K otázce morfologických protikladů (Kritika předpokladu binárních korelací v morfologii češtiny)

Miloš Dokulil

[Articles]

(pdf)

К вопросу морфологических противопоставлений. (Критика теории о парных корреляциях в морфологии чешского языка) / Contradictions morphologiques. (Critique du postulat de correlations binaires dans la morphologie du tchèque)

These o systémovém charakteru jazyka ovládla současné jazykovědné myšlení natolik, že dnes téměř nenajdeme badatele, kteří by ji popírali. Při tomto obecném souhlasu není však, jak v závěru své kritické stati O ponjatii „izomorfizma“ lingvističeskich kategorij[1] konstatuje O. S. Achmanovová, zdaleka jednoty v tom, v čem tento systémový charakter jazyka záleží. „… idealistická a marxistická jazykověda se rozcházejí v samém pojímání této kategorie (tj. systému — M. D.) a tím více v tom, jak a k jakému cíli (dlja čego) se tento systém má zkoumat a vymezovat. Pro marxistickou jazykovědu systém v jazyce je souhrnem reálně existujících jazykových fakt, historicky se vyvíjejícím a podávajícím se harmonickému popisu pouze v té míře, v níž se ty nebo ony systémové vztahy reálně zformovaly a projevily (oformilis’ i opredelilis’) … Pro idealistickou jazykovědu se systém nevyvozuje z fakt, nýbrž fakta se zařazují do systému, který je myšlen jako statické a často umělé roztřídění podle rubrik rozmanitých „vztahů“ a „protikladů“ na základě apriori daných principů „pohodlnosti“, „efektivnosti“, „izomorfismu“, „jednoduchosti“ atp.“¹)

Uvedli jsme tento poměrně obsáhlý citát známé sovětské lingvistky, abychom si s jeho pomocí mohli vymezit své vlastní stanovisko, pokud jde o cíl a metody jazykovědného bádání, zejména na úseku, který zde chceme sledovat. Souhlasíme v zásadě s Achmanovovou, pokud jde o formulaci marxistického pojetí jazykového systému, i když bychom sami dali přednost tomu, mluvit raději o organisaci než prostě o souhrnu. Nesdílíme však na druhé straně její zcela odmítavý postoj k těm lingvistickým směrům, které — s nebezpečným zjednodušením — označuje společnou etiketou jazykovědy idealistické. Ostatně i sama sovětská diskuse o strukturalismu, vedená na stránkách časopisu Voprosy jazykoznanija,[2] ukázala, že právě marxistická jazykověda nemůže a nechce přecházet mlčením pozoruhodný přínos, který představuje strukturalisticky orientované zkoumání jazyka.[3] Jen kritické zhodnocení strukturalistických prací, především pak prověření jejich výsledků empirickým zkoumáním jazykových fakt bude moci dát definitivní odpověď na [82]otázku, co z těchto prací zůstane trvalým přínosem našeho poznání jazykového dění, které these, metody a koncepce jsou slučitelné s marxistickým vědeckým zaměřením, a tedy v plném a pravém smyslu toho slova vědecké. Není sporu o tom, že metodologie strukturální lingvistiky je ve značné míře charakterisována zdůrazněním metody deduktivní v protikladu k induktivismu tradiční jazykovědy.[4] To je však příznačné pro každou vědu, která se nespokojuje zjištěním jednotlivých fakt, nýbrž usiluje o to, uvést tato fakta v logickou soustavu. „Indukce a dedukce,“ píše v této souvislosti B. Engels,[5] „patří k sobě tak jako synthesa a analysa. Místo abychom vynášeli jednostranně do nebes jednu na úkor druhé, musíme se snažit použít každé na svém místě a to můžeme jen tehdy, máme-li na mysli, že patří k sobě, že se navzájem doplňují.“ Problém není tedy v užití nebo neužití deduktivní metody, nýbrž v tom, jak a kde bylo které metody použito. Indukce ovšem je vždy neúplná, zobecňuje jen větší nebo menší část jevů skutečnosti, o něž v daném případě jde. Proto také nemůže indukce zajistit absolutní platnost obecných principů, které jako „obecné“ principy mohou být pouze pracovními hypothesami, upotřebitelnými potud, pokud není prokázána jejich neplatnost pro třebas jen jediný jev daného řádu. Je možné vytýkat jednotlivým průkopníkům strukturální jazykovědy předčasnou a třebas ukvapenou generalisaci, která vedla k formulacím nikoli nesporným, jistě právem, ale na druhé straně nelze zavírat oči před tím, že velkých výbojů v oblasti kterékoli vědy, otvírajících nové perspektivy našemu poznání, by nemohlo a nebylo mohlo být dosaženo, kdybychom nedovedli kusá fakta, která nám podává empirie, osvětlit tvořivou fantazií, která nám dovolí sklenout synthesu. Není často ani vůbec možné čekat se synthesou, až budeme mít sebrána všechna konkrétní fakta, a je nutno odvážit se zobecňující synthesy i při omezené a relativní znalosti jednotlivých fakt, a to i za cenu omylu. Není dále sporu o tom, že různé dosud podané koncepce se navzájem více nebo méně liší, a již proto nemohou si všechny činit nárok na obecnou platnost. To však ještě nedokazuje, že ani jedna z nich se nemohla přiblížit obecné platnosti a ani že ty ostatní jsou falešné, nýbrž jen to, že nepostihují plnost jazykového dění ve všech jeho aspektech. Jsme naopak přesvědčeni o tom, že přes své omyly, které jsou nezbytným průvodcem naší cesty za poznáním, přinesly všechny tyto práce velmi mnoho už jen tím, že ukázaly na tu nebo onu novou stránku jazykových jevů. Je ovšem přirozené, že tyto systémy nesmíme považovat za dogmata, nýbrž pouze za pracovní hypothesy, vyžadující neustálé ověřování jazykovým materiálem, jazykovou indukcí.

Ve smyslu toho, co jsme právě řekli, chce být náš příspěvek pokusem o to, prověřit na materiále současné češtiny obecnou platnost jedné z významných koncepcí strukturální lingvistiky v oblasti morfologie, a to Jakobsonovy teorie binárních morfologických protikladů.

Půjde nám zároveň o to, hledat odpověď na otázku, jak jsou organisovány základní, elementární systémy morfologické, jako např. systém čísla, času apod.[6]

[83]Již ve své metodologicky průkopnické stati Zur Struktur des russischen Verbums[7] z r. 1932 nastiňuje R. Jakobson „předběžně a konspektivně“ obecnou teorii morfologických korelací. Vycházeje z poznatku Trubeckého, že jednou z podstatných vlastností fonologické korelace[8] je nerovnoprávnost obou členů korelačního páru (jeden člen, příznakový, je charakterisován určitou vlastností, příznakem, kdežto druhý člen, bezpříznakový, je bez tohoto příznaku), aplikuje J. tuto definici i na protiklady morfologických kategorií, tvořících elementární morfologické systémy. Podle Jakobsona má nejednotnost a nejistota v otázce významů jednotlivých morfologických kategorií toho kterého jazyka svou příčinu v tom, že badatelé vycházejí z mylného předpokladu rovnoprávnosti takových protikladných kategorií, jako by každá z nich měla svůj vlastní positivní význam. „Ve skutečnosti,“ tvrdí J., „rozdělují se obecné významy korelačních kategorií jinak: Jestliže kategorie I označuje přítomnost A, neoznačuje kategorie II nepřítomnost A, tj. neříká, je-li A přítomné nebo ne. Obecný význam kategorie II ve srovnání s kategorií I omezuje se na nedostatek „signalisace A“. Jestliže v určitém kontextu označuje (řekli bychom raději „vyjadřuje“ — M. D.) kategorie II nepřítomnost A, je to pouze jedno z užití dané kategorie: význam je zde podmíněn kontextem, a i když je nejběžnější funkcí této kategorie, nesmí přesto badatel statisticky převládající význam kategorie ztotožnit s jejím významem obecným“ (cit. práce, s. 74). Jakobson tu jen důsledně domýšlí myšlenky opakující se v ruské gramatické tradici od dob Vostokovových a zvláště pak u Šachmatova, Peškovského, Karcevského aj., že zatímco jedna kategorie označuje určitý příznak, zůstává tento příznak v druhé kategorii neoznačen. „Nyní musí být“ podle slov Jakobsonových „učiněn další krok: pojem morfologických korelací musí se stát, jak to formuluje Trubeckoj, základnou analysy gramatického systému.“ „Jestliže z hlediska tohoto pojmu,“ pokračuje J., „pozorujeme např. systém ruského slovesa, dá se tento systém převést beze zbytku na systém několika korelací“.[9]

Oporu pro své pojetí morfologických korelací vidí J. v tom, že „při zkoušení tzv. záměny gramatických kategorií zjišťujeme, že jde obvykle o užití forem bezpříznakových místo příznakových (např. substituce finitních forem infinitivem, préterita présentem, 1. osoby 2. osobou, pasivních participií reflexivními, plurálu imperativu jeho singulárem), kdežto obrácené substituce jsou přirozeně jen vzácnými výjimkami a chápou se jako vyjadřování obrazné. Bezpříznaková forma funguje v jazykovém myšlení jako reprezentant korelačního páru; proto se jako v jisté míře primární pociťují imperfektiva proti perfektivům, nereflexiva proti reflexivům, singulár proti plurálu, présens proti préteritu …“ (tamtéž). Svědectví pro tuto thesi podává autorovi i studium afasie (příznakové kategorie se ztrácejí dříve než bezpříznakové), psychologie učení se cizím jazykům a studium dětské řeči. Nerovnoprávnost členů morfologické korelace je Jakobsonovi jedním z aspektů obecného principu asymetrie jazykové stavby, odhaleného S. Karcevským.[10] Asymetrie korelačních gramatických forem se pak podle Jakobsona projevuje jako dvojí antinomie: 1. antinomie signalisace A a nesignalisace A (proti[84]klad obecných významů těchto forem)[11] a 2. antinomie nesignalisace A a signalisace non A (protiklad obecného a částečného významu bezpříznakové formy).[12] Tyto rozpory jsou hybnou silou gramatických mutací.

Jakobsonově práci, jejíž obecnou část jsme resumovali, náleží zásluha, že ukázala cestu k strukturní analyse morfologického systému. Je třeba jen litovat, že — nehledíme-li k zcela osobitému a v sebe uzavřenému dílu Brøndalovu[13] — nedostalo se za čtvrt století, které nás od jejího uveřejnění dělí, velmi podnětným myšlenkám tu vysloveným ani kritického ověření ani rozvinutí.

Autor sám ve své koncepci gramatických korelací již nic podstatněji nezměnil. I jeho nejnovější práce dotýkající se této problematiky, Shifters, Verbal Categories and the Russian Verb,[14] těžící vydatně z moderní teorie informací, důsledně operuje s protikladem příznakové a bezpříznakové gramatické kategorie, včleňujíc do systému ruského slovesa i tvary složené.

Důležitá pro koncepci morfologických korelací je Jakobsonova stať Signe zéro z r. 1939,[15] v níž autor mj. podrobněji objasňuje a prohlubuje pojem bezpříznakovosti, zejména pak antinomii obecného a částečného významu bezpříznakové kategorie. Zdůrazňuje tu, že užití bezpříznakové kategorie místo příznakové (maskulina místo feminina, singuláru generického, présentu historického apod.) zůstává vždy hypostasí (tj. užitím kategorie nevlastní místo kategorie vlastní — M. D.): „Znak určený vyjadřuje A; znak nulový, který je v protikladu s ním, nevyjadřuje ani přítomnost ani nepřítomnost tohoto A (ani A ani non A). Tohoto znaku je však užito ve vlastním smyslu (au propre) tam, kde A a non A nejsou rozlišeny, a tam, kde jde o to, označit non A; tam však, kde nulový znak slouží k označení právě A, jde o hypostasi“ (cit. práce, s. 147n.).

Tato teorie morfologických korelací je tedy svou podstatou sémantická: podstatnou vazbu specifických kategorií uvnitř nadřazené kategorie morfologické tvoří jejich protiklad v oblasti významu. Nerovnoprávnost tohoto protikladu je, jak již řečeno, Jakobsonovi pouze dílčím aspektem obecného principu asymetrie. „Právě na oposici něčeho s ničím, tj. na kontradiktorické oposici podle terminologie formální logiky, je založeno uspořádání mluvnického systému“ (cit. práce, s. 145). S protikladem „něčeho s ničím“ se jazyk dovede spokojit jak v pláně označujícího (příznakový a bezpříznakový člen fonologické korelace, nulový stupeň stojící proti fonému v gramatických alternacích, nulová koncovka proti všem ostatním formémům), tak v pláně označovaného, a tu opět jak v rovině morfologické funkce (např. rus. paradigma supruga má z hlediska protikladu mužského a ženského mluvnického rodu morfologickou funkci nulovou, nerozlišujíc maskulina a feminina, naproti tomu paradigma suprug má positivní morfologickou funkci, zahrnujíc pouze maskulina), tak i v rovině významu (femininum supruga označuje vždycky ženu, naproti tomu maskulinum suprug nespecifikuje nutně pohlaví: znamená buď ve smyslu užším manžela, anebo ve smyslu širším jednoho z manželů, manžela nebo manželku, cit. práce, s. 143—145). Vztah mezi „protikladem ně[85]čeho s ničím“ v rovině označeného a oposicí téhož druhu v rovině označujícího je však podle Jakobsona zcela libovolný (arbitraire) (cit. práce, s. 147).

Ačkoli autor vyložil podstatu své teorie ještě několikrát,[16] a její hlavní myšlenky našly téměř obecné přijetí mezi představiteli pražské školy, nelze říci, že by byla došla vždy i plného pochopení. Přestože se termíny „příznaková“ a „bezpříznaková morfologická (gramatická) kategorie“ a jejich jinojazyčné ekvivalenty „merkmalhaltig (merkmaltragend)“ — „merkmallos“, „marqué“ — „non marqué“, „marked“ — „unmarked“ staly u badatelů hlásících se k strukturalismu zcela běžnými, nelze říci, že by se těchto termínů užívalo vždy s oním přesným pojmovým obsahem, který jim dal Jakobson.

Přispěla k tomu ovšem i obecná situace strukturalismu u nás. Tak jako se v době rozkvětu strukturalismu stávaly termíny příznakový a bezpříznakový často jen bezobsažnými nebo málo obsažnými zaklínadly v projevech různých rádobystrukturalistů, tak se opět v době oficiálního odmítání strukturalismu, nejprve ve jménu marrismu, pak ve jménu ortodoxního stalinismu, staly slovy tabuovanými, kterých se užívalo jen s rozpaky a jen „mezi svými“. Ani to ani ono nemohlo ovšem přispět k zpřesnění a prohloubení příslušných pojmů.

Velmi markantním dokladem toho, s jakým neporozuměním se někdy setkala Jakobsonova aplikace protikladu příznakového a bezpříznakového členu fonologických korelací na protiklady morfologické i u předních teoretiků mladší generace našich jazykovědců, je polemika I. Poldaufa s Fr. Kopečným o existenci kategorie atemporálnosti v češtině, vedená na stránkách tohoto časopisu.[17] Poldauf tu vytýká Kopečnému jeho užívání termínu bezpříznakový: „Zpravidla jsou členy protikladu, jenž představuje gramatickou kategorii, rozlišeny přítomností a nepřítomností nějakého příznaku, jako formálního (proloženo námi — M. D.) signálu. Poněvadž pociťujeme čekati jako tvar opatřený formálním signálem, kdežto čísti je tvar bez signálu …, mluvíme o prvním členu kategorie násobenosti jako příznakovém, druhém jako bezpříznakovém“ (s. 122) a dále „… Je třeba si uvědomit, že Kopečnému znamená ‚bezpříznakový‘ 1. bez formálního příznaku charakterisujícího tzv. příznakový člen protikladu, jenž představuje danou kategorii (toto je tradiční význam pojmu …) a 2. s neutralisovaným protikladem, jenž je základem dané kategorie, což je nebývalé užití tradičního pojmu.“ (24, proložení naše — M. D.) Poldaufův postoj překvapuje tím více, že právě Kopečný užívá termínů příznakový a bezpříznakový ve smyslu tradice pražské školy, kdežto on sám užívá termínu bezpříznakový ve vztahu k morfologické formě, tedy v rozporu s touto tradicí (toto užívání podkládá Kopečnému zcela mylně). Vysvětlení je pouze v tom, že si Poldauf neuvědomil, že příznak v oblasti morfologie se v pojetí pražské školy týká významu, nikoli formy. Třeba ovšem přiznat, že Poldauf v tomto chápání tradice nebyl a není osamocen.

Nejinak tomu bylo s přijetím této teorie mimo vlastní pražskou školu. L. Hjelmslev, který se ve své práci o kategorii pádu[18] otevřeně hlásí ke koncepci morfologických korelací,[19] nechápe protiklad mezi členem určeným a neurčeným, jak se projevuje v celé jeho práci, v rovině sémantického obsahu, nýbrž v rovině funkčního rozsahu.

[86]Těsněji se k Jakobsonovu pojetí přimkl A. W. de Groot, který aplikuje protiklad ničeho s ničím i na oblast syntaxe.[20] Podle de Groota je „syntaktická struktura ve všech jazycích vždy založena na 4 protikladech“, a to 1. kombinace sémantémů — nedostatek kombinace, 2. přímá kombinace — nepřímá kombinace, 3. subordinace — koordinace a 4. determinatum — determinans, jež mají povahu kontradikce: s funkcí — bez funkce. De Groot však upozorňuje na nevhodnost Jakobsonových termínů „příznakový“ — „bezpříznakový“ — („merkmalhaltig“ — „merkmallos“), poněvadž jsou příliš formálně zatíženy, a doporučuje proto užívat termínu „funktionshaft“ — „funktionslos“, popříp. „mit Bedeutung“ — „ohne Bedeutung“. Zvláštní složitou povahu protikladů v rovině označeného, která vyplývá z dualismu významu formy a jejího užití na určitou předmětnou danost (neboli z dualismu Bedeutung a Meinung), však si ani de Groot neuvědomuje (mezi kombinací přímou, jež je např. mezi podmětem a přísudkem ve fr. il marchait, a kombinací nepřímou, mezi podmětem a příslovečným určením ve fr. il marchait vite, jde sice o vztah kontradiktorický, nikoli však o asymetrii ve smyslu signalisace A a nesignalisace A).

