Česká jazykověda v roce 1958 (Část první: Lingvistika obecná, srovnávací indoevropská a slovanská)

Zdeněk Tyl

[Chronicles]

(pdf)

Чешское языкознание в 1958 г. / La linguistique tchèque en 1958

[1]Jazykovědná žeň r. 1958 byla — v souvislosti se IV. mezinárodním sjezdem slavistů v Moskvě — mimořádně bohatá. Vedle studií a článků v našich lingvistických časopisech a několika významných prací knižních vyšly dva sborníky s materiály ze dvou jazykovědných konferencí, které byly dobrou průpravou pro naši účast na moskevském sjezdu: první z nich, O vědeckém poznání soudobých jazyků (SbVědPozn; Praha, Nakladatelství ČSAV 1958, 302 s.), přinesl referáty a diskusní příspěvky z konference uspořádané v Praze ve dnech 26. 11.—1. 12. 1956; druhý, K historickosrovnávacímu studiu slovanských jazyků (SbHistSrovn; Praha, SPN 1958, 203 s.), shrnul v podstatě jednání konference, která se konala ve dnech 28. 1. až 2. 2. 1957 v Olomouci a v Praze. — Přímo byly práci moskevského kongresu určeny další dva sborníky: Československé přednášky pro IV. mezinárodní sjezd slavistů v Moskvě, který připravil Čs. komitét slavistů (SbČsPředn; Praha, Nakladatelství ČSAV 1958, 429 s.), a Sborník slavistických prací věnovaných IV. mezinárodnímu sjezdu slavistů v Moskvě, který vznikl na filol. fakultě Karlovy university v Praze (SbSlavKU; Praha, SPN 1958, 142 s.). — Také brněnští slavisté věnovali moskevskému sjezdu číslo jazykovědné řady svého Sborníku a mimoto přivezli s sebou do Moskvy i obsáhlý sborník k 70. narozeninám akad. Fr. Trávníčka, Studie ze slovanské jazykovědy (SbTrávn; Praha, SPN 1958, 493 s.). — Více než čestná je i účast čs. jazykovědců v sbornících, které k téže příležitosti vydali slavisté sovětští; z nich Sbornik otvetov na voprosy po jazykoznaniju (SbOtvJaz; Moskva 1958) obsahuje více než třetinu odpovědí došlých na předložené otázky z Československa a několik významných příspěvků od našich pracovníků je otištěno i v trojsvazkovém sborníku Slavjanskaja filologija (SlavFil; Moskva 1958). Charakteristiky u všech příspěvků z těchto sborníků jsme nuceni — pro nedostatek místa — omezit na míru nejnutnější; pro podrobnější informace o nich odkazujeme na referáty a zprávy zvláštní.[2]

Několik příspěvků českých jazykovědců bylo otištěno ve sborníku k sedmdesátinám rumunského jazykovědce I. Iordana (Omagiu lui I. Iordan, Bucuresţi 1958).

 

I. Lingvistika obecná

 

Hlavní zásady tzv. deskriptivní či synchronní mluvnice, kterou lze vědecky vybudovat pouze důsledným zaměřením na soudobý systém — s přiměřeným zřetelem k historickému vývoji —, formuluje K. Horálek v čl. Možnosti a úkoly popisné jazykovědy (SbVědPozn 13—17). — Na pomezí problematiky logické a jazykové se pohybuje zhuštěný příspěvek O. Weinbergera Základní pojmy teorie vyjádření do kompendia Moderní logika (Malá moderní encyklopedie, sv. 7, Praha 1958, 11—27), nevystihuje však dobře jazykovědnou stránku problému. — Ľ. Novák (Vzťah jazyka k mimojazykovej skutočnosti, SbVědPozn 30—32) upozorňuje na jistou zákonitou souvztažnost mezi [218]mimojazykovou skutečností a jejím odrazem v jazyce, která platí v podstatě pro všechny jazyky bez ohledu na jejich strukturu a vývojový stupeň. — Poměrem jazykovědy k psychologii se zabývá K. Horálek v čl. Linguistica structurală si psihologia (Omagiu lui I. Iordan 389—391): pražští strukturalisté se zprvu stavěli proti psychologismu, přiklánějíce se spíše k orientaci sociologicko-logické, ukazuje se však, že i spojení s psychologií má své výhody (např. při zkoumání živého jazykového dění, při stylistické analýze textů, v jazykové pedagogice apod.). — Systém v jazyku se podle E. Paulinyho (SbVědPozn 18—28) opírá o »zdravý rozum«, nikoli o logizující spekulaci; z hlediska materialistické noetiky, budované na této základní pozici tzv. naivního realismu, je třeba zkoumat i základní plány jazykové a jejich nejdůležitější vztahy. — Vzájemné vztahy mezi slovem a větou analyzuje A. V. Isačenko v ref. Slovo a veta (SbVědPozn 87—92); věta není nadřaděnou jednotkou, skládající se ze slov, a slovo není jen jednotkou podřaděnou, kterou dostáváme analýzou věty; pro vyjasnění jejich vzájemného poměru je důležitý stupeň sémantické a formální soběstačnosti slova ve větě. — Několik zásadních poznámek na okraj starší studie Fr. Trávníčka o slově a větě ve světle Stalinova učení o jazyce přináší koreferát M. Dokulila K povaze vztahu slova a pojmu, věty a myšlenky (SbVědPozn 108—112): přímé jazykové protějšky pojmu a myšlenky nelze hledat v oblasti jazykového systému (slovo a věta), nýbrž v oblasti konkrétního jazykového projevu (pojmenování a výpověď).

Užitečnost, mnohdy přímo nezbytnost spojovat studium dnešní struktury jazyka se studiem historickým zdůrazňuje Fr. Trávníček v čl. Význam historického studia pro vědecké poznání soudobých jazyků (SbVědPozn 47—57); svůj výklad doprovází kritikou stati M. Komárka o predikativu v češtině a Kopečného pojetí významu krátkých tvarů adjektivních a zejm. tvaru neutrálního v češtině. — Účelnost kombinace obou pohledů na jazyk, synchronického a diachronického, potvrzuje i koref. J. Vachka rozborem konkrétního materiálu anglického; nestačí však jen nalézt genetickou souvislost jevů, je třeba určit i jejich místo v jazykovém systému daného období (Význam historického studia jazyků pro vědecký výklad současných jazyků. SbVědPozn 58—63). — Zásadní postoj k této problematice, zejm. pokud jde o poměr jazykovědné diachronie a synchronie, formuloval B. Havránek v Závěrečném projevu na konferenci o vědeckém poznání soudobých jazyků (SbVědPozn 281—289) spolu s krit. zhodnocením celého jednání.

Soustavný výklad o typologii jako svéprávné jazykové disciplíně (o jejích počátcích, vývoji, hl. koncepcích, pracovních metodách atd.) podal Vl. Skalička v čl. O současném stavu typologie (SaS 19, 1958, 224—232). — Týž autor předkládá v ref. O příčinách jazykových změn (SbVědPozn 70—74) svůj pokus o nové utřídění jazykových změn a jejich hodnocení, přihlížeje přitom zejména k stabilitě jazykové stavby; k tomu P. Trost v koref. K příčinám jazykových změn kriticky přezkoumává jespersenovskou thesi »zdokonalování« mluvnice (SbVědPozn 75—78).

S uplatněním »neutralizace« ve všech plánech strukturní analýzy jazyků, »paradigmatické« i »syntaktické«, přichází B. Trnka v čl. On some Problems of Neutralization (Omagiu lui I. Iordan, 861—866). — Obecnou platnost pokusu identifikovat jazykové fonémy řadou otázek připouštějících pouze kladnou nebo zápornou odpověď (tzv. binárních digitů), který podnikli někteří američtí lingvisté, přezkoušel na materiálu řecko-kyperských dialektů L. Zgusta s výsledkem v podstatě negativním (Die Unrichtigkeit des Prinzips der binären Digiti in der phonematischen Analyse. Mnémés charin, Gedenkschrift Paul Kretschmer II, Wien 1957, 220—226). — Je-li jazyk systémem systémů, pak se změna v jednom jazykovém plánu může odrazit i v struktuře plánů ostatních; tuto thesi dokládá J. Vachek srovnáním různého vývoje jednak anglického a slovanského intervokalického h, jednak souhláskových fonémů podle znělosti párových v týchž jazycích (Notes on the Development of Language seen as a System of Systems. A Contribution to Comparative Phonematic Studies of English and some Slavonic Languages. SbFilFakBU 7, 1958, ř. jazykovědné č. 6, 94—105; ref. byl přednesen na VIII. mezinárodním lingvistickém sjezdu [219]v Oslo 1957). — Kritický ref. o dvou fonologických publikacích zahraničních (A. Martinet, Économie des changements phonétiques. Traité de phonologie diachronique. Berne 1955; R. Jakobson - M. Halle, Fundamentals of Language, ’s Gravenhage 1956) napsal J. Vachek do SaS 19, 1958, 52—60.

Pro vědecký průzkum artikulace českých samohlásek při zpěvu, který se provádí ve Fonetickém kabinetu při ÚJČ ČSAV v Praze, bylo vypracováno a vyzkoušeno speciální užití rentgenografie; o tom informují J. Ondráčková a R. Poch v čl. Zur Methodik der Untersuchung der Vokalartikulation beim Gesang (Zeitschr. f. Phon. und allgem. Sprachwissenschaft 10, 1957, 258—268). — O úvodu do fonetiky od B. Malmberga (La phonétique, Paris 1954) ref. P. Zima v SaS 19, 1958, 71—73. — O možnostech Mitteneckerovy metody při diagnostice některých duševních poruch, např. schizofrenie, podávají zprávu E. Syřišťová a S. Drvota v čl. Naše zkušenosti s Mitteneckerovou methodou analysy řeči (Čs. psychologie 1, 1957, 326—336).

Cílem ref. I. Poldaufa Tvoření slov (SbVědPozn 143—153) je zpřesnit základní pojmy, utřídit je (morfémy lexikální a gramatické) a mimoto ujasnit některé otázky metodické. — M. Dokulil v koref. K základním otázkám tvoření slov (SbVědPozn 154—169) se soustřeďuje na tři okruhy otázek: 1. postupy, jimiž se v češtině tvoří nová slova, a jejich vzájemný vztah; 2. co je třeba rozumět morfologickou stavbou slova; 3. slovotvorná analýza odvozených (jednosémantémových) slov ve funkčně strukturním plánu; připojen návrh nové terminologie pro základní »slovotvorné« souvislosti v slovní zásobě. — Diskusní přísp. M. Helcla K tvoření slov skládáním (SbVědPozn 170 až 173) zdůrazňuje význam kompozice jako slovotvorného postupu a určuje předpoklady vzniku nových slovních celků a jejich formální znaky. — M. Dokulil v studii K otázce morfologických protikladů (Kritika předpokladu binárních korelací v morfologii češtiny), SaS 19, 1958, 81—100, přezkoumává na materiálu současné češtiny obecnou platnost jedné z významných koncepcí strukturální lingvistiky v oblastí morfologie, a to teorie binárních morfologických protikladů. Výsledek Dokulilovy kritiky je negativní, pojem morfologických korelací, definovaný výhradně v oblasti sémantiky, nemá obecnou platnost. Kromě toho se autor zabývá otázkou, jak jsou organizovány konkrétní systémy morfologické (např. systém času, čísla apod.). — Morfologické protiklady zkoumá i B. Trnka (Morfologické protiklady, SbVědPozn 93—104), konkrétně zejm. protiklad sg. : pl. v dnešní angličtině, přihlíží však také k poměrům v češtině a k různým typům neutralizace morfologických protikladů a jejich příčinám.

O vysvětlení podstaty infinitivu usiluje Vl. Skalička (Infinitiv, SbČsPředn 3—9); vykládá jej jako komplexní útvar s různými složkami, z nichž některé znamenají zesílení substantivnosti (infinitiv jako podmět, předmět, jmenný predikát, přísl. určení). — Základní pojmy souvztažnosti syntaktické zkoumá Fr. Kopečný (SbVědPozn 213—224), zejména koordinaci, determinaci a predikaci, dále některé jevy pomezní, např. různé odstíny vztahu determinačního, znovu typ město Praha, krejčí Novák a spojení s významem kvantitativním j. pět jablek. — Nad nejobecnějšími otázkami větné stavby se zamýšlejí M. Dokulil a Fr. Daneš (K tzv. významové a mluvnické stavbě věty. SbVědPozn 231—246) a snaží se zpřesnit i základní pojmy a metody syntaktické analýzy, zejm. ústřední pojem věty ve smyslu rozlišení věty a výpovědi. — V diskusním příspěvku K základním otázkám syntaxe (SbVědPozn 247 až 249) upozorňuje R. Mrázek na některé obecnější problémy jednoduché věty, hlavně v češtině a ruštině; také si všímá některých otázek metodických. — Problematiky neslovosledných prostředků aktuálního členění v angličtině — ve srovnání s češtinou — si všímá diskusní příspěvek J. Firbase K vyjadřování aktuálního členění v angličtině (SbVědPozn 250 až 252). — Dosud jen zcela málo prozkoumanou otázkou syntaktických synonym, tj. prostředků, které je možno za jistých podmínek zaměňovat pro jejich funkci, aspoň přibližně stejnou, zabývá se M. Jelínek v čl. Skladebná synonymika (SbVědPozn 253—256) na příkladech z obrozenské češtiny.

Velký dvojjazyčný slovník definuje L. V. Kopeckij (Aktuální otázky dvojjazyčného [220]slovníku, SbVědPozn 191—194) jako »inventarisaci slovní zásoby daného jazyka s všestrannou charakteristikou často velmi složité struktury každého slova a s jeho sémantisací pomocí adekvátního překladu do jiného jazyka«; věnuje pozornost různým typům dvojjazyčných slovníků, výběru pramenů pro excerpci, zpracování slovníkových hesel atd. — Dvěma nejdůležitějšími typy nových pojmenování, totiž užitím existujícího slova v novém významu a tvořením slov nových, zabýval se z obecného hlediska ref. V. Blanára K základným otázkám lexikológie (SbVědPozn 195—197, úplné znění ve Sborníku filoz. fakulty univerzity Komenského v Bratislavě 9, 1957, 3—12). — J. Zima (K problému expresivity slova, SbVědPozn 201 až 206) usiluje o zpřesnění pojmu expresivity a dokazuje jeho nadřazenost nad pojmem emocionálnosti. — Syntaktické prostředky výraznosti řeči, tj. expresívní užívání slovních druhů, slovních tvarů, jakož i útvarů větných analyzuje — především na materiálu latinském — Fr. Novotný v LF 6 (81), 1958, 1—6. — Poznámky o metonymii od P. Trosta, psané kriticky k čl. Fr. Novotného Co je metonymie a studii R. Jakobsona a M. Halla, všímají si hl. rozdílů mezi metaforou a metonymií (SaS 19, 1958, 18—19). — Pronikavě osvětluje speciální problematiku vlastních jmen příspěvek P. Trosta Zur Theorie des Eigennamens (Omagiu lui I. Iordan 867—869); zkoumá zejména pohyblivou hranici mezi vlastními jmény a apelativy. — O vzniku vlastních jmen, osobních i místních, a jejich pozici v jazykovém systému jedná Fr. Trávníček v čl. Vlastní substantiva (SbFilFakBU 7, 1958, ř. jazykovědné č. 6, 5—9), opíraje se o konkrétní materiál český. — Na důležitost zachycení a prozkoumání tzv. »malých typů« v toponomastice upozornil Vl. Šmilauer (Metoda »malých typů« v toponomastice. SbČsPředn 44—50): mají značný význam pro zjištění pův. osídlení a jeho vývoje (s ukázkami z chystané souborné práce o osídlení Čech). — O dvou významných studiích věnovaných problematice vlastních jmen (V. Blanár, Lexikologická a gramatická problematika vlastných mien; J. Kuryłowicz, La position linguistique du nom propre) ref. R. Krajčovič v Slavii 27, 1958, 314—316.

Komenského názory na universální jazyk rozbírá a hodnotí K. Škoda (Cizí jazyky ve škole 2, 1958, 97—107), vycházeje přitom zejm. z dosud neotištěného překladu Komenského »Všemluvy« od J. Hendricha. — Knižní studii o některých filosofických termínech Komenského (pansofia, panaugia atd.) vydal K. Schaller (Pan. Untersuchungen zur Comenius-Terminologie, ’s Gravenhage 1958, 96 s.). — S tendencí obrannou se snaží V. Šimeček dokazovat užitečnost umělých mezinárodních jazyků v čl. K otázce pomocných umělých mezinárodních jazyků, zvláště esperanta (Cizí jazyky ve škole 2, 1958, 397—403), odmítaje výtku, jako by sloužily kosmopolitickým tendencím. — Pozornosti zasluhuje obecný úvod stati I. Poldaufa Na okraj problematiky podmínkových vět (Cizí jazyky ve škole 2, 1958, 200—215): autor doporučuje, aby se při vyučování cizím jazykům gramatický systém nahradil systematikou dílčích poznatků opřených o rozlišení, která čeští žáci chápou na základě své mateřštiny. — Úvod do teorie překladu vydal jako učební text pro posluchače VŠP v Olomouci J. Levý (Praha, SPN 1958, 109 s., rozmnož.). — Čl. Fr. Váhaly Jazyková výchova německých novinářů shrnuje zkušenosti z návštěvy na novinářské fakultě university K. Marxe v Lipsku (Čs. novinář 10, 1958, 10—12).

O novém britském úvodu do jazykovědy od S. Pottera (Modern Linguistics, London 1957) ref. V. Fried v SaS 19, 1958, 312—314); o americkém úvodu od J. Whatmougha Language. A Modern Synthesis (New York 1956) a o práci jiného amerického linguisty K. L. Pika Language in Relation to a Unified Theory of the Structure of Human Behavior I - II (Glendale, California 1954, 1955) píše L. Zgusta v ArchOr 26, 1958, 285—287. — Lexikografické i jiné lingvistické příspěvky v rumunském jazykovědném sborníku Mélanges linguistiques aj. (I. Iordana, T. Knudsena, A. Sommerfelta aj.: Bucureşti 1957) rec. M. Těšitelová v SaS 19, 1958, 297—302, O. Ducháček ref. v ČFM 40, 1957, 238—239 o knize K. Baldingera Die Semasiologie (Berlin 1957) a L. Doležel o nové německé stylistické práci A. Neuberta Die Stilformen der [221]»erlebten Rede« im neueren englischen Roman (Halle 1957) v SaS 19, 1958, 314—315.

 

II. Srovnávací lingvistika jazyků indoevropských a jazyků sousedních.

 

P. Sgall v kandidátské disertaci Vývoj flexe v indoevropských jazycích, zejména v češtině a v angličtině (Rozpravy ČSAV, ř. společenských věd, roč. 68, 1958, č. 5; Praha, Nakl. ČSAV 1958, 132 s.) probírá charakteristické vývojové rysy flexe v starých ide. jazycích se zvl. zřetelem k vývoji češtiny a angličtiny, které po této stránce představují dva krajní typy: čeština podržela složitý systém flexívní, kdežto angličtina postupně nahradila flexi prostředky jinými (gramatikalizací předložek, zájmen, pomocných sloves apod.); obojí tento vývoj nezůstal bez vlivu na změny hláskové, mluvnické, lexikální a syntaktické.[3] Synonymie koncovek v indoevropských jazycích, typologický jev velmi rozšířený u flexívních jazyků a zasahující velmi výrazně i do morfologické soustavy jako celku, je předmětem zkoumání téhož autora (SbSlavKU 11—17). — Indoevropské sloveso jako celek a jeho hl. vývojové tendence (např. stálý ústup athematických sloves, vliv hláskových změn na konci slova na vývoj konjugace, otázky spojené s kategorií časovou, vidovou, modální atd.) charakterizuje K. Janáček v ref. Slovesné flexe a slovesné kategorie s hlediska indoevropského (SbVědPozn 119—127). — J. Kuryłowicz v čl. Jeszcze o »L’accentuation dans les langues indoeuropéennes (na marginesie artykułu K. Janáčka w Slavii XXVI, 1957, 489—499) některé kritické připomínky Janáčkovy přijímá, s jinými polemizuje, popř. znova osvětluje své stanovisko (Slavia 27, 1958, 329—333).

Indologická studie P. Sgalla Die Infinitive in Ṛgveda (Acta Univ. Carolinae 1958 — Philologica, č. 2 — 135—268) obsahuje kapitolu morfologickou (různá tvoření infinitivních tvarů) a syntaktickou (rozbor různých syntaktických funkcí infinitivů); cenné jsou i úvodní výklady o obecné jazykovědné problematice ide. infinitivu. — Rovněž indologický příspěvek A. Janáčka Two Texts of Pataňjali and a Statistical Comparison of their Vocabularies. (Justification of the Statistical Method and its Limitations.) v ArchOr 26, 1958, 88—100 zkoumá užitečnost lexikálně statistické metody pro řešení sporného autorství, a to s výsledkem negativním. — Čl. téhož autora The Hindi Kāraṇ, Sac and Áścary as Nominal Nominative Sentences (ArchOr 26, 1958, 197—211) se zabývá rozborem syntaktického jevu moderní hindštiny v širších souvislostech sanskrtských a indoevropských. — Růstem slovní zásoby dnešního státního jazyka Indické unie se zabývá V. Pořízka v čl. K novým slovům v dnešní hindštině (SbVědPozn 198—200). — Význam historickosrovnávacího studia pro vědecký výklad soudobých jazyků spatřuje O. Klíma (SbVědPozn 64—67) v tom, že důsledné srovnávání se sanskrtem a jazyky satemovými osvětlilo dějiny perštiny, vyložilo vývoj nových íránských jazyků od Avesty a staré perštiny a položilo spolehlivé základy pro bádání etymologická. — Iranische Miszellen od téhož autora v ArchOr 26, 1958, 603—616 přinášejí drobné výklady, především etymologické.

Jak hethitský materiál pomáhá etymologicky osvětlovat slovanská slova, ukazuje V. Machek v čl. Hethitische Wortgleichungen ve vídeňském časopisu Die Sprache 4, 1958, 74—79; stejnou metodou jako v první sérii slovansko-hethitských paralel téhož autora (srov. ArchOr 17, 1949) jsou tu vytčeny souvislosti j. karimmi »Tempel« a sl. chormъ, č. chrám; walla »rühmen, preisen« a stč. velbiti sě »glori[222]ari«, sl. chvaliti aj. — V hethitštině lze nalézt také pozoruhodné paralely k některým slovanským typům slovotvorným, jak substantivním, tak i slovesným; některé uvádí V. Machek v čl. Chetitské paralely k slovanskému tvoření slov (SbHistSrovn 177—180), např. č. ondati, pol. onaczyć, lit. anúoti — het. anijami »něco dělati«, srov. anui- »onen« aj., zčásti je potvrzuje V. Čihař (ib. 193); jinak vykládá shodu balto-hethitskou a neshodu balto-slovanskou, pokud jde o tvoření kauzativ sufixem -in-, I. Němec, K tvoření slovanských kausativ (tamtéž, s. 194). — Na širší význam systematického studia hethitských textů pro poznání nejprimitivnějších útvarů větných, jako jsou věty interjekcionální a nominální, i pro odhalování zákonitostí, které se projevují při spojování slov ve věty a vět v souvětí, upozornil V. Čihař, Syntax vedlejších vět v jazyce hethitském (SbVědPozn 264—269). — Několik lykijských etymologií otiskl bulharský indoeuropeista Vl. Georgiev v čl. Lykische (termilische) Etymologien (ArchOr 26, 1958, 337—338).

Obsahem příspěvku P. Nováka K zdvojování předmětu v albánštině (SbSlavKU 27—32) je srovnání tohoto albánského jevu se situací v ostatních balkánských jazycích. — Jaké je postavení infinitivu mezi tvary tzv. druhého slovesa v litevské větě, dále jak se jeví litevský infinitiv v historické perspektivě a konečně co může přinést obecné a srovnávací jazykovědě nový přístup k litevskému materiálu při zkoumání infinitivu — těmito otázkami se zabývá P. Trost v čl. Infinitiv v litevštině (SbTrávn 271—275).

O zahraničních pracích ze srovnávací jazykovědy referoval zejm. L. Zgusta: F. Antkowski, La chronologie de la monophtongaison des diphtongues dans les langues indo-européennes, Poznań 1956; G. Liebert, Die indoeuropäischen Personalpronomina und die Laryngaltheorie. Ein Beitrag zur Erforschung der Pronominalbildung, Lund 1957; A. Thumb, Handbuch des Sanskrit. Eine Einführung in das sprachwissenschaftliche Studium des Altindischen I. Grammatik, 1. Einleitung und Lautlehre, Heidelberg 1958³; A. Mayer, Die Sprache der alten Illyrier I. Einleitung — Wörterbuch der illyrischen Sprachreste, Wien 1957; H. Hartmann, Das Passiv. Eine Studie zur Geistesgeschichte der Kelten, Italiker und Arier, Heidelberg 1954 (ArchOr 26, 1958, 284—285, 287—290, 506—508, 685—688). Dále ref. o práci H. Kraha Vorgeschichtliche Sprachbeziehungen von den baltischen Ostseeländern bis zu den Gebieten um den Nordteil der Adria, Mainz 1957 J. Hejnic v LF 6 (81), 1958, 251—252, a A. Erhart o knize A. Senna, Handbuch der litauischen Sprache. Bd. II. Lesebuch und Glossar, Heidelberg 1957 v SbFilFakBU 7, 1958, ř. jazykovědné č. 6, 151—152).

 

III. Slovanská jazykověda (mimo bohemistiku)

 

Práce obecně slovanské. V ref. Zásady a úkoly vědeckého studia slovanských jazyků (SbČsPředn 7—11) omezuje se K. Horálek na otázky systémového popisu a analýzy jednotlivých slovanských jazyků; v metodologii synchronního studia slovanských jazyků je stále ještě mnoho bodů nejasných a sporných (např. patří-li hláskosloví do mluvnice, je-li kmenosloví součástí tvarosloví, do jaké míry má být v mluvnici zachycen i lexikální systém atd.). — Předpokladem praslovanštiny a jeho významem pro další jazykovědné bádání se po stránce metodické a terminologické zabývá A. Dostál v ref. Původ a vývoj slovanské jazykové skupiny (SbČsPředn 215—219); vedle kritiky dosavadních pokusů o rekonstrukci prajazykové nebo předhistorické podoby slovanských jazyků vytyčuje i úkoly pro práci další.

Kritický přehled tzv. baltoslovanské otázky podává P. Trost, K otázce baltoslovanských jazykových vztahů (SbČsPředn 221—227); se zřetelem k nepochybné jednotě indoíránské v oblasti jazyků indoevropských pokládá za velmi pravděpodobnou i jednotu baltoslovanskou. — Toutéž otázkou se zabývá i A. Erhart v čl. Zum Problem der baltisch-slavischen Spracheinheit (SbFilFakBU 7, 1958, ř. jazykovědné č. 6, 123—130); po zvážení důležitějších baltoslovanských shod a divergencí soudí, že absolutní jednotu nelze pokládat za zcela prokázanou, avšak ani důvody [223]opačné nestačí pro její konečné odmítnutí. — Zvl. studii věnoval P. Trost jistým shodným rysům syntaktickým, specifickým jen pro baltštinu a slovanštinu; za nejvýznačnější z nich pokládá záporový genitiv a predikativní instrumentál, jejichž společný původ je pravděpodobný (O baltoslovanských vztazích v oblasti syntaxe. SbHistSrovn 124—127). — Jevem od původu baltoslovanským je také dativ absolutní, který se v baltštině zachoval, v slovanštině však zanikl; tento rozdílný vývoj však P. Trost (O dativu absolutním, SbČsPředn 33—34) nepokládá za projev strukturní odlišnosti baltštiny od slovanštiny. — Baltoslovanské jednoty se týkala i sjezdová otázka č. 20: Suščestvovalo-li baltoslavjanskoje jazykovoje i etničeskoje jedinstvo i kak sledujet jego ponimať? Odpovídají na ni v SbOtv 162—166, 169—170 K. Janáček (krit. poznámky k současnému stavu otázky, autor se kloní k stanovisku kladnému) a P. Trost (doporučuje vrátit se k nejpřirozenějšímu výkladu četných baltoslovanských shod, že totiž pocházejí z prodlouženého jazykového společenství).

Z otázek předložených účastníkům moskevského slavistického sjezdu patří sem dále otázka č. 1: Kakovy osnovyje zadači i problemy tipologii slavjanskich jazykov? Z našich jazykovědců na ni odpověděli v SbOtv 7—11 K. Horálek (strukturální typologie umožňuje prohloubení srovnávacího studia příbuzných jazyků zejm. tím, že usiluje o komplexní zachycení jazykového systému), V. Skalička (několik poznámek o tom, jak se v jednotlivých jazycích slovanských projevují tendence k likvidaci flexívního vyjadřování a uplatňují se jednou rysy typu aglutinačního, jindy typu isolačního) a Fr. Kopečný (jazykové struktury je třeba srovnávat v jejich celcích a přihlížet přitom i k hierarchii jazykových plánů). — Na sjezdovou otázku č. 7: Čto novogo vnesla strukturaľnaja lingvistika v istoričeskoje i sravniteľno-istoričeskoje izučenije slavjanskich jazykov? odpověděli v SbOtv 50—53, 54—56 jednak kolektivně B. Havránek, K. Horálek, V. Skalička a P. Trost (kritický a sebekritický výklad hlavních zásad, které probojovala pražská škola, zejm. pokud mohou mít vztah i k studiu slovanských jazyků; rusky též Voprosy jazykoznanija 1958, č. 2, s. 40—42) a M. Komárek (zdůrazňuje zvl. uplatnění synchronního hlediska, práce z oblasti historické fonologie, propracování teorie spisovného jazyka; též Voprosy jazykozn. 1958, č. 2, s. 43—45).

Ztotožnění Slovanů a Skythů se objevilo v Rusku od 12. stol. pod vlivem pozdní byzantsko-řecké zeměpisné nomenklatury a patrně i s úmyslem zprostředkovat tak spojení Slovanů s národem starých historických tradic; na několik dokladů toho z rusko-církevněslovanských památek upozornil F. V. Mareš v čl. Byzantský názor o totožnosti Slovanů a Skythů na staré Rusi (Sb. Vznik a počátky Slovanů II, Praha 1958, s. 7—11). Souborné dílo Fr. Wollmana Slovanství v jazykově literárním obrození u Slovanů (Praha, SPN 1958, 240 s.) usiluje o nové pojetí jazykově literární složky národního obrození slovanských národů; příbuzná tematicky i metodou zpracování je podobně nazvaná stať téhož autora Slovanství v jazykově literárním obrození u nás (SbFilFakBU 7, 1958, ř. literárněvědné č. 5, 5—47), hodnotící z marxistického hlediska úlohu, kterou měla slovanská myšlenka u nás, zvl. při konstituování novodobého slovenského národa a při vzniku spisovné slovenštiny. — Spolupráce mezi literární vědou, popř. historií, a jazykovědou se dotýká F. Wollman také v stati Hlavní úkoly historickosrovnávacího zkoumání slovanských literatur. (Náčrt thesí k problému stanovenému Mezinárodním komitétem slavistů v Moskvě) v Slavii 27, 1958, 209—215.

Referát F. V. Mareše pro moskevský sjezd Vývoj skupiny gn (kn) v období slovanské jednoty (SbČsPředn 109—123) je dalším autorovým příspěvkem k slovanské fonologii v době předhistorické. — A. Lamprecht v čl. K vývoji západoslovanského samohláskového systému (SbČsPředn 125—135) rozeznává ve vývoji češtiny a polštiny dvě období: starší, charakterizované přesuny variant v důsledku měkkostní korelace, a období mladší, v němž se výrazně uplatnily změny vyplývající z kvantitativních poměrů. — Studie H. Kučery Inquiry into Coexistent [224]Phonemic Systems in Slavic Languages (American Contributions to the Fourth International Congress of Slavicists, ’s-Gravenhage 1958, 169—189) analyzuje — v slovanských jazycích, zejm. v češtině — některé situace, kdy zásada jednotného fonologického systému se podle názoru autorova ukazuje v některých případech neplatnou nebo nedostatečnou.

Ze sjezdových otázek týkajících se hláskosloví a fonologie slovanských jazyků odpověděl V. Machek na otázku č. 5: V kakich slučajach sledujet učityvať javlenija fonetičeskoj substitucii v istorii praslavjanskogo jazyka? (SbOtv 76—79; v etymologickém bádání lze uznávat záměny některých konsonantů co do znělosti, místa artikulace, zachování závěru); na otázku č. 19: Kakovy osnovnyje zadači sravniteľnogo izučenija intonacii předloženija v slavjanskich jazykach? odpověděli K. Horálek (hl. úkolem zkoumání zvukové stránky věty v slovanských jazycích je vypracování spolehlivé metodologické základny), M. Romportl (metodické poznámky k porovnávacímu studiu větných zvukových prostředků a jejich systémů v některých souč. slovanských jazycích, jakož i k úsilí o vystopování vývoje, popř. i genese těchto prostředků) a Fr. Daneš (podává heslový výklad základních pojmů, zvl. funkcí větné intonace a intonačních prostředků); srov. SbOtv 144—151.

Metodologické předpoklady historickosrovnávacího studia gramatických kategorií formuluje K. Horálek v SbHistSrovn 19—26: plnému rozvoji srovnávacích studií vadí nedostatek jednotné metodické základny. These, hájená některými strukturalisty, že mluvnická stavba je v podstatě obdobou hláskového systému a že ji lze proto postihnout na základě téže metodologie, je sotva správná a otázka binárních protikladů nebyla v pražské škole dořešena. Pokrok ve zkoumání mluvnických systémů by mohla přinést zesílená orientace na psychologii myšlení, jak autor naznačuje obrysovým výkladem rodové kategorie ve vývoji slovanského slovesa. — V diskusním příspěvku Gramatická kategorie a otázka blízkosti jazyků klade J. Sedláček otázku, do jaké míry se u gramatických kategorií projevují mezi jednotlivými jazyky vzájemné vlivy a tendence k sbližování (SbHistSrovn 68—69).

Úhrnnou morfologickou charakteristiku slovesného systému slovanského, opřenou o situaci v indoevropštině, podal A. Dostál, Slovanské sloveso (SbVědPozn, 128—132); mj. všímá si i kategorie slovesného vidu, o které soudí, že ji nelze geneticky vykládat jen z jedné příčiny. — Postavení některých tvarů v morfologickém systému slovanském (zvl. imperativu mezi tvary finitními a infinitivu mezi tvary infinitními) analyzuje s přihlédnutím zejm. k problematice vidové A. Dostál, Slovesné kategorie verba finita a infinita (SbHistPozn 27—38). — Otázkami vzniku a vývoje slovesného vidu zabývá se I. Němec v několika pracích, především ve studii Genese slovanského systému vidového (Rozpravy ČSAV, ř. společenských věd, roč. 68, 1958, seš. 7, 114 s.); snaží se vyložit vznik gramatické kategorie vidu z lexikální kategorie determinovanosti a indeterminovanosti. — Ze stejného pojetí vycházejí i další jeho příspěvky: Vznik a vývoj vidu v souvislosti s vývojem tvoření slovesných kmenů (SbČsPředn 137—150; o několika navzájem souvisících procesech v oblasti slovesného kmenosloví slovanského, které byly vyvolány rozvojem vidové soustavy v době historické); Iterativnost a vid (SaS 19, 1958, 189—199; iterativnost a vid nejsou kategorie na sobě nezávislé); O vztahu mluvnických kategorií slovesa k slovesným kmenům (SbHistSrovn 69—71; do jaké míry vývoj gramatických kategorií verbálních zasahuje do systému slovesných kmenů).

Otázkou o původu slovanské vidové soustavy se rovněž zabývá V. Machek v studii Sur l’origine des aspects verbaux en slave (SlavFil III, 38—57). Podle jeho názoru kategorie vidu vznikla teprve v slovanštině, nikoli už v indoevropském prajazyce; přitom vychází z pův. pojetí van Wijkova, který spojoval vznik slovanské kategorie vidu se slovesy na -ati, ale rozvíjí je dále ve shodě se svými novějšími pracemi o slovesech zesílených. — Slovanskému slovesu a zvl. jeho vidové soustavě byly věnovány i dvě sjezdové otázky. Na otázku č. 14: Kakovo bylo vido[225]voje značenije glagoľnych osnov v praslavjanskom jazyke odpověděl A. Dostál (stručně odůvodňuje, proč nepokládá za správnou Němcovu hypothesu o vzniku vidového systému ze vztahu mezi slovesy determinovanými a indeterminovanými) a I. Němec (shrnuje heslovitě svůj výklad, který A. Dostál odmítá); srov. SbOtv 96—100, 106—108. — Na otázku č. 15: Kakovy obščije i častnyje zakonomernosti razvitija glagoľnoj sistemy v slavjanskich jazykach odpověděli A. Dostál (ve zkratce srovnává systém slovanského slovesa se slovesem indoevropským), R. Večerka (na formování slovanského systému slovesného se mohl podílet — mimo jiné — také faktor syntaktický) a K. Horálek (rodová kategorie zasáhla podstatně nejen do vývoje slovanské deklinace, ale také do konjugace), srov. SbOtv 112—115, 118; — E. Pauliny, Problémy slovesnej rekcie (SbHistSrovn 39—44) podává předem vlastní charakteristiku slovesa jako slovního druhu (»pomenovanie nesamostatne existujúceho s trvaním v čase«) a dále vykládá své pojetí slovesné rekce, kterou chápe jako plynutí slovesného děje odněkud vycházejícího a někam směřujícího, a nazývá ji intencí; k tomu diskusní příspěvek Ľ. Nováka K intencii slovesa (ib. 73—74; navrhuje schematicky — zavést pojem a termín »nulová syntagma«).

Stať J. Kurze K otázce doby vzniku slovanských adjektiv složených a jejich původního významu (SbTrávn 211—219) přináší úplné znění odpovědi na sjezdovou otázku č. 13: Kogda voznikla polnaja forma prilagateľnogo i kakovo bylo jeje značenije v praslavjanskom i drevnich slavjanskich jazykach? (odpověď zkrácená v SbOtv 86—90). Hl. příčinou rozšíření adj. tvarů složených — především v postavení atributivním, pak i jinde — bylo to, že byly plnější, expresívnější a dále že zřetelně odlišovaly flexi adjektivní od substantivní. — Na touž otázku odpověděl i A. Dostál (spíše než potřeba odlišit determinací staré, krátké adjektivum od adjektiva nového vedla k vytvoření složených adjektiv snaha formálně, tvarově učinit adjektivum výrazným) a F. V. Mareš (nadhodil možnost, že složená a jmenná adjektiva se rozlišovala podle determinovanosti); srov. SbOtv 90—95. — V odpovědi na otázku č. 16: Kakovy osnovnyje otličija imennoj i glagoľnoj suffiksaľnoj sistemy praslavjanskogo, praindojevropejskogo i otdeľnych slavjanskich jazykov? Fr. Kopečný formuluje rozdíly mezi flexí jmennou a flexí slovesnou a dokazuje, že vývoj obou je třeba řešit odděleně (SbOtv 119—121).

Rovněž sjezdová otázka č. 17: Kakovy puti razvitija otymennogo glagoľnogo i otglagoľnogo imennogo slovoobrazovanija v slavjanskich jazykach? soustředila několik českých odpovědí. M. Dokulil a J. Kuchař zaměřili společnou odpověď k metodologii slovotvorného studia a upozornili jednak na dvojí aspekt, genetický a funkčně strukturní, jednak na některé výrazné shody a rozdíly v inventáři slovotvorných prostředků jednotlivých jazyků slovanských; A. Mátl si povšiml především sémantické povahy deverbativních jmen a vývoje jejich morfologických typů v nejstarším období jazyků slovanských a dále postverbalií ve smyslu Bréalově, tj. jmen, která jsou jen zdánlivě základem slovesa, ale ve skutečnosti jsou sekundárně přitvořena; I. Němec upozornil na denominativní typ slovanských, tranzitivních î-kmenů, který byl páteří celého systému kmenových apozicí; odtud jeho produktivita (SbOtv 122—130).

Podle M. Komárka, K některým otázkám historickosrovnávacího zkoumání slovních druhů (SbHistSrovn 45—54) je hl. předpokladem pro vyjasnění slovnědruhové problematiky soustavná teorie slovního druhu; význam syntaktických kritérií pro vydělení samostatného slovního druhu a objasnění jeho dalšího vývoje demonstruje na kategorii slovanských číslovek. — J. Ružička v čl. Dva sporné slovní druhy (SbHistSrovn 55—56) odmítá pro slovenštinu uznat sponu za zvl. slovní druh, a také pokud jde o predikativ, dospívá k závěru značně skeptickému; konečně je zdrženlivý i jeho názor na výlučnou kompetenci syntaktických kritérií pro řešení otázek tohoto druhu. — R. Mrázek, K otázce syntaktických dvojic a poměru větných členů k slovním druhům (SbVědPozn 113—115) snahu přehodnotit kategorii příslovcí vítá, [226]avšak slova označovaná za predikativa za slovní druh neuznává.

Metodickou problematikou historickosrovnávacího studia syntaxe slovanských jazyků se zabýval B. Havránek jednak na olomoucko-pražské konferenci (SbHistSrovn 77—88), jednak jí věnoval i zásadní referát na moskevském sjezdu (jeho these Metodická problematika historickosrovnávacího studia slovanské syntaxe otištěny v SbČsPředn 151—157). Jako základní předpoklady pro odhalení větných vztahů v minulosti jsou tu vytčeny: 1. jasné principy vývoje syntaktických vztahů (zásada další existence jevu starého vedle nového, nikoli jejich záměna; zásada diferenciace jevu původně nediferencovaného) a přesná jejich analýza i v novém jazyce; 2. správný způsob komparace, nikoli mechanicky zjednodušující; 3. spolehlivý a konkrétní materiál v dostatečném množství, získávaný minuciózním filologickým rozborem.

Rekonstrukce praslov. syntaktického systému je podle J. Bauera, Problema rekonstrukcii praslavjanskogo složnogo predloženija (SbFilFakBU 7, 1958, ř. jazykovědné č. 6, 43—63) důležitým úkolem srovnávací slovanské jazykovědy, protože pomáhá pochopit a správně hodnotit shody a rozdíly mezi slovanskými jazyky; stav bádání na tomto úseku je však dosud stále neuspokojivý. — Týž autor v přísp. Parataxe a hypotaxe při studiu souvětí (SbVědPozn 270—278) řeší několik otázek obecných: rozlišení souvětí parataktického a hypotaktického, historický poměr parataxe a hypotaxe, různé vyjadřování tzv. vedlejší predikace v ruštině a v češtině aj. — V moskevském referátu téhož autora Vliv řečtiny a latiny na vývoj syntaktické stavby slovanských jazyků (SbČsPředn 73—95) je cenný zejm. přehledný výklad o působení latiny na vývoj syntaxe spisovné češtiny, spolehlivě podložený dokladovým materiálem. — Ukázkou monografické práce z oblasti slovanských spojek je Bauerův čl. Slovanské spojky s -bo (SbTrávn 79—92).

Z drobnějších, nejčastěji diskusních příspěvků k obecným otázkám slovanské syntaxe, otištěných vesměs v SbHistSrovn, upozorňujeme na tyto: A. G. Rudnev, Četyre principaľnyje primečanija (66—68; týká se typů srovnávacího studia, principů pro klasifikaci slovních druhů, vzniku morfologických kategorií a zásad pro výběr lingvistických faktů). — O. Leška, K rozšířenému chápání transitivnosti (71; tranzitivnost není ve všech slovanských jazycích stejná, a její zkoumání má proto význam pro jazykovou charakteristiku a typologii). — Ľ. Ďurovič, K syntagmatickým vzťahom infinitívu (71—73; určení motivovanosti v použití infinitivu je důležité pro odhalení jeho syntagmatických vztahů). — A. G. Rudnev, K voprosam izučenija sintaksisa slavjanskich jazykov (128—129; metodika historickosrovnávací syntaxe se liší od metodiky historickosrovnávacího studia v hláskosloví a morfologii; syntaktické vztahy je třeba studovat ze stanoviska jednoty obsahu a formy, jak ukazuje na vzniku rus. příčestí). — R. Večerka, K syntaktické funkci přechodníkových participií v starších slovanských jazycích (129—130; upozorňuje na větší predikativnost a poměrnou větnou samostatnost tohoto útvaru v stsl., struš. atd.). — M. Zatovkaňuk, O ztrátě větné platnosti (130—132; ztráta větné platnosti míří k pronominalizaci, lexikalizaci, k číslovkám, částicím, vsuvkám a spojkám). — Ľ. Novák, Participálne väzby a otázka historického pomeru parataxy a hypotaxy (138—139; při překladu z lat. a řeč. je třeba vhodnou stylistickou diferenciací uplatnit domácí náhrady za epické, kontextově deiktické prvky).

Z otázek k moskevskému sjezdu náleží sem otázka č. 9: Primenim-li sravniteľno-istoričeskij metod pri rekonstrukcii sintaksičeskich javlenij jazyka dopis‛mennogo perioda? Odpověděli na ni J. Bauer (historickosrovnávací metody lze použít při rekonstrukci předhistorických syntaktických jevů, je ovšem třeba předem překonat počáteční obtíže) a K. Horálek (možnosti uplatnění hist. srovn. metody jsou v syntaxi podstatně menší než v hláskosloví, lexikologii a morfologii). — Na otázku č. 18: Kakovy specifičeskije sposoby vyraženija modaľnosti v slavjanskich jazykach? odpověděli M. Dokulil (přehledný výklad hl. pojmů) a R. Mrázek (modálnost v širším slova smyslu je kategorie převážně gramatic[227]ká, v užším slova smyslu však syntakticko-lexikální); srov. SbOtv 71—74 a 131—136.

K odhalení základních vývojových tendencí v oblasti lexika analyzuje A. V. Isačenko povahu pojmenování, a protože převážná většina pojmenování v slov. jazycích je od původu formálně i sémanticky dvoučlenná, věnuje zvl. pozornost tzv. univerbizaci (Obecné zákonitosti a národní specifičnost ve vývoji slovní zásoby slovanských jazyků, SbHistSrovn 143—151); na tento ref. navazují, zčásti polemicky, diskusní příspěvky J. Filipce Proti jednostrannosti pohledu na vývoj slovní zásoby (vytýká mu zejm. to, že vyloučil z lexikologie sémantiku), dále Tři poznámky … s hlediska obecné nauky o tvoření slov od J. Kuchaře (demotivace není jediným vývojovým procesem; jak chápat různá stadia kondenzace) a konečně L. V. Kopeckého K procesu univerbisace (současně s univerbizací se v slov. jazycích i také v češtině stále tvoří nová sdružená pojmenování); srov. SbHistPozn 183—187. — Své pojetí vývoje slovanské slovní zásoby rozvedl Isačenko dále v studii K voprosu o strukturnoj tipologii slovarnogo sostava slavjanskich literaturnych jazykov (Slavia 27, 1958, 334—352), v které se snaží odhalit i některé specifické rysy jednotlivých slovanských jazyků v oblasti lexikální, zejm. ruštiny a češtiny.

Jak je porovnávací (konfrontační) hledisko nezbytné při sledování rozvoje slovní zásoby v souvislosti s vývojem společenským, ukázal J. Bělič v ref. Ke zkoumání vlivu historického vývoje společnosti na slovní zásobu jazyka (SbHistSrovn 152—157). — Plodná je aplikace srovnávací metody i při historickém slovníku, jak ukazuje J. Daňhelka v ref. Uplatnění historickosrovnávací metody při studiu a popisu vývoje slovní zásoby (SbHistSrovn 158—164) na základě zkušeností z práce na slovníku staročeském. — Za hl. předpoklady pro soustavné porovnávání slovní zásoby v příbuzných jazycích označuje V. Blanár v čl. Niektoré problémy slovenskej historickej lexikológie (SbHistSrovn 165—172) historické, nářeční a etymologické slovníky jednotlivých jazyků slovanských. — K téže problematice se vrátil V. Blanár v referátu pro Moskvu K problémom porovnávacej lexikológie slovanských jazykov (SbČsPředn 159—169): pozornost třeba věnovat i členění slovní zásoby jako celku a způsobu začlenění jednotlivých pojmenovacích prvků do této soustavy. — K čemu je třeba přihlížet při studiu stálých složek slovní zásoby a při zkoumání poměru tohoto jádra k vrstvám okrajovým, znovu shrnul A. Lamprecht v čl. Význam slovní zásoby při určování specifičnosti jazyka (SbTrávn 365—369); srov. k tomu i diskusní příspěvek téhož autora K otázce stálého jádra slovní zásoby (SbHistSrovn 181—182; je třeba nalézt správný poměr mezi stanoviskem synchronickým a diachronickým). — Jednotlivé typy pojmenování motivovaných účelem v souč. jazycích slovanských (deverbativní, nominální, smíšený) určuje a míru jejich využití v jednotlivých jazycích zkoumá J. Horecký v čl. Pomenovania motivované účelom (SbHistSrovn 173—176). — Diskusní příspěvek J. Skuliny K metodologii zkoumání vývoje slovní zásoby národního jazyka (SbHistSrovn 187-188) upozorňuje na nutnost vyšetřit podíl slovní zásoby lidové na vývoji slovní zásoby spisovné); E. Michálek, K slovanské právní terminologii (SbHistSrovn 191—193) zdůrazňuje některé styčné body mezi příbuznými jazyky právě v oblasti staré právní terminologie. — V odpovědi na sjezdovou otázku č. 6: Kakovy principy sostavlenija sopostaviteľnogo slovarja sovremennych slavjanskich jazykov? M. Jelínek uvádí důvody pro zpracování takového slovníku a poznámky k jeho zpracování a K. Horálek doporučuje, aby se takový slovník omezil na tzv. základní slovní fond a na vybrané terminologické okruhy (SbOtv 42—45).

Zásady pro komposici etymologických slovníků slovanských jazyků shrnul a zhodnotil V. Machek v kongresovém referátu (SbČsPředn 169—179). — Z dílčích etymologických příspěvků k slovanskému slovníku uvádíme dále: V. Machek, Významy a dvojí původ předpony a předložky ot/od — (SbTrávn 173—183); P. Beneš, Origine slave du verbe roumain a chiti (SbFilFakBU 7, 1958, ř. jazykovědné č. 6, 107—110; souvisí se [228]slov. pytati); F. V. Mareš, Jitrocel — skorocel »plantago, babka« (Język Polski 37, 1957, 188—190; mezi oběma výrazy je spojitost významová, neboť v jitro- < jętro- / / jędro- vidí adv. jędro = skoro); Zd. Wittoch, Despre cuvintul nisetru din limba romină (Omagiu lui I. Iordan 915—925; rumunský název pro jesetera odvozuje z bulh. isẹtru, prothetické n vysvětluje vlivem nové řečtiny); L. Zgusta, Zur Etymologie von slaw. mědь »Kupfer, Erz« (Die Sprache, Wien, 4, 1958, 98—100; poznámky a dodatky k výkladu V. I. Abajeva).

Význam onomastiky pro studium praslovanského slovníku zdůraznil slovinský slavista Fr. Bezlaj (Slavia 27, 1958, 353—363); onomastický materiál je vlastně konzervovaná slovní zásoba starších i nejstarších vývojových údobí, a obsahuje proto mimořádně cenné doklady pro rekonstrukci psl. slovníku; zvl. pozornost je třeba věnovat přitom tzv. mikrotoponymii. — K výkladu tzv. Bavorského geografa otiskl V. Richter několik kritických poznámek k starší literatuře i pokusy o výklady nové (Sb. Franku Wollmanovi k sedmdesátinám, Praha 1958, 15—21). — Etymologii jména Wogastisburk podává R. Grünwald (Sb. Vznik a počátky Slovanů II, 1958, 99—120) v souvislosti s lokalizací prvního historického hradu slovanských dějin do sev. Lužice. — Ve sb. k 70. narozeninám Th. Fringse (Leipziger Studien, Nr. 5, Halle 1957, 178—180) je výklad J. Jejkala Der Bergname Kotine — o názvu hory Kotine v sevzáp. Čechách. — Týž autor ref. o toponomastické práci R. Fischera Ortsnamen der Kreise Arnstadt und Ilmenau (Halle 1956) v Slavii 27, 1958, 472—475 a H. Naumann podal zprávu o stavu onomastických studií v Lipsku ib. 516—517.

Zvl. pozornost věnoval moskevský slavistický sjezd také základním otázkám slovanské dialektologie. Jim byl věnován ref. Fr. Trávníčka Zásady monografického popisu jednotlivých slovanských lidových dialektů (SbČsPředn 209—219) s metodickými poznámkami o nářečních monografiích, které jsou podle autorova názoru nezbytným předpokladem pro veškerou dialektologickou práci rozsahu širšího. — Problematikou soustavného průzkumu slovanských nářečí (také z hlediska historického) se zabývalo i několik předsjezdových otázek. Z nich na otázku č. 26: Čto možet dať lingvističeskoje kartografirovanije dlja klassifikacii slavjanskich jazykov? odpovídá A. Lamprecht (SbOtv 233—234), že kartografická projekce jazykových faktů má mnohdy pro jejich správnou interpretaci základní význam. — K otázce č. 27: Kak vy otnosites‛ k voprosu o vozmožnosti postrojenija lingvističeskogo atlasa otdeľnych grupp slavjanskich jazykov ili slavjanskich jazykov v celom? Kakovo dolžno byť postrojenie takogo atlasa? zaslali připomínky a podnětné poznámky pracovníci dial. odd. ÚJČ ČSAV (doporučují zařadit celoslovanský atlas do plánu dílčích atlasových podniků národních jako jejich perspektivní zavrcholení), dále V. Vážný a J. Skulina (SbOtv 235—238, 240—243, 255—257). — Na otázku č. 28: Otražajut-li i v kakoj mere dialekty otdeľnych slavjanskich jazykov plemennyje jazyki? odpovídají S. Utěšený, J. Bělič (SbOtv 267—270, 275—278) celkem skepticky. — Mimořádnou pozornost čes. lingvistů vzbudila sjezdová otázka č. 29: Kakovo značenije dialektnych dannych dlja postrojenija istoričeskogo sintaksisa otdeľnych slavjanskich jazykov? Odpověděli V. Vážný (srovn. a jazykově zeměpisné studium jevů syntaktických je dosud v počátku, je třeba důsledně je spojovat se studiem historickosrovn.), K. Hausenblas (upozorňuje na význam studia nespisovné mluvy vůbec, nejen nářečí ve vl. sm. slova), J. Bauer (materiál spisovného jazyka nepostačí pro úplné poznání stavu a vývoje syntakt. jevů), J. Chloupek (archaická nářečí zachovávají starší vývojový stav národního jazyka i ve skladbě) a M. Grepl (o vzájemném vztahu spisov. jazyka a nářečí v jednotlivých vývojových fázích obou těchto útvarů); srov. SbOtv 288—299.

Zájem o speciální problematiku spisovných jazyků se v poslední době rozšířil do srovn. studia, jak dokazují dvě studie B. Havránka. První, Charakter a úkoly srovnávacího studia spisovných jazyků slovanských (Slavia 27, 1958, 153—160), formuluje hl. zásady [229]tohoto studia, při němž nejde jen o vzájemné vlivy spisovných jazyků slovanských, ale především o důsledné srovnávání jejich vývoje ve shodách i rozdílech, vývoje integračního i diferenciačního; druhá, K obecným vývojovým zákonitostem spisovných jazyků slovanských — s podtitulem Vývoj spisovného jazyka českého ve vztahu k vývoji národního jazyka — (SbČsPředn 47—57) ilustruje úvodní obecné these pronikavým rozborem zejm. konkrétní situace české. — Touž problematikou se obírá i anglický slavista R. Auty ve dvou dílčích studiích: Některé problémy vývoje slovanských spisovných jazyků (Slavia 27, 1958, 161—170; proč se slovanská nářečí střední Evropy vykrystalizovala ve čtyřech spisovných jazycích, tj. češtině, slovenštině, slovinštině a charvátštině, a dále z jakých zdrojů čerpaly tyto nové spisovné jazyky svou mluvnickou stavbu i slovní zásobu) a v sjezdovém referátě The Linguistic Revival among the Slavs of the Austrian Empire, 1780 — 1850: the Role of Individuals in the Codification and Acceptance of New Literary Languages (The Modern Language Review 53, 1958, 392—404) s obsahem obdobným. — Zmínky zasluhují i dvě odpovědi na otázku č. 3: Kakova specifika literaturnogo dvujazyčija v istorii slavjanskich narodov? E. Pauliny soudí, že vztahy slovenštiny k latině, popř. k češtině, nelze pokládat za bilingvistické v přesném smyslu slova, a A. V. Isačenko ukazuje, jak historie slovanských spisovných jazyků poskytuje bohaté možnosti ke studiu nejrozmanitějších typů jazykového dualismu (SbOtv 21—28; odpověď Isačenkova též Voprosy jazykoznanija 1958, č. 3, 42—45). — Přehled Zd. Tyla Péče o jazykovou kulturu v zahraničních časopisech (NŘ 41, 1958, 50—61) charakterizuje současný stav v SSSR, Polsku, Bulharsku, Jugoslávii a také v Rumunsku, Maďarsku a NDR se stručnou retrospektivou.

Úloha národní umělecké literatury ve vývoji slovanských spisovných jazyků spočívá podle ref. K. Horálka (SbČsPředn 419—422) v rozmnožování slovní zásoby a v rozšiřování stylistického rejstříku. — Týž autor v sjezdovém ref. Spojitost různých typů slovanského verše s prosodickými vlastnostmi jazyka (SbČsPředn 423—425) ukazuje, že veršový systém nebývá podmíněn prozodickými vlastnostmi jazyka, nicméně i podle hl. typů folklorního verše se slovanské území dělí na tři oblasti, stejně jako po stránce jazykové. — Na otázku č. 16 o typech edic starých památek a o potřebě vydávat zvl. edice pro lingvisty, literární historiky, historiky atd. zaslal odpověď J. Daňhelka a staroč. oddělení ÚČL ČSAV, obojí s poznámkami k ediční problematice starších textů (SbOtv po literaturovedeniju, Moskva 1958, 94—98, 105—108).

 

Jazyk a památky staroslověnské (církevněslovanské). Slovník jazyka staroslověnského — Lexikon linguae palaeoslovenicae, jehož 1. sešit (a — ašče) vzbudil zaslouženou pozornost na kongresu v Moskvě, připravili pracovníci Slovanského ústavu ČSAV za red. A. Dostála, B. Havránka, K. Horálka, J. Kurze (hl. redaktora), F. V. Mareše, A. Mátla, M. Štěrbové a J. Vašici. Do slovníku je pojata slovní zásoba památek, které svým vznikem patří do období cyrilometodějského, a památek českocírkevněslovanských, na základě vyčerpávající excerpce (Nakl. ČSAV 1958, s. 64 + (4), 4⁰).

Moskevský ref. J. Kurze Církevněslovanský jazyk jako mezinárodní kulturní (literární) jazyk Slovanstva (SbČsPředn 13—35) shrnuje v nutné zkratce základní skutečnosti — vnější i vnitřní —, které svědčí o všeslovanském a mezislovanském charakteru církevní slovanštiny a celé církevněslovanské vzdělanosti; je opřen o kritické zvážení literatury a do značné míry o výsledky prací vlastních. — Ze stati S. B. Bernštejna Ob odnom čechomoravizme v pamjatnikach staroslavjanskogo jazyka vychází J. Kurz v čl. Staroslověnské formy gen. sg. česo — čьso, ničesože — ničьsože (SbSlavKU 18—24) a vyvrací jeho výklad, že formy čьso a ničьsože jsou moravského původu; na základě úplného materiálu dokazuje, že existence tvarů čьso a ničьsože je v určitém období pravděpodobná pro etnické prostředí moravské i jihoslovanské. — V Izvestiích na Instituta za bălgarski ezik 5, 1957, 437—448 vyšla Kurzova odpověď I. Gălăbovi, který se proti negativnímu závěru Kurzovy studie o členu v jazycích slo[230]vanských a zvl. v staroslověnštině snažil dokázat, že staroslověnština člen měla (Kăm văprosa na văzniknovaneto na člena v bălgarski ezik). — Střídání záporového genitivu se záporovým akusativem v staroslověnštině zkoumá R. Večerka (SbTrávn 185-200): gen. záporového se užívalo v stsl. sice běžně, ale nikoli automaticky; některé památky nasvědčují tomu, že střídání gen. a akus. nebylo nahodilé a mělo oporu v živém jazyku. — Rozbor stsl. přechodníkových vazeb připojených k slovesnému tvaru určitými částicemi i n. a podává J. Kurz jako konkrétní dokumentaci svých zásad pro zkoumání stsl. syntaxe (Problematika zkoumání syntaxe staroslověnského jazyka a nástin významu částic i, a apod. v konstrukcích participiálních vazeb s určitými slovesy, SbHistSrovn 89—107); tyto částice nebyly tu spojkami, nýbrž měly různé jiné funkce, interjekční, upozorňovací, zdůrazňovací nebo stupňovací. — Na úplném materiálu lexikálního archívu Slovníka staroslověnského je založena stať M. Bauerové Staroslověnské spojky bo, *nebo, nebonъ a ibo (SbTrávn 93—101); srovnáním s jinými slovanskými jazyky i s řec. předlohami rekonstruuje pův. význam daných spojek. — A. Dostál v čl. K infinitivním vazbám, zvláště v staroslověnštině (SbTrávn 255—261) se zamýšlí nad otázkou, jaký význam a syntaktické užití měl infinitiv v starším období slovanských jazyků, zejm. v staroslověnštině, v staré ruštině a češtině. — L. Pacnerová v čl. K syntaxi infinitivu v staroslověnských evangelních kodexech (SbTrávn 263—270) zkoumá, jaké typy infinitivu a supina jsou zastoupeny v stsl. evangelních textech, ve srovnání s ostatními slov. jazyky a řeckou předlohou. — O Dostálových Studiích o vidovém systému v staroslověnštině (Praha 1954) ref. V. Machek v Byzantinoslavica 19, 1958, 290—293; A. Dostál otiskl krit. ref. o práci H. Bräuera Untersuchungen zum Konjunktiv im Altkirchenslavischen und Altrussischen, Bd. 1 (Wiesbaden 1957) v Zeitschr. f. slav. Phil. 27, 1958, 222—229.

V studii Jazyková povaha Zakona sudného ljudem (Slavia 27, 1958, 521—537) podává J. Vašica souhrnný obraz jazykových problémů této památky a doplňuje své starší výklady; zvl. pozornost věnuje přitom vlivu stč. lexika na jazyk ZS. — Jaký význam má studium církevněslovanských překladů, třebas někdy pozdních, pro poznání jejich řeckých předloh, ukazuje A. Vaillant v čl. Le Saint Ephrem Slave (Byzantinoslavica 19, 1958, 279—286); srovnání závěru řec. Parainesí sv. Efrema Syrského se stsl. úryvkem, který vydal Iľjinskij 1909 pod názvem Makedonskij glagoličeskij listok, umožňuje rekonstruovat z prozaické verze řecké pův. podobu veršovou. — Nejstarší slovanský rukopis Knihovny Nár. musea v Praze, cyrilský rusko-církevněslovanský zlomek notovaného sticheraria, rozebral F. V. Mareš, Pražská část sticheraria Chilandarského (Slavia 27, 1958, 538—555); dokazuje mj., že pražský musejní zlomek pochází z chilandarského kodexu č. 307, který byl nedávno vydán v edici, o níž ref. F. V. Mareš v Slavii 27, 1958, 463—466 (Monumenta musicae Byzantinae, vol. V. Fragmenta Chiliandarica Palaeoslavica. A. Sticherarium, B. Hirmologium. Copenhagen 1957). — Nejstarší doklad slovanské prozódie časoměrné se zachoval podle F. V. Mareše (SlavFil II, 308—314) v stsl. překladu Apoštola v listu sv. Pavla k Titovi 1, 2, kde je verš řeckého básníka Epimenida citován, a do stsl. byl přetlumočen rovněž časoměrně. — O soupisu csl. rukopisů v Záhřebě ref. A. Dostál v ByzSlav 19, 1958, 288—290 (Vl. Mošin, Čirilski rukopisi Jugoslavenske akademije. I. Opis rukopisa. — II. Reprodukcije, Zagreb 1955, 1952) a týž autor o dvou edicích csl. památek ib. 324—328; R. Aitzetmüller, Mihanović Homiliar, Graz 1957; Vl. Mošin, Makedonsko evangelie, Skopje 1954.

Rozborem užití názvů patriarcha, císař a papež v Životě Konstantinově a Metodějově J. Kurz v příspěvku do sb. Franku Wollmanovi k sedmdesátinám (22—34): Patriarcha, císař a papež v Životě Konstantinově a Metodějově dochází k závěru, že v ŽK a v ŽM není tendence protiřímské a že obě skladby jsou svědectvím doby, v níž dobré styky mezi církví východní a západní nebyly ještě přerušeny. — Kritický ref. věnoval novému stsl. slovníku od L. Sadnikové a R. Aitzetmüllera [231](Handwörterbuch zu den altkirchenslavischen Texten, Heidelberg — ‛s Gravenhage 1955) J. Kurz ve Wiener slavistisches Jahrbuch 6, 1957/8, 149—165. — O knize E. Georgieva Kiril i Metodij, osnovopoložnici na slavjanskite literaturi (Sofija 1956), ref. K. Horálek v Byzantinoslavica 19, 1958, 319—322 a o čl. Fr. Reppa Zur Erklärung von Kap. XV der Legende von Konstantin (Zeitschr. f. slav. Phil. 26, 1957) I. Dujčev tamtéž 322—323. — O. Králík kriticky referuje o nových pracích badatelů Meyvaerta a Devose, zvl. o jejich studii La »Légende Morave« des SS. Cyrille et Méthode et ses sources (Slavia 27, 1958, 475—483). — Odraz byzantského světa v stsl. jazyku a literatuře byl předmětem ref. A. Dostála Die Wiederspiegelung der byzantinischen Welt in der ältesten Periode der slawischen Sprachen, besonders im Altkirchenslawischen, předneseného na byzantologické konferenci v Berlíně 1957; tiskem vyšel ve sb. Aus der byzantinischen Arbeit der Tschechoslovakischen Republik (Berliner Byzantinische Arbeiten, Bd. 9, Berlin 1957, 36—47). — Stať M. Paulové Die tschechisch-byzantinischen Beziehungen und ihr Einfluss (Byzantinoslavica 19, 1958, 195—205) hodnotí v historickém přehledu význam cyrilometodějské tradice v našich dějinách, zamýšlí se však i nad vývojem české byzantologie a jejími dalšími úkoly.

Na sjezdovou otázku č. 30: Kakoj iz slavjanskich alfavitov drevneje — glagolica ili kirilica; kakoj iz etich alfavitov sozdan Kirillom i Mefodiem? zaslali odpovědi J. Kurz (shrnuje důvody pro větší stáří hlaholice a její souvislost s velmoravskou misí cyrilometodějskou; kritizuje pokusy hledat zárodky hlaholice na ruské půdě) a F. V. Mareš (zastává stejný názor jako Kurz a upozorňuje na některé dosud nepovšimnuté, popř. nedoceněné okolnosti, které by mohly starý problém nově osvětlit); srov. SbOtv 305—314. — Na literárněvědnou otázku č. 2.: Kakovy byli svjazi drevnej russkoj literatury s literaturami zapadnych slavjan odpověděli J. Vašica (přehled důležitější literatury s krit. poznámkami), M. Koutná a H. Procházková (SbOtv po literaturovedeniju, 7—17).

 

Jižní jazyky slovanské. V odpovědi na sjezdovou otázku č. 23: Kakova roľ otdeľnych balkanskich jazykov v formirovanii južnoslavjanskich jazykov? (SbOtv 198—199) upozorňuje K. Horálek, že jazykové balkanismy je třeba vykládat nikoli ze substrátu, ale jako výsledek konvergentního vývoje; hl. předpokladem vzájemné asimilace balkánských jazyků byl častý bilingvismus, někdy i trilingvismus a multilingvismus. — V čl. Kon najstarata istorija na makedonskite narečja (Makedonski jazik, Skopje, 4, 1957, 1—12) se snaží K. Horálek rekonstruovat několik hláskoslovných nářečních rysů makedonských na základě materiálu z památek stsl. — O transkripci a výslovnosti českých jmen v bulharštině vykládá Sv. Ivančev, Transkripcija i izgovor na česki imena v bălgarski ezik (Bălgarski ezik 7, 1957, 147—154). — R. Večerka ref. o knize K. Mirčeva, Istoričeska gramatika na bălgarskija ezik (Sofija 1955) v SbFilFakBU 7, 1958, ř. jazykovědné č. 6, 148—151. — B. Prošek sestavil Bulharsko-český a česko-bulharský technický slovník (Praha, SNTL 1958, 598 s.); od téhož autora — za spolupráce V. Irvingové - Proškové — vyšla příručka Česko-bulharská konverzace (Praha, SPN 1958, 302 s.), uspořádaná tematicky a uvedená stručným přehledem bulharské mluvnice.

M. Jelínek informuje o zásadách chystané pravopisné reformy v Jugoslávii (Úprava srbocharvátského pravopisu, SaS 19, 1958, 67—69); týž autor ref. o práci I. Popoviće Istorija srpskohrvatskog jezika (Novi Sad 1955) v SbFilFakBU 7, 1958, ř. jazykovědné č. 6, 145—148. — M. Wirth a K. Makoň sestavili příručku Česko-srbocharvátská konverzace (Praha, SPN 1958, 253 s.), která není bez vážných nedostatků.

 

Východní jazyky slovanské. Jazyk ruský. A. G. Rudnev v studii Russkij literaturnyj jazyk. K voprosu o jego proischoždenii i osnovnych etapach razvitija (Bulletin VŠRJL 2, 1958, 5—22) předkládá k diskusi svůj návrh na novou periodizaci vývoje spisovné ruštiny. — D. S. Lichačev v čl. Drevnerusskoje rukopisnoje nasledije i ne[232]kotoryje metodičeskije principy jego izučenija (Slavia 27, 1958, 585—599) řeší některé textologické problémy spojené s vydáváním starorus. památek jazykových i literárních. — Otázkou postavení rus. i a y ve fonologickém systému ruského jazyka se zabývá Z. F. Oliverius v čl. K problematice fonému i/y v souvislosti s k’, g‛, ch’ (Sb. Vyš. pedag. školy v Ústí n. L. Řada filol., Praha, SPN 1958, 13—21). — Přehled starších názorů na problematiku ruského vidového systému, vlastní pojetí vidu jako zvláštní mluvnické kategorie slovesné a metodický návod k procvičování ruské vidové soustavy podává A. G. Rudnev, K istorii izučenija glagoľnych vidov v sovremennom russkom jazyke (Bulletin VŠRJL 2, 1958, 52—64). — Ruské konstrukce typu mne chorošo, prijatno kataťsja, pora uchodiť, žaľ čelověka apod., se zvl. zřetelem k vazbám dativním, rozbírá M. Zatovkaňuk, K vzniku a vývoji neosobních predikativ (Čs. rusistika 3, 1958, 201—215), přihlížeje přitom i k širším východoslovanským souvislostem. — Studie R. Mrázka Nominální věty neslovesné v staré ruštině (SbTrávn 25—52) promítá hl. these Trávníčkova spisu Neslovesné věty v češtině na situaci v ruštině, zvl. v jejím starším období, tj. ve stol. 11—17; práce je opřena o bohatý původní materiál. — Předmětem zkoumání téhož autora v čl. Syntax přacích vět v ruštině (Čs. rusistika 3, 1958, 1—18) jsou různé typy přacích vět samostatných, a to v souč. spisovné ruštině; Mrázek se přimlouvá za jejich uznání jako zvl. modálního typu. — Poznámky ke genesi a vývoji ruských nářečních obratů s přísudkovým s-ovým participiem od R. Večerky (Čs. rusistika 3, 1958, 227—233) upozorňují na to, že ruské nářeční užívání s-ových participií ve funkci přísudku může být sice archaismem, ale svou frekvencí a způsobem využití je výsledkem specifického vývoje mladšího. — Slovesný ráz spony v ruštině obhajuje R. Zimek v diskusním příspěvku O gramatické povaze spony v ruštině (SbHistSrovn 132—134).

V českém překladu J. Poulíka vyšlo významné dílo P. N. Treťjakova Vostočnoslavjanskije plemena pod názvem U kolébky staré Rusi (Praha, SNPL 1958, 346 s.). — Kandidátská disertace Sl. Wollmana Slovo o pluku Igorově jako umělecké dílo (Rozpravy ČSAV, řada věd společenských, roč. 68, 1958, č. 10; Praha, Nakladatelství ČSAV 1958, 117 s.) věnuje značnou pozornost také uměleckému využití jazykových a stylových prvků díla.

Z důležitějších referátů o pracích rusistických: M. Romportl referuje o práci H. Koneczné a W. Zawadowského Obrazy rentgenograficzne głosek rosyjskich (Warszawa 1956) jednak v Zeitschrift f. Phonetik u. allgem. Sprachwissenschaft 10, 1957, 289—293, jednak v Čs. rusistice 3, 1958, 66—68; o studii R. Jakobsona Shifters, Verbal Categories and the Russian Verb (Harvard University 1957) ref. R. Zimek v Čs. rusistice 3, 1958, 53—62; o knize T. D. Lomteva Očerki po istoričeskomu sintaksisu russkogo jazyka (Moskva 1956) R. Mrázek v SbFilFakBU 7, 1958, ř. jazykovědné č. 6, 139—143 a Vl. Hrabě, Čs. rusistika 2, 1958, 234—237; o studii R. Ruziczky Der Verbalaspekt in der altrussischen Nestorchronik (Berlin 1957) H. Křížková, Slavia 27, 1958, 467—471; o práci J. Tetznera H. W. Ludolf und Russland (Berlin 1955) J. Kurz, Slavia 27, 1958, 645—646. — Sborník sovětských lexikografů (Leksikografičeskij sbornik I, Moskva 1957) recenzuje J. Filipec, SaS 19, 1958, 292—297. — Soubornou zprávu o pracích z jazykové stylistiky v sov. periodikách za r. 1957 otiskl J. Schneider, Čs. rusistika 3, 1958, 237—241. — Diskuse o syntaxi akademické mluvnice ruského jazyka, která se konala v Praze v červnu 1956, je podrobně zachycena ve zprávě v Bulletinu VŠJRL 2, 1958, 226—246.

Intenzívně se zabývali čeští rusisté porovnávacími studiemi rusko-českými: J. Jiráček v čl. Přípona -ist v ruštině a -ista v češtině a polštině (SbTrávn 303—314) zkoumá materiál z hlediska vývojového i synchronního a snaží se postihnout sémantické rozdíly mezi ruštinou, češtinou a polštinou. — Rozdíly v tvoření i sémantické platnosti distributivních sloves rus. a čes. zjišťuje H. Křížková, Několik poznámek k distributivnosti v ruštině a v češtině (RJ 8, 1958, 391—399). — [233]Výrazné rozdíly mezi ruštinou a češtinou ve využití jednotlivých vidových forem ukazuje táž autorka v stati K problematice aktuálního a neaktuálního užití časových a vidových forem v češtině a v ruštině (Čs. rusistika 3, 1958, 185—200). — Vl. Hrabě, O polovětné vazbě a vedlejší predikaci (na materiálu českého a ruského jazyka) usiluje o zjištění, jak se projevují predikační kategorie v polovětných vazbách, v apozici, volném přístavku a přívlastku, a načrtává obraz vývoje vedlejších jmenných predikátů (SbVědPozn 259—263). — Základní otázky spjaté s pojmy predikace a predikát zaujaly R. Mrázka v stati Problema skazujemogo i jego klassifikacii. (Na materiale russkogo i češskogo jazykov.) v SbFilFakBU 7, 1958, ř. jazykovědné č. 6, 10—32); soudí, že je třeba opustit příliš široké »komplexní« chápání jmenného přísudku a přesunout některé jeho typy k přísudku slovesnému. — O diferenční charakteristiku ruské a české interpunkce se pokusil St. Žaža v čl. K voprosu o charaktere russkoj i češskoj punktuacii (SbFilFakBU 7, 1958, ř. jazykovědné č. 6, 56—73); rozdíly mezi interpunkčním systémem ruským a českým jsou způsobeny diferencemi v poměru gramatického a rytmického činitele a odlišností gramatické stavby obou jazyků. — Týž autor vydal i vysokoškolský učební text Ruská interpunkce ve srovnání s českou (Praha, SPN 1958, 108 s., rozmnož.).

Z oboru rusko-české lexikografie citujeme příspěvek B. Nováka K ekvivalentu v překladovém slovníku rusko-českém (SbTrávn 359—363), založený na zkušenostech z práce na Velkém rusko-českém slovníku a všímající si hl. případů, kdy prostý český ekvivalent nevyhovuje. — Česko-ruský slovník (pro školy) je dílem kolektivu, který pracoval pod ved. K. Horálka, B. Ilka a L. V. Kopeckého (Praha, SPN 1958, s. 13, 1302); mimo to vyšel i Příruční česko-ruský slovník, zvl. pro potřebu účastníků LKR (Praha, Svět sovětů, 525 s.). — Z odborných rusko-českých slovníků připomínáme: Rusko-česká jazykovědná terminologie s úvodem do studia ruského jazyka, zprac. M. Krbec, Č. Nováček a R. Zimek (Praha, SPN 1958, 157 s.; rozmnož. vysokoškolský učební text); Rusko-český stavební slovník, zprac. L. Votruba, B. Hübsch, J. Strnad aj. (Praha, SNTL 1958, 626 s.); Vl. Bukový, Rusko-český slovník tělovýchovných a sportovních výrazů (Praha, Sport. a tělových. nakladatelství 1958, 418 s.); O. Man - E. Lhotová, Rusko-český a česko-ruský slovník pro studenty fysiky (Praha, SPN 1958, 232 s.; rozmnož. vysokoškolský učeb. text).

Z četných prací zabývajících se otázkami teorie i praxe vyučování ruštině na našich školách zaznamenáváme: Fr. Malíř, K otázce zákonitostí vyučování ruskému jazyku (Sb. VŠP v Praze. Příspěvky z metod. konference … 1956 (Praha 1958), 179—202; Fr. Malíř - V. Cícha, O vozmožnosti primenenija prjamogo metoda (Inostrannyje jazyki v škole 1958, č. 1, 41—48); A. Hofman, Ruský slovní přízvuk (Praha, SPN 1958, 135 s.; pom. kniha pro učitele); L. V. Kopeckij, Výklady z ruské fonetiky a morfologie (Praha, SPN 1958, 219 s.; pomůcka pro posluchače dálkového studia na VŠP v Praze, fonetika je zde chápána podle rus. terminologie). — Řada drobných článků je v RJ 8, 1958: L. Brož, O místě fonetické transkripce při vytváření návyku správné ruské výslovnosti (321—328); B. Hrnčíř, K paradigmatice substantiv v učebnicích ruského jazyka na našich školách (357—363); M. Moll, K otázce třídění ruských sloves (297—315); P. Adamec, Osobní zájmena ve funkci podmětu (340—349); B. Česal, K užívání slovesných vazeb s infinitivem v ruštině (5—18); M. Dlouhý - St. Jelínek, K otázce bezpředložkové slovesné a adjektivní rekce v ruštině a v češtině (49—55, 97—103, 150—155, 193—199); M. Forman, O tzv. »česko-ruských homonymech« (440—449); L. I. Rojzenzon, Predloženija s sojuzom po mere togo kak v russkom jazyke (369—374); B. Česal K probírání ruské skladby v osmiletkách (Sb. Vyš. pedag. školy v Plzni. Jazyk a literatura 1, 1958, 225—247; připojen soupis českých prací o ruské skladbě z let 1945—1957).

 

Jazyk ukrajinský. Ze široce založeného Nástinu dějin ukrajinských zakarpatských [234]nářečí od našeho ukrajinisty I. Paňkevyče (†1958) vyšla první část, Hláskosloví (Acta Universitatis Carolinae — Philologica 1, 1958, 131 s.); psáno ukrajinsky. — Od téhož autora pochází i pokus osvětlit původ ukrajinských tzv. lemkovských nářečí (na sev. od Karpat) podle písemných památek 16.—18. stol., Do pytannja genezy ukrajinśkych lemkivśkych hovoryv (SlavFil II, 164—197). — Třetí práce téhož badatele Zakarpatśkyj dialektnyj variant ukrajinśkoji literaturnoji movy XVII—XVIII vv. (Slavia 27, 1958, 171—181) obsahuje charakteristiku marmarošského nářečí po stránce hlaskoslovné, morfologické a zčásti i lexikální na základě památek, které vydal J. A. Javorśkyj v Praze 1931. — O českém vlivu na kulturní, zvl. literární život Ukrajinců od poč. 19. stol. vykládá I. Paňkevyč v čl. Ukrajinsko-české kulturní styky v XIX. a na začátku XX. století (Čs. rusistika 3, 1958, 19—37). — O práci rumunského slavisty I. Pătruţa Fonetica graiului huţul din Valea Sucevei (Bucuresţi 1957) napsala ref. J. Smrčková do Slavie 27, 1958, 656—657.

 

Západní jazyky slovanské. Jazyk polský. Příspěvkem k ujasnění poměru stč. a stpol. mamotrektů je v čl. Vl. Kyase Za českou předlohou staropolského mamotrektu (Slavia 27, 1958, 182—187): polský mamotrekt není složen podle české bible, jak se domníval A. Brückner, jde jen o přepis, popř. úpravu mamotrektu českého; výběrem výrazů stojí stpol. mamotrekt mezi českými MamB, MamS, popř. MamI a MamV, uspořádáním se nejvíce blíží MamS. — Otázku krajové příslušnosti polského rukopisu zvan. Sprawa Chędoga o Męce Pana Chrystusowej řeší J. Petr v čl. K lokalisaci rukopisu Sprawa Chędoga z r. 1544 (Slavia 27, 1958, 365—380); řešení není bez významu pro otázku o základu spisovné polštiny, podle Petra je nářeční základ památky mazovský. — Příspěvkem k textové kritice stpol. evangelia Matoušova (rkp. knihovny Jagiellonské, č. 1299, vyd. W. Taszycki) je čl. F. V. Mareše Nie zauważony staropolski archaizm: aor. abyszę (Język Polski 37, 1957, 124—126); tvar abyszę vykládá Mareš jako jediný dosud známý západoslov. doklad koncovky 3. pl. aor. -šę. — Charakteristiku současné situace přízvuku v nářečích kašubských podle nových terénních výzkumů podává Z. Topolińska, Aktualny stan akcentu kaszubskiego (Slavia 27, 1958, 381—395), uvádějíc zároveň rozdíly od stavu, jaký popsal v r. 1913 T. Lehr-Spławiński. — Syntaktickou problematikou polského infinitivu sleduje L. Řeháček podle tří základních typů jeho využití: vazby s infinitivem v poloze závislé, případy využití infinitivu v poloze nezávislé a některé typy infinitivních vět vedlejších (Syntaktické funkce polského infinitivu ve srovnání s češtinou. SbSlavKU 52—62). Neznámý překlad Křtu svatého Vladimíra do polštiny od P. Hulky-Laskowského rozbírá J. Bělič v Sb. Franku Wollmanovi k sedmdesátinám (Praha 1958), s. 233—242; překlad vyšel r. 1923 ve Fryštátě a je velmi zdařilý.

Studijní vysokoškolskou příručku pro praktické učení jazyku polskému připravila I. Šaunová (Jazyk polský, Praha, SPN 1958, 413 s.); s předmluvou T. Lehra-Spławińského. — Dále vyšly dva odborné slovníky: Polsko-český a česko-polský technický slovník, který sestavili H. Muszkatowa a R. Valoušek (Praha, SNTL 1958, 832 s.) a Lékařský slovník česko-polský a polsko-český od Gr. Volné (Praha, SZN 1958, 422 s.).

Lexikografické zpracování spojkových hesel v prvních sešitech Slovníku staropolského (aby, by, acz, ać) podrobil kritice J. Bauer, Kilka uwag do haseł spójnikowych w Słowniku Staropolskim (Język Polski 38, 1958, 10—17; k tomu srov. poznámky St. Urbańczyka ib. 17 až 21. — Po téže stránce posoudil J. Bauer také spojková hesla v ukázkovém sešitě připravovaného Slovníku polštiny 16. století (Hasła spójnikowe w zeszycie próbnym Słownika polszczyzny XVI wieku) ve sb. Słownik polszczyzny XVI. wieku, Uwagi i recenzje, Warszawa 1957, 12—24. — V témže sborníku je otištěn i diskusní příspěvek J. Daňhelky (36—47); další posudek od A. Dostála v Slavii 27, 1958, 304—311.

Z referátů o polonistických pracích třeba uvést tyto: J. Bauer: Z. Klemensiewicz - T. Lehr-Spławiński - St. Urbańczyk, Gramatyka historyczna języka polskiego (Warszawa 1955) v SbFilFakBU 7, 1958, ř. jazykovědné č. 6, [235]135—139; Z. Leszcyński - J. Reichan: B. Hála, Fonetika polštiny (Praha 1954) v čas. Język Polski 38, 1958, 63—67; J. Hrabák: K. Górski, Sztuka edytorska (Warszawa 1956) v SbFilFakBU 7, 1958, ř. literárněvědné č. 5, 132—135. — O slovenské příručce polštiny (F. Buffa - A. A. Sobierajská - Z. Sobierajski, Konverzačná príručka polštiny. Martin 1957) podal zprávu L. Řeháček, Slov. přehled 44, 1958, 96 a E. Lotko, Slavia 28, 1959, 407 až 409.

 

Jazyk lužickosrbský. Neologismy v hornolužické srbštině po roce 1945, zejm. jejich rozsah i celkový ráz rozebral A. Frinta na základě vlastní excerpce (SlavFil I, 206 až 222). — Týž autor otiskl v SbSlavKU 132 až 140 přehledný výklad Slovanské vlivy na literaturu Lužických Srbů; zaznamenal přitom i filologické práce sorabistické vzniklé pod vlivem českým i polským. — Přehled lužickosrbské onomastiky od J. Petra vyšel v polském čas. Onomastica 4, 1958, č. 1, s. 191—218 (Stan badań nad onomastyką łużycka).

 

Jazyk slovenský.[4] E. Pauliny (Kuľtúrnohistorické podmienky a spoločenské funkcie bilingvizmu v dejinách spisovnej slovenčiny. SbČsPředn 37—45) ukazuje, jak vliv cizího jazyka, popř. několika cizích jazyků, působí na domácí společenství také v tom smyslu, že se toto společenství počíná uvědomovat jako národní a jazyková jednotka a že právě pro přítomnost cizích jazyků usiluje pozvednout svůj vlastní jazyk na úroveň jazyka spisovného. To je patrné jak na vzniku a vývoji spisovné slovenštiny, tak i při procesu ustavení slovenského národa. — Týž autor v čl. K chronológii znelostnej neutralizácie v slovenčine a češtine (SbTrávn 7—13) zkoumá rozdíl mezi slovenštinou a češtinou (viděnou příliš jen z hlediska knižní výslovnosti české, jak se jeví při neutralizaci předložky s a předpony s- před znělými souhláskami. — P. Ondrus rozborem nářečí matranských osad z Hevešské stolice v Lid. rep. maďarské ukazuje, jak jazykové míšení je mnohem výraznější v prostředí cizím než na pomezí dvou nářečních oblastí téhož jazykového celku (K otázke jazykového miešania. SbTrávn 417 až 427). — Otázkou přechodu druhů slov z jedné kategorie do druhé zabývá se na základě slovenského materiálu Š. Peciar, Niektoré problémy klasifikácie neohybných slov (SbTrávn 141—145). — Soubor výkladů o jednotlivých problémech slovenské morfologie otiskl L. Dvonč, Zo štúdia slovenského tvaroslovia (Bulletin VŠRJL 2, 1958, 65—94). — J. Horecký v čl. Sémantická klasifikácia zložených slov (SbTrávn 285—292) analyzuje skládání jako živý a produktivní způsob tvoření substantiv a adjektiv v dnešní slovenštině a ukazuje, že při aplikaci správného slovotvorného rozboru je možno velké množství »složených« slov přeřadit k slovům odvozeným. — Na materiálu slovenském dovozuje J. Ružička, Sémantický rozbor a syntaktické využitie slovies pohybu (SbTrávn 275—284), jednak která slovesa mohou být určena členem »cílové« (účelové) syntagmy, je-li určujícím členem rovněž sloveso, jednak že tatáž slovesa mohou mít v slovenské syntaxi i jinou úlohu než být rozhodující podmínkou pro využití vazby s cílovým infinitivem. — G. Horák, K využívaniu slovesného času a spôsobu v slovenčine (SbTrávn, 221—232) na materiálu z M. Kukučína zkoumá významové vztahy mezi tvary gramatické kategorie času a způsobu a jejich stylistickou záměnnost. — Slovenské spojky prípustkových viet (ač, ačkoli …, hoci, hoc …, bár, bárs) v perspektivě historické i nářeční analyzuje hl. po stránce významové a funkční J. Stanislav (SbTrávn 103—107). — O přejetí partikule a spojky bár z maďarštiny do slovenštiny vykládá Příspěvek k výpůjčkám gramatických slov z neslovanských jazyků Z. Hauptové v Slavii 27, 1958, 410—414. — Pravopisnou, hláskoslovnou a morfologickou problematikou českých vlastních jmen v slovenštině se zabývá Š. Peciar (České vlastné mená v slovenskom kontexte, Slov. reč 23, 1958, 249—266).

J. Stanislav v čl. Zo slovensko-južnoslovanských súvislostí (Sb. Franku Wollmanovi k sedmdesátinám, Praha 1958, 35—41) [236]upozorňuje na několik starých slov, která se podle něho dostala do zárodku dnešní slovenštiny, zejm. střední, z oblasti jihoslovanské nebo přes tuto oblast (např. cirъky, oblok, polazník, krúž aj.). — Etymologii slovenského názvu pro kmín rasca a jeho doklady ze slov. nářečí podává A. Habovštiak, Pomenovanie rasca v slovenských nárečiach (SbTrávn, 325—335). — Jak se významově diferencovaly pův. v podstatě synonymní slovenské výrazy pro lat. deversorium, dokládá V. Blanár v čl. Hostinec, hospoda a špitál. (K metóde slovenskej historickej lexikológie.) v SbTrávn 337—341. — Obsahy jedenástih slovenských rozprávok z konca 18. storočia, tak jak jsou zapsány v záhorském nářečí (ze Sv. Juru u Bratislavy), otiskuje v transkripci E. Pauliny v Sb. Franku Wollmanovi …, 404—412.

Na potřebu diferenčního slovníku slovensko-českého upozorňuje a o jeho uspořádání i náplni uvažuje A. Gregor, O diferenčním slovníku slovensko-českém (SbFilFakBU 7, 1958, ř. jazykovědné č. 6, s. 119—122). — O významném díle slovenského mluvnictví (Slovenská gramatika E. Paulinyho - J. Ružičky - J. Štolce, 1. vyd. Martin 1953, 2. a 3., přeprac. a rozšíř. tamtéž 1955) ref. podrobně A. Jedlička v SaS 19, 1958, 155—164; naopak o české vysokoškolské učebnici Slovenština (Praha 1957) píše v Slov. reči 23, 1958, 295 až 307 A. Keder. — Monografii o slovenském infinitivu (J. Ružička, Skladba neurčitku v slovenskom spisovnom jazyku. Bratislava 1956) recenzoval J. Bauer v NŘ 41, 1958, 156—160 a J. Skulina podal zprávu o několika novějších slovenských nářečních monografiích (od F. Buffy, G. Horáka a P. Ondruse) v SaS 19, 1958, 65—67.

Slovo a slovesnost, volume 20 (1959), number 3, pp. 217-236

Previous Ivan Poldauf: Slovník spisovného jazyka českého

Next Jiří Daňhelka: Bibliografie české lingvistiky