dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Vzpomínka na Oldřicha Králíka

Bohuslav Havránek

[Chronicles]

(pdf)

Воспоминание о Олдржихе Кралике / Commémoration de Oldřich Králík

Bohatá práce Oldřicha Králíka, žáka univerzity brněnské a dlouholetého profesora olomoucké, má veliké rozpětí tematické i časové, metodicky je však značně jednotná; rozpětí od nejstarších našich legend až po Bezruče, Olbrachta a Vančuru (vlastně obráceně — nejstarším legendám se věnoval poslední dobu), od české literatury staré i nové až po ruskou kroniku Zadonštinu. Doufáme, že dobré olomoucké prostředí vydá péčí Králíkových žáků bibliografii jeho prací, neboť jeho studie jsou rozptýleny v nejrůznějších časopisech, takže i odborníkovi je nesnadné je přehlédnout.

Králíkova rozsáhlá činnost a oblíbenost u žáků způsobily, že jeho náhlé a poměrně předčasné úmrtí v srpnu 1975 vyvolalo mnoho nekrologů, a nechceme jejich řadu opožděně rozšiřovat. Píšeme zde v našem časopise jen vzpomínku na jeho práci textologickou a stylistickou a na charakteristické rysy jeho vědecké práce, často iniciativní až subjektivní, s velkým uznáním, ale i s kritikou.

O. Králík začal publikovat v našem časopise již před válkou v r. 1937 článkem „Rozbor textových změn v Olbrachtově Žaláři nejtemnějším“. K Olbrachtovi se vrátil ještě v obdobném článku „Jazykové změny v Olbrachtově Bratru Žakovi“ (1953) a nakonec ještě v r. 1962 v čl. „Rukopis Olbrachtových Devíti veselých povídek z Rakouska i republiky“. Generaci Olbrachtově jsou věnovány i starší stati o Vladislavu Vančurovi: r. 1939 obrana jeho stylu a jazyka proti Peroutkovu výpadu v Přítomnosti a rozbor dvou vydání Posledního soudu (1939). Další články se týkají Petra Bezruče (1947/48), kterému věnoval mnoho prací jinde, Otakara Březiny (1942, 1947/48) i kritických statí Šaldových (1942 a 1947/48). V české literatuře se pak obrací k autorům starším rozborem funkce odstavce v Nerudových povídkách (1943) a konečně k problematice jazyka a stylu Máchova, kterému v našem časopise věnoval dva články: „Dvě kapitoly o Máchově jazyku“ (1964) a „Máchův jazyk a obrozenská čeština“ (1966). Mezi ně je vložena i má polemika. Uvádíme zde ovšem jen stati význačnější.

Králíkova vědecká práce měla typické rysy. Vyznačovala se vzácnou vlastností předkládat téma práce, literární dílo, emocionálně a do jisté míry individualisticky a vidět v něm emocionálně individuální výtvor. To ovšem je působivé z hlediska učitelského a strhuje dílo do osobní sféry. Dobře to působilo i na jeho studenty a ti tento postoj přenášeli zčásti ještě na své žáky — to je důležité dnes, kdy vyučování má jistý sklon k šedivé jednotvárnosti. Avšak na druhé straně je takový pohled jednostranný. Čtenář může chápat dílo izolovaně, literární historik nikoli, má je vidět v kontextu doby a její společnosti.

Tato jistá jednostrannost vedla u Králíka k diskusním závěrům (např. u díla Máchova a Barákova), ale je třeba také s uznáním konstatovat, že Králík nebral vzniklou diskusi jako nepřátelský postoj — jak se dnes v diskusi poněkud rozmáhá —, ale jako důležitou složku odborného rozvoje a vývoje.

Zkrátka, Oldřich Králík byl badatel velmi všestranný, iniciativní, podnětný, který neustupoval od závěrů neobvyklých, a někdy i předčasných; velmi často tím dal podnět k dalšímu bádání o nich.

Slovo a slovesnost, volume 38 (1977), number 1, p. 75

Previous Eva Koktová: Kritické poznámky k některým tendencím v současné americké lingvistice

Next Vladimír Skalička: Africká jazyková kultura