K šedesátce prof. V. Mathesia

Bohumil Trnka

[Articles]

(pdf)

-

Přehlížel-li Vilém Mathesius v den svých šedesátých narozenin vykonanou práci, mohlo ho naplniti zadostiučiněním zejména dílo, kterým přispěl k obohacení a prohloubení české linguistiky. Od r. 1906, kdy se v 15. ročníku Věstníku České akademie objevil první jeho jazykozpytný článek, posudek o Jespersenově knize „Růst a struktura anglického jazyka“, vyšlo z jeho pera množství jasně vyhraněných studií, v nichž vyslovoval názory mnohdy v přímém kontrastu k pojetí mladogramatického, k minulosti obráceného jazykozpytu své doby. Silný dynamismus jeho linguistického myšlení, kterým pohnul ztrnulou základnou gramatického positivismu a který vyplýval ze šťastného spojení jeho zájmu o obecné a methodické otázky jazykozpytné se zájmem o bohatou a složitou skutečnost jazykového kontextu, jeví se i v širokém rozpětí jeho výkladů věnovaných konkretním jevům jazykovým i v solidnosti jeho článků obecně linguistických, v neposlední řadě pak v přesnosti a jasnosti, s jakou dovedl vědecké názory jiných badatelů uchopiti v samém jejich těžišti. Po těchto stránkách nelze pozorovati v Mathesiových pracích vývoje: jeho první článek, kterým seznámil český jazykozpyt po prvé s názory vynikajícího dánského linguisty, je vědecky stejně vyzrálý jako jeho pojednání pozdější. V těchto řádcích, psaných k jeho poctě, můžeme jen sledovati časově se posunující kruh jeho vědeckého zájmu a vytknouti pouze výrazné obrysy jeho badatelského díla.

Již v prvních svých pracích o problémech věty a větných vztahů srovnával Mathesius jazykové jevy bez genetického zaměření, které se staršímu jazykozpytu zdálo nezbytné. Postup od funkce k jazykovému výrazu je patrný již v jeho habilitační práci Studie k dějinám anglického slovosledu (Věstník České akademie, roč. 17 až 19), v níž hodnotí výsledky dosavadních studií slovosledných, zjišťuje různé statické činitele slovosledu a na podkladě rozboru účelně zvolených textů formuluje tendence novoanglického pořadu slov a jeho závislost na rytmu. S funkčního hlediska analysuje v řadě pojednání anglické věty neslovesné, nominální tendence v slovesné predikaci novoanglické, passivum a kvalifikativní predikaci a s téhož hlediska pojednává o stupňové samostatnosti slova a o novoanglické aposici, kterou pojímá jako neslovesnou predikaci. Všechny tyto články a jazykové skizzy[1], v nichž vycházel ze sdělných a výrazových potřeb mluvčích jako pevné base srovnávací, odhalily mu bohatství a jemnost řeči v plném rozsahu a utvrdily ho v názoru, že se [114]výrazové prostředky daného jazyka všelijak kříží s aktuálními potřebami mluvčích, takže vztah obou je komplikovaný a neustále plynulý. Při analysi živé uměle nezjednodušené řeči lze tudíž podle jeho názoru mluviti spíše o konstatování tendencí než zákonů. Staticky funkčním hlediskem byl Mathesius veden i k problémům, které dotud vůbec unikaly české linguistice, k problému jazykové správnosti (Přehled 10, 543 — 545), v němž již před Ertlem zdůraznil funkci dobrých autorů, k studiu dialektů generačních[2] a zejména k pozorování synchronického kolísání řeči, o kterém píše v zajímavém a široce založeném pojednání O potencionálnosti jevů jazykových (Věstník Král. české společnosti nauk, 1911, 2, 1—24). Dlouho před vydáním de Saussurova „Cours de linguistique historique“ rozlišuje v něm jazyk („langue“) od mluvení („parole“) a statické kolísání řeči shledává především v konkretních projevech mluvení, a to nejen v oblasti jevů fonetických (jako v délce a jakosti samohlásek, v důrazu, v relativní samostatnosti slova ve větě a p.), nýbrž i syntaktických a sémantických (ve slovosledu, v poměru rostoucí složitosti věty k hojnosti predikace, v poměru intelektuálních a afektivních živlů řeči a j.), upozorňuje na různé slohy řeči, rozlišené hláskově, slovníkově i syntakticky (hrčivé recitační r a archaická výslovnost wh v angličtině, rozdíl mezi řečí subjektivní a objektivní a pod.), a dospívá v souvislosti se svým širokým thematem i k stylistice. Odděluje ji od slohů řeči, do nichž zahrnuje v podstatě ty jevy, které Trubetzkoy klade do „hláskové stylistiky“, i od mluvnice, od níž se liší podle jeho mínění ne materiálem, nýbrž cílem. Zkoumá-li mluvnice individuální řeč proto, aby určila jazykový materiál celku, zabývá se stylistika konkretními, individuálními díly slovesného umění, aby určila, jak bylo daného materiálu jazykového užito k jich vytvoření. Názvy jako „česká“, „francouzská“ stylistika obsahují podle tohoto mínění „contradictio in adiecto“, ježto stylistika je vždy obrácena k individualitě. Ke konci svého hutného pojednání hájí pak samostatnost jazykozpytu a jeho method, stavě se proti tendenci linguistiky 19. století odlučovati jazyk pod vlivem přírodních věd od individua, i proti snahám psychologicky orientovaných jazykozpytců nebo o linguistiku se zajímajících psychologů pojímat řeč jen jako psychologický nebo sociologický produkt.

