dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

K problematice normy a kodifikace spisovné češtiny (oblastní varianty ve spisovné normě)

Alois Jedlička

[Articles]

(pdf)

К проблеме нормы и кодификации чешского литературного языка (областные варианты литературной нормы) / Le problème de la norme et de la codification du tchèque littéraire (variantes régionales dans la norme de la langue littéraire)

1. Pojmy norma a kodifikace patří k základním a specifickým pojmům vypracovaným v souvislosti s novou teorií spisovného jazyka před třiceti lety B. Havránkem.[1] V dovětku k diskusní terminologické poznámce E. Beneše k pojmům norma a kodifikace, záslužně oživující zájem i o vlastní teoretickou stránku této problematiky (srov. SaS 22, 1961, s. 277), mohl B. Havránek konstatovat, že se základní diferenciace pojmů jazykové normy a jazykové kodifikace v české jazykovědě celkem vžila; můžeme dodat, že velmi plodně a příznivě zasáhla i do konkrétních zkoumání o jednotlivých, dílčích problémech normy a kodifikace současné spisovné češtiny.[2] Výtěžky teorie měly v této oblasti dalekosáhlý význam pro praktickou péči o spisovný jazyk, také proto, že právě neuspokojivý stav v této praktické oblasti, vyplývající z toho, že požadavky na jazykové projevy nevycházely z poznání současného spisovného jazyka a jeho zákonitostí, dal přímý podnět k teoretickému promýšlení dané problematiky.

Vypracování a diferenciace pojmů jazyková norma a jazyková kodifikace patří nesporně k trvalým výtěžkům tehdejšího programového vystoupení PLK i B. Havránka před třiceti lety, překračujícím i hranice naší lingvistiky. Patří k nim stejně jako diskusní promýšlení teoretické problematiky stylu i propracování a charakteristika stylové diferenciace spisovného jazyka (zvláště v pracích B. Havránka, V. Mathesia, Vl. Skaličky, J. M. Kořínka a na ně navazujících pracích mladších lingvistů K. Horálka, K. Hausenblase, L. Doležela, Al. Jedličky a M. Jelínka[3] při oživení zájmu o stylistickou problematiku v novém kontextu vědeckém i se zřetelem k měnícím se aktuálním potřebám jazykové praxe) a v oblasti syntaxe plodné Mathesiovo pojetí aktuálního členění větného, rovněž nově propracovávané v pracích mladších lingvistů, zvláště Fr. Daneše, J. Firbase aj.[4]

K dalšímu propracování pojmu normy a kodifikace přispěl zvláště L. Doležel z podnětu konference o jazykové normě konané v roce 1955 v Bratislavě.[5] Podtrhl objektivní charakter normy, normy existující — jak to vyhroceně formuloval B. Havránek — v jazyce samém, na rozdíl od kodifikace, která je podmíněna historicky omezeným poznáním objektivně existujících zákonitostí spisovného jazyka. Ve srovnání se starším vymezením Havránkovým je zde důraz nikoli na prostřed[10]cích samých, pravidelně (tj. zákonitě) existujících, nýbrž na zákonitostech, jimiž se užívání prostředků v jazyce řídí.

S pojmem normy se dnes pracuje zcela běžně v lingvistice sovětské (často se zde ovšem mluví o jazykových normách), i když se proti ní nestaví s terminologickým rozlišením přímo pojem kodifikace, jak je tomu zásluhou Havránkovou u nás. Zahrnují se pak do pojmu normy jak zákonitosti v jazyce existující, tak i pravidla tyto zákonitosti postihující.[6] V nových pracích vystupují do popředí některé momenty, které jsou podmíněny dnešním vědeckým kontextem i dnešní problematikou jazykové kultury v současných historických podmínkách. Je to především zdůraznění historické podmíněnosti normy. I v Havránkově pojetí se norma jevila jako jev historický, vývojově podmíněný. Ve srovnání s jazykovým územ, chápaným více méně staticky, tj. jako odraz stavu jazyka daného období v jazykových projevech, je s pojmem normy spojena vždy představa dynamiky. Norma je ovšem v základě viděna v synchronním průřezu jazyka daného období, ale její dynamika záleží v tom, že se současný stav nutně jeví jako výsledek vývojové normy starší, jako její doplnění nebo přetváření, a zároveň jako zárodek, předpoklad vývoje normy nové. Proto se mluví o vývojových tendencích v normě, o směru vývoje normy, o pohybu normy. Jsou tato hlediska zdůrazněna už v prvních Havránkových studiích o normě (srov. výše pozn. 1), jsou výslovně formulována ve stati Doleželově a připomíná je v programové úvaze o problémech jazykové kultury kolektivní stať v časopise Izvestija AN OJAL (20, 1961, s. 431).

Tato historická podmíněnost normy — a dodejme i historická podmíněnost kodifikace — činí právě zkoumání normy a kodifikace spisovného jazyka i jejich vzájemného poměru vhodným východiskem pro studium dějin spisovného jazyka. A právě také v této oblasti studia vývoje spisovného jazyka se ukazuje jako velmi plodné Havránkovo výchozí rozlišení, pojmové i terminologické, normy a kodifikace. Umožňuje plně pochopit a osvětlit složitý vývojový proces toho útvaru národního jazyka, který se vyvíjí v kolektivním úzu svých nositelů, jejichž vztah k němu, k jeho normě je uvědomělý (v různé míře ovšem) a je určován vědomím relativní závaznosti normy, který je kultivován i pod tlakem kodifikace, jejíž funkce v tomto vývoji je regulující. Vycházíme-li při studiu dějin spisovného jazyka z vědomí dialektického napětí, které existuje mezi normou a kodifikací, umožňuje to pochopit dialektiku vývoje a zabraňuje vnášení kritérií anachronistických. Ukazuje se ovšem, že kodifikace měla v minulosti často jinou úlohu než dnes (i v tom je její historická podmíněnost), např. ve vývoji spisovné češtiny v počátcích národního obrození působila kodifikace založená převahou na starší normě, vycházející z vyspělého úzu v podstatě předbělohorského, ke konci 19. stol. zasahovaly do kodifikace brusičsky tendence vycházet ze staršího, popř. lidového úzu. Vždy však byly tyto kodifikace nebo tendence v nich se uplatňující opřeny o zachycení určité normy. Polemické vystoupení Havránkovo ukázalo ovšem výrazně, že kodifikace nevycházející ze současné spisovné normy směřují právě proti této normě a výsledky jejího vývoje ji podstatně zkreslují, nebo i negují.

