Principy jazykového vývoje a historie češtiny

Igor Němec

[Articles]

(pdf)

Принципы языкового развития и история чешского языка / Principles of language development and the history of Czech

1. Aktuální problémy neologie, historickosrovnávací rekonstrukce a teorie jazykového vývoje se řeší na základě starého rozlišování dvojího aspektu lidské řeči: na jedné straně je to konkrétní promluva, řečový akt, individuální užití jazykových prostředků a na druhé straně jde o nadindividuální úzus, konstituující jazyk jako soubor oněch výrazových prostředků (srov. Paul, 1886/1960, s. 179; de Saussure, 1922/1960, s. 324—326; Teze, 1929/1970, s. 47; Horálek 1967, s. 9). Již H. Paul konstatoval, že „veškerá teorie o principech jazykového vývoje je spjata s otázkou, jaký vztah má jazykový úzus k individuální řečové činnosti, jakým způsobem tuto činnost podmiňuje a jak ona sama ovlivňuje jazykový úzus“ (l.c.). Principy jazykového vývoje nelze totiž poznat bez náležitého osvětlení jazykové změny po těchto stránkách: pokud jde o dotváření jazykové změny z individuálního nova — odchylky od úzu (1.1.), o podmínění této individuální odchylky jazykem (1.2.) a o vlivy působící prostřednictvím individuálních odchylek jazykovou změnu (1.3).

1.1. Proces přerůstání individuálních odchylek, jež „mají týž směr“, v jazykovou změnu probíhá postupně (Paul, 1886/1960, s. 179). Vedle krajních momentů, kdy se odchylka-inovace objeví v řeči jednotlivců a kdy se změní v jazykový fakt přijatý kolektivem (de Saussure, 1922/1960, s. 348), jazykovědci rozlišují ještě přechodné stadium. Např. podle E. Coseria (1958/1963, s. 191—193) individuální inovace v řeči mluvčího přerůstá v jazykovou změnu tím, že prochází stadiem „přijetí“ ze strany posluchače jako model pro další výpovědi, a ten se pak v jazyce zobecňuje, generalizuje; toto přijetí se zde chápe jako myšlenkový, uvědomovaný fakt, protože posluchač přijímá to neznámé, „co jej uspokojuje esteticky, sociálně nebo je pro něj funkčně užitečné“ (s. 198). I když uvědomovanost přijetí je diskusní (Zvegincev, 1963a, s. 137) a uvědoměle záměrné přijetí se dnes uznává jen u obsahových jednotek vyšších plánů (Leška, 1986, s. 80), nepochybně v lidské řeči existují vedle individuálních inovací a dovršených jazykových změn ještě změny nedovršené, nadindividuální odchylky na přechodu od inovace k jazykové změně. Tomuto přechodnému stadiu odpovídá ta jazyková vrstva zejména obrazných nebo expresívních jednotek, která „již sice překročila hranice pouhého individuálního projevu, ale nemá ještě všechny znaky projevu automatizovaného v běžném jazyku“ (Získal, 1938, s. 24; Zima, 1961, s. 43; Němec, 1987a, s. 119).

1.2. Pokud jde o podmínění inovací jazykem, byli si již představitelé historickosrovnávací jazykovědy vědomi toho, že vývoj jazyka nelze poznat bez studia jeho „vnitřní stavby“ (Grimm, 1864/1960, s. 56). Mladogramatikové neviděli motivaci jazykové změny v systémové stavbě jazyka, protože jeho systémovost odmítali jako nereálnou abstrakci.[1] Ale J. Gebauer již ve své Historické mluvnici (1894, [82]s. 121) dospěl k závěru, že jazykovou „novotu“ přijímá a dále umožňuje rozvíjet „vlastní dispozice jazyka“. Gebauer má zde konkrétně na mysli hláskoslovnou novotu přejímanou z cizího jazyka, pokud je v souladu s vnitřními předpoklady češtiny. Mohl by v takovém případě mluvit o přijetí novoty, která je „v duchu češtiny“ (srov. níže 3.2.). Novější jazykověda ovšem již podrobněji vysvětluje ony „vlastní dispozice“ či „vnitřní předpoklady“ jazyka k přijetí inovace. Přijímaná inovace může být různého druhu: nejen cizí jazykový prvek (a), ale i porušení modelu mateřštiny (b) nebo její systémový novotvar (c), nebo volba jedné z existujících izofunkčních variant (d), nebo funkční úspora odstraněním existující nadbytečnosti (e); srov. Coseriu, 1958/1963, s. 192. Ale nutnou podmínkou přijetí každé takové inovace je, že se jeví uživatelům jazyka v souladu s jeho systémovými vztahy nebo jako funkční k nim z hlediska komunikačních potřeb; je přijímána jako reprodukce existujících nebo potenciálních modelů jazyka a po přijetí může posloužit jako vzor pro jeho „vnitřní remodelaci“ (Leška, 1986, s. 71). I v případě výrazných odchylek od modelu mateřštiny (a, b) jde o reprodukci mateřského systému, ale „systému vyššího řádu“, v němž se spojují centrální složky sdělené s periferními složkami stylisticky příznakovými, signalizujícími zejména cizost nebo emotivnost (Vachek, 1966, s. 34).[2] V jazyce se tedy „provádějí především ty změny, které mají nějak podobný smysl jako jiné změny téhož jazyka nebo jiné jevy téhož jazyka“, takže lze právem mluvit o „systémové podmíněnosti“ jazykových změn (Skalička, 1962, s. 286). Diskusnější je otázka, zda dané systémové podmínění v dané době má charakter příčiny nutně vedoucí k dané jazykové změně; zda lze uznávat „zákony“ či „zákonitosti“ jazykového vývoje (jak činí Skalička, l.c.; Zvegincev, 1963a, s. 138, aj.). Proti tomu F. de Saussure (1922/1960, s. 347) namítá, že diachronie zná jen „dynamický faktor“ vyvolávající jistý účinek (rezultát), ale bez všeobecné, bezvýjimečné platnosti, jakou předpokládá pojem zákona (k tomu níže 2.2.2.). Proto někteří lingvisté mluví o faktorech (činitelech) jazykového vývoje tam, kde jiní vysvětlují změny v jazyce vývojovými zákony (zákonitostmi). Reagování mluvčích na vztahy a tlaky uvnitř jazykového systému — na jeho vnitřní dynamiku — se pak připisuje působnosti tzv. „vnitřních činitelů“ (Coseriu, 1958/1963, s. 217; Vachek, 1962, s. 45, aj.)[3] nebo „vnitřních zákonitostí“ (např. Horálek, 1967, s. 124).

1.3. Charakter inovací, jimiž mluvčí reagují na vnitrosystémovou dynamiku jazyka, závisí ovšem také na tom, jakým komunikačním potřebám uživatelů jazyka musí ony přijímané a zobecňované inovace odpovídat. Protože tyto potřeby — zdokonalující jazyk ve směru větší diferencovanosti, zřetelnosti, úspornosti apod. — se mění „v přímé souvislosti s intelektuálním, sociálním a ekonomickým vývojem daného společenství“ (Martinet, 1960/1963, s. 355 a 529), můžeme říci, že prostřednictvím přijímaných inovací se podílejí na jazykové změně také mimojazykové vlivy. Vzhledem k vnitrosystémovému podmínění jazykových změn (1.2.) tedy patří k mimojazykovým, vnějším činitelům jazykového vývoje jednak — jako faktor přímý — „všechno to, co lze zahrnout do kategorie komunikačních potřeb“ (Zvegincev, 1963b, s. 353), jednak — jako faktor nepřímý — ostatní mimojazyková skutečnost měnící jazyk jejich prostřednictvím. Tento faktor nepřímý ovšem mimo [83]oblast slovní zásoby zasahuje do struktury jazyka složitým způsobem a projevuje se v ní až značně pozdě; proto je obtížné zkoumat příčiny jazykových změn spjatých se změnami sociálních struktur a s modifikací příslušných komunikačních potřeb (Martinet, 1960/1963, s. 532, srov. Komárek, 1962, s. 25). Je pak pochopitelné, že lingvisté považující systém v jazyce za pouhou abstrakci (pozn. 1) kladou při zdůvodňování jazykových změn důraz na vnější faktor přímý — na svobodu mluvčích (Paul, 1886/1960, s. 197; Coseriu, 1958/1963, s. 279, srov. 1.1.), kdežto zastánci „vnitřní“ lingvistiky zase zdůrazňují úlohu faktorů vnitřních (srov. Martinet, 1960/1963, s. 531: „Jen vnitřní kauzální souvislosti jsou předmětem jazykovědy“). Starší české diachronní jazykovědě je ovšem bližší ono stanovisko první. Tak J. Gebauer (1874, s. 44n.) viděl příčiny jazykových změn jenom vně stavby jazyka „v poměrech a okolnostech zevních“, a to ve fyziologických vlastnostech mluvčích (v technice mluvidel) a v jejich psychologických potřebách (v působení analogie, v potřebě nových pojmů, v změně duševního života). Později, s přijetím systémového pojetí jazyka se však motivační úloha vnějších faktorů jazykového vývoje nepodcenila; takové podcenění by bylo v rozporu s koncepcí sociologické lingvistické školy i poválečné marxisticky orientované jazykovědy, spojující vývoj jazyka s vývojem společnosti a myšlení. Naopak: zastával se i názor, že „vývoj jazyka nemůže být působen vnitřními příčinami, tkvícími v jazyce samém“ a že „hybnou silou jazykového vývoje“ je faktor vnější — komunikační potřeby v širokém smyslu slova (Zvegincev, 1963b, s. 353). Proti tomu M. Komárek (1962, s. 25) ukázal, že „marxistická jazykověda nemůže škrtnout vnitrojazykové (imanentní) příčiny vývoje“, tj. vnitřní rozpory v jazyce, protože to je „vývojový činitel, který rozhodujícím způsobem určuje kvalitu vývojového procesu“. Je však třeba připomenout, že Komárek chápe vnitřní činitele šíře než jenom jako vnitrosystémové (viz pozn. 3); řadí k nim např. i „rozpory mezi systémem a způsobem jeho manifestace v komunikačním aktu“ (1962, s. 21). Považujeme za správné rozlišovat vnější činitele dané a zprostředkované komunikačními potřebami od činitelů vnitřních, systémových, i když také u systémově motivovaných změn „je jasné, že se musí uskutečňovat ve výpovědní činnosti a skrze ni“ (Leška, 1986, s. 70).

