K problematice komponenciální analýzy z hlediska romanisty

Otto Ducháček

[Discussion]

(pdf)

К проблематике компонентного анализа с точки зрения романиста / Problème de l’analyse componentielle du point de vue du romaniste

Moderní lingvistika se mimo jiné zabývá členěním promluvy a analýzou lexikálních jednotek, jejich tvaru i významu, na jednotlivé komponenty.

Příbuznými otázkami se čeští lingvisté začali zabývat již poměrně dávno, např. A. Získal v čl. Příspěvky k lexikografické teorii a praxi (SaS 4, 1938, 19—27, 149 až 160, 212—222). Z novějších prací upozorňujeme na Filipcova Česká synonyma z hlediska stylistiky a lexikologie (Praha 1961) a na jeho čl. Zur Theorie und Methode der lexikologischen Forschung (sb. Zeichen und System der Sprache 3, Berlin 1966, 154—173), Zur innersprachlichen Konfrontation von semantischen Teilstrukturen im lexikalischen System (TLP 3, 1968, 105—118) a Zum Aufbau einer strukturellen Lexikologie und lexikalischen Semantik (Actes du X^e Congrès international des linguistes, Bucarest 1970, 601—607) a dále na Horálkovu kritickou stať Několik poznámek o francouzském strukturalismu (SaS 30, 1969, 407—423).

V posledních letech našla komponenciální analýza značné uplatnění zvláště v sémantice. Na Primo convegno di grammatica trasformazionale v Římě ve dnech 21.—30. listopadu 1969 jí byla věnována značná pozornost. Antinucci, Crisari a Parisi analyzovali skupinu italských sloves a zjišťovali komponenty, jejichž různými konfiguracemi lze realizovat významy jednotlivých konkrétních sloves. Crisari se kromě toho zabýval sémantickou analýzou předložek a W. d’Adio sémantickou analýzou sufixů.

Speciálně komponenciální analýze byl věnován mezinárodní kongres, který za předsednictví A. J. Greimase uspořádal v Urbině od 5. do 10. července 1971 Centro Internazionale di Semiotica e di Linguistica. Mnozí z badatelů, jejichž práce toto středisko publikuje, např. Jean Dubois, Joseph Courtès, Paul Zumthor, René Lindekens, Per Aage Brandt, Michel Egan, C. P. Bruter a Elli Maranda, se do jisté míry inspirují pracemi C. Lévi-Strausse, V. Proppa a A. J. Greimase a zabývají se zvláště komponenciální analýzou textů, sémiotikou hádanek, pohádek, vyobrazení a typů písma, poetickou rétorikou atd.

K dnešnímu stavu sémantické komponenciální analýzy se dospělo dlouhou cestou, na jejímž počátku bylo členění promluvy. Ta se podle tradiční gramatiky dělila na věty, věty na slova, slova na kořeny a afixy a ty posléze na hlásky.[1]

Moderní lingvistika modifikovala starou koncepci s využitím nových hlubších poznatků o jazyce. Od třicátých let většina lingvistů, např. členové pražské školy, ale nejen oni, pracuje s termínem morfém; označují jím část slova, která je z hlediska sémantického dále nedělitelná a může tvořit součást ne jednoho, ale několika, popř. mnoha slov.[2]

Podle Martinetovy teorie tzv. dvojího členění (double articulation)[3] se promluva dělí na monémy (první členění) a ty zase na fonémy (druhé členění). Podle [225]Martineta může být monémem jednoduché slovo, člen, kořen slova, afix nebo koncovka (pádová i osobní). B. Pottier původně rozeznával dva druhy monémů, a to lexémy (kořeny slov) a morfémy (afixy). Termín morfém nahradil později termínem gramém. Promluvu však nedělí na monémy, nýbrž na lexie, jimiž mohou být slova jednoduchá, odvozená i složená a také sousloví (café au lait). Pro E. Coseria není lexém kořenem slova jako pro Pottiera, ale lexikální jednotkou, jak už bylo v třicátých letech praxí našich lingvistů.[4]

