Současný stav a vývojové perspektivy kodifikace spisovné češtiny

Jiří Kraus, Jaroslav Kuchař, Alexandr Stich, František Štícha

[Discussion]

(pdf)

Современное состояние и перспективы кодификации литературного чешского языка / L’état actuel et les perspectives du développement de la codification du tchèque littéraire

Stav a vývoj kodifikace jako vědecké činnosti směřující k postižení a zachycení spisovné normy je dialektickou jednotou objektivního (tj. celonárodně platných vlastností jazyka a jejich řečových realizací) a subjektivního (tj. vědecké poznávací činnosti), to znamená, že se řídí jak zákonitostmi objektivně existujících jazykových norem samých, tak i stupněm a možnostmi jejich lingvistického poznání.

Každý popis současného spisovného jazyka, jednotlivých jeho rovin nebo i jen jejich dílčích částí, pracuje-li s reálnými jazykovými jednotkami a strukturami, dotýká se tak či onak spisovných norem a může být a bývá nazírán, ať už přímo nebo nepřímo, také jako jistá jejich kodifikace. Vždyť to, co se jeví z hlediska deskripce jako zákonitosti, pravidelnosti, tendence (a popř. výjimky z nich), reflektuje se z hlediska preskripce jako zásady, pravidla a doporučení.

Mezi mnoha aspekty vztahu mezi normou a kodifikací se však silně uplatňuje i odlišnost jejich rozsahu. Předmětem kodifikace totiž zdaleka nebývá všechno, co je zahrnuto v normě, ale pouze jevy některé, přičemž okruh těchto jevů je v různých obdobích vývoje vědeckého poznání jazyka (a současně také celospolečenského zájmu o jednotlivé sféry jazykové komunikace) značně proměnlivý. Nemáme tu přitom na mysli jen závažné omezení kodifikace na normu spisovných jazykových útvarů, ani skutečnost, že prakticky by nebylo možné a ani účelné, aby kodifikační příručky obsáhly všechny jevy obsažené v jazyce. V této souvislosti nás zajímá i to, které jazykové jevy a roviny se stávají centry soudobých kodifikací a obsahem jejich základních pravidel, které bývají regulovány obecněji, a konečně které jsou soudobými kodifikacemi opomíjeny vůbec.

Obecně platí, že kodifikace se v prvé řadě zaměřuje (a) na jevy v lingvistické teorii nejpodrobněji zpracované, (b) na jevy nejsnáze objektivně (a pokud možno jednoznačně) zachytitelné a (c) na jevy prestižní, to je takové, jejichž nesprávná podoba nejspíše vyvolává záporné společenské hodnocení.

S touto skutečností souvisí to, že některá pravidla jsou zahrnuta do systematických příruček kodifikujících celé soustavy jevů (jako jsou např. normativní tvarosloví, slovníky, pravidla pravopisná a výslovnostní), kdežto jiná jsou obsahem dílčích studií nebo drobností časopiseckých. Zhodnocení současného stavu kodifikace musí tedy v základě vycházet z toho, jak jsou souborně popsány jednotlivé roviny jazykového systému.

V současné spisovné češtině je co do rozsahu nejdůkladněji popsána rovina lexikální, a to ve třech slovnících spisovné češtiny: ve velkém Příručním slovníku (dále PS, 1935—1957), středním Slovníku spisovného jazyka českého (dále SSJČ, 1960—1971) a v malém Slovníku spisovné češtiny (dále SSČ, 1978). Vedle toho existuje pro češtinu řada speciálních prací lexikografických a terminologických, které zachycují a kodifikují podstatnou část naší obecné i speciální slovní zásoby.

Souborný popis současného mluvnického systému je podán v několika různých autorských zpracováních (Trávníček, Havránek - Jedlička, Šmilauer), která však co do rozsahu lze snad přirovnat jen k nejmenšímu, event. střednímu popisu slovní zásoby, k SSČ (SSJČ). To platí i pro různé verze speciálních popisů syntaktických (Kopečný, Šmilauer, Bauer - Grepl, Svoboda aj.). Nelze ani očekávat, že by připravovaný mluvnický popis v akademické Mluvnici češtiny překročil takový rozsah, který jsme si u slovníků zvykli označovat jako střední.

Pravopisná soustava je zpracována ve dvou podobách Pravidel českého pravopisu, v tzv. akademickém vydání z r. 1957 (v dalších dotiscích jsou jen minimální úpravy) a v tzv. školním vydání z r. 1958 (jeho dotisky vycházejí téměř každý rok). Zásady ortoepické jsou souborně a institucionálně vlastně poprvé zpracovány ve Výslovnosti spisovné češtiny I (1955 a 1967) a II (1978). Kodifikaci pravopisnou a ortoepickou podávají ovšem i slovníkové podoby lexikálních [229]jednotek ve slovnících a vzájemné propojení existuje i mezi příručkami pravopisnými a ortoepickými.

Všechny uvedené práce byly vydány, zpracovány nebo alespoň dokončeny po r. 1945, jde tedy s výjimkou Příručního slovníku o popisy relativně homogenního jazykového útvaru současné spisovné češtiny. Větší část těchto prací se vytvářela přímo s kodifikačním záměrem a kladla si cíle preskriptivní. Některé z nich mají obecně uznávanou a také vymáhanou společenskou závaznost zejména pro školní výuku, v redakční a nakladatelské praxi ap. V zásadě tedy v oblastech, v nichž existovala jazykověkulturní tradice, novelizovaly práce posledních pětadvaceti až třiceti let kodifikaci v plném rozsahu. Poněkud stranou zůstal kodifikační aspekt v pracích syntaktických; zcela nově pak bude třeba klást si otázku, jak respektovat kodifikační postoje při popisu roviny textové.

Uvedené rozsáhlé kodifikační akce uskutečněné po r. 1950 vesměs vycházely z uznávaných teoretických zásad jazykové kultury propracovaných u nás pražskou školou již v letech třicátých. Uplatnila se však přitom i řada principů nových, které tyto zásady kodifikace doplňují, popř. pozměňují.

Především se kodifikace jazykových prostředků podstatně přiblížila staršímu postulátu z 30. let odrážet co nejvěrněji a nejúplněji reálný současný spisovný úzus a v něm zejména spisovnou uzuální normu v celém jejím funkčním rozpětí. Zbavila se mnohých jevů, které v ní byly udržovány uměle, jako přežitek dřívější uzavřenosti spisovného jazyka, nebo na základě starších překonaných teorií a principů (historizující tradice, brusičské čistoty apod.), a v souvislosti s tím vyšly ze spisovného úzu a přežily se. Dále je pro tuto kodifikaci charakteristický — rovněž již dříve formulovaný — princip důslednějšího přihlížení k inovacím ve spisovné normě, k novým výrazovým prostředkům, popř. k jejich nové funkční platnosti a vůbec k vývojovým změnám, k nimž ve spisovné praxi došlo, a to z hlediska jak formálního, tak i významového a funkčně stylového. Uplatněním těchto principů se podstatně zmenšilo napětí mezi kodifikací a spisovným územ a zeslabila se konzervační síla kodifikace.

Podstatným rysem kodifikace a kodifikačních akcí v uplynulém období je také jejich vědečtější charakter. Řada dílčích kodifikací vznikala na podkladě rozsáhlých materiálových studií a analýz i teoreticky přesnějšího poznání jazykových prostředků, jejich současných systémových vztahů, zákonitostí a vývojových tendencí i jejich funkční platnosti. Platí to opět nejen o kodifikaci lexikální, ale také o kodifikaci některých jevů tvaroslovných, syntaktických, ortoepických i pravopisných.

Byly propracovány i některé nové teoretické principy kodifikace a objektivní kritéria kodifikačního hodnocení. Např. z nově propracovaného principu variantnosti vyplývá, že ne každá existence variant, synonymních a jiných konkurečních prostředků může být pokládána za znak nestability spisovného jazyka a že ani pojem jednotnosti spisovného jazyka tuto existenci variant nevylučuje. Naopak kodifikace variant, zejména slouží-li jako prostředek k podpoře perspektivnosti kodifikace, může tuto stabilitu a jednotu posilovat. V pravopise byla teoreticky zdůrazněna potřeba větší racionálnosti pravopisného systému, zvláště vzhledem k osvojování si pravopisu ve školní výuce. S takovými racionálními úpravami (např. v psaní cizích slov, v psaní předložek s a z aj.) se již v praxi také započalo a s jejich dalším postupným, ale nenásilným zaváděním se i nadále počítá.

Prohloubení vědeckého charakteru kodifikace vedlo k tomu, že se při kodifikaci v podstatně menší míře uplatnily subjektivní a individuální postoje kodifikátorů. Zejména v poslední době byl vznesen důležitý požadavek sebeanalýzy kodifikátorů zaměřené na jejich postoje ke konkrétním kodifikovaným faktům.

K příznačným rysům kodifikace uskutečněné v tomto období patří i skutečnost, že se při ní po mnoha stránkách a důsledněji uplatnil širší aspekt společenský. [230]Jde především o zřetel k uživatelům spisovného jazyka v přípravných stadiích kodifikace, a to jak k uživatelům obecně, tak i k některým sociálním skupinám. Takový smysl měly nejen dílčí sociolingvistické průzkumy jazykového povědomí a postojů uživatelů ke spisovné normě, popř. k její kodifikaci a k možnosti jejích změn; zřetel k uživatelům se projevoval i bezprostřední širší účastí jejich společenských zástupců na přípravách kodifikace (zejména kodifikace pravopisné), popř. značně širší a prohloubenější konzultací kodifikátorů se specializovanějšími skupinami uživatelů při kodifikaci lexikální, ortoepické i pravopisné. Také při uvádění kodifikace v život, do jazykové praxe, objevily se některé nové rysy těsnějšího sepětí kodifikátorů se společenskou praxí. Celkově však bude muset být tato součást jazykově výchovné a popularizační činnosti, má-li nenásilně a přirozeně působit na co nejširší veřejnost tak, aby uživatelé přijali kodifikační úpravy za své, lépe teoreticky — i s pomocí poznatků sociální psychologie — promyšlena a organizačně zvládnuta.

Důslednější společenský aspekt, zejména zřetel k rozdělení uživatelů do různých skupin, se uplatnil i při diferenciaci kodifikace samé. Nejvíce patrná je tato diferenciace v trojstupňovitém popisu a kodifikaci slovní zásoby. Částečně byl tento diferenciační princip uskutečněn i v kodifikaci pravopisné, a to ve dvou stupních, a měl by být (za vhodných podmínek) uskutečněn i v kodifikaci mluvnické.

Z dosavadního uplatnění diferenciačního principu kodifikace plynou důležitá poučení. Ukazuje se, že trojstupňovitost deskripce i preskripce jazykových norem, teoreticky propracovaná a v praxi realizovaná lexikografií, má při vší rozličnosti rovin jazykového systému (a také jazykových norem) obecnější teoretickou i praktickou platnost. V lexikografii se rovněž osvědčila zásada, že základem by měl být nejúplnější a nejvšestrannější vědecký popis, zachycující i vývojovou dynamiku systému a jeho prostředků. V jiných rovinách než v rovině lexikální budou však asi ještě dlouho suplovat takový popis dílčí studie, třeba i knižní. Teprve z těchto základních děl by měl vycházet střední stupeň souborného zpracování celé roviny, a to již také s výraznějším regulačním (normativním) záměrem, určený aktivním, zejména tvůrčím uživatelům. Na nejnižším, praktickém stupni pro širokou veřejnost a vyšší stupně škol by se kodifikace měla vedle zachycení základních živých pravidelností (jádra) systému zaměřit zejména na výrazné obtíže vznikající při uvědomělém osvojování systému. I při vší diferencovanosti si však kodifikace musí zachovat svůj komplexní charakter, spočívající na jednotných teoretických i metodických principech.