1.4. Na jazykové změně se tedy podílejí činitelé vnější i vnitřní,[4] ale vnitřní mají při tom úlohu rozhodující (Komárek, 1962, s. 24; Vachek, 1962, s. 45). Např. v pračes. polysémním adjektivu *goŕký ‚horký‘ a ‚hořký‘ existoval vnitřní rozpor mezi jednotou formy a nejednotou významu (a) a působením vnějšího činitele — komunikační potřeby diferenciace (b) — se v češtině řešil hláskoslovným rozrůzněním na hořký a horký (srov. v ruštině rozrůznění slovotvorné na gor’kij a gorjačij); že původní forma (č. hořký, r. gor’kij) byla vyhrazena právě významu ‚amarus, hořký‘, o tom rozhodl nejtěsnější systémový vztah k obdobně tvořenému antonymu (č. sladký, r. sladkij) s významem ‚dulcis, sladký‘ (c); a že se v češtině stal prostředkem této formální diferenciace rozdíl fonémů ř/r, to zde bylo dáno jeho maximální úsporností (d) a možností využít existující variantnost skupin řk/rk (e). (Srov. Němec, 1980, s. 128.) Jak patrno, závažnější podíl na této diferenciaci měly faktory vnitřní (a, c, e). Vztah mezi takovýmito činiteli vnitřními a vnějšími (komunikačními potřebami úspornosti, diferenciace pojmů v souvislosti s vývojem myšlení či poznávání skutečnosti apod.), tj. „dialektický protiklad systémového uspořádání a funkčního, společenského určení jazyka“, je tedy zdrojem jazykové změny, jazykového vývoje (Petr, 1980, s. 82.).[5] Proti pojetí, které se omezovalo na kauzální výklad vývoje [84]jazyka z jeho vnitřních a vnějších rozporů (Komárek, 1962, s. 21—24, viz níže 2.2.1.), lingvistika pokročila i k zdůvodnění výkladu teleologického (Horálek, 1967, s. 124; Leška, 1986, s. 73; aj.). Jako „princip, který by teleologicky vysvětlil výsledky nejen vnitřní, ale také vnější zákonitosti“, K. Horálek uvádí princip účelného přizpůsobování jazyka funkcím, jazykové situaci a sdělovací technice.

 

2. Pojmový rozdíl mezi zákony, zákonitostmi, principy a činiteli jazykového vývoje není tedy v lingvistice zcela vyhraněný a jednotně chápaný. Vedle uvedených příkladů uveďme ještě aspoň jeden. K. Horálek (1962, s. 282) zahrnuje do kategorie obecných „zákonitostí“ ve vývoji slovní zásoby jednak „zákon růstu abstraktnosti a významové určitosti“, jednak „princip ekonomie“, a tento princip Martinet (1960/1963, s. 533) chápe jako „zákon vynaložení nejmenšího úsilí“; k tomu připomeňme, že v podobném případě již Gebauer — dávno před Zipfem (1949) — mluví o „pohodlí jako původci proměn“ (1872, s. 362) nebo o síle „vis inertiae“ (viz Petr, 1987, s. 272). Lze souhlasit s tím, že jde „o problematiku vývojových zákonů vždy, pojednává-li se o příčinách jazykového vývoje, jeho činitelích, motivaci, podmínkách, možnostech, tendencích, směrech, imanenci, cílech, principech a charakteru“ (Novák a Sgall, 1962, s. 27). S vývojem lingvistického poznání se postupně rozdíl mezi těmito pojmy přece jenom zvýraznil. Na jedné straně vznikla potřeba shrnujícího pojmu principy jazykového vývoje, na druhé straně potřeba více rozlišovat činitele podílející se na jazykové změně bez zvláštního zaměření na její průběh (1.4.) od tendencí zaměřených na její výsledek (2.1.) a zákonitostí (zákonů) zaměřených na její příčinu (2.2.).

2.1. Pojem tendence jazykového vývoje prohloubilo zvláště její chápání jako schopnosti jazykových změn — i různých co do vznikové motivace — kumulovat dosažené výsledky (u různých změn shodné) další projekcí; srov. výklad O. Lešky na příkladu psl. tendence k otevřeným slabikám, zvané též zákonem otevřených slabik (1986, s. 72—73). Podle našeho mínění tato tendence zůstávala jenom tendencí, dokud vedle otevřených slabik koexistovala ještě stará výslovnost se slabikami zavřenými. Teprve když se stala ona nová realizace jedinou možnou, a tedy nutnou, můžeme mluvit o zákonu nebo zákonitosti. Tendence směřuje k jistému výsledku a nemusí se všude naplnit jeho dosažením. Teleologický princip omezuje, ale nevylučuje náhodnost (Leška, 1986, s. 74). V tom smyslu považujeme za správnější mluvit o tendenci k úspornosti než o zákonu ekonomie. Lze ale připustit, že tendence je hybná síla, která přerůstá v zákonitost, jestliže spolupůsobí další síla - příčina (činitel, tendence), která zajistí nezbytnost dovršení, naplnění oné tendence a vyloučí náhodnost.

2.2. Pojem objektivně existujícího zákona (zákonitosti) jazykového vývoje mohl být tedy prohlouben zkoumáním spolupůsobení příčin ve vývoji jazyka, a to jednak jeho hybných sil - rozporů (2.2.1.), jednak činitelů dalších, které z této hybné síly dělají příčinu nutnou, bezvýjimečnou (2.2.2.).

2.2.1. K pochopení zákonitosti zde nesporně přispělo zjištění různých obecnějazykových rozporů, jejichž řešením se uskutečňují jazykové změny. Jak zdůrazňoval B. Havránek (1962, s. 13), právě studium dialektických rozporů vede totiž k poznání vývojové zákonitosti jazyka bez zabředávání do mechanistického determinismu. Jde o takovéto rozpory:

 

a) rozpory vnitrojazykové, např. mezi ztrátami a přírůstky v jazyce (Vendryes, 1921/1960, s. 401), mezi strukturou syntagmatickou a paradigmatickou (Coseriu, 1958/1963, s. 231), mezi totožností formy a růzností obsahu a naopak (Komárek, 1962, s. 22);

b) rozpory mezi činitelem vnitřním a vnějším psychickým, např. mezi kategorií [85]gramatickou a psychickou (Gebauer, viz Petr 1988, s. 21), mezi hmotnou formou sdělení a myšlenkovým obsahem (Novák a Sgall, 1962, s. 31);

c) rozpory mezi činitelem vnitřním a vnějším sociálním, např. mezi jednotností jazyka a roztříštěností společnosti (Komárek, 1962, s. 23);

d) rozpory mezi činiteli vnějšími, např. mezi komunikačními potřebami a principem ekonomie (Martinet, 1960/1963, s. 533) nebo mezi tendencemi izolacionistickými, zvl. xenofobií, a univerzalistickými (Daneš, 1968, s. 123).

 

O vnitrosystémových rozporech (a) lze říci, že — podobně jako hybné síly zvané tendence (2.1.) — mohou zůstat bez uskutečnění změny, k němuž směřují. Např. je známo o homonymii, tj. o rozporu mezi jednotou formy a růzností obsahu, že nepotřebuje vždy terapii (třeba rozpor mezi kolej ‚dvojice kolejnic‘ a kolej ‚ubytovna studentů‘ trvá, kdežto rozpor mezi stč. svět ‚rada‘ a svět ‚země, svět‘ byl odstraněn zánikem prvého homonyma). Něco jiného je ovšem rozpor zahrnující celý systém působením rozporných komunikačních potřeb (d). Tak rozpor mezi potřebami diferenciace a unifikace jazyka (podněcující zejména zájem kvantitativní lingvistiky) si vynucuje nastolení rovnováhy v jazykovém systému, a toto vyústění onoho rozporu samého — bez podílu jiné příčiny — je nutné, zákonité, protože jiné východisko neexistuje: potlačením potřeby diferenciace by se jazyk nemohl rozvíjet, bez unifikace by nemohl fungovat. Je to Vendryesův (1921/1960, s. 394) příklad na „boj za rovnováhu“ v jazyce, hodnocený jako „zákon veškerého jazykového vývoje“. Střetávání rezistence vůči změnám — odchylkám — a ochoty je přijímat (akceptace) je totiž základní rozpor ve fungování jazyka vyúsťující v rovnovážný stav, jehož porušování a obnovování odpovídá sociálně psychologickému požadavku „pružné stability“ jazyka (Mathesius, 1947, s. 419; Daneš, 1968, s. 124). Takový obecně jazykový princip působící vývoj bez účasti jiného činitele považujeme za vhodné nazývat vývojovým zákonem.

2.2.2. Proti tomu v duchu tradic české lingvistiky dáváme přednost pojmu vývojová zákonitost tam, kde nutnost vývoje působí činitelé daného jazykového systému, tj. kde jde o „strukturní zákonitost jazykových systémů a jejich vývoje“ (Teze, 1929/1970, s. 36; viz níže 2.2.4. a 2.2.5.). Naznačili jsme, že v zákonitost jazykového vývoje může přerůst vnitrojazyková tendence (2.1.) nebo řešení vnitrojazykového rozporu (2.2.1.) jen za účasti dalšího činitele. Sám rozpor v daném systémovém uspořádání nebo sama tendence je změnit pouze ohrožují jeho stabilitu, ale likvidace tohoto ohrožení nebo vyvážení jeho destabilizačních účinků závisí na dalších činitelích. Jde tu ovšem také o stupeň lingvistického poznání. Celé řady obdobných jazykových jednotek stejných vlastností a téhož systémového „zarámování“ se vyvíjejí stejným způsobem, ale lingvistika zde vidí pouze pravidelné vývojové procesy. Proč za nimi nespatřuje zákonitost? Protože se omezuje pouze na zjištění dílčích příčin, vnitřních konfliktů, napětí a tendencí v daném (sub)systému, jež takový proces podmiňují, ale nedošla ještě k poznání příčin dalších, činitelů dokreslujících jeho nutnost, jeho zákonitost, jeho bezvýjimečnost.[6] Např. vývoj tvaroslovného systému jazyka se běžně zdůvodňuje vývojem hláskoslovným, který vede k nežádoucí homofonii tvarů nebo k nefunkční alternaci hlásek v jejich kmenech (HMČ, s. 141, 206 aj.), což obojí si vynucuje tvaroslovné změny; nezdůvodňuje se však, proč se odstraňování oněch homofonií a nepotřebných alternací provádí jen v jistých tvarech a jenom tím a ne jiným způsobem ani proč se v daném tvaroslovném systému dějí změny i bez oněch podmínek vytvořených hláskoslovným vývojem. Je pak logické, že výklad, který to vše činí s cílevědomým vylučováním [86]výjimek a náhodností, nepopisuje už jenom procesy, ale zjišťuje již zákonitosti vývoje. Tak např. historie české deklinace má takový hlubší výklad v zjišťování „vývojových zákonitostí slovanské deklinace“, jehož autor (Mareš, 1963, 1968) zdůvodňuje, v kterých pádech je zde homofonie a alternace („introflexe“) nežádoucí a od jakých kmenů se pro její odstranění přenášejí do oněch „nevhodných tvarů“ jisté náhradní koncovky. Podává tak historický výklad deklinace s vyloučením náhodností a přesně vymezuje, které diferenciační tendence, odpovídající komunikační potřebě zřetelnosti, jej stimulovaly.

2.2.3. Takovéto vývojové zákonitosti či zákony platné pro daný jazyk nebo pro danou skupinu příbuzných jazyků se označují jako zvláštní (speciální, specifické) na rozdíl od obecných, které platí pro vývoj všech jazyků. Tak např. M. Komárek (1969, s. 20) mluví o tom, že v každém slovan. jazyce se uplatňují „specifické vnitřní zákony jazykového vývoje“. Ale existuje také názor, že tzv. zvláštní zákonitosti jazykového vývoje nejsou než „jisté události nebo řady událostí ve vývoji jednotlivých jazyků“ (jako v slovan. jazycích zánik slabých jerů), které lze vysvětlit jako průsečíky působnosti mnoha zákonů obecných (Novák a Sgall, 1962, s. 27). Domníváme se, že tu jde o více než o pouhé události. Např. zánik slabých jerů přece není opakovatelná událost jako třeba historické přesmykování (mhla > mlha, povraz > provaz), nýbrž zákonitý proces vynucený souhrou vypočitatelných činitelů: bylo to umístění jerů v slabičné struktuře slova a slovního spojení, jejich začlenění do tehdejšího systému samohlásek („mimo korelaci dlouhá—krátká“, Lamprecht, 1966, s. 27), jejich fonetický charakter (tamtéž) a komunikační potřeba úspornosti, popř. allegrové výslovnosti (Leška, 1986, s. 68). Vymezíme-li všechny takové vnitřní i vnější činitele spolupůsobící onu opakovatelnou změnu v daném jazyce v daném období, nebudeme už mluvit o Havlíkově pravidlu, ale o zákonitosti zániku a vokalizace jerů (tak Komárek, 1969, s. 48). Pravidlo zde přerostlo již v poznanou zákonitost (2.2.2., viz ještě 2.2.5.). Avšak tím studium této specifické zákonitosti nekončí. Záleží také na tom, jaké podmínky vytvořila uvnitř fonologického systému pro jeho další vývoj: v slovan. jazycích vznikla pak jako kompenzace za zaniklé jery měkkostní souhlásková korelace (Horálek, 1967, s. 124), která byla zase impulsem k řadě dalších zákonitých procesů.

2.2.4. Impulsům, které vyvolávají celé sřetězení příčin a následků („řetězové reakce“ podle Martineta, 1960/1966, s. 532), věnovala diachronní jazykověda přiměřenou pozornost. V české lingvistice to byl požadavek „organicky vysvětlit řetěz změn sice dobře známých, ale neuvedených dosud na společného jmenovatele nebo aspoň v náležitou souvislost“ (Mareš, 1956, s. 443). Jistěže lze jednotlivé změny v takovémto sřetězení daného (sub)systému vysvětlovat jako „průsečíky“ platnosti obecných zákonů (2.2.3.). Ale je třeba také vidět, že tyto „průsečíky“ tvoří „geometrická místa bodů“ spojená s počátečním bodem-impulsem, charakteristická pro daný jazykový (sub)systém. Východiskem-impulsem takovéhoto zákonitého procesu je totiž důsledně provedená změna vytvářející nový systém vztahů mezi jednotkami, který je východiskem dalších změn kumulujících výsledky oné prvotní změny její projekcí na další jednotky i subsystémy daného systému. Jde o spjatost „systémově funkčních změn“, jež jsou „spojeny s jistým motivačním vztahem, navazují na sebe“ (Leška, 1986, s. 65). Tento vývojový princip, maximálně si podřizující jednotky daného (sub)systému v daném období, byl označen jako hlavní vývojová zákonitost daného jazyka nebo skupiny příbuzných jazyků. Byla tak nazvána např. geneze gramatické kategorie vidu jako první a usměrňující etapa „nejradikálnějšího procesu v historii slovanského slovesa“ (van Wijk, 1937, s. 21), tj. vývoje vidového systému: na základě vzniku prvních vidových dvojic se postupně tvořily další u různých typů sloves a tato kumulace dvojic stejnokořenných kmenů dokonavých a nedokonavých podstatným způsobem ovlivnila slovotvorný i tvaro[87]slovný (časový) systém slovesa v češtině i v jiných slovan. jazycích (Němec, 1958, s. 99; 1968, s. 53n.). Vzhledem k neúplnému poznání změn (2.2.2.) „v jejich sřetězení příčinném a chronologickém“ (van Wijk, 1937, s. 15 a 25) však historikové češtiny většinou nenazývají takový celek jazykových změn spjatých jistým motivačním vztahem hlavní zákonitostí: v hláskosloví se např. zánik párové měkkosti souhlásek hodnotí jako „hlavní vývojový impuls ke změně vokalického systému ve 14. stol., jejich společný jmenovatel“ (Komárek, 1969, s. 126); v tvarosloví HMČ (s. 134) se nazývá stále větší uplatňování rodové kategorie „hlavní hybnou silou ve vývoji jmenné deklinace“; v syntaxi J. Bauer (1958, s. 123) mluví o „širší vývojové tendenci, která je společným jmenovatelem mnoha jednotlivých jevů ve vývoji věty a souvětí“. Všichni ovšem jinak s pojmem „vývojová zákonitost“ pracují (Komárek, 1969, s. 48; HMČ, s. 16; Bauer, 1960, s. 361).

