Postavení hovorového stylu mezi styly funkčními

Milan Jelínek

[Articles]

(pdf)

Положение разговорного стиля в ряду функциональных стилей языка / Place du styl parlé entre les styles fonctionnels

1. Mezi nejdůležitějšími funkčními styly spisovné češtiny se uvádí styl hovorový,[1] který patří do skupiny stylů věcných, tj. takových, u nichž estetická intence mluvčího buď je odsunuta do pozadí, nebo není vůbec přítomna. V protikladu k stylům věcným stojí styly umělecké, které se vyznačují přímou nebo nepřímou estetickou intencí.[2]

Můžeme hovorový styl řadit mezi základní styly funkční? Odpovíme kladně, i když funkční charakteristika hovorového stylu je spojena s některými obtížemi. Je známo, že funkční styly patří do kategorie stylů obecných nebo přesněji řečeno zobecněných,[3] které je možno definovat jako systematicky uspořádané soubory tendencí, jimiž se řídí výběr výrazových prostředků z jazykového systému v závislosti na vyčleněných slohotvorných faktorech, popř. na jejich neúplných kombinacích.[4] Pojem obecného stylu tedy předpokládá vyčlenění některého slohotvorného činitele z komplexu slohotvorných faktorů, které rozhodují o stylové charakteristice jednotlivých (singularizovaných) projevů,[5] zobecnění tohoto činitele a zjištění tendencí ve výběru výraziva závisících na daném slohotvorném faktoru. Takto pojaté obecné styly mají k dispozici jisté soubory výrazových prostředků (lexikálních, mluvnických i zvukových, popř. grafických), které se nazývají stylové vrstvy. Poněvadž jde o inventáře prostředků s omezeným uplatněním, užívá se pro ně také termínu jazyk s příslušným omezujícím atributem, např. odborný jazyk.

U funkčních stylů, které považujeme za nejdůležitější styly obecné, zjišťujeme závislost výběru výrazových prostředků na zobecněně chápané funkci promluv.[6] Rozumí se samo sebou, že s pojmem funkce můžeme pracovat na [105]různém stupni zobecnění. Krajními póly jsou při tom konkrétní funkce promluvy (obsahující mimo jiné i zřetel k časovým okolnostem) a obecná funkce jazyka jako systému. Při této krajně obecné funkci však už opouštíme pole stylistiky, která se zabývá tendencemi výběru výraziva pro konkrétní promluvy a pro jejich rozmanité druhy, a pohybujeme se v oblasti nauky o jazykovém systému (tj. v oblasti lexikologie, gramatiky a nauky o kontextu). Stylistika vyžaduje, aby se stupeň zobecnění funkce snížil alespoň na úroveň, která umožňuje rozlišovat dvě základní zobecněné funkční oblasti, z nichž jedna vždy slouží při charakteristice oblasti druhé jako srovnávací pozadí. Tuto dvojici funkcí jsem už uvedl: jde o funkce věcně a esteticky sdělné. Dalším snížením stupně zobecnění v oblasti funkce věcně sdělné dospíváme k dvojici funkcí, které můžeme označit jako funkci odborně sdělnou a prostě sdělnou. Odpovídají jim dva funkční styly: odborný a prostě informativní. Jestliže pokračujeme ve snižovaní stupně zobecnění u funkce prostě sdělné, vyčlení se nám v jejím rámci dvě dosti charakteristické funkce konkrétnější, a to funkce informačně a agitačně sdělná, které odpovídá funkční styl publicistický, a funkce prostě sdělná, která podmiňuje existenci stylu hovorového.

 

2. Z přehledu zobecněných funkcí, který jsme podali výše, vyplývá postavení hovorového stylu ve vertikální i horizontální klasifikaci funkčních stylů. Je pochopitelné, že se nemůžeme spokojit jen s uvedeným schématem, které bylo vybudováno na základě logických úvah, ale že musíme stanovit diference ve výběru výrazových prostředků, neboť jedině tak se existence hovorového stylu skutečně dokáže.[7] Nyní nám jde o to, zdali můžeme problematiku hovorového stylu vyčerpat jen vymezením jeho funkce a zjištěním tendencí výběru výraziva na této funkci závislých. Uvedli jsme již dříve, že hovorový styl odpovídá funkci prostě komunikativní, při níž jazyk slouží k přímému sdělování věcných obsahů i citového postoje mluvčího, tj. k takovému sdělování, kdy je přítomen jak mluvčí, tak i adresát a kdy jsou jazykové prostředky v té nebo oné míře vázány na mimojazykovou situaci promluv. Do prostě sdělné funkce tedy náleží mimo jiné zřetel k mimojazykovým faktům, který se projevuje možností kombinovat při sdělném záměru prostředky jazykové s pouhým odkazem (jazykově realizovaným nebo nerealizovaným) k mimojazykové situaci. Přítomnost mluvčího i adresáta umožňuje, aby se jako sdělných prostředků užívalo nejen jazyka (tedy prostředků artikulovaných), nýbrž i gestikulace a mimiky. Konečně je třeba při vymezování prostě sdělné funkce poukázat na alternující aktivitu účastníků konverzace: mluvčí a adresát [106]si vyměňují za jistých podmínek svou úlohu, přecházejí z mluvní aktivity do pasivity a naopak.

Proti tomuto vymezení prostě sdělné funkce by se mohlo namítnout, že překračuje rozsah pojmu funkce a zahrnuje i některá fakta, která patří do okruhu jiných slohotvorných faktorů, než je funkce.[8] Tak především konstatování faktu, že konverzace předpokládá přímou (zvukovou) realizaci jazykových prostředků, ukazuje na přítomnost slohotvorného činitele, který můžeme označit jako faktor zvukově realizační. Na výběr výrazových prostředků má totiž vliv realizace promluvy, která může být buď zvuková, nebo grafická. Je zřejmé, že zvukově realizační faktor je v činiteli prostě sdělném implikován, ovšem jen do té míry, pokud se tento faktor uplatňuje v komunikaci konverzační. Za hranicemi konverzace zůstává např. vliv zvukově realizačního činitele na volbu výrazových prostředků v primárně mluvené přednášce. Do prostě sdělné funkce zahrnujeme dále zřetel k vnímateli promluvy, v daném případě k adresátovi, tj. vnímateli záměrně zvolenému. Předpokládáme, jak jsme už poznamenali, jednak jeho přítomnost, jednak vzájemné střídání funkce adresáta a mluvčího. To ovšem znamená implikaci dalšího faktoru v prostě sdělné funkci, který lze označit jako situaci promluvy (vzhledem k tomu, že jde o zřetel k střídajícímu se adresátovi, můžeme tento faktor nazvat konkrétněji faktorem adresním). Implikace faktoru adresního v prostě sdělné funkci týká se ovšem jen zřetele k adresátovi promluvy konverzační, neboť jinak je působnost adresního faktoru mnohem širší. Nabízí se otázka, zdali uvedené implikace neznehodnocují vymezení „funkce“ vůbec a faktoru „prostě sdělná funkce“ zvlášť. Domnívám se, že nikoli, neboť jde o implikace částečné, které jsou projevem složitosti pojmu funkce. Ostatně při úvahách o slohotvorných faktorech je třeba mít na mysli to, že jejich vyčleňování naráží na značné obtíže způsobené širokými přechodovými (nebo překrývajícími se) pásmy mezi ústředními oblastmi jednotlivých faktorů.

 

3. Vedle klasifikace funkcí, kterou jsme podali výše, vypracovali někteří odborníci v oblasti stylistiky klasifikaci založenou na rozlišování funkce veřejné a soukromé.[9] Podle mého názoru jde v daném případě o vliv hovorové situace, nikoli o vliv funkce chápané v užším smyslu. Je ovšem nesporné, že veřejná nebo soukromá povaha promluvy má značný vliv na výběr výrazových prostředků a že se tedy rozdíl mezi veřejnou a soukromou hovorovou situací počítá plným právem mezi slohotvorné činitele objektivní, tj. takové, které s větší nebo menší závazností (normativností) určují hranice výběru výraziva při subjektivním rozhodování mluvčího. Pokud jde o konverzaci, řadí ji společenská praxe do oblasti soukromé. Běžná je sice i konverzace v „oficiálním tónu“, např. mezi účastníky různých oficiálních setkání, ale i ta si obyčejně zachovává víceméně zřetelné rysy soukromé. Veřejnou hovorovou situací se totiž rozumí něco jiného než „oficiálnost“ ve volbě obsahových, [107]jazykových a pohybových (gestikulačních a mimických) prostředků: mluvíme-li o veřejné situaci promluvy, jde nám obyčejně o jistý kolektiv, na který promluvu zaměřujeme, aniž počítáme s bezprostřední mluvní aktivitou jeho členů (předpokládáme ji až při diskusi). Stručně bychom mohli říci, že každá veřejná promluva má kolektivního vnímatele a ve shodě s tímto vnímatelským prostředím je také vybudována. Konverzace v „oficiálním tónu“ sice přejímá některé prostředky veřejných promluv, ale v podstatě zachovává tendence výběru výrazových prostředků charakteristické pro konverzační styk.

 

4. Při rozboru pojmu prostě sdělná funkce jsme uvedli, že tento pojem implikuje zvukově realizační faktor. S touto tezí jsou zdánlivě v rozporu dialogické úseky prozaických uměleckých děl a celá dramatická tvorba, která je v podstatě vybudována na dialozích. Umělecká literatura má však svou primární formu psanou a teprve sekundárně (při inscenaci dramatického díla, při dramatizaci nebo zfilmování prozaického textu apod.) bývá převedena do formy zvukové.[10] Psané dialogy umělecké literatury ani jejich zvukovou realizaci nelze řadit do oblasti konverzace, a proto není ani třeba měnit vymezení pojmu prostě sdělná funkce. V dialozích umělecké literatury jde o zobrazení konverzace, nikoli o konverzaci samu. Jaké jsou rozdíly mezi dialogy umělecké literatury a konverzací? Autor zdaleka nevyužívá každé konverzační situace, nýbrž jen té, kterou potřebuje pro realizaci svého uměleckého záměru; často konverzaci jen konstatuje. V soudobé próze se pak běžně setkáváme jen s jistými citáty z dialogů, které jsou vřazeny jako nevlastní přímá nebo polopřímá řeč do vyprávěčského pásma.[11] Protože grafické prostředky jsou po stránce výrazové mnohem chudší než prostředky fonické, autor často doplňuje zobrazení konverzace popisem zvukové reality psaného textu. Stejně tak je odkázán na popisné prostředky při zobrazení gestikulace a mimiky a při vykreslení mimojazykové situace, za níž konverzace probíhá. Na rozdíl od skutečné konverzace pak může obraz konverzace zahrnout i popis obsahu vědomí jednotlivých mluvčích a jejich citových stavů, které by zůstaly ve skutečné konverzaci bez vyjádření. Dialog v umělecké literatuře je tedy kompozičním útvarem uměleckého stylu, který obyčejně navozuje iluzi skutečné konverzace, a proto má s ní mnoho společných rysů.[12] To dovoluje, aby se jako příklady hovorového stylu uváděly i dialogické úseky z dramatických a prozaických uměleckých děl, a to především z těch autorů, kteří opírají své dialogy o velmi dobrou znalost skutečné konverzace. Musíme si však být stále vědomi toho, že umělecký dialog je v té nebo oné míře stylizován podle potřeb struktury uměleckého díla a ovšem i podle subjektivních představ autora slovesného výtvoru.

 

5. V odborné literatuře se pro hovorový styl užívá i názvu styl konverzační, společenský a dialogický. Atribut „hovorový“[13] se sice vztahuje spíše na faktor realizační (hovor = mluvená řeč) než funkční, [108]ale je výhodné, když proti ustálenému termínu hovorový jazyk, který znamená systém prostředků fungujících v neoficiálním, obyčejně mluveném komunikačním procesu, stojí termín hovorový styl, který označuje soubor tendencí ve výběru výrazových prostředků pro běžně mluvenou komunikaci. Termín styl konverzační,[14] který dobře vystihuje funkci příslušného druhu promluv, má pojmový rozsah poněkud užší: na rozdíl od stylu hovorového, do něhož lze zahrnout i styl mluvených projevů nekonverzačních (např. styl samomluvy), označuje jen styl promluv realizovaných v rámci konverzace. Vzhledem k tomu, že pro hovor jsou charakteristické především promluvy konverzační, považují se někdy termíny styl hovorový a styl konverzační za identické. Nevyhovuje termín styl společenský,[15] neboť atribut „společenský“ může mít několikerý význam a žádný z nich nepodává potřebnou charakteristiku prostě sdělné funkce. Zbývá promluvit o posledním termínu, který jsme uvedli v synonymické řadě, a to o termínu styl dialogický.[16] Proti termínu styl hovorový má termín styl dialogický tu nevýhodu, že základové slovo dialog označuje obyčejně kompoziční útvar umělecké, publicistické anebo zřídka odborné literatury. Proto bude prospěšné, ustálíme-li termín styl dialogický pro styl dialogů umělecké nebo jiné literatury a postavíme-li ho do protikladu ke stylu monologickému, tj. ke stylu literárních monologů.[17]

 

6. Uvedli jsme již, že jedním ze základních znaků konverzace je střídání mluvní aktivity jejích účastníků. Konverzace se tedy člení na úseky ohraničené střídáním mluvčích. Vzniká nyní otázka, jaký je poměr mezi konverzací a promluvou. Lze považovat konverzaci za jedinou promluvu se střídajícími se mluvčími, či za spojení dvou nebo několika přerušovaných promluv podle počtu účastníků konverzace, či konečně za souhrn tolika promluv, kolikrát se v mluvní aktivitě vystřídají mluvčí? Odpověď na danou otázku závisí na tom, jaký obsah vkládáme do termínu promluva (jazykový projev). Rozumíme-li promluvou jednotlivce (singularizované) uplatnění jazyka za konkrétních podmínek konrétním mluvčím, vyplývá z tohoto vymezení, že střídání mluvčích charakteristické pro konverzaci je v rozporu se základním znakem promluvy. Protože pojem konverzace předpokládá alespoň jedno vystřídání mluvčích, vzniká každou konverzací nadpromluvový celek, který se skládá nejméně ze dvou promluv. Nebylo by však výhodné považovat za jedinou promluvu celý sled jazykových projevů jednoho účastníka konverzace, i když jsou od sebe odděleny replikami druhých mluvčích? Na podporu tohoto stanoviska by byl fakt, že dílčí promluvy téhož mluvčího v konverzaci tvoří někdy [109]tematický celek, který není porušen tematikou replik jiných mluvčích. Domnívám se však, že bychom měli každý projev v rámci konverzace považovat za promluvu a že bychom jeho specifičnost mohli vystihnout atributem „konverzační“. Termín konverzační promluva by pak naznačoval, že takto pojmenovaná promluva je složkou nadpromluvového útvaru, a to jednak dílčího, homogenního (s týmž mluvčím), jednak totálního, heterogenního (s mluvčími různými).[18] Protože tematická a kontextová vázanost promluv v rámci konverzace je důležitým činitelem při jejich jazykové stavbě, je třeba rozlišovat konverzační promluvy vázané a nevázané. Pro první druh se nabízí termín replika. Z hlediska stavby konverzačních promluv má zvláštní postavení první, počáteční promluva, která reaguje na vznik konverzační situace; můžeme ji nazvat „konverzační promluvou iniciální“.

7. Podle vztahu účastníků konverzace k sobě navzájem mohou konverzační promluvy kolísat mezi dvěma póly, z nichž jeden lze označit jako pól krajní familiárnosti (důvěrnosti), druhý jako pól krajní oficiálnosti. Volbu potřebného „zabarvení“ promluvy provádí sice mluvčí (tedy subjektivní činitel), ale je při tom omezen společenskými konvencemi, které jsou dány jeho vztahem k druhým účastníkům konverzace. Pohyblivost konverzačních promluv na ose důvěrnost — oficiálnost patří nesporně ke specifickým rysům konverzačního stylu; jiné funkční styly věcné (zejména styl odborný) podobnou pohyblivost nepřipouštějí. Tato vlastnost konverzačního stylu zvyšuje úlohu subjektivních faktorů v konverzaci a dává tak mluvčímu mnohem větší prostor pro výběr výrazových prostředků, než je tomu v jiných funkčních stylech věcných. Čím více se promluva blíží k pólu familiárnosti, tím oprávněnější se stává výběr výrazových prostředků z obecné češtiny nebo z hovorového jazyka interdialekticky zabarveného nebo z nářečí, tedy z jazykových systémů, které překračují částí svých prostředků hranice spisovné normy. Naopak oficiální povaha konverzace nutí její účastníky užívat spisovné normy, zbavené ovšem prostředků výrazně knižních (pokud není užívání knižního výraziva charakteristickým individuálním rysem některého mluvčího nebo pokud není motivováno např. komickým záměrem).

Ve familiární konverzaci se uplatňuje buď hovorový jazyk, nebo obecná čeština (obojí často s příměsí prvků nářečních, obyčejně interdialektických). Stranou ponecháváme konverzaci nářeční, neboť v ní se užívá systému výrazových prostředků, který je rozšířen jen na části území českého jazyka. Za nářeční je třeba považovat i konverzaci vedenou v některém interdialektu, např. hanáckém. Máme-li na mysli konverzační styl platný pro celé území českého jazyka, musíme své úvahy omezit na konverzaci užívající obecné češtiny nebo jazyka hovorového; přitom neeliminujeme — ve shodě s teorií hovorového jazyka od počátku — konverzační promluvy s příměsí prostředků nářečních.[19] Je třeba počítat s tím, že v konverzaci bude vždy interferovat nářečí a že pro výběr výrazových prostředků neexistuje ostrá hranice mezi spisovným jazykem a nářečím. Pokud jde o hovorový jazyk, který se obyčejně [110]vymezuje jako spisovný jazyk zbavený prostředků knižních, je jeho celospolečenská funkce nesporná.[20] Nejasnosti jsou však v tom, zdali se mají do hovorového jazyka zahrnovat i prostředky, které soudobá kodifikace spisovné češtiny nepovažuje za noremní, třebaže jsou v mluveném úzu běžné na větší části území našeho jazyka a následkem toho ztratily své nářeční zabarvení. Jde např. o zúžení é > í v adjektivních morfémech a v základech některých slov (např. čerstvý mlíko), o unifikovaný morfém 7. pl. maskulin a neuter -ama, popř. -ema (např. pod vozama, s kolama, za polema), o sekundární morfém -t u infinitivů na -ci (např. říct), o ženský plurálový morfém u adjektiv vztahujících se na substantivum středního rodu v plurálu (např. čisté nebo dokonce čistý skla), o různé univerbizované výrazy (např. výborovka, zlepšovák ‚zlepšovací návrh‘, osobák ‚osobní vlak‘) atd.[21] Další problémy vyvstávají při vymezování funkce obecné češtiny, neboť někteří ji považují za interdialekt se širším uplatněním, než jaké mají interdialekty moravské, jiní pak jí přisuzují v konverzačním stylu platnost celospolečenskou. Spor o povahu obecné češtiny a o její poměr k jazyku hovorovému[22] nedá se vyřešit bez široce založeného průzkumu konverzačního jazyka ve velkých městech v Čechách a na Moravě, přičemž bude nutno zjistit kvantitativní ukazatele pro jednotlivé věkové a sociální skupiny obyvatelstva. Ale ať je poměr mezi hovorovým jazykem a obecnou češtinou jakýkoli, při obecné charakteristice hovorového stylu vystačíme se zjištěním, že výběr výrazových prostředků ve familiární konverzaci překračuje hranice spisovné normy[23] a že se přitom neustále posiluje tendence, aby tato zatím nespisovná vrstva výběrových prostředků byla pokud možná na celém území českého jazyka jednotná.[24] Současný stav má vlivem specifických podmínek, které zhruba od pol. 17. stol. do pol. 19. stol. brzdily vývoj hovorové varianty spisovné češtiny, do žádoucí jednoty daleko, takže sjednocení různých lokálně zabarvených variant konverzačního jazyka bude záležitostí příštích generací. Na základě dosavadního vývoje lze předpokládat, že zde rozhodující úlohu bude mít pražská varianta konverzační češtiny, ale že přitom ztratí některé prostředky, u nichž se v současné době nejen zachovává lokální zabarvení, nýbrž dokonce posiluje (např. nulové morfémy préterita v mask. nes < nesl).

 

8. Vedle výrazových prostředků jazykových má hovorový styk k dispozici výrazové prostředky nejazykové, a to gestikulační a mimické, které [111]můžeme souhrnně označit jako pohybové.[25] Jen telefonní styk, který není možno z konverzace vylučovat, je zatím této možnosti zbaven. Funkce výrazových prostředků pohybových je dvojí: buď jen doprovázejí prostředky jazykové, nebo prostředky jazykové částečně nebo zcela nahrazují. Tak např. jeden mluvčí na otázku Máš večer čas? odpoví záporným příslovcem Ne, majícím větnou platnost, a doprovodí svou repliku odmítavým gestem („zavrtěním hlavy“). Gestikulační pohyb tu nevyjadřuje nový obsah, nýbrž jen zdvojuje sdělení a v některých případech, zejména jde-li o pohyb vědomý, může jazykovému sdělení propůjčovat zvláštní důraz. Pohyb neztrácí ovšem svou sdělnou hodnotu ani tehdy, pohybuje-li mluvčí hlavou podvědomě bez zdůrazňovacího úmyslu. Na stejnou otázku může druhý mluvčí odpovědět jen zavrtěním hlavy, a nahradit tak prostředek jazykový pohybovým. V obou případech může do sdělného procesu vstoupit i mimika. Pociťuje-li mluvčí lítost nad tím, že nemá večer čas, a chce-li svůj emocionální postoj k sdělení vyjádřit (chce-li užít adekvátního prostředku expresívního), vysloví s příslušnou intonací neslovesnou větu Bohužel ne a doprovodí ji lítostivým výrazem obličeje. Místo jazykového sdělení může podat jen sdělení gestikulační (zavrtění hlavou) a mimické (lítostivý výraz obličeje). Konverzační styk a do jisté míry každý komunikační proces, při němž se užívá mluveného jazyka a při němž má mluvčí bezprostřední vizuální kontakt s vnímatelem, disponuje tedy dvojím druhem výrazových prostředků — prostředky jazykovými a pohybovými;[26] to je charakteristické zejm. pro styl hovorový a předpokládá nadindividuální povahu gestikulačních a mimických pohybů, jejich ustálenost pro danou jazykovou pospolitost. Existuje tedy soubor gestikulačních a mimických stereotypů, které připouštějí individuální obměny jen v jistých stabilizovaných mezích (viz např. rozdíly mezi přitakacími pohyby v zemích střední Evropy a v zemích balkánských). Bylo by potřeba i pro naše prostředí pořídit filmovými technickými prostředky repertoár těchto pohybových stereotypů.

 

9. Jak se projevuje na výběru výrazových prostředků vázanost konverzačních promluv na mimojazykovou situaci rozhovoru? Týká-li se konverzace mimojazykové situace samé, může být jazykové vyjádření kompenzováno koordinací vjemů mluvčího a adresáta, dosaženou ukazovacími prostředky jazykovými nebo gestikulačními nebo obojími zároveň. Jestliže se promluva, která obsahuje jen jazykovou deixi k jisté mimojazykové situaci nebo která kombinuje jazykové prostředky plnovýznamové s deiktickými, oddělí od příslušné situace, vnímané společně mluvčím i adresátem, stává se výrazově neúplnou a tím částečně nebo zcela nesrozumitelnou. Uveďme pro názornost příklad: Mluvčí spatří na obloze duhu a upozorní na ni svého spolubesedníka větou složenou z prostředku apelového (imperativu) a deiktického (demonstrativního adverbia): Podívej se tam! Volbou expresívního intonačního vzorce vyjádří zároveň své citové vzrušení (graficky je příslušná intonace signalizována vykřičníkem). K této apelové větě připojí nominální větu hodnotící s apelovým citoslovcem: Krásná, viď! Zachytíme-li uvedenou promluvu na magnetofonový pás, oddělí se od mimojazykové situace a tím ztratí svou kon[112]krétní sdělnou hodnotu (zachová si jen sémantickou hodnotu zobecněnou a intonaci). Do charakteristiky hovorového stylu patří tedy tendence vázat promluvy na mimojazykovou situaci prostřednictvím výrazů deiktických a nahrazovat jazykové vyjádření východiska sdělení vnímáním určitého výseku mimojazykové situace.[27] Poznamenáváme hned, že kombinování vjemů s jazykovými prostředky dovoluje ponechat bez vyjádření nejen východisko sdělení, ale i přechodovou část mezi východiskem a jádrem. Tím si v konverzaci vysvětlíme — vedle toho, že přihlížíme k vlivu faktorů emocionálních — značnou frekvenci jednočlenných vět (viz předcházející příklad).

10. Vedle odkazů k mimojazykové situaci způsobují účelnou obsahovou i formální neúplnost konverzačních promluv odkazy k obsahu vědomí adresáta. Jako neúplné můžeme ovšem tyto promluvy označit jen z hlediska nezúčastněného vnímatele konverzace, který nemůže za odkazy a náznaky dosadit sdělná fakta uložená ve vědomí účastníků konverzace. Neúplnost je ovšem z hlediska mluvčího i adresáta účelná jen tehdy, pokud mluvčí může jazykovými prostředky odkazovými a náznakovými dosáhnout doplnění promluvy z obsahu vědomí adresáta. To, že odkazy k obsahu vědomí adresáta nemusí splnit sdělný cíl a že často vyvolávají tzv. identifikační otázky, je skutečnost známá. Bylo by myslím také zbytečné probírat příčiny těchto sdělovacích poruch.

Místo podrobnějšího rozboru spokojíme se s příkladem, který zároveň obsahuje identifikační otázku: Dva přátelé (A, B) byli v neděli na lyžařském zájezdu a stali se svědky toho, že dva z účastníků zájezdu zlomili lyži. Po dvou dnech se osoby A a B setkaly a mluvčí A zahájil rozmluvu odkazem nu nedělní zájezd. A.: Jak ti je po neděli? B: Ještě dnes sem jak zlámanej. A to sem se tak nevymázl jako ten, co přelomil prkýnka. A: Kterej, prosím tě? Ten v tom červeným svetru? B: Ne, ten druhej, co honil pořád vodu.

Pro charakteristiku konverzačního stylu znamenají odkazy k vědomí adresáta nejen obsahovou neúplnost promluv, ale zároveň i zvýšení frekvence deiktických prostředků. Protože jde o výběrový proces dosti automatizovaný, blíží se užívání ukazovacích zájmen v konverzačních promluvách funkci členu.[28]

11. Další rysy hovorového stylu vyplývají z toho, že jednotlivé promluvy konverzace bývají na sebe vázány tematicky, ba často tvoří jedno téma. Je sice pravda, že tematická vázanost promluv není nutnou vlastností konverzace, ale nerespektování tématu se při konverzačních promluvách považuje obyčejně za porušení společenských konvencí. Tematická vázanost promluv se projevuje tím, že se mluvčí snaží neopakovat z předcházející promluvy ty obsahové prvky, které se udržují v paměti účastníků rozhovoru a v replice nabývají funkce východiska sdělení. Proto bývají repliky samy o sobě obsahově neúplné a jejich plná sdělná hodnota je podmíněna spojením alespoň s předcházející konverzační promluvou. Po stránce lexikální vede snaha o výrazovou úspornost v konverzaci k hojnému užívání prostředků pronominálních, po stránce syntaktické pak k doplňování syntaktických vzorců z před[113]cházející promluvy nebo k uplatňování větných vzorců neslovesných, obsahujících obyčejně jen jádro sdělení.[29]

Pokud jde o syntaktická schémata doplňovací, objevují se nejčastěji v iniciální větě repliky a z hlediska stavby této repliky mají eliptický charakter. Zcela běžná jsou tato doplňovací schémata v odpovědích na otázky. Např. A: Koupils pivo? B: Dvě flašky, ale jen desítky. Nezřídka se však s nimi setkáváme i v replikách na promluvy netázací povahy; v těch případech vystupuje zvlášť zřetelně jejich doplňovací funkce. Tento typ elipsy můžeme doložit rozhovorem, který jsem zachytil v brněnské tramvaji: A: Minulý týden jsem byl dvakrát v kině, v pátek v Jadranu. B: Vim, na Velké zemi, taky sem to viděl, a tak sem se nějak vrátil k svojim klukovskym kovbojkám. Pokud jde o užívání neslovesných větných vzorců pro vyjádření pouhého jádra sdělení, tyto repliky reagující na předešlou promluvu se celkem neliší svou syntaktickou formou od replik odkazujících na mimojazykovou situaci. Např. A: Musím zajet v pondělí do Pohořelic, teta napsala mámě zoufalej dopis. B: Taková díra! Tam by mě na svátky nikdo nedostal.