Pokud jde o členění promluvy, mohli bychom rozeznávat ne dvě fáze (Martinetova double articulation), ale devět. Obsáhlejší promluvu (např. vyprávění) lze postupně rozdělit na obsahově uzavřené celky, věty, syntagmata, větné členy, lexikální jednotky, z nichž některé lze rozložit na dvě i více grafických slov, která je možno dále členit na morfémy a fonémy (lineární analýza segmentární) a ty posléze rozložit na fonologické rysy.[5]

Je ovšem samozřejmé, že vědecké členění nesmí být jen čistě mechanické a založené pouze na bázi morfologické, nýbrž musí přihlížet také k stránce sémantické a respektovat i kvalitativní rozdíly mezi jednotlivými jednotkami. Proto kladu nejníže rysy, neboť nemají vůbec samostatné existence (tvar ani význam), nýbrž jen distinktivní hodnotu. Kvalitativně vyšší jednotkou jsou fonémy mající vedle distinktivní schopnosti ještě podobu realizovanou hláskami. Morfémy, grafická slova a složené lexikální jednotky a v syntaktickém plánu též větné členy a syntagmata stojí na ještě vyšší úrovni, protože mají kromě formy také význam. Do nejvyšší (čtvrté) roviny kladu věty, obsahově uzavřené celky a promluvu jako celek, protože mají vedle formy a významu ještě celkový (globální) smysl. Můžeme tedy mluvit o čtyřech kvalitativně rozdílných a navzájem postupně nadřaděných kategoriích jazykových jednotek. Do těchto čtyř kategorií lze, jak jsme ukázali, roztřídit výše zmíněných devět typů jazykových jednotek. Proto bychom právem mohli mluvit nikoli o dvojím, ale o čtverém členění promluvy.

Jako lze fonémy členit na fonologické rysy, tak můžeme některé lexikální jednotky členit z morfosémantického hlediska na morfy, např. francouzskou lexikální jednotku ès (docteur ès lettres), na morfy en a les, moném au vzniklý morfematickou atrakcí ze staršího ou (au printemps), na morfy en a le, které před splynutím, k němuž došlo fonetickým vývojem v staré francouzštině, byly samostatnými lexikálními jednotkami (předložka, člen) a zůstaly jimi dosud tam, kde nebyly podmínky k jejich splynutí (en l’absence).

 

V další části tohoto článku se omezíme již jen na analýzu významu. Význam slova bývá poměrně zřídka jednotný a dále nedělitelný. Obyčejně je hierarchizovanou strukturou, kterou můžeme rozdělit na složky, nazývané někdy rysy po vzoru fonologické terminologie. Tyto komponenty jsou různého charakteru. Nejvýznamnější bývají nocionální a ty nazýváme sémy. Jeden z nich tvoří zpravidla jádro významu a můžeme jej tedy nazvat dominantním, např. pojem krásy u adjektiva nádherný. Ostatní jsou doplňkové (konotativní). U uvedeného adjektiva to jsou pojmy přepychu, okázalosti a podle situace a kontextu popř. ještě některé další. Ty můžeme [226]nazývat kontextovými, popř. potenciálními. Na rozdíl od pojmu, který je objektivním odrazem vnějších skutečností, obsahuje význam často ještě odraz subjektivních vztahů mluvčího, popř. posluchače k daným skutečnostem. Určitý význam slova nebo některá z jeho složek, např. afektivní, může být společná určité skupině nebo okruhu lidí. Obsah významu však může být proti obsahu pojmu nejen rozšířen, ale také naopak zúžen, protože mluvčí v určité situaci některé komponenty opomíjí, např. vlivem emoce může užít adjektiva nádherný ve významu ‚krásný‘, ale ani v tomto případě doplňkové sémy přepychu a okázalosti nemizí z obsahu slova beze zbytku, nýbrž zanechávají tu stopy ve formě afektivního zabarvení.

