dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

K poměru mezi hovorovou češtinou a spisovným jazykem

Milan Jelínek

[Discussion]

(pdf)

К вопросу об отношении чешского разговорного языка к литературному / Le rapport entre le tchèque parlé et le tchèque littéraire

1. Diskuse o poměru mezi spisovným jazykem, jeho variantou hovorovou a obecnou češtinou dostala svůj teoretický základ vlastně už v první polovině třicátých let, kdy členové Pražského lingvistického kroužku formulovali zásady jazykové kultury.[1] Pohled na jednotlivé útvary národního jazyka a na jejich fungování v jazykové praxi byl zpřesněn a prohlouben v první třetině čtyřicátých let, kdy si úvahy o rozdílné pojmové náplni termínů „jazyk“ a „styl“ a o funkčním rozvrstvení jazyka vynutily prověření dosavadních pojmů, jejich zpřesnění, popř. jejich revizi.[2] Budiž zde řečeno, že nové závěry byly většinou formulovány na základě poznatků o českém jazyce, které byly získány k jiným účelům, a že nebyl proveden speciální průzkum těch útvarů češtiny, které dosud unikaly pozornosti naší jazykovědy. Nelze to ovšem autorům teoretických statí z třicátých a čtyřicátých let vytýkat, ba naopak. Je samozřejmé, že výzkum je třeba připravit předběžným vypracováním teoretických a metodických zásad, podle nichž má probíhat a které obecně stanoví jeho cíl. V dané situaci bylo správné vymezovat základní lingvistické pojmy na základě oněch poznatků, které byly shromážděny při výzkumech s jiným cílem, a také na základě vlastní zkušenosti i jazykového povědomí autorů. Není snad třeba připomínat, že teoretické zásady vypracované tehdy bez šíře založeného speciálního průzkumu měly kladný význam, protože byly opřeny o dobrou znalost vývoje jazyka a také o praktické zkušenosti nabyté zejména při řešení konkrétních otázek jazykové kultury.[*]

[48]Po druhé světové válce diskuse o poměru mezi oficiální a hovorovou podobou spisovné češtiny pokračovala. Účastnili se jí nejen autoři, kteří k problému řekli své slovo již dříve (B. Havránek, Fr. Trávníček),[3] ale i příslušníci tehdy mladší lingvistické generace (zvl. J. Bělič, Fr. Kopečný, Al. Jedlička).[4] V jednotlivostech se jejich názory různily, a to zejména v otázce, můžeme-li obecnou češtinu považovat za jazykový útvar celonárodní, ale všichni byli celkem zajedno v tom, že obecná čeština není reprezentantkou mluveného jazyka spisovného a že tuto funkci plní a bude plnit zvláštní mluvená varianta spisovného jazyka, tzv. hovorová čeština.[5] Tato jednota v názorech na současnost a budoucnost kultivované mluvené češtiny nebyla zajisté výrazem subjektivního přání autorů nebo dokonce jejich zaujatosti vůči obecné češtině, jak by se mohlo soudit z toho faktu, že čtyři z uvedených pěti autorů pocházejí z Moravy. Ve vyslovených názorech se odrážel faktický jazykový stav, záležící v tom, že si většina příslušníků národa uvědomuje funkční i geografickou omezenost obecné češtiny. Nemusíme se ani zmiňovat o tom, že se v teoretických úvahách o spisovné češtině vůbec nepřipouštěla možnost nově kodifikovat spisovný jazyk na základě obecné češtiny, neboť vznesení podobného požadavku by bylo v příkrém rozporu s potřebami společenské praxe.

Do nového stadia se dostala diskuse o poměru mezi spisovnou češtinou, její variantou hovorovou a češtinou obecnou v roce 1958, kdy J. Bělič začal konkrétně analyzovat pojmy „hovorový jazyk“ a „obecná čeština“ a kdy zahájil kampaň za uvědomělé šíření hovorové češtiny jako mluvené varianty spisovného jazyka, schopné uspokojovat výrazové potřeby v oblasti neoficiálního styku.[6] I když výčet znaků hovorové češtiny podaný v jeho pracích z r. 1958 nebyl úplný, přece jen nabízel dobré východisko k diskusi, která mohla odhalit diference v názorech jednotlivých lingvistů na povahu hovorové češtiny a na hodnocení jejích znaků. K podobné diskusi však bohužel nedošlo a ani kampaň za uvědomělé šíření hovorové češtiny nebyla rozvinuta v potřebném rozsahu. Snad nemusím připomínat, že diskusi bylo třeba provést na domácí půdě. Tím nechci popírat zásluhy M. Veye, A. G. Širokovové, H. Kučery a jiných zahraničních lingvistů,[7] kteří se otázkou rozdílů mezi oficiálním českým spisovným jazykem a jeho neoficiální hovorovou variantou, popř. obecnou češtinou zabývali z různých hledisek, v různém rozsahu a také s nestejnou hloubkou poznání jednotlivých jevů. Jsem však přesvědčen o tom, že jazykovou situaci u nás mohou řešit jen naši lingvisté, kteří mají možnost opřít se nejen o výsledky vědeckých výzkumů vlastních a cizích, ale i o znalost spisovného jazyka, jeho neoficiální mluvené varianty a některého interdialektu (popř. dialektu) v naprosté plnosti, o znalost zakotvenou i v jejich jazykovém povědomí. Navíc znají domácí kulturní situaci, těsně spjatou se situací společenskou.

