Životní jubileum Josefa Filipce

Václava Holubová

[Chronicles]

(pdf)

Жизненный юбилей Иосифа Филипца / To the 70th birthday of Josef Filipec

Dne 21. 2. 1985 se dožil sedmdesáti let významný představitel české lingvistiky, vůdčí osobnost v oblasti lexikologie a synchronní lexikografie, Josef Filipec, od r. 1947 pracovník Ústavu pro jazyk český ČSAV, dlouholetý vedoucí jeho lexikologického a lexikografického oddělení, v l. 1971—1976 zástupce ředitele a v l. 1981—1982 konzultant Ústavu.

Podrobný nástin jeho životní dráhy i vědecké činnosti přinesly u příležitosti jeho šedesátin časopis Naše řeč (58, 1975, s. 82—84) a náš časopis (36, 1975, s. 163—166). Od té doby uplynulo dalších deset let naplněných jubilantovou plodnou prací. Připomeňme si proto hlavní výsledky a základní rysy Filipcovy vědecké činnosti za toto období.

Pro Filipcovo vědecké snažení jsou charakteristické tyto rysy: systémový a strukturní přístup ke zkoumaným jevům, respektování empirie, schopnost obsáhnout široký problémový okruh, otevřenost k novým poznatkům v disciplínách pomezních, harmonické propojení teoretických zájmů s praktickou činností lexikografickou. Jeho systematická práce na klíčových problémech lexikologie přinesla výsledky, které dnes mají pro českou lexikologii význam zakladatelský.

Dobře je známa Filipcova účast na stěžejních lexikografických dílech — výkladových slovnících češtiny (Příruční slovník jazyka českého, Slovník spisovného jazyka českého). Při práci na nich získával lexikografickou erudici i zkušenosti potřebné pro práci teoretickou. Své schopnosti organizační i bohaté znalosti teoretických i praktických otázek lexikografické práce pak plně uplatnil jako vedoucí autorského kolektivu jednosvazkového výkladového Slovníku spisovné češtiny pro školu a veřejnost, 1978 (dále SSČ). Významně se podílel i na formulování Zásad zpracování slovníku připojených jako příloha k SSČ. Poprvé v české synchronní lexikografii se staly součástí slovníku zásady přinášející jasně formulovaná stanoviska autorů k zachycení a popisu sémantických, gramatických, ortografických, ortoepických a stylových aspektů jednotek slovní zásoby. V souvislosti s prací na SSČ se jubilant zabýval i otázkou kodifikace jazykových jevů ve slovníku (ve sb. Aktuální otázky jazykové kultury v socialistické společnosti, 1979) a vztahem slovníku a jazykové kultury (v něm. sb. Grundlagen der Sprachkultur 2, Berlin 1982). Ukázal, že v lexikografii jde jednak o adekvátní kodifikaci formy lexikálních jednotek respektující dílčí normy platné pro její jednotlivé aspekty a přihlížející rovněž k dynamice těchto norem, jednak o adekvátní kodifikaci významové stránky lexikálních jednotek (metajazykovou formulaci významu) i kodifikaci vrstvové příslušnosti a funkčně stylistické příznakovosti.

Vedle autorské účasti na SSČ je třeba zaznamenat Filipcovy zásluhy i o jiná lexikografická díla. Je vědeckým redaktorem vznikajícího Velkého česko-ruského slovníku, spoluautorem dvojdílného Česko-ruského slovníku (Praha - Moskva 1976), jako vědecký redaktor stál u vzniku Slovníku české frazeologie a idiomatiky (Přirovnání), 1983, a je vědeckým recenzentem Staročeského slovníku.

Dlouholetá a všestranná badatelská činnost v oboru lexikologie průběhem času přiváděla J. Filipce k úkolu zpřesnit a propracovat pojmosloví lexikologie a pojmout lexikologii jako svébytný lingvistický obor s řadou dílčích úseků, mající vymezený předmět zkoumání a jim odpovídající metody. Lexikografii, praktický aplikovaný úsek, zařazuje do širší vědy o lexikální zásobě (SaS, 39, 1978, s. 238—240). Toto spojení implikuje empirickou fundaci teoretických výzkumů, ale i teoretické zdůvodnění praktických lexikografických popisů.