K širšímu společenskému zřeteli kodifikace lze počítat i teoretický postulát, který se však dosud nepodařilo v souborné kodifikaci dost uspokojivě realizovat, totiž požadavek většího sblížení kodifikace češtiny a slovenštiny tam, kde to je potřebné a kde to lze uskutečnit; týká se to zvláště některých jevů pravopisných. Ve spisovných normách obou našich jazyků ovšem probíhají a nepochybně budou probíhat intenzívněji procesy vzájemného ovlivňování i v jiných, „neformálních“ jazykových rovinách, např. v lexikální sémantice, ve frazeologii, syntaxi apod., procesy v dnešních podmínkách fungování obou jazyků zcela přirozené a zákonité. Tyto skutečnosti budou muset budoucí kodifikátoři češtiny citlivě respektovat.

Kodifikace spisovné češtiny uskutečněná v uplynulých 30 letech, co do rozsahu největší a nejvýznamnější v historii našeho jazyka, měla tedy nesporně po všech stránkách progresívní charakter. To ovšem neznamená, že vyřešila všechny problémy spojené s fungováním současného spisovného jazyka a s tradováním jeho norem, že neměla své chyby, nedostatky a omyly.

Nejzávažnější problémy vznikají v oblasti tvarosloví, kde držíme dosud diference někdy těžko odůvodnitelné. Oblast formálního tvarosloví je kodifikována poměrně zevrubně a tato kodifikace se vcelku — především působením intenzívní školní výuky po několik generací — stala pevnou součástí všeobecného jazykového [231]povědomí. V této kodifikaci byly provedeny za poslední tři čtyři desetiletí některé dílčí změny, které ji sblížily s reálnou normou. Přesto však situace v této vrstvě kodifikace není zdaleka zcela bez problémů: jednak nebyly ještě řešeny problémy všechny, jednak s vývojem jazyka a posuny v slohových kvalitách některých morfologických prostředků narůstají problémy nové. Vcelku jde o jevy, které, vzaty samy o sobě, působí jako nedůležité, kromě toho jde o soubor jakoby izolovaných jednotlivin. V úhrnu však mají tyto jevy pro kodifikaci, pro hladké fungování spisovné komunikace a pro postoje uživatelů k spisovnému jazyku závažnost nemalou. Upozorníme alespoň na některé z těchto jevů:

Např. v SSČ je 2. p. zájmena, ale jen kamene, ramena i ramene. U neuter se šlo dále, třebaže v úzu existuje i tvar kamenu.

Vokativ typu soudce je dnes v normě i v dubletní podobě na -če.

V nominativu pl. maskulin jsou tvary jako lidi, Angličani, husiti, humanisti atd. už spisovné a hovorové, směřují do polohy neutrální.

V lokálu pl. maskulin neživotných se šíří (a zřejmě bude dále šířit) tvar s konc. -ách po k, g, ch (dotazníkách, soustruhách); je otázka, zda ho nepřipustit jako variantu (hovorovou). Podporuje to stav u místních vlastních jmen (v Divákách), u mužských deminutiv a u neuter obecně.

Bezkoncovkové genitivy pl. u ženských substantiv přestávají být jedinou možností i u jmen jako ulice, slepice, chvíle (máme dubletu kratochvílí).

Jiná situace je u instrumentálu plurálu. Tvary na -ma zůstávají slohově příznakové, přestávají však být výrazně nespisovné, nabývají hodnoty tvarů hovorových.

Svízelná situace je v nominativu pl. neuter, a to v kongruenci tvarů adjektiv, zájmen a příčestí. Podoby ta velká města byla dobyta se pociťují pro mluvenou komunikaci jako vypjatě spisovné, ba knižní. Obecně české varianty jsou naopak výrazně nespisovné. Existuje tu třetí možnost podoby ty velké města byly dobyty. Tato možnost se začínala velmi nadějně měnit v realitu v době obrození, vývoj však byl kodifikací zastaven (ale ne zcela zlikvidován). Je otázka, zda by kodifikace neměla tuto vývojovou možnost znovu podpořit — jinak totiž nemáme vůbec naději na to, že bude jednou k dispozici varianta spisovná a přitom neutrální i pro mluvené projevy.

U zájmen se za poslední léta situace velice vyjasnila. Zbývá uvážit možnost kodifikace nestažených tvarů přivlastňovacích zájmen i v nepřímých pádech.

U základních číslovek je komplikace v kodifikaci tvarů číslovek dva, (oba), tři, čtyři. Stav je tu bohužel asymetrický. Genitivní tvary třech, čtyřech už jsou přinejmenším hovorové (už Dobrovský má v mluvnici: Gen. auch schon třech für tří!); jsou to přitom tvary systémové. Zato tvary dvouch, obouch jsou zcela za hranicemi spisovnosti (to zase však neplatí pro tvary dvoum pro dativ, dvouma pro instr.).

U sloves je hoden úvahy tvar 1.os.sg.préz. sloves typu kupovat. Tvary kupuji se přesouvají do oblasti knižní, jejich protějšky na -u se stávají neutrálními (snad kromě tvaru děkuji). To se týká i 3. os. pl. — 2. osoba sg. préz. slovesa být je dnes už v mluveném spis. jazyku v dubletní podobě jseš (kromě ovšem pomocného slovesa být).

Závažným problémem je kodifikace 3.os.pl. préz. sloves IV. třídy. Současná kodifikace se prosazuje už celé století, ale s úspěchem ne příliš velkým. Zvládnout ji vyžaduje dnes značný nárok na paměť uživatele jazyka. Přitom se kodifikace opírá především o fakta historická, nikoli synchronní (systémová vazba slovotvorná a vazba na tvary imperativní je už značně narušena). Je pravda, že diferenciace sg. a pl. u typu sázet má svou hodnotu; uživatelé jazyka ji však nepociťují, a proto ne vždy využívají. Nerozlišováním gramatického významu singuláru a plurálu u typu sázejí se nepochybně komunikace do jisté míry ochuzuje a zbavuje významové jednoznačnosti. Jak však ukazují poměry u typů prosit a trpět, nepůsobí to v dorozumívacím procesu komunikační poruchy. V současném úzu (a i v úzu dřívějším) je stav takový, že se tvary na -ejí u všech tří typů IV. třídy cítí zřejmě jako hovorovější, tvary na -í jako výrazněji spisovné. To je vázáno na stav v obecné češtině a některých nářečích. — Zároveň je třeba uvážit kodifikaci tvarů oni ví, jí, popř. i poví.

