Lingvistika a umělecký text (mezi Tezemi PLK a současností)

Jana Hoffmannová

[Discussion]

(pdf)

Лингвистика и художественный текст (между Тезисами ПЛК и современностью) / Linguistics and an artistic text (between the Theses of the Linguistic Circle of Prague and the present times)

Teze PLK v oddílu 3.c) upozorňují na to, že „básnický jazyk zůstával dlouho zanedbanou oblastí lingvistiky“. I z dnešního pohledu lze asi souhlasit s tím, že problematice verbální složky literárního, uměleckého díla se ve vývoji české lingvistiky většinou nedostalo takové pozornosti, jakou by si zasloužila. Kromě toho v některých obdobích [222]byla tato složka literárního díla zanedbávána i v literární vědě – tak, jak se uvádí v závěru 3. oddílu Tezí PLK, literární badatelé opomíjeli znakový charakter díla, „probírali ideologii literárního díla jako veličinu neodvislou, autonomní“, „porušovali hierarchii hodnot zkoumané struktury“. Přesto však byly pro zkoumání verbální, textové složky uměleckého díla, jeho komunikačních aspektů vytvořeny v československém společenskovědním kontextu mimořádně cenné předpoklady: (1) právě pražskou školou strukturalistickou, především J. Mukařovským – viz už zmíněnou pasáž v Tezích PLK – a jeho žáky; (2) nitranským týmem badatelů o literární komunikaci, vedeným a inspirovaným po léta F. Mikem; (3) také některými lingvisty, kteří jsou spjati – aspoň určitou fází své vědecké dráhy – s Ústavem pro jazyk český ČSAV. Práce těchto ústavních badatelů navíc představují plynulý přechod od přístupu pražské školy do paradigmatu současné lingvistiky (teorie textu, nauky o verbální komunikaci, lingvistiky pragmatické a komunikačně procesuální). Chceme se zde pokusit naznačit oblouk, který spojuje příslušné pasáže z Tezí PLK s přístupem současné lingvistiky k uměleckému textu, a podíl pracovníků ústavu na jeho klenutí; a při sledování tohoto oblouku se aspoň v náznacích dotknout některých témat a problémů, které v takto vymezeném čase a prostoru spojují lingvistiku a literární vědu.

 

1. Trvale aktuální zůstává např. problematika estetické funkce a její realizace v uměleckém textu ve vztahu k funkcím ostatním, mimoestetickým; problém poetické funkce jazyka/řeči, specifiky básnického jazyka, uměleckého funkčního stylu resp. funkční/stylové vrstvy. Nemůžeme se zde zabývat celou teorií funkcí z klasického období pražské školy (viz shrnující pohled u Svozilové, 1989), její návazností na teorii K. Bühlera a vztahem mezi ní a modifikací R. Jakobsona, jejím pohybem ve vývojové linii díla J. Mukařovského apod.[1] V souladu se zaměřením této stati upozorníme pouze na četné reflexe této problematiky v díle K. Horálka, na jeho kritické komentáře k pojetí estetické funkce a básnického jazyka, ke vztahu aktualizace a automatizace; na fakt, že K. Horálek zdůrazňuje komunikativnost literárního díla a to, že jeho nezbytnými vlastnostmi nejsou „deformace“, aktualizace jazykové formy, odchylky od spisovné normy. Problém specifiky básnického jazyka se v současné době vrací i v podobě úvah o podílu prostředků různých sémiotických systémů na utváření smyslu uměleckého textu, o tom, že „literární dílo náleží do dvou komunikačních systémů … systému přirozeného jazyka … a systému dorozumívání uměleckého“ (Kubínová, 1988), nebo o „textové koexistenci prostředků sémiotického systému přirozeného jazyka a sémiotického systému slovesného umění“ (Macurová, 1988) apod.

 

2. Dále Teze PLK naléhavě vyzývají ke zkoumání sémantiky uměleckého textu, mj. i „kompozičních jednotek většího rozsahu“ (zmiňují se i o syžetu jako „sémantické kompoziční struktuře“, která „nemůže být vyloučena z bádání o básnickém jazyce“).[2] Zastavme se proto u problémového okruhu naznačeného pojmy sémantika textu, jeho styl a smysl. Z díla J. Mukařovského (1938 aj.) známe koncept sémantického gesta, zakládajícího významovou jednotu díla, sjednocujícího ráz jeho výstavby v různých rovinách.[3] S pojmem sémantického gesta se setkáváme i v lingvistických, stylistických analýzách literárních textů (viz např. Stich, 1979a: „úhrnné sémantické gesto Fraisovy [223]prózy“). Častěji se v nich však setkáváme s konceptem smyslu. Vztah obou pojmů je složitý, odlišná je i jejich artikulace z hlediska vazeb ke sféře produkce a recepce textu. Hausenblas (1978) definuje smysl jako celkovou „výstupní“ informační kvalitu textu, která se utváří na základě (jádra) věcněobsahové náplně textu modifikované jeho stylem; podobně už v r. 1972 jako obsahovou entitu, kterou tvoří nejen tzv. „věcný obsah“ …, ale i „informace jiného druhu, jejichž nositeli jsou i ostatní komponenty komunikátu, též ten princip výstavby, který … nazýváme stylem“. Zde vstupuje do dosud sledovaného problému významové výstavby textu a jejího integračního, jednotícího činitele další koncept – koncept stylu. Styl má v uměleckých textech vždy „závažnou spoluúčast na smyslu celku“, nejednou předznamenává výsledný smysl, může být i vlastním nositelem smyslu apod. (Hausenblas, 1972, 1978; viz k tomu i Mareš, 1989); M. Jankovič (viz Červenka – Jankovič, 1990) odhaluje podstatu sémantického gesta jako „styl ve výkonu smyslu“. Také styl v teorii K. Hausenblase vystupuje jako integrační princip výstavby celku (ovšem „po jiné linii“ než celkový smysl – srov. Hausenblas, 1968) a neomezuje se na způsob užití prostředků jazykových, nýbrž zahrnuje mj. i entity obsahové, významové, tematické; ve statích z r. 1968 a 1985 uvádí Hausenblas jako jednu z hlavních funkcí stylu v textu funkci sémantickou (vedle funkce integrační, charakterizační a estetické).[4] Při výkladu textové sémantiky a vůbec mnohovrstevné výstavby textu (zejména uměleckého) budeme jistě i nadále neustále směřovat k hledání řídícího, jednotícího, integračního principu výstavby celku (bývá označován i jako princip „tvarotvorný a významotvorný“, „stylotvorný“, „stylová dominanta“ aj.);[5] na základech vybudovaných od období pražské školy do současnosti nás jistě čeká další hledání teoretické, metodologické i pojmově terminologické, i prověřování konceptů z této oblasti konkrétními analýzami literárních textů.

 

3. Badatelé, kteří navazují na inspiraci pražské školy zkoumáním uměleckého díla jako „funkční struktury“, kde „jednotlivé prvky nemohou být pochopeny bez souvislosti s celkem“ (viz Teze PLK), využívají přirozeně též impulsů V. Skaličky (1937, 1948, 1960) k orientaci na promluvu, na parole v lingvistice; s dominantním zřetelem k výstavbě textového celku proniká do jejich prací metodologická orientace i pojmosloví teorie promluvy, anticipace pozdější teorie textu, textové lingvistiky, teorie verbální komunikace. V české lingvistice reprezentují toto zaměření už od 50. let hlavně K. Hausenblas a L. Doležel; už tehdy se dostávají do lákavého a zároveň nebezpečného prostoru, kde si jazykovědec s hrůzou uvědomuje, že „překračuje hranice lingvistiky“ a přitom je nemůže nepřekročit. Dílo L. Doležela (1958, 1960, 1962 aj.) se orientuje – prostřednictvím analýz moderní české prózy – na problém promluvových pásem, na stírání klasické opozice pásma vypravěče a pásma postav zásluhou moderních kontextových postupů (nevlastní přímá řeč, polopřímá řeč, smíšená řeč), na typy předělů mezi takto konstituovanými úseky textu. K. Hausenblas, který otevírá cestu až k obecné nauce o komunikaci a k obecné teorii stylu (1955, 1969, 1972 aj.), propracovává mj. pojem sémantických kontextů v literárním textu, tj. entit vznikajících významovou spojitostí částí textu „nad“ průběžným lineárním větným kontextem. Z konkrétních významových kontextů se zaměřuje ve svém díle zejména na některé:

– možné způsoby a prostředky konstituování významového kontextu času a zvláště prostoru i metody jejich analýzy ukázal ve studii Zobrazení prostoru v Máchově Máji (viz Hausenblas, 1972);[6]

[224]– věnoval pozornost výstavbě kontextu postavy v prozaickém textu (1972) a vůbec problematice subjektů. Ukázal (1971) význam rozlišení subjektů reálných a vnitrotextových zejména v případě literární komunikace; tento problém pak dále rozpracovala A. Macurová (1974, 1983 – včetně potřebných terminologických distinkcí: autor – čtenář, resp. posluchač; produktor – receptor; narátor – adresát);

– objevil pro českou stylistiku a teorii textu závažnou problematiku stylizace komunikačních jevů v textu (sekundární komunikace; metařeči, metatextu, metakomunikace …); ukázal (i společně s A. Macurovou: viz Hausenblas, 1977, Hausenblas – Macurová, 1983) podíl těchto jevů na modelování subjektů v textu, na celkové sémantice a stylu textu, na výstavbě jeho smyslu. K dílčím studiím o této problematice inspiroval i řadu svých žáků.[7]

 

4. Cesta české lingvistiky ke komunikačně pragmatickému a ev. později „kognitivnímu“ obratu vede tedy mj. územím zkoumání literárního textu a sbíhá, protíná se s cestou moderní literární vědy v paradigmatu vyznačeném např. koncepty text a kontext, komunikace, produkce a recepce,[8] interpretace, kompetence, strategie, komunikační (ev. recepční) situace, událost atd. Využívá se tedy analytických možností poskytovaných komunikačním modelem; ostatně názornou ukázkou přirozené a účinné spolupráce lingvistů a literárních vědců (někdy i v jedné osobě, jako je tomu u F. Mika) je systematické, dlouhodobé propracovávání komunikačně–sémiotického modelu na nitranském pracovišti pro literární komunikaci. Pozornost nitranského týmu se soustřeďuje mj. i na intersémiotické relace, na vztahy znakových systémů různých druhů umění – tedy na problematiku, kterou se v Praze zabývá jak na půdě lingvistiky A. Macurová (vztah uměleckých slovesných textů k textům slovesným neuměleckým a neslovesným uměleckým – viz Macurová, 1987, 1988), tak na půdě estetiky a literární vědy M. Kubínová (1988), která rovněž profiluje specifiku verbální komunikace umělecké na pozadí verbální komunikace mimoumělecké a od diferenciace jazykových funkcí dospívá k typologii uměleckých, básnických kódů (kód apelativní, referenčně apelativní, expresívně apelativní).

Komunikačně pragmatický kontext výrazně exponují ve svých statích o významovém sjednocení a smyslu literárního díla rovněž M. Červenka a M. Jankovič; navazují přitom na tu část odkazu J. Mukařovského, která se vyrovnává s fetišismem výtvoru, s představou díla jako imanentní, v sobě uzavřené struktury, a kladou důraz na pozici díla mezi dvěma subjekty a na aktivitu vnímatele. Do popředí tak vystupuje otevřenost díla, nikdy nekončící zjišťování potencialit a možností jeho působení (nepochybně aktuální i pro lingvistiku). Sémantické gesto tu pak představuje sjednocující významovou intenci, výzvu, pokyn vnímateli k zaujetí určitého postoje, k přijetí, resp. adaptaci navrhované estetické perspektivy. Z dalších charakteristik současného vědního paradigmatu, v němž se pohybuje literární teorie a estetika společně s lingvistikou, je pro koncepci M. Červenky a M. Jankoviče příznačná procesuálnost (mluví se o díle jako „pokračující akci“, „neukončeném dění“, o jeho „dějícím se a proměňujícím se“, „nedourčeném“ smyslu, který „vyvstává z podoby díla“ a „naplňuje se v proměnách lidských situací“, o „životě“ uměleckého díla jako neustálém potvrzování a zcizování vlastní identity). S tím pak souvisí i prvky kognitivní: účastníci literární komunikace provádějí výběr z „paradigmat“ obsažených v jejich kompetenci, tj. z paradigmat zahrnujících funkční styly, žánry, jazykové prostředky (ale výběrem z paradigmatu je i volba předmětu, konstituování tématu). Výběr z paradigmatu přitom vždy představuje „virtuální pokus o jeho změnu“. Do kognitivní sféry náleží i práce M. Červenky s pojmem referenčního horizontu („třída prvků zkušeností majících věcnou souvislost [225]s předmětem promluvy“), s konstrukcí společného referenčního horizontu účastníků literární komunikace apod. (viz hlavně Červenka – Jankovič, 1990).

 

5. Dále se zastavme u druhu, typu zkoumaných literárních textů. Zatímco např. dílo F. Mika – a některých jeho spolupracovníků a žáků – je zejména v posledním období neseno především zájmem o texty lyrické (viz Miko, 1973, 1988b), převažuje u pražských, s Ústavem pro jazyk český spojených badatelů koncentrace na epiku. Připomeňme tu např. už zmíněné Doleželovy analýzy moderní epické prózy, rozbory moderní historické epiky (Vančura, Šotola) a dalších prozaických textů z pera A. Sticha, badatelské uhranutí K. Hausenblase Povídkami malostranskými. Intenzívní zájem K. Horálka (např. 1968, 1970) o sémantiku epických textů, o epickou větu, syžetové struktury je motivován zkoumáním folklórních, zvláště pohádkových textů; inspirován linií strukturní sémantiky vedoucí od Proppa především ke Greimasovi autor uvažuje o sémantických makrojednotkách jako syžet, epizoda, motiv, zápletka, rozuzlení aj. v epických textech. Za zmínku tu stojí, že K. Horálek (např. 1970) dávno před českým vydáním hlavních děl M. M. Bachtina a mnohem dříve, než se toto dílo dostalo do centra pozornosti, projevil pro Bachtinovy myšlenky velké porozumění a ocenil význam Bachtinovy teorie dialogu právě ve vztahu k teorii epické prózy (dějotvorné funkce dialogu, specifická sémantika přímé řeči). Dalším projevem zájmu o umělecké (a folklórní) texty je pak autorovo dílo versologické. A v souvislosti se zájmem lingvistů o sémantiku epiky připomeňme ještě pokus F. Daneše (1975) o využití moderní sémantické teorie při interpretaci lyrickoepického, baladického textu. Autorova interpretace ukázala, jak soubor sémantických rolí, připisovaných postavě v sémantických strukturách jednotlivých výpovědí, zakládá charakteristiku postavy, a jak konstelace takto získaných charakteristik postav může být příznačná pro určitý typ, žánr literárního textu (zde byl touto metodou potvrzen mytologický výklad Erbenovy Vrby).

 

6. Dominující soustředění na epické prozaické texty s sebou přináší i zájem o modelování vypravěčského subjektu v těchto textech, o aktivizaci vypravěče v moderní epice, o jazykové ztvárnění vyprávění v 1. osobě, o prostředky nesoucí fiktivní kontakt vypravěče se čtenářem, o často konfliktně, dialogicky strukturované vnitřní monology; a z toho plyne nutnost sledovat podíl typických rysů a prostředků běžné mluvené komunikace na výrazové formaci literárních textů. J. Mukařovský (1932) proklamoval především spisovný jazyk jako pozadí pro hodnocení literárního díla; čeští lingvisté pracující s literárními texty (srov. Hausenblas, 1969, aj.) zvýraznili jako složku tohoto pozadí jiné útvary národního jazyka a zaměřili se na další téma (ve vztahu naší lingvistiky k literárnímu textu nepochybně jedno z centrálních) – na zkoumání jazyka literárního díla, verbální složky umělecké komunikace na pozadí celého národního jazyka a jeho rozvrstvení. Dlouhodobě aktuální se stala zejména otázka funkčního využití nespisovných prostředků v uměleckém textu, jeho specifiky v jednotlivých textech a u jednotlivých autorů i v různých vývojových etapách a peripetiích české literatury. F. Daneš už svůj Příspěvek k poznání jazyka a slohu Haškových Osudů dobrého vojáka Švejka (1954) staví hlavně na instrumentaci přímých řečí postav, lišící se poměrem spisovných a nespisovných prvků a výběrem prostředků nespisovných; podrobně charakterizuje rozpětí Švejkova vyjadřování od výrazů spisovných, knižních, „vysokých“ („falešné tóny“ v hovoru Švejka s nadřízenými) přes prostředky hovorové a obecné češtiny až k výrazům slangovým a vulgarismům, a hodnotí umělecký účinek takto vznikajících kontrastů. Kontrast takto instrumentovaných přímých řečí na jedné straně a spíše neutrálního, výrazově všedního vyjadřování ve vyprávěcích partiích v autorském pásmu pokládá za stylistickou dominantu celého textu. L. Doležel (1962) rozlišuje jazykové typy současné české prózy podle toho, zda jsou založeny na spisovné, resp. hovorové češtině, zda dominuje využití útvarů nespisovných nebo zda se v textech různé útvary mísí. Zvláště pak je tento zřetel určující pro stylistické analýzy A. Sticha [226](1975, 1979a, b, 1990 aj.). Vzpomeňme na jeho rozbor práce Oty Pavla s obecnou češtinou jako nástrojem umělecké stylizace, poetizačního působení, vyjádření „celkového emocionálního a hodnotového smyslu textu“; na postižení dynamické funkční polarity výraziva knižního a nespisovného ve Fraisových Mužích z podzemního kontinentu; na demonstrování nefunkčnosti, neúčinnosti přehnané jazykové expresivity a vulgárnosti v Šotolově Svatém na mostě; nebo na prezentaci polemické reakce L. Fukse (Smrt morčete) a L. Vaculíka (Sekyra) vůči automatizaci obecné češtiny v krásné próze.

 

7. V oblasti uměleckého textu, v prostoru, kde se překrývají zájmy lingvistiky a literární vědy, by tedy bylo možno ještě dlouho sledovat reakce na četné podněty Tezí PLK a na dílo příslušníků pražské školy, zejména J. Mukařovského. Bylo by např. vhodné vzpomenout Mukařovského studie Dialog a monolog (1948b) a dalších podobně orientovaných statí, které mají značný metodologický význam pro současnou teorii dialogu a rovněž pro zkoumání literárních textů, hlavně dramatických (viz např. jejich využití v některých pracích J. Filipce). Často se navazuje i na Mukařovského studii Próza Karla Čapka jako lyrická melodie a dialog (1948c); na zájem Mukařovského o zvukovou stránku uměleckého textu (o jevy jako rytmus, rým, veršové členění, melodie, intonace, eufonie) ve vztahu ke stránce významové navazuje hlavně F. Daneš (1957 aj.; v závěru monografie o intonaci autor sám upozorňuje na relevanci studia intonace a příbuzných jevů pro teorii verše, ale i krásné prózy).

Uvedený stručný přehled svědčí o tom, že současná lingvistika, vyzbrojená moderními přístupy sémiotiky, teorie textu, teorie verbální komunikace, pragmatické sémantiky atd., může v prostoru otvíraném těmito přístupy a mezioborově akcentovanou metodologií přispět ke zkoumání verbálního komponentu uměleckého díla – samozřejmě v přirozené koexistenci s literární vědou, estetikou, sémiotikou, ale i dalšími obory. Znamená to pro ni věnovat pozornost výstavbě textového celku v jeho komunikačním zapojení; při sledování výstavby textu, jeho členění citlivě odhalovat souhru sémantických jednotek různého typu a rozsahu a určovat nositele koherence, resp. až „významového sjednocení“ textu; celou verbální složku textu, užité jazykové prostředky (např. i z různých útvarů národního jazyka) vztahovat k celkovému smyslu textu (ať už tuto integrační entitu označíme jakkoli); a nezapomínat na vztahy textu k jiným textům a k jiným výrazovým systémům, než je přirozený jazyk, tj. interpretovat text i na pozadí jeho intertextových relací a intersémiotických kontextů. Chtěli jsme zde naznačit, jakou inspiraci pro tento přístup lingvistiky k literárnímu textu lze najít už v Tezích PLK a v dalších pracích J. Mukařovského i jeho žáků,[9] a jak byl tento přístup rozvíjen pražskými lingvisty spjatými svým působením s Ústavem pro jazyk český. Ústřední postavení tu zaujímá dílo K. Hausenblase, L. Doležela, F. Daneše, A. Sticha; po jiné linii se vyrovnával s impulsy pražské školy a směřoval k teorii textu, sémantiky uměleckého textu atd. K. Horálek. (Bylo možno zde ve zkratce připomenout jen hlavní nositele takto profilovaného přechodu od Pražského lingvistického kroužku a jeho Tezí k současnosti.)

