O názorech na dichotomii langue a parole (2. část) (K vývoji pojetí některých základních lingvistických pojmů a termínů)

Eva Macháčková

[Discussion]

(pdf)

О взглядах на дихотомию лангуе и пароле (2-ая часть) / Opinions on the dichotomy of langue and parole (2nd part)

V první části našeho zamyšlení nad dichotomií langue — parole (Macháčková, 1987) jsme se zmiňovali o tom, že v de Saussurově posmrtně vydaném díle (1960) byly obsaženy některé myšlenky, jejichž výklad není jednoznačný. Snad i to je jedním z důvodů, proč dichotomie langue — parole zůstává trvalým předmětem lingvistických diskusí a badatelé se k této problematice stále vracejí.

[57]Je třeba si především uvědomit, že nejde pouze o zmíněnou dichotomii; u de Saussura jsou vyčleňovány tři pojmy: langage, langue a parole. Langage představuje nadřazený nebo spíše nediferencovaný komplex jazykově řečových jevů vůbec (srov. k tomu např. Hausenblas, 1983). Také Horálek (1967) píše o tom, že F. de Saussure užíval označení langage nedůsledně; rozuměl pod tím také langue a parole dohromady, tedy pojem nadřazený. V poslední době, srov. dále, se na oblast langage — tedy na komplex jazykově řečových jevů vůbec — zájem lingvistů stále více soustřeďuje.

Největší pozornosti se však u lingvistů již od de Saussura těšil pojem termín langue. Uvedli jsme (Macháčková, 1987, s. 233), že podle F. de Saussura je langue (jazyk) vnitřně organizovaný systém znakových hodnot, vytvářený vztahy mezi znakovými jednotkami a charakterizovaný rozdíly mezi nimi. V Tezích PLK (1929) byl jazyk představen jako funkční systém účelových výrazových prostředků. Byl považován za dynamický systém, v němž existují strukturní vztahy (srov. k tomu Vachek, 1968). Dynamičnost parole je (např. podle Vachka) jen důsledkem obnovování rovnováhy v systému, důsledkem dynamičnosti langue. Přihlíží se k tomu, že jazyk je nejen synchronní, relativně stabilní systém, ale také výsledek dlouhého historického vývoje. Z toho vyplývá (srov. Ducháček, 1983), že jazyk nemůže být chápán jen jako kód, ale též jako systém podvědomých vztahů, který má charakter konvence. (Umělé jazyky mají na rozdíl od jazyků přirozených zřetelně jen charakter kódu.) Jazykový systém si neuvědomujeme, existuje trvale v podvědomé sféře psychiky jedince i celého kolektivu. Jazyk je sociální instituce a místo jeho existence je ve vědomí jazykového kolektivu. „Pravidla (mluvení) si člověk většinou neuvědomuje a bez teoretické průpravy je ani nedovede explicitně formulovat. Některá pravidla se vztahují na kategorie, jejichž přesné určení dělá potíže i vědecky vyzbrojeným teoretikům a lingvistické výklady tu nebývají jednotné. Naproti tomu je člověk schopen za určitých předpokladů postihnout některé podstatné vlastnosti jazyka bez pojmoslovného aparátu ne docela uvědomělým způsobem (Horálek, 1971, s. 104).

Jazyk je ovšem širší pojem než jazykový systém; je to jev sociální a má i charakter normy (Popela, 1966). Podle Thèses (1958; autoři Havránek, Horálek, Skalička, Trost) je langue abstraktní systém norem, nezbytná podmínka porozumění. Tento systém nemá autonomní formu existence a může být poznán jen na základě konkrétních promluv. (K pojetí jazykové normy viz Nebeská, 1987.)

Nověji je jazyk definován jako systém znakových vztahů, který je prostřednictvím objektivního biologického a společenského bytí člověka účasten „sebe-vědomí“ objektivní reality (Kořenský, 1984). Tento znakový systém slouží k výměně a vyrovnávání obsahů lidského vědomí (Chloupek, 1986). Horecký (1978, s. 40) definuje jazyk — na rozdíl od řeči jako přirozeného objektu — jako konstruktivní objekt vlastní vědomí daného společenského kolektivu, v němž vznikl jako produkt dlouhé jazykové práce a v němž se používá jako nástroj dorozumívání, myšlení a uchovávání výsledků myšlení.

