O jazykových kontaktech

Štefan Peciar

[Articles]

(pdf)

О языковых контактах / Sur les contactes linguistiques

Současná světová jazykověda věnuje stále více pozornosti problematice jazykových kontaktů. Svědčí o tom četné práce sovětských i západních jazykovědců z posledních dvou desetiletí, např. monografie i časopisecké studie akad. I. K. Belodeda, J. D. Dešerijeva, M. M. Michajlova aj., v západních zemích řada prací U. Weinreicha, E. Haugena, A. Martineta aj. Problémy jazykových kontaktů byly součástí programu čtyř posledních mezinárodních lingvistických kongresů, VIII. v Oslu, IX. v Cambridgi, X. v Bukurešti a XI. v Bologni. Otázkám jazykových kontaktů je věnován objemný 6. svazek sovětské edice Novoje v lingvistike z r. 1972, uveřejňující v ruském překladu významné studie řady zahraničních autorů o problémech jazykových kontaktů, bilingvismu, jazykové interference a konvergence (s úvodní statí a komentářem V. J. Rozencvejga). Nakladatelství AV SSSR Nauka vydalo r. 1972 pod názvem Problemy dvujazyčija i mnogojazyčija sborník materiálů z konference konané v r. 1969 v Ašchabadu za účasti sovětských jazykovědců, pedagogů, sociologů, filosofů, etnografů a jiných vědců.[1] Teoretická práce o problémech jazykových kontaktů se v současnosti rozvíjí na četných pracovištích sovětských i na Západě.

Stoupající zájem světové jazykovědy, sociologie a psychologie o problémy jazykových kontaktů souvisí s prohlubující se mezinárodní spoluprací v oblasti vědy a kultury, s rozvojem mezinárodního obchodu, turistiky a sportovních styků, při nichž se dostává do přímého kontaktu stále větší počet příslušníků různých národů, mluvících různými jazyky. Mocným popudem byl vznik a rozvoj nových spisovných jazyků v Sovětském svazu a později u bývalých koloniálních národů v Africe a Asii. Příslušníci malých a středních národů pociťují stále více potřebu ovládat vedle svého jazyka mateřského i některý jazyk světový. Při prohlubování a rozvíjení mezinárodní spolupráce v Sovětském svazu a ve vzrůstajícím rozsahu i v jiných socialistických zemích se ruština stala jazykem mezinárodního styku. Všechny tyto momenty stimulují rozvoj bilingvismu i teoretického studia jazykových kontaktů.

Na rozdíl od naznačeného světového trendu jsou v ČSSR otázky jazykových kontaktů v plánech jazykovědných pracovišť i v individuálních plánech našich jazykovědců — když nebereme v úvahu rusistiku — dosud na posledním místě anebo se tam vůbec neobjevují. Příčiny tohoto stavu, objektivní i subjektivní, jsou nám známé. Rozhodující objektivní příčinou, která dosud působí, je to, že se síly a prostředky našich jazykovědných pracovišť v padesátých a šedesátých letech v souladu s potřebami budující se socialistické společnosti soustředily převážně na práce souvisící s vědeckým popisem, kodifikací a standardizací současných národních spisovných jazyků ve všech jazykových rovinách. Těmito pracemi, jakož i tvorbou velkých překladových slovníků, zejména rusko-českého, rusko-slovenského a slovensko-ruského a konečně konfrontačními studiemi, jichž v posledních letech přibývá, utvářejí se ovšem základní podmínky pro teoretické studium jazykových kontaktů.

Na rozvoj teoretického jazykovědného myšlení na Slovensku negativně působí okolnost, že se na jazykovědných pracovištích nikde profesionálně nepěstuje obecná jazykověda a že tato teoretická disciplína není přiměřeně zařaděná do vysokoškolských studijních plánů. Pro teoretický výzkum problémů jazykových kontaktů nebyla příznivá ani orientace mnohých našich jazykovědců na některé metodické postupy západní jazykovědy (např. na tzv. generativní gramatiku). A konečně jako subjektivní faktor silně retardačně působila celková politická atmosféra šedesátých [165]let v ČSSR, vyvolaná nedořešenými problémy vztahů mezi českým a slovenským národem. V slovenské jazykovědě se tato nezdravá atmosféra projevila mimo jiné záměrným vyhýbáním se problematice jazykových kontaktů. Otázky vztahů slovenštiny a češtiny v současnosti se staly v polovici šedesátých let v slovakistice takřka tabu. Tento nežádoucí stav se začal cílevědomě překonávat až v r. 1970.

