Česká jazykověda v roce 1959 (Část druhá: Práce bohemistické)

Zdeněk Tyl

[Chronicles]

(pdf)

Чешское языкознание в 1959 г. (Часть вторая: Труды по богемистике) / Linguistique tchécoslovaque en 1959 (Seconde partie: Travaux de bohémistique)

Popis a rozbor jazyka a jeho vývoje. Práce všeobecné. Významný podnět k uvědomělému pěstování kultury mluvené spisovné češtiny přináší čl. J. Běliče Bojujeme za upevňování a šíření hovorové češtiny (ČJL 9, 1959, 433—441).[1] Bělič ukazuje na nevhodnost toho, že je hovorová podoba spisovné češtiny vytlačována nejen v Praze, ale vůbec v Čechách a v poslední době i na Moravě obecnou češtinou, tj. útvarem mezinářečním, který vzniká nivelizací českých a moravských nářečí, a zkoumá příčiny tohoto stavu; je třeba proti tomu bojovat. — J. Vachek v čl. Glossa k otázce jazykového typu češtiny (SbGregor 227—228) ukazuje, že pro zjištění typologického profilu češtiny je třeba ji srovnávat nejen s jazyky typologicky značně odlišnými — tak postupoval např. Vl. Skalička ve svém »Typu češtiny«, Praha 1951 —, ale i s jazyky typologicky blízkými, jako je ruština; tuto konfrontaci provádí Vachek zkusmo v plánu tvaroslovném, syntaktickém i lexikálním.

[297]Fonetika, hláskosloví, fonologie. F. V. Mareš v čl. Domnělé doklady české přehlásky a > e v církevněslovanských textech (typ cělenije gen. sg.) v Slavii 28, 1959, 132—140 ukazuje, že tvary tohoto typu, doložené nejen v Pražských zlomcích, ale i v českocsl. Besědách Řehoře Velikého, jsou nenáležitě provedené archaizující restituce různých tvarů, jež v češ. splynuly po provedení kontrakce tzv. napjatého ь s následujícím vokálem; není proto třeba k nim přihlížet při chronologii stč. přehlásky a > ě a není nutné posunovat vznik Pražských zlomků co nejdále ke konci 11. stol. — Příspěvek A. Kamiše K rozsahu protetického v v 16. století. (S přihlédnutím ke stavu v lounských městských knihách) v SlavPrag 1, 1959, 87—90 jasně ukazuje, že podoby s protetickým v byly pokládány za dialektické a jejich šíření bylo proto omezováno; patrně z téhož důvodu neproniklo protetické v ani do nové spisovné češtiny. — První pokus o stanovení charakteristických tónů českých samohlásek, který provedl A. Frinta v práci »Novočeská výslovnost« 1909, hodnotí celkem uznale B. Hála (SlavPrag 1, 1959, 21—23). — Přízvuk českých slov v němčině, který nebývá vždy na první slabice, není podle zjištění P. Trosta (SlavPrag 1, 1959, 99—101) odrazem českých přízvukových poměrů v minulosti a je třeba jej vykládat spíše ze specifických vlastností přízvuku německého. — Značnou pozornost vzbudila studie Fr. Daneše »Intonace a věta ve spisovné češtině« (Praha 1957); referovali o ní mj. Vl. Uhlár (Jazykovedný časopis 9, 1958, 177—181), P. L. Garvin (Language 34, 1958, 121—122), C. H. van Schooneveld (Inter. Journal of Slavic Linguistics and Poetics 1/2, 1959, 290—292) a W. Appel (Wiener slav. Jahrbuch 7, 1959, 191—192).

Tvoření slov a morfologie. Značný podíl připadá na tomto úseku bohemistice sovětské. T. B. Lukinova v čl. O složnych slovach v češskom jazyke (Slov’jans’ke movoznavstvo 1, 1958, 210—233) ukazuje, že se ve spisovné češtině zachoval vcelku slovanský systém skládání slov, kdežto některé cizí slovotvorné typy, např. německé, se udržely, popř. rozvinuly jen potud, pokud se organicky zařadily do systému již existujícího. — Lvovský bohemista K. K. Trofymovyč se pokusil v stati Skladni slova čes’koji movy XIII — počatku XVII st. (Pytannja slov’jans’koho movoznavstva 6, 1958, 51—67) podat ucelený obraz skládání slov v staročeské slovní zásobě spolu se slovotvornou, morfologickou, syntaktickou i sémantickou charakteristikou složených slov. — Do soustavného studia českých k-sufixů se zabral R. V. Kravčuk a jako ukázku uveřejnil stať Funkciji deminutyviv u staročes’kij movy (Slov’jans‛ke movoznavstvo 2, 1958, 222—235); pozornosti zasluhuje zejména jeho pokus o utřídění stč. deminutiv podle jejich funkcí, i když úplnější materiál by patrně některé Kravčukovy závěry poněkud pozměnil. — Článek L. N. Rojzenzona O niektórych właściwościach substantywowanych imiesłowów na -ná w języku czeskim (Poradnik Językowy 1959, 124—132) kriticky navazuje na některé závěry staršího příspěvku k objasnění této otázky od E. Tlusté v SaS 1957, č. 3; týž autor se dotkl také úlohy substantivizace v oblasti frazeologie současné spisovné češtiny (Svjaz’ substantivacii s frazeologizacijej v češskom jazyke. K voprosu o sistemnom charaktere jazykovych javlenij ve sb. uzbecké university Konferencija po jazykoznaniju … posvjaščennaja IV Meždunarodnomu s’jezdu slavistov, Samarkand 1958, 44—48). — Složená podstatná jména typu maloměsto zkoumá P. Hauser (NŘ 42, 1959, 76—82) a dochází k závěru, že v této produktivní kategorii současná spisovná čeština už nenapodobuje cizí slovotvorný typ, ale jde samostatnou cestou. — Významový vývoj předpony pa-v češtině s přihlédnutím k situaci i v jiných jazycích slovanských analyzuje dánská slavistka E. West-Neuhardová (Le préfixe pa- et son développement en tchèque. Scandoslavica 5, 1959, 52—63). — Jako další ukázku z podrobného rozboru českého odborného stylu doby obrozenské otiskl M. Jelínek stať Výběr mezi rodem činným a trpným v obrozenském odborném stylu (SbGregor 239—246); různé funkce pasíva jsou tu probrány se zřetelem k potřebám spisovného jazyka oné doby i k tendencím dalšího vývoje. — Fr. Kopečného Bemerkungen zu zwei Arbeiten über [298]die schlechthin perfektivierenden Vorsilben im Tschechischen (Zeitschr. f. Slaw. 4, 1959, 112—118) se kriticky zabývají studiemi M. Veye a I. Poldaufa o spojování sloves s předponami. — V krit. glose K novému vydání Gebauerova Časování (LF 82, 1959, 309—310) soudí J. Daňhelka, že vydavatel Gebauerovy »Historické mluvnice jazyka českého« (III, 2) neměl opominout novější práce o českém slovese za posledních 50 let; odpověď Fr. Ryšánka je otištěna v LF 83, 1960, 188. — Z důležitějších referátů sem patřících upozorňujeme na ref. M. Veye o Milletově monografii »Les postverbaux en tchèque« (Paris 1958) v BSL 54, 1959, 215—219, S. Szlifersztejnové o knize A. Sieczkowského »Struktura słowotwórcza przymiotników czeskich i polskich« (Wrocław 1957) v Poradniku Językowém 1958, 191—194[2] a P. Hausera o studii R. V. Kravčuka »Iz istorii češskoj suffiksal’noj slovoobrazovatel’noj sistemy« (Kijev 1958) v NŘ 42, 1959, 286—291.

Syntax a stylistika. Podle J. Spala (K základním otázkám syntaktického rozboru. SbVŠP Plzeň, Jaz. a lit. 2, 1959, 5—47) základní členy větné jsou vymezeny mluvnicky, nikoli obsahově či logicky; proto z mluvnické formy radí vycházet i při mluvnickém rozboru, nikoli však mechanicky a samoúčelně. — V čl. Upotreblenije rád, rádi v sovremennom češskom literaturnom jazyke analyzuje T. I. Stepanova jak slovnědruhovou platnost, tak i různé funkce těchto výrazů (Kratkije soobščenija Instituta slavjanovedenija 1958, vyp. 25, s. 62—73). — Jak ukazuje E. Lotko (K otázce slovnědruhové platnosti výrazu ani. SbVŠP Olomouc — Jaz. a lit. 6, 1959, 9—12), plní výraz ani zejm. funkce spojky a částice vytýkavě připojující, které z hlediska lexikologického a lexikografického nelze pokládat za homonymní. — Složitou problematikou rodové shody podstatných jmen se zabývá J. Kuchař: shodu substantiv v mluvnickém rodě lze považovat za způsob vyjádření skladebné sounáležitosti (K rodové shodě podstatných jmen. NŘ 42, 1959, 193—204). — Poznámka k otázce tzv. spony v nové češtině od P. Nováka (SlavPrag 1, 1959, 93—97) naznačuje, co by bylo lze vytěžit z rozlišení mezi mluvnickou (syntaktickou) stavbou věty, její stavbou obsahovou (sémantickou) a výstavbou výpovědi (tzv. aktuálním členěním) pro řešení otázky spony, jmenného přísudku a doplňku v nové češtině.

Pokračovala diskuse o infinitivu: I. Poldauf v čl. Děj v infinitivu (SaS 20, 1959, 183—201) jednak zkoumá, jak je pojat děj vyjádřený infinitivem, jednak řeší otázku, lze-li infinitiv kvalifikovat jako modus; tu dochází k závěru negativnímu. — Příspěvek K. F. Svobody Mluvnická povaha infinitivu v současné spisovné češtině (tamtéž, 161—182) se rovněž zabývá modalitou infinitivu, mimoto však zkoumá děj v infinitivu v poměru k jeho subjektu a dále infinitiv z hlediska formálního vyjádření jeho větného vztahu.

V letech 1955—1957 byla vedena v čas. Český jazyk diskuse o mluvnické platnosti spojení typu »město Praha«; své stanovisko k této otázce objasnil Fr. Trávníček v čl. Spojení dvou substantiv v ČJL 9, 1959, 294—299, 348—358: základem v těchto spojeních jsou zpravidla substantiva na druhém místě, přívlastkem substantiva na místě prvém a tento vztah se nemění ani při obráceném pořadí. — Formální vyjadřování syntaktické závislosti u neshodného přívlastku substantivního zkoumá J. Novotný v SbVŠP Ústí n. L., řada společ. věd 1959, 75—85). — V čl. K vazbě naučiti sě čso v staré češtině ukazuje J. Daňhelka (SbVŠP Olomouc — Jaz a lit. 6, 1959, 5—6), že nejstarší dosud uváděný doklad pro tuto vazbu je třeba — v širším kontextu — správně vyložit vlivem spojky quod v lat. předloze. — Příspěvkem k otázce stylistických funkcí gramatických prostředků je čl. J. Hrbáčka K stylistickému využití tzv. několikanásobných větných členů (Bulletin VŠRJL 3, 1959, 95—102).