Pod parole se rozumějí jednak konkrétní promluvy (texty), jednak jazyková činnost (mluvení v širokém slova smyslu). Chloupek (1986) definuje řeč (parole) jako promluvu nebo soubor promluv a charakterizuje je jako mluvené z hlediska preparativního, realizačního a stylisticky hodnotícího. Podle Horeckého (1978) je řeč konkrétní, často tvořivá a vždy částečná realizace jazykového systému, resp. výsledek této realizace. Od řeči (textu) je třeba podle něho odlišovat řečový akt jako psychofyziologický proces. — Řidčeji se přihlíží k řeči z hlediska příjemce textu, adresáta, resp. z hlediska poslechu, čtení, porozumění. Zmínili jsme se již (Macháčková, 1987, s. 237), že výraz parole dnes běžně překládáme jako řeč (dříve mluva, mluvení apod.). Ve Vachkově slovníku pražské školy (1964) se však slovo [58]řeč nevyskytuje, ačkoli např. v Tezích PLK z r. 1929 to byl výraz běžný, nikoli ovšem jako překlad slova parole.

Předpokládá se, že i parole má systémový charakter (srov. např. Horecký, 1978), avšak termíny tomu někdy neodpovídají. Běžně se totiž dávají do opozice termíny systém — řeč, jazykový systém — jazyk apod. — Řeč má na rozdíl od jazyka zvláštní rys: je vždy vázána na konkrétní text, zatímco jazykový systém má k mimojazykové realitě vztah jen potenciální. Jazykový projev má určitý smysl jen jako celek (Hausenblas, 1964). V Thèses (1958) se mluví i o existenci „vnitřní parole“, která doprovází myšlení.[1]

Řeč jako výsledek vztahu jazykových znaků a individuálního procesu vědomí vyžaduje určité tvůrčí úsilí. Její produkce (i percepce) je úzce spojena s myšlením; uvažuje se tu o jednom verbálně kognitivním procesu, při němž má svou úlohu komponent jak (typologicky) univerzální logickosémantický, tak i idioetnický, sémantický ve vlastním slova smyslu (srov. k tomu např. práce Kacnel’sonovy). Proces řeči se připodobňuje (ve smyslu de Saussurova příkladu srovnání jazyka se symfonií a řeči s jejím provedením) jak interpretaci, tak i hudební kompozici; mluvčí je nejen „interpret“, ale i „skladatel“. Produkce řeči předpokládá řešení, které je optimální po stránce komunikativní, ale je i emocionální a výrazově adekvátní. Obrazné přirovnání k symfonii a jejímu provedení vyhovuje ovšem jen částečně. — V pracích některých badatelů cizích se zdůrazňuje, že řeč je víc než jazyk a že naše znalosti o světě jsou přesněji zachyceny v řeči. Zejména řeč a nikoli jazyk je korelátem myšlení a vědomí, řeč je vždy víc než výsledek fungování jazyka, srov. o tom více např. u Zveginceva (1973) a Myrkina (1986). Badatelé, kteří se přiklánějí k názoru o prioritě řeči před jazykem a považují parolovou lingvistiku za důležitější než lingvistiku languovou, obracejí se často k pracím Humboldtovým.

K nutnosti lišit dichotomii langue — parole se dospělo i při překladu prací klasiků marxismu-leninismu, Marxe a Engelse. Jak uvádí J. Petr (1980, zvl. s. 57), terminologicky sice Marx a Engels Sprache a Rede nerozlišovali, uvědomovali si však rozdíl mezi konkrétním procesem komunikování pomocí řeči a filozoficky pojímanou kategorií jazyka. Proto i ve známém citátu „řeč je tak stará jako vědomí, řeč je praktické, skutečné vědomí …“ (srov. Petr, 1985) je nutno, aby se výraz Sprache překládal jako řeč. Myrkin (1986), který cituje práci Petrovu, považuje za správné, že se v uvedeném citátu píše o řeči, a dodává, že kdyby se tu psalo o jazyce, opakovala by se chyba Marrova — do jazyka by se zařazovala celá oblast vědomí, jazyk by se ztotožňoval s vědomím.

V jednotlivých pracích nalézáme někdy značné rozpory v názorech na postavení dichotomie langue — parole. Tak Thèses (1958) uvádějí, že je třeba přijmout ostré rozlišení langue — parole. Naproti tomu Trnka a kol. (1957) zastává názor, že ostré rozlišení langue — parole nemůže být základem lingvistického zkoumání. V jedné ze svých pozdějších prací vyzývá Jakobson (1969) k překonání saussurovského modelu jako zjednodušeného a umělého konstruktu.

Rozpory nacházíme v de Saussurově učení při výkladu „danosti“ langue. Bulyginová (Osnovnyje napravlenija, 1964) píše, že de Saussurův nedostatek je v tom, že považuje langue za bezprostředně daný objekt. De Saussure totiž uvádí: „Il faut se placer de prime abord sur le terrain de la langue et la prendre pour norme de toutes les autres manifestations du langage“ (1960, s. 25). Horecký (1978) naproti tomu uvádí, že jazykověda nemá podle de Saussura předmět svého výzkumu dán dopředu; dána je parole, která se však nedá formalizovat, nemůže tedy být [59]předmětem jazykovědy. Podle Horeckého dochází takto u de Saussura k absolutizaci a hypostazování jazyka.