Význam slova tedy může obsahovat i rysy emocionální, a to buď jen potenciální, tj. evokované určitou situací, nebo konstantní, jako u slov mučit, surový, utrpení, zuřivost; láska, něžnost, milovat apod.

V obsahu slova může být také příznak stylový nebo sociolingvistický, řadící je do určité jazykové vrstvy (např. tzv. slovo poetické, knižní, hovorové, vulgární, odborné atd.).

K obsahu lexikální jednotky patří i složka, kterou bychom mohli nazvat kategorizační nebo charakterizační, protože charakterizuje slovo jako člen určité gramaticko-skutečnostní kategorie. Jde jednak o příslušnost k určitému slovnímu druhu (substantivům, adjektivům atd.), jednak k určité kategorii gramatické — např. u sloves ke kategorii předmětovosti, přechodnosti, perfektivnosti atd. — nebo skutečnostní, např. ke kategorii materiálnosti, životnosti apod. Kategorie můžeme dělit na podkategorie podle pojmových oblastí, např. v kategorii životných můžeme rozlišovat podkategorii lidí, zvířat atd. Do každé z těchto kategorií a podkategorií patří ovšem různé druhy slov, např. do kategorie životnosti substantiva (člověk, kůň, motýl …), adjektiva (mladý silný …), adverbia (hbitě, vesele …), zájmena (já, ty …) a slovesa (běžet, jíst, spát …). Mnohé lexikální jednotky mohou fungovat ve dvou i více gramaticko-skutečnostních kategoriích nebo podkategoriích, např. sloveso ležet v kategorii bezpředmětovosti, materiálnosti, životnosti i neživotnosti, v podkategorii imperfektivnosti, v oblasti lidí, zvířat i věcí.

B. Pottier v Présentation de la linguistique (1967) konstatuje, že virtuální komponenty tvoří proměnnou složku lexikální jednotky. K stabilní části počítá vedle sémantému, tj. vlastního sémického obsahu slova (srov. dále), který je podle něho partikularizující, ještě klasém, zařazující slovo do určité sémanticko-funkční třídy, např. k jménům činitelským, který je podle něho generalizující, a konečně funktém, tj. souhrn funkčních gramatických rysů, řadících slovo k určitému slovnímu druhu, např. k substantivům. Sémém a klasém patří podle něho do roviny paradigmatické, funktém a proměnný „virtuém“ do syntagmatické.

Za méně významnou považujeme koncepci významových znaků G. F. Meiera (viz SaS 26, 1965, s. 195) a sémantickou teorii U. Weinreicha, o níž jsme referovali v SaS 30, 1969, s. 42, kde také na s. 42—44 jsme věnovali značnou pozornost důležité originální práci Ju. Apresjana Distributivnyj analiz značenij i strukturnyje semantičeskije polja (Leksikografičeskij sbornik 5, 1962). Upozorňujeme ještě na jeho čl. K voprosu o strukturnoj leksikologii (VJaz 1962, č. 3, s. 30n.) a O ponjatijach i metodach strukturnoj leksikologii (Problemy strukturnoj lingvistiki 1962) a Sovremennyje metody izučenija značenij i nekotoryje problemy strukturnoj lingvistiky (Ibid. 1963).

Jinak si komponenciální analýzu slova představují Katz, Fodor a Postal.[6] [227]Nepřihlížejí ke kontextovým variantám ani k metaforickým významům. Místo skutečné analýzy vlastně jen formalizují slovníkové definice. Je to patrno z jejich známého „stromu“ slova bachelor. První verze, zveřejněná r. 1963 v Language (viz pozn. 6), byla rychle upravována, takže již r. 1965 (An Integrated Theory …) máme čtvrtou verzi. Z toho je patrno, že autoři sami cítili problematičnost své analýzy a nutnost opakovaně ji upravovat.