Téměř stejný osud měly pojmy příznakový a bezpříznakový v rovině morfologických protikladů u V. Brøndala, který svůj pojem „neutrální“ formy, vymezovaný jako neurčený vzhledem k polárním členům kategorie (tj. k členu positivnímu a negativnímu), výslovně ztotožňuje s pojmem bezpříznakové formy v pojetí pražské školy.[21] Podrobněji však vymezil Brøndal neutrální formu již dříve[22] jako člen, který stojí zároveň proti členu positivnímu i negativnímu a který je charakterisován neaplikací daného vztahu. Tak např. indikativ, amodální forma, tj. neurčená z hlediska modu, je definována tak, že není ani imperativ ani subjunktiv, 3. osoba, tj. forma neurčená z hlediska kategorie osoby, je definována obdobným způsobem, že není ani 1. ani 2. osoba (s. 16). Brøndal tedy, jak patrno, váže existenci neutrální formy na existenci protikladu členu positivního a negativního a definuje ji z hlediska obecně logického, nikoli z hlediska významu.

Kriticky se v poslední době zabýval Jakobsonovým pojetím morfologických korelací J. Kuryłowicz.[23] Za slabinu Jakobsonovy koncepce považuje jeho předpoklad obecného významu, zahrnujícího v sobě několik významů částečných. Jestliže ve své první práci uznává jeho platnost pro oblast sémantiky a odmítá jeho použitelnost pro oblast, v níž se prolínají fakta sémantická se syntaktickými (jak je tomu právě v kategorii pádu), zříká se ve své pozdější práci, usilující o zpřesnění metod v oblasti lexikologie, pojmu obecného významu i v této oblasti. Vlastní argument Kuryłowiczův proti zavádění tohoto pojmu do lexikologické analysy tkví v „nemožnosti integrace kvalitativně různých prvků, a to sdělného obsahu a afektivních stylistických odstínů. Po našem mínění nejdůležitější je hlavní význam, ten, který není určován kontextem, zatímco ostatní (dílčí) významy k sémantickým prvkům hlavního významu přidávají ještě také prvky kontextu“ (kontextem rozumí Kuryłowicz nejen souvislost, ale i situaci projevu).[24] Tato ná[87]mitka je vskutku závažná. O tom, že rozmanité významy mnohoznačných slov lze jen zřídka převést na společného jmenovatele, nemůže být pochyb: přenášení významů (metaforické i metonymické) může jít velmi různými směry a může vycházet stejně tak z kteréhokoli významu již přeneseného jako z významu geneticky základního. Tím méně pak lze uvést na společného jmenovatele i všechny rozmanité smyslové odstíny, které propůjčuje slovu v konkrétním jeho užití kontext a situace. Jakobson ovšem svůj pojem obecného významu pro jednotky lexikálního plánu výslovně nepostuluje (i když užívá příležitostně pro lepší názornost k ilustraci protikladu příznakového a bezpříznakového členu i jich).

Zůstává však otázkou, proč by se právě v tomto bodě polysémie kategorie morfologické měla podstatně lišit od polysémie lexikálních jednotek. Spíše se zdá, že rozvíjení polysémie jde v obou případech týmiž cestami, a že tedy nic nás nenutí k předpokladu různé hierarchie jednotlivých významů v obou těchto sémantických rovinách. Významy přenesené v synchronickém smyslu Jakobson ovšem v pojem obecného významu nezahrnuje,[25] zůstává však nejasné za prvé, v čem záleží rozdíl mezi transposicemi živými a transposicemi již neživými (gramatikalisovanými) v poměru k obecnému významu, a za druhé, jaký je podstatný rozdíl mezi užitím bezpříznakové kategorie místo příznakové na jedné straně a užitím příznakové kategorie místo bezpříznakové, resp. místo jiné příznakové na druhé straně, když v obojích těchto případech se pociťuje napětí mezi smyslem, který vyžaduje kontext, a významem užité kategorie, neboli stručně, jaký je podstatný rozdíl mezi „transposicí“ a „hypostasí“. Konkrétně řečeno: Jakým společným, obecným významem bychom např. mohli obemknout vybízecí význam 3. os. préterita (Šel sem! Zdrávi pobyli!) s jeho významy indikativními (o transposici tu přece nelze dnes vůbec mluvit)? Jaký je dále rozdíl řekněme mezi užitím nedokonavého vidu místo dokonavého ve větách jako Kdo vám to poroučel? a užitím dokonavého vidu místo nedokonavého ve větách jako Co ten utratí peněz! z hlediska obecného významu těchto kategorií?

Svůj nesouhlas s Jakobsonovým pojmem obecného významu vyjádřil již dříve L. Hjelmslev.[26] Systémová hodnota (valeur) kteréhokoli jazykového prvku se [88]podle něho sice zakládá na úhrnu užití, avšak není s ním totožná. „Hodnota je význam základní (Grundbedeutung), nikoli význam obecný ve smyslu Gesamtbedeutung.“ Odmítá proto Jakobsonovu snahu vidět v jeho vlastním termínu signification fondamentale jen (méně vhodné) synonymum svého termínu Gesamtbedeutung (signification générale) (viz zde pozn. č. 29). V podstatě stejné stanovisko zaujímají k této otázce i jiní badatelé kodaňské školy. Vytýkají Jakobsonově teorii, že nedoceňuje zásadní rozlišení mezi definicí významu (definicí obsahovou) a definicí hodnoty (definicí rozsahovou),[27] a proto charakterisuje protiklad morfologických kategorií neadekvátně ryze sémanticky,[28] a doporučují nahradit ji teorií funkčního rozsahu, která prý bude moci dát výsledky bezpečnější: „Místo aby se hledal uvnitř nějaké kategorie morfém sémanticky příznakový, je třeba hledat morfém intensivní, tj. takový, jehož oblast užití je omezena v protikladu k prvku extensivnímu (který bude odpovídat prvku bezpříznakovému), který může vstoupit do většího počtu konstrukcí“ (Togeby, t.).

Pojem obecného významu odmítá i A. W. de Groot (cit. práce, s. 124) a C. L. Ebeling.[29] Podobně se distancoval od termínu obecný význam i B. Trnka:[30] užívá sice vedle nejčastějšího termínu základní protikladový význam, morfologický význam i termínů význam řadící a význam celkový, ale neopírá tento pojem o úhrn dílčích významů, kterých může daná forma nabýt ve větě, nýbrž hledá jej v postavení minimálně závislém.[31]

Není pochyby, že to byl právě tento poněkud mlhavý pojem obecného významu, který byl překážkou širšího uplatnění a rozvinutí sugestivní a v základě nepochybně objevné teorie asymetričnosti morfologických protikladů.

Pojem obecného významu je tedy základní nesnází celkového významu Jakobsonova pojetí morfologických korelací, konstituovaných právě vztahem mezi obecnými významy obou členů protikladů.

Věnujme se však nyní některým jiným stránkám Jakobsonovy teorie. S jistou skepsí se setkala rovněž ta Jakobsonova these, že vztahy v elementárních systémech morfologických jsou nutně vždy jen binární protiklady. Jakobson přirozeně nemůže ignorovat skutečnost, že se v tradičních gramatických soustavách zhusta počítá i s větším počtem specifických morfologických kategorií. Jakobson však rozkládá takové vícečlenné systémy v protiklady dvojstranné. V původní koncepci Jakobsonově nejsou tyto dvojstranné vztahy ve vícečlenných systémech v jedné rovině. Tak např. v ruském systému gramatických osob rozdělují se 1., 2. a 3. osoba tak, že „základní“ korelaci zde tvoří protiklad příznakové kategorie „osobnosti“ a bezpříznakové kategorie „neosobnosti“, tzv. 3. osoby. Uvnitř příznakové kategorie má pak teprve své místo „speciální“ korelace osobní, v níž členem příznakovým je osoba 1., bezpříznakovým osoba 2. (srov. Zur Struktur, s. 78n. a [89]Shifters, s. 6). Je tedy tradiční trojčlenný systém rozložen do dvou protikladů různého řádu. Jak ukazuje poslední náčrtek systému ruského slovesa v Projectu, upustil Jakobson od myšlenky důsledné logické dichotomie a připouští i možnost dvojstranných protikladů souřadných, spjatých navzájem společným členem (bezpříznakovým). Takto vidí např. korelace způsobu v systému ruského slovesa: proti bezpříznakovému indikativu staví tu jednak kondicionál, jednak imperativ (injunctive) (srov. Shifters, s. 7). Binárnost protikladů tedy nikterak nevylučuje, že uvnitř téže gramatické kategorie může být i více členů téhož řádu, tyto členy však vcházejí vždy do protikladů, které jsou svou povahou nutně dvojstranné. — Není pochyby o tom, že převedení i složitějších několikačlenných systémů na výlučně dvojstranné protiklady možné je, zůstává ovšem otevřena otázka, zda při tom někdy neskreslíme skutečné vztahy mezi kategoriemi.

Mnohem závažnější je však jiná otázka. I když se nám skutečně podaří převést morfologický systém daného jazyka na omezený počet výhradně dvojstranných protikladů, budou takové protiklady vždy korelacemi ve smyslu Jakobsonově, tj. protiklady charakterisované jako protiklady něčeho s ničím v oblasti jejich významu? Máme např. nutkavé důvody pro to, abychom obecný význam kategorie singuláru chápali jen jako nedostatek označení mnohosti, jak to činí pro ruštinu Jakobson (srov. Zur Struktur, s. 79 a Shifters, s. 6) a pro češtinu a angličtinu Trnka,[32] anebo opět naopak abychom význam plurálu chápali jako nedostatek označení jednotlivosti, jak se o to pokouší opět pro slovenštinu Pauliny (v cit. práci s. 65). Neukazuje již toto zcela protichůdné traktování téže morfologické kategorie v jazycích sobě tak blízkých, že tu aplikujeme korelační vztah na něco, co se mu svou podstatou vzpírá?[33]

Pokusíme se najít odpověď na tuto otázku.

