K současnému pojetí normy v české lingvistice (K vývoji pojetí některých základních lingvistických pojmů a termínů)

Iva Nebeská

[Discussion]

(pdf)

К современному пониманию нормы в чешской лингвистике / The present-day conception of norm in the Czech linguistics

V návaznosti na náš článek (Nebeská, 1987) v tomto příspěvku ukážeme, jak se pojetí jazykové normy postupně vyvíjelo a modifikovalo po r. 1950.

 

1. Vymezení normy

Vymezením jazykové normy chápeme vymezení předmětu normy, vlastností normy a vztahu k dalším pojmům, zejména systému a úzu.

1.1. Definice jazykové normy, se kterými se setkáváme v české lingvistice po r. 1950, vesměs vycházejí z klasického pojetí Havránkova (1932). Předmětem normy je jednak soubor ustálených, tj. pravidelně užívaných jazykových prostředků (gramatických a lexikálních), jednak soubor pravidel a zákonitostí jejich užívání (např. Havránek - Jedlička, 1960, 1963, 1981; MČE IV, 1986; Jedlička, 1978; Čechová, 1986; Chloupek, 1988; aj.). Podrobněji jsou tyto dvě základní složky specifikovány jako soubor konkrétních jazykových prostředků (slovoforem, lexikálních jednotek), abstraktních schémat (např. syntaktických struktur) a principů, jimiž jsou elementy jazykového systému navzájem spjaty, např. pravidla pro tvoření slov odvozováním, pro morfologické začleňování nových lexikálních prostředků včetně cizích slov aj. (Stich, 1974). Ojediněle se setkáváme s názorem, že norma je jistý požadavek, vzhledem k dané společenské realitě, něco dodržovat (Štícha, 1988), ve slovenských pracích i s názorem, že norma je souhrn pravidel pro jazykové chování, která umožňují rozlišit, co je správné a co ne (např. Horecký, 1982). 

[153]1.2. Vlastnosti normy

1.2.1. Havránkem formulovaná inherentnost normy vůči jazyku (jazykovému systému) se považuje v české lingvistice v podstatě za samozřejmou a jen výjimečně je znovu připomínána: „… norma tyto ustálené prostředky nestanoví, není mimo jazyk, ale existuje v jazyce samém …“ (Havránek - Jedlička, 1960, 1963, 1981, 1988) — podrobněji zde 1.3.1. a 4.1.

1.2.2. Implicitní charakter normy naproti tomu je stále znovu zdůrazňován; jedním z důvodů je snaha explicitně odlišit normu od kodifikace. Např.: „Normy, které ovládají a řídí dorozumívací praxi daného kolektivu uživatelů, jsou v povědomí (i podvědomí) uživatelů samých. Existují i v jazycích, které odborně zpracovány nejsou …“ (Hausenblas, 1963).

Především se však implicitnost dává do vztahu k postojům k jazykové normě, a to jako opozice uvědomované a neuvědomované normy (o postojích podrobněji zde 3.2.). Uvědomovaná norma se zpravidla týká spisovného jazyka, neuvědomovaná (bezděčné uspořádání jazykových prostředků) útvarů nespisovných (např. Chloupek, 1986, 1988). Výjimečně se jazyková norma uvádí do vztahu ke kompetenci uživatele jazyka (Chloupek, 1988).

A. Stich (1974) říká, že v rámci nespisovných útvarů je norma neuvědomovaná, uživatel jazyka si uvědomuje hlavně její porušení, naproti tomu norma spisovná je zakotvena ve vědomí vlivem jazykovědy. Rozlišování uvědomované a neuvědomované normy ve vztahu ke spisovnosti a nespisovnosti vychází z toho, že spisovná norma je na rozdíl od dílčích norem útvarů nespisovných podporována jazykovou výchovou a zejména kodifikací. Tato diference se však projevuje u různých příslušníků jazykových společenství různě. Vyhraněnější je jistě u osob s lingvistickým vzděláním a u osob, které mají ke spisovné normě vztah pozitivní („nositelů spisovného jazyka“). U těch, kterým je spisovná norma lhostejná, nebo k ní mají dokonce vztah odmítavý, je taková polarizace mnohem méně výrazná. Z takového přístupu k jazykovému společenství vychází celkové zrelativizování ostře vyhraněné dichotomie: „… řečové chování nositelů spisovného jazyka je více motivováno vědomými postoji, znalostí teoretického obrazu normy, zatímco řečové chování běžného uživatele spisovného jazyka, kterým může být jen pasívní adresát spisovných projevů, je spíše řízeno neuvědomovaným napodobováním hotových vzorů spisovných projevů. Povědomí normy se u uživatelů jazyka vytváří jako výsledek oscilování mezi uvědomovanými a neuvědomovanými postoji k ní“ (Barnet, 1979).

1.2.3. Ustálenost jazykové normy je dána její společenskou podmíněností; „… tendence k ustálenosti, která je konstitutivním znakem normy vůbec, se totiž neustále střetává s tendencemi protikladnými, vedoucími k přetváření jazykového úzu …“ (Dokulil, 1952). Ve vztahu k jazykovému úzu jeví norma vyšší míru ustálenosti (za noremní se považují nejustálenější prostředky úzu); tendence k ustálenosti nalézá oporu v jazykovém systému (srov. níže).

1.2.4. Z dalších základních vlastností jazykové normy variantnost a jednotnost je zahrnuta do oddílu o normě spisovného jazyka (srov. zde 2.1.1.), závaznost a regulativnost do oddílu o společenské podmíněnosti normy (srov. zde 3.1. a 3.4.).

1.3. K vymezení jakéhokoli pojmu zpravidla patří stanovení jeho vazeb k pojmům souvztažným. V případě jazykové normy chápané obecně souvztažnými pojmy jsou jazykový systém a úzus, v případě normy spisovné systém, úzus a kodifikace (např. Barnet, 1976a).[1] Prostor jazykové normy je tedy vymezen právě hranicemi, které tvoří jednak systém, jednak úzus (např. Semenjuková, 1970, v souladu s Coseriem). V řadě jazyk — norma — řeč, ale především systém — norma — úzus zaujímá [154]norma pozici středního členu.[2] Nejde tu zdaleka jen o různý stupeň abstrakce: nejvyšší u systému, nejnižší u úzu. Vztahy mezi systémem a normou na straně jedné a normou a územ na straně druhé v sobě soustřeďují široké spektrum otázek, z nichž v tomto příspěvku bude zmíněna jen nepatrná část (zejména ty, které byly diskutovány i v české lingvistice).

1.3.1. Pokud jde o vztah systém — norma, v klasickém českém pojetí nebyl pociťován jako problémový. Zdůrazňovala se spíše těsná blízkost obou pojmů než specifika každého z nich (srov. inherentnost vůči jazyku jako jednu ze základních vlastností normy v českém pojetí). Pojem norma zahrnoval jak potenciální, tak skutečné realizace jazykových prostředků a současně jazykový systém byl chápán jako otevřený a funkční, tedy reflektující objektivní realitu včetně jazykového společenství (srov. Jirsová, 1988).

Velkou pozornost vzbudilo proto v 60. letech pojetí Coseriovo, kde vztah mezi systémem a normou patří k základním stavebním kamenům jeho teorie. Jazykový systém definuje Coseriu jako systém možností, které ukazují otevřené i zavřené cesty, normu jako systém realizací závazně přijatých daným jazykovým společenstvím.

Coseriovo pojetí normy bylo podrobeno zevrubné kritické analýze (např. Semenjuková, 1970; Ickovič, 1968; Skvorcov, 1970; aj.), na níž se však čeští lingvisté podíleli jen okrajově. Např. Skvorcov (1970) považuje Coseriovo pojetí normy za příliš statické. Doporučuje proto nevylučovat potenciální prvky (právě ty tvoří dynamickou složku normy) a lišit normu realizovanou a potenciální. V jeho pojetí se pojmy norma a systém tedy opět sbližují: normu definuje jako sociálně historicky podmíněný výsledek řečové činnosti zahrnující tradiční realizace systému nebo tvořící nová jazyková fakta v podmínkách jejich spojení s potenciálními možnostmi systému i s realizovanými vzory.

