dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

O Ullmannově pokusu o systém v sémantice

Josef Filipec

[Discussion]

(pdf)

О попытке Ульмана создать систему семантики / Un essai de Ullmann d’établir le système en sémantique

Dílo S. Ullmanna, profesora románské filologie v Leeds (dříve v Glasgově), je velmi záslužným a v mnohém ohledu vynikajícím příkladem především výkladu sémantiky přirozeného jazyka. Jeho práce můžeme sledovat už bezmála čtvrtstoletí a je jasné, že autor za tu dobu důsledně vypracovával a stále zdokonaloval a prohluboval svůj systém. Základní význam mají především jeho Principy sémantiky, aplikované na francouzském materiále v Přehledu francouzské sémantiky a naposledy propracované v jeho Sémantice.[1] Zde byla původní koncepce obohacena zřetelem k stylistice a k matematickým metodám, jakož i sledováním vztahu jazyka a myšlení a některých výsledků filosofické sémantiky. Přesto však Principy zcela nezastaraly; obsahují základní teoretické formulace a navíc proti Sémantice důležitou kapitolu o vzájemné souvislosti deskriptivní a historické sémantiky a pokusnou kapitolu o obecné sémantice (General Semantics), předcházející současné zkoumání tzv. jazykových univerzálií. Přestože se dnes Ullmannův systém pokládá za tradiční, je třeba si uvědomit, že některé jeho formulace se staly běžným majetkem dnešní sémantiky.[2]

[171]Zřetel k stylistice a vztah jazyka k myšlení dokumentují také jednotlivé oddíly Ullmannovy nejnovější knihy Language and Style (Oxford 1964), na niž zde upozorníme podrobněji. Nejdříve však — vzhledem k významu Ullmannova celého díla — aspoň krátce uvedeme některá jeho charakteristická hlediska.

U. vyšel ze Saussura a jeho pojetí bilaterálního znaku (u něho name sense). Ztotožňuje sice „jméno“ se signifiant, tj. akustickým obrazem (Principles 69), ale přesto je chápe jinak, totiž jednak jako akustický tvar v projevu, jednak v jazykovém virtuálním zobecnění. Jeho pojetí znaku je jazykově psychologické: to dokazuje především pojetím významových změn, zakládajícím se na starší psychologické práci Roudetově a přijatým též maďarským sémantikem Gomboczem,[3] a též svým pojetím synestézie jako jedné z tzv. panchronických významových změn (Principles 258n.). Tato významová změna je ovšem univerzální právě proto, že je výřezem lidské psychologie a fyziologie.[4] Její aplikace v stylu umělců píšících různými jazyky není tedy důsledkem jazykového zákona, jak se domnívá Ullmann.

Pro Ullmannovu koncepci strukturalismu v sémantice jsou důležité některé práce z dvacátých a třicátých let. Kromě uvedených prací je to Weisgerberova studie Die Bedeutungslehre — ein Irrweg der Sprachwissenschaft?[5] a další jeho práce, stejně tak práce Trierovy[6] aj. Odtud dochází k definici funkčního, dynamického, recipročního významového vztahu (meaning) mezi jménem (name, formou) a smyslem (sense, tj. pojmovým významem v našem pojetí), který pokládá za základní pojem sémantický. Kupodivu však ponechává mimo rámec lingvistiky vnější vztahy formy a významu (sense), zvláště vztah k denotátu (věcný vztah významu v mé terminologii), bez něhož by byl znak odtržen od skutečnosti a s nímž při výkladu sémantických změn i sám pracuje.[7] Jestliže v obraně proti námitce, že vylučuje z lingvistiky vztah k označené věci, tvrdí, že všechny lingvisticky relevantní rysy označené věci se promítají do významu (sense), měla by z toho vyplývat i analýza tohoto významu (Semantics 58). U. se dovolává Bloomfielda a jeho distinktivního, tj. jazykového významu (sémantických rysů) společného pro všechny situace, ale tento Bloomfieldův význam (meaning)[8] není pojmově totožný s Ullmannovým stejným termínem.