2.2.5. Podobně jako ve fungování jazyka reálně existují kategorie (dílčí systémy jednotek) „s různou úrovní zevšeobecnění“ (Poldauf, 1954, s. 200), tak i ve vývoji jazyka existují vývojové principy na různé úrovni abstrakce: od nejnižších vývojových zákonitostí až po nejobecnější zákony jazykového vývoje (jako je např. zákon rovnováhy, viz 2.2.1.). Ten nejnižší vývojový princip jsme zatím doložili Komárkovou „zákonitostí vokalizace a zániku jerů“ (2.2.3.). Jak patrno, na rozdíl od starší historickosrovnávací jazykovědy, která zjišťovala hláskoslovné zákony (zprvu i Gebauer, 1872, s. 363), novější lingvistika zde dává přednost pojmu zákonitost (2.2.2.). Tak se totiž výstižně označuje to, co je zákonité, tedy i zákonitý proces ve vývoji jazyka. Zároveň se i studium vývojových zákonitostí rozšiřuje z oblasti hláskosloví na ostatní jazykové složky (Beleckij, 1955, s. 5—6). O vývojových zákonitostech tvaroslovných již byla řeč (2.2.2.), o syntaktických se ještě zmíníme (4.1.). Pokud jde o zákonitosti vývoje slovní zásoby, za nejnižší vývojový princip tu lze považovat zákonitý „vývojový postup“ v daném jazyce, tj. zákonitou kategoriální změnu jednotek obdobného systémového zařazení (Němec, 1968, s. 7). Ve smyslu dynamické synchronie (Teze, s. 36) totiž v jazyce po jistou dobu koexistují vedle ustupujících jednotek starého typu nastupující jednotky typu nového; obojí tvoří model, dílčí systém se stabilním centrem a nestabilní periférií, k níž patří jednotky ustupující; ty mimo využití k diferenciaci (1.4.) nebo bez působení jiných činitelů (2.2.2.) zanikají, takže funkci těchto jednotek starých zákonitě přebírají ony jednotky nové. Jde tedy vlastně o vývoj dílčího systému jednotek, který má své vnitřní i vnější příčiny (2.2.2.). Tak v případě české kmenoslovné změny deadjektivních imperfektiv oprávěti → opravovati, obnávěti → obnovovati, ukrácěti → ukracovati apod. je to vlastně remodelace dílčího kmenoslovného systému starých vidových dvojic typu opraviti : oprávěti na typ nový opraviti : opravovati, a je to remodelace nezbytná, zákonitá: v rámci rozvoje vidového systému se nemůže rozvíjet stará vidová dvojice s členy rozlišenými nadbytečně (ob-nov-i-ti : ob-náv-ě-ti) nebo nedostatečně (o-prav-íš : o-práv-ieš > o-práv-íš; ob-trpč-íš : ob-tŕpč-ieš > ob-tŕpč-íš), ale nemůže ani zaniknout bez náhrady; je proto přebudována tak, že na její místo nastupuje dvojice s úspornějším, ale zřetelnějším formálním rozlišením členů (bez nepotřebné alternace v kořeni — obnoviti : obnovovati, s výraznou nehomonymní příponou — opravíš : opravuješ). Hlavní hybnou silou je zde nadřazená obecnější specifická zákonitost — rozvoj vidového systému (2.2.4.), s níž se dostala do rozporu stará, nevyhovující opozice kmenů. A remodelována byla pomocí formantu nejvýhodnějšího (viz 4.3.). Zákonitý vývojový postup oprávěti → opravovati, obnávěti → obnovovati tedy vznikl spolupůsobením specifického činitele vnitřního, potřeb vidového systému,[7] i obecných činitelů vnějších, zejména potřeby dostatečně zřetelně a zároveň úsporně rozlišit jeho opozice.

[88]Lze tím dokumentovat tezi, že specifické podsystémy daného jazyka se podílejí spolu s obecnými principy jazykového vývoje na konstituování jeho nejnižších vývojových principů specifických, jako se podílejí spolu s obecnými odrazovými prvky (univerzálními noémy) na konstituování jeho nejnižších obsahových prvků, sémů (srov. Blanár, 1984, s. 25—26; Němec, 1987b, s. 236). V obou případech jde o ztvárňování prvků jazyka působením jeho systému.

 

3. K poznání vývojových principů na různé úrovni intersubjektivního zobecnění nemohla dojít mladogramaticky orientovaná jazykověda, pro niž systémové jevy jazyka byly reálně neexistující abstrakce bez vzájemné příčinné souvislosti (viz pozn. 1). Toto nesystémové pojetí svými omezeními poznamenalo i výklady vývoje českého jazyka v díle J. Gebauera. Soustředění pozornosti na popis jednotlivých změn oslabovalo jeho zřetel k souvislostem mezi nimi i možnost vidět vnitřní příčiny jazykového vývoje (1.3.). Avšak rozsáhlé Gebauerovy znalosti různých jazyků a jeho komparatistický i obecně jazykovědný rozhled (Petr, 1987, s. 260) — to vše mu umožnilo do jisté míry překonat ona omezení: postřehnout úlohu vztahů mezi jazykovými jednotkami v jejich vývoji (3.1.), uvědomit si vnitřní předpoklady jazyka k realizaci změn (3.2.) a tyto změny vysvětlovat vývojovými principy na nižší úrovni zobecnění (3.3.). Kromě toho Gebauerův materiál dokumentující vývoj češtiny je tak bohatý a interpretovaný s takovou znalostí vývojové problematiky, že poskytuje optimální předpoklad pro poznání obecnějších vývojových principů (3.4.).

3.1. I když J. Gebauer ještě nepopisoval obecnější vývojové postupy (2.2.5.), byl si vědom toho, že jazykové jednotky na základě společných vlastností tvoří „kategorie“ nebo „skupení“ (1896, s. 261), z nichž jednotka ochuzená o některou společnou vlastnost vypadává a podléhá mimořádným změnám. Jde tu o pravidelný důsledek oslabení vztahu mezi jednotkou a její kategorií.

Např. předčasný zánik „jotace“ v aoristech řiech > řéch, věcě > vece Gebauer vysvětluje jako mimořádnou změnu, ke které došlo tím, že zde sloveso pozbylo svého „reálního“ významu, stalo se pouhým slovcem uvozovacím, a „tím vypadalo ze své kategorie, izolovalo se“ (1894, s. 202).[8] Podobně prohlubuje i svůj výklad slovotvorný (1896, s. 76). Staroč. slovo múřěnín nepodlehlo podle něho změně typu zeměnín → zeman z tohoto důvodu: „… slovo základní múr- nebylo zde tak na jevě, jako např. země v zeměnín, dvór v dvořěnín … atd., proto odtrhlo se múřěnín od substantiv těchto ostatních, a tu zachovalo koncovku -ín veskrze a dosud“. Je to vlastně výklad zdůvodňující zákonité provedení nebo neprovedení slovotvorné změny vnitřním činitelem — vztahem k slovotvorné základní jednotce. U slova múřěnín šlo o neprovedení změny v důsledku neexistence vztahu k slovu základnímu („nebylo tak na jevě“ — to Gebauer chápe jako příčinu vnější, psychologickou, viz 1.3.), u tvarů řéch, vece šlo zase o provedení změny formy, když byl její vztah k základu řiek-, věc- oslaben změnou významu; dnes bychom takovou diferenciaci formy v důsledku rozrůznění významu vykládali jako řešení rozporu mezi nejednotou významu a jednotou formy (1.4.a, 2.2.1.a). Gebauerově pozornosti neušel ani jiný diferenciační princip — využití dubletní formy pro rozlišení významů, např. u typu oči/oka po zániku duálu (1896, s. 360) nebo u jednotlivých slov jako dievka/děvka, hlédati/hledati aj. (1903). Příčinu takových diferenciačních změn viděl ve vnějším vývojovém činiteli — v žádoucí zřetelnosti (mluví o ní již 1872, s. 362).

3.2. J. Gebauer sice tedy odmítal vnitřní příčiny jazykového vývoje (1.3.), ale uznával, že cizí hláskoslovná novota se přijímá na základě „vlastní dispozice jazyka“ (1.2.). Vnitřní předpoklady češtiny pro přijetí inovace viděl i v oblasti syntaxe. Když uvažuje o vnějším vlivu cizích jazyků na „udržení, vyvinutí a zo[89]becnění“ přechodníkových konstrukcí v češtině (1870, s. 248), připisuje hlavní podíl na tom českým spisovatelům, kteří uměli vniknout do „ducha jazyka“; tímto duchem se tehdy rozuměl souhrn všech neuvědomovaných tendencí vlastních danému jazyku (Kovář, 1885, s. 20). Gebauerova formulace „kdyby zajisté jazyk k takovým konstrukcím sám sebou nebyl způsobilý, nevpravil by jich do něho žádný člověk žádným uměním“ není věcně příliš vzdálená od teze o 90 let mladší: „… jazykový systém neakceptuje takové vnější zásahy, které by byly v rozporu s jeho strukturními potřebami“ (Vachek, 1962, s. 45). Pokud jde o vývoj přechodníkových konstrukcí samých, Gebauer jako historik jazyka především psaného však nepostřehl hlubší vnitřní faktory, které působily proti zachování oněch konstrukcí v češtině mluvené: byl to obecně slovanský princip přechodu od participiální hypotaxe k hypotaxi větné (Horálek, 1967, s. 120) a v češtině rozvinutý princip odstraňování rodově kongruentních konstrukcí (viz níže 4.1.). Ztrátou kongruence se tu prosazoval obecnější princip jazykového vývoje (2.2.1.a) odstraňování vnitrosystémového rozporu mezi adjektivní (kongruentní) formou a adverbiálním významem (Komárek, 1962, s. 22). Uplatňoval se tak ovšem i vývojový činitel vnější — tendence k úspornějšímu vyjadřování, vyžadujícímu menší úsilí (2.).

