dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Pracovní porada o otázkách stylistiky

Lubomír Doležel

[Chronicles]

(pdf)

-

Ve dnech 4. a 5. listopadu 1954 uspořádal Ústav pro jazyk český ČSAV poradu o otázkách stylu a stylistiky, která se konala v Domě vědeckých pracovníků J. E. Purkyně v Liblicích. Porady se zúčastnili jazykovědní pracovníci z Prahy, Bratislavy, Brna a Olomouce. Potěšitelná byla aktivní účast několika literárních vědců. Účelem porady bylo zhodnotit současný stav naší stylistiky, prodiskutovat některé obecné otázky jazykového stylu a základní otázky stylu odborného a uměleckého. Porada měla ráz pracovní.

Na pořadu prvního dne byly obecné otázky stylu a stylistiky.

Úvodní referát prof. Al. Jedličky[1] měl za úkol obecně a informativně ukázat, jaký je dnešní stav stylistických bádání — ze současného stavu stylistických bádání vycházely ovšem i speciální referáty — a které jsou nejnaléhavější úkoly, jež před českou stylistikou stojí.

Třebaže se téměř obecně soudí, že jsou otázky stylu málo propracované, třebaže není jistoty ani v základních pojmech stylistických, ba často ani v tom, co je předmětem stylistiky, přikračujeme k ujasňování a prodiskutování obecných otázek stylistických poměrně pozdě ve srovnání s uplatňováním zásadních thesí marxistické jazykovědy v jiných oborech a úsecích linguistického bádání.

Neznamená to ovšem, jak podrobně doložil referent, že by stylistická problematika nebyla bývala vůbec po moskevské jazykovědné diskusi v roce 1950 dotčena. Naopak potřeby vyjadřovací praxe — jazykové praxe umělecké — vyžadovaly si velmi brzo pozornosti linguistů. Bylo potřebí pomoci linguistů při řešení některých otázek jazyka a stylu slovesně uměleckých děl, jak se vynořily při aplikaci Stalinových jazykovědných statí. Šlo především o poměr celonárodního spisovného jazyka a jazyka a stylu v literárních uměleckých dílech, šlo o využívání dialektismů a archaismů v literárním jazyce, o jejich míru a funkci. Šlo o některé problémy jazykově stylistické v souvislosti s praxí překladatelskou. Právě v těchto otázkách se u nás projevily — a ještě se i dnes leckdy, třeba zastřeně, projevují — silné tendence vulgarisátorské, nivelisační, tendence nivelisovat literární jazyk do stylisticky neutrální podoby, udržet jej v mezích stroze školsky chápané spisovné normy. Zdůrazňování jednotnosti celonárodního spisovného jazyka vedlo totiž při mechanickém chápání této jednotnosti k popření oprávněnosti jeho slohového rozrůzňování; kritika přemíry dialektismů, archaismů nebo neologismů v některých konkrétních dílech — především v dílech socialistického realismu — vyúsťovala leckdy v jednostranný odpor k využívání takovýchto prostředků vůbec.

Proti těmto nivelisačním tendencím v otázce jazyka literárních děl postavili se aktivně právě naši linguisté orientovaní stylisticky. Množství dokladů pro to najdeme v pracích akad. B. Havránka (Stalinovy práce o jazyce a jazyk literárního díla a překladu, Čs. spisovatel 1951, a v čl. Marxistická jazykověda a jazyk nové české literatury v Slově a slovesnosti 13, 1951-52, s. 57-71); v podstatě v stejném smyslu dotkl se těchto otázek akad. Trávníček v článku uveřejněném v Literárních novinách 1952 (č. 11), „Dialekt a hovorová čeština v uměleckém jazyce“.

Naši přední linguisté viděli tedy jasně nebezpečí nivelisace literárního jazyka, které vyplývalo z nesprávně chápané aplikace marxistických thesí o jazyce, především proto, že posuzovali otázky jazykové praxe umělecké s hlediska stylu, že znali z vlastních rozborů stylistickou praxi našich klasiků a že dovedli na základě poznání jejich jazyka a stylu správně hodnotit i současnou problematiku, že se na ni dívali vývojově. Je z toho zřejmé, že i při nepropracovanosti obecných otázek stylu byly konkrétní otázky jazykové a stylistické praxe umělecké řešeny v jádru správně a znamenaly první kladné počátky nově orientovaných prací stylistických.

Otázkami stylu však bylo třeba zabývat se soustavně. Iniciativu tu má akad. Fr. Tráv[57]níček, který přednesl na slavistické konferenci v Olomouci v r. 1953 diskusní referát o slohu a který své názory rozpracoval v brožuře O jazykovém slohu (Praha 1953), v níž vybízí k diskusi o některých základních otázkách stylistických. Kromě jednotlivých kritických připomínek k dílčím otázkám v publikovaných recensích (Horálek, Hodura, Bečka) nevyvolaly však Trávníčkovy výklady diskusi. — Otázky stylu byly řešeny i při práci na nových učebnicích pro bývalá gymnasia a dnes pro 9.—11. ročník všeobecně vzdělávacích škol.

Na rozdíl od situace naší, kde dosud nedošlo k široké výměně názorů o základních problémech stylu a stylistiky, probíhá v Sovětském svazu dnes již velmi živá a soustředěná diskuse o stylistických otázkách.[2] V této souvislosti referent heslovitě vytkl bohatou a složitou problematiku, která se v sovětské stylistické diskusi řeší. Zdůraznil, že se obecně přijímá jazykové pojetí stylu, t. zv. jazykový styl, a že i vymezení tohoto jazykového stylu je zhruba jednotné. Rozpory jsou však už v otázce existence stylů celonárodního spisovného jazyka a jejich klasifikace. Živě se diskutuje o stylu umělecké literatury; je to v souhlase s významem, který se přikládá umělecké literatuře ve vztahu k společenskému dění. Přijímá se metodicky důležité rozlišení pojmů „jazyk autora nebo díla“ a „styl konkrétního autora nebo díla“. Metodicky je rovněž důležité rozlišení jazykového stylu uměleckého díla jako jednoho ze stylů celonárodního jazyka a literárního (nebo uměleckého) stylu díla a s tím souvisící rozhraničení zkoumání linguistického a literárně vědného. Není ovšem toto lišení a rozhraničování ještě zcela ujasněno.

I při nedostatku teoretických studií o obecných, zásadních otázkách stylu, pracovalo se u nás v poslední době hojně na konkrétních stylistických rozborech, hlavně uměleckých děl. Referent připomněl některé starší práce jak literárních vědců (J. Mukařovského, F. Vodičky a j.), kteří pojímali jazykový styl jako jednu ze složek struktury díla, tak jazykovědců (B. Havránek), kteří ovšem studovali spíše jazyk, jazykové prostředky autora nebo jeho díla, a to se zřetelem k soudobé spisovné normě. Novější rozbory byly zahájeny Hodurovou studií o jazyce a slohu Zdeňka Nejedlého a jsou soustředěny zvláště v čtyřčísle Naší řeči věnovaném Q. Hodurovi (37, 1954, č. 3—6) a v Studiích a pracích linguistických I, 1954. Knižně vyšla brožurka Fr. Trávníčka O jazyce nové české prózy, Praha, 1954. Tyto rozbory postupují — jak už konstatoval i M. Jelínek (Sovětská jazykověda 4, 1954, s. 334) — v podstatě dvojí cestou: jedny vycházejí z rozboru užitých jazykových prostředků, hodnotí je zpravidla se zřením k záměru autora a k obsahové stránce díla; druhé stanoví určité charakteristické vlastnosti stylu zkoumaného díla nebo autora a dokládají je ilustračními příklady. Je ovšem sporné, jaká jsou objektivní kriteria „svěžesti“, „harmoničnosti“, „plastičnosti“ slohu, v čem záleží slohová ukázněnost a pod.

Po tomto stručném přehledu našich novějších prací stylistických i po heslovitém vytčení thematiky sovětské stylistické diskuse přešel prof. Al. Jedlička k závěrečné části svého referátu, k úvaze o tom, které naléhavé úkoly před námi v oboru stylistiky stojí.

1. Základním úkolem je postavit stylistiku jako jazykovědnou disciplinu na marxistický základ. Je potřebí ujasnit základní pojmy stylistické, propracovat pojmosloví a zpřesnit, ustálit, po případě sjednotit stylistickou terminologii. (Referent doložil úsilí po pojmovém i terminologickém zpřesňování na článku L. Doležela ve Slově a slovesnosti 15, 1954, s. 97 n. — Terminologickou neujasněnost a nejednotnost ukázal na různém pojímání termínů objektivní sloh, individuální sloh, stylistické prostředky, druhy slohu a p.)

2. Je třeba — zvláště pro konkrétní úkoly stylistického rozboru uměleckých děl — ujasnit poměr jazykového stylu uměleckého a nadřaděného stylu literárního. Není pochyby o tom, že stylistickou stránkou uměleckých děl se zabývají v konkrétních rozborech a charakteristikách jak jazykovědci, tak literární teoretikové — společnou oblastí zkoumání je [58]jazyková stránka literárních děl, ale východiska i metody zkoumání mohou být rozdílné.

3. Stylistické jevy bude potřebí více než dosud zkoumat historicky. Historické hledisko bude potřebí uplatňovat především při studiu stylů spisovného jazyka. Nejde tu ovšem o hledisko zcela nové, už ve Vývoji spisovného jazyka českého akad. B. Havránka se přihlíží k rozvoji stylů spisovného jazyka a k jejich historické podmíněnosti; E. Pauliny ve svých Dějinách spisovné slovenštiny výslovně říká, že jde při dějinách spisovného jazyka o sledování rozvoje jeho stylů.

4. Vynořuje se otázka klasifikace stylů spisovného jazyka. Školsky vžitá je již klasifikace Havránkova, novou klasifikaci načrtává akad. Trávníček v brožuře O jazykovém slohu. Bude potřebí propracovat i dílčí diferenciaci uvnitř jednotlivých stylů.

5. Osobitou problematiku má umělecký jazykový styl. Bude třeba vypracovat metodiku rozboru uměleckého stylu i se zřetelem k potřebě kritiky jazyka a stylu konkrétních děl, zvláště současné tvorby. Neméně naléhavé je studium odborného stylu, které bylo dosud dosti opomíjeno.

6. Už V. Mathesius kladl před českou linguistiku jako jeden ze stěžejních úkolů vypracování české stylistiky. Tento úkol stojí před námi i dnes. Jeho realisace je závislá na správném vyřešení všech neujasněných nebo sporných otázek stylistických.

Tyto úkoly nebude možno splnit najednou, nýbrž postupně. Ale už to, že si problémy nutné k řešení uvědomujeme, že si úkoly klademe, je předpokladem k jejich řešení a k plnění vytčených úkolů.

 

Oba další referáty tohoto dne, K. Hausenblase K základním pojmům jazykové stylistiky (s koreferátem P. Trosta) a E. Paulinyho Štýlové rozvrstvenie spisovného jazyka, jsou otištěny v tomto čísle jako samostatné články.

Diskuse, která navázala na tyto referáty, dotkla se všech základních otázek stylistiky, zvláště otázky obecného pojetí jazykového stylu a s ní těsně souvisící otázky předmětu stylistiky, otázky slohotvorných činitelů a jejich třídění, otázky stylů spisovného jazyka, otázky funkčních stylů a jejich klasifikace a j.

Účastníci porady se shodli na tom, že tou oblastí, v níž se projevuje sloh, je jazykový projev (promluva). Znovu se ukázala nosnost Havránkovy definice slohu jako „singularisační organisace“ jazykového projevu.[3] Avšak ve stylistice se nedostaneme dále, jak upozornil sám akad. Havránek, dokud se nepokusíme rozebrat, co tvoří podstatu a obsah „singularisační organisace“ a jaké jsou její zákonitosti. V této věci diskuse k jednoznačnému řešení nedošla. Podle názoru prof. Trnky, který však byl ostatními účastníky odmítnut, je předmětem stylistiky poslední z linguistických plánů, jehož jednotkou je promluva. Do stylistiky by tedy patřila celá oblast promluvy, eventuálně analysa větších celků vznikajících ze spojení několika promluv. Konkrétně patří na příklad do pojmu sloh a do stylistického zkoumání aktuální (kontextové) členění větné, ba pojem psychologického podmětu (thematu) je základním pojmem stylistiky. Při stylistickém zkoumání se ptáme, jakým gramatickým prostředkem je vyjádřeno thema. — Někteří diskutující (dr. Hausenblas, dr. Daneš) považují za užitečné vybudovat zvláštní jazykovědnou disciplinu — teorii promluvy, která by analysovala výstavbu promluvy. Jejím předmětem by mimo jiné bylo také aktuální členění větné. — Pojetí prof. Trnky podrobil kritice prof. Skalička. Aktuální členění nepatří do stylu a stylistiky, je to záležitost mluvnická, v různých jazycích různě vyjadřovaná. V některých jazycích východoasijských je psychologický podmět dokonce vyjadřován prostředky morfologickými. V té souvislosti upozornil prof. Skalička na užitečnost srovnávání jazykových struktur (ať již jazyků geneticky příbuzných, nebo nepříbuzných) i pro zkoumání stylistické. Akad. Havránek považuje aktuální členění rovněž za otázku výstavby věty; věta přece nemá jen výstavbu mluvnickou. Existuje sémantika vyšších celků, [59]než je slovo. Významová stavba věty rozhodně nemůže být považována za otázku stylistickou, a nelze proto řadit aktuální členění do stylistiky. — Prof. Horálek souhlasí s tím, že každý jazykový projev je organisován fonologicky, morfologicky, syntakticky a také stylisticky. Nesouhlasí však s tím, že jde o nějaký zvláštní stylistický „plán“ jazyka (nehledě na to, že termín „plán“ není zvlášť vhodný). Stylistika nemá žádný svůj „plán“, ale týká se všech jazykových „plánů“. — V souvislosti s koreferátem doc. Trosta upozornil prof. Horálek na vztah mezi slohem a synonymitou. Není pochyb o tom, že styl je těsně spjat se synonymitou, že souvisí s výběrem jazykových prostředků. Na druhé straně však není zcela přesné říkat, že při synonymitě je věcná skutečnost totožná. Jde o skutečnost jen zhruba stejnou. Rozdíl bývá ve vyjadřování obsahu, v postoji mluvčího i v slohovém zabarvení.

K postižení podstaty jazykového stylu může nepochybně přispět studium slohotvorných činitelů, kteří určují slohovou povahu jazykového projevu. Diskuse věnovala otázce slohotvorných činitelů, zejm. ve vztahu k t. zv. stylům jazyka, značnou pozornost a podala několik návrhů na jejich klasifikaci. Byly vysloveny námitky proti pojmu a termínu „stimulus“, který prof. Pauliny uváděl jako základního slohotvorného činitele. Bylo namítáno, že termín „stimulus“ není vhodný (prof. Skalička) a že jeho zavedení není nutné, neboť popud je charakteristický pro každou lidskou činnost, nejen pro činnost slohovou (dr. Váhala). Avšak prof. Pauliny hájil oprávněnost tohoto pojmu; stimuly, které nás vedou k vyslovení promluvy, jsou jiného druhu než stimuly činnosti v oblastech mimojazykových. Prof. Pauliny rovněž vysvětlil, proč mezi slohotvornými činiteli neuvedl činitele funkčního. Komplexní činitel „funkce projevu“ se skládá z jednotlivých slohotvorných činitelů a právě o analysu těchto činitelů prof. Paulinymu šlo.

V diskusi bylo několikrát zdůrazněno, že je při slohovém rozboru žádoucí dobrat se činitelů základních a dojít tak k přehlednější klasifikaci. Dr. Filipec považuje za základní objektivní činitele stimulus, funkci, prostředí, způsob projevu a (s jistou výhradou) dialogičnost — monologičnost. Dr. Váhala rozlišuje objektivní činitele určující (funkce, cíl), omezující (slohový druh, materiál) a pomocné (mluvčí jich může dbát, ale nemusí). Podle návrhu věd. asp. Doležela lze objektivní činitele dělit na dvě skupiny: 1. činitele čistě mimojazykové (na př. úkol a prostředí promluvy), 2. formy, v nichž se jazykový projev uskutečňuje (forma psaná — mluvená, dialog — monolog, komposiční útvar). — Proti pokusům redukovat slohové činitele na myšlení a situaci (prof. Skalička) poukázal dr. Dokulil na to, že slohotvorní činitelé vystupují sice vždy v určitých komplexních svazcích, to nás však nezbavuje povinnosti analysovat jednotlivé slohotvorné činitele, neboť jejich svazky nejsou trvalé, vnitřní sklad těchto svazků se může měnit.

Nedořešena zůstala v diskusi otázka komposice a komposičních útvarů (vypravování, popis a pod.). (Tato otázka se znovu vracela v diskusi ke koreferátu dr. Filipce o odborném stylu.) I když se někteří účastníci porady klonili k názoru, že komposiční útvary je možno zkoumat ve stylistice, třebas mezi komposicí a slohem je rozdíl, byly na druhé straně proti tomuto pojetí vysloveny námitky. Komposiční útvary jsou jevy literární (nejde-li ovšem jen o útvary didaktické) a do stylistiky patří jen slohová stránka těchto útvarů, tedy na př. styl výpravný, popisný a pod. (akad. Havránek).

I když se sloh projevuje v konkrétních jazykových projevech, neznamená to, že by stylistika nemohla docházet k zjištěním obecné povahy. V diskusi bylo několikrát zdůrazněno, že stylistika, jako každá vědecká disciplina, má své oprávnění jen tehdy, jestliže zobecňuje, jestliže z rozboru konkrétního, zvláštního dochází k obecným pojmům a zákonitostem. I když stylistika může analysovat sloh jazykového projevu (na př. sloh uměleckého díla) v jeho jedinečnosti, není tím v oblasti stylistiky nikterak popřena nutnost zobecňování. Základním pojmem stylistiky je „objektivní styl“ nebo „styl jazyka“ (terminologie dr. Hausenblase). Základním obecným pojmem stylistiky spisovného jazyka je „styl spisovného jazyka“. Stylistika zjišťuje [60]v prvé řadě zákonitosti stylů spisovných, můžeme však mluvit do jisté míry i o stylech nářečních. V nářečních projevech jde přirozeně primárně o „styl hovorový“. Omezeně však zde můžeme nalézt i jiné styly, na př. v slovenských nářečích styl obřadový (prof. Pauliny).

Podle M. Jelínka lze dospět k pojmu stylu spisovného jazyka („slohový druh“) zobecňováním po linii objektivních činitelů (zatím co zobecňováním po linii činitele subjektivního dospíváme k slohu individuálnímu). Pojem stylu leží mezi konkrétním jazykovým projevem na straně jedné a spisovným jazykem jako nejvyšším stupněm abstrakce na straně druhé. — Obsah pojmu styl spisovného jazyka lze stanovit zobecňováním znaků konkrétních „singularisačních organisací“. Vlastním obsahem tohoto pojmu jsou totiž obecné slohové normy a tendence projevující se v konkrétních „singularisačních organisacích“ (L. Doležel).

Ze stylů spisovného jazyka soustředily na sebe největší pozornost styly funkční, a to jak jejich obecné pojetí, tak zvláště otázky jejich klasifikace. Styly funkční jsou vytvářeny slohotvorným činitelem „funkčním“. Porada přispěla k objasnění pojmu funkčního činitele, který často ještě bývá ztotožňován se strukturalistickým pojetím čtyř jazykových funkcí. Akad. Havránek rozumí pod funkčním činitelem komplex podmínek, za nichž probíhají jazykové projevy v jistých zobecněných oblastech lidské činnosti. Základním slohotvorným činitelem tedy není sama lidská činnost, nýbrž podmínky jazykového styku v jednotlivých oblastech lidské činnosti. A právě tento komplex podmínek určuje povahu funkčního stylu.

Zásadní diskusi vzbudila otázka klasifikace funkčních stylů. Nepodařilo se dospět k sjednocení názorů. Základem klasifikace nepochybně zůstává rozlišení tří funkčních stylů (hovorový, odborný, umělecký). Sympaticky byla přijata snaha prof. Paulinyho, který se ve svém referátu pokusil o novou terminologii (styl soukromý, veřejný, umělecký). Prof. Jedlička konstatoval, že tato terminologie má jisté výhody. Dosavadní rozlišování stylu odborného a hovorového stále ponechávalo možnost uvažovat o stylu neutrálním. Existují totiž některé styly, které nelze dost dobře zařadit ani do rámce stylu odborného, ani do rámce stylu hovorového. Také akad. Havránek je toho názoru, že termín „odborný styl“ neodpovídá té široké oblasti, která tomuto funkčnímu stylu přísluší. Lépe než „veřejný styl“ by však vyhovovalo označení „věcný styl“.