Mají-li dvě protikladné kategorie vyhovovat definici, jak ji Jakobson podal pro morfologické korelace, pak rozsah obecného významu kategorie bezpříznakové (tj. úhrn všech usuálních užití této kategorie) musí být nutně větší než rozsah obecného významu příslušné kategorie příznakové, a to tak, že ji bude v sobě zahrnovat. Rozsah obecného významu bezpříznakové kategorie musí zahrnovat nejen oblast nepokrytou kategorií příznakovou (tj. non A), nýbrž i tu oblast, která je specifickým významem této kategorie (tj. A).

Protože význam non A je definován vzhledem k významu A ve smyslu logického protikladu (kontradikce), může p o případě zahrnout i význam vzhledem k A kontrérní (Aʼ). Pak bude významová oblast non A—Aʼ definována jako oblast, v níž se neuplatňuje ani A ani Aʼ. Schematicky bychom si mohli vztah mezi významovými rozsahy takových kategorií naznačit dvěma obrazci, uvedenými (z typografických důvodů) na násl. straně.

Z takového vztahu mezi rozsahy obecných významů asymetrických protikladných morfologických kategorií však logicky vyplývá, že kategorie bezpříznaková — jakožto reprezentant celého morfologického protikladu — má své místo nejen tam, kde jde o vyjádření významu kontrérního k A (Aʼ), „zbytkového“ významu non A—Aʼ, popříp. vůbec významu non A, ale může zásadně zastupovat i kategorii

[90]

 

       I. Dáno A, non A                                    II. Dáno A, non A, Aʼ

 

příznakovou (a tedy vyjadřovat přímo A), a to tehdy, jestliže význam A (který v ní zůstává neoznačen) je dán kontextem nebo jazykovou situací.

To ovšem i znamená, že má-li daná dvojice morfologických kategorií být hodnocena jako asymetrický korelační protiklad, musí vyhovovat té podmínce, aby v kontextu dostatečně sdělném (indikujícím) mohla jedna z těchto kategorií (bezpříznaková) zastupovat druhou (příznakovou). To ostatně plyne již z vlastního Jakobsonova výkladu (citovaného zde na s. 83), že v případech substituce jedné morfologické kategorie druhou bývá tato druhá zpravidla bezpříznaková. Jakobson, který uvádí tuto okolnost na podporu své koncepce bezpříznakových kategorií, formuluje ji, jak patrno, značně zdrženlivě: nerozvíjí zejména otázku, kdy může docházet k záměně jedné kategorie druhou. Vzhledem k našemu rozboru významových rozsahů protikladných asymetrických kategorií domnívám se však, že možnost substituce jedné kategorie druhou není jen fakultativním symptomem bezpříznakového členu morfologické korelace, nýbrž nezbytnou podmínkou, abychom směli vůbec hodnotit takovou kategorii jako bezpříznakovou.

Použijeme-li však našeho kritéria záměny jedné kategorie druhou při hodnocení morfologických protikladů takového jazyka, jako je čeština, nikterak se nepotvrdí these o výsadním postavení asymetrických protikladů v morfologii jazyka.

Nepochybně najdeme takové dvojice, které budou danému kritériu přesně odpovídat. Tak v rámci morfologického systému českého slovesa najdeme takovou dvojici v specifických kategoriích podmiňovacího způsobu: kondicionálu přítomném a kondicionálu minulém.

Poměr obou speciálních kategorií českého kondicionálu, označovaných běžně jako kondicionál přítomný a minulý, nebyl dosud uspokojivě řešen. Již J. Haller ve svých Poznámkách k českému kondicionálu[34] poukázal na to, že paušální poučení, podle něhož se kondicionálem přítomným vyjadřuje děj možný nebo podmíněný v přítomnosti, kondicionálem minulým pak děj možný nebo podmíněný v minulosti, „nepostačuje potřebám vyjadřovací praxe a že jím skutečný stav ani není dostatečně vystižen“. Pozoruhodná je v této souvislosti známá okolnost, formulovaná např. V. Šmilauerem[35] tak, že „v lidovém jazyku je kondicionál minulý málo oblíben a nahrazuje se zhusta kondicionálem přítomným“, s příznačným dodatkem: „vlivem lidového jazyka děje se tak i v ja[91]zyku spisovném, neprávem“. Trávníček, který ve svém zpracování Gebauerovy Příruční mluvnice (§ 496, 7) si stýská na to, že se významový rozdíl mezi obojím kondicionálem zanedbává a chybně se klade kondicionál přítomný místo minulého, zaujímá ve své Mluvnici spisovné češtiny II, s. 767 již stanovisko opatrnější: „Odchylně se klade kondicionál přítomný místo minulého; např. kdybych to věděl, nebyl bych tam šel; …“

Skutečný stav i v spisovném jazyce vystihuje však přesněji Cvičebnice jazyka českého pro I. tř. gymnasií a vyšších odborných škol (1951, s. 143). Konstatuje se tu jednak fakt časté záměny kondicionálu minulého kondicionálem přítomným i pro jazyk spisovný, jednak se tato substituce vysvětluje jako užití formy méně specifikované ve významové platnosti, které adekvátně odpovídá forma specifikovanější, a to tehdy, jestliže kontextová nebo situační souvislost sama zřetelně tuto specifikaci naznačuje.

Pokusili jsme se ukázat na jiném místě,[36] proč Haller, který velmi pečlivě a podrobně rozebral užívání kondicionálů v jednom typu kondicionálních vět, a to vět přirovnávacích, dospěl nakonec k nihilistickému závěru, že nelze postřehnout nějakou důslednost v užívání obou kondicionálů v těchto větách. Pro účel našeho příspěvku postačí, shrneme-li tu jen výsledky vlastního zkoumání užívání kondicionálů v různých typech kondicionálních vět.

1. Kondicionál minulý lze v současném jazyce zaměnit kondicionálem přítomným ve všech syntaktických podmínkách a v nejrůznějších druzích vět, ovšem jenom tehdy, jestliže časové zařadění do minulosti (resp. irealita) z hlediska přítomnosti mluvčího je naznačeno jiným prostředkem jazykovým (zejména lexikálně) nebo mimojazykovým, anebo jestliže na tomto zařadění vůbec nezáleží; taková substituce se však leckdy cítí jako výrazová nepřesnost, 2. kondicionál přítomný ve vlastní platnosti kondicionálem minulým nahradit nelze.

Vzájemný poměr kondicionálu přítomného a minulého musíme v živém současném jazyce hodnotit jako asymetrický protiklad dvou gramatických kategorií, z nichž jen jedna — kondicionál minulý je kategorií příznakovou, kdežto druhá — kondicionál přítomný je kategorií bezpříznakovou. Jestliže je obecným významem kondicionálu minulého označovat nereálné děje zařazené do minulosti, omezuje se obecný význam kondicionálu přítomného na to, že takové zařadění děje do minulosti neoznačuje. Právě proto, že jí chybí tento příznak — označovat minulost (a tedy časový příznak vůbec), je ovšem tato kategorie především povolána k tomu, aby vyjadřovala nereálný děj nezařazený do minulosti (tj. nereálný děj v přítomnosti a v budoucnosti), pro jehož vyjádření nemá čeština specifickou kategorii (specifické kategorie).

Z bezpříznakovosti kondicionálu přítomného ovšem nijak neplyne, že by nemohl — doplněn kontextem v širokém slova smyslu — vyjadřovat za určitých podmínek týž význam, který je jinak vlastní příslušné kategorii příznakové — kondicionálu minulému. Právě naopak. Tam, kde není třeba zvlášť (explicite) vyjadřovat příznak (tj. právě rozdíl obecných významů obou kategorií), má mluvčí na vůli rozhodnout se pro vyjádření příznakové, kondicionálem minulým, nebo bezpříznakové, kondicionálem přítomným.

Úhrnem lze říci, že se vzájemný poměr kondicionálu minulého a kondicionálu přítomného jeví v dnešním jazyce jako poměr kategorie příznakové a bezpříznakové, při čemž se v projevech spisovných jeví sklon k přesnému ohraničení obou kategorií, tj. k užívání kondicionálu přítomného v jeho hlavním významu (ne [92]minulost). Na pozadí tohoto mluvnického vztahu obou kondicionálových forem uplatňují se pak různé motivace stylistické.

Čistě asymetrický charakter protikladu kondicionálu minulého a přítomného lze objasnit i z hlediska vývojového.

Podle výkladu Gebauerova, podaného v Historické mluvnici,[37] je starší kondicionál typu bych nesl, zvaný dnes přítomný. „Podle složení svého je to vlastně výraz pro minulost, a zejména pro plqpfektum; v té platnosti, bych nesl plqpf. = portaveram atd., drží se ještě v textech stč. … Ale časem vzal na sebe význam kondicionální = portarem, portavissem; a aby byl zřetelný rozdíl mezi přítomností a minulostí, bralo se bych nesl za kondicionál praesentis = portarem, a utvořilo se bych byl nesl pro kondicionál praeteriti = portavissem.“

To potvrzuje i Trávníček:[38] „Vyskytuje se (typ byl bych dal n. byl bych býval dal) zřídka v staré češtině, pravidlem v nové spis. češ. a slovenš. (bol bych volal, bol by som volal) jako kondicionál minulý a tu a tam v dialektech. Nejčastěji se místo něho užívá typu nesl bych, který tedy má význam praes. i praeter.“

Je tedy forma kondicionálu přítomného nespecifikovaná forma vývojově starší, kondicionál minulý pak specifikovaná forma vývojově mladší, vzniklá významovým vydělením se z formy starší.