3.3. Působením tendencí také J. Gebauer vykládal vývoj češtiny, ale chápal je jako příčiny tkvící jen v mechanice mluvidel a v psychice mluvčích. Proto tendenci nazýval snahou. Tak „snahou o snazší výslovnost a snahou o zřetelnost“ (1894, s. 158—159) zdůvodňoval přijetí odchylky od jerového pravidla, k níž „sváděla analogie“ (k komu → ke komu podle ke stu z původního kъ sъtu). Podobně svým detailním rozborem zjistil (1896, s. 238, 254), že i v tvarosloví vznikají analogií nové jednotky „zřetelnější“ na místě starých „málo zřetelných“ jednotek mnohovýznamových (sudí, gen. sudí → sudí, gen. sudieho podle pěší, gen. pěšieho). Gebauer rozlišuje, kdy je v přijetí takových nových jednotek „jistá omezenost“ (tamtéž) a kdy jde o zákonitý vývojový princip s dostatečně poznanými podmínkami a zdůvodněnými výjimkami, který se uplatňuje v jistých „časových a místních mezích“ (1894, s. 2). Lze říci, že mluví o snahách a pravidlech, ale rozlišuje tendence a zákonitosti (srov. 2.1.). Dnešní diachronní jazykověda ovšem takové vývojové principy na nižší úrovni zobecnění vidí v širších souvislostech — v rámci principů obecnějších. U zákonitosti zániku a vokalizace jerů již byly uvedeny (2.2.3.). K diferenciačnímu vzniku nových, zřetelnějších typů na místě staré, tvarově nezřetelné deklinace paní, sudí dodejme toto: dnes se tato „tvarová nezřetelnost“ považuje za příčinu celé řady změn (též laní → laň, pradlí → pradlena, rolí → role aj.) a zjišťují se příčiny působící výjimky z tohoto odstraňování neudržitelného rozporu mezi jednotou formy a růzností jejích funkcí, který vznikl českými hláskoslovnými změnami (’á>ie, ’ú > í, ie > í); zachování jediného zbytku oné deklinace, slova paní, se zdůvodňuje kooperací syntaktickou — většinovým určením v kontextu, jež kompenzuje tvarovou homofonii, např. k paní Novákové, tou paní apod. (HMČ, s. 160). Dokresluje se tak zákonitost vývoje ьja-kmenů v češtině.

3.4. Pro novou diachronní bohemistiku skutečně není obtížné dopátrat se zákonitosti historických procesů, kde už Gebauer upozornil na jejich hlavní příčiny (2.2.2.). Ale i tam, kde změnu stejnorodých jednotek takto nezdůvodňuje, jeho bohatý a promyšleně klasifikovaný materiál poskytuje velmi dobré předpoklady k zjišťování principů vývoje českého jazyka, jeho specifických vývojových zákonitostí (2.2.3.).

Tak např. z Gebauerova podrobného popisu náhrady slovesného tvaru 1. os. sg. préz. na -u, -i novotvarem na -m (1909, s. 6—10) jasně vyplývá, že tato změna nejdříve proběhla u typů dělaju, sázěju, uměju (vokalická koncovka u typů prošu trp’u se „drží déle“, s. 7). Východisko změny bylo tedy u sloves, která prodělala v 2. a 3. os. sg. stahování (-aje- > -á-, -ěje- > -ie-). Odtud již není těžké vyvodit příčinu oné změny, totiž různoslabičnost paradigmatu typů dělaju, [90]děláš, dělá a uměju, umieš, umie apod., která byla odstraněna dosazením úspornější neslabičné koncovky -m v 1. os. (Němec, 1968, s. 43—44). Že se zde naplnila tendence k slabičné úspornosti a k stejnoslabičnosti, to potvrzuje také vývoj slovesa *děju, dieš, die → diem, dieš, die. Zobecnění koncovky -m i u typu prošu, trp’u pak zdůvodňuje tendence uniformační, tj. snaha vyrovnat rozdíl v kmenové souhlásce, srov. prošu > prosím, prosíš, prosí (Rocher, 1926, s. 12).

V Gebauerově podrobném popisu oné tvaroslovné změny tedy ještě postrádáme souhru příčin, která charakterizuje zákonitost procesu (2.2.2.). Uvádí zde příčinu jen jednu — analogii podle tvaru 1. os. sg. sloves atematických, působící na vývoj jazyka neuvědoměle (1894, s. 2, viz 1.3.). Již B. Delbrück (1893/1960, s. 194) chápal, že analogie směřuje k vyrovnání toho, „co je spolu spojeno vnitřní spojitostí“, a vyrovnávací úlohy analogie si byl vědom i J. Gebauer (1896, s. 39). Ale ani zde, ani v jiných podobných případech nezdůvodňuje vývoj vyrovnávacími činiteli — tendencí uniformační a tendencí k stejnoslabičnosti; obě jsou totiž vnitrosystémové, neboť směřují k větší symetrii dílčích systémů jazykových jednotek. S takovými vnitřními činiteli jazykového vývoje pracuje při výkladu historie češtiny soustavněji až jazykověda pogebauerovská.

 

4. Které vůbec byly další poznatky o vývojových principech, jež umožnily hlouběji osvětlit vývoj českého jazyka v pogebauerovské jazykovědě? Vedle již naznačeného rozlišení vývojových činitelů vnitřních a vnějších (1.2., 1.3.), tendencí a zákonitostí (2.1., 2.2.), zákonitostí obecných a zvláštních (2.2.3.—2.2.5.) šlo především o tyto případy: jednak byla objevena řada dalších explikativně závažných vývojových principů (4.1.), jednak poznání principů již známých bylo dále prohloubeno (4.2.) a pokročilo také poznání vztahu mezi činiteli spolupůsobícími zákonité procesy ve vývoji českého jazyka (4.3.).

4.1. Pokud jde o odhalení dalších vývojových principů, jejichž znalost není ještě aplikována v Gebauerových pracích, musíme se vrátit k zmíněným vyrovnávacím tendencím (3.4.). Tendencí k stejnoslabičnosti (parasylabismu) osvětlil J. Zubatý vývoj tzv. frekventativ typu mievati (1915, s. 234), F. Kopečný později syntetizaci novočes. préterita vyrovnáním s prézentem, srov. chod-íš, chodí a chodil-s, chodil (1962, s. 54). Ve vývoji české konjugace zdůraznil úlohu tendence uniformační především K. Rocher (1926, srov. 3.4.), neboť celou řadu změn zde zdůvodnil odstraňováním morfémových rozdílů u souvztažných kmenů. Jeho zásluhou byl pak princip vyrovnávání nefunkčních formálních rozdílů šíře využit v české diachronní lingvistice; viz výklad českého morfologického vývoje zákonitou náhradou tvarů s „nežádoucí introflexí“ (Mareš, 1963 a 1968, zde 2.2.2.), odstraňováním „nadbytečných formálních prvků rozlišujících význam souvztažných forem“ (Němec, 1960, s. 23, zde 2.2.5.) nebo „tendencí cílící k eliminaci nefunkčních alternací v základu“ (HMČ, s. 18) aj. Princip vyrovnávání nefunkčních formálních rozdílů se ovšem uplatnil i ve vývoji českých syntaktických konstrukcí. Když již byla zpevněna struktura české věty (HMČ, s. 405), pociťovala se rodová kongruence mezi jejími jistými členy jako nadbytečný formální prvek, a proto zanikala; princip zániku kongruence byl společným jmenovatelem řady konstrukčních změn (nedostatek vodný → nedostatek vody, hladné léto → léto hladu, vižu tě ležiecě → vidím tě ležet, stanu tluka → přestanu tlouci aj.) a při tom expanzí adverbálního infinitivu (přestanu tlouci) souvisel zase s ústupem infinitivu adnominálního (pokrm jésti ‚k jídlu‘) a expanzí adnominálního genitivu (nedostatek vody) souvisel s ústupem genitivu adverbálního (brániti pravdy), srov. též 3.2.; viz Němec, 1988, s. 304. Princip odstraňování nadbytečných prvků, podmíněný obecnějším principem ekonomie (2., 2.1.), byl ve větší míře využit k osvětlení morfologického a syntaktického vývoje češtiny až v době poválečné, stejně jako princip vyvažování expanze výrazového prostředku v jedné funkci jeho ústupem ve funkci jiné. S přihlížením k obecnému „zákonu rovnováhy“ [91](2.2.1.) česká historická syntax vysvětlila řadu změn tendencí k monofunkčnosti („aby se pro každou syntaktickou funkci ustálil jeden základní prostředek“, HMČ, s. 344 aj.). Formální diferenciace v tvarosloví i slovotvorbě, vyrovnávající rozpor mezi jednotou formy a růzností obsahu vznikem nových znakových jednotek, byla pojata jako dotváření příznakového členu morfologické korelace, srov. kondicionál původně přítomný i minulý nesl bych → byl bych nesl jen minulý (Dokulil, 1958, s. 92) nebo název lišky i její kožešiny liška → liščina ‚liščí kožešina‘ (Němec, 1968, s. 109). Explikativní uplatnění tendencí k vyrovnanosti a k rovnováze mělo ovšem předstih ve studiu vývoje českého hláskosloví. Ve fonologickém vývoji, jak jej vidí pražská lingvistická škola, fungují už totiž Gebauerovy „vnější příčiny“ (dané mechanikou mluvidel aj., viz 1.3.) jako „narušovatelé rovnováhy fonologického systému“, kteří v něm vyvolávají reakce podmíněné výhradně jeho „vnitřní strukturou a stupněm jeho stability“ (Komárek, 1963b, s. 727). Vývojová tendence směřující k vyrovnání (vyvážení) nesymetrického (sub)systému je pak hlavním principem, jímž se vysvětluje fonologický vývoj češtiny (Lamprecht, 1966, s. 29, 83; Vachek, 1968a, s. 16, mluví o neúplně vyváženém jazykovém systému vystaveném působení terapeutických tendencí). Na tomto vývoji pak J. Vintr (1974) demonstruje i tendenci k symetrii v hlubším pojetí, tj. ke kvantitativní symetrii struktur systémových komponentů.

4.2. Do působnosti obecné tendence k symetrii patří také náchylnost ke změnám izolovaných jednotek, které „vypadaly ze své kategorie“ (Gebauer, 1896, viz 3.1.). Je to jeden z vývojových principů známých Gebauerovi, jejichž znalost byla později prohloubena. Studium fonologického systému češtiny tak došlo v podstatě ke třem vývojovým možnostem fonému stojícího mimo korelaci: takový izolovaný foném a) buď zaniká (např. jery, viz 2.2.3.), nebo b) přežívá jen jako jednotka periferní charakterizující výrazy speciální, zvláště cizí nebo stylisticky příznakové (např. nč. é, viz Vachek, 1968a, s. 33; srov. 1.2.), anebo c) své postavení v systému upevňuje dotvořením fonému korelativního (např. staroč. ie bylo systémově zakotveno dotvořením protějšku uó diftongizací z ó, viz Komárek, 1963b, s. 752). Obdobným principem byl pak vysvětlován i vývoj českých izolovaných jednotek lexikálních, ale v rámci kategorií, jejichž systémová vitalita představuje další vnitřní vývojový faktor. Jednotka živé kategorie (např. intranzitivnosti/tranzitivnosti) hláskoslovnými změnami izolovaná od svého původního korelátu (staroč. uvřieti od uvařiti, tonúti od topiti, oslnúti od oslepiti) buď a) zanikla (uvřieti) a byla nahrazena jednotkou takto neizolovanou (reflexívem uvařiti se), nebo b) přežívá jako jednotka významově posunutá nebo stylisticky příznaková (kniž. tonouti) vedle nové jednotky neizolované (topiti se), anebo c) žije dál vedle nové jednotky neizolované (oslepnouti) v posunutém významu (oslnouti ‚být postižen oslněním‘) opřená o nově přitvořený protějšek (oslniti). Proti tomu jednotka neživé, ustupující kategorie (např. výsledného stavu/děje) izolovaná od svého původního korelátu (staroč. tčieti ‚být vetknutý‘ od vetknúti, zatknúti) bez náhrady zaniká (tčieti) nebo žije dál pouze s jinou významovou či stylistickou platností, popř. v pozměněné formě (kniž. pníti k napnouti), aniž je ve svém původním významu nahrazena formou novou (Němec, 1968, s. 73n.; 1971a). Také Gebauer si byl vědom zvláštního stylistického charakteru takových přežívajících izolovaných lexikálních jednotek (1909, s. 289) i celých skupin slov vybočujících z kategorie neexistencí příslušného mezislovního vztahu (např. u typu vnouče, klouče, 1896, s. 424). Takovouto izolovanost pražská škola domyslela v systémové postavení jednotek (i subsystémů) periferních, jež jsou proti centrálním zakotveny v systému menším počtem vztahů, a proto zákonitě podléhají funkčním nebo formálním změnám: jednotky, které ztrácejí vztahy vlastní jednotkám centrálním, posouvají se k periférii a tam zanikají nebo nabývají specifické platnosti expresívní, stylistické, terminologické aj. (viz zvl. Daneš, 1966; Vachek, [92]1966; Němec, 1971a; srov. 1.2.). Labilní postavení periferní jednotky ovšem může i bez funkčně diferenciační změny upevnit tendence k jazykové ekonomii (2.1.), která se projevuje v slovní zásobě nejčastěji výskytem slov krátkých, morfologicky nesložitých (Těšitelová a kol., 1987, s. 20): taková slova, jsou-li společensky potřebná (1.3.), mají v jazyce pevné postavení, i když jsou svými vnitrosystémovými vztahy periferní. Např. v českém lexikálním subsystému neterminologických názvů nástrojů má takovou nelabilní pozici dvojslabičné slovo kleště s minimálním počtem vztahů k jiným jednotkám (v rámci slovní čeledi, synonym apod.), ale s vysokou četností výskytu, třikrát vyšší, než má čtyřslabičné počitadlo patřící k bohaté slovní čeledi a produktivnímu slovotvornému typu. Jednotka nezakotvená zde četností svých systémových vztahů je stabilizována četností svého výskytu v promluvách (2.2.1.c). V takových případech má zřejmě převahu nad činitelem vnitřním (periferní nestabilností) činitel vnější — reálná potřeba úsporného výrazu pro společensky závažný denotát.

4.3. V novějších výkladech historie češtiny se již tedy hlouběji chápe vývoj jazyka jako důsledek spolupůsobení vývojových činitelů: dílčí jazykový systém reaguje (tzv. terapeutickými změnami) na působení vnějších činitelů, ale jeho reakce jsou podmíněny jeho vnitřní strukturou a stabilitou (4.1.), kterou ovlivňuje vývoj a fungování jiných subsystémů jazyka; viz např. homofonní podmínění a hláskoslovné i syntaktické ovlivnění vývoje deklinačního typu paní (3.2.) nebo deklinační kategorie osobovosti (HMČ, s. 134).[9] Srov. též hláskoslovně ovlivněný rozvoj reflexívních intranzitiv uvařiti se, topiti se apod. (4.2.) a tvaroslovně vyvážený ústupem reflexívních forem pasíva (Vintr, 1984, s. 112). Vedle dominantního principu ustavičného směřování jazykového systému k vyváženosti (4.1.) se vnitřním činitelům připisuje úloha spíše regulativní než iniciativní (Vachek, 1962, s. 46). Zatímco Gebauer (1872, s. 362) omezoval regulativní úlohu v hláskosloví na činitele vnější (řadu změn vysvětluje „pohodlím“, jehož „míru i nejzázší hranice její ustanovovala žádoucí zřetelnost“), soudobá česká jazykověda prokázala, že fonologický vývoj může být regulován vnitřní „strukturní potřebou některé vyšší jazykové roviny“ (Vachek, 1968a, s. 27). Takovou potřebou byla např. nutnost zabránit homofonii morfémů s fonémem í, a tedy také fonologicky motivované změně ý > í, která by měla vzápětí „přílišné zvýšení častosti výskytu (a ovšem funkčního zatížení) staroč. fonému /í/ a tím ohrožení jeho distinktivní kapacity“ (1968b, s. 9). Ale tento rozpor mezi zvyšováním frekvence fonému a snižováním jeho morfologicky potřebné distinktivní kapacity[10] se řešil nastolením rovnováhy zřejmě také v opačném směru. Jestliže se po provedení staroč. přehlásek výrazně zvýšila častost výskytu samohlásek předních a přesto jsou v nové češtině přední vokály s nepředními v rovnováze (na 1000 hlásek připadá 158 krátkých samohlásek předních a 158 krátkých nepředních), pak lze právem dosažení této rovnováhy zdůvodnit rozvojem produktivity morfémů budovaných převážně z nepředních vokálů a, o, u, neměkčících předchozí souhlásku. Tento vývojový princip patří k těm, jimiž byla nově osvětlena produktivita českých slovotvorných formantů (Němec, 1971b; 1980, s. 56). Tak např. na zákonité slovotvorné změně typu jěščeřicě → ještěrka se podílel vedle onoho principu (nahrazení formantu z hlásek vyšší frekvence i, ě, a c[11] formantem s distinktivnějšími hláskami a a k) také ekonomický princip přebudování opozice s nadbytečným formálním rozlišením členů (jěšče-r : jěšče-ř-icě → ještěr : ještěr-ka, [93]viz 2.2.5.), dále princip odstranění nežádoucí homofonie nom. a gen. sg. (jěščeřicě : jěščeřicě → ještěrka : ještěrky, viz Mareš, 1963, s. 59) a také ekonomický princip snižování počtu slabik (srov. 3.4.). Na takových příkladech je patrné, že se spolupůsobením vývojových principů v češtině vytvářejí mezijednotkové opozice vyváženější a úspornější co do formálních distinktivních rysů. Podobná kooperace, jako mezi systémem fonematickým a morfematickým, byla ovšem zjištěna také mezi systémem tvaroslovným a syntaktickým: celá řada českých syntaktických změn má společného jmenovatele v tendenci, aby se pro různé syntaktické funkce ustálily různé tvaroslovné jednotky bez nadbytečných formálních prvků (4.1.).[12] Vývoj v uvedených složkách českého jazyka tedy probíhal tak, že se nám dnes tento jazyk jeví — proti předchozímu stavu — jako vyváženější a zároveň úspornější systém (srov. Leška, 1986, s. 71). Takový pohled na češtinu nám ovšem umožnilo hlubší poznání vývojových principů, jejichž spolupůsobením lze již lépe prokázat zákonitý charakter jejích vývojových postupů.

