Teoretická lingvistika a výzkum komunikace

Petr Sgall

[Articles]

(pdf)

Theoretical linguistics and research in communication

Dnes, kdy se naše lingvistika může zbavit pseudoideologického krunýře a začít se soustavně vyrovnávat s podněty přicházejícími ze zahraničí, je třeba zamýšlet se nad nezbytnými faktory, které takové nové vykročení podmiňují. Nemáme-li podlehnout lákavé příležitosti opřít se ve výzkumu jazykového systému i jeho fungování ve sdělovacím procesu výhradně o tradici pražské školy (která ve své době právem získala přední místo v mezinárodním kontextu, ale v dnešních podmínkách už sama o sobě stačit nemůže), je třeba věnovat pozornost především novým metodologickým požadavkům, které jsou dnes na teoretickou lingvistiku kladeny. Ukáže se pak, že česká lingvistika má možnost svou tradici využít tak, aby znovu zaujala jedno z předních míst v mezinárodním kontextu i v dnes nezbytné schopnosti rozvíjet počítačové aplikace.

Chceme v tomto článku stručně charakterizovat pojem teoretické lingvistiky (odd. 1) a pak probrat některé otázky studia komunikace, které dnes patří k nejaktuálnějším bodům interdisciplinárního uplatnění lingvistiky (odd. 2).

 

1.1. Do padesátých let našeho století bylo obvyklé členit lingvistiku především na obecnou a na teorii jednotlivých jazyků a jazykových rodin (přičemž si indoevropeistika zachovávala privilegované postavení vedle lingvistiky obecné); o aplikované lingvistice se mluvilo především v souvislosti s problematikou vyučování jazyků. Dnes je běžné členění na lingvistiku teoretickou a aplikovanou, která zahrnuje na čelném místě aplikace užívající počítačů (ty pronikají i do oblasti vyučování, do tvorby slovníků a do přípravy mluvnicky i lexikálně značkovaných souborů textů, použitelných pro vlastní lingvistický výzkum i pro nejrůznější aplikační projekty). Své oprávnění ovšem má i členění lingvistiky na teoretickou a empirickou, při kterém se problematika první oblasti soustřeďuje kolem vytváření a prověřování obecných rámců pro popis jazyků a jejich fungování, zatímco typickými úkoly druhé oblasti jsou materiálové studie o jednotlivých jazycích i studie porovnávací, které mohou být využívány jako zdroje pro motivaci výběru teoretických rámců nebo jejich jednotlivých rysů. Vyvážený vztah mezi teoretickým a empirickým výzkumem je jednou ze základních podmínek úrovně oboru.

Teoretická lingvistika se vcelku vyvíjí ve směru postupně se zpřísňujících metodologických požadavků, i když to zdaleka není proces přímočarý. Nechceme-li slova teorie, teoretický zbavit specifického významu, je třeba požadovat od teorie něco víc než jen zamyšlení se nad objektem pozorování, víc než vhled do dané problematiky a výběr vhodných pojmenování pro její jednotlivé body, oblasti a aspekty. Teorie bývá charakterizována jako nutná pro vysvětlení jevů, jak připomíná např. Bar–Hillel (1964) v úvodu své stati. Vědecké vysvětlení jevů i obecných pravidelností (zákonů) musí splňovat určité podmínky adekvátnosti (ve smyslu logickém i empirickém) a musí mít prediktivní sílu (v. např. Hempel a Oppenheim, 1948). Jinými slovy, musí umožňovat předvídání výskytu jevů; v lingvistice se predikce týká jednotek výrazu a významu v jejich vzájemných vztazích. To ovšem vyžaduje, aby byl teoretický rámec popisu jazyka formulován v přesné a závazné terminologii, která je nutná pro kontrolovatelnost predikcí samých i výzkumu, o nějž se výsledný popis opírá.

Postupné zpřísňování požadavků na formulaci popisu a na metodu výzkumu je možné sledovat po dlouhá desetiletí a staletí vývoje lingvistiky. Nechceme začínat od Aristotela, ale poznamenejme, že ještě v době Dobrovského se lingvistika soustřeďovala na pozorování a víceméně prohloubené třídění faktů. Srovnávací jazykozpyt, zaměřený na společný původ jazykových rodin, usiloval od 30. let minulého století [88]o poznání skutečností, k jejichž odhalení bylo třeba dospět soustavným studiem jevů přímo přístupných našemu pozorování. Kolem roku 1870 vystoupila škola mladogramatická, která pro cíle takové rekonstrukce minulých stadií jazykového vývoje požadovala zjištění určitých pravidelností platných pro hlásky a tvary daného jazyka obecně. V první půlce našeho století převládl přístup strukturní lingvistiky, která už se nespokojuje se studiem jednotlivých hláskových a tvaroslovných jevů; že se např. tzv. hláskové zákony týkají celého podsystému hláskosloví daného jazyka, to už nestačí k chápání těchto jednotlivých změn jako čehosi obecného, mladogramatikům se vytýká „atomismus” a požaduje se soustavné zkoumání jazykového systému s odhalováním jeho základních rysů a jednotek, opozic tvořících základ jednotlivých podsystémů a podléhajících omezením platným pro všechny jazyky. Zejména ve fonologii se tehdy podařilo – zásluhou pražské školy, především ovšem N. Trubeckého a R. Jakobsona – uvést lingvistiku do nové epochy, vyžadující práci s jasně a obecně vymezenými pojmy i s jejich soustavou, která mohla být jako celek přezkoušena co do přesnosti a úplnosti ve vztahu k popisovanému objektu, co do své empirické adekvátnosti. Už tehdy byla zřejmá potřeba testovatelných kritérií pro identifikaci opozic přítomných v systému jazyka, i nutnost odlišení definic od empirických tvrzení.