[232]Hovorové spisovné jsou už v normě i imperativy na -š, -ž u sloves jako prosit, hlásit, vozit, zkazit (přes homonymii kaž ke kázat, kazit), pomož.

Úvahy dále zasluhuje kodifikace příčestí elového, trpného a verbálních substantiv sloves na -nou-. Je tu ještě celá řada jednotlivin (kondicionálové bysi, bysme — asymetrické bysem atd.).

Také v rovině zvukové stavby jazyka zasluhují některé jevy pozornost. Současná veřejná komunikace (v rozhlasu apod.), stejně jako způsob ztvárnění a stylizace mluveného jazyka v umělecké literatuře signalizují, že se výrazně diferencují některé hláskoslovné jevy, které jsou vlastní obecné češtině. Zatímco protetické v-, skupina -ej- atd. zůstávají výrazně nespisovné, zúžené -í-, nejen v základech, ale i v adjektivních koncovkách, začíná tento příznak ztrácet a stává se pomalu, ale jistě jevem hovorovým. I tuto skutečnost by měla kodifikace včas a s perspektivním zaměřením uvážit.

Relativně méně bezprostředně naléhavá je — za dané jazykové situace češtiny — kodifikace jevů syntaktických. Výrazem toho je patrně i skutečnost, že máme sice speciální jazykové příručky postihující pravidla pravopisu, výslovnosti a tvarosloví, ale nemáme dosud příručku pravidel české skladby. Soustavná a perspektivní kodifikace syntaxe spisovné češtiny v celé její šíři a hloubce bude ovšem možná jen tehdy, až budeme mít k dispozici její vědecké zpracování založené jednak na dostatečně rozsáhlé materiálové bázi, jednak na syntaktické teorii opírající se o analýzu sémanticko-syntaktických vlastností věty jakožto jazykového znaku.

Jestliže při kodifikaci tvaroslovných prostředků hledíme především na spisovnou uzuální normu, na stupeň integrace těchto prostředků ve spisovném jazyce, při kodifikaci pravidel české skladby je třeba podstatnou měrou přihlížet i k jazykovým vlastnostem strukturním. Tkví-li podstata kodifikačního aktu v oblasti tvarosloví v tom, že se na základě sociolingvistických testů a (socio)lingvistických vyhodnocovacích kritérií ustanoví některý z užívaných konkurenčních prostředků jako výraz spisovný, kodifikační činnost v syntaxi musí být založena na odlišných principech. Tyto principy lze podle našeho názoru vyvodit z povahy syntaktických norem.

V zásadě můžeme rozlišit normy dvojí povahy; mohli bychom je označit jako normy uzuálně systémové a normy funkčně strukturní. Domníváme se, že toto terminologické rozlišení je oprávněné, pokud se jazykovým systémem rozumí soubor jazykových prostředků (elementárních i komplexních) odpovídající určitému souboru významů a strukturou jazyka soubor vztahů a funkcí existujících mezi těmito prostředky. Předpokládáme, že o systémových syntaktických normách lze hovořit ve dvou případech:

(1.) Především tehdy, jestliže konkrétní jedinečný jazykový prostředek syntakticky komplexní povahy (syntaktická konstrukce) je ustáleným, noremním výrazem určitého zvláštního významu. To se týká např. slovesných vazeb; ty jak známo specifikují, resp. modifikují, mění apod. význam slovesa nebo jím konstituované větné výpovědi; počítat něco/s něčím; zastavit se před něčím/nad něčím; smát se někomu/na někoho apod. Slovesným vazbám bude třeba v budoucnu věnovat ze strany gramatiků více soustředěné pozornosti vzhledem jak k teoretickému vymezení vazebnosti, tak i k aspektům kodifikačním.

(2.) Jiným případem uzuálně systémové syntaktické normy je ustálený znakový vztah typu syntaktické konstrukce a jejího obecného významu. Lze tu např. uvést formální dvojčlennost tzv. zvratného pasíva, např. Musí se tam nalepit známka. Obsahovou funkcí tohoto reflexívního tvaru je reference činnosti personického subjektu, který v souladu s výpovědní funkcí není ve větné výpovědi konkretizován. Této funkci reflexívního tvaru by však spíše odpovídala formální jednočlennost; jde o to, že jméno v nominativu je referenčním objektem příslušné činnosti a je tak mluvčím i nazíráno a hodnoceno. Je-li v češtině signalizace objektu akuzativním [233]tvarem strukturní vztah, mohli bychom hodnotit užívání jména v akuzativu v dané reflexívní konstrukci (Musí se tam nalepit známku) jako normu funkčně strukturní; ovšem pochopitelně jen potud, pokud by se takové užívání skutečně vžilo jako systémové. Avšak „vžilo“-li se v češtině v této konstrukci užívání nominativu, jde o normu podmíněnou nikoli strukturním vztahem, nýbrž o normu podmíněnou územ, a tedy uzuálně systémovou.

Normy syntaktického ztvárnění výpovědi však zřejmě nemají převážně charakter norem uzuálně systémových. Lze, jak předpokládáme, mluvit i o normách respektování strukturních jazykových vztahů, v nichž se manifestují vztahy reprezentace obsahových opozic protiklady jazykové formy. V takovém případě jde o normy, které jsme zde nazvali normami funkčně strukturními.