Nové momenty do diskuse o hovorové a obecné češtině vnesl svým článkem ve Voprosech jazykoznanija P. Sgall.[8] Po stránce teoretické sice jeho stať nepřináší proti dosavadní literatuře [49]mnoho nového, ba naopak, v některých otázkách znamená krok zpět (zejména zavedením nezřetelně vymezeného termínu „jádro národního jazyka“). Jsou v ní však obsažena tvrzení o současném stavu mluvené češtiny, která přímo provokují k diskusi a která bude třeba v nejbližší budoucnosti ověřit rozsáhlou, dobře organizovanou výzkumnou prací. Kromě toho je nutno zaujmout stanovisko k některým závěrům o práci kodifikační a o kultuře spisovného jazyka, které Sgall s větší nebo menší jasností naznačuje nebo které by mohly z jeho někdy problematických soudů vyplývat. Omezím se především na ty otázky, jejichž řešení má praktický dosah a k nimž, jak se domnívám, je třeba vyslechnout hlasy i z mimopražských středisek. Pokud jde o rozbor teoretických otázek obsažených v článku Sgallově, přijímám v podstatě stanovisko J. Běliče, B. Havránka, Al. Jedličky a Fr. Trávníčka,[9] a proto o těchto otázkách pojednávám co nejzhuštěněji, abych se vyhnul zbytečnému opakování názorů již vyslovených.

2. Považuji za nutné vyřešit především otázku, zdali je obecná čeština totožná s jazykem „běžně mluveným“, tj. s jazykem užívaným v neveřejném, neoficiálním konverzačním styku. Jinými slovy, je třeba odpovědět na otázku, zdali má obecná čeština v konverzaci uplatnění celonárodní, geograficky neomezené, či zdali je její užívání omezeno jen na oblast historických Čech a západní Moravy. Zjistíme-li její neomezený geografický rozsah, musíme jí přiznat funkci celonárodního konverzačního jazyka, který překryl staré dialekty a nověji vzniklé interdialekty a následkem této expanze, podmíněné různými faktory vývoje společenského, vydobyl si rovnoprávné postavení vedle oficiální, spisovné češtiny. Rozdíl mezi oběma variantami celonárodní češtiny, oficiální a neoficiální (tj. běžně mluvenou), záležel by jen v tom, že by se první užívalo závazně ve styku veřejném a nezávazně i ve styku neveřejném, kdežto druhá by měla svůj okruh uplatnění jen ve styku neveřejném (její volba v oficiálním styku by musela být zvlášť motivována). Za této situace by bylo ovšem třeba naplno říci — a někteří jazykovědci naši (např. Sgall) i cizí (např. Širokovová) jsou tomuto stanovisku blízko —, že existují dvě dosti odchylné normy celonárodní češtiny, z nichž jedna je uznávána jako oficiální, kdežto druhá je vyhrazena pro styk neoficiální. Šlo by vlastně o dva jazyky nebo o dvě varianty jednoho jazyka, nikoli o dialekt (popř. interdialekt) nebo dokonce o styl. První termín totiž nutně předpokládá geografickou omezenost příslušného jazykového útvaru, druhého pak vůbec nelze užít k označení jazykové struktury.

Jazykové poměry nejen na Moravě a ve Slezsku, ale i v samých Čechách mluví proti ztotožňování obecné češtiny s jazykem „běžně mluveným“, tj. s celonárodním neoficiálním jazykem konverzačním. Obecná čeština nemá potřebnou jednotu ani na území historických Čech (stačí srovnat např. obecnou češtinu pražskou s českobudějovickou, plzeňskou nebo pardubickou). Škoda, že tato skutečnost je v současné době málo prozkoumána. Právem vyzývá Sgall k urychlenému průzkumu obecné češtiny a zcela oprávněně zařadila tento úkol mezi své nejnaléhavější úkoly katedra bohemistiky při filosofické fakultě KU, a to již před nynější diskusí. K tomu je třeba poznamenat, že by se v době co nejkratší měla vypracovat síť městských center, jejichž konverzační jazyk by byl podroben průzkumu, a že by bylo prospěšné dosáhnout jisté jednoty v metodách tohoto zkoumání.