První dvě generace pražské školy vykonaly mnoho i v uvádění těchto hledisek do oblasti tvarosloví a tvoření slov (přesněji: pojmenování). V oblastech syntaxe a sémantiky, ve kterých jde o podsystémy svou povahou daleko složitější, a tím spíš v otázkách sdělování a pragmatiky, byly tehdy formulovány a ilustrovány obecné výhledy, jejichž objevnost a širokou platnost dnes teprv postupně doceňujeme a využíváme. Ukázalo se však, že pro obecné teoretické zpracování těchto oblastí je nutné soustavně využívat nejen postupů, které vytvořila strukturní lingvistika, ale i těch, které vznikly v oborech speciálně vytvořených pro účely popisu a explanace složitých systémů; jde tu o uplatnění metod formální logiky a takových oblastí matematiky, jako je algebra, teorie automatů, teorie jazyků aj. Tyto metody jsou dnes pro teoretickou lingvistiku nezbytné, má-li plnit svou funkci v celé šíři.

N. Chomsky, který v padesátých letech uvedl syntax na tuto novou úroveň, označil popis jednotlivého jazyka formulovaný v podobě korektního matematického systému za teorii popisovaného jazyka. Byl si ovšem vědom, že úkoly teoretické lingvistiky jsou náročnější. Nejde jen o popis jednotlivých jazyků, ale o jeho obecnou podobu, o to, aby byly přirozené jazyky popisovány právě jako objekty téhož druhu a aby tedy byl charakterizován přirozený jazyk jako takový. Teoretická lingvistika má proto vymezit podobu popisu jazyka obecně, uplatnitelnou na nejrůznější přirozené jazyky. Důležitá je tu závaznost této obecné podoby popisu, tj. postulát pracovat s pevně vymezenou (i když tam, kde je to zapotřebí, i dostatečně pružnou) soustavou pojmů. Navíc ve svých pozdějších pracích N. Chomsky (1981; 1988) stále důrazněji soutřeďuje své úsilí na charakteristiku tzv. univerzální gramatiky (to je však termín nevhodně zvolený: nejde o gramatiku, nýbrž jen o její základní část) jako na soustavu lidským bytostem vrozenou a umožňující rychlé osvojení jazyka své komunity (tzn. rozšíření základní soustavy na celou gramatiku, od jejího jádra k jevům periferním). S tím je spojen přechod od gramatiky jako soustavy stovek pravidel k obecným principům (včetně několika málo základních podob pravidel) a k repertoáru parametrů, tj. rysů v zásadě univerzálních, které mají různé hodnoty (+, –, vlevo, vpravo atd.) v jednotlivých jazycích.

Kolem r. 1970 bylo uplatnění přísných měřítek současné metodologie věd v široké míře uplatněno i v sémantice (a zčásti i v pragmatice), především zásluhou logika R. Montagua a pak lingvistky B. Parteeové a jejich žáků. Podobně jako Chomsky svým formálním přístupem k syntaxi pomohl položit základy matematické teorie jazyků, došlo i tady ke vzájemnému obohacení obou oborů, neboť formální logika zpracováním sémantiky podstatně rozšířila oblast svého dosahu. Nejde tedy jen o jednostranné uplatňování jinde vypracovaných postupů na lingvistické bádání, ale o společný postup obou oblastí výzkumu k vyšší úrovni.

[89]O rozšíření formálních metod popisu na zákonitosti sdělování dnes usilují I. Heimová a další, jak uvidíme v odd. 2.

 

1.2. Ke vztahu teoretické a empirické lingvistiky poznamenejme, že empirická tvrzení mají vždy povahu hypotéz; jejich platnost nelze dokázat v plném smyslu toho slova, protože vždy existuje možnost, že při dalším rozboru materiálu bude nalezen rozhodující protipříklad. Hypotézu lze takovým protipříkladem vyvrátit, a lze ji učinit plauzibilní, jestliže se ani při rozsáhlém a systematickém hledání nepodaří protipříklad najít.