Dr. Jelínek se domnívá, že počet funkčních stylů je třeba rozmnožit o styl publicistický s funkcí agitační a propagační. Do rámce tohoto publicistického stylu by bylo možno zařadit styl novinářský a řečnický. Dr. Hausenblas k tomu podotýká, že není vůbec vhodné mluvit o novinářském stylu, protože tento termín neodpovídá kriteriu, podle něhož jsou styly rozděleny. Jazykové projevy v novinách nemají jeden a týž styl. — Vážněji ohrožovaly základní klasifikaci funkčních stylů ty hlasy, které neuznávaly existenci některého z uvedených tří funkčních spisovných stylů. Ozvaly se pochybnosti o existenci hovorového stylu jako stylu spisovného s poukazem na to, že spisovně se nikdo v běžném denním styku nedorozumívá. Naproti tomu našel hovorový styl spisovný své obránce (prof. Jedlička, prof. Pauliny, věd. asp. Doležel), kteří uváděli, že spisovný hovorový styl je již v podstatě vypracován, i když jeho normy nejsou ještě zcela pevné a i když zčásti využívá i prostředků nespisovných. Popření existence hovorového stylu spisovného vede vlastně k popření funkčního slohového rozlišení spisovného jazyka vůbec. I dr. Hausenblas uznává, že můžeme v rámci spisovného jazyka mluvit o hovorovém stylu, ale je třeba si uvědomit, že v projevech hovorového stylu se zcela běžně užívá i mnoha prostředků nespisovných. Hovorový styl jako jeden ze stylů „jazyka“ se vyznačuje právě značnou volností. Proto je také možno „hovorovou češtinu“ chápat jako útvar přechodný mezi češtinou čistě spisovnou a češtinou lidovou. Dr. Dokulil uvedl, že k objasnění otázky by mohl přispět aspekt historický. Spisovný jazyk v hovoru se objevuje dosti pozdě. A i pak konkurují mu v této funkci útvary nespisovné. To pak vede — při poměrně menší propracovanosti spisovného kon[61]versačního stylu — k hojným přesahům do oblasti nespisovné. — Prof. Vodička ukázal na zvláštní povahu stylu uměleckého. V uměleckém stylu se projevuje celá bohatá skutečnost stylistické variability. V uměleckém díle jsou všechny styly zobrazeny v závislosti na určitých postavách a situacích. — V souvislosti s otázkou klasifikace funkčních stylů je třeba ještě podotknout, že při diskusi o otázkách uměleckého stylu (druhého dne zasedání) byla formulována dvě protichůdná pojetí uměleckého stylu, která jsou těsně spjata s otázkou klasifikace funkčních stylů. Podrobněji se k obojí argumentaci vrátíme na příslušném místě.

Několikrát se v diskusi ukázala nutnost uplatnit i v oblasti stylistiky hledisko historické. Souhrnně poukázal na tuto závažnou okolnost prof. Jóna. I když hlavní úkoly stylistiky jsou v oblasti současného jazyka, nelze hledisko historické ve stylistice opomíjet. Při zkoumání dějin spisovného jazyka se vývoji stylů dostalo náležité pozornosti jak v práci akad. Havránka, tak v práci prof. Paulinyho; ale i při rozboru stylu současných jazykových projevů bychom měli přihlížet k historickému vývoji stylů a stylistických jevů.

Stejně se i v diskusi několikrát ozvalo volání po propracování a sjednocení stylistické terminologie. M. Jelínek znovu poukázal na to, že ve všech základních stylistických termínech existuje značná rozkolísanost. Stylistika však nemůže dospět k normalisaci svého názvosloví, dokud nebude vyjasněn obsah jejích základních pojmů.

První část zasedání dne 5. listopadu byla věnována otázkám stylu odborného. Referát M. Jelínka a koreferát J. Filipce vyvolaly živou diskusi, která se soustředila především na otázku vlastností a znaků odborného stylu, otázku jeho vnitřní diferenciace a znovu na otázku komposice ve vztahu k odbornému stylu.

Prof. Trnka se domnívá, že oba přednesené referáty se týkaly toho, co lze nazvat výkladovým slohem. Je-li předmětem výkladu věda, vzniká výkladový styl vědecký, dále možno rozlišovat výklad nevědecký a výklad řečnický. Vědecký výklad musí mít tyto znaky: 1. musí být bez sporů, 2. musí být úplný podle thematu, 3. musí všechno říci co nejstručněji, 4. musí být maximálně přesný. — Zásadní námitky vzbudilo chápání stylu odborného jako stylu výkladového. Dnes rozumíme výkladovým slohem využití slohových prostředků ve výkladu, nikoli odborný styl, jak o něm mluvil V. Mathesius (dr. Bečka). Správně lze mluvit jen o výkladovém postupu (akad. Havránek). — Akad. Havránek poukázal na to, že nejobecnější vlastností odborného stylu je přesnost. Druhá jeho vlastnost, obsahová sevřenost, se projevuje patrně jen v oblasti syntaxe. Žádný z referentů však neukázal na důležitý specifický znak odborného stylu — úplnost. Dr. Hausenblas rozlišuje mezi srozumitelností a přístupností odborných projevů. Na odborná díla klademe právem požadavek srozumitelnosti, t. j. požadavek, aby se výklad dal dobře a jednoznačně interpretovat. Nemusí však být a nejsou vždy přístupná, neboť se obracejí k odborníkům. Pro seznámení širokých kruhů čtenářů s výsledky odborné práce existuje speciální forma popularisační, dnes velmi důležitá. Dr. Jelínek se domnívá, že vystačíme s názvem omezená srozumitelnost, po př. úkonná (funkční) srozumitelnost. Pokud jde o t. zv. úplnost jazykových projevů, bude nutno tento termín znovu promyslit a prozkoumat, zdali mu odpovídá stylová skutečnost.

