Vilém Mathesius – bohemista

Bohuslav Havránek

[Articles]

(pdf)

-

Důležitým úsekem vědecké práce Mathesiovy stala se za posledních dvacet let jeho odborné činnosti bohemistika. Jeho bohemistické bádání týká se jak zásadní problematiky spisovné češtiny, tak jednotlivých konkretních otázek dnešního českého jazyka hovorového a spisovného vůbec. Jeho obrat k bohemistice vyplývá jako přirozený důsledek z trvalého jeho zájmu o obecné problémy linguistické i jako nutný závěr z jeho přesvědčení, že právě základní otázky jazykové lze úspěšně a nezjednodušujícím způsobem řešiti studiem současného jazyka a že toto studium se zbystřuje a prohlubuje srovnáváním jazyků odlišného typu. Nezjednodušujícím způsobem se nám podává ke studiu zejména jazyk mateřský a rovněž jistě nejvhodnější je jako jeden člen uvedeného srovnávání. Nebylo tedy třeba k tomu, aby se z oblasti jazyka cizího dostal Mathesius k jazyku vlastnímu, ani vnějšího popudu z r. 1922, k němuž se badatel sám přiznává[1]. Dal jej tehdy jeho oční neduh, který mu stěžoval zabývat se jazykem psaným, přístupným především pomocí zraku. V jisté formě by byl Mathesius při svém metodickém zaměření dříve nebo později k tomuto obratu stejně dospěl.

Naše tvrzení o nezbytnosti Mathesiova obratu ke studiu jazyka českého nejlépe dokumentuje příspěvek z počátku jeho vědecké činnosti, článek O jazykové správnosti, několik časových poznámek, vyšlý před třiceti lety v Přehledu (r. 1912 v 10. roč. [121]na str. 543 n.) a těsný vztah tohoto raného příspěvku Mathesiova k tak významné jeho pozdější stati O požadavku stability ve spisovné češtině, vydané ve sborníku Pražského linguistického kroužku „Spisovná čeština a jazyková kultura“ o dvacet let později r. 1932.

V prvním článku rozepisuje se Mathesius z podnětu daného oživeným tehdy purismem a založením překladatelského sdružení (pozdější Jednoty Svatopluka Čecha) o obecných zásadách pro praktickou linguistiku, o postoji linguistiky k spisovnému jazyku a k jeho regulování. Vychází sice z důležitého příspěvku švédského linguisty A. Noreena, vyšlého v 1. ročníku Indogermanische Forschungen, ale dospívá k podstatným jeho opravám a vážným doplňkům. Ukazuje, že Noreenovo hledisko ekonomické účelnosti sdělné, které Noreen sám nazývá „racionální“, jež však Mathesius správně přejmenovává na „sociálně utilitaristické“, nemůže býti absolutním měřítkem t. zv. jazykové správnosti. Tento požadavek účelnosti sdělné, totiž požadavek, aby se s náležitou zřetelností spojovala největší možná jednoduchost, je příliš úzký a jednostranný; je třeba jej doplniti požadavkem účelnosti výrazové rázu osobitě uměleckého. Z této výrazové účelnosti plyne jednak potřeba jazyka bohatého a dostatečně tvárného, takového, aby skýtal dostatek výrazové volnosti nejrůznějším osobnostem, aby byl „poddajným materiálem k vyjadřování bohatého a různotvárného života duševního“ — jednak potřeba dbáti osobitosti každého jazyka národního celku. Konečně připojuje Mathesius ještě dva požadavky další, požadavek jazykové určitosti (myslí tím to, co později nazývá stabilitou jazyka) a požadavek jazykové vybranosti. Již zde odmítl — v souhlase s Noreenem — kriterium historické i prosté přírodovědecké stanovisko pozorovací.

