O fylogenetickém a ontogenetickém vývoji jazyka

Josef Štěpán

[Discussion]

(pdf)

О филогенетическом и онтогенетическом развитии языка / On the phylogenetic and ontogenetic development of language

V NSR byla v posledních pěti letech publikována celá řada knih zabývajících se obecnými otázkami jazyka a filozofií jazyka (Auburger, 1981; Ellerbrock, 1979; Finke, 1979; Gewehr - Klein, 1979; Hartig, 1978; Hess-Lüttich, 1981; Holenstein, 1980; Imhasly, 1979; Käsermann, 1980; Keller, 1979; Kopperschmidt, 1978, 1979; Lux, 1981; Meggle, 1979; Oesterreicher, 1979; Rehbein, 1977; Wunderlich, 1980; Tugendhat, 1979; Wandruszka, 1979; Wettler, 1980; Zimmermann, 1980 aj.). Mezi nimi stojí za zvláštní pozornost kniha mladšího psychologa působícího v Siegenu Martina Hildebranda-Nilshona nazvaná Die Entwicklung der Sprache. Phylogenese und Ontogenese (Campus Verlag, Frankfurt am Main - New York 1980, 396 s.). Protože se zabývá nejen vztahem jazyka a myšlení, ale i vztahem jazyka a mimojazykové skutečnosti v širším slova smyslu a bere také v úvahu odrazovou funkci jazyka (nejnověji u nás Petr, 1980), všimneme si podrobněji obsahu této knihy.

Autor zkoumá vývoj jazyka komplexně, a to ze tří hledisek: z hlediska regulačních procesů komunikace u primátů, tj. u řádu savců, který je na nejvyšším stupni ve vývoji živočichů a který má nejblíže k člověku, a proto si osvojuje i lidské znakové systémy, dále z hlediska fylogenetického vývoje lidského jazyka a konečně z hlediska senzomotorických procesů u dítěte před objevením se prvních slov. Těmto třem hlediskům odpovídají i tři základní části knihy, v nichž hlavní cíl — objasnění ontogenetického vzniku a vývoje jazyka u dítěte — tedy psychologický cíl se neřeší jen z hlediska psychologie, jak to často bývá, ale i z hlediska jazykovědy, ekologie, paleontologie, antropologie, neurofyziologie, tedy interdisciplinárně (autor uvádí, že generativní transformační gramatika při hypotéze vrozených lingvistických univerzálií opomíjí výsledky srovnávací jazykovědy, vývojové psychologie apod.). M. Hildebrand-Nilshon vědomě navazuje na teorii řečové činnosti, která se propracovává v SSSR (např. A. N. Leont’jev, 1973; A. A. Leont’jev, 1974; o této teorii podrobně u nás Průcha, 1973) a která je v NSR vysoce hodnocena (Horálek, 1975, s. 126n.). Zná i materiály z brněnského mezinárodního pedolingvistického sympozia (Colloquium, 1972).

 

První část knihy se zabývá regulačními základy komunikace primátů (s. 19—91). Má dvě kapitoly, jichž si všimneme jen velmi stručně.

 

V 1. kap. (s. 21—46) jde o obecné základy psychických aktivit u primátů, především u šimpanzů. Autor přehledně ukazuje, že jejich chování je dáno biosystémem (vrozené mechanismy, hormonální, fyziologické a jiné biologické základy), ekosystémem (okolím), sociosystémem a psychosystémem. Na základě rozsáhlé světové literatury vycházející z dlouhodobého pozorování a experimentů se zabývá dvěma mechanismy u opic: procesy učení a plánování. Pro procesy učení musí být u opic jisté biologické předpoklady v centrálním nervovém systému, ale také sociální aktivity (nejdříve je to vztah matka — dítě) a aktivity zaměřené k získání potravy, jež se mladé zvíře učí od své matky a dalších zvířat. Autor ukazuje, jak opice užívají při lovu různých gest, jak se při rozdělování potravy již uplatňuje sociální aspekt. Je však pro ně příznačné, že dominuje regulace podle principu spotřeby, podle „egocentrické“ perspektivy. Doklady na procesy plánování u opic pocházejí jen z experimentů v laboratořích, a proto se autor právem domnívá, že jisté náznaky plánovitého jednání se opice naučily od člověka, jde tedy o jisté senzomotorické anticipační procesy; u opic — na rozdíl od člověka — nelze uvažovat o procesu plánování. Dodá[229]váme, že to ukázal již K. Marx (1953, s. 186). Plánování a anticipování jsou podle M. Hildebranda dva rozdílné procesy; první má předpoklad vnitřního symbolického plánování, které souvisí již se znaky a jazykem.

