Dialektologická konference 1954 v Brně

Stanislav Králík, Jaroslav Voráč

[Chronicles]

(pdf)

-

Aktuální úkoly současného dialektologického bádání a s nimi souvisící množství závažných dílčích otázek teoretických, metodologických i otázek rázu technického byly důvodem, proč ve dnech 25.—27. listopadu 1954 svolal Ústav pro jazyk český ČSAV české a slovenské dialektology k pracovní konferenci v Brně. Poradám byli přítomni také zahraniční hosté, prof. Dr. Rudolf Fischer, slavista z Marxovy university v Lipsku, a prof. Dr. Ivan Lekov, slavista z university v Sofii. Konference byla věnována památce nedávno zesnulého dialektologa prof. Dr. Adolfa Kellnera.

Na půdě filosofické fakulty brněnské university uvítal účastníky porad proděkan fakulty prof. Dr. Václav Machek. O vědeckém díle prof. Kellnera promluvil pak jeden z jeho nejmladších žáků Dr. Jan Chloupek. Ukázal, jak prof. Kellner dospěl k osobitému pojetí jazyka lidu, jak svými pracemi razil cestu novému nazírání především na nářečí okrajová, chápaje jejich studium jako cestu k poznání složitého ústrojí národního jazyka, vnitřní zákonitosti jeho vývoje a souvislosti jazyka s vývojem jazykového společenství, a kolik času a energie věnoval péči o vědecký dorost a o rozvití dialektologického bádání na brněnské filosofické fakultě.

První den porad byl věnován především metodologickým otázkám týkajícím se získávání, hodnocení a zpracovávání nářečního materiálu.

O dotazníkových anketách a jejich zpracovávání promluvil Dr. Jaroslav Voráč. Podal přehled o pracovním postupu a dosavadním stavu jazykově zeměpisného výzkumu všech českých nářečí, jak jej provádí Ústav pro jazyk český ČSAV řadou oblastních dotazníkových anket už od r. 1947 (v. výše na str. 162). Vcelku přihlíží tento výzkum k nářečím jako k útvarům systémovým, které samy ovšem netvoří jen do sebe uzavřené soustavy, nýbrž jsou součástí širšího systému národního jazyka. Je zaměřen, a to dost rovnoměrně, k hláskosloví, tvarosloví a slovníku. V syntaxi omezuje se zatím jen na zjištění některých krajových zvláštností charakteristických pro určité oblasti. V uplynulých šesti letech byly provedeny v Čechách a na Moravě ankety celkem se sedmi velkými hláskoslovnými a tvaroslovnými dotazníky oblastními a šesti menšími pro zvláštní úseky. Celkový počet všech vyplněných dotazníků v Čechách a na přilehlé části Moravy až k hranici hanácké je 13.638; na Moravě, kde probíhá anketa od r. 1952, zatím na 1.700 dotazníků. (Do těchto údajů nejsou ještě započteny výsledky ankety v oblasti nářečí moravskoslovenských, která se právě soustřeďuje na Vysoké škole pedagogické v Olomouci.) Na celém území Čech a Moravy zahajuje se anketa lexikální. Vyplňovateli všech dotazníků jsou z velké většiny učitelé a dotazníková, jakož i mapovací síť je dána počtem a rozmístěním škol. Je to jedna z nejhustších sítí, jaké kdy při anketách tohoto druhu byly (v Čechách totiž bylo vyplněno 95 % všech rozeslaných dotazníků).

Další část referátu se týkala zkušeností získaných při hodnocení rozsáhlého materiálu z anket, který je samozřejmě specifické povahy. Tento materiál je třeba obezřele hodnotit zvláště se zřetelem k jeho původu, totiž k osobě vyplňovatele dotazníku a se zřetelem k povaze hledaného jevu. Dále je nutno neustále vzájemně srovnávat dotazníkové údaje o jednotlivých jevech v jejich zeměpisné souvislosti a konečně je nutno výsledky ankety konfrontovat s materiálem nasbíraným a ověřeným přímým výzkumem.

Při kartografickém zpracovávání materiálu vychází se od jednotlivých jevů jako od celků, které jsou součástí systému. Přihlíží se při tom k dané zvláštní situaci nářečí v Čechách, kde vedle pevných nářečních znaků, zachovávajících ještě svou zákonitost, je už celá řada charakteristických jevů ve stadiu pokročilé destrukce. Vzájemný vztah nářečního jevu a jeho obecné nebo spisovné varianty bývá vyjadřován tak, že mapa obyčejně podává vedle hlavního thematu nářečního, t. j. vedle [194]mapovaných hesel nesoucích hledaný nářeční jev, i jejich obdobu obecnou, po případě i oblastní nebo spisovnou. Ukazuje se tak na mapách i dynamika jazykových procesů (generační rozvrstvení, ústup nebo postup určitého jevu). Mapuje se systémem značek, které se zanášejí do katastrů jednotlivých obcí.