Jisté sblížení stanoviska (Havránkova a Coseriova) je patrné i v práci K. Horálka: K. Horálek (1972) souhlasí s tím, že „… mezi abstraktním systémem funkčních invariant a variabilními realizacemi systému v konkrétních promluvách stojí ještě abstraktní systém normovaných realizací …“.

K diskutovaným otázkám patří vztah mezi systémem a normou z hlediska „rozsahu“ každého z nich. Coseriovo tvrzení, že v systému není nic, co není v normě, vzbuzuje spíše nesouhlas. Např. K. Horálek (1972) považuje pojem norma za širší než pojem systém: „Jazyková norma je systému inherentní, ale přesahuje jej. Tento vztah by bylo možno jednoduše graficky znázornit dvěma soustřednými kruhy, z nichž vnější vymezuje oblast normy, vnitřní oblast norem systémových.“

Asymetričnost vztahu mezi systémem a normou zdůrazňuje např. N. N. Semenjuková (1970): na jedné straně je systém širší než norma, protože zahrnuje i nerealizované možnosti, na druhé straně je norma „objemnější“, protože jednomu strukturnímu elementu může odpovídat v normě několik variant. Uvědomíme-li si, jak se změnilo pojetí variantnosti normy a do jaké šíře byla právě problematika variantnosti v dalších letech rozpracována (srov. zde 2.1.1.), nabývá tato námitka na zvláštní důležitosti.

Na asymetrický vztah mezi potenciálními možnostmi jazykového systému (se zvláštním zaměřením na slovní zásobu) poukazuje J. Filipec (1982): mnohé možnosti dané systémem nejsou realizovány a současně uzuální i noremní jsou i prostředky nesystémové.

Na Coseriově teorii (a teoriích z něho vycházejících) je patrný směr úvah od sy[155]stému k normě, od abstraktního schématu ke konkrétním realizacím. České lingvistické tradici však spíše odpovídal postup opačný: od konkrétních realizací v daném jazykovém společenství (od úzu) k normě a systému (srov. problematiku pramenů pro poznání normy). Tomu odpovídá i důraz kladený od počátku na sociální aspekt normy, na její společenskou podmíněnost (srov. zde 3.). V současné době se v české lingvistice setkáváme i s úvahami směřujícími od systému k normě. Např. „Spisovná norma je sociálně přijímanou realizací systému spisovného jazyka“ (Barnet, 1976a). „Norma i systém jsou jisté abstrakce. V pojmu systém není obsažena vztaženost k prostředí a ke kolektivu uživatelů jazyka. Normu naopak lze chápat jako systém vztažený k těmto okolnostem sociální povahy“ (Aktuální otázky …, 1979). Podobně F. Daneš (1986) uvádí, že systém a norma se vztahují k různým, ale komplementárním aspektům téhož jevu. Systémový aspekt se zabývá strukturou vztahů mezi znakovými jednotkami sémiotického celku, noremní aspekt společensky závazným charakterem realizace tohoto systému.

Směr úvah úzus — norma — systém se projevuje tím, že pojem norma bývá vymezen nikoli pouze vzhledem k systému, ale současně k systému i k úzu: V normě se odráží ta část úzu, která je orientována na systém (Kraus, 1987); V. Barnet (1976a) pojímá vztah normy (resp. normy a kodifikace) k systému a úzu z hlediska variantnosti normy: jestliže norma má blíž k systému, vyznačuje se nižší variantností omezenou na varianty vnitrostrukturní; jestliže má blíž k úzu, respektuje i varianty teritoriální a speciálně motivované, kodifikace je k nim tolerantní, základna úzu je širší.

Tradici českého lingvistického myšlení odpovídá, že vztahu mezi normou a územ je věnována mnohem větší pozornost než vztahu mezi normou a systémem. Pokud se mluví o normě a úzu obecně, výraznější názorové diference nevznikají. Úzus je soubor jevů, které se vyskytují v jazykové praxi (Stich, 1974), obecně přijaté a ustálené způsoby dorozumívání, společenská obvyklost (Čeština za školou, 1974), pravidelné užívání jazykových prostředků, reflex normy v praxi (Miko, 1967), úzus na rozdíl od normy není jev prestižní povahy (Barnet, 1976a). Výstižně formuluje vztah mezi normou a územ K. Hausenblas (1963): „Pod pojmem úzus rozumíme častější užívání, obvyklejší výskyt jazykového jevu. Uzuální je, co je časté, obvyklé, bez ohledu na to, zda je to žádoucí nebo ne, zda je to správné nebo chybné, vhodné nebo nevhodné. Norma obsahuje navíc moment závaznosti.“

Dokladem stálého napětí mezi pojmy norma a úzus[3] jsou opakované pokusy vsunout mezi ně další konceptuální jednotku. Nejčastěji se o překlenutí vzálenosti mezi normou a územ usiluje zavedením pojmu standard. Již v r. 1961 E. Beneš navrhoval užívat termínu standard pro „jazykový normál, soubor pravidelných prostředků skutečně užívaných v jisté době … Naproti tomu termín norma by byl vyhrazen pro soubor jazykových prostředků závazně požadovaných a jako správné pociťovaných“. Již u E. Beneše se ukázalo, že zavedení pojmu standard by nutně mělo za následek posun v pojetí normy, a to ve směru k ideálu, vzoru, tedy další zvětšení vzdálenosti mezi normou a územ. Tento aspekt je zřejmý i z pokusů dalších.

Přestože B. Havránek v poznámce za článkem E. Beneše odmítá navrhované rozlišení normy a standardu jako zbytečné, vrací se tato problematika znovu v 70. letech, a to ve dvou základních liniích:

(1.) V teorii jazykové kultury jde o překlenutí vzdálenosti mezi spisovným jazykem a jazykem užívaným v každodenní komunikaci, o postupné stírání ostrého protikladu mezi spisovností a nespisovností (Kraus, 1986).

[156]J. Horecký (1979a, b) vychází především ze situace slovenské, ale jeho pojetí má obecnější dosah a je také obecně formulováno. Pojem normy nepovažuje za potřebný (ztotožňuje normu se spisovným jazykem) a nepracuje ani s pojmem úzus. Navrhuje nové rozvrstvení národního jazyka: spisovný jazyk — standard — substandard — interdialekt — dialekt. V tomto pojetí standard je základní podobou národního jazyka při společenské komunikaci, standard je nižší, ale velmi běžná forma charakterizovaná značným stupněm normovanosti,[4] ovšem méně přístupná kodifikaci; ve srovnání s tím je spisovný jazyk forma vyšší, kultivovanější, s nejvyšší normovaností a kodifikovatelností.

K posunu v pojetí normy vedlo i hledání obecnějšího přístupu k jazykovým normám; šlo o takový přístup, který by jednoznačně neakcentoval normu spisovného jazyka, ale poskytoval dostatečný prostor i normám teritoriálních dialektů. Explicitně ho formuloval (i bez použití termínu standard) J. Chloupek (1971): „Strukturní útvary mají své ideální normy, které existují bez zřetele k jednotlivému uživateli a jeho praktickým možnostem. Spisovný jazyk má takovou ideální normu ve své kodifikaci; vedle toho má i reálnou normu, kterou kodifikace neustále „dohání“. Podobně má tradiční teritoriální dialekt svou ideální normu, tj. zhruba onen starobylý stav, po kterém pátráme ve svých výzkumech … a dále i reálnou normu, která se obráží ve výsledcích terénního výzkumu … Přes všechny dílčí pochybnosti o její oprávněnosti (ideální normy) v tom nebo onom případě zůstává mluvčímu a u nás zejména pisateli vzorem, třebaže víceméně nedostižným.“ Vzniká zde ovšem otázka, nakolik se reálná norma kryje s územ, popř. jaký je vztah obou pojmů.

Ve své pozdější práci zařazuje J. Chloupek (1986) do základního pojmosloví i pojem standard a definuje ho jako „obecný jazyk s vyšší komunikační funkcí, realizovaný především mluvenou řečí základu spisovného (např. ve slovenštině) nebo nespisovného (tzv. „třetí standard“)“, tedy jako obecnou češtinu s regionálním omezením na Čechy a západní Moravu.

(2.) V souvislosti se začleněním jazykových norem do širšího kontextu norem komunikačních (srov. zde 3.) aplikuje V. Barnet (1976a) i pojem jazykového standardu. Inspirován sociologickou typologií navrhuje čtyři typy standardů,[5] z nichž každý se vyznačuje specifickým systémem norem. Normy chápe z hlediska jejich regulační funkce, s důrazem na postoje komunikantů (srov. níže). Barnetovo pojetí umožňuje vypracovat typologii spisovných jazyků[6]/standardů na základě jejich konkrétních sociálních a funkčních parametrů. Vztah mezi normou a sociologicky vymezeným typem standardu ilustruje V. Barnet na příkladu variantnosti normy, zejm. její regionálně podmíněné složky.

1.3.2. Jestliže předmětem zkoumání je nikoli vztah mezi normou a územ obecně, ale vztah mezi spisovnou normou a spisovným územ, nastává komplikovanější situace: Jako další konceptuální element se tu objevuje pojem spisovnost. Ten není definován buď vůbec, nebo velmi obecně, např. jako souhrn rysů vyznačujících spisovný jazyk na rozdíl od útvarů nespisovných (Jedlička, 1978), jako vyjadřování modelové (Chloupek, 1986), popř. nepřímo, vztahově: spisovnost jazykového prostředku se vytváří jeho ustálením na určitém místě jazykového systému.

V pojmu spisovnosti intuitivně pociťujeme prvek závaznosti (co je spisovné, je žádoucí, „správné“); to znamená, že spisovná norma se neliší od spisovného úzu [157]závazností samou, ale její mírou. Tím se vztah mezi spisovnou normou a spisovným územ dostává do oblasti příliš jemných významových nuancí. Ještě více se zvyšuje nebezpečí pohybu v kruhu: spisovný úzus je realizací spisovné normy, spisovná norma se opírá o spisovný úzus. Jedno možné řešení navrhuje F. Miko (1967); doporučuje zavést pojem hodnocení: určité prvky úzu jsou vyzdvihovány, ty se stávají normou, reglementací úzu. V. Barnet (1979) řeší vztah mezi spisovnou normou a spisovným územ na bázi prestižního vzoru: „Spisovná norma se projevuje ve spisovném úzu jako jeho sociálně prestižní jádro.“ — Obecně se však nabízí otázka kritérií takového hodnocení;[7] protože jde o normu spisovného jazyka, mělo by jít o kritéria jasně formulovaná. To je však již spíše problém teorie spisovného jazyka než teorie normy.[8]

 

2. Specifika normy spisovného jazyka

Norma se chápe v české lingvistice nadále jako centrální pojem teorie spisovného jazyka (např. Jedlička, 1964b). Tento přístup se neomezuje výhradně na zkoumání spisovné normy a jejích vlastností; obecné pojetí normy je demonstrováno na příkladu normy spisovné, popř. problematika dílčích norem jednotlivých útvarů národního jazyka je vykládána na pozadí normy spisovné. Teorie spisovného jazyka a teorie normy se tu překrývají, ale nekryjí. Vychází se z klasického pojetí Havránkova formulovaného v 30. letech, z jeho vymezení pojmů norma, kodifikace, úzus a jejich vzájemných vztahů; po r. 1950 se některé dílčí aspekty této koncepce upřesňují a rozpracovávají.

2.1. Specifika spisovné normy je formulována především v pracích Havránkových (např. Havránek, 1969, 1973, 1974), Jedličkových (např. Jedlička, 1975, 1978) a Barnetových (zejm. 1979). Ve srovnání s normami útvarů nespisovných se nadále zdůrazňuje jednak větší závaznost a uvědomělost spisovné normy, jednak její bohatší funkční rozvrstvení: „Oba znaky jsou převážně kvantitativní, na hranicích změny kvantity v kvalitu“ (Havránek, 1969). Nově se klade důraz především na dialektický rozpor jednoty a variability spisovné normy (např. Havránek, 1969; Jedlička, 1982), dále na sbližování spisovného jazyka s jazykem běžně mluveným a problémy, které z toho plynou (např. Jedlička, 1963, 1964a, 1969, 1978).

2.1.1. Z vlastností spisovné normy se patrně největší pozornosti teoretiků spisovného jazyka těší její variantnost.[9] Z hlediska synchronní dynamiky spisovné normy se variantnost staví do protikladu k jednotnosti v tom smyslu, že variantní prostředky jsou součástí jednotné normy (Havránek, 1969). Jednotnost spisovné normy je důsledkem působení kulturní tradice, vyplývá z komunikačních podmínek daného jazykového společenství a je podporována kodifikací. Jednotnost patří i ke konstitutivním rysům normy dialektu; je však jiné povahy, je přirozeným důsled[158]kem regionálního omezení dialektu a omezenosti jeho komunikačních funkcí (Jedlička, 1978). Jednotnost normy je i projevem vztahu k jazykovému systému; má oporu v jednom z rysů jazykového systému, a to v jeho komplexnosti (srov. Jirsová, 1988).

Variantnost je důsledkem bohatého funkčního, sociálního a regionálního rozvrstvení spisovného jazyka. Na pozadí celku však variantní prostředky představují okrajový jev, protože základní vlastností spisovné normy je její jednotnost (Jedlička, 1982). Š. Peciar (1978) upozorňuje, že variantnost spolu s dynamičností a stylovou diferenciací umožňují přesněji popsat vlastnosti spisovného jazyka, adekvátněji hodnotit jazykové prostředky z hlediska jejich spisovnosti a správnosti, ale současně vymezení pojmu norma komplikují.

V teorii spisovného jazyka je variantnost stavěna do protikladu též ke stabilitě, ustálenosti. Norma se vyvíjí vyrovnáváním protichůdných tendencí, mj. na jedné straně směřováním k ustálenosti (pružné stabilitě), na straně druhé směřováním k rozmanitosti vyjadřovacích prostředků (např. Dokulil, 1952). Zatímco původně se variantnost považovala za příznak nestability spisovného jazyka[10] (a byla tedy hodnocena jako nežádoucí jev), v současné době je variantnost chápána jako prostředek vývoje normy (např. Kraus, 1987). Dnešní teorie stojí na stanovisku, že vývoj normy probíhá právě prostřednictvím variant, souběžně existujících izofunkčních prostředků. Varianty zajišťují na jedné straně kontinuálnost vývoje, postupný ústup jedněch jazykových prostředků a jejich vystřídání prostředky jinými, které lépe vyhovují daným vyjadřovacím potřebám. Na druhé straně variantní prostředky umožňují diferenciaci významovou a stylovou (např. Jedlička, 1968, 1969, 1978, 1979; Mluvnice češtiny 2, 1986). Konkrétně se kontinuálnost vývoje normy prostřednictvím variant projevuje v tom, jak jazykové společenství přijímá neologismy (Martincová, 1983).

Variantnost normy (zejména její lexikální roviny) se projevuje i stylovým přehodnocováním jazykových prostředků, které je dokladem sbližování spisovného jazyka s jazykem běžně mluveným (Jedlička, 1964a). K pohybu dochází na ose knižnost — neutrálnost — hovorovost. „Protože spisovná norma potřebuje především prostředky stylově neutrální, vykonává značný tlak na to, aby pro všechny významy byla na ose stále obsazena pozice neutrální. Jakmile se některý výrazový prostředek posune do pozice knižní (tj. jakmile ho většina národní pospolitosti začíná jako knižní pociťovat), dochází k postupnému přesunu prostředku hovorového nebo dokonce lidového do postavení prostředku neutrálního“ (Jelínek, 1974).

Variantnost se netýká pouze lexika a morfologie, je charakteristickým jevem všech rovin jazykového systému. Na ní je založena funkční mnohotvárnost spisovného jazyka (Mluvnice češtiny 2, 1986). Variantnost není znakem pouze spisovné normy, ani nářeční norma není bez variability (Havránek, 1973, 1974).