Saussurovy názory ožily zvláště v období generativních gramatik. Při vytyčování protikladu kompetence — performance se N. Chomsky (srov. Turbová, 1988) opíral o dichotomii langue — parole; považoval de Saussurův výrok o logické prvotnosti langue za správný. Podle jeho názoru je však nezbytné odvrhnout de Saussurův pojem langue jako pouhého systematického inventáře jednotek a vrátit se k Humboldtově koncepci hloubkové kompetence jako systému generativních procesů.

V generativistickém pojetí se z počátku mluvilo o jazykovém systému jako o gramatice, kterou tvoří uzavřený systém pravidel; pomocí takové gramatiky a slovníku lze vytvořit a popsat všechny správné věty daného jazyka a jen tyto. Jazykový systém se pak chápe jako zařízení na produkování promluv. Takové pojetí jazyka však např. podle Coseria (1970) a jiných nepředstavuje tvořivý proces ve smyslu Humboldtova pojmu energeia; ve vytváření vět na základě omezeného množství pravidel a slovníku nelze spatřovat nic tvůrčího. Chomského generativní pravidla by u Humboldta náležela (podle Coseria) právě k vytvářenému, nikoli k vytváření. Přirovnává-li se protiklad kompetence — performance k distinkci langue — parole, objevuje se řada dalších problémů. Podle Harrise (1983) se zavedením protikladu kompetence — performance ještě zvýšil terminologický zmatek.

J. Vachek (1967) považoval generativně transformační koncepci (s. 368) „za pozoruhodný pokus o teorii parole, kterou F. de Saussure zůstal jazykovědě dlužen a na jejíž soustavné vypracování jazykověda přes četné urgence dosud marně čekala“. Podle Vachka se oba Chomského termíny (kompetence i performance) vztahují k faktům parolovým, a to tak, že performance označuje konkrétní, aktuální jazykové promluvy, kdežto kompetence vyjadřuje spíše potenciální kapacitu mluvčího daného jazyka takové konkrétní promluvy tvořit. Oproti generativistické koncepci se J. Vachkovi „koncepce funkčně strukturní“ (tj. koncepce PLK) jeví v podstatě jako teorie langue; jde o langue pojímanou nikoli staticky, ale dynamicky, tj. s náležitým zřetelem k systémovému napětí, které je v langue vždy více nebo méně zřejmé a objektivně zjistitelné a vyvolává potřebu změn, jimiž by se toto napětí uvolnilo. Dále Vachek uvádí, že realizace takových „terapeutických“ napětí uvolňujících změn může být jen záležitostí parole, resp. konkrétních jazykových promluv, v kterých si mluvčí mohou (zpravidla podvědomě) přezkušovat vývojové alternativy.

Ve své práci z r. 1968 Vachek zastával názor, že generativní gramatika sice nazírá na jazykovou skutečnost z hlediska procesuálního, nikoli entitativního, avšak toto rozlišení se naprosto nekryje s protikladem dynamičnosti — statičnosti; i entitativní systém, jak jej pražská škola pojímá, je záležitost nestatická, systém v pohybu. Vztah promluv vznikajících podle pravidel generativní gramatiky k entitativnímu systému lze vyjádřit především v opozici aktuálnost — potenciálnost. Podnět k změnám v parole vychází podle Vachka z langue jako entitativního systému. Dynamičnost promluv je pak jen přímým důsledkem napětí existujícího uvnitř langue.

Podle Vachka se největší de Saussurův vliv na pojetí jazyka PLK projevil v otázkách synchronie a diachronie; ukázala se potřeba synchronních popisů. Vypracování teorie parole jako důstojného protipólu teorie langue však u de Saussura chybí a z toho vzniklo — podle Vachka — mnoho nejasností.

Krajní odmítání dichotomie langue —parole (např. u Mańczaka, 1970) bylo u nás mnohdy kritizováno (srov. např. Komárek, 1972). Ve své stati Komárek přesvědčivě poukazuje na omyly, které při výkladu de Saussurových názorů vznikají. Mańczakův boj proti de Saussurovu „dualismu“ a za „monistické“ pojetí jazyka je podle Komárka ve skutečnosti bojem proti výrazným prvkům dialektiky v teorii [60]F. de Saussura. Podle Mańczaka jazyk není abstraktním systémem znaků, neboť není nic jiného než texty mluvené nebo psané. Gramatická pravidla v přirozených jazycích nikdy nepředcházejí před texty; jsou z textů vyabstrahována lingvisty. Komárek dokládá, že materiálem pro lingvistiku jsou bezesporu texty, ale cílem jejich studia může být poznání a popis kódu, který umožňuje jejich dekódování v procesu komunikace. Nejdůležitějším se nám zdá Komárkovo tvrzení, že mluví-li se o gramatických pravidlech, která nepředcházejí před texty, nýbrž jsou z textů vyabstrahována až lingvisty, mají autoři na mysli gramatická pravidla jazykových příruček, ale nikoli pravidla gramatická, podle nichž se řídí fungování jazyka. (Jazykový systém poznáváme názorně např. při učení se cizím jazykům. Učíme se významům slov a větným schématům, a to nikoli proto, že by si to jazykovědci vymysleli.) Pravidla mluvnická jsou jen aproximativním zachycením vnitřních pravidel jazykových; nerozlišovat oba druhy těchto pravidel je podle Komárka stejně nepřípustné jako nerozlišovat objektivní přírodní zákon od jeho vědecké formulace.

