Principy strukturace dialogu

Olga Müllerová

[Articles]

(pdf)

Принципы структурации диалога / Principles of structuring a dialogue

1. K pojetí dialogu

Pojem termín dialog má pro svůj ne přesně vymezený význam široké užití nejenom v lingvistice, ale i v literární vědě a vůbec ve vědách společenských. Je pochopitelné, že každá disciplína využívá toho jeho významu (nebo významového odstínu), který jí umožňuje postihnout co nejlépe její problematiku a má pro ni relativně největší vysvětlovací sílu. Důsledkem toho je pak skutečnost, že komunikace mezi představiteli různých pojetí dialogu je obtížná a vede někdy k nedorozuměním.

Nejširší pojetí dialogu, s nímž jsme se setkali, je Bachtinův (1973, 1980) dvojí přístup ke světu, dvojí pohled, který se promítá už při užití slova (Bachtin (1980, s. 58) hovoří o vnitřní dialogičnosti promluvy, která prostupuje všechny její významové a výrazové roviny). Takto chápaný dialog, dialogičnost (viz Hartung, v tisku), dialogický princip pohledu na skutečnost je nosný zejména při interpretaci textů umělecké literatury (srov. též pojetí dialogu u Mareše, 1985). Vnitřní dialogičnost promluvy, to znamená potenciální jiné „vyznění“, jiný význam proneseného (napsaného) slova, věty, celého komunikátu a nebo už jen přítomnost jiného subjektu, jak píše Bachtin (1980, s. 58), se nepromítá do vnějších kompozičně dialogických forem, nevyděluje se v samostatný akt, který by se realizoval mimo akt svého koncipování, a proto zůstává mimo pozornost vlastního lingvistického zkoumání.[1]

Mimo větší pozornost lingvistického zkoumání zůstával však i dialog jako kompoziční komunikační forma, která se vytvořila jako výraz dialogického charakteru lidské komunikace, dialogického principu, který tkví v její podstatě (srov. Hartung, v tisku; Skrebnev, 1985). Jako první u nás jí věnoval pozornost Mukařovský (1948). Ukázal, jak se obecný dialogický princip projevuje v komunikaci jako protiklad, polarita mezi „já“ a „ty“, a naznačil, jaké důsledky má tento protiklad pro výrazovou stránku dialogické komunikace. Ukázal i na její další podstatné stránky, totiž na předmětnou situaci (i v tom je patrný vliv stati Jakubinského (1923) o dialogu) a na významovou výstavbu dialogického textu, kterou míní hlavně jeho specifiku plynoucí z toho, že o jednom tématu, o jedné látce se vyjadřují dva partneři komunikace (mluví poněkud obrazně o prolínání dvojího, eventuálně několikerého kontextu, což vede k významovým zvratům na hranicích jednotlivých replik). Přestože měl Mukařovský při svých úvahách na mysli reálnou přirozenou komunikaci (stranou ponecháváme jeho úvahy o prioritě dialogu a monologu), zajímala ho více než její vlastní komunikační forma strukturace obsahové stránky dialogické komunikace a její zvláštnosti v porovnání s komunikací monologickou. Nepracoval ani, jak tehdy ani nebylo zvykem, s reálnými texty přirozených dialogů, ale vycházel jen ze svých komunikačních zkušeností.

V současné době, kdy se naopak reálné přirozené komunikaci dostává velké pozornosti, klade se při pokusech o postižení podstaty dialogu důraz na jeho empirický výzkum. Pozornost lingvistů se při tom soustřeďuje většinou na vlastnosti dialogické komunikační formy, především na střídání partnerů rozhovoru v komunikačních rolích mluvčího a posluchače (srov. např. Sack - Schegloff - Jefferson (1974), jejichž práce byla jednou z prvních; z novějších prací např. Henne - Rehbock, 1982), na [99]výstavbu rozhovoru z hlediska jeho průběhu v začáteční, středové a koncové fázi (k tomu srov. podrobně u Techtmeierové, 1984) a na jiné v podstatě vnější stránky faktického průběhu dialogické komunikace. Problematika týkající se vzájemných vztahů partnerů komunikace a jejich podílu při vytváření celkového smyslu dialogu, významová výstavba textu, v níž je patrné dvojí vidění téže skutečnosti, neustálé vzájemné usměrňování a korekce, je v těchto pracích většinou ponechána stranou. Jistou cestu k postižení těchto jevů ukazují práce vycházející z teorie řečových aktů a z teorie řečového jednání. I když se v těchto pracích jako ilustrační materiál užívají většinou izolované vykonstruované výpovědi, dodává se jim nezřídka dialogický kontext a simuluje se dialogická situace. Je jisté, že právě přirozený dialog je pro výklad a ilustraci řečových aktů, řečových jednání, jejich seskupování apod. textem nejpříhodnějším. Ukázalo se ale také, že pojmy konstituované v pracích o řečovém jednání jsou nosné právě pro výklad pragmatických komunikačních funkcí dialogických replik a jejich seskupení (srov. Müllerová, 1983, 1984). To má ve výkladu dialogu (a dialogického textu) význam jednak pro postižení vztahu mezi replikami jednotlivých partnerů, toho, co Mukařovský nazývá významovými zvraty a co se z hlediska komunikačních funkcí dialogických replik jeví jako různé stupně a odstíny souladu a nesouladu partnerů komunikace, vyrovnávání informační hladiny atd., se všemi důsledky v jazykové výstavbě textu, jednak pro členění dialogického textu na replikové dvojice a vícečlenné replikové n-tice (srov. Müllerová, 1981; replikové sekvence u Müllerové (1984), obsahově-pragmatické celky a obsahově-pragmatické jednotky u Müllerové, 1985).[2]

Na závěr této části se chceme ještě dotknout jedné otázky — zda dialogický text jako verbální složka komunikační události se dvěma nebo více aktivními účastníky je jedním souvislým koherentním textem, nebo zda jde o komplex textů, komunikátů; dialogická replika představuje v tomto druhém pojetí samostatný komunikát, srov. Hausenblas, 1984. Na rovině čistě teoretických úvah a při srovnávání dialogů přirozených a dramatických se jeví druhé hledisko jako správné. Repliky jednotlivých partnerů přirozeného dialogu vykazují jistou samostatnost, právě pokud jde o pragmatické komunikační funkce, jimiž komunikanti vyjadřují své elementární komunikační záměry. Jsou relativně samostatné i z toho hlediska, že každou další repliku mluvčí koriguje, upravuje a modifikuje podle bezprostředně předcházející repliky partnera a že se z hlediska produkce textu a plánování minimálních úseků komunikace mluvčí může soustředit ve své reakci v podstatě jen na úsek bezprostředně pronesený partnerem komunikace; eventuálně posouvá komunikaci dále rozvinutím např. její složky tematické. Žádný z účastníků nemůže plánovat průběh delšího úseku dialogu nebo celý dialog, protože nedokáže předem odhadnout, jaké budou jejich vzájemné reakce a jak se dialog bude vyvíjet. Je zde tedy veliká dynamika jak ve složkách obsahových, záměrových, tak v souvislosti s tím ve formálních prostředcích vyjadřovacích. Různé subjekty dialogické komunikace vnášejí do ní (a snaží se v ní uplatnit a prosadit) své vidění věcí a své řešení, ovšem s neustálou nutností korekce vyvolávanou ohledem na partnera. Z toho pak zřejmě mimo jiné plyne, jak píše Hausenblas (1984, s. 4) nepřítomnost celkového smyslu a stylu v primární komunikaci, tj. v přirozeném dialogu (na rozdíl od případů komunikace sekundární, např. v dialogu dramatickém), které jsou znakem spojitého textu.

Na rovině empirického zkoumání dialogu se tvrzení, že přirozený dialog je soustavou, komplexem textů, komunikátů jeví jako problematické. Ve velké většině přípa[100]dů by šlo o texty po stránce obsahové i formální nesamostatné, neúplné.[3] Podstatným znakem normálního přirozeného dialogu je ale právě vázanost sousedních replik; její nepřítomnost (jestliže partneři hovoří každý jen „o svém“) je jedním ze znaků vzájemného (úmyslného nebo neúmyslného) nedorozumění, které v normální přirozené komunikaci je nežádoucí.

Domníváme se také, že by u přirozených dialogů bylo možno uvažovat o jejich celkovém smyslu. Kategorii smyslu je obtížné vymezit obecně (srov. Mareš, 1985) a obtížnější je to právě ještě u dialogické komunikace. Její smysl jako výsledek průběžné interpretace probíhající komunikace jednotlivými partnery se jeví vlastně jako dosažený konečný cíl dialogu spjatý s uspokojením či neuspokojením komunikantů, s jejich názorem, náladou, pocity atd. Domníváme se, že lze ve většině přirozených dialogů nacházet jejich celkový smysl, i když pro každého partnera dialogu celkové vyznění může být (a bývá) jiné. Jiný smysl pak mají dialogy zase pro jejich nepřímé účastníky a samozřejmě také pro pozdější interpretaci záznamu rozhovoru.

V průběhu empirického zkoumání lze pozorovat, že v komunikaci různých mluvčích, kteří mají individuální komunikační návyky, užívají různé jazykové prostředky, různé strategie a způsoby prezentování toho, co chtějí sdělit, působí často jejich vzájemná kooperace, společné jednání a společná činnost, nutnost domluvit se atd. jako princip jednotící. Ten se projevuje i v jazykové stránce (byly zkoumány případy vzájemného jazykového přizpůsobování, srov. Müllerová, 1978) a ve směřování k jisté jednotě stylové (ač její úplné dosažení není samozřejmě možné).

Problematika vztahu přirozeného a dramatického dialogu zasluhuje podrobné empirické zkoumání; rozdíl mezi nimi daný jednotou subjektu (autora) dialogu dramatického (jde o sekundární komunikaci, srov. Macurová, v tisku) a mnohostí subjektů (mluvčích) komunikace přirozené (primární) se projevuje v mnoha stránkách výstavby těchto dialogů. Dramatický dialog je formou, které subjekt (autor) užívá pro své vyjádření; staví repliky jednotlivých účastníků tak, aby vyvolávaly dojem rozhovoru (jde o tzv. fingovaný rozhovor), odpadá však řada momentů přirozené komunikace, např. neustálé vzájemné korekce partnerů rozhovoru, odbočování, asociace atd. Ty mají za následek charakteristické rysy výrazové stránky komunikace (o nutnosti komplementárního zkoumání přirozeného a dramatického dialogu viz u Macurové, v tisku).

 

2. Klasifikace dialogů

Předmětem našeho zájmu v tomto článku je přirozená dialogická komunikace, komunikační kompoziční forma, v níž se dialogický princip komunikace uskutečňuje v plném rozsahu, je jejím vlastním výrazem (srov. Hartung, v tisku). Pro dialogickou komunikační situaci jsou nejpodstatnější dva znaky: jednak současná přítomnost partnerů komunikace (k tomu srov. též Henne - Rehbock, 1982), která jim umožňuje vzájemný kontakt a okamžité vzájemné reagování (osobní, zejména vizuální kontakt je např. u telefonických rozhovorů nahrazen pojítkem), jednak jistý stupeň řečové aktivity partnerů komunikace, tzn. v jaké míře využijí možnosti, aby na sebe vzájemně verbálně reagovali.