V souvislosti s diskusí o vlastnostech odborného stylu vyslovil J. Kuchař názor, že stylistice nepřísluší studium odborné terminologie, kromě otázky synonymity termínů. Odborné názvosloví patří do oblasti lexikologie a semasiologie. Odborné termíny nelze považovat za stylovou vrstvu. Mohou být sice termíny stylově zabarvené, ale toto zabarvení není dáno jejich povahou terminologickou. Akad. Havránek zpřesňuje tento názor v tom smyslu, že otázka terminologie není jistě v zásadě záležitost stylistická, avšak obecné otázky a vlastnosti termínu mají ve stylistice své místo. Několik diskutujících (Dokulil, Hausenblas, Doležel) odporuje názoru J. Kuchaře poukazem na to, že termíny je třeba považovat za slohovou vrstvu. — Akad. Havránek upozornil, že je třeba, mlu[62]víme-li o kosmopolitních tendencích odborné terminologie v období buržoasní republiky, rozlišovat skutečné kosmopolitní tendence od potřebného odborného názvosloví mezinárodního. Dr. Jelínek vysvětluje, že měl na mysli jen některé oblasti odborné činnosti (na př. literárně kritickou, novinářskou, sportovní, kuchařskou a j.).

V diskusi se často vracela otázka vnitřní diferenciace odborného stylu a jeho poměru k jiných stylům. Nelze věnovat pozornost jen jednomu typu odborného stylu — stylu vědeckému; oblast odborného funkčního stylu je mnohem širší. Zvlášť sporné je tu postavení stylu publicistického, řečnického, právního a t. zv. stylu úředního. Jak uvedl akad. Havránek, nemůžeme tyto styly považovat za samostatné styly funkční, jestliže vycházíme ze základních funkcí. Naproti tomu dr. Jelínek, jak jsme již uvedli, je nakloněn tomu, považovat publicistický styl za samostatný styl funkční, styl úřední pak zařazuje do kategorie funkčního stylu odborného. Dr. Filipec vysvětluje, že jeho náčrt vnitřní diferenciace odborného stylu byl jen pokusem o aplikaci obecných zásad; jsme teprve v začátcích vědeckého studia odborného stylu. Je dobře studovat odborný styl nejprve na materiálu průkazném a méně složitém a nikoli v oblastech přechodných. Styl řečnický chápe dr. Filipec jako komplex prvků a tendencí různých stylů. A právě s tohoto hlediska je důležitá druhotná diferenciace odborného stylu podle způsobu projevu, t. j. podle jeho mluvenosti nebo psanosti.

Zvlášť naléhavě se dožaduje řešení otázka komposice v oblasti odborného stylu. Akad. Havránek pochybuje o tom, že by komposici bylo možno zahrnout do pojmu jazykový styl. Avšak jazykové prostředky jsou nositeli komposice a často bývají vytvářeny přímo jazykové šablony pro určité komposiční útvary (na př. v naučné próze českého a polského humanismu). Dr. Filipec zdůraznil, že je nutno lišit komposici po stránce thematické a jazykově stylistické. Předmětem stylistiky by mělo být zkoumání, jak se thematická komposice odráží v prostředích jazykových a stylistických. Zahrnovat do stylistiky i studium vlastní komposice thematické by bylo neoprávněným rozšiřováním předmětu stylistiky. (Zbývá pak ovšem otázka, kam vlastně komposice náleží.) Odstavec s hlediska jazykově stylistického je nadvětní kontextová jednotka daná členěním projevu skrze jednotlivé slohové postupy nebo členěním uvnitř těchto postupů. Na př. odborný autor podává výklad nebo popis a uzavře jej resumující větou nebo definicí a tento celek je formálně vyznačen odstavcem.

Prof. Jedlička upozornil ještě na to, že není jednoty v tom, do jaké míry se má při kodifikování normy spisovného jazyka přihlížet k projevům odborného stylu. Purismus se tu stavěl k odbornému stylu neprávem negativně.

V závěru diskuse o odborném stylu konstatoval prof. Pauliny, že byly sice formulovány základní problémy, avšak jejich řešení nás teprve čeká. Jde zvláště o obsah pojmu „veřejný styl“ a jeho vnitřní diferenciaci a dále o otázku komposice ve vztahu k odborným projevům.