Vědecký popis a jazyk jako objektivně existující systém se nerozlišuje ani v populární práci Mistríkově (1984). Podle Mistríka nemá smysl se ptát, co bylo dříve, zda řeč nebo jazyk, uhlovodík nebo C₃H₈. Rozdíl mezi jazykem a řečí je připodobněn k rozdílu mezi vzorcem kyseliny sírové a kyselinou sírovou, projektem stavby a stavbou, mezi receptem a jídlem uvařeným podle tohoto receptu. Ale vzorec kyseliny sírové, recept, projekt stavby jsou výsledky lidského úsilí. I tady je podle našeho názoru třeba lišit mezi objektivně existujícím jazykem a jeho — více či méně — vědeckým popisem.

Jazykovědci se často zabývali otázkou jazykových změn. Podle de Saussura langue jako statický synchronní systém nemůže být ovlivňován změnami — izolovanými odchylkami pocházejícími z parole. Jiný přístup k této otázce zaujala pražská škola. Např. podle Trnky (1964) je třeba změny v jazyce chápat jako události strukturní. Smyslem terapeutických změn (srov. výše Vachkův výklad) je obnovování rovnováhy v systému; jazyk je dynamický systém směřující k rovnováze, která je porušována a obnovována.

Teze PLK (1929, čes. překlad 1970, s. 36) uváděly, že „změny v jazyce nejsou jen rušivými zásahy bez účelu, heterogenní z hlediska systému. Změny jazykové mají zhusta zření na systém, jeho stabilizaci, rekonstrukci“. K pojetí změn účelných a neúčelných se v některých svých pracích vyjadřuje Horálek (1957, 1967, 1975, 1977). Předmětem podrobnějších výkladů se stává Horálkovi i věta z Tezí PLK, že jazyk jako výsledek lidské činnosti sdílí s ní i záměrnost. V jazyce probíhají změny, které je možno hodnotit jako zdokonalování, a to již proto, že jazyk je nástroj, který plní různé funkce; je to jev společenský, který stále zdokonaluje své prostředky. Zdokonalování však nemusí předpokládat vědomé zasahování do vývoje jazyka, dokonce vědomé zasahování nemusí vést k zdokonalování. (U jazyků spisovných se ovšem předpokládá snaha po jisté řízenosti.)

Horálek (1957) se zmiňuje i o Jakobsonově pojetí jazykových změn. Jakobson nechtěl zcela odmítat teleologické změny, ale zdála se mu těžko zdůvodnitelná myšlenka, že jazykový vývoj vede k určitému cíli. Jakobson kritizoval de Saussura za to, že neuměl skloubit systémový charakter jazyka se změnami v parole, kterým je jazyk vystavován v průběhu času, a za to, že nepovažoval systémy za dynamické. Jakobson odmítal de Saussurovo tvrzení, podle něhož se vývojové otázky vymykají strukturnímu zkoumání, a to proto, že se ztotožňuje synchronie se statikou a diachronie s dynamikou. Podle Jakobsona nejsou dynamické jazykové systémy nikdy v úplné rovnováze. Obsahují prvky jak progresívní, tak odumírající. O smyslu, resp. o účelovém podmínění jazykových změn je třeba uvažovat vždy se zřetelem ke konkrétním potřebám dorozumívacím a ke konkrétním situacím.

Podle Horálka se vývojové změny v přirozených jazycích neuskutečňují vědomě, nýbrž jsou důsledkem spontánní jazykové činnosti a nesouvisejí bezprostředně [61]s vědomým užíváním jazykových prostředků k dosažení vědomě stanovených cílů. O jazykové účelnosti ve smyslu vědomé volby prostředků k dosažení cílů lze mluvit podle Horálka jen v souvislosti s činností promluvovou, s parole.