Pokud je zatím možno hodnotit výsledky ankety, je třeba zdůraznit, že jsou v mnohém ohledu kladné. Anketa přinesla přesnější obraz zeměpisného rozložení nářečních znaků jednotlivých oblastí a vyjasnila průběh jejich hranic i s přechodnými pásy a předpolími jevů. Ukázalo se také, že určité jevy mají jiný zeměpisný rozsah, než bylo dosud možno zjistit, a byly objeveny nové souvislé oblasti některých jevů už dříve známých. Doplňuje se tak nebo i opravuje náš dosavadní obraz o českých nářečích. Teprve po těchto anketách podařilo se v Čechách otevřít první hluboký pohled na souvislosti určitých nářečních hranic se starými správními a hospodářskými celky, které jsou pro marxistické chápání jazykového vývoje zvlášt důležité. Ukázalo se, že nově zjištěná hranice mezi nářečími západočeskými a jihočeskými spočívá na starém rozmezí krajů plzeňského a prácheňského. To vše vede i k obecnějším závěrům o nářečích v Čechách vůbec, o jejich dnešním stavu, třídění a celkovém vývoji i o jejich souvislosti s vývojem historických společenských celků. Výsledky ankety, uložené v mapách, podávají také materiálové předpoklady pro historickou dialektologii na širší základně.

Materiál získaný anketami je ověřován, jak už bylo naznačeno, přímým výzkumem v terénu. O metodologii terénní práce v Čechách, kde přímý výzkum těsně souvisí s akcí dotazníkovou, promluvil Dr. Pavel Jančák. Zvláštní situace nářečí v Čechách vyžaduje si při přímém výzkumu i zvláštního postupu. Protože jsou zde nářečí již silně setřená a obecný jazyk proniká i do archaických oblastí okrajových, je při výzkumu možno vycházet jen z t. zv. přirozené situace, která dovoluje zachytit spontánní projev mluvčího, ničím neovlivněný. Teprve po důkladnějším výběru vhodných osob lze přikročit k ověřování dotazníků, a to ještě pokud možno nejpřirozenější cestou. Zpravidla se zkoumaným objektům ani dodatečně neprozrazuje vlastní účel práce, nýbrž předstírá se jen širší zájem obecně vlastivědný. Při výzkumu se zjišťuje, zda jsou zkoumané jevy ještě pevné, systémové, zda kolísají nebo se dochovávají už jen v lexikalisovaných zbytcích, a sleduje se i jejich generační rozvrstvení. Zároveň se pořizují i zápisy souvislých textů, které často zachycují obraz prostředí, v němž nářečí žije. Doklady z přímého výzkumu, určené zeměpisně, generačně i sociálně, tvoří pak s materiálem z ankety vzájemně se doplňující celek.

Při terénní práci se také užívá nahrávacích přístrojů. Protože zvukový záznam podává obraz celého mluvního projevu, získává se takto spolehlivý materiál pro syntax a stylistiku lidového jazyka. Zvlášť cenný je pak zvukový materiál pro zkoumání melodie a přízvuku. Zachování co možná přirozené situace je i při výzkumu s magnetofonem v Čechách nejdůležitější pracovní zásadou. Nelze-li získat zvukový snímek, aniž mluvící osoba je si vědoma toho, že její projev je nahráván, musí být situace připravena tak, aby mluvní projev byl co nejméně ovlivněn. Proto každý výzkum s nahrávacími přístroji předchází v Čechách výzkum se zápisníkem, při němž se naváže styk a provede zároveň výběr vhodných objektů. Značnou výhodou magnetofonového záznamu je i to, že zvlášť vhodné úseky se dají vybrat jako dokumentární zvukové ukázky nářečí.

O terénní práci na Moravě promluvil ve svém referátu Dr. Josef Skulina. Ukázal na příčiny rozdílného stavu nářečí v Čechách a na Moravě, jež vysvětlil s hlediska historického vývoje jazyka a jeho vztahu k hospodářským a společenským podmínkám. Objasnil pak, jak dialektologická zkoumání spěla od počátečního zachycování místních jazykových zajímavostí k soustavnému mluvnickému popisu dialektů a k jejich interpretaci s hlediska historické dialektologie a jak z jejích výsledků čerpalo i čerpá stále více studium vývoje českého národního jazyka. Podtrhl dále význam jazykově zeměpisné metody, jejíž správné pojetí pomáhá k hlubšímu poznání vnější historie jazyka, a přešel [195]pak k výkladu pracovních metod jednotlivce i dialektologického kolektivu v terénu. Jen na základě dokonale vypracované výzkumné metody je možno zachytit mluvnický systém zkoumaného nářečí v celé složitosti a ukázat s hlediska historického vývoje jazyka a v souvislosti s vývojem společenským vznik i vývoj nářečí tak, aby to bylo přínosem pro poznání zákonitostí daného národního jazyka. Zdůraznil, že na rozdíl od metody dotazníkové, výhodné pro výzkum typických nářečních znaků na velkých územích, je při výzkumu menších nářečních celků, kde jde o úplné a přesné poznání dialektu, nejvýhodnější metoda přímého výzkumu — už také proto, že tu výzkum provádějí jen odborně školení dialektologové.

Nářeční výzkum v terénu je nutno důkladně organisačně zajistit (před odjezdem do terénu určit hustotu sítě zkoumaných obcí a při volbě míst vybrat jak ohniska, tak okrajové oblasti nářečí a zajistit správný výběr informátorů). Při vlastní terénní práci je nutno vycházet ze zájmů informátorů, jejich způsobu života a práce a místních lidových tradic. Výzkum vycházející z hmotné kultury zkoumané oblasti vyžaduje si hluboké explorátorovy znalosti způsobu života našeho lidu.