Pokud jde o hanácký, moravskoslovenský a lašský díl Moravy a Slezska, probíhá zde dosti rychlý vývoj směrem k příslušným interdialektům, přičemž místní nářeční prvky ustupují rychleji zpravidla těm interdialektickým prvkům, které jsou totožné s jevy spisovnými. Ve větších městech je ovšem situace složitější, neboť v nich se kromě příslušného interdialektu užívá — pozorujeme to zvláště u inteligence — i některých prvků obecné češtiny.[10] Musíme tu zdůraznit, že se přejímají jen některé prvky obecné češtiny, nikoli celý systém. Základní struktura, do níž tyto prvky pronikají zpravidla nedůsledně, je buď interdialektická (hanácká, moravskoslovenská nebo lašská), nebo hojněji spisovná. Nejčastěji se jako důkaz o šíření obecné češtiny na Moravě a ve Slezsku [50]uvádějí podoby s -ej- místo spis. -ý- (popř. -í-) a podoby s provedeným úžením v těch oblastech, kde se v místních nářečích úžení neprovedlo v takovém rozsahu jako v obecné češtině. Je však nutno vzít v úvahu, že se české nářeční (popř. obecně české) -ej objevuje častěji jen v nom. sing. mask. u adjektiv (např. bohatej strýček, stryček // řidč. strejček), kdežto v jiných adjektivních pádech se s ním setkáváme mnohem řidčeji (obyč. s velkyma [v]očima // řidč. s velkejma [v]očima). Také uvnitř slova zůstává převážně staré -ý- (popř. -í-), obyčejně v zkrácené podobě, zachováno (např. byt ‚býti‘, mydlo, cítit). Šíří se tedy na Moravu z českého interdialektu jen jednotlivé prvky, a to obyčejně jen za jistých podmínek. Tyto tendence bude nutno podrobně prozkoumat a k tomu účelu bude třeba bez prodlení vypracovat plán průzkumu mluvy větších moravských měst. Ale již nyní lze říci, že moravská a slezská jazyková situace svědčí ještě rozhodněji než situace v Čechách o tom, že obecná čeština není „běžně mluveným“ jazykem celonárodním, nýbrž jen interdialektem, který se ovšem vlivem historických podmínek daleko více stabilizoval a také geograficky rozšířil než interdialekty moravské. Skutečnost, že se tímto jazykovým útvarem běžně mluví v Praze, posiluje jeho pozici mezi interdialekty českého národního jazyka a napomáhá šíření jeho jednotlivých prvků do městských středisek v jinonářečních oblastech moravských. Měli bychom tedy mluvit spíše o českém interdialektu než o obecné češtině, abychom vystihli skutečný poměr tohoto jazykového útvaru k jazyku spisovnému a vůbec k celonárodnímu jazyku.[11] Z toho ovšem vyplývá, že obecná čeština nemůže být přímým zdrojem změn v normě spisovného jazyka, nýbrž že se tyto změny mohou uskutečňovat jen skrze hovorový jazyk jako celonárodní mluvenou variantu spisovné češtiny. Na věci nic nemění, jestliže větší nebo menší skupiny inteligence dávají při neoficiálním (a někdy bohužel i při oficiálním) jazykovém styku přednost interdialektu před stabilizující se normou hovorového jazyka.

3. Bylo by ovšem nesprávné, kdybychom přijetím teze o interdialektické povaze obecné češtiny považovali otázku našeho hovorového jazyka za vyřízenou a kdybychom se domnívali, že kodifikace normy současné spisovné češtiny nepotřebuje úprav. Především se zastavíme u otázky hovorové češtiny. V posledních pěti letech byl učiněn značný krok kupředu tím, že byly vypočítány v menší nebo větší úplnosti znaky, které odlišují jazyk hovorový od vlastního jazyka spisovného. Následkem toho se přesunulo těžiště otázky z oblasti teoretické, kde se dosáhlo propracováním funkčního hlediska značných úspěchů, do oblasti praktické. Největší zásluhu o to má, jak již bylo řečeno, J. Bělič. Pravda, mohlo by se namítnout, že vypočítává znaky hovorové češtiny především na základě vlastního jazykového povědomí a že tu chybějí zápisy běžného hovoru z různých městských středisek Čech, Moravy a Slezska i podrobné popisy různých variant hovorové češtiny. Ale co autorovi nemůžeme upřít, je zřetel ke skutečným výrazovým potřebám celého národa a především respektování jazykové situace na Moravě a ve Slezsku, kterou dobře zná. Jinými slovy, Běličův návrh na uvědomělé šíření hovorové češtiny[12] je přijatelný jak v Čechách, tak i na Moravě a ve Slezsku. Můžeme ovšem diskutovat o tom, zdali je Běličův přehled znaků hovorové češtiny úplný a zdali by přece jen nebylo výhodné zařadit do něho další jevy. Nechci se zde zabývat jednotlivostmi, ale nesouhlasím např. s tím, že by hovorový jazyk měl zachovávat dnes již knižní instr. plur. mask. na -y nebo -i, ačkoli téměř ve všech dialektech a interdialektech zvítězil tvar unifikovaný na -ma (srov. obec. čes. stolama, pokojema).