Speciální otázkou vývoje české větné stavby se zabývá J. Porák (O vývoji infinitivních vět v češtině. SaS 20, 1959, 241—247); všímá si zejm. připodobňování jednočlenných infinitivních vět větám dvojčlenným, vznikání nových typů analogií podle typů již existujících, zanikání typů, jejich míšení aj.). — Jak se [299]časové souvětí v češtině rozvilo v jeden z nejsložitějších souvětných typů, v němž bohatá škála dvojic slouží k vyjádření různých odstínů časového poměru, ukazuje ve zkratce J. Bauer (Časové souvětí. SbGregor 236—239). — Další ukázky z monografie L. I. Rojzenzona o časovém souvětí v češtině byly otištěny u nás v překladu a s doslovem J. Bauera: K časovému souvětí v dnešní češtině. (Věty vyjadřující děj, který nastal nečekaně) v SaS 20, 1959, 10—17 a Věty vyjadřující postupné rozvíjení děje v NŘ 42, 1959, 257—261.

Důležitému slovoslednému jevu věnuje pozornost Fr. Trávníček v čl. K postavení stálých příklonek po přestávce uvnitř věty (NŘ 42, 1959, 65—76) a zjišťuje okolnosti, které napomáhají vzniku a šíření typu »B. Němcová, rozená Panklová, se narodila ve Vídni« vedle typu »narodila se«; další zákonitosti v kladení českých příklonek určuje týž autor v čl. Slovosled stálých příklonek typu smát se (NŘ 42, 1959, 129—148) a formuluje podle výsledků materiálového rozboru pravidla pro jazykovou praxi. — Na některé dílčí tendence ve vývoji nové spisovné češtiny upozorňuje čl. M. Jelínka Předložková a spojková platnost výrazů se jménem rozdíl (na. rozdíl od čeho aj.) v NŘ 42, 1959, 15—25: ke gramatikalizaci těchto výrazů a dalších se slovy příčina, účel, základ, zřetel, rámec dochází v poslední třetině 19. stol. v patrné souvislosti s rozvojem stylu odborného a publicistického. — Stejně je zaměřen i příspěvek M. Grepla Spojovací výraz však ale v obrozenské češtině (SbGregor 246—248), osvětlující vznik zesílené podoby však ale, její přechodný charakter i pravděpodobné příčiny zániku. — Zevrubný rozbor, přihlížející k potřebám didaktickým, věnoval Vl. Šmilauer »Základům české skladby« od Fr. Kopečného (K některým otázkám české skladby, ČJL 9, 1959, 49—61); o téže knize referoval i M. Vey v BSL 54, 1959, 225—227. M. Vey dále recenzoval práci K. Hausenblase »Vývoj předmětového genitivu v češtině« v BSL 54, 1959, 227—228.[3]

Lexikologie a lexikografie. U příležitosti dokončení devítidílného Příručního slovníku jazyka českého r. 1957 připomněl Kv. Hodura, v l. 1929—1939 ředitel někdejší slovníkové Kanceláře, některé podrobnosti z historie tohoto kolektivního díla (Z dějin akademického slovníku jazyka českého. NŘ 42, 1959, 6—14); zprávu o dokončení PS se stručným oceněním podal také M. Vey v BSL 54, 1959, 219—220. — Z nového Slovníku spisovného jazyka českého, který připravuje lexikografický kolektiv ÚJČ ČSAV za hlavní redakce B. Havránka, vyšlo v r. 1959 přesně podle plánu dalších 6 sešitů s hesly fajfka — kyselo (Praha, Nakl. ČSAV; s. 481—1056). Slovníku se už dostalo také kritické pozornosti v referátech I. Poldaufa (SaS 20, 1959, 210—216; o sešitech 1—4) a M. Veye (BSL 54, 1959, 220—222; o seš. 1—3), uznale hodnotících jeho vysokou lexikografickou úroveň i metodologické přednosti.

M. Vey v čl. Zamečanija po povodu častotnogo slovarja češskogo jazyka (Voprosy jazykoznanija 1959, č. 2, s. 82—83) stručně shrnuje výtěžky svých dvou studií o tomto tematu v Revue des études slaves 34, 1957 a v Slavii 27, 1958 (zaznamenali jsme je v SaS 20, 1959, 303). — Překladový Češsko-russkij slovar’, který sestavil A. I. Pavlovič za spolupráce českých lexikografů P. Pohleie a M. Vencovské, vyšel v Moskvě, Gosizdat inostr. i nacion. slovarej 1959, 980 s.; stručný přehled české mluvnice pro něj napsala A. G. Širokovová. — V Polsku vyšel koncem r. 1958 Słownik kieszonkowy czesko-polski i polsko-czeski, který zpracovali H. Batowski a D. Bergová (Warszawa, 500 s.).

Na některé rysy projevující se v češtině 16. století při výběru lexikálních prostředků (např. zálibu v obrazných pojmenováních; kupení synonym, popř. antonym; sklon k ustáleným slovním spojením) upozorňuje E. Michálek v čl. Poznámky o využívání slovní zásoby v češtině humanistického období (SaS 20, 1959, 88—95), srovnávaje Všehrdovy Knihy devatery s českými právními památkami doby předhumanistické. — O jednom úseku úkolu zpracovat české památky 15. a 16. stol. po stránce jazykové i lit. historické, na kterém [300]pracuje katedra bohemistiky na filosof. fakultě brněnské university, informuje A. Gregor v čl. Slovník k bibli Kralické. (Příspěvek k dějinám spisovné češtiny v 16. stol.) v Křesť. revui 1959, č. 2, s. 19—27; stručně formuluje hl. zásady lexikografického zpracování a uveřejňuje jako ukázku hesla baba — bývati. — Ukrajinský bohemista M. A. Puškar otiskl druhou část své stati Rozvytok čes’koji leksyky v sb. Pytannja slov’jans’koho movoznavstva (Lvov) 5, 1958, 173—200 (první vyšla ve 4. svazku téhož sborníku v r. 1955); a. se v ní zabývá stylistickým hodnocením slov, argotem a slangy, změnami významu slov, otázkou českých synonym a homonym, frazeologií atd. — Studiu české frazeologie se věnuje i uzbecký bohemista L. I. Rojzenzon, jak ukazují dva jeho články, už výše zmíněný Svjaz’ substantivacii s frazeologizacijej v češskom jazyke. (K voprosu o sistemnom charaktere jazykových javlenij) a Iz nabljudenij nad frazeologijej češskogo jazyka v Učen. zap. filol. fak. Kirgizskogo gosud. univ., Frunze 1958, 21—36 (Slavjanskij sbornik 1).

Původ a význam jednotlivých slov. F. V. Mareš v čl. České a slovenské vánoce/vianoce (Slavia 28, 1959, 516—518) vykládá tato slova — odchylně od dosavadních výkladů — přímým hláskovým převzetím střhněm. wînnahten. — V stč. lexikálním materiálu je několik dokladů na slova se základem obram-; jak ukazuje I. Němec v čl. Staročeské obrama, obramiti (LF 82, 1959, 211—216), jde tu o základ ob-chram- (srov. chromý), a není proto důvodu emendovati tato slova na obran- (přikloněním k raniti). — V čl. Původ slova pěkný srovnává K. Janáček trojice lat. crassus — lit. gražùs — čes. krásný a lat. pinguis — lit. bingùs — čes. pěkný a vykládá je i po stránce sémantické (SbVŠP Olomouc — Jaz. a lit. 5, 1959, 7—9). — Výklady slova pampeliška, které podali J. Zubatý a V. Machek, prohlubuje dalšími podrobnostmi Sv. Štech, Zur Etymologie des tschechischen Wortes pampeliška und Verwandtes (Zeitschr. f. slav. Phil. 28, 1959/60, 153—159). — S. Urbańczyk v čl. Staroczeskie holomek i staropolskie gołomąd (Jęzik Polski 38, 1958, 279—284) nesouhlasí s Gebauerovou etymologií holomek od holemý »veliký«; obě slova spojuje a polské gołomąd vykládá v druhé části z mąda »testiculi«. — Čl. J. Reychmana Jescze raz o pochodzeniu wyrazu czekan (Język Polski 39, 1959, 210—211) přináší poznámky k článku Gy. Décsyho »Wyraz čekan~čakan w języku czeskim« ve sb. Paisově, Budapest 1956. — Dodatkem k čl. H. Plavačové v Slavii 26, 1957, 249—255 o záměnách sloves věděti a viděti v stsl. textech je poznámka Fr. Šimka Zaměňování sloves viděti a věděti v rukopisech staročeských (Slavia 28, 1959, 260). — O Machkově »Etymologickém slovníku jazyka českého a slovenského« (Praha 1957) napsal důkladný krit. referát Fr. Kopečný v SaS 20, 1959, 126—134; dále o něm referovali M. Vey (BSL 54, 1959, 212—214), A. Václavík (Čs. ethnografie 7, 1959, 217—218) a St. Bodnarczuk (Wiener slav. Jahrbuch 7, 1959, 186—189).

 

