Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Poznámky k překladatelské technice

Vladimír Procházka

[Články]

(pdf)

-

1. K funkci překladu v literatuře.

 

Za své překladatelské činnosti jsem se často zamyslil nad problémy překladatelské techniky. Řešil jsem si je čistě empiricky, ale hledal jsem zároveň poučení v odborné literatuře.

Prací o překladatelské technice je nemnoho. Jsou to jednak příležitostné články, jimiž někteří překladatelé doprovodili své závažnější překlady, jednak některé kritické studie.[1] Tyto stati, ať už je napsali sami překladatelé nebo literární teoretikové, týkají se hlavně básnických překladů; o technické stránce překladů z literární prózy, zejm. románu, není psáno téměř nic. Běžná kritika si překladatelské techniky skoro vůbec nevšímá; recense v denních listech a v revuích se obyčejně omezují na konstatování, zda je překlad „plynný“ či nikoli — nejvýše vytknou nějakou faktickou chybu. Takový promyšlený rozbor překladatelské práce jako uvedený článek Wellkův je řídkou výjimkou.

Vlastní prakse mě dovedla empirickou cestou k souhlasu se zásadami, které byly r. 1932 vytčeny ve sborníku „Spisovná čeština a jazyková kultura“. Od té doby, co jsem se blíže seznámil se stanoviskem Pražské linguistické školy, snažím se aplikovat její zásady na překládání vědomě. Především jsem dospěl k názoru, že otázky překladatelské techniky lze řešit úspěšně jen tehdy, zvolíme-li za východisko funkci překladu v literatuře.

Tento článek není snad míněn jako pokus o rozbor tohoto tématu; nejsem k tomu ani kompetentní. Jeho účelem je přispět k němu souborem poznámek, které vyplynuly z úvah za práce.

Překvapuje, že funkce překladu není v teoretické literatuře soustavněji zpracována, zvláště uvážíme-li, jak velkou úlohu měl a má překlad v písemnictví všech národů. Vždyť kromě řecké začíná snad každá literatura našeho kulturního okruhu překlady. Tento fakt měl značný význam i pro utváření spisovných jazyků samých. Spisovná latina se na př. z vlivu řečtiny nikdy nevybavila; pro vznik novodobého německého jazyka spisovného se stal rozhodujícím Lutherův překlad bible; část slovanských spisovných jazyků se vyvinula z církevní slovanštiny, na jejíž strukturu měl od počátku značný vliv sám fakt překládání.[2]

[2]Průběhem evropského literárního vývoje se pojetí překladu jakožto media, jímž vstupuje cizí vliv do domácí literatury, podstatně změnilo. Smím-li si dovolit pokus o výklad, řekl bych, že v té věci působil zejména vývoj, kterým prošel postulát původnosti literárního díla. Starověký a středověký názor, který nekladl na látkovou původnost skoro žádnou váhu, měl hluboké důsledky pro techniku, jakou se domácí literatuře zprostředkovala cizí látka nebo i cizí sloh. Přesnost se žádala vlastně jen při tlumočení bible a jiných bohoslužebných tekstů; jinak existovala co do „stupně původnosti“ plynulá řada od doslovných překladů až k úplně samostatnému zpracování téže látky. Naproti tomu vedlo novodobé pojetí překladu jako díla zásadně nepůvodního především k tomu, že se vytvořila ostrá hranice mezi literaturou „původní“ a „překladovou“. Dalšími důsledky byly: jednak podceňování překladové literatury i překladatelského umění v teorii literatury,[3] jednak značný úpadek úrovně překladů, zejména prozaických. Za vlády dřívějšího pojetí se tlumočení cizích proudů ujímali nejčastěji duchové původním autorům kongeniální, neboť tu měli příležitost k rovnocenné tvorbě. Tento stav se udržel do nové doby částečně v básnických překladech, kdežto moderní překlady prozaické se staly převážně doménou diletantů. A to právě v době, kdy se zejména román stal hlavním prostředníkem myšlenkového proudění v evropském lidstvu.

Tohoto zjevu si u nás povšiml F. X. Šalda již skoro před padesáti lety,[4] tedy v době, kdy byl poměrně nový: „Zajímavý proces může dnes sledovati každý, kdo stará se s větší podrobností a určitostí o běh naší literatury, o proudy, které se v ní vyskýtají … míním vždy širší a určitější vliv překladu a sice tentokrát překladu prosaické literatury, románu … Není to hnutí povrchní a dočasné. Trvá delší dobu. A neklesá, naopak roste.“ — Šalda ovšem konstatuje, že to není nový vliv. „Jistě žádná literatura evropská nežila tak z cizí krve jako naše.“ Zjišťuje však dále, že básnické překlady na př. Vrchlického a jeho školy „byly překlady umělců pro umělce,“ že jejich vliv na obecenstvo byl omezený a slabý. Zcela jinak je tomu s překlady z realistické prózy. „Překládají žurnalisté, neumělci, filologové nebo i nefilologové, ochotníci. Překládají ve špatném výběru, s hotovou a nespořádanou dychtivostí. Ale překlady jejich razí si cestu do obecenstva. Čtou se. Zajímají se o ně nejen umělci ve své pracovně, ale i občané v rodině, v čítárně … Překlad nabývá skutečného vlivu na massu.“ Šalda vykládá tento zjev postupující diferenciací české národní společnosti.

Od devadesátých let se poměry změnily jen potud, že diferenciace ještě pokročila. Pravda, působením nové školy básnických překladatelů došlo od světové války k zlepšení úrovně i v oboru prozaických překladů, ale opravdu dobrý překlad zůstal přesto spíše výjimkou a pro ostatní „potopu“ platí dodnes Šaldova charakteristika. A protože tyto překlady měly pronikavý vliv nejen na literaturu, ale i na všechno myšlení české společnosti (od osmdesátých let ruské a francouzské romány, od devadesátých severské romány i divadelní hry, později, zejm. po světové válce anglosaské), není nijak bezvýznamným faktem, že většina těchto překladů po technické stránce nevyhovuje. Bylo by jistě plodnou prací vyšetřit vliv těchto překladů na vývoj spisovného jazyka, jak na př. působilo mechanické přenášení ruských hovorových klišé, obvyklé v románových překladech z doby před světovou válkou, nebo do jaké míry zesílila či oslabila překladatelská technika vliv některého cizího [3]literárního díla nebo směru v českém prostředí nebo jej zdržela, vedla k jeho nesprávnému pochopení.[5]

A konečně by se mohl rozbor funkce překladu v národní literatuře stát východiskem k řešení praktických otázek literární a nakladatelské politiky: jaké místo zaujímají překlady v domácí literatuře nejen kvantitativně (statisticky), ale i kvalitativně, jak posuzovat časté stížnosti na „záplavu“ překladů, jak čelit opravdovému nebezpečí špatných překladů hodnotných děl i také překladů, ať špatných či dobrých, z brakové literatury a p.

 

2. K jednotlivým problémům překladatelské techniky.

 

Podle zásad pražské linguistické školy lze každý jazykový projev hodnotiti jedině podle adekvátnosti k účelu: podle toho, zda vhodně plní daný úkol. Podle dnešního pojetí je úkolem překladu transponovat slovesné dílo z jistého jazyka do jiného jazyka, a to tak, aby struktura původního díla zůstala co možno zachována. Jinak řečeno: překladatel je povinen vytvořit dílo, které je tematicky i stylisticky co možno rovnomocnou obdobou originálu.

Můžeme tuto zásadu vyjádřit také se stanoviska čtenáře: překlad má poskytnout čtenáři pokud možno týž výsledný dojem, jaký poskytuje svému čtenáři originál. Avšak tato formulace již vzbudí pochybnosti, neboť se týká vlastně jen cizího díla, které se pociťuje jako soudobé nebo jako náležející k témuž kulturnímu okruhu. Selhává, jakmile jde o dílo, které náleží do jiné kulturní epochy nebo k jinému kulturnímu okruhu (na př. k čínskému). V takovém případě se může dosažení téhož výsledného dojmu ukázat nemožností. V té věci se nejmodernější prakse přiklání k tlumočnickému principu, jak jej formuloval B. Mathesius: aktualisovat překlad takového díla, t. j. podat jej takovou mluvou, jaké by užili autoři sami, kdyby žili v našem středu a psali slovníkem našich dnů.[6] To by znamenalo jinými slovy: transponovat dílo nejen z jazyka do jazyka, ale i z jedné kulturní epochy do druhé, resp. z jednoho kulturního okruhu do druhého. Poněvadž v tom směru nemám zkušeností, vylučuji tento případ ze svých úvah; poznamenávám jen, že je více méně pronikavá aktualisace klasiků přirozeným důsledkem našeho pojetí funkce překladu. Nutno ji ovšem pro každý případ modifikovat a užívat jí s jistou opatrností.

Z oné povšechné formulace vyplývá, že obvyklé posudky hodnotící překlad podle toho, zda je „volný“ nebo „doslovný“, „plynný“ nebo „kostrbatý“, nejdou ke kořeni věci, ba nemají vlastně smysl. Někdy je třeba překládat volněji, někdy méně volně, někdy skoro doslovně — rozhodující je, zda je překlad adekvátní, zda je to neb ono místo přeloženo adekvátně se zřetelem k celkové struktuře díla. Totéž platí o plynnosti: normálně ovšem vyhovuje svému úkolu lépe tzv. plynný překlad, ale důležitější otázkou je, do jaké míry a v jakém směru je deformována řeč originálu a podal-li překladatel řeč obdobně zaměřenou na pozadí spisovného jazyka překladu.

Pokusím se odvodit z hořejší povšechné formulace praktické požadavky překla[4]datelské techniky. Rozděluji je zhruba na tři skupiny, jsa si ovšem dobře vědom toho, že je to jen schema a že v praksi tyto podmínky splývají. Dobrý překladatel má: 1. porozumět původnímu dílu tematicky i slohově; 2. překonat vlastními vyjadřovacími prostředky odlišnosti dvojí jazykové struktury; 3. rekonstruovat slohovou stavbu původního díla v jazyku překladu.

První podmínka zní samozřejmě, ale ani ta nebývá vždy splněna. Je mnoho překladů, které jsou přes všechny jazykové znalosti překladatelovy i jeho vyjadřovací schopnosti nedostatečné — a to jen proto, že překladatel nestačil autorovým myšlenkám (viz pozn. 5).

Postačí snad jeden příklad. V jisté hře irského dramatika B. Shawa (originál 1897, čes. překlad 1906), jejíž děj je vzat z boje amerických osadníků proti anglické vládě (1777), je tato scéna: advokát předčítá rodině závěť; proti očekávání učinil zemřelý otec hlavním dědicem nejstaršího syna Richarda, který platí za vyvrhele a označuje se sám za „ďáblova učedníka“. Za pobouření, které z toho vznikne mezi shromážděnými puritány, volá Richard na přítomného faráře: Oho! Tučné tele, faráři, tučné tele! — tedy narážka na biblické podobenství o marnotratném synu. Místo je pro charakteristiku hrdiny značně důležité: jako obyčejně u Shawa se později ukáže, že skutečným puritánem mezi pokrytci je právě „ďáblův učedník“. Zvolání je prvním upozorněním divákovi, jak má pojímat hlavní postavu. Český překladatel však napsal: Oho, to si dám líbit! Faráři, slibuji tučnou hostinu — tedy výrok, který je v odporu s Richardovou povahou, jak ji předvádí autor. Poněvadž si nelze myslit, že by byl překladatel neporozuměl kontekstu (je zde absolutně průzračný), ani že by byl neznal ono podobenství, je nutno míti za to, že buď sám nechápal charakter hrdiny nebo se obával nepochopení u obecenstva. Doslovný překlad by byl tlumočil místo lépe než „volný“.