Při vzniku a průběhu dialogické komunikace se pak uplatňuje mnoho faktorů, z nichž některé jsou podstatné pro rozlišení typů dialogů, některé mají vliv na odlišení vlastností dialogického textu v rámci jednotlivých typů. Při zkoumání přirozené [101]dialogické komunikace by nebylo vhodné zůstávat na rovině obecných úvah; dialog, rozhovor je vždy společensky a situačně konkrétní a jen v jeho zapojení do této společenské, situační a psychologické konkrétnosti lze vysledovat jeho podstatné vlastnosti. Považujeme proto za nutné pozastavit se v krátkosti u klasifikace dialogů.[4]

S ohledem na sociálně-psychologickou konkrétnost přirozených dialogů vyjdeme při nástinu jejich klasifikace z faktu, že každá dialogická komunikační situace je součástí určité situace společenské. Ve smyslu sociologickém se společenská situace chápe jako prostorová dynamická konfigurace jednotlivých osob nebo různě velkých společenských útvarů s jejich celkovým materiálním, sociálním a psychickým pozadím a s aspekty činnostními. Má podle Lamsera (1969) následující prvky: (1.) prostor (v jeho rámci se rozlišují mikro-, mezo- a makrosituace), (2.) subjekt (lidská složka společenské situace, která má největší význam při komunikaci, k níž může ve společenské situaci docházet), (3.) zařízení, (4.) aparatura, (5.) objekt. Vztah společenské a komunikační situace je takový, že každá komunikační situace je situací společenskou, v každé společenské situaci nemusí však dojít ke komunikaci. Z prvků společenské situace je pro komunikaci a její podstatné rysy zvlášť významný subjekt a prostor.

Dialogická situace nastává především v mikrosituacích (tj. mezi dvěma partnery nebo v malé společenské skupině). Typy dialogické komunikace v mikrosituacích se vytvářejí působením některých faktorů povahy sociologické a psychologické. Za nejdůležitější z nich považujeme počet partnerů (nejvýše deset), spontánnost/řízenost komunikace, předem stanovený/nestanovený cíl komunikace; u rozhovorů doprovázejících nějakou činnost je možný vliv aparatury (tj. strojů, nástrojů a jiných předmětů a zařízení používaných zejména při pracovní činnosti), možnost vlivu objektu, tzn. určitého prvku, na nějž při nějaké činnosti subjekty společenské komunikační situace působí, eventuálně je cílem jejich pracovní činnosti, druh kontaktu (komunikace bezprostřední a zprostředkovaná pojítkem). Podle souhry uvedených faktorů je možno charakterizovat jednotlivé typy komunikačních (společenských) situací; k nim jako příklady lze přiřazovat konkrétní rozhovory, které probíhají (uskutečňují se) v základních sférách komunikace dnešního člověka, tzn. doma, mezi přáteli, na pracovišti (pracovně/soukromě, odborně/neodborně) a jinde (soukromě/úředně), srov. obdobnou typologii u Weberové, 1984. Tyto faktory nemají ovšem na celkový charakter dialogické komunikace stejný vliv; za rozhodující považujeme faktor spontánnosti/řízenosti komunikace (srov. klasifikace dialogů u Müllerové, 1984a), s ním často koresponduje předběžné stanovení/nestanovení cíle. Účast aparatury, objektu, počet partnerů a způsob kontaktu jsou pak faktory, které se mohou uplatňovat v komunikaci jak řízené, tak spontánní.

Např. typicky spontánní, neuspořádané jsou rozhovory mezi přáteli nebo náhodná konverzace ve vlaku, mezi sousedy atp. Jejich cíl nebývá předem stanoven, počet partnerů bývá obvykle nižší než deset, aparatura ani objekt nebývají součástí komunikační situace, mohou být bezprostřední, ale i (mezi dvěma partnery) zprostředkované. Proti nim stojí např. úřední rozhovory (ústní žádosti, stížnosti atp.), které bývají řízené, s cílem předem určeným.

V dialogické komunikaci se ovšem uplatňuje řada dalších faktorů. Jsou to především sociální role partnerů komunikace (o nich srov. v 3.1.), jejich osobní cíle (o nich srov. v 3.2.), vzdělání, zkušenosti, stáří, pohlaví, dále prostředí, téma rozhovoru atd. Tyto faktory ovlivňují dialogickou komunikaci v tom smyslu, že v rámci jednoho [102]typu mohou vznikat rozhovory, které se v některých stránkách různí (osobní vlastnosti partnerů komunikace mají vliv např. na rychlost komunikace a s ní spjaté jevy, jako je překrývání replik jednotlivých partnerů, vzájemné přerušování; sociální role, vzdělání, zkušenosti, věk, obeznámenost s tématem či profesionální zájem o něj mohou ovlivnit komunikaci z hlediska dominance jednoho z partnerů.

 

3. Principy strukturace dialogu

Dialogickou komunikaci je třeba chápat jako sociální jednání, které má někdy ráz doprovodný (komunikace je doprovodnou složkou nějaké práce či činnosti), někdy je jediným prostředkem dosažení určitého cíle (např. při vědeckých diskusích, při projednávání nějakého problému, při soudním jednání, ale i v běžné společenské konverzaci, jejímž cílem je uspokojit potřebu společenského styku). Chceme se v této části pokusit postihnout základní principy, které mají bezprostřední vliv na organizaci, strukturaci dialogu a které se uplatňují ve všech typech rozhovorů. Jejich působení může ale v závislosti na typu rozhovoru vést k různým jazykovým podobám dialogického textu.

3.1. Celková společenská situace, sociální postavení a vztahy partnerů komunikace, aktuální sociální role účastníků rozhovoru, aktuální společenská situace

Jednotlivé rozhovory probíhají za určité celkové společenské situace, která je dána jistou dobou (časovým obdobím), místem, společenským zřízením. Každé období existence společnosti poznamenává komunikaci (a zejména některé její typy) dobovými zvyklostmi. Kromě výběru tematiky (s ní je spjata např. slovní zásoba) se tato skutečnost projevuje ve způsobech vyjadřování zdvořilosti, ale také ve zvukové stránce, např. v intonaci. Partneři komunikace zaujímají jisté společenské postavení spjaté s jistými sociálními charakteristikami. Na pozadí těchto sociálních charakteristik se vytváří aktuální společenská situace jednotlivých rozhovorů.

Každý z typů rozhovorů je ovlivňován ve svém průběhu (i v jazykových charakteristikách) především stálými sociálními rolemi účastníků. Jde o role, jako je „mužská“ a „ženská“, role „dětská“ a „dospělá“, role rodiče a dítěte, dále o role zaměstnanecké. Někdy jen dočasně stálé jsou role dané místem ve společenské pracovní hierarchii (role nadřízeného a podřízeného). Dále je řada rolí s různým stupněm proměnlivosti, do nichž vstupují účastníci komunikace při různých činnostech a událostech (role zákazníka a prodavače, tazatele a informátora atp.). Ze stálých a proměnlivých rolí, které jedinec v okamžiku komunikace zaujímá, v závislosti na určitém prostředí a určité komunikační situaci obvykle jedna vystupuje výrazně do popředí jako role aktuální (např. v rodinném prostředí se prosazuje spíše chování „předepsané“ rolí rodičovskou, v pracovním prostředí naopak chování téhož jedince je určováno rolí zaměstnaneckou a rolí nadřízeného/podřízeného). Kromě toho v některých typech rozhovorů se uplatňují role vymezené úlohou jednotlivých účastníků (role vedoucího rozhovoru, iniciátora, kterou většinou zaujímá komunikant s rolí nadřízeného, dále role regulátora, o těchto rolích srov. u Hoffmannové, 1985). Všechny tyto nastíněné druhy rolí provází v dialogické komunikaci ještě střídání rolí mluvčího a posluchače (podrobně viz u Janouška, 1968).

V dialogické komunikaci se nejvíce projevuje rozdíl mezi partnery s protikladnými sociálními rolemi, např. podřízeného a nadřízeného, učitele a žáka, rodiče a dítěte, lékaře a nemocného atp. V různých komunikačních situacích se může protiklad sociálních rolí zesilovat nebo naopak zeslabovat. To se projevuje někdy i v jazykové složce komunikace rozdílností partnerů ve vyjadřování, jejich „vzdalováním“, jindy jejich vzájemným (většinou ale spíše jednostranným) přizpůsobováním (k tomu srov. u Müllerové, 1978). Protikladnost některých sociálních rolí je ovšem značně stálá, např. vztah učitele a žáka, rodiče a dítěte. Zeslabení protikladnosti, vyrovnání je [103]řídké a obrácené chování těchto dvojic v normálních komunikačních situacích prakticky nemožné. Někdy i dost komplikovaná souhra sociálních rolí stálých, aktuálních i rolí mluvčího a posluchače je komplikována ještě osobními vzájemnými vztahy partnerů komunikace, jejich vzájemnými sympatiemi, antipatiemi, až nepřátelstvím i jejich vlastnostmi osobními (např. protiklad mnohomluvnosti a tendence ke stručnosti, snaha neustále zasahovat do rozhovoru, naproti tomu zasahování jen v případech, kdy je to žádoucí, ale také tendence k pasivitě — tyto faktory souvisí s faktory probíranými v 3.4.).

3.2. Způsob tematického a obsahově-pragmatického uspořádání dialogické komunikace

Tematickým a obsahově-pragmatickým uspořádáním rozhovoru se partneři vyrovnávají s předmětem, látkou komunikace, s jejím postupným zpracováním v průběhu rozhovoru. Současně se do tohoto procesu zapojují strategické složky a elementární složky záměrové. Většinou lze v rozhovorech stanovit jejich základní a dílčí témata (obtížné a často i nemožné je to v přátelských rozhovorech nebo v rozhovorech denní běžné i společenské konverzace). Základní téma rozhovoru se realizuje prostřednictvím vedlejších témat a dále prostřednictvím hierarchicky uspořádaných tematických složek, které jsou v určitých vztazích k hlavnímu tématu a k sobě navzájem (máme zde na mysli delší rozhovory; rozhovory krátké, např. při nakupování, jsou z hlediska tematické strukturace jednoduché a členění na dílčí, vedlejší témata zpravidla nepřipadá u nich v úvahu). V jednotlivých rozhovorech lze pozorovat členění textu na tematické bloky, v nichž se komunikuje o dílčích tématech a které se vyznačují tematickým souladem partnerů komunikace (podrobněji srov. u Müllerové, 1983). V některých typech rozhovorů se tematické bloky vyčleňují relativně zřetelně (např. v pracovních poradách, vědeckých diskusích, v rozhovorech, jejichž podkladem a výsledkem je tematicky uspořádaný zápis), v jiných je toto členění znejasňováno dalšími z principů strukturace dialogu (např. interakčními, srov. 3.4., principy cílové hierarchie, srov. 3.3.).

