K základním pojmům jazykové stylistiky

Karel Hausenblas

[Articles]

(pdf)

-

[*]I. K současnému stavu

Zájem o stylistiku vzniká a vystupuje do popředí tehdy, když se zvyšují požadavky jazykové kultury. Stylistické hodnocení jazykových prostředků se v plné šíři může uplatňovat až tehdy, je-li jazyk dostatečně ustálen. Hlavně dostatečná jednota spisovné normy je předpokladem jemnější stylistické diferenciace jazyka. Ze stylistických potřeb jazykové praxe se rodí i stylistická teorie. V češtině se již v nejstarších památkách setkáváme se stylovým rozlišením, ale soustavnější stylistickou teorii se snaží podat vlastně až Blahoslav ve století šestnáctém.

Také v prvním období obrozené spisovné češtiny 19. století se zájem jazykovědců soustřeďuje na vypracování a ustálení spisovné normy, a teprve hodně pozdě (necháme-li stranou díla umělecká) se respektují požadavky jejího slohového rozlišení. (Dlouho, zčásti až dodnes, se na př. nepřihlíží náležitě k potřebám odborného stylu.)

Vědecky pojatá jazyková stylistika se vůbec vypracovává až počátkem tohoto století, u nás až v letech třicátých.

V posledních několika letech, po velké sovětské diskusi jazykovědné se závěry Stalinovými, probudil se živý zájem o otázky stylu, a to jak mimo odborný kruh linguistů (u spisovatelů, překladatelů, žurnalistů a ovšem též u literárních vědců), tak i v jazykovědě samé: vznikají konkrétní rozbory, příspěvky k obecné problematice stylu, k jazykové kritice.[1] U nás ujal se nyní těchto otázek zejména akademik Trávníček.[2]

Množství zajímavých otázek přinesla současná diskuse o stylu a stylistice v sovětských časopisech a sbornících,[3] není dosud uzavřena, nedospěla dosud k názorovému vyjasnění a sjednocení, ale řeší stylistické problémy opravdu do šíře i do hloubky.

Jako všude jinde byla i u nás stylistika málo propracována. Nebylo by však [2]správné tvrdit, že v naší linguistické tradici nejsou žádné pozoruhodné práce, z nichž bychom dnes mohli vycházet. V dalším výkladu ukážeme při rozboru hlavních slohových jevů, na kterých výsledcích našeho jazykově stylistického bádání můžeme dále stavět. Ve stylistice již bylo mnoho řečeno, ale nápadná je nejednotnost pojetí v obecných i dílčích věcech, labilnost pojmů, rozkolísanost terminologie a metodické rozpaky při rozboru a systemisování materiálu. Hlubšího poznání je možno se dobrat dvojí cestou (obě se musí doplňovat): jednak zevrubnými stylistickými rozbory konkrétních jazykových projevů (odborných, uměleckých a jiných), jednak zjištěním podstaty a specifičnosti stylových jevů v rámci jevů jazykových vůbec. Tento náš referát půjde druhou z naznačených cest, chce být příspěvkem k teorii stylistiky.

 

II. K pojetí stylistiky

Stylistika se zrodila jako disciplina praktická, šlo o „umění psáti“. Dnes počítáme do stylistiky i rétoriku, jejíž problematiku (i když ne celou) zahrnujeme pod pojem „kultura mluveného slova“. Praktický význam stylistiky je velký, ale zásadně stylistika není o nic více ani o nic méně praktická než na př. gramatika. Má svou teorii, systematiku i praktickou aplikaci.

Zkoumání jazykového stylu bylo do doby dosti nedávné z valné části přenecháváno stylistice literární (na př. analysa slohových druhů projevu a některých postupů, jako vyprávění, popisu atd.). Podřazenost stylistice literární se projevovala i v tom, že se přenášela kriteria z oblasti umělecké tvorby slovesné do stylů neuměleckých. Styly jiné než umělecké byly (a jsou leckdy i dosud) podceňovány a málo zpracovávány. Jakkoli jazyk umělecké literatury má pro jazykovědu, zvl. pro stylistiku, velký význam, je třeba říci — a toto zjištění má značný metodický dosah —, že užití jazyka v dílech uměleckých je užití zvláštní. Metodicky základní musí být pro linguistiku jazykový materiál projevů mimo oblast umění a také pro jazykovou stylistiku styly jiné než umělecké. Z toho je jasné, že jazyková stylistika není snad přechodnou disciplinou mezi linguistikou a literární vědou, ani oběma společnou; oblastí společnou oběma je jen jazyková stránka děl uměleckých. — Vše v slovesném díle uměleckém je sice ztvárněno pomocí jazykového materiálu, ale umělecká forma se týká i jiných složek díla než jen jazykové. Styl literárního díla zahrnuje nejen princip užití jazykových prostředků, ale i princip zobrazení postav, krajiny, prostředí, výstavby děje. Literární stylistika rozebírá to, čemu se dnes v literární vědě říká „umělecké mistrovství“;[4] ztvárnění jazykové stránky díla je součástí tohoto mistrovství.

Objevují se pokusy vypracovat stylistiku ne jako součást jazykovědy nebo literární vědy (nebo jiné vědy, v jejímž předmětě se vyskytují stylové jevy), ale jako vědu samostatnou. Podle našeho názoru to není potřebné, a snad ani vhodné: není to totiž v souhlase se způsobem, jak je rozdělena thematika mezi jednotlivé [3]vědy. Analysa stylu jako jevu společného různým oblastem náleží oborům filosofickým (podobně jako „typ“, „norma“ a j.). Soustavný rozbor stylových, slohových jevů v jazyce přísluší jazykovědě. Stylistika jazyková je jednou ze součástí jazykovědy, neboť výklad jazyka bez analysy a systematiky stylistické by byl nedostatečný.

Jazyková stylistika bývá chápána různě. Vypracovala se hlavně v dvojím aspektu:

1. jako stylistický rozbor projevů se zaměřením na jedinečný styl jednotlivých projevů a na osobitý styl významných autorů;

2. jako návod k slohovému tvoření se zaměřením na praktické ovládání slohových druhů projevu (čili slohových útvarů), jako pojednání, dopis atd. (O „návod“ nemůže jít ovšem v oblasti stylů umělecké slovesnosti.)

Oba tyto aspekty jsou sice důležité, avšak pro stylistickou teorii považujeme dnes za nejzávažnější soustředit pozornost k třetímu aspektu stylistiky, totiž

3. k stylistické systematice, k vypracování systematického výkladu slohových jevů konkrétních jazyků, který by odhaloval jejich zákonitosti.

Z bohatého repertoáru důležitých stylistických problémů se v tomto referátě soustřeďujeme především na ty, které mají největší význam právě pro stylistickou systematiku.

 

III. Obecně k pojetí stylu

O stylu (neboli slohu)[5] se mluví nejen v jazyce, ale i v umělecké literatuře i v ostatních uměních (zvl. ve výtvarném a v architektuře) a dále v oblasti kultury bydlení, odívání, ve sportu atd. Vždy se rozumí stylem nějaký význačný (typický) a jednotný způsob užívání dílčích prvků ve výstavbě jistých celků záměrně vytvořených. Na hotovém výtvoru se styl jeví jako princip organisace jeho složek. Tento výměr nechce být definicí stylu, ale vytýká některé hlavní znaky tohoto jevu, které jsou důležité i pro pochopení stylu jazykového.

1. O stylu se mluví jen v oblasti lidské činnosti[6], a to jak při činnosti samé, tak i u výtvorů, jež jsou jejím výsledkem. Pokud se někdy názvu styl, sloh užívá i mimo její rámec, ztrácí pojem stylu svou specifičnost. Nemůžeme na př. mluvit o stylu Krkonoš, jde jen o jejich celkový ráz. Nevhodně se také v krystalografii mluvívá o stylu krystalů ve smyslu struktura krystalů.

2. Lidská činnost, také dorozumívání pomocí jazyka, je převážně záměrná (v širokém slova smyslu). Proto má ve stylistice hlavní místo zřetel funkční, který je v podstatě hlediskem finálním. Finální hledisko v dílčí oblasti zkoumání (jakou je i oblast jazyka, řeči) bývá mylně odsuzováno jako domněle neslučitelné s pojetím kausálním. Je však třeba rozlišovat idealistické finální či [4]teleologické pojetí celého přírodního dění od finality v některé dílčí oblasti (také v jazyce), kde záměr a funkce jsou rozhodujícími činiteli. Už Lenin a také Stalin vycházejí při charakteristice jazyka ze základní jeho funkce — sloužit společnosti jako nejdůležitější prostředek styku, jako nástroj výměny myšlenek. Takto je sdělovací funkce určena obecně, nespecifikovaně. Právě jeden z nejdůležitějších úkolů stylistiky je ukazovat přizpůsobení jazyka, způsoby jeho užívání v jednotlivých dílčích oblastech dorozumívacího styku, kde se uplatňují různé dorozumívací potřeby, kde má jazykové vyjádření různou funkci. Funkční hledisko v jazykovědě propracoval a základní rozvržení jednotlivých funkčních stylů podal akad. B. Havránek. I když dnes ovšem nepřejímáme pojetí funkčních „jazyků“ jako svébytných struktur uvnitř jazyka (autor sám od něho již r. 1942 upustil[7], valná část poznatků vyvozených z tohoto funkčního hlediska pro problematiku stylistickou je významným a trvalým přínosem.

3. Ještě jiné dva důležité poznatky vyplývají ze srovnání toho, v jakém smyslu se pojmu styl užívá v různých oblastech:

a) Pojem stylu pomáhá vystihovat nejen ráz jednotlivého díla, výkonu atd., ale také ráz, který je typický pro celý určitý okruh jevů. V literatuře se mluví především o stylu jednotlivých děl a pak o stylu děl jednoho autora, ale na př. v architektuře se názvem styl vystihuje typický ráz, charakter tvorby celých vývojových etap.

b) Stylem se rozumí nejen způsob výstavby děl daných, hotových, ale i způsob potenciální jejich výstavby. To je zvláště pro jazyk důležité: na př. odlišení stylu mluvených projevů od stylu projevů psaných vystihuje nejen rozdíly zjištěné rozborem projevů skutečně pronesených a napsaných, ale charakterisuje obvyklý, ustálený způsob ústního a písemného vyjadřování; obojí vyjadřování má jiné podmínky, odlišné prostředky a má také jiné možnosti (srov. co do přehlednosti, složitosti syntaktické výstavby, expresivity atd.). Pozornost na potenciální stránku stylových jevů soustřeďoval především Vilém Mathesius.

Bude záhodno rozlišit pojmově jevy stylové od těch, které nějak se stylem souvisí a bývají označovány jako technika (vyjadřuje postup, který vede k dosažení slohových kvalit), manýra (ustrnulý, zmechanisovaný způsob výstavby celku, který není adekvátní slohovým požadavkům) i jinak.

 

IV. K pojetí stylu v jazyce

Jako každá jiná linguistická disciplina vychází i stylistika z rozboru konkrétních jazykových projevů. Zatím co však na př. rozbor gramatický nebo lexikální zjišťuje jednotlivé stavební prvky a postupy (jednotkou syntaxe je věta, jednotkou lexikologie lexikalisované pojmenování), stylistika z projevu jako celku nejen vychází, ale také se na celkový ráz projevu zaměřuje.

Z toho se někdy činil závěr, že stylistika (protože se zabývá jednotlivými pro[5]jevy) je naukou o „parole“, mluvnice atd. pak naukami o systému jazyka, o „langue“.[8] Kladla-li se takto vedle nauky o jazyku (fonologie, gramatika, lexikologie) nauka o stylu, visí ovšem stylistika „ve vzduchu“, je jen jakýmsi přílepkem, přívěskem, nejvýše jen potřebným doplňkem nauky o jazyku. Bude cílem dalšího výkladu ukázat, že protiklad „jazyka“ a „stylu“ takto pojatých skresluje jazykovou skutečnost.

Máme-li se dobrat hlubšího poznání stylu (a jeho poměru k jiným jazykovým jevům), podívejme se, co všechno můžeme zjistit rozborem jazykového projevu a co musíme při tom odlišovat.

Konkrétní jazykový projev má zcela určitou výstavbu. Tato výstavba je v těsném vztahu ke konkrétnímu obsahu projevu; k určité skutečnosti projevem míněné, vyjádřené. Celek má určitý smysl. Projev dovoluje dvojí rozbor: věcný (nelinguistický) a jazykový (linguistický). Zvláštní situace je v projevech uměleckých. Vztah formy a obsahu je tam mnohem komplikovanější; výklad umělecké formy zahrnuje ještě jiné než jazykové prvky. Je snad zbytečné připomínat, že rozbor jazykový není možný bez vědomého nebo třeba málo uvědomělého přihlížení k obsahu a také naopak!

Linguistický rozbor vyděluje z jazykové výstavby projevu složky různé kvality, které patří k různým „plánům“. (Identifikovat jednotlivé prostředky ovšem můžeme jen proto, že známe, resp. zjistíme srovnáním jejich obecnou povahu a vzájemné vztahy, t. j. že známe, resp. zjistíme obecný jejich systém.) Na tomto podkladě pak můžeme odlišit event. i prvky nové, které projev může obsahovat.

Linguistickým rozborem odlišujeme tyto „stránky“:

1. Především je třeba v jazykovém projevu oddělit to, co je vázáno jen na samu činnost mluvení (a poslouchání) — sem patří u mluveného projevu na př. přeřeknutí (nebo přeslechnutí) — a to, co je zvláštností jen techniky mluvení atd., na př. vadná výslovnost hlásek, pauzy dané jen technikou dýchání atd.).

2. Rozborem projevu pak zjišťujeme jednotlivé stavební složky jazykové: fonologické, gramatické, lexikální a — to je důležité — též prvky a postupy, které se týkají výstavby výpovědi, promluvového celku, projevu: sem patří t. zv. aktuální členění;[9] dále na př. paralelní, gradační, kontrastní řazení výpovědních složek. (Tento úsek je málo zpracován.) Nejčastěji vše od syntaxe výše bývá považováno za oblast stylistiky, a to proto, že na rozdíl od syntaxe je těchto jevů mnohem více využito stylisticky. Zásadně však je záhodno vidět, že výstavba výpovědi, jazykového projevu má své obecné zákonitosti a prvky, dílčí složky, kterých se pak v různých stylech různě využívá. Ovšem obecné rysy výstavby výpovědi jsou nečetné.[10] Není však podle našeho názoru radno směšovat nauku [6]o výstavbě výpovědi (teorii promluvy, jazykového projevu) se stylistikou jako naukou o různých stylech a stylovém využití jazykových prostředků.

3. A konečně můžeme rozborem jazykového projevu zjistit princip jeho výstavby, charakteristický způsob výběru a uspořádání jednotlivých složek — a tento způsob nazýváme styl projevu. Ten je předmětem rozboru stylistického. Stylové využití může zasahovat složky všech plánů jazykových. Nemluvě o stavbě promluvového celku, projevuje se slohové využití jazykových prostředků v značné míře ve slovní zásobě a v syntaxi, mnohem méně v morfologické a hláskové stavbě.

Kvality stylu jednotlivých projevů často dobře poznáme, ale méně snadné je vyložit, v čem specifičnost spočívá. Rozbor stylu projevu se zaměřením na jeho jedinečnost nebo častěji na individualitu autorskou se nejčastěji provádí jen u projevů významných autorů, zvláště u děl uměleckých. Při takovém rozboru je důležité zjištění hlavně dvou věcí: 1. konstrukčního schematu projevu a základního principu výběru jazykových prostředků a jejich uspořádání a 2. typických znaků, které odlišují projev od projevů jiných (resp. jiného autora). Nestačí zaměření pouze na jednu z těchto stránek. O takový soustavný rozbor jazykově stylistický jsem se pokusil na příkladu poesie Wolkerovy (se zaměřením na osobitý styl básníkův).[11]

Linguistický rozbor, také stylistický, však nezůstává jen u zjištění, co je ve výstavbě konkrétního projevu jedinečné, co je dáno podmínkami a cílem atd. jen onoho dorozumívacího aktu, jehož je projev výsledkem. Linguistika srovnáváním různých projevů odhaluje rysy, které jsou společné celé (neuzavřené) řadě projevů. Stylistické zobecnění není však toho stupně jako zobecnění mluvnické ani jako zobecnění lexikologické atd., neboť stylistika zjišťuje, ne jak se jazykových prostředků užívá v celé oblasti národního, resp. úže spisovného jazyka, nehledě k různým podmínkám a cílům atd. vyjadřování, ale právě se zřetelem k tomu, jaké jsou způsoby jejich užívání v dílčí oblasti a s přihlížením k jednotlivým činitelům.

Stylistické zobecnění může jít dvojím směrem:

1. V projevech téhož jedince (na př. odborného autora) můžeme odhalit společné stylové rysy — dospíváme tak k stylu osobitému (individuálnímu).

2. Při srovnávání jazykových projevů můžeme nechávat stranou právě jejich jen jedinečné a osobité rysy a zjišťovat ty, které jsou společné projevům vzniklým za týchž (nebo obdobných) podmínek a odpovídají týmž (nebo podobným) potřebám. Zjišťujeme tak ne již jedinečný styl jednotlivých konkrétních projevů (jejich singularisační organisaci), ale způsoby výstavby projevů vzhledem k daným podmínkám a potřebám obvyklé a typické. Těmto stylům budeme říkat styly objektivní, resp. styly jazyka (podle terminologie obvyklé v ruštině).

Tak na př. zjišťujeme styl projevů mluvených na rozdíl od projevů psaných [7]nebo styl projevů nepřipravených (spontánních) na rozdíl od stylu projevů připravených. Největší důležitost mezi objektivními styly mají t. zv. funkční styly, jako na př. styl odborný na rozdíl od stylu hovorového nebo publicistického atd.

Vypracovat charakteristiku jednotlivých objektivních stylů je jedním z hlavních úkolů jazykové stylistiky.[12]

Zjištění specifických vlastností objektivních stylů je vlastně zjištění stylových norem, které v dané době při užívání národního, resp. spisovného jazyka platí. Stylové normy jsou v rámci stylistiky nejvyšším zobecněním.

Stylové normy jazykové mají ovšem poněkud jiný charakter než normy obecně jazykové (na př. základní normy skloňování jmen).

1. Mají užší okruh platnosti, jsou omezeny jen na jeden nebo několik objektivních stylů.

2. Jsou zpravidla vzhledem k srozumitelnosti vyjadřovaného sdělení méně závazné.

3. Některé nejsou jasně vyhraněny, jde spíše o tendenci k normám (na př. v nově se utvářejícím stylu publicistickém).

4. Podléhají mnohem snáze změnám vývojovým (srov. vývoj odborného stylu vědeckého u nás za posledních 50—60 let).

5. Po jmenovaných stránkách jsou někdy zřetelné rozdíly mezi charakterem norem různých stylů: tak na př. hlavním znakem stylu hovorového (t. j. běžného dorozumívacího stylu) je vůbec značná volnost; ta se v hovorovém stylu spisovného jazyka projevuje na př. tím, že se v jeho projevech připouštějí i některé prvky nespisovné (nářeční, obecné). Naproti tomu normy stylu jednacího (na př. obchodního) jsou značně vyhraněné.

Ale není třeba pochybovat, že slohové normy opravdu existují. Četné slohové rysy se kladou v projevech daného stylu jako požadavky: jejich splnění nemusí být vědomě konstatováno, ale jejich nesplnění se pociťuje velmi zřetelně a hodnotí jako nedostatek (na př. užívání citově zabarvených prvků ve formulaci stanov nebo zákonů nebo zase příliš odborné vyjadřování v konversaci).

Charakter stylových norem mají nejen vlastnosti jednotlivých objektivních stylů, ale již také vlastnosti t. zv. slohových útvarů, jako je pojednání, referát, úvodník, reportáž atd. (nehledíme zde k nesčetným útvarům, „žánrům“ umělecké literatury). Výklad o nich bývá přenecháván literární stylistice, ale s tím není možno souhlasit. Jsou to vlastně slohové druhy jazykových projevů a vypracovávají se v rámci jednotlivých jazykových stylů. Proto je spíše možno se přiklonit k názoru prof. Paulinyho, který ve svém referátě (srov. zde na str. 22) zařazuje slohové druhy projevu, slohové útvary, přímo do řady projev — slohový útvar — funkční styl. — V literatuře jsou tyto druhy ovšem nejvíce diferencovány a propracovány, neboť vůbec v psaném stylu jsou více [8]rozlišeny než v mluveném. V rámci hovorového stylu je jejich problematika chudší než u odborného nebo publicistického atd.

Rozbor, charakteristika a klasifikace slohových druhů projevu je rovněž jedním z důležitých úkolů stylistiky. Poznamenáváme však v této souvislosti, že bude záhodno rozlišit základní postupy, jako je vypravování, popis a výklad (mohou být uplatněny třeba v několika různých slohových druzích anebo naopak několik jich může být kombinováno v témže druhu), od jednotlivých slohových druhů samých (odborné pojednání, novinářská reportáž a j.).

V rámci dorozumívání národním jazykem (úže jazykem spisovným) rozlišujeme tedy styl jednotlivého projevu, na př. styl některé Fučíkovy reportáže, styl projevů téhož autora (osobitý, individuální), na př. styl Fučíkův, slohový druh projevu, na př. styl reportáže, a objektivní styl (styl jazyka), styly funkční, na př. styl publicistický.