Jednotlivé doby, autoři, spisy. Nové čtyřsvazkové Dějiny české literatury připravuje Ústav pro českou literaturu za hl. redakce J. Mukařovského; první svazek, Starší česká literatura (red. J. Hrabák, Praha, Nakl. ČSAV 1959, 531 s.), všímá si podle potřeby také vývoje jazykového a u významnějších autorů n. děl jsou i stručné charakteristiky uměleckého jazyka a stylu. — V čl. K veku Jagićových a Paterových glos soudí E. Pauliny (Slavia 28, 1959, 20—28), že tyto památky jsou starší, než se dosud myslilo (hl. s ohledem na domnělé projevy stč. přehl. ä > ě), a klade je do konce stol. X. nebo do začátku stol. XI. Pokud jde o jejich provenienci místní, lokalizuje Jagićovy glosy do oblasti moravskoslovenské, Paterovy glosy poněkud více na západ. — Vídeňský bohemista Fr. Repp v čl. Die alttschechischen Glossen der Hs. 526 der Österreichischen Nationalbibliothek in Wien (Zeitschr. f. slav. Phil. 26, 1958, 382—390) znovu otiskuje glosy s rozborem a podstatně opravuje první vydání V. Flajšhanse v ČČM 75, 1901. O studii Reppově podává zprávu J. Daňhelka v LF 82, 1959, 311—312 s několika kritickými poznámkami. V příspěvku Untersuchungen zur alttschechi[301]schen Marienlegende (Zeitschr. f. Slaw. 4, 1959, 321—333) dokazuje Fr. Repp, že pro českou skladbu J. Fejfalik správně předpokládal předlohu zčásti českou, zčásti německou (Patera a Flajšhans vliv německé předlohy popírali). — Trvalý badatelský zájem k sobě poutá stč. Alexandreis: L. Zatočil podrobným rozborem nově nalezeného Ostřihomského zlomku dovozuje nezávislost české básně na německé Alexandreidě; jejím pramenem byl Gualterus, ale tak zpracovaný, že text — alespoň v tomto zlomku — působí dojmem samostatného díla (Ostřihomský zlomek staročeské Alexandreidy a jeho poměr ke Gualtherovi a Ulrichovi z Eschenbachu. SbGregor 1958, 347—360). — Do pražského kulturního prostředí poslední čtvrtiny 13. stol. zasazuje stč. Alexandreidu M. Šváb v čl. Některé vztahy naší Alexandreidy k soudobé latinské vzdělanosti v Čechách (SbVŠP Plzeň — Jaz. a lit. 2, 1959, 71—95); dobrým přínosem k poznání básně je vyšetření jejího vztahu k středověkým poetikám a diktaminům Jindřicha z Isernie a mistra Bohuslava z notářské kanceláře královny Kunhuty. — Stč. Alexandreidy se dále týkají dva příspěvky L. Cejpa: první, Čtyři rysy básně Alexander Boemicalis (SbVŠP Olomouc — Jaz. a lit. 6, 1959, 55—57) náznakově posuzuje stč. báseň a její poměr k předlohám podle hl. zásad středověkých poetik; v druhé, Na okraj staročeské básně o Alexandru Velikém (Sb. Kraj. vlast. muzea v Olomouci — odd. věd. společ. 4, 1959, 237—252) ukazuje, že báseň má dva významové plány, doslovný a historický; plán historický je vyjádřen básnickými prostředky vybranými z kánonu středověké poetiky. — Cenné obohacení našich vědomostí o nejstarších českých veršovaných legendách přináší čl. J. Cejnara Nově určené zlomky staročeských legend (LF 82, 1959, 101—110); identifikace dalších rukopisných proužků a jejich srovnání s lat. předlohami rozšiřuje a zpřesňuje naše znalosti o textu legend o Pilátovi, o nanebevstoupení Páně a o seslání Ducha sv. — Za novou recenzi Dalimilovy kroniky pokládá F. M. Bartoš (Nová recenze Dalimila a záhada jeho osobnosti. LF 82, 1959, 92—100) nevelkou německou veršovanou skladbu, vydanou ve FRB 3, 231—237, která má stejnou protiněmeckou tendenci; lze ji datovat r. 1342 a to je autorovi hlavním důvodem k domněnce (málo pravděpodobné), že t. řeč. Dalimil je kronikář František Pražský. — V studii Die Sprache des alttschechischen Mastičkář (Zeitschr. f. Slaw. 4, 1959, 199—278) všímá si W. Schmidt zejména lidových prvků v jazyce památky. — Několik pozoruhodných postřehů o Klaretových slovnících z hlediska slovenského obsahuje stať E. Paulinyho Klaretov Glosár a Bohemár na Slovensku (Jazykovedný časopis 9, 1958, 59—64): slovenskou účast je třeba předpokládat už při vzniku Klaretových slovníků, další slovakismy pronikly do jejich textu při přepisech na Slovensku. Mimoto dochování Klaretových slovníků v Bratislavě a v Ostřihomě je pozoruhodným dokladem o pěstování češtiny na západoslovenských bohosloveckých učilištích už v XIV. stol. – H. K. Lastovec’ka Čes’ki rukopisni slovnyky XIV stolittja. Pytannja slov’jans’koho movoznavstva, kn. 5, 1958, 267—287) podává stručnou charakteristiku hl. památek a oceňuje jejich význam; je to výňatek z kandidátské disertace K istorii češskoj leksikografii (po XIV stoletije vključitel’no), jejíž autoreferát vyšel tiskem ve Lvově 1958 (16 s.). — »Život svatých Crha a Strachoty« v staročeském Pasionále, pojatý teprve do utrakvistického prvotisku z r. 1495, zkoumá J. Ludvíkovský ve SbGregor 360—365, hledaje jeho prameny v starší hagiografii latinské; text legendy, důležitého literárního dokladu cyrilometodějské tradice u nás, otiskuje novočes. pravopisem. — Stč. biblický text (Sap 1, 1—13), pojatý do štítenského sborníku Opatovického, srovnává Vl. Kyas (K poslednímu spisu Tomáše ze Štítného. SbGregor 334—337) se stč. biblickými texty I. a II. recenze a zjišťuje jeho samostatnost; shody s II. recenzí jsou dány společnou snahou o odstranění archaismů. — Česká rukopisná bible v Moskvě, chovaná ve Stát. histor. muzeu, patří podle zkoumání Vl. Kyase (LF 82, 1959, 247—249) kompilačním rázem svého textu k typickým památkám II. recenze stč. bible. — Ani starší úprava staročeské legendy o Barlaamovi a Jozafatovi není prací Tomáše ze Štítného — to se snaží dokázat J. Straka [302](SbGregor 365—370), a soudí, že jejího autora je prý třeba hledat mezi překladateli a upravovateli traktátů sborníku Krumlovského; skepse Strakova, pokud jde o Štítného autorství pozdější kratší recenze téhož překladu, je ovšem mnohem oprávněnější. — V Zeitschr. f. Slaw. 4, 1959, 219—235 vyšla německy přípravná studie J. Daňhelky k I. dílu akademických Dějin české literatury Tomáš Štítný. — Význam dekretu Kutnohorského pro rozvoj českého jazyka a písemnictví hodnotí A. Škarka v Acta univ. Carolinae. Philologica et historica 1959, č. 2, 41—54. — Složitou otázkou něm. předlohy »Rohového Sayffryda« od Tobiáše Mouřenína Litomyšlského se zabývá L. Zatočil (Zur deutschen Druckvorlage des Rohový Sayffryd von Tobiáš Mouřenín. SbFilFakBU 8, 1959 — ř. lit. věd., sv. 6, s. 5—16); protože ji hledá v nedochovaném tisku, nabývá tím česká skladba zvláštního významu i pro textovou kritiku německého originálu. — Zprávu o sborníku s opisem prvních dvou dílů »Truchlivého« J. A. Komenského podává B. Novák, Staronový rukopis Truchlivého (Acta Comeniana 18, 1959, 56—62). — Dva typy Komenského Dveří jazyků a různá jejich zpracování analyzuje J. Červenka (Acta Comeniana 18, 1959, 19—39), aby tak alespoň zhruba utřídil půl třetího sta známých vydání nejrozšířenějšího spisu J. A. Komenského. — Týž autor otiskl v Acta Comeniana 18, 1959, 149—160 bibliografickou studii Die abweichenden Titel der einzelnen Ausgaben des Werkes Janua linguarum von Komenský. — Ľ. Vajdička v čl. Juraj Petermann und die tschechische hallische Bibel vom Jahre 1766 (Zeitschr. f. Slaw. 4, 1959, 88—93) píše o 3. hallském vydání české bible, které obstaral evangelický kazatel a autor české gramatiky Juraj Petermann, původem Slovák, a o hl. zásadách úpravy textu. — K poznání rozvoje spisovné češtiny v první pol. 19. stol. přispívá stať K. F. Svobody Souvětná stavba v jazyce Hýblových časopisů (SbVŠP Praha — Jaz. a lit. 1, 1959, 73—133): materiál z časopisů Rozmanitosti 1816—1822, Hyllos 1820—1821 a Jindy a nyní 1828—1831 je Svobodovi základem pro sledování některých obecných tendencí obrozenské češtiny, zejm. úsilí o přiblížení k jazyku mluvenému při zachování jistého vztahu k veleslavínské tradici. — Příspěvek ke studiu jazyka české žurnalistiky v polovině 19. století od A. Sticha (SaS 20, 1959, 19—31) analyzuje jazykovou stránku Tylových článků z Pražského posla (1848—1849) se zřetelem k vývojově progresívním prvkům, které Tyl ve své novinářské češtině uplatnil.

Edice textů. Klementinské zlomky nejstarších českých legend vydala E. Urbánková za spolupráce Fr. Ryšánka, Fr. Šimka a B. Havránka (Praha, SPN 1959, 130 s. + 10 obr. příl.); edice vedle lit. hist. úvodu obsahuje texty v přepise paleograf. a v transkripci, jazykový rozbor, úplný slovníček a doslov, rekapitulující historii nálezu a vydání zlomků. Nově tu jsou otištěny další pozůstatky legendy o umučení Páně (vedle zlomků Kynského a Štítného, už dříve známých), legendy o Jakubu Menším (spolu se zlomkem muzejním, rovněž známým už dříve) a legendy o Silvestrovi. — V 21. sv. Památek staré literatury české vyšly Dvě legendy z doby Karlovy. Legenda o sv. Prokopu — Život svaté Kateřiny (Praha, Nakl. ČSAV, 286 s. + 20 s. fot. a obr. příl.). Texty připravili k vydání a poznámkami opatřili J. Hrabák a V. Vážný (zejm. v poznámkách Hrabákových je uloženo mnoho nových postřehů k správnému ocenění uměleckého mistrovství legendy kateřinské), úvod k edici »Básnická legenda v literatuře českého středověku« napsal A. Škarka. — V téže sbírce vyšel ještě sv. 22, Frantové a grobiáni s podtitulem Z mravokárných satir 16. věku v Čechách (Praha, Nakl. ČSAV 1959, 228 s. + 12 s. obr. příl.), který k vyd. připravil a úvodem a poznámkami doprovodil J. Kolár. — Staré letopisy české z rukopisu Křižovnického vyšly ve sb. Živá díla minulosti jako sv. 24 (Praha, SNKLHU 1959, 483 s. + 16 s. obr. příl.) péčí Fr. Šimka, který tuto památku vydal už v r. 1937, a to z rkp. Vratislavského.

Lounský archivář B. Lůžek nalezl v tzv. Roudnickém kodexu z r. 1466 (dnes ve stát. archívu v Litoměřicích) soubor 31 husitských písní, z toho 9 odjinud neznámých; výběr z nich otiskl v příloze historické studie Po stopách [303]husitství na Ústecku (Ústí n. L., Kraj. nakl. 1959), s. 99—133. Tento nález, rozsahem po Jistebnickém kancionálu jeden z největších, je cenným přínosem k poznání husitského zpěvu; vyžádá si ovšem ještě zevrubného prozkoumání historického, literárního a jazykového, na něž při prvním publikování nebylo času. — Traktát P. Chelčického O těle Božím, dosud nevydaný, otiskl z rkp. Kapitulní knihovny pražské, sign. D 82, fol. 287a — 298b, M. Opočenský v Křesť. revui 1958, Teol. příloha č. 5, s. 138—143. — Nový zlomek staročeského Komestora v Národním museu v Praze, který nalezl Vl. Kyas, otiskla L. Pacnerová v SbGregor, 328—333; o zlomku podala zprávu také v LF 82, 1959, 138—139. — Spíše kulturně historický než jazykový význam má edice Jihlavské právo (k vyd. připr. Fr. Hoffmann. Kraj nakl. v Havlíčkově Brodě 1959, 72 s.); český text z 15. stol. je převzat z edice »Privilegia král. měst venkovských v království Českém 1225 — 1419« od J. Čelakovského.

Pod názvem Zur Transkription neuerer tschechischer Texte uveřejnil A. Blaschka v Zeitschr. f. Slaw. 4, 1959, 236—240 krit. připomínky k »Pravidlům pro vydávání pramenů k novějším dějinám«, která vypracoval Fr. Roubík (Archivní časopis 1957, č. 2, s. 59—65). — Knižní Soupis rukopisů v Třeboni a v Českém Krumlově zpracovali. J. Weber, J. Tříška a P. Spunar (Praha, Nakl. ČSAV 1958, 381 s. + 16 s. příl.); obsahuje podrobný popis rukopisných fondů stát. archívu v Třeboni, kaplanské knihovny v Českém Krumlově a prelátské knihovny, stát. archívu, okres. muzea a okres. archívu v Čes. Krumlově. — O rukopisném bohatství Universitní knihovny v Olomouci názorně poučuje reprezentační publikace Z rukopisných sbírek Universitní knihovny v Olomouci od E. Petrů (Praha, SPN 1959, 102 s. + 76 s. fot. příl.).

Dialektologie. O ztrátě jotace po retnicích v jedné oblasti východních Čech a o jejím dnešním rozšíření stručně píše Kv. Hodura O východočeském petáctví (700 let Litomyšle. Vlastivěd. sb. Pardubický kraj. Pardubice 1959, 56—57). — Současný pohyb v lidovém slovníku na Vysokomýtsku osvětluje L. Bachman, K vývoji slovní zásoby lidového jazyka (NŘ 42, 1959, 83—92). — Jazykovou situaci na ústupovém okrajovém území západohanáckém, zejména nivelizaci českomoravského nářečního typu a proces »odhanáčťování« zachycuje Sl. Utěšený v čl. K dnešnímu nářečnímu vývoji na česko-hanáckém pomezí (SbGregor 268—271). — Časování slovesa ve velickém nářečí, tj. ve Velké na hranici moravskoslovenské, popisuje K. Klusák (SbGregor 275—280). — Doklady o mizení nářečí na Kyjovsku uvádí v čl. Obalované l(u̯) zemře s námi M. Kolaja ve SbGregor 281—285.

Obraz současné situace vých. mor. nářečí vypracovaný brněnským dialektologickým kolektivem v SbFilFakBU 3, 1954, ř. jazyk. č. 2, doplňuje dalšími podrobnostmi J. Chloupek v čl. Diferenciace východomoravských nářečí (Vlast. věst. mor. 14, 1959, 80—85). — Téže nářeční oblasti se týkají i další Chloupkovy příspěvky: čl. Východomoravské věty se spojkovým »co« (SaS 20, 1959, 261—271); Vyjadřování situačně druhotných projevů ve východomoravských nářečích (NŘ 42, 1959, 266—271; o rozmanitých formách tzv. přímé a nepřímé řeči); Infinitiv příslovečný ve východomoravských nářečích (SbGregor 273—275; infinitivu se ve vých. mor. nářečích užívá nad obvyklou míru, z širšího hlediska zasluhují pozornosti zejm. některé případy infinitivu příslovečného); K otázce pořádku slov (Jazykovedné štúdie 4. Spisovný jazyk, Bratislava 1959, 73—74; diskusní příspěvek na syntaktické konferenci Ústavu slovenského jazyka v Bratislavě v červnu 1958, o významu tzv. dodatkového, additivního řazení větných členů).

Čl. J. Skuliny Archaický základ severního moravskosloven. pomezí a pronikání inovací ze sousedních nářečních oblastí (SbGregor 271—273) je příspěvkem k poznání přechodné nářeční oblasti mezi střední oblastí moravskoslovenskou, hanáckou, lašskou a západoslovenskou. — Na zajímavý zjev upozornil A. Lamprecht v čl. K hláskovému systému v obcích Veřovice a Spálov na pomezí lašsko-východomoravském (SbGregor 290—292): v obcích Spálov a Luboměř na Hranicku a ve Veřovicích u Frenštátu se vyskytuje obdobný typ hláskového systému, s nápadnými shodami zvl. v dlouhých samohláskách. — Příspěvek [304]k vymezení východních hranic moravské laštiny od J. Balhara (SbGregor 285—290) ukazuje, jak se nářeční oblast příborská a frenštátská ostře vyděluje z ostatního lašského území. — Analogickým vyrovnáváním adjektiv složených podle adj. přivlastňovacích v části lašského území se zabývá týž autor v čl. Zvláštní přídavná jména typu makuf kołač, jedlovo dřevo (SlezSb 57, 1959, 359—361). — Příborské nářečí v minulém století heslovým výčtem hl. znaků a souvislou ukázkou nářečního textu zachycuje M. Remeš (SbGregor 292—294). — Interjekční věty v západotěšínských nářečích probírá a jejich různé typy třídí zčásti na základě vlastního materiálu E. Lotko v SlezSb 57, 1959, 224—227.

M. Romportl v čl. K osudům labiálních frikativ (Z fonetiky nářečí českých emigrantských osad ve Slezsku) v SlavPrag 1959, 25—29 srovnává starší zápisy R. Olesche z r. 1937 a zvukový záznam z doby poválečné a dochází k závěru, že předválečná výslovnost nebyla příliš vzdálena od stavu v pol. 18. stol., kdy Čechové z Královéhradecka do Slezska emigrovali. — Pod názvem K jazyku kucovských Čechů v Polsku ref. Sl. Utěšený v Slavii 28, 1959, 285—289 o studii K. Dejny »Gwara kuczowska na tle innych gwar czeskich« (Rozpravy Komisji językowej 3, Łódź 1955, 5—30). — Příspěvkem k poznání mluvy drobných menšin v jinonárodním, ale jazykově příbuzném prostředí jsou Poznámky o češtině na Daruvarsku v Jugoslávii od J. Běliče (SlavPrag 1, 1959, 59—74). — Pronikání hojných českých prvků do vídeňské mluvené němčiny (hl. lexikálních) si mimo jiné také všímá W. Steinhauser v čl. Slawisches im Wienerischen v čas. Muttersprache (Lüneburg) 58, 1958, 133—142.

Ve spisech filos. fak. Brněnské university vyšel jako sv. 59 Slovník nářečí slavkovsko-bučovického od A. Gregora (Praha, SPN 1959, 198 s.), který zachycuje bohatě, ale metodicky neuspokojivě diferenční slovní zásobu deseti vesnic z okolí Slavkova a Bučovic. — Nářeční slovníček z východního Hlučínska otiskl R. Šrámek v Radostné zemi 9, 1959, 12—18 (materiál z Hošťálkovic, Bobrovníků, Lhotky aj., v úvodu stručná charakteristika nářečí těchto vesnic). — Východomoravské pobaba, dobrovolná a bezplatná »brigáda« na pomoc spojuje V. Machek (SbGregor 307—310) s pol. powaba a powabić »pozvati, vyzvati«. — Soustavným sběrem lidového výraziva se zabývá J. Uhlíř; jako ukázky své práce publikoval ve sborníku Hradecký kraj články Lidová jména a názvy rostlin z okolí Jasenné (okres Jaroměř) a Lidová jména a názvy živočichů z Jasenné (okr. Jaroměř) v roč. 1958, 95—121 a 1959, 78—84). — Obsáhlý výbor 230 ukázek prozaického folklóru současných kladských vyprávěčů Lidová vyprávění z Kladska vydal J. Jech (Praha, SNKLHU 1959, 537 s. + 1 fot. příl.).

V čl. K jazykové stránce tzv. lidových vyprávění. (Na okraj Bělíkovy sbírky Povídání z Horácka) se Sl. Utěšený zabývá některými metodickými zásadami pro sběr a vydávání textů tohoto druhu (NŘ 42, 1959, 272—279). — Doslov O jazyce lidových pohádek napsal J. Chloupek ke knize »Pohádky z Moravy« (Praha 1959), 260—262. — Falešné předsudky o jazyce lidových písní vytýká A. Satke (Radostná země 9, 1959, 118) polským recenzentům sbírek písní z Těšínska, Třinecka a Jablunkovska; jazyk lidových písní nelze rekonstruovat do ideální podoby. — O 2. sešitu Slovníkového dotazníku pro nářečí českého jazyka, který za vedení J. Voráče a P. Jančáka sestavilo pražské a brněnské dialektologické oddělení Ústavu pro jazyk český ČSAV (Praha 1958, 20 s.), a o jeho poslání informuje P. Jančák v článcích Závěrečná dotazníková akce při výzkumu českých nářečí (NŘ 42, 1959, 105—107) a Učitelé dokončují dotazníkový výzkum našich nářečí (ČJL 9, 1959, 84—85).

 

Spisovný jazyk a jeho norma. Kolektiv pracovníků Ústavu pro jazyk český ČSAV za redakce J. Kuchaře a Fr. Váhaly připravil Jazykový koutek Československého rozhlasu. Třetí výběr (Praha, Nakl. ČSAV 1959, 406 s.); obsahuje výbor z populárních pětiminutových relací Čs. rozhlasu vysílaných od července 1953 do konce r. 1958, uspořádaný do tří tematických okruhů (Pravopis — Tvaroslovné výklady — O spisovné vý[305]slovnosti). — Přístupné jazykové výklady, nejčastěji o otázkách jazykové správnosti, ale také o významu slov apod. v pravidelných rubrikách otiskovaly v r. 1959 Literární noviny (Fr. Daneš), Tvorba (Fr. Havlová), brněnská Rovnost (zejm. pracovníci brněnské pobočky Ústavu pro jazyk český), Host do domu (Fr. Trávníček), olomoucká Stráž lidu (Fr. Hladiš) aj.

Sérii výkladů o zásadách nových Pravidel českého pravopisu (viz SaS 19, 1958, 169 a 20, 1959, 308) zakončila Naše řeč články M. Dokulila Hranice slov v písmě (42, 1959, 26—35) a Dělení slov (42, 1959, 92—94); mimoto vyšel tam čl. Fr. Váhaly Psaní názvů ústředních a jiných výborů (42, 1959, 190—191). — Rok zkušeností s novým pravopisem hodnotí B. Havránek a L. Doležel v Tvorbě 1959, č. 11, s. 94—95; vycházejí z dopisu redaktorů Rudého práva (otištěn v Tvorbě 1959, č. 4). — Některé zkušenosti s novými Pravidly českého pravopisu (z hlediska školské praxe) shrnuje Fr. Hladiš v ČJL 9, 1959, 322—324; na některé drobné úpravy upozorňuje Zd. Hrušková v čl. Čeho jste si v nových Pravidlech českého pravopisu asi nevšimli (Čs. novinář 1959, č. 2, s. 52—55). — Z referátů o našich nových Pravidlech upozorňujeme na zprávu Š. Peciara v Slov. řeči 24, 1959, 49—53, dále o nich referovali R. Fischer (Zeitschr. f. Slaw. 4, 1959, 129—131), W. Appel (Wiener slav. Jahrbuch 7, 1959, 218—219), E. Nonnemacherová (Welt der Slaven 3, 1958, 326—327), M. Vey (BSL 54, 1959, 222—223) a S. E. Mann (Slavon. and East European Review 37, 1958, 319—320).

Pravopisné praxe se týkají čl. J. Novotného K psaní velkých písmen ve dvojicích typu pojedeme tatraplánem — přijedeme Ostravanem, sýr Laktos — sýr rokfór (ČJL 9, 1959, 230—234) a J. Bartůška a Fr. Váhaly Jak v češtině zacházet se jmény z východoasijských jazyků (NŘ 42, 1959, 204—214; o zásadách přepisu s hojnými příklady). — O nové německé mluvnici českého jazyka od J. Bauernöppla a H. Fritsche, vyšlé v NDR 1957, ref. B. Koudela v NŘ 42, 1959, 294—297.