S tematickým uspořádáním dialogického textu těsně souvisí jeho uspořádání obsahově-pragmatické. Dialogický text se člení (u některých rozhovorů v rámci tematických bloků) na obsahově-pragmatické celky a ty se dále dělí na obsahově-pragmatické jednotky. Obsahově-pragmatický celek je takový úsek textu, v němž se dva nebo více partnerů vyjadřují ve vzájemné interakci o nějaké dílčí skutečnosti, věci; to pokládáme za obsahovou složku úseku. Vedle ní lze v tomto úseku textu identifikovat a explicitně vyjádřit jeho složku pragmatickou. Jde např. o vyjádření potřeby být informován a o sdělení informace, o kritiku a ospravedlnění, návrh a jeho přijetí, o sdělení a jeho akceptování atd.[5] Jednotlivé obsahově-pragmatické celky[6] jsou uváděny mluvčími postupně, po částech, po určitých dávkách. Tyto části se promítají rovněž jako jisté úseky textu. Tyto úseky nazýváme obsahově-pragmatickými jednotkami. Obsahově-pragmatickou jednotku vymezujeme jako takový úsek textu, jímž mluvčí sděluje nějakou syntakticky a významově relativně ucelenou část [104]obsahově-pragmatického celku; jeho vyslovením sleduje nějaký elementární komunikační cíl (srov. soupis a klasifikaci komunikativních funkcí dialogických replik u Müllerové, 1983). Obsahově-pragmatická jednotka koresponduje s funkční jednotkou ilokucí (srov. Brandt - Koch - Motsch - Viehweger, 1983), s jednotkou Sprachhandlung v pracích Viehwegerových (např. 1983), s řečovým jednáním u Müllerové (1984). Obsahově-pragmatické jednotky jsou zároveň základem pro jazykovou, zejména syntaktickou analýzu mluveného dialogického textu, v němž není možno pracovat se syntaktickou jednotkou textů psaných, s větou (podrobněji o tom srov. u Müllerové, 1985).

Členění textu na obsahově-pragmatické jednotky jde napříč členění replikové; vztah obou druhů členění je takový, že (a) replika jednoho z partnerů je zároveň jednou obsahově-pragmatickou jednotkou, (b) replika jednoho z partnerů je tvořena více než jednou obsahově-pragmatickou jednotkou, (c) dvě (zřídka i více) replik různých mluvčích tvoří jednu obsahově-pragmatickou jednotku.

3.3. Hierarchie cílů dialogické komunikace

Jak bylo naznačeno v odd. 2., je stanovení nebo nestanovení cíle jedním ze základních faktorů pro rozlišování typů dialogů. V řízené komunikaci bývá často cíl předem stanoven, na rozdíl od komunikace spontánní, neřízené. Předem stanovený cíl respektují většinou oba (všichni) partneři dialogu nebo jeden z nich je k jeho dosažení veden partnerem, který rozhovor řídí.

Předem stanoveným cílem je např. v pracovních a odborných diskusích nutnost projednat určité problémy, zaujmout k nim stanovisko, v rozhovoru lékaře s nemocným stanovit diagnózu, eventuálně způsob léčení, ve vyučovacím rozhovoru vyložit látku a vést žáky k jejímu pochopení, v úředním rozhovoru, např. při vyřizování stížnosti, získat objektivní obraz o jisté skutečnosti atp. Ve spontánních, neuspořádaných rozhovorech, zejména v rozhovorech přátelských nebo ve společenské konverzaci není cíl předem stanoven.

Kromě předem stanoveného cíle u některých řízených institucionálních rozhovorů, který účastníci komunikace (v různé míře) respektují, existuje v rozhovorech všech typů hierarchie jejich osobních cílů, s nimiž do komunikace vstupují. Osobní cíle účastníků rozhovoru mohou být protikladné.

Tak je tomu např. v problémových rozhovorech, v situacích, kdy nadřízený vytýká podřízenému pracovníkovi nedostatky v jeho práci a kdy podřízený se brání, ospravedlňuje. V některých typech rozhovorů se oba účastníci zásadně snaží dosáhnout jednoty, např. při nakupování, při vysokoškolských konzultacích. Osobní cíle účastníků komunikace mohou být skryté, např. snaha o zlepšení osobního postavení při rozhovoru s nadřízeným, o získání přízně, snaha manipulovat s lidmi, získat informace atp.

Prosazování cílů účastníků dialogické komunikace se může projevit v některých stránkách výstavby dialogického textu. Splnění předem stanoveného cíle u některých řízených rozhovorů se často verbalizuje formou konečného zápisu, eventuálně závěru nebo usnesení. Základní cíl rozhovoru se uskutečňuje v průběhu projednávání základního tématu a témat dílčích, jeho plnění je ovšem někdy zpomalováno tematickými odbočeními. Prosazování osobního cíle jednoho z partnerů se může projevit v tematické výstavbě tím, že se tento partner neustále snaží zavádět jisté dílčí téma rozhovoru nebo se k němu neustále vrací (to bylo ukázáno na tematické výstavbě problémového pracovního rozhovoru u Müllerové, 1983).

Vlastní text rozhovoru probíhá tak, že se základní cíl, dílčí cíle i řada osobních cílů účastníků realizují prostřednictvím elementárních záměrových (pragmatických) složek obsahově-pragmatických celků a obsahově-pragmatických jednotek (srov. 3.2.). U některých typů rozhovorů je zjevné, jak se plněním elementárních cílů nej[105]menších funkčních jednotek dialogického textu (obsahově-pragmatických jednotek) a jejich komplexů (obsahově-pragmatických celků, replikových n-tic) plní postupně základní cíl rozhovoru.

Pokusili jsme se to ukázat na operativních telefonických rozhovorech (Müllerová, 1984). U jiných typů rozhovorů, např. v běžné denní konverzaci, v pracovních diskusích atp. je postižení cílové hierarchie účastníků komunikace obtížné.

3.4. Interakční principy (chování účastníků komunikace, komunikační „dovednosti“, schopnost vést rozhovor, fáze rozhovoru, rituální průběhy)

Interakční principy dialogické komunikace mají vliv na uspořádání, strukturaci dialogického textu nejen v tom smyslu, že se partneři vzájemně střídají v řeči, ale projevují se i v jazykové výstavbě replik jednotlivých mluvčích.

Momentálním vztahem partnerů komunikace, snahou o realizaci dílčích (i osobních) cílů lze vysvětlit některé jevy zvukové stránky, např. nedostatek končicí konkluzívní kadence a pauzy jako potenciálních signálů pro převzetí řečové aktivity partnerem.