Jak patrno, funkční jazykozpyt byl u nás ražen v širokých, ale pevných liniích Mathesiem v době, kdy se v zahraniční linguistice objevovaly teprve první náznaky nové orientace. V prvních letech po světové válce, která uspíšila vývojové tempo myšlenkových tendencí předválečných, nastává i na poli jazykozpytu definitivní obrat a Mathesius může poukázati ve své přednášce, proslovené v Královské učené společnosti nauk v říjnu 1926 a uveřejněné následujícího roku v anglickém zpracování[3] ve sborníku Josefa Zubatého, nejen na Brunotův spis La pensée et la langue (1922), v němž si francouzský autor zvolil jím zastávaný postup od funkce k formě, nýbrž i kontrastovati cíle a methody nového jazykozpytu se směrem starším. Konstatuje, že statická methoda, již nový směr uplatnil, nejen rozšířila možnost vědeckého srovnávání i na jazyky geneticky nepříbuzné, nýbrž i přinesla po obecné stránce cenné výsledky, jako jemnější rozlišení gramatických funkcí, stanovení důležitého rozdílu [115]mezi jazykem sdělným a výrazovým a především poznání jazykového systému, který spíná koexistující fakta (na př. rythmus a slovosled) ve vzájemnou závislost. Mladogramatický jazykozpyt, který věnoval hlavní pozornost sukcessivnosti změn hláskových, chyboval podle Mathesiova mínění nejen v tom, že si zužoval minulé skutečnosti jazykové, pokládaje na př. dvě hláskové střídnice za fonetické změny, ačkoli šlo třeba — jak ukázal význačný jazykozpytec Wyld — o substituci jedné třídní výslovnosti třídní výslovností druhou. Ostatně, jak Mathesius správně zdůrazňoval, historický jazykozpyt mladogramatické školy nepodával a ani nemohl podati vlastní vysvětlení fonetických změn, poněvadž je nelze hledati v isolovaných faktech časově posloupných, nýbrž v obecném rázu jazyka v době, kdy se objevily první příznaky změny. Mezi individuálním a kolektivním jazykem je podle jeho názoru neustálá fluktuace, jež je podmíněna tím, že individuální, jedinečná zkušenost musí vždy být vyjádřena prostředky konvenčního rázu. Odtud neustálá adaptace a neustálé tvoření nových forem podle vzoru starých, odtud i uskutečnění trvalé změny diachronické. I pro syntaxi a jiné oddíly jazykového rozboru požadoval základnu ryze funkční, tak aby se o těchto jevech pojednávalo s hlediska potřeb mluvčích a aby se souhrnem růzností i podobností srovnávaných jazyků dospělo k funkční linguistické charakteristice.[4] Současný jazykozpyt podlomil víru ve fysiologickou zákonitost hláskových změn, jíž učil směr starší, ale zároveň emancipoval jazykové bádání ze škodlivého područí psychologie, do kterého se dostal v důsledku gramatického positivismu.

Zdrželi jsme se poněkud déle u tohoto pojednání Mathesiova, poněvadž se v něm obráží význačný podíl, kterým přispěl k vybudování jazykové theorie Pražského linguistického kroužku, scházejícího se od r. 1926 z jeho iniciativy a za jeho předsednictví. Půda byla jím k společné práci dobře připravena a záhy bylo přikročeno k vypracování vědecky methodických zásad pro základní úsek funkčního jazykozpytu, fonologii. Rozlišen foném od hlásky a postupem od statiky k dynamice, který Mathesius již s počátku hájil jako jedině schůdnou cestu k prohloubení jazykozpytu, byla překlenuta zdánlivá propast mezi diachronií a synchronií. Historickému jazykozpytu se dostalo od statiky poučení, že se nemůže zabývati jen isolovanými fakty, nýbrž celým jazykovým systémem, poněvadž jazyk zůstává i ve svém historickém vývoji hierarchicky uspořádaným systémem funkčních protikladů. Cíle nového odvětví jazykozpytného bádání, které správně oddálil od psychologismu, vyložil Mathesius v článku Ziele und Aufgaben der vergleichenden Phonologie (uveřejněném ve sborníku Xenia Pragensia, 1929, str. 432—445) a v širší souvislosti s funkční linguistikou v pojednání La place de la linguistique fonctionnelle et structurale dans le développement général des études linguistiques (ČMF 18, 1932, 1—7). K vlastní výstavbě fonologie přispěl pak v souvislosti s úsilím o linguistickou charateristiku zkoumáním funkční zatíženosti a kombinační schopnosti fonémat a fonologických protikladů, jíž se jednotlivé jazyky od sebe neméně charakteristicky liší než různostmi v jejich inventáři. Tak v pojednání La structure phonologique du lexique du tchèque moderne (Travaux du Cercle lingu. de Prague I, 67—84) stanovil rozdíly ve stupni [116]a místě využití fonématických protikladů mezi češtinou na jedné a angličtinou, francouzštinou a němčinou na straně druhé. Srovnávacímu rozboru repertoáru anglických fonémat a jejich využití v jazykové struktuře slov věnoval článek K fonologickému systému moderní angličtiny (ČMF 15, 1929, 129—139), který je prvním česky psaným příspěvkem fonologickým.[5] K problému zatížení a kombinační schopnosti fonémat se vrací znova v pojednání Zum Problem der Belastungs- und Kombinationsfähigkeit der Phoneme (TCLP IV, 148—152), v kterém opět před Trubetzkým konstatuje různé umístění fonématických kombinací ve slově a upozorňuje na rozdíly, které po této stránce charakterisují různé slohy i různou provenienci slov téhož jazyka. Jiným jeho přínosem do fonologie je pozorování jazykové expressivnosti, podmíněné jistými fonématy nebo sledem fonémat ve slově (O výrazové platnosti některých českých skupin hláskových. Naše řeč 15, 1931, 38—40) a zkoumání fonologických i morfonologických cizostí, mezi něž právem řadí i kolísavost složek v jazyku jinak relevantně pevných (Cizí slova se stanoviska synchronického. ČMF 18, 1932, 231—239; Zur synchronischen Analyse fremden Sprachguts. Engl. Studien 70, 21—35; K výslovnosti cizích slov v češtině. SlSl 1, 96—105). V posledních letech zkoumá opět, navazuje na své dřívější studie, s funkčního hlediska větné rozložení rythmu a důrazu v české a anglické větě. Všechny tyto studie, v nichž neměl téměř předchůdců, liší se od fonologických prací Trubetzkého osobitým badatelským zaměřením. Šlo-li Trubetzkému především o systematické vybudování fonologie jako zvláštní, pevně učleněné nauky na základě pokud možno největšího počtu jazyků, Mathesius se zajímá o fonémata jako složky významových útvarů, jichž mluvčí užívá ke sdělným a výrazovým účelům. Nezabývaje se rozborem jejich relevantních vlastností nebo hierarchického jejich uspořádání v jazykovém systému, začleňuje srovnávací fonologii do služeb jazykové charakteristiky. Obě hlediska, širší Mathesiovo i užší Trubetzkého, se myšlenkově i methodicky stýkají.