Tyto normy jsou zřejmě podmíněny (1.) strukturními vztahy gramatickými; tento typ vztahů se týká norem:

a) lineárního uspořádání slov ve větě. Tyto normy se týkají požadavku, aby výrazy svým obsahem na sobě závislé či spolu související tvořily ve větě i jednotu lineární. Jde tu především o známé případy tzv. nepravých skladebních dvojic; tento nedostatek jazyka však často nelze dobře odstranit. Závažnějším nedostatkem je s ohledem na vztah formy a obsahu porušení lineární sounáležitosti tam, kde je provázena např. proměnou jazykového výrazu či jinými formálními změnami, např. ve výrazu nejčastější místo dopravních nehod (namísto místo nejčastějších dopravních nehod);

b) vztahů podmíněných obsahem gramatických kategorií: Jde tu např. o výběr vidu slovesa vzhledem k obsahu výpovědi; tak ve výpovědi Vyrostou stále nové závody jde o porušení této normy;

c) jazykového vyjádření mimojazykových vztahů koordinace a determinace: Obsahové koordinaci a determinaci odpovídá koordinace a determinace jazyková, vyjádření obsahové determinace jazykovou koordinací znamená pak porušení strukturní normy, srov. ocenili vykonanou a záslužnou práci naší organizace.

(2.) Funkčně strukturní normy jsou podmíněny vztahem charakteru syntaktické konstrukce a toho či onoho lexikálního obsazení odpovídajícího určité komunikativní funkci příslušné výpovědi. Příkladem tohoto druhého typu strukturních syntaktických norem může být nepřijatelnost či přijatelnost reflexívní konstrukce s vyjádřeným původcem děje. Reflexívní konstrukce je přijatelná, pokud původce děje nemá charakter agenta, např. Jáma se zaplnila vodou; Sál se naplnil lidmi apod. Pokud původce děje v reflexívní konstrukci je agentní povahy, reflexívní konstrukce je nepřijatelná: *Host se vzbudil pokojskou; *Strom se rozštípl bleskem atd.

Jiným příkladem funkčně strukturní normy je výběr nominativu nebo instrumentálu přísudkového substantiva. I zde je normativní výběr podmíněn komunikativní funkcí spjatou s tím či oním lexikálním obsazením odpovídající syntaktické konstrukce v závislosti na funkčně strukturním vztahu nominativu a instrumentálu v této konstrukci: ve větě *Lev je šelmou je instrumentál zřetelným porušením normy, zatímco ve větě Lev je králem zvířat tomu tak není.

Je dáno povahou věci, že strukturní syntaktické normy nebudou dodržovány tak přísně a jejich porušení se nebude cítit takovým prohřeškem a nedostatkem jako porušení uzuálních norem systémových (věta Lev je šelmou není nesrozumitelným výrazem zamýšleného sdělení, kdežto např. výraz Těším se od toho dárku může být již nesrozumitelný). Je ovšem žádoucí, aby lingvistika kodifikační činností upevňovala funkčně strukturní normy všude tam, kde se tak citlivými a nenásilnými kodifikačními zásahy prospěje jazykové komunikaci podchycením racionalizačních tendencí ve vývoji jazykového systému.

Pokud jde o slovní zásobu, dosud nám jako kodifikační příručky dobře slouží jazykové výkladové slovníky. Je patrné, že existuje dvojí cesta, jak v těchto slovní[234]cích kodifikovat spisovnou složku lexika národního jazyka. První způsob je znám ze zpracování PS: do slovníku se pojme celý lexikon národního jazyka v relativní úplnosti a tato slovní zásoba se pak stratifikačně vyhodnocuje vzhledem k teritoriálním, sociálním a funkčním idiomům a rovněž vzhledem k frekvenci a historické perspektivě lexikálních jednotek. Způsobu druhému se přibližuje nový SSČ: zachytit pouze spisovnou vrstvu slovní zásoby a ostatní, nespisovné vrstvy přenechat speciálním slovníkům (nářečním, slangovým atd.). SSČ ovšem vědomě nezaznamenává důsledně toliko spisovné lexikální jednotky, nýbrž uvádí i běžné výrazy obecné češtiny a v značně omezeném výběru i jednotky ostatních nespisovných vrstev národního jazyka.

Vyčlenit z komplexní slovní zásoby českého národního jazyka její jádro spisovné není ovšem jednoduché, naopak jde o otázky značně komplikované. Ukazuje to i srovnání našich moderních normativních slovníků. Zatímco SSJČ se projevuje v otázkách spisovnosti poněkud „konzervativně“, SSČ je již značně „liberální“. Tak se např. hodnotí v SSJČ jako nespisovné např. i slovo šikovný, kdežto SSČ uvádí jako spisovná i slova paraple (SSJČ hodnotí toto slovo jako „poněkud zastaralé“), škatule, šuplík, fáč, barák, flinta, fešný, chrchel, perón, krám atd. Zdá se nám nepochybné, že slova jako paraple a fáč (i řada dalších výrazů „kandidujících na status spisovnosti“) nemají v konkurenci se svými běžnými, stylově neutrálními spisovnými protějšky mnoho nadějí na proniknutí do spisovného jazyka.

Zatím se vcelku všeobecně uznává, že do sféry spisovného užívání jazyka nepatří ty lexikální prvky, jejichž úzus je teritoriálně, sociálně či historicky omezen. Nejistota, pokud jde o hodnocení z hlediska spisovnosti, může být tam, kde toto omezení není evidentní a nesporné. To se týká zejména hranice mezi slangovým a celonárodním nebo odborným užíváním lexikálních prostředků. Jisté objektivizace v těchto značně ožehavých otázkách lze dosáhnout sociolingvistickými průzkumy.