Jestliže chápeme hovorový jazyk jako mluvenou variantu spisovného jazyka psaného, musíme uznat, že hovorová čeština nemůže být totožná se žádným interdialektem, tedy ani ne s interdialektem českým. Nic na věci nemění, že se zejména u inteligence šíří některé hláskové a tvarové [51]jevy obecně české i do oblastí jinonářečních. Je to projev kulturní převahy pražského centra nad městskými středisky ležícími na území jiných nářečních celků a zároveň projev dosavadní neustálenosti hovorového jazyka. Návrhy, zatím vyslovované dosti nesměle, abychom povýšili český interdialekt na hovorovou češtinu, jsou v rozporu nejen s celonárodní jazykovou situací a se staletými tradicemi spisovné češtiny, ale i se stylistickým hodnocením jednotlivých typických mluvnických jevů tohoto interdialektu, pokud se jich užívá v prostředí vyhrazeném pro kultivovanou konverzaci.[13] Např. obecně české -ej ve větě ten člověk měl velkej úspěch zabarvuje větu familiárně, přičemž u mluvčích z větší části Moravy a ze Slezska je tento odstín uvedeného hláskového znaku silnější než u mluvčích z Čech. Ještě markantněji se to projevuje např. u obecně českých tvarů préterita typu ved, nes.

Abychom přijali český interdialekt za hovorový jazyk, tomu brání poměrně velké diference mezi gramatickou strukturou spisovného jazyka a českého interdialektu. Příčiny těchto rozdílů jsou obecně známy, takže není třeba je znovu připomínat.[14] Jen to poznamenáme, že se na obrozenské kodifikaci spisovného jazyka, která vcelku nepřihlížela k soudobému stavu českého interdialektu, značnou měrou podíleli vzdělanci z Moravy a ze Slovenska a že vzorový spisovný jazyk z 2. pol. 16. stol. a z poč. 17. stol. nese v sobě silné vlivy moravské. Jedním z hlavních důvodů, proč při obrozenské kodifikaci spisovné češtiny nebyl vzat za základ český interdialekt, byl právě zřetel k jazykovým poměrům na Moravě, ve Slezsku a na Slovensku. Je nyní situace jiná? Můžeme opustit dosavadní spisovnou tradici alespoň v oblasti mluveného jazyka, ne-li ve spisovné normě vůbec? Pravda, situace se víceméně změnila: Slovensko má vlastní spisovný jazyk; v Čechách a na západní Moravě se český interdialekt stal nástrojem běžné konverzace ve městech, Prahu nevyjímajíc; zbývající část Moravy a Slezsko byly zasaženy vlivem obecné češtiny alespoň natolik, že se některé její hláskové jevy rozšířily — většinou nedůsledně — do familiárního hovoru inteligence. Můžeme tedy přistoupit k tomu, že uznáme český interdialekt za celonárodní hovorový jazyk de facto a že začneme připravovat radikální reformu spisovného jazyka de jure? K tomu, abychom uznali český interdialekt za hovorový jazyk, chybějí však dva základní předpoklady: 1. jeho obecné rozšíření po celém území českého jazyka; 2. jednotné povědomí těch, kdož ho užívají, o jeho celonárodní hovorové funkci.

Lze tu namítnout, že jazyková praxe stejně nedbá toho, co uznáváme za celonárodní hovorový jazyk a co nikoli. A že snad není ani nutné kodifikovat dosud rozkolísaný a územně rozlišený jazykový útvar, kterého se užívá ve familiární konverzaci. Věc však není tak jednoduchá. Kdyby šlo jen o rozdíly lexikální a o nepodstatné rozdíly v gramatické stavbě, nebylo by nutné se nad dvojí podobou mluvené češtiny — poněkud upravenou spisovnou v oficiální konverzaci a interdialektickou v konverzaci familiární — zastavovat. Ale mezi oběma podobami jsou takové rozdíly, už v jevech hláskoslovných a tvaroslovných, že to značně přesahuje potřebu mít rozdílně zabarvené prostředky pro vyjádření oficiálního nebo familiárního postoje k druhému účastníku hovoru. Kromě toho přecházení z familiární normy do oficiální a naopak vede k rozkolísávání normy oficiální, protože ta není obyčejně tak upevněna v jazykovém povědomí jako norma familiární. Tím lze vysvětlit nejen mnohé nedostatky našeho konverzačního styku vedeného hovorovou variantou spisovného jazyka, nýbrž vůbec poměrně nízkou jazykovou kulturu našich mluvených projevů.

