoumána s ohledem na obvyklost vyjádření (aby totiž formy pes a pes a pes a tři psi byly zbaveny rovnoprávnosti). Takové zkoumání není možné jinak než na pozadí široce chápané zaměnitelnosti forem. Lze nesporně tvrdit, že naše dvojice příkladů nejsou jazykově synonymní, nebo že vůbec nevyjadřují totéž, ale přestaneme-li je proto konfrontovat, můžeme patrně k problematice délky a komplikovanosti větné struktury říci dost málo. Pokud věta

(IV) A mi řekl, že B mu řekl, že C mu řekl, …, že Z mu řekl, že lžu

[45]nebude stavěna např. vedle věty

(V) Aleš mi řekl, že se dověděl, že Zdeněk řekl, že lžu

— totiž pokud jako lingvisté nebudeme myslit tak, jak myslíme při korigování, kdy vedle jiného projevujeme také svou znalost jazyka — pak patrně nejenže k úplnému popisu nemůžeme dojít, ale ani k němu nesměřujeme, poněvadž přecházíme fakta v lingvistické práci dávno známá.

6. Závěrem: Je známo, že v generativním popisu je otázka správného tvoření věty jednou ze základních otázek. Její matematický aspekt nás zde nezajímal. Zajímala nás jen její stránka empirická. Co se myslí správným tvořením? Užívání existujících typů usouvztažnění, které při jistém lexikálním obsazení k obvyklé větě vedou, kdežto při jiném nikoli? Nebo takové tvoření, jehož výsledkem je útvar odpovídající zkušenostní představě o větě? (Tato představa málo vyhovuje pro útvar s obsahem a délkou bible, napsaný tak, že začíná velkým písmenem a končí tečkou; a vůbec nevyhovuje pro útvar, který z této myšlené parafráze bible dostaneme tak, že různými změnami v lexikálním obsazení dosáhneme útvaru sémanticky zcela zmateného.) Naznačené dvojí pojetí správného tvoření nelze směšovat. Druhé pojetí klade otázky, jejichž zkoumání bude pracné. První pojetí se ptá po základních usouvztažňujících procesech, klade otázku, kterou naše syntaxe už dávno zodpověděly, aniž se proto ovšem staly úplným popisem jazyka.

 

R É S U M É

On the Recursive Rule in the Description of Natural Language

The sentence by its form and contents corresponding to our experience is neither unrestrictedly long nor has a particularly complicated structure. Some restrictions concerning the possibilities of recursive derivation are a component of our knowledge of a language. If we fail to respect them this leads to the deformation of the sentence. Such deformations are regarded as mistakes in the foreigner, and in literature as deliberate intention etc. In our article we devote attention to some of these restrictions which stem from the coexistence and concurrence of grammar and lexicon, coexistence of such a type as is to be found in natural language and such as does not as a rule occur in mathematical and logical notation systems.

Slovo a slovesnost, volume 29 (1968), number 1, pp. 41-45

Previous Eva Benešová: O sémantickém charakteru českého slovosledu

Next Karel Pala: Náhodné generování českých vět