2. kap. (s. 47—91) se věnuje komunikaci a užívání znaků u primátů. Pojem znak chápe autor široce, řadí k němu příznaky (vůně, barvy aj.), signály, symboly a termíny, ale komunikaci chápe teprve od stadia signálů, jež jsou příznačné pro individuální regulaci v komunikaci zvířat (toto stadium odlišuje od stadia symbolů, které jsou charakteristické už pro praktickou činnost — kooperaci a pro komunikaci u lidí). Na základě rozsáhlé odborné literatury se podrobně zabývá komunikací opic jednak ve volné přírodě, jednak v lidské společnosti. Nemůžeme zde tyto zajímavé výklady reprodukovat, protože jde především o výklady nelingvistické, i když se stále srovnává komunikace u opic a u člověka. Je třeba však uvést, že u opic byl nalezen celý repertoár signálů, kterých užívají spontánně ve volné přírodě (mimika, gesta, zvuky jako výrazy jejich emocionálních individuálních stavů apod.), ale i signálů, které se naučily v lidském prostředí a které přesahují hranice komunikace zvířat, ale nedosahují lidské komunikace. Zůstávají totiž egocentrickým jazykem, který primátům sice umožňuje rozlišovat jejich tělo a okolí (toto kritérium je důležité ještě u archaických jazyků, srov. Meščaninov, 1940; Losev, 1982), neumožňuje jim však diferencovat mezi cílem vlastním a cílem partnera, ani usilovat o společné úkoly; jazyk a znakové struktury primátů nevedou tedy k získávání zevšeobecněné, tj. zespolečenštěné zkušenosti, zůstávají jen na stupni senzomotorických vztahů cíl — prostředek, tj. slouží k prosazování individuálních zájmů na úkor nadindividuálních zájmů a potřeb. Operativní jazyk primátů funguje efektivně v komunikaci s lidmi.

 

Druhá část knihy zkoumá fylogenetický vývoj jazyka, jemuž jsou věnovány tři kapitoly (s. 93—237). Jde již především o lidský jazyk.

 

Ve 3. kap. (s. 95—128) M. Hildebrand ukazuje, že vznik a vývoj jazyka (na vznik jazyka je uvedeno 12 rozdílných teorií) je třeba zkoumat interdisciplinárně na základě fyziologicko-morfologických znalostí o vývoji mozku a mluvidel a ekologických znalostí o životním prostředí, potravě, způsobech a prostředcích výroby. Autor určuje „horní hranici“ vývoje jazyka, tj. vychází od existujících symbolických systémů, od dnešního člověka, a na základě rozsáhlých fyziologicko-morfologických pramenů (lebky, čelisti apod.), které shromáždila světová antropologie a archeologie (u nás nejnověji Dějiny pravěku, 1979, s. 42n., tam i bohatá literatura), uvádí, že vývoj jazyka „začíná“ asi před 3 milióny let s objevením australopitheka. Výklady zde uvedené jsou zajímavé nejen pro fonetiky (např. o tvarech mluvidel u preandertálců, a neandertálců, o využití počítače při rekonstrukci řeči pravěkých lidí; doklad na plně vyvinutý vokální trakt, který umožňoval artikulovanou lidskou řeč, je — podle autora — z doby před 300 000 lety atd.). Autor se však zabývá i „dolní hranicí“ vývoje jazyka, tj. pokouší se zamýšlet nad původem jazyka z několika zorných úhlů. Už v první části knihy ukázal na egocentričnost jazyka primátů, i když opomenul poukázat na zvuky jiných živočichů (Štěpán, 1980; Riha, 1981; Hausmann, 1978). Na základě materiálních dokladů se autor pokouší rekonstruovat vývojovou linii, která vedla od opic k australopithekovi, a snaží se rekonstruovat životní způsob australopitheků. Protože ti již užívali k lovu nástroje, autor se domnívá, že užívali také systém signálů. Od primátů se lišili především svým předmětným vztahem k úkolům a obsahům lovu a reprodukce. Zajímavá je posloupnost 10 stupňů vývoje jazyka; je uspořádána od nejrozvinutějšího (nejmladšího) stupně (označen jako [230]stupeň 10), kdy se objevuje v prvních třídních společnostech středního a předního Východu písmo, až ke stupni 1, kdy je jazyk nejméně rozvinutý. Jde však už o jazyk, protože se obživa nezajišťuje již jen individuálním hledáním potravy, nýbrž kooperací, mění se tedy „egocentrická“ intence příznačná pro zvířata, která sledují individuální cíle, v intenci „sociocentrickou“, tj. ve sledování společných, popř. společenských cílů. Pokud jde o vznik jazyka, autor se přiklání k teorii o gestovém původu jazyka (Hewes, 1973), dodává však bez poukazu na zvuky jiných živočichů, že vedle gest existovaly již v komunikaci také zvuky (4. stupeň vývoje, s. 125n.).

4. kap. (s. 129—188) se zabývá psychologickými aspekty lidské kooperace. Hlavní úkol psychologie vidí autor ve zkoumání poměru individuální a sociální zkušenosti, přechodu od senzomotorické manipulace ke kooperaci a v jejich vztahu ke komunikaci. Podrobně se zabývá předpoklady kooperace u zvířat, zvl. u primátů, protože kooperace a komunikace jsou na sebe těsně vázány. Autor si všímá základních rozdílů kooperativně předmětného jednání u primátů a u člověka (odkazuje na termín předmětné činnosti u A. N. Leont’jeva, 1973) a ukazuje, že bezmocnost narozeného dítěte člověka plně odkázaného na matku nelze vysvětlovat jen biologicky, ale je třeba přihlížet i ke změnám v péči o dítě, k nimž došlo ve fylogenezi (jinak je tomu u primátů). Důkladně zkoumá podmínky aktivní péče o dítě ve společnosti a ontogenetický vývoj dítěte spočívající v první fázi především na péči matky o dítě a na „primitivních“ formách jejich vzájemné sociální hry, jež je zárodkem komunikace (Piagetův pojem kauzality, integrace předmětných a sociálních aktivit v kooperativních procesech, hypotézy o vývoji kauzality u dítěte atd.). Pak se vrací k fylogenezi a věnuje se konstituování kooperativně předmětných jednání člověka. Společné cíle pravěkých lidí při lovu a rozdělování potravy vyžadovaly, aby byla překonána biologická omezení individuálního opatřování potravy, dochází k zespolečenšťování individuálních potřeb. Biologické vybavení lidí se rozšiřuje o „produktivní potřeby“, rozšiřují se zkušenosti lidí a ty souvisí již s vědomím a jazykem. Dochází i ke změnám ve vztahu matka — dítě. Ve společenském vývoji člověka se rozšiřuje a diferencuje kooperativně předmětné jednání, např. se odděluje tělesná a duševní práce, cíle a motivy, činnosti a jednání. Vzniká jazyk (srov. také Poršnev, 1979; Popela, 1981).