Pojmy potřebné k teoretickému zachycení popisovaného objektu nemohou být definovány jeden na základě druhého (to nutně vede ke kruhu). Nechceme-li jít až k plně formalizovanému popisnému systému založenému na axiómech, je třeba vybrat pojmy výchozí, primitivní, které v rámci popisu nedefinujeme (protože je lze považovat za dost jednoduché, zřetelné i bez vymezení), a na jejich základě definovat pojmy další. Za výchozí se často volí pojmy vymezené sousedními obory (např. fonetické jednotky mohou sloužit jako primitivní pojmy pro fonologii, fonologické pro morfologii, vždy jsou k dispozici i základní pojmy logiky, popř. pojem pravdivosti tvrzení, kontrolovatelný psycholingvistickými testy, aj.).

Stupně poznání v lingvistice můžeme na základě Chomského (1964) stupnice tzv. rovin adekvátnosti dělit na

(i) úroveň pozorovací (registrování jednotlivých jevů a jejich elementární třídění),

(ii) úroveň popisnou (kde už máme k dispozici popisný systém s pojmy určenými svými pozicemi v systému, s rekurzívními vlastnostmi nutnými pro zachycení otevřenosti větné struktury, a také s prostředky vhodnými pro zachycení procesuálních aspektů jazyka),

(iii) úroveň vysvětlovací, explanatorní, která je záležitostí stupně, především v tom ohledu, že se daří specifické jevy uvádět do širších souvislostí, vysvětlovat je jako dané souhrou obecných podmínek.

Požadovaná rigoróznost metody zajišťuje, že adekvátnost popisu může být prověřována nezávisle na jeho autorovi. Ukáže-li se nutnost danou soustavu pojmů upřesnit, doplnit apod., je zřejmé, že jde o změnu původní teorie.

Důležitá je interdisciplinární povaha, kterou má řada empirických problémů, ať už v oblasti sémantiky (směrem k intenzionální logice aj.) nebo pragmatiky (směrem k psychologii a kognitivní vědě i k teorii komunikace) i mnoho otázek teorie a metody (kde je nutná spolupráce s formální logikou, matematickou informatikou aj.). Mezioborovost nutně vyžaduje, aby se úroveň lingvistické práce zvyšovala po vzoru oborů metodologicky rozvinutějších. K základním předpokladům pro úroveň naší lingvistiky ovšem patří i znalost světových jazyků, bez které není myslitelný nezbytný kontakt se zahraničními pracovišti.

 

1.3. Pro vztah mezi lingvistikou teoretickou a aplikovanou je dnes charakteristické široké uplatnění počítačů v aplikacích.

Na jedné straně jde o oblasti, ve kterých užitečné uplatnění počítačů vyžaduje lingvistickou přípravu více nebo méně elementární a jednorázovou; sem patří automatické dělení slov do slabik, opravování překlepů a vyhledávání slovních tvarů a spojení (v textech technických, právních aj. pro rešeršní systémy, nebo v nejrůznějších textech pro vlastní potřeby lingvistiky, např. s vyhledáváním četnosti výskytu). Náročnější lingvistickou přípravu vyžaduje automatické opravování mluvnických chyb i lexikální a mluvnické značkování (angl. tagging) souborů textů, které dnes už lze provádět semiautomaticky, tj. na základě počítačového programu opřeného o lingvistickou analýzu, ovšem s „ruční” lingvistickou kontrolou, na jejímž základě lze program postupně zdokonalovat. Podobným úkolem je vytváření výkladových i překladových slovníků, které může do značné míry vycházet právě ze značkovaných souborů [90]textů. Jednou z hlavních výhod uplatnění počítačů v projektech tohoto druhu je to, že změna zvoleného postupu práce na základě zjištění získaných teprve v průběhu práce je nepoměrně snadnější, než by bylo bez možnosti automatického přetřiďování.

Na druhé straně jsou úkoly, ve kterých je nezbytné uplatňovat lingvistickou teorii dovedenou na úroveň umožňující algoritmizaci (a tedy i počítačovou implementaci) složitých procedur lingvistické analýzy. Zčásti jde o projekty sloužící vlastnímu lingvistickému výzkumu, jako je např. náhodné generování vět, prověřující komplexní popis struktury daného jazyka (pro češtinu viz Panevová, 1982; Borota, 1990), nebo popř. experimentální generování textů aj. Pro účely prověřování popisu jazyka jsou důležité i projekty zaměřené na experimentální nebo i komerčně uplatnitelné modely porozumění textu (za daných podmínek jde především o texty psané, využití takových systémů je však nutné i pro modely porozumění mluveným promluvám, které si zatím pro obtížnost akustické analýzy většinou kladou jen značně omezené cíle). Tyto modely jsou důležité pro komunikaci člověka s počítačem v rámci umělé inteligence, zejména pro aktualizaci a popř. i vytváření souborů reprezentace znalostí na základě vstupních textů obvyklého typu (např. technických zpráv, studií a monografií) a pravidel inference (pro češtinu viz Hajičová a Sgall, 1984; Oliva, 1989; Hnátková, připr.).

Důležitou úlohu tu má formalizace popisu jazyka nebo jeho jednotlivých podsystémů. Mluvíme právě o formalizaci popisu, neboť naprosto nejde o žádnou formalizaci jazyka samého (leda o upřesnění vědeckého metajazyka). Nejde ani o formalizaci lingvistiky jako takové, nýbrž jen o vytvoření a uplatnění vhodného formalismu, který umožňuje dát plně explicitní podobu výsledkům empirického lingvistického výzkumu. Zcela liché jsou obavy z „dehumanizace” jazyka (nebo lingvistiky), které u nás při různých příležitostech byly hlásány ve jménu marxistické péče o člověka nebo z jiných pozic. Ani např. snahy o racionalizaci jazykově tak vnější konvence, jako je pravopis, nejsou vedeny žádnými snahami po přizpůsobení textu „potřebám počítače” (ten zvládne i dlouhé seznamy výjimek bez vážnějších problémů), nýbrž jsou podloženy především zkušenostmi učitelů. Uplatnění formalismu v lingvistické teorii a počítačů v aplikacích má důsledky zcela jiné, přímo opačné, dává totiž možnost osvobodit člověka od mechanické rutinní práce (spojené např. s excerpcí a tříděním dat, s pracnými korekturami nebo s rutinními složkami překládání) a umožnit mu daleko širší a účinnější činnost analytickou a tvořivou. I celá oblast jazykové kultury získá vyšší úroveň a nové možnosti, bude-li se opírat o automatické statistické i klasifikační zpracování velkých souborů promluv psaných a mluvených (zatím třeba zapsaných).

Lingvistická teorie umožňující empiricky adekvátní algoritmickou formulaci popisu rozhodujících složek jazyka není nedosažitelná, ani nás nenutí vzdávat se výsledků dříve dosažených. Naopak, její uplatnění je nejlepší cesta k využití těchto výsledků v dnešním mezinárodním kontextu – k tomu, abychom ukázali, že i pro Chomského následovníky může být užitečné přihlížet k přínosu české lingvistiky.

 

2.1. K objektu lingvistiky nepatří ovšem jen jazykový systém, ale i jeho užívání, řečová komunikace, a s ní spojená problematika psycholingvistická a sociolingvistická.[1] I tato interdisciplinární oblast byla v pražské škole v centru pozornosti a její klasické výsledky dosud nebyly v mezinárodním měřítku doceněny. Obrací-li se nyní stále větší díl výzkumné činnosti našich lingvistických institucí tímto směrem, bylo by i zde vhodné při stanovení cílů velkých projektů opírat dalekosáhlá rozhodnutí o co nejširší diskusi, bez vylučování účastníků, jejichž zkušenost v některém z rozhodujících ohledů může být cenná.

[91]Úkoly týkající se výzkumu jazykové komunikace jsou skutečně rozsáhlé a při jejich upřesňování a konkretizování je třeba brát v úvahu četné závažné faktory. Prvním z nich je volba metod výzkumu a popisu, při které by bylo třeba v co nejširší míře uplatnit znalosti dosavadních metod a postupů zahraničních. V rámci interdisciplinárního výzkumu by lingvista neměl vystupovat jako laik, ale měl by umět využít velkého bohatství poznatků lingvistikou až dosud nashromážděných. Nelze přece doufat, že nějak překonáme opozici langue a parole prostým pomlčením o existenci a povaze jazykového systému. Naopak, nutné je tu začlenění jejího popisu do soustavného popisu pravidelností jazykové komunikace. Na jedné straně je třeba mezi možnými přístupy k popisu větné stavby vybírat podle toho, jak dalece umožňují adekvátní začlenění popisu věty do popisu sdělování (proto je důležité např. zachycení aktuálního členění ve větné stavbě), a na druhé straně je nezbytné v rozboru sdělovací činnosti vyvodit důsledky z toho, že jazyková komunikace se skládá z výpovědí, mezi nimiž mají zvláštní postavení výpovědi větné.[2]

To ovšem neznamená vracet se od chápání komunikace jako druhu lidské činnosti ke snaze vidět komunikát jako jakousi vyšší, nadvětnou jednotku jazykového systému. Austinova a Searlova teorie řečových aktů podobně jako Griceův přístup ke konverzačním principům aj. jsou dnes ve světě rozvíjeny jako předstupně k poznávání jednotlivých úrovní složité hierarchie cílů mluvčího jako faktorů relevantních pro obsahovou výstavbu komunikátu. Pro jeho výstavbu jazykovou jsou jistě mezi základními východisky práce o kohezi textu a koreferenčních nebo anaforických vztazích, které nelze soustavně popsat bez podrobného využití podnětů k zachycení stupňů aktualizace prvků zásoby znalostí společné mluvčímu a posluchači, jejichž relevance pro referenční specifikaci objektů sdělování je těsně spojena s aktuálním členěním věty.[3] V této souvislosti je ovšem třeba soustavně studovat i jazykovou inferenci, její aspekty podložené kontextem (slovním i situačním) a další druhy nebo možnosti vyrozumívání na různých stupních (více nebo méně dostupných vědomé aktivitě posluchače).[4]

Naše připomínky tedy naprosto nesměřují k tomu, že by zkoumání komunikace mělo být z lingvistiky vyloučeno. Naopak, jde o to, aby lingvistika zaujala v interdisciplinárním zkoumání komunikace místo, které jí náleží, aby s využitím dosavadních výsledků na potřebné úrovni a na základě otevřené diskuse mohla k tomuto zkoumání přispět. Pokud bychom ovšem příští etapu vývoje lingvistiky spojovali s omezením na zkoumání komunikace, znamenalo by to nebezpečí, že lingvistika ztratí velkou část své kontinuity, že z klasického dědictví nedokážeme nastupujícím generacím odevzdat základní poznatky o jazykovém systému s jeho rovinami, o rozlišení jednotlivých jednotek nebo forem a funkcí, o sociální stratifikaci národního jazyka s jeho různými útvary atd., a zejména elementární požadavky, pro lingvistickou práci tak důležité, jako je postulát operačně testovatelných měřítek pro členy jednotlivých opozic v jazykovém systému, které všechny hrají svou roli v komunikaci.

Patří-li k hlavním cílům lingvistického výzkumu zjišťování efektivnosti společenské komunikace, pak je třeba soustavně přihlédnout i k tomu, že sociální, územní a funkční stratifikace jazyka má právě pro efektivnost komunikace své důsledky. Spisovný jazyk, [92]nespisovné centrální útvary jako obecná čeština, i útvary nářeční a nadnářeční (interdialekty) mají své různé podmínky a důsledky, spojené s jejich uplatněním v komunikaci;[5] ty je třeba zejména v komplikované situaci češtiny (jejíž stratifikace je spojena s komunikačními obtížemi pro většinu slovanských jazyků zanedbatelnými) citlivě uplatňovat. V Třinci jsou jistě jiné podmínky než v Praze, pokud jde o motivaci a stupně uplatnění jednotlivých spisovných a nespisovných prvků v projevech toho či onoho druhu. Efektivnost projevu do značné míry závisí na volbě různých kombinací těchto prvků, které je třeba vybírat v souladu s řadou faktorů týkajících se prostředí, posluchačů, povahy a cíle projevu atd. Havránkovy dosud zdaleka ne plně využité podněty v této oblasti snesou i dnes srovnání s převážnou většinou příspěvků zahraničních a místo toho, aby publikace prací na tyto podněty navazujících byla u nás omezována, je na čase, abychom se naopak postarali o jejich všestranné rozvíjení.

To se týká i otázek srozumitelnosti, jasnosti a potřebné stručnosti jazykových komunikátů, ke kterým patří také zřetelná návaznost na daný kontext. Kdy lze použít zájmeno nebo elipsu, kdy je vhodné užít substantiva nebo rozvité substantivní skupiny, aby byl objekt, o kterém se mluví, jednoznačně, jasně a bez zbytečného (retardujícího) opakování určen, to vše jsou otázky, ke kterým by se lingvista v interdisciplinárním přístupu k jazykové komunikaci měl umět co nejkvalifikovaněji vyslovit. Je proto třeba v co nejširší míře uplatňovat poznatky v této oblasti získané a nebránit v jejich šíření mezi naším vědeckým dorostem. Ve všech těchto ohledech je právě otevřená a co nejširší diskuse předpokladem toho, aby výzkum řečové komunikace u nás splnil, co se od něho očekává.

Velký rozsah materiálových podkladů nutných k soustavnému zkoumání jazykové komunikace, ale i k co nejpodrobnějšímu adekvátnímu popisu jazykového systému, dnes nutně vyžaduje, aby se i u nás lingvisté naučili ve své práci co nejšíře využívat samočinné počítače. Jak ukazuje diskuse na stránkách Jazykovědných aktualit, zpracování jazyka a sdělování s pomocí kartoték apod. dnes už naprosto nepostačuje.[6] Varovná vystoupení v této diskusi jsou víc než urgentní. Nepodaří-li se urychleně soustředit síly k vytvoření řádně vybaveného počítačového korpusu češtiny a k potřebné reorientaci mladých lingvistů, může být pozice lingvistiky mezi vědními obory vážně otřesena. Připomeňme, že počítačové korpusy, umožňující rychlé a co do relativní úplnosti nebývale rozsáhlé zpracování bohatého materiálu pro nejrůznější teoretické i aplikační účely, už na vysoké úrovni existují nejen pro angličtinu, němčinu, ruštinu apod., ale i pro takové jazyky, jako je italština nebo finština. Počítačové zpracování češtiny je zatím roztříštěno na několik menších projektů, neboť záslužná činnost oddělení matematické lingvistiky v ÚJČ ČSAV dnes nemá náležité pokračování v tomto směru. Zdá se, že je nejvyšší čas spojit síly a začít napravovat, co bylo zanedbáno.

 

2.2. Vraťme se však k vývoji textové lingvistiky, tedy studia výstavby promluvy, v posledních desetiletích. Jedním z charakteristických rysů tohoto vývoje je přechod těch badatelů, kteří původně hledali v oblasti promluvy nadvětnou jednotku jazykového systému (jako J. Petöfi, u nás Palek, 1968; nyní viz zejm. 1989, s. 214), ke stano[93]visku těch, kteří od počátku chápali promluvu jako projev lidské činnosti (u nás zejm. Hausenblas, 1971; srov. Sgall, 1973). Ve sdělovací činnosti nejde ovšem jen o uplatnění znalostí jazykových, nýbrž i o znalosti ostatní a o další schopnosti. Z toho pak vyplývá interdisciplinární povaha výzkumu komunikace.