Poté se referent obíral některými těžkostmi nářečního výzkumu, na příklad fonetickou stránkou nářečí ve smíšených nebo okrajových oblastech. Terénní výzkum překvapí explorátora nejednou nečekanou jazykovou situací; může se na příklad vyskytnout v některé obci dvojí nářeční systém. V takových případech se nemůže dialektolog spokojit s mechanickým konstatováním zjištěného nářečního stavu, ale musí se snažit zjistit, jaké jsou jeho příčiny (na př. sociální struktura obyvatelstva, různorodé kolonisace atd.). Explorátor musí mít totiž stále na mysli, že cílem dnešních dialektologických bádání není už jenom popsat mluvnický systém zkoumaných nářečních celků nebo větších nářečních oblastí, nýbrž také vysvětlit jeho vznik a vývoj. Proto nelze při terénním výzkumu opomíjet ani zapisování místních jmen, polních tratí a jmen osobních, která přinášejí mnoho cenného jak pro poznání vývoje jazyka, tak i pro poznání historie příslušné oblasti. Metodou přímého terénního výzkumu přijde se často také na důležité písemné památky neliterární (gruntovnice, urbáře, sňatkové smlouvy, kroniky a pod.), které skýtají i cenný materiál jazykový, napomáhající objasnit historický vývoj nebo i vznik zkoumaného nářečního celku.

Z referentova výkladu vyplynul požadavek, aby pracovní metody v terénu směřovaly co nejúčelněji k získání přesného a zevrubného popisu zkoumaného dialektu, jehož by mohlo být využito i s hlediska historické dialektologie. Závěrem podtrhl referent význam sběru nářečního materiálu přímým terénním výzkumem i pro chystaný český jazykový atlas.

Diskuse, jíž se zúčastnili J. Bělič, G. Horák, E. Jóna, V. Křístek, V. Michálková, E. Pauliny, M. Romportl, F. Svěrák a J. Štolc, potvrdila vcelku metodologické zásady a pracovní postupy přednesené v referátech. V připomínkách doplňujících thematiku referátů zhodnotil pak J. Bělič dosavadní dialektologickou práci českou od dob Bartošových do dneška a zdůraznil stále platný pracovní program vytyčený akad. Havránkem v r. 1924; E. Jóna ukázal na to, jak nejnovější výzkumy slovenských nářečí potvrdily spolehlivost starší ankety V. Vážného a tím vlastně spolehlivost anket vůbec; E. Pauliny upozornil na nebezpečí ovlivnění explorátora fonetickým systémem vlastního nářečí; V. Křístek poukázal na poněkud odlišné metody při výzkumu nářečí profesionálních (ostravská hornická mluva); M. Romportl podal kritické zhodnocení magnetofonového záznamu pro výzkum fonetiky nářečí.

V druhé části porady o metodických otázkách sbírání a zpracovávání dialektologického materiálu zabýval se Dr. Stanislav Králík problematikou výzkumu a sestavení nářečního slovníku. Ukázal, že se ještě do nedávna věnovala slovníkové stránce našich nářečí pouze jednostranná pozornost a že teprve zjištění těsného vztahu mezi změnami v mluvnické struktuře jazyka a změnami v slovní zásobě na jedné straně a závislosti vývoje slovní zásoby na změnách v jazykovém společenství na straně druhé odkrylo veliký význam studia nářečního lexika pro poznání vývoje národního jazyka. Tak se stal soupis [196]slovní zásoby našich nářečí a analysa jejího vývoje a jejích zvláštností jedním z důležitých úkolů naší současné jazykovědy. Je to úkol nemalý a zcela nad síly několika jednotlivců. Jen kolektivnímu úsilí naší dialektologické lexikologie a lexikografie se může podařit jej zvládnout.

Prvním úkolem nářečního slovnikáře je seznámit se co nejdůkladněji se zkoumanou nářeční oblastí, s její historií, s hospodářskými a sociálními poměry a ovšem především s mluvnickou stavbou jejího nářečí. Ideální je, pochází-li sběratel z nářečního prostředí a místním dialektem mluví nebo jej aspoň dobře zná.

Cílem práce sběratele je shromáždit pokud možno úplnou slovní zásobu nářečí, t. j. především všechna slova, jichž užívají žijící generace, ve všech jejich významech a významových odstínech, tedy i výrazy citové a slova souznačná, dále všechny zjistitelné výrazy staré, které patří již jen k pasivní slovní zásobě nejstarší generace nebo které je možno bezpečně zjistit z archiválií zkoumané oblasti, názvy a jména místní a pomístní a konečně i jména osobní — hlavně v jejich domáckých podobách. V praxi se ukáže, že z mnoha příčin není možno shromáždit celý nářeční lexikon; o to je však důležitější, aby byl sebraný materiál naprosto spolehlivý a přesně zapsán.

Cíl sběratelovy práce určuje také jeho pracovní metodu. Badatel bude zapisovat jednak přímo v terénu při spontánním nářečním projevu (to především při zjišťování běžné slovní zásoby a zvláště slov s citovým zabarvením), jednak použije metody dotazníkové, která ovšem vyžaduje jak spolehlivé informátory, tak kontrolu jejich údajů přímým výzkumem, jednak doplní svůj sběr excerpty z archivního materiálu (urbářů, gruntovnic, matrik) a nářečních textů, resp. i z prosaické krásné literatury.