Formálně významový vztah Ullmannův (meaning) je nepochybně důležitý, ale není jediný a nemůže předpokládat eliminaci funktivů, mezi nimiž se realizuje, tedy formy a významu (sense).[9] Vztah obou těchto pojmů je ostatně u Ullmanna nejasný. Vyplývá to i z jeho pojetí mnohonásobného významu a „sémantické patologie“, tj. především polysémie a homonymie znaku. Synonymie je otázka jednoho významu a několika forem (one sense with several names), polysémie znamená, že jedna forma má více významů (one name with several senses). Tu je typicky vidět, že ani U. nevystačí bez pojmu význam (sense). Je charakteristické, že v pozdějších knihách mluví na témž místě o meaning.[10] Ovšem věc není ani pak zcela jednoduchá. Jestliže uznává U. za [172]„čistá“ synonyma např. termíny, u nichž je pojmový význam (sense) týž, není u nich stejný významový vztah (meaning), protože je dán jako vztah mezi stejným významem, ale různou formou: F1 — V1 a F2 — V1. Ani pozdější pojetí, předpokládající u synonym stejný významový vztah, neobstojí, protože takový vztah je nejvýš u různých forem téhož formálně významového invariantu. Kromě toho formule „jeden význam s více jmény“ ap. je příliš absolutistická. Synonyma tíhnou k jednomu obecnému významu, ale mohou se v nich realizovat i sekundární distinktivní faktory. Podobně formule „jedno jméno s více významy“ není správná. Jde o reprezentativní slovní formu, např. oko jako množinu slovních forem (oku, oči aj.), v nichž se realizuje x významů, např. oko ‚Auge’, oko ‚Schlinge’ atd. Ullmannova teorie tedy simplifikuje a schematizuje realitu přirozeného jazyka, odtrhává jazyk od reality a zdůrazňuje jeho autonomnost. Jeho pojetí strukturní sémantiky, vybudované na formálně významovém vztahu, je úzké a není adekvátní dané komplexní skutečnosti.

Na synonymech lze ukázat ještě jiný nedostatek Ullmannovy koncepce. Buduje sémantiku příliš široce a na rozdíl od jiných, i tradičně pracujících autorů,[11] ji nedoplňuje onomaziologií. Chápe tedy i synonyma, i dílčí struktury (jazyková pole) jen sémanticky. Už v Principech sice naznačuje vývoj této problematiky od Schuchardta po Weisgerbera, v dodatku 2. vyd. uvádí i knihu Quadriho a dokonce v Language and Style mluví o dvou alternativních přístupech jazykovědných (s. 117), ale sám tento postup neaplikuje. V Sémantice se pak dokonce objevují velmi nejednotné formulace k této otázce.[12] Plodnost onomaziologického postupu, jemuž se dostalo schválení např. Jakobsonem,[13] prokazují už také české i cizí práce[14] a nabývá nového významu vzhledem k pojetí kódovače a dekódovače, mluvčího a posluchače.

Vývoj v posledních letech přinesl sémantickému výzkumu mnoho metodologických podnětů. Především se rozvíjí přístup statistický (G. K. Zipf, P. Guiraud, G. U. Yule, G. Herdan, J. Whatmough, M. Vey, R. M. Frumkina, u nás M. Těšitelová aj.), pokračuje se v zkoumání jazykových polí (sem lze počítat vedle Triera a Weisgerbera a jejich následovatelů i G. Matorého, P. Guirauda aj.), ve výzkumu charakteristických jazykových tendencí a jejich frekvence (např. studium různých typů motivace) — sem patří po Ballym, Brøndalovi a jiných sám U. svou studií o jazykově sémantické typologii[15] — a ve zkoumání struktury slovní zásoby ve spojení s protikladem slovníku abecedního a systémového (Fr. Dornseiff, J. Casares, R. Hallig a W. v. Wartburg, F. de Tollenaere aj.) a tyto hlavní směry výzkumu, které lze s větším či menším oprávněním zahrnovat pod obecné označení strukturních směrů ve výzkumu slovní zásoby, můžeme doplnit ještě metodou algebraickou (sem patří zvláště práce N. Chomského, J. A. Fodora a J. J. Katze a do jisté míry i Ju. D. Apresjana) a podněty vyplývajícími ze zkoumání z hlediska filosofické a logické sémantiky (G. Frege, R. Carnap, L. Wittgenstein, B. Russell, W. M. Urban, A. Tarski aj.).

Do tohoto obecného kontextu se zařazuje i Ullmannova nová kniha Language and [173]Style z r. 1964, která má proti jeho sémantickým souhrnům charakter mírně experimentující. Vyšla jako první svazek řady Jazyk a styl. Má tři části, nazvané Otázky významu, Otázky stylu a Jazyk a myšlení (obsahuje celkem 11 studií z l. 1956—63, čtyři jsou zde otištěny poprvé). Těsný vztah sémantiky a stejně i lexikologie k stylistice je typický pro vývoj dnešní jazykovědy, pro zřetel funkční a pro úsilí postihnout jazykové dění přímo v textu.

Úvodní příspěvek sémantické části Sémantika na rozcestí (Semantics at the Cross-Roads) přehlíží hlavní strukturní směry usilující o vybudování sémantiky: statistiku, typologii a strukturu slovníku. Autor sám nejvíce propracoval otázku tří typů motivace slov (fonetické, slovotvorné a sémantické) v různých jazycích. Lexikální struktury lze zkoumat v trojí rovině: u jednotlivých slov, která jsou na základě souvislosti formy, významu a obojího v centru asociačního pole, v rovině lexikálních polí a v rovině slovní zásoby jako celku. Autor zaznamenává také hlasy některých formálně orientovaných strukturalistů a lingvistů, kteří dosud vymítají význam z jazykovědy anebo se tváří, jako by tento pojem nepotřebovali, a správně upozorňuje, že takové názory dnes už nejsou na výši vědy.[16]

Po úvodní studii obecné následují čtyři speciální. V příspěvku o pojmu významu (vlastně významového vztahu) v současné lingvistice (The Concept of Meaning in Linguistics) uvádí autor analytické a operacionalistické definice významu a váží jejich výhody i nevýhody. K analytickým postupům počítá i psycholingvistické měření významu, přesněji konotativního významu „funkčního slovníku“.[17] Jako otce operacionalistické metody uvádí P. W. Bridgmana[18] a krajní formulaci těchto zásad spatřuje v posmrtně vydaných Filosofických zkoumáních L. Wittgensteina: „The meaning of a word is its use in the language.“ Souvislost tohoto pojetí s kontextovou teorií významu je zřejmá, stejně s metodou substituce, s pojetím J. R. Firtha aj. Velmi zajímavě ukazuje U., že lexikograf, zjišťující význam „slova“ z kontextových úseků, pracuje nejdříve metodou operacionalistickou, pak analytickou. Na dialektický vztah užití slova a jeho významu poukazuje také B. Russell (Logic and Knowledge). Toto správné pojetí potvrzují i naše zkušenosti a teorie. Metoda sémantiky a lexikologie je nutně komplexní.[19] Překvapuje, že se U. nezmiňuje o metodě zjišťování sémantických prvků (faktorů).

V současném vývoji jazykovědy má nesporně primát synchronní, popisná sémantika přirozených jazyků. Historickou sémantiku je třeba budovat na jejím základě. Ve studii Descriptive and Historical Methods in Semantics ukazuje U., že strohá saussurovská antinomie diachronie - synchronie platí jen při řešení některých otázek (lid. etymologie, motivace všech tří typů, emoční a evokační příznaky slov, hranice mezi polysémií a homonymií), u jiných však neplatí. Vedle přísného rozlišení obou metod je třeba uznávat i jejich kombinaci. Zvláště plodná je podle U. tam, kde jistá synchronní fakta mohou být pochopena jen jako důsledek jistého vývoje (např. časově dřívější konflikt mezi homonymy způsobil zmizení nebo změnu matoucího slova v jistém významu), dále při zkoumání významových změn, které zasáhnou některý člen asociačního pole, [174]a konečně k vysvětlení otázek, které nemohly být dosud jinak vysvětleny (např. trierovská historickostrukturální metoda zkoumání „lexikálních polí“ oprávněně kritizuje Saussurovu tezi, že historická lingvistika se týká jen izolovaných slov a je tedy nesystémová). Zde se U. opírá i o vývody Wartburgovy, Coseriovy aj.[20] V závěru této studie U. podstatně omezuje dalekosáhlé formulace svých Principů o univerzální (panchronické) sémantice, jejíž tendence se domníval postihovat v synestézii a jejíž zákonitosti viděl pod dojmem průkopnických prací v statistice (např. v tzv. Zipfových zákonech).[21] Zdá se, že v této otázce zaujal nejreálnější stanovisko A. Sommerfelt,[22] který rozlišuje mezi pansynchronními (společnými různým jazykům v jistém dobovém průřezu) a pandiachronními rysy a tendencemi a připouští např. existenci jistých obecných rysů sémantické struktury (např. vztah polysémie a frekvence). Bez přesvědčujícího empirického materiálu je zatím těžko jít dále.

Výsledků synchronní sémantiky se využívá nejen v historické sémantice, ale i v etymologii (Semantics and Etymology), jejíž orientace, náplň a místo v lingvistice se ovšem změnila. Především ani v etymologii nelze vystačit s jednostranným zřetelem k časové posloupnosti slov, i zde je třeba určovat sémantickou hodnotu slov v jazyku jisté doby, určovat jejich užití, evokační hodnotu a vztahy k ostatním slovům, i zde je třeba postoupit k strukturnímu pohledu na vzájemné vztahy slovních skupin[23] a nespokojovat se jen konstatováním, že významy mizejí a přirůstají. Je třeba poznamenat, že zřetel k sémantickým souvislostem vskutku přinesl etymologickému zkoumání nové možnosti, na druhé straně však i nebezpečí, kterým je třeba čelit bohatým materiálem a zřetelem ke kolektivním zkušenostem.[24]

Závěrečná a nejdelší kapitola oddílu věnovaného sémantice se týká sémantických univerzálií (Semantic Universals); byla přednesena na známé americké konferenci r. 1961 a otištěna již ve sborníku Universals of Language.[25] Je ovšem poněkud předčasné, třebas ne nezajímavé, zjišťovat sémantické a ostatně vůbec jazykové univerzálie vzhledem k správnému požadavku Bloomfieldovu,[26] pokud se nechceme spokojit obecně známými truismy. U. se snaží postihnout obecně rozšířené synchronní rysy a vývojové tendence, u nichž lze v některých případech zjistit i pravděpodobnost. Vedle běžných rysů popisné sémantiky, jako je synonymie, polysémie a homonymie a opozice obecných a specifikujících pojmenování, zabývá se U. hlavně sémantickou typologií, zvláště pokud jde o známý už úsek motivace. Z hlediska historické sémantiky uvádí U. tyto [175]univerzálie: přenášení, především metaforická, zakládající se na vztahu podobnosti (méně metonymická) s tendencí k expanzi v Sperberově pojetí, antropomorfizující metafory, metafory s převládající tendencí od konkrétního k abstraktnímu a synestézii (přenášení pojmenování z oblasti jednoho smyslu do oblasti smyslu jiného). Jako další obecnou tendenci uvádí rozšiřování a úžení významu a různé typy tabu.

K přenášení lze poznamenat, že v jazyku jsou vždy protikladné tendence, tedy např. vedle tendence k abstraktnosti je tendence ke konkrétnosti, někdy i sekundární konkretizování.[27] Na závěr příspěvku upozorňuje U. na otázku tzv. lexikálních konstant (základní pojmový slovník), jejichž studiem se zabývá zvláště glottochronologie,[28] a na pokusy o třídění pojmů, na jejichž základě lze postoupit ke konfrontaci různých jazyků a nářečí. K tomu je třeba poznamenat, že při podrobném propracování děl tohoto typu se ukazují také mezi jazyky specifické rozdíly, např. větší frekvence slovesného vyjadřování skutečností označených v druhém jazyku jmennými pojmenovacími jednotkami, vyjádření specifických významových odstínů, obsazení jistých sémantických pozic v jednom jazyku navíc proti druhému jazyku, významová obecnost a specifikovanost ap.

Myšlenka jazykových univerzálií, ať už absolutně nebo relativně pojatých, může přinést nové podněty i konfrontačnímu a srovnávacímu zkoumání dílčích struktur v slovní zásobě (polí) a toto zkoumání je důležité pro poznání vzájemného vlivu jazyka a myšlení i jazyka a společnosti. Tomuto tématu věnuje U. poslední dvě kapitoly třetí části své knihy (Language and Thought). První se týká slov a pojmů (Words and Concepts). Je to skvělá, poučená a jemná úvaha o vlivu slov na myšlení, a to z trojího hlediska: z hlediska (1) poruch jazykové schopnosti, (2) běžného jazyka a (3) nedostatku našeho slovníku. Myšlenka, že jazyk není jen prostředkem myšlení, ale že na ně i aktivně působí, bývá v jazykovědě spojována s jménem W. Humboldta, ale vyskytla se už u Bacona a v básnické formulaci u Shelleye (Prometheus Unbound, 1820). V duchu zájmu soudobé jazykovědy o afázii[29] ukazuje U. závažnost problému pojmové generalizace a klasifikace u slovně významových schémat. Dále ukazuje na komplementární povahu Sapirovy a Whorfovy hypotézy[30] a teorie lexikálních polí, poplatné Humboldtovi. Správně uvádí dvě slabiny Whorfovy teorie, totiž jednostrannost pohledu na jazyk, vyplývající ze studia indiánských jazyků, a jednostrannou orientaci na gramatiku. Stejnou kritičnost však neprojevuje U. k teorii lexikálních polí. Je např. typické, jak Weisgerber usiluje o vývoj své víceméně stagnující teorie zkoumáním rozdílů distribuce a významových aspektů jednotlivých lexikálních jednotek.[31] Výrazová a sdělovací nedostatečnost slov je podle U. obecná, týkající se všech jazyků (sem patří „vágnost“ významu a tendence k hypostazování abstrakt, provázená nebezpečím idealismu), a zvláštní, projevující se v jednotlivých jazycích (mezery v slovní zásobě, dvojznačnost, popř. mnohoznačnost — k nim lze přiřadit užívání slov v přeneseném významu — a vliv gramatických a formálních faktorů, např. vztah složenin a abstraktních pojmů). Ukazuje se, že je opatrnější mluvit o tom, že slova spíše jen disponují mluvčího k myšlení v jistém vymezeném prostoru a čase a jen v menší míře jeho myšlení přímo determinují.

[176]V závěrečné kapitole si všímá U. klasického vlivu řeckého a latinského na slovní zásobu francouzské renesance (Classical Influence on the Vocabulary of the French Renaissance). Vychází ze známé teze o relatinizaci francouzského slovníku za renesance a ukazuje toto „poklasičtění“ jednak rozborem slov od písmena M z etymologického slovníku Blochova a Wartburgova, jednak důmyslným chronologickým rozborem latinismů a helenismů v ukázce z Valéryho. Vliv zvláště mezi 12. a 14. stol. byl tak mocný, že znamenal lexikální a pojmové revolucionování a projevil se zvláště na formě slov, na jejich významu a užití a na jejich stylistické hodnotě. Zvláště významné bylo vytvoření dvou stylů: konkrétního a abstraktního, příliv nemotivovaných pojmenování, bohaté významové odstínění slov, jejich internacionalizace ap.

Vraťme se k druhé části knihy, stylistické (Problems of Style). Její čtyři kapitoly jsou uvedeny obecným přehledem nové orientace ve stylistice (New Bearings in Stylistics). Těsné spojení stylistiky se sémantikou považuje U. za velký pokrok metodický — to odpovídá i našemu pojetí. Ullmanna zajímají otázky jazykového stylu, literárního stylu, především pak stylu autorského. Popsat stylové zdroje jazyka znamená popsat, roztřídit a zhodnotit jeho expresívní prostředky. Pojem expresívnosti zahrnuje všechno to, co v jazyku přesahuje jeho sdělovací a věcné aspekty: emotivní prvky, emfázi, rytmus, eufonii a další prostředky inherentní povahy. Další klíčový pojem vedle expresívnosti je pojem volby ze stylistických variant (synonym) různé expresívnosti k dosažení jistého cíle, stylového účinku (U. to dokazuje na různých funkcích inverze ve franštině). Evokační prostředky jednotlivých jazykových rovin (fonologické, lexikální — např. anglicismy aj., syntaktické) nabývají stylistické působnosti spojením se specifickým prostředím časovým, místním a sociálním (hovorovým, slangovým, literárním ap.).

Autorský styl se dnes nejčastěji zkoumá statisticky, psychologicky a funkčně. Upozorňuje se též na jeho vztah k individuálním jazykům (idiolect), tj. úhrnu řečových zvyklostí jednotlivce v jisté době.[32] U. spravedlivě váží klady i podstatná omezení statistiky při zkoumání stylu (nerespektuje vliv kontextu, složitost komplexů zahrnujících subtilní kvalitativní prvky různé hierarchie aj.), zmiňuje se o psychologickém přístupu Spitzerově a o psychologické typologii H. Moriera,[33] ne však o psycholingvistických pracích stylistických.[34] Za podstatný lze pokládat především přístup funkčně strukturní. V souvislosti s ním se právě může projevit důležitost kontextu, a to jednak „mikrokontextu“ (krátké dílo nebo jeho úryvek), jednak „makrokontextu“ (dílo autora, literární školy, epochy, žánru ap.). Žádoucí je také sledovat stylové funkce jistého prostředku (prostředků), klíčových slov ap.

Další tři stylistické příspěvky sledují některé další důležité aspekty. Jde především o vztah volby a expresívnosti (Choice and Expressiveness in Style), o rekonstrukci stylistických hodnot (The Reconstruction of Stylistic Values) a o povahu zobrazení (The Nature of Imagery).

První příspěvek vystihuje různé stránky stylistické volby, vědomé i nevědomé (tento protiklad souvisí s protikladem impresívních a expresívních stylových hodnot), její stránky estetické a zvl. omezení volby, vyplývající z jazykového systému, z osobnosti autora a z atmosféry díla (života, který se v něm popisuje). U. zde zapomíná, že vedle prostředků jednoslovných jsou i textové segmenty víceslovné, jichž má autor k dispozici vždy celou řadu (srov. kombinační varianty při překládání).

Problematiku svého druhu přináší historická stylistika. Tu jde nejen o postižení rozdílu (odchylky) od současné normy, což je samo o sobě pracnější než v současném textu, ale i o určení rozdílu staršího stylového jevu, o rekonstrukci stylových hodnot. [177]Na lexikálních a gramatických příkladech sleduje U. některé omyly záležící v tom, že se do starého textu vnášejí současné kvality (např. expresívní příznak), nebo naopak omyly z opomenutí stylových hodnot, které existovaly dříve, ale změnily se nebo zmizely[35] (např. franc. individualité přičítal V. Hugo „dosti špatnému“ stylu). Stylistik se tedy musí seznámit s dobovou jazykovou normou.

Pozornost autora knihy o Obrazu v moderní francouzské novele[36] stále přitahuje otázka „povahy zobrazení“. Stejnojmenná kapitola má čtyři části. Především se určují hlavní pojmy: co je umělecký obraz (řečový útvar vyjadřující jistou podobnost nebo analogii), metaforický typ obrazu zakládající se na podobnosti, a metonymický typ, založený na věcné souvislosti (soumeznosti, kontinuitě). Pokud jde o formu obrazu, určuje se především rozdíl mezi přirovnáním a metaforou (rozdíl mezi explicitním obrazem, vyjádřeným analogií — A se podobá B, a implicitním, indentifíkujícím obrazem — A = B) a odlišuje se forma jednotlivého obrazu od kombinace obrazů, statika v mezích jednoho obrazu od dynamiky: několikanásobný obraz s variací na dané téma. K známým třem faktorům, které konstituují vnitřní strukturu obrazu (comparandum, comparatum, tertium comparationis), přidává U. ještě faktor čtvrtý, totiž vztah mezi přirovnávaným a přirovnávajícím. Zřetelem k tomuto vztahu lze postoupit od analytické fáze k syntetické. Podle těchto čtyř faktorů lze obrazy též třídit. Na základě získaných zkušeností a odborné literatury uvádí U. šest specifických funkcí obrazu: symbolickou (má povahu konkrétního „leitmotivu“, často bývá v titulech), psychologickou, hodnotící, filosofickou (např. u Sartra), poznávací[37] (vnitřní zkušenost nelze vyjádřit jinak než obrazem) a portretizační (charakterizující postavu ap.).

Otázka obrazu souvisí s otázkou přenášení významu, která má dvě stránky, sémantickou a onomaziologickou.[38] Tuto problematiku však, jak už bylo uvedeno, ponechává U. stranou.

Závěrem je možno uvést, že zřetel k stylistice, k textu a ke konkrétnímu materiálu obohatil i Ullmannovu sémantiku, v prvních souhrnech spíše abstraktní, vycházející z promýšlení odborné literatury. Autor zde vydatně čerpá z vlastních analýz francouzské prózy.

Číst Ullmannovy práce znamená vždy poučení i potěšení pro autorovu znalost problematiky, široký rozhled po odborné literatuře, u nás často nedostupné, a pro eleganci jeho stylu. Jeho zásluha je v tom, že se pokusil v době skepse, která ostatně nevymizela dodnes, překonat kritický bod ve vývoji lingvistické sémantiky a vybudovat první strukturní sémantický systém na širokém pozadí.[39] Jeho pokus je úctyhodný, i když z hlediska dnešního rozvoje jednotlivých úseků jazykovědy jej nemůžeme označit za zcela zdařilý. Dnešní strukturní pojetí, k jehož jednotlivým projevům (v. zde s. 172) je U. mírně skeptický (Semantics 237), musí podle našeho názoru ve větší míře přihlédnout k logické teorii relací, k filosofickosémantickému pojetí denotátu, ke kontextu a distribuci, k strukturním vztahům sémantiky a gramatiky, zvláště syntaxe a v slovanských jazycích i morfologie,[40] k různosti typů významu u jednotlivých druhů slov, k sémantickým faktorům a k sémantické frekvenci. U. nemohl využít a [178]nevyužil všech podnětů zvláště strukturně orientované lingvistiky, nevyužil např. ani všech podnětů naznačených ve vynikajícím příspěvku Posově,[41] v pracích Hjelmslevových, pražské školy (neuvádí např. V. Mathesia) a jejich pokračovatelů, ačkoli mezi jeho a naší koncepcí je celá řada styčných bodů. Jeho práce však je znamenitým odrazovým můstkem pro práce budoucí.


[1] The Principles of Semantics, Glasgow 1951, 2. vyd. Glasgow a Oxford 1957 s dodatky, znovu 1959; Précis de sémantique française, Bern 1952, 2. vyd. 1959; Semantics. An Introduction to the Science of Meaning, Oxford 1962, 2. vyd. 1964.

[2] U. se např. zúčastnil americké konference věnované jazykovým univerzáliím (srov. dále), konference o sémantických otázkách v Nizze 1951 aj. V. též G. P. Meredith, Semantics in Relation to Psychology, Archivum linguisticum 8, 1956, 1—12. — Ju. D. Apresjan, Strukturaľnaja semantika S. Uľmana, VJaz 1959, čís. 2, s. 139—145 aj.

[3] L. Roudet, Sur la classification psychologique des changements sémantiques, Journal de psychologie 18, 1921, s. 676—92. — Z. Gombocz, Jelentéstan, Pécs 1926.

[4] Srov. V. A. Zvegincev, Semasiologija, Moskva 1957, s. 45.

[5] Germ.-roman. Monatsschrift 15, 1927, s. 161—83.

[6] Deutsche Bedeutungsforschung, Germ. Philologie, Festschrift für O. Behaghel, Heidelberg 1934, s. 173—200.

[7] The Principles …, s. 70n., o sémantických změnách s. 171n., 220n. — Srov. též Language and Style, s. 229, kde se mluví o vágnosti významu ve vztahu k vágnosti označené věci, o vztahu synonym k téže věci, s. 74 aj.

[8] Language, London 1955, s. 141.

[10] This (tj. polysemy) … is the name given to the use of the same word in two or more distinct meanings. Language and Style, s. 75 aj. — Srov. též nedůsledné střídání termínů sense a meaning u J. J. Katze, The Semantic Component of a Linguistic Description, ref. na symposiu Zeichen und System der Sprache 3, Berlin 1967.

[11] H. Kronasser, Handbuch der Semasiologie, Heidelberg 1952, s. 69n. — E. Gamillscheg, Französische Bedeutungslehre, Tübingen 1951, s. 10n.

[12] Jednak považuje onomaziologii za odvětví sémantiky (that branch of Semantics), jednak mluví o dvou paralelních metodách (parallel methods starting at opposite ends. The two methods are complementary, …), Semantics, s. 64.

[13] Srov. ve sb. Zeichen und System der Sprache 2, Berlin 1962, s. 55n.

[14] M. Dokulil, Tvoření slov v češtině 1, Praha 1962, s. 29n. aj. — J. Filipec, Česká synonyma z hlediska stylistiky a lexikologie, Praha 1961, s. 195n. — Srov. též U. Ricken, Bemerkungen zur Onomasiologie, Wissensch. Zeitschrift der Karl-Marx-Univ. Leipzig 10, 1961, s. 409—419 a Onomasiologie oder Feldmethode?, Beiträge zur roman. Philologie 1, 1961, s. 190—208.

[15] Descriptive Semantics and Linguistic Typology, Word 9, čís. 3, 1953, s. 225—240, ruský překlad v Novoje v lingvistike 2, Moskva 1962, s. 17—44.

[16] Srov. k tomu i studii Ch. C. Friese Meaning and Linguistic Analysis, Language 30, 1954, s. 57—68. U. uvádí na s. 15, pozn. 1, nespr. v titulu příspěvku Structural m. Linguistic. — Dále dvě studie, které neuvádí: H. A. Gleason, The Relation of Lexicon and Grammar, Problems in Lexicography 1962, s. 85—102; J. J. Katz, Mentalism in Linguistics, Language 40, 1964, s. 124—137.

[17] J. Průcha ve svém přísp. O psycholingvistice, SaS 26, 1965, s. 67—73 neuvádí kritické hlasy k této metodě, a to i badatelů v USA, srov. např. U. Weinreich, Word 14, 1958, s. 346—66. Je příznačné, že sice cituje Apresjanovu práci z Problémů strukturní lingvistiky, ale jen s. 128—139, kdežto kritické připomínky jsou až na s. 139—142.

[18] The concept is synonymous with the corresponding set of operations, The Logic of Modern Physics, New York 1927.

[19] J. Filipec, Zur Theorie und Methode der lexikologischen Forschung, Zeichen und System der Sprache 3, Berlin 1967.

[20] W. von Wartburg, Problèmes el méthodes de la linguistique, Paris 1946 (překlad). — E. Coseriu, Sincronía, diacronía e historia. El problema del cambio linguistico, Montevideo 1958, v. Novoje v ling. 3, Moskva 1963, s. 143—343.

