Monografie o centrálním hanáckém nářečí

Slavomír Utěšený

[Discussion]

(pdf)

Монография о центральном диалекте ганацкой группы / Monographie sur le dialecte central de Haná

Ač to zní téměř neuvěřitelně, je Kopečného práce o nářečí Určic a Seloutek u Prostějova,[1] která vychází jako třetí svazek edice Česká nářečí, vůbec první knižně publikovanou monografií z centrální hanácké oblasti. Konečně má tedy tato významná středomoravská oblast, nad jiné důležitá pro pochopení staršího oblastního vývoje moravského, svou monografii — a přitom, neváháme to říci hned úvodem k recensi, monografii opravdu dobrou. Historii textu této práce, započaté v r. 1930 a definitivně připravené do tisku už od r. 1941, uvádí autor podrobněji v předmluvě na s. 5; stručně se dá vyjádřit větou Inter arma silent musae. Leč přesto, že tu teprve téměř po pětadvaceti letech můžeme číst texty zapsané už r. 1933, a přesto, že originalita zpracování látky není po tak dlouhé době pochopitelně tolik patrná, přece se nám tak dostává do rukou dílo plně aktuální, k čemuž významnou měrou přispěly i poznámky, kterými autor doplnil poslední versi své monografie.

Celkový rozsah a rozvržení a z větší části i detailnější osnova práce odpovídají v podstatě typu lokálních monografií moravských nářečí vzniklých v třicátých letech v semináři akademika Tráv[151]níčka, jejichž jednotnou metodologickou koncepci je třeba v každém případě hodnotit kladně. Rozhodující je tu snadná možnost srovnávání jednotlivých detailních fakt, což je zvlášť důležité pro širší syntetické práce. Sporný je v dosavadním rozvrhu těchto prací jedině dvojí popis hláskosloví, když se vedle sestavy hlásek, které je věnováno dosud zpravidla příliš málo místa, a vedle jejich původu vykládá ještě zvlášť v historickém aspektu i vývoj pračeskoslovenských nebo pračeských hlásek v místním nářečí.[2]

Jinak však zvláště pro čistě lokální monografie základní schéma, vypracované a publikované po prvé konkrétně Kellnerem pro štramberské nářečí, plně vyhovuje, pokud se ovšem nestane pohodlnou šablonou a je-li aplikováno vždy podle specifických vlastností daného nářečí. Bez výhrad to platí právě o recensované práci. V Nářečí Určic a okolí je tak vedle přesné klasifikace a přesvědčivé dokumentace nářečních jevů a vedle jejich zevrubného stylistického hodnocení podán namnoze i jejich strukturně genetický výklad, pronikavý jak v detailní analyse v ústřední části, tak v hutné úvodní zkratce a v závěrečném shrnutí. Ke kvalitám práce přispěly přitom zvláště dvě důležité okolnosti: předně to, že určické nářečí je zároveň autorovou mateřskou řečí [to mu umožnilo zejména neobyčejně jemné rozlišování stylistických a vývojových dublet] a za druhé ještě víc autorova komparatistická i obecně jazykovědná erudice. Ta se výrazně projevuje např. v kapitole o kvantitě (s. 53—58) nebo v etymologických poznámkách k slovníku, a někdy, jako např. v poznámce o původní interjekční povaze spojky a na s. 100, tu komentář přerůstá přímo v miniaturní srovnávací studii. V tom pak spatřujeme vůbec základní přednost Kopečného práce, která na rozdíl od více méně jen klasifikujícího podání Svěrákova nebo Lamprechtova zároveň vždy příslušné jevy systémově vykládá, a popřípadě odkazuje i na další literaturu.[3]

Kromě toho představuje Kopečného práce nesporné novum v pokusech o výklady samohláskového vývoje hanácké oblasti, a dále též v rozšíření pozornosti na zvláštní stylové vrstvy a stylistické varianty daného nářečního prostředí (dětská říkadla, přísloví a úsloví, čeština v kostele, mazlení, žertovná hanakisace typu cêrkôs „cirkus“, projevy silně afektivní, tabuové aj.). Zde spatřujeme významný přínos zpracování zejména v důsledném rozlišení afektivních a normálních typů.[4]