Z té části slovní zásoby národního jazyka, která není teritoriálně, sociálně ani historicky omezena, lze jako nespisovné hodnotit ty prvky, které nejsou, anebo jsou jen v malé míře integrovány v rámci užívání spisovného jazyka. Domníváme se, že je tomu tak zejména ve dvou případech: (1.) ve dvojici, resp. řadě téměř „absolutních“ synonym je jeden její člen základní, bezpříznakový, značně frekventovaný a stylově neutrální, druhý je příznakový (v nejrůznějších aspektech jazykových i sociálních) a (silně) expresívní: deštník - paraple, hleny - chrchle, obvaz - fáč, umyvadlo - lavor, uhodit - bacit atd.; (2.) ve dvojici synonymních výrazů, z nichž jeden člen je pojmenování složené a druhý univerbální; univerbizační výrazy není možné odmítat, ale ani přijímat obecně a apriorně, nýbrž je tu třeba citlivě zvažovat — zejména vzhledem ke komunikativní funkci — jednotlivé případy, event. různé typy těchto univerbizačních výrazů.

Existují ovšem i takové lexikální jednotky, jichž se ve spisovných projevech zpravidla neužívá, které jsou většinou uživatelů českého jazyka pociťovány jako příznakové, expresívní, nespisovné, a k nimž neexistují běžné spisovné protějšky „absolutně“ synonymní, např. ratejna, štokrle, mamlas, kibicovat atd. Jde ovšem převážně o výrazy z periférie slovní zásoby.

V oblasti „vyšších“ a „nejvyšších“ jazykových rovin, tj. nadvětných útvarů a textů, nabývá vzájemný vztah mezi normou a kodifikací četné specifické rysy. Tato specifičnost je podmíněna především složitou systémovou povahou jednotek přesahujících rámec věty a účastnících se kompoziční výstavby textu. Můžeme-li o jevech syntaktických obecně konstatovat, že jako regulující síla jejich noremnosti se stále více prosazuje činitel sémantický, který se namnoze vzpírá přímočaře paradigmatické pravidelnosti, tím spíše se tato strukturní složitost uplatňuje ve výstavbě útvarů nadvětných, jako je posloupnost několika vět, odstavec nebo ucelený text. I přes složitou a poměrně různorodou povahu těchto útvarů, na jejichž podobě se [235]podílejí zákonitosti jazykové, slohové, tematické i obecně komunikační, projevuje se norma na rovině nadvětných vztahů způsobem — podle našeho názoru — dosti vyhraněným a také uživateli je velmi zřetelně pociťována. Platí to hlavně o takových ustálených textových útvarech, jako jsou žánry tradiční (konverzace, dopis, veřejná řeč, administrativně právní dokumenty) i novější (diskusní příspěvek, odborný referát, různé typy novinových, rozhlasových a televizních útvarů atp.).

V porovnání s jazykovou normou nižších rovin se v oblasti zákonitostí textových mnohem výrazněji uplatňují rozdíly podmíněné jazykovými i mimojazykovými znalostmi a zkušenostmi jednotlivých uživatelů jazyka, navíc se tu však mění i kvalitativní vymezení těchto norem, které ztrácejí svou povahu výhradně jazykovou a stávají se normami komunikačními, protože zasahují celou oblast komunikační kompetence, tj. schopnost uživatelů jazyka správné jazykové struktury nejen utvářet a rozumět jim, ale také jich v přiměřených situacích užívat.

Současný obrat moderní lingvistiky ke struktuře textu pochopitelně vede k otázce, zda se ve prospěch vyšších jazykových plánů změní i rozložení pouček jazykové kodifikace. Odpověď na tuto otázku není nijak jednoduchá, už proto, že kodifikace jevů, v nichž se uplatňuje větší počet variant slohové volby, je zásadně odlišná od kodifikace, která hodnotí jen několik variant, navíc mnohdy ještě kontextově determinovaných. Zřejmě i na rovinách přesahujících rámec věty bude nutno odlišit pravidla závazná, která se opírají o gramatické a sémantické vztahy v textu, od regulativních poučení obecnějších, která jsou odrazem celkových tendencí slohových a komunikačních.

Příkladem závazného kodifikačního pravidla nadvětné roviny je zajištění referenční jednoznačnosti a vhodnosti užití zástupných slov. Toto pravidlo je např. porušeno v následující ukázce:

1. Stala se zároveň i špičkovou přehlídkou vyspělé československé strojírenské techniky, jejíž rostoucí význam podtrhuje každoročně se zvyšující účast zahraničních firem i organizací.

(Prostrkaně značíme zástupný výraz, kurzívou jména, k nimž by se zástupný výraz mohl vztahovat.)

2. Hlavním smyslem pokut je přimět ty, kteří s vodou a zároveň se škodlivými látkami nakládají, aby péči o čistotu vody ještě zintenzívnili. Pro tuto nutnost hovoří i fakt, že …

(Příklad 2. obsahuje nevhodný odkaz na slovo nutnost, které nebylo v první větě zmíněno; odkazovací výraz tu zřejmě míří vedle, místo vhodnějšího „pro nutnost toho …“; „pro nutnost takového postupu …“.)

O něco nižší stupeň závaznosti mají slovosledná pravidla vyplývající z aktuálního členění věty:

3. Inženýři vyzkoušeli v boji proti houbě a baktériím několik metod, ale škůdci DÁLE HLODAJÍ na dřevěných pilotách.

(Verzálky označují jádro výpovědi, které bychom očekávali v koncovém postavení.)

4. … I když je ještě brzy na konkrétní rozbory důsledků irácko-íránského vojenského měření sil, existují nezvratné skutečnosti, které umožňují již nyní odhadnout hloubku hospodářských otřesů zplozených válkou.

(Ve stati o irácko-íránském konfliktu patří spojení konkrétní rozbory důsledků … měření sil k východisku sdělení; jádrem sdělení pak je to, že na tyto rozbory je ještě BRZY, a proto by tento výraz měl být posunut do koncového postavení.)

Podrobnější výčet podobných případů bude možno sestavit teprve na základě úplného popisu nadvětných vztahů ve spisovném textu. Předpokládáme přitom, že [236]kodifikační pravidla budou ztrácet svou obvyklou obecnost a budou zahrnovat stále omezenější skupiny textů, a to tím více, čím rozsáhlejší budou textové útvary, které budou těmito pravidly vymezovány. Značně vyhraněná podoba mnohých textů, např. souvisejících s matematickým vyjadřováním, nasvědčuje tomu, že i v oblasti textové se uplatňují normy dosti striktní a závazné, jejichž obvykle nepsaná pravidla si většina odborníků dobře uvědomuje. K tomu se připojuje i snaha některých redakcí a nověji, především u žánrů tzv. sekundárních dokumentů (anotací, referátů, résumé atp.), i snaha informačních pracovníků o jednotnost a standardizovanost textu. Nejrůznějšími způsoby formulovaná redakční doporučení a někdy i zcela závazné kodifikační předpisy, jimiž se řídí stylizace i celková úprava odborných a administrativních textů, nacházejí vzdálenou obdobu také v dodatečných jazykových normách uměleckého stylu uplatňovaných některými literárními školami, které vyzdvihovaly jednotný estetický ideál (klasicismus). Předpokladem kodifikační formulace těchto norem různého stupně závaznosti a různého stupně obecnosti pochopitelně zůstává přiměřené poznání jazykové empirie, kterého v oblasti výstavby textu i přes všechny cenné výsledky současné lingvistiky stále ještě není dostatek.

Perspektivy kodifikace pravopisu a výslovnosti nespočívají v novém teoretickém přehodnocení kodifikačních principů jako spíše ve větší důslednosti při aplikaci principů tradičních, v odstraňování nedůsledností a dílčích omylů v dosavadních příručkách. Budoucí kodifikace bude muset mít zřejmě více na zřeteli reálný stav ve spisovném úzu, zvláště tam, kde úzus nabývá povahy normy a přitom se od kodifikace liší. To se týká např. psaní velkých/malých písmen na začátku slov v některých typech vlastních názvů. Potřeby racionálnější výuky pravopisu ve škole povedou asi i k některým dílčím úpravám, např. psaní i/y v elových příčestích apod. Značný nesoulad se také projevuje v kodifikaci mezi pravopisem a výslovností u slov přejatých. Týká se to nejbezprostředněji kvantity a skupin slov s intervokalickým s/z. Je např. problematické, trvá-li kodifikace striktně na vyslovování dlouhé samohlásky tam, kde úzus kolísá a kde píšeme grafém krátký, a neudržitelná situace je tam, kde příznakový grafém s označením délky se ve výslovnosti připouští realizovat dlouze i krátce (balkón, špión).

Nová kodifikace výslovnosti (i pravopisu) bude muset důkladněji zvážit zvýšenou aktivitu grafického systému v současné komunikaci, jeho působení na zvukovou realizaci slov. Týká se to nejen jmen obecných, ale i mnohých jmen vlastních, osobních i zeměpisných, zejména také přejímaných z jazyků, které nepatří k jazykům světovým (např. jazyků severských) a jejichž výslovnost nemá u nás kulturní tradici.

Kodifikace jazykových prostředků (a také jejich stylových charakteristik) ve všech rovinách se pak týká snad nejdůležitější otevřený problém, který vychází z širší stratifikace (a tedy teorie) spisovného jazyka, a to jak chápat dnešní rozpětí spisovného jazyka. Tento problém bývá vyjadřován i v jiných pojmech a názorových konstrukcích, někdy dost podstatně od sebe odlišných. Na jedné straně se spisovný jazyk chápe jen jako „forma“ (nikoli tedy útvar) národního jazyka užívaná jen k oficiálnímu, explicitnímu, „čistě spisovnému“ vyjadřování; na druhé straně se prosazuje (také ve smyslu tendencí tzv. demokratizačních) velmi široké sblížení spisovného jazyka (spisovných norem a jejich kodifikace) s běžnou mluvou, s normami běžné konverzace, jako zespisovnění prostředků běžné mluvy atp. Řešení těchto otázek však přesahuje rámec dané statě.

Po tomto rozboru problémů a perspektiv kodifikace prostředků jednotlivých jazykových rovin, jakož i grafické a zvukové podoby jazyka naznačme v závěru i některé další možnosti zdokonalení kodifikace a kodifikační činnosti.

Vyplývá z naší jazykové situace, že i v budoucnu bude mít většina kodifikačních aktů (s výjimkou roviny nadvětné) spíše ráz periodických revizí a novelizací. Tyto úpravy budou především sledovat vývojové tendence a změny reálných jazykových [237]norem, ale budou i odrazem prohloubenějšího poznání zákonitostí jazykového systému a jazykových struktur a také výrazem jistých regulačních snah kodifikátorů (směřujících např. k racionalizaci výuky pravopisu apod.).

V přípravné kodifikační fázi by každá navrhovaná změna (úprava) měla vycházet z důkladné analýzy reprezentativního souboru jevů ze všech komunikačních oblastí a z poznání jejich (změněného) systémového zapojení v rámci typu. Studie Jar. Běliče, který byl v posledních letech iniciátorem takového kodifikačního přehodnocování některých tvaroslovných jevů, mohou posloužit jako dobrý vzor. Při periodických revizích kodifikace bude vhodné jak provádět nenákladné, ale efektivní sociolingvistické průzkumy a sondy u vybraných jevů, kde se uvažuje o změnách, tak i konzultovat odborníky u jevů specializovaných.

Po vydání akademické Mluvnice češtiny bude každá z rovin (kromě ortoepie) popsána nejméně dvojstupňovitě. Při nedostatku základního, nejvyššího stupně v popisu mluvnickém, pravopisném a ortoepickém bude potřebné zpracovávat pro aktuální vybrané úseky stavby češtiny dílčí podrobné analýzy s kodifikačním zaměřením monograficky. Co se týče nejnižšího stupně pro školy, mělo by být nejbližším cílem sloučení kodifikace všech rovin do jediné příručky, jakýchsi Pravidel českého jazyka, při čemž by bylo zapotřebí uvažovat o zjednodušení (kompozičním, materiálovém) a formulačním zpřístupnění pravidel.