Jak je patrno z citovaného výkladu Gebauerova, označoval kondicionál přítomný po té, když již nabyl platnosti kondicionálu, po jistou dobu stejně tak kondicionální význam minulý jako přítomný; nelze pak pochybovat o tom — i když ani Gebauer ani Trávníček o tom nemluví —, že obojí tento význam podržela tato forma i po té, když již vznikl jako specifická forma pro kondicionální význam minulý i kondicionál minulý. Týž význam nereálného děje v minulosti bylo tedy možné vyjadřovat jak starší formou nespecifikovanou, tak přesněji a explicitněji mladší formou specifikovanou. Trávníčkem dosvědčovaný vzrůst frekvence kondicionálu minulého od doby staré po dobu novou prozrazuje pak nepochybně nejen stále rostoucí potřebu vyjadřovat ireálné děje (jak ji s sebou přinášel kulturní rozvoj), nýbrž i postupující tendenci po vyjádření explicitním, dostatečně intelektualisovaném, tedy protežování vyjadřovacích prostředků přesnějších, specifičtějších, příznakových.

Je příznačné, že tendence k přesnému rozlišování obou významů charakterisuje především jazyk spisovný, kdežto v nářečí vystupuje kondicionál minulý stále jen jako forma pouze fakultativní, příležitostná, ba v některých nářečích se zvláštní kondicionál minulý nevytvořil vůbec.

Zda dnešní stav v spisovném jazyce je výsledkem přímočarého vývoje, anebo, je-li pro dobu předcházející třeba předpokládat ostré rozhraničení obou forem,[39] není pro naši otázku rozhodující.

Zda nám šlo jen o to ukázat, že asymetrický protiklad obou forem kondicionálu se jeví průmětem jejich historického vztahu na rovinu současné struktury jazyka.

Asymetričnost protikladu kondicionál přítomný : kondicionál minulý je dále opřena i v rovině formy. Již při výkladu vzniku kondicionálu minulého jsme se zmínili o tom, že jeho forma je druhotná, odvozená z formy kondicionálu přítomného.

[93]Srovnání tvarových systémů obou těchto kategorií:

bych nesl, -a, -o	:	byl, -a, -o bych nesl, -a, -o
bys nesl, -a, -o	:	byl, -a, -o bys nesl, -a, -o
by nesl, -a, -o	:	byl, -a, -o by nesl, -a, -o
bychom nesli, -y, -a	:	byli, -y, -a bychom nesli, -y, -a
byste nesli, -y, -a	:	byli, -y, -a byste nesli, -y, -a
by nesli, -y, -a	:	byli, -y, -a by nesli, -y, -a

nám jasně ukazuje, že forma kondicionálu minulého představuje ve všech osobách a obou číslech rozšíření příslušné formy kondicionálu přítomného, a to vždy rozšíření o morfém byl (kongruující v čísle a rodě s významovým příčestím kondicionálu přítomného).

Abychom mohli tuto okolnost náležitě zhodnotit, je třeba, abychom se zastavili u otázky protikladů v oblasti morfologické formy vůbec.

Morfologické kategorie si neoponují pouze na základě významů, které vyjadřují, nýbrž i na základě formálních kategorií, jimiž jsou tyto významy realisovány. Tím je dána možnost rozmanitých interferencí formy do oblasti významu, které pak i tak již někdy složité vztahy mezi významy takových protikladných morfologických kategorií dále komplikují. Rozsah našeho příspěvku nedovoluje, abychom podrobili protiklady v oblasti morfologické formy podrobnějšímu rozboru (to hodláme učinit v samostatném příspěvku); zde proto naznačíme jen některé předběžné závěry:

Vedle protikladů forem rozlišených dvojí různou charakteristikou, které mají v oblasti morfologie tvaroslovné značnou převahu (např. v číselných protikladech N žena : ženy, město : města, kuře : kuřata) a forem s touž charakteristikou (např. N duše : duše, pole : pole, stavení : stavení) je tu zastoupen, i když omezeně, i protiklad formy nulové a formy charakterisované (např. v N holub : holubi, hrad : hrady, dlaň : dlaně, kost : kosti). Je příznačné pro vysoce flexivní systém českého tvarosloví, že tu nulových forem není využito důsledně pro určitý význam nebo pro určitou funkci, nýbrž že je jí využito různě v rámci různých paradigmat (pro NSg nos, GPl žen, 2. os. imp. nes, popříp. 3. os. prét. nes). Přesto není v českém tvaroslovném systému nulovost formy nikdy v zřejmém rozporu s jejím významem.

Poměr nulové formy a formy charakterisované je ovšem jen zvláštním, krajním případem takového vztahu, kde jedna forma má určitou formální charakteristiku, která formě druhé chybí (srov. děláš : dělá, neseš : nese atd.). Zvláštní důležitost pro náš účel mají ty případy, v nichž protiklad „příznakové“ a „bezpříznakové“ formy charakterisuje celou kategorii. Takový případ jsme již poznali při protikladu kondicionálu minulého a kondicionálu přítomného a nacházíme ho dále např. v protikladu času předminulého a minulého a (příznakové) násobenosti a nenásobenosti (kde může být doprovázen i rozdílem konjugačního typu) (dělávat : dělat, bavívat : bavit). Úlohu protikladu „příznakové“ a „bezpříznakové“ formy může dále plnit i jen protiklad „vyššího“ a „nižšího“ konjugačního typu (např. rozdělovat : rozdělit) nebo obecně protiklad sekundárního a primárního formantu (např. světice : světec). (Jen jako nezávaznou domněnku nadhazujeme tu možnost interpretovat obdobně i vztah forem „analytických“ a „synthetických“.)

Je nápadný rozdíl mezi využitím těchto formálních protikladů v oblasti morfologie tvaroslovné a slovotvorné. Zatímco v tvoření slov, zejm. ve vlastním odvozování, je asymetrie forem jevem obecným, je situace v oblasti tvarosloví o to složitější, že vedle forem zřetelně hierarchisovaných máme tu v širokém měřítku co činit s formami, u nichž takovou hierarchii stanovit nelze. Princip formálního rozvíjení se v tvarosloví zřetelně uplatňuje zčásti u formálních kategorií analytických a pak zvláště u těch kategorií, které stojí na pomezí mezi oblastí tvarosloví a tvoření slov.[40] Lze proto také očekávat, že ingerence formy na význam se uplatní právě v těchto oblastech.

[94]Jak patrno, nelze tedy bez výhrad souhlasit s názorem Jakobsonovým, že vztah mezi oposicí něčeho s ničím v rovině označujícího a oposicí téhož druhu v rovině označovaného je zcela libovolný (Signe zéro, s. 147). Jiní badatelé tento skepticismus také nesdílejí. Tak např. A. W. de Groot zdůrazňuje, že „forma jazykového znaku může být zčásti ‚přirozená‘, může existovat přirozený vztah mezi formou a funkcí, vztah, který se snad jeví ve většině případů. Tak je imperativ téměř vždy kratší než většina ostatních forem slovesa, singulár je kratší než plurál atd.“[41]

I náš letmý pohled na využití asymetrických protikladů v oblasti morfologické formy nám dovoluje uzavřít tuto část svých úvah zjištěním, že asymetričnost morfologických protikladů v oblasti významu můžeme očekávat především tam, kde můžeme nalézt tento vztah — v témž směru ovšem — i v plánu formálním.[42]

V podstatě týž obraz, jako jsme načrtli v případě vztahu obou specifických kategorií kondicionálu, by nám poskytl bližší rozbor vztahu préterita a antepréterita. Také tu je substituce příznakové formy formou bezpříznakovou vždy možná. Mimo oblast vlastního tvarosloví se setkáváme s obdobným vztahem např. u protikladu děje násobeného a nenásobeného (dělávati : dělati, vídati : viděti).

Není třeba podrobněji tyto případy rozebírat, abychom si uvědomili, že tu nejde nikterak o případy pro tvaroslovný systém typické. Jestliže protiklad obou forem kondicionálových a protiklad préterita a antepréterita nesporně náleží do systému tvaroslovného, nelze přitom přehlížet, že jak kondicionál minulý, tak zejména antepréteritum jsou na samém pomezí tohoto systému: chybí jim totiž, i když ovšem daleko ne v témž stupni — jeden z podstatných znaků gramatické kategorie — závaznost.[43] Jde tu spíše o stylistické varianty, fakultativní nebo zcela příležitostné, gramatických kategorií základních, kondicionálu a préterita. Ještě ve větší míře to platí o protikladu děje násobeného a nenásobeného, který je ovšem kategorií slovotvornou, i když těsně spjatou se systémem tvaroslovným, zejména prostřednictvím kategorie slovesného vidu (v užším smyslu).

[95]Ne již tak bezpečný je případ slovesného vidu v užším smyslu, tj. protiklad dokonavosti a nedokonavosti, třebaže v hodnocení dokonavého vidu jako příznakového a nedokonavého jako bezpříznakového je v naší jazykovědě téměř jednomyslnost[44] (ve vymezování příznaku dokonavosti ovšem této shody není).