Ani v homogenní nářeční oblasti netvoří slovní zásoba jednolitý celek. Věk informátorů, jejich zaměstnání, sociální zařazení, vzdělání, pobyt mimo nářeční oblast, osobní založení i záliby, pohlaví, to vše se obráží v slovní zásobě dialektu, diferencuje ji a bohatě člení. Obyčejně se sběratel setkává — pomíjíme tu základní slovní fond nářečí, který podléhá změnám jen nepatrným — s několika výraznými vrstvami slovní zásoby: s vrstvou slov již odumírajících, která ve svých nositelích přežila již zmizelé formy života, dále se slovy, která jsou sice stará, ale pod vlivem nových skutečností, na př. změn ve společenském dění, změnila svůj význam, a konečně s vrstvou slov nových, souvisících s rozvojem lidského myšlení a do nářečí pronikajících pod vlivem jazyka kulturního centra. Tyto vývojové stupně nejsou vždy v souhlase s generačním rozvrstvením nářečního společenství a ne vždy se sběratel setká s tím, že skutečně příslušníci nejstarší generace mají slovní zásobu nejarchaičtější, že generace střední přibírá k mluvě svých otců již mnoho slov nových, pronikajících do nářečí s novými skutečnostmi, že generace mladá, tkvící svou prací a namnoze i nazíráním v živé současnosti, nemá ve svém slovníku již slov archaických nebo krajově omezených a užívá i slov spisovných (někdy v nářečním rouchu) a konečně že generace nedospělých dětí, jejímiž vychovateli na venkově jsou často výminkáři, má ve slovní zásobě vedle typických zdrobnělin, mazlivých a pejorativních slov dětských některé výrazy ukazující na souvislost s generací nejstarší. Většinou působí na stupňovitost slovní zásoby ještě vlivy jiné, a tak může být představitelem staršího stavu nářečního lexika na příklad vlivem prostředí příslušník střední generace a osoba starší nositelem nářečních neologismů. Nicméně je důležité stanovit frekvenci výraziva různých vývojových stupňů a určit jeho životnost. Snad nejvýrazněji se obráží v nářečním lexiku zaměstnání a sociální rozvrstvení obyvatelstva. V oblastech zemědělských je v nářeční slovní zásobě silně zastoupeno výrazivo zemědělské, v oblastech s rozvinutou řemeslnou výrobou nebo dokonce s výrobou průmyslovou pronikla — někdy i na úkor starší terminologie — nářeční terminologie profesionální, většinou cizího původu. Vytvořily-li se v souvislosti se změnou pracovního a sociálního zařazení obyvatelstva zvláštní společenské podmínky, mohlo vzniknout na pozadí místního nářečí i zvláštní nářečí společenské, odlišené po lexikální stránce velmi výrazně [197]od místního dialektu (mluva ostravských horníků). Nemalý vliv na ráz slovní zásoby má i životní nazírání jejích nositelů. A někdy se konečně sběratel setká u svých objektů s výrazy spjatými těsně s jejich osobitostí. Jde tu převážně o slova expresivního rázu, jež charakterisují právě jen mluvu těchto jedinců. Protože se nářeční celky vyvíjely v souvislosti s vývojem svého sousedství a celé oblasti národního jazyka, musí si badatel také všímat poměru zkoumané slovní zásoby k slovní zásobě nářečí sousedních a jazyka celonárodního. V rozsáhlejších oblastech bývá slovní zásoba dokonce již rozrůzněna i zeměpisně v tom smyslu, že okrajová pásma při hranicích jiného nářečního celku vykazují lexikální rozdíly proti stavu v nářečním jádru. Je to výsledek vývoje nářečního společenství, doklad sbližování nářečních oblastí. Daleko složitější je situace, je-li předmětem našeho zkoumání lexikon nářečí pomezního, jehož sousedství tvoří dialekt jiného národního jazyka.

Pak shrnul referent požadavky, jež klade moderní lexikografie na zpracování nářečního slovníku, a zvážil možnosti, jak uspořádat lexikální materiál v slovníku daného nářečí tak, aby vyhovoval požadavkům moderní jazykovědy (slovníky abecední, věcné, kombinace obou typů).

Soupis nářeční slovní zásoby nemá jen význam ryze jazykovědný. Lexikální odlišnost jednotlivých nářečí je výsledkem dějinných procesů nářečního společenství, jejich podmínek geografických i sociálních, je odrazem všech změn v životě společenství v jednotlivých vývojových obdobích, je svědkem jeho historie. Proto je nářeční slovník také cenným pramenem pro poznání způsobu života společnosti, jejího hospodářského, sociálního a kulturního snažení v době minulé i v živé přítomnosti.

V referátu o lexikálním archivu lidového jazyka pojednala Božena Zimová o tom, jak ze snahy podat přehled slovního bohatství nářečí vznikla v mnohých kulturních zemích myšlenka založit archiv lidového jazyka. Referentka podala přehled a stručnou historii vzniku archivů u různých národů a poukázala zejména na to, o jak silnou a starou tradici se může ve sbírání lexikálního nářečního materiálu opírat sovětská věda a jak se tu zejména uplatňují nové metody kolektivní práce. V přehledu o archivech v jiných evropských zemích zmínila se referentka zejména o archivu švýcarském, z něhož vzešel a r. 1924 začal vycházet Glossaire des patois de la Suisse romane, který je vysoce hodnocen akademikem Ščerbou, a o neméně důležitých archivech katalánských, z nichž vzešel do r. 1947 čtrnáctisvazkový nářeční slovník katalánský.

Archiv lexikálního nářečního materiálu lidového jazyka založený při dialektologickém oddělení Ústavu pro jazyk český ČSAV má zahrnovat nářeční slovní zásobu z Čech, Moravy a Slezska. V lexikálním materiálu jsou zachycována a zaznamenávána slova pokud možno ve větném celku, vykládá se jejich význam a určuje zeměpisná lokalisace jejich výskytu. Excerpční lístek, na němž je nářeční slovo pro archiv zachyceno, chce podle dokladů dopovědět všechno, co bylo nebo je součástí významu slova.