Autor dále uplatnil důsledněji než starší monografie celostní hledisko při zkoumání nářečního systému tvaroslovného, a místo obvyklých poznámek o analogickém vyrovnávání tvarů uvnitř paradigmat a mezi nimi je tu jednotně podána soustava nářeční flexe v protikladu k flexi spisovné. Diferenční princip uplatňuje pak autor zvlášť šťastně i ve skladbě, méně šťastně už ve slovníčku, v němž je až příliš nepoměrně zdůrazněna expresivní složka slovní zásoby. Jinak jsou [152]tu detailně zachycena jen jména pomístní a hojněji je tu dále zastoupena jen terminologie krejčovská, charakteristická pro celou prostějovsko-drahanskou oblast; zemědělská je však kromě zajímavé ukázky rozhovoru o částech vozu na s. 128 uváděna spíš namátkou. Příjemně zato překvapí autentické ukázkové texty, zapisované většinou bez vědomí mluvčích všech věkových stupňů, a to jak výběrem různých projevových rovin, v nichž převládá dialog, tak výběrem témat ze všedního dne. Konečně se tu autor snažil vymezit zkoumaný nářeční úsek v širším zeměpisném měřítku než monografie předchozí — přesným zjištěním nejdůležitějších isoglos probíhajících v jeho nejbližším okolí: výslovně tu ovšem podotýká v poznámce ke s. 8, že rychlým vývojem v poslední době řada údajů v mapce za s. 64 zatím zastarala.

Jak už jsme uvedli na začátku, je monografie rozvržena a zpracována vcelku tradičně, a to v tomto postupu: v úvodu (s. 7—9) je vymezeno centrálně hanácké území s charakteristickými vokály ê, ô podle stavu z let třicátých a naznačen jeho ústup zvláště na jihu proti stavu u Bartoše, jakož i jeho vnitřní rozčlenění na základě 12 hláskových a 4 tvarových jevů, jejichž hranice se tu kříží. Osm z těchto diferenčních jevů je pak zakresleno zároveň s dnešní i starší hranicí oblasti na podrobné mapce za s. 64. V následujícím nejrozsáhlejším oddílu hláskoslovném (s. 10—64) jsou v kapitolách o dnešním stavu hlásek, o jejich původu, o místním vývoji pračeských hlásek, o kombinačních změnách, o pobočných slabikách, o tzv. změnách psychologických, o kvantitě a přízvuku (sem jsou zařazeny zvláště jevy rytmicko-melodické výstavby promluvy) zevrubně probrány hláskové poměry určického nářečí. V oddíle o tvoření slov (s. 65—75), uvedeném pod tradičním názvem kmenosloví, je věnována obzvláštní pozornost soustavě osobních jmen a hypokoristik a vůbec typům afektivním. Poměrně rozsáhlý je další oddíl tvaroslovný (s. 76—100) a skladba (s. 101—124), do níž je opět tradičně pojato jak větosloví, tak významosloví, při čemž koncisnost a ucelenost podání tvaroslovného systému a hutné diferenční zpracování skladby znamenají fakticky ještě daleko obsažnější materiálový přínos, než jak naznačuje rozsah. Naproti tomu až příliš stručná je textová příloha (s. 124—130) a doslov, pod kterýmžto názvem se skrývá úvaha o dnešním stavu a dalších vývojových perspektivách centrálně hanácké oblasti. Proti tradičnímu lokálnímu dialektu, jakkoli je zvláště po hláskové stránce ve srovnání se sousedními normami odolnější, začíná se i na centrální Hané náhle objevovat „obecná hanáčtina“ jako přechodný interdialektický strukturní útvar na cestě k obecné češtině, výrazně však už zvláště v hláskosloví a ve slovníku odlišený od staršího lokálního typu.[5] Práci uzavírá slovníček (s. 135—153), který může nahradit citelně chybějící rejstřík právě jen potud, že jsou v něm pečlivě zahrnuta všechna čistě nářeční slova, jichž je užito v dokumentaci i v textech.