 

5. Shrnutí. Rozbor mechanismu jazykové změny (1.) a naše zamyšlení nad principy jazykového vývoje (2.) vede k závěru, že se na vývoji jazyka podílejí jako hybné síly různí činitelé, jež sami o sobě sice jazykovou změnu podněcují, ale nevynucují, nejsou pro ni postačující (např. tendence k úspornosti, 2.1., nebo homonymie jako rozpor mezi jednotou formy a růzností obsahu, 2.2.1.); teprve ve společném působení jistý soubor takových činitelů uskutečňuje danou změnu jako zákonitou, jako zákonitost, jako nutný důsledek jejich postačujícího spolupůsobení (např. zákonitost vokalizace a zániku jerů, 2.2.3.). Z hlediska gnozeologického se pak studium jazykového vývoje prohlubuje zjišťováním úplnějšího souboru činitelů spolupůsobících tu kterou změnu, takže jazykověda přechází od poznání tendencí, pravidel a rozporů k poznání vývojových zákonitostí (vlastních danému jazykovému systému) a zákonů (vlastních jazykům obecně). Přitom se jako důležitý specifický činitel vývoje v daném subsystému jazyka jeví vliv jeho subsystému jiného, kooperujícího (2.2.2.), a jazykové změny se ukazují v širších systémových souvislostech vůbec (2.2.3.—2.2.5.). Takovéto prohlubování poznatků vývoje českého jazyka je jasně patrné ze srovnání diachronních výkladů J. Gebauera (3.) a jazykovědy pogebauerovské (4.). Především novější pojetí jazyka jako systému a požadavek vyložit „všechen vývoj co možno nejmenším počtem nejvšeobecnějších principů“ (Rocher, 1926, s. 30) umožnily zde pokročit vpřed: aplikovat nově poznané vývojové principy (4.1.) i prohloubit explikativní využití principů již dříve známých (4.4.) a studiem spolupůsobení těchto vývojových činitelů v rámci kooperace dílčích systémů českého jazyka odhalovat jeho vývojové zákonitosti (4.3.). Působením obecného zákona rovnováhy byl zde hlouběji osvětlen i výsledek jazykového vývoje — současný vyváženější stav češtiny (4.1.—4.3.).

 

LITERATURA

 

BAUER, J.: Staročeská věta a staročeské souvětí na základě srovnávacím. In: K historickosrovnávacímu studiu slovanských jazyků. Praha 1958, s. 108—123.

BAUER, J.: Vývoj českého souvětí. Praha 1960.

[94]BELECKIJ, A. A.: Zadači dal’nejšego sravnitel’no-istoričeskogo izučenija jazykov. VJaz, 1955, č. 2, s. 3—27.

BLANÁR, V.: Lexikálno-sémantická rekonštrukcia. Bratislava 1984.

BRUGMANN, K.: Kurze vergleichende Grammatik der indogermanischen Sprachen. Strassburg 1902.

COSERIU, E.: Sincronía, diacronía e historia. Montevideo 1958. Rus. překlad in: Novoje v lingvistike III, 1963, s. 143—343.

DANEŠ, F.: The relation of centre and periphery as a language universal. TLP, 2, 1966, s. 9—21.

DANEŠ, F.: Dialektické tendence ve vývoji spisovných jazyků (příspěvek sociolingvistický). In: Čs. přednášky pro VI. mezinár. sjezd slavistů v Praze. Praha 1968, s. 119—128.

DELBRÜCK, B.: Einleitung in das Sprachstudium. Leipzig 1893. Rus. překlad in: Zvegincev, 1960, s. 193—196.

DOKULIL, M.: K otázce morfologických protikladů. SaS, 19, 1958, s. 81—104.

GEBAUER, J.: Přechodník přítomný (budoucí) sloves jednodobých a končících v Novém Zákoně Kralickém. ČČM, 44, 1870, s. 247—254.

GEBAUER, J.: Pokusy, jimiž se některé proměny hláskoslovné mechanikou mluvidel vykládají. ČČM, 46, 1872, s. 275—286, 359—368.

GEBAUER, J.: O příčinách proměn jazykových, zvláště slovanských. LF, 1, 1874, s. 43—56.

GEBAUER, J.: Historická mluvnice jazyka českého. I. Hláskosloví. Praha a Vídeň 1894. Praha 1963.

GEBAUER, J.: Historická mluvnice jazyka českého. III. Tvarosloví. I. Skloňování. Praha a Vídeň 1896. Praha 1960.

GEBAUER, J.: Slovník staročeský I. Praha 1903.

GEBAUER, J.: Historická mluvnice jazyka českého. III. Tvarosloví. II. Časování. Praha 1909 (1958).

GRIMM, J.: Über den Ursprung der Sprache. Berlin 1864. Rus. překlad in: Zvegincev, 1960, s. 53—64.

HAVRÁNEK, B.: Aktuální metodologické problémy marxistické jazykovědy. In: Problémy marxistické jazykovědy. Praha 1962, s. 9—23.

HORÁLEK, K.: Úvod do studia slovanských jazyků. Praha 1962.

HORÁLEK, K.: Filozofie jazyka. Praha 1967.

KOMÁREK, M.: Historická mluvnice česká. I. Hláskosloví. Praha 1958, 3. vyd. 1969.

KOMÁREK, M.: K dialektice jazykového vývoje. SlavPrag, 4, 1962, s. 19—26.

KOMÁREK, M.: K monogenezi a polygenezi fonologických jevů v slovanských jazycích. In: Čs. přednášky pro V. mezinár. sjezd slavistů v Sofii. Praha 1963a, s. 47—50.

KOMÁREK, M.: Gebauerovo historické hláskosloví ve světle dalšího bádání. In: Gebauer, 1894 (1963b), s. 723—765.

KOPEČNÝ, F.: Základy české skladby. Praha 1962.

KOŘÍNEK, J. M.: Studie z oblasti onomatopoje. Praha 1934.

KOVÁŘ, E.: O škole mladogramatické. Praha 1885.

LAMPRECHT, A.: Vývoj fonologického systému českého jazyka. Brno 1966.

LAMPRECHT, A. - ŠLOSAR, D. - BAUER, J.: Historická mluvnice češtiny. Praha 1986; rec. v SaS, 49, 1988, s. 296—307. Dále HMČ.

LEŠKA, O.: Poznámky k teleologickému pojetí jazyka. In: Teoretické otázky jazykovědy. Linguistica XVI. Praha 1986, s. 63—93. Interní tisk ÚJČ ČSAV.

MAREŠ, F. V.: Vznik slovanského fonologického systému a jeho vývoj do konce období slovanské jazykové jednotky. Slavia, 25, 1956, s. 443—495.

MAREŠ, F. V.: Vznik a raný vývoj slovanské deklinace. In: Čs. přednášky pro V. mezinár. sjezd slavistů v Sofii. Praha 1963, s. 51—69.

MAREŠ, F. V.: The historic development of the Slavic noun declension. II. The development of forms. In: Čs. přednášky pro VI. mezinár. sjezd slavistů v Praze. Praha 1968, s. 37—46.

MARTINET, A.: Éléments de linguistique générale. Paris 1960. Rus. překlad in: Novoje v lingvistike III, 1963, s. 366—566.

[95]MATHESIUS, V.: Čeština a obecný jazykozpyt. Praha 1947.