2.2.1. V souvislosti se zvýšeným zájmem o společenskou podmíněnost normy zkoumají se i postoje ke spisovné normě. Na obecné rovině se této problematice věnuje u nás F. Daneš (srov. zde 3.2.). Pokud jde o postoje ke spisovnému jazyku, za nejdůležitější kritérium hodnocení spisovného jazyka (nadřazené kritériu adekvátnosti a systémovosti) považuje Daneš právě noremnost: „… jako noremní se jeví ten jazykový prostředek, který je daným jazykovým prostředím přijat (je konvencionalizován), resp. je přijatelný. Kladně se hodnotí to, co je v souhlase s normou“ (Daneš, 1977, podobně 1986).

Za projev postoje vůči spisovné normě se považuje i kodifikace. F. Daneš (1977) upozorňuje (v souvislosti s kodifikací) na důležitost postojů, jaké zaujímají ke spisovnému jazyku příslušníci daného jazykového společenství, na procesy rozhodování, které [159]předpokládají hodnocení jazykových jevů podle určitých měřítek. Kodifikace je tedy chápána nejen jako výsledek vědeckého poznání normy, ale také jako proces identifikace uživatelů jazyka s existující normou. Zakotvení normy ve vědomí uživatelů jazyka je založeno na vědomých (jazykovou výchovou upevněných) i nevědomých (napodobováním prestižních vzorů podporovaných) postojích ke spisovné normě. Norma je stabilní tehdy, když se s ní uživatelé jazyka ztotožňují (Barnet, 1979).

Ve svých postojích ke spisovné normě jazykové společenství není homogenním celkem. Diferencované postoje různých sociálních skupin se projevují různou mírou uznávání normy, různou mírou znalostí i aktivního ovládání normy; rozdíly se projevují i v tom, jak příslušníci různých sociálních skupin akceptují variabilitu normy, tj. čemu v rámci existující normy dávají přednost aj. (Stich, 1974). Právě na vztahu k variantním prostředkům se projevuje vztah uživatelů jazyka k soudobé normě (Mluvnice češtiny 2, 1986).

Zkoumání postojů uživatelů jazyka ke (spisovné) normě ukazuje, že tu nejde pouze o nějaký vnější atribut, který globální obraz normy doplňuje, ale o důležitý faktor, který stabilitu/variabilitu normy přímo ovlivňuje, formuje její synchronní dynamiku.

2.2.2. V souvislosti se zkoumáním postojů ke spisovné normě se ukázala potřeba ujasnit si obsahovou náplň pojmů uživatel spisovného jazyka/nositel spisovné normy (Barnet, 1976b). Po r. 1950 se okruh osob aktivně užívajících spisovný jazyk postupně rozšiřuje; do spisovného jazyka tak pronikají ve zvýšené míře prvky jazyka běžně mluveného i prvky regionální a variabilita spisovné normy se tak zvyšuje. „Hlavní příčinou pohybu spisovné normy je rozpor mezi běžně mluveným vyjadřováním, charakterizovaným jednodušší tvarovou soustavou a bohatým rozvrstvením variant spisovného jazyka“ (Mluvnice češtiny 2, 1986). V souvislosti s tímto procesem nově vznikají nebo nabývají na naléhavosti celé nové okruhy otázek: Jaká jsou kritéria, že určitý jazykový jev patří ke spisovné normě? (Srov. zde 2.2.1.) Je postačující, že je akceptován nositeli spisovné normy? Kdo vlastně je nositelem spisovné normy? Které typy textů tvoří základ pro zkoumání spisovné normy? Jaký je charakter spisovné normy daného jazyka? (Jedlička, 1982).

V novém kontextu — společenském i lingvistickém — jako by se znovu vracelo hledání kritéria jazykové správnosti, které v 30. letech vyústilo právě formulováním pojmu norma (srov. Nebeská, 1987), dnes kritéria spisovnosti. Problematika související s kritériem spisovnosti stejně jako otázky vztahu mezi typem spisovného jazyka a charakterem jeho normy (srov. Jedlička, 1976) však patří spíše do teorie spisovného jazyka než do teorie normy.

2.3.1. S jednotností spisovné normy souvisí složitá problematika norem dílčích: „Norma spisovného jazyka je jednotná, ale přece je nutno mít na paměti, že je to vlastně dialektická jednota řady dílčích norem podle jednotlivých stránek jazyka (norma ortoepická, pravopisná, morfologická, syntaktická, stylistická) a že v různých okruzích užívání spisovného jazyka jsou tyto jednotlivé dílčí normy různě akcentovány …“ (Vahala, 1955).

Dílčími normami spisovného jazyka se zpravidla rozumějí normy jednotlivých jazykových rovin. Z hlediska noremnosti se jazykové roviny liší především mírou závaznosti a svým rozpětím, např. v pravopise jsou normy značně strohé a většinou ostře vymezené, kdežto v ortoepii je jejich rozpětí širší a volnější (Daneš, 1977, 1986; podobně Chloupek, 1988).

2.3.2. Za dílčí jazykové normy lze též považovat normy útvarů národního jazyka.[11] [160]V této souvislosti jde především o protiklad spisovného jazyka a útvarů nespisovných, zejména teritoriálních dialektů. Základní rozdíl mezi normou spisovného jazyka a normou dialektu byl formulován ve 30. letech B. Havránkem (1932), v nedávné době tuto problematiku propracoval J. Chloupek (1971, 1974, 1986). V jeho pojetí se důraz klade zejména na to, že norma dialektu je na rozdíl od normy spisovné pouze implicitní, nemá oporu v kodifikaci. J. Chloupek rozlišuje dva aspekty spisovné normy: a) procesuální: „Norma se vyvíjí v jazykovém povědomí příslušníků spisovného jazyka, a to bezděčně. Předpokladem pro vyvozování užitečných závěrů pro vnitřní charakteristiku normy je v tomto případě základní míra kompetence uživatele jazyka.“ b) operativní: „Tu běží vpravdě o normování jazyka, o jeho kodifikaci a standardizaci … tato činnost je společenskou záležitostí institucionalizovanou.“ Norma tradičního teritoriálního dialektu představuje pouze bezděčné uspořádání vyjadřovacích prostředků dialektu (srov. norma uvědomovaná/neuvědomovaná), svou podstatou je však tužší než norma spisovného jazyka (Chloupek, 1986, podobně 1988).

Pozornost je věnována i tomu, že uživatelé jazyka využívají i v průběhu jedné promluvy prostředků různých dílčích norem. Netýká se to pouze stylových vrstev, ale též přechodů z jednoho útvaru národního jazyka do druhého (spisovný jazyk — dialekt — interdialekt). „První selekce se považuje za přirozenou, druhá však spíše za porušování ryzího jazykového systému, za míšení prvků cizorodých. Avšak neobráží-li se takový ryzí jazykový systém, chcete-li ideální norma výše zmíněná, v konkrétní promluvě, není tento fakt svědectvím toho, že by už neexistoval (v případě nadnářečních teritoriálních útvarů ještě neexistoval), nýbrž prozrazuje toliko, že není pro uživatele jazyka výhradní“ (Chloupek, 1971).[12]

2.4. Pro vymezení stylových norem je příznačná snaha postavit normy jazykové a stylové do protikladu. Jazykové normy jsou podmínkou dorozumění (Budovičová, 1963), týkají se inventáře jazykových prostředků, stylové normy určují, jaké jsou hranice výběru jazykových prostředků (Jelínek, 1969), týkají se adekvátního způsobu využití jazykových prostředků vzhledem k dané funkci (Budovičová, 1963), komunikativní aktivity jazyka (Jelínek, 1969). O stylových normách se mluví v souvislosti s ustálením stylistické hodnoty výrazů a jejich užívání v jistých prostředcích a situacích, za jistých podmínek (Mistrík, 1970). Stylová norma působí na výběr a organizaci jazykových prostředků podle povahy a komunikačního cíle promluvy, popř. celého textu (Chloupek, 1988). Stylové normy mají užší okruh platnosti (patrně se tím myslí, že jsou méně strohé), jsou méně vyhraněné a snáze podléhají vývojovým změnám (Hausenblas, 1955). — Pokud jsou uváděny i definice stylových norem, shodují se autoři v zásadě na dvou rysech: na implicitním charakteru stylových norem a na nižší míře jejich závaznosti ve srovnání s normami jazykovými. V pojetí J. Chloupka (1988) je míra závaznosti stylových norem vymezena přesněji: pohybuje se od „přidržení se vyjadřovacího modelu“ až po „tvůrčí práci s textem modelu neurčitého“.