Přítomnost partnera a ohled na něho vede i k charakteristickým syntaktickým rysům dialogického textu. Syntaktický vztah otázky a odpovědi nebo vůbec dvou replik spjatých navzájem dialogickou elipsou má svůj původ vlastně také v interakčním vztahu mluvčích. Interakční aspekt mají i takové jevy, jako je postupná, někdy i přerušovaná realizace syntaktických systémových konstrukcí, široká oblast jevů, které lze nazvat opravami atp.[7]

Mezi interakční principy řadíme dále verbální chování účastníků dialogické komunikace, např. vzájemné přerušování řeči, současné mluvení atp. Tyto jevy souvisejí těsně s osobními vlastnostmi partnerů komunikace, ale ve značné míře i s jejich aktuálními sociálními rolemi a i s jinými faktory (se zájmem o komunikované téma, s obeznámeností s ním, se záměry komunikantů atd.).

Jedním z předpokladů úspěšného vedení dialogické komunikace jsou komunikační dovednosti, tzn. mimo jiné schopnost vést rozhovor, představy o jeho průběhu a fázích, představy o možnostech vzít si slovo, předat slovo partnerovi, o možnostech a hranicích únosnosti setrvávat v roli mluvčího a posluchače. K těmto dovednostem jako součásti komunikační kompetence se přidávají ještě nabyté komunikační zkušenosti i znalosti schémat typizovaných a opakovaných rozhovorů.

V rozhovorech zejména některých typů se zřetelně vydělují tři základní fáze — zahájení, vlastní rozhovor s různě bohatým tematickým uspořádáním a jeho ukončení (o zahajovací fázi srov. podrobně u Techtmeierové, 1984). Pro zahájení a ukončení některých typů rozhovorů existují soubory ustálených formulí a způsobů jejich užívání; lze je právem zařadit mezi prostředky povahy rituální (např. druhy pozdravů v komunikaci bezprostřední a telefonické), srov. k tomu Knuf - Schmitz, 1980; Hundsnurscher (1984) mluví v této souvislosti o kontaktových rituálech.

3.5. Mluvenost a bezprostřední verbální kontakt partnerů komunikace, prostředí a situačnost, zvukové prostředky, neverbální chování

Vlastní podoba dialogického textu je ovlivňována těmi faktory, které se uplatňují při vzniku mluveného spontánního textu vůbec, tzn. různým stupněm nepřipravenosti, nemožností pečlivě plánovat delší úseky i minimální textové jednotky, prioritou obsahové stránky nad stránkou výrazovou (srov. Koževniková, 1968; Enkvist, 1982; Müllerová - Nekvapil, 1986).

Bezprostřední verbální kontakt partnerů komunikace vede k užívání kontaktových prostředků lexikální povahy (srov. členicí signály u Gülichové, 1970; Hoffmannové, [106]1985), soubor společných znalostí partnerů komunikace o světě i o konkrétním předmětu rozhovoru dává možnost vypouštět a redukovat v širokém slova smyslu. Totéž lze říci o vlivu bezprostřední situace v rozhovoru (srov. výklad situačních elips u Zemské, 1981).

Mluvenost dává možnosti širokého uplatnění zvukových prostředků, především intonace, pauz, tempa řeči, zvukového zdůraznění a parajazykových prostředků vůbec (srov. Mistrík, 1978). Tyto prostředky mají ještě další významy interakční, vlastní ve značné míře jen dialogu (o interakčních funkcích zvukových prostředků srov. Coulthard - Brazil, 1981; Daneš, 1985). Mimo oblast empirického výzkumu zůstává dosud u nás oblast neverbálního chování partnerů dialogické komunikace a jeho sepětí s prostředky verbálními, jejich vzájemná zastupitelnost a současné působení (srov. např. kapitolu o funkcích gest u Zemské (1983b), též sb. Temporal variables in speech, 1980).

3.6. Verbální prostředky dialogické komunikace

Dosud probírané principy strukturace dialogické komunikace (3.1.—3.5.) jsou z větší části mimojazykové povahy a mají v podstatě univerzální platnost pro všechny typy rozhovorů. Je zřejmé, že tyto principy jsou univerzální i pro rozhovory v různých jazycích a že jejich působení se projevuje v řadě společných vlastností textu rozhovorů v různých jazycích (srov. Skrebnev, 1985). Na shodné jazykové charakteristiky ruštiny, polštiny, angličtiny, němčiny a francouzštiny, jako např. na důsledky předávání informací v mluvené komunikaci nejen verbálními, ale i neverbálními prostředky, na to, že vlivem situace jedním z univerzálních rysů mluveného textu je jeho eliptičnost a redukce, poukázala Zemská (1983a).

Při srovnávání mluvených spontánních textů dvou (i více) jazyků se ale ukazuje, že jazyková výstavba každého z nich je ovlivněna vlastnostmi gramatické stavby konkrétního jazyka a že každý jazyk se s fakty, jako je mluvenost, situačnost, s působením faktorů sociálních a psychologických atp. vyrovnává po svém a že se i mezi jazyky příbuznými mohou projevovat v jazykové podobě mluvených textů strukturní rozdíly. Pro srovnání syntaktické výstavby mluvených textů českých se spontánními mluvenými texty v jiných jazycích je jedním z východisek práce Těšitelové a kol. (1983).

Zemská (1983a) ukázala např. na rozdíly v míře elidování členů odpověďové repliky v ruštině, němčině, angličtině a francouzštině. V ruštině (a ostatních slovanských jazycích) je normální odpověď na zjišťovací otázku maximálně redukovaná, např. Jesť u tebja novyj učebnik? — Jesť; Máš novou učebnici? — Mám. V němčině (a také v angličtině a francouzštině) nedochází k plné redukci odpověďové repliky, např. Hast du neues Lehrbuch? — Ich habe es. (Das habe ich.)