Základ k archivu, vzatý z nářečních slovníků, tištěných i rukopisných, doplňuje excerpce z Českého lidu a jiné národopisné literatury, z různých krajinských časopisů, novin, brožur a archivních záznamů. Také výroční zprávy středních škol, rukopisné práce seminární a lexikální materiál z přímého výzkumu jsou pramenem pro tuto práci. Zvlášť bohatý přínos bude znamenat zpracování slovníkových nářečních dotazníků, z nichž první sešit byl již rozeslán. Pro shromažďování lexikálního materiálu má značný význam i síť externích krajinských dopisovatelů, která se postupně vytváří. Stálým stykem s nimi je umožněna i kontrola hodnověrnosti dodaného materiálu a jsou získávány nové tištěné i rukopisné prameny nářečního lexika, často málo známé nebo vůbec neznámé.

V závěru referátu pak referentka zdůraznila význam archivu lidového jazyka, zhodnotila možnosti, které dává pro zjištění t. zv. nářečnosti slova (t. j. určení slova co do jeho místního původu, užití a zeměpisného rozšíření; slova dialektická, oblastní, lidová), dále pomoc, kterou poskytuje při studiu stylového využití slov v nářečních projevech, a pomoc [198]při pracích editorských a překladatelských.

V obsáhlém diskusním příspěvku doplnila výklad referenta Dr. Králíka Dr. Zdeňka Sochová poznámkami týkajícími se lexikografické teorie nářečních slovníků. Zabývala se zejména slovníky onomasiologickými, pojmovými. Upozornila na dva typy těchto slovníků: ideový a věcný. Kdežto v ideovém slovníku jde o pojmovou klasifikaci přísně logickou, věcný slovník seřazuje pojmy do přirozených významových polí, do skupin věcí prakticky se spolu vyskytujících; je proto pro účely nářečního slovníku vhodnější. Takto věcně utříděný materiál podá neobyčejně plastický obraz lexikálního skladu daného nářečí a v něm se obrážejícího způsobu života lidí mluvících tímto nářečím. Věcné třídění je nadto výbornou kontrolou toho, do jaké míry se nám podařilo sebrat nářeční materiál v jeho alespoň relativní úplnosti.

Technicky se nabízí trojí způsob zpracování: podrobně propracovaná věcná soustava s abecedním rejstříkem, úplný abecední slovník s věcným rejstříkem nebo kombinace systému věcného s abecedním. Poznámky diskusního příspěvku se týkaly především slovníku monografického. Pro universální slovník nářečí Čech a Moravy (v budoucnosti) by bylo třeba promyslit tuto problematiku ještě speciálně.

V ostatních diskusních příspěvcích (A. Gregora, V. Křístka, V. Machka a Sl. Utěšeného) bylo zejména připomenuto, že naše nářeční slovníky by mohly časem velmi vydatně přispět ke studiu obecně slovanské slovní zásoby a k osvětlení významu a rozsahu slovanských slov (V. Machek), a byl zdůrazněn význam ilustrací už zmizelých předmětů denního užívání v nářečním slovníku (A. Gregor).

 

Druhý den pracovních porad byl věnován teoretickým otázkám historické dialektologie, otázkám vzniku a vývoje pomezních nářečí a problému vývoje interdialektů a obecné češtiny. Byl zahájen referátem Dr. Slavomíra Utěšeného o tradici a dnešní situaci české historické dialektologie (je otištěn zde na s. 146).

V diskusi k tomuto referátu měl závažnou doplňující připomínku doc. Dr. Fr. Kopečný. V otázce, jak spojit nářeční členění s podmínkami společenského vývoje, upozornil, že kořeny dnešní nářeční diferenciace není možno hledat až v politických podmínkách pobělohorských, nýbrž už dříve, v společenské situaci v 2. pol. 15. stol., kdy řada českých sněmů postupně utužila poddanství selského lidu. Tato situace se po Bílé hoře podstatně nezměnila. K nářeční diferenciaci vlivem společenské situace za feudálního období docházelo zvláště tehdy, jestliže společenskoprávní řád období vskutku znemožňoval pohyb obyvatelstva a správní hranice byly tedy pevné, anebo když se na tom či onom území vytvořily speciální podmínky, které se staly zárodkem nové nářeční diferenciace; na př. došlo-li k nové kolonisaci území, po níž následovalo dlouhé údobí správního ustrnutí. To platí především o některých územích, k jejichž kolonisaci došlo v souvislosti s poměry po válce třicetileté, a i tu je otázka, jak při vytváření nových hranic působil starý základ.

O otázce chronologického určování a šíření nářečních změn promluvil v diskusi prof. Dr. J. Bělič, který uvedl, že je třeba rozeznávat zrod jisté změny a její geografické rozšíření. Je velmi pravděpodobné, že ke geografickému rozšíření nářečních změn na Moravě a k stabilisaci nářečních hranic, a tudíž i k dnešnímu rozvrstvení dialektů docházelo až v 17. stol., třebaže změny samy jsou jistě starší. Tuto skutečnost potvrdil i příspěvek Dr. Fr. Matějka, který ukázal na výsledcích vlastního výzkumu písemností z 1. pol. 16. stol. (urbáře kláštera dominikánek v Brně z let 1527—1534), že v té době žilo v okolí Brna nářečí s některými znaky hanáckými, jež jsou v této památce dokonce ve větším rozsahu než v dnešních hanáckých nářečích; z třinácti znaků, jimiž Fr. Trávníček charakterisuje hanácká nářečí, obsahuje uvedený urbář sedm (hajného sen ‚syn‘, mlenář, Petřék bel zvolen, za půl kope; slepece, čteře dávajé plat; vinice dané k poďsedko, rechtář mosí dáťe; Toman Móčkovéch; několik rénskéch zlatéch, Pavel Bohaté; Václav držé pole, hajňé peníze přijímajé; zedňék, Jeřék).

[199]Dr. M. Komárek ukázal pak, pokud jde o šíření českých historických jazykových změn, že je možno, jak se domnívá Bergmann, že tyto změny neprobíhaly ve 14. století revolučně, jak se usuzuje podle jejich náhlého výskytu v literárních památkách, nýbrž že sem mohly proniknout jako jevy v mluveném jazyce už dávno provedené, na př. s přesunem kulturní vrstvy.

O vztahu historické dialektologie k historické mluvnici diskutovali L. Novák, E. Pauliny, J. Štolc a V. Vážný. Slovenští pracovníci zdůraznili, že nářeční materiál je zvlášť cenným pramenem pro poznání historického vývoje slovenského národního jazyka, protože na Slovensku není souvislých písemných památek ze starších dob. J. Daňhelka měl pak některé připomínky k získávání a k metodice zpracovávání pramenného materiálu pro historickou dialektologii.

Neobyčejně závažnou otázku vzniku a vývoje pomezních nářečí a jejich vztahu k národnímu uvědomění obyvatelstva probral prof. Dr. Jaromír Bělič na příkladě oblasti lašské a především oblasti moravskoslovenské. Nářečí těchto oblastí jsou výsledkem velmi složitého procesu jejich jazykového společenství v minulosti, v němž se uplatňovaly vlivy obou sousedních národních jazyků. Pro současné vztahy příslušníků těchto nářečních oblastí nemá však dnešní ráz nářečí význam. Rozhoduje tu jedině národní uvědomění, vázanost k jednomu nebo druhému národnímu jazyku v užším smyslu, t. j. uznávání spisovné češtiny nebo spis. slovenštiny (polštiny) za celonárodní jazykový útvar. Referent pak ukázal, jak může být jazykové interpretace zneužito politicky a jak je vysoce důležité, aby se tak významné jazykové otázky řešily s hlediska marxistické jazykovědy, ukazující jasně cestu k dokonalému osvětlení vztahů mezi jazykem a národní příslušností jeho nositelů. Část referátu týkající se moravské slovenštiny je otištěna pod názvem Postavení moravské slovenštiny ve sborníku Adolfu Kellnerovi, Opava 1954 (s. 81—91), ostatní části referátu viz na s. 129 tohoto časopisu.

O otázce lašských nářečí v souvislosti s uvedenou problematikou promluvil Dr. Arnošt Lamprecht (referát zde na s. 140).

V následující diskusi zdůraznil doc. Dr. Fr. Kopečný, že otázku přechodných nářečí nelze řešit jen s hlediska současnosti, nýbrž že je nutno přihlédnout k jazykové situaci i v obdobích před formováním novodobého národa. Doc. Dr. J. Štolc pak poukázal na vztah mezi jazykem a národním povědomím jeho nositelů, kteří se pokládají za příslušníky toho národního jazyka, jímž se stávají členy širšího společenství; na př. pro moravské Slováky je životně důležitým jazykem i kulturní formou jejich rodného nářečí spisovná čeština a naopak Skaličané pokládají za kulturní formu svého nářečí ze stejných důvodů spisovnou slovenštinu. Avšak zdůraznění národního povědomí nikterak neosvětluje onu zákonitou podmíněnost historického vývoje nářečí, kterou se dialektologie zabývá. Dr. J. Bauer připomenul poslední formulaci prof. Kellnera, že pro určení příslušnosti přechodného nářečí je velmi důležitá skutečnost, ve směru ke kterému národnímu jazyku se nářečí vyvíjí a že je nutno se na tuto otázku dívat historicky. K otázce klasifikace pomezních nářečí a jejich vývoje ve směru národních jazyků promluvili v diskusi dále V. Vážný, E. Pauliny, A. Kellnerová, E. Jóna a J. Oravec.

Z odpovědi prof. Dr. J. Běliče na četné diskusní připomínky je nutno vyzdvihnout především jeho vysvětlení zvláštní jazykové a národnostní situace na Hlučínsku a na našem Těšínsku.

Závěrem připomněl akad. B. Havránek, že je třeba si osvojit nový pohled na vývoj jazykový: je třeba i vývoj nářečí spojovat s vývojem společnosti, ale nelze přitom tyto vztahy zjednodušovat, zejména na př. nelze vztah feudální společnosti k vývoji nářečí shrnout do jediné formulky. S hlediska marxistického je třeba pak vidět i všechny dílčí otázky i složitou otázku starých kmenových nářečí; dále to, že vývoj nářečí v Čechách nabyl záhy charakteru vysloveně centrálně integračního a že otázky historické dialektologie nebyly dosud řešeny v souvislosti s pronikáním jednotného národního jazyka psaného i mluveného v 16. století. Tento vývoj nezasáhl plně východomoravská a lašská nářečí, která jsou vysloveně archaická, bez [200]innovací; lašská nářečí mají týž systém palatalisace jako stará čeština, laština 14. a 15. stol. byla nepochybně „česká“. Spisovná čeština pronikala i na polské území slezské a zde vlivem domácího jazyka polského nabývala určitého odlišného typu, který pak působil jako kulturní a spisovný jazyk i na území lašském. Je třeba ovšem zjišťovat dnešní stav nářečí, ale je nutno dále zároveň usilovat o to, abychom neztráceli perspektivu vývoje v celé šíři (srov. zde s. 153).

Otázkou dosud málo zkoumanou — vznikem a vývojem interdialektů, zvláště na Moravě — zabýval se Dr. Jan Chloupek. Přeměnu místního nářečí v interdialekt, v obecné nářečí, považuje za první krok k odumření nářečí jako strukturního útvaru. Nářečí samo jako útvar národního jazyka se už nerozvíjí. Při dnešním vývoji jde s hlediska jazykových příslušníků o přeměnu pozvolnou, hromaděním prvků nové kvality — prvků jazyka širší oblasti — a odumíráním prvků staré kvality — prvků místního nářečí. Tento proces je málo nápadný proto, že se velká část výrazových prostředků nemění, neboť jde o změny uvnitř jednoho národního jazyka.

Přeměna místního nářečí v interdialekt není ovšem proces jednoduchý. Lze říci, že hlásková a tvarová podoba nářečí je odolnější než jeho slovní zásoba. Především v lexiku projevuje se tedy rozdíl mezi jazykem starší a mladší generace. Je to zcela pochopitelné, neboť právě v slovní zásobě, jak známo, odrážejí se nejprve změny ve výrobě a ve veškeré lidské činnosti.

Referent si potom podrobněji všiml hlavních rysů, jimiž se moravské interdialekty po lexikální stránce liší od mnohotvárnosti místních nářečí: Zanikají v nich slova spjatá s dřívější hospodářskou a společenskou strukturou a objevují se nová slova označující nové skutečnosti. Přestává se užívat výrazů, které jsou omezeny na určité území a nesou tak výrazné známky svého nářečního charakteru. Tyto výrazy odumírají právě proto, že jim chybí celonárodní charakter, že nejsou obecně nebo alespoň na širší oblasti dobře srozumitelné. Mizejí slova zřetelně nečeského původu. (Tento proces v podstatě začal po našem národním osvobození v r. 1918 a je dnes již vcelku ukončen.) Mizejí slova emocionálně zabarvená a bývají nahrazována slovy citově neutrálními nebo i slovy citově zabarvenými, avšak užívanými obecně.

Vývoj slovní zásoby jako materiálu pro jazykovou abstrakci těsně souvisí s vývojem mluvnické stavby. Při přeměně nářečí v interdialekt nemusí dojít k mnoha změnám v gramatické stavbě, přece však každá z nich bezprostředně zasahuje nářeční strukturu a vyvolává v ní ještě další změny. V hláskosloví se jeví u mladší generace ústup hláskových variant, kterých není fonologicky využito nebo jejichž rozlišování je možno s hlediska jazykového systému zanedbat (na př. všeobecně dosvědčený ústup dvojího l na východní Moravě). Některé rysy nářeční výslovnosti se však naopak mohou houževnatě udržovat a mohou pronikat i do výslovnosti projevů, které mluvčí považuje za spisovné. Vcelku však i tu platí: výslovnost omezená na úzký kruh uživatelů ustupuje před výslovností širšího okruhu. (Se vznikem interdialektu už ovšem nesouvisí ty změny, které přímo rozrušují nářeční hláskový systém, na př. ou za ó v hanácké oblasti.) V tvarosloví se uplatňují četná analogická vyrovnání uvnitř jazykového systému nebo vyrovnání s tvary sousedního nářečí. Tak na př. v obecné moravské slovenštině mají substantiva typu znamení (psaní) v příslušných pádech tvary přehlasované (v místním nářečí jsou někde tvary nepřehlasované). Ze syntaktických změn nelze se nezmínit o zániku přechodníku přítomného i v jeho adverbialisované funkci. Ustupuje také genitiv-akusativ v plurálu. Nový vztah mezi lidmi způsobil také ústup plurálu jako výrazového prostředku úcty. Je ovšem nesnadné mluvit o změnách v syntaxi podrobněji, neboť nářeční syntax není dosud dostatečně prozkoumána.

Referent přispěl dále několika pozoruhodnými postřehy k řešení složité otázky nářečního vývoje v současnosti a s tím souvisícího vztahu různých forem národního jazyka (místního nářečí, interdialektu, obecné češtiny, spisovného jazyka), a to zejména v moravských oblastech. Materiál ukazuje, že i když dnešní jazykový vývoj vede k unifikaci, přece [201]nezaniká nářečí přímočaře, není prostě nahrazováno spisovným jazykem, nýbrž rozplývá se nejprve v interdialektu. Vznik interdialektu není ovšem jediným činitelem, který rozkládá strukturu místního nářečí. Zejména v poslední době jsou nářečí pod přímým vlivem spisovného jazyka, který si je funkčně podřizuje. Nová slova se často nepřevádějí do nářeční hláskové podoby, to ovšem působí i na morfologii a také v syntaxi se pro vyjádření složitých myšlenkových vztahů dnešního společenského života nevystačí se starými větnými „vzorci“. A konečně ještě jedna okolnost způsobuje, že nářečí odumírá: ubývá příslušníků nářečí. Jsou obce, kde lze sotva nalézt člověka, který by mohl sloužit jako vzor lokální mluvy. Na závěr referent zdůraznil, že mnohé problémy nelze ještě řešit pro neúplnost jazykového materiálu. Proto je třeba, aby dialektologické práce nechápaly dialekt jako ustálený jazykový útvar, nýbrž aby zachycovaly proměnu, kterou nářečí v současné době prochází. Zároveň nelze dnes studovat dialekt beze zření k tlaku, který na něj vykonává spisovný jazyk. Pečlivým studiem dnešní jazykové situace doplníme historicky orientovaná bádání dialektologická a přineseme cenná svědectví o dnešním životě našeho lidu, o rozdílech mezi minulostí a přítomností a doklady o souvislosti vývoje jazyka s vývojem společnosti.