Úsilí o vymezení stylových norem v protikladu k normám jazykovým můžeme chápat jako pokus o diferenciaci normy původně jednotně chápané na „normu languovou, systémovou“ a „normu parolovou, textovou“. Byla tím předznamenána taková pojetí normy, v nichž se důraz z inventáře jazykových prostředků přesunul na adekvátní využití vyjadřovacích prostředků (nejen jazykových) se zřetelem k dané komunikační situaci. Tyto tendence vyústily v 70. letech explicitně formulo[161]vaným začleněním jazykových norem do širšího kontextu norem komunikačních (srov. zde 3.).

 

3. Společenská podmíněnost jazykové normy

3.1. Vztah k jazykovému společenství patří od počátku k základním aspektům jazykové normy proklamovaným pražskou školou. Norma vychází z konkrétní jazykové praxe, opírá se o úzus, součástí normy jsou ty jazykové prostředky, které jsou jazykovým společenstvím přijímány; tím se stává (zejména spisovná norma) jedním z jeho integrujících činitelů. Explicitním vyjádřením tohoto vztahu je závaznost jakožto jedna ze základních vlastností normy. Závaznost v daném jazykovém společenství je dominujícím rysem normy ve vztahu jak k jazykovému systému, tak k úzu (srov. zde 1.3.).

Pojem závaznosti byl původně chápán takovým způsobem, že pokud jde o přijímání jazykové normy, příslušníky jazykového společenství v podstatě nediferencoval. Teprve v 70. letech v souvislosti s propracováváním problematiky útvarů národního jazyka a se zavedením pojmu uživatel jazyka (srov. Barnet, 1976b) se jeví pojem závaznosti normy diferencovanější. Poukazuje se na to, že různé sociální skupiny zaujímají k normě jako celku, popř. k některým normám dílčím různé postoje (srov. zde 2.2.1.). Závaznost jazykové normy však lze chápat diferencovaně nejen z hlediska uživatelů jazyka, ale také z hlediska komunikačních situací (Peciar, 1978), dílčích norem a dokonce jednotlivých jazykových jevů. Některé dílčí normy jsou převážně imperativní (nabízejí jedinou možnost), jiné jsou spíše preferenční (raději tak než tak), některé jazykové jevy jsou pouze přijatelné, na pomezí mezi přijatelností a nepřijatelností jsou jevy, které jsou jen tolerovány (srov. Daneš, 1979). Podobně F. Štícha (1988) navrhuje lišit jazykové prostředky noremní (závazné), preferenční (tj. takové, které vzhledem k danému obsahu a okolnostem komunikace nemusí být považovány za závazné) a přijatelné (vše, co je srozumitelné a působí obvykle nebo ne zcela neobvykle).

3.2. Diferencovaný přístup k závaznosti normy je vlastně již součástí širší problematiky sociolingvisticky orientovaného zkoumání postojů k jazykové normě a jazyku vůbec (srov. zejm. Daneš, 1986). Postoje uživatelů jazyka se nejvýrazněji projevují ve vztahu ke změnám v normě. Proti sobě působí tendence k zaujímání postoje racionálního (hodnocení změn z hlediska efektivnosti, ekonomičnosti vyjadřování) a emocionálního (kladný citový vztah k vlastnímu jazyku),[13] postoje rezistence (posilované tradicí a potřebou jednotnosti normy) proti postojům akceptace změn. Další rozpor se týká skutečných a proklamovaných postojů, které mohou být navíc vědomé nebo nevědomé (Daneš, 1968, 1986). Uvedená typologie postojů k jazykové normě má obecný charakter; specifika postojů ke spisovné normě souvisí především s národně reprezentativní funkcí spisovného jazyka: „Normy nejen působí svým tlakem na jednotlivé členy společenství, ale členové k nim mají vztah pozitivní (i citově), neboť chápou užitečnost noremního nátlaku … jednotlivci nepřijímají normy pasívně: normy sice kolektiv zavazují, ale kolektiv je může také měnit (a mění) … Uznání oprávněnosti norem a fakt sankcí, kterými je dodržování norem zajišťováno, to vše je založeno na tom, že společenství připisuje tomuto normativnímu jevu jisté společenské hodnoty: spisovný jazyk je nepochybně institucionalizovaná společenská hodnota … motivovaná nezbytnou společenskou potřebou společenského efektivního prostředku komunikace“ (Daneš, 1977). — Ojediněle se setkáváme s názorem, že za určitých podmínek sociálního kontaktu požadavek optimální komunikace není v souladu s požadavkem zachovávání kodifikované (spisovné) normy (Dolník, 1986).

[162]3.3. Pokusy o vymezení stylových norem v 50. a 60. letech položily důraz na dva pojmy, které se staly trvalou součástí teorie normy: výběr/volba (jazykových prostředků) a adekvátnost (dané situaci). Zasazení jazykového projevu do širokého kontextu situačních proměnných, které převládlo v lingvistice 70. a zejména 80. let, podstatně modifikovalo teorii normy. Předmětem zájmu se stává nikoli norma, ale normy. Užití plurálu tu není pouze nějakým vnějším atributem, aspekt noremnosti se hledá (a nachází) u dalších složek jazykové komunikace.[14] Předmětem výběru/volby jsou nejen formální prostředky, ale i útvary národního jazyka, styly a žánry, které podléhají noremnímu nátlaku v různé míře. Vysoká míra normovanosti uvnitř některých útvarů národního jazyka, daná potřebami komunikační praxe, se projevuje standardizací jazykového vyjadřování (srov. Kraus, 1987).

Šíře zkoumaných otázek vede k pokusům o vymezení vztahu norem k dalším pojmům i k pokusům o typologii norem. Základní typologie norem (srov. Jedlička, 1982) v zásadě liší (u různých autorů terminologicky nejednotně) na jedné straně normy systémové, strukturní, gramaticko-sémantické, normy jazykových rovin, normy útvarové, na druhé straně normy komunikační, situační, verbálního a neverbálního chování. Uvedené dva základní typy norem nejsou stavěny proti sobě, jako tomu bylo v minulosti u norem jazykových a stylových (srov. zde 2.4.); spíše se tu projevuje úsilí zachovat v rámci komunikačních norem jazykové složce (zhruba řečeno jazykovým prostředkům v širokém pojetí) jistou autonomii, souvztažnost s jazykovým systémem, zabránit tomu, aby se v kontinuu norem komunikačních jazykové normy nerozplynuly. V této (v poslední době velmi živé) oblasti je však stále řada otevřených otázek týkajících se vymezení pojmů i jejich vzájemných vztahů.