Úspěch, s kterým se setkalo fonologické bádání Pražského linguistického kroužku, vede Mathesia ke snaze, aby bylo vneseno funkčně strukturální hledisko i do vlastních oblastí mluvnice. I tu se sám chopil iniciativy a v anglicky psaném pojednání O některých problémech soustavného rozboru mluvnického (TCLP VI, 1936, 95—107), které uveřejnil i v české úpravě v letošním ročníku Slova a slovesnosti (str. 88—92), ukazuje schůdnou cestu. Je jí podle jeho názoru poznání, že při každém aktu jazykového sdělení působí současně dva odlišné pochody, pojmenování, jímž vznikají lexikální živly jazyka, a usouvztažnění, kterým výsledky prvého aktu jsou současně organisovány ve větné vztahy. Mluvnický rozbor rozpadá se tudíž Mathesiovi na dvě základní nauky, onomatologii a funkční syntaxi. Morfologie, která pojednává o seskupování výrazových prostředků na podkladě formální příbuznosti, jde napříč oběma těmito oblastmi, neboť různé části morfologického systému mohou mít různé funkce, jak onomatologické, tak syntaktické. Slovní kategorie pojmenovávací, které ve shodě se Slottym rozděluje na pojmenování věcí a vlastností stálých i přechodných, jsou také nositeli hlavních vztahů syntaktických. Modifikace pojmenovávacích kategorií třídí pak na dva základní druhy podle toho, je-li jimi postižen radikálně celý význam slova (modifikace kategoriální) nebo jen částečně (modifikace aspektové, [117]jako rozdíl v čísle u substantiv v češtině, člen ve francouzštině a pod.). Ve funkční syntaxi vychází Mathesius správně z věty, ale nikoli z věty jako složky aktuálního mluvení (do kterého ji klade na př. Gardiner), nýbrž z věty jako útvaru jazykového systému, který má jistou konvenční formu a jehož definici — shodující se náhodně s definicí W. Sterna — podal již v pojednání Několik slov o podstatě věty (ČMF 10, 1924, 1—6). Význačným speciálním problémům funkční syntaxe, jako funkci podmětu v moderní angličtině, gramatické kongruenci a dvojí negaci, aktuálnímu členění věty a syntaktickým funkcím slovosledu v češtině věnoval Mathesius zvláštní pojednání.[6] Do oblasti nauky o pojmenování lze opět klásti jeho článek Zesílení a zdůraznění jako jevy jazykové (SlSl 4, 193—202) a Příspěvek k strukturálnímu rozboru anglické zásoby slovní (ČMF 26, 79—84). Všechny tyto studie, které navazují na jazykové rozbory, uveřejněné v prvních šesti ročnících Sborníku filologického, značí důležitý krok k vyřešení spletitých otázek funkční mluvnice.