Problematikou uměleckého stylu, která zabrala druhou část porady tohoto dne, se zabývaly referáty K. Horálka Sloh umělecké literatury a L. Doležela Rozbor uměleckého stylu.[4] Otázky uměleckého stylu vzbudily rušnou diskusi. Ukázalo se, že není jednoty ani v nejzákladnějších otázkách a že obecným problémům i konkrétním rozborům uměleckého stylu bude třeba věnovat daleko větší pozornost, než tomu bylo dosud. Situace je tu jistě komplikovanější než v jiných oblastech stylistiky, neboť linguistická stylistika nemůže sama řešit obecné otázky literární teorie, o něž se musí rozbor jazykového stylu uměleckého díla opírat. Bude nutno stále zpřesňovat a ujasňovat základní hlediska marxistické teorie umění, zvláště teorie umělecké literatury, neboť jen na jejich základě může linguistická stylistika najít svou novou, vědecky přesnou metodu rozboru uměleckého stylu. Prof. Vodička zahájil diskusi otázkou, jaký je cíl linguistického rozboru literárního díla. Buď je cílem stylistického rozboru přispět k poznání jedinečnosti uměleckého díla, nebo slouží stylistický [63]rozbor jednotlivého díla k poznání uměleckého stylu jako celku, jako zobecněné kategorie.

Základní otázka poměru mezi jedinečným stylem uměleckého díla a obecnou kategorií uměleckého stylu funkčního se pak stala hlavním předmětem diskuse. Vyhranilo se tu dvojí pojetí: pojetí, které přiznává pouze existenci uměleckého stylu individuálního a odmítá možnost zobecňování, na druhé straně pak pojetí, které přiznává i v oblasti uměleckého stylu možnost zobecňování a uznává existenci obecných norem, nebo aspoň tendencí, které tvoří podstatu uměleckého stylu jako kategorie obecné. K druhému pojetí se přikláněla většina diskutujících, i když nebylo možno jednoznačně postihnout obecné znaky uměleckého stylu a i když ty znaky, které byly uváděny, často budily námitky.

Akad. Havránek upozornil na to, že popření obecných znaků uměleckého stylu by nás vedlo tam, kde byla stylistika před čtyřiceti lety: viděli bychom styl jen v singularisační organisaci. Je však nepochybné, že existuje určitá stylová jednotnost literárních děl na pozadí jazykových projevů neuměleckých. Umělecký styl je stylem právě svou specifickou oblastí, oblastí umělecké literatury. Existují jistě určité oblasti pomezní a méně výrazné. Dala by se v uměleckém díle najít pasáž, která by se mohla vyskytnout ve všech jazykových projevech; některé části uměleckého díla nemusí být slohově specifikovány. Všechno to však ještě nedokazuje, že neexistuje umělecký styl. Akad. Havránek však nesouhlasí s tím, aby za obecný znak uměleckého stylu byla považována exklusivnost. Individuálnost nelze ještě vykládat jako exklusivnost. — Prof. Vodička znovu zdůrazňuje, že s hlediska stylistického se projevuje v uměleckém díle velká rozmanitost a že tedy umělecký styl nelze klást do jedné roviny s ostatními styly funkčními. Existují však obecné znaky uměleckého stylu, které musíme vidět v plánu historickém. Je zvláště žádoucí, aby jazyková stylistika dospívala k zobecnění jistých jevů, které se projevují u určitých skupin spisovatelů nebo u určitých směrů. — Dr. Jelínek ukazuje, že je třeba hledat obecné tendence uměleckého stylu: rozmanitost a bohatost ve výběru prostředků lexikálních a prostředků syntaktické stavby, tendenci k obraznému užívání slov, tendenci k rytmisování jazykového materiálu. Umělecký styl ponechává nejširší pole působnosti činiteli subjektivnímu. — K otázce obrazného pojmenování a jeho úlohy v uměleckém stylu přednesla diskusní příspěvek dr. Formánková. Umělecký obraz není vytvářen jen obrazným pojmenováním. U různých autorů je míra obrazného pojmenování velmi různá (styl Vančurův, Olbrachtův a Majerové). — Věd. asp. Doležel upozornil na to, že „metafysicky“ platné normy neexistují ani v jiných funkčních stylech. Poměrně rychlý vývoj norem uměleckého stylu však ještě nevyvrací existenci uměleckého stylu jako stylu funkčního. Tento funkční styl je samozřejmě vnitřně diferencován (v nejvyšším stupni na styl lyriky, epiky a dramatu). Specifičnost uměleckého stylu je dána v prvé řadě specifičností jeho funkce, kterou je jazyková realisace uměleckých obrazů. Touto funkcí se umělecký styl zásadně odlišuje od stylu hovorového a odborného. — Též prof. Horálek se přiklání k názoru, že existují aspoň obecné tendence uměleckého stylu. Jednu ze základních tendencí by viděl v proměnlivosti uměleckého stylu, ve stálé potřebě obnovování; stěží bude možno umělecký styl sepnout s pojmem uměleckého obrazu, nehledě na to, že v teorii umění jako pravdivého poznání skutečnosti v obrazech je mnoho nejasného. V marxistické teorii literatury existuje ještě jeden pojem, s nímž by snad bylo možno snáze spojit umělecký styl; je to pojem uměleckého mistrovství. — Věd. asp. Grygar vidí hlavní obecný znak uměleckého stylu jazykového v mnohotvárnosti a rozrůzněnosti, která je dána mnohotvárností skutečnosti v uměleckém díle zobrazené. Ale hovorový nebo vědecký styl užitý v uměleckém díle není tímtéž, čím je hovorový nebo vědecký styl ve skutečnosti; jsou v něm podřízeny zákonitostem umělecké typisace. M. Grygar nesouhlasí s tím, že by znakem uměleckého stylu byla tendence k stálému obnovování, vyplývající z opotřebování estetických kvalit. Toto tvrzení vzbuzuje představu, že jde o imanentní automatické přežívání estetických hodnot, o jakési nemotivované změny [64]v umělecké jazykové formě. Skutečná změna estetické hodnoty nebo normy je podmíněna společensky a třídně. Estetické názory jako součást společenské nadstavby jsou třídní a podléhají v podstatě týmž zákonitostem jako názory filosofické, právní či politické.