S pojmem spisovného úzu není nutně spojen požadavek jednotnosti tohoto úzu. Naopak v samém pojetí úzu, vytvářeného masou aktivních uživatelů spisovného jazyka, je obsažen i předpoklad existence variant, dubletních prostředků a zároveň i předpoklad kolísání tohoto úzu. Ovšem ani z pojetí normy, jak ji zde chápeme, nevyplývá jako nutný předpoklad úplná její jednotnost. Existence variant, [11]dubletních prostředků v normě je dána pohybem v normě, je projevem mimo jiné vývojových tendencí i reziduí v normě. Zároveň je jistá variabilita a dubletnost, podmíněná vývojově, přirozeným zdrojem pro potřeby stylové diferenciace, vlastní právě spisovnému jazyku. Tento znak spisovné normy, tj. přítomnost dubletních prostředků pro potřeby funkční a stylové diferenciace, je už rovněž vytčen a vypracován v připomenuté zásadní studii Havránkově. Nerespektování objektivního procesu vývoje normy ze strany kodifikace a s tím spojené pomíjení potřeb stylové diferenciace jako specifické vlastnosti spisovné normy působilo v minulosti negativně na kulturu spisovného jazyka. Kodifikace založené na těchto nesprávných předpokladech vedly pak k rozkolísávání úzu a k ochuzování, nivelizaci spisovného jazyka.

 

2. Řekli jsme už, že základní význam Havránkova vystoupení v letech třicátých, a to i z hlediska teoretického i z hlediska tehdejších potřeb jazykové praxe, mělo rozlišení, pojmové i terminologické, normy a kodifikace; to teprve umožnilo úspěšný boj proti purismu. Dnes ovšem vystupují do popředí z hlediska dnešního vědeckého kontextu i z hlediska problémů současné jazykové kultury i otázky jiné. Dotkneme se v této souvislosti nejdříve problematiky kodifikace. Nemáme na mysli problém konkrétní kodifikace dnešní spisovné češtiny, do jaké míry a zda je pravdivým obrazem současné spisovné normy. (Svým způsobem se této problematiky dotýkají příspěvky otiskované v Slově a slovesnosti v souvislosti s diskusí o obecné češtině a o jejím poměru k češtině spisovné. Náš příspěvek není míněn jako součást této diskuse, i když ovšem některé jeho vývody se široké problematiky tam prodiskutovávané rovněž nutně dotýkají.) Jde nám o obecnou problematiku s pojetím kodifikace spojenou. Je třeba zdůraznit, že kodifikace v našem pojetí — jako odhalení a zachycení spisovné normy — je ve své podstatě činnost vědecká. Kodifikací se ovšem rozumí i stanovení takto vědecky zkoumané a zjištěné normy, a tu už vystupuje do popředí zřetel praktický. Kodifikací se přitom rozumí jak činnost sama, tak i výsledek této činnosti. Výsledek této činnosti, totiž soubor pravidel zjištěných studiem spisovné normy, má bezprostřední význam pro praxi, má nesporný význam pro jazykovou kulturu. Tímto zřetelem k praxi nemůže být ovšem nikterak dotčena podstata kodifikační činnosti a její výsledek. Ten může být v některých případech a v určité situaci toliko přizpůsoben specifickým potřebám praxe v určité oblasti. Ilustrací tohoto dvojího zaměření výsledku kodifikace může být dvojí vydání Pravidel českého pravopisu jako výsledek kodifikace pravopisné, vydání tzv. akademické a školní. Neexistuje zde tedy dvojí kodifikace, nýbrž toliko dvojí způsob zpracování výsledků téže kodifikace. Platí to analogicky i pro kodifikaci lexikální i gramatickou.

Je zde ovšem ještě jeden důležitý moment, dosud málo povšimnutý. Vedle kodifikace samé (jako vědecké činnosti i jejího výsledku) je důležitý i způsob, jak se s kodifikačními příručkami pracuje v praxi pedagogické, poradenské i kritické; je důležité metodické uzpůsobení kodifikačních výsledků k cílům školským, poradenským aj. I při práci s kodifikací a při jejím uzpůsobení vzhledem ke konkrétním cílům bude třeba uplatnit ve zvýšené míře hledisko funkční. Bude velmi plodné uvědomit si rozdílný poměr ke kodifikaci i rozdílný přístup, který je možno zaujmout vzhledem k těmto cílům. Je třeba v zásadě lišit přístup učitele, interpreta kodifikace, stejně jako poradce, redaktora ap. na straně jedné a přístup žáka, popř. běžného uživatele na straně druhé.[7] V naší pedagogické praxi se dosud málo [12]vychází z tohoto potřebného rozlišení. Přístup žáka, resp. běžného uživatele se zde obvykle ztotožňuje s přístupem učitele, popř. jazykového poradce. Znalost kodifikace u učitele musí být samozřejmě prohloubenější, musí mít — řečeno v obměně slovy M. Dokulila[8] — určitou perspektivní hloubku. Každá kodifikace je vždy do jisté míry polemicky zahrocena proti kodifikaci starší a v tomto jejím zahrocení ji také má vidět a chápat učitel, interpret kodifikace. Pro žáka a pro uživatele, zvláště tehdy, jestliže zatím aktivně nezvládl kodifikaci starší, je tento polemický charakter nové kodifikace zcela pominutelný. B. Havránek mluvil v souvislosti s vymezením kodifikace a její charakteristikou, pokud jde o kodifikaci současné spisovné češtiny, o potřebě její pedagogické účinnosti. Tento moment pedagogické účinnosti kodifikace je ovšem třeba zvlášť vyzvednout v přístupu žáka, běžného uživatele jazyka.