Všestranný zájem Mathesiův o nové směry a myšlenky, jež zdokonalují analysi jazykového materiálu, dokazují též četné recense a zprávy o nových publikacích i celých úsecích linguistického bádání. Zejména jest vytknouti jeho stati o studiu anglických jmen místních (ČMF 3, 371—396), o současném stavu bádání ve střední angličtině (ČMF 9, 132—142 a 235—242) a o nových tendencích anglického pravopisu a výslovnosti (Naše řeč 4, 129—135; Živé slovo I, 119—122; SlSl 1, 179 až 182 a j.), jež bystře shrnují výsledky dosavadního bádání a uvádějí dobře i do studia oněch otázek. Oční choroba, která mu od r. 1922 brání v pokračování podrobně propracovaných mluvnických rozborů nové angličtiny, nezužuje jeho obzor ani nezvolňuje jeho pracovní tempo. Náhradu za těžko dostupný anglický materiál nalezl v rázovitých jazykových jevech současné hovorové češtiny, jež dovede bystře odpozorovati a do nichž vnáší s hlediska funkce nové, překvapující světlo. Jsa sám výborným učitelem a šťastným organisátorem vědeckého studia, věnuje spontánní pozornost praktickým i teoretickým otázkám jazykové pedagogiky a didaktiky.

Obraz vědecké činnosti Mathesiovy byl by však velmi neúplný, kdybychom nevzpomněli jeho prací literárně historických. I na tomto poli byl jeho zájem obrácen jednak k obecným otázkám literární vědy, jednak ke konkretnímu strukturálnímu rozboru literárních děl samých. Již v obsáhlém rozboru Tainovy kritiky Shakespeara, který vyšel v témže ročníku Věstníku České akademie jako první kapitoly jeho studie slovosledné, klade si otázku o integrálních prvcích literárního díla a o možnosti jejich analysy, vytýkaje Tainovi apriornost jeho synthesy, jíž v úsilí o odkrytí obecných zákonů literárního vývoje a seřadění historických faktů v hierarchickou příčinnost zjednodušoval a skresloval dramatickou tvorbu Shakespearovu. O vlastní literární synthesi, k níž mu dala bezpečný podklad rozsáhlá jeho četba již z dob universitních jeho studií, pokusil se Mathesius velmi záhy. První svazek jeho Dějin literatury anglické v hlavních jejich proudech a představitelích, v němž zpracoval dobu staroanglickou, vychází r. 1910 a druhý díl s podtitulem Zápas o národnost, kterým obsáhl údobí středoanglické, o pět let později. Přiléhavě je ocenil prof. V. Tille ve [118]své recensi (ČMF 6, 78—82) těmito slovy: „Dílo Mathesiovo je vědecké a je umělecké. Obojím směrem je pracováno opravdově a s vášnivou oddaností. Je možno míti v podrobnostech odchylné názory a nalézti tu a tam doplňky nebo korektury. To je osudem každého souborného díla. Avšak ne mnohá souborná díla jsou vytvořena tak uceleně pracným vědeckým studiem, jasným uměleckým stilem a hlubokou opravdovostí muže, jenž jest si vědom, že plní na prospěch české vědy svůj svatý úkol.“ Správnost tohoto posudku se potvrzuje nyní po řadě let, která uplynula od doby vydání tohoto díla. Mathesiovy dějiny anglické literatury středověké jsou dosud svěží synthetickou prací, na poli české moderní filologie bohužel ojedinělou. Místo osob, jež ostatně pro tuto dobu unikají často našemu bádání, klade v nich do popředí obsahový, myšlenkový i formální rozbor charakteristických nebo jinak význačných děl literárních, včleňuje je do jednotlivých, staticky pojatých údobí a přibližuje čtenáři i pečlivými ukázkami svého překladatelského umění. Historickým událostem a společenským i kulturním poměrům, jež stály v pozadí literárních památek, věnuje zvláštní, dobře informující kapitoly a četnými poznámkami pod čarou splácí povinnou daň bibliografii i speciálním otázkám literárně historického bádání. Umělecká stránka je dobře vyvážena vědeckou a jest jen litovati v zájmu české anglistiky, že nemohl přikročiti k podobnému zpracování pozdějších údobí, z nichž zejména renesance je mu zvlášť blízká svým kulturním dynamismem a klasicismus svou vyrovnaností a vybroušeností myšlenky i formy.

O jednotlivých dílech a autorech těchto dvou i jiných údobí anglické literatury máme však z Mathesiova pera četné články a několik monografií. I v nich můžeme dobře sledovati jeho pojetí literární vědy. Literární díla zdá se pojímat spíše jako soubor funkčních prostředků, kterými individuální autor na pozadí systému forem, daných konvencemi společenského prostředí, vyjádřil jistý myšlenkový obsah za svými uměleckými i mimouměleckými cíli, než jen jako struktury esteticky samoúčelných hodnot. Zabývá se proto v odklonu od ryze formálních rozborů, jež si vyžaduje lyrika, myšlenkovým jádrem slovesných děl a sleduje charakteristické rysy umělecké jejich struktury. Užije-li pak této methody o větším počtu typických děl téhož autora nebo téže doby, ústí jeho výklady přímo v literární charakteristiku. Uveďme jako názorné jejich příklady jen dvě z jeho literárně historických pojednání a jednu monografii, kterými přispěl ke žni jubilejního roku Shakespearova. V prvním[7] ukazuje, jak Shakespeare látku přejatou od Plutarcha přetvářel pro své dramatické účely, jednak ji zhušťuje a soustřeďuje, jednak ji rozšiřuje po delším úseku děje nebo vrhaje odrazy důležitých událostí na různé skupiny účastníků. Tuto methodu kombinovaných reflexů, jíž užil Shakespeare, kontrastuje pak s methodou ohniskového soustředění, která charakterisuje tvorbu francouzského dramatika Corneille. V druhém pojednání „K jubileu Shakespearovu: Ke sporu o Shakespeara-filosofa“ (Naše doba 23, 481—490) zabývá se otázkou, do jaké míry můžeme mluviti o anglickém dramatikovi jako filosofu. Odmítaje znova oba krajní názory, z nichž jeden tvrdí, že básníkovo dílo je otevřenou knihou a druhý zcela popírá možnost dedukce z díla na život, řeší otázku pozorováním, jak anglický dramatik vybírá a utváří fabuli, jež u něho je vždy primární důležitosti. Na Hamletovi — [119]k němuž se v jiné myšlenkové souvislosti vrací znova ve zvláštním pojednání[8] — ukazuje pak, že Shakespearovy tragedie nevyplývají s osudovou přísností jen z dané situace, nýbrž jsou tragediemi osudů zcela individuálních, takže morálka, kterou můžeme s objektivní střízlivostí z Hamleta vyčísti, zní v ten smysl, že i lidé vynikajících vlastností ducha a srdce mohou býti svou povahou strženi v katastrofu. Jak ukazuje i na některých veselohrách, Shakespeare nesvírá život v příliš úzké meze a filosofické problémy své doby neřeší. Široká shovívavost, víra v utajenou dobrotu srdce, důvěra v kladnou tradici a společenský pořádek jsou rysy — chceme-li užíti tohoto slova — filosofie Shakespearovy. Konečně třetí Mathesiův příspěvek k shakespearovskému jubileu, monografie William Shakespeare, jejímž jediným předchůdcem je knížka Jakuba Malého „Shakespeare a jeho díla“ (1873), obsahuje výstižný životopis Shakespearův, nástin divadelního prostředí, v kterém žil, a bystrou charakteristiku jeho dramatického díla. I v jiných příspěvcích, ať již se týkají platonské filosofie v anglické literatuře, vzniku klasického románu anglického nebo sociálních otázek současné Anglie, soustředuje Mathesius naši pozornost na ideový podklad literárních děl. Pro literární historiky jsou důležité i jeho obsáhlé kritické přehledy o jednotlivých úsecích literárně historického bádání, z nichž zejména záslužné jest jeho pojednání o anglických lidových baladách (Věstník Čes. akad. 24, 245 n. a 327 n.) a o alžbětinském divadle (tamže 25, 370 n.) i souborná zpráva o literární žni Shakespearova jubilea (ČMF 6, 28 n. a 132 n.), jež dobře orientuje o stavu shakespearovského bádání vůbec. Nutno zdůrazniti, že literatura a literární věda — právě jako péče o jazyk — je Mathesiovi nejen předmětem odbornického zájmu, nýbrž i měřítkem kolektivního kulturního aktivismu, podkladem k úvahám o funkci, kterou mají pro dosažení vyrovnané kulturní tradice národní. V Kulturním aktivismu (1925) a v četných článcích, z nichž mnohé náležejí k nejlepším statím, jež kdy byly o tomto thematu napsány[9], upozorňuje bystře na jisté jednostrannosti v našem kulturním a zvláště vědním úsilí. K jejich poznání dospívá zejména srovnáním širokých linií našeho několikrát přerušovaného kulturního vývoje s nepřetržitým růstem tradice západoevropské. Poučení, které plyne z tohoto srovnání, je nám dobrým vodítkem na další cestě k dosažení kulturních cílů evropského prostředí, k nimž jsme i my již v minulosti platně přispěli — jak ukazuje jím redigovaná kniha „Co daly naše země Evropě a lidstvu“ (1940) — svým kulturním přínosem. I po této stránce jsou Mathesiovy výklady literárně historické cennými, dobře raženými mincemi.