Při časově nestejném vydávání kodifikačních příruček i dílčích revizí kodifikace nebude zřejmě ani v budoucnu možné zcela se vyhnout rozporům mezi jednotlivými souvisejícími pracemi. Jde však o to, aby tyto rozpory byly zmenšeny na minimum (k tomu může přispět i zřetel k perspektivnosti kodifikace).

Při revizích by se mělo veřejnosti dostávat soustavnějších a přehlednějších informací, a to nejen v lingvistických časopisech. Vzhledem k obtížnosti nových edicí, popř. reedicí kodifikačních příruček by bylo možno uvažovat i o nových technických způsobech informování široké veřejnosti (např. formou doplňkových listů k příručkám apod.).

Je jistě nesnadné přesně časově naplánovat periodické revize zejména nižších stupňů kodifikace. Kromě nestejnoměrného vývoje jednotlivých rovin jazyka i různých jednotlivých prostředků v jedné rovině uplatňují se tu i faktory společenské, ekonomické, technické apod. Zkušenosti však ukazují, že je účelné spínat dílčí revize s postupným vydáváním jednotlivých děl a příruček. Tak např. by asi bylo výhodné uskutečnit — zejména po důkladné koordinaci se slovenskými kodifikátory a v souvislosti s uvažovaným vydáním souborných jednosvazkových Pravidel českého jazyka (se slovníkem) — také společnou dílčí revizi kodifikace pravopisné a ortoepické, a to zejména v těch jevech, které jsme tu naznačili. To ovšem neznamená, že by se tyto revize neměly připravovat s jistým časovým náskokem.

Důkladná a všestranná revize kodifikace spisovné češtiny vycházející z prohloubené teoretické základny, uskutečněná na počátku socialistické éry života našeho národa, tedy nepochybně ulehčila situaci všem dalším, nastupujícím generacím lingvistů, kterým tyto otázky budou svěřeny. Kodifikační činnost je ovšem jen jednou ze složek komplexní jazykové kultury; vedle základních kodifikačních příruček a jejich působení si potřeby komunikace a kultury vyjadřování vyžadují i řadu děl a příruček speciálních (např. stylistických), popř. publikací jazykově výchovných (i s kritickým zaměřením), popularizačních knížek apod. Jsme v té šťastné situaci, že se zvyšující se obecně kulturní úrovní širokých vrstev stoupá i zájem o zvyšování kultury vyjadřování (a dorozumívání vůbec) a s ní souvisící kultury jazyka.

 

LITERATURA

 

Aktuální otázky jazykové kultury v socialistické společnosti. Praha 1979.

BĚLIČ, J.: Kdo zavřel okno? Otevři ho. NŘ, 44, 1961, s. 266—275.

[238]BĚLIČ, J.: Celonárodní slovní zásoba ne plně spisovná a nespisovná. SaS, 25, 1964, s. 11—26.

BĚLIČ, J.: Bez něj je to těžké. NŘ, 60, 1977, s. 57—67.

BUTTLER, D. - KURKOWSKA, H. - SATKIEWICZ, H.: Kultura języka polskiego. Warszawa 1973.

CUŘÍN, F. — NOVOTNÝ, J.: Vývojové tendence současné spisovné češtiny a jazyková kultura. Praha 1974.

Diskuse o pravopise (Vachek, J., Sgall, P., Trnka, B., Těšitelová, M., Zima, J. - Sochová, Z., Kraus, J., Skoupil, Z.). SaS, 25, 1964, s. 117—126, 126—139, 197—201, 201—212; 26, 1965, s. 51—54, 281—283.

DOKULIL, M.: K otázce normy spisovného jazyka a její kodifikace. SaS, 13, 1951-52, s. 135—139.

Grundlagen der Sprachkultur, Teil 1. Berlin 1976; Teil 2, v tisku.

HAVRÁNEK, B.: Zásady Pražského lingvistického kroužku a nová kodifikace spisovné češtiny. SaS, 10, 1947—48, s. 13—23.

JEDLIČKA, A.: Otázky jazykové výchovy. SaS, 10, 1947—48, s. 143—158.

JEDLIČKA, A.: K problému normy a kodifikace spisovné češtiny (oblastní varianty ve spisovné normě). SaS, 24, 1963, s. 9—20.

JEDLIČKA, A.: Spisovný jazyk v současné komunikaci. Praha 1974.

KUBÍK, M. - SCHMIDT, W.: Jazykověda a příprava učitelů jazyků, I, II. Praha 1980.

Kultúra spisovnej slovenčiny. Bratislava 1967.

Obščeje jazykoznanije. Formy suščestvovanija, funkcii, istorija jazyka. Moskva 1970.

SGALL, P. - TRNKOVÁ, A.: K metodám zkoumání běžně mluvené češtiny. NŘ, 46, 1963, s. 28—35.

Sintaksis i norma. Moskva 1974.

SKVORCOV, L. I.: Teoretičeskije osnovy kultury reči. Moskva 1980.

STICH, A.: Sprachnorm und Kodifizierung der Sprache in der sozialistischen Gesellschaft. In: Linguistische Studien, Reihe A, H. 9. Berlin 1974, s. 1—18.

ŠTÍCHA, F.: Konkurence nominativu a instrumentálu přísudkového substantiva v současné spisovné češtině. NŘ, 63, 1980, s. 192—200.

ŠTÍCHA, F.: K syntakticko-sémantické konkurenci aktivních, participiálních a reflexívních konstrukcí. SaS, 42, 1981, s. 183—192.

TEJNOR, A.: Český pravopis a veřejné mínění. NŘ, 52, 1969, s. 265—285.

Z teórie spisovného jazyka. Bratislava 1979.

Slovo a slovesnost, volume 42 (1981), number 3, pp. 228-238

Previous Jaroslav Porák: Vytváření normy a její vztah ke kodifikaci v humanistické češtině

Next Igor Němec, Milada Nedvědová, Jaroslava Pečírková: Problém rozsahu velkých historických slovníků a Staročeský slovník