Uvedení autoři prohlašují za nejvhodnější prostředek analýzy tzv. charakterizaci významu. Fakticky jde vlastně o logickou definici. Lexikální jednotka má podle nich především určitý počet „syntaktických indexů“ (syntactic markers), řadících ji např. do kategorie substantiv, kterou lze rozčlenit na podkategorie jmen vlastních, obecných, abstraktních, konkrétních, hromadných atd. Dále lze u lexikální jednotky identifikovat „sémantické indexy“ (semantic markers), vyjadřující jednotlivé dílčí pojmy figurující v obsahu slova a tvořící dohromady pojmovou část významu. Kromě toho mluví autoři ještě o „rozlišovatelích“ (distinguishers), odkazujících k určitým speciálním kategoriím, a o „selektivních restrikcích“, tj. o faktu, že určitá slova lze kombinovat jen se slovy určité třídy, např. adjektivum mlčenlivý lze spojovat jen se slovy patřícími do třídy označující lidi, protože při jiných spojeních by vznikly věty sémanticky anomální, např. malba je mlčenlivá.

Podle citovaných autorů má slovo bachelor syntaktického označovatele „jméno“; sémantické označovatele: 1. člověk, mužské pohlaví, dospělý, svobodný (‚starý mládenec‘), 2. člověk, mužské pohlaví, rytíř, mladý (‚rytíř nejnižší hodnosti‘), 3. člověk (‚bakalář‘), 4. zvíře, mužské pohlaví, mladý, tuleň; rozlišovatele: 1, 0, 2. sloužící ve vojsku panovníka nebo vyššího šlechtice, 3. mající nejnižší akademickou hodnost, 4. bez družky v době páření.

Ukázalo se, že je často obtížné stanovit hranice mezi syntaktickými a sémantickými indexy, např. human bylo původně chápáno jako syntaktický, později jako sémantický index (lidský — člověk), a posléze se ustoupilo od rozlišování obou typů. Podobná potíž vzniká někdy i při řešení otázky, zda jde o index, či o rozlišovatele (viz význam ‚bakalář‘). Pokud jde o stanovení selektivních restrikcí, vyvstávají značné potíže vlivem metaforických a vůbec přenesených užití analyzovaných slov. Proto také jejich teorii četní jazykovědci kritizovali nebo upravovali.[7]

Mnohem adekvátnější se nám jeví koncepce H. Geckelera,[8] který analyzuje obsah slov v rámci průzkumu antonymického pojmového pole „vieux - jeune, neuf“. Rozeznává archilexém (v daném případě to je âge), dimenzi (je dána póly âgé a jeune), sémy („vysoký stupeň“ v případě vieux) a klasémy („pro životné“ v případě jeune, „pro neživotné“ v případě neuf). Jako dimenze může fungovat vývojová fáze (u adulte) nebo časový vztah (u cadet a aîné) nebo úředně normovaná fáze (mineur, majeur) nebo číselně stanovené stáří (quadragénaire …). Dimenze mohou být i kombinovány: stav-stáří (juvénile), vývojová fáze - stáří (mûr). Zvlášť klade dimenzi modifikace (má na mysli deminutiva) a dimenzi časového zaměření (ancien, actuel).

Z uvedeného příkladu je vidět, že Geckeler se snaží o aplikaci komponenciální analýzy v duchu strukturální koncepce Coseriovy. Je to analýza nesporně promyšlená, ale od případu k případu bude třeba hledat nové dimenze a struktury takto 

 

[228]	1			2	3		4
	a	b	c		a	b	a	b	c	d
kolo	+	—	—	—	+	—	—	—	—	+	nohy jezdce
				(+)				(+)
motocykl	+	—	—	—	+	—	—	+	—	—
	—			(+)
automobil	—	+	—	—	+	—	—	+	—	—
	(+)			(+)
autobus	—	—	+	—	+	—	—	+	—	—
		+		(+)
trolejbus	—	—	+	—	+	—	—	—	+	—
		+		(+)
tramvaj	—	—	+	—	+	+	—	—	+	—
		+		(+)
metro	—	—	+	—	+	+	—	—	+	—
				(+)
vlak	—	—	+	—	+	+	+	—	+	—
				+		—		+	—
loď	—	—	+	—	—	—	+	—	—	+	vesla, vítr
	(+)	+	—	+			—	+
letadlo	—	—	+	—	—	—	—	+	—	—
		+	—	+
kočár	—	+	—	—	+	—	—	—	—	+	koně
	(+)	(—)		(+)
sáně	—	+	—	—	—	—	—	—	—	+	koně
	(+)	(—)		+