Přes uvedené nepříznivé okolnosti zabývali se jednotliví čeští a slovenští jazykovědci problémy jazykových kontaktů aspoň příležitostně. Podnětná je např. úvaha J. Moravce K otázkám jazykových vztahů na základě bilingvismu, obsahující bohatou bibliografii (SaS 21, 1960, 161—171). Mezinárodní ohlas měla přednáška akad. B. Havránka o problematice míšení jazyků r. 1964 v Záhřebu a Zadru. O témž tématu přednášel autor r. 1965 v Götinkách, v Bonnu a v Heidelberku. Jeho přednáška vyšla v zrevidovaném německém znění Zur Problematik der Sprachmischung v TLP 2 (Prague, 1966, 81—95) a v ruském znění ve sborníku Novoje v lingvistike (vyp. VI. Jazykovyje kontakty. Moskva 1972, 74—111). Zvláštní pozornosti si zaslouží Havránkova starší teze, že při jazykovém kontaktu aktivnější úlohu má přijímací jazyk, jeho struktura. B. Havránek přispěl i k osvětlení vývoje česko-německých jazykových vztahů (v sb. Deutsch-tschechische Beziehungen im Bereich der Sprache und Kultur I, Berlin 1965, 15n.). Ze slovenských jazykovědců se zabýval V. Blanár vlivem bulharštiny na jazyk Slováků a Čechů v Bulharsku (JS SAVU 5, 1951, 97 až 122; Slavia 22, 1953, 195—205), P. Ondrus věnoval několik příspěvků otázce jazykového míšení, E. Pauliny uvažoval o kulturně historických podmínkách a společenských funkcích bilingvismu v dějinách spisovné slovenštiny (sb. Československé přednášky pro IV. mezinárodní sjezd slavistů v Moskvě, Praha 1958, 33—46 a Sbornik otvetov na voprosy po jazykoznaniju, Moskva 1958, 21—23). V. Schwanzer publikoval několik příspěvků a přednášel o otázkách jazykových kontaktů i na mezinárodním fóru.

Pro osvětlení konkrétních problémů při kontaktech češtiny a slovenštiny měly značný význam dvě celostátní konference: konference o problémech marxistické jazykovědy v prosinci 1960 v Liblicích (materiály z ní vyšly ve sb. Problémy marxistické jazykovědy Praha 1962, 452 s.) a konference o vývojových tendencích současné spisovné slovenštiny a o problémech jazykové kultury v dubnu 1962 v Bratislavě (materiály z ní vyšly ve sb. Jazykovedné štúdie VII. Spisovný jazyk, Bratislava 1963, 247 s.). Na konferenci v Liblicích se čs. jazykovědci v spolupráci s filozofy a psychology pokusili osvětlit základní teoretické a metodologické otázky marxistické jazykovědy, zejména vztah jazyka a myšlení a vztah vývoje jazyka a vývoje společnosti, a v tomto rámci se zabývali i problémy kontaktů dvou blízce příbuzných jazyků, češtiny a slovenštiny, jejichž příslušníci žijí ve společném socialistickém státě. Oba základní referáty, Běličův a Peciarův, věnované otázkám vztahů češtiny a slovenštiny, i diskuse k nim vycházely z teorie spisovného jazyka, jak ji vypracovala pražská lingvistická škola a přihlížely k vývoji a problémům našich spisovných jazyků v období trvání československého státu. Základní ideou obou referátů i diskusních příspěvků byla teze, že se v období budování socialismu oba naše národní jazyky všestranně rozvíjejí, přičemž jejich rychlý rozvoj vede k postupnému sbližování slovenštiny a češtiny, neboť společné vývojové rysy převažují v nich nad tendencemi divergentními. Tento trend se projevuje zvláště ve vývoji slovní zásoby, především v oblasti odborné terminologie. Konstatovalo se, že spisovná slovenština, jakožto jazyk s kratší spisovnou tradicí a v nedávné minulosti s omezenými společenskými funkcemi, se vyvíjí rychleji než spisovná čeština. Na základě těchto tezí referenti i někteří diskutující kritizovali slovenský jazykový purismus, jehož praxe se projevovala škodlivými zásahy do vývoje slovní zásoby spisovné slovenštiny. V závěru konference se formulovaly dva základní úkoly slovakistiky a bohemistiky v oblasti vztahů mezi češtinou a slovenštinou: 1. V jazykovědné teorii i v jazykové praxi je třeba vy[166]bojovat boj proti zbytkům purismu na Slovensku a proti opomíjení zřetele k slovenštině v českých zemích. 2. Je třeba napomáhat vývoji ve směru sbližování obou našich národů a jejich jazyků. (Srov. cit. sb. Problémy marxistické jazykovědy, s. 437.) Z konkrétních opatření, která se na zabezpečení těchto úkolů navrhovala, realizovala se dvě: V r. 1962 se v Bratislavě konala celostátní konference o vývojových tendencích současné spisovné slovenštiny a o problémech jazykové kultury na Slovensku a na začátku r. 1962 se časopis Slovenské odborné názvoslovie změnil na celostátní orgán s názvem Československý terminologický časopis. Tento časopis vycházel 5 roků a r. 1967 ho nahradil časopis Kultúra slova.

Jednání na bratislavské konferenci, na níž se řešil celý komplex teoretických i praktických problémů jazykové kultury v rozvinuté socialistické společnosti, neslo se v podstatě ve stejném duchu jako konference liblická. Rozvíjely se teze pražské lingvistické školy o jazykové kultuře a pokračovalo se v kritice jazykového purismu. V základních referátech, v diskusi i v závěrech konference se vycházelo z teze o sbližování slovenštiny a češtiny. Závěrečné teze o perspektivách vývoje spisovné slovenštiny obsahují např. tyto formulace: „Priamy kontakt oboch našich jazykov, siahajúci hlboko do minulosti, vystupňoval sa v období budovania socializmu a bude sa naďalej stupňovať … Ustavičný priamy styk českého a slovenského jazyka vedie k ich vzájomnému ovplyvňovaniu, ktorého možnosti sa zvyšujú veľkou blízkosťou oboch jazykov. Vzájomný vplyv spisovnej slovenčiny a češtiny sa prejavuje vo všetkých oblastiach jazyka, ale predovšetkým a najprenikavejšie v slovnej zásobe … V súčasnom období zbližuje sa slovná zásoba češtiny a slovenčiny nielen vzájomným preberaním termínov, ale hlavne spoločným tvorením nových pomenovaní podľa rovnakých slovotvorných a pomenovacích modelov. Táto tendencia sa bude naďalej stupňovať …“

Společným nedostatkem teoretických úvah na obou zmíněných konferencích bylo to, že nebyly dostatečně podloženy výsledky konfrontačního výzkumu češtiny a slovenštiny; pouze se zdůrazňovala potřeba takového výzkumu. Tento nedostatek oslaboval přesvědčivost základních tezí, takže mohly vznikat a vskutku také vznikaly pochybnosti o jejich správnosti; později jim byl vytýkán voluntarismus. Přesvědčivost základní teoretické teze o sbližování našich národních jazyků v podmínkách socialistické společnosti oslabovaly i některé nenáležité formulace i některé nevhodně volené příklady, uváděné na ilustraci. Z toho, že se uváděly jen příklady ze slovenštiny, vznikal na slovenské straně dojem, že jde o jednostranné násilné přibližování slovenštiny k češtině. Tento dojem podporovaly i reminiscence na asimilační snahy buržoazní ČSR.

Polemické a kritické stanovisko k základním tezím liblické a bratislavské konference zaujala konference o kultuře spisovné slovenštiny konaná v srpnu 1966 ve Smolenicích. (Materiály z této konference vyšly ve sborníku Kultúra spisovnej slovenčiny, Vydavateľstvo SAV, Bratislava 1967, 296 s.) V základních referátech i v závěrečném dokumentu z této konference — v Tézách o slovenčine, se sice navazovalo na výsledky předcházejících konferencí a výzkumů, ale zvláště se zdůrazňoval požadavek vývoje spisovné slovenštiny podle jejích vnitřních zákonitostí a z tohoto stanoviska byla ostře kritizována teze o sbližování slovenštiny a češtiny. V jednom ze základních referátů se tato teze prohlásila za nemarxistickou, přičemž se autor odvolával na sovětského filozofa K. Ch. Chanazarova, který v práci Sbliženije nacij i nacional’nyje jazyki v SSSR (Taškent 1963) prý konstatoval, že V. I. Lenin, třebaže často uvažoval o sbližování národů (jejich ekonomiky a kultury), nikdy nemluvil o sbližování jazyků (cit. sb., s. 41). V tomto tvrzení však autor zaměnil termín splývání (rus. slijanije) termínem sbližování (rus. sbliženije) a tím podstatně zkreslil stanovisko zmíněného sovětského filozofa v rozporu se zaměřením celé jeho práce. Vždyť Chanazarov píše doslova toto: „Socialismus bojuje ne za rozvoj jazyků vůbec, ale za takový rozvoj, při kterém by se jazyky postupně sbližovaly a sloužily věci dobrovol[167]ného sbližování a splývání národů“ (o. c., s. 61). Chanazarov ovšem polemizuje se Stalinovým názorem o budoucím splýváním národních jazyků a konstatuje, že Leninovy úvahy o budoucnosti jazyků svědčí o jeho geniální předvídavosti, výjimečné obezřetnosti a taktičnosti … „Lenin nejednou zdůrazňoval historickou nezbytnost sbližování a později splývání národů, ale ani jednou nemluvil o ‚splývání (rus. slijanii) národních jazyků‘, neboť si všestranně uvědomoval hluboké rozdíly existující mezi zákony vývoje společnosti a zákony vývoje jazyka“ (o. c., s. 11).