Jinak, blíže k pojetí prof. Horálka, se staví k otázce uměleckého stylu dr. Hausenblas. Domnívá se, že umělecké dílo má jen jeden styl. Jazykové prostředky pomáhají dotvářet literární styl uměleckého díla. Ztvárnění jazyka v uměleckém díle můžeme říkat jazykový styl díla, je však třeba vidět, že v celek (styl uměleckého díla) se doplňuje teprve s ostatními stylovými složkami (mimojazykovými). V oblasti užití jazyka v uměleckých dílech vystupují více do popředí rozdíly mezi jednotlivými díly (autory, žánry) než to, co je spojuje. Mluvit o jednotě uměleckého stylu jazykového jako stylu funkčního můžeme jen v tom smyslu, že všechny umělecké projevy mají funkci estetickou (dosud ovšem nebylo jasně ukázáno, jak estetickou funkci chápat). Dr. Drozda upozornil na to, že pojem literárního stylu se v sovětské teorii literatury vyvíjel a neměl vždy ten význam, jaký má na př. v učebnici Timofejevově. Dnes se výslovně zdůrazňuje, že v umělecké metodě socialistického realismu existuje řada stylů. Mluví se také o básnících stylově příbuzných (na př. Isakovskij a Tvardovskij). Literární styl je nadřazen stylu jazykovému. Pokud však mluvíme o uměleckém stylu jazykovém jako stylu funkčním, je to pojem širší než styl literární. Této otázce byl v podstatě věnován také diskusní příspěvek dr. Wagnera, který poukázal na nutnost důslednějšího rozlišování jazykové a nejazykové sféry; to nám pomáhá osvětlit úlohu světového názoru jako slohotvorného činitele a nedovoluje nám, abychom přenášeli literární kriteria do jazykového stylu, nebo abychom naopak v literárním díle soudili mechanicky z jazykového stylu na literárně ideovou stránku. Vcelku však věnovala diskuse důležité otázce poměru mezi uměleckým stylem jazykovým a literárním (a poměru mezi jazykovou stylistikou a rozborem literárně vědným) malou pozornost, takže nepřispěla k jejímu důkladnějšímu objasnění.

V závěru zhodnotil stylistickou poradu a její výsledky akad. Havránek. Zdůraznil, že v oblasti stylistiky je tolik nejasného a proto že každé sebemenší vyjasňování je velmi cenné. S tohoto hlediska porada přinesla kladné výsledky; už v tom, že došlo k výměně názorů mezi pracovníky z různých badatelských středisek. Několikrát bylo poukázáno na terminologickou nejednotnost v oblasti stylistiky. Potíže však nespočívají v termínech, nýbrž v pojmech. Cesta k řešení základních problémů stylistiky bude možná jen tehdy, jestliže budeme neustále konfrontovat pojmy s empirií, jak nás tomu učí dialektický materialismus. I pro oblast stylistiky platí nutnost zobecňovat, hledat zákonitosti, neboť bez toho není vědy. Jsme si ovšem vědomi toho, že formulování obecných zákonitostí v některých oblastech stylistiky, na př. v oblasti uměleckého stylu, je velmi obtížné. I když nebylo možno dospět ve všech otázkách k jednotnému názoru, ukázalo se aspoň, v čem jsou problémy. Nepojímáme jednotně ani sám předmět a rozsah stylistiky. V některých názorech se projevila tendence k expansi, která je vlastní každému novému úseku vědeckému. Před tím je však třeba varovat, neboť by to bylo na škodu věci. Problematika stylistiky je tak bohatá, že je ji třeba (aspoň prozatím) spíše omezovat nežli rozšiřovat i na oblasti, které přísluší jiným jazykovědným disciplinám. I pro stylistiku platí, abychom se zabývali také naší vědeckou tradicí a kriticky se s ní vyrovnali. Bylo by chybou, kdyby zvláště mladší vědečtí pracovníci zavírali oči před řešením stylistických problémů v starší stylistické literatuře. Dnešní porada znovu ukázala, že mnohá z těchto řešení mají platnost dodnes.


[1] Otiskujeme zde vlastní autorovo résumé z předneseného referátu.

[2] Viz o ní referát Al. Jedličky v Slově a slovesnosti 15, 1954, s. 66 n., a M. Jelínka v Sovětské jazykovědě 4, 1954, s. 330 n.

[3] Čas. pro mod. filol. 28, 1942, s. 413.

[4] Oba tyto referáty budou otištěny v příštím čísle.

Slovo a slovesnost, volume 16 (1955), number 1, pp. 56-64

Previous Décsy Gyula (Budapešť): K dějinám označování samohláskové kvantity v českém pravopise

Next Jiří Levý: Překladatelský proces – jeho objektivní podmínky a psychologie