 

LITERATURA

 

BARTŮŇKOVÁ, J.: Funkce stylizované verbální komunikace v povídkách Jana Nerudy. NŘ, 68, 1985, s. 124–135.

ČERVENKA, M.: Dynamika významového sjednocení díla a spojitost textu. Estetika, 27, 1990, s. 54–60.

[227]ČERVENKA, M. – JANKOVIČ, M.: Dva příspěvky k předmětu individuální stylistiky v literatuře. Česká literatura, 38, 1990, s. 212–234.

DANEŠ, F.: Příspěvek k poznání jazyka a slohu Haškových Osudů dobrého vojáka Švejka. NŘ, 37, 1954, s. 124–139.

DANEŠ, F.: Intonace a věta ve spisovné češtině. Praha 1957.

DANEŠ, F.: An attempt at characterizing dramatis personae in terms of their semantic roles. In: Style and text. Ed. H. Ringbom. Stockholm 1975, s. 111–117.

DOLEŽEL, L.: Polopřímá řeč v moderní české próze. SaS, 19, 1958, s. 20–46.

DOLEŽEL, L.: O stylu moderní české prózy. Praha 1960.

DOLEŽEL, L.: Jazykové typy současné české prózy. SlavPrag 4. AUC Philol. 3. Praha 1962, s. 655–660.

HAUSENBLAS, K.: K základním pojmům jazykové stylistiky. SaS, 16, 1955, s. 1n.

HAUSENBLAS, K.: Výstavba slovesných komunikátů a stylistika. In: Čs. přednášky pro VI. mezinár. sjezd slavistů. Praha 1968, s. 343n.

HAUSENBLAS, K.: Čeština v dílech slovesného umění. In: Kultura českého jazyka. Liberec 1969, s. 89–101.

HAUSENBLAS, K.: Subjekty v promluvě. In: Sesja Naukowa Międzynarodowej Komisji Budowy Gramatycznej Języków Słowiańskich. Warszawa 1971, s. 217–223.

HAUSENBLAS, K.: Výstavba jazykových projevů a styl. AUC Philol. Monogr. 35. Praha 1972.

HAUSENBLAS, K.: Řeč o řeči v Nerudově povídce „U tří lilií“. SaS, 38, 1977, s. 336–339.

HAUSENBLAS, K.: K celkové stylistické charakteristice textů (J. Neruda, U tří lilií – styl a smysl povídky). In: Čs. přednášky pro VIII. mezinár. sjezd slavistů v Záhřebu. Lingvistika. Praha 1978, s. 169–178.

HAUSENBLAS, K.: Zu den Prinzipien des Textaufbaus oder: Text ohne Stil? In: Aspects of text organization. Ed. Z. Hlavsa – D. Viehweger. Linguistica XI. Praha 1985, s. 25–27. Interní tisk ÚJČ ČSAV.

HAUSENBLAS, K. – MACUROVÁ, A.: Stylizace komunikačních jevů v umělecké próze. In: Čs. slavistika 1983. Literatura, folklór. Praha 1983, s. 151–160.

HOFFMANNOVÁ, J.: Metajazyk a metařeč a jejich charakter v díle Karla Čapka. SaS, 40, 1979, s. 295–302.

HOFFMANNOVÁ, J.: Struktura časových významů v Romanci pro křídlovku. SaS, 41, 1980, s. 286–290.

HOFFMANNOVÁ, J.: Temporální sémantika a její výrazové ztvárnění v poezii V. Janovice. SaS, 47, 1986, s. 114–125.

HOMOLKOVÁ, M.: Vyjádření o jazyce a řeči v publicistických projevech F. Halase. NŘ, 66, s. 225–235.

HORÁLEK, K.: K teorii nespisovných prostředků umělecké literatury. SlavPrag 4. AUC Philol. 3. Praha 1962, s. 643–647.

HORÁLEK, K.: Příspěvek k sémantice epických textů. SlavPrag 10. AUC Philol. 3. Praha 1968, s. 337–352.

HORÁLEK, K.: Od lingvistiky k literární vědě a estetice. SlavPrag 11. AUC Philol. 3. Praha 1969, s. 125–143.

HORÁLEK, K.: Tři úvahy o struktuře epiky. SaS, 31, 1970, s. 125–145.

JANKOVIČ, M.: Estetická funkce a dynamika významového sjednocení. Estetika, 26, 1989, s. 158–163.

KNÍŽKA O JAZYCE A STYLU SOUDOBÉ ČESKÉ LITERATURY. Praha 1962.

KUBÍNOVÁ, M.: V území slov. Praha 1988.

MACUROVÁ, A.: Subjektová problematika jazykového projevu. SaS, 35, 1974, s. 121–128.

MACUROVÁ, A.: Ztvárnění komunikačních faktorů v jazykových projevech. AUC Philol. Monogr. 68. Praha 1983.

MACUROVÁ, A.: K problémům recepce spjatým se specifikou uměleckého textu. In: O interpretácii literárneho textu 10. PF Nitra 1987, s. 103–110.

MACUROVÁ, A.: K poznávací hodnotě interdisciplinárního přístupu k slovesnému textu, zvl. uměleckému. In: Funkční lingvistika a dialektika. Ed. J. Nekvapil – O. Šoltys. Linguistica XVII/1. [228]Praha 1988, s. 159–166. Interní tisk ÚJČ ČSAV.

MAREŠ, P.: Metajazyk, metařeč, metatext. SaS, 44, 1983, s. 123–131.

MAREŠ, P.: Styl, text, smysl. O slovesném díle Josefa Čapka. AUC Philol. Monogr. 114. Praha 1989.

MIKO, F.: Od epiky k lyrike. Bratislava 1973.

MIKO, F.: Ontológia literárneho diela. In: Literatúra v recepcii. PF Nitra 1988a, s. 11–52.

MIKO, F.: Umenie lyriky. Bratislava 1988b.

MIKO, F.: Aspekty literárneho textu. Štúdie 6, PF Nitra 1989.

MUKAŘOVSKÝ, J.: Jazyk spisovný a jazyk básnický. In: Spisovná čeština a jazyková kultura. Praha 1932, s. 123–156.

MUKAŘOVSKÝ, J.: Genetika smyslu v Máchově poezii. In: Torso a tajemství Máchova díla. Praha 1938, s. 13–110.

MUKAŘOVSKÝ, J.: Sémantický rozbor básnického díla: Nezvalův Absolutní hrobař. In: Kapitoly z české poetiky II. Praha 1948a, s. 269–289.

MUKAŘOVSKÝ, J.: Dialog a monolog. In: Kapitoly z české poetiky I. Praha 1948b, s. 129–153.

MUKAŘOVSKÝ, J.: Próza Karla Čapka jako lyrická melodie a dialog. In: Kapitoly z české poetiky II. Praha 1948c, s. 357–373.

SKALIČKA, V.: Promluva jako lingvistický pojem. SaS, 3, 1937, s. 139n.

SKALIČKA, V.: The need for a linguistics of la parole. Recueil linguistique de Bratislava I, 1948, s. 21n.

SKALIČKA, V.: Syntax promluvy (enunciace). SaS, 21, 1960, s. 241n.

STEHLÍKOVÁ, I.: Stylizování jazykové komunikace v prózách B. Hrabala a O. Pavla. NŘ, 66, 1983, s. 235–246.

STICH, A.: K obecné češtině v současné krásné próze (Ota Pavel). NŘ, 58, 1975, s. 215–223.

STICH, A.: Slohová dynamičnost v současné české próze (Josef Frais). NŘ, 62, 1979a, s. 26–38.

STICH, A.: K stylizaci současné historické prózy. NŘ, 62, 1979b, s. 203–213.

STICH, A.: O jazyce dvou současných autorů. NŘ, 73, 1990, s. 113–126.

SVOZILOVÁ, N.: K vývoji pojetí funkce. SaS, 49, 1988, s. 64–71.

Slovo a slovesnost, volume 52 (1991), number 3, pp. 221-228

Previous Světla Čmejrková: Konfrontace, typologie, lingvistická charakteristika

Next Zlata Kufnerová: Teorie básnického jazyka, přesný rozbor a překlad