Domnívám se, že se nemůžeme smířit se stavem, kdy týž mluvčí v závislosti na situaci projevu přechází od interdialektu k hovorové variantě spisovného jazyka a od ní k vlastní spisovné normě. Nechci tím ovšem popírat známý fakt, že jazyk musí disponovat prostředky odlišného stylistického zabarvení pro familiární hovor, pro oficiální konverzaci i pro písemný styk. Ale značné diference hláskoslovné a tvaroslovné jsou tu z hlediska potřeb jazykové kultury nevýhodné. [52]Proto je třeba, aby naše jazykověda napomáhala zjednodušení naší jazykové situace, a to na základě dokonalého poznání zákonitostí vývoje národního jazyka. Jsem přesvědčen o tom, že lingvistika má nejenom kodifikovat existující stav jazyka a poznávat jeho vývojové tendence, nýbrž i řešit praktické jazykové otázky ve shodě s předpokládaným budoucím vývojem.

Dnes opravdu dozrála situace, kdy je třeba znovu se zabývat otázkou hovorové češtiny a vlastní spisovné normy. Pokud jde o hovorovou mluvu, nelze přijmout návrh Sgallův na její ztotožnění s obecnou češtinou, protože ta má územně a také funkčně omezenou funkci. Přijatelný je návrh Běličův, abychom jako hovorovou češtinu propagovali spisovnou normu zbavenou knižních i úzce nářečních prvků. Tento návrh je ve shodě s dnešní společenskou situací, respektuje dosavadní jazykové tradice a usnadňuje cestu ke sbližování mluveného jazyka s psaným. Uvážíme-li, jaké účinné prostředky se dnes nabízejí k propagaci hovorového jazyka, nemusíme pochybovat o úspěchu akce.

4. Chceme-li usnadnit sbližování běžně mluveného jazyka se spisovnou normou, musíme nutně revidovat současnou kodifikaci spisovné češtiny.[15] Jde o to, abychom ji doplnili o gramatické a lexikální prostředky, které jsou obecně rozšířeny v běžně mluveném jazyce, ale nebyly kodifikovány jako spisovné. Měli bychom tak učinit na základě podrobného rozboru současného stavu jazyka najednou, abychom zabránili rozkolísávání normy spisovného jazyka v povědomí jeho uživatelů, které nastává při postupném zavádění jednotlivých jevů.

V zásadě se přimlouvám za to, aby se připustily hovorové dublety ke knižním nebo neutrálním prostředkům při kodifikaci mluvnického systému a slovní zásoby spisovné češtiny. Tím by byl spisovný jazyk obohacen o výrazové prostředky, které by byly vyhrazeny především pro funkční oblast hovorovou. Zároveň by zahrnutí těchto dublet do kodifikace spisovného jazyka sblížilo běžně mluvený jazyk s vlastním jazykem spisovným. Ponechání dublet jako výběrových prostředků v normě spisovné češtiny by pak záviselo na dalším vývoji spisovného jazyka. Jestliže by se knižních dublet přestalo užívat, staly by se archaismy a tím by se zařadily mimo oblast spisovné normy (je např. pravděpodobné, že tento osud brzo postihne infinitiv na -ti). Při všech změnách v kodifikaci spisovné češtiny je ovšem nutné respektovat stav běžně mluveného jazyka na celém našem území, nikoli jen v Praze, třebaže pražské centrum tu přirozeně má vůdčí úlohu.

Pokud jde o jevy hláskoslovné, nedoporučoval bych vzhledem ke stavu běžně mluveného jazyka na Moravě a ve Slezsku, aby se do spisovné češtiny zavádělo v adjektivních koncovkách -ej- a -ý- vedle dosavadního -ý- a -é- (např. hodnej člověk, dobrejch nápadů, sražený mlíko, velkýho úspěchu apod.). V kořeni slov by bylo možno připustit -ej- jako prostředek expresívní (např. řval jako bejk, srov. ustálené rčení mít hejla na nose). — Řada dublet s provedeným úžením é > í uvnitř slova by se měla rozhojnit o další případy, v nichž je podoba s -í- v mluveném jazyce zcela běžná (např. mléko // mlíko, lépe // líp, méně // míň, déle // dýl). Nelze tu však postupovat přímočaře, neboť v některých slovech se drží i v běžně mluveném jazyce podoba nezúžená, např. lék, léto. — Co se týče protetického v-, sotva mu lze propůjčit domovské právo ve spisovné češtině, neboť není rozšířeno v běžně mluveném jazyce na celém českém území. Bylo by možno pojednat ještě o některých jednotlivostech z oblasti hláskosloví, ale to přenecháme speciálním studiím.