V diskusi přinesli její účastníci (Fr. Kopečný, V. Křístek, Zd. Sochová, A. Studnička, Fr. Svěrák a J. Skulina) řadu ilustračních dokladů z různých nářečních oblastí o ústupu místních nářečí a o postupném vznikání nadnářečních útvarů. Z poznámek S. Utěšeného a J. Běliče k tomuto thematu pak vyplynul požadavek přesného vymezení pojmu interdialektu a obecné češtiny. V závěru diskuse vyložil akad. B. Havránek rozdíl mezi celonárodním nadnářečním útvarem, který existuje vedle hovorového jazyka spisovného, a nadnářečními útvary regionálními. Obecná čeština, t. j. interdialekt český, není na stejné rovině na př. s interdialektem lašským nebo hanáckým, neboť existovala už vlastně v 16. století a udržela se i přes to, že její ohnisko, městské centrum, v 18. století zaniklo. Tato obecná čeština má dnes silný sklon k sblížení se spisovným jazykem, ale nesplývá s ním. Není pravděpodobné, že by u nás vznikla mluvená forma spisovné češtiny bez určité běžné mluvené formy celonárodní od ní odlišné, tak jako nevznikla ani u jazyků jiných (v. zde na s. 153).

Třetí den pracovních porad byl věnován především otázkám jazykového atlasu. Hlavním referentem byl prof. Dr. V. Vážný, který pojednal o perspektivách jazykového atlasu českého. Referát zde otištěn vpředu na s. 159.

O připravovaném atlase slovenského jazyka informoval účastníky doc. Dr. Jozef Štolc, jehož referát v autorově výtahu zde otiskujeme na s. 173.

V diskusi, která se na výzvu akad. B. Havránka zaměřila především k metodologickým otázkám jazykové geografie, zdůraznil prof. E. Pauliny význam atlasu pro vysledování kulturně historických souvislostí, které mohou být někdy i širšího rozsahu, než je národní jazyk. J. Voráč pak doplnil, že se český atlas založí tak, aby postihoval nejen současný stav jazyka, nýbrž dovoloval i historické retrospekce na vývoj i šíření jazykových změn. V rozmístění bodů definitivní výzkumné sítě se přihlédne také k obrysům starých správních útvarů, poněvadž se ukazuje na základě dosavadní ankety, že se i v Čechách podaří postihnout jisté souvislosti alespoň mezi velkými celky. O technice vyjadřovacích prostředků promluvili A. Habovštiak, P. Jančák a A. Lamprecht.

V závěru diskuse zdůraznil akademik B. Havránek především to, že nechce sice znevažovat veškeru práci, kterou vykonal jazykový zeměpis — vždyť jej sám k nám před 30 lety také uváděl a rovněž i v Sovětském svazu s velkým úsilím pracují na jazykovém atlase —, ale že nelze přehlížet skutečnost, že klasický dnes již typ jazykového atlasu vzešel a byl budován na vyhraněně positivistickém chápání jazykových jevů. Proto musíme dnes za zcela odlišných metodologických předpokladů především na našich pracovištích promyslit a kriticky revidovat zásadní otázky jazykového zeměpisu a jazykového atlasu, než se přistoupí k otázkám organisačním a technickým, k přípravám [202]jazykového atlasu našich zemí, dokumentu jistě cenného, ale také velmi nákladného. Jednou z těch zásad byla „exaktní přesnost údaje“, ale šlo často jen o exaktnost zjištěných údajů v momentu výzkumu, nám však musí jít o exaktní zjištění skutečného stavu. Dále jde o otázku zjišťování jevů systémových a lexikalisovaných případů a o jejich vztah k historické, vývojové perspektivě atd. Konečně nelze budovat souborný obraz nářečí bez monografických prací dialektologických.

Jako poslední promluvil na pracovních poradách akademik František Trávníček o postavení dialektologie v marxistické jazykovědě. Jeho projev v. zde na s. 174.

Konferenci dialektologů uzavřel akademik Havránek. Vyzvedl význam dialektologických prací v současné jazykovědě. Dialektologie nemůže být isolována od historie národního jazyka a široké poznání národního jazyka není možné bez poznání všech nářečí. Současná dialektologie nesmí setrvat na statickém zkoumání nářečí, naopak musí nářečí vidět v historické perspektivě. Neméně důležité je pak, aby dialektologové pracovali koordinovaně, aby středisko české (pražské i brněnské) dovedlo spolupracovat se střediskem slovenským. Konečně je důležité, aby česká dialektologie pracovala co nejlépe za nových lepších podmínek i teoretických, které nám poskytuje marxistická linguistika, i hosdářských, které dává nový společenský řád.

Slovo a slovesnost, volume 16 (1955), number 3, pp. 193-202

Previous Pavel Jančák: Práce o zvukové stránce těšínských nářečí

Next Slavomír Utěšený: Sovětská přednáška o metodice studia nářečí