5. kap. (s. 189—237) se věnuje vzniku a vývoji jazyka. Chápe ho jako dlouhodobý společenský proces překonávání kooperačních bariér při zvládání každodenních úkolů. Toto překonávání se uskutečňuje v přímém styku aktéra a jeho partnera nebo v situaci, kdy bezprostřední styk možný není, takže se začíná užívat gest (ukazování prstem je doloženo jen u lidí, primáti se ho však v zajetí mohou naučit), historicky dochází ke vzniku společenské normy gest během kooperativně předmětného jednání. Vedle toho již existují zvuky, které u předlidských lovců vyjadřovaly spíše emoční stavy než sociální interakci. V kooperativně předmětném jednání získávají zvuky dvojitý psychický status, vztahují se jak na emoční stavy, tak na externí, objektivizované a zobecněné jevy situací. Tomu odpovídají i příslušné změny v historickém vývoji mozku, vzniká i společenská norma zvuků. Příčin, proč zvukový znakový systém byl preferován před systémem gest, je několik (jeho flexibilita, vynaložení malé energie, lepší efektivita při komunikaci na dálku a v noci, uvolnění rukou pro jiné úkoly aj.). M. Hildebrand uvádí několik příkladů řešení kooperativních problémů a bariér, při nichž se užívá zvukových znaků. Kritizuje Chomského tezi o vrozené lingvistické kompetenci a postuluje jazykové univerzálie, které nejsou podmíněny geneticky, ale které pocházejí z procesu společenského normování, jež se konstituovalo během fylogenetického vývoje lidstva. Řada lingvistů si je ovšem [231]vědoma souvislosti gramatického systému pravidel a lidské struktury jednání. Procesy v jazyce nejsou organizovány podle individuálních vztahů cíl — prostředek, ale na základě nadindividuálních, společenskohistoricky vypracovaných principů a pravidel. Na s. 218 uvažuje autor o aktivním odrazu, který otevírá jazyku možnost anticipace a konstrukce, tj. možnost plánování a zkoumání nových aspektů společenské a individuální praxe. Připomíná se i diskuse o odrazu, která proběhla v NSR (Leist, 1973, 1975; Zimmermann, 1974). Vývoj od jazykových a gestových znaků vede k nové kvalitě psychického zpracování a regulace, k vědomí, které je charakteristické jen pro člověka a které autor označuje termínem regulace regulace, tj. jako novou rovinu regulace. Vzniká vnitřní řeč, tj. přenesení procesu řízení kooperačního partnera na řízení vlastního jednání. Ne všechny zkušenosti a regulační procesy jsou určovány symbolickými strukturami, existují i nevědomé zkušenosti a automatizované operace. Zhotovování nástrojů, které nacházíme u pravěkých lidí i u šimpanzů, má podle autora pro vývoj jazyka význam jen tehdy, není-li vázáno jen na egocentrickou relaci cíl — prostředek, nýbrž má-li psychické předpoklady. Ovlivňování mezi jazykem a užíváním nástrojů má několik aspektů; výsledkem společenského pohybu je standardizace nástrojů i normování znaků, centrum jazyka se normálně umisťuje v levé polovině mozku a s tím je úzce spojena skutečnost, že nástroje se užívají především pravou rukou apod.

 

Třetí část knihy se zabývá ve třech kapitolách ontogenetickým vývojem jazyka (s. 239—363).

 

6. kap. (s. 241—270) zkoumá vývoj dítěte před vyslovením prvních slov. Dítě už od narození vytváří zvuky a rozlišuje zvuky osob od jiných zvuků. Zvuky, které vytváří, působí jako signály na okolí a jako příznaky vnitřních stavů (bolest, hlad apod.) jsou srovnatelné se zvuky primátů; jejich základem jsou vrozená schémata. Pro vytváření zvuků srovnatelných se zvuky dospělých má dítě ještě fyziologické a morfologické bariéry. Jde nejprve — jak známo — o tzv. broukání (angl. cooing), později žvatlání (angl. babbling, něm. lallen, srov. Kopečný, 1982), obě činnosti jsou spontánní (viz též Teyschl - Brunecký, 1973, s. 100), od 6. měsíce se vytváření zvuků orientuje na sociální interakční situace, dítě napodobuje zvuky v sociální hře (tzv. echolalie), fonetické jevy se proměňují ve fonematické (viz už Blagov’ščenskij, 1886; Jel’nickij, 1897). Uvádí se řada příkladů interakce matka a dítě z tohoto údobí vývoje dítěte, a to i takových, jejichž popis u různých etnických skupin nebyl dosud zkoumán. Velmi důležitá je senzomotorická stránka jazykového vývoje dítěte. Od narození zaměřuje dítě svou aktivitu na osoby a předměty, vedle uspokojování osobních potřeb usiluje o navázání určitých sociálních kontaktů. Proto má velký význam interakce mezi matkou a dítětem, neboť urychluje jazykový vývoj, dále je to konfrontace dítěte s hračkami, při níž se učí prakticky zacházet s předměty v určitých sociálních situacích; uvedeny jsou příklady z průmyslově vyspělých zemí. M. Hildebrand se domnívá, že vytváření zvuků je součástí senzomotorického vývoje dítěte a začíná koncem prvního roku jeho věku. Na rozdíl od Vygotského (1970, s. 105n.) nevychází z toho, že senzomotorická inteligence a „jazyk“ se spojují a dále se společně vyvíjejí, nýbrž z toho, že neexistují odděleně a že vznik jazyka konstituuje principiálně novou rovinu psychických procesů, jakousi „nadstavbu“ nad dále fungující a vyvíjející se senzomotorickou rovinou. Před existencí nové roviny je vytváření zvuků součástí rozdílných operací. Vygotskij při vymezení předjazykového myšlení bere stále v úvahu sociální skutečnosti, a proto se M. Hildebrand podstatně neliší od jeho koncepce. Podstatné rozdíly jsou však mezi Hildebrandem a Piagetem, protože ten odmítá rozhodující úlohu jazyka pro myšlenkové procesy malého dítěte [232]osvojujícího si první slova a věty a nebere v úvahu sociální vztahy pro vytváření senzomotorické inteligence ke konci 2. roku věku dítěte.

Proto se autor v 7. kap. (s. 271—308) podrobněji zabývá Piagetovým pojmem reprezentace a dalšími jeho pojmy. Piaget zkoumal stadiální vývoj inteligence u člověka (Šoltys, 1981, s. 179n.). Jeho základními pojmy k vysvětlení kognitivního vývoje jsou pojmy akomodace, asimilace a ekvilibrace. Pro pochopení pojmu ekvilibrace je důležitý biologický pojem fenokopie, při němž se nahrazují fenotypické změny genotypickými (jiné je synchronní chápání fenotypického a genotypického jazyka u Šaumjana, 1965, s. 100). Piaget vytváří paralelismus mezi procesy biologickými, psychickými a společenskohistorickými. Podle Piageta jsou na biologické úrovni způsobovány změny genotypu okolím, kdežto kognitivní systémy jsou statické, mají logickomatematickou strukturu, rovnováha mezi subjektem a objekty je koneckonců rovnováha mezi matematikou a skutečností. Podrobně se autor zabývá interpretací Piagetova modelu a jeho kritikou, zvláště Piagetovým pojmem reprezentace, který představuje jeden z nejdůležitějších pokusů vysvětlit psychologicky přechod od senzomotorického vývoje k jazykovému. Popisuje se, jak Piaget vykládá tři základní modely reprezentace u dětí (napodobování, hru a jazyk).

V 8. kap. (s. 309—363) vysvětluje M. Hildebrand vlastní model vzniku a vývoje jazyka. Na konci prvního roku života člověka vzniká nová rovina psychické regulace (viz výše kap. 6), kde se musí již počítat s prvními slovy, která mají význam. Důležitý je kontext, prostředí, v němž dítě žije; jsou pro něj charakteristické tři dimenze: předmětné okolí dítěte, střetávání dítěte s okolím prostřednictvím jiných lidí a střetávání, které není primárně závislé na spontánních potřebách dítěte, ale na rámci, který se vytvořil během historie společenských struktur. Dítě během prvního roku získává spektrum pozitivních cílů a návyky motorických operací a senzorických systémů k jejich dosažení. Cíle jsou zprvu zaměřeny na spotřebu, později jde o „produkční“ cíle, jejichž kořeny nejsou podle Hildebranda biologické, nýbrž dítě se je učí ve svém praktickém konkrétním jednání. Zvuky dítěte nejsou nejprve spojeny s významem. Autor pracuje se zajímavým Halliďayovým materiálem (1975) ilustrujícím první slova kolem 1. roku života dítěte (doplňujeme, že u nás se tím zabýval např. Ohnesorg, 1948). M. Hildebrand se poďrobně zamýšlí nad produkcí a recepcí znaků u dítěte, uvádí příklady situací, v nichž dochází od rozumění k produkování řeči a pro něž je charakteristické, že nejde o pojmenování situace (nominativní funkce slov se vyvíjí až později), nýbrž o požadavky nebo „signály“ pro společenskou kooperaci; např. zvuk tik-tak se neinterpretuje u dítěte jako „nyní začal nějaký zvuk“, ale asi jako „Pojď, budeme si hrát se zvukem“. Slova jsou ještě signály, protože dosud nejsou reprezentací abstrakce, jsou to však „sociální iniciativy“ zaměřené na předměty a jednání. V iniciativní funkci jazykových znaků a v jejich „požadavkovém“ charakteru je příčina, proč dítě samo začíná mluvit. Protože interpretuje slova jako sociální signály, jako požadavky, je možné, že samo aktivně produkuje slovo. Používá zvuků ke komunikativní, resp. lépe k direktivní funkci, ne k funkci pojmenovací. M. Hildebrand podrobně popisuje procesy, které vedou od rozumění k mluvení v kooperativně předmětných procesech jednání a ke konstituování významových struktur. Při tom dochází k reorganizaci nebo rekonstrukci senzomotorických zkušeností do kooperativně předmětných procesů jednání pomocí společenskohistoricky vypracovaných znaků. Vědomí jako psychologický konstrukt může pak být definováno jako psychická rekonstrukce předmětného a sociálního okolí, procesů jednání a kooperace a vlastní osobnosti prostřednictvím společenskohistorické zkušenosti (s. 339). Dítě reguluje mluvením [233]aktivně vlastní psychické (senzomotorické) procesy, anticipaci i jednání. Při konstituování významových struktur mají svou úlohu nejen senzomotorické procesy, ale také průvodní sociálně emocionální jevy. Vývoj mluvení od prvních slov k jejich kombinacím a k souvětí je popsán v rozsáhlé psycholingvistické literatuře (např. Zarębina, 1980), proto si M. Hildebrand všímá jen tří aspektů tohoto vývoje:

(1.) Aspekt funkční: Autor chápe komunikativní funkci jako funkci, která je nadřazena funkcím ostatním; Leont’jev (1971, s. 36) volí pro ni termín funkce regulace chování a uvažuje o její trojí konkretizaci: o funkci individuálně regulační, kolektivně regulační a autoregulační, srov. i Linhart, 1976. M. Hildebrand uvažuje na začátku dětského vývoje řeči o funkci direktivní, protože se ještě neužívá jazyka k „čistému poznání“ nebo k reflexi (domníváme se však, že již zde jde o odrazovou funkci). Teprve, když si dítě uvědomí, že každá věc má své pojmenování, vzniká nominativní funkce jazyka, která má rozhodující úlohu ve vývoji dítěte, protože u něho dochází k zobecňování, k přechodu od regulace externí k interní prostřednictvím jazykových znaků.

(2.) Korespondence mezi strukturami jednání a jazykovými strukturami. Jazykové znaky jsou zpočátku těsně zapojeny do procesů kooperativně předmětných jednání, např. slovo Mama užívá dítě i s gesty v různých situacích: při pokřiku na matku, při hledání matky, při pozorování obrazů apod. Autor uvádí zajímavé příklady na vývoj pojmů prostoru a času; ačkoli děti mladší než pět let užívají již řadu koncovek pro vyjadřování času, časové vztahy jsou plně a adekvátně vyvinuty až ve školním věku.

(3.) Jazykové dialogy, tj. rozšíření jazykového repertoáru a vznik jazykových jednání na základě psychických regulačních procesů (autor odkazuje na Leont’jevovy pojmy-termíny, užívá však své terminologie). Vedle řečových operací, které jsou vázány na situace a na senzomotorické komplexy, vzniká „reflexívní mluvení“, dítě se ptá nejen jiných osob, ale i sebe. Takové mluvení mu umožňuje samostatnou reorganizaci a konstrukci jeho kognitivního systému. Řeč dítěte se monologizuje; nejde však o monology, nýbrž o „individuální dialogy“, které vede dítě samo se sebou. Jde o zajímavou problematiku vnitřní řeči (Horálek, 1982). M. Hildebrand si je ovšem vědom toho, že bude třeba se ještě zabývat empirickou diferenciací mezi „vědomou regulací uskutečňovanou pomocí operativních významových struktur“ a „regulací vědomé regulace pomocí reflexívních významových struktur“.