Z drobnějších příspěvků v NŘ 42, 1959, zabývajících se otázkami jazykové správnosti, uvádíme tyto: Vl. Kondrová, Červenokřížový? (252—253; slovo je chybně tvořeno podobně jako červenokřížský); Fr. Daneš, Dotazovna — dotazna (127—128; pro označení místa, kde se na nádraží podávají informace, dává přednost pojmenování dotazna); B. Pick, Mezinárodní, meziškolní (262—265; předpony mezi- lze užít k označení toho, že zařízení je společné několika závodům apod.); Fr. Váhala, Mlátičkář (250—252; slovo má dvojí význam, a není proto vhodné užívat ho pro všechny pracovníky u mlátiček); Zd. Hrušková, Nárokace? (309—311; slovo je tvořeno neústrojně a pro označení »uplatňování nároků« je i zbytečné); Zd. Hrušková, Zeměměřictví a zeměměřičství (254—255; nelze zaměňovat, mezi oběma slovy je významový rozdíl); J. Kuchař, Organizační a organizátorský (306—307; slovotvorný rozdíl mezi oběma adj. vedl k jejich významovému rozlišení); Vl. Kondrová, Jak skloňovat přejatá podstatná jména na -é? (255—256; jména j. klišé se zpravidla neskloňují, v případě potřeby si jazyk pomáhá užitím zdrobnělého tvaru, popř. přívlastkovým spojením); J. Kuchař, Hledáme tři sta nových průvodčí (188—190; tento tvar, třebas správný, se pociťuje jako archaický; dává přednost tvaru průvodčích); J. Kuchař, Koupit lístek v Turistovi? (304—306; pro spisovné vyjadřování doporučuje užívat celého názvu n. p. Turista, v němž je slovo Turista v nesklonném nominativu); E. Prandstetter, Skloňování názvů fyzikálních jednotek henry a curie (253—254; proč jsou uvedené názvy nesklonné); Zd. Hrušková, Ústřední kulturní dům pracujících na železnici a v dopravě, ale Dům kultury pracujících ve strojírenství? (123—124; vhodnější je pojmenování s adj. kulturní); Zd. Hrušková, Výstava o něčem? (246—248; toto předložkové spojení je oprávněné jako prostředek významově rozlišující); J. Machač, Dát souhlas s něčím, či k něčemu? (311—312; správná je předložka k); M. Jelínek, Zamyšlení nad předložkou dík(y) čemu (148—156; má paralely v četných evropských jazycích, dobře zapadá do soustavy českých předložek, nelze ji považovat za nesprávnou); L. Pallas, [306]I o dovolené nezapomínejme na pomoc našemu zemědělství (124—126; proč proniká do záporných vět tohoto typu částice i m. správ. ani). — P. Zima a M. Romportl v čl. Výslovnost slova kosmický (NŘ 42, 1959, 191—192) upozorňují, že nová Pravidla nepřímo doporučují jako spisovnou výslovnost se s.

Jazyka našich novin a časopisů se týkají tyto příspěvky: J. Machač, Novinářská čeština (NŘ 42, 1959, 120—122; vytýká jí nadměrné užívání slangových a nespisovných výrazů; materiál z čas. Československý sport); Zd. Hrušková, Z našich novin (tamtéž, 243—246, jazykový rozbor čas. Vlasta 1959, č. 12); J. Zima, Z našich novin. (Jazyková procházka Stadionem) (tamtéž, 297—304; poznámky k roč. 1956—1959). — O češtině závodních časopisů píše V. Straka v Čs. novináři — 1959, 380—381.

 

Metodika vyučování češtině. Jak přizpůsobit didaktiku vyučování mateřskému jazyku požadavkům přestavby naší školy a jejímu těsnějšímu spojení s výrobní praxí, uvažuje O. Chlup v čl. K pojetí jazykového vyučování (ČJL 9, 1959, 98—110); v druhé části předkládá návrhy na úpravu vyučovacích metod a učebnic (v čl. některé omyly v jazykovědné interpretaci). — Konkrétním doplňkem k Chlupovu čl. je kritická Zpráva o učebnicích »Český jazyk« pro 2.—4., 6.—7., 9.—10. ročník od Fr. Trávníčka (tamtéž, 110—124). — Do diskuse zahájené těmito příspěvky zasáhli postupně: J. Bělič, K diskusi o pokusných učebnicích českého jazyka (tamtéž, 154—159; Chlupův návrh, aby na národní škole byla zavedena vedle čítanky jen stručná mluvnice, odmítá); A. Jedlička, K některým otázkám vyučování mateřskému jazyku na školách všeobecně vzdělávacích (160—169; podrobněji se zabývá metodami slohového vyučování a otázkou specifičnosti vzdělání v mateřském jazyce); M. Dokulil, Odpovědi na kritické připomínky akad. O. Chlupa (193—206; ke kritice učebnic »Český jazyk« pro 9. a 10. ročník); B. Havránek, K pokusným učebnicím českého jazyka a k problematice vyučování mateřského jazyka vůbec (248—262; ukazuje neodůvodněnost některých výtek Fr. Trávníčka a zvl. O. Chlupa z článků shora citovaných); Vl. Skalička, K diskusi o pokusných učebnicích českého jazyka (262—264; proti principu tzv. vhledu do učební látky, proti odmítání slovních druhů); Vl. Pařízek, O pojetí mluvnického vyučování (312—318; doporučuje ověřit Chlupovy podněty ve školské praxi); Fr. Svěrák, Poučení z diskuse o učebnicích (318—322; zkušenosti spoluautora učebnic); J. V. Bečka, O pojetí slohového vyučování (362—370; cíle a prostředky vyučování slohu); J. Spal, Cíle a metody mluvnického vyučování (417—423; prakticismus, který odmítá potřebu hlubšího vzdělání v mateřském jazyce, nelze odůvodňovat potřebou přiblížení školy k životu); K. F. Svoboda, K diskusi o učebnicích českého jazyka (440—460; varuje na jedné straně před samoúčelným přeceňováním mluvnické teorie, na druhé straně před mechanickým prakticismem) aj.

 

Jazyk a styl literárních děl. O jmenných polovětných vazbách v obrozenské umělecké próze, v nichž je nositelem polovětné platnosti příčestí trpné nebo adjektivum bez přechodníkových tvarů pomocného slovesa, a o akuzativních vazbách vyjadřujících nějaké průvodní okolnosti píše J. Sedláček v SbVŠP Praha — Jaz. a lit. 1, 1959 (vyšel s názvem »Studie o jazyce a literatuře národního obrození« k 80. narozeninám Kv. Hodury) s. 247—262: srovnáním s obdobnými konstrukcemi v jiných jazycích slovanských a v staré češtině dochází k závěru, že jde o inovace podle latiny, bez přímé souvislosti s obdobnými vazbami stč. — Vývoj jazyka V. Kl. Klicpery zkoumá Fr. Cuřín (tamtéž, 149—191) se zvl. zřetelem k jeho jazykovému stylu a k tomu, jak se v něm odrážejí dobové tendence. — V témže sborníku je otištěna ještě studie Vl. Štěpánka Tylův Čestmír ve vývoji jazyka národního dramatu (195—225), analyzující jazyk a styl hry z hlediska specifické problematiky jazyka a stylu tragédie; pro Tyla je příznačné, že poetičnost a jazykový patos nezakládá na nápadné odlišnosti jazykového materiálu, nýbrž vychází ze zásoby hotových jazykových prostředků. — Dílčí otázkou uměleckého jazyka téhož autora se zabývá M. Grepl v stati Vý[307]voj slovosledu v Tylově próze (SaS 20, 1959, 247—260); její výsledky mají širší platnost a přispívají k poznání obecných tendencí, které se uplatňovaly ve vývoji slovosledu v uměleckém a publicistickém jazyce 30. a 40. let 19. stol. — Vývoj větné stavby A. Jiráska a její charakteristické znaky v obrysech načrtává J. Haller v čl. Věta Aloise Jiráska (SbGregor, 248—254). — Deset kapitol o Jiráskových Psohlavcích od V. Jílka (SbVŠP Plzeň — Jaz. a lit. 2, 1959, 97—224) obsahuje také kapitolu »K chodskému nářečí v Psohlavcích«. — Raisův sloh charakterizuje stručně J. V. Bečka ve sb. Karel V. Rais. Studie, vzpomínky a dokumenty (Lázně Bělohrad 1959). — Jazykově stylové prostředky Šrámkovy prózy určuje R. Jílek v čl. Poznámky k jazykovému stylu »Stříbrného větru« (ČJL 9, 1959, 17—22), přihlížeje k potřebám práce ve škole. — Materiálově je orientován čl. J. Tywoniakové Jazyk Karla Nového (Sb. vlastivědných prací z Podblanicka 2, 1958, 165—179), založený na podrobné excerpci. — Dva sovětské příspěvky jsou věnovány jazyku a stylu J. Fučíka: A. Suprun rozbírá středoasijská slova, kterých J. Fučík užil ve svých reportážích dnes vydaných pod názvem »V zemi milované«, v čl. Sredneazijatskaja leksika v očerkach Ju. Fučika (Učen. zapiski filol. fakul’teta Kirgiz. gosud. univ. 5, 1958 — Slavjanskij sb. 1 — 165—171); srov. ref. M. Jelínka v NŘ 42, 1959, 293—294. — R. Kuznecovová v čl. K otázce stylu děl Julia Fučíka (Novinářský sb. 4, 1959, 246—248) sleduje souvislost Fučíkova stylu s jeho světovým názorem a ideovým záměrem díla (přeloženo z ruš.). — Několik poznámek o stylu Afriky snů a skutečnosti od L. Doležela (NŘ 42, 1959, 42—51) upozorňuje na základní prvky jazykové výstavby díla, hodnotí je z hlediska jejich funkcí i se zřetelem k požadavku stylové jednoty a vytýká některé slohové nedostatky. — L. Klimeš v čl. Stylistický rozbor zachycení hudebních projevů v novější české próze (SbVŠP Plzeň — Jaz. a lit. 2, 1959, 49—69) usiluje — poněkud těžkopádně — o rozbor jazykových a stylistických prostředků, kterými se vybraní čeští autoři od 90. let minulého stol. pokusili o zachycení hudebních projevů, dojmů hudbou vyvolaných apod; k celé problematice tématu neproniká.

Otázky překladatelské. O dobové závislosti překladů klasických děl přednášel B. Ilek na školení překladatelů na Nové Rabyni v listopadu 1958 (Dialog 3, 1959, 37—49; diskuse k ref. tamtéž, 50—52). — Referát J. F. Fraňka Překlad z ruštiny za první republiky, tamtéž přednesený, hodnotí výběr překládaných děl po stránce ideové a ukázkově rozbírá jejich překladatelskou techniku (Dialog 3, 1959, 13—36); stejného obsahu je i Fraňkův čl. Překlady z ruštiny v letech dvacátých a třicátých (Čs. rusistika 4, 1959, 76—88). — Na otázku Bude možno strojově překládat z ruštiny do češtiny? odpovídá K. Horálek v Čs. rusistice 3, 1958, 85—88 dosti skepticky: mezi dvěma jazyky je mnoho takových rozdílů, které by se daly těžko přenášet na překladové stroje. — Rozbory konkrétních překladů, popř. zhodnocení vybraných úseků našeho překladatelského dědictví obsahují tyto příspěvky: E. Pražák, České humanistické překlady z Marsiglia Ficina (LF 82, 1959, 320—324); J. Červenka, Krameriův překlad »Mladšího Robinzona« ve vývoji české literatury pro mládež. Příspěvek k dějinám obrozenské literatury pro mládež (SbVŠP Praha — Jaz. a lit. 1, 1959, 55—70; J. Minář, K historii Voltairova díla v Čechách (ČMF 41, 1959, 193—204); J. Polák, Sládkův překlad Longfellowova eposu The Song of Hiawatha (ČLit 7, 1959, 151—163); L. Nezdařil, Nový překlad Fausta (ČMF 41, 1959, 164—167; od B. Heřmana); J. Hiršal, Několik poznámek k překládání Morgensternových Šibeničních písní (Dialog 3, 1959, 157—171).

