K pojmu rovina v českém lingvistickém myšlení (K vývoji pojetí některých základních lingvistických pojmů a termínů)

Hana Prouzová

[Discussion]

(pdf)

К понятию уровень в чешском лингвистическом мышлении / The concept of level in the Czech linguistic thought

K základním pojmům moderního teoretického lingvistického myšlení 20. stol. náleží vedle pojmů jako langue — parole, funkce, systém — struktura též pojem rovina. Úkolem naší stati je představit tento pojem v české lingvistice počínaje tzv. klasickým obdobím pražské školy (dále PŠ), tj. asi od poloviny 20. let do současnosti.

Pojem rovina lze v jazykovědě interpretovat různým způsobem. Ilustrativní je např. výklad, který podává Achmanovová (1966). Rovinu lze podle ní chápat: (1.) jako jednu z fází vědeckého zkoumání jazyka určovanou vlastnostmi jednotek, které se vydělují při postupné segmentaci řečového proudu od nižších jednotek k vyšším, tj. od hlásky k fonému, morfému, slovu atd.; (2.) jako jednu ze základních složek, součástí jazyka — fonetika, morfologie, syntax, … chápaných jako stupeň v hierarchii podsystémů jazyka; (3.) jako jednu z fází (stupňů) vědeckého zkoumání jazyka pojatou obecně filozoficky (rovina konstruktů, genotypická — rovina zápisu, fenotypická). Jde tedy v zásadě o dvě hlediska, pomineme-li okolnost, že v (1.) a (3.) se promítá pouze rozdíl mezi pojetím lingvistickým a obecně vědeckým. Pojem rovina má tedy v některých koncepcích statut ontologický, v jiných gnozeologický.

Statut roviny se však v pracích různých badatelů a jazykovědných škol zakládá i na jiných bázích, např. na bázi vztahu forma — význam, systém — norma — úzus; jindy se tohoto pojmu využívá ve vztahu k různým funkcím jazykových jevů (mluvíme pak např. o rovině formální a významové, o rovině stylistické apod.). Pod pojmem rovina se někdy rozumějí též různé „vrstvy“ vnitřní diferenciace jazyka, např. na ose diachronní (tedy vývojové vrstvy).

Vrstvami (slojami) nazývá jisté stupně, výsledky vývojových etap v průběhu historického vývoje jazyka např. Baudouin de Courtenay (1963, s. 67): „Dannyj jazyk … predstavljajet rezultat svojeobraznogo razvitija v raznyje periody … Takije rezultaty raboty različnych periodov … v jestestvennych naukach nazyvajutsja slojami; primenjaja eto nazvanije k jazyku, možno govoriť o slojach jazyka, …“

Dokladem nejasné situace v užívání obou zmíněných pojmů termínů může být např. i skutečnost, že se v Tezích PLK užívá výrazu vrstva jako synonyma k termínu plán ve významu, který tento pojem měl v PŠ, tj. plán jako faktum jazyka (tedy ve smyslu (2.) u Achmanovové, viz výše), srov. „Jednotlivé vrstvy básnického jazyka (např. fonologie, morfologie) jsou tak těsně navzájem spjaty, …“ (Teze, 1970, s. 47).

Jistým signálem nejednotného chápání tohoto pojmu je patrně i terminologická nejednotnost, resp. množství synonym užívaných často nespecifikovaně pro pojmenování tohoto jevu z hlediska ontologického nebo gnozeologického, a to nejen v češtině; vedle pojmenování rovina je též pojmenování jako úroveň, plán, podsystém, subsystém, systém, v angl. level, layer, stratum, rank, v němč. Ebene, Niveau, Stratum, Schicht, v ruš. plan, uroveň, plast, jarus, sloj, ploskosť. Daneš (1982) dokonce klade otázku, zda se má tento výraz vůbec považovat za odborný lingvistický termín.

Patrně nejčastěji se ale pojmu rovina užívá v souvislosti s popisem vztahů mezi různými typy jazykových jednotek v jazykovém sytému, tj. jako synonyma podsystému, subsystému, tedy ve vztahu ke komplikované výstavbě systému přirozeného jazyka. Pokusíme se ukázat, jakým vývojem prochází pojem rovina v české lingvistice právě v tomto kontextu.

I. Některé logické předpoklady vzniku teorie stratifikace jazyka byly obsaženy již ve způsobu analýzy jazykové stavby v tradičním jazykozpytu; signálem rovinového [330]přístupu k jazyku je tu chápání jednotlivých oddílů jazykovědy jakožto nauk o jednotlivých složkách jazyka jako celku (zpravidla šlo o trojčlenné dělení jazykovědy na fonetiku, gramatiku a lexikon). Základním předpokladem rovinového myšlení v jazykovědě byl synchronní přístup k jazyku a s tím související chápání jazyka jako systému (srov. Jirsová, 1988). Takový přístup reprezentují už v 80. letech minulého století práce jednoho z význačných předchůdců PŠ budujícího na synchronním přístupu k jazyku, Baudouina de Courtenay. Ten spojuje studium jazykového systému se zkoumáním „fonetické struktury slov a vět“, „morfologické struktury slov“ a „morfologické struktury vět“ (syntax považoval za morfologii vyššího řádu). Při analýze elementů jazykového systému (aniž explicitně mluví o jeho členění) má na zřeteli i vztahy mezi těmito elementy v různých rovinách nebo podsystémech jazyka: „Fonemy … stanovjatsja jazykovymi cennostjami i mogut byť rassmatrivajemy tol’ko togda, kogda vchodjat v sostav vsestoronne živych jazykovych elementov, kakovymi javljajutsja morfemy, associrujemyje kak s semaziologičeskimi, tak i s morfologičeskimi predstavljenijami“ (Baudouin de Courtenay, 1963, s. 13—14).

Přesvědčení o důležitosti synchronního přístupu k jazyku a s ním související chápání jazyka jakožto „systému systémů“ mělo však vlastní tradici i v českém lingvistickém myšlení a projevovalo se u představitelů PŠ dlouho před jejím organizačním ztvárněním a dokonce už před publikováním Saussurovy práce Cours de linguistique générale (1916). Dokladem tu může být např. Mathesiova stať O potenciálnosti jevů jazykových publikovaná v r. 1911 (Mathesius, 1970).

Ke vzniku a rozvinutí stratifikačního myšlení v jazykovědě mohlo dojít až po přijetí teze o nutnosti přistupovat k jazyku ne jako k pouhému konglomerátu různorodých jevů, byť tvořících celek, ale jako k celostní struktuře; pociťovala se potřeba strukturace, jistého uspořádání jednotlivých složek jazyka (oddílů jazykovědy). Odtud i předpoklady paralelismu, izomorfie, vnitřního řádu těchto složek. Těmto předpokladům vyhovovala nejlépe „etážová“ představa o „systému systémů“ jazykových prostředků (Kořenský, 1985). Dosavadní v podstatě plošné vidění různých jazykových jednotek a vztahů mezi nimi ustupuje tak v představách lingvistů PŠ pohledu „prostorovému“; odtud tedy i představa o strukturování (prostoru) založeném na soustavě rovin. Bezprostředním (vlastním) podnětem vytváření rovinové koncepce jazykového systému se podle některých sovětských badatelů (Obščeje jazykoznanije, 1972) jeví (1.) uznání „dvouplánovosti“ jazyka realizující se v existenci plánu obsahu a plánu výrazu a (2.) konstatování celých řad vztahů mezi elementy obou plánů; jazykový systém se tak jeví jako řada jednotlivých systémů, jejichž vzájemné působení uvádí v chod mechanismus jazyka. Tuto myšlenku formuloval už ve 20. letech Karcevskij (1927, s. 13—15); v teoreticky pojaté úvodní stati, vycházeje ze Saussurova stanoviska, že jazyk je forma a nikoli substance, formuluje své názory na strukturování jazykového systému v tomto smyslu: V jazykovém systému jsou pouze vztahy. Tento systém funguje ve smyslu vytváření ekvivalentních vztahů mezi dvěma „řády“ (množinami) elementů vzájemně odlišných; je to rozmanitost našich psychických stavů a rozmanitost naší mluvní aktivity (tj. elementů obsahových a elementů formálních). Mechanismus, který obě tyto množiny spojuje, je velmi komplikovaný, spojování s sebou přináší množství přechodných etap. Tak se vytvářejí různé sémiologické plány, jejichž celek tvoří to, co nazýváme jazykem (la langue). Pojmový plán jazyka představuje dva pododdíly, které lze charakterizovat jako plán lexikální a plán syntagmatický. Zvukový (fonický) plán se dělí na plán morfologický a fonologický. — Karcevskij také poprvé vyslovuje zajímavou myšlenku, že fonologie není omezena jen na svou vlastní rovinu, nýbrž že se uplatňuje i na rovinách dalších. (Touto otázkou se v letech 60. a 70. zabýval Daneš, např. 1971.)

Lze tedy asi mluvit o dvou zdrojích stratifikačního myšlení: první představuje [331]proces ontologizace představ o tradičních oddílech jazykovědy („naukách o …“), ztotožňování těchto dílčích nauk s pojmem (sub)systém, vyúsťující v (sub)systémové myšlení; druhým zdrojem jsou myšlenky Karcevského o základní „dvouplánovosti“ jazyka a celé síti vztahů mezi oběma plány, tedy o určitém způsobu jeho uspořádání.

Koncepce jazyka jako „systému systémů“ vedla tedy představitele klasického období PŠ k předpokladu rovin ((sub)systémů); v jejich pojetí má rovina ontologický statut (jde o ontologickou vlastnost objektu), roviny jsou považovány za faktum jazyka samého, jazykovou danost. Jazykový systém v této koncepci není ovšem tvořen pouhou sumou rovin, ale je to struktura vyššího řádu. „Z hlediska strukturálního není jazyk prostým souborem jazykových jevů, nýbrž je právě složitou a celostně uspořádanou jejich stavbou, v níž jsou jednotlivé jazykové jevy pevně skloubeny vzájemnými vztahy, hierarchicky uspořádány a roztříděny podle několika plánů“ (Havránek, 1940, s. 455); „… každý jazyk predstavuje vlastne štruktúru štruktúr znakových hodnôt. To preto, že každý jazyk má viaceré tzv. plány a každý z týchto plánov má svoju autonomnú štruktúru, ktorá, pravda, nie je zasa bez istých pevných vzťahov k štruktúram ostatných plánov“ (Kořínek, 1948, s. 20).

Představitelé PŠ vnášejí tedy do jazykovědy (1.) problém struktury, tj. otázku, jak je jazyk utvářen a jakým způsobem spolu navzájem souvisejí jeho složky, a dále (2.) problém funkce (srov. Svozilová, 1988); funkční přístup byl nejpodstatnější složkou jejich metody lingvistické analýzy (vedle požadavku studovat jazyk jako systém, studovat jej především z hlediska synchronního a analyticky srovnávat s nepříbuznými jazyky). Zatímco tedy pojmy systém/struktura a funkce byly v klasickém období PŠ pojmy klíčovými, „rovina“ nebyla jako definovaný pojem zavedena; fungovala jako okrajový, spíše opěrný pojem pro ilustrování jazykového systému, jako metodologická pomůcka. Představitelům PŠ nešlo totiž v prvé řadě o teoretické propracování tohoto pojmu, jeho definování a stanovení jeho teoretického statutu. Jejich úsilí bylo zaměřeno spíše na konkrétní jazykové analýzy a propracování jejich metod, popř. na problémy spojené s praktickým užíváním jazyka.

Dokladem takového postoje k otázce teoretické báze lingvistické analýzy může být např. Mathesiova studie o úkolech srovnávací fonologie (Mathesius, 1947a). Ačkoliv Mathesius uznává výhody propracované a univerzální teorie, jejímž tvůrcem v tomto oboru byl N. S. Trubeckoj, považuje za vhodnější, alespoň v počátečních stadiích rozvoje této vědní disciplíny, spokojit se jen s nutným teoretickým základem, který by umožňoval pomocí nových metod získat co nejvíce poznatků.

Pokud jde o terminologickou stránku, v pracích z klasického období PŠ se s výrazem rovina ještě nesetkáváme; užívá se téměř výhradně termínu plán, srov. např. „Strukturální charakter mluvnického plánu jazykového byl …“ (Havránek, 1940, s. 456). „Fonetika poskytuje dôležitú oporu a pomoc najmä jazykospytnej analýze a jazykospytnému vysvetľovaniu zvukového plánu jazyka, …“ (Kořínek, 1948, s. 15). Zmíněná situace zřejmě potvrzuje skutečnost, že v klasickém období PŠ nebylo ještě stratifikační myšlení o jazyce tak vyhraněné. Tomuto období je adekvátní právě výraz plán, který je zdá se relativně nezávislý na představě uspořádání jazyka, zatímco termín rovina už signalizuje spíše ontologickou představu. Jen zřídka fungují jako synonyma už v úvodu zmíněný výraz vrstva (Teze, 1970) a dále stránka a oblast; srov. „Základem je rozlišení protikladů podle oblastí (plánů, „stránek“) jazyka, … (Kořínek, 1937, s. 179); „Fonetická stránka řeči poskytla nám materiál …“ (Mathesius, 1970, s. 12). Ani tyto (byť zřídka užívané) výrazy nemusí nutně souviset se stratifikační představou; odpovídají spíše gnozeologickému úhlu pohledu (srov. u Achmanovové (1966) hledisko (1.), (3.)).

Koncepce jazyka jako systému hierarchicky uspořádaných znaků vedla tedy k představě rovinového utváření jazyka (jazyka jako systému (sub)systémů). Tato [332]představa implikující zároveň existenci jistých mezirovinových vztahů — předpokládala se strukturační příbuznost jednotlivých rovin na principu izomorfie, paralelismu (srov. dále Skalička, 1936) — vedla k uznávání existence jednotlivých rovin, jejich vlastní struktury a v důsledku toho i jejich specifických problémů.

Pražští lingvisté nebyli ovšem zcela jednotni v otázce diferenciace plánů/rovin jazykového systému. Havránek (1940, s. 456) vychází ze znakového charakteru jazykových jednotek: „Primární třídu označujících prvků tvoří plán zvukový, v jehož struktuře jazykově relevantních jevů (fonémů a fonémických rozdílů) a jejich vztazích odhalujeme fonologickou soustavu daného jazyka. V poměru označujícího jevu a označovaného ke znaku je plán zvukový a významový, diferencovaný v plán slovněvýznamový (s funkcí pojmenovací) a v plán mluvnický, přičemž poměr těchto dvou plánů je strukturně rozličný podle typů jazyků (nediferencován zůstává v období jednoslovných vět — symbolů dětské řeči).“ (Označujícím jevem míní zde Havránek zvukovou stránku, označovaným pak stránku významovou.) Kořínek (1948, s. 20) rozlišuje plán fonický, gramatický (ten dále člení na plán tvaroslovný, kmenoslovný, slovotvorný, syntaktický) a lexikální (sémantický). Pro terminologické upřesnění pak připomíná, že termínů „fonický plán“ a „sémantický plán“ se také užívá pro označení dvou stránek jazykového znaku: vnější (zvukové) a vnitřní (obsahové, významové), tedy v nestratifikační platnosti.

Mluvíme-li o systémovosti, systémovém uspořádání jazykových plánů, je ovšem třeba mít na paměti, že v pojetí PŠ jde o systémovost jistého typu, tj. systémovost reprezentovanou uspořádáním fonologické roviny. Z tohoto úhlu pohledu se pak stupeň systémovosti jednotlivých rovin jeví různý — od reprezentativního právě na fonologické a zčásti morfologické rovině až po velmi problematický na vyšších rovinách. Tento moment má nepochybně svůj odraz ve skutečnosti, že PŠ klasického období se zabývala především právě dvěma nejnižšími rovinami. Vlastním centrem pozornosti pak byla fonologie. „Plodnost a nosnost nového hlediska a nových metod se zkouší především na zvukové stránce jazyka a fonologie se stává reprezentativní disciplínou v oblasti jazykozpytu funkčního a strukturálního zrovna tak, jako se historické hláskosloví stalo nejvlastnějším územím a největší chloubou bádání mladogramatického“ (Mathesius, 1947a, s. 57).

Z mnoha statí o problémech této jazykové roviny uvádíme alespoň některé zásadní: Jakobson (1929), Karcevskij (1931), Trubeckoj (1929, 1931, 1936), z našich autorů Skalička (1935a, 1936), Trnka (1935, 1936), Ľ. Novák (1934, 1937, 1939), Vachek (1936, 1937a, b), Mathesius (1947a, b).

Propracovanost fonologického systému nevedla sice k úplné shodě v názorech na otázku teoretického statutu základních elementů této roviny (pojmů jako distinktivní rys, foném, morfoném) — zejména v analýzách jazykového materiálu existovalo mnoho různých způsobů jejich konkrétního upotřebení — důležitější však byla okolnost, že pražští lingvisté zdůrazňovali nutnost spojovat fonologii a výsledky jejího bádání se studiem jiných jazykových rovin a zkoumat jejich vzájemnou podmíněnost a vázanost. Charakter fonologické roviny, její základní elementy a jejich vzájemně vyhraněné vztahy (charakterizované jako fonologické protiklady, srov. Skalička, 1936, s. 133—139) vytvořily totiž jisté předpoklady pro aplikování fonologického principu i na vyšších rovinách, resp. „strukturace fonologické roviny se stala univerzálním strukturačním principem pro strukturaci všech rovin“ (Kořenský, 1985, s. 21).

Od počátku společné činnosti proto lingvisté PŠ uplatňovali funkční a strukturní hledisko nejen na zvukové rovině, ale také při studiu problémů gramatiky (morfologie a syntaxe), která byla dosud spíše směsí fakt klasifikovaných na základě především logických principů. Vycházeli z předpokladu, který formuloval Mathesius (1936a, s. 49): „Jestliže se ve fonologii označují jako typus kombinace, které spojují určité [333]strukturní možnosti, je jistě něco podobného také v gramatice.“ Strukturační příbuznost jazykových rovin, izomorfismus, předpokládá rovněž Skalička (1936, s. 134): „Poměr mezi fonologickým elementem a fonématem je stejný jako mezi sématem a morfématem.“ Předpoklad existence systému v gramatice vedl totiž Skaličku k hledání nejmenších jednotek, z nichž se systém skládá, a ke zjišťování vztahů, kterými jsou tyto jednotky k sobě poutány (Skalička, 1935b). Za tuto nejmenší jednotku gramatického systému, základní gramatický element považuje Skalička séma; morfém jakožto spojení sémat vyjadřované nepřerušenou řadou fonémů je základní element významový. Citovaná studie, založená na typologickém přístupu k problémům morfologie, je pokusem vytvořit formalizovaný systém založený na pojmech séma, morféma. Reprezentuje úsilí PŠ o vytvoření gramatiky, která po stránce mluvnické (tj. formativní v protikladu k sémantické) odpovídá programu strukturní gramatiky vypracovanému Pražským lingvistickým kroužkem. Skaličkův zájem se soustřeďuje téměř výhradně na nejmenší gramatické jednotky; o slovu a větě mluví jen zřídka, „ač zřejmě s těmito vyššími jednotkami i tu již počítá“ (Mathesius, 1936a, s. 51). Konečně dokladem Skaličkova zájmu o vyšší jazykové roviny, resp. jejich jednotky, jsou stati o problému věty (např. Skalička, 1935c) a zejména promluvy (Skalička, 1937, 1948); v duchu zásady strukturální lingvistiky se tu autor zabývá vztahy promluvy k jiným jazykovým jednotkám, jednak nižším, především k větě, ale i k vyšší jednotce, tj. k řeči jako celku. Skaličkův přístup beroucí v úvahu jak formu, tak obsah jazykového významu předurčil tak další vývoj bádání v oblasti strukturní gramatiky v PŠ.

II. Pro klasické období PŠ byla v oblasti stratifikačního myšlení charakteristická skutečnost, že její představitelé pracovali v analýzách konkrétních jazykových jevů s pojmem rovina (v jejich terminologii plán) jazykového systému jako se samozřejmou daností, aniž vytvořili nějakou ucelenou teorii jazykových rovin. K hlubšímu teoretickému propracování problémů spojených s tímto pojmem a k pokusům o jeho koncepci v českém jazykovědném kontextu dochází u představitelů PŠ a jejích pokračovatelů až v pozdějších poválečných letech. Tento vývoj je odrazem úsilí české lingvistiky a jejích představitelů v 50. a 60. letech o rozpracování strukturních metod v oblasti gramatiky a o vytváření teoretické báze pro analýzu jazykových jevů v této oblasti. Zájem lingvistů se tak obrací k „vyšším“ rovinám jazykového systému, sledují se strukturní souvislosti mezi nimi a rovinou fonologickou. Tato změna je spojena s postupným, ale systematickým procesem vytváření, zpracovávání pojmu jazykového systému jako nástroje myšlení a dorozumívání.

První systematické (teoretické) zpracování problému jazykových rovin (stratifikace jazykového systému) v české lingvistice představují některé poválečné práce Trnkovy (Trnka, 1958, 1961, 1966). Jde v nich o rozpracování některých základních pojmů a názorů, s nimiž se pracovalo v předválečné PŠ a o navázání na vlastní práci v oblasti morfologické analýzy (Trnka, 1932). Reprezentují pokus o vytvoření teoretické báze pro analýzu a řešení konkrétních morfologických problémů. Trnka vymezuje plány jazyka a v souvislosti s tím plány jazykové analýzy na základě vydělení jednotek specifických pro každý z nich. Stratifikaci jazykového systému spojuje se znakovým charakterem jazyka: systém jazykových znaků na rozdíl od jiných sémiotických systémů je komplikovaný mnoharovinový systém nejméně čtyř hierarchicky uspořádaných plánů (rovin): „Rozborem jazykových promluv, jež představují velmi komplexní znak mimojazykové skutečnosti, docházíme k rozlišení 4 plánů, plánu fonologického, morfologického, syntaktického a stylistického podle toho, s jakými jednotkami plány pracují“ (Trnka, 1958, s. 94). Připouští se tedy zároveň, že lze rozlišovat více rovin, např. v plánu fonologickém rovinu fonémů a fonémických rysů (nazálnost, aspirace, kvantita aj.), v plánu morfologickém rovinu slov a rovinu morfémů. Ve své koncepci však dává přednost stanovení pouhých čtyř plánů jako zá[334]kladních, poněvadž jednotky, s nimiž tyto plány pracují (operují), tj. fonémy v plánu fonologickém, slova v plánu morfologickém, věty v plánu syntaktickém a výpovědi v plánu supersyntaktickém (stylistickém) jsou navzájem podstatně rozdílné.