Při srovnávání mluvených textů českých a ruských se např. potvrzuje, že v ruštině je daleko silnější tendence k nominálnímu vyjadřování než v češtině. V ruštině se k neexistenci spony v přítomném čase indikativu (on učitel’) přidávají v mluvených spontánních textech další nominalizační rysy, které se projevují v expanzi nepříznakových tvarů substantiv a sloves, totiž nominativních a infinitivních konstrukcí. Nominativ se vyskytuje např. jako objektové doplnění u slovesa s akuzativní rekcí (Vy ne videli sobaka belaja?), ve funkci atributu (pokažite platje dlinnyj rukav), ve funkci objektové závislé věty (vy ne skažete obuvnaja masterskaja?), jako pojmenování (za mnoj stojit krasnyj platok = devuška v krasnom platke). Tyto způsoby užívání nominativních konstrukcí jsou v češtině přinejmenším vzácné.

Při porovnání češtiny a ruštiny se také ukazuje, že v některých typech rozhovorů, např. při nakupování, v dopravních stereotypních rozhovorech atp., je v ruštině patrná větší stručnost, rychlost, neosobnost v dialogickém stylu, srov. tematicky a situačně obdobný rozhovor v prodejně obuvi (A — prodavačka, B — zákaznice):

[107]B	tridcať pjatyj u vas jesť eti tapočki?
A	rjadom
B	a dlja staruški jesť u vas čto-nibuď poteplej tridcať vósmoj?
A	vot
B	a polučše?
A	polučše dal’še[8]
A	prosim
B	já sem chtěla takové ňáké papuče pro babičku tam jak máte ty modré tam dole (ukazuje do regálu za prodavačku)
A	a kolik má číslo?
B	třicetšestku
A	to nemám
B	to je velký jo? (ukazuje do regálu)
A	hm
B	no nic to je velký děkuju vám
A	prosim
	(B si ještě prohlíží zboží, A hledá mezi krabicemi)
A	tak jenom to co je vystavený
B	to je velký
A	já nemám třicetšestku žádné
B	když vona má tak strašně malý nohy hm děkuju pěkně[9]

Srovnání výstavby českých mluvených textů s texty ruskými i jinými zůstává stále ještě úkolem budoucnosti, i když i v této oblasti je nač navazovat (v pracích rusistů UK byly pro tuto práci zejména v 60. letech položeny dobré základy).

 

4. Závěr

V tomto článku jsme chtěli ukázat, jak složitý a komplexní jev je mluvený přirozený dialog, v němž prostředky verbální i neverbální a všechny faktory aktuální dialogické i celkové společenské situace jsou v pevné vazbě. To je třeba brát v úvahu při analýze dialogické komunikace, jejíž jazyková složka, přístupná často jen jako dodatečný záznam, je někdy velmi chudá a jejíž smysl, význam a dokonce někdy obsah je bez interpretace ostatních složek nesrozumitelný.

 

LITERATURA

 

BRANDT, M. - KOCH, W. - MOTSCH, W. - ROSENGREN, I. - VIEHWEGER, D.: Der Einfluß der kommunikativen Strategie auf die Textstruktur — dargestellt am Beispiel des Geschäftsbriefes. In: Sprache und Pragmatik. Hrsgb. I. Rosengren. Malmö 1983, s. 105—137.

BACHTIN, M. M.: Problémy poetiky románu. Bratislava 1973.

BACHTIN, M. M.: Román jako dialog. Praha 1980.

COULTHARD, M. - BRAZIL, D.: The place of intonation in the description of interaction. Linguistic agency university of Trier. Paper No 81, 1981.

DANEŠ, F.: Zur phonischen Gestaltung natürlicher Gespräche (anhand von Arbeitsberatungen). In: Linguistische und sozialpsychologische Analyse der mündlichen Kommunikation. Linguistica XII. Ed. J. Hoffmannová a D. Viehweger. Praha 1985, s. 11—17. Interní tisk ÚJČ ČSAV.

[108]ENKVIST, N. E.: Impromptu speech, structure and process. In: Impromptu speech: A symposium. Ed. N. E. Enkvist. Abo 1982, s. 11—31; rec. v SaS, 45, 1984, s. 321—327.

GRICE, H. P.: Logic and conversation. In: Syntax and semantics. Speech acts. Ed. P. Cole - J. L. Morgan. Vol. 3. New York - San Francisco - London 1975, s. 41—58.

GÜLICH, E.: Makrosyntax der Gliederungsignale im gesprochenen Französisch. München 1970.

HARTUNG, W.: Das Dialogische als Prinzip des Sprachlichen: Positionen zwischen Kontinuität und Diskontinuität (v tisku).

HAUSENBLAS, K.: Text, komunikáty a jejich komplexy (Zamyšlení pojmoslovné). SaS, 45, 1984, s. 1—7.

HENNE, H. - REHBOCK, H.: Einführung in die Gesprächanalyse. 2. verbesserte und erweiterte Auflage. Berlin - New York 1982.

HOFFMANNOVÁ, J.: „Gliederungssignale“ in der Kommunikationsstruktur der Arbeitsberatung. In: Linguistische und sozialpsychologische Analyse der mündlichen Kommunikation. Ed. J. Hoffmannová - D. Viehweger. Linguistica XII. Praha 1985, s. 57—71. Interní tisk ÚJČ ČSAV.

HUNDSNURSCHER, F.: Theorie und Praxis der Textklassifikation. In: Sprache und Pragmatik. Hrsgb. I. Rosengren. Malmö 1984, s. 75—98.

JAKUBINSKIJ, L. P.: O dialogičeskoj reči. In: Russkaja reč’ I. Petrohrad 1923.

JANOUŠEK, J.: Sociální komunikace. Praha 1968.