Zajímavé postřehy k překladatelské teorii i praxi obsahuje řada konfesí našich současných překladatelů, které byly předneseny na uvedeném již školení v Nové Rabyni a otištěny v Dialogu 3, 1959: E. Hodoušek, Slovo hispanisty a redaktora (66—78); M. Marčanová (81—90; o svých překladatelských zkušenostech); Vl. Stanovský, Několik poznámek o překládání prozaických textů na materiálu ruských lidových pohádek (91—109); A. Skoumal, Má překladatelská konfese (112—124); O. F. Babler, Překladatelská konfese (128—135); L. Kundera, Nikoli překladatelská konfese [308](137—153). — Příspěvkem do diskuse o potřebě překládání ze slovenštiny do češtiny a naopak je čl. J. Mihála O prekladaní z češtiny (Slov. pohľady 75, 1959, 1173—1177; kritické pozn. ke třem překladům čes. klasiků).

Otázky veršové formy. Kniha J. Hrabáka Studie o českém verši (Praha, SPN 1959, 369 s.) je protějškem a zároveň doplňkem autorova »Úvodu do teorie verše« z r. 1956; ke zkoumání veršové problematiky přistupuje autor z hlediska významového, opíraje se jednak o jazykozpyt, jednak o literární vědu a literární historii. Soubor obsahuje jednak výběr z jeho starších statí, pro knižní vydání podstatně přepracovaných a upravených, jednak — a to většinou — studie napsané nově; tematicky postihuje soubor základní problémy českého verše, mimoto však postupuje chronologicky od středověku přes renesanci a obrození až k dnešku. Nově jsou tu publikovány tyto stati: O významové hodnotě verše (7—14); K metodologii studia rýmu, zvláště staročeského (25—42; o hlavních metodických otázkách při srovnávacím studiu rýmu); Osmislabičný verš v české literatuře (43—50; o příčinách životnosti tohoto sylabického rozměru); Verš Dalimilovy kroniky (51—60); Od husitství k renesanci. Příspěvky k dějinám bezrozměrného verše v 15. století (101—121); Tři úvahy o verši doby pobělohorské (139—169; 1. Verš lidové písně a písní jarmarečních; 2. Verš dramatické produkce 17. století; 3. Veršované paměti Ondřeje Kramolína, Satira na čtyři stavy aj.); O verši prvních básní M. Z. Poláka (239—250); O verši ve znělkách Jana Kollára (251—268); Prameny českého blankversu (269—287; význam Jungmannova překladu »Ztraceného ráje« tkví v tom, že se jeho veršová forma stala vzorem pro překlady veršovaných dramat); Rým a intonace u Karla Hlaváčka a Jiřího Wolkera (315—325); Glosa o verši literatury pro nejmenší (327—335; v poezii pro děti rytmus nemá vyznít mechanicky, ale také nesmí docházet k rozporu mezi požadavky metra a jazyka); Nad novými vydáními veršů J. Seiferta, V Nezvala, P. Bezruče a O. Mikuláška (343—358; o významu textových variant pro otázky básnického rytmu).

S některými tezemi stati Fr. Daneše »Intonace a verš« (SaS 19, 1959) polemizuje M. Červenka v čl. K definici přesahu (ČLit 7, 1959, 85—91), protože prý metodou výlučně lingvistického rozboru nelze vyvodit správné závěry z fakt, v podstatě estetických. — V čl. K využití eufonie v básních tzv. Neuberského sborníku (SbGregor 376—381) zkoumá Zd. Tichá bezrozměrný verš jmenované památky, zejména pokud jde o jeho metrický profil a dominantu, a to ve vztahu k bezrozměrnému verši období starších. — H. Peukert, Zur prosodischen Situation bei den Tschechen und Slowaken in den 70er und 80er Jahren des 18. Jahrhunderts (Zeitschr. f. Slaw. 4, 1959, 28—42, 161—183) analysuje českou, popř. slovenskou prozodii před zásahem Dobrovského a Puchmajera, a to na základě čes. a sloven. skladeb tištěných v Jeně v l. 1772—1782. — V čl. O Jungmannově verši v překladu Ztraceného ráje navazuje M. Červenka (ČLit 7, 1959, 164—170) na Hrabákovy »Kapitolky o verši Josefa Jungmanna« v SbFilFakBU 7, 1958, ř. lit. věd. č. 5 a analýzou jeho materiálu dospívá k výsledkům zčásti odchylným, zvl. pokud jde o začlenění verše tohoto Jungmannova překladu do celkového vývoje českého verše. — Verš Antonína Marka ve srovnání s veršem Jungmannovým není jeho pouhou napodobeninou, ale má, jak ukazuje J. Hrabák (SbGregor 402—406), i některé nové a průkopnické rysy. — Rozborem několika českých překladů ze Slowackého a Mickiewicze dovozuje M. Kudělka (Několik poznámek o překládání polského sylabického verše do češtiny. Slavia 28, 1959, 579—589), že zachováním rytmických konstant polského jedenáctislabičného a třináctislabičného verše nevznikají zásadní rozpory mezi rozměrem překladu a českou veršovou tradicí. — O překládání veršů přednášel K. Horálek na školení překladatelů v Nové Rabyni (viz výše); jeho referát, otištěný ve sb. Dialog 3, 1959, 53—63, zabývá se některými obecnými otázkami (např. do jaké míry jsou veršové systémy národních literatur podmíněny vlastnostmi jazyka; problematika napodobení ruského amfibrachu v češtině aj.). — Čl. J. Závady Lidová píseň a poezie pro děti (Zlatý máj 1959, 441—448) si mj. všímá trochejského verše v poezii pro děti.

[309]Terminologie. Většina publikací a statí sem patřících je zaměřena ke konkrétní praxi a jazykovědnou problematiku odborného názvosloví zpravidla neřeší. Pro zpřesnění a ustálení české terminologie z oboru ekonomiky a některých dalších oborů příbuzných má význam Stručný ekonomický slovník, který z rus. originálu (red. G. A. Kozlov a S. P. Pervušin, Moskva 1958) přel. a upravil kolektiv překladatelů (vyd. SNPL v Praze 1959, 426 s.). — Názvy a značky školské matematiky zpracovala terminologická komise Jednoty čs. matematiků a fyziků (Praha, SPN 1959, 74 s.). — Některé výrazy z teorie informace vykládá L. Palounek (Slaboproudý obzor 20, 1959, 798—800). — Vypracování a sjednocení národopisné terminologie je v současné době naléhavým úkolem české folkloristiky; o práci na tomto úseku informuje D. Stránská (Věstník Národopisné společnosti čs. 1959, č. 2, s. 22—23). — Druhou část souboru Odborná knihovnická terminologie. Bibliografie a dokumentace otiskli H. Vodičková a J. Cejpek v čas. Knihovník 4, 1959, č. 8 (příl. Novinky knihovnické literatury 2, 1959, 73—82). — Anglicko-český obuvnický a koželužský technický slovník sestavil A. Vaculík za spolupráce L. Masnera (vycházel r. 1959 v čas. Kožařství jako příloha). — Úřad pro normalizaci vydal další část názvoslovné normy hutnické: Surové železo a jeho výroba. ČSN 42 0041 (Praha 1959, 344 s.). — Příspěvkem k poznání hornického názvosloví u nás v minulosti je čl. L. Kubátové a V. Pickové, K montanistické terminologii 16. a 17. století, dochované v archivních fondech (Sb. archivních prací 8, 1958, 65—89). — Poznámka k výzkumu názvosloví beraního větrného mlýna od V. Buriana (SbGregor 321—328) srovnává paralelní názvy holandské, německé a dále naše z Moravy a ze Slezska a upozorňuje na terminologickou kontinuitu v několika případech. — V čas. Normalizace 7, 1959, č. 6, s. 103—104 je příspěvek Z. Círmana K normalizaci terminologie v chemii a ve farmacii. — Čl. R. Jadrníčka Sýrovina — sýřenina — sraženina. (Příspěvek k odbornému mlékařskému názvosloví) v NŘ 42, 1959, 215—233 usiluje o zpřesnění základních mlékařských termínů. — Poznámky k nové názvoslovné normě ČSN 50 0002 Papírenské názvosloví — Papíry, kartóny a lepenky podává spoluautor normy J. Novák, Papírenské názvosloví (Vynálezy a normalizace 3, 1959, č. 4, 19—20). — Jako vysokoškolská učebnice vyšlo Anatomické názvosloví I — II od R Lince a J. Fleischmanna (Praha SPN 1959, s. 169 + 274, rotaprint); poznámky a vysvětlivky k této publikaci uveřejnili oba autoři v Čas. lékařů českých 98, 1959, 419—425. — Základní názvosloví tělesných cvičení zpracoval V. Fiala (Praha, STN 1959, 187 s., rotaprint); z téhož oboru vyšly ještě publikace Systematika a názvosloví tělesných cvičení od V. Hanáka (SbVŠP Ústí n. L. — ř. tělovýchovná 1959, 131 s.) a Jednotné názvosloví sportovních her. Košíková — házená — pálkovaná, které sestavil Fr. Stibitz a kolektiv (Praha, STN 1959, 83 s., rotaprint). — Poznámky k novému jmenosloví našeho ptactva otiskl E. M. Hachler v SbGregor 316—320; týkají se knihy »Soustava a jména živočichů« (Praha 1954), na které autor spolupracoval. — Návrh nového českého názvosloví akvarijních rostlin uveřejnil O. Kapler (Živa 7, 1959, 233—234). — Stručný posudek V. Machka o »Botanické nomenklatuře« J. Dostála (Praha 1957) je v SaS 20, 1959, 293—295. — Významný také z hlediska terminologického je 2. díl Naučného slovníku lesnického, obsahující hesla písmen J—Q (Stát. zeměděl. nakl. v Praze 1959, s. 709—1677). — Z téhož oboru lze uvést ještě Rusko-německo-francouzsko-anglicko-český lesnický slovník I, který zpracoval D. Strážnický a kolektiv Vys. školy zeměd. a lesnické v Brně (Praha, SPN 1959, 400 s., rotapr.) a Názvosloví anglicko-české pro lesnictví a dřevařství od J. Ambrose (Praha, Matice hornicko-hutnická 1958, 523 s., rozmnož.). — Přehled důležitějších příspěvků terminologických, vyšlých u nás v l. 1956—1958, podal K. Sochor v čl. Péče o odborné názvosloví v časopisech (NŘ 42, 1959, 108—115).

 

Jména osobní a místní. K článkům V. Machka a L. Zatočila o záhadném jméně Kozdra v stč. Sporu duše s tělem (srov. SaS 19, 1958, 174 a 20, 1959, 314) upozorňuje [310]D. Marečková na jeho další doklad (Jméno Kozdra v Milíčově postile Gratiae Dei. LF 82, 1959, 312—313). — Einige Bemerkungen zu den tschechischen Wörtern sorbischen Ursprungs od E. Skály (PhilPrag I, 1958, 16—17) navazují na čl. A. Frinty v NŘ 1956, 258n.; počet sorabismů (zejm. mezi jmény osobními) tam uváděný pokládá za přehnaný (od 13. stol. nelze mluvit o výraznějších přímých stycích českých zemí s oběma Lužicemi). — Čl. E. Antošové-Čáňové Tvoření příjmení na panství rýzmburském koncem XVI. a počátkem XVII. století (sb. Hradecký kraj 1959, 117—135) chce přispět k objasnění otázky, do jaké míry se rozšířilo užívání stálého příjmení na konci 16. stol., a některá konkrétní jména vykládá.