Teze o sbližování jazyků v podmínkách socialistické společnosti není tedy v rozporu s učením klasiků marxismu-leninismu, jak se tvrdilo na zmíněné smolenické konferenci, ale naopak: je v úplném souladu se zásadami marxismu-leninismu a je součástí teorie a praxe soužití socialistických národů, ověřené zkušenostmi v SSSR i v jiných socialistických zemích a potvrzené dokumenty ze sjezdů KSSS i z mezinárodních porad komunistických stran. Sporná je pouze teze o splývání jazyků.

Jestliže se liblické konferenci dá vytýkat, že položila jednostranně důraz na sbližování jazyků, upadlo se na smolenické konferenci do druhé jednostrannosti: popírala se reálnost integrace jazyků. Ze zkušeností v SSSR víme, že se ve vývoji socialistických národů a jejich jazyků uplatňují dvě paralelní, dialekticky spjaté tendence: všestranný rozvoj národních kultur a národních jazyků a jejich postupné sbližování. Dějiny mnohých jazyků i naše národní jazyky poskytují mnoho příkladů na vzájemné ovlivňování a na interferenci rozličných prvků ve všech jazykových rovinách. Čím intenzívnější jsou hospodářské a kulturní styky mezi národy, čím všestrannější je spolupráce příslušníků dvou nebo více národů, tím více se jejich jazyky ovlivňují, tím častěji jsou v nich vlivy interference. Ve zvýšené míře to platí o blízce příbuzných jazycích, jako je slovenština a čeština. Tato zkušenost z dějin jazyků, které jsou v kontaktu, potvrzuje známou tezi marxistické jazykovědy o vztahu vývoje jazyka a života společnosti. Jazyk, který je nejdůležitějším nástrojem rozvoje společnosti, musí se při plnění této své funkce neustále přizpůsobovat jejím potřebám. Jednou z potřeb rozvinuté socialistické společnosti je aktivní účast všech jejích členů na společném díle. Základním předpokladem úspěšného zvládnutí celospolečenských úkolů je vzájemné dorozumění lidí bez ohledu na jejich národní a jazykovou příslušnost. Toho lze dosáhnout trojím způsobem:

a) u blízce příbuzných jazyků, jako je např. čeština a slovenština, si příslušníci dvou nebo více národů navzájem rozumějí, i když každý používá svůj jazyk mateřský;

b) příslušníci různých národů používají k vzájemnému dorozumění některý mezinárodní jazyk (např. ruštinu v SSSR) a

c) příslušníci jednoho národa si vedle svého mateřského jazyka osvojí jazyk jiného národa, obyčejně jazyk většiny obyvatelstva daného prostředí (města, kraje, republiky).

Ve všech třech případech vzniká kontakt dvou nebo více jazyků. Jeho předpokladem je aktivní nebo pasívní bilingvismus, tj. schopnost aspoň jisté části příslušníků různých národů dorozumět se dvěma jazyky: svým mateřským a ještě některým jiným. Je zřejmé, že jazyková politika socialistického státu podporuje všechno, co napomáhá rychlému vzájemnému dorozumívání všech jeho příslušníků, a zavrhuje všechno, co dosažení tohoto cíle ztěžuje nebo znemožňuje. Jedním ze závěrů zmíněné sovětské konference z r. 1969 v Ašchabadu je požadavek vytvářet příznivé podmínky pro rozvoj aktivního bilingvismu. Účastníci této konference odmítli zavrhování bilingvismu jako jevu, který podle některých jazykovědců působí na kulturu řeči jen negativně.[2] Bylo zdůrazněno opačné mínění, že „znalost druhého jazyka má pozi[168]tivní vliv na rozvoj a zdokonalování norem jazyka mateřského“ (cit. sb., s. 190). Rozlišila se interference jevů typologicky odlišných a interference jevů typologicky příbuzných v strukturách dvou jazyků (ib., s. 9).