V tomto článku z r. 1912 uvažuje Mathesius o časovém problému spisovné češtiny jako vzdálený pozorovatel poučený obecnou jazykovou teorií a osvětlující s jejího hlediska situaci domácí. Za dvacet let na to, r. 1932 v druhém výše uvedeném příspěvku, zasahuje již aktivně do nejžhavějších otázek soudobé péče o spisovnou češtinu a teoretickou úvahu doplňuje jak pronikavou a neúprosnou kritikou tehdejšího purismu, provázenou výstižnými doklady, tak konkretním programem pro vědomou kulturu jazykovou. Přesto lze vésti mezi článkem z r. 1912 a touto statí z r. 1932 přímou vývojovou linii; mezistupněm mezi oběma jsou příslušná místa o správnosti jazykové ve významné Mathesiově přednášce Funkční linguistika z roku 1929, otištěné téhož roku ve Sborníku přednášek pronesených na sjezdu profesorů (str. 126 n.). V článku nejstarším lze snadno vyhmatati jádro stati poslední. Dřívější požadavek účelnosti výrazové a sdělné je v ní shrnut pod pojem „jazykové vytříbenosti“. Citujeme pro názornost toho, co zde Mathesius označuje vytříbeností neboli kultivovaností jazykovou: „Kultivovaný jazyk spisovný je nástroj jemný a neselhávající. Vyhovuje dobře každé z četných funkcí, v nichž se objevuje. Vyjadřuje přesně, plně a jasně postřehy a myšlenky sebe subtilnější. Je poddajným tlumočníkem citu a rozezpívá se každou melodií, na kterou jej mluvčí nebo pisatel naladí. Při tom … nekříží nikdy úmysly toho, kdo ho dovede užívat, falešnými asociacemi nebo střípavým zabarvením“ (str. 14). Jazykové vytříbenosti takto pojaté jsou pak podřízeny požadavky jiné, především požadavek „pružné stability“ (místo dřívější určitosti). Novum je v této stati to, že podává i návrh, jak má praktická linguistika tuto stabilitu podporovat; „musíme se opříti o dnešní usus spisovné češtiny“ (str. [122]23) a na základě tohoto usu utvořiti vhodnou kodifikaci. K tomu, aby linguistika dosáhla vhodné kodifikace, je třeba splniti trojí úkol: „výsledky požadovaného zkoumání stabilisačního jest co nejdříve zachytiti příručním slovníkem, který by co nejpečlivěji přihlížel k synonymice a antonymice, praktickou synchronickou mluvnicí, založenou na principu charakterologickém a diferenčním popisem se obracející proti nejsilnějším vlivům cizím, a posléze českou stylistikou, která by ukazovala, jak se čeština přizpůsobuje požadavkům hlavních funkčních stylů“ (str. 31).

Kromě rozdílu, o němž budeme ještě mluviti, totiž že zdůrazňovaná individuálnost v prvním příspěvku ustoupila podstatně do pozadí, tkví tedy odlišnost obou příspěvků především v míře, v jaké se přiblížil k aplikování obecných zásad na daný úkol. Další rozdíl mezi nimi je dán již zvnějška, odlišným vědeckým kontextem: r. 1912 šlo o projev isolovaný; r. 1912 druží se k němu paralelní práce celé skupiny linguistických pracovníků stejně smýšlejících. Proto mají různý účinek. První článek zapadl, druhý působil značně, zasáhl hluboce a účinně do péče o spisovnou češtinu. Jeho stránka positivní i kritická, zamítající historickou čistotu a přímočarou pravidelnost, měly zřetelný vliv na novou kodifikaci spisovné češtiny, jak se nyní jeví v Příručním slovníku jazyka českého, vydávaném Českou akademií od r. 1935, i v nových, loni vyšlých Pravidlech českého pravopisu.

Mezi oběma příspěvky je nejen vývoj vědeckého kontextu, až překotný vývoj linguistiky v letech poválečných, ale je mezi nimi i konkretní práce Mathesiova postupně přispívající k charakterologickému popisu současné češtiny. Od r. 1922 se totiž Mathesius zabral do pozorování hovorové češtiny a vytěžil z toho řadu statí osvětlujících její mluvnickou stavbu, především tam, kde se podstatně liší od dosavadního historisujícího popisu spisovného jazyka. Jde zejména o příspěvky z let 1923 až 1926, uveřejněné převahou v Naší řeči; náleží sem články Nominativ místo vokativu v hovorové češtině (v roč. 7, 1923, 138 n.), Slovesné časy typu perfektivního v hovorové češtině (v roč. 9, 1925, 200 n.) a Přívlastkové ten, ta, to v hovorové češtině (v roč. 10, 1926, 39 n.), dále stať Pronominální podmět v hovorové češtině v Slov. sborníku věnovaném Pastrnkovi 1923 (str. 118 n.) a později ještě článek O konkurenci vidů v českém vyjadřování slovesném ve 4. roč. Slova a slovesnosti (1938, 15 n.) a Vyjadřování pasivní perspektivy v české větě v 67. roč. Listů filologických (1940, 307 n.).