KOŽEVNIKOVÁ, K.: Některé vztahy obsahové a výrazové výstavby v nepřipraveném mluveném projevu. SlavPrag, 10, 1968, s. 329—336.

KNUF, J. - SCHMITZ, H. W.: Ritualisierte Kommunikation und Sozialstruktur. Hamburg 1980.

LAMSER, V.: Komunikace a společnost. Praha 1969.

LEECH, G. N.: Principles of pragmatics. London - New York 1983.

MACUROVÁ, A.: Ke komunikačnímu ustrojení textu, zvl. k problémům dialogu. In: Sborník ze stylistické konference v Bratislavě 1986. V tisku.

MAREŠ, P.: Styl, text, smysl (O slovesném díle Josefa Čapka). Kandidátská disertační práce. Praha 1985.

MISTRÍK, J.: Paralingvistické prostriedky v dialógu. SaS, 39, 1978, s. 325—327.

MÜLLEROVÁ, O.: O jazykovém přizpůsobování partnerů v dialogu. NŘ, 61, 1978, s. 57—68.

MÜLLEROVÁ, O.: K výstavbě dialogického textu. SaS, 42, 1981, s. 282—290.

MÜLLEROVÁ, O.: Komunikativní složky výstavby dialogického textu. AUC. Monogr. Praha 1983; rec. v SaS, 46, 1985, s. 49—55.

MÜLLEROVÁ, O.: Analýza telefonických rozhovorů z hlediska řečového jednání. SaS, 45, 1984, s. 8—17.

MÜLLEROVÁ, O.: Dialogtypen und ihre Klassifizierungskriterien. In: Text and the pragmatics aspects of language. Ed. J. Kořenský - J. Hoffmannová. Linguistica X. Praha 1984a, s. 55—65. Interní tisk ÚJČ ČSAV.

MÜLLEROVÁ, O.: Intonatorische, syntaktische und inhaltlich-pragmatische Segmentation spontan gesprochener Texte (am Material der Arbeitsberatungen). In: Linguistische und sozialpsychologische Analyse der mündlichen Kommunikation. Ed. J. Hoffmannová - D. Viehweger. Linguistica XII. Praha 1985, s. 33—57. Interní tisk ÚJČ ČSAV.

MÜLLEROVÁ, O.: The influence of social roles of participants on group and interpersonal verbal communication. In: Reader in Czech sociolinguistics. Prague 1986, s. 176—194.

MÜLLEROVÁ, O. - NEKVAPIL, J.: Pauzy v mluveném textu. SaS, 47, 1986, s. 105—113.

MUKAŘOVSKÝ, J.: Dialog a monolog. In: Kapitoly z české poetiky I. Praha 1948, s. 129—154.

RATH, R.: Kommunikationspraxis. Göttingen 1979.

SACKS, H. - SCHEGLOFF, E. A. - JEFFERSON, G.: A simplest systematics for the organization of turn-taking for conversation. Language, 50, 1974, s. 696—735.

SKREBNEV, J. M.: Vvedenije v kolokvialistiku. Saratov 1985.

TECHTMEIER, B.: Das Gespräch. Sprache und Gesellschaft. Band 19. Berlin 1984; rec. v SaS, 47, 1986, s. 147—156.

TEMPORAL VARIABLES IN SPEECH. Studies in honour of Frieda Goldman-Eisler. Ed. H. W. Dechert - M. Raupach. The Hague - Paris - New York 1980.

[109]TĚŠITELOVÁ, M. a kol.: Psaná a mluvená odborná čeština z kvantitativního hlediska. Linguistica IV. Praha 1983. Interní tisk ÚJČ ČSAV.

VIEHWEGER, D.: Sequenzierung von Sprachhandlungen und Prinzipien der Einheitsbildung im Text. In: Studia grammatica, 22. Berlin 1983, s. 369—394.

WEBER, U.: Theoretische und empirische Probleme und Grenzen der Textklassifikation. In: Sprache und Pragmatik. Hrsgb. I. Rosengren. Malmö 1984, s. 109—116.

ZEMSKAJA, J. A. Russkaja razgovornaja reč’. Teksty. Moskva 1979.

ZEMSKAJA, J. A.: Russkaja razgovornaja reč’. Obščije voprosy, slovoobrazovanije, sintaksis. Moskva 1981; rec. v SaS, 44, 1983, s. 311—317.

ZEMSKAJA, J. A.: Obščeje i različnoje v strukture razgovornoj reči rjada slavjanskich i neslavjanskich jazykov. In: IX. meždunarodnyj sjezd slavistov, slavjanskoje jazykoznanije. Moskva 1983a, s. 135—152.

ZEMSKAJA, J. A.: Russkaja razgovornaja reč’. Fonetika, morfologija, leksika, žest. Moskva 1983b; rec. v SaS, 46, 1985, s. 316—320.

 

R É S U M É

The principles of the structuring of a dialogue

Dialogic communication is conceived as a social behaviour that may be a concomitant component of an activity or the only means to achieve a certain purpose. Its structuring is formed by the following factors and principles:

the overall social situation, social roles of the participants in a dialogue, particular social situation;

thematic and content-pragmatic structuring of dialogic communication;

the hierarchy of the aims of dialogic communication;

interactional principles (behaviour of the participants in a communication, ability to conduct a dialogue, phases of a dialogue, ritual procedures of a dialogue);

spoken medium and immediate verbal contact of discourse partners, setting and particular situation, sound means, non-verbal behaviour;

verbal means of dialogic communication.

These factors and principles apply in all types of dialogues.

Slovo a slovesnost, volume 48 (1987), number 2, pp. 98-109

Previous Jana Hoffmannová: Modelování textových typů ve vztahu ke komunikačním procesům

Next Igor Němec: Obrazné výrazy a jejich lexikalizace