3.4. Pojetí jazykové normy v kontextu norem komunikačních vedlo k explicitnímu formulování další (velmi podstatné) vlastnosti jakékoli sociální normy: její funkce regulační (srov. např. Normen …, 1977). Normy regulují adekvátnost jazykového projevu se zřetelem k různým proměnným. V naší lingvistice až dosud patrně nejúplněji tento aspekt řečově komunikačních norem formuloval V. Barnet (1984; zpřístupněno u Jedličky - Trösterové, 1987). Ve vztahu k jazykovému projevu rozlišuje V. Barnet trojí typ norem: „Postulovaný trojí typ norem plní ve vztahu k jazykovému projevu různou funkci: a) normy verbálního chování ho vztahují ke komunikačnímu společenství a regulují přijatelnost jazykového projevu z hlediska sociálních norem vlastních tomuto společenství; b) jazykové normy vztahují jazykový projev k jazykovému systému a regulují jeho gramatickou správnost; c) stylové normy vztahují jazykový projev k typovým jazykovým situacím a regulují jeho adekvátnost ve vztahu k nim.“

Dalším krokem je zapojení regulační funkce do vztahu mezi účastníky komunikace: Mluvčí volí jazykový útvar a jazykové prostředky se zřetelem ke konkrétní komunikační situaci; součástí této situace je i adresát. Adresát přijímá jazykový projev na základě svého očekávání (expektace) adekvátnosti jazykového projevu dané komunikační situaci. Expektace adresáta se opírá právě o jazykové/komunikační normy; z hlediska vztahu mezi komunikanty je norma chápána jako regulátor expektací adresáta (Barnet, 1976b, 1977).

A tady už skutečně nelze mluvit o normě jazykové, ale o normách řečově komunikačních (srov. již Trost, 1936; dále Daneš, 1970; Normen …, 1977 aj.).

3.5. Akcent na regulační funkci řečově komunikačních norem koresponduje s tím pojetím řečové činnosti, které ji chápe jako jednotu předpokladů, procesu řečové činnosti a jejích výsledků (Kořenský, 1987, 1988; Kořenský - Hoffmannová - Mül[163]lerová, 1987; aj.). V každé z těchto složek řečové komunikace mají normy jinou pozici: V předpokladových strukturách jsou zakotveny, chápou se jako jeden z organizačních principů předpokladových struktur (srov. implicitní charakter normy). Ve vlastním procesu řečové komunikace dominuje jejich funkce regulační, komunikační normy se chápou jako konvencionalizované zásady, jejichž dodržování podmiňuje úspěšný průběh komunikace. Ve výsledku řečové činnosti (v textech) dominuje jazyková složka řečově komunikačních norem (vlastní jazykové normy), která je projevem vázanosti na jazykový systém.

V řečově komunikačních normách jsou ve vzájemném propojení zastoupeny jak aspekty povahy sociální, resp. sociálně psychologické, tak individuálně psychologické. Aktivitou jedince ve společnosti (společenskou interakcí) se normy vytvářejí a zpětně jeho aktivitu ve společnosti ovlivňují; jsou produktem jeho sociálního chování i jeho regulátorem. V normách je sociální zkušenost jedince zobecněna. Normy jedince se společností svazují, jsou jedním z atributů, kterými se projevuje příslušnost jedince k danému společenství, postoj k normám je odrazem postoje ke společnosti, která je vytvořila a která se jimi řídí.

Můžeme předpokládat, že v průběhu ontogenetického vývoje individua se řečově komunikační normy formují a modifikují jako neoddělitelná součást osvojování jazyka dítětem. Veškeré komunikační dovednosti si dítě osvojuje aktivní interakcí s dalšími komunikanty, především s dospělými, kteří regulují jeho řečově komunikační činnost v souladu s požadavky/normami daného společenství. Nedílnou součástí osvojovaných prostředků komunikace (např. jazykových prostředků, způsobů výstavby jazykového projevu, ale také způsobů navazování kontaktů aj.) se tak stává příznak noremnosti; dítě si osvojuje nejen vlastní komunikační prostředky, ale také informaci o tom, za jakých okolností který z nich použít, tj. zařazení daného komunikačního prostředku z hlediska jeho noremnosti (soustavy norem).

Pro vytváření norem (nejen v období osvojování jazyka dítětem) je důležitá opakovaná participace jedince v určitých typech řečově komunikačních situací (srov. Normen …, 1977). Řečově komunikační normy jako jeden z produktů mentální reprezentace opakovaně se vyskytujících typů komunikačních událostí jsou součástí předpokladových struktur jedince, jeho potenciální kreativity a perceptibility (srov. Kořenský, 1987, 1988). Nemají tu však žádnou autonomii. Lze předpokládat, že z hlediska procesu mentální reprezentace dané komunikační události jsou řečově komunikační normy pouze jednou složkou širokého spektra vzájemně propojených informací různého charakteru. Jinými slovy, v průběhu komunikační události jedinec ukládá do svých předpokladových struktur nejrůznější zkušenosti, údaje, informace, z nichž některé jsou již příznakem noremnosti opatřeny, u jiných se příznak noremnosti teprve formuje na základě porovnávání s podobnými komunikačními událostmi známými z předchozí zkušenosti. V tomto smyslu lze považovat řečově komunikační normy zakotvené v předpokladových strukturách jedince za součást nejširšího kontinua, které zahrnuje informace věcné, sociální, jazykové, ale také jeho postoje, hodnotovou orientaci aj. — všechny tyto parametry v široké variabilitě a mnohonásobném vzájemném propojení. V tomto smyslu lze noremnost považovat za jedno z hledisek uspořádání tohoto kontinua, za jeden z principů organizace předpokladových struktur.

Normy fungují jako regulační činitel v průběhu celého procesu řečové komunikace. Již ve fázi formování komunikačního záměru mluvčího[15] pomáhají mluvčímu zhodnotit, zda jeho záměr je v souladu s danou komunikační situací, zda je adekvátní vzhledem k adresátovi. Stejnou funkci mají řečově komunikační normy při [164]volbě vyjadřovacích prostředků (nejen jazykových). Lze říci, že regulační funkce norem spočívá v jednotě dílčích funkcí omezovací a nápomocné. Z hlediska produktora dominuje patrně dílčí funkce omezovací; řečově komunikační normy stanoví globální hranice výběru vyjadřovacích prostředků. Z hlediska adresáta jsou však řečově komunikační normy především oporou, skutečným regulátorem expektací v Barnetově pojetí (srov. výše). Zejména v mluveném projevu normy jakožto jeden z produktů komunikačních zkušeností adresáta pomáhají (na základě příslušných indikátorů) orientovat jeho očekávání tak, aby porozuměl nejen významu jazykového projevu, ale i smyslu celé komunikační události.

 

4. Závěrem se pokusíme v hrubých rysech naznačit, nakolik lze uplatnit vymezení norem jazykových (srov. zde 1.) na normy řečově komunikační.

4.1. Pokud jde o předmět normy (souhrn reálných i potenciálních jazykových prostředků a pravidel pro jejich užívání), v klasickém pojetí jazykové normy se kladl důraz na jazykové prostředky. Pravidly se rozuměly především principy kombinace jazykových prostředků (srov. zde 1.1.). Tím byla manifestována vázanost normy na systém daného jazyka a systémový přístup k jazyku vůbec. V nižších jazykových rovinách je vázanost na systém silnější (srov. Jirsová, 1988), inventář jazykových prostředků je tu přehlednější, je možno ho téměř explicitně vyjmenovat (např. na rovině fonologické), možnosti jeho výběru jsou omezené. Směrem k vyšším jazykovým rovinám je inventář svou povahou méně přehledný, nelze ho zřetelně vymezit, hranice jeho jednotek jsou vágnější, možnosti výběru širší; z hlediska noremnosti se pozornost přesouvá z jazykových prostředků na pravidla jejich užívání. V pojetí „pravidel“ ustupuje postupně aspekt kombinatorický a zvyšuje se důležitost aspektu situačního/komunikačního. Důsledkem toho je, že zatímco dílčí normy nižších jazykových rovin jsou, resp. mohou být, poměrně strohé, dílčí normy rovin vyšších musí poskytovat uživateli jazyka větší volnost. Normy nižších rovin se proto i snáze kodifikují než normy rovin vyšších.

Důraz na inventář prostředků v normách jazykových je usnadněn i tím, že k jazykovým prostředkům se tradičně přistupuje jako k jednotkám diskrétním (otázku jejich diskrétnosti zde ponecháme stranou), zatímco soustava prostředků komunikačních má spíše charakter kontinua. V řečově komunikačních normách jednoznačně dominují pravidla. Projevem této skutečnosti je i důraz na regulační funkci norem. Regulují adekvátnost užití komunikačních prostředků dané situaci. Řečově komunikační normy jsou svou podstatou uvolněnější, mají širší rozpětí, ale mají i své hranice; daným společenstvím jsou nejen formovány, ale samy ho také formují.