Na rozdíl od mnohých lingvistů považuje Trnka za základní element morfologického plánu slovo, nikoli morfém. „Slova realizují větu bezprostředně, morfémy vyplývají teprve z rozboru slov, ne věty, a realizují větu jen prostřednictvím slov (i když jsou se slovy homofonní)“ (Trnka, 1954, s. 5n.). Podobně na fonologické rovině lingvistické analýzy je základní jednotkou foném, který realizuje slovo v kombinaci s jinými fonémy, a nikoli menší, nižší relevantní fonologický rys, vyplývající z funkční analýzy fonému. Odtud i Trnkovo přesvědčení o ústředním postavení morfologie v jazyce: „Morfologie …: na jedné straně pojednává o slovech jako dílčích znacích realizovaných fonémy, na druhé straně o slovech jako realizátorech věty“ (tamtéž).

Systém jazykových znaků je tedy podle Trnky konstituován hierarchií plánů propojených navzájem vztahem „(aliquid) stat pro (aliquo)“, tj. vztahem realizace: každá rovina je na jedné straně subsystémem (inventářem) jednotek (paradigmatický aspekt), které se realizují jednotkami roviny (nejblíže) nižší (vertikální dimenze) a na druhé straně substrukturou (syntagmatický aspekt), tj. množstvím pravidel pro organizování jednotek v řetězce (horizontální dimenze). Hierarchie jazykových rovin je vytvářena skutečností, že každý „nižší“ plán realizuje svými jednotkami vyšší plán, takže každý z plánů je zároveň „realizátor“ ve vztahu k vyššímu plánu i „realizované“ ve vztahu k nižšímu plánu.

Trnkova koncepce jazykových plánů byla přijata některými českými lingvisty. Z týchž čtyř jazykových plánů a jejich základních jednotek vychází V. Hořejší; na této koncepci buduje obecnou teorii morfologie spjatou s otázkou postavení morfologie v mluvnici a jejího obsahu a následný rozbor morfologického systému moderní francouzštiny (Hořejší, 1957). Systematičtěji a podrobněji se otázkou rovin zabývá ve spojení s analýzou struktury výpovědi (promluvy) (Hořejší, 1961); je to pokus o obecnou definici klíčových pojmů stratifikace jazyka, tj. pojmu jazykový plán a základní jazyková jednotka (východiskem mu jsou definice základních jednotek jednotlivých plánů, tj. fonému, slova, věty, promluvy/výpovědi). Jazykový plán v jeho pojetí je soubor základních jazykových jednotek téže funkční hodnoty (platnosti). Základní jazyková jednotka je nejmenší zaměnitelná jednotka v celku jednotky nadřazené diferencovaná z hlediska funkčního a mající schopnost skládat/(vytvářet)/konstituovat tuto nadřazenou jednotku. Pokud jde o terminologickou stránku, ponechává Hořejší pro tři nižší plány jazykového systému pojmenování plán fonologický, morfologický a syntaktický (srov. Trnka, 1958), pro nejvyšší plán nepovažuje však za vhodné ani Trnkovo pojmenování plán supersyntaktický (stejně jako se nemluví o plánu supermorfologickém nebo superfonologickém), ani plán stylistický (stylistika se podílí na všech jazykových plánech). Navrhuje pojmenování plán výpovědi/promluvy (popř. plán výpovědní/promluvový).

Trnkovu koncepci jazykových rovin přejímá v zásadě též Krámský; nejde mu ani tak o teoretické propracování pojmu jazyková rovina jako spíše o objasnění vztahů jazykových jednotek, zejména slova, k jednotlivým rovinám (Krámský, 1967). Na rozdíl od Trnky nepovažuje za základní jednotku morfologického plánu slovo, ale morfém; základní rozdíl v postavení slova a ostatních jazykových jednotek v systému jazyka spočívá podle Krámského v tom, že „foném, morfém a věta mají své pevné místo v systému jazyka (tj. foném v plánu fonologickém, morfém pouze v plánu morfologickém a věta v plánu syntaktickém), zatímco slovo patří jak do plánu morfologického, tak i syntaktického a lexikálního“ (Krámský, 1967, s. 373). Je však především jednotkou plánu lexikálního, a to základní a jedinou, zatímco v plánu morfologickém je základní jednotkou morfém a v plánu syntaktickém věta.

[335]Mnozí lingvisté se v otázce uspořádání jazykového systému přidržují jiných hledisek. Tak např. Paulinyho teze o dvou stránkách jazykového systému (Pauliny, 1958) připomíná pojetí jazyka, jak je zastávají kodaňští strukturalisté (nejde tedy o stratifikační pohled na jazykový systém): „Jazyk je utvorený spoločným fungovaním dvoch systémov. Jeden z nich je významový, druhý zvukový. Do jedného významového systému sa zaraďuje, ako sa domnievam, všetko to, čo sa niekedy nazýva systémom či plánom morfologickým, syntaktickým a slovníkovým“ (Pauliny, 1958, s. 20). Pauliny však ukázal, že rozlišování systému významového od systému zvukového je nutné i na základě materialistické teorie jazyka (srov. Horálek, 1959). Významová a zvuková stránka jazyka vytvářejí v pojetí Paulinyho relativně samostatné, ale paralelní systémy, jejichž složky i vztahy mezi nimi jsou svou povahou sice rozdílné, ale vzájemně na sobě závislé tak, aby společným fungováním plnily základní úlohu jazyka, tj. dorozumívání.

Podobně Havránek liší jako základní tyto dva jazykové plány, ale s další diferenciací plánu významového: „Je jasné, že plán významový není jen jednou řadou, jednotným plánem, ale ať jakkoli zjišťujeme rozdílné složky tohoto plánu, musíme uznávat, že v tomto plánu složka gramatická i lexikální jsou v těsnějším vztahu a plán významový jako celek stojí proti plánu zvukovému“ (Havránek, 1958, s. 285). Je tu už dobře patrné ono vzájemné prolínání, „zobrazení“ obou již zmíněných zdrojů stratifikačního myšlení, totiž původních představ o tradičních oddílech jazykovědy a představy o základní dvoustránkovosti jazykového systému vyplývající z protikladu výraz/zvuk × obsah/význam. Vztah forma — funkce je právě oním „zobrazením“, projekcí protikladu výraz — obsah do mezirovinových vztahů. Toto pojetí se už blíží pozdějším stratifikačním modelům typu Danešova (viz níže).

I jiní lingvisté zastávají názor, že při popisu jazykového systému je třeba jeho zásadní dvoustránkovost modifikovat ve smyslu tradičního pojetí tří základních plánů, tj. plánu zvukového, gramatického a lexikálního. Toto pojetí reprezentuje J. Kořínek a dále J. Vachek; vzájemnou propojenost těchto plánů charakterizuje Vachek (1958, 1965) jako „funkční komplementárnost“. Její princip lze podle něho formulovat takto: komponenty nižší roviny jsou funkčně komplementární ve vztahu (se zřetelem) k jednotkám roviny nejblíže vyšší. Komponenty existující na nižší rovině se tak stávají elementy jednotek vyšší roviny a jejich distribuce na jejich vlastní rovině je určována zákony a pravidly roviny nejblíže vyšší, jejímiž komponenty jsou.

Zatímco systémové myšlení klasického období české lingvistiky bylo spojováno především s nižšími rovinami jazykového systému (hláskosloví, tvarosloví), lze posledních zhruba 30 let v jazykovědě označit jako „stadium“ syntaktické a sémantické. Prohlubuje se systémové myšlení o stále komplexnějších, v terminologii stratifikačního přístupu k jazykovému systému „vyšších“ složkách, rovinách jazyka. Toto období charakterizuje proces rozšiřování „langue“, tj. přisuzování languového charakteru též syntagmatice a syntaxi, projevující se v úsilí o rozšiřování rovinového modelu jazykového systému o „vyšší“ roviny a vytváření „velkých“ stratifikačních modelů. Tento proces je charakteristický pro zmíněné období nejen v českém kontextu.

V evropské lingvistice se problematika jazykových rovin řešila poměrně často především v pracích lingvistů britských a sovětských; v sovětské lingvistice byla v 60. letech dokonce středem zájmu, jak o tom svědčí zvláště sborníky věnované teoretickým otázkám rovinového uspořádání jazykového systému, srov. např. Jedinicy raznych urovnej … Moskva 1969; Urovni jazyka. Tezisy dokladov. Moskva 1967; Urovni jazyka i ich vzaimodejstvije. Moskva 1967. Významnou úlohu má pojem rovina v americké tzv. stratifikační gramatice (blíže o tom viz v souvislosti s koncepcí Sgallovou (Sgall, 1967a)).

[336]V české lingvistice reprezentuje tuto koncepci „velkých“ rovinových modelů (1.) Danešova koncepce; první explicitní vyslovení rovinové představy o uspořádání jazykového systému představuje už Daneš (1967) a dále Danešova a Hausenblasova studie o jazykových rovinách z hlediska struktury výpovědi a systému jazykových prostředků (Daneš - Hausenblas, 1969), další propracování této problematiky pak pozdější Danešovy práce (Daneš, 1971, 1977, 1982); (2.) Sgallova koncepce.

(1.) Danešova koncepce jazykových rovin je úzce svázána s tradicí PŠ. Vychází především z těchto skutečností: (a) hierarchicky odstupňované vnitřní složitosti (komplexnosti) kteréhokoliv jazykového znaku; (b) funkčního charakteru řeči, který se projevuje nejen v jejích funkcích vnějších, nýbrž také ve vnitřní funkční výstavbě jazykového znakového systému (ve vnitřních funkcích, které mají jednotky různých rovin při výstavbě jazykového systému); (c) z okolnosti, že každý model představuje nutně zjednodušení a idealizaci empirických daností, a proto má být modifikovatelný do té míry, aby bylo možno brát v úvahu „neideální“ rysy jazyka (vágnost, nestatická povaha atd.). Stratifikační hierarchie jazykového systému v Danešově koncepci odráží různé stupně složitosti (komplexnosti) bilaterálních jazykových jednotek, a to tak, že jednotky nějaké roviny R_n jsou konstruovány z jednotek roviny nejblíže nižší R_n—1, takže „nižší“ jednotky jsou obsaženy ve „vyšších“. Z toho vyplývá, že vztah mezi nějakou rovinou R_n a rovinou nejblíže vyšší R_n+1 (tj. vztah ve směru „zdola nahoru“) může být označen jako vztah „prostředek — účel (funkce)“ nebo také jako vnitřní konstrukční funkce. Tzn., že v uvedeném směru představuje nižší rovina okruh prostředků a vyšší rovina okruh funkcí. V opačném směru — od vyšší roviny k nižší — se projevuje inverzní vztah „funkce (účel, cíl) — prostředek“, který se v některých stratifikačních koncepcích označuje jako vztah „realizace“, srov. v českém kontextu Sgall (1967a) a už Trnka (1954, 1958, 1961).

Pozn. Vztah „prostředek — funkce“ v Danešově pojetí neodpovídá vztahu dvou stránek jazykového znaku: označující — označované. Znaková jednotka jako dvoustranný celek vystupuje jednou jako prostředek, podruhé jako funkce, přičemž se na vztahu podílejí obě stránky jazykové jednotky, forma i význam.

Prostřednictvím této „vnitřní konstrukční funkce“, tj. vztahu „prostředek — účel (funkce)“, se pak všechny jazykové jednotky podílejí přímo (texty, resp. věty) nebo nepřímo (jednotky nižších stupňů jakožto komponenty textu) na základní funkci jazykového systému, tj. na funkci vytváření promluv (komunikátů) neboli komunikativní (výpovědní, promluvové) funkci. Různé jazykové jednotky jsou tak ovšem od této vnější (externí) jazykové funkce různě daleko vzdáleny. A právě různé vzdálenosti konstrukčních funkcí k funkci komunikativní tvoří v Danešově koncepci základ pro předpoklad rovin.

Rovinu nějakého jazykového systému definuje Daneš jako třídu jednotek, které mají týž stupeň (vertikální) komplexnosti a zároveň touž konstrukční funkci.

Pojem komplexnosti se zde interpretuje v tom smyslu, že komplexní jednotka se skládá ze dvou nebo více jednotek elementárních, takže potom stupeň komplexnosti odpovídá počtu komponentů příslušné jednotky. Tento druh komplexnosti se označuje jako „horizontální“ („kvantitativní“). „Vertikální“ („kvalitativní“) komplexnost se týká vnitřní hierarchické výstavby komplexních jednotek; její stupeň se měří počtem hierarchií, k nimž náležejí podskupiny jednoduchých komponentů uvnitř komplexní jednotky. Relevantní při zjišťování těchto podskupin je jejich konstrukční funkce — vertikální komplexnost má být chápána jako funkční komplexnost. Takto strukturované předpokládá Daneš čtyři (základní) bilaterální roviny: (1.) morfematickou, (2.) lexikální, (3.) syntaktickou a (4.) textovou. „Pod“ těmito bilaterálními rovinami uvažuje „nulovou (nultou)“ rovinu, která neobsahuje bilaterální jazykové znaky, ale jen jednotky elementární, unilaterální jakožto konstrukční [337]prostředky pro první rovinu bilaterální, tj. morfematickou. Tyto konstrukční prostředky jsou fonické, popř. grafické příznaky a jejich svazky (fonémy, popř. grafémy), přízvuk, intonační vzorec aj. Soubory elementárních prostředků jsou pak k dispozici každé z vyšších rovin při konstruování jejích vlastních jednotek; fonologické prostředky se tak mohou „nově“ objevovat na všech rovinách jakožto funkčně specifikované elementární prostředky (srov. už Karcevskij, 1927).

Vedle uvedených pěti rovin uvažuje Daneš ve své koncepci o dalších možných rovinách, totiž (a) rovině kmenů a (b) rovině syntagmat. Teoretická existence obou se zakládá na faktu, že jazykové jednotky příslušných rovin nejblíže nižších, než se stanou součástí jednotek vyšší roviny, „procházejí“ těmito „mezirovinami“:

a) Kterýkoliv morfém (nebo jejich převažující většina, berou-li se v úvahu možné odchylky od ideálního schématu) dříve než vstoupí do slova, stává se komponentem kmene. Bezprostředními komponenty slov nejsou tedy morfémy, nýbrž kmeny. Poněvadž však ve všech moderních evropských jazycích není z tohoto hlediska situace zcela jasná, navrhuje Daneš jen pomocnou mezirovinu kmenů.

b) Převažující většina vět může být sice analyzována v syntagmata jako jejich bezprostřední složky, ale — jak známo — existují syntaktické koncepce věty, které se bez pojmu syntagma obejdou. Tzn. že chápe-li se podle Daneše věta jako vztahový vzorec syntaktických pozic vyplněný jednotlivými slovními tvary, potom tvary slov (jakožto fakta roviny slov) nacházejí své funkční uplatnění/využití bezprostředně ve větných vzorcích, aniž by procházely rovinou syntagmat (situovanou mezi rovinu slov a rovinu vět).

Syntaktická rovina jazykového systému a její základní jednotka — věta — je v Danešově koncepci postulována s vědomím jisté problematičnosti. Obtíže, které tu vznikají, vyplývají z problematického systémového charakteru vyšších rovin obecně (analýzu této problematiky podává Daneš, 1971). Složitosti této otázky si byl vědom už Mathesius; rozlišuje větu jakožto konkrétní promluvu (tj. jednotku řeči) a větu jako abstraktní model (tj. element, jednotku jazyka), srov. „… do jazyka patří … věta jako abstraktní vzorec, kdežto … věta jako konkrétní promluva náleží do mluvy“ (1942b, s. 91). Věta jako abstraktní model však není souměřitelná, souvztažitelná s takovými jednotkami jazyka, jako jsou fonémy, morfémy nebo slova (lexémy). Otázka věty jako jednotky zvláštní syntaktické roviny zůstala tak v klasickém období PŠ otevřena. Tato problematika se aktualizovala v 50. a 60. letech s rozvojem syntaktického bádání. Začíná „proces zkoumání a formulování systémových pravidel větné a dále pak i nadvětné skladby, syntaxe. V rámci tohoto procesu vznikají gramatiky v zásadě stratifikačního typu, rozlišující vedle tradičních rovin i úroveň syntaxe významových i gramatických (výrazových) komponentů“ (Kořenský, 1984, s. 40). V navázání na tradici PŠ je propracována dvojí koncepce věty, která pojmově i terminologicky rozlišuje „(1.) větu jako nejmenší situačně zakotvený jazykový projev a (2.) větu jako typizovanou, obvyklou gramatickou formu takového projevu“ (Dokulil - Daneš, 1958, s. 235). V prvním smyslu jde o výpověď ve shodě s vžitou tradicí (srov. už Mathesius: „Věta jako vyjádření aktuálního postoje k nějaké skutečnosti je výpovědí“ … (1942a, s. 59)), zatímco odborný název věta je vyhrazen jen pro typizovanou syntaktickou formu výpovědi, příznačnou pro daný jazyk, srov. rovněž Mathesius: „Věta jako abstraktní vzorec je syntaktickou formou …“ (1947b, s. 172).

Koncepci syntaxe s rozlišením obou uvedených rovin, tj. roviny formální syntaxe (mluvnické stavby) a roviny významové stavby (i organizace výpovědi — aktuální členění) rozvíjí Daneš v 60. letech (1963, 1964a, 1964b).

Za ještě problematičtější považuje Daneš postulování nadvětné, textové roviny a vymezení hranic nadvětných jednotek (1971, 1977). Příčiny tu jsou nejen „vlastní“ jazykové plynoucí zde ještě výrazněji než v případě syntaktické roviny z problema[338]tického systémového charakteru této „vyšší“ roviny a jejích jednotek; vyplývají také z okolnosti, že dosavadní lingvistická analýza nadvětných jednotek neposkytovala zatím dostatek znalostí této problematiky. Daneš sám považuje za teoreticky možné postulovat textovou rovinu a přijmout jednotku textu in abstracto, ale tato rovina bude podle něho „umístěna“ mimo jazykový systém v Saussurově smyslu. Klasický saussurovský a také pražský lingvistický strukturalismus chápe totiž (jak už je výše zmíněno) systém (langue) především jako věc hláskosloví a tvarosloví, skladba byla chápána jako záležitost „parole“ (srov. Macháčková, 1987). Je tedy zřejmé, že systémová („languová“) interpretace jednotek vyšších rovin, zejména textové, naráží na obtíže. Ty vyplývají z faktu, že „komplexnost jednotek v této oblasti a charakter pravidel, jimiž se komunikace a produkce textu řídí, vyžaduje podstatně odlišné systémové prostředky, než jsou ty, které byly s úspěchem uplatňovány při konstrukci a popisu rovin nejnižších“ (Kořenský, 1984, s. 23).

Na tomto místě uveďme i Sgallovo pojetí textu a eventuální textové roviny, srov.: „… neexistuje jednotka jazykového systému, která by překračovala hranice věty. Jednotky jako odstavce, kapitola, paragraf patří právě do stylistiky, do oblasti užívání jazyka: jde o strukturaci různou pro jednotlivé druhy textů a přitom jednotnou pro různé jazyky“ (Sgall, 1986, s. 89). A dále: „Popis textu se tedy nezařazuje do popisu kompetence jazykové, nýbrž do popisu kompetence sdělovací, …“ (1986, s. 85).

(2.) Sgallova koncepce je zaměřena na popis jazykového systému nikoli klasickým způsobem, tj. pouze prostřednictvím klasifikace jeho elementů („inventářový“ aspekt jazykového systému), ale na pojetí jazykového systému jako fungujícího systému (aspekt „pravidlo a vzorec“). Na základě analýzy prací představitelů stratifikační lingvistiky, zejména prací Lambových, Hockettových a Chomského, a se zřetelem k myšlenkám evropské, zvláště pražské lingvistiky vytvořil tak P. Sgall generativní model, v němž počítá s pěti rovinami: fonetickou, (morfo)fonémickou, morfémickou, fenogramatickou (v současné terminologii, srov. např. Panevová, 1980, formálněsyntaktickou) a tektogramatickou (tj. rovinou sémantické stavby).