Příspěvek Vl. Šmilauera Západočeská místní jména na -ovo (typ »Černíkovo«) v SlavPrag 1, 1959, 77—86 je ukázkou z autorovy monografie »Osídlení Čech ve světle místních jmen«, která vyšla r. 1960 v Nakl. ČSAV; rozborem archívního i jiného materiálu dochází autor k závěru, že jména na -ovo (podobně jako jména na -ino) jsou dialektickým znakem původního obyvatelstva západočeského a jejich pozdější rozšíření že lze vysvětlit pohybem obyvatelstva. — Poznámka k etymologii místního jména Polička od Kv. Hodury (NŘ 42, 1959, 307—308) upozorňuje, že vedle Profousova výkladu jména z polička (demin. k police) je možno vycházet i ze základu políčka (= malá pole). — Krit. přehled dosud podaných výkladů jména Brno podává Fr. Trávníček ve SbGregor 302—307; za správný pokládá starší výklad V. Royta, že jméno znamená pův. místo hlinité, a dále osadu na něm založenou. — Názor historikův na tuto otázku tlumočí příspěvek Fr. Čády Znovu k jménu Brna (tamtéž 142—145). — B. Marušák v čl. Czyrowicze — Skalice (Sb. vlastivěd. prací z Podblanicka 2, 1958, 180—182) navazuje na Profousova »Místní jména v Čechách« 2, 164 až 165 a řeší otázku, označují-li tato jména osadu jednu, či dvě. — Původ pomístních jmen na Trutnovsku se zřetelem k jejich počeštění po r. 1945 vykládá J. Procházka ve sb. Hradecký kraj 1958, 365—377. — Počešťováním místního a pomístního názvosloví p r. 1945 se zabývá B. Kubalec v čl. Zeměpisné názvosloví na Krnovsku (Vlastivěda Ostravského kraje — Krnovsko 1959, č. 8, s. 9—10). — Jména hlučínských obcí jsou vykládána v čl. A. Mazura (Vlastivěda Ostravského kraje — Hlučínsko 1959, č. 1, s. 14—15). — Názvy hor v brněnském okolí etymologicky osvětluje H. Sáňka (SbGregor 310—315); všímá si tak jmen Hobrtenky, Holetňa, Komenec, Šíberná aj. — Četné onomastické výklady, někdy nezcela přesné, obsahuje kniha J. Čarka, V. Hlavsy a V. Líma Ulicemi města Prahy od 14. století do dneška. Názvy mostů, nábřeží, náměstí, ostrovů, sadů a ulic hlavního města Prahy, jejich změny a výklad (Praha, Orbis 1958, 535 s.); obdobného obsahu je i drobný čl. F. V. Mareše Názvy ulic a náměstí města Benešova (Sb. vlastivěd. prací z Podblanicka 2, 1958, 155—163). — Pro toponomastiku má význam i publikace Fr. Roubíka Soupis a mapa zaniklých osad v Čechách (Praha, Nakl. ČSAV, 161 s. + 9 map. příl.) — Užitečnou pomůckou je vysokoškolský učební text L. Zapletala Zeměpisné názvy. Slovník a pravidla pravopisu (Praha, SPN 1958, 60 s.), obsahující vedle abecedních seznamů zeměpisných jmen obecných a vlastních s výslovností také výklad o českém zeměpisném názvosloví. — Základní dílo českého historického místopisu, Profousova »Místní jména v Čechách« I—IV (Praha 1947 až 1958) zhodnotili V. Blanár v SaS 20, 1959, 275—277 a R. Krajčovič v Jazykoved. časopise 10, 1959, 186—189. — V čl. Malý atlas světa. (Příruční vydání) vytýká A. Frinta (NŘ 42, 1959, 284—285) některé nedůslednosti v názvosloví; o obtížích na tomto úseku kartografické práce se zmiňuje připojená poznámka Vl. Šmilauera.

 

Dějiny české jazykovědy. Na kuriózní učebnici češtiny, která měla umožnit člověku neznalému češtiny česky číst a psát, upozornila švédská slavistka C. Davidssonová v čl. Johannes Tritemius‛ Polygraphia als tschechisches Lehrbuch. Cod. Slav. 60 der Universitätsbibliothek zu Uppsala (Scandoslavica 5, 1959, 148—163). Jde o mluvnici, kterou složil Rafael Soběhrd Mnišovský ze Sebu[311]zína r. 1628 pro mladého Ferdinanda III.; autorka podává rozbor jejích pravopisných a hláskoslovných částí, které nejsou bez ceny pro poznání fonologické soustavy tehdejší hovorové češtiny. — Kodifikační složku v tvaroslovných partiích Dobrovského mluvnice podrobně analyzuje a hodnotí Al. Jedlička v čl. Josef Dobrovský a tvaroslovná kodifikace spisovné češtiny (SbVŠP Praha — Jaz. a lit. 1, 1959, 5—21), všímaje si jak činitelů, které podle pojetí Dobrovského na vytváření normy působí, tak i obecných hodnotících kritérií, která Dobrovský uplatňuje. — Dobrovského práce o tvoření slov a domácí mluvnická tradice jsou předmětem čl. P. Hausera (SbVŠP Praha — Jaz. a lit. 1, 1959, 25—53); autorovi jde o správné vymezení vlastního přínosu Dobrovského, domácí tradice a cizích vzorů. — Deutsche Akademie der Wissenschaften vydala vzájemnou korespondenci J. Dobrovského s lužickým buditelem K. G. Antonem, kterou připravili k vyd. M. Krbec a V. Michálková (Briefwechsel zwischen Josef Dobrovský und Karl Gottlob von Anton. Berlin, Akademie Verlag 1959, VII + 77 s.); edice má bohatý poznámkový aparát a lit. hist. úvod od M. Krbce. — Dva neznámé dopisy Josefa Dobrovského z l. 1821 a 1823, adresované hraběnce Františce Sternbergové-Manderscheidové, otiskl J. Kühndel v Sb. Kraj. vlastivěd. muzea v Olomouci, ř. B, sv. 4, 1956/58 (1959), s. 321—325. — Soupis korespondence Josefa Dobrovského, vydané i nevydané, sestavil M. Krbec, Sb. Nár. muzea v Praze. Řada C — lit. historie 4, 1959, 45—96). — Různých úseků mnohostranného díla J. Dobrovského se týkají ještě tyto příspěvky: St. Segert, Dobrovského hebraica v Národním museu (Čas. Nár. muzea — odd. věd. společ. 128, 1959, 175—179); J. Vrchotka, Účast Josefa Dobrovského při budování Národního musea (Sb. Nár. muzea v Praze. Řada C — lit. historie 4, 1959, 33—44), J. Kábrt, Josefa Dobrovského »Böhmische und mährische Literatur« a její význam pro bibliografii (Sb. Česká bibliografie 1, 1959, 105—122); O. Králík, Dobrovský a bádání o počátcích českých dějin (Pocta Zdeňku Nejedlému. Sb. university Palackého v Olomouci, Praha 1959, 73—139). — V čl. Kdy opravdu vycházel Jungmannův Slovník česko-německý? upozorňuje M. Helcl (NŘ 42, 1959, 238—240), že první sešit díla vyšel už v září 1834. — Popis Jungmannovy knihovny, která byla od Jungmannových dědiců prodána do Ruska a dnes je uložena v leningradské Státní knihovně M. J. Saltykova-Ščedrina, podává A. S. Myľnikov, O naučnom izučenii ličnoj biblioteki J. Jungmana (Slavia 28, 1959, 388—398); všímá si přitom i Jungmannových přípisků a poznámek v knihách, které mnohdy zajímavě osvětlují jeho práci, např. na Slovníku česko-německém; stejný námět má i příspěvek téhož autora Knihovna Josefa Jungmanna do sb. Česká bibliografie 1, 1959, 123—146. — V čl. Novyje avtografy dejatelej češskoj i slovackoj kuľtury XIX v. (Sb. Slavjanskij archiv, Moskva 1959, 207—223) otiskuje A. S. Myľnikov čtyři dopisy adresované Jungmannovi od P. J. Šafaříka, J. Palkoviče, B. Tablice a J. Gasparida; pocházejí z let 1830—1831 a byly nalezeny ve svazcích Jungmannovy knihovny. — O bohemikách a slovenikách, která se dostala do leningradské Stát. knihovny z pozůstalosti I. S. Aksakova, S. P. Ševyrjeva, M. P. Pogodina, A. N. Pipina aj., informuje A. S. Myľnikov v čl. Češskije i slovackije rukopisi Gosudarstvennoj publičnoj biblioteki (Trudy Gosud. publ. biblioteki im. M. J. Saltykova-Ščedrina 5, 1958, 119—136); jsou mezi nimi i starší památky ze 14.—18. stol., ze stol. 19 a poč. 20. pocházejí cenné dokumenty k dějinám slavistiky. — Šafaříkův dopis srbskému básníku Mušickému z roku 1819 otiskuje E. Nonnenmacherová, Ein Brief Paul Josef Šafaříks an Lukijan Mušicki (Südostforschungen 17, 1958 — Festschrift für E. Koschmieder, 109—114). — O Šafaříkově knihovně, jejím vzniku a dalších osudech (je v Nár. muzeu) píše J. Vrchotka, Šafaříkova knihovna (Ročenka Univ. knihovny v Praze 1958, Praha 1959, 21—31). — Z dalších příspěvků k dějinám české slavistiky a bohemistiky uvádíme tyto: V. Bechyňová, Josef Franta Šumavský jako popularizátor bulharštiny a Bulharska (SlavPrag 1, 1959, 221—234); A. Gregor, Práce Vincence Praska o pomístných jménech (Sb. Kraj. vlastiv. muzea v Olomouci, odd. společ. věd 4, 1956/58, 1959, 215—[312]219); A. Gregor, O životě a díle spisovatele Fr. Vymazala (Vlast. věst. moravský 14, 1959, 127—135); František Bartoš a Leoš Janáček, Vzájemná korespondence. Uspořádala a úvodní studii napsala Th. Straková (Gottwaldov, Kraj. museum 1957, vyšlo 1958; dopisy z let 1890—1905); J. Kurz, František Pastrnek jako dialektolog slovenštiny (SbGregor 294—302); J. Pelikán, O korespondenci Milana Rešetara Františku Pastrnkovi (SbFilFakBU 8, 1959, ř. jazyk. č. 7, s. 118—120); V. Machek, Josef Zubatý jako hudebník (Hudební rozhledy 12, 1959, 712—713). — Jako kandidátskou disertaci zpracoval ukrajinský bohemista A. I. Bahmut přehled ruských a ukrajinských prací zabývajících se češtinou a slovenštinou s pokusem o jejich kritické ocenění; ukázku z této práce, Ohljad pidručnykiv čes’kóji i slovac’koji mov rosijs’kych ta ukrajins’kych avtoriv, přinesl Zbirnyk slavistyčnych prac’ filolohičnoho fakul’tetu, Kyjiv 1958, 185—204; autoreferát vyšel v Kyjevě 1959 (Češskij i slovackij jazyki v istorii russkogo i ukrajinskogo jazykoznanija, 16 s.).