Při tomto studiu nové češtiny nejde však Mathesiovi jen o zachycení jistých jevů, jejich seřadění a výklad, ale daleko více o postupné prohlubování několika ústředních problémů jazykové stavby.

Předním z nich je problém, který jako červená nit prostupuje celou činnost Mathesiovu, problém věty, viděný prismatem rozdílu mezi mluvnickou konstrukcí věty a významovou její výstavbou, totiž aktuálním členěním větným na „základ výpovědi“ (dříve jej Mathesius nazýval thematem) a „jádro výpovědi“ (dříve zvané výpovědí vlastní). Vycházeje i zde od funkce, totiž od aktuálního členění, stopuje Mathesius jazykové prostředky jejího vyjadřování v mimogramatické stavbě řeči. Odhaluje tak v tomto aktuálním členění základního činitele slovosledného pro češtinu; náležejí sem zejména příslušná místa ve vzpomenuté již jeho přednášce z r. 1929 Funkční linguistika a zejména články v Slově a slovesnosti O tak zv. aktuálním členění věty (v roč. 5, 1939, str. 171 n.) a Základní funkce pořádku slov v češtině (v roč. 7, 1941, str. 169 n.). S tohoto východiska řeší pak i jiné otázky, zdánlivě syntaktické, jako [123]užívání pronominálního podmětu v hovorové češtině (v článku výše uvedeném ze sborníku Pastrnkova z r. 1923), užívání passiva v češtině (v Čas. pro moder. filologii 10, 1924, 244 n.), i problémy stylové. Ukazuje totiž, jaký význam má aktuální členění větné pro dobrý výkladový sloh český v článku Cesty k jasnému výkladovému slohu v češtině v Slově a sloves. (7, 1941, str. 100 n.) a pak v rozpravě Řeč a sloh, vyšlé právě v souboru „Čtení o jazyku a poesii“ (nákladem Družstevní práce r. 1942). V této rozpravě shrnuje Mathesius populárním způsobem vůbec své výklady o tomto problému významové výstavby větné.

Jiná skupina prací se těsně přimyká k této první; jejím ústředním thematem je zvuková linie věty. Ukazuje její ráz typický pro češtinu (zejména v článku K dynamické linii české věty v Časop. pro moder. filologii 16, 1931, 71 n.) a vyvozuje z rytmické povahy české věty další důsledky pro užívání jistých slov (jako osobních pronomin v subjektu), pro pořádek slov a pod. To vše se děje na pozadí širšího zájmu Mathesiova o zvukovou stránku řeči vůbec. Jak trvalý je tento zájem, ukazuje nejlépe to, že na počátku vědecké jeho činnosti se setkáváme s kritickými poznámkami, kterými doprovázel již r. 1909 Frintovu Novočeskou výslovnost v Přehledu (v roč. 18, str. 194 n. a 219 n.), a z r. 1941 máme jeho populární, ale zásadní článek Fonetika, její podstata a vývoj v časopise Věda a život (v roč. 7, 24 n.). Záhy se ukázal v pracích Mathesiových zřejmý odklon od fonetiky přírodovědecky popisné a příklon k fonetice funkční, která pojímá zvukovou stránku řeči jako prostředek k vyjádření stránky obsahové. S tohoto hlediska řeší již r. 1911 samostatnost slova ve větě jako jev potenciální v známé studii O potenciálnosti jevů jazykových, podrobněji probírané v předešlém článku Trnkově (srov. zde str. 114), a obdobně vymezuje mluvní takt v stati Mluvní takt a některé problémy příbuzné v 3. roč. Slova a sloves. (1937, str. 193 n.). Je proto jen přirozené, že spolu s jinými členy Pražského linguistického kroužku kladl základy fonologie, prvního úseku funkční linguistiky, v letech 1929 a násl. Sám pak v řadě studií, vzpomenutých již v předchozím článku Trnkově (str. 115 n.), osvětluje fonologickou stavbu spisovné češtiny, zejména strukturní využití její zásoby fonemů a fonologické znaky vrstvy slov přejatých, odlišné od vrstvy slov domácích.

A i zde v rámci zvukové stránky jazykové aplikuje teoretické poznání na jazykovou praksi a stará se o regulování kultivované výslovnosti, zejména cizích slov v češtině (srov. jeho stať K výslovnosti cizích slov v češtině v 1. roč. Slova a sloves., r. 1935, 96 n.), stejně jako svého rozboru české stavby větné využívá k tomu, aby ukazoval cesty k dobrému výkladovému slohu českému v studiích výše již uvedených.

Načrtli jsme stručně hlavní themata a celkové zaměření bohemistických prací Mathesiových na pozadí jeho jazykovědného bádání vůbec. Náčrtek tohoto úseku vědecké činnosti Mathesiovy mohl by vzbudit snad dojem, že vědecká práce jeho je příliš statická, totiž že řeší stále tytéž problémy s téhož hlediska a stejným způsobem. To by byl výsledek nechtěný. Je tato práce skutečně statická potud, že táž problematika jej zabývá od samého počátku jeho činnosti až do jejího vrcholu (větná stavba, predikace, pořádek slov a pod.). Je také skutečně bez vývoje i potud, že Mathesiovi od samého počátku jde více o horizontální průřez jazyka, o pohled na jazykovou statiku dané doby než o průřez vertikální, o pohled na jeho dynamiku, na jeho vývoj. Stav jazyka dané doby lze studovati, jak záhy poznává a výše jsme již [124]uvedli, nezjednodušujícím způsobem především na jazyku současném, a to rozborem vycházejícím od vyjadřovacích potřeb, od úkolů jazyku kladených a postupujícím odtud teprve k jazykovým formám. Po té stránce nemusil Mathesius doháněti poválečný vývoj linguistiky, nýbrž vývoj ten doháněl jeho názory. Ale je přece ve vědecké práci Mathesiově také podstatný vývoj: sám domýšlí své vlastní stanovisko a mění se i vědecký její kontext. Proto dospívá teprve postupně k celkovému systematickému pohledu na jazyk, který čtenáři Slova a slovesnosti přístupně mají vyložen v jeho článku O soustavném rozboru gramatickém v tomto ročníku na str. 88 n.; teprve postupně sám vidí jazyk jako skloubenou stavbu účelnou, jejíž systém je třeba odhalovat. Souvisí to s tím, že s počátku právě více zdůrazňoval individuální stránku řeči, stoje skoro pod vlivem Croceovým a Vosslerovým. Avšak neuvázl ani na čas v diffusní, zlomkovité neofilologii; jeho vlastní smysl pro řád a systém a později styk s prostředím vědeckým, utvářejícím se od r. 1926 v Pražském linguistickém kroužku, obrací stále zřetelněji jeho zájem k jazyku jako jevu kolektivnímu. Avšak ani zde nejde do krajnosti, do zjednodušující abstrakce: současné kultivované jazyky evropské s celou jejich složitostí jsou mu stále nejmilejším polem pracovním a stále je pokládá za nejvhodnější materiál pro řešení všech základních otázek jazykovědných, vhodnější než materiál braný z jazyků nám vzdálených, které snadno zjednodušujeme sami stejně jako jazyky dob minulých. Tím přestavuje Mathesius úměrný střed mezi zaměřením na individuální mluvu a mezi přílišným jednostranným zaměřením na pouhý abstraktní „jazyk“. Jeho vlivem také Pražský linguistický kroužek nikdy ve svých zásadách neztratil zřetel na mluvu a neopustil nikdy pole konkretního jazykového materiálu; vždy nám jde o určitý daný jazyk.

Je úkolem předchozí stati Trnkovy, aby určila Mathesiovo místo v soudobé linguistice vůbec. Také v dnešní bohemistice zaujal Mathesius význačné místo jak výsledky svých prací, tak podněty, které dal, i vzorem, kterým působil.

Slovo a slovesnost, volume 8 (1942), number 3, pp. 120-124

Previous Bohumil Trnka: K šedesátce prof. V. Mathesia

Next František Trávníček: K netázacím vedlejším větám s -li, jestliže a jestli