Česká bohemistika v roce 1955

Zdeněk Tyl

[Chronicles]

(pdf)

-

Přehled naší loňské jazykovědné práce zahajujeme tentokrát oddílem nejrozsáhlejším, bohemistickým. Zkratek užíváme stejných jako v přehledu za léta 1953—1954 (viz SaS 16, 1955, 113—128, 204—208, 227 až 249).

Práce obecné. Desáté výročí našeho osvobození bylo i české jazykovědě vhodnou příležitostí, aby zhodnotila práci vykonanou v tomto období a stanovila si další úkoly pro nejbližší budoucnost. Takový synthetický a kriticky hodnotící obraz českých bohemistických prací podal B. Havránek v SaS 16, 1955, 209—213 (1945—1955 v české bohemistice) a dospěl k závěru, že naše bohemistika má pro další rozvoj metodické, osobní i hospodářské předpoklady daleko příznivější než kdykoli v minulosti; je třeba, aby těchto možností plně využila. Aktuálními úkoly, které všem pracovníkům v oblasti jazyka, jazykovědným i školským, ukládá nanejvýš významné, ale i odpovědné poslání jazyka v naší nové společnosti, zabývá se F. Trávníček v čl. Naše mateřština v osvobozené vlasti (ČJ5, 1955, 129—134) a také A. Jedlička v retrospektivním přehledu Deset let péče o český jazyk (NŘ 38, 1955, 146—158) shrnuje všechno podstatné, co bylo vykonáno na poli uvědomělé a soustavné péče o češtinu. Hlavní vývojové tendence československé jazykovědy za deset let svobodného Československa usiluje konečně zachytit i úvodní článek nového ročníku Sborníku vysoké školy pedagogické v Olomouci 1955 — Jazyk a literatura — s. 5—10. O současném stavu české a slovenské jazykovědy přednášel K. Horálek v Ústavu pro bulharský jazyk v Sofii v létě 1954; jeho referát Segašnoto săstojanije na češkoto i slovaškoto ezikoznanije je otištěn v čas. Bălgarski ezik 5, 1955, 70—76.

Jubilejní rok dal i podnět k zamyšlení nad současným rozvojem češtiny, k němuž dochází v nepochybné souvislosti s revoluční přestavbou všeho hospodářského života u nás a celé naší společnosti. Přehledný výklad o vývojovém procesu, kterým čeština prošla od roku 1945 a vlastně dodnes stále ještě prochází, bohatě doložený materiálem z mluvnické stavby, stylistiky a zejména z lexikální zásoby, obsahuje stať J. Běliče Nové údobí ve vývoji českého jazyka (NŘ 38, 1955, 129—146). Ozvaly se však zároveň také hlasy, které pochybovaly o celkové vzestupné linii dnešní češtiny, poukazujíce především na jistou neukázněnost a živelnost ve tvoření nových výrazů. Příspěvkem do diskuse o úrovni současného spisovného jazyka je čl. Čeština ohrožena pohlovštinou?, který napsal B. Havránek do Lit. novin 1955, č. 28 jako odpověď na kursivu J. Mareše o „polární“ češtině (tamtéž 1954, č. 42). Podle jeho názoru by nebylo správné mluvit o nějakém úpadku dnešní češtiny: náš spisovný jazyk celkem dobře plní všechny úkoly, které mu ukládá náš všestranně se rozvíjející život hospodářský a kulturní, a česká jazykověda nejen má k disposici účinné prostředky k praktickým zásahům do jazykového vývoje, ale také jich svědomitě využívá. Zvláště výrazně se některé nové tendence (ne vždy žádoucí) projevují, jak je nasnadě, v češtině novinářské: konkrétní doklady toho přináší čl. F. Váhaly Jak se změnil jazyk novin v uplynulých deseti letech (Bulletin Novin. stud. ústavu 2, 1955, 287—290).

Pod názvem Sedm kapitol o češtině vydal J. Bělič výběr ze svých studií, otištěných nedávno v odborných časopisech, sbornících a jinde a zabývajících se otázkou národního jazyka a nářečí (Praha, SPN 1955, s. 147); pro knižní vydání byly stati podle potřeby upraveny, doplněny nebo jinak přizpůsobeny. Složitá ústřední problematika souboru takto vzniklého, u nás do nedávna zcela opomíjená nebo řešená se zcela nesprávných hledisek, je tu osvětlována namnoze nově a vskutku mnohostranně: řeší se otázky vzniku nové spisovné češtiny, poměr mezi češtinou a slovenštinou, otázka t. zv. pomezních nářečí, proces rozkladu nářečí, umělecké využití nářečních prvků v literatuře a j. Zasluhuje proto Běličova kniha plné pozornosti, a to stejně pro některé závěry, které možno [183]už pokládat za definitivní, jako pro průbojnost a podnětnost soudů ostatních, v otázkách stále ještě otevřených.

S třetí „kapitolou“ připomenutého Běličova souboru (Poměr mezi češtinou a slovenštinou) se thematicky stýká referát F. Trávníčka, přednesený na VII. plenárním zasedání ČSAV v květnu 1955, Český a slovenský jazyk (otištěn ve Věstníku ČSAV 64, 1955, 226—231). Starší řešení jejich vzájemného poměru je třeba podrobit kritické revisi. Trávníčkův marxisticky promyšlený výklad, opřený o fakta vývoje hospodářského, vyzdvihuje zejména výhody, které nese s sebou samostatný celonárodní jazyk slovenský pro politický, hospodářský i kulturní rozvoj slovenského lidu; pozoruhodně je tu vyložena i zhodnocena také Štúrova jazyková odluka.

Moskevská bohemistka A. G. Širokovová pokračuje ve svých studiích věnovaných otázkám vzniku a vývoje spisovné češtiny; o tom svědčí její nová obšírná stať Iz istorii razvitija literaturnogo češskogo jazyka (Voprosy jazykoznanija 1955, č. 4, s. 35—54), přihlížející tentokrát výrazněji k vývoji historickému, trpící však dosud neujasněností některých základních pojmů.

Jednotlivé spisy, doby, autoři. V studii Staročeský Mastičkář (Rozpravy ČSAV, roč. 65, 1955; ř. věd společenských, seš. 7, s. 84) předkládá V. Černý k diskusi thesi o světském původu a prvotní samostatnosti staročeské frašky o mastičkáři, jež byla teprve později a dost neorganicky připojena k vážné hře náboženské, po př. do ní vložena. Úvodem je v práci otištěn obojí dochovaný text staročeského Mastičkáře (Musejní i Drkolenský) v nč. transkripci.

F. Ryšánka Příspěvky ke kritice a výkladu staročeských textů. Ke spisům Husovým v LF 3 (78), 1955, 210—215 představují další soubor cenných emendací textových k edici Erbenově. Tamtéž (na s. 222—230) otiskuje L. Pacnerová nový zlomek staročeského Komestora, nalezený nedávno na přídeští židlochovické gruntovní knihy a t. č. uložený v Státním archivu v Brně. Je to pozůstatek rukopisu až posud neznámého, jak zjišťuje vydavatelka podrobným srovnáním všech českých rukopisů památky; dochází i k pozoruhodným závěrům o vývoji stč. překladu Komestora a k nové filiaci jeho rukopisného podání.

Snůšku českých výrazů s lat. paralelami z rukopisné lat. postily Kap. B 42 otiskuje F. M. Bartoš v první ze Dvou studií o husitských postilách (Rozpravy ČSAV 65, 1955; ř. věd společenských, seš. 4, s. 101); v druhé usiluje o důkaz — také jazykový — že kněz Michal Polák je autorem tří dosud anonymních husitských postil (Kap. F 16, Mus. I F 14 a t. zv. postily Litoměřického kazatele).

U příležitosti vydání Ryšánkova Slovníku k Žilinské knize (Bratislava 1954; viz o něm ref. J. Daňhelky v SaS 17, 1956, 115 až 117) shrnula K. Habovštiaková výsledky diskuse, která se rozvinula v polovině let třicátých okolo Chaloupeckého edice téže památky, a sama se pokusila o zhodnocení jazykové stránky Žilinské knihy s hlediska marxistického (Na okraj diskusie o jazyku Žilinskej knihy. Slavia 24, 1955, 480—487).

Turkologické korolarie k „Příhodám Václava Vratislava z Mitrovic“ od J. Rypky v LF 3 (78), 1955, 79—86 jsou vítaným příspěvkem odborníka k výkladu tureckých slov a vět, které Vratislav vložil do svého vyprávění, a mimo to pomáhají i k odstranění některých nedorozumění textových.

Významným objevem je nevelká rozprava mladého J. A. Komenského O poezi české, kterou z rukopisného sborníku leningradské knihovny M. J. Saltykova-Ščedrina otiskuje s podrobným důkazem o autorství Komenského a pečlivým komentářem A. Škarka v SlezSb 53, 1955, 479—527; objevil ji a Komenskému — spolu s dalšími pracemi téhož sborníku — připsal už v roce 1931 St. Souček, aniž tehdy mohl svůj nález publikovat. K sporné otázce, zda lze Komenského spisek Boj Michala s drakem ztotožnit s jeho ztracenou knížkou o andělích, jak dokazoval F. R. Tichý (viz naši zprávu v SaS 17, 1955, 227), vrací se znovu R. Říčan v LF 3 (78), 1955, 96—104; argumentaci Tichého odmítá a vnitřními i vnějšími důvody dokazuje, že BM vznikl z aktuální potřeby teprve v roce 1663, nikoli už 1615.

Z edic staročeských památek můžeme v roce 1955 zaznamenat jen vydání Mikuláše [184]Dačického z Heslova Prostopravdy a Pamětí, které pro sbírku Živá díla minulosti (vyd. SNKLHU v Praze) připravili E. Petrů a E. Pražák; o rozsáhlé anthologii H. Kunstmanna Denkmäler der alttschechischen Literatur von ihren Anfängen bis zum Hussitenbewegung, která vyšla jako první část široce založeného kursu staré češtiny (Berlin. VEB Deutscher Verlag der Wissenschaften 1955, s. XVI + 445) viz ref. M. Nedvědové v SaS 17, 1956, 117—119 a naši zprávu v NŘ 39, 1956, 114—116.

Rozbor českých jazykových prvků ve dvou knihách polského renesančního učence samouka Martina Bielského (jde o polský převod staročeské úpravy Burleyových Životů i mravních naučení mudrců od Mikuláše Konáče z Hodištkova z roku 1514 a o historickou kompilaci založenou zčásti na Hájkově Kronice české) podala J. Loretová v studii Czechizmy w Żywotach filozofów i w pierwszym wydaniu Kroniki świata Marcina Bielskiego (Łódzkie Towarzystwo naukowe. Rozpravy Komisji językowej 1955, 2); o studii viz podrobnější zprávu M. Dokulila v SaS 17, 1956, 126—127.

 

Dialektologie. Hlavní materiály z celostátní dialektologické konference brněnské (většinu referátů i these důležitějších diskusních příspěvků) přineslo 3. číslo loňského ročníku SaS. Prvnímu thematu konference, otázce t. zv. pomezních nářečí, byl věnován ref. J. Běliče (zde otištěna jen část týkající se jazykového pomezí česko-polského, s. 129 až 139; druhá část, Postavení moravské slovenštiny, vyšla už 1954 ve sb. Ad. Kellnerovi, s. 81—91) a koreferát A. Lamprechta, všímající si v podstatě stejné problematiky (s. 140—146). Pracovními metodami historické dialektologie a speciálně jejími úkoly a možnostmi u nás se zabýval S. Utěšený (Poznámky k dnešní situaci české historické dialektologie, s. 146—153) a jeho referát doplnily tři diskusní příspěvky B. Havránka (s. 153—159: Otázka kmenových nářečí; poměr národnosti a příslušnosti k jazyku; o potřebě dialektologie v širokém slova smyslu historické). Konečně třetím thematem byly otázky souvisící s přípravami jazykového atlasu zemí českých: o něm ref. V. Vážný (s. 159—173) a o jazykovém atlasu slovenském J. Štolc (these na s. 173—174). K práci konference, k jejím závěrům i podnětům zaujal pak stanovisko v závěrečném projevu F. Trávníček (s. 174—178).

Jazykově zeměpisná studie J. Voráče Česká nářečí jihozápadní, jejíž první část vyšla jako 2. sv. sbírky Česká nářečí v Nakladatelství ČSAV (1955, s. 147 + 20 map. příl.), shrnuje dosavadní výsledky nářečního průzkumu, který soustavně provádí od roku 1947 dialektologické oddělení ÚJČ jednak cestou nepřímou, t. j. dotazníkovými akcemi, jednak přímo v terénu. Její základ tvoří články, otiskované v letech 1949—1954 v NŘ pod společným záhlavím K jazykovému zeměpisu Čech; pro knižní vydání je autor podle potřeby upravil, doplnil několika dalšími a ucelil tak, aby podávaly výraznou charakteristiku českých nářečí jihozápadních a jejich stavu s hlediska dnešního i vývojového. Ostatek knihy je vyplněn výběrem původních nářečních textů ze studované oblasti (s. 82 až 121); její jazykově zeměpisný obraz dokresluje 20 map s isoglosami, po př. jiným znázorněním zkoumaných jazykových jevů.

Podnětný pokus, jak využít bohatého materiálu z Profousova základního díla české toponomastiky Místní jména v Čechách (dosud sv. I—III, Praha 1947—1951) pro účely historické dialektologie, představuje příspěvek S. Utěšeného Stará nářeční podoba vůda u osadních jmen v severovýchodních Čechách (NŘ 38, 1955, 257—261). Podobně i F. Cuřín sebral Několik obrozenských zpráv o východočeské výslovnosti souhlásky v (NŘ 38, 1955, 261—270) a jejich rozborem ukazuje, že výslovnost u místo v byla v době obrozenské — stejně jako i jiné nářeční znaky — rozšířena dosti daleko za hranice tohoto jevu, jak je známe od druhé poloviny 19. století, že však pozvolna ustupovala. Historické dialektologii patří konečně také příspěvek J. Skuliny K otázce vzniku nářečního typu hustopečského ve SlezSb 53, 1955, 112—119, usilující o výklad tohoto typicky přechodového nářečí s hlediska historického vývoje celonárodního jazyka a v těsné spojitosti s historií kraje.

[185]K obsáhlé sbírce Zpěvů moravských Kopaničářů J. Černíka, kterou připravuje k vydání Nakladatelství ČSAV péčí brněnské pobočky Kabinetu pro lidovou píseň, sestavil podrobný slovník A. Gregor (Vlast. věstník mor. 10, 1955, 15—21, 33—63). Podle J. Chloupka a A. Studničky je z t. zv. východomoravských nářečí (názvu „moravskoslovenský“ se autoři vědomě vyhýbají, protože jej pokládají za věcně nesprávný) s vývojem nářečí západoslovenských spjat pouze úsek dialektů kopaničářských, jejichž příslušníci sem z valné části přišli ze Slovenska teprve v 17.—18. století (K postavení kopaničářských dialektů mezi nářečími východomoravskými. SbFilFakBU 4, 1955 - ř. jazykovědné (A), č. 3 - s. 42—47). Od J. Chloupka pochází také rozbor jazykové stránky dvou českých filmů z prostředí slováckého, Ještě svatba nebyla a Frona (Nářečí ve filmu o slovácké vesnici. NŘ 38, 1955, 217—222). Dílčí výsledky výzkumu lidového pozdravu v Čechách, provedeného jednak dotazníkovou akcí, jednak přímo v terénu, předkládá P. Jančák v čl. Lidové pozdravy typu „Zdrávi byli“ (NŘ 38, 1955, 270—274).

Popis mluvy býv. rázovité pražské čtvrti, charakterisované zejména lexikálně profesionálním výrazivem plaveckým a dřevařským, podává B. Zimová v čl. O řeči starého Podskalí (NŘ 38, 1955, 209—216). Profesionální mluvou ostravských havířů, rovněž především zvláštnostmi jejich slovníku, zabývá se V. Křístek (Havířské metafory. Přenášení slovních významů jako zdroj obohacování slovní zásoby ostravské hornické mluvy. NŘ 38, 1955, 69—80); bohatý a spolehlivě vyložený materiál svědčí o vtipnosti, bystré pozorovací schopnosti jazykové vynalézavosti ostravských horníků.

 

Fonetika, hláskosloví, fonologie. Přehled M. Romportla Tschechische Phonetik in den Jahren 1945—1955 (Philologica 7, 1955, 65—70) informuje o jednotlivých pracovištích i důležitějších pracích vzniklých v tomto období. Do holandské jazykovědné revue Lingua přispěl týž autor statí Zum Problem der Fragemelodie (5, 1955, 87—108); problém je tu zkoumán na materiálu českém a ruském metodou srovnávací. Rovněž otázkami jazykové melodie, a to nářeční, zabývají se dvě studie J. Wodarze, Melodie vypovídací věty v nářečích středního Opavska (SlezSb 53, 1955, 100—111) a Soustava melodických prostředků v nářečí západního Hlučínska (tamtéž, s. 527—543). Metodicky připomínají tyto práce Wodarzovy příbuzné studie M. Romportla (viz o nich ref. P. Jančáka v SaS 16, 1955, 189—192). O různých metodách tvoření t. zv. logatomů pro zjišťování srozumitelnosti v telefonu píše B. Borovičková v Slaboproudém obzoru 16, 1955, 144—148, podává jejich rozbor a kritiku a podrobně popisuje způsob, jak byly získány logatomy české. Konečně v závěru podává stručnou zprávu o některých výsledcích, kterých bylo dosaženo při práci s těmito logatomy (k tomu srv. důležité krit. poznámky J. Vachka v 1. čísle letošního ročníku SaS, s. 40—47, odpověď B. Borovičkové na ně v č. 2, s. 110—114 a repliku Vachkovu v tomto č., s. 178 n.). Příspěvkem k dějinám české fonetiky je Hálův povšechný rozbor a zhodnocení poznatků o zvukové stránce lidské řeči, k nimž dospěl J. E. Purkyně (O významu J. E. Purkyně pro fonetiku. Sb. Jan Evangelista Purkyně. Badatel — národní buditel. Praha 1955, s. 131—135). Těžiště knihy Kl. Rektorisové Řeč na jevišti, která vyšla v Knihovně souborů lidové tvořivosti (Praha, Orbis 1955, s. 142) a v podstatě shrnuje materiál, který autorka po dlouhá léta ukládala v odborných časopisech (naposledy v Lidové tvořivosti) a také v publikacích knižních, bychom hledali především v praktických pokynech pro zvýšení kultury mluveného slova na divadle, zatím však zabírají tu až příliš mnoho místa výklady obecné (kapitoly: Jazyk a společnost; Jazyk a umělecká literatura; Řeč jako nástroj myšlení a dorozumění); k nim a také k některým autorčiným thesím, zejm. v oboru orthoepie, má kritika výhrady (srv. ref. P. Sgalla a L. Švestkové v SaS 17, 1956, 120—124).

Z pozůstalosti O. Hujera otiskl J. Kurz v LF 3 (78), 1955 dva příspěvky k výkladu staročeského hláskosloví: první, Stč. měščišče (s. .107—108) podává výklad změny skupiny sti > šči > šti; v druhém, [186]K českému ř (s. 255—258), soudí Hujer, že depalatalisace ve skupině -ŕь nastala jen na konci slabiky po samohlásce, kdežto v postavení mezi souhláskami patřícími k téže slabice zachovala se měkkost a vzniklo ř. Přehledný výklad o vývoji grafického rozlišování kvantity v češtině podává G. Décsy v čl. K dějinám označování samohláskové kvantity v českém pravopise (SaS 16, 1955, 52—55).

 

Tvoření slov, morfologie a syntax. Záporné odvozeniny jako neželezný, nevodič a pod. posuzuje H. Marešová jak s hlediska potřeby, tak po stránce ústrojnosti slovotvorné a významové a dochází k závěru, že jde o typ značně produktivní a také potřebný, zejména pro odbornou mluvu (Záporné odvozeniny jako neželezný, nevodič v odborném vyjadřování. NŘ 38, 1955, 81—86). Slova ký, kéž, kýžený jsou podle F. Svěráka zajímavým dokladem toho, jak se v jazyce houževnatě udržují některé výrazy, kterých je potřebí k vyjádření pojmů a myšlenek, i když lze mít vážné námitky proti jejich tvoření. (Ký, kéž, kýžený. NŘ 38, 1955, 86—90); jeho vývody však odmítá F. Ryšánek poukazem na fakta historického vývoje v čl. O domněle staročeském tvaru cíž (NŘ 39, 1956, 24—26). Na slovesných tvarech typu ponesu, poletím ukazuje K. Horálek, jak se v slovanských jazycích tvořilo postupně a různými způsoby futurum, jehož funkci v starší době plnily jen dokonavé tvary présentní (Slovesné tvary typu ponesu, poletím. NŘ 38, 1955, 21—24).

Hlavní pravidla, jimiž se řídí cizí vlastní jména rodu ženského zakončená v nom. sg. na -ja, -ia, -ea, -oa, -ua při svém přizpůsobování domácím skloňovacím vzorům, formuluje M. Dokulil v čl. Skloňování vlastních jmen zeměpisných typů Troja, Sofia, Korea, Samoa, Kapua (NŘ 38, 1955, 199—202); podobně je zaměřena také poznámka F. Váhaly Skloňování cizích jmen na -u (tamtéž, s. 191—192). Při převodu litevských a lotyšských mužských jmen do českých textů navrhuje P. Trost skloňovat celý nominativní tvar (Ignotas, Ignotase a pod.), nikoli pouze kmen (O skloňování litevských a lotyšských vlastních jmen osobních v českých textech. Návrh normování. NŘ 38, 1955, 202—204).

R. Večerky Poznámky k vyjadřování posesivity u zájmen 3. osoby v češtině (SbFilFakBU 4, 1955 — ř. jazykovědné (A, č. 3 — s. 36—40) snaží se postihnout hlavní činitele, které se podílely na vývoji tohoto vyjadřování posesivity, a o bližší vymezení jejich vzájemného vztahu. V čl. K vazbám některých substantiv, zvláště dějových (NŘ 38, 1955, 289—297) si vytkl L. Klimeš za úkol probrat vazby podstatných jmen odvozených z přechodných sloves a pokusit se — na malé materiálové základně — o výklad těchto vazeb se zřetelem k jejich vývoji od doby obrozenské. Především s ohledem na potřeby školské praxe analysuje J. Novotný mluvnickou platnost spojení město Praha a soudí, že tu jde o spojení přívlastkové s řídícím členem město (Typ „město Praha“. ČJ 5, 1955, 313 až 320). Konkrétními příklady ilustruje L. Doležel základní pravidla o postavení složitých přívlastkových výrazů ve větě (K postavení bohatěji rozvitého přívlastku. NŘ 38, 1955, 58—60; viz i krit. poznámky F. Trávníčka tamtéž, s. 187—191). Čl. J. V. Bečky Vsuvka (ČJ 5, 1955, 343—348) vykládá o různých druzích vsuvky s hlediska funkčního; škole přijdou jistě vhod hojné příklady, vybrané zejména z novější literatury.

Upravenou kapitolou z rukopisné kandidátské disertace o staročeském souvětí je čl. J. Bauera Vývoj vylučovacího souvětí v češtině (Slavia 24, 1955, 390—401); autor v něm sleduje hlavní typy tohoto souvětí, které se v starší terminologii nazývalo nezcela případně rozlučovací, v jejich historickém vývoji až do doby přítomné a postihuje v něm dvě základní tendence: zřetelné formální odlišení od ostatních souvětných typů a vnitřní sjednocení. V rozsáhlé studii I. Poldaufa Vztažné věty v angličtině a v češtině (Sb. vys. školy ped. v Olomouci 1955 — Jazyk a literatura — s. 159—194) se opětovně prokazuje plodnost srovnávacího postupu anglicko-českého. Totéž lze říci i o příspěvku J. Vachka do SbFilFakBU 4, 1955 — ř. jazykovědné (A) č. 3 — s. 63—76 Some Thoughts on the so called Complex Condensation in Modern English (Několik myšlenek o t. zv. komplexní kondensaci v moderní angličtině). [187]Komplexní kondensací je třeba s V. Mathesiusem rozumět takové užití nominálního prvku nebo nominální vazby ve větném celku, které činí zbytečnou větu vedlejší, jinak nutnou. Srovnány po této stránce, jeví současná angličtina a čeština nejen jisté podobnosti, ale zejm. rozdíly, nemálo charakteristické pro strukturní odlišnost obou jazyků a projevující se zvl. v plánu syntaktickém.

 

Stylistika. Ponecháme-li do části obecně jazykovědné některé příspěvky usilující o vyjasnění základních teoretických pojmů jazykové stylistiky, je třeba upozornit především na Kapitoly z praktické stylistiky, které připravili pracovníci ÚJČ F. Daneš, L. Doležel, K. Hausenblas a F. Váhala a vydalo nakl. Orbis v Praze za spolupráce Novinářského studijního ústavu (1955, s. 121). Příručka osvětluje základní otázky stylistické, pokud přicházejí v denní jazykové praxi, a zvl. pozornost věnuje přitom ovšem otázkám stylu novinářského; z novin jsou také vybírány příklady k výkladům teoretickým. Obsahem i formou se těmto Kapitolám blíží příspěvky, které pracovníci ÚJČ psali do Bulletinu Novinářského studijního ústavu: J. Machač o prvcích odborného stylu v jazyce novin (2, 1955, 458—459), J. Kuchař o předložkových výrazech v titulcích (tamtéž, s. 646), L. Doležel o využití lidové frazeologie v publicistickém stylu (tamtéž, s. 703—704) a j. Kapitolky o frázi od V. Straky (Čs. novinář 7, 1955, 45—47) znovu upozorňují na její zneužívání v jazyce novin. Nad speciálním jazykově výchovným posláním denního tisku na Ostravsku se zamýšlí J. Skulina (Funkce novinářského stylu na Ostravsku. SlezSb 53, 1955, 415—417): toto poslání vidí především v tom, aby se ostravští horníci, slevači, hutníci atd. odnaučili užívat termínů slangových (původu z největší části cizího). Svůj spíše teoreticky zaměřený rozbor odborného stylu, přednesený na liblické konferenci, doplnil J. Filipec konkrétní ukázkou, jak třeba zkoumat a hodnotit styl naší soudobé technické literatury, a to na příkladu Abecedy hutnictví od J. Koreckého (Slohový a jazykový rozbor příručky o hutnictví. NŘ 38, 1955, 90—99).

Jazyk a styl literárních děl. Na liblické stylistické konferenci se zabýval základní problematikou studia uměleckého stylu L. Doležel (Rozbor uměleckého stylu. SaS 16, 1955, 90—96); vedle zhodnocení metodické stránky některých našich starších prací tohoto druhu se pokusil také o vyjasnění složité otázky t. zv. obrazného pojmenování (srv. k tomu poznámky F. Trávníčka Slovesné umělecké tvoření a umělecká mluva. Host do domu 2, 1955, 493—496). Složitou funkci popisných partií v celkové komposiční výstavbě epických děl rozbírá a doklady z novočeské prózy osvětluje J. V. Bečka v čl. Popisné pasáže v epické próze (NŘ 38, 1955, 307—320).

Práce dotýkající se jakkoli jazyka a stylu našich spisovatelů uvádíme dále v pořadí chronologickém. Jazykové stránky díla V. Kl. Klicpery si povšiml O. Králík v doslovu k Výboru z díla (Praha 1955, s. 548—550); J. Beneš vykládá původ odborných výrazů, nejčastěji původu německého, kterých J. K. Tyl užil ve svém dramatu Kutnohorští havíři (Hornická řeč v Tylových Kutnohorských havířích. ČJ 5, 1955, 279—281); trojí vydání Nerudových Studií, krátkých a kratších I srovnává po stránce jazykové i stylistické J. Zima v ediční poznámce k vydání tohoto díla v Knihovně klasiků (Praha 1955, s. 357 n.); nářeční prvky z Jiráskovy Lucerny vybrali a vysvětlují K. Klusák a O. Zukal (Nářeční prvky v Jiráskově Lucerně. ČJ 5, 1955, 31—34); z italské literární revue Convivium přel. L. Vrla „pokus o studii básnického jazyka“ Barevná adjektiva v básnickém díle Petra Bezruče od Jolandy Marchioriové (SlezSb 53, 1955, 543—551); v čem tkví síla a krása umělecké mluvy S. K. Neumanna, ukazuje F. Trávníček v čl. Básnické slovo S. K. Neumanna (Host do domu 2, 1955, 313—317); prohloubený stylistický rozbor věnoval M. Jelínek románům R. Těsnohlídka (SbFilFakBU 3, 1955, č. 4 — ř. literárněvědné (D) č. 1 — s. 141—153); Poznámky k slovní zásobě v románě Karla Čapka Život a dílo skladatele [188]Foltýna od M. Těšitelové (NŘ 38, 1955, 297—308) ukazují, jak Čapek ve své poslední, nedokončené románové skladbě využívá bohatství české slovní zásoby k vyjadřování jemných odstínů významových, k charakteristice hlavního hrdiny i ostatních postav díla; příspěvkem k poznání jazyka a stylu naší literatury nejnovější je čl. L. Doležela K jazyku a stylu románu K. F. Sedláčka „Závod ve stínu“ v novém literárním časopise Květen 1, 1955/6, s. 23, 52—54.

V knize studií o naší současné próze Literatura a život (Praha 1955) má J. Hájek samostatnou kapitolu Jazyk a sloh naší prózy (s. 288—300). Neupřeme autorovi v podstatě správný názor na základní jazykové i stylistické rysy nejnovější české prózy, obecného souhlasu jistě dojde i jeho odpor proti nivelisačním tendencím, které by chtěly omezit uměleckou mluvu jen na spisovný jazyk; nicméně i jeho jinak bystré poznámky o jazyce a stylu našich předních současných prozaiků trpí jistou apriorností. V poznámce O přesný a krásný jazyk kritiků (Host do domu 2, 1955, 427 až 428) vytýká F. Trávníček naší literární kritice, že samoúčelnou hledaností výrazovou upadá v jazykovou a stylovou nepřesnost, nejasnost a nevěcnost. K mnohokrát už diskutované zásadní otázce textologické se vrací R. Havel v čl. O t. zv. jazykové úpravě ve vydáních klasiků (NŘ 38, 1955, 183—186), kde podává zprávu o odpovědích posluchačů Jazyk. koutku Čs. rozhlasu na výzvu, aby se o této otázce vyslovili (v prosinci 1954).

Otázky překladatelské. Trvale živý zájem o otázky překladů, zejména literárních, i různost teoretických hledisek vedou nutně k požadavku, aby také u nás byl co nejdříve vydán moderní úvod do překladatelské teorie i praxe. Čl. K. Horálka Potřeba nové příručky teorie překládání (SovJaz 5, 1955, 50—55) obsahuje nejen věcné důvody pro její urychlené sestavení, ale také konkrétní podněty a připomínky k jejímu zpracování. Cenným přínosem k studiu problematiky uměleckého překladu je další práce J. Levého Překladatelský proces — jeho objektivní podmínky a psychologie (SaS 16, 1955, 65—87), řešící s úspěchem zejména otázku, které stylistické a umělecké rysy odlišují překlad od původního díla a co je příčinou záporných estetických rysů překladu ve srovnání s originálem. Druhý čl. J. Levého O stylu překladu (Host do domu 2, 1955, 543—544) zajímavě dokládá zkušenost, že k překládání je třeba nejen spolehlivých znalostí jazykových, ale také vynalézavosti a vtipu; bez nich může vzniknout jen překlad věcně sice správný, nikoli však zároveň také umělecky působivý.

Přehled K. Horálka Naše překlady z ruštiny 1945—1955 (SovJaz 5, 1955, 95 až 101) je zaměřen k překladům literárním; vedle jejich obecné charakteristiky přináší však i základní hodnocení. Vysoko tu oceňuje Horálek zejména stále živý příklad B. Mathesiusa, jehož překladatelskému umění věnoval mimo to i samostatnou studii (B. Mathesius jako překladatel z ruštiny. SovLit 4, 1955, 532—537). Speciální problematiku překladatelskou vytvářejí už některé rozdíly mezi ruštinou a češtinou: ve veršových rozměrech, v odlišných prosodických vlastnostech, v jazyce ruských bylin, lidových písní a pod. Těmito otázkami se K. Horálek zabývá v čl. O ruském a českém verši. Několik překladatelských poznámek (SovLit 4, 1955, 753—760).

Bylo také uveřejněno několik užitečných rozborů konkrétních překladů; uvádíme z nich aspoň tyto: Nové překlady Puškinových básní od K. Horálka, K. Koževnikové a S. Porákové (SovJaz 5, 1955, 279—288; poznámky k svazku Puškinových sebraných spisů „Povídky a poemy“ v Knihovně klasiků); V. Vlašínová, Havlíčkův překlad Mrtvých duší (SovJaz 5, 1955, 102—108); K. Koževniková, K překladu Turgeněvova románu „Rudin“ (SovJaz 5, 1955, 409—412; upozorňuje na nezbytnost starší překlady při nových vydáních pečlivě revidovat); B. Ilek, Nový překlad „Petra I.“ a některé problémy překladu historických románů (SovJaz 5, 1955, 402—408; týká se překladu J. Vladislava se zvl. zřetelem k složité otázce archaismů v díle A. N. Tolstého a jejich tlumočení); H. Křížková, K překladu B. Polevého „Lidé naší doby“ (SovJaz 5, 1955, 220—225; krit. poznámky [189]k překladu M. Mackové). Překladů neliterárních si všímá K. Koževniková v stati K překladům děl V. I. Lenina (SovJaz 5, 1955, 20—37; upozorňuje na jejich závažné nedostatky) a M. Klen, K otázkám překládání (Vědecká kniha 1955, červenec - srpen, s. 1—3; týká se překladů literatury odborné, zejména biologické, a jejich nedostatků). Neuspokojivou jazykovou úroveň překladů z ruštiny uveřejňovaných porůznu v denním tisku ukazuje P. Sgall, K překladům z ruštiny v novinách (Čs. novinář 7, 1955, 173—176). Překladům z ostatních jazyků byla věnována pozornost značně menší: E. Svobodová K nejstaršímu českému překladu Plutarcha v LF 3 (78), 1955, 247—253; A. Wildová, Voltairovy romány u nás v ČMF 37, 1955, 301—306; J. Levý, Walt Whitman v českých překladech v čas. Host do domu 2, 1955, 513—515 a j. Samostatně třeba posuzovat překlady divadelní; jim věnoval obsáhlý referát na plenární schůzi Kruhu překladatelů v Praze v květnu 1955 J. Pokorný (otištěn v čas. Divadlo 6, 1955, 558—560, 637—644, 799—801). Zabýval se přitom v míře dosti rozsáhlé také jejich stránkou jazykovou (v užším slova smyslu), na př. rozdíly mezi překladem dramatu knižního a hry určené k jevištnímu provedení, otázkou překládání vlastních jmen, především osobních, otázkou použití dialektu a pod.

 

Jazyk spisovný a jeho norma. V březnu 1955 uspořádal Ústav slovenského jazyka SAV v Bratislavě konferenci o normě spisovného jazyka, které se zúčastnili také pracovníci čeští; jejich konferenční projevy jsou otištěny spolu s ostatními materiály v čas. Slovenská reč 20, 1955, č. 4. V koreferátu Spisovná norma s hlediska potřeb společnosti (SlReč 20, 1955, 199—205) nastínil L. Doležel diskusně pojetí normy jako objektivně existujících synchronních zákonitostí spisovného jazyka, které jsou výsledkem jeho zákonitostí vnitřních. Toto pojetí, založené na důsledném rozlišení normy a její kodifikace, usiluje zároveň o postižení vztahů mezi zákonitostí synchronní a vývojovou. Přehledný výklad o tom, jak otázky spisovného jazyka a nářečí, normy spisovné a nářeční řešila a řeší jazykověda česká i slovenská, jakož i zdůvodnění vlastního stanoviska přednesl v Bratislavě A. Jedlička (Spisovný jazyk a nářečí; tamtéž, s. 231 až 236). O archivu mluvnické excerpce, který se zřizuje v ÚJČ jako protějšek základního archivu lexikálního, referovala na konferenci J. Švehlová-Dvončová (Zjišťování a kodifikace normy; tamtéž, s. 251—252) a F. Váhala shrnul některé praktické zkušenosti s prováděním praktické jazykové výchovy v diskusním příspěvku Uvádění jazykové normy do praxe (tamtéž, s. 271—275).

Pěkným dokladem pozornosti, kterou trvale věnují pracovníci ÚJČ provádění této praktické jazykové výchovy v širokém měřítku, je publikace Jazykový koutek Československého rozhlasu, Druhý vyber, kterou redigovali M. Dokulil, B. Havránek, A. Jedlička a F. Váhala a vydalo Stát. pedag. nakladatelství v Praze 1955 (s. 364). Obsahuje rozsáhlý výbor z pravidelných rozhlasových pětiminutových výkladů, které vysílá Čs. rozhlas již od konce září 1946 a které z největší části připravují pracovníci ÚJČ; časově navazuje na První výběr, který se dočkal v krátké době tří vydání (1949 až 1951), a přináší vybrané relace — podle potřeby i upravené nebo doplněné novým materiálem — z doby od 1. 7. 1948 do 30. 6. 1953. O úkolech a poslání Jazykového koutku v rozhlasovém vysílání i ve vydání knižním informuje stručně red. úvod; pozornosti zasluhují i obecné výklady o jazyce jako jevu společenském, o stavbě jazyka, o vyjadřování odborném a j., které byly zvlášť napsány pro knižní vydání a umístěny před jednotlivé oddíly.

Z ostatních příspěvků zabývajících se normou spisovného jazyka je třeba jmenovat čl. J. Filipce Byl to můj přítel, který … (NŘ 38, 1955, 193—198), kde je s úspěchem obhájen tento typ vytýkacího důrazového opisu proti paušálním odsudkům; jde o záměrný stylistický prostředek, v kterém se uplatňuje několik rozdílných zřetelů obsahových i formálních, a tím je odůvodněna i jeho potřeba (ovšem nikoli vždy a všude). Několik menších příspěvků tohoto druhu přinesla opět Naše řeč v rubrice Drobnosti. Otázek jazy[190]kové správnosti se dotýká také M. Jelínek v čl. K metodice jazykové úpravy novinového článku (Čs. novinář 7, 1955, 81—84).

 

Vyučování češtině, otázky didaktické a metodické. Vycházeje z usnesení ÚV KSČ o zvýšení úrovně a dalším rozvoji našeho všeobecně vzdělávacího školství, které označilo vyučování mateřskému jazyku za zvláště citlivé místo naší dnešní školy, hodnotí B. Havránek kriticky současný stav vyučování češtině, rozbírá jeho nedostatky a formuluje hlavní požadavky, které by zajistily rychlou nápravu (Důsledky z usnesení ÚV KSČ pro vyučování češtině. ČJ 5, 1955, 209—212).

Už ve čtvrtém, přepracovaném a doplněném vydání vyšla Stručná mluvnice česká pro školy všeobecně vzdělávací B. Havránka a A. Jedličky (Praha, SPN 1955, s. 213); aby učitelé poznali dokonale strukturu knihy a mohli jí plně využít při vyučování, napsali autoři instruktivní doprovod K novému zpracování Stručné mluvnice české (ČJ 5, 1955, 291—305), v kterém zároveň shrnuli a odůvodnili změny, které byly provedeny jak v pojetí některých mluvnických jevů, zejména syntaktických, tak i v terminologii.

Podstatným přínosem k úsilí o zvýšení úrovně mluvnického vyučování jsou i nové učebnice Český jazyk, určené pro nejvyšší třídy našich škol všeobecně vzdělávacích, které byly vesměs vypracovány za vedení a přímé účasti B. Havránka; v roce 1955 vyšly tak po prvé učebnice pro desátý a jedenáctý postupný ročník.

Učebnici větného rozboru vydal V. Šmilauer jako vysokoškolská skripta (Praha, SPN 1955, s. 196). Z ostatních metodických příspěvků určených především pro školskou praxi uvádíme ještě Šmilauerův čl. Rozlišování předmětu a příslovečného určení (ČJ 5, 1955, 269—273), od M. Těšitelové Péče o mateřský jazyk při vyučování odborným předmětům (tamtéž, s. 334—343) a od K. F. Svobody K metodice srovnávání ruštiny s češtinou na našich školách (Ruský jazyk 5, 1955, 438—449).

Významný podíl pokrokového českého pedagoga O. Chlupa na propracování didaktiky češtiny odborně rozebral a ocenil u příležitosti jeho osmdesátin Kv. Hodura v příspěvku do jubilejního sb. Otakar Chlup (Praha 1955, s. 101—106: Otakar Chlup o otázkách vyučování mateřskému jazyku).

V Sovětském svazu vyšla v minulém roce první původní učebnice češtiny, určená především pro potřebu posluchačů vysokých škol. Sestavili ji A. I. Ševčenko a V. S. Ševčenko za red. A. G. Širokovové (Učebnik češskogo jazyka, Moskva 1955, s. 355). Je založena na aplikaci principu srovnávacího, metodicky promyšlena a po stránce odborné dobře odpovídá svému určení. Úvodní výklady o české výslovnosti, přízvuku a o českém hláskosloví pocházejí od A. G. Širokovové.

 

Terminologie. Příručka o českém odborném názvosloví od K. Sochora (Praha, Nakladatelství ČSAV 1955, s. 67) si vytkla cíle především praktické: přispět k správnému chápání významu odborného názvosloví, napomáhat k usměrnění dosavadního často improvisovaného a chaotického tvoření nových termínů a konečně být i oporou při sestavování odborných slovníků. Přináší proto vedle základního poučení o obsahu a rozsahu odb. názvosloví a dále o vzniku a tvoření jednotlivých odb. výrazů v češtině také podněty k praktické péči v tomto oboru a přehled našich slovníků terminologických, výkladových i dvojjazyčných, s poznámkami k jejich lexikografickému zpracování (srv. o ní ref. J. Horeckého v čas. Slov. odb. názvoslovie 3, 1955, 374—376 a v SaS 17, 1956, 124—125; krit. posudek M. Dokulila v NŘ 39, 1956, 99—105).

Přehled důležitějších příspěvků z oboru terminologického za léta 1953—1954 otiskl týž autor v NŘ 38, 1955, 109—117 (Odborné názvosloví) s poznámkami k některým pracím. Ostatní terminologické příspěvky jsou celkem nečetné. Na příkladu přídavných jmen účelových na -icí a složenin typu maloměsto ukazuje J. Kuchař, jak si odborná terminologie pro sebe přizpůsobuje a podle potřeby dále rozvíjí vybrané slovotvorné prostředky, které jsou v mluvnické stavbě celo[191]národního jazyka obsaženy jen v zárodku (Dva živé typy tvoření odborných výrazů. NŘ 38, 1955, 65—69). H. Kratochvílová upozorňuje na význam přesného významového rozlišení přídavných jmen, tvořených od téhož slova, zejména tehdy, je-li základem podstatné jméno původu cizího, jako operační - operativní, korosní - korosivní a pod. (Přídavná jména v odborných názvech. NŘ 38, 1955, 119—121); v čl. Nové výrazy z oboru plánování ukazuje táž autorka, jak se tvoří názvosloví tohoto nového oboru. O zajímavých zkušenostech, získaných při jazykových úpravách názvoslovných norem, které vydává Čs. úřad pro normