Jiří Kraus šedesátiletý

Zdeněk Hlavsa

[Chronicles]

(pdf)

The 60th birthday of Jiří Kraus

Jedním z aktuálních požadavků kladených na jazykovědce je mít odvahu vstoupit do interdisciplinárního proudu současné vědy a způsobilost účinně v něm pracovat. To dokážou dva typy badatelů: takoví, kteří se umějí zapojit i do heterogenních týmů a trpělivě hledat to, co je s ostatními členy spojuje, nebo takoví, kteří mají dostatečně široké a různotvaré zázemí vědomostí i intuice, stejně jako schopnost syntézy a uvědomění si mezí, v nichž se sami mohou pohybovat bez diletantství. Letošní jubilant, univ. prof. PhDr. Jiří Kraus, DrSc., (narozen 25. května 1935 v Praze) v sobě šťastně spojuje všechny tyto předpoklady. Snad je to i tím, že na cestě k postavení, které má dnes v české, ale také v mezinárodní lingvistice, bylo nemálo zákrut – avšak právě v nich se našly podněty, které jeho vědecký profil pomáhaly vytvářet.

Po maturitě na obchodní akademii absolvoval Jiří Kraus Vysokou školu ruského jazyka a literatury a svůj učitelský obor čeština – ruština si doplnil aprobací pro těsnopis; logicky tedy začínal jako profesor na střední ekonomické škole. Ale už z té doby pochází jeho první recenze, napsaná pro Slovo a slovesnost a naznačující hlubší lingvistický zájem: Dánský příspěvek k české a ruské modální syntaxi – viz SaS, 19, 1958, s. 309–311. (V dalších letech bude Kraus patřit k nejpilnějším recenzentům, a to i z odborné literatury ruské, francouzské a anglické. Především tu se formovalo ono široké jazykovědné zázemí, o kterém byla zmínka; recenzovat znamená totiž nejen prostudovat, ale také pochopit knihu a zaujmout k ní stanovisko.) Životní rozhodnutí přinesl rok 1963, kdy byl Kraus přijat do aspirantury v Ústavu pro jazyk český, a to do oddělení matematické lingvistiky. Ústavu zůstal věrný dosud.

První Krausovy stati se často vyznačují prakticky technickou orientací – tak do diskuse o českém pravopise vstoupil příspěvkem uvažujícím o takové jeho racionalizaci, která by brala v úvahu klávesnice psacích strojů (viz SaS, 26, 1965, s. 51–54), k tomuto tématu se vrátil v r. 1970 v Naší řeči (Psací stroj a pravopis, NŘ, 53, s. 311–312). Píše několikrát o stenografických systémech, charakterizovaných zejména z kvantitativního hlediska (Les méthodes quantitatives de la théorie sténographique, Stenografia culturale, 5, 1978, s. 10–12; Těsnopiscův pohled na jazyk, SaS, 46, 1985, s. 73–74, i jinde). Frekvenční analýza slovníku i textu se stala nadlouho hlavním tématem jeho prací – vyplynulo to z faktu, že na ni se oddělení, kam byl v ÚJČ zařazen, postupně orientovalo. V Prague Studies in Mathematical Linguistics se počínaje 2. svazkem (v r. 1967) jeho stati objevují pravidelně. Podílí se i na větších projektech oddělení: Pětijazyčném slovníku z kvantitativní lingvistiky (s M. Königovu a M. Ludvíkovou) a na frekvenčních slovnících v ÚJČ připravených, na slovníku současné české administrativy, současné české publicistiky, současné odborné češtiny a češtiny věcného stylu, které pak vycházely v první polovině 80. let.

Jisté uvolnění z ideologických pout koncem 60. let dovolilo opustit apriorní, zjednodušující poučky o vztahu jazyka a společnosti; v Krausových pracích se tehdy objevuje nové, a to trvalé téma, sociolingvistika. Připomeňme tu aspoň ranou práci Několik poznámek k předmětu sociolingvistiky (NŘ, 52, 1969, s. 22–30) i pozdější On the sociolinguistic aspects of the notion of functional style (Reader in Czech Sociolinguistics, Praha 1986, s. 83–89) a také opět několik recenzí; zvláštní zmínku zasluhuje, že Kraus přeložil a v r. 1983 vydal Úvod do sociolingvistiky Nikolského a Švejcera, který doplnil téměř dvacetistránkovou zasvěcenou studií. Do obecnějšího povědomí se tu dostávalo zkoumání vztahu jazyka a společnosti jako empirická disciplína, pojetí obvyk[239]lé mimo sféru povinně respektující (pseudo)marxistický pohled a prezentující fonologickou, gramatickou a lexikální stránku jazyka jako statisticky vyhodnocený a interpretovaný úzus sociálně stratifikovaného společenství a jeho postoje. Krausovi byl tento pohled velmi blízký a zákonitě se musel promítnout i do dalšího okruhu jeho zájmu, do stylistiky. V Krausově bibliografii nacházíme již záhy příspěvek K stylu soudobé české reklamy (NŘ, 48, 1965, s. 193–198), Kvantitativní rozbor stylu pracovních návodů (NŘ, 49, 1966, s. 193–199) aj., k nim pak přistupují zejména příspěvky soustřeďující se na styl publicistiky. Přínos těchto článků je jak ve výběru dosud zřídka analyzovaného materiálu, tak v důsledně empirickém přístupu, opírajícím se o statistické vyhodnocení stylových parametrů (viz např. On the stylistical-semantic analysis of adjectives in journalistic style PSML, 4, 1972, s. 95–106). Autor však zároveň uvažuje i o metodologických otázkách; tak se dopracovává – opíraje se i o širokou znalost literatury – k metodě, v níž se berou v úvahu nejen slohotvorné činitele vnitřní (např. nominálnost – verbálnost, stručnost – obšírnost), ale také vnější, dané konkrétní komunikační situací, např. druh autorského subjektu, status komunikanta v sociální hierarchii, forma komunikátu a jeho vztah k normě chování aj. Pozornost je při tom soustředěna nejen na autora, ale také na příjemce: komunikace má vždy složku interakční, která se uplatňuje někdy více, někdy méně. Krause tedy zajímají parametry obojího typu. Již v příspěvku K statistickému rozboru publicistického stylu (SaS, 30, 1969, s. 371–379) srovnává lexikální homogennost publicistických žánrů a vědecké a umělecké prózy – tedy makrostatistické parametry postihující spíše slohotvorné činitele vnější – a frekvenci adjektiv v publicistice, odborném stylu a korespondenci, a to soukromé a obchodní – tedy sleduje mikrostatistické parametry týkající se slohotvorných činitelů vnitřních. Programatický charakter mají jeho příspěvky K sociolingvistickým prvkům ve funkční stylistice (SaS, 32, 1971, s. 271–278), a zejména Jazyk a styl ve společenské interakci (SaS, 36, 1975, s. 257–265), v kterém analyzuje projevy s funkcí persvazivní a direktivní. Souhrnný pohled na stylistickou problematiku a zároveň praktický návod k řešení podávají dosud vyhledávané příručky stylistiky určené informačním pracovníkům.

V r. 1978 přešel Kraus do oddělení stylistiky a jazykové kultury Ústavu pro jazyk český. K druhému okruhu témat se do té doby vztahovalo několik drobnějších příspěvků v Naší řeči (od r. 1991 je vedoucím redaktorem tohoto časopisu); k nim přistupuje stať Současný stav a vývojové perspektivy kodifikace spisovné češtiny (napsaná spolu s J. Kuchařem, A. Stichem a F. Štíchou a otištěná v SaS, 42, 1981, s. 228–238). Významný podíl v jeho práci v této oblasti však také měla jeho účast na řešení četných konkrétních úkolů, které ústav plnil a stále plní vzhledem k požadavkům veřejnosti; zkušenosti z nich uplatňoval Kraus v mnohých přednáškách a kurzech. Zdůrazněme, že této nenápadné, ale náročné aplikaci jazykovědy vždy přikládal velkou důležitost, a to i se zřetelem k prestiži jazykovědy a ústavu. V polistopadovém období, kdy se otázky jazykové kultury opět dostaly do popřední zájmu, přednáší na několika konferencích zásadní referáty (v Berlíně a na Evropské akademii v Otzenhausenu, před domácím publikem v Olomouci, v Liberci, v Ostravě, ve Šlapanicích). Na jejich tištěnou podobu ve sbornících si bohužel musíme ještě počkat, a tak Krausovy postoje poznáváme spíše ze statí určených mezinárodní veřejnosti (Does spoken literary Czech exist? Varieties in Czech. Amsterdam – Atlanta 1993, s. 42–49; Rhetoric – functional stylistics and the theory of language culture. Studies in Functional Stylistics. Amsterdam – Philadelphia 1993, s. 272–277). Tu všude obhajuje zřetel k jazykové realitě a varuje před zjednodušujícími argumenty a řešeními. V tomto smyslu vystupoval i v polemikách kolem nových Pravidel českého pravopisu.

Ačkoli se zájem o rétoriku ozval již v některých předchozích pracích (srov. např. SaS, 35, 1974, nebo NŘ, 59, 1976, s. 228–232, a příspěvek Rétorika a jazyková kul[240]tura ve sb. Aktuální otázky jazykové kultury v socialistické společnosti, Praha 1978, s. 136–139), bylo i pro blízké Krausovy spolupracovníky překvapením, když v r. 1981 vyšla obsáhlá monografie Rétorika v dějinách jazykové komunikace (recenzi o ní od J. Nekvapila otisklo SaS pod titulem O rétorice a stylistice, SaS, 44, 1983, s. 322–326). Kraus v ní podal zasvěcený přehled vývoje rétoriky od antiky přes středověk (kde všude projevil erudici hodnou předního filologa) až k současné renesanci rétoriky, vyvolané jednak snahou o komplexní pohled na jazykovou komunikaci a její společenské funkce, jednak vzrůstající úlohou a kulturním významem veřejného, zejména ústního dorozumívání v moderním světě. Ukázal tu, jak se měnil obsah tohoto pojmu i postoje k rétorice, především však podal analýzu všech aspektů užívání jazyka v přesvědčovací funkci a souvislostí se stylistikou a normativní jazykovědou – vždyť hlavním předmětem rétoriky bylo vždy kultivování jazyka a výchova k jeho vytříbenému a úspěšnému užívání. Umění ovlivňovat postoje příjemce vede pak i k soustředění pozornosti k výkladům textů, v moderní terminologii k procesům interpretace, jejichž analýza nebývala vždy v popředí zájmu lingvistiky. Předmět rétoriky se přitom během tisíciletí měnil a jeho dějiny – ať již pod tímto označením, nebo nějakým jiným – byly zároveň dějinami stylotvorných principů veřejného vystupování, postojů člověka k světu, k morálce, k jazyku a kultuře. Krausovy práce došly ohlasu i v zahraničí: je členem výboru Mezinárodní společnosti pro dějiny rétoriky a o rétorice přednášel v Německu, v Itálii, v USA i jinde.

Sledujeme-li vědecký vývoj Jiřího Krause, zjišťujeme tedy, že jeho zájem o rétoriku není jen zajímavým koníčkem, ale umožňuje mu syntetizovat jeho zdánlivě různorodé aktivity v oblasti kvantitativní lingvistiky, sociolingvistiky, stylistiky i jazykové kultury. Proto dovede zasáhnout i do oblastí mimo úzce pojímanou jazykovědu – zde jsme se soustředili hlavně na jeho stati uveřejněné v našem časopise, ale Kraus publikoval i v Televizní tvorbě, v České literatuře a jinde. Je sám také – jak jinak – i výborným řečníkem, který své posluchače dovede skutečně upoutat. I tuto schopnost zřejmě ocenila Fakulta sociálních věd Karlovy univerzity, když jej jmenovala v r. 1993 profesorem pro obor masová komunikace.

Neopomenutelné je i to, že Kraus vždy byl a je nejen badatel a vir bonus dicendi peritus, ale i kulturní osobnost s hlubokými znalostmi a zálibami v hudbě a výtvarném umění a člověk se značnými schopnostmi praktickými. Proto bylo nepochybně namístě jeho loňské jmenování ředitelem Ústavu pro jazyk český. Přejeme mu, aby této instituci našel v složité spleti dnešních problémů vědeckých i mimovědeckých správnou cestu, stejně jako to dokázal při sledování proměn své oblíbené, jen zdánlivě akademické a odtažité disciplíny, rétoriky.

Slovo a slovesnost, volume 56 (1995), number 3, pp. 238-240

Previous Jan Králík: Reinhard Köhler – Burghard Rieger (ed.): Contributions to Quantitative Linguistics

Next Eva Hajičová: Postavení rematizátorů v aktuálním členění věty