Ve všech oddílech vyniká monografie koncisností; k její přehlednosti tu přispěla nemálo i grafická úprava, především petitové poznámky přímo v textu, vedle komentáře pod čarou. Podobně je přehledně vyřešen i slovníček s názornými grafickými značkami pro stylistickou a vývojovou cha[153]rakteristiku hesel, které stojí stranou vlastního textu, takže je tu na první pohled patrno poměrné rozvrstvení celého slovníku. Za méně vhodné tu považuji jen užívání pomlky v textech namísto obvyklých čárek; protože kurzivový text je už sám o sobě méně sevřený, sugerují pomlky dojem přílišné úryvkovitosti projevů, jež se však ve skutečnosti od průměru nijak neliší. Pomlka má být v každém případě ponechána pro faktickou přestávku, a pokud chceme označovat promluvové úseky, neobejdeme se bez běžných fonetických symbolů (/ pro krátkou a // pro delší pausu). Konečně je třeba litovat, že obtížné korektuře nebyla věnována potřebná péče, jak o tom svědčí celá řada nedopatření, nezachycených ani v dodatečných erratech a ostatně i tři nové chyby v nich. Nevytýkali bychom to zvlášť, kdyby šlo o věc čistě formální, ale např. záměny e, ê a é (srov. cuplêk místo cuplék v slovníku, drmôlet místo drmolêt na s. 75) tu, na štěstí jen ojediněle, přece však objektivně text pozměňují a silně ho pak poškozují, ba činí ho přímo nesrozumitelným, chyby jako „zřetele mofonetichě“ (dole na s. 59).

Co se týče rozvržení díla, nemůžeme pominout místy až přílišnou poplatnost tradičnímu schématu, takže se tu např. u hanáckých hlásek ê, ô, é, ó vždy znovu opakují obdobné poznámky k jejich vývoji, ačkoli zde jistě bylo na místě podat tento obraz souborně. Jinak tu vadí spíše jen nevhodné starší názvosloví. V podrobnostech by se dalo k jednotlivým kapitolám sice uvést ještě dost poznámek, ale soustřeďuji se už jen na otázku vývoje a dnešního stavu základních hanáckých znaků ê, ô, é, ó.

Nejmarkantnějším znakem centrálního hanáckého nářečí jsou jistě zvláštní samohlásky ê, ô, stojící nejen na místě původního ï, u (rêbô), nýbrž často též (což už je méně známo) i za cizí e, o jako příznak cizosti (Jôzêf). Zůstali bychom tu přesto rádi u Havránkova termínu sekundární ê, ô, kdežto termín nenormální samohlásky (s. 10) považujeme za zcela nevyhovující. Systémově jsou to hlásky pevné jako všechny jiné a jejich obtížnější naučitelnost a větší fonetická kolísavost (jež se ovšem projevuje i vývojově) proto k takové kvalifikaci neopravňuje.[6] Fonetická realisace hlásek ê, ô je pak sice, jak zdůrazňuje i Havránek (Čsl. vlastivěda III, s. 167), po centrálně hanácké oblasti značně proměnlivá a kolísá často i individuálně, vždy tu však máme paralelně s tendencí k otevřenosti ê, ô i tendenci k otevřenému é, ó v dlouhém vokalismu, a naopak zároveň s tendencí k zavřenosti ê, ô též zavřenější výslovnost é, ó. (Mimo okruh centrální hanáčtiny se tak zvláště na Přerovsku rozlišuje i od zavřeného sekundárního e tak nepatrně, že tu tato sekundární hláska nemá vlastně ani e-ový charakter a při u pak paralelní změna v ô ani nenastala — kdežto v sousední normě čuhácké zase tato tendence k zavřenosti vyústila v dlouhém vokalismu přímo v í, ú proti obecně hanáckému é, ó.)

Tím ovšem nechceme redukovat problém fonetické variability sekundárních zvuků jen na poměr otevřenosti a zavřenosti, a naopak je třeba shodně s Havránkem, a v podstatě též s Kopečným, považovat za ještě důležitější konstitutivní fonetický faktor těchto hlásek v krátkém vokalismu vztah přednější a zadnější artikulace.

Geneticky se dá vznik hlásek ê, ô vyložit jako usouvztažnění diferenciační tendence i : y > ê i pro řadu u > ô, paralelně s vývojem v dlouhém vokalismu se změnami í : ý > (ei) > é // ú > (ou) > ó. V jádru moravské oblasti byl tak v základě český vývoj zkoordinován s moravským typem samohláskové soustavy, dodržující paralelismus krátkého i dlouhého vokalismu a monoftongičnost obou těchto sestav (proti českému soudnej × dubi hanácké sódné // dobe a moravsko-slovenské súdní // dubi).[7] V dlouhém vokalismu tak došlo vlastně k záměně fonémů í—é a ú—ó [154](mlínské > mlénskí, hórú > húró), kdežto ve vokalismu krátkém se tato záměna plně realisovala jen v horském sucho > sochu. Jinak tu zpravidla došlo k rozlišení dvojího hláskového typu e-ového a o-ového, nejdůsledněji provedenému v centrálně hanáckém jádru, kdežto jinde místy obojí e a o splývalo. Z toho, že normy se silnou otevřeností ê, ô, é, ó leží na severozápadním okraji vlastního hanáckého centra, na jižním Zábřežsku, Lošticku a v „horácké“ oblasti od Jevíčka v Drahanům, vyplývá pak nejvýš pravděpodobně, že je tato norma reliktem staršího obecného stavu na centrální Hané. Naproti tomu poznámky o slovech čahadla a čanané (na s. 11), která autor považuje za možné svědectví o takovéto starší otevřené výslovnosti o (tedy čuhat > čôhat > čahat a čônané > čanané), stejně jako s výhradou i opačný typ šalit > šôlet, nejsou nijak přesvědčivé. Expresivní alternace u/a v typech jako čuďit/čaďit je přece zcela běžná, sloveso šôlêt (české i moravskoslovenské šulit) patří pak téměř nepochybně k žulit a tvar čônané proti běžnému činané považujeme za přímo vyloučený.[8] Jinak je ovšem třeba litovat, že zatím nemáme kromě práce Mazlové o okrajovém vokalismu zábřežském[9] podrobnější fonetický popis a rozbor těchto sekundárních hlásek ve vlastním jádru litovelsko-prostějovského typu.

Ke genesi základních hanáckých znaků ê, ô jako sekundárních vokálů za ï, u a též ke vzniku obecně hanáckých monoftongů é, ó uvádí autor dále celkem čtyři poznámky při charakteristice příslušných vokálů, v nichž se opírá jednak o materiál k historii moravských nářečí uveřejněný T. Vodičkou v ČMM 20, 1896, 1n., jednak o Blahoslavovu soudobou charakteristiku hanáčtiny šestnáctého století, nikoli však ještě o nedávno uveřejněný materiál Matějkův, po prvé předložený k posouzení na dialektologické konferenci v Brně r. 1955 (srov. SaS 16, 1955, s. 198) a otištěný pak zevrubně ve Sborníku prací fil. fak. brněnské university 5, 1956, A 4, 51. Kopečný v těchto poznámkách charakterisuje monoftongisaci ej, ou > é, ó jako první změnu, kterou se hanácké dialekty odlišily jako celek od českých (s. 14). Na rozdíl od dosavadní tradice, která opírajíc se o zprávu Blahoslavovu, udává rok napsání jeho mluvnice 1571 pro nedostatek opačných positivních svědectví za terminus post quem změny ej, ou > é, ó, stanoví Kopečný na základě prvního datovaného dokladu z Vodičkova materiálu (dotčené Pavel) r. 1573 jako terminus ad quem provedení monoftongisace. Zmíněný už materiál Matějkův ukazuje pak nepochybně, že monoftongisace byla aspoň na Brněnsku provedena už k r. 1534, takže posunutí data monoftongisace do minulosti se tu ukázalo jako plně oprávněné.[10]