 

získané nebudou proto navzájem analogické a budou představovat různé varianty. To ovšem není vážnou závadou, pokud je konečným cílem komponenciální analýza a pokud lze touto cestou dojít k úplnému rozčlenění slova na všechny jeho komponenty. Domníváme se však, že většina slov tímto způsobem analyzovatelná nebude, protože Geckelerův postup je možný jen při srovnávání opozičních slov.

Někteří lingvisté se pokusili o analýzu sémému komparatistickou metodou. Ani ta se nehodí pro všechny případy, nýbrž jen pro analýzu sémémů konkrétních substantiv označujících věci svým způsobem podobné nebo sobě blízké, např. z hlediska účelu. Hjelmslev a Prieto analyzují za tímto účelem výhradně jednotky patřící do téhož lexikálního pole. Pro ně tedy např. synovec je „bratrovo (sestřino) dítě“ + „mužské pohlaví“ a neteř je „bratrovo (sestřino) dítě“ + „ženské pohlaví“.

B. Pottier si k tomu cíli zvolil slova označující předměty určené k sezení (pohovka, lenoška, židle, taburet) a zjišťoval, obsahují-li sémy „k sezení“, „s nohama“, „pro jednu osobu“, „s opěradlem pro záda“ a „s opěradlem pro ruce“. Jeho srovnávací analýzu by bylo možno rozšířit o další substantiva (ušák, křeslo, lavice, třínožka …) [229]a zjišťovat přítomnost dalších sémů („ze dřeva“, „z kovu“ …, „s polštářováním“, „s opěradlem pro hlavu“, „s jednou (dvěma, třemi, čtyřmi) nohami“ atd.). Je ovšem otázka, má-li v tomto případě smysl zjišťovat sémy nemající distinktivní funkci, pokud takové sémy existují.

Obdobnou srovnávací analýzu významových složek bychom mohli provést např. u slov označujících různé druhy lodí. Bylo by účelné roztřídit je do několika kategorií: lodě sportovní (kajak, kanoe, čtyřveslice, osmiveslice, motorová lodice), dopravní (parník, jachta, remorkér, vlečná loď), válečné (křižník, mateřská letadlová loď) atd.

Čím je rozsah archilexému větší, tím je komponenciální analýza jemu podřazených lexikálních jednotek složitější a její význam problematičtější, např. u lexikální jednotky dopravní prostředek a lexikálních jednotek jí podřazených je třeba počítat se složkami: po zemi, pod zemí, po vodě, pod vodou, ve vzduchu; na kolech, na kolejích; pohon vlastní silou, párou, elektřinou, motorem, větrem; doprava zboží, osob, individuální, hromadná aj. Bylo by možno citovat ještě další komponenty, ale i z uvedených je již dostatečně patrné, že jsou nejen četné, ale současně nestabilní, alternující v několikačlenných skupinách.

V tabulce (na s. 228) 1 — pro dopravu osob (a — pro jednu osobu, b — pro několik osob, c — pro hromadnou dopravu), 2 — pro dopravu zboží, 3 — na zemi (pod zemí) (a — na kolech, b — na kolejích), 4 — pohon (a — pára, b — motor, c — elektřina, d — jiný).

Uvedená tabulka by ovšem mohla být ještě rozšířena o další dopravní prostředky (balón, vzducholoď, vrtulník, ponorka, džíp …) i o další znaky (vozidlo dvoukolové, tříkolové …; pro dopravu soukromou, veřejnou atd.).