 

Závěrem je možno říci, že i když nelze se vším v Hildebrandově knize souhlasit (srov. především výklady na s. 185 a 284), i když je možno mít připomínky k tomu, že autor ne vždy důsledně liší pojmy jazyk a řeč, je zásluhou knihy, že navazujíc na sovětskou teorii řečové činnosti odstraňuje v psychologii a v psycholingvistice na Západě opomíjení vývoje jazyka a že řeší otázky vývoje jazyka interdisciplinárně, komplexně, neklade přitom rovnítko mezi fylogenezi a ontogenezi (s. 97). M. Hildebrandovi nejde jen o strukturní rysy jazykových procesů v podobě systémů sémantických a syntaktických pravidel, ale o vztah mezi jazykovými procesy a mimojazykovými a předjazykovými kognitivními procesy, o vztah mezi jazykovými, popř. významovými strukturami těchto kognitivních procesů k manipulativním a jiným aspektům praktického styku s předměty a osobami. Kniha je závažným přínosem i pro lingvistiku a její metodologii.

 

[234]LITERATURA

 

AUBURGER, L.: Funktionale Sprachvarianten. 1981.

BLAGOV’ŠČENSKIJ, V.: Detskaja reč’. In: Russkij filologičeskij vestnik, 16. Varšava 1886, s. 73—103.

COLLOQUIUM PAEDOLINGUISTICUM. Ed. K. Ohnesorg. Haag 1972.

DĚJINY PRAVĚKU A STAROVĚKU I. Red. J. Pečírka. Praha 1979.

ELLERBROCK, J.: Vom alltäglichen Sprachverständnis zum wissenschaftlichen Sprachbegriff. 1979.

FINKE, P.: Grundlagen einer linguistischen Theorie. Braunschweig 1979.

GEWEHR, W. - KLEIN, K. P.: Grundprobleme der Linguistik. Frankfurt 1979.

HALLIDAY, M. A. K.: Early language learning: A sociolinquistic approach. In: Language and man. Ed. McCormack-Wurm. Haag 1975, s. 97—124.

HARTIG, M.: Einführung in die Sprachphilosophie. Stuttgart 1978.

HAUSMANN, R.: Die Sprache der Fische und Vögel und die Phonie. Frankfurt/Main 1978.

HESS-LÜTTICH, E.: Angewandte Soziolinguistik. Stuttgart 1981.

HEWES, G. W.: Primate communication and the gestural origin of language. Current Anthropology, 14, 1973, s. 5—24.

HOLENSTEIN, E.: Von der Hintergehbarkeit der Sprache. Frankfurt/Main 1980; rec. J. Štěpán, JA, 20, 1983 (v tisku).

HORÁLEK, K.: Sovětská jazykověda včera a dnes. SaS, 36, 1975, s. 125—128.

HORÁLEK, K.: Psaný jazyk a vnitřní řeč. SaS, 43, 1982, s. 213—218.

HORECKÝ, J.: Príspevok k teórii o vzniku a vývoji jazyka. SaS, 42, 1981, s. 109—114.

IMHASLY, B.: Konzepte der Linguistik. Wiesbaden 1979.

JEL’NICKIJ, K.: Jazyk detej i razvitije jego! In: Russkij filologičeskij vestnik, 37. Pedagogičeskij otdel’. Varšava 1897, s. 1—20.

KÄSERMANN, M.-L.: Spracherwerb und Interaktion. Bern 1980.

KELLER, A.: Sprachphilosophie. Freiburg 1979.

KOPEČNÝ, F.: Některá slovesa lalického původu. JA, 19, 1982, s. 25.

KOPPERSCHMIDT, J.: Sprache und Vernunft. Stuttgart 1978, 1979.

LEIST, A.: Widerspiegelung der Realität — Realität der Widerspiegelung? Das Argument, 15, 1973, s. 574—612.

LEIST, A.: Ansätze zur materialistischen Sprachtheorie. Stuttgart 1975.

LEONŤJEV, A. A.: Sprache, Sprechen, Sprechtätigkeit. Stuttgart 1971.

LEONŤJEV, A. N.: Probleme der Entwicklung des Psychischen. Frankfurt 1973.

LEONŤJEV, A. A.: Osnovy teorii rečevoj dejatel’nosti. Moskva 1974; rec. I. Nebeská, SaS, 36, 1975, s. 242—247.