Také kodifikaci morfologického systému spisovného jazyka je třeba doplnit o dublety tam, kde se dosud jako spisovné uznávají jen tvary s knižním zabarvením. V deklinaci substantiv se to týká především instr. pl. maskulin a neuter. Doporučoval bych tu, aby se vedle poněkud knižních morfémů -y (-i) zavedly jako hovorové dublety morfémy -ama (-ema), tedy např. pány // pánama, domy // domama, muži // mužema, stroji // strojema, městy // městama, moři // mořema. Ve shodě s tím by bylo třeba připustit morfém -ma v 7. pl. všech jiných substantivních typů a v deklinaci adjektivní a pronominální (např. ženami // ženama, nůšemi // nůšema, kostmi // kostma, staveními // staveníma, těmi dobrými úmysly // těma dobrýma úmyslama, jimi // jima). [53]Tím bychom kodifikovali stav, jaký je v mluveném jazyce téměř na celém českém území, a zároveň by nastalo vyrovnání kodifikace spisovné češtiny s kodifikací většiny jiných slovanských jazyků. Odstranila by se také nevýhodná homonymita akuzativu a někdy i nominativu plurálu s instrumentálem,[16] která patrně byla vedle tendence po vyrovnání různých deklinačních typů příčinou rozšíření morfému –ma. Snad by také stálo za úvahu, zdali nelze dát ještě více prostoru hovorovému morfému -ách v 6. pl. maskulin a neuter s tvrdým zakončením, a to zejména tam, kde se mění koncová souhláska základu (např. o klucích // o klukách). — Řešit by bylo třeba také situaci v nom. pl. u maskulin na -an a u některých dalších, kde se v běžném hovoru uplatňuje morfém -i. Připuštěním hovorového morfému by vznikly dublety, např. hosté // hosti, sousedé // sousedi, lidé // lidi, občané // občani, Slované // Slovani.

Řešení si zasluhují některé nepravidelnosti v kodifikaci morfologického systému, které nejsou v souladu s běžně mluveným jazykem. Tak např. u substantiv typu kámen je možno rozšířit dublety v 2. sg. i na subst. kámen, křemen, plamen, týden (tj. kamene // kamenu). — U subst. ruka se přímo vnucuje, aby gen. pl. rukou byl doplněn o dubletu ruk, jak je tomu u subst. noha (nohou // noh), koleno (kolenou // kolen) aj.

V konjugaci bychom už neměli váhat s kodifikováním infinitivu na -t u slovesného typu peče, tedy péci // péct (popř. píct). U slovesa moci // moct nelze držet v 1. sg. a 3. pl. jako jediné spisovné tvary jen mohu a mohou, nýbrž je k nim nutno přiřadit i můžu a můžou. — Nutnost sladit kodifikaci se stavem běžně mluveného jazyka si vyžaduje i úpravu v 1. sg. a 3. pl. sloves typů kryje, kupuje, a to dubletami kryji // kryju, kupuji // kupuju, kryjí // kryjou, kupují // kupujou. — Revizi je vhodné provést i u typu začne. Zde by kodifikování dublet běžných v hovorovém jazyce zmírnilo dosti značné rozdíly mezi jednotlivými slovesy patřícími k tomuto typu.

V oblasti syntaxe je třeba se zamyslet nad shodou adjektivních a jmenných slovesných tvarů s neutry v plurálu. Další lpění jen na tradiční shodě tvarů neutrálních s neutrálním substantivem má nepříznivý důsledek v tom, že se uživateli spisovného jazyka nabízí jen prostředek zabarvený knižně. Myslím, že bychom vedle tradičního prostředku měli kodifikovat i prostředek hovorový: shodu mužského neživotného, popř. ženského tvaru s neutrálním substantivem v plurálu (např. suchá polena shořela // suché polena shořely).[17]

Je také třeba dát ve spisovném jazyce domovské právo akuzativním slovesným vazbám, běžným v hovorovém jazyce, vedle tradičních vazeb genitivních, popř. dativních, které nabyly silnějšího nebo slabšího knižního zabarvení. Týká se to např. sloves užít něčeho // něco, nabýt něčeho // něco, dobýt něčeho // něco, dosáhnout něčeho // něco, učit něčemu // něco aj.

Mohli bychom připojit ještě poznámky ke kodifikaci slovní zásoby, zejména k otázce hodnocení univerbizovaných pojmenování, považovaných často za výrazy slangové, tj. nespisovné, ale to si vyžaduje hlubšího rozboru. Zatím je třeba přece jen se omezit na věci zásadnější.