Funkce languové a parolové se lišily již v klasickém období PLK. V pozdějším období byla těmto funkcím věnována zvláštní studie (Horálek, 1964). Pro langue je charakteristická funkce komunikativní (sdělovací), kterou plní jazyky jak přirozené, tak umělé. Ty však většinou nemohou plnit funkci mentální. Parolové funkce souvisejí naproti tomu s jednotlivými účastníky komunikativního aktu. Tak funkce výrazová, expresívní, se projevuje ve vztahu k mluvčímu, funkce apelová vzhledem k adresátu, funkce reprezentativní vzhledem k sdělovanému obsahu.

V klasickém období pražské školy byly funkce languové nazývány funkčními jazyky. Byly určeny obecným účelem normovaného souboru jazykových prostředků (Havránek, 1963, s. 51). Funkce parolové, tj. funkce projevu jazykového (funkční styly), byly určeny konkrétním projevem každého jazykového projevu. Každý prvek jazykového systému vyjadřovacích prostředků vhodných pro určitý cíl bylo podle Havránka třeba zkoumat nejen vzhledem k jeho postavení v systému, ale také vzhledem k jeho funkci. — V pozdějších letech byla teorie funkčních jazyků opuštěna (srov. k tomu např. Hausenblas, 1983). Stylům se přestal připisovat systém jazykových prostředků lexikálních, gramatických apod., protože styl představuje způsob výstavby textu. Tak Hausenblas rozlišuje styly, stylové vrstvy prostředků a stylové varianty jazyka. Např. odborný jazyk jako stylová varianta jazyka představuje ucelený systém, neboť obsahuje i prostředky neutrální.

Řada nejasností se objevuje při vymezování jednotek jazyka a řeči. De Saussure k této otázce také nezaujímal vyhraněné stanovisko. Názor, že jednotkou jazyka je slovo, jednotkou řeči věta, byl založen na zjednodušených myšlenkách Gardinerových (1935). U nás nebyl a není zastáván — přesvědčivě ho vyvrátily především již práce Mathesiovy.

Takové pojetí je v podstatě velmi zjednodušené již proto, že ani slovo není žádný neměnný útvar; i slovo existuje jako nominativní i jako komunikativní jednotka. Teprve v textu může slovo — nebo lépe pojmenování — plnit funkci denotátu nebo designátu. Uvádí se (srov. k tomu Myrkin, 1986), že je nesprávné chápat pod jazykem úhrn vět, jazyk obsahuje jen materiál pro ně; věta in vacuo je prý nepřijatelná, každá věta potřebuje interpretaci a ve svém kontextu je možná; správnost věty je věcí jazykového užívání. — Podle Bulyginové (Osnovnyje napravlenija, 1964) není věta jako abstraktní vzorec na stejné úrovni, tj. souvztažná s jednotkami, jako jsou fonémy, morfémy aj. S tímto názorem polemizuje Vachek (1966).

Proti názoru, že jednotkou langue je slovo a jednotkou parole věta stojí tvrzení, že všechny jednotky mají svůj protějšek v jednotkách řeči, tedy že za všemi jednotkami jazykového systému je třeba vidět konkretizované, individualizované jednotky řeči (Popela, 1966). Směrem od nižších jednotek k vyšším počet „languových“ rysů ubývá, zatímco počet „parolových“ rysů přibývá. Není tu zcela jasné, rozumí-li se tím, že přibývá rysů náhodných (srov. názor, že parolové jevy jsou víceméně jevy náhodné, Trnka, 1964) a ubývá rysů systémových, popř. že přibývá parolových rysů v souvislosti s aspekty pragmatickými, s větší vázaností na kontext apod.

Při vymezování jednotek lingvistické analýzy záleží samozřejmě na vůli badatele, od kterých stránek bude abstrahovat a jaké jednotky zvolí. Daneš (1964) liší větu (1.) jako singulární výpovědní akt (výpovědní událost) — její zkoumání podle něho patří do parolové lingvistiky, (2.) větu jako jednu ze všech možných komunikativních jednotek, (3.) abstraktní vzorec. Hlavsa (1986) liší — kromě (1.) výpovědní události — (2.) výpověď, tj. lineární útvar s určitým slovosledem, intonací a negramatickými činiteli, včetně kontextů jazykových a situačních (útvar vyabstrahovaný z výpovědních událostí), (3.) větu, množinu slov tvořících uzavřenou vztahovou [62]strukturu, která je systémově predisponována plnit výpovědní funkci (abstrahuje od komunikativních aspektů), (4.) větné schéma, obecně pojatou abstraktní strukturu „syntaktických“ pozic, charakterizovaných omezeními gramatickými a sémantickými. Výpovědní události jsou podle Hlavsy předmětem lingvistiky jen jako materiál pro empirické zkoumání. Lingvistická analýza se týká dalších bodů. Autor sám si je však vědom toho, že odhlížení např. i od slovosledu a dále od kontextu přináší problémy. Předpokládá se zpravidla, že v „kompetenci“ mluvčích existuje systematicky uspořádaná množina „větných vzorců“ na určitém stupni abstrakce.

Vyčleňování jednotek textových souvisí s tím, zda se uznává samostatnost textové roviny nebo nikoli. Sgall (1980) předpokládá, že pravidla na vytváření textů patří do teorie parole, tj. do teorie fungování jazyka ve sdělovacím procesu, do oblasti stylistiky; jsou to pravidla, která platí již ve větě. Nepředpokládá existenci textému jako samostatné jednotky textové. Text autor nevyužívá, neuplatňuje, nýbrž vytváří jej. Je spíš součástí sdělovacího procesu než jednotkou, která by v tomto procesu byla aplikována, použita. To, co by mělo být protějškem „parolového“ pojmu textu v oblasti jazykového systému, náleží samo spíše do oblasti fungování jazyka než do oblasti systému jazykového.

Podle Hausenblase (1971) existují jevy languové i parolové na všech rovinách struktury komunikátu, tzn. i na rovině textové. Hausenblas (1964) vytyčuje kvalitativně odlišné jednotky languové a parolové. Nejvyšší jednotkou na rovině parolové je diskurs (podle Hausenblase (1984) komplex komunikátů), tj. jazykový projev (jako proces nebo výsledek procesu), množina organizovaných jazykových prostředků užitých v jednom komunikačním aktu. Zatímco jazykový systém má vztah k mimojazykové realitě jen potenciální, diskurs jako celek má určitý smysl. Vždy obsahuje méně prostředků než jazykový systém; jeho struktura je lineární, zatímco struktura jazykového systému je charakterizována mnoharozměrnými vztahy paradigmatickými a syntagmatickými. (I diskurs může ovšem existovat jak in abstracto, tak in concreto.) Hausenblas (1984) liší tedy text jako proces sdělování (tzv. texturu) a text jako jednotku sdělování. Uvádí, že důraz položený na langue byl ve své době užitečný a plodný, ale dnes by tvrzení, že jediným předmětem lingvistiky je langue, znělo jako anachronismus. Langue je pouze jedním článkem jazykovědného zkoumání. De Saussure nechtěl „dokořán otvírat dveře“ jiným vědám, dnes již nám však podle Hausenblase tak nevadí, používá-li se při lingvistické analýze nehomogenních přístupů, tj. využívá-li se spolupráce s jinými vědami. — Nižšími jednotkami než diskurs jsou promluvy, elementární jednotkou je pak podle Hausenblase výpověď omezená koncovým signálem. Úkolem parolové lingvistiky je především systematická klasifikace diskursů.

Můžeme předpokládat, že mnohé jevy, o kterých se již dříve zmiňovala stylistika, se staly předmětem hlubšího rozboru až při analýze nadvětných celků, při analýze textu. Např. systematický rozbor konektorů přinesla až textová lingvistika. Analyzuje se úloha některých slovních druhů, které nevystupují jako větné členy a které mají důležitou úlohu při výstavbě textu.

Podle Hlavsy (1986, s. 30) „zdůraznění komunikativního aspektu v popisu jazyka vede dále k tomu, že se do syntaxe organicky včleňuje i syntax nadvětných celků, syntax textu … Lze samozřejmě namítnout, že strukturní výstavbu nadvětných útvarů zajišťují především prostředky negramatické; na druhé straně i množství jevů, které se vysvětlovaly s velkými obtížemi jako jevy intravětné (přesněji intravýpovědní) syntaxe, dovedeme úspěšněji popsat, vezmeme-li v úvahu potenciální kontext. Jde např. o elipsu, pronominalizaci, parcelaci apod. … I jevy intravětné syntaxe se mohou objevit v novém světle. Platí to např. o kongruenci, která se v textu může jevit jako důležitý prostředek textové koheze.“

Kořenský (1981, s. 24) uvádí: „Lingvistickou teorii textu je možno chápat jako výsledek určité tendence myšlení v období klasických strukturalismů …, kterou označíme jako „syn[63]taktizaci langue“, vyjdeme-li z předpokladu, že klasický … strukturalismus chápal systém (langue) především jako záležitost hláskosloví a tvarosloví a skladba vět byla chápána jako záležitost promluvových, „parolových“ aktivit, přičemž otázka systémových předpokladů nebyla buď kladena, nebo byla (de facto) zodpovídána negativně … zatímco teorie propoziční zkoumají text jako systém pravidel jeho formace v procesu mluvení, teorie orientované k jednání důsledně zkoumají text jako parole … s důrazem na jejich funkční popis za rámcem tradiční systémové lingvistiky období strukturalismu. Otázka systémových předpokladů není kladena nebo je kladena a zodpovídána úplně nebo částečně mimo kontext „tradiční“ lingvistiky.“

V teoriích orientovaných k jednání se texty chápou jako komplexní jazykové znaky nikoli však uložené v paměti členů kolektivu jako hotové; produkce textů je tvořivá a vždy k nějakému cíli zaměřená činnost.