I když není možné mechanicky aplikovat zkušenosti z jednoho státu na poměry v jiném státě s odlišnou jazykovou situací, sotva se dá akceptovat odmítavé stanovisko k bilingvismu, které někteří naši jazykovědci dosud zastávají.

Z hlediska leninské národnostní politiky, v níž se zdůrazňuje zásada rovnoprávnosti a dobrovolnosti v užívání jazyka, nebyl správný návrh na vydání zákona o slovenštině, v kterém se proklamovalo „používanie slovenčiny ako základnej úradnej reči“ za „záväzné vo všetkých úsekoch verejného života na Slovensku“ (druhý odst. § 2 cit. návrhu zákona, v. Kultúra slova 2, 1968, s. 228). Problémy, které vznikají při jazykovém kontaktu slovenského a maďarského obyvatelstva na jižním Slovensku, by se takovým zákonem nevyřešily. Vyřeší se postupně, až jednotlivé společenské vrstvy obyvatelstva maďarské národnosti pocítí potřebu osvojit si vedle své mateřštiny nejprve pasívně a časem i aktivně jazyk většiny v SSR, tj. slovenštinu. Při tomto procesu se však nesmějí porušit zásady dobrovolnosti.

Konečně je třeba ještě jednou zdůraznit, že postupné sbližování jazyků socialistických národů nesmíme chápat jako izolovaný jev. Izolované chápání tohoto jevu úplně mění jeho podstatu. Mění ho v jazykovou asimilaci, nechvalně známou z buržoazních států. Izolované chápání procesu sbližování jazyků vedlo k některým nesprávným postupům, k násilnému zasahování do vývoje spisovné slovenštiny. Na české straně se při koordinaci odborné terminologie vyskytly případy, že byl kladen požadavek přijmout český termín v slovenštině i tam, kde je už vžitý termín jiný. Obranný reflex na straně slovenské vedl zase k recidivám purismu a k zavrhování mnohých běžně používaných výrazů pro jejich domnělý nebo skutečný původ (např. místo riadiť se doporučuje jen viesť, místo chovať sa pouze správať sa, místo považovať jen pokladať, nepřipouští se krb, ale pouze kozub, zavrhují se výrazy sústruh, sústružiť, sústruhovať, sústružník a vyžaduje se užívat pouze slov točovka, točiť, točovkovať, tokár aj.).

Tendenci k sbližování jazyků je třeba vidět a zkoumat v dialektické souvislosti se základním a stálým rysem vývoje každého jazyka, vývoje podle vnitřních zákonitostí toho kterého jazyka. Tento rys se nejvýrazněji projevuje právě v obdobích prudkého rozvoje, jaký národní jazyky zaznamenávají v socialistickém společenském zřízení.

V závěru našich úvah formulujeme základní úkoly slovakistiky a bohemistiky v oblasti jazykových kontaktů. Teoretické studium jazykových kontaktů, bilingvismu a jazykové interference je třeba pokládat za důležitý úkol při rozvíjení současné jazykovědné teorie a metodologie. Je třeba zintenzívnit konfrontační výzkum češtiny a slovenštiny ve všech jazykových rovinách a zaměřit se při něm na sledování společných, resp. paralelních i odlišných rysů v obou spisovných jazycích. Za naléhavý úkol je třeba pokládat vypracování marxistické teorie spisovného jazyka, která by plně respektovala jazykovou situaci u nás i potřeby spisovných jazyků v rozvinuté socialistické společnosti. Prvou etapou tohoto úkolu by měla být celostátní konference slovakistů a bohemistů o teoretických problémech spisovných jazyků a jazykové kultury. V kodifikaci spisovných jazyků a v jazykové praxi je třeba překonat sklon k recidivám purismu. V oblasti jazykové kultury je stálým úkolem jazykovědců upozorňovat veřejnost na neústrojné prvky, které pronikají do spisovného jazyka z projevů nespisovných. V pedagogické praxi je potřebné věnovat přiměřený počet hodin na osvojení si základních poznatků o češtině na školách slovenských a o slovenštině na školách českých. V publicistice by jazykovědci měli osvětlovat pozitivní jevy z československých jazykových kontaktů, reagovat na nesprávné, zastaralé a nacionalisticky zabarvené názory a uvádět je na pravou míru.

[169]Red. poznámka: Autor přednesl tento příspěvek v slovenském znění jako jeden z referátů na semináři o marxistické jazykovědě 17. května 1973 v Praze a v tomto znění byl uveřejněn v SR 38, 1973, 256—264. — Zprávu o semináři viz v SaS 34, 1973, 339—340, úvodní referát K. Horálka tamtéž, s. 288—297.

 

R É S U M É

О языковых контактах

Современное языкознание, советское и зарубежное, уделяет все большее внимание проблемам языковых контактов и языковой интерференции. Это связано с интенсификацией международных экономических, культурных и торговых связей и с углублением международного сотрудничества. Некоторые чешские и словацкие лингвисты также публиковали статьи о проблематике языковых контактов, но в целом чехословацкая лингвистика в последнее десятилетие по многим причинам в этом отношении отставала. Некоторое оживление наступило только в последние годы.

Чехословацкие лингвисты пытались решить некоторые проблемы контактов двух близкородственных славянских языков, чешского и словацкого, носители которых живут в одном социалистическом государстве, на двух общегосударственных конференциях: на конференции о проблемах марксистского языкознания в Либлицах в 1960 г. (сб. Problémy marxistické jazykovědy, Praha 1962) и на конференции о тенденциях развития современного словацкого литературного языка и о проблемах культуры речи в Братиславе в 1962 г. (сб. Jazykovedné štúdie VII. Spisovný jazyk. Bratislava 1963). Теоретическим отправным пунктом на обеих конференциях была теория литературного языка и культуры речи, разработанная Пражской школой. В качестве основной идеи в вопросе контактов чешского и словацкого языков выступал тезис о всестороннем развитии обоих языков в период построения социализма и их постепенном сближении при преобладании общих черт в их развитии над дивергентными тенденциями. Это развитие ярче всего проявляется в словарном составе, прежде всего — в терминологии. С этих позиций подвергался критике словацкий языковой пуризм. Были сформулированы две основные задачи словацкого и чешского языкознания в вопросе соотношений чешского и словацкого языков: 1. В области языковой теории и практики завершить борьбу против остатков пуризма в Словакии и против игнорирования учета словацкого языка в Чехии. 2. Способствовать развитию в направлении сближения обоих народов и их языков.

Критическую и полемическую позицию по отношению к тезисам и заключениям либлицкой и братиславской конференций заняла конференция о культуре словацкого литературного языка в Смоленицах в 1966 г. (сб. Kultúra spisovnej slovenčiny, Bratislava 1967). В докладах и дискуссии была подчеркнута важность учета внутренних закономерностей словацкого языка и с этой точки зрения был подвергнут острой критике тезис о сближении словацкого и чешского языков.

Автор далее указывает на односторонность и недостатки теоретических исходных положений всех трех упомянутых конференций. Автор обращает внимание на две параллельные, диалектически связанные тенденции, которые находят свое применение в развитии социалистических наций и их языков: всестороннoе развитие национальных культур и национальных языков и их постепенное сближение. Автор ссылается, кроме всего прочего, также и на результаты конференции советских ученых о проблемах [170]билингвизма, состоявшейся в Ашхабаде в 1969 г. Материалы этой конференции опубликованы в сборнике «Проблемы двуязычия и многоязычия» (Изд. АН СССР Наука, 1972).

В заключении автор формулирует задачи, стоящие перед словацким и чешским языкознаниями и изучением проблем языковых контактов. Кроме прочего он требует 1. интенсифицировать сопоставительное исследование чешского и словацкого языков на всех уровнях языка и 2. разработать марксистскую теорию литературного языка, исходящую из современного состояния и потребностей литературного языка в развитом социалистическом обществе. При кодификации литературных языков нужно преодолеть рецидивы пуризма.

Slovo a slovesnost, volume 35 (1974), number 3, pp. 164-170

Previous Antonín Dolejší: Za tvůrčí rozvoj marxistické jazykovědy v Československu

Next Viera Budovičová: Spisovné jazyky v kontakte (Sociolingvistický pohľad na dnešný vzťah slovenčiny a češtiny)