Cenné pro současný stav lexikologie i pro její další rozvoj je Filipcovo propracování modelu lexikální jednotky, vymezení pojmu lexikálního významu, pojetí lexikálního systému a adekvátních metod jeho výzkumu. Model lexikální jednotky postihuje její různé aspekty (lexikální formu, lexikální vý[157]znam, vnitřní gramatičnost, vnější gramatičnost, lexikální kontext, stylovou charakteristiku, frekvenci) i existenční formy a úrovně abstrakce, reprezentované lexémem — typem, lexémem — kontextovým typem a výskytem, exemplářem lexému v textovém užití (čl. K výstavbě lexikologie jako lingvistického úseku ve sb. Săpostavitelno izučavane na častnite leksikalni sistemi ve slavjanskite ezici v sinchronija i diachronija, Sofija 1979, s. 7—22). Lexikální význam Filipec vymezuje již v r. 1962 jako odrazovou jazykově formovanou kvalitu. V dalších pracích je pak toto určení doplněno o kategoriální a subkategoriální komponentové vrstvy významu (sémy a subsémy) monosémické základní lexikální jednotky, o specifikování významu v rámci různých slovních druhů (SaS, 38, 1977, s. 294—298), o zjišťování komponentových struktur při výzkumu dílčích lexikálních systémů (SaS, 41, 1980, s. 26—31) a o stanovení významu jako relativně stabilní lexikálně sémantické normy, pravidla užití (SaS, 39, 1978, s. 238—240).

V řadě prací rozvíjel pojetí lexikálního systému jako souboru navzájem spjatých dílčích subsystémů. Klíčovou metodou pro zkoumání systému ve slovní zásobě je Filipcovi vnitrojazyková konfrontace: na základě analýzy a srovnání výrazových a významových prvků lexikálních jednotek, zjišťování jejich průniku a stanovení hierarchických relací se budují dílčí lexikální subsystémy, které jako celky mohou být opět navzájem konfrontovány (SaS, 41, 1980, s. 20—31). Vnitrojazyková konfrontace je pak východiskem k mezijazykové konfrontaci, jíž je věnována rovněž řada jubilantových prací (SlavSlov, 11, 1976, s. 39—48, sb. Československá slavistika 1983, s. 91—99 aj.). Filipcovy příspěvky týkající se dílčích lexikálních subsystémů (zvláště analýza dílčího systému sloves pohybu) jsou mimo jiné přínosné také tím, že se v nich objevuje formulace pravidel o způsobu organizace těchto systémů a poukazuje se tak na existenci specifických systémových vztahů konstituujících lexikální paradigmata.

Filipcův zájem patří po léta problematice synonym a dalších vztahů lexikálních jednotek, na nichž se podílejí sémantika a onomaziologie. Všestrannému popisu této tematiky byla věnována jeho monografie Česká synonyma z hlediska stylistiky a lexikologie (Praha 1961). Také jedna z posledních slavistických Filipcových prací, příspěvek pro IX. MSS v Kyjevě (srov. výše sb. Čs. slavistika 1983), je věnována synonymům. Své pojetí synonym tu upřesňuje, uplatňuje i pohled mezijazykové konfrontace a porovnává synonymické slovníky v různých slovanských jazycích. Důkladná znalost problematiky synonym mu umožňuje vytyčit požadavky na adekvátní popis synonym ve speciálním slovníku. Podnětný je i nástin perspektivy šíře pojatých (mezinárodních) výzkumů synonymiky jako východiska k poznání specifičnosti lexikálních systémů jednotlivých jazyků.

V posledních pracích se jubilant věnoval nejen paradigmatickým, ale také syntagmatickým vztahům lexikálních jednotek. Navázal tu na své starší příspěvky, v nichž rozlišil slovo v kontextu a mimo něj, oblasti významového užití slova a jejich typy a zabýval se otázkou typických kontextů, aktuální zvláště v lexikografické praxi. V rámci syntagmatické spojitelnosti, jakožto textově strukturní formy užití lexikální jednotky, rozlišil tři aspekty, které je nutno zkoumat: gramatický, lexikální a sémantický (Čs. přednášky pro VIII. MSS v Záhřebu. Lingvistika. Praha 1978, s. 131—140). Podrobněji se zabýval spojitelností sloves (SaS, 38, 1977, s. 294—298) a naznačil diference v uplatnění tohoto aspektu lexikálních jednotek u různých typů slovesných lexémů, stejně jako možnosti využít aspektu spojitelnosti při výkladu významu slovesných lexémů.

Výsledkem výzkumů dílčích otázek i dokladem schopnosti pojmout problematiku lexikologie v celé šíři je syntetická práce Česká lexikologie (s frazeologickým úsekem od F. Čermáka), která vznikla jako samostatná část vedle akademické Mluvnice češtiny a byla jubilantovi vhodnou příležitostí doplnit a shrnout svůj pohled na disciplínu jako celek i na její dílčí složky (práce je v tisku). Filipec zde mohl uplatnit široký přehled po celé problematice oboru a zpracovat otázky s tím spjaté komplexně s důkladností jemu vlastní.

Filipec jako vědec představuje osobnost všestrannou, s bohatou škálou zájmů, které mu vždy dovolovaly přijímat podněty z jiných disciplín, ale vytvořily také příznivé podloží pro teoretickou práci v lexikologii. Na pomezí lexi[158]kologie stojí např. jeho starší příspěvky z oblasti stylistiky a teorie překladu.

Zvláštní pozornost věnoval v příspěvcích starších, ale i novějších odborné vrstvě slovní zásoby (vymezení specifičnosti odborné slovní zásoby proti běžné slovní zásobě, systému v terminologii, vztahu termínu, pojmu a významu, specifice zemědělské terminologie, možnosti mechanického zpracování termínů).

O zahraničním ohlasu Filipcových prací svědčí skutečnost, že byl jako významný představitel české lingvistiky a jako germanista přizván k spolupráci na četných jazykovědných sbornících vydaných v NDR. V reprezentativním výboru českých lingvistických prací Jazykoznanije v Čechoslovakii (Moskva 1978) byly v ruském překladu přetištěny jeho studie z r. 1973 K otázce sémantického popisu lexikálních jednotek (SaS, 34, s. 78—84) a Ke konfrontaci dílčích sémantických systémů v slovní zásobě dvou různých jazyků (Čs. předn. pro VII. MSS ve Varšavě. Lingvistika. Praha 1973, s. 279—295).

Vedle vlastní publikační činnosti se Filipec pilně věnuje i činnosti recenzní, kritické a hodnotící. K tomu se druží i nemalá aktivita konzultační, oponentská, posudková a přednášková i účast na mnoha domácích i mezinárodních konferencích a kongresech. Při své výzkumné práci nezapomínal a dosud nezapomíná ani na popularizaci poznatků o slovní zásobě a na propagaci lexikografických děl (v televizi, rozhlasu, knižně i v tisku).

Obraz Filipcova vědeckého působení by nebyl úplný, kdybychom nepřipomněli i jeho činnost vědeckoorganizační. J. Filipec je členem mezinárodní lexikologicko-lexikografické komise při Mezinárodním komitétu slavistů a spoluredaktorem tří svazků česko-německých sborníků. Jako dlouholetý funkcionář má významné zásluhy i o rozvoj činnosti Jazykovědného sdružení při ČSAV, kde v současnosti aktivně působí jako vedoucí sekce lexikologické.

Svým dílem, ale i přátelským postojem si Josef Filipec získal autoritu i úctu u svých spolupracovníků. Tvořivostí, pílí, houževnatostí i cílevědomostí může být příkladem mladší generaci lingvistů. Do dalších let přejeme jubilantovi pevné zdraví a sílu k splnění dalších badatelských a tvůrčích záměrů.

Slovo a slovesnost, volume 46 (1985), number 2, pp. 156-158

Previous Jan Petr: Konference o životě a díle bratří Grimmů

Next Jaroslav Machač: Za Jaroslavem Zimou