4.2. Pokud jde o vlastnosti norem, inherentnost jazykové normy vzhledem k jazyku byla motivována vázaností na systém (srov. výše). Přijmeme-li však hypotézu, že noremnost je příznak komunikačních prostředků (srov. zde 3.5.), dalo by se snad říci, že řečově komunikační normy jsou inherentní řečové komunikaci, analogicky jako jazyková norma v klasickém pojetí je inherentní jazyku.

Implicitní charakter řečově komunikačních norem lze považovat za nesporný; jsou zakotveny v předpokladových strukturách jedince (srov. zde 3.5.). Pokud je takové srovnání vůbec možné, jsou patrně méně uvědomované než normy jazykové; souvisí to s tím, že celé rozsáhlé oblasti řečově komunikačních norem nemají oporu ani v kodifikaci, ani ve výchově či osvětě.[16]

Variantnost jazykové normy je zpravidla chápána jako variantnost jazykových prostředků. Je nepochybně vlastností i norem řečově komunikačních; týká se jak prostředků, tak pravidel pro jejich užívání. Řečově komunikační normy jsou celkově [165]mnohem variantnější, jejich variantnost je však jiné povahy (je vázána na komunikační situace) a jako taková i obtížněji postižitelná.

Další dvě vlastnosti, závaznost a regulativnost, spolu úzce souvisejí; regulativnost lze považovat za projev závaznosti v daném společenství. V nich se promítá společenská podmíněnost norem. Pokud lze i v případě řečové komunikace rozlišovat normy a úzus, ustáleností a závazností se i zde normy liší od úzu, jsou jeho „sociálně prestižním jádrem“.

4.3. Vztah normy jazykové (v klasickém pojetí) a norem řečové komunikace lze chápat v zásadě inkluzívně (jazyková norma jako součást norem řečově komunikačních); nedomníváme se však, že jazyková složka by měla v kontextu norem řečově komunikačních nějakou autonomii, spíše je v nich „rozpuštěna“. (Jinou otázkou ovšem je možnost přistupovat k řečově komunikačním normám z hlediska jejich jazykové složky.) V procesu řečové komunikace se zřetelně projevuje, jak jsou jednotlivé složky normy jazykové těsně vázány na složky norem komunikačních; řečově komunikační normy nejsou ovšem z tohoto hlediska homogenní, v některých oblastech je vztah mezi jazykovou a nejazykovou složkou těsnější, v jiných volnější, sotva však lze mezi nimi vést zřetelnou hranici.

 

LITERATURA

 

AKTUÁLNÍ OTÁZKY JAZYKOVÉ KULTURY V SOCIALISTICKÉ SPOLEČNOSTI. Praha 1979. Dále Aktuální otázky …, 1979.

BARNET, V.: Jazykovaja norma v social’noj kommunikacii. In: Problemy normy v slavjanskich literaturnych jazykach v sinchronnom i diachronnom aspektach. Moskva 1976a, s. 47—69.

BARNET, V.: K pojmu uživatel jazyka v teorii spisovného jazyka. SlavSlov, 11, 1976b, s. 301—305.

BARNET, V.: Vztah komunikativní sféry různotvaru jazyka v slovanských jazycích. Slavia, 46, 1977, s. 337—347.

BARNET, V.: Sociolingvistické zřetele jazykové kodifikace. In: Nadawki a hranicy rečneje kodifikacije. Budyšin 1979, s. 23—30.

BARNET, V.: Mounyja i styljavyja normy i maulenčyja pavodziny. Belaruskaja lingvistyka, 26, 1984, s. 21—35.

BARTSCH, R.: Sprachnormen: Theorie und Praxis. Tübingen 1985.

BĚLIČ, J.: Vztah spisovného jazyka a nespisovných útvarů v češtině a poměry slovenské. In: Jazykovedné štúdie VII. Bratislava 1963, s. 212—222.

BENEŠ, E.: Terminologická poznámka k pojmům „norma“ a „kodifikace“. Příspěvek k diskusi. SaS, 22, 1961, s. 273—277.

BLANÁR, V.: K teórii a praxi našej jazykovej kultúry. SlR, 20, 1955, s. 209—218.

BUDOVIČOVÁ, V.: Otázky slovenskej štylistiky a krásna literatúra. SlR, 28, 1963, s. 3—17.

BUTTLER, D.: Některé problémy polské normativní politiky. In: Aktuální otázky …, 1979, s. 25—32.

COSERIU, E.: Sincronía, diacronía e historia. Montevideo 1958. Přeloženo do ruštiny in: Novoje v lingvistike III. Moskva 1963, s. 143—343.

CUŘÍN, F. - NOVOTNÝ, J.: Vývojové tendence současné češtiny a kultura jazyka. Praha 1974.

ČECHOVÁ, M.: Ke vztahu normy a kodifikace současné češtiny. In: Přednášky z 28. běhu LSS v r. 1984. Ed. J. Tax. Praha 1986, s. 11—22.

ČEŠTINA ZA ŠKOLOU. Ed. K. Hausenblas - J. Kuchař. Praha 1974.

DANEŠ, F.: Dialektické tendence ve vývoji spisovných jazyků. Příspěvek sociolingvistický. In: Čs. přednášky pro VI. mezinár. sjezd slavistů v Praze. Praha 1968, s. 119—128.

DANEŠ, F.: One instance of Prague School methodology: Functional analysis of utterance and text. In: Method and theory in linguistics. Ed. P. L. Garvin. The Hague 1970, s. 132—146.

DANEŠ, F.: K dvěma základním otázkám kodifikace. NŘ, 60, 1977, s. 3—13.

DANEŠ, F.: Postoje a hodnotící kritéria při kodifikaci. In: Aktuální otázky …, 1979, s. 79—91.

[166]DANEŠ, F.: Values and attitudes in language standardization. In: Reader in Czech sociolinguistics. Praha 1986, s. 206—245.

DOKULIL, M.: K otázce normy spisovného jazyka a její kodifikace. SaS, 13, 1952, s. 135—139.

DOLNÍK, J.: Ku kultúre jazykového vyjadrovanija. In: Jazyková politika a jazyková kultúra. Bratislava 1986, s. 197—203.

FILIPEC, J.: K problematice jazykových variant. SaS, 41, 1980, s. 308—313.

FILIPEC, J.: Sprachkultur und Lexikographie. In: Grundlagen der Sprachkultur 2. Berlin 1982, s. 174—202.

FINDRA, J.: Normy, úzus, jazyková prax. In: Jazyková politika a jazyková kultúra. Bratislava 1986, s. 236—244.

HAUSENBLAS, K.: K základním pojmům jazykové stylistiky. SaS, 16, 1955, s. 1—15.

HAUSENBLAS, K.: O jazykové kultuře. In: O češtině pro Čechy. Praha 1963, s. 7—25.

HAVRÁNEK, B.: Úkoly spisovného jazyka a jeho kultura. In: Spisovná čeština a jazyková kultura. Ed. B. Havránek - M. Weingart. Praha 1932, s. 32—84.

HAVRÁNEK, B.: Teorie spisovného jazyka. NŘ, 52, 1969, s. 65—77.

HAVRÁNEK, B.: Marxistické řešení problémů spisovného jazyka. NŘ, 56, 1973, s. 225—228.

HAVRÁNEK, B.: Marxistické řešení problémů spisovného jazyka. In: O marxistickú jazykovedu v ČSSR. Bratislava 1974, s. 87—93.

HAVRÁNEK, B. - JEDLIČKA, A.: Česká mluvnice. Praha ¹1960; ²1963; ³1981; ⁴1988.

HORÁLEK, K.: Jazyk jako systém a norma. NŘ, 55, 1972, s. 65—68.

HORECKÝ, J.: Všeobecné a špecifické črty jazykovej kultúry v našich jazykoch. In: Aktuální otázky …, 1979a, s. 21—24.

HORECKÝ, J.: Východiská k teórii spisovného jazyka. In: Z teórie spisovného jazyka. Bratislava 1979b, s. 13—22.