Právě bezpříznakovým charakterem nedokonavého vidu vysvětluje Kopečný (l. c.) užívání nedokonavé formy v případech jako Kdo vám to maloval? Dával mi to Lojzek. Citujeme: „Nedokonavá slovesa vyjadřují prostě kvalitu slovesného děje (v tom i vztah k původci). Protože nepovídají nic o ukončení děje, může se jich proto právě užít, když je dokončení dáno samou situací. Užívá se jich na označení původce děje, když výsledek jeho je dán situací a není tedy třeba označovat jej příznakovým, tj. dokonavým tvarem.“ Proti svému staršímu názoru[45] domnívám se však nyní, že takové pojetí věc poněkud zjednodušuje. Ani v tom kontextovém typu, který Kopečný uvádí, není substituce stejně možná u všech sloves a u všech druhů vidových dvojic. Zatímco v případě maloval místo namaloval jde nepochybně o vyjádření děje bez zřetele k jeho dokonání, nevystačíme již s touto interpretací u dvojic jako přemalovával : přemaloval, odpracovával : odpracoval (třebaže i tu jde o protiklady čistě vidové). Vypadá to prostě tak, jako by se ‚příznaková‘ forma sekundárního imperfektiva vzpírala bezpříznakovému užití. U dalších dvojic svěřoval : svěřil, prozrazoval : prozradil je substituce téměř nemožná. Souvisí to nepochybně s tím, že dokonavost je tu primární i z hlediska sémantiky sloves samých.

Vedlo by nás příliš daleko, kdybychom chtěli ověřovat možnost záměny dokonavého slovesa příslušným protějškem nedokonavým u rozmanitých vidových i formálních typů sloves v rozmanitých sémantických kontextech. Byla by to práce jistě záslužná a pro osvětlení „souhry“ vidů by nepochybně přinesla leccos nového. I zkusmá probírka vidových dvojic, kterou jsme provedli (a již jsme tu mohli jen naznačit), však tuším ukázala, že základní asymetrický protiklad vidu s příznakovým členem dokonavým (příznakem je tu zřetel k dokončení děje, popř. souborný pohled na děj) a s bezpříznakovým členem nedokonavým je v určitých případech jakoby překryt sekundárním asymetrickým protikladem opačného směru s příznakovým členem nedokonavým, označujícím trvání nebo opakování děje, a s bezpříznakovým členem dokonavým (netrvacím), který nachází svou oporu i v oblasti formy.

To měl patrně na mysli Jindra, když říká, že „i nedokonavost má ve vidovém protikladu svou příznakovou funkčnost“.[46] A jen tak lze pochopit, že někteří badatelé považují právě protiklad trvání : ne trvání za vlastní jádro kategorie slovesného vidu.[47] Jakkoli se s tímto pojetím neztotožňujeme, ukazuje sama jeho existence tuším jasně, že protiklad dokonavého a nedokonavého děje není asymetrický v tom plném smyslu, jak jsme si jej ujasnili na příkladě protikladu kondicionálu minulého a kondicionálu přítomného.

Ostatně i sám A. Dostál, ačkoli se svým obecným vymezením vzájemného vztahu vidu dokonavého a nedokonavého („D se vyznačuje přítomností jistého pří[96]znaku, kdežto ND jeho nepřítomností“, s. 15) hlásí k chápání dokonavosti jako příznaku, nenechává nás v dalších výkladech na pochybách o tom, že poměr dokonavosti a nedokonavosti je mu poměrem (logického) protikladu ve smyslu D : non D (a nikoli tedy signalisace D : nesignalisace D); pojetí ND jako kategorie co do vidu indiferentní Dostál výslovně odmítá (s. 16).[48] Aniž si činíme nárok na to, podat definitivní řešení této stále ještě otevřené otázky, domníváme se, že nejlépe bychom postihli skutečný vztah obou vidových forem pomocí (Kuryłowiczových) pojmů primární a sekundární funkce: význam soubornosti je primární funkcí dokonavé formy, tak jako význam průběhovosti je primární funkcí formy nedokonavé. Oba tyto významy jsou protivné (kontrérní), nikoli protikladné. Tam, kde jde o to vyjádřit děj o sobě, tj. kde nás nezajímá ani jeho soubornost ani jeho průběhovost, je zásadně možné užít té nebo oné formy (to jsem psal já / já tolik nesním), aniž ovšem můžeme mluvit o úplné neutralisaci jejich základního významového protikladu. Tyto významy jsou sekundárními funkcemi těchto kategorií.

Není tu místa, abychom probírali podrobněji jednotlivé elementární systémy vzhledem ke koncepci morfologických korelací, ač jen tato cesta by mohla prokázat upotřebitelnost této koncepce, popř. její meze pro adekvátní vystižení českého tvarového systému. Velmi lákavé by bylo zejména rozebrat kategorii času. To je však otázka — i když bychom zůstali jen na půdě češtiny a slovenštiny — příliš složitá, jak je to patrné i z toho, že dosud podané koncepce se často značně rozcházejí.[49] Spokojíme se tu jen poznámkou, že bezpříznakový charakter présentu potvrzuje se kritériem záměnnosti ve značné míře, i když zdaleka ne tak absolutně jako u kondicionálu přítomného.

Ovšem užití présentu ve významu minulého děje je vždy silně „příznakové“, tj. jeho hlavní význam, vyjadřovat přítomnost, se uplatňuje velmi výrazně. Nemají však pravdu ti, kteří právě v této okolnosti vidí vyvrácení Jakobsonovy teorie, jako např. H. Sten, který kritisuje zvláště Jakobsonovu interpretaci historického présentu, neboť „naprosto není časem bezbarvým a neutrálním, nýbrž naopak formou subjektivní, silně zatíženou významem“.[50] Tento charakter présentu historického je mimo pochybnost, to však není nikterak — ve smyslu Jakobsonovy teorie — v rozporu s bezpříznakovostí kategorie présentu. Vyplývá právě z napětí mezi smyslem kontextu (minulost) a hlavním, dominantním významem présentní formy (přítomnost). I tu platí interpretace Kuryłowiczova, která hodnotí tzv. présens historický jako sekundární funkci présentu (a zároveň jako užití sekundární formy pro vyjádření minulosti).

Pokud jde o vztah formální kategorie présentu a préterita, není s bezpříznakovým chápáním présentu v žádném rozporu. Je-li správná naše domněnka o synchronické „odvozenosti“ forem analytických vzhledem k synthetickým, pak by [97]bylo lze mluvit o paralelním vztahu asymetrickém a teorii bezpříznakovosti présenta by se tím dostalo podpory i ze stanoviska formy.

Obraťme se nyní k dalšímu morfologickému protikladu, a to k protikladu čísla jednotného a množného u jmen podstatných. Také zde Jakobson a část pražské školy rozlišuje příznakový člen (příznakem je význam „mnohosti“, tj. většího počtu než jedna) korelace, plurál, a člen bezpříznakový, singulár.[51] Kritérium substituce však takové hodnocení plně nepotvrzuje.

V případě, kde jde o určitý omezený počet jedinců, je záměna plurálu singulárem naprosto nemožná. Nemůžeme např. ve větě To jsou pěkné knihy, i když je pronesena v situaci, která nenechává na pochybách, že knih je více než jedna, zaměnit množné číslo jednotným a říci To je pěkná kniha. Stejně tak nemůžeme nahradit množné číslo jednotným ve větě Mám u sebe jen tři koruny, kde ‚mnohost‘ je jednoznačně dána kontextem, a říci Mám u sebe jen tři koruna. Substituce plurálu singulárem je možná jen tehdy, když máme na mysli neurčitý, neomezený počet jedinců, jako představitele dané třídy, daného druhu. Tak je tomu např. ve větě Slavíci pěkně zpívají (jejímž smyslem je, že každý slavík, kterýkoli slavík, zpívá pěkně). Příslušná obměna Slavík pěkně zpívá není však přesným ekvivalentem první věty s podmětem v čísle množném. I když se vztahuje tento výrok na touž předmětnou danost, je tu důležitý rozdíl v pojetí: v prvním případě je řeč o jedincích (třebas i všech jedincích daného druhu), v druhém případě o třídě, druhu. Singulár vyjadřuje zde vlastně vždy singulárnost, ať už se vztahuje na jedince (jeden jedinec), nebo na druh (jeden druh). Zcela obdobně může např. množné číslo savci ve větě Savci dýchají plícemi vyjadřovat jak plurálnost jedinců (jako ve větě Slavíci pěkně zpívají), tak plurálnost druhů (= všechny druhy savců, přesněji všechny druhy třídy savec; většinou má tato věta právě tento druhý smysl). Je tedy v takových a podobných větách užití singuláru vlastně záležitostí dvojího zaměření slova vůbec, jednak na druh, jednak na jednotlivinu, nikoli faktem bezpříznakovosti singuláru. Jde tu o druh, nikoli o mnohost jedinců. Je příznačné, že ani B. Trnka nevysvětluje tzv. generický singulár z jeho bezpříznakové povahy, nýbrž vidí tu neutralisaci protikladu plurál : singulár („Ježto jazyk nemá tvar, který by nebyl ani singulár ani plurál, musí užít jednoho z obou tvarů, v tomto případě obyčejně singuláru“, v citované přednášce). Vidíme tedy, že kritérion záměny nám v tomto případě nedovoluje charakterisovat singulár jako člen bezpříznakový.