Výzkum sdělování už dosáhl značné metodologické úrovně, jak o tom svědčí už směr výzkumu reprezentovaný knihou I. Heimové (1982), která analyzuje sémantiku promluvy s uplatněním postupů formální logiky i analogií ze způsobů činnosti počítačů. V britské lingvistice se dnes lingvistické aspekty komunikace zpracovávají s využitím teorie relevance, kterou (bohužel bez přímé návaznosti na analýzu aktuálního členění a stupňů aktivovanosti ve společné zásobě znalostí) formulovali Sperber a Wilsonová (1986); viz i recenzi I. Nebeské v SaS, 52, 1991, s. 74–76. Výzkumem cílů a strategie mluvícího se zabývají v USA Groszová a Sidnerová (1986), Appelt (1985), McKeownová (1985) a další autoři; zejména prvně uvedená studie už dospěla hlouběji, než jak byly zaměřeny počáteční diskuse. Ve vztahu k sémantice patří dnes k základním příspěvkům Kampova (1981) teorie reprezentace diskursu a na ni navazující úsilí, aby byly výsledky empirického výzkumu zachyceny v podobě formálního systému i v popisu sdělování.

Naše lingvistika má možnost nejen tyto nové přístupy nebo některé jejich rysy převzít a uplatnit, ale má k jejich formulaci i k jejich využití co říct, zejména na pozadí soustavného popisu aktuálního členění věty a jeho relevance pro výstavbu promluvy, pro funkční pohled na prostředky koreference apod. (nejnověji viz Hoskovec, v tisku).

V novějších publikacích z oblasti výzkumu komunikace je už jazykový systém zahrnut jako jeden z předpokladů řečové činnosti (Kořenský a kol., 1988, s. 30); složky jazyka (syntax, morfologie) se tu charakterizují jako součásti objektu „procesuálního modelování”, při kterém se pamatuje i na různost útvarů národního jazyka. Nežádá se už, aby (dosavadní) lingvistika byla opuštěna a nahrazena popisem sdělování; jde o rozšíření jejího objektu, ne o záměnu jednoho objektu druhým.

Snad dnes ani není třeba obávat se snah po podřizování lingvistického výzkumu potřebám „řízení” řečové (i jiné) činnosti. Je možná svobodná, otevřená diskuse. Tato možnost by měla být využita co nejplněji. Připomeňme proto, že by výzkum sdělování mohl získat vyšší metodologickou úroveň na základě lepší znalosti mezinárodního zázemí; nebylo by vhodné bez bližšího porovnání s jinými novými přístupy zůstávat u metod, které se mohly uplatňovat i před desetiletími. Není vhodné ani zbytečně nepřesné užívání některých termínů, vzbuzující dojem nekonkrétnosti, popř. nadnesenosti. Mluví se např. o procesuálním modelování, ale konkrétní způsob popisu vede jen ke klasifikaci; i když ta je budována krok za krokem a týká se objektu procesuálního, sama charakter procesu nemá, ani k „algoritmizování” analytických procedur (Kořenský a kol., 1988, s. 31) se nedospívá. Nevysvětluje se, jaké důvody a kritéria jsou podkladem toho, že se přikročilo právě k té podobě klasifikace, která byla v rámci projektu zvolena. Byly zvažovány a v diskusi zhodnoceny i jiné nabízející se možnosti? Užitečný jistě je pojem komunikační události (srov. Hausenblasův komunikát) a jejích dimenzí (z nichž jednou i zde je text), které se tu ovšem probírají vedle sebe, takže popis nemá podobu (jednotného) procesu.

 

2.3. Je třeba ještě upozornit na to, že opozice jazykového systému a sdělovacího procesu naprosto není totožná s opozicí mezi sémiotickými pojmy sémantiky a pragmatiky. Sémantika a pragmatika (vlastní, v užším slova smyslu, bez zahrnutí sémantiky) se uvnitř jazykového systému i vně (v kognitivní oblasti a v oblasti sdělování) prolínají. Uvnitř systému, na jeho významové rovině, jsou vedle prvků sémantických i takové elementy pragmatické jako slovesná i větná modalita, časy a indexické prvky. Protože význam tedy zahrnuje jak jednotky sémantické, tak i (čistě) pragmatické, je vhodné rozlišovat mezi adjektivy významový a sémantický; jen první z nich totiž zahrnuje prag[94]matické prvky jazykového významu, pokud ovšem druhého neužíváme v tradiční širší platnosti, neodpovídající sémiotické trichotomii (z jejího hlediska by tu bylo na místě slovo sémanticko–pragmatický).

Vně jazykového systému je pro toto prolínání sémantiky a pragmatiky důležitá zejména problematika reference. Uveďme především, že specifikace reference (určení, zda např. užití slova stůl označuje jeden určitý objekt dané třídy a který, nebo třídu jako celek, její neurčený člen atd.) je základem odlišnosti věty a promluvy. Věta jako jednotka jazykového systému nemá referenci specifikovanou (proto také v obecném případě nemá přímý vztah k pravdivostní hodnotě), zatímco promluva (komunikát) specifikaci reference předpokládá; např. porozumět větě uvedené jako příklad v učebnici neznamená pochopit, o kterých konkrétních objektech se v ní mluví; porozumět výskytu takové věty, tedy výpovědní události, v rámci sdělování však takové pochopení nutně zahrnuje. Rozdíl mezi větou a promluvou tedy není v základě dán délkou (promluva může, ale nemusí obsahovat výskyt víc než jedné věty). Reference je zřejmě povahy pragmatické, nikoli čistě sémantické; její specifikace je však jedním z kroků nutných k tomu, abychom od věty dospěli – přes výpovědní událost – k určení pravdivostní hodnoty (dokud nevím, o kterém stolu bylo vysloveno tvrzení Ten stůl už je starý, nemohu zjistit, zda byla tato věta v daném komunikátu užita pravdivě). Vztah věty k pravdivostním hodnotám, který je často považován za základ pro sémantiku, je tedy podmíněn pragmatikou, ačkoli z jiného hlediska (totiž z hlediska sémiotické abstrakce) je sémantika jen specifickou částí pragmatiky.

Jiným aspektem prolínání sémantiky a pragmatiky vně jazykového systému je existence sémantických opozic neztvárněných tímto systémem, tj. vágnosti a tzv. systémové homonymie (např. kniha jako text se svým obsahem a jako fyzický předmět). Ty je ovšem třeba rozlišovat od typických případů homonymie uvnitř jazykového systému (kdy jednomu výrazu odpovídá několik významů).

 

2.4. V problematice významu je tedy i dnes řada otevřených otázek, ve kterých má lingvistický výzkum před sebou volné pole působnosti. To platí i o jiných rovinách jazykového systému – dosud se ve světě diskutuje o tom, jaké jsou nejvhodnější postupy a hlediska pro popis syntaxe, morfologie a fonologie i pro zachycení vztahu mezi gramatikou a lexikem. Na všech těchto úsecích je možné a užitečné přihlížet ke klasickým stanoviskům pražské školy a promýšlet možnosti jejich hlubšího zpracování v novém metodologickém kontextu. Takové zpracování zajišťuje české lingvistice i dnes čestné místo v mezinárodní soutěži.

Vlastní problematika jazykového systému, ale také jeho vymezení vůči oblastem sdělování a poznání tedy nemůže zůstat mimo pozornost lingvistiky ani při dnešním interdisciplinárním rozšíření jejích cílů (které ostatně pro Prahu není něčím zásadně novým). Lingvistika přece jen zůstává primárně vědou o jazyce, i když ten je chápán především jako jeden z předpokladů sdělování. Dodejme, že toto chápání nemá absolutní platnost, protože jazyk má i jiné funkce než sdělovací.

Lingvistika umí jazyk uchopit, popsat, do určité míry explikovat, tedy ne jen pozorovat a elementárně třídit jeho jevy. Umíme popisovat i řečovou činnost; bez hlubší teorie ovšem není možné tento popis prohloubit. A k dosažení promyšleného teoretického přístupu k interdisciplinárním otázkám přináší lingvistika jako svůj vklad popis stylu i pravidelností výrazové stránky řečové činnosti, stejně jako popis jazyka, který sám o sobě ovšem může být formulován vhodněji nebo méně vhodně k začlenění do interdisciplinárního přístupu. Iniciativa lingvistů v mezioborovém výzkumu je v každém případě na místě a měla by mít východisko co nejširší.

Zřetel k uplatnění nových postupů i požadavků současné metodologie věd, který dnes nachází nový prostor např. v obnovené činnosti Pražského lingvistického kroužku, je třeba dál rozšiřovat a prohlubovat. Před třiceti lety našla naše lingvistika možnost nejen sledovat vznik a vývoj Chomského lingvistické teorie, ale taky kriticky upozor[95]ňovat na některé slabé body jím zvoleného empirického východiska.[7] Najde se dnes u nás širší zájem o teoretickou lingvistiku v současném slova smyslu?

 

LITERATURA

 

Appelt, D. E.: Planning English Sentences. Cambridge 1985.

Bar–Hillel, Y.: Neorealism vs. neopositivism. A neo–pseudo issue. In: Proceedings of the Israel Academy of Sciences and Humanities II, No. 3, Jerusalem 1964, s. 29–37; český překlad ve sb. Kuchár a kol. (1968), s. 178–188.

Borota, J.: A procedure of syntactic synthesis of Czech. In: Explizite Beschreibung der Sprache und automatische Textbearbeitung 18. Praha 1990.

Grosz, B. J. – Sidner, C. L.: Attention, intentions, and the structure of discourse. Computational Linguistics, 13, 1986, s. 175–204.