V posledním dějství je tato situace: anglický polní soud odsoudil Richarda k smrti jako vzbouřence. Poprava má být vykonána v pravé poledne; hrdina již stojí na náměstí pod šibenicí. Anglický generál, líčený jako schopný člověk, ale nesnesitelně hrdý na svůj charakter „gentlemana“ a na celou anglickou tradici, vytáhne z kapsy hodinky a ptá se odsouzence: „Nemáte už nic na srdci, pane Dudgeone? Chybějí dvě minuty do dvanácté.“ Richard, který už „překonal trpkost smrti“ a přeje si, aby byl co nejdříve konec, zvolá: „Vaše hodinky, generále, jdou o dvě minuty později. Městské hodiny na věži ukazují přesně dvanáct.“ (Hodiny začínají odbíjet.) V této poslední chvíli dojde zpráva, že hlavní anglický voj kapituloval a že je uzavřeno příměří. Richard je zachráněn; farář Anderson, který přinesl zprávu, si zhluboka oddychne: „Díky Bohu, přišel jsem v pravý čas!“ Nyní přichází pointa celého výjevu. Poražený generál zachraňuje svou důstojnost vtipem: Dost času, pane — víc než dost! Ani ve snu by mě nenapadlo, abych věšel gentlemana podle amerických hodin. Anderson odsekne: Ano, generále — jsme už teď o několik minut před vámi! Vše je řečeno tak prostě, že nemůže být pochybnosti o tom, co autor zamýšlel: vysmát se bohorovnosti anglického lorda. Avšak překladatel vyhladil celou pointu, neboť v rozhodující větě nahradil kondicionál futurem: Dost času, pane! Nenapadne mne vícekrát někoho věšet dle amerického času — tedy místo vtipu nic neříkající fráze. Celá příprava scény s hodinkami a s časovým rozdílem dvou minut pozbyla smyslu; také Andersonovo pohotové usazení generála je nyní nesrozumitelné.

A takových chyb je více (i v jiných překladech ze Shawa od téhož překladatele). Je to tím podivnější, že je překlad na tehdejší dobu velmi mluvný (psal jej divadelní praktik!) a že je jinak mnohem lepší než většina tehdejších překladů. (V pozdějším vydání, revidovaném r. 1929 jiným překladatelem, jsou obě tyto nehoráznosti — i jiné podobné — věrně zachovány; hra se s nimi předváděla na jevišti ještě r. 1934.)

Druhá podmínka, překonání odlišnosti dvou jazykových struktur, předpokládá dostatečnou míru jazykových znalostí; u jazyka originálu může postačit důkladná pasivní znalost, u jazyka překladu jsou však nezbytně nutné vlastní obsáhlé vyjadřovací schopnosti. Ačkoli to prakticky znamená velmi mnoho, je to stále ještě pouhá abeceda, která sama o sobě neučiní nikoho překladatelem; tlumočnické umění začíná teprve tam, kde je živé vědomí odlišné struktury obou jazyků, smysl pro jejich [5]rozdílné funkční rozvrstvení a schopnost překonat tyto odlišnosti vlastními vyjadřovacími prostředky.

Ani tato podmínka nebývá vždy splněna, zejména ne u starších překladů. Je to ostatně hodně nepropracovaná látka, neboť dosavadní vyučování jazykům a běžné učebnice nevěnovaly tomu dost pozornosti. Náprava by mohla vyjít od vyučovacích metod, doporučovaných funkčním jazykozpytem.[7] Bylo by vlastně třeba provésti takové srovnání struktur pro každou dvojici jazyků; teprve potom by měli překladatelé v rukou pevné vodítko. To je ovšem úkolem filologů.[8] Sám mohu zde poukázat jen příkladem na několik takových momentů, které se mi za překladatelské práce naskýtaly a nutily mě, abych si tvořil empirická pravidla k jich překonání.

V poměru k němčině je to především jiná stavba vět, zejména hojná souvětí se vztažnými větami; gramatisovaný pořádek slov; silný sklon k jmennému vyjadřování, hojnější užívání pasivní vazby slovesné; složitost přívlastků zesílená tím, že je možno vkládat mezi člen a substantivum celé soubory slov; užívání členů; větší bohatství slovesných časů; jiné užívání časů v závislých větách a v nepřímé řeči.

V poměru k angličtině: pevně stanovený slovosled, zejm. umístění příslovečného určení místa a času;[9] užívání gerundia, přechodníků a rozvedené konjugace; dále mnoho odlišností, které má angličtina společné s němčinou, ale v jiných dosách (člen, vetší bohatství časů, z nichž působívá obtíže zvláště perfektum, jiné časy v závislých větách a v nepřímé řeči, jiná povaha slovesných vidů než v češtině, rovněž silnější sklon k jmennému vyjadřování a častější užívání pasivních vazeb). Z drobností, které však mají značný význam pro výsledný dojem, uvádím aspoň stálé užívání přivlastňovacích zájmen (na př.: „vstrčil svou ruku do své kapsy“ = čes. vstrčil ruky do kapsy). A ovšem celou sbírku ustálených spojení a rčení, v hovorovém jazyce pak různá klišé: uvozovací formule, oslovení, doložky, citoslovce a jiné částice, jimiž se od sebe jazyky liší co nejnápadněji.[10]

Splnění třetí podmínky svého schematu (rekonstrukce slohové stavby originálu) považuji za těžisko překladatelské práce.

V uvedeném článku Wellkově nacházím pro ni tak výstižné vymezení, že je zde uvádím doslova: „Překlad musí vycházet z podrobné úvahy o slohu autorově a různých slohových vrstvách, o tom, co autor aktualisuje a co schválně automatisuje, a teprve, když tato základní otázka je vyřešena, lze přemýšlet o stylistickém rozvrstvení, které by mělo funkci podobnou, jakou má v originálu. Tedy ne mechanické překládání, věta za větou, nýbrž překlad, který vychází z celku a snaží se pak určiti funkci jednotlivých složek v jeho výstavbě.“

V této stránce překladatelské práce se také skrývá ona míra původnosti, která je vlastní každému překladu. Avšak dobrý překladatel nepotřebuje jenom jistou [6]míru vlastních tvůrčích schopností, ale i značnou dávku vlastnosti právě opačné: poněvadž je, aspoň v našich poměrech, případem zcela výjimečným, že by se mohl věnovat jedinému autorovi — obyčejně musí střídat nejen autory, ale i obory, jak toho vyžadují praktické potřeby jeho povolání —, předpokládá náš postulát také jistou pasivitu, schopnost podlehnout řadě cizích vlivů, třebas diametrálně odlišných.

 

3. Vývoj překladatelské techniky.

 

Při velkém významu překladů v naší literatuře je jistě účelná otázka, zda se překladatelská technika za poslední dobu nějak zásadně změnila. K odpovědi na ni přispěje snad nejlépe srovnání dvou překladů téhož díla z různé doby. Vybírám k tomu Lessingovu Mínu z Barnhelmu, kde máme náhodou dva překlady právě s vhodným časovým odstupem: starší, J. Kratochvíla (Světová knihovna č. 479 až 481), je z r. 1905; mladší, B. Mathesia (Melantrich), je z loňského roku. Kratochvílův překlad není na svou dobu špatný a odpovídá asi tehdejšímu průměru. Při zběžném pročtení se zdá, že je smysl zhruba vystižen; ostatně originál není v tom směru nějak obtížný.

V překladu je však několik nedopatření, která mění smysl. Tak třebas das gefällt mir nicht übel je přeloženo (str. 146): to se mně mnoho nelíbí (Mathesius 105 správně: proti tomu nic nemám); nebo: ich stemme wich, soviel ich kann je tlumočeno záhadně (183): vyznávám se, pokud mohu (M. 133: vzpírám se tomu ze všech sil) a pod. To vypadá jako chvatná práce nebo nepozornost, zejména když zjistíme, že i jméno jedné osoby je důsledně psáno nesprávně: Bruchfall místo Bruchsall. Horší je, když takový lapsus skoro překrucuje některou důležitou myšlenku. Na Míninu otázku, co jí psal v dopise, odpovídá Tellheim: Nichts, als was die Ehre befiehlt; Kratochvíl překládá (175): Nic, nežli co mi poroučí srdce. Ale celá veselohra je vybudována na konfliktu mužské cti, jejímž mluvčím je Tellheim, se srdcem, citem, jejichž práva hájí Mína. Lapsus na tomto důležitém místě ohrožuje tedy celý smysl hry. Lze to ovšem vysvětlit jako prosté přepsání; dojem nepozornosti se tím ještě zesiluje. Ale proti tomu mluví jiné okolnosti, svědčící o péči, která byla věnována právě této publikaci (překladatel doplňoval tekst poznámkami, redakce opatřila knížku literárně historickým úvodem povolaného odborníka).

Rozpor se poněkud vyjasní při další analyse. Z Kratochvílova překladu přímo čiší úzkostlivá obava, že by se mohl odchýlit od lexikálního významu jednotlivých slov. Všude se snaží položit slovo za slovo, a to nejraději v prvním, nejběžnějším významu, jaký se najde ve slovníku. Při takové metodě je samozřejmé, že se ani nepokouší překonat odlišnou strukturu němčiny vyjadřovacími prostředky českými a že věrně zachová všechna německá úsloví, obraty i ustrnulá rčení. Několik příkladů věc osvětlí.

Zu viel ist zuviel překládá Kratochvíl (23): příliš mnoho je příliš mnoho (Mathesius, 13, transponuje opravdu do češtiny: všeho moc škodí); dass muss ich sagen: (21) musím říci (M. 12 jen co je pravda); muss v záporu je u něho vždy nemusí, ačkoli smysl často žádá nesmí; frázi er hat Geld wie Heu překládá (121): má peněz jako sena (M. 86 peněz jako želez); was lässest du dir weissmachen; (194) cos to nechal si namalovat (M. 142 co sis to nechal nabulíkovat?). Ačkoli bylo v tomto díle prostého slohu málo vět, které by bylo nutno pronikavěji přestylisovat, neprovádí Kratochvíl úpravu ani v nejjednodušších případech: machen Sie mich so schlimm, wie Sie wollen: (43) dělejte si mne špatným, jak chcete! (M. 30 malujte si mě sebehůř!); er kann nur kommen, ich werde zu seinen Befehlen sein: (103) nechať jen přijde, budu pro jeho rozkazy (M. 74 jen ať přijde, budu mu k službám). Dokonce i tam, kde se výjimečně snažil podat český ekvivalent německého rčení — meine Herrschaft weiss zu leben — [7]překládá neobvyklým obratem: mé panstvo zná mravy a způsoby (45), ačkoli by byl i v r. 1905 řekl sám ve vlastním hovoru jistě: moje panstvo ví, co se sluší a patří. Ani pro konkurenci vidu v češtině nemá porozumění Přijďte jistě, ale nepřijďte tak, jak jste zde (114, místo nechoďte!).