Ani skutečnost, že se užívá singuláru i u jmen nepočítatelných, nedokazuje ještě jeho sémantickou neurčenost, neboť tato skutečnost může být vysvětlena i z negativnosti singuláru (ne mnohost jednotlivin). V té oblasti, kde singulár stojí v protikladu k plurálu, má význam stejně tak určitý jako plurál. Uvnitř kategorie počítatelnosti je významový protiklad plurál : singulár protikladem kontradiktorickým s oběma členy charakterisovanými zároveň positivně i negativně,[52] v širším rámci substantiva je plurál positivní, singulár negativní. O „bezpříznakovosti“, nebo lépe neutrálnosti singuláru bylo by lze mluvit jen ve smyslu menší omezenosti rozlohy jeho užití (proti větší omezenosti rozlohy užití plurálu). To však není smysl, který dává tomuto pojmu Jakobson.

Posledním elementárním systémem, kterému chceme věnovat pozornost, je systém mluvnických osob. Od kategorií, kterých jsme si dosud všímali, liší se kategorie osoby tím, že výrazně přesahuje z oblasti sémantiky do oblasti syntaxe. V Jakobsonově systému stojí proti sobě nejprve příznakové kategorie „osobnosti“, označující vztah děje k subjektu (zahrnuje 1. a 2. osobu), proti bezpříznakové kate[98]gorii „neosobnosti“, identické s osobou 3. Uvnitř příznakové kategorie „osobnosti“ se pak uplatňuje korelace 1. osoba (jakožto forma označující vztah děje k mluvčímu) : 2. osoba (která sama o sobě takový vztah neoznačuje; jen kontext určuje, na kterou osobu se tato forma kdy vztahuje, zda na libovolnou, mluvící nebo oslovenou).

Pokud jde o tuto druhou osobní korelaci, je na první pohled zřejmé, že se na češtinu aplikovat nedá. Užití 2. osoby ve smyslu všeobecného podmětu je v češtině způsobem zcela zvláštním, stylisticky „příznakovým“ (i když nehledíme k tomu, že se takové užití u nás leckdy hodnotilo jako neústrojný rusismus). Rovněž užití 2. osoby ve vztahu k mluvčímu se chápe jako vnitřní dialog, cítí se tedy jako živá transposice. Vztah 1. a 2. osoby nemůžeme v češtině hodnotit jako vztah asymetrický. Ze stanoviska situace projevu je funkce 2. osoby právě tak positivní jako funkce 1. osoby.

Ani 3. osoba se neprojevuje v češtině jako osoba bezpříznaková. Možnost substituce za 1. nebo 2. osobu je jen zcela omezená a okrajová. Svým postavením v systému je definována jako neutrální (zbytkový) člen systému (její obecný význam záleží v tom, že není ani vztahem k mluvčímu, ani vztahem k oslovenému). Je třeba připomenout, že při takovém chápání systému osob jako kategorie slovesné překračujeme oblast morfologického systému, neboť do pojmu formy slovesa tu zahrnujeme i implicitní podmět. Tam, kde je explicitní podmět, vyjádřený zájmenem nebo (v 3. osobě) též jménem, musíme ovšem hodnotit kategorii osoby jako pouhou záležitost syntaktické kongruence, která je zcela závazná.[53]

Naše konfrontace elementárních systémů v oblasti českého tvarosloví, byť jen částečná a zběžná, ukázala nám, jak se domníváme, s dostatečnou přesvědčivostí, že Jakobsonův pojem morfologických korelací, definovaný výhradně v oblasti sémantiky, nemůže si činit nárok na obecnou, absolutní platnost.

Sám předpoklad obecného významu, který je právě ústředním pojmem jeho teorie, není, jak jsme viděli, nepochybný. Zcela jistě neplatí pro takové morfologické kategorie, jejichž funkce není vyčerpána jejich sémantikou, tj. pro takové morfologické kategorie, které jsou bezprostředně zapojeny do systému syntaktického a u nichž proto syntaktická funkce je sekundární, nebo dokonce primární jejich funkcí.

Viděli jsme také, že předpoklad výhradně binárních vztahů není nijak nezbytný; i když rozklad vícečlenného systému na protiklady dvojčlenné je teoreticky vždy možný, nevystihuje po našem mínění vždy skutečné fungování takového systému. Je-li např. správné naše hodnocení 3. os. jako kategorie neutrální (v tom smyslu, jak jsme zde vyložili), pak je třeba počítat se vztahem trojúhelníkovým, trojstranným: 3. osoba je charakterisována simultánním vztahem k osobě 1. a 2., aniž je proto třeba konstruovat zvláštní kategorii spojující v sobě osobu 1. a 2. I tam, kde máme vztahy zřetelně jen dvoustranné, není asymetrie ve smyslu Jakobsonově naprosto jediným vztahem, kterým jsou k sobě poutány oba členy protikladu. Vedle protikladů členu příznakového a bezpříznakového ve smyslu Jakobsonově se uplatňují i oposice jiného druhu, jako oposice členu positivního a negativního, oposice dvou členů positivně charakterisovaných aj. Kromě toho je třeba počítat i s tím, že vedle dvojstranné oposice symetrické se může uplatňovat i člen [99]neutrální. Materiál českého tvarosloví nemohl sice prokázat další druhy obecných protikladů, stanovené V. Brøndalem: existenci členů komplexních, resp. protiklad členu positivně komplexního a negativně komplexního; to ovšem samo o sobě nic nemůže znamenat pro otázku, zda se takové protiklady vyskytají nebo ne. Ale i v rámci asymetrických korelací musíme vedle případu asymetričnosti zcela vyhraněné a odhalené počítat i s takovými případy, kde základní asymetrický půdorys je více nebo méně zastřen a kde „hlavní“ významy bezpříznakových kategorií mají tendenci vystupovat jako významy obecné, zatímco ostatní významy (původně dílčí významy uvnitř obecného významu bezpříznakové kategorie) vystupují jako významy sekundární, transponované. (Tak protiklad kondicionálu minulého a přítomného, který jsme na základě dnešního usu mohli charakterisovat jako asymetrický a který byl asymetrický i v staré češtině, byl na počátku tohoto století — a u části příslušníků jazyka je dodnes — pociťován jako symetrický; srov. např. hodnocení Šmilauerovo a starší Trávníčkovo zde na s. 90n.). I kdybychom chtěli sémantický protiklad Jakobsonův převést na hjelmslevovský protiklad funkčního rozsahu (viz zde s. 88), nevystačili bychom s jediným protikladem členu intensivního a extensivního, nýbrž musili bychom vedle tohoto nejdůležitějšího asymetrického protikladu uznat i další dva protiklady symetrické, a to protiklad dvou členů intensivních a protiklad dvou členů extensivních.[54]

Je třeba mít i při synchronním rozboru systému na mysli, že dnešní chápání systémových vztahů je do značné míry odrazem jejich historické souvislosti. Tato souvislost má namnoze svůj výraz i v oblasti vztahů ryze formálních. Nelze proto studium protikladů v plánu významu, resp. funkce odtrhovat od zkoumání, jakými protiklady se tyto oposice realisují v rovině morfologické formy. Doufáme, že se nám podařilo ukázat, že asymetrie v rovině významu se zpravidla opírá i o asymetrii (v témž směru) v rovině formy.

I naše zkusmá konfrontace Jakobsonovy sémantické teorie morfologických protikladů nám tedy ukázala, že sémantické vztahy mezi jednotlivými členy elementárních morfologických kategorií jsou příliš různorodé a složité, než aby je bylo lze postihnout jediným principem a jednoduchou formulí. Je třeba se vážně zamyslet nad hlasy těch lingvistů, kteří, i když velmi kladně oceňují přínos strukturalistické fonologie, varují před přenášením principů a hledisek vypracovaných v oblasti zvukové stavby do vyšších oblastí jazykové stavby: „Systém analogický systému fonémů v oblasti gramatických významů zjevně nevyšel. Struktura jazykového obsahu ukazuje se ve všech případech natolik složitější než struktura jazykového výrazu, že prokázat paralelismus mezi těmito strukturami bylo by lze jen za cenu znásilňování fakt.“[55]

Něco jiného je ovšem sám princip asymetrie jazykové stavby, v tom obecném chápání, jak je představil jiný z velkých průkopníků jazykovědného strukturalismu S. Karcevskij.[56] I v oblasti morfologických protikladů se přirozeně projevuje tento princip v různých aspektech. I tu platí, že gramatická forma mívá [100]více různých funkcí-významů a naopak že tyto funkce, resp. významy se realisují někdy více formami. (To právě vystihuje Kuryłowicz svými termíny primární a sekundární funkce a primární a sekundární forma.) Nelze konečně popírat ani to, že existuje velmi často jistá asymetrie mezi protikladnými morfologickými kategoriemi (a to i tam, kde o příznakovosti a bezpříznakovosti ve smyslu sémantickém nemůžeme přesně vzato mluvit). Je to však nikoli asymetrie většího rozsahu obecného významu, který nutně v sobě zahrnuje obecný význam protikladné kategorie, nýbrž asymetrie v platnosti, tj. ve funkčním využití protikladných kategorií: jedna z nich mívá zpravidla více funkcí než druhá. (To prakticky jen postihuje Hjelmslevova dvojice: intensivní a extensivní platnost.) Ani tu však nemůžeme mluvit, jak jsme si již objasnili (na s. 99), o monopolnosti takto pojatých asymetrických protikladů.