12. Mezi podmínkami pro konverzaci jsme uvedli přítomnost adresáta, který ovšem nabývá střídavě funkce mluvčího. Tato základní podmínka umožňuje výběr jazykových prostředků obracejících se přímo k adresátovi nebo konstatujících pospolitost mluvčího a adresáta, popř. zahrnujících do apelu vedle adresáta samého mluvčího. Všechny tyto prostředky můžeme označit jako kontaktové; ty pak, které jsou zaměřeny přímo na adresáta, nazveme adresními a mezi nimi vydělíme prostředky s funkcí výzvovou — apelové. Ke kontaktovým prostředkům patří zájmena a slovesné tvary 1. os. pl. (my, náš; vidíme, podnikli [j]sme), k adresním zájmena a tvary 2. os. sg. a pl. (ty, vy, svůj, váš; říkáš, povídáte, udělali [j]ste), k apelovým pak otázky, přání a rozkazy (zejména s tvary imperativními), vybízecí interjekce vokativy (Co dělá Karel? — Měl bys zatopit. — Doneste mně účet. — No, Jendo, pospěš si. Atd.). Značnou úlohu při tom mají kontaktová intonační schémata, ba mnohdy teprve intonace dodává větě kontaktového charakteru (např. věta Mělo by se posnídat, ne! nabývá teprve s kontaktovou intonací významu ‚Měli bychom společně posnídat‘).

13. V konverzaci bývá sdělení často doprovázeno citovým postojem mluvčích, a protože jde o přímý mluvní styk, projevuje se emociálnost promluv jak ve výběru expresívních schémat intonačních, tak i ve volbě expresívních vzorců syntaktických (zejména slovosledných),[30] a hlavně v užívání expresívně zabarvených slov a frazeologických prostředků.[31] Povahu konverzace neztrácí však ani takový sled promluv, které jsou citově neutrální, a proto bez expresívních prostředků. Přes uvedenou výhradu je nutno tendenci k výběru prostředků expresívních považovat za charakteristickou vlastnost hovorového stylu, podmíněnou častým vznikáním emocionálních stavů u účastníků [114]rozhovoru. Konverzační styk nejen obnovuje expresi prostředků už ustálených, nýbrž je také zdrojem vznikání expresívních prostředků nových. Nejde tu, jak se věc často interpretuje, o samoúčelnou snahu vyjadřovat se neobvykle, neotřele, ale o hledání nových výrazových prostředků, které by byly adekvátní emocionálním stavům mluvčího. Tak např. nahrazuje-li mládež slovo tancovat slovem kolovat, kolčit, volí místo výrazu neutrálního expresívní, který vyjadřuje její důvěrný vztah k pojmenování činnosti.

Bylo by zbytečné podávat zde přehled jazykových prostředků expresívních, které tvoří výběrové řady nebo dvojice s prostředky neutrálními a nejčastěji se aktivizují právě v promluvách konverzačních. Ostatně by k tomu časopisecká studie ani nestačila. Uveďme jenom základní druhy expresívních prostředků a doložme každý alespoň jedním příkladem. Na prvním místě je třeba jmenovat expresívní intonační schémata, která jsou proti základním schématům neutrálním nositeli různých kladných i záporných citových postojů k sdělovanému obsahu.[32] Krajním případem je ironické intonační schéma, kterým se sdělení přehodnocuje v opak a doplňuje zároveň o citový odstín nelibosti, pohrdání, výsměchu apod. (např. To je pěkná práce!). Musíme tu zdůraznit, že jde o intonační schémata s platností nadindividuální, neboť jinak by intonace nemohla být nositelem obecně srozumitelných citových hodnot.

Značnou rozmanitost zjišťujeme u expresívních schémat syntaktických: k vyjádření citového postoje slouží spolu s intonací slovosledná schémata s počátkovým nebo středovým postavením jádra sdělení, různé druhy aposiopese, opakování lexikálních prostředků, asyndetické spojování větných členů a vět, parataktické vyjadřování vztahů hypotaktických aj. Rozbor každého z uvedených druhů expresívních prostředků vyžádal by si speciální studii.

Subjektivní pořad základních obsahových částí věty lze ukázat např. na tomto rozhovoru: A: Venku leje. B: Ne a ne přestat tendle protivnej liják! Replika mluvčího B je ovšem vyslovena s příznakovou intonací, která upozorňuje na jádrovou funkci počátkového větného členu ne a ne přestat a na východiskovou platnost koncového větného členu tendle protivnej liják.[33] Stejně tak bývá spojena s příznakovou intonací aposiopese, pokud ovšem její příčinou není to, že mluvčí nemůže najít potřebný výrazový prostředek.[34] Typickým příkladem jsou např. souvětí vyslovená v hněvu nebo v žertu, která obsahují neurčitou výhrůžku, jejíž nositelkou je vylučovací spojka nebo s aposiopesí. Např. Hned nám to vrátíš, nebo … Expresívní funkci slouží i různé druhy opakování výrazů, pro které si hovorový styl vytvořil charakteristická syntaktická schémata.[35] Přitom může jít buď o opakování výrazových prostředků z předcházející konverzační promluvy, nebo o opakování prostředků z promluvy vlastní. Příklad na první typ opakování: A: Miloš to přece nemyslel zle. B: Nemyslel zle, ale přece mně uškodil. U druhého typu zjišťujeme nejčastěji funkci expresívně intenzifikační: A: Bude to do zítřka hotovo? B: No co mi zbývá? Budu nad tím sedět a sedět, dokud to nenapíšu. Méně vyhraněná je expresívní funkce asyndetického spojování a parataktických prostředků vyjadřujících vztahy hypotaktické. Jde tu spíše o projev konverzační tendence [115]k syntaktické uvolněnosti, předpokládající různé vztahové implikace, jak to vyplývá z nutnosti reagovat bezprostředně — bez potřebné výrazové perspektivy — na promluvy druhého mluvčího a na mimojazykovou situaci. Přesto mají asyndetické a parataktické vzorce nezřídka funkci expresívní, např. To byla těžká doba, otravná, nebezpečná, člověk se musel při každým slově ohlídnout, radši na to nemyslet!