Neexistuje neutrální styl, každý projev se řadí k nějakému stylu jazyka. Ovšem u nejjednodušších druhů projevu, jako je oznámení, zpráva, je stylistická problematika často chudičká. Mnohé projevy mohou v sobě spojovat znaky dvou nebo několika objektivních stylů téže roviny (na př. mnohé práce politické spojují prvky odborného a publicistického stylu). Existuje však velké množství neutrálních, přesněji řečeno stylisticky nespecifikovaných jazykových prostředků. I ve vyhraněném projevu odborném tvoří zpravidla základ gramatické a lexikální prostředky stylově nespecifikované. Vedle nich se však užívá i prostředků slohově specifikovaných, v odborném pojednání zejména termínů a některých konstrukcí syntaktických atp. Jednotlivé styly si přizpůsobují jazykové prostředky podle svých požadavků a podmínek. Užívání jazyka v určitém okruhu dorozumívacího styku vede i k vytvoření prostředků užívaných třeba jen v projevech daného stylu, tak na př. v odborném stylu praktickém (jednacím) i teoretickém. Soubory takových prostředků stylově omezených tvoří stylovou vrstvu prostředků. Nejvíce je takových prostředků ve slovní zásobě jazyka.[13] V projevech svého stylu se chovají prostředky stylově specifikované jako „normální“ (hovorové prostředky v projevech hovorového stylu). Bývá jich však užíváno i v projevech jiného stylu (hovorové výrazy v odborném referátě). Pak na sebe strhávají pozornost a mohou projevu dodávat určité „zabarvení“. Transposice stylově specifikovaných prostředků je častý jev a stylistika, když se zabývá rozborem konkrétních projevů a slohovou výchovou, musí k tomuto jevu náležitě přihlížet. (Užití prostředků různých stylů je zvl. příznačné pro slovesná díla umělecká.)

Prostředky stylově specifikované a stylově nespecifikované jsou k sobě zpravidla v poměru stylových synonym. Na př. stylově nespecifikovanému listonoš odpovídá odborný termín (poštovní) doručovatel a familiárně hovorový název pošťák (po př. i lisťák). (O stylistické synonymitě v širším smyslu se mluví tehdy, když se i v rámci téhož objektivního stylu porovnávají různé prostředky, [9]jejichž užití je možné vzhledem ke konkrétní vyjadřované skutečnosti (na př. přímé pojmenování nebo opis). Synonymita prostředků dává možnost jejich výběru. S hlediska tvoření projevů má otázka výběru základní důležitost.

Než přikročíme k dalšímu výkladu, je třeba se vyrovnat s pojetím stylu a zařazením stylových jevů v rámci jazyka, které bylo u nás vypracováno především v pracích akad. Boh. Havránka a Vil. Mathesia, z nichž tu vycházíme.

Akad. Havránek vypracoval již r. 1932 (s doplňkem z r. 1942) funkční diferenciaci v rámci spisovného jazyka, r. 1936 ukázal na celkovém obrazu vývoje spisovné češtiny vývoj hlavních stylů v nylí a r. 1939 narýsoval hlavní problematiku jazykové stylistiky.[14] Největší část poznatků obsažených v těchto Havránkových pracích z období strukturalistického není dotčena idealistickými thesemi strukturalismu a může tvořit spolu s myšlenkami V. Mathesia východisko k budování stylistické theorie. Od Havránkova pojetí stylu se odlišujeme v tomto bodě:

Akad. Havránek rozumí stylem jen princip výstavby konkrétních jednotlivých projevů. Styl takto pojatý definuje výstižně jako „singularisační organisaci jazykového projevu (promluvy) jakožto celistvosti“[15] a jinde praví, že „funkční styl je určen konkrétním cílem každého jazykového projevu; jde o funkci projevu jazykového …“ na rozdíl od funkčního jazyka, který „je určen obecným účelem normovaného souboru jazykových prostředků, je funkcí jazyka …“.[16] Později (r. 1942) upustil akad. Havránek od pojetí funkčních rozdílů v jazyce jako funkčních jazyků a nahradil je pojmem funkční dialekty nebo (vhodněji) funkční vrstvy. Problematiku těchto funkčních vrstev však akad. Havránek výslovně nepočítá do stylistiky. Nejnověji (v České mluvnici[17]) zařazuje výklad o rozvrstvení prostředků podle účelu (rozlišuje se zde řeč hovorová, odborná a řeč uměleckých děl) před výklad o stylu. V souhlase s tím je vypracován i výklad v (Jedličkově) dodatku o slohu, kde se funkce projevů (odborných, hovorových atd.) nepočítá mezi činitele slohotvorné. Domníváme se však, že máme právo problematiku funkční diferenciace v jazyce řadit do stylistiky a že právě funkci je možno pokládat za jeden ze základních slohotvorných činitelů.

Potenciální stránku stylových jevů zdůrazňoval u nás ve svých statích o stylu a stylistice Vilém Mathesius.[18] Definoval jazykový styl jako „význačný způsob, kterým je užito nebo se obvykle užívá vyjadřovacích prostředků jazykových ke konkrétnímu účelu“[19] (podtrženo námi). Mathesius rozlišoval [10]sloh jazykového základu (sloh český, německý …), sloh autorské individuality a sloh funkčního objektu (na př. důvěrného dopisu; zvláštní důraz kladl na sloh výkladový). Příliš široké se nám jeví Mathesiovo pojetí stylu, pokud bychom jím měli označovat i možnosti, které poskytuje svým uživatelům daný národní jazyk svou strukturní odlišností od jazyků jiných. Je pravda, že na př. jazyky, které mají rozvinutější jmenné vyjadřování, než je tomu v češtině, dovolují sevřenější a hutnější formulaci v projevech odborného stylu (také nejsou všechny styly ve stejné míře v jednotlivých jazycích propracovány), ale takové rozdíly strukturní povahy bychom nehodnotili jako rozdíly povahy slohové. Srovnávací stylistika je ovšem možná (bylo by s prospěchem srovnat na př. podrobně a bez puristických tendencí právě odborný styl češtiny s odborným vyjadřováním v jiných jazycích), neboť základní diferenciace objektivních stylů v různých jazycích je obdobná. Ale pojem stylu nám slouží k odhalení mnohotvárných způsobů vyjadřování prostředky téhož jazyka, téhož systému; s tím pojmem „sloh jazykového základu“ není v souhlase.