V této snaze o „věrnost“ jde Kratochvíl tak daleko, že se jeho překlad stává místy nesrozumitelným. Na př. Mína (187): Rovnej tak dobře, že jsem nebyla upřímnějšího srdce; máme-li rozumět, je třeba podívat se do originálu (Ebensogut, dass ich nicht offenherziger gewesen bin, M. 136 Ještě dobře, že jsem vám neřekla všecko, co mám na srdci). Někde proto ani nedbá okolnosti, že se význam slov za půl druhého století posunul: Mein Fräulein, praví Tellheim, beurlauben Sie mich, a Kratochvíl překládá „moderně“ (183): Slečno, dejte mi dovolenou! (M. 133: propusťte mě!).

Z povahy těchto chyb lze již snad odvodit předběžný závěr: Tehdejší překladatel byl veden snahou, aby přetlumočil co nejvěrněji všechny jednotlivosti, nejraději jednotlivá slova, bez zřetele k jejich funkci, rozdílné ať už podle odlišné struktury obou jazyků nebo podle jejich umístění ve výstavbě díla. Za těchto okolností nejenže zůstala druhá podmínka našeho schematu téměř nesplněna, ale mělo to i nepříznivý vliv na vyhovění první podmínce. Proto také si uvedené lapsy vysvětluji ani ne tak nepozorností, jako spíše touto otrockou věrností lexikálním významům slov. A přepsání srdce místo čest je pak opravdu ironickým dokreslením: v celém díle otročení slovům, a pak „bota“ právě v klíčové situaci — tam, kde by byl „otrocký“ překlad nejvíce na místě. (O Mathesiově překladu není v této souvislosti třeba mnoho mluvit; po všech zmíněných stránkách vyhovuje.)

Zkoumáme-li dále, jak se oběma překladatelům zdařila celková rekonstrukce slohové stavby originálu, musíme si především položit otázku po účelu tohoto překladu. Mína je první německá veselohra, v ní se po prvé ozval s jeviště soudobý německý hovorový jazyk. Této výjimečné situaci, této inauguraci nové divadelní epochy nemůže být zcela práv žádný novodobý překlad; v dnešní záplavě konversačních veseloher není možno žádat, aby vyjádřil tuto novost. (Úmyslná archaisace řeči by byla neproveditelná ze zřejmých důvodů; ostatně by podle našich zásad nebyla ani žádoucí.) Překladatel zde mohl mít za úkol jen takové přetlumočení, aby veselohra zazněla s jeviště co nejsvižněji v dnešní mluvě. Takto také pojali svůj úkol oba překladatelé, při čemž oba zachovali (správně) alespoň jeden archaický rys, který dnešnímu divákovi naznačí i jazykově, že jde o dílo z konce 18. století (oslovování podřízených třetí osobou: šel sem, podívala se), a jenž je mu ostatně znám z obrozenských novel nebo na př. z Bozděchových her, položených dějově do téže doby.

Tušíme již, že v provedení tohoto záměru musila být Kratochvílovi jeho metoda vážnou překážkou. O tom se přesvědčíme, jakmile přečteme několik řádek. Uvádím aspoň dva souvislejší projevy obou hlavních osob (nalevo překlad Kratochvílův, vpravo pro srovnání Mathesiův):

 

Tellheim (95): Správně, milostivá slečno, nešťastník nemusí ničeho milovati. Zasluhuje svého neštěstí, nedovede-li tohoto vítězství zachovati nad sebou samým; může-li nechat si líbiti, aby ti, kteréž miluje, směli jeho neštěstí se zúčastňovati. Jak těžké je toto vítězství! Od té doby, co mně velí rozum a nutnost, abych zapomněl na Mínu z Barnhelmu: jakého to namáhání k tomu jsem upotřebil!

(68) Správně, milostivá slečno, nešťastný člověk nesmí milovat vůbec nic. Zasluhuje své neštěstí, nedovede-li si uchovat toto vítězství nad sebou — svolí-li, aby ti, jež miluje, měli účast v jeho neštěstí. Jak těžké je toto vítězství! Kolik námahy jsem vynaložil od toho dne, kdy mi rozum a nezbytnost přikázaly, abych zapomněl na Mínu z Barnhelmu!

[8]Slečna (98): Ó, můj umíněnče, pak jste neměl nešťastným ani se nazvat. Buď nadobro mlčeti, anebo docela se vším ven! Rozum a nutnost že vám velí, abyste na mne zapomněl? Jsem velikou milovnicí rozumu, mám velikou úctu pro nutnost. Ale povězte přece, jak rozumný je tento rozum, jak nutná je tato nutnost.

(70) Ach, jste-li tak puntičkářský, neměl jste říci ani to, že jste nešťasten. Buď všechno zatajit, nebo všechno říci. Rozkazuje vám zapomenout na mne rozum, nějaká nezbytnost? Mám velmi ráda rozum a velikou úctu k nezbytnosti. Ale mluvte, prosím, abych posoudila, jak rozumný je ten váš rozumový důvod a jak nezbytná je ta nezbytnost.

 

Na první pohled je tu nápadný rozdíl v „mluvnosti“ — vlastnosti to pro konversační veselohru rozhodující. Vývoj našeho hovorového jazyka nebyl za posledních 35 let ani zdaleka tak pronikavý, aby jím bylo možno vysvětlit odlišnost Kratochvílových vět od dnešní mluvy. Jsem přesvědčen, že i r. 1905 by byly Mathesiovy věty zněly s jeviště přirozeněji (ač snad místy „směle“ nebo dokonce „vulgárně“), kdežto tak, jak mluví osoby hry u Kratochvíla, se nemluvilo ani r. 1905, ani kdy předtím. Pochybuji, že by byl i tehdejší herec pronesl v roli Tellheima s jeviště takovou větu jako: A budeš styděti se? (128), aniž by si ji sám upravil: A budeš se stydět?

Hledáme-li příčiny „nemluvnosti“ Kratochvílova překladu — kromě zjištěné již „věrnosti“ překladu — vzpomeneme si již po přečtení několika řádek na předpisy tehdejšího purismu.

V Kratochvílově překladu je máme pěkně pohromadě: záporový genitiv, kde je to jen trochu možno, v doplňku napořád adjektivum v nominálním sklonění, infinitivy na ti, plný tvar spony jest, převahou silný tvar mne v akus. atd. I jiné postavení příklonek, než jaké žádá mluvená čeština, plyne z tehdejší teorie.

To je však jen jedna stránka věci. Druhá stránka je, že oním šroubovaným jazykem, z něhož zde byly podány ukázky, nemluví jen „panstvo“, ale i lidové postavy — a z jejich úst zní tato mluva ovšem ještě o stupeň nepřirozeněji. Namátkou několik ukázek:

Hostinský: Neříkám ničeho, než dobré jitro (18); za celý můj život nikdo ještě mně toho neřekl (22). Sluha Just: Než hle, je den! (17); že nesmím zuby mu vyraziti (27). Strážmistr Werner: Proklatá vesnice! Nemohu naprosto zas na ni si zvyknouti (49). Komorná Františka: Jest nemožno, abyste byla syta, milostivá slečno! (150).

Hlavní příčinou „nehovorovosti“ Kratochvílova překladu (v oné době téměř všeobecné), je nedostatečná představa o funkčním rozvrstvení jazyka. Podle tehdejšího pojetí existoval jediný „správný“ jazyk spisovný a ten byl obligátní pro literární výtvory všeho druhu; ostatní funkční jazyky nebyly v literatuře a na jevišti přípustné. Toto pojetí zavinilo nejen šroubovanou řeč Kratochvílova překladu (a jiných podobných), nýbrž mu také znemožnilo odstiňovat (v souhlasu s originálem) mluvu jednotlivých osob podle jejich sociálního postavení. Naproti tomu Mathesius v duchu nového pojetí odstiňuje lidové typy od „panstva“. V souhlasu s originálem to činí především výběrem slov a rčení; neváhá však také — poněkud důrazněji než originál — aktualisovat náznakově jejich promluvy občasnou hláskovou odchylkou (dycky, copak, dobrý ráno, takovýho muže).

Domnívám se, že tento případ je dobrou ilustrací pro změnu, která u nás nastala v překladatelské technice za posledních 30—40 let. Také tehdejší překladatel chtěl zajisté — již vzhledem k významu díla — podat práci co nejlepší. Ale tehdejší technika, směřující hlavně k věrnému tlumočení jednotlivostí, vytržených za pře[9]kladatelského aktu takřka ze vší souvislosti, znemožnila mu nejen překonat uspokojivě odlišnosti obou jazykových struktur, nýbrž mu byla na závadu i při úkolu vmyslit se do původního díla a vyhmatat jeho tematické uzly (jinak by mu nebylo mohlo ujít přepsání srdce místo čest), a ve spojení s tehdejší jazykovou teorií ohrozila vážně „mluvnost“ jeho překladu a tím i jeho jevištní úspěch.

Naproti tomu ukazuje Mathesiův překlad, jak se u nás od té doby překladatelská technika prohloubila a zjemnila — i v prozaických překladech. I pro překlady platí to, co prohlásil Ivan Olbracht o osvobozujícím vlivu nové linguistické vědy.[11] Také překladatelé jí děkují za vysvobození z „filologických pověr předminulé a minulé generace“. Nejen spisovatelé, ale i překladatelé se snaží těžit plnou měrou z toho, že „zrušení tradiční hierarchie stylů umožnilo netušenou měrou využívati v dnešní literatuře různých jazykových vrstev a stylů jakožto účinného prostředku k intensivnímu vyniknutí protikladů, které charakterisují soudobé umění vůbec.“[12]

 

4. K slohové rekonstrukci původního díla.

 

Ukázkami, které následují, chci ilustrovat hlavně třetí podmínku našeho schematu, zejména nutnost, aby překladatel podle originálů přecházel rychle od jednoho slohu ke druhému. Jako první ukázku vybírám poměrně jednoduchý slohový problém: románek Hanse Johsta Pošetilost lásky (orig. 1930, překl. 1941). Uvádím namátkou výňatek ze začátku.

7. Mai 1930.

7. května 1930.

Ein Nachmittagstee ist doch eine fatale Sache, wie?

Takový odpolední čaj je přece jenom fatální věc, nemyslíte?

Man geht an die Tür einer Villa. Man klingelt. Ein Mädchen mir einer frisch gestärkten, weissen Schürze öffnet. Man hängt den Mantel und die Mütze an die Garderobe.

Přijdete ke dveřím vily. Zazvoníte. Otevře vám děvče v čerstvě nažehlené bílé zástěrce. Pověsíte si plášť a čepici do šatny.

Man reibt sich ein wenig verlegen die Hände, und man wird in das Zimmer geführt, in dem der Doktor gerade erzählt, wie er eine Forelle gefangen habe, die ungelogen ihre guten zwei Pfund schwer war …

Mnete si ruce, trochu rozpačitě; uvedou vás do pokoje, kde doktor právě vykládá, jak chytil pstruha, který vážil — opravdu nelže! — dobré dvě libry …

„… und bitte, mit der Hand!“

„… a to, prosím, rukou!“

„Nicht möglich!“ sagt die Hausfrau. Sie muss alle Bemerkungen ihrer Gäste unterstützen, damit das Gespräch lebendig bleibt.