Gumperz, J. J.: The role of dialect in urban communication. In: J. Göschel – P. Ivić – K. Kehr (Hrsg.), Dialekt und Dialektologie. Wiesbaden 1980, s. 318–335.

Hajičová, E. – Oliva, K. – Sgall, P.: Odkazování v gramatice a v textu. SaS, 48, 1987, s. 199–212.

Hajičová, E. – Sgall, P.: Text–and–inference based answering of questions. In: P. Sgall (ed.), Contributions to Functional Syntax, Semantics, and Language Comprehension. Praha – Amsterodam 1984, s. 291–320.

Hausenblas, K.: Výstavba jazykových projevů a styl. Praha 1971.

Hempel, C. G. – Oppenheim, P.: The logic of explanation. Philosophy of Science, 15, 1948, s. 135–175; český překlad Studie z logiky vysvětlení. In: Kuchár a kol. (1968), s. 189–247.

Hnátková, M.: Studie k automatickému modelu porozumění textu. Připr.

Hoskovec, T.: An activation based model of discourse. In: Proceedings of the International Workshop. ”The Notion of Cognitive in Linguistics” (Sofia 1989). Sofia – Amsterodam (v tisku).

Chomsky, N.: On Government and Binding. Dordrecht 1981.

Chomsky, N.: The logical basis of linguistic theory. In: Proceedings of the Ninth International Congress of Linguists. Haag 1964; český překlad Logický základ teorie jazyka. In: N. Chomsky, Syntaktické struktury. Praha 1966, s. 119–161.

Chomsky, N.: Language and Problems of Knowledge. Cambridge, Mass. 1988.

Kamp, H.: A theory of truth and semantic representation. In: J. A. G. Groenendijk – T. M. V. Janssen – M. B. J. Stokhof (ed.), Formal Methods in the Study of Language 1. Amsterodam 1981, s. 277–322.

Klein, W. – Wunderlich, D.: Aspekte der Sozioliguistik. Frankfurt/M. 1972.

Kořenský, J.: Ještě k perspektivám počítačového zpracování přirozeného jazyka. JazAkt, 24, 1987, s. 140–144.

Kořenský, J. – Hoffmannová, J. – Müllerová, O.: Komplexní interdisciplinární analýza komunikační události a možnosti její pedagogické aplikace. In: Dynamika současné češtiny z hlediska lingvistické teorie a školské praxe. Praha 1988, s. 20–44.

Kuchár, I. – Procházka, O. – Zeman, Vl. (ed.): Filozofie vědy. Praha 1968.

[96]Labov, W.: Sociolinguistic Patterns. Philadelphia 1972.

McKeown, K. R.: Text Generation. Cambridge 1985.

Mey, J. L.: Whose Language: A Study in Linguistic Pragmatics. Amsterodam 1985.

Oliva, K.: A parser for Czech implemented in System Q. In: Explizite Beschreibung der Sprache und automatische Text–bearbeitung 16. Praha 1989.

Palek, B.: Cross–reference. A Study from Hyper–syntax. Praha 1968.

Palek, B.: Základy obecné jazykovědy. Praha 1989.

Panevová, J.: Random generation of Czech sentences. In: J. Horecký (ed.), COLLING 82. Amsterodam 1982, s. 295–300.

Savický, N.: O perspektivách počítačové lingvistiky a jejím vztahu k obecné jazykovědě. JazAkt, 24, 1987, s. 61–63.

Sgall, P.: Perspektivy matematické a aplikované lingvistiky. In: Kybernetika a její využití. Praha 1965, s. 263–275.

Sgall, P.: K programu lingvistiky textu. SaS, 34, 1973, s. 39–43.

Sgall, P.: Ke studiu jazykového systému. SaS, 51, 1990, s. 31–39.

Sperber, D. – Wilson, D.: Relevance. Communication and Cognition. Cambridge, Mass. 1986.

Viehweger, D.: Illokutionswissen und Textinterpretation. In: XIV. Internationaler Linguistenkongress, Vorabdruck der Plenarvorträge. Berlin 1987, s. 331–349.

Zemskaja, Je. A. – Kitajgorodskaja, M. V. – Širjajev, Je. N.: Russkaja razgovornaja reč’. Moskva 1981.

 

R É S U M É

Theoretical linguistics and research in communication

After a short analysis of the concept of theoretical linguistics with its methodological aspects and its relationship to empirical research, as well as to applications, it is pointed out that the opposition between langue and parole should be included into linguistic research, rather than being ’overcome’. Interdisciplinary research concerning the regularities of discourse patterns requires linguists to apply there their proper qualification, i.e. to introduce there what is known in linguistics about the system of language as serving in communication and being influenced by it, about the interplay of semantics and pragmatics, etc.

Slovo a slovesnost, volume 53 (1992), number 2, pp. 87-96

Previous Psanost a mluvenost: jazyk, text, diskurs, komunikace

Next Jan Kořenský: Teoretická jazykověda a komunikačně orientovaný výzkum řeči