Velikými přednostmi příspěvků Havránkových a Mathesiových k teorii stylistiky, které chceme zvláště zdůraznit, je to, že je v nich jasně odlišena problematika stylistiky jazykové od literární, a dále to, že soustředěním pozornosti na objektivní předpoklady a vlastnosti stylových jevů tyto práce významně přispěly k osvobození stylistiky od subjektivismu, který je jejím největším nebezpečím.

 

V. Slohotvorní činitelé

Při rozboru, výkladu i klasifikaci stylů, zvl. objektivních, a také slohových druhů projevu je především třeba přihlížet k podmínkám a potřebám vyjadřování, t. j. k slohotvorným činitelům. Nemenší důraz na analysu slohotvorných činitelů klade i prof. Pauliny. Rozboru hlavních činitelů věnuje hodně pozornosti ve svém podnětném výkladu O jazykovém slohu slohu akad. Trávníček. Základní slohotvornou činitelkou je mu lidská činnost (ve svých rozmanitých podobách). Trávníček rozlišuje dále tři stránky činnosti, které působí jako slohotvorní činitelé: 1. její cíl, zaměření, 2. prostředí, v kterém se činnost provádí, 3. jejího vykonavatele. První dva jsou činitelé objektivní, třetí je subjektivní.

Základní je rozlišení činitelů individuálních (subjektivních) a objektivních. Mezi individuální patří schopnosti a záliby, vzdělání a zkušenosti autora projevu. Není dobře možno vypočítat je ani obecně stanovit míru jejich vlivu na utváření stylu jazykového projevu. Mají význam při rozboru jedinečného stylu konkrétních projevů a při rozboru osobitého stylu (individuálního). Při zjišťování norem stylů objektivních však od individuálních a náhodných činitelů odhlížíme a zjišťujeme, jak se ve vyjadřování uplatňují činitelé nadindividuální, objektivní a více méně vždy přítomní.

Než přistoupíme k přehledu nejdůležitějších slohotvorných činitelů objektivních, zejména těch, podle nichž se konstituují jednotlivé objektivní styly, je třeba [11]rozhodnout otázku, zda je možno považovat za takového činitele thema projevu. Výstavba jazykového projevu je zajisté v těsném vztahu k thematu a pro některá themata se zpravidla volí jeden určitý styl. Na př. thematu rozpadu atomového jádra je zajisté nejbližší styl odborný a slohový druh odborného pojednání. Ale o atomové energii je možno napsat i novinářský článek, může být thematem i konversačního dialogu atp. Thema není slohotvorným činitelem. (Také akad. Trávníček v cit. práci thema ze základních slohotvorných činitelů škrtá. Počítá je za činitele strukturního.[20]

V následujícím přehledu podáváme výčet hlavních objektivních slohotvorných činitelů, t. j. těch, na jejichž základě se v jazyce rozlišily nejdůležitější objektivní styly. Jednotlivé činitele můžeme shrnout do tří skupin:

A. Do první řadíme ty, které jsou spjaty s myšlenkovým (v širokém smyslu slova) podkladem vyjádření:

funkce sdělení:	prostě sdělná		(jí odpovídá)	styl hovorový
	prakticky odborná			styl praktický (jednací a technický)
	teoreticky odborná			styl vědecký
	agitačně sdělná			styl publicistický
	esteticky sdělná			styly děl uměleckých
cíl:	věcné zjištění			intelektuální slohový ráz (výkladový styl)
	apel
výraz				citové a volní zabarvení (apel se zvl. uplatňuje v publicistickém stylu).

Do této skupiny můžeme také počítat:

stanovisko k thematu:	vážné	na př. oficiální ráz
		slavnostní ráz
	humorné	komický ráz
	znevažující	ironický ráz
		invektivní ráz

 

způsob pojetí thematu:	dynamický	na tom jsou založeny postupy	vyprávění
	statický		popis.

Sem patří též:

nepřipravenost (spontánnost):

styl projevů spontánních na rozdíl od projevů předem promyšlených.

 

B. Do druhé skupiny řadíme činitele, kteří souvisí se situací promluvy:

prostředí:	soukromé	styl projevů soukromých
	veřejné	styl projevů veřejných

 

druh aktu dorozumívacího:	oboustranný	styl projevů dialogických
	jednostranný	styl projevů monologických

 

kontakt mezi autorem a adresátem: (u mluvených projevů)

adresát přítomen	styl projevů situačních (s možností doplnění optickými prostředky)
adresát nepřítomen	zvláště styl rozhlasových projevů.

 

[12]C. Významným slohotvorným činitelem je konečně

materiál jazykový:	zvukový	styl projevů mluvených
	grafický	styl projevů psaných (tištěných).

Význam jednotlivých činitelů a míra, v níž zasahují do výstavby jazykových projevů a specifikace jazykových prostředků, jsou různé. Tak na př. veřejné prostředí (spolu s vyššími funkcemi a písemnou formou styku) vedlo v jazyce k dalekosáhlejší diferenciaci než stylistické, totiž k vytvoření spisovného jazyka jako vyšší formy národního jazyka s celonárodní platností. V jiném smyslu hlubší rozdíly jsou mezi prostředky zvukovými a grafickými (jsou i v samém repertoáru fonémů a grafémů); do stylistiky patří rozdíly mezi mluveným a písemným vyjadřováním tím, jak podmiňují vlastnosti výstavby projevů jako celku (na př. jejich přehlednost). Specifické stylové vrstvy prostředků se vytvořily hlavně na základě různé funkce v potřebách různých funkčních stylů. — Mezi činitele slohotvorné jsme zařadili i ty, kteří podmiňují citové a volní zabarvení projevů. Expresivita často nebývá řazena do rámce stylistiky. Neomezujeme-li však slohové rozdíly na rozdíly podmíněné funkcí a cílem vyjádření, můžeme i expresivitu zahrnout do okruhu jevů stylových.

Rozbor slohotvorných činitelů má velký význam i pro studium vývoje stylů. Působení objektivních činitelů není historicky neměnné. Podle toho, jak se v jazyce diferencují jednotlivé funkce, rozvíjejí a mění se i funkční styly. S rozvojem písemného styku rozvíjejí se bohatě slohové druhy literatury neumělecké i umělecké atd.

 

VI. K stylistické systematice

Jak jsme naznačili výše, zabývá se jazyková stylistika těmito úkoly:

1. Analysou jednotlivých jazykových projevů odhaluje jejich jedinečný styl, resp. z projevů téhož autora zjišťuje jeho styl osobitý.

2. Srovnáváním projevů, v nichž se uplatňují tíž objektivní slohotvorní činitelé, zjišťuje stylové normy platné v daném jazyce v dané době. Stylové normy vyžadují výklad systematický.

3. V praktické aplikaci může pak stylistika podávat návod k slohovému tvoření. Ústředním úsekem stylistiky jako linguistické discipliny je ovšem její systematika. Protože je dosud málo propracována, je nutno usilovat právě zde o dosažení alespoň principiální shody a co nejúčelnějšího a jazykové skutečnosti nejadekvátnějšího rozvržení látky, a to jak se zřetelem k úplnosti a ucelenosti teoretické, tak se zřetelem k praktickému zvládnutí a popularisování látky v příručkách.

 

Za hlavní okruhy stylistické systematiky považujeme:

A. Výklad a klasifikaci stylů národního jazyka, především spisovného, t. j. výklad objektivních stylů, zvl. funkčních. Tomuto thematu je věnován referát prof. E. Paulinyho, srov. zde na str. 17—24. — Jako nejdůležitější se mezi objektivními styly utvářejí styly funkční. [13]V jednotlivých funkčních stylech se různou měrou uplatňují další činitelé. Tak na př. charakteristiku hovorového stylu je možno podat takto (podle jednotlivých činitelů): hovorové vyjadřování má funkci prostého sdělení bez nároků na přesnost a určitost; spolu s prvky intelektuálními se v něm uplatňují i prvky citové a volní; projevuje se v něm různé stanovisko k thematu; primárně se v něm uplatňuje dynamické pojetí, primárně je spontánní, primárně je v prostředí soukromém (ve veřejném jde o hovorový styl spisovný), je převážně dialogické, primárně při něm bývá přímý kontakt mezi účastníky, primárně je mluvené. Říkáme-li primárně mluvené atd., znamená to, že hovorovými projevy sice také mohou být projevy psané (i když zřídka, hlavně jen v soukromé korespondenci), ale že mluvené vyjadřování je pro projevy stylu hovorového typické.

I v rámci funkčních stylů existuje hierarchie: základním protikladem je rozdíl mezi stylem hovorovým a ostatními, které lze shrnout jako styly knižní (bez znehodnocujícího odstínu). Styly umělecké mají postavení zvláštní. Jednak je sporné, zda vůbec můžeme mluvit o uměleckém stylu jazykovém jako o stylu jednotném (užíváme proto raději plurálu), jednak mají normy stylů uměleckých (na př. stylů žánrových) velmi proměnlivý charakter.

 

B. Dále do stylistické systematiky patří výklad a klasifikace slohových druhů projevu (slohových útvarů). Dosavadní výklady nejvíce trpí tím, že se celá tato problematika ponechávala stylistice literární a že se málo přihlíželo k vývojovým změnám, které v této oblasti nastaly (srov. problematiku nově se vyvinuvší reportáže, zanikajícího essaye atd.).

 

C. Výklad o stylových vrstvách prostředků patří těsně k výkladu objektivních, zvl. funkčních stylů, ale jinak se otázka jeví s hlediska zpracování látky ve stylistické příručce. V té může být jednak obecné poučení o stylových vrstvách a jednak při výkladu jednotlivých stylů mohou být uvedeny nejcharakterističtější jejich specifické prostředky. Detailní poučení o jednotlivých jevech musí dát příručky mluvnické a slovníky; ty by u každého jevu, který je stylově omezen, měly dávat jeho stylovou charakteristiku (na př. stylové omezení přechodníků v češtině, některých genitivních slovesných vazeb, nechceme-li uvádět jen příklady lexikální).