14. Syntaktická uvolněnost konverzačních promluv, podmíněná sníženou výrazovou perspektivností projevu, má za následek menší frekvenci hypotaktických spojek (kromě že, když, aby, jak). Celkem lze souvětnou syntax konverzace charakterizovat tak, že jsou v ní vztahy mnohem víc implikovány než v jiných funkčních stylech věcných.[36] Nedostatek spojovacích prostředků není obyčejně na překážku jednoznačnosti promluv, neboť bezespoječnost je kompenzována hodnotami lexikálně sémantickými. Vysloví-li někdo např. souvětí Nemůžu se na něj spolehnout, už mockrát slíbil, a nesplnil, hodnotíme druhou větu podle jejího obsahového vztahu k větě první jako větu příčinnou (důvodovou). Konverzační implikace vztahů by si zasluhovala podrobnějšího rozboru, kterým by se stanovila celá řada implikačních typů, ale to zde nemůžeme učinit.

Kromě souvětí s implikovanými vztahy jsou pro konverzační styk dosti charakteristické nepravé souvětné útvary, které se skládají z řetězců obyčejně asyndeticky spojených vět jen s velmi slabou obsahovou souvislostí.[37] Kultivovaná konverzace zpravidla podobné řetězce vět nesnáší, zato v běžné konverzaci — zejména u některých mluvčích — jsou zastoupeny ve značném rozsahu. Doložíme je alespoň jedním příkladem: Potřeboval sem vyprat košile, sám to dělat nemůžu, tak sem šel do prádelny, viš, na Bratislavskou, přindu tam, na dveřích visí cedula „Prádlo nepřijímáme“, popadla mě zlost, a tak sem tam udělal výtržnost …

 

15. Pro hovorový styl je charakteristická nechuť užívat syntaktických kondenzátorů (kromě kondenzujících infinitivů), které kladou obyčejně větší výrazové nároky jak na mluvčího, tak i na adresáta. Syntaktické kondenzace užívají hlavně texty odborné a do jisté míry i publicistické, neboť v obou těchto druzích textů si složitost sdělovaných obsahů vynucuje užívání úsporných výrazových prostředků. Konverzační promluvy dávají na těch místech, která by bylo možno po stránce syntaktické kondenzovat, přednost vedlejším větám a nezřídka i větám hlavním, které vytvářejí souvětí buď s implikací hypotaktického vztahu, nebo s jeho parataktickým vyjádřením. Možnosti užít substantivního kondenzátoru není využito např. v následující promluvě: Poznal sem, že jedná neupřímně (// Poznal jsem jeho neupřímné jednání). Podobně lze ukázat nevyužití kondenzační možnosti na souřadném souvětí s časovým vztahem: Pohádali se a pak se zas vždycky smířili (// Po hádce se vždycky smířili). Bylo by třeba podat klasifikaci kondenzátorů substantivních, adjektivních, infinitivních aj., aby bylo možno sestavit výběrové dvojice a řady prostředků kondenzovaných a nekondenzovaných, ale to nelze učinit v tomto článku.

 

16. Některé typické konverzační jevy v oblasti syntaxe a slovní zásoby jsou podmíněny nepřipraveností promluv, nemožností stavět promluvy podle předem promyšleného plánu a vybírat výrazové prostředky po důkladném [116]hodnocení jejich vhodnosti pro daný sdělný záměr.[38] Mluvčí postupuje často tak, že nejprve vysloví nejzávažnější část sdělení a teprve pak doplňuje větný vzorec dalšími lexikálními prostředky. Jindy sice zachová postup od východiska sdělení přes přechodovou část (obyčejně vyjádřenou určitým slovesem a některými jeho rozvíjejícími členy) k části jádrové, ale pak považuje sdělení za neúplné a dodává další větné členy (jejich pozici za jádrem sdělení můžeme označit jako aditivní).[39] Tím se ovšem narušuje princip kontextového rozvržení pohyblivých větných členů, který platí v zásadě stejně pro promluvy psané i mluvené. Porušování kontextového slovosledného schématu se obyčejně kompenzuje intonací, která zřetelně vyděluje koncové členy ve větném celku jako úsek aditivní. Alespoň jeden příklad: A: Včera sem se konečně dostal na Krále Vávru. B: Já sem to viděl ve Večerním Brně tak před měsícem — z Jirkou, nebo ne, z Jožkou. Podrobný rozbor kombinací kontextových slovosledných vzorů se schématy intonačními odhalil by zajímavé zákonitosti a tendence, ale to by přesahovalo tematiku mého článku.

Bezprostřednost mluvního aktu v konverzaci odráží se i ve vkládání víceméně samostatných obsahů do základního větného schématu. V takových případech vítězí u mluvčího snaha podat nový sdělný fakt, aniž je základní sdělení dovedeno do konce. Po stránce syntaktické se vkládání nových sdělných skutečností projevuje jako přerušování větného vzorce vsuvkami různého druhu a rozsahu. I když v užívání vsuvek zjišťujeme značné výkyvy u různých mluvčích a při různých duševních stavech, přece jen musíme tendenci k přerušování základního sdělení vsuvkami považovat za jeden z charakteristických rysů hovorového stylu. Rozbor vsuvek z hlediska sémantického a syntaktického přinesl by zajisté mnoho zajímavých výsledků,[40] ale zde nám nezbývá než spokojit se s jedním typickým příkladem: Dnešní studenti znají mnohem míň cizí jazyky — já vím, že to není jen jejich vina; vono by bylo potřeba víc cestovat —, než sme znali my z gymnázií a reálných gymnázií. V konverzaci dochází často k míšení větných vzorců, které je způsobeno tím, že mluvčí ztratí původní sdělnou perspektivu a přejde před ukončením jednoho větného schématu k schématu jinému. Stává se to zejména při volbě složitějších větných schémat a při namáhavějším hledání prostředků lexikálních. Všechny tyto deformace větných vzorců[41] označují se tradičně jako anakoluty. Např.: Tahle televize pro rodinu, kde sou malý děcka, který chodí do školy, vyhodit z domu anebo vodhánět vod toho děcka, když by měly jit spat. Podobně se [117]v konverzačních promluvách poměrně často setkáváme s deformacemi schémat členských, s tzv. zeugmaty a kontaminacemi, ale to jsou jevy natolik známé, že se můžeme omezit jen na charakteristické příklady: Měl rád a byl v divadle každej tejden dvakrát. — Měl tehdy o něm velkou zlost.