LINHART, J.: Činnost a poznávání. Praha 1976; rec. I. Nebeská, SaS, 38, 1977, s. 248—250

LOSEV, A. F.: Znak, simvol, mif. Moskva 1982; rec. J. Štěpán, SaS, 44, 1983, s. 140—146.

LUX, F.: Text, Situation, Textsorte - Probleme der Textsortenanalyse. Tübingen 1981.

MARX, K.: Das Kapital. Kritik der politischen Ökonomie. I. Berlin 1953.

MEGGLE, G.: Grundbegriffe der Kommunikation. Berlin 1979.

MEŠČANINOV, I. I.: Obščeje jazykoznanije. Leningrad 1940.

OESTERREICHER, W.: Sprachtheorie und Theorie der Sprachwissenschaft. Heidelberg 1979.

OHNESORG, K.: Fonetická studie o dětské řeči. Praha 1948.

PAČESOVÁ, J.: The development of vocabulary in the child. Brno 1968; rec. M. Ludvíková, SaS, 31, 1970, s. 191—192.

PETR, J.: Filozofie jazyka v díle K. Marxe a B. Engelse. Praha 1980; rec. J. Kořenský, SaS, 43, 1982, s. 31—37; J. Štěpán, NŘ, 66, 1983, s. 91—94, aj.

POPELA, J.: K aktuálním otázkám současné marxistické jazykovědy ve statích V. Z. Panfilova [235]a F. P. Filina v časopise Voprosy jazykoznanija. In: Teoretické problémy jazykovědy v kontextu jazykovědy sovětské II. Interní tisk FF UK. Praha 1981, s. 10—19.

PORŠNEV, B. F.: O začiatkoch ľudských dejín. Bratislava 1979; rec. J. Nekvapil, JA, 17, 1980, s. 111—112.

PRŮCHA, J.: Sovětská psycholingvistika a některé její pedagogické aplikace. Praha 1973; rec. I. Nebeská, SaS, 35, 1974, s. 239—240.

REHBEIN, J.: Komplexes Handeln. Stuttgart 1977; rec. I. Nebeská, SaS, 41, 1980, s. 175 až 176.

RIHA, K.: Die Sprache der Vögel — in der Literatur. Sprache im technischen Zeitalter, 1981, č. 80, s. 275—290.

ŠAUMJAN, S. K.: Strukturnaja lingvistika. Moskva 1965.

ŠOLTYS, O.: K lingvistické realitě propozice. SaS, 42, 1981, s. 177—182.

ŠTĚPÁN, J.: K interjekcím označujícím zvuky zvířat. SaS, 41, 1980, s. 204—207.

TEYSCHL, O. - BRUNECKÝ, Z.: Duševní vývoj a výchova dítěte. Praha 1973.

TUGENDHAT, E.: Selbstbewußtsein und Selbstbestimmung. Frankfurt/Main 1979.

VYGOTSKIJ, L. S.: Myšlení a řeč. Český překlad. Praha 1976.

WANDRUSZKA, M.: Die Mehrsprachigkeit des Menschen. Stuttgart 1979.

WETTLER, M.: Sprache, Gedächtnis, Verstehen. Berlin 1980; rec. K. Horálek, SaS, 42, 1981, s. 254.

WUNDERLICH, D.: Arbeitsbuch Semantik. Frankfurt/Main 1980.

ZARĘBINA, M.: Jęzik polski w rozwoju jednostki. Analiza textów dzieci do wieku szkolnego. Rozwój semantyczny jęzika dziecka. Kraków 1980; rec. B. Téma, JA, 19, 1982, s. 82—83.

ZIMMERMANN, J.: Sprachanalytische Ästhetik. Stuttgart 1980.

ZIMMERMANN, R.: Semantik, „Widerspiegelung“, marxistische Erkenntnistheorie. Das Argument, 16, 1974, s. 187—201.

Slovo a slovesnost, volume 44 (1983), number 3, pp. 228-235

Previous Zdena Skoumalová: Zamyšlení nad knihou o slovotvorném vývoji českého slovesa

Next Václav Blažek: Současný stav nostratické hypotézy (fonologie a gramatika)