 

Jubilea a nekrology. Slavistické dílo profesora dr. Antonína Frinty (*14. 6. 1884) shrnul a ocenil k jeho 75. narozeninám J. Kurz ve sborníku Slavica Pragensia 1, 1959 (Acta universitatis Carolinae — Philologica, Supplementum, 295 s.), který byl jubilantovi věnován (s. 3—12). Dílčího úseku Frintovy činnosti se týkají čl. K. Ohnesorga, Fonetika v díle Antonína Frinty (tamtéž, 15—19) a B. Hály (tamtéž, 21—23; o něm v. zde na s. 297); téhož jubilea vzpomněl také L. Řeháček, Sedmdesát pět let Antonína Frinty (Slov. přehled 45, 1959, 200). — K 70. výročí trvání Musejního spolku v Brně a k 70. narozeninám jeho předsedy, docenta brněnské university A. Gregora, vyšel sborník Rodné zemi (Brno 1958, 527 s.); v něm se jeho prací zabývají Vl. Šmilauer, Alois Gregor jazykovědec (20—22), J. Hrabák, Alois Gregor literární historik (22—24), J. Černík, Zájem Al. Gregora o lidovou píseň (24—27) a na závěr svazku podávají J. Skutil a A. Pešta Soupis prací Aloise Gregora (487—521, celkem 1105 čísel z let 1910—1958). K osmdesátinám prof. dr. Kvida Hodury vyšly tyto příspěvky: B. Havránek, Osmdesátiny prof. dr. Kvida Hodury (Rudé právo 1959, 2/2); Al. Jedlička, Kvido Hodura osmdesátiletý (NŘ 42, 1959, 1—6), J. Bělič, Vysoké jubileum zasloužilého vědce (Lit. noviny 1959, č. 5); V. Formánková, Vzácné jubileum (ČJL 9, 1959, 4—7); Z. Koníčková-Pátová, K osmdesátinám prof. dr. Kvido Hodury (Učit. noviny 9, 1959, č. 5). — Soupis prací prof. dr. Kvida Hodury sestavila V. Formánková a je otištěn v SbVŠP Praha — Jaz. a lit. 1, 1959, 265—271; tento svazek, nazvaný »Studie o jazyce a literatuře národního obrození«, je Kv. Hodurovi věnován. — Bibliografický soupis publikační činnosti … Karla Horálka, který sestavili J. Kurz s Zd. Tyl k jeho padesátinám (*3. 11. 1908; celkem 212 čísel z let 1939—1958), vyšel v Bibliografii Slovanské knihovny. Řada: Literatura — jazykověda, roč. 3, 1958, č. 11/12, s. 224—244; úvodem k němu je otištěna přednáška J. Kurze Vědecká práce profesora dr. Karla Horálka, proslovená při této příležitosti na filol. fakultě Karlovy university (215—223). — Téhož jubilea vzpomněli dále Fr. Daneš v Lit. novinách 1958, 1/11, L. Řeháček v Slov. přehledu 44, 1958, 335 a S. Heřman — M. Zatovkaňuk v Rus. jazyce 9, 1959, 49—50.

Zahraničních slavistů se týkají tyto příspěvky: J. Skulina, Nitschův přínos k teorii jazyka (SaS 20, 1959, 143—147); týž autor, Prof. K. Nitsch zemřel (SlezSb 57, 1959, 132—133); F. V. Mareš, Kazimierz Nitsch (1. II. 1874 — 26. IX. 1958) (Slavia 28, 1959, 649—650). — J. Smrčková, K šedesátým narozeninám Emila Petrovici (ČMF 41, 1959, 127) a táž autorka, Rumunský slavista Emil Petrovici (Slov. přehled 45, 1959, 68). — K. Horálek, Stojan Romanski (8. III. 1882 — 26. II. 1959) (Slavia 28, 1959, 651—652). — J. Kurz, Stanisław Słoński (9. X. 1879 — 8. III. 1959) (Slavia 28, 1959, 652—654). — J. Petr, Profesor W. Taszycki — šestdesetletnik (Jezik in slovstvo, Ljubljana, 3, 1958, 374—375).

 

Organizace lingvistické práce. Zasloužené pozornosti se dostalo v našich lingvistických časopisech IV. mezinárodnímu sjezdu [313]slavistů v Moskvě; účelným rozdělením zpravodajství mezi Slovo a slovesnost, Slavii a některé další časopisy se podařilo zachytit vše podstatné, co bylo na programu jazykovědné části sjezdu, a podle potřeby kriticky zhodnotit jak přednesené referáty, tak i průběh diskusí. Pod názvem Z IV. mezinárodního sjezdu slavistů přineslo SaS sérii zpráv o základních otázkách lingvistické problematiky, probíraných na sjezdu a blízkých programu našeho časopisu: I. Problematika vzniku a rozvoje spisovných jazyků slovanských a otázky spisovného jazyka vůbec (B. Havránek - Al. Jedlička; 20, 1959, 32—38); II. Problematika mluvnické stavby slovanských jazyků (I. Němec - Fr. Daneš - K. Hausenblas; 38—44); III. Problematika lexikologická a lexikografická (M. Helcl; 117—120); IV. Problematika fonologická a fonetická (M. Komárek; 120—124); V. Problematika dialektologická a jazykově zeměpisná (Sl. Utěšený; 124—126); VI. Problematika literárně lingvistická. 1. Problematika překládání (B. Ilek; 202—203); 2. Otázky uměleckého jazyka a stylu a otázky verše (K. Horálek; 203—207); 3. Textologie (Zd. Havránková; 207—208); VII. Problematika strojového překladu (P. Sgall; 208—210). — Zprávy, které přinesla Slavia pod společným titulem IV. mezinárodní sjezd slavistů v Moskvě r. 1958, byly zaměřeny k širší problematice slavistické: K. Horálek, Jazykovědná komparatistika slovanská (28, 1959, 430—438); A. Dostál, Otázky etnogeneze Slovanů na mezinárodním sjezdu slavistů v Moskvě r. 1958 (438—446); P. Trost, Otázka baltoslovanské jednoty na moskevském sjezdu (446—447); Fr. Kopečný, Nové cesty etymologického bádání? (448—454). — Speciálními úseky práce moskevského sjezdu se zabývají ještě čl. J. Běliče, Dialektologie na moskevském slavistickém kongresu (NŘ 42, 1959, 103—104) a K. Horálka, Folkloristika na 4. mezinárodním sjezdu slavistů (Radostná země 9, 1959, 87—89). — Ze souborných zpráv o kongresu uvádíme ještě: F. V. Mareš - Sl. Wollman, IV. mezinárodní sjezd slavistů v Moskvě (Slavia 28, 1959, 109—122); J. Bělič, Sjezd slavistů v Moskvě (NŘ 42, 1959, 57—61); E. Hermanová - O. Leška - V. Oktábec, Mezinárodní slavistický kongres v Moskvě (Čs. rusistika 4, 1959, 56—61); A. Dostál; IV^e Congrès International des slavistes (philologues slaves) à Moscou (ByzSlav 20, 1959, 342—343); M. Kačer, Moskevský sjezd slavistů (ČLit 7, 1959, 91—94), R. Parolek, Do nové etapy ve vývoji slavistiky. (Poznámky delegáta IV. mezinárodního sjezdu slavistů v Moskvě.) (Nová mysl 1958, 1047—1050). — Přehlednou Bibliografii přednášek IV. mezinárodního sjezdu slavistů v Moskvě r. 1958 připravily D. Marešová a H. Procházková a vyšla v Slavii 28, 1959, 476—488.

Po retrospektivním náčrtu práce vykonané od r. 1945 a jejím zhodnocení vytyčují A. V. Isačenko a L. V. Kopeckij (Očerednyje voprosy čechoslovackoj rusistiki. Čs. rusistika 3, 1958, 122—130) aktuální úkoly našich rusistů, hl. v plánu porovnávacím. — O česko-slovensko-polské spolupráci v oblasti jazykovědy informují B. Havránek a S. Králík, Zasedání polsko-československé komise (Slavia 28, 1959, 642—647; konalo se v Praze 24.—27. 2. 1959); téhož zasedání se týkají zprávy B. Havránka, Jednání stálé jazykovědné komise československo-polské při ČSAV a PAN (Věstník ČSAV 68, 1959, 371—372), St. Králíka, Rozvoj československo-polské jazykovědné spolupráce (Slov. přehl. 45, 1959, 204) a A. Siuduta, Język Polski 39, 1959, 235—236. — O současném stavu lexikografických prací v ČSSR podává zprávu R. Mutafčiev, Leksikografijata v dnešna Čechoslovakija (Bălgarski ezik 7, 1957, 558—561.) — Slavistice na filol. fakultě Karlovy university v Praze jsou věnovány dva články L. Řeháčka, Slavistika na Karlově universitě v Praze. Před kongresem slavistů v Moskvě (Slov. přehl. 44, 1958, 66—67) a Slovanská filologie na Karlově universitě v Praze (SlavPrag 1, 1959, 289—291); obdobný přehled brněnské jazykovědné slavistiky podal B. Novák, Slovanská jazykověda na filosofické fakultě v Brně (SbFilFakBU 7, 1958, ř. jazykovědné č. 6. s. 111—118). — O práci ÚJČ ČSAV, zejména na poli jazykové kultury, píše B. Urbančić v čl. Skrb za kulturo jezika na Češkem (Jezik in slovstvo, Ljubljana, 4, 1958/9, 246—249). [314]— Poslání a úkoly Slovanského ústavu ČSAV shrnuje Sl. Wollman v Slov. přehledu 44, 1958, 27—28. — O možnostech dalšího rozvoje česko-slovenské spolupráce v oblasti jazykovědy píše Št. Peciar, O spolupráci medzi Ústavom pre jazyk český ČSAV a Ústavom slovenského jazyka (Naša veda 5, 1958, 443—445). — První výroční zprávu o činnosti Jazykovědného sdružení při ČSAV podal Fr. Daneš v SaS 19, 1958, 77—78, a o práci brněnské pobočky Sdružení M. Jelínek tamtéž, na s. 78—80. — O představitelích současné polské slavistiky a jejich pracích píše J. Magnuszewski v Slov. přehledu 44, 1959, 85—87, o rumunské slavistice J. Smrčková tamtéž, s. 334—335 a o slavistických studiích ve Velké Británii od konce druhé světové války R. Auty tamtéž na s. 123—126. — Na 1. ročník nového západoněmeckého časopisu Die Welt der Slaven (vyd. nakl. O. Harrasowitz ve Wiesbadenu od r. 1956) upozornil J. Daňhelka v LF 81, 1958, 145—146.

Práce bibliografické za rok 1959 nebyly ani do tohoto přehledu soustavně pojaty; úkol shrnout je a zhodnotit v rámci přehledu bibliografických prací z oblasti slovanské jazykovědy za pětiletí 1956—1960 se pokusíme splnit v SaS 1961.

Slovo a slovesnost, volume 21 (1960), number 4, pp. 296-314

Previous Pavel Novák: Americká příručka dobrého »jazykového chování« a úspěšného »jazykového jednání«

Next Bohumil Palek: Nové americké práce o zpracování informací