K literatuře o L. Wittgensteinovi

Karel Horálek

[Discussion]

(pdf)

По поводу литературы о Л. Виттгенштейне / Au sujet des ouvrages concernant L. Wittgenstein

K charakteristickým rysům činnosti Pražského lingvistického kroužku patřila orientace na „světovost“. Pražští strukturalisté sledovali rozvoj světové vědy v rozsahu dotud u nás nebývalém. Byly navázány pracovní i osobní kontakty se západními zeměmi včetně Spojených států amerických a také se Sovětským svazem. Sborníkové svazky Travaux (I, IV, VI, VIII) o tom podávají výmluvné svědectví. Protože byla budována docela specifická vědecká teorie, bylo jak při sledování světové produkce, tak při navazování kontaktu uplatňováno hledisko výběrové. Brzy se také zájmy diferencovaly; obraz kontaktů se světovou vědou vypadá koncem let třicátých a ještě ve větší míře v letech okupace podstatně jinak v lingvistickém strukturalismu než v strukturalismu literárněvědném. Zatím co lingvisté sledují genezi a vývoj i amerického strukturalismu (E. Sapir., L. Bloomfield), v literárněvědných pracích se kontaktový prostor omezuje na evropský kontinent, jen útržkovitě se sledují anglické obdoby k lingvistické orientaci v literární vědě.[1] Za druhé světové války tento slabý informační proud zanikl.

Po druhé světové válce převzal v Československu úlohu hlavního informátora o anglosaské jazykovědě prof. J. Vachek. Soustřeďuje svůj zájem především na fonologii, jež je vůbec jeho hlavní pracovní doménou. V prvním čísle 11. ročníku našeho časopisu (1948) vychází Vachkova informační stať Yaleská škola a strukturalistická fonologie. Čtenář se z ní dovídá, že v Americe byla práce pražské školy nejen sledována, ale že se na ni také navazovalo, i když někdy až příliš kriticky. Vachkovi ovšem nemohlo ujít, že je americká jazykověda i tam, kde se programově začleňuje do světového proudu strukturní jazykovědy, originální a že je ji třeba sledovat. Přišla však léta, kdy se i v referentských informacích vidělo nebezpečí ideologické diverze, a sledování americké lingvistické produkce naráželo u nás i na potíže technického rázu (nedostatek literatury); soustavnější informace mohl získat jen ten, kdo byl s anglosaskou vědou i v osobních kontaktech. V těchto neutěšených dobách stoupl v naší vědě i význam ústní tradice a bylo třeba i osobní obětavosti nejen při získávání informací z přímých pramenů, ale také při jejich distribuci. J. Vachek po této stránce vykonal mnoho velmi užitečné práce a přispěl tak podstatně k tomu, že se v letech uvolnění naše strukturní jazykověda dostala [163]znova rychle do světových vývojových souvislostí. Dnes již s ním sleduje anglosaskou jazykovědnou produkci celá plejáda mladších pracovníků, v oboru fonologie však si zachoval primát téměř monopolní.

Na některých úsecích máme však ještě mnoho dohánět, snad v největší míře to platí o anglosaské produkci z oboru tzv. jazykové analýzy, jež postupně vyrostla z filosofie jazyka logicky orientované (Frege, Russel, Wittgenstein atd.). Že se u nás hodně na tomto úseku zameškalo, pociťuje bolestně každý, kdo se chce, byť i jen zběžně, ve filosofii jazyka orientovat. V časopisech se novější produkce nesledovala a mezery v knihovnách jsou veliké.

V posledních letech se k jazykové problematice dostávají i někteří naši logikové, ale zůstávají zatím převážně jen v okruhu otázek klasické logické sémantiky.[2] Je však zajímavé, že se zejména velmi málo dostalo na Wittgensteina. Zájem logiků by tu ovšem mohla upoutat především Wittgensteinova teorie prvního období, jak ji vyložil ve svém Logicko-filosofickém traktátu (Tractatus logico-philosophicus). Wittgenstein se sám v druhé polovině své činnosti postavil k tomuto dílu kriticky (resp. přímo odmítavě), třebaže měl sám příležitost pozorovat, jak hlubokým vlivem zapůsobilo na logiku i filosofii. Dnes nechybějí odborníci, kteří jsou ochotni hájit Traktát proti Wittgensteinovi druhého období.[3] Některé myšlenky Traktátu se staly trvalou součástí světové vědy. Také teorie jazykové analýzy, jak ji vyložil ve Filosofických zkoumáních, měla velký ohlas a má dnes obdivovatele a následovníky v celém světě.

Odborná literatura o Wittgensteinovi se v posledních letech velmi rozrůstá. Následující poznámky podávají jen stručné předběžné informace o několika významnějších pracích, z nichž některé by si zasloužily podrobnějšího rozboru po stránce filosofické i lingvistické. To ostatně patří do autorova pracovního programu.

Dobrý stručný úvod do wittgensteinovské problematiky podává Justus Hartnack v knize Wittgenstein og den moderne filosofi (Kodaň 1960); je dostupná v něm. překladě Wittgenstein und die moderne Philosophie, Stuttgart 1962 (v kapesní sérii Urban-Bücher, sv. 61). Jsou zde nejdříve stručně uvedena základní data Wittgensteinova pohnutého života (s. 11—18), pak následuje ve dvou oddílech rozbor Traktátu (s. 19—43) a jeho poměr k logickému pozitivismu (s. 44—54), dále rozbor Filosofických zkoumání (s. 55—92) a „dnešní“ jejich situace (tato situace se v šedesátých letech podstatně nezměnila, třebaže poznání Wittgensteinova díla značně pokročilo, informativní hodnota Hartnackovy knížky časem zatím příliš neutrpěla). Hartnack považuje Wittgensteina za jednoho z největších filosofů vůbec.

Souborné pojednání o Wittgensteinově filosofii v obou jejích fázích zařadil do své knihy Hauptströmungen der Gegenwartsphilosophie W. Stegmüller (Stuttgart 1965, Kröners Taschenausgabe, č. 308). Stegmüller je žák Carnapův a tím je určen pozitivní vztah k první fázi Wittgensteinovy filosofie; uvádí však spolehlivě i do fáze druhé.

[164]Ve stejném roce jako Hartnackova práce vyšlo pojednání Wittgenstein’s Tractatus: a Critical Exposition of the Main Lines of Thougt (Oxford 1960, 2. vyd. 1964, nakl. Basil Blackwell), jehož autorem je E. Stenius, profesor filosofie ve finském Abo. Je to důkladná práce, která předpokládá nejen povšechnou znalost Traktátu, ale také sčetlost v logicko-filosolické literatuře. V centru Steniusovy pozornosti je sémantická problematika, kterou ovšem není možno oddělit od problematiky ontologické a obecně filosofické. Podrobně je rozebrána Wittgensteinova teorie větného zobrazování. Rozboru Wittgensteinova Traktátu je věnována také kniha A. Maslowa A Study in Wittgenstein’s Tractatus, Berkeley 1961 (University of California Press).

Problematikou Traktátu se obírají také další dvě monografie, které vyšly r. 1964. První z nich je doktorská disertace dánského filosofa D. Favrholta a má název An Interpretation and Critique of Wittgenstein’s Tractatus.[4] Jde o poctivou práci, jejíž kritické části jsou zaměřeny hlavně na rozpory mezi Wittgensteinovým objektivismem na straně jedné (v teorii pravdy) a solipsismem na straně druhé (v lingvistickém aspektu).

K první fázi Wittgensteinova filosofického myšlení (tj. v podstatě k Traktátu) se vztahuje také kniha oxfordského filosofa J. Griffina Wittgenstein’s Logical Atomism (Oxford 1964, série Oxford Classical and Philosophical Monographs, pak mimo sérii 1965). Hlavní pozornost je zde soustředěna na problematiku vztahů mezi větou a vyjadřovanou realitou. V závěru knihy Griffin naznačuje, že mezi oběma fázemi Wittgensteinovy filosofie je více spojitostí, než se obyčejně připouští.

G. Pitcher, profesor university v Princetonu, rozebírá v knize The Philosophy of Wittgenstein (Engelwood Cliffs 1964, naklad. Prentice-Hall) obě hlavní Wittgensteinova díla, zhruba v rovné míře podle rozsahu, nikoli však podle myšlenkové aktuálnosti — dnes bezpochyby větší u Filosofických úvah. Pitcher se snaží Wittgensteinovi především porozumět, ale všestranným úvodem do wittgensteinovské problematiky jeho kniha přece jen není. V části věnované Filosofickým zkoumáním je např. poměrně málo místa věnováno Wittgensteinově teorii jazyka jako hry. Zde (a také na jiných místech) informuje o Wittgensteinovi lépe W. Stegmüller.

Do řad významných znalců a komentátorů Wittgensteinovy filosofie jazyka se nověji zařadil italský badatel T. de Mauro pojednáním Ludwig Wittgenstein, his Place in the Development of Semantics (Dordrecht 1967, Foundations of Language, supplementary serie, vol. 3). De Mauro soustřeďuje svůj zájem hlavně na sémantiku, v tomto oboru si zajistil mezinárodní pověst knihou Introduzione alla semantica (Bari 1965, 2. vyd. 1966). Pro jeho pojetí je příznačný kritický postoj k saussurovské koncepci mimojazykové reality jako amorfní „látky“ v poměru k významovému (obsahovému) plánu jazyka. Přitom ukazuje na zajímavé souvislosti mezi de Saussurem, Crocem a Wittgensteinem prvního období. Po této stránce navazuje na práci L. Prieta Principes de noologie (The Hague 1966, Mouton). Centrální postavení sémantické problematiky v jazykovědě zdůraznil de Mauro v referátu na vídeňské fonologické konferenci 1966. Ve Wittgensteinových Filosofických zkoumáních vidí italský badatel počátky nové éry ve vývoji vědecké sémantiky (kapitola VII: The „Philosophical Investigations“ and the Rise of a new Semantics, s. 43—57). De Maurova práce je zajímavá a poučná i svými informacemi o italských pracích, které jsou u nás dosud málo známy (informace o nich je nám dlužna naše romanistika) a zasloužily by si podrobnějšího zpracování. Mám na mysli zvláště práce, jako je Belardiho úvod do fonologie (Elementi di fonologia generale, Roma 1959) nebo Devotův náčrt dějin jazykovědy (I fondamenti della storia linguistica, Florencie 1951; [165]srov. k tomu T. Bolelli, Per una storia della ricerca linguistica, Napoli 1965). V soupisu literatury chybí ještě u de Maura kniha G. C. Lepschyho La linguistica strutturale, jež vyšla v Turině 1966 a rok nato francouzsky (naklad. Payotovo v Paříži); r. 1968 vyšel také překlad německý. Italský strukturalismus je třeba brát na vědomí; s jeho počátky měla pražská škola před válkou čilé styky.

Teprve v posledních letech začínají poutat pozornost odborníků Wittgensteinovy příspěvky k estetice, psychologii a náboženství. Podkladem jsou tu zápisy Wittgensteinových žáků; byly vydány C. Barrestem 1966 (Oxford, naklad. Blackwell), něm. překlad vyšel 1968 (Göttingen, Vandenhock a Ruprecht). — V nakladatelství Suhrkamp, jež vydává Wittgensteinovy spisy a přispělo k popularizaci Traktátu laciným kapesním vydáním (Edition Suhrkamp, sv. 12), vydalo v této sérii také cyklus z angličtiny přeložených studií Über Ludwig Wittgenstein (sv. 252), jehož hodnotu zvyšuje bohatá část bibliografická. — Tato publikace navazuje volně na dodatkový sešit Spisů (Schriften, Beiheft, Frankfurt 1960), který obsahuje několik historických a hodnotících studií, překlad Russellovy předmluvy k Traktátu a náčrt k životopisu od G. H. von Wrighta (s. 82—99).

S Wittgensteinovým působením v Anglii (přednášel v l. 1930—39 v Cambridgi, za války universitu opustil, po válce přednášel ještě dva roky, 1947 odešel osmapadesátiletý do výslužby) bývá spojován vznik anglické filosofie, která se zabývá analýzou běžného jazyka („ordinary language philosophy“). To se však v plné míře může vztahovat pouze na cambridskou skupinu Wittgensteinových žáků (Wisdom, Malcolm, Waismann aj.), zatímco oxfordská větev filosofické analýzy jazyka roste z tradic domácích, anglických; reaguje přímo na Russella a hlásí se k G. E. Moorovi.[5] První významný projev tohoto domácího směru je pojednání G. Rylea Systematically misleading Expression (1931), založené na kritice Russellovy stati On Denoting.[6] Ryle se později zabýval hlavně filosofickou problematikou vědomí (The Concept of Mind, Londýn 1949). Své názory na „ordinary language“ podal ve stejnojmenné stati, jež vyšla v časopise The Philosophical Review 1953.[7] Jiný čelný představitel oxfordské skupiny je J. L. Austin (hlavní dílo How to Do Things with Words, Cambridge, Mass. 1962).

Dva svazky příspěvků k filosofické analýze jazyka vyšly pod názvem Logic and Language (Oxford 1951, 1953, red. Antony Flew, profesor university v Aberdeenu). Vedle nových příspěvků byly zde přetištěny některé práce starší, např. Moorovo pojednání Is Existence a Predicate? (původně v Proceedings of the Aristotelian Society, 1936), stať J. L. Austina Other Minds (tamtéž, 1946) aj. Zajímavý příspěvek k analýze politických textů otiskla v druhém svazku M. Macdonaldová, profesorka londýnské university (The Language of Political Theory, s. 167—186). Flew uspořádal také výbor z příspěvků k filosofické analýze jazyka z let 1945—1955 pod názvem Essays on Conceptual Analysis (London—Melbourne—Toronto 1956, 4. vyd. 1966, naklad. Macmillan). Převládají zde příspěvky méně známých autorů, hlavní výjimkou je stať P. F. Strawsona On Referring (s. 21—52, pův. v revue Mind, 1950).[8] K Wittgensteinovi se vztahuje příspěvek E. Daitze The Picture Theory of Meaning [166](s. 53—74, pův. v Proceedings of Aristot. Society, 1950—51). Flew napsal i k tomuto výboru jen úvod (Philosophy and Language, s. 1—20).

Na závěr sluší připomenout, že se o Strawsonovy myšlenky opírá stať Fr. Daneše Znovu k problematice „označování“ a „vyjadřování“ (SaS 28, 1967, 306—310). Je to reakce na stať M. Mlezivy (tamtéž, s. 46—52). Zde se mimo jiné upozorňuje na zajímavé souvislosti s některými myšlenkami anglických analytiků u našich strukturalistů (hlavně u V. Mathesia).

Slovo a slovesnost, volume 30 (1969), number 2, pp. 162-166

Previous František Daneš: Vachkova kniha o fonologickém systému současné češtiny

Next František Kopečný: K novému Lamprechtovu pohledu na vývoj českého systému hláskového