Sgallův model přichází se systematickým zkoumáním, formalizací vztahů mezi prvky sousedních rovin ve smyslu pojmů forma — funkce a pojmu reprezentace. Koncepce vychází z předpokladu existence množiny zápisů smyslů vět daného jazyka a množiny všech zvukových (fonetických) zápisů gramaticky správných vět. Dvojčlenný vztah mezi řetězcem z množiny první a řetězcem z množiny druhé, kde tyto řetězce jsou zápisy téže věty (tj. jejího smyslu a její zvukové podoby), nazývá Sgall sémantickým vztahem. Hierarchii rovin pak považuje za způsob členění sémantického vztahu jazykového znaku. „Sémantický vztah sám — vztah mezi významem a zvukovou podobou jazykových jednotek — je pak … rozčleněn na řadu vztahů dílčích, totiž na vztahy mezi jednotkami sousedních rovin. Pro tento vztah mezi jednotkami sousedních rovin zde užíváme Hockettova termínu vztah reprezentace, popř. u nás obvyklejšího označení jako vztah formy (prostředku) a funkce“ (1967a, s. 40). Ve Sgallově koncepci jde tedy o mezirovinovou formu vztahu forma — funkce. Sgallův přístup se tak liší od pojetí Danešova a Hausenblasova (1969), kteří předpokládají na každé rovině obě stránky, významovou i výrazovou; rozdílné je i pojetí roviny (v Danešově koncepci se roviny liší stupněm komplexnosti jednotky a jejich různou konstrukční funkcí); Sgall se přidržuje pojetí Chomského, podle něhož každou rovinu jazykového systému tvoří: a) konečná množina jednoduchých symbolů, b) konečná množina operací a relací, z nichž některé vytvářejí spolu s jednoduchými symboly kombinatorický systém této roviny (např. operace sřetězení), c) množina ukazatelů přiřazených jednotlivým větám a reprezentujících je na dané rovině a d) množina relací mezi zápisy vět na dané rovině a jejich zápisy na jiných rovinách daného popisu jazyka (dané teorie) (Sgall, 1967a, s. 44). Na každé rovině pak Sgallův gene[339]rativní model rozlišuje dvojí základní jednotky — elementární a komplexní. Komplexní jednotka se určitým způsobem skládá z elementárních; jsou pro ni charakteristické určité relace mezi elementárními jednotkami (označované zde podle Hocketta jako vztahy typu C „konstituence“), resp. jim odpovídající operace. Komplexní jednotka může být posloupností (popř. řetězcem) jednotek elementárních, nebo „kombinací“ prvků různých množin elementárních jednotek (např. morfém deklinační je „kombinací“ pádů, čísel, rodů). Každá rovina ma tedy svou vlastní „syntax“, tzn. svá vlastní omezení se zřetelem k tomu, které jednotky mohou být spolu vzájemně kombinovány. Také vztah reprezentace (realizace), tj. vztah formy a funkce, podle Hocketta vztah typu R, má z tohoto hlediska na různých stupních různou povahu. Jeho členy jsou jak jednotky elementární (foném, séma), tak komplexní (morf, morfém); někde si elementární jednotky z hlediska reprezentace do jisté míry odpovídají, „ale v plném slova smyslu lze přiřazení vymezit obecně jen pro jednotky komplexní (tak je tomu zejména mezi rovinou „formální syntaxe“ neboli větných členů a mezi rovinou tektogramatickou)“ (Sgall, 1967a, s. 45).

Sgallova koncepce je vědomě otevřený model, který může být dále rozvíjen využíváním v konkrétní jazykové analýze; dokazují to práce Sgallova kolektivu z posledních let zabývající se zejména problémy tektogramatické roviny, zvláště pak otázkou funkční perspektivy větné a dále též problematikou výstavby textu, srov. např. už citovaný Sgall (1986) a dále Sgall (1973, 1983), Sgall - Hajičová - Buráňová (1980), Panevová (1980, 1981), Hajičová (1975, 1979) a mnohé další.

 

Závěr. Touto statí jsme se pokusili ilustrovat počátky a vývoj užívání pojmu termínu jazyková rovina v českém lingvistickém myšlení. Vznik tohoto pojmu charakterizujícího stratifikační přístup k jazyku lze odvozovat ze dvou zdrojů: první představuje proces ontologizování představ o tradičních oddílech jazykovědy („naukách o …“), ztotožňování těchto dílčích nauk s pojmem (sub)systém, vyúsťující v (sub)systémové myšlení, druhý zdroj pak myšlenky Karcevského o základní „dvouplánovosti“ jazyka (znakový vztah) a celé síti vztahů mezi oběma plány, tedy o určitém způsobu jeho uspořádání. Vývoj šel od původních ne zcela jasných představ, od původního vágního užívání pojmu termínu plán ve smyslu (sub)systém v klasickém období PŠ k vytváření určité etážové představy o uspořádání jazykového systému a s tím souvisícímu postupnému nahrazování termínu plán termínem rovina v průběhu 60. let a dále pak k vytváření velkých stratifikačních modelů zahrnujících vedle roviny fonologické a morfologické též roviny gramatické a významové stavby věty. Současná orientace jazykovědy na problémy spojené s vytvářením a interpretací textů jako výsledků řečové činnosti, zkoumání textu a principů jeho výstavby vedou pak k pokusům začlenit do stratifikačního modelu též rovinu nadvětnou (textovou). Tento přístup k popisu textu, označovaný jako propoziční (Viehweger, 1977), vychází z předpokladu, že text představuje jednotku jakožto sřetězení větných propozic, jejíž vlastnosti lze popsat a vysvětlit v podstatě týmiž prostředky jako vlastnosti vět („pohled od věty k textu“). Obtíže spojené s postulováním textové roviny (srov. už Daneš, 1971, 1977) však na druhé straně vedou k hledání jiné cesty k řešení teoretických otázek spjatých s předmětem bádání „text“, a tedy i k hledání jiného pohledu na jazykový systém než pohledu v rámci stratifikačního přístupu k jazyku. Tato tematika však už přesahuje rámec naší stati.

 

LITERATURA

 

ACHMANOVA, O. S.: Slovar’ lingvističeskich terminov. Moskva 1966.

BAUDOUIN de COURTENAY, J.: Izbrannyje trudy po obščemu jazykoznaniju. Moskva 1963.

DANEŠ, F.: Větný model a větný vzorec. In: Čs. přednášky pro V. mezinár. sjezd slavistů v Sofii. Praha 1963, s. 115—124.

DANEŠ, F.: Opyt teoretičeskoj interpretacii syntaksičeskoj omonimii. VJaz, 6, 1964a, s. 3—16.

[340]DANEŠ, F.: A three-level approach to syntax. TLP, 1, 1964b, s. 225—240.

DANEŠ, F.: O pojmu „jazykový prostředek“. SaS, 28, 1967, s. 341—349.

DANEŠ, F.: On linguistic strata (levels). TLP, 4, 1971, s. 127—144.

DANEŠ, F.: Zum Status der Textebene. In: Probleme der Textgrammatik II. Berlin 1977, s. 153—158.

DANEŠ, F.: Zur Theorie des sprachlichen Zeichensystems. In: Grundlagen der Sprachkultur 2. Berlin 1982, s. 132—173.

DANEŠ, F. - HAUSENBLAS, K.: Problematika urovnej s točki zrenija struktury vyskazyvanija i sistemy jazykovych sredstv. In: Jedinicy raznych urovnej grammatičeskogo stroja jazyka i ich vzaimodejstvije. Moskva 1969, s. 7—20.

DOKULIL, M. - DANEŠ, F.: K tzv. významové a mluvnické stavbě věty. In: O vědeckém poznání soudobých jazyků. Praha 1958, s. 231—246.

HAJIČOVÁ, E.: Negace a presupozice ve významové stavbě věty. Praha 1975.

HAJIČOVÁ, E.: Agentive or actor/bearer? Theoretical linguistics, 6, 1979, s. 173—190.

HAVRÁNEK, B.: Strukturální lingvistika. In: Ottův slovník naučný nové doby. Praha 1940, s. 455—457.

HAVRÁNEK, B.: Závěrečný projev akad. Bohuslava Havránka. In: O vědeckém poznání soudobých jazyků. Praha 1958, s. 281—289.

HORÁLEK, K.: O vědeckém poznání soudobých jazyků. SaS, 20, 1959, s. 149—152.

HOŘEJŠÍ, V.: Postavení morfologie v mluvnici a její obsah. ČMF, 39, 1957, s. 75—85.

HOŘEJŠÍ, V.: Les plans linguistiques et la structure de l’énoncé. PhilPrag, 4, 1961, s. 193—203.

JAKOBSON, R. O.: Remarques sur l’évolution phonologique du russe, comparée à celle des autres langues slaves. TCLP, 2, 1929, s. 3—115.

JEDINICY RAZNYCH UROVNEJ GRAMMATIČESKOGO STROJA JAZYKA I ICH VZAIMODEJSTVIJE. Moskva 1969.

JIRSOVÁ, A.: K pojetí systému a struktury v klasickém období české lingvistiky. SaS, 49, 1988, s. 155—164.

KARCEVSKIJ, S.: Système du verbe russe. Prague 1927.

KARCEVSKIJ, S.: Sur la phonologie de la phrase. TCLP, 4, 1931, s. 188—227.

KOŘENSKÝ, J.: Konstrukce gramatiky ze sémantické báze. Praha 1984.

KOŘENSKÝ, J.: K stratifikačnímu modelování jazyka v kontextu tendencí současné jazykovědy. In: Přednášky z 27. běhu Letní školy slovanských studií v roce 1983. Praha 1985, s. 20—25.

KOŘÍNEK, J. M.: Jazykověda na XI. mezinárodním sjezdu psychologů v Paříži. SaS, 3, 1937, s. 179—182.

KOŘÍNEK, J. M.: Úvod do jazykospytu. Bratislava 1948.

KRÁMSKÝ, J.: Postavení slova v systému jazyka. SaS, 28, 1967, s. 369—373.

MACHÁČKOVÁ, E.: O názorech na dichotomii langue a parole. SaS, 48, 1987, s. 232—239.

MATHESIUS, V.: Pokus o teorii strukturální mluvnice. SaS, 2, 1936a, s. 47—54.

MATHESIUS, V.: On some problems of the systematic analysis of grammar. TCLP, 6, 1936b, s. 95—107.

MATHESIUS, V.: Řeč a sloh. In: Čtení o jazyce a poezii. Praha 1942a, s. 13—102.

MATHESIUS, V.: O soustavném rozboru gramatickém. SaS, 8, 1942b, s. 88—92.

MATHESIUS, V.: Úkoly srovnávací fonologie. In: Čeština a obecný jazykozpyt. Praha 1947a, s. 39—58.

MATHESIUS, V.: Čeština a obecný jazykozpyt. Praha 1947b.

MATHESIUS, V.: O potenciálnosti jevů jazykových (1911). Přetištěno in: U základů pražské jazykovědné školy. Praha 1970, s. 5—34.

NOVÁK, Ľ.: Fonologia a štúdium slovenčiny. Turč. Sv. Martin 1934.

NOVÁK, Ľ.: K základným otázkam štrukturálneho jazykospytu. Sborník Matice slovenskej, 15, 1937, s. 3—23.

NOVÁK, Ľ.: Projet d’une nouvelle définition du phonème. TCLP, 8, 1939, s. 66—70.

OBŠČEJE JAZYKOZNANIJE. Moskva 1972.

[341]PANEVOVÁ, J.: Formy a funkce ve stavbě české věty. Praha 1980.

PANEVOVÁ, J.: K otázkám homonymie a neutralizace ve stavbě věty. Jazykovedné štúdie, 16. Bratislava 1981, s. 85—89.

PAULINY, E.: Systém v jazyku. In: O vědeckém poznání soudobých jazyků. Praha 1958, s. 18—28.

PRAŽSKÝ LINGVISTICKÝ KROUŽEK. TEZE předložené prvému sjezdu slovanských filologů v Praze 1929. Původně francouzsky v TCLP, 1, 1929, s. 5—29. Přetištěno (přel. do češtiny) in: U základů pražské jazykovědné školy. Praha 1970, s. 35—65. (Dále Teze.)

SAUSSURE, F. de.: Cours de linguistique générale. Paris - Lausanne 1916.

SGALL, P.: Generativní popis jazyka a česká deklinace. Praha 1967a.

SGALL, P.: Functional sentence perspective in a generative description. PSML, 2, 1967b, s. 203 to 225.

SGALL, P.: K programu lingvistiky textu. SaS, 34, 1973, s. 39—43.

SGALL, P.: On the notion of the meaning of the sentence. Journal of semantics, 2, 1983, s. 319 to 324.

SGALL, P. a kol.: Úvod do syntaxe a sémantiky. Praha 1986.

SGALL, P. - HAJIČOVÁ, E. - BURÁŇOVÁ, E.: Aktuální členění věty v češtině. Praha 1980.

SKALIČKA, V.: Zur mitteleuropäischen Phonologie. ČMF, 21, 1935a, s. 151—154.

SKALIČKA, V.: Zur ungarischen Grammatik. Praha 1935b.

SKALIČKA, V.: K problému věty. SaS, 1, 1935c, s. 212—215.

SKALIČKA, V.: K otázkám fonologických protikladů. LF, 63, 1936, s. 133—139.

SKALIČKA, V.: Promluva jako lingvistický pojem. SaS, 3, 1937, s. 163—166.

SKALIČKA, V.: Vývoj české deklinace. Praha 1941.

SKALIČKA, V.: The need for a linguistics of „la parole“. In: Recueil de Bratislava, 1, 1948, s. 21—38.

SVOZILOVÁ, N.: K vývoji pojetí funkce. SaS, 49, 1988, s. 64—71.

TRNKA, B.: Some thoughts on structural morphology. In: Charisteria Guilelmo Mathesio. Praha 1932, s. 57—61.

TRNKA, B.: O definici fonématu. SaS, 1, 1935, s. 238—240.

TRNKA, B.: General laws of phonemic combination. TCLP, 6, 1936, s. 57—62.

TRNKA, B.: Rozbor nynější spisovné angličtiny 2. Praha 1954 (skriptum UK).

TRNKA, B.: Morfologické protiklady. In: O vědeckém poznání soudobých jazyků. Praha 1958, s. 93—104.

TRNKA, B.: Principles of morphological analysis. PhilPrag, 4, 1961, s. 129—137.

TRNKA, B.: On the linguistic sign and the multilevel organisation of language. TLP, 1, 1966, s. 33—40.

TRUBECKOJ, N. S.: Zur allgemeinen Theorie der phonologischen Vokalsystem. TCLP, 1, 1929, s. 39—67.

TRUBECKOJ, N. S.: Gedanken über Morphologie. TCLP, 4, 1931, s. 160—163.

TRUBECKOJ, N. S.: Die Aufhebung der phonologischen Gegensätze. TCLP, 6, 1936, s. 29—45.

UROVNI JAZYKA. Tezisy dokladov. Moskva 1967.

UROVNI JAZYKA I ICH VZAIMODEJSTVIJE. Ed. G. S. Klyčkov. Moskva 1967.

VACHEK, J.: Phonemes and phonological units. TCLP, 6, 1936, s. 235—239.

VACHEK, J.: Časové pojmy v definici fonému. SaS, 3, 1937a, s. 59—61.

VACHEK, J.: New thoughts on phonemes and phonological units. In: Sborník Matice slovenskej, 15, 1937b, s. 24—34.

VACHEK, J.: Notes on the development of language seen as a system of systems. SPFFBU, 7, 1958, A6, s. 94—106.

VACHEK, J.: On functional complementation as on all level analytical procedure in language research. In: Symbolae lingvisticae in honorem Georgii Kuryłowicz. Wrocław - Warszawa - Kraków 1965, s. 340—350.

VIEHWEGER, D.: Úvahy ke gramatice textu: propoziční pojetí textu proti pojetí orientovanému k jednání. SaS, 38, 1977, s. 1—13.

Slovo a slovesnost, volume 49 (1988), number 4, pp. 329-341

Previous Jan Petr: Nad dílem A. Teodorova-Balana

Next Jiří Nekvapil, Otakar Šoltys: Karel Horálek osmdesátiletý