Komponenciální analýza se může stát složitější jak vlivem kontextu, tak vlivem situace, v níž se daného slova užije. Kontext i situace mohou totiž vyvolat různé konotace a tím rozšířit význam slova o nové (virtuální) komponenty nocionální i emocionální, které se někdy odrazí i ve tvaru slova, např. užitím deminutivní přípony meliorativní nebo pejorativní (kočka — kočička, Němec — Němčour).

Zvláště u abstrakt může situace a kontext určovat význam slova, a to ve velmi širokém rozsahu. Všimněme si významu slova práce v několika větách. Ve větě Co práce to dalo, vybudovat tuto přehradu jde o úsilí fyzické, ve větě Co práce to dalo, přesvědčit ho, že mám pravdu, o úsilí duševní, ve větě Je to opravdu čistá práce o způsob provedení, ve větě Má práce měla úspěch máme na mysli věc, která byla vytvořena (např. vědecké dílo), ve větě Helenka odložila svou práci na stůl běží o věc, na které pracovala.

Struktura významu slova je tedy někdy značně nestálá. Mohli bychom také mluvit o komplexu příbuzných struktur tvořících dohromady jediný celek.

Obsah slova lze chápat jako nejmenší možnou lexikální mikrostrukturu, popř. pole. Protože sémy jsou jejími nejpodstatnějšími konstituujícími komponenty, můžeme mluvit o sémickém poli.

Ve srovnání s jinými druhy polí, o nichž pojednávám v Le champ conceptuel de la beauté en français moderne a v Précis de sémantique française,[9] tj. s poli pojmovými kontextovými, syntagmatickými a morfologickými, je ovšem sémické pole poměrně jednoduché, což usnadňuje jeho průzkum.

Jednotlivé složky tvořící dohromady význam slova vstupují do vztahů dostatečně přesných, což umožňuje vysvětlit příčiny modifikací struktury sémického pole jak v plánu synchronickém, v němž působí, jak jsme již ukázali, zvl. kontext a situace, tak i v plánu diachronickém, v němž se projevují především vlivy psychologické a faktory vnější.

[230]Ačkoli lexikální jednotka vyvolává v jazycích, v nichž homonymie a konverze nejsou příliš rozšířeny, zpravidla určitou představu (řidčeji více představ), i když je vyslovena izolovaně, nabývá zcela jasného kontextového (aktualizovaného) významu teprve ve frazeologickém celku, v syntagmatu nebo ve větě, a to buď vlivem slov, s nimiž je spojena, nebo vlivem vnějších faktorů, např. určité situace nebo asociace. Ta ovšem nemusí být shodná u mluvčího a posluchače.

Struktura významu, přesněji řečeno obsahu slova, může být dosti složitá a její analýza proto obtížná. Počet i důležitost jeho komponentů může podle našeho názoru kolísat: (1) podle situace a kontextu (varianty kombinatorní), (2) podle prostředí, v němž se promluva děje, a podle zaměstnání mluvčích (varianty profesionální), (3) podle zkušeností a zájmů mluvčích (varianty individuální), (4) podle sféry jejich užití (jazyk literární, hovorový, vulgární …), (5) podle duševní dispozice mluvčího; slovo může nabýt zabarvení afektivního, a to jak pejorativního (Ty jsi ale mudrc!), tak meliorativního (Vždyť tě mám ráda, ty blázínku!), (6) podle frekvence výskytu daného slova, (7) podle jeho kombinability s jinými slovy, např. struktura obsahu adjektiva ješitný je charakterizována tím, že je kombinovatelné jen s lexikálními jednotkami označujícími lidské bytosti, a adjektivum velínový je kombinovatelné dokonce jen se substantivem papír.

Podle našeho názoru je podrobná analýza obsahu lexikální jednotky provedená zkušeným lexikologem na základě různých kontextů a za různých možných situací spolehlivější a cennější než všechny metody prohlašované za objektivní proto, že jsou založeny na různých testech lingvistických, psycholingvistických, psychologických a psychofyziologických, popř. na datech statistických. Samozřejmě netvrdíme, že statistická zjištění a různé testy nemají svůj význam, ale domníváme se, že jejich hodnota je doplňková nebo kontrolní.

Obsah lexikální jednotky je vlastně, jak jsme již konstatovali, minimálním jazykovým polem, jehož struktura je ve srovnání s jinými typy jazykových polí poměrně jednoduchá, zvl. jde-li o slovo jednoznačné. Obsahuje vedle významové (výjimečně emocionální) dominanty, vyjadřující základní pojem, a reprezentující tedy jádro pole, ještě sémy komplementární (stabilní a někdy mimo to i virtuální), které blíže determinují a specifikují ústřední představu a zařazují lexikální jednotku do jedné ze sémanticko-gramatických tříd.

Abychom si to ujasnili na konkrétním příkladě, všimněme si slova pracovník. Jádrem jeho sémického pole je představa pracujícího jedince, tedy představa sama o sobě již komplexní, obsahující představu člověka a představu práce. Ke komplementárním sémům patří představa úsilí duševního nebo fyzického zaměřeného k určitému cíli, popř. představy užitečnosti, záslužnosti a důležitosti, a podle situace nebo širšího kontextu eventuálně i představy vědecké pracovny, kanceláře, továrny, dílny, pole apod., popř. i představy jeho zaměstnaneckého poměru, odměny za práci atd. K sémickému poli slova pracovník patří i vědomí příslušnosti jím označené bytosti k třídě lidí a v ní ke kategorii těch, kteří vykonávají nějakou činnost. Tím se toto slovo z hlediska lexikálního řadí k jménům činitelským.

U některých slov jsou vedle složek nocionálních také složky emocionální, a to meliorativní nebo pejorativní, prozrazující lásku, sympatii nebo naopak antipatii, nenávist, pohrdání nebo překvapení, touhu atd. Emocionální složka může převládnout zvláště u lichotných a mazlivých slov (ty můj broučku!) a u nadávek (ty čuně!). U interjekcí může být nejen dominantou, ale dokonce i jediným sémem, tedy současně celým sémémem (významem), např. citoslovce ó!, vyjadřující překvapení. Některá slova mají i komponent volitivní a funkční.

Např. slovo serenáda označuje hudbu nebo píseň hranou nebo zpívanou večer (po setmění) pod oknem milované ženy. Dominantní je tedy samozřejmě představa hudby a (nebo) zpěvu. Dalšími důležitými nocionálními složkami jsou představy mladé ženy (dívky), jejího domu, (teplého) večera nebo začátku (měsíčné, hvězdné …) [231]noci, zpěváka a hudebníka (několika hudebníků), popř. též určitých hudebních nástrojů, zejména kytary, ale i houslí, flétny nebo klarinetu (jde-li o líčení ze starších dob, tedy např. loutny nebo gamby atd.). Z uvedeného výčtu možných nocionálních komponentů je patrno, že jsou možné různé varianty (hudba — zpěv, večer — počátek noci, pod oknem — před domem, krásná žena — dívka — Roxana …, kytara — flétna …), které mohou v slově alternovat nebo také se kombinovat (zpěv a hudba). K emocionálním složkám substantiva serenáda je možno počítat zamilovanost zpěváka (hudebníka) a popř. i jím milované ženy, sentimentálnost a melodičnost hudby. K volním složkám patří snaha vzbudit lásku nebo alespoň náklonnost, dát najevo svou lásku atd.

Uvedené varianty mohou být situační, kontextové, individuální a asociační. Složka klasifikující je konstantní: zařazuje slovo serenáda do kategorie substantiv označujících činnost a do subkategorie hudby a zpěvu.[10]

Protože slovo serenáda má jedinou dominantu, tedy jednočlenné sémantické jádro, je struktura jeho významu poměrně jednoduchá. Jiná slova, např. hotel, mají jádro vícečlenné: obsahuje představy domu, krátkodobého ubytování, popř. na jednu noc, a stravování. K tomuto významovému jádru se pojí další představy, a to hotelových pokojů a jejich zařízení, pokojské, recepční, vrátného, číšníků, snídaně, oběda, večeře i jednotlivých jídel a nápojů, jídelny, kavárny, vinárny, baru atd.

Je-li již sémické pole jednoznačného slova hotel dosti široké, heterogenní a velmi nepřesně ohraničitelné,[11] tím širší a heterogennější a popř. ještě nesnadněji vymezitelná jsou sémická pole slov mnohoznačných, která mají několik jader významově disparátních, např. slovo koruna. K představě koruny královské se pojí představy žezla, říšského jablka, trůnu, krále, královské moci apod. S představou koruny stromu souvisejí představy větví, listí, květů, ovoce, kmene, kořenů, sadu aj. Představa korunové mince (původně mince s vyobrazením koruny královské) vyvolává představy jiných mincí a bankovek atd. Ještě jiné představy vyvstanou, vyplývá-li z kontextu, že jde o království (Pláč koruny české) nebo obrazně o vyvrcholení, dovršení něčeho (korunou všeho bylo, že …) nebo o rozvětvení jeleních parohů nebo o vnitřní kruh květních obalů nebo o hudební znaménko označující libovolné trvání označené noty nebo pauzy atd.

Komponenciální analýza obsahu slova v jeho jednotlivé složky může být základem k dalšímu průzkumu sémického pole.

Pokud jde o slovo víceznačné, je třeba zkoumat, jakým způsobem dochází ke změně dominanty, respektive k tomu, že jeden z komplementárních elementů, zpravidla nocionálních, se stává dominantou a původní dominanta sestupuje do funkce doplňkového komponentu, popř. vůbec mizí z obsahu slova. Je třeba zjišťovat, jaké jsou příčiny těchto změn, ať již jde o konkrétní situaci, kontext, prostředí, jazykové povědomí mluvčího, jeho zájmy a zkušenosti, vzdělání a způsob myšlení a nazírání na různé skutečnosti atd.

Na základě souvislosti mezi částí a celkem hlava ‚část těla‘ → ‚celý člověk‘ (Kolik hlav, tolik smyslů); vzhledem k důležitosti vznikají významy ‚nejdůležitější část‘ (hlava sekyry) a ‚nejdůležitější osoba‘ (hlava povstání); podle podobnosti hlava kola; protože bez ní nelze žít, vzniká význam ‚život‘ (Dal za to hlavu) atd.

Je také třeba řešit otázku virtuálnosti jednotlivých složek významu studovaného slova, jejich selekci, konkretizaci a aktualizaci za daných okolností, které mohou určité složky potlačit nebo alespoň oslabit, jiné zdůraznit a posunout do popředí.

[232]Závěrem můžeme konstatovat, že komponenciální analýzou sémického pole jednotlivých slov docházíme k zjištění, že i tato minimální jazyková pole mají svou strukturu, a to strukturu hierarchizovanou, někdy poměrně jednoduchou, jindy dosti složitou. Její členy jsou někdy ještě dále analyzovatelné, tj. můžeme u nich rozeznat jednotlivé rysy. Důležitost jednotlivých komponentů, jejich vzájemné vztahy i jejich počet není konstantní a řídí se vnějšími okolnostmi i psychickým stavem, náladou, jakož i různými vlastnostmi a zážitky osob účastnících se komunikačního aktu.

Významy slov tak, jak jsou definovány v slovnících, jsou potenciální. Dojde-li v komunikačním aktu k jejich realizaci, aktualizují se někdy zdůrazněním určité významové složky nebo jejím oslabením až potlačením nebo transferem do jiné myšlenkové oblasti, než v které původně figurují. V tom je také jeden z nejdůležitějších pramenů stálé významové inovace lexikálních jednotek.

Slovo a slovesnost, volume 34 (1973), number 3, pp. 224-232

Previous Emil Skála: O pražské němčině 16. století

Next Miroslav Grepl: Sémantika predikačních kategorií v generativním popisu