Nechtěli jsme snižovat zásluhy R. Jakobsona o vybudování obecné teorie morfologických systémů. Tato koncepce vyrostla však na podkladě jazyka jiného, třebas blízkého, ruštiny. Přes rozsáhlou autorovu znalost rozmanitých jazyků světa zůstává ovšem i jeho indukce nutně neúplná. Že nelze onu elagantní a sugestivní koncepci, k níž Jakobson dospěl, bez zkreslení fakt aplikovat bez výhrad i na naši mateřštinu, o tom nás přesvědčil materiál českého tvarosloví, který jsme částečně předvedli. Jestliže se tak náš pokus o ověření teorie, které jsme po desítiletí sami s prospěchem používali, a to jak v práci vědecké, tak zejména popularisační a pedagogické, zvrátil v kritiku její absolutní platnosti, nikterak to neoslabilo naše přesvědčení o systémové povaze jazyka a o tom, že asymetrické protiklady jsou jedním z dominantních principů výstavby jazykových systémů.

 

R é s u m é

К ВОПРОСУ МОРФОЛОГИЧЕСКИХ ПРОТИВОПОСТАВЛЕНИЙ

Статья задумана в плане дискуссии о структурализме. Автор задается в ней вопросом, как организованы элементарные морфологические системы, как например система числа, времени и т. д. При этом он учитывает выдвинутое Р. О. Якобсоном понятие морфологических корреляций, в котором выработанное пражской школой понятие фонологических корреляций применяется к морфологической системе. Согласно этой концепции, члены морфологических категорий противопоставляются друг другу на основе своих общих значений, причем один из них — признаковая категория — сигнализирует наличие определенного (семантического) признака, в то время как в другом члене — категории беспризнаковой — наличие этого признака не отмечается. Наряду с этой основной антиномией общих значений обоих членов (сигнализация »А« и несигнализация »А«), действует однако и антиномия общего и частичного значения беспризнаковой формы (несигнализация »А« и сигнализация »не А«).

Концепция Р. О. Якобсона нашла сторонников и вне пражской школы, но не всегда была понята правильно. Нередко принимались только его термины »признаковый« и »беспризнаковый«, но в них вкладывалось иное содержание (их применяли к области морфологической формы). С критическими замечаниями по поводу теории морфологических корреляций Р. О. Якобсона выступил прежде всего Й. Курилович, который отклоняет, в частности, понятие »общего« значения. Выступили с замечаниями и пред[101]ставители копенгагенской школы (Ельмслев, Стен, Тогеби), которые критикуют чисто семантическую ориентацию этой теории.

С целью проверить общую значимость и применимость теории Р. О. Якобсона к чешской морфологической системе автор ищет объективный критерий для оценки морфологического противопоставления как противопоставления признакового и беспризнакового члена. Он находит такой критерий в соотношении объемов названных противопоставленных категорий. Для того, чтобы было возможно признать определенную специфическую морфологическую категорию категорией беспризнаковой в смысле данного Р. О. Якобсоном определения, необходимо, чтобы эта категория покрывала своим общим значением, т. е. объемом своих отдельных применений, весь объем вышестоящей категории; иными словами должна существовать принципиальная возможность того, чтобы беспризнаковая категория замещала соотвественную ей признаковую категорию — в контексте, который не требует явного обнаружения признака. Однако в чешской морфологии возможность такой замены весьма ограничена. В рамках глагольной системы можно назвать лишь три случая, полностью отвечающих такому предположению: 1. отношение условного наклонения прошедшего и настоящего времени, 2. отношение давнопрошедшего и прошедшего времени и 3. отношение глаголов (признаково) многократных к глаголам »немногократным«.

Так напр. форма условного наклонения настоящего времени может в чешском в любом случае заменить форму условного наклонения прошедшего времени (но не наоборот). Таким образом взаимоотношение условного наклонения прошедшего и настоящего времени выступает в современном чешском языке как соотношение признакового и беспризнакового члена корреляции. На фоне этого основного грамматического противопоставления обеих форм условного наклонения действует явственно или менее явственно разного рода стилистическая мотивация. Такой характер этого противопоставления отражает генетическое соотношение обеих форм (условное наклонение прошедшего времени развилось позже, чем условное наклонение настоящего времени; это последнее имело первоначально значение, не специфицированное во временном отношении). Характер этот подкрепляется и идущим в том же направлении соотношением обоих членов в плоскости формы (форма условного наклонения прошедшего времени byl bych nesl является в отношении к форме условного наклонения настоящего времени bych nesl »производною«). Анализ морфологических противопоставлений в плоскости формальной приводит автора к заключению, что для понимания противопоставлений в области значения или функции небезразличен, в частности, тот факт, каким способом реализуется то или иное противопоставление формы: асимметрия морфологических противопоставлений наблюдается по преимуществу там, где она обоснована идущим в том же направлении соотношением в плоскости формы. Так именно обстоит дело и во всех трёх указанных случаях асимметрического противопоставления в системе глагола. Однако, случаи эти не типичны для морфологической системы чешского языка как целого: давнопрошедшее время — категория отмирающая, категория многократности стоит собственно вне морфологической системы.

В меньшей мере подтверждается критерий замещения и беспризиаковость настоящего времени в рамках общей категории времени. — Обычно же морфологические противопоставления допускают замену одного члена другим только в весьма ограниченной степени и в совершенно специальном контексте: так напр. замена множественного числа единственным возможна лишь тогда, когда речь идет о неопределенном числе индивидов как представителях данного типа или вида (ед. ч. родовое). Однако, и тут нет простой замены признаковой формы формой беспризнаковой; применение ед. ч. является в этих случаях выражением того, что слово обозначает здесь как индивида, так и класс. В той [102]области, где единственное число противопоставляется множественному, значение его столь же позитивно, как и значение множественного числа. О том косвенно свидетельствует и такое понимание, которое характеризует противопоставление по числу как противопоставление единичного не единичному (Паулини).

Нелегко дать и точное определение противопоставления совершенного и несовершенного вида, которое пражской школой обычно понимается как противопоставление признакового и беспризнакового члена. Однако, замещение совершенного вида несовершенным встречается лишь при узко определенном типе контекста (Kdo vám to říkal?), и возможность эта не в одинаковой мере распространяется на различные группы глаголов. Как кажется, действует здесь и двоякий источник видовых форм: если у типа производное прошедшее совершенное : простое несовершенное замена совершенной формы несовершенной встречается относительно часто, то уже по-другому обстоит дело у типа производное прошедшее совершенное : производное несовершенное. Тут в интерпретацию вида вступает противонаправленное семантическое соотношение: длительность : не длительность. В особенности суффикс -va-, указывающий на повторяемость действия (»фреквентативность«), в большой мере противится беспризнаковому применению несовершенной формы. Первично словообразовательный характер видовых форм в большей мере, чем формы спряжения, допускает интерференцию формы.

Также категория лица в чешском языке не допускает истолкования её в виде двучленных противопоставлений формы признаковой и беспризнаковой. В частности противопоставление 1-го и 2-го лица нельзя в чешском языке толковать как противопоставление признакового и беспризнакового члена. Ведь оба лица позитивно значимы, и употребление 2-го лица вместо 1-го или в смысле вообще действующего лица живо ощущается как значение переносное. Даже 3-ье лицо является не беспризнаковым в смысле определения беспризнаковости, но нейтральным (оно негативно определяется отношением к 1-му и 2-му лицу).

Рассмотрев противопоставления, свойственные чешской морфологической системе, автор сводит свою установку к следующим общим замечаниям:

1. предположение о существовании общего значения, на которое опирается теория морфологических корреляций Р. О. Якобсона, оправдывает себя не во всех случаях;

2. стремление сводить многочленные системы исключительно к двучленным противопоставлениям может иногда вести к искажению действительного соотношения этих категорий;

3. отношение между членами двучленных противопоставлений не всегда можно толковать как противопоставление признакового и беспризнакового члена в смысле Р. О. Якобсона. Тут могут действовать и противопоставления другого характера (оба члена позитивны, позитивный : негативный);

4. современное понимание отношений между членами морфологических противопоставлений в значительной степени является отражением их исторической взаимосвязи;

5. для оценки противопоставлений в сфере значений не безразлично, каково соотношение форм, в которых они реализуются; форма в значительной степени определяет собою направление смыслового отношения этих категорий;

6. нужно считаться с тем, что некоторые морфологические категории имеют наряду со своим значением также и синтаксическую функцию; если в принципе и возможно превести действие того или другого средства в плоскость семантики, то все-таки возникает вопрос, адекватно ли это действительным языковым соотношениям;

7. семантические отношения между отдельными членами элементарных категорий настолько разнородны и сложны, что их невозможно охватить одним принципом и простою формулой.

[103]Сознавать многостороннюю сложность языковых соотношений — это вовсе не означает отрицать тезис о том, что язык представляет собою систему. Заслуга Р. О. Якобсона заключается в том, что он своими работами способствовал установлению общих принципов этой системы. При этом принцип асимметрических корреляций бесспорно остается одним из определяющих принципов структуры языка.

Slovo a slovesnost, volume 19 (1958), number 2, pp. 81-103

Previous Rudolf Zimek, Ladislav Pallas: Oprava

Next František Daneš: Intonace a verš