„Není možná!“ praví domácí paní. Její povinností je podporovat všechny poznámky hostí — aby řeč nestála.

Da trat ich also ein, und alle begrüssten mich, als ob sie Sehnsucht gerade nach mir hätten.

Tu jsem tedy vstoupil a všichni mě vítali, jako by se jim bylo stýskalo právě po mně.

Und ich stellte mich auch so. Aber ich bin ein wenig linkisch von Haus her, das muss ich schon zugeben … Es gelang mir nicht so gut wie der Frau Wirtin, die ihren Arm auf meine Schulter legte und mich zu führen schien wie etwas Zerbrechliches.

A podle toho jsem se také zatvářil. Ale jsem už odjakživa nešika, to si musím přiznat … Nepovedlo se mi to tak dobře jako paní hostitelce, která mi položila ruku na rameno a vedla mě, jako bych byl z porculánu.

[10]Sie stellte mich einer sehr jungen Dame vor. Ich hörte einen Namen und sah eine kleine Person. Es ging aber alles sehr schnell, und ich sah und hörte eigentlich gar nichts. Ich machte nur ein sehr erfreutes Gesicht und gab einen Handkuss.

Představila mě nějaké mladičké dámě. Zaslechl jsem jméno a viděl jsem malou osůbku. Ale odbylo se to všechno hrozně rychle a já vlastně neviděl ani neslyšel vůbec nic. Udělal jsem obličej, jako že mě nesmírně těší, a políbil jsem ruku.

Es fiel mir dabei nichts auf … und es fiel mir auch nichts dabei ein … So war ich froh, dass der Doktor mich beanspruchte und mich fragte, ob ich Herrn Major Beeckmann gesehen habe.

Nic mi při tom nebylo nápadného … také mi nic při tom nenapadlo … A tak jsem byl rád, že mě doktor zabral pro sebe. Ptal se mne, neviděl-li jsem pana majora Beeckmanna.

„Freilich,“ sagte ich, „erst gestern habe ich ihn gesehen …“

„Ovšem,“ řekl jsem na to, „právě včera jsem ho viděl.“

„Der Teufelskerl!“ brüllte der Doktor.

„Zpropadený chlap!“ řval doktor.

Warum der Doktor immer brüllt, dachte ich.

Proč jenom doktor vždycky tak řve, pomyslil jsem si.

 

Johstův románek má formu hrdinova deníku; v souhlasu s tím je psán slohem, který má všechny vlastnosti hovorového jazyka. Lehounký konversační tón je zachováván nejen v dialozích, ale i ve vlastních záznamech a úvahách hrdinových. Sloh románku charakterisují krátké, prosté věty se stálými přerývkami, zámlkami a odbočkami, jak toho vyžadoval autorův záměr: vyjádřit protiklad mezi hlubokým citem hrdinovým a lehkovážným způsobem, jakým traktuje takový cit společnost, ke které hrdina náleží a jejímuž způsobu vyjadřování sám podléhá.

O tomto překladu jsem náhodou diskutoval s profesorem-germanistou. K mému podivu vytýkal jako chyby proti duchu češtiny právě místa, kde jsem se snažil co nejvěrněji vyhovět slohovému záměru originálu. Tak hned v uved. výňatku ve větě políbil jsem ruku mělo být podle jeho mínění doplněno jí, poněvadž čeština žádá konkretnější vyjadřování než němčina. Pravda, normálně bych zájmeno doplnil, ale zde jsem to neučinil úmyslně, vycházeje z rozboru situace. Hrdina (líčený jako plachý člověk) vstupuje do místnosti, kde je shromážděna větší společnost; vidí neznámé osoby skoro jako v mlze. Políbení ruky je proň v takové chvíli úplně neosobním aktem, zbaveným všeho vztahu ke konkretní osobě. To vyčítám rovněž ze způsobu, jakým autor traktuje situaci i jazykově: Ich gab einen Handkuss (mohl se docela dobře vyjádřit konkretněji: ich küsste ihre Hand). Ve shodě s tím je přeloženo i předvětí (Udělal jsem obličej, jako že mě nesmírně těší) úmyslně trochu strojeně, aby vynikla formálnost představovacího aktu. Mohlo by se zdát, že tu rozbírám podružný detail, ale scéna je důležitá, neboť se v ní hrdina setkává po prvé se svou velkou láskou. Slohová nonchalance, s kterou je setkání zaznamenáno v hrdinově deníku, vynikne později jako ironický kontrast proti hlubokému citu, jenž z něho vzejde. Je to tedy moment, který nutno v překladu vyjádřit.

Další výtkou bylo, že se v překladu užívá leckde nedokonavých sloves, kde by čeština žádala spíše dokonavých. Pravda, slovesný vid je pro českého překladatele jedním z nejtěžších oříšků; nesmí se však louskat mechanicky: dosazovat česká dokonavá slovesa všude, kde se jen dá. V ukázce je na př. místo: „Zpropadený chlap!“ řval doktor. I zde způsob překladu vychází z rozboru situace. Při svém vstupu hrdina nejenže vidí vše jako v mlze, ale i hovor doráží k jeho uším jako zmatený šum. V tomto stavu nevnímá přesně začátek a konec dějů okolo sebe, nýbrž s počátku jen pouhý fakt těchto dějů: slyší poloviční věty, smích, je ještě zmaten náhlým představením dámě, a již na něho řve doktor, který ostatně ve společnosti řve vždycky. Proto u akcí hrdiny dokonavá slovesa (vstoupil jsem, udělal jsem, zatvářil jsem se), u dějů, které k němu doléhaly zmateně a které ještě večer při záznamu do deníku měl takřka v uších, většinou nedokonavá (vykládá, praví, vítali mě, řval[13]).

[11]Dále vytčeno, že jsem užil slova fatální v první větě románu. Pravda, to slovo k nám tuším přešlo z němčiny, ale v obou jazycích je s ním spjat významový odstín (lehké rozmrzelosti), jaký nemá žádné české slovo, které zaň dosazují slovníky (osudový, osudný, neblahý, nešťastný, nepříjemný). Přeložit Takový odpolední čaj je přece jenom osudná (neblahá) věc, nemyslíte? — znamenalo by nabít tuto prostou větu závažností a udalo by hned s počátku falešný tón. Slovo nepříjemný (navrhované oprávcem) vyjadřuje něco podstatně jiného (z originálu nikde neplyne, že by byla hrdinovi účast na čaji „nepříjemná“). Naproti tomu hovorové, lehce slangové slovo fatální odpovídá povšechnému lehkému tónu díla, vyjadřuje pocitový odstín nejpřesněji. Ovšem, tento čaj ze 7. května byl pro hrdinu opravdu „osudný“, ale to v té chvíli neví ani hrdina ani čtenář. Zato přijde tento významový odstín plněji k platnosti na konci knihy, kde se s datem 17. října situace doslovně opakuje, nyní však již po ztroskotání hrdinova milostného románku. Se žádným z druhých slov by tento efekt nebyl možný. Bylo tedy užití tohoto slova dobře rozváženo, ačkoli by se na první pohled mohlo zdát, že to byla pohodlnost překladatele.

Můj kritik mi zato nevytkl pasáž, jejíž překlad opravdu nevyhovuje. Při onom čaji se vypravuje historka, po které si hrdina povzdychne: Denn nichts ist unterhaltender, als an einem fröstelnden Regentage zu hören, dass auf Java die Sonne derartig scheint, dass man an ihr wie an einem goldenen Pauzer trägt. Můj překlad zní: Není přece nic zábavnějšího než si za zimavého deštivého dne poslechnout, jaký je na Javě žár — lidé se tam šatí sluncem jako nějakým zlatým pancířem. Přes dlouhé vymýšlení je tu smysl tlumočen nepřesně; proto také je celá věta nedosti srozumitelná. (Na štěstí to nebylo místo, které by bylo důležité pro nějakou širší složku díla.) Klíčem k oříšku je tu sloveso (an etwas) tragen, kterého je tu užito v neobvyklém významu: trpěti něčím, míti s něčím potíže („laborovati“ něčím). Teprve dodatečně mi připadl vhodnější překlad: poslechnout si, jak na Javě praží slunce — lidé tam pod ním úpí jako pod zlatým krunýřem.

Uvedl jsem úmyslně podrobnější rozbor z díla, jehož přetlumočení nebylo zvlášť obtížné, abych ukázal, do jakých podrobností zabíhá (a musí zabíhat) práce překladatele, který chce podat adekvátní výkon. Úvahy, o nichž tu mluvím, prošly mi při práci opravdu hlavou, ačkoli ovšem (kromě posledního případu) v daleko kratší době, než to lze vypsat — namnoze téměř instinktivně. (Nechci tím ovšem tvrdit, že jsou moje řešení ideální; ostatně překladatel sám, jakmile spatří svou práci tištěnu, pozoruje obyčejně ihned, jak by se to či ono dalo přeložit ještě jinak — a mnohdy lépe.)

 

Druhá ukázka je právě opačného rázu: z díla, které bylo pro rekonstrukci slohu snad nejtěžším oříškem, jaký se mi v praksi naskytl: Wilhelma von Scholze Cesta do Iloku (orig. 1930, překl. 1941). Tento historický román neklade hlavní důraz na vypravování vnějších příběhů, nýbrž na vnitřní vývoj hrdiny: světce a fanatika Kapistrana. Ostatní osoby i události jsou tu jen jako folio k tomuto ústřednímu tématu. V struktuře díla je stálé napětí mezi realitou a duševním děním, mezi časným a věčným. Základní plán díla se kříží s druhým, jímž je barvité vylíčení života v středověkém městě. Svůj umělecký záměr uskutečňuje autor neobyčejně složitým stylem, jenž se vyznačuje především dlouhými souvětími a nadměrně rozvinutými přívlastky, dále hromaděním visuálních představ i metafor v dlouhé větné řetězce téměř bez přeryvů. Pro tyto vlastnosti autorova stylu byla tato předloha přímo školním souborem všech obtíží, které se mohou naskytnout při překladu z němčiny.

Především jsem se musil vyrovnat se základním problémem: zda a do jaké míry je nutno zachovat Scholzova složitá souvětí a vůbec barokní vlastnosti jeho stylu. Po dlouhých úvahách jsem dospěl k přesvědčení, že ona složitost, baroknost, téměř nepřehlednost patří k základní struktuře díla a že je ji tedy nutno zachovat. Ovšem nesmělo se to stát mechanicky; bylo nutno Scholzovy věty, ba celé pasáže nejdříve v duchu takřka přetavit a pak teprve tvořit obdobu. Poněvadž se takovému stylu, [12]jako je Scholzův, vzpírá čeština daleko více nežli němčina, byl nutný mnohý kompromis. Mám však dojem, že se mi rekonstrukce poměrně zdařila a že český čtenář má z četby obdobný dojem jako německý z originálu. (Leccos bych už dnes ovšem zpracoval zase jinak, snad lépe.)

Následují dvě ukázky; především místo, které je dobrým příkladem způsobu, jakým Scholz seskupuje obrazy v řetězce. 

 

Dorthin, in die Vorstadt und zum Tor, kam das Wandern und Gehen bald aus allen Gassen zusammen und bildete einen Zug wie flüchtendes Volk, an dessen Stadt von der anderen Seite her der Feind so rasch herangestürmt, dass sie unter Zurücklassung alles Gutes nur das Leben retten: Frauen mit Säuglingen auf dem Arm und zwei, drei Kindern an der Hand, während der Mann noch zweie im Kinderkarren schob; Lahme mit Krücken, Blinde, die geführt wurden; Burschen, die in dem Zuge lachten und schwatzten und ihren Spott mit der Sache hatten; Neugierige, die immer dabei sein mussten, wenn etwas Wichtiges geschah, die aber zufrieden waren, wenn sie die Nasenspitze oder den Haarschopf oder auch nur den schnell vorüberfahrenden Wagen eines Feldherrn, eines hohen Geistlichen, eines Königs, sonst einer Staatsperson und was es an Berühmtheiten gab, gesehen und das Gefühl hatten, dass es sich nicht ohne sie vollzog, obgleich sie zu keinem dieser Geschehnisse auch nur ein kleines Wenig mitgewirkt; Kinder, die ihren Eltern davongelaufen waren und gar nicht wussten weshalb; Narren, Spassmacher und auch schon Händler, die mit umgehängten Körben voller Wecken und für die Fastnacht gebackener Mohnstrietzeln oder mit Würsten, die sie draussen auf dem Rost braten wollten, auf die leeren Mägen der Laufenden rechneten; denn den meisten hatte die Eile kein Mittagessen gegönnt, das am verlassenen Tisch kalt wurde. Auf den mitgeschobenen Handwagen lag Feuerholz und ein Rost und ein langes durcheinandergehäuftes Geschlinge Wurst, das in einer Komödie vom Bösen Judas, der sich erhenkt, das Gedärm des Schalks hatte vorstellen sollen, ehe es die Agierenden nachher verzehren wollten, und das nun nach Sankt Nicolai hinausfuhr, weil der kluge Besorger wohl wusste: drin tritt heut kein Judas auf, dem das Geringel aus dem Bauch fallen muss; und draussen die angekündigte Hauptperson wird nicht so genau aufs Stichwort kommen, dass die Wartenden nicht sollten zwanzig Ellen Bratwurst vertilgen können.

Tam, na předměstí a k bráně, se brzy soustředil všechen ruch a shon, všechno pobíhání a hemžení z ulic, až se utvořil nespořádaný průvod, který se podobal zástupu prchajícího lidu, na jehož město doráží s druhé strany nepřítel tak prudce, že obyvatelé, zanechávajíce všechen majetek za sebou, zachraňují horempádem holý život: ženy s kojenci v náručí, vedouce za ruku ještě třebas dvě nebo tři děti, zatím co muž strká před sebou vozík, na němž sedí dvě další — chromí o berlích a slepí se svými průvodci — výrostci, kteří se v průvodu smáli a tlachali a měli z celé té věci velikou švandu — zvědavci, kteří musí být vždy při tom, děje-li se něco znamenitého a kteří jsou pak zcela spokojeni, zahlédli-li aspoň špičku nosu nebo chumáč vlasu nebo třebas i jen rychle ujíždějící vůz vzácného hosta: nějakého vojevůdce, vysokého duchovního, krále nebo jiného státníka, anebo o jakou jinou proslulost to právě běží, a mohli-li míti pocit, že se to bez nich neobešlo, ačkoli k té události sami ani v nejmenším nepřispěli — děti, které utekly rodičům, aniž mají samy tušení proč — šaškové, šprýmaři a již ovšem také kupčíci, kteří si zavěsili okolo krku koše plné dlouhých chlebů a pomakovaných vánoček, napečených k masopustnímu úterku, nebo i uzenek, které chtěli venku opékat na rožni, počítajíce s prázdnými žaludky běžícího davu, neboť většině lidí nedopřál spěch oběda, který nyní vychládal na opuštěných stolech. Na ručních vozících, které strkali před sebou, byly narovnány hraničky dříví k rozdělání ohně a ležel tam rožeň i předlouhá, v rozkošné kličky a smyčky svinutá klobása, která byla vlastně určena k tomu, aby v komedii o zlém Jidášovi, jenž se nakonec oběsí, představovala šibalova střeva, než je potom herci svorně snědí, a která se nyní také dávala na pochod k svatému Mikuláši, protože chytrý režisér byl přesvědčen o jednom: v městě dnes nevystoupí žádný Jidáš, kterému by ty kličky vypadly z břicha, a venku za branou se ohlášený velikán neobjeví tak přesně na zaznění narážky, aby čekající nemohli spořádat nějakých dvacet loktů dobré klobásy.

 

[13]Jsou to sice jen dvě souvětí, ale tvoří vpravdě jediný celek. Co s takovým přebujelým útvarem? Pravda, „v češtině nemůžeme bez násilí vyjadřovat najednou celé uzly myšlenek,“[14] sám se také snažím — nevadí-li to struktuře díla — rozbíjet příliš složité věty na menší úseky, ale zde je spojitá následnost obrazů podstatným momentem, pasáž tvoří plynulý proud, který již svou skladbou zobrazuje proudění lidu vstříc papežskému legátu. Jsem dále přesvědčen, že je čeština za jistých obměn schopna vyjádřit i velmi složité vazby. Proto jsem v překladu strukturu pasáže v podstatě zachoval. Aby se udržela ona spojitost obrazů, navazovaných na sebe jako zrnka růžence, bylo nutno ponechat většinu vztažných vět; snažil jsem se také zachovat jistou rytmičnost.

Druhý výňatek, pro Scholze velmi charakteristický: začátek třetí kapitoly (úvod ke Kapistranovu kázání, které je vyvrcholením neobyčejně rozlehlé exposice):

 

Welch ein Abstand!

Jaký rozdíl!

Auf dem Schaugerüst, auf dem erst vor wenigen Tagen am Sonntag der Fastnacht, durch eine wandernde Komödiantentruppe Hanswurst und Grethel, sein zänkisches Weib, die dem weit beschrienen Räuber Nickelchen von Braunau auf der Landstrasse begegnen, nebst Tod, Teufel und dem Schutzgeist des schlesischen Volkes Rübezahl, waren vorgestellt worden; auf dem auch die eigenwüchsigen Narren der Stadt mit Einander-Schimpfen, -Pritschen, -Katzbalgen und Durchhecheln von Breslauer Geschehnissen und Personen dazwischen Zulauf genug gehabt; auf dem noch ein abgerissener Bogen der Tannenbekränzung von einer Stange herabhing und eine zertretene Larve lag — stand jetzt einsam mit Bruder Friedrich, seinem Dolmetsch, der ein paar der sich biegenden Holzstufen hinabgetreten war, einsam über Tausenden — der italienische Mönch in seiner Kutte.

Na tribuně, na které ještě před málo dny, o masopustní neděli, předváděla tlupa komediantů všelijaké kejkle: kostlivce, čerta a ochranného ducha slezského lidu Krakonoše, potom i Kašpárka s Gretičkou, jeho hašteřivou žínkou, jak se ti dva setkají na silnici s vykřičeným loupežníkem Niklíčkem z Broumova —

na tribuně, na které předtím za hodně velikého sběhu lidu vystupovali i samorostlí šaškové z města, spílající si navzájem, pohlavkující se, kočkující se a propírající šprýmovně vratislavskou místní kroniku —

na tribuně, na které ještě nyní visí s tyče stržený oblouk jedlového věnčení a leží rozdupaná škraboška —

na této tribuně stál nyní osamělý, jen s bratrem Bedřichem, svým tlumočníkem, jenž sestoupil o několik houpavých dřevěných stupňů níže, osamělý nad tisíci —

italský mnich v kutně.

 

Jádrem pasáže je prosté sdělení: italský mnich stál na tribuně. Je však posunuto až na samý konec a před ně je položeno příslovečné určení až nestvůrně přebujelé. (Tohoto způsobu používá Scholz na několika důležitých, jakoby „slavnostně“ pojatých místech.) Pro češtinu je to hodně nezvyklé. Bylo by možno periodu rozbít a přestylisovat asi takto: Italský mnich v kutně stál na tribuně, na které se ještě nedávno předváděla … Ale tím by se přímo převrátil spád celé pasáže, která je vybudována na kontrastu mezi mnohomluvností příslovečného určení a prostotou základní výpovědi a jímž se i slohově vyjadřuje protiklad: množství — geniální jedinec. Místo aby se vyšlo od obšírné vzpomínky na masopustní veselí a skončilo jako náhlým úderem hromu zlověstným zjevem černého mnicha — je to jen stručné shrnutí celé předcházející exposice románu — byl by postup obrácený: vrchol na začátku, barokní výplň na konci. Zachovat Scholzovu konstrukci se mi tu zdálo naprostou nutností. Odlehčil jsem místu tím, že jsem odstavec rozdělil graficky (Scholz tohoto způsobu užil sám několikrát v takových pasážích), opakoval slova na tribuně, aby úseky nezačínaly prázdně vztažným spojením (na které), uvnitř úseků jsem klubka poněkud rozpletl (auf dem … vor … am … durch … die), pasivní vazby přeměnil v aktivní a jmenné vazby ve slovesné.

 

[14]Obě uvedená díla jsou příkladem románů, jejichž jazyk se pohybuje v podstatě v jedné vrstvě. Obě jsou psána formálně spisovným jazykem, jehož deformaci autor podřizuje tématu: Johst tím, že píše nejen dialogy, ale i výpravné partie jednotným hovorovým jazykem; Scholz tím, že vyjadřuje složitost své tematiky barokně přetíženými větami, které převládají i v dialozích. Mohli bychom také říci, že Johst deformuje spisovný jazyk jeho zjednodušením, Scholz jeho složeností.

Avšak román s jednou jazykovou vrstvou je v nové době vlastně výjimečný případ. Pravidlem jde o konfrontaci více jazykových vrstev. Alespoň výpravné partie a dialogy bývají zřetelně odlišeny. Často se však projevuje ještě tendence k další diferenciaci i uvnitř obou těchto složek a snaha neklást je prostě vedle sebe, nýbrž je uvést ve vztah určovaný tematickým nebo slohovým zaměřením celého díla.

Pro výpravné partie to znamená vývoj jednotného jazyka, téměř shodného se spisovným (jak tomu bývalo v starších realistických románech), k pronikavějším deformacím, které mohou být provedeny v souladu s několika jazykovými plány. Tyto plány mohou být prostě položeny vedle sebe, mohou se však také prostupovat, mohou být postaveny proti sobě v kontrastu. Tím se úkol překladatele obdobně komplikuje.

Příkladem uvádím Henriquesův román Bez meče, bez štítu (orig. 1939, překl. 1940). Autor v něm konfrontuje vojáctví s civilním životem, a to nejen tematicky, ale i slohově. V dialozích rozlišuje lidové typy (vojáky) od příslušníků „panstva“. Ve výpravných partiích pracuje s několika plány: široce rozvedené popisy krajin a věcí, aktualisované anthropomorfickým traktováním a uvedené takto v přímý vztah s jednotlivostmi děje; povahokresby promíšené reflexemi, v nichž autor neznatelně přejímá slovo za své postavy; minuciésní líčení duševních stavů na relativistickém protikladu normálního průběhu času a „času zpomaleného filmu“, za jakého prožívají jeho postavy vzrušující chvíle (dostih, automobilové neštěstí, bitva). Aspoň jednu ukázku z pasáže, která líčí hrdinovy pocity za jízdy na dostizích.

Nahoru a dolů v sedle, nepřehledná tíseň koní, grošovatá klisna mezi vedoucími. První plot ne příliš daleko vpředu, ale vše nádherně jasné, neuvěřitelně prosté. Žádné strachy, žádná pochybnost, dost času a vědomí toho, co je nutno udělat rychle. Rytmus světa se stupňoval k šílené rychlosti … Žijete. Nahoru a dolů v sedle, celá váha těla v kolenou a na křehkých třmenech, váha koně ve vašich pažích, jeho pohyby do vás přecházejí …

Zvláštnost tohoto stylu záleží ve velkém počtu vět bez určitého slovesa; takové tvoření vět není ve spisovné češtině dost obvyklé, ale vyskytá se častěji v básnické próze jako záměrná syntaktická deformace;[14a] bylo ho proto použito i zde k dosažení obdobného účinku.

Pro dialogy se dnes v románě užívá skoro bez výjimky hovorového jazyka (ačli nežádá nějaký speciální autorův záměr jiné řešení). Zde znamená diferenciace především bohatší odstínění, které může být provedeno s mnoha hledisek. Tak lze i uvnitř jediné jazykové vrstvy odstínit hovorový styl jednotlivých osob. Ve Fostrově románu Americký sen (orig. 1937, překl. 1940) je na př. nesympatický Fowkes odlišen od jiných osob (hlavně od málomluvného a řízného hrdiny Thralla) pedantickým a kostrbatým stylem, který jsem se snažil věrně přetlumočit:

[15] „Také já shledávám neobyčejně příjemným a blahodárným osvěžením, může-li člověk odložit všechny starosti a námahy dne, aby věnoval večerní hodiny duchovním radostem … Musím ovšem prohlásit, že si v jarních a letních měsících velmi libuji v botanisování, což nejenže prospívá zdraví podnikáním nenamáhavých vycházek v čistém venkovském vzduchu, ale má také velikou výchovnou cenu jakožto vhodný cvik pro vědychtivou mysl, které přináší opravdové povznesení tím, že vede člověka k důvěrnému sblížení s přírodou a naplňuje ho zbožnými myšlenkami.“

 

V dialozích románu mohou být však konfrontovány nejrůznější jazykové vrstvy. Zde se již překladatel utká s mnohými obtížemi, poněvadž funkční rozvrstvení není ve všech jazycích stejné a není stejný ani vzájemný poměr jazykových vrstev. Již sama funkce spisovného hovorového jazyka nemusí být táž. A pak ani způsob, jak se využívá těchto různých funkčních jazyků v literatuře, není stejný. V novější německé literatuře, v níž zaujímá významné místo selský román, dochází k časté konfrontaci spisovného jazyka s některým lokálním nářečím, ať již je ho užito veskrze nebo jen v náznacích. (O tom později.) V anglosaské literatuře je tento typ řídký; tam je však běžná dialogická konfrontace hovorového spisovného jazyka s velkoměstskou mluvou lidovou. Protože se tím obyčejně vyjadřuje i společenské rozvrstvení, jde tu vlastně o konfrontaci dvojího sociálního nářečí. Tedy na první pohled týž stav jako v češtině.

Zkoumáme-li věc blíže, ukáže se, že je v této jazykové oblasti funkční rozvrstvení hovorových jazyků hodně jiné než v české. Především proto, že je tam jeho sociální význam větší, neboť mluva se tam pociťuje daleko živěji než u nás jako příznak sociálního postavení. Vzdělanější příslušníci bohatších vrstev hovoří svou vlastní řečí, která je vlastně speciálním třídním jazykem, je založen v podstatě na tradiční výchově v exklusivních soukromých školách. Jeho hlavní znaky jsou korektní výslovnost (případně se zvláštní afektací) a povšechné zachovávání gramatické normy. Zato oplývá hovor zejména mladších příslušníku této vrstvy originálními úslovími a slangovými výtvory. Podřízenější příslušníci vrstvy inteligence a soukromých zaměstnanců mluvívají rovněž zhruba spisovně, ale bez oné zvláštní afektace. Teprve proti oběma těmto vrstvám stojí velkoměstská lidová řeč. Pro tu může být v překladu vhodnou obdobou obecná čeština lidová, která je v našem povědomí spojena s představou velkoměstských lidových typů. Zato nemáme ve své jazykové oblasti opravdový ekvivalent zejména onoho prvního typu, což je pochopitelné, neboť nemáme ani přesné obdoby v rozvrstvení naší společnosti. Naše vzdělanější vrstvy hovoří jazykem, v němž je sice také dosti slangu, ale přejaly do značné míry hláskové i mluvnické zvyklosti obecné řeči. Pro tyto rozdíly v společenském i jazykovém rozvrstvení je české vyjádření cizích konversačních slohů vždy více méně nepřesné, někdy snad i téměř nemožné.[15]

Jak se má vyrovnat český překladatel s případy, kdy je v dialozích původního díla užito dvou nebo více jazykových vrstev? V starší době tohoto rozvrstvení obyčejně se nedbalo a překládalo vše jednotným „spisovným“ jazykem. (Důvody byly tytéž, které jsme zjistili při rozboru Míny z Barnhelmu.) Za posledních asi 20 let je rozlišování vrstev častější. Lze stanovit nějaké pravidlo? Podle našich zásad by se doporučoval takový postup: především uvážit v každém konkretním případě, patří-li konfrontace jazykových vrstev k základní struktuře díla. Ne-li, má překladatel značnou volnost a může podle svého vkusu i svých schopností použít na př. pražské lidové řeči nebo obecné češtiny, a to buď veskrze nebo jen v náznacích anebo konečně vůbec ne. Patří-li však konfrontace jazykových vrstev k struktuře díla, je [16]povinností dobrého překladatele, aby tento moment vyjádřil — již proto, že to bývá obyčejně významná charakteristika cizího prostředí.[16]

Souhrnem: moderní román poskytuje opravdu nepřeberné množství možností, jak kombinovat různé jazykové vrstvy. Uvádím dva zvlášť význačné příklady. Prvním je román D. Sayersové Vražda potřebuje reklamu (orig. 1933, překl. 1940). Je to sice „jen“ detektivka, ale pro překladatele předloha neobyčejně podnětná.

Především je tu reklamní prostředí, na které je celé dílo naladěno. Poněvadž je v původním prostředí reklama daleko mocnějším faktorem než v našem, znamenalo to vytvářet obdobnou atmosféru do značné míry uměle. Tak vznikla místa jako: Víc mastnoty za méně mastnou cenu! Nechala byste své dítě v jámě lvové? Ve špíži máte špiony! Bacily jsou horší než bubnová palba! Kde je Sanfekt, není infekce! Nutrax nervům nutnost! Odlišnost cizího prostředí se však projevila i jinak: je tu podrobně vylíčen kriketový zápas, který je tak spjat s dějem, že jej nebylo lze nahradit třebas footballem, u nás obdobně populárním. A poněvadž není české kriketové terminologie, byl překladatel nucen vymyslit ji ad hoc (podle dvou oficiálních českých termínů hazeč a odbiječ vytvářel další, jako kluzač, hlídač, čihač, zadák, středák). V románě Sayersové je dále konfrontováno hned několik jazykových vrstev. Pro hovory lidových postav bylo možno podle hořejších zásad užít pražské lidové češtiny. Avšak u Sayersové není těžisko v konfrontaci hovoru vzdělanců s lidovou mluvou, nýbrž v protikladu afektované mluvy odchovanců universit s mluvou příslušníků inteligence s podřadnějším a lacinějším vzděláním. To žádalo další diferenciaci. Pokusil jsem se vyjádřit tento kontrast tak, že jsem hovory první vrstvy tlumočil korektní, avšak hodně afektovanou mluvou, při čemž jsem leckde musil tvořit umělé české obdoby úsloví pro tuto vrstvu příznačných. Osoby s podřadnějším postavením mluví spíše „seriosně“, zato s lehkými „chybami“ a občas se zastaralejšími hovorovými klišé. V tomto románě bylo ostatně zapotřebí ještě další diferenciace: děj románu se přesunuje do několika prostředí a hrdina vystupuje střídavě ve čtyřech rolích, při čemž mění hovorový styl, zachovávaje ovšem jistý společný základ. V překladu jsem se pokusil to vše odstínit. Uvádím aspoň ukázku jeho afektované řeči v roli příslušníka „zlaté mládeže“:

„Dobré chutnání, doufám, že vás nevytrhuji z nějaké extase, ale rád bych se vás na něco zeptal. Víte, jen taková hloupá etiketní otázka — jak se má člověk v jisté věci zachovat, aby nějak nenarazil. Hankoušek mi totiž uložil, abych vypotil nějaký šikovný název pro šilinkový čaj, a mně vám napadaly jen samé hrůzné koniny, a potom se ke mně náhodou podíval Ingleby a já mu říkám: ‚Jak byste nazval tenhle hnusný čaj?‘ — nic víc, jen tohle, a on hned nato jako orákulum: ‚Dejte tomu název domácí směs!‘ a já nato zařvu coby znovuzrozený: ‚Hoj, ty štědrý večere, to je akorát to pravé, direktně hřebík na hlavičku, a vůbec!‘ To proto, že se mi ten nápad opravdu líbí, padne jako boty stonožce.“

 

Vynikajícím případem, v němž je využito několika jazykových vrstev, je Steinbeckův román Hrozny hněvu (orig. 1939, překl. 1941). Jeho přední zvláštností jsou dialogy, psané skoro výhradně místním nářečím. Tato jazyková vrstva se vyskýtá [17]v překladech daleko řidčeji než sociální nářečí. Je to pochopitelné, neboť tlumočnické obtíže jsou veliké. Rozvrstvení mezi spisovným jazykem, interdialektem a místními nářečími může být v každé jazykové oblasti docela jiné. Proto je tu úplná rekonstrukce slohu možná jen výjimečně. Pokud to není se zřetelem k struktuře původního díla naprosto nutné, je lépe vypomoci si nějakou náhražkou: buď jen nářečními náznaky nebo interdialektem (sám jsem použil obecné lidové češtiny k přetlumočení skotského dialektu, kde nešlo o moment náležející k struktuře díla, nýbrž jen o odlišení mluvy jedné osoby od ostatních). Kde však místní nářečí tvoří opravdu neodlučitelnou složku struktury, je zajisté překladatelovou povinností podat (dovede-li to) český ekvivalent.[17] A právě Steinbeckův román byl podle mého soudu jedním z případů, kdy je nutno překládat cizí místní nářečí místním nářečím naším. K odůvodnění je zapotřebí rozebrat stručně slohovou stavbu díla.

Je to rozlehlý sociální román, jehož tématem je neštěstí oklahomských farmářů, kteří za hospodářské krise přišli na mizinu, byli vyhnáni z půdy a odstěhovali se hromadně za prací do Kalifornie. Hlavním uměleckým záměrem je tu vylíčení kolektivního osudu těchto tří set tisíc lidí, který je charakterisován ostrým kontrastem mezi jejich dosavadním pokojným životem a náhlou nutností nekonečného putování za prací v cizím, nepřátelském prostředí.

K uskutečnění svého záměru napsal autor kapitoly dvojího druhu, které se střídají v celé knize: v jedněch podává básnické vise obecného, typického dění bez souvislé dějové osnovy, v druhých vypravuje realisticky o tom, co se přihodilo rodině Joadově. Pro tyto dvě hlavní složky zavedl autor dva hlavní jazykové plány: základem slohu „kolektivních“ kapitol je spisovný jazyk, různě deformovaný; v „dějových“ udávají hlavní tón dialogy. Oba hlavní plány jsou ještě dále rozvrstveny a prostupují se nejrůznějším způsobem. I do „dějových“ partií vnikají básnické vise (i jejich jazyk); „kolektivní“ partie jsou pak prostoupeny imaginárními dějovými a dialogickými scénami, s nimiž tam vpadají i všechny jejich různé jazykové vrstvy. Velmi důležitá pro celkovou strukturu je řeč dialogů. Autor chtěl charakterisovat vystěhovalce co nejostřeji na pozadí obecné americké skutečnosti, a to nejen tematicky, nýbrž i jazykově. Jeho „Okiové“ mluví zvláštním dialektem, odlišným jak od interdialektu, tak od ostatních nářečí. Okiové se cítí mezi ostatními Američany jako vyvrženci, také pro své odlišné a jiným uším odporné nářečí, které je prozrazuje, sotva otevrou ústa: tedy charakteristika, která se pociťuje jako nezvyklá i v původní jazykové oblasti. A poněvadž tu jde o značnou masu lidí, dochází v románě k zvláštnímu zjevu: nářečí těchto „Okiů“, původně místní, mění se průběhem románu v nářečí sociální. — Po rozboru nebylo pro mne pochyby, že je nutno pokusit se o vyjádření tohoto zásadního kontrastu. Překládat hovory „Okiů“ spisovně jsem vyloučil předem jako holou nemožnost; vytčený kontrast by vůbec nebyl vyjádřen, kromě toho by jadrná hrubost mluvy zněla místy docela nemožně. Překládat je obecnou lidovou češtinou by rovněž nevyhovělo autorovým záměrům. Obecná lidová čeština je běžný interdialekt, jímž by nebylo lze vyjádřit právě podstatnou stránku [18]věci, totiž výjimečnost, zvláštnost oklahomské mluvy, která je v románě jazykovým prostředkem k vyjádření výjimečnosti, zvláštnosti jejich osudu. A pak obecná čeština, zvláště v pražském zabarvení, je v našem povědomí vázána příliš na velkoměstské prostředí, kdežto mluva „Okiů“ má čtenáři připomínat venkovany jistého typu: trochu těžkopádné, trochu pomalu myslící, ale hloubavé a opravdové. Kromě toho jsem potřeboval obecné češtiny pro jiný účel: abych od „Okiů“ odlišil jiné lidové typy, které v románě také vystupují. Došel jsem k závěru, že pro tento překlad je nejvhodnější některé české venkovské nářečí, které by nebylo tolik vzdáleno od obecné češtiny, aby to ztěžovalo čtenáři plynnou četbu, které by však mělo dost příznačných rysů, aby jimi bylo možno jednak odlišit mluvu „Okiů“ od mluvy jiných osob, jednak uvést dialogy v jazykový kontrast s básnickými partiemi. Zvolil jsem nářečí východočeské, z něhož máme obsáhlý materiál, vědecky zaznamenaný, v Kubínových Lidových povídkách z českého Podkrkonoší. Má také v naší literatuře jistou tradici, na př. v díle Terezy Novákové, kde se jím vedou podobné hloubavé rozhovory jako v Steinbeckově románě. Ovšem můj překlad se neměl stát dialektologickou studií, nechce tedy vyjádřit vlastnosti daného nářečí do všech podrobností. Kromě toho bylo nutno (ve shodě s originálem) předpokládat u „Okiů“ značné městské vlivy; to jsem vyjádřil přimíšením pražských rčení a argotických výrazů. A konečně jsem zachoval některé zvláštnosti původní mluvy, pro které u nás není obdoby, na př. nadávku čubčí syn nebo stereotypní výraz vyšpekulovat (v originále to figger), obojí tak typické pro americký interdialekt — vždyť čtenář nemá při četbě ztrácet docela vědomí cizího prostředí. A tak vznikl jakýsi jazykový amalgam, umělý hovorový jazyk, vytvořený speciálně pro překlad mluvy „Okiů“ v tomto románě.[18]

K ilustraci několik ukázek. Táta Joad charakterisuje na př. mladšího syna takto: Inu, rejdí tu někde po vůkolí. Von se uhoní za holkama k smrti. Chytrej kluk, je mu teprve šestnáct, ale sedí v něm divokost, a ta ho žene. Kdyby to řekl „spisovně“, znělo by to strojeně; interdialekt by pro místo samo postačil, ale nevyhovělo by se autorovu záměru, podle kterého se měli „Okiové“ lišit od ostatních postav. V některých rozhovorech jsou tyto dvě jazykové vrstvy postaveny přímo proti sobě, na př.: (Tom Joad) Nejni ten podšerif náhodou váš švagr? (Majitel tábora) Né, néni. A taky eště néni čas, abysme si my domácí lidi mušeli dát líbit sprostoty vod vás zatracenejch pobudů. (Tom) Mý sme se vás vo nic neprosili. Různost tvarů nejni a néni, mý a my a pražské vulgarismy (eště, mušeli), které ve východočeském dialektu nejsou, má kontrastovat mluvu oklahomského vystěhovalce s mluvou nepřátelského prostředí. Je však v knize velmi mnoho míst, která si přímo žádají nějakého méně obvyklého řešení. Třebas takové kázání Jima Casyho:

[19]„Přemejšlel sem. Byl sem v horách a přemejšlel sem — mohlo by se skoro říct jako Jéžiš, dyž šel na poušť, aby vyšpekuloval, jak by se dostal ze svejch těžkostí … Jéžiš se tehdá taky zaplet do všelijakejch vobtíží a nemoh nic kalýho vyšpekulovat a měl takovej pocit, jako že k sakru, nač je to všecko, a co má z toho, dyž bojuje a vymejšlí moudrý věci. Inu, unavil se, hodně se unavil, a jeho duch byl celej utrmácenej. Došel zrouna k názoru, že je to sakra všecko pro kočku. A tak teda vodešel na poušť.“ Toto místo není možno řešit ani „spisovně“, ani čistým dialektem; bylo třeba právě nějakého amalgamu, slitiny nářečí a knižního jazyka, pro kterou ostatně bychom našli obdobu v mluvě našich písmáků v podobné situaci.

Pro Steinbeckův způsob, jakým kříží různé slohové plány, je charakteristická na př. celá 7. kapitola, která je přízračnou vidinou masového odírání odjíždějících vystěhovalců. Není tu nářeční deformace; zato je jazyk prosycen automobilovou hantýrkou:

„V městech, na periferiích měst, na polích okolo měst, na prázdných staveništích — ohrady s ojetými automobily, ohrady se starými rachotinami; garáže se řvoucími nápisy — OJETÉ VOZY! DOBRÉ OJETÉ VOZY! Laciná doprava, tři vlečňáky! Ford 27, po generálce! Zánovní vozy, přezkoušené, se zárukou! Radio bezplatně! Koupíte-li vůz, dostanete k němu 100 litrů benzinu gratis! Pojďte se podívat! Ojeté vozy, dobré ojeté vozy! Žádné režijní výlohy! — — Vy přece potřebujete káru, aby něco utáhla, že ano, pane? Nějaká taková parádička — to přece není nic pro vás! Že je polštářování popraskané? To se ví, je trochu prasklé, ale polštáře neženou kola — — Vozy, seřazené vozy, vozy nosem dopředu, zrezavělé nosy, prázdné pneumatiky. Vozy parkované těsně vedle sebe — — Hleď, aby sis je zavázal vděčností! Prokazuj jim úsluhy, zařiď to tak, aby promarnili hodně tvého času! Lidé jsou většinou slušní. Neradi někoho vyrušují. Zařiď to tak, aby tě hodně vyrušili, a potom jim napař starou rachotu! — — Vozy, vozy v řadách, modely T, vysoké a usoplené, prasklé volanty, vyběhané převody — — Ano, pane! To je Dodge 25. Nejlepší vozejček, jaký kdy Dodge vyrobil. Nikdy se neopotřebuje — — Vlajky, červené a bílé vlajky, bílé a modré vlajky — vlajky na šňůře okolo celého parkoviště. OJETÉ VOZY. DOBRÉ OJETÉ VOZY.“

V křížení různých vrstev jde autor někdy tak daleko, že je mísí v jedné pasáži, ba někdy i v jedné větě. Třebas ve výňatku z jedné „kolektivní“ kapitoly, která líčí náladu bloudících vystěhovalců:

„A měl-li muž trochu peněz, mohl se vždy opít. Pak zmizely ostré hrany života a bylo teplo … Vrátily se staré časy — ta holka, co měla tak hezký nohy, jak tam u nás doma tancovala — a můj kůň — to už je tak dávno, dávno! Kůň a sedlo. A kůže byla ozdobně vyřezána. Kdy to bylo? Měl bych najít tu holku, promluvit si s ní. To by bylo hezký. A možná, že bych se s ní moh vyspat. Ale tady je teplo. A hvězdy sestoupily tak nízko a smutek i radost se tak sblížily — smutek i radost, to je vlastně jedna a táž věc. Nejrači bych byl v jednom kuse vopilej. Řiká někdo, že to nemá bejt? Kdo se vopovažuje řikat, že to nemá bejt? Kazatelé? Ale kazatelé mají opilost svého druhu. Hubené, neplodné ženy — ale ty jsou příliš nešťastné, aby tomu mohly rozumět. Reformátoři? Ale ti nejdou dost do hloubky života, aby tomu rozuměli. Ne — hvězdy sestoupily nízko a já jsem se přidružil k bratrství světů. A vše je svaté — vše, dokonce i já.“

 

V románě se může ovšem vyskytnout ještě mnoho jiných podružnějších úchylek od normy, na př. dětská mluva, pathologické zjevy (koktavost), mluva opilce, špatné ovládání jazyka (cizinci, černoši). Zásady, které jsme vyložili výše, naznačují, jak si představujeme řešení (je-li vůbec nutno úchylky vyjádřit): nikoli mechanické přenášení úchylek, nýbrž obdoba v češtině. Zvláštním případem je, užívá-li autor archaismů, anebo v krajním případě, napíše-li celý román archaickou řečí. Na př. německý básník Kolbenheyer napsal román Meister Joachim Pausewang formou kronikářského zápisu hrdinova o vlastním životě, a to umělou řečí, která má vzbudit dojem díla, psaného koncem XVI. století. (Český překlad je již ohlášen.)

Zvláštní úvahy by zasluhoval způsob tlumočení, který bych pro nedostatek lepšího slova nazval zčešťováním. Míním takový způsob překladu, při kterém se některé nebo všechny faktické složky originálu přenášejí do českého prostředí. Tento problém se v malém vyskytuje vlastně u každého překladu: vlastní jména, přezdívky, [20]oslovování, titulatura. Zde bych přijal zásadu: zčešťovat všude, kde je to možné, pokud není zachování cizího útvaru nutné pro vyjádření odlišnosti cizího prostředí. (J. Zaorálek zčeštil v překladu románu Zvonokosy všechna vlastní jména, poněvadž měla v původním díle satirickou funkci; ponecháním původních jmen by se bylo pro českého čtenáře ztratilo mnoho ze satirického účinu.) Je dále možný (a u některých děl dokonce jedině možný) i takový způsob překladu, při kterém překladatel nahradí soustavně narážky, citáty, ba situace původního díla, které by byly čtenáři překladu nesrozumitelné, analogiemi z domácího prostředí. To je pak spíše parafráze než překlad; lze jí užíti jen za zvláštních okolností. Krajním případem „zčeštění“ je přenesení celého děje i s osobami, místopisem a institucemi do českého prostředí, jak se to někdy dálo v minulém století u překladů „rodinných“ románů. V poslední době se v širokých vrstvách žádala spíše exotičnost; proto došlo v kolportážní literatuře k opačnému zjevu: některé původní výtvory dobrodružné literatury byly uvedeny na trh jako fingované překlady.

Ačkoli jsem ani zdaleka nevyčerpal veškerou problematiku překladatelského řemesla, doufám, že se mi podařilo ukázat, že jde o jev hodně složitý a přitom dosti závažný, takže si zaslouží pozornost literární historie i teorie.


[1] Soupis (neúplný) podává A. Novák v Přehled. dějinách literatury čes. (1936—39, 1401). Několik takových statí bylo uveřejněno i v Slovu a sloves.; jsou to především: R. Wellek, Překladatelský oříšek (1, 1935); J. Žilka, Starý a nový překlad Nového Zákona a J. Mukařovský, K novému vydání francouzské poesie K. Čapka (2, 1936); Z. Vančura, O překládání divadelních her (3, 1937); V. Jirát, Obrozenské překlady Mozartova Dona Juana a J. Mukařovský, Nezval německy (4, 1938). — Jedinou zásadní studií, která u nás vyšla samostatně, je (pokud vím) práce V. Jiráta, Dva překlady Fausta (1930).

[2] „Podkladem jazyka, kterého (Cyril a Methoděj) užili pro překlad, bylo slovanské nářečí makedonské z okolí Soluně, ale jazyk překladu odlišil se od něho již samým překládáním po stránce lexikální a syntaktické…“ (B. Havránek, Vývoj spisovného jazyka českého, v Čs. vlastivědě, dodatek 1936, str. 4). Také i dále stopuje tato práce všude úlohu, kterou měly překlady pro vývoj novodobé češtiny.

[3] To konstatuje také V. Jirát (Dva překlady Fausta, str. 6); za příčinu považuje moderní estetické přesvědčení, vedoucí k nezájmu o otázky formy, tedy i k nedostatku teoretického podkladu i badatelských metod pro slohovou analysu.

[4] V čl. Překlad v národní literatuře, Literární listy 14, 1893; přetištěno v 1. sv. „Díla F. X. Šaldy“ (1925).

[5] V čl. „K překladu Baudelairea“ z r. 1896 (Juvenilie I, 1925) vytkl F. X. Šalda v podrobném rozboru, jak nedostatečně byl tento básník uveden do češtiny překladem Golla a Vrchlického. Teprve nové přebásnění („Květů zla“ Svaty Kadlece v r. 1933) umožnilo podle slov Arne Nováka (Přehledné dějiny, 1402) „nový vliv otce moderní lyriky na české básníky poslední doby“. — Z cizího prostředí uvádím: v předmluvě k 1. vyd. „Dokonalého wagneriána“ (orig. 1898, čes. překlad 1933) ukazuje B. Shaw, jak nedokonalé překlady Wagnerových spisů („směšné míchaniny čirých nesmyslů a pitvorného potvoření Wagnerových myšlenek“) znemožnily a zdržely v Anglii pochopení pro Richarda Wagnera; tento stav se změnil teprve překlady Ashtona Ellise — „ne proto, že by Ellis znal lépe německý slovník než jeho předchůdci; rozumí prostě Wagnerovým myšlenkám, které dřívějším překladatelům byly nesrozumitelné.“

[7] Ten totiž zdůrazňuje, že cizí jazyk je systém jazykových hodnot, nikoli součet drobných, navzájem nespojených zjevů, jež se dnes srovnávají opět jen s drobnými, isolovanými zjevy mluvnice jazyka mateřského. Novým požadavkem tedy je, aby žáci poznávali a vmýšleli se do cizího systému jazykových hodnot vzhledem k celé jeho struktuře. Srov. čl. B. Trnky, Význam funkčního jazykozpytu pro vyučování moderním jazykům (Slovo a slov. 3, 1937, 238).

[8] Jak by mohlo být takové srovnání provedeno, ukazuje brožura V. Mathesia, Nebojte se angličtiny! (1936), která ovšem nepřihlíží speciálně k potřebám překladatelským. — Ze své prakse vím, jak cenná jsou pro praktického překladatele zjištění jako: „Pro dobrou českou větu je nutný jiný poměr mezi výrazy slovesnými a jmennými než na př. pro dobrou větu německou. Dalo by se přímo říci, že český sloh je tím jasnější a srozumitelnější, čím častěji se v něm objevuje určité sloveso“ (z čl. V. Mathesia v Slovu a slov. 5, 1939, 157). Důležité pokyny obsahují i jiné stati Mathesiovy a Trávníčkovy (o slovosledu, o konkurenci vidu, o aktuálním členění věty) v tomto časopisu.

[9] V překladech se zhusta najdou věty konstruované přesně podle originálu a nepřestylisované v českém duchu: podmět stereotypně před přísudkem a příslovečné určení jakoby „vyňaté před závorku“ buď na začátku nebo na konci věty, i když na něm není důraz.

[10] Na význam této odlišné frazeologické stránky pro mluvnost překladu konversační veselohry poukázal v uved. čl. Z. Vančura; platí obdobně i pro dialogy románu.

[12] B. Havránek, Vývoj spisovného jazyka českého, str. 133.

[13] Myslím, že toto pojetí souhlasí s vědeckým rozborem českých slovesných vidů: „Můžeme říci, že užití slovesa nedokonavého (ať jednodobého trvacího nebo opakovacího) tam, kde objektivní skutečnost si zdá vyžadovat slovesa dokonavého a kde se jindy slovesa dokonavého také užívá, dodává skutečnosti, o kterou jde, ráz výjevové, někdy přímo dramatické aktuálnosti“ (V. Mathesius, Slovo a slov. 4, 1938, 16).

[14a] Srov. užívání jmenných vět jako tvárného prostředku v próze Mahenově, na které upozorňuje Fr. Trávníček v čl. Mahenova básnická mluva (Mahenovi, sborník k padesátinám 1933, 64 n.).

[15] Pro obor konversační veselohry srovnej Z. Vančura: „Někdy nelze autorově představě vyhovět proto, že v naší společnosti neexistuje určitá konvence, určitý styl hovoru.“ (Slovo a slov. 3, 1937, 235.)

[16] Toto řešení má u nás ostatně jistou tradici: použil ho dosti šťastně překladatel Klubu Pickwickova z r. 1898 (vyd. Světová knihovna), přetlumočiv hovory Sama Wellera a jiných lidových typů pražskou lidovou češtinou. Že v tomto románě náleží kontrast p. Pickwick — Sam Weller (Don Quijote — Sancho Panza) k základním složkám díla, bylo již před 43 lety tak jasné, že se i tehdejšímu překladateli zdál „spisovný“ překlad holou nemožností. Letos se proti tomuto způsobu tlumočení vyslovil F. Soldán (České slovo 2. IX). Považuje zálibu v užívání nářečních prvků za pozůstatek romantismu a pochybuje o tom, „zda je správné užívat nářečí v překladech k slohovému odstínění mluvy lidí ze dvou společenských vrstev, tak aby pán mluvil spisovnou řečí a sluha nebo podřízený nářečím. Tento postup překladatelů je příliš pohodlný a jen zřídka jej lze schvalovat. Sociální rozlišení jazyka je něco podstatně jiného než rozlišení místní podle nářečí a dnes se tento rozdíl už velmi dobře cítí.“ Zde je jedna nejasnost: zavrhuje F. S. v těchto případech užívání nářečí vůbec anebo jen nářečí lokálního? Zavrhuje-li jen lokální nářečí, nutno poukázat, že pražská lidová čeština, tak jak je jí užito v Klubu Pickwickově a v obdobných případech, má funkci nářečí sociálního, nikoli místního. Zavrhuje-li nářečí vůbec, nedovedu si vůbec představit překlad hovorů Sama Wellera; vždyť bychom se užíváním jednotného spisovného jazyka vrátili k stavu, který jsme výše charakterisovali nevyhovujícím překladem Míny z Barnhelmu? Je to opravdu tak míněno?

[17] Ze starší literatury připomínám Sládkův překlad Veselých žen windsorských, kde je mluva „welšského faráře“ Evanse přetlumočena veskrze hanáčtinou, z novější doby Claesovy Veselé občany sichemské, v nichž Lída Faltová přeložila dialogy vesničanů rovněž hanáčtinou. Jak řečeno, v novém německém románě je užití místních nářečí časté, ač integrálně či náznakově; najít v každém případě české obdoby by bylo jistě obtížné, ne-li nemožné. U Hauptmannových Tkalců by se výtečně hodilo podkrkonošské nářečí, blízké místně i povahově; není mi známo, jak bylo toto dílo tlumočeno.

[18] V kritice se ozvaly kromě souhlasu i odmítavé hlasy. F. Soldán vytýkal v uved. již článku, že „mechanickým“ použitím nářečí „dostala celá kniha nepříjemný nádech topornosti a místy se stala i málo srozumitelnou … (Nářeční tvary) působí neobratně a brutálně, ačkoli toho účinu překladatel zajisté nemínil dosáhnout.“ Kromě toho považuje kritik východočeské nářečí za „nejméně krásné, které čeština má“. V Národní politice (24. VIII.) považuje A. J. Urban nářečí za nevhodné, neboť prý se jím nutně snižuje věrojatnost líčení: „mluví-li najednou hrdinové cizích krajů naším důvěrným jazykem, je čtenář stále vytrhován z prostředí románu a proti své vůli přenášen do našeho ovzduší.“ Tento recensent doporučuje užíti „spisovného jazyka“. Na obojí jsem odpověděl podrobně v Panoramě, 1941, č. 8. (Odpověď je nepřímo obsažena i v mém rozboru v tekstu.) Vyhovět názorům recensentů znamenalo by, že bychom se vrátili k stavu, který byl výše charakterisován rozborem Kratochvílova překladu Míny z Barnhelmu. Ostatně i čtenáři o tom soudí jinak než kritikové. Uvádím na př. z dopisu čtenářky: „S počátku jsem se také zarazila, když jsem četla první řádky s nářečím, ale pak mi to stále více přispívalo k plnému a správnému pochopení duše těch, kteří jím mluvili. Připadalo mi, že lidé, kteří takto mluví, musí i takto jednat.“ (Tedy přesně ten výsledek, jaký překladatel zamýšlel.) A čtenář-dělník píše: „Mně právě nářečí celý děj přiblížilo. Prožíval jsem celý boj těch lidí tam, jako by to byli moji lidé … Právě onen rozdíl mezi řečí spisovnou a lidovou je předností knihy.“

Slovo a slovesnost, ročník 8 (1942), číslo 1, s. 1-20

Předchozí Stanislav Lyer: Časopis Lingua nostra

Následující Bohumil Trnka: O fonologických cizostech v češtině