Školským příkladem pro možnost rozlišit tento dvojí aspekt v přístupu ke kodifikaci je kodifikace tvarů substantiv přecházejících od typu kost k typu píseň. Starší kodifikace (do r. 1941) v rozporu se současnou živou normou udržovala tvary starší, nerespektovala vývojový pohyb v normě a s tím souvisící dubletnost prostředků. Současná norma je v tomto jevu — zčásti jistě i vinou dřívější rozkolísávající kodifikace — poměrně složitá. Složitá je ovšem i kodifikace usilující přesně postihnout spisovnou normu, která je dosud ve vývojovém pohybu. Proto nemůže být tato kodifikace, přistupujeme-li k ní z hlediska učitele, interpreta kodifikace, snadno zvládnutelná. Ukazuje se však, že i takováto objektivně složitá kodifikace, zachycující současný stav vyvíjející se normy, může být z hlediska potřeb žáka i běžného uživatele zjednodušena, ovšem bez zkreslení, v kterém by bylo nebezpečí nového rozkolísání. Z hlediska praktického uživatele, a tedy i žáka, není zde třeba rozlišovat vedle skupiny jmen, která mají dnes jen skloňování podle píseň, jako zvláštní skupinu jména, u nichž se drží vedle toho ještě v 1. a 4. pádě pl. a v 2. pádě sg. tvary podle kost (jsou zde tedy kodifikovány dubletní tvary, jako čtvrti i čtvrtě, trati i tratě aj.). U obou skupin jmen jsou totiž tvary podle píseň vždy správné a jsou to také tvary, k nimž vývoj normy obecně směřuje.[9] Vědět o existenci dubletních tvarů bylo by sice potřebné proto, že se s nimi uživatelé mohou setkat pasívně v jazykových projevech, ale z hlediska aktivní jazykové výchovy je jistě možné i účelné tuto věc pominout. Učitel, poradce, popř. jiný pracovník, který má k jazyku vlastně vztah profesionální, musí znát kodifikaci v plné šíři, musí vidět její vývojové perspektivy i její jemnou diferenciaci stylovou.

Je třeba si ovšem uvědomit, že jde vždy jen o poznání základního směru vývoje normy; v našem případě je to pronikání tvarů podle píseň. Vývoj sám ovšem se může v některých případech od tohoto základního směru alespoň dočasně odchýlit. Tak např. srovnání kodifikace u substantiva huť v Pravidlech českého pravopisu z r. 1941 a z r. 1958 mohlo by svádět k závěru, že se nová kodifikace nesprávně, v rozporu s obecnou vývojovou linií vrací u tohoto substantiva k dubletním tvarům podle kost, tedy 1., 4., pl. a 2. sg. huti vedle hutě. Ale tato změna se zakládá na přesném postižení současného úzu, do něhož pronikly dubletní tvary vlivem místního úzu těch oblastí, v nichž se především s pojmenovávanou skutečností setkáváme, tedy vlivem úzu oblasti lašské. I při celkové základní vývojové linii normy může tedy v jednotlivých případech dojít ke změnám, ale jejich respektování je v souladu s odmítnutím přímočarého pojímání normy.

Domnívám se tedy, že pro cíle školské bude třeba zdůraznit tento přístup žáka a uživatele a bude třeba z tohoto hlediska kodifikaci metodicky zpracovat. Ukazuje se, že i při kodifikaci jevů z hlediska současné normy složitých bude moci býti toto metodické zpracování kodifikace poměrně jednoduché, snadno zvládnutelné, a tím pedagogicky účinné.

 

[13]3. Pokusili jsme se v úvodních poznámkách stručně naznačit krátkou, ale plodnou historii pojmů norma a kodifikace. Pokusili jsme se zároveň některými připomínkami upozornit na některé obecné problémy normy a zvláště kodifikace, tak jak se nám jeví vzhledem k dnešním úkolům a k dnešní jazykové situaci. Vlastním cílem našeho příspěvku je však upozornit v této souvislosti na některé otázky souvisící s obsahem a charakterem dnešní spisovné normy. Ani zde si neodpustíme připomenout i citacemi některé už vlastně historické souvislosti.

Vyjdeme od obsahu a charakteru spisovné normy, jak jsou vyloženy v pramenech pro zjišťování normy v Obecných zásadách pro kulturu jazyka (cit. sb. z r. 1932, s. 245). Vedle základního pramene pro poznání soudobé normy, kterým je pro Havránka ve shodě s chápáním bezprostředně předchozím (v Ertlově pojmu dobrého autora) průměrná literární praxe jazyková za posledních 50 let, uvádějí se jako další prameny tohoto poznání také jazykové povědomí, které existuje pro spisovný jazyk v intelektuálních vrstvách, a jejich jazyková praxe ústní (ovšem bez zabarvení osobního a argotického). I když je v této formulaci jazyková praxe ústní omezena na uživatele z intelektuálních vrstev, je zde zřejmý výrazný odklon od staršího chápání, kdy byl spisovný jazyk plně ztotožňován s jazykem knižním a kdy byla z této jeho knižní povahy jako podstatný znak vyvozována jeho konzervativnost.[10] Omezení na úzus intelektuálních vrstev je zčásti vysvětlitelné tím, že je takto zdůrazněn spisovný úzus proti úzu lidovému, obecnému — a o diferencování tohoto obojího úzu tehdy šlo — a zčásti je podmíněno i tehdejší společenskou a jazykovou situací, kdy aktivními uživateli spisovného jazyka byly především vrstvy intelektuální. Z hlediska dnešní jazykové a společenské situace ztratilo ovšem toto omezení své oprávnění; kdybychom chtěli diferencovat vlastní spisovný úzus a úzus obecný, mluvili bychom v souvislosti se spisovným územ o autorech (mluvčích) veřejných jazykových projevů.[11] O tom, jak bylo určení obsahu a charakteru spisovné normy i v teoretickém aspektu podmíněno dobovou situací jazykovou a společenskou, svědčí i Mathesiovo konstatování, že se vychází při zjišťování normy jen z psané literární praxe proto, že „neexistuje vybraná česká konverzace“.[12]

V této souvislosti je možno připomenout aktuální požadavek upevňování a šíření hovorové češtiny vyslovený a propagovaný dnes zvláště v pracích Běličových.[13] Tento požadavek se někdy přijímá ne zcela správně a svádí mnohdy i k nedorozumění. Má své oprávnění, pokud jde o upevňování hovorového stylu (na jehož nevypěstování upozornil právě V. Mathesius), pro nějž je příznačná vrstva specifických prostředků hovorových, nikoli však, myslí-li se jím nějaké absolutní šíření hovorové podoby spisovné češtiny. Je ovšem třeba vidět, že v současné spisovné češtině, v její normě probíhá proces zneutrálnění prostředků původem hovorových, proces, jehož výsledkem je, že se mnohé prostředky původem hovorové staly neutrálními prostředky spisovnými. Tento proces nepostihovala v plné míře ani poslední kodifikace v Pravidlech českého pravopisu z r. 1957 [resp. 1958], která ovšem ani neměla charakter zásadní změny kodifikace, nýbrž revidovala jen jevy, které revizi nejnaléhavěji vyžadovaly. Je proto naléhavý požadavek, aby kodifikace byla skutečným obrazem živé spisovné normy, aby zbytečně nearchaizovala a nedržela se podob už jen knižních.