Nesouhlasím naproti tomu tak zcela s Kopečného relativní chronologií 1. ej, ou > é, ó 2. ï, u > ê, ô — nýbrž soudím, že tu šlo spíše o proces simultánní, a naprosto se pak Kopečný mýlí, tvrdí-li, že změna ï > e nastávala až po depalatalisaci sykavek a retnic (s. 27). Sloveso znêzet < zmizet uvedené v této souvislosti zde nic nedokazuje: naproti tomu však dvojice jako psovi × psovê, bit × bêt, chlapi × chlapê, miš × mêš zcela nepochybně svědčí o tom, že ê vznikalo již jako jeden z typů rozlišení i po tvrdých a ztvrdlých souhláskách právě v oposici k měkkému i po ď, ť, ň, j a retnicích. Je tu ovšem řada nevyjasněných otázek, jako vztah hanáckých sekundárních vokálů k patrně ještě staršímu „předhanáckému“ stadiu, kdy docházelo k změně „širokého“ i v e nebo i u v o (typy šerší, mosí) patrně ojediněle na celém českém jazykovém území. (Srovnej v tomto smyslu zvláště Kopečného odmítavé poznámky k některým vývodům uvedené stati Matějkovy v Naší řeči 39, 1956, s. 300.) Tato vrstva slov je pak charakterisována v hanáčtině primárním e, o (srov. v toponymii Žerotín, lidové Přemeslovice) a reliktním výrazem této staré tendence může snad být i na západní Moravě dochovaný okrajový jihlavsko-jemnický typ s „tvrdou“ výslovností každého i, dokonce i po ď, ť, ň, j (a právě takové případy obsahuje i Ma[155]tějkův materiál) — nikoli však po palatalisovaných retnicích, jejichž stopy se tu zachovaly podnes. Není dále zcela jasný chronologický vztah změny i > ê k depalatalisaci sykavek (různý rozsah změny i > e po sykavkách nemusí tu být prostým územním promítnutím srážky obou těchto vývojových procesů), a hlavně k existenci dvojího l (proti lašskému lipa × łyko máme i na té části Hané, kde se podnes udrželo tvrdé l, lêpa // lêko). Konečně není dost jasný chronologický vztah změn i > ê a u > ô: Kopečný předpokládá hodně pozdní vznik ô, které podle Blahoslava a podle Bartošovy zprávy o typu roukej dochovaném na Tršicku ještě v minulém století, mohlo mít snad dokonce i diftongický charakter; považoval bych tu tršický typ ne jen za okrajový relikt, ale podobně jako diftongy dolské a kelečské v dlouhém vokalismu i za výsledek jazykového míšení, a naopak zápisy typu de Honczowicz z r. 1348, tj. Unčovice u Litovle (citováno podle Černého-Váši Moravská jména místní, s. 11) za faktické doklady hanáckých změn. Všechny tyto otázky se pak ještě komplikují rozdílným hláskovým vývojem v některých tvaroslovných a slovotvorných kategoriích (srov. středomoravské vařêt a západomoravské vařet apod., si × se a typy jako malena, kucheň, mrncola // mrncôla). Fonologicky vyvážený a v pravidelných hláskových korespondencích k českému typu téměř bezvýjimečný systém centrálně hanácký tu však tuším dává přesto plné oprávnění k závěru, že se tato soustava vytvářela na základě vzájemně podmíněného komplexu změn už v procesu celkové depalatalisace českého jazykového území, kdežto později, po dovršení tohoto procesu, bychom si tak složitou a přitom tak pravidelnou přestavbu sotva dovedli systémově vysvětlit.

V tomto souboru změn, jež klademe do 14.—15. století, došlo ovšem na tolika současně otevřených vývojových křižovatkách i k řadě případů, kdy určitá, systémově ne tak vhodná změna časem ustoupila, a jako stopy po ní nám tu zůstaly jen isolované územní relikty (srov. chromečský severomoravský typ a budějovicko-znojemský jihozápadomoravský typ s redukovanými vokály za y nebo i) a hlavně pak zbytky v slovech bez jasné etymologické souvislosti. K takovým opuštěným tendencím patří zejména náběh ke změně ě (e) > i (typ Prosťijov), který připouští Kopečný v poznámce na s. 29.

K historické dialektologii přináší ovšem Kopečného práce ještě daleko víc cenných nových dat a podnětů, zvláště např. v otázce vývoje tvrdého l, hiátových hlásek v a h, nebo i k disimilaci typu plajte, svajba — zde však většinou to hlavní řekl už autor sám. A tak mi nezbývá než na závěr zdůraznit, že se Kopečného práce, která nám tak všestranně a konkrétně přiblížila důležitý nářeční úsek ve středu Moravy, stane jistě i předmětem úvah jiného druhu a jistě se k ní bude naše dialektologie často uchylovat pro konkrétní poučení i pro metodický vzor. Pro širší zpracování vlastní hanácké oblasti, jakož i pro syntetický obraz moravských nářečí bude pak jistě představovat jeden z nejdůležitějších základních kamenů.

Slovo a slovesnost, volume 19 (1958), number 2, pp. 150-155

Previous Jan Chloupek: Poznámky na okraj aktuálních Běličových „Sedmi kapitol o češtině“

Next Alois Jedlička: Významné dílo slovenského mluvnictví