[21] Srov. G. Herdan, Type-Token Mathematics, ’s-Gravenhage 1960, s. 33n. — R. M. Frumkina, K voprosu o tak nazyvajemom „zakone Cipfa“, VJaz 1961, č. 2, s. 117—122. — M. Těšitelová, Kvantitativní vztahy ve slovní zásobě, v sb. Cesty moderní jazykovědy, Praha 1964, s 103—115; K statistickému výzkumu slovní zásoby, SaS 22, 1961, 171—180.

[22] Points de vue diachronique, synchronique et panchronique en linguistique générale, Norsk Tidsskrift for Sprogvidenskab 9, 1938, 240—249.

[23] J. Vendryes, Pour une étymologie statique, BSL 49, 1953, 1—19. — Wartburg, Problèmes et méthodes, cit. sub 20. — P. Guiraud, Les champs morphosémantiques, BSL 52, 1956, sv. 1, s. 265—288; K. Baldinger, L’Etymoloqie hier et aujourd’hui, Cahiers de l’Association Internat. des Études Françaises 11, 1959, s. 233 až 261 aj.

[24] Srov. např. různé významové analogie pomocí synonym, antonym atd. v Machkově Etymologickém slovníku jazyka českého a slovenského, Praha 1957; srov. též kritický referát Fr. Kopečného Nový etymologický slovník češtiny a slovenštiny, SaS 20, 1959, 126—134.

[25] Srov. stručnou zmínku o tomto Ullmannově příspěvku od Z. Hlavsy, SaS 26, 1965, s. 248.

[26] The only useful generalizations about language are inductive generalizations. Features which we think ought to be universal may be absent from the very next language that becomes accessible, cit. Language, s. 20.

[27] Srov. Gamillscheg, Franz. Bed. s. 73n.; Kronasser, Handbuch, s. 114n., 127n.

[28] Srov. Metod glotochronologii, Novoje v lingv. 1, Moskva 1960, s. 9—107. Tam i kritický rozbor Hoijerův, s. 88n. Srov. též kritické hlasy k této otázce na 9. mezin. kongresu lingvistů, SaS 24, 1963, s. 75.

[29] Např. R. Jakobson, Aphasia as a linguistic Problem, v sb. On Expressive Language, Worcester, Mass. 1955, s. 69—81 aj.

[30] Srov. např. Novoje v lingv. 1, Moskva 1960, s. 111n. s ukázkami z Whorfa a úvodem V. A. Zveginceva.

[31] L. Weisgerber, Die vier Stufen in der Erforschung der Sprachen, Düsseldorf 1963, s. 161n., též na základě práce E. Oksaar, Semantische Studien im Sinnbereich der Schnelligkeit, Stockholm 1958. — J. Šabršula, K některým otázkám makrosémantiky, SaS 26, 1965, 262—267.

[32] Srov. C. F. Hockett, A Course in Modern Linguistics, New York 1958, s. 321.

[33] Psychologie des styles, Ženeva 1959.

[34] Srov. např. Ch. S. Osgood, Some Effects of Motivation on Style of Encoding, v sb. Style in Language 1961, s. 293—306.

[35] Srov. též M. Riffaterre, Criteria for Style Analysis, Word 15, 1959, s. 166n.

[36] S. Ullmann, The Image in the Modern French Novel, Cambridge 1960 a 1963. Style in the French Novel, Cambridge 1957 a 1963.

[37] U. tento typ nijak neoznačuje, termín pochází ode mne.

[38] Srov. J. Filipec, O přenášení významu v slovní zásobě, zvláště na základě podobnosti a soumeznosti, AUC, Slavica Pragensia 4, 1962, s. 497—506. Též Stylistika, její metoda a místo v jazykovědě, Čs. rusistika 1, 1961, 229—233.

[39] Srov. např. již jeho obecnou úvahu Laws of Language and Laws of Nature, Modern Language Review 38, 1943, 328—338.

[40] U. např. považuje druhy slov zcela jednoznačně za věc syntaxe, formální slova patří do syntaktické sémantiky, proto se o nich nešíří, otázkou gramatického kontextu se nezabývá, srov. Semantics, s. 35, 44n. aj.

[41] H. J. Pos, Les Fondements de la Sémantique, Actes du IVe Congrès International des Linguistes, Kodaň 1936, vyd. 1938, s. 88—92.

Slovo a slovesnost, volume 28 (1967), number 2, pp. 170-178

Previous Květa Sgallová, Petr Sgall: Nové vztahy poetiky k lingvistice a matematice

Next Jan Kořenský: Brněnské symposium o „Strukturních typech slovanské věty a jejich vývoji“ II (Zpráva o referátech a diskusi)