 

VII. Na okraj jiných stylových jevů

Stylové rozdíly, různé styly a různé stylové vrstvy prostředků lze zjišťovat nejen ve vyjadřování spisovným jazykem, ale i mimo rámec spisovných projevů. I v nářečích existují jisté slohové rozdíly (srov. lidové obřady, vyprávění, pohádky atd.), třebaže ve srovnání se styly spisovnými mnohem méně propracované. Ale kromě toho máme na mysli ty druhy mluvy, které bývají označovány názvy slang, žargon, hantýrka (dříve sociální dialekty, stavovské jazyky a tak podobně). Bylo již ukázáno (zejména v Stalinově výkladu „žargonů“), že to nejsou ucelené struktury jazykové, za jaké [14]můžeme naproti tomu považovat dialekty (místní). Čím tedy jsou? V tom, co rozumíme na př. „slangovým vyjadřováním“, je třeba rozlišovat dvě věci:

1. Příslušný styl, styl vyjadřování v pracovním prostředí, v konkrétní podobě dejme tomu v oboru výroby mluva horníků nebo v oboru administrativy vyjadřování kancelářské. Jsou to druhy „odborných“ stylů, které překračují rámec spisovného jazyka nebo v nichž se užívá prostředků nespisovných třeba i velkou převahou. V takových slangových projevech se užívá (1) prostředků stylově nespecifikovaných, a to buď nářečních — v mluvě horníků ostravských lašských nářečí, v mluvě horníků kladenských obecné češtiny, anebo spisovných — v kancelářském slangu, v žurnalistickém „žargonu“; dále (2) prostředků společných vůbec stylu hovorovému nebo odbornému (na př. spisovných odborných termínů) a (3) kromě toho prostředků speciálních, vlastních výrazů slangových.

2. Někdy rozumíme slangem právě jen soubor takových speciálních nespisovných výrazů. V našem pojetí je ovšem „soubor slangových výrazů“ jen „stylovou vrstvou“ prostředků, jednou ze stylových vrstev prostředků nespisovných. Slangové vyjadřování má ovšem též svou jednotu; často jsou hranice, které je dělí od odborného vyjadřování spisovného, málo zřetelné. Není leckdy zřejmé, zda výraz rozšířený v mluvě jistého pracovního prostředí je termínem spisovným nebo nespisovným, na př. v hornictví šramačka, šramací stroj, v administrativě ferman (výnos), v poštovnictví vykartovati atd. I v témž pracovním odvětví se mohou slangové výrazy podle krajů lišit: je to pochopitelné, neboť jen na spisovné výrazy klademe výslovně požadavek platnosti celonárodní. — O tom, že styl hovorový už svou podstatou přesahuje rámec vyjadřování spisovného, jsme již hovořili výše.

 

Tyto kusé poznámky měly jen ukázat, že stylová problematika není omezena pouze na vyjadřování jazykem spisovným, i když ovšem spisovné styly jsou nejpropracovanější a hlavní náplň stylistiky tvoří výklad slohových jevů v rámci jazyka spisovného. Právě stylistika by však podle našeho názoru mohla přispět k ucelenějšímu výkladu leckterých jevů, při jejichž zařazování se v linguistice často projevují rozpaky.

Rozlišení mezi nářečími na jedné straně a jazykem spisovným na straně druhé a rozlišení stylové vyčerpává téměř všechny významnější rozdíly v jazyce národního (češtině) v daném období. Také odchylky obecné normy starších vývojových období jazyka se do dnešního jazyka nakonec promítají také jako rozdíly slohové (nerozeznává-li na př. divák nebo čtenář v jazyce Klicperových veseloher prvky dobové normy atd.). Také prvky jinojazyčné dostávají — jsou-li opravdu jako „cizí“ pociťovány — stylovou charakteristiku (à propos, et cetera). — A tak zůstávají stranou vlastně jen rozdíly mezi řečí dětí a řečí dospělých. To ovšem nejsou rozdíly stylové (jsou dány jinými činiteli než slohotvornými: dítě se teprve učí jazyku, rozvíjí svou znalost jazyka s rozvojem myšlenkových schopností). Stylovou povahu ovšem mají v rámci řeči dospělých speciální výrazy, kterými [15]se ve styku s dětmi „přizpůsobují“ jejich vyjadřování a jimiž vyjadřují také svůj poměr k nim (mazlivá slova atp.).

 

Závěrem bychom chtěli ještě upozornit na význam stylistiky pro jiné obory zkoumání jazyka. Po důkladném rozboru, zhodnocení a systemisování konkrétních stylových jevů bude jasnější, že leckteré jevy obecné systematiky (na př. mluvnické) bude třeba v češtině hodnotit jinak, na př. typy nominálních vazeb, komposit atd. Při výkladu mluvnických jevů je třeba důsledněji uplatňovat stylistické hledisko. Tak na př. při výkladu genitivních vazeb podává syntax Trávníčkova stylistické omezení u některých genitivních vazeb slovesných, ne však u genitivu záporového, syntax Šmilauerova opačně.

Končíme výklad o některých základních pojmech jazykové stylistiky a o jejích úkolech. Ve snaze obsáhnout širokou problematiku tohoto oboru mohli jsme ovšem jednotlivým jevům věnovat jen zlomek pozornosti, kterou by každý z nich zasluhoval.

 

*

 

Každá vědní disciplina musí hledat zákonitosti; může však zjišťovat jen zákonitosti takového druhu, jak to dovoluje její předmět. Stylistické zkoumání nemusí být méně exaktní než v jiných oborech: ovšem pro oblast stylových jevů je charakteristická větší „volnost“ pravidel, menší stupeň závaznosti stylových norem než na př. obecných norem gramatických. Situace je v oblasti stylu leckdy složitější, varianty bohatší a diference často velmi jemné. Tím větší a soustředěnější musí být společné úsilí všech, kteří ve stylistice pracují, dobrat se i v této oblasti práce s jazykem, kde se v minulosti tak silně uplatňovala subjektivistická a jiná idealistická hlediska, poznatků spolehlivých a vypracovat pro to co nejvhodnější metody.

Slovo a slovesnost, volume 16 (1955), number 1, pp. 1-15

Previous Pavel Trost: Poznámka k novému překladu Heina

Next Pavel Trost: K obecným otázkám stylu