Nakonec ještě poznamenáme, že se zejména v konverzačních promluvách hojně vyskytují — u různých mluvčích v různé míře — výrazy parazitní: ano, že ano, jo, že jo, ne, prostě, jaksi, tedy (teda), vite, prosim aj. Mluvčí jimi zpočátku vyplňují časový prostor při váznutí v promluvě, později si však na ně zvykají a tyto významově prázdné výrazy se stávají nepříjemným automatickým doprovodem promluv.[42]

 

17. V článku, který má obecné zaměření, jsem mohl upozornit jen na nejdůležitější vlastnosti hovorového stylu. Šlo mně spíše o to, abych uvedením charakteristických tendencí ve výběru výrazových prostředků postihl odlišnost hovorového stylu od jiných funkčních stylů, než abych podal vyčerpávající rozbor typicky konverzačních výrazových prostředků. To bude úkolem podrobných stylistických rozborů konverzačních promluv. Důležitost hovorového stylu, v němž jazyk nachází zajisté svou nejčastější realizaci, k tomu přímo vybízí[43] a moderní záznamové prostředky tuto práci značně ulehčují.

 

Pozn. red. Autentické příklady brněnského autora potvrzují tezi vyloženou v 7. odd. o jisté příměsi prostředků nářečních. Jsou namnoze zabarveny lokálně, např. v odd. 14 přinda, cedula, 11 koupils pivo, 16 děcka (oba případy jsou v pražském prostředí jevy knižní), v 13 kolovat, kolčit (v Praze neznámé). BHk

 

R É S U M É

Stellung des Gesprächsstils unter den funktionalen Redestilen

Zu den wichtigsten funktionalen Redestilen der tschechischen Schriftsprache gehört der Gesprächsstil, der auch Konversations-, Gesellschafts- oder dialogischer Stil genannt wird. Er gliedert sich in die Gruppe der sog. Sachredestile, in welchen die ästhetische Intention des Sprechers fernbleibt oder wenigstens der Mitteilung des Sachverhaltes untergeordnet ist. Obwohl man diesen Stil zu den wichtigsten Redestilen zählt, wurde ihm bisher keine gebührende Aufmerksamkeit zuteil. Unter den funktionalen Redestilen wurde er schon von B. Havránek erwähnt und manche seine Erscheinungen von V. Mathesius beschrieben. Eine Analyse der stilbildenden Faktoren, die die Auswahl von Ausdrucksmitteln für den Gesprächsstil bestimmen, wurde namentlich von K. Hausenblas und M. Grepl vorgenommen; mit den Tendenzen in bezug auf die Auswahl der lexikalischen Einheiten befaßte sich hauptsächlich J. Bělič, die grammatikalischen (vorwiegend syntaktischen) Mittel erforschten K. Hausenblas, M. Grepl und J. Chloupek.

Der Gesprächsredestil befriedigt die Mitteilungsbedürfnisse, die der Umgangsfunktion entsprechen. Die Umgangsfunktion besteht darin, daß die Sprachmittel zu unmittelbarer Mitteilung der Sachinhalte und der emotionalen Stellungnahme des Sprechers dienen, wobei die Sprechaktivität abwechselnd vom Sprecher auf den Adressaten und umgekehrt übergeht und die Aussagen mehr oder weniger an die außersprachliche Situation gebunden sind. Der Begriff der Umgangsfunktion bezieht sich [118]z. T. auch auf andere stilbildende Faktoren, in erster Linie auf die Sprachrealisierung und die Kommunikationssituation.

Wenn man unter der Aussage die singuläre (nicht wiederholbare) Kundgabe des Sprachsystems unter konkreten Bedingungen vom konkreten Sprecher versteht, so muß man daraus den Schluß ziehen, daß jeder Wechsel des Sprechers in der Konversation eine Grenze zwischen den Aussagen darstellt, die eine höhere Gesprächseinheit bilden. Abhängig von gegenseitigen Beziehungen der Sprecher können die Konversationsaussagen zwischen zwei Polen schwanken, und zwar zwischen dem äußersten Familiären und dem äußersten Offiziellen; die Beweglichkeit auf dieser Achse ist für den Gesprächsstil charakteristisch. In der familiären Konversation wird im Tschechischen weniger eine der Schriftsprache nahestehende Umgangssprache, als vielmehr ein böhmischer, nach Mähren zu sich ausbreitender Interdialekt benutzt, der in Prag üblich ist. In landwirtschaftlichen Gebieten überwiegen hier noch heute Dialekte. Hinsichtlich des Charakters und der Merkmale der tschechischen Umgangssprache, deren Abgrenzung gegenüber dem böhmischen Interdialekt sich als sehr labil zeigt, ist schon eine Diskussion im Gange.

Im vorliegenden Artikel werden vor allem die syntaktischen Konsequenzen der Benutzung dreier semiologischer Systeme (des sprachlichen, phonischen und motorischen) in Gesprächen analysiert.

Slovo a slovesnost, volume 27 (1966), number 2, pp. 104-118

Previous Karel Svoboda: K podstatě věty zejména z hlediska modálnosti

Next Olga Müllerová: K syntaxi nepřipravených souvislých mluvených projevů (Přídatné výrazy a konstrukce)