Shrňme několika slovy tento letmý nástin Mathesiovy vědecké činnosti, jak se jeví linguistovi, který prošel jeho školou. Mathesius svým zájmem o funkci a kontekst sbližuje linguistiku s literární vědou. Spletité a do značné míry neřešitelné otázky o genetické provenienci nebo látkových závislostech ustupují v jeho pracích do pozadí před zájmem o myšlenkovou jejich náplň a před rozborem rázovitých strukturálních prostředků, jimiž je tato náplň vyjádřena. Na poli linguistiky svým postupem od potřeb mluvčího k jazykové formě, dané konvencí, smiřuje „langue“ s „parole“ a blíží se jednak, sleduje-li individuální výrazové jemnosti, k samému roz[120]hraní mluvnice a stylistiky, jednak vytváří, postupuje-li ve směru k „jazyku“, linguistickou charakteristiku. Novum, které vnesl do linguistiky, je v tom, že mu nejde tak o samu látku, místně nebo časově danou — srovnání forem ho nikdy nevede ani k dialektologii ani k diachronii — nýbrž v první řadě o rozbor funkčních prostředků, které vznikají na pozadí jazykových konvencí v úsilí o vyjádření individuálních potřeb, nebo o srovnání konvenčních prostředků, jimiž se jazyky od sebe charakteristicky liší. Ve stejném směru působí i na poli literárně historickém a i na tomto má své žáky. A ještě na jeden důležitý rys Mathesiovy vědecké osobnosti je nutno poukázat. Nesdílí onu vlastnost některých badatelů, že ztotožňují metodu s materiálem a ve vědomí o naprosté poctivosti svého vlastního vědeckého postupu vylučují metody jiné. Naopak, Mathesius usiloval vždy o poznání všech metod a pokládá za dobré prostředky bádání jen ty, které osvětlují materiál v jeho vnitřním složení s nových stránek. Odstup od metod je požadavkem, který klade každému mladému badateli, právě jako od něho žádá i pevné, samostatné vytknutí cíle, k němuž svou prací chce dojíti. A právě tyto rysy, jež sám uplatnil ve své vědecké práci, podmiňují životnost jeho díla, v němž se odráží průbojné úsilí muže, který vytkl nové cíle a razil nové cesty.

Slovo a slovesnost, volume 8 (1942), number 3, pp. 113-120

Previous Stanislav Lyer: Boj proti purismu v Italii

Next Bohuslav Havránek: Vilém Mathesius – bohemista