MEILLET, A.: Introduction à l’étude comparative des langues indo-européennes. Paris 1934. Rus. překlad in: Zvegincev, 1960, s. 363—385.

MICHÁLEK, E.: Poznámky ke Gebauerově koncepci jazykového vývoje. SaS, 33, 1972, s. 244—247.

NĚMEC, I.: Geneze slovanského systému vidového. Praha 1958.

NĚMEC, I.: Nadbytečnost jako činitel vývoje slovesné morfologie slovanské. SaS, 21, 1960, s. 16—24.

NĚMEC, I.: Vývojové postupy české slovní zásoby. Praha, 1968.

NĚMEC, I.: On the study of lexical subsystems of language. TLP, 4, 1971a, s. 205—216.

NĚMEC, I.: Hláskoslovné předpoklady produktivity slovotvorných formantů v češtině. SaS, 32, 1971b, s. 217—224.

NĚMEC, I.: Rekonstrukce lexikálního vývoje. Praha 1980.

NĚMEC, I.: Obrazné výrazy a jejich lexikalizace. SaS, 48, 1987a, s. 110—123.

NĚMEC, I.: Přínos české diachronní lexikologie pro lexikologii synchronní. LF, 110, 1987b, s. 231—241.

NĚMEC, I.: Nová historická mluvnice češtiny. SaS, 49, 1988, s. 296—307.

NOVÁK, P. - SGALL, P.: K otázce zákonů jazykového vývoje. SlavPrag, 4, 1962, s. 27—34.

NOVOJE V LINGVISTIKE III. Ed. V. A. Zvegincev. Moskva 1963. Dále Novoje v lingvistike III.

PAUL, H.: Prinzipien der Sprachgeschichte. Halle 1886. Rus. překlad in: Zvegincev, 1960, s. 165—182.

PETR, J.: Filozofie jazyka v díle K. Marxe a B. Engelse. Praha 1980.

PETR, J.: Jan Gebauer jako slavista. SaS, 48, 1987, s. 259—277.

PETR, J.: Ke Gebauerovu pojetí jazyka. SaS, 49, 1988, s. 3—29.

POLDAUF, I.: Podíl mluvnice a nauky o slovníku na problematice slovesného vidu. In: Studie a práce lingvistické I. Praha 1954, s. 200—223.

ROCHER, K.: O vývoji české konjugace. Sborník filol. ČAVU, 8, 1926, seš. 1, s. 1—38.

ROMPORTL, S.: O nejvýznamnějším směru současné evoluční teorie. SPFFBU, A 33. Brno 1985, s. 149—151.

SAUSSURE, F. de: Cours de linguistique générale. Paris 1922. Rus. překlad in: Zvegincev, 1960, s. 323—359.

SAVICKÝ, N.: Dialektické rozpory v jazyce a strukturní analýza. In: Teoretické otázky jazykovědy. Linguistica XVI. Praha 1986, s. 1—10. Interní tisk ÚJČ ČSAV.

SKALIČKA, V.: Vztah vývoje jazyka k vývoji společnosti. In: Problémy marxistické jazykovědy. Praha 1962, s. 285—291.

TĚŠITELOVÁ, M.: Otázky homonymie slov a slovních tvarů rozlišených jen psaním i a y. SaS, 25, 1964, s. 201—212.

TĚŠITELOVÁ, M. a kol.: Kvantitativní charakteristiky současné češtiny. Praha 1985.

TĚŠITELOVÁ, M. a kol.: O češtině v číslech. Praha 1987.

TEZE PŘEDLOŽENÉ PRVÉMU SJEZDU SLOVANSKÝCH FILOLOGŮ V PRAZE 1929. In: U základů pražské jazykovědné školy. Ed. J. Vachek. Praha 1970, s. 35—65. Dále Teze.

VACHEK, J.: K otázce vlivu vnějších činitelů na vývoj jazykového systému. SlavPrag, 4, 1962, s. 35—46.

VACHEK, J.: On the integration of the peripheral elements into the system of language. TLP, 2, 1966, s. 23—37.

VACHEK, J.: Dynamika fonologického systému současné spisovné češtiny. Praha 1968a.

VACHEK, J.: K problematice vývoje fonologického systému českých samohlásek. In: Čs. přednášky pro VI. mezinár. sjezd slavistů v Praze. Praha 1968b, s. 5—10.

VENDRYES, J.: Le langage. Paris 1921. Rus. překlad in: Zvegincev, 1960, s. 386—404.

VINTR, J.: Die Symetrie im phonologischen System des Alttschechischen. Wiener Slavistisches Jahrbuch, 20, 1974, s. 152—163.

[96]VINTR, J.: Pasívní konstrukce ve staročeském žaltáři. Wiener Slavistisches Jahrbuch, 30, 1984, s. 105—114.

WIJK, N. van: Les langues slaves. De l’unité à la pluralité. Otisk z časopisu Le monde slave. Paris 1937.

ZIMA, J.: Expresivita slova v současné češtině. Praha 1961.

ZIPF, G. K.: Human behaviour and the principle of least effort. Cambridge Mass. 1949.

ZÍSKAL, A.: Příspěvky k lexikografické teorii a praxi. SaS, 4, 1938, s. 19—27.

ZUBATÝ, J.: K frekventativním odvozeninám s příponou -vati od sloves 4. třídy. LF, 42, 1915, s. 227—239.

ZVEGINCEV, V. A.: Istorija jazykoznanija XIX i XX vekov v očerkach i izvlečenijach. Moskva 1960.

ZVEGINCEV, V. A.: Teoretičeskije aspekty pričinnosti jazykovych izmenenij. In: Novoje v lingvistike III. Moskva 1963a, s. 125—142.

ZVEGINCEV, V. A.: Funkcional’no-strukturnyje osnovy lingvističeskogo opisanija. In: Novoje v lingvistike III. Moskva 1963b, s. 347—365.

 

R É S U M É

Prinzipien der Sprachentwicklung und die Geschichte der tschechischen Sprache

Die hier vorgenommene Analyse des Mechanismus des Sprachwandels (1.) und die Überlegungen des Autors über die Prinzipien der Sprachentwicklung (2.) führen zu dem Schluß, daß an der Sprachentwicklung verschiedene Faktoren beteiligt sind, die zwar den Sprachwandel stimulieren, jedoch nicht erzwingen, nicht dafür, ausreichend sind (z. B. die Tendenz zur Ökonomie, 2.1., oder die Homonymie als Konflikt zwischen der Gleichheit der Form und der Verschiedenheit des Inhalts, 2.2.1.); erst durch die gemeinsame Einwirkung eines bestimmten Ensembles von Faktoren realisiert sich die gegebene Änderung als gesetzmäßige Änderung, als Gesetzmäßigkeit, als zwingendes Resultat ihrer ausreichenden Wirksamkeit (z. B. die Gesetzmäßigkeit der Vokalisierung und des Schwundes der slawischen Halbvokale — jer, 2.2.5.). Vom gnoseologischen Standpunkt aus geht es darum, eine immer vollständigere Menge von Faktoren festzustellen, die bei dieser oder jener Änderung mitwirken, so daß die Sprachwissenschaft von der Erkenntnis von Tendenzen, Regeln und Widersprüchen zur Erkenntnis von Entwicklungsgesetzmäßigkeiten des jeweiligen Sprachsystems bzw. der Sprache im allgemeinen übergeht. Dabei tritt als spezifischer Entwicklungsfaktor eines gegebenen Subsystems einer Sprache der Einfluß eines anderen, kooperierenden Subsystems der gleichen Sprache auf (2.2.2.); der Sprachwandel kann so im breiteren Zusammenhang des Systems als solchen dargestellt werden (2.2.3.—2.2.5.). Die Vertiefung der Kenntnisse von der Entwicklung der tschechischen Sprache wird deutlich, wenn man den heutigen Stand des Wissens mit den diachronen Ausführungen J. Gebauers (3.) wie auch der Sprachwissenschaft nach ihm (4.) vergleicht. Es waren vor allem die neuere Auffassung der Sprache als System und die Forderung, „die Gesamtentwicklung durch eine womöglich geringe Anzahl der allgemeinsten Prinzipien zu erklären“ (Rocher, 1926, S. 30), die es ermöglichten, die neu erkannten Entwicklungsprinzipien anzuwenden (4.1.) wie auch die bereits bekannten Prinzipien explikativ auszunutzen (4.2.) und durch das Studium dieser Entwicklungsfaktoren im Rahmen der Kooperation der Teilsysteme der tschechischen Sprache deren Entwicklungsgesetzmäßigkeiten festzuhalten (4.3.). Durch das allgemeine Gesetz des Gleichgewichts wurde hier auch das Resultat der Sprachentwicklung — der ausgewogenere Stand der tschechischen Gegenwartssprache tiefer erörtert (4.1.—4.3.).

Slovo a slovesnost, volume 50 (1989), number 2, pp. 81-96

Previous Vlasta Straková: Tvoření slov v konfrontačním pohledu rusko-německém

Next Marie Těšitelová: Ke kvantifikaci v oblasti sémantiky (adjektiva) II