Podle Kořenského (1986, s. 39) „… v obecně ontologickém smyslu je třeba překonat „víceobjektovou“ situaci jazykovědy (jazyk, řeč, text) formulací dialekticky jednotné, vysoce explicitní systémové teorie potenciální kreativity, procesu kreace a rezultátů kreace v oblasti řečového chování společenského člověka.“ (V práci z r. 1987 se též mluví o zrušení podvojnosti objektů jazykovědy vytvořením jednoho globálního a komplexního modelu.) Naproti tomu bývá uváděno (srov. např. Leška Nekvapil - Šoltys, 1987), že de Saussurova dichotomie umožňuje strukturně funkční koncepci jazyka. Popření dichotomie vede k rozpadu lingvistiky na funkční a strukturní (srov. k tomu též Zvegincev, 1973).

Náš přehled ukázal, že je třeba přísně rozlišovat jazyk jako objektivně existující systém a soubor norem v povědomí kolektivu na straně jedné a jemu více či méně adekvátní lingvistický popis na straně druhé (srov. k tomu výše práci Komárkovu).

Co se týče dichotomie langue — parole, stojí tu proti sobě tyto názory: (1.) Každá languová jednotka má svůj parolový protějšek: konkretizovány, individualizovány vystupují languové jednotky jako jednotky řeči. — (2.) Oblast parole představuje vlastní systém s vlastními, kvalitativně odlišnými jednotkami a specifickou problematikou. Podle některých badatelů dochází k jisté „languizaci“ parole; myslí se tím vyčleňování systémových jednotek jazykových na rovině syntaktické a textové; proto je třeba syntaktické a textové jednotky sledovat v podobách jak „systémových“ (lépe languových), tak i parolových. — (3.) Na jazyk se pohlíží jako na složitě strukturovaný, historicky se utvářející, dynamický, systémový jev, při čemž řečová činnost a text se chápou nikoli jako pouhý „materiál“, ale jako „poslední“ objekt interdisciplinárního původu (srov. např. Kořenský, 1986).

I když zmíněná stanoviska jsou na první pohled zcela protichůdná, nejsou nakonec neslučitelná. Největší pozornost badatelů se v poslední době soustřeďuje na oblast parole, která dosud stála spíše stranou zkoumání; nezanedbává se však ani langue. Jazyk jako složitě strukturovaný systém a jazykové fungování nejsou od sebe přísně odděleny. Převládá snaha o komplexní, mnohoaspektový přístup k jazykové činnosti a schopnosti, o pohled na celou oblast langage. Ve svém důsledku to znamená, že se „otvírají dokořán dveře“ i všem pomezním vědám.

 

LITERATURA

 

COSERIU, E.: Semantik, innere Sprachform und Tiefenstruktur. In: Folia linguistica, 4, 1970, sv. 1—2, s. 53—63.

DANEŠ, F.: A three level approach to syntax. TLP, 1, Praha 1964, s. 225—240.

DUCHÁČEK, O.: O některých prostředcích mezilidské komunikace. SaS, 44, 1983, s. 51—57.

GARDINER, A.: The distinction of “Speech” and “Language”. Atti del III. congreso internazionale de linguisti. Firenze 1935.

HARRIS, R.: Approaches to language. Oxford 1983.

[64]HAUSENBLAS, K.: On the characterisation and classification of discourses. TLP, 1, 1964, s. 67—83.

HAUSENBLAS, K.: Výstavba jazykových projevů a styl. AUC Philol. Praha 1971.

HAUSENBLAS, K.: Výklad vztahu mezi stylem a jazykem v české jazykovědě 1. pol. 20. stol. In: Konfrontační studium ruské a české gramatiky a slovní zásoby II. Praha 1983, s. 323—333.

HAUSENBLAS, K.: Text, komunikáty a jejich komplexy. SaS, 45, 1984, s. 1—7.

HAVRÁNEK, B.: Studie o spisovném jazyce. Praha 1963.

HLAVSA, Z.: Pojetí syntaxe v současných akademických mluvnicích. In: Typy opisów gramatycznych języka. Warszawa 1986, s. 25—38.

HORÁLEK, K.: Otázky strukturální jazykovědy na slavistické konferenci. SaS, 18, 1957, s. 98—102.

HORÁLEK, K.: Les fonctions de la langue et de la parole. TLP, 1, Praha 1964, s. 41—46.

HORÁLEK, K.: Filozofie jazyka. Praha 1967.

HORÁLEK, K.: K vývoji marxistické terminologie a teorie vědy. SaS, 32, 1971, s. 98—116.

HORÁLEK, K.: Účelnost v jazyce. SaS, 36, 1975, s. 60—62.

HORÁLEK, K.: Slovo, věta a promluva. SaS, 38, 1977, s. 259—262.

HORECKÝ, J.: Základy jazykovedy. Bratislava 1978.

CHLOUPEK, J.: Dichotomie spisovnosti a nespisovnosti. Brno 1986; rec. v SaS, 49, 1988, s. 220—226.

JAKOBSON, R.: Linguistics in relation to other sciences. Actes du X^e Congrès international des linguistes, I. Bukarest 1969, s. 87.

KOMÁREK, M.: K jedné kritice de Saussura. SaS, 33, 1972, s. 240—243.

KOŘENSKÝ, J.: K problému kontextově podmíněné realizace propozičních struktur. SaS, 42, 1981, s. 24—30.

KOŘENSKÝ, J.: Konstrukce gramatiky ze sémantické báze. Praha 1984.

KOŘENSKÝ, J.: Ke vztahu obecné a speciální teorie systémů z hlediska lingvistiky. In: Teoretické otázky jazykovědy. Ed. J. Nekvapil a O. Šoltys. Linguistica XVI. Praha 1986, s. 17—43. Interní tisk ÚJČ ČSAV.

KOŘENSKÝ, J.: Dynamika myšlení o dynamice jazyka. JA, 24, 1987, s. 80—87.

LEŠKA, O. - NEKVAPIL, J. - ŠOLTYS, O.: Ferdinand de Saussure and the Prague Linguistic Circle. PhilPrag, 69, 1987, s. 77—109.

MACHÁČKOVÁ, E.: O názorech na dichotomii langue a parole. SaS, 48, 1987, s. 232—239.

MAŃCZAK, W.: Critique du structuralisme. Folia linguistica, 3, 1970 sv. 3/4, s. 169—177.

MISTRÍK, J.: Jazyk a reč. Bratislava 1984.

MYRKIN, V. Ja.: V kakoj mere jazyk (jazykovaja sistema) javljajetsja otraženijem dejstvitel’nosti. VJaz, 1986, č. 3, s. 54—56.

NEBESKÁ, I.: Ke klasickému pojetí normy v české lingvistice. SaS, 49, 1987, s. 334—342.

OSNOVNYJE NAPRAVLENIJA STRUKTURALIZMA. Moskva 1964. Dále Osnovnyje napravlenija.

PETR, J.: Filozofie jazyka v díle K. Marxe a B. Engelse. Praha 1980.

PETR, J.: „Řeč je tak stará jako vědomí — řeč je praktické vědomí“ v Německé ideologii. SaS, 46, 1985, s. 4—19.

POPELA, J.: The functional structure of linguistic units and the system of language. TLP, 2, Praha 1966, s. 71—79.

SAUSSURE, F. de: Cours de linguistique générale. Paris 1960.

SAVČENKO, A. N.: Lingvistika řeči. VJaz, 1986, č. 3. s. 62—74.

SGALL, P.: Text a reference. SaS, 41, 1980, s. 140—145.

TEZE PŘEDLOŽENÉ PRVÉMU SJEZDU SLOVANSKÝCH FILOLOGŮ V PRAZE 1929. Původně francouzsky v TCLP, 1, 1929, s. 5—29. Přetištěno (přel. do češtiny) in: U základů pražské jazykovědné školy. Ed. J. Vachek. Praha 1970, s. 35—65.

THÈSES collectives présentées par B. Havránek, K. Horálek, V. Skalička, P. Trost. In: Otvety na lingv. voprosy k IV. Meždunar. sjezdu slavistov. Moskva 1958, s. 50—53.

[65]TRNKA, B.: On the linguistic sign and the multilevel organisation of language. TLP, 1, 1964, s. 33—40.

TRNKA, B. a kol.: K diskusii po voprosam strukturalizma. VJaz, 1957, č. 3, s. 44—52.

TURBOVÁ, M.: K pojmům kompetence — performance. SaS, 49, 1988, s. 235—247.

VACHEK, J.: Lingvističeskij slovar’ pražskoj školy. Moskva 1964.

VACHEK, J.: Sovětský sborník o jazykovědném strukturalismu. SaS, 27, 1966, s. 56—66.

VACHEK, J.: Glosa k dnešní situaci ve studiu jazykové diachronie. SaS, 28, 1967, s. 364—369.

VACHEK, J.: Dynamika fonologického systému. Praha 1968.

ZVEGINCEV, V. A.: Jazyk i lingvističeskaja teorija. Moskva 1973.

Slovo a slovesnost, volume 50 (1989), number 1, pp. 56-65

Previous Jan Petr: K etnogenezi Litevců

Next Emil Skála: Za profesorem Lubomírem Drozdem