[14]Mathesiovo konstatování, zčásti též poplatné době, v kterém můžeme ovšem vidět správný poukaz na nedostatky ve vypracování hovorového stylu spisovné češtiny (pojem konverzace se ovšem zcela nekryje s širším pojmem hovorového stylu),[14] nemá dnes už svou platnost. Hovorový styl spisovné češtiny (a v něm i styl české konverzace) existuje a propracovává se (je žádoucí i jeho další kultivace), a je proto třeba k němu i při popisu současné normy přihlížet, je jedním z pramenů zjišťování současné normy.

V Obecných zásadách pro kulturu jazyka (cit. sb., s. 251n.) byla zásadní hlediska na normu a kodifikaci specifikována pro oblast mluvnické stavby i slovní zásoby a dále pro oblast pravopisu a ortoepie. Vycházelo se ze správného poznání, že problematika normy a kodifikace spisovné češtiny má v jednotlivých složkách jazykové stavby i v jednotlivých plánech svou specifičnost, a to jak z hlediska obecně lingvistického, tak vzhledem ke konkrétní jazykové i jazykovědné situaci české. Zásady vyslovené ve sborníku byly nejdříve uplatněny v kodifikační činnosti v oblasti slovní zásoby (s frazeologií) a morfologie. Bylo to přirozené, poněvadž právě v těchto oblastech bylo této aplikace nejnaléhavěji zapotřebí. Rozbor toho, jak se v Příručním slovníku jazyka českého a ve vydání Pravidel čes. pravopisu z r. 1941 tato aplikace projevila, podal B. Havránek v SaS 10, 1947/48, s. 13n.

Poměrně pozdě se tyto zásady plně projevily v oblasti ortoepie. Teprve ortoepická příručka, zpracovaná ortoepickou komisí ČSAV, Výslovnost spisovné češtiny I (Praha 1955) přijala s využitím těchto zásad nově základnu pro zjišťování ortoepické normy, už i ve shodě s novou situací jazykově společenskou, a to tak, že základnou ortoepické normy je výslovnost těch, kteří užívají spisovného jazyka běžně a uvědoměle (nebyl však ještě dostatečně podtržen veřejný charakter jazykových projevů u těchto mluvčích). Teprve tam bylo tedy plně překonáno starší omezení ortoepické normy, kdy se za její základ bral výslovnostní úzus vzdělaných vrstev pražských. Toto omezení, v němž se zračil jak odraz starších názorů na spisovný jazyk, tak odraz dřívější jazykově společenské situace, mělo jistou souvislost i se starším ztotožňováním spisovného jazyka s jazykem knižním, za jehož obecný znak byla považována konzervativnost. Bylo ovšem už v diskusích o ortoepické normě správně připomínáno, že historickým podkladem této normy je sice výslovnost kulturního, politického a hospodářského centra, ale že se vlivem společenského vývoje, rozšiřováním okruhu aktivních uživatelů, demokratizací společenského života i jazyka a dodejme i kulturní decentralizací obsah i charakter ortoepické normy zčásti mění.[15] Zřetel ke všem uživatelům spisovného jazyka, bez výslovného omezení jen na příslušníky centrální oblasti, znamená přijmout jako součást normy i prvky svým původem oblastní, neexistující ve výslovnosti pražského centra (srov. známé případy výslovnosti skupiny sh- [zh-], výslovnost neslabičných předložek před samohláskami, jako [vokně], zčásti i výslovnost [mje] za ap.). Tento proces, projevující se částečným uvolněním starší jednotné ortoepické normy, je působen mnoha činiteli, i sociálními, a není vlastní jen spisovné češtině, nýbrž zjišťujeme jej i v jazycích jiných (srov. např. ve spisovné ruštině rozkolísání původní normy moskevské, ve francouzštině pařížské aj.). Odhalit tento proces a vyvodit z něho důsledky pro kodifikaci umožnila teprve nová teorie spisovného jazyka a zvláště také teoretické propracování otázek normy a kodifikace. Vzniká zde ovšem nový problém hranic mezi normou spisovnou a nor[15]mou nářeční, resp. interdialektovou nebo šíře oblastní, i problém objektivního zjištění těchto hranic; je nesnadné zjistit, který prvek a kdy se stává součástí spisovné normy a který zůstává ještě v mezích dílčí normy nespisovné.

 

4. Je pochopitelné, že důsledky, které vyplynuly pro ortoepickou normu a její kodifikaci z probíhajícího procesu jazykově společenského i v souvislosti s aplikací zásad nové teorie spisovného jazyka, musely se a musejí svým způsobem odrazit i v kodifikaci lexikální a gramatické. I zde vzniká otázka uplatňování oblastních prvků v normě spisovné, stejně jako hranic i platnosti těchto prvků. Důležitým činitelem je i zde zvýšený podíl a zvýšená úloha veřejných mluvených projevů v dorozumívacím styku. Rovnocenným pramenem pro zjišťování soudobé normy jsou dnes i spisovné projevy mluvené; vyplývá z charakteru těchto mluvených projevů, že tlak tradiční normy je zde menší, možnost pronikání oblastních prostředků pro bezprostřední charakter těchto projevů větší. Velký význam mají zvláště jak svým rozsahem, tak svým dosahem mluvené projevy rozhlasové a televizní, které jsou rovnocenným protějškem psané publicistiky novinářské.

Poměr uživatelů k oblastním prvkům je různý. Vědomí poměrné jednotnosti spisovné normy vede někdy až k hyperkorektnímu potlačování dubletních variant oblastních, zvláště v morfologii, a to tehdy, je-li z hlediska vývoje normy základní variantou varianta od oblastní odlišná (tak je tomu např. v tvarech lok. sg. m. a n., kdy v oblasti moravské je větší tendence k volbě koncovky -e, ale vědomí její oblastnosti vede u některých uživatelů k odklonu od ní ve veřejných projevech — např. literárních — i tam, kde je z hlediska spisovné normy i kodifikace koncovka -c dubletní koncovkou spisovnou, jako např. v okrese - v okresu).

Pro ilustraci oblastních prvků ve spisovné normě podáme podrobný rozbor dvou jevů, jejichž oblastní charakter si nově uvědomujeme, ale které jsou přitom součástí spisovné normy i kodifikace od samých počátků nové spisovné češtiny v národním obrození. Nejde tedy sice o případy typické pro dnešní vývoj, o případy, které by odrážely procesy v současné spisovné normě nově probíhající; využijeme však rozboru těchto jevů s využitím poměrně hojného materiálu k tomu, abychom vyslovili některé obecné závěry, platné pro charakter oblastních prvků ve spisovné normě vůbec.

a) Lingvistická analýza i kritérion jazykového povědomí nám odhalí oblastní charakter dubletních podob dvojslabičných infinitivů na -ti (resp. jednoslabičných na -t) u některých sloves, která se v kodifikaci uvádějí už od obrození s kmenovou samohláskou dlouhou (í) nebo krátkou (ě, e). Jsou to dubletní podoby těchto infinitivů (uvádíme je i v pořadí, v kterém jsou zaznamenány v kodifikaci):

čníti, čněti (SSJČ, Prav.) — čněti, čníti (PS, VT, v PS se ovšem u násobeného slovesa čnívati odkazuje k podobě čníti, chápané tedy jako základní) — čněti (Jg);

čpíti, čpěti (SSJČ, Prav.) — čpíti, dř. čpěti (Jg) — čpěti, čpíti (PS, VT, ale u čpívati je v PS odkaz ke čpíti);

hřměti, hřmíti (SSJČ, Prav., VT, PS, Jg; ale u odvozených je u VT výslovně jen dohřměti, …, u hřmívati se v PS odkazuje k hřmíti);

chvěti, řidč. chvíti (SSJČ) — chvěti, chvíti (VT, PS, Prav., Jg);

lpěti, lpíti (PS) — lpěti, řidč. lpíti (VT) — lpíti, lpěti (Prav., SSJČ);

tmíti se, tměti se (Prav.) — tmíti se (VT, ale tměti = tmíti se) — tmíti se, řidč. tměti se (Ps, ale jen tmíti ‚činiti tmavým‘) — tměti, tmíti (Jg) ‚tma býti‘, na rozdíl od tmíti ‚tmu činiti‘).

Starší kodifikace zaznamenávaly dubletní podoby také u slovesa směti:

[16]směti, smíti (VT) — směti, řidč. smíti (PS) — smíti, zast. směti (Jg) — jen směti (Prav.).

Trávníčkova Mluvnice spisovné češtiny uvádí navíc dubletní tvary ještě u slovesa pníti: pníti, pněti.

Dále se zaznamenávají dubletní podoby u předponových sloves omdleti, pomněti vedle omdlíti, pomníti:

omdlíti, omdleti (SSJČ, VT, ale v odkaze na VT jen omdleti; jednoduché jen mdlíti) — omdleti, omdlíti (PS, Prav., Jg, ale jednoduché rovněž jen mdlíti);

pomníti, řidč. pomněti (SSJČ) — pomněti, pomníti (Prav., Jg) — pomníti, pomněti (PS) — pomníti (VT).

V kodifikaci se tedy dubletní tvary u všech uvedených sloves téměř veskrze uvádějí, s menšími rozdíly u sloves jednotlivých; pořadí, v němž se dublety zaznamenávají, v jednotlivých kodifikacích se liší, nelze však z něho dělat přesvědčivé závěry, protože není vždy vědomě spojováno s rozdílnou frekvencí, není jejím skutečným ukazatelem. Výraznější změna v kodifikaci je ve shodě s normou toliko u slovesa směti, kde Pravidla z r. 1957 tvar s dlouhou kmenovou samohláskou už vůbec nezaznamenávají, a dále u sloves chvěti se a lpěti, kde se podoby chvíti se a lpíti omezují jako řidší (chvíti se v SSJČ a lpíti ve VT).

Pro dokreslení kodifikace všimneme si obojích tvarů infinitivu tohoto typu také v Gebauerově Historické mluvnici jazyka českého a v souvislosti s tím i v starším vydání Pravidel českého pravopisu z r. 1902, vycházejících z Gebauera.

K slovesům, jejichž přehled i s uvedením dubletních podob v kodifikaci jsme výše podali, přistupuje v Gebauerově Hist. mluvnici III, 2, 72 a 76 ještě dubletní zníti a zněti, míti a měti, u nichž se konstatuje obecně kolísání i uvnitř nářečí. Navíc se zaznamenávají dublety u dalších sloves předponových, a to i u těch, kde jednoduché sloveso dubletní podobu nemá: zardíti se i zarděti se, zachtíti se i zachtěti se, zastkvíti se i zastkvěti se, semlíti i semleti aj. Tato tendence k dubletní podobě s krátkou kmenovou samohláskou u sloves předponových je důsledně uplatněna i v Pravidlech českého pravopisu (vyd. z r. 1902), srov. např. probdíti n. probděti, prodlíti n. prodleti, zemlíti n. zemleti, zetlíti n. zetleti, utkvěti n. utkvíti, zazníti n. zazněti, tak jako zemdlíti i zemdleti, ale u příslušných jednoduchých sloves jen bdíti, dlíti, mlíti, tkvíti, tlíti, zníti, mdlíti.[16] Vlivem případů, u nichž je u předponových sloves jednoznačně krátká kmenová samohláska proti dlouhé samohlásce v infinitivu příslušného slovesa jednoduchého (srov. dáti podati atd., bráti vybrati atd.), bylo zde tedy v spisovné kodifikaci uplatněno toto pravidlo přímočaře i na slovesa další; u těch je však podoba s krátkou samohláskou jen oblastní, objevuje se ovšem v oblastním úzu v stejné míře i u příslušných sloves nepředponových.

Můžeme se ptát, zda tato ve svém celku po dlouhou dobu vlastně neměnná kodifikace dubletních podob zachycuje skutečný spisovný úzus, nebo zda můžeme pozorovat ve spisovném úzu stav, popř. vývoj poněkud jiný. Pomoc nám zde může poskytnout bohatý lexikální archív Ústavu pro jazyk český;[17] byl sice shromažďován s jiným vcelku zaměřením, ale přitom jsou v něm infinitivy našich sloves poměrně hojně zastoupeny. V podstatě potvrzuje základní vývojovou tendenci, částečný ústup dubletních podob s dlouhou samohláskou (í) u některých sloves. Nejvýraznější je u slovesa lpět, lpít: poslední doklad na podobu lpít je v lexikálním archívu ÚJČ z r. 1874 ze Sládkova překladu Brettových Kalifornských povídek, kdežto na podobu lpět je zaznamenáno nově devět dokladů od r. 1938, a to z literatury odborné, publicistické i krásné (nelze zamlčet, i když to zde nepadá na váhu, že jsou mezi nimi i dva doklady autorů moravského původu, tedy z oblasti, v níž je dubletní podoba s krátkou kmenovou samohláskou značně rozšířena i nad [17]míru obvyklou ve spisovném úzu — Č. Jeřábek, P. Kytlicová). Ještě jednoznačnější obraz skýtá předponové ulpět, u něhož je v materiálu zaznamenána jen tato podoba (Vrba, Hora, Zápotocký aj.). Je zřejmé, že zde kodifikace zbytečně drží podobu lpíti, byť jen jako dubletní. — Slovníkový materiál potvrzuje naopak, že kodifikace správně upouští od dubletní podoby smíti; potvrzuje rovněž správnost omezení dubletních podob chvíti se (a ještě více zachvíti se) jako řidších, zastaralých a knižních, a svědčí pro stejné téměř omezení u slovesa čpět, u něhož se podoba čpít od r. 1908 v lexikálním materiálu nevyskytla. Ukazuje se však zároveň, že přímočaré uplatňování pravidla o krátké kmenové samohlásce (byť jako podobě dubletní) u sloves předponových, jak se dočasně projevilo v kodifikaci starších vydání Pravidel, nemělo oporu ve skutečném spisovném úzu a také na tento úzus nikterak zpětně nepůsobilo.

Dubletní podoby infinitivu některých sloves, které jsme dosud sledovali v kodifikaci i v normě, je však třeba vidět také v souvislosti s nářeční, nebo šíře oblastní diferenciací. Z hlediska oblastního jsou totiž obojí podoby, s krátkou a dlouhou kmenovou samohláskou, jasně rozlišeny, a to zhruba tak, že v oblasti východní, počítaje v to i oblast nářečí českomoravského a zčásti — jako možnosti dubletní — i severovýchodního, jsou v uvedených infinitivech, ba zčásti i u jiných sloves, živé podoby s kmenovou samohláskou krátkou (čnět, hřmět, chvět se atd., ale i chtět, mět aj.). Jde o analogické vyrovnávání podle hláskové podoby ostatních minulých tvarů (hřměl, hřmění), u chvět se i s tvary prézentními (chvěji se, chvěj se, chvějíc se atd.).

Jde tedy v tomto jevu o dvojí zvrstvení spisovné normy: jedno, obrážející vývojový proces ve spisovné normě charakterizovaný částečným ústupem podob s dlouhou kmenovou samohláskou (lpíti aj.), druhé, podložené jasnou diferenciací oblastní (hřmět - hřmít). Toto dvojí zvrstvení má své důsledky v diferenciaci stylové: obecně lze říci, že varianty ustupující mají — tak jako v jiných případech — ráz knižní, kdežto varianty druhé platnost neutrální (a hovorovou). Oblastní diferenciace v rozložení dublet promítá se do jejich stylové platnosti spisovné relativně: spisovná varianta, která se shoduje s oblastním povědomím uživatele, je pociťována jako stylově neutrální, kdežto varianta druhá naopak jako knižní.

b) Poněkud jiný obraz poskytuje i jiný jev, u něhož rovněž existují ve spisovné normě i v kodifikaci dubletní prostředky rozlišené zčásti oblastně. Mluvnice současné i mluvnice starší, počínajíc mluvnicí Dobrovského, kodifikovaly v druhé osobě sg. slovesa býti (v úloze slovesa pomocného a zčásti i sponového) dvojí tvary: tvar plný jsi (popř. v obecné podobě si) a tvar zkrácený, splývající v platnosti morfému s tvarem slovesa významového nebo s jiným slovem, které předcházelo. Srov. Dobrovský v Lehrgebäude, s. 228: byls, bylas, bylos; vím žes tu byl; (ovšem i v platnosti sponové): tys blázen. Gebauer v Historické mluvnici připomíná starší hodnocení Blahoslavovo, který zkrácený tvar jakos učinil hodnotí jako „verštatní“. Zkrácený tvar zaznamenává i Jungmannův slovník s. v. jsem: byls; s. v. s: tys = ty jsi, abys, žes, byls.

V současných kodifikacích se tento dubletní zkrácený tvar (morfém) uvádí jako součást složených tvarů (i pasívních) a příkladově se zaznamenávají tyto případy jeho výskytu: ve spojení s příčestím, se spojkou nebo spojovacím výrazem, se zájmenem, s tázacím příslovcem (srov. např. Trávníček, MSČ I, 599: neslas, tys nesl, žes nepřišel, kdes byl). Zvlášť připomíná Trávníček spojení -s s příčestím, nikoli s tázacím příslovcem, zájmenem v případech jako proč to bralas a hodnotí je jako knižní. Kopečný v Základech české skladby (s. 96) uvádí ještě spojení s tázacím zájmenem (kohos ještě viděl) a s příslovcem netázacím (tenkráts to neříkal). Zdá se, že druhý případ zaznamenaný Kopečným je už za hranicemi spisovného úzu, ale je zcela běžný v ob[18]lastním úzu moravském. Běžné je v tomto úzu i spojení s předchozím substantivem; ten obrázeks mu dal. Příklad hodnocený Trávníčkem jako knižní je svým původem rovněž oblastní, ale pro jeho nespisovnost sotva jej lze hodnotit jako knižní, ledaže bychom každý oblastní prvek nenoremní užitý ve spisovném kontextu hodnotili pro jeho neobvyklost z hlediska stylového jako knižní; v jiných případech takového užití nespisovného prvku však tak nepostupuje.

V kritické a poradenské praxi časopisu Naše řeč se případy jako ty žils, šperk, který nikdy nenosilas, rovněž odmítaly jako papírové (ba dokonce jako prostředky pražské papírové češtiny), bez zřetele k jejich skutečnému oblastnímu původu (NŘ 1, 1917, s. 301 a 9, 1926, s. 152). Poměr tvarů neslas a nesla jsi přitom v podstatě dotčen nebyl. Zato se NŘ často vracela k obhajobě tvarů se -s připojovaným k zvratným zájmenům, jako aby ses (vrátil), ty sis (přál) a odmítala tvary abys se (vrátil), tys si (přál), srov. zvl. J. Haller, Ses, sis, NŘ 21, 1937, s. 209n. — I oblastní povědomí i spojování tvarů typu tys přišel s tvary se -s u zvratného zájmena (co ses ptal?) vedlo asi M. Dokulila ke konstatování, že „tyto podoby jsou v živém jazyce obvyklejší než podoby s plným tvarem slovesa jsi, ani ty však nelze považovat za nesprávné“ (sb. O češtině pro Čechy, Praha 1960, s. 204), ke konstatování, které pomíjí oblastní diferenciaci těchto dubletních tvarů. — Srov. též čl. F. Kopečného v tomto čísle (s. 26n.), který ovšem přistupuje k tvarům typu tys přišel z jiného hlediska.

Z hlediska oblastního rozložení tvarů jsi a -s je opět jasně diferencován typ východní, zabírající — alespoň v základním typu přišlas — i česká nářečí severovýchodní, a západní, zabírající oblast středočeskou a jihozápadní.[18] Toto oblastní rozlišení se pak promítá i do povědomí spisovného a projevuje se rozdílným stylovým hodnocením obou variant: tvar plný jsi (nesla jsi), běžný a živý v oblasti západní, pociťuje se příslušníky z této oblasti i ve spisovných projevech jako základní, neutrální, kdežto tvar zkrácený (neslas) naopak jako knižní; v oblasti východní je tomu u příslušníků této oblasti naopak. Dospíváme tedy rovněž k poznání jisté relativnosti stylového hodnocení obou variant. (Tato relativnost se např. projeví při hodnocení dialogu v uměleckém díle. Např. tvar přišla jsi užitý v dialogu bude příslušník oblastního povědomí východního pociťovat jako nemluvný, a tedy nefunkční, kdežto uživatel z druhé, západní oblasti naopak jako živý, v dialogu vhodný.)

 

5. Podrobný rozbor dvou jevů s dubletními prostředky ve spisovné normě, zachycovanými bez výraznějších změn v kodifikacích starších i současných, dává nám příležitost k obecnému zamyšlení nad oblastními variantami ve spisovné normě. Byla jim dosud v české jazykovědě věnována — s výjimkou oblastních variant ortoepických, které jsme připomenuli výše — pozornost velmi malá, ať z hlediska teoretického, nebo se zřetelem k praktickým důsledkům pro kodifikaci.[19] Zpravidla se k nim přistupovalo jako k tematice a problematice dialektologické, zvláště s cílem zachytit jejich zeměpisný výskyt. Nám však jde o jejich charakter z hlediska spisovné normy jako útvaru celonárodního.[20]

Jako oblastní se označují zpravidla jevy, které mají širší územní rozšíření než jen na území jednoho dialektu, popř. i interdialektu. V české jazykové situaci se takto obyčejně projevuje rozdíl mezi oblastními jevy českými (v užším smyslu, kryjícími se někdy s regionálními jevy obecně českými) a moravskými. Nejčastěji [19]jde o jevy, u nichž jeden z dubletních prostředků je mimo rámec spisovného jazyka, kdežto synonymní prostředek, shodný zpravidla s prostředkem druhé oblasti, je součástí spisovné normy. V oblasti lexikální je toho příkladem oblastní varianta moravská líčit proti spis. bílit, nebo oblastní varianta česká kytka proti spis. květina. — Je pochopitelné, že se takové oblastní varianty uplatňují i v hovorovém stylu spisovném, a to buď jako prostředky jen příležitostně užité, tedy v podstatě nenoremní, nebo někdy už jako prostředky stávající se součástí hovorové normy spisovné.

Stanou-li se prostředky svým původem oblastní součástí spisovné normy (nejen hovorové), ztrácejí vlastně svou původní platnost prvků oblastních. Přestávají být omezeny na řečový kontakt v určité oblasti a stávají se postupně prostředky s platností celonárodní. Užívá se jich ve spisovných projevech na celém území, jsou ovšem vázány alespoň v počátcích na uživatele, na jejich oblastní úzus a oblastní jazykové povědomí. Stanou-li se oblastní prvky trvalou součástí spisovné normy, můžeme o jejich oblastním rázu mluvit z dvojího hlediska: z hlediska jejich původu (a ten může být někdy už i zastřen), nebo z hlediska toho, jak se do spisovné normy promítá jejich oblastní rozložení v rovině už stylové. Jakmile se stanou oblastní prvky fakty spisovného jazyka, jakmile jsou jako spisovné hodnoceny (tato hranice je ovšem často plynulá a objektivní kritéria ji postihující nejsou ještě dostatečně vypracována), stanou se především prostředky stylového vrstvení a stylového hodnocení uvnitř spisovného jazyka. V systematice stylového vrstvení spisovného jazyka vřazují se buď do vrstvy neutrální nebo hovorové (popř. nabývají také někdy platnosti prostředků expresívních), anebo do vrstvy knižní. V některých případech má interference oblastního povědomí za následek relativnost stylového hodnocení oblastních prostředků. Toto relativní stylové hodnocení prostředků buď jako hovorových, nebo jako knižních projevuje se především z hlediska adresáta, vnímatele jazykového projevu.

Jednou z cest, jimiž oblastní prvky do spisovného úzu pronikají, je jazyk umělecké literatury; ve zvýšené míře stává se dnes tímto prostředníkem i publicistika, a to z důvodů, o nichž jsme mluvili už výše. Z jiných jevů oblastních pronikajících do spisovného jazyka tímto prostřednictvím uveďme alespoň ještě typ tzv. distributivních sloves, jako pozotvírat, porozprodat, pozabíjet ap. Některá z nich se postupně literárním užitím — jak o tom podává svědectví lexikální archív ÚJČ — stávají prostředky spisovného jazyka, jiná se uplatňují zatím jen ojediněle a zachovávají si charakter prostředku oblastního.

Jaké závěry vyplývají z našich úvah? Ukazuje se potřeba ujasňovat problémy, které vyvstávají v souvislosti s teoretickým řešením otázek spisovného jazyka v dnešním vědeckém kontextu a ve vztahu k současné české jazykové situaci. V novém osvětlení se nám takto např. jeví otázka oblastního podložení variant v normě i otázka uplatňování oblastních variant vůbec. Nový přístup i novou interpretaci vyžadují i jevy, které se zatím jako sporné nejevily. Ukazuje se vůbec naléhavá potřeba detailního zkoumání a detailního popisu spisovné normy ve vzájemném vztahu ke kodifikaci.

 

R é s u m é

К ВОПРОСУ ПРОБЛЕМАТИКИ НОРМЫ И КОДИФИКАЦИИ ЧЕШСКОГО ЛИТЕРАТУРНОГО ЯЗЫКА (областные варианты в литературной норме)

Понятия норма и кодификация принадлежат к основным понятиям, разработанным в связи с новой теорией литературного языка 30 лет тому назад Б. Гавранком. [20]Норма в данном понимании носит объективный характер, существует в самом языке; под кодификацией понимаем исторически ограниченную ступень познания нормы, её обнаружение и установление. С понятием нормы всегда связано представление динамики развития, языковой узус понимается более или менее статистически. Из понимания нормы не вытекает как необходимая предпосылка полное единство языковых средств. Существование вариантов является проявлением в норме тенденций развития.

Кодификация, это деятельность научная, ее результат конечно имеет непосредственное значение для практики. С педагогической точки зрения в настоящее время очень важной является работа с кодификационными пособиями. В работе с кодификацией следует различать подход учителя, советника, редактора от подхода ученика, потребителя языка. С точки зрения обиходного потребителя объективную и сложную кодификацию возможно будет объяснять упрощённо, и таким образом педагогически действенно.

Общие принципы, вытекающие из нового понятия литературного языка нашли своё применение сначала в области словарного запаса, фразеологии и в области морфологии. Сравнительно позже они имели своё место в кодификации орфоэпической. Новое понятие литературной нормы обозначало необходимость кодификации у некоторых дублетных явлений, представляющих собою произношение областное. Вопрос областных вариантов в литературной норме становится актуальным и в других областях литературного языка. Это поддерживается и тем, что равноценным источником установления современной нормы является устная литературная речь. Возникает проблема границ между областными средствами литературными и нелитературными. Как только областные варианты станут фактами литературного языка, они будут подлежать стилистической оценке. В систематике стилистического расслоения литературного языка они включаются либо в слой нейтральный либо разговорный, или книжный, или употребляются как средства экспрессивные.

Результатом интерпретации подлинного областного сознания является относительность стилистической оценки некоторых данных средств. Такая относительность стилистической оценки, например, в настоящее время наблюдается в двух явлениях, в которых уже с эпохи возрождения были кодифицированы два варианта без особенного отличия (два вида инфинитива глаголов как čnět/čnít, čpět/čpít, chvět se, реже chvít se, lpět, уст. lpít, tmět se/tmít se и т. п. Дублетные формы 2. лица единственного числа глаголов býti: mluvil jsi/mluvils, ty jsi nesl/tys nesl и т. п.).

Областным явлениям до сих пор уделялось внимание лишь с точки зрения диалектологической, с точки зрения территориального их распространения. В настоящее время актуальной становится проблематика областных явлений, ставших или становящихся составной частью литературной нормы.


[1] B. Havránek, Úkoly spisovného jazyka a jeho kultura, sb. Spisovná čeština a jazyková kultura, Praha 1932, s. 32n.; v kontextu soudobé lingvistiky byla tato problematika osvětlena v přednášce Zum Problem der Norm in der heutigen Sprachwissenschaft und Sprachkultur, sb. Actes du IV. Congrès international des linguistes, Copenhague 1938, s. 151n. — Srov. i v knižním souboru Studie o spisovném jazyce, Praha 1963.

[2] Ukázal na to už B. Havránek v čl. Zásady Pražského lingvistického kroužku a nová kodifikace spisovné češtiny, SaS 10, 1947/48, s. 13n. — Aplikace zásad vyslovených v r. 1932 na řešení konkrétních problémů spisovné české normy a kodifikace je podána v čl. B. Havránka Mluvnická kodifikace spisovné češtiny, SaS 1, 1935, s. 8n. aj.

[3] Srov. B. Havránek v cit. sborníku z r. 1932 a v OSN nové doby VI, 1, s. 471n., V. Mathesius, Řeč a sloh ve sb. Čtení o jazyce a poezii, Praha 1942, s. 13n.; srov. dále diskusi o stylu SaS 7, 1941, s. 38n., 61n. a 191n., a referáty z porady o stylistice v SaS 16, 1955.

[4] V. Mathesius ve sb. Čeština a obecný jazykozpyt, Praha 1947, s. 234n.; Fr. Daneš, Intonace ve spisovné češtině, Praha 1958; J. Firbas, Ze srovnávacích studií slovosledných, SaS 23, 1962, s. 161n. aj.

[5] Srov. Slovenská reč 20, 1955, s. 199n.; tam i další příspěvky k této problematice.

[6] Srov. starší práci I. S. Istrinové (referát o ní v NŘ 33, 1949, s. 145n.) a zásadní studii S. I. Ožegova Očerednyje voprosy kuľtury reči ve sb. Voprosy kuľtury reči I, Moskva 1955, s. 5n.

[7] Podrobněji jsem mluvil o těchto otázkách i s ilustrací dále uvedenou v přednášce (dosud nepublikované) pro učitele na pedagogických institutech, pořádané Ústavem pro další vzdělávání učitelů při Universitě Karlově v červnu 1962.

[8] M. Dokulil, K otázce normy spisovného jazyka a její kodifikace, SaS 13, 1951/52, s. 104n.

[9] Srov. už B. Havránek v SaS 10, 1947/48, s. 19n.; podobně i P. Novák SaS 23, 1962, s. 272.

[10] Srov. např. J. Zubatý v NŘ 3, 1919, s. 103.

[11] Srov. k tomu i K. Hausenblas v SaS 23, 1962, s. 194.

[12] Sb. Spisovná čeština a jazyková kultura, Praha 1932, s. 23.

[13] J. Bělič, Bojujme za upevňování a šíření hovorové češtiny, Čes. jazyk a lit. 9, 1959, s. 433n.

[14] Srov. i K. Hausenblas, Styly jazykových projevů a rozvrstvení jazyka, SaS 23, 1962, s. 195n.

[15] Obecně je tato změna připomenuta i v uved. příručce Výslovnost …, s. 9.

[16] Srov. podobně i v Gebauerově-Ertlově Mluvnici české (8. vyd. z r. 1924, s. 202).

[17] Bohatého materiálu lexikálního archívu ÚJČ jsem užil se svolením ředitelství Ústavu. Za pomoc při zjišťování dokladů děkuji Vl. Mejstříkovi, pracovníkovi na studijním pobytu v Ústavu.

[18] Za ověření oblastního výskytu těchto variant děkuji P. Jančákovi a L. Bachmannovi z dialektologického oddělení Ústavu pro jazyk český.

[19] Oblastním prvkům lexikálním je věnována zmínka v Běličově studii Poznámky o mizení nářečí v souboru Sedm kapitol o češtině, Praha 1955, s. 101. — Mluví se o nich i v úvodu k Slovníku spisovného jazyka českého s náznakem rozlišení oblastních variant spisovných a nespisovných (s. X).

[20] Z hlediska spisovného jazyka vidí oblastní varianty také B. P. Geľgardt, O literaturnom jazyke v geografičeskoj projekcii, VJaz 8, 1959 č. 3, s. 95n.

Slovo a slovesnost, volume 24 (1963), number 1, pp. 9-20

Previous Karel Hausenblas: K sedmdesátinám akademika Bohuslava Havránka

Next Vladimír Skalička: Evokace jako problém jazyka a literatury