 

5. Myslím, že z celého mého příspěvku vyplývá mé stanovisko: Jsem pro sblížení spisovné normy s hovorovým jazykem, ale za trvalý podklad kodifikace spisovné češtiny pokládám dosavadní tradiční spisovný jazyk, nikoli český interdialekt nebo pražskou městskou mluvu. Je však třeba provést změny v kodifikaci tam, kde je dosavadní spisovná norma v rozporu s češtinou běžně mluvenou na celém území našeho národního jazyka. Za nejvhodnější postup považuji doplnění kodifikace spisovné normy hovorovými dubletami, přičemž doporučuji provedení úprav v kodifikaci po důkladném prozkoumání otázek najednou, abychom postupnými úpravami nerozkolísali stabilitu spisovné normy v povědomí jejích uživatelů.

 

[54]R é s u m é

К ВОПРОСУ ОБ ОТНОШЕНИИ ЧЕШСКОГО РАЗГОВОРНОГО ЯЗЫКА К ЛИТЕРАТУРНОМУ

Дискуссия об отношении литературного языка в его разговорном варианте к чешскому интердиалекту получила свое теоретическое обоснование по существу уже в первой половине тридцатых годов в Пражском лингвистическом кружке. Новые понятия затем уточнялись и дополнялись в первой трети сороковых годов, когда определялись термины «язык» и «стиль» и углублялась теория функционального расслоения языка. После второй мировой войны дискуссия продолжалась и в ней принимали участие как лингвисты старшего поколения (Травничек, Гавранек), так и младшего поколения (Белич, Конечный, Едличка). С 1958 г. Я. Белич начал конкретно анализировать понятия «разговорный язык» и «чешский интердиалект». Он также начал кампанию за целеустремленное распространение разговорного языка. Статья П. Згалла внесла в дискуссию новые элементы, главным образом, благодаря некоторым своим выводам, касающимся общенационального разговорного языка.

До настоящего времени в дискуссии принимал участие целый ряд чешских лингвистов. В своей статье я высказываю следующее мнение: языковая ситуация не только в Чехии, но также в Моравии и Силезии свидетельствует о том, что так называемый «общечешский язык» не выполняет функции общенационального языка, а только лишь интердиалекта, который стабилизировался под влиянием исторических условий и в географическом отношении получил бóльшее распространение чем моравские и силезские интердиалекты. Ввиду указанных обстоятельств я отдаю предпочтение термину «чешский интердиалект» перед термином «общечешский язык» и прихожу к заключению, что чешский интердиалект не может быть прямым источником изменений нормы чешского литературного языка, а только через посредство разговорного, общенационального языка оказывает влияние на эту норму.

Вопрос о действительно имеющихся различиях между фамильярной разновидностью устной речи и официальным вариантом разговорного языка не может быть разрешен только путем отрицания отождествления общенационального разговорного языка с чешским интердиалектом. Эти различия очевидны и значительно превышают потребность в средствах различного стилистического оттенка (в данном случае — фамильярного и нейтрального). Нет сомнения в том, что такое положение разговорного языка невыгодно для языковой практики. Поэтому я считаю предложение Белича пропагандировать единый вариант разговорного языка, близкий к литературной норме — правильным.

Но нельзя добиться сближения разговорного и официального литературного языка только посредством пропаганды единого, близкого к литературной норме, разговорного языка. Я убежден в том, что литературную норму надо пополнять такими грамматическими и лексическими дублетами, которые получили распространение в разговорной речи на всей территории чешского языка. В статье приводятся самые важные из таких дублетов. Я предлагаю провести изменения в кодификации литературного языка в один прием — разумеется по проведении глубокого анализа отдельных языковых явлений — чтобы путем изменений, вводимых постепенно, не поколебать устойчивости литературной нормы в сознании лиц, пользующихся этой нормой.


[1] Viz zejm. studie B. Havránka Úkoly spisovného jazyka a jeho kultura, sb. Spisovná čeština a jazyková kultura, Praha 1932; Nářečí česká, Čs. vlastivěda III, Praha 1934; Vývoj spisovného jazyka českého, Čs. vlastivěda, II. ř., Praha 1936. Srov. i populárně zaměřený výklad M. Weingarta Něco o naší konversační řeči, Český jazyk v přítomnosti, Praha 1934, s. 97n.

[2] Můžeme tu jmenovat sb. Čtení o jazyce a poezii, Praha 1942, a hlavně stať B. Havránka K funkčnímu rozvrstvení spisovného jazyka, ČMF 28, 1942, s. 409n. Viz i diskusi o stylu v SaS 7, 1941, a to příspěvek J. M. Kořínka (28n.), B. Trnky (61n.) a Vl. Skaličky (191n.).

[*] Nebylo by dosti spravedlivé nepřipomenout i kladný význam diskusního prostředí v tzv. akad. kanceláři Slovníku jazyka českého (předchůdce Ústavu pro jazyk český), na němž se značnou měrou podíleli — před 30 lety — i V. Ertl a Kv. Hodura; zde právě byl odhalen hluboký rozpor mezi tehdejší tzv. péčí o spisovný jazyk a skutečným stavem spisovné češtiny, jejíž poznání bylo rozsáhle podloženo rostoucím materiálem lexikografickým. BHk.