HORECKÝ, J.: Spoločnosť a jazyk. Bratislava 1982.

CHLOUPEK, J.: Aspekty dialektu. Brno 1971.

CHLOUPEK, J.: Knížka o češtině. Praha 1974.

CHLOUPEK, J.: Dichotomie spisovnosti a nespisovnosti. Brno 1986.

CHLOUPEK, J.: Normativní povaha struktury, stylu a komunikátu. In: Československá slavistika. Lingvistika, historie. Praha 1988, s. 119—126.

ICKOVIČ, V. A.: Jazykovaja norma. Moskva 1968.

JEDLIČKA, A.: K problematice normy a kodifikace spisovné češtiny (oblastní varianty ve spisovné normě). SaS, 24, 1963, s. 9—20.

JEDLIČKA, A.: Z problematiky normy a kodifikace spisovné češtiny. 1. Infinitiv sloves typu péci, říci. NŘ, 47, 1964a, s. 14—22.

JEDLIČKA, A.: Zur Prager Theorie der Schriftsprache. TLP, 1, Praha 1964b, s. 47—58.

JEDLIČKA, A.: Studium současných spisovných jazyků slovanských a problematika variantnosti normy. SaS, 29, 1968, s. 113—125.

JEDLIČKA, A.: Vývojová dynamika současné spisovné češtiny. NŘ, 52, 1969, s. 79—95.

JEDLIČKA, A.: Problematika normy spisovného jazyka (Na okraj IV. zasedání Mezinárodní komise pro spisovné jazyky slovanské v Moskvě). SaS, 36, 1975, s. 116—125.

JEDLIČKA, A.: Problematika normy i kodifikacii literaturnogo jazyka v otnošenii k tipu literaturnogo jazyka. In: Problemy normy v slavjanskich literaturnych jazykach v sinchronnom i diachronnom aspektach. Moskva 1976, s. 47—69.

JEDLIČKA, A.: Problematika variantnosti normy spisovného jazyka (Na okraj V. zasedání Mezinárodní komise pro spisovné jazyky slovanské v Krakově). SaS, 38, 1977, s. 35—42.

JEDLIČKA, A.: Spisovný jazyk v současné komunikaci. Praha 1978.

JEDLIČKA, A.: Teorie jazykové kultury dnes. In: Aktuální otázky …, 1979, s. 12—20.

JEDLIČKA, A.: Theorie der Literatursprache. In: Grundlagen der Sprachkultur 2. Berlin 1982, s. 40—91.

JEDLIČKA, A.: Typy norem jazykové komunikace. SaS, 43, 1982, s. 272—281.

JEDLIČKA, A.: Basic types of norm in language communication. In: Reader in Czech sociolinguistics. Praha 1986, s. 57—82.

[167]JEDLIČKA, A. - TRÖSTEROVÁ, Z.: Stylistická problematika v běloruském sborníku. SaS, 48, 1987, s. 45—51.

JELÍNEK, M.: Stylové rozpětí současné spisovné češtiny. NŘ, 52, 1969, s. 111—126.

JELÍNEK, M.: Stylistické aspekty gramatického systému. In: Stylistické studie II. Praha 1974. Interní tisk ÚJČ ČSAV.

JIRSOVÁ, A.: K pojetí systému a struktury v klasickém období české lingvistiky. SaS, 49, 1988, s. 155—164.

KOČIŠ, F.: Pojem jazykovej normy a normovanosti. In: Z teórie spisovného jazyka. Bratislava 1979, s. 32—42.

KOŘENSKÝ, J.: K procesuálnímu modelování řečové činnosti. SaS, 48, 1987, s. 177—189.

KOŘENSKÝ, J.: Koncepty znak, jazyková jednotka, funkce, pravidlo, norma v procesuálním modelování jazyka. In: Československá slavistika. Lingvistika, historie. Praha 1988, s. 109—117.

KOŘENSKÝ, J. - HOFFMANNOVÁ, J. - MÜLLEROVÁ, O.: Metoda analýzy komunikačního procesu. NŘ, 70, 1987, s. 57—68.

KRAUS, J.: Jazykovědci NDR o normě v jazyce. NŘ, 63, 1980, s. 43—49.

KRAUS, J.: O teorii spisovného jazyka a jazykové kultury ve sbornících z NDR. NŘ, 69, 1986, s. 204—207.

KRAUS, J.: Jazykovaja kodifikacija, jazykovaja kul’tura i jazykovaja politika. In: Razvitije jazykovej žizni stran socialističeskogo sodružestva. Praha 1987, s. 467—484.

KRAUS, J. - KUCHAŘ, J. - STICH, A. - ŠTÍCHA, F.: Současný stav a vývojové perspektivy kodifikace spisovné češtiny. SaS, 42, 1981, s. 228—238.

KULTÚRA SPISOVNEJ SLOVENČINY. Bratislava 1967.

LA NORME LINGUISTIQUE. Ed. E. Bédard - J. Maurais. Paris 1983; rec. v SaS, 47, 1986, s. 340—341.

LEŠKA, O. - NEKVAPIL, J. - ŠOLTYS, O.: Ferdinand de Saussure and the Prague Lingustic Circle. PhilPrag, 69, 1987, s. 77—109.

MALÁ ČESKOSLOVENSKÁ ENCYKLOPEDIE IV. Praha 1986. Heslo Norma jazyková. Dále MČE.

MARTINCOVÁ, O.: Problematika neologismů v současné spisovné češtině. Praha 1983.

MIKO, F.: Spisovná norma a úzus. In: Kultúra spisovnej slovenčiny. Bratislava 1967, s. 57—59.

MISTRÍK, J.: Štylistika slovenského jazyka. Bratislava 1970.

MLUVNICE ČEŠTINY 2. Praha 1986.

NEBESKÁ, I.: Ke klasickému pojetí normy v české lingvistice. SaS, 48, 1987, s. 334—342.

NORMEN IN DER SPRACHLICHEN KOMMUNIKATION. Berlin 1977. Dále Normen …, 1977.

PECIAR, Š.: K pojmu norma, úzus, priemerny úzus. SaS, 39, 1978, s. 295—299.

RUŽIČKA, J.: Problémy jazykovej kultúry. In: Kultúra spisovnej slovenčiny. Bratislava 1967, s. 9—22.

RUŽIČKA, J.: Téze o slovenčine. In: Kultúra spisovnej slovenčiny. Bratislava 1967, s. 283—290.

SEMENJUK, N. N.: Norma. In: Obščeje jazykoznanije. Moskva 1970, s. 549—596.

SKVORCOV, L. I.: Norma, literaturnyj jazyk, kul’tura reči. In: Aktual’nyje problemy kul’tury reči. Moskva 1970, s. 40—103.

STICH, A.: Sprachnorm und Kodifizierung der Sprache in der sozialistischen Gesellschaft. In: Linguistische Studien. Reihe A, Arbeitsberichte 9. Berlin 1974, s. 1—17.

STICH, A.: Shrnutí diskuse. In: Aktuální otázky …, 1979, s. 243—260.

ŠTÍCHA, F.: K pojmu a popisu jazykové normy. In: Funkční lingvistika a dialektika. Ed. J. Nekvapil - O. Šoltys. Lingvistica XVII/1. Praha 1988, s. 190—196. Interní tisk ÚJČ ČSAV.

TROST, P.: Bemerkungen zum Sprachtabu. TCLP, 6, 1936, s. 288—294.

TROST, P.: Normen des Sprachverhaltens. In: Linguistica Generalia II. AUC. Phil., 5. Praha 1977, s. 121—124.

VAHALA, F.: Uvádění jazykové normy do praxe. SlR, 20, 1955, s. 271—275.

Z TEÓRIE SPISOVNÉHO JAZYKA. Bratislava 1979.

Slovo a slovesnost, volume 50 (1989), number 2, pp. 152-167

Previous Petr Mareš: Německý úvod do lingvistické analýzy textu

Next Zdeněk Hlavsa: Osmdesát let profesora Josefa Vachka