[3] Viz zejména B. Havránek, Zásady Pražského lingvistického kroužku a nová kodifikace spisovné češtiny, SaS 10, 1947, s. 13n.; B. Havránek - Al. Jedlička, Česká mluvnice, Praha 1951 a pak 1960; Fr. Trávníček, Úvod do českého jazyka, Brno 1947, zvl. kap. Celostní útvary spisovné mluvy; srov. poněkud pozměněnou podobu ve vydání Úvodu z r. 1952 aj.

[4] J. Bělič, Poznámky o mizení nářečí, Sedm kapitol o češtině, Praha 1955, s. 87n. (uvedená kapitola se opírá o starší Běličův článek z r. 1946); Fr. Kopečný, Spisovný jazyk a jeho forma hovorová, NŘ 33, 1949, s. 14n.

[5] Rozbor různých názorů na poměr mezi češtinou hovorovou a obecnou podává J. Bělič, Vznik hovorové češtiny a její poměr k češtině spisovné, Čs. přednášky pro IV. mezinár. sjezd slavistů v Moskvě, Praha 1958, zvl. s. 66n.

[6] Viz stati K otázce obecné češtiny, Studie ze slovanské jazykovědy, Praha 1958, s. 429n.; Vznik hovorové češtiny …, op. c; Bojujme za upevňování a šíření hovorové češtiny, Čes. jazyk a lit. 9, 1959, s. 433n.

[7] Mám tu na mysli hlavně práce: M. Vey, Morphologie du tchèque parlé, Paris 1946; A. G. Širokova, K voprosu o različii meždu češskim literaturnym jazykom i narodno-razgovornoj reč’ju, Slavjanskaja filologia 2, 1954, 3—37; H. Kučera, Phonology of Czech, ’s-Gravenhage 1961.

[8] VJaz 1960, č. 2, s. 11n.; autor pak rozvádí některé své názory v obhajobě v SaS 23, 1962, s. 37n.

[10] O tom podrobněji J. Chloupek, K otázce interdialektů, sb. Adolfu Kellnerovi, Opava 1954, s. 145n. — J. Chloupek, Arn. Lamprecht, Ant. Vašek, Český národní jazyk a některé jeho vývojové perspektivy, SaS 23, 1962, s. 260n.

[11] To konstatuje i Vl. Skalička v diskusním příspěvku Poznámky o obecné češtině, SaS 23, 1962, s. 201: „… obecná čeština je interdialektem, který početní převahou a tím, že zahrnuje hlavní město, aspiruje na celonárodní úlohu. Avšak právě jen aspiruje — má platnost pro velkou část území českého jazyka, nikoli pro celé.“

[12] Tímto termínem rozumí „mluvnou formu češtiny spisovné, zbavenou na jedné straně výlučných znaků knižního jazyka, zachovávaných v oficiálních promluvách veřejných, na druhé straně však neobsahující ani jevy úzce nářeční, které jsou i v této volnější, »neoficiální« podobě spisovné češtiny pociťovány jako prvky nenoremní“ (op. cit. v pozn. 5, s. 59).

[13] Tyto otázky jsou přesvědčivě probrány v diskusní stati K. Hausenblase Styly jazykových projevů a rozvrstvení jazyka, SaS 23, 1962, s. 189n.

[14] Viz Havránkův Vývoj, s. 79n.; M. Grepl, Vývoj spisovné češtiny za obrození a jazyková teorie, SPFFBU 7, 1958, A 6, s. 74n.; Al. Jedlička, Josef Dobrovský a tvaroslovná kodifikace spisovné češtiny, Studie o jazyce a literatuře národního obrození, Praha 1959, s. 5n. aj.

[15] K problematice kodifikace viz podnětné poznámky P. Nováka O smysl diskuse o mluvené češtině, SaS 23, 1962, s. 271n.

[16] Z tohoto důvodu dával přednost instrumentálům na -ami již V. Rosa v Čechořečnosti (1672). Jako příklad nezřetelného výrazu uvádí mimo jiné spojení trhati zuby, které může mít význam „trhání zubů“ i „trhání zuby“.

[17] Konkrétní výčet jevů je ovšem třeba brát jako autorův návrh do diskuse (tak jako charakter diskusní mají všechny příspěvky, které o tomto tématu „obecná, hovorová a spisovná čeština“ SaS uveřejňuje); jednotlivé jevy potřebují nezbytně dalšího průzkumu a úvahy (zejm. např. typ suché polena). — Pozn. rd.

Slovo a slovesnost, volume 24 (1963), number 1, pp. 47-54

Previous Eva Macháčková: Spojky podřadicí v českých matematických textech (Příspěvek k syntaktické analýze pro strojový překlad)

Next Emanuel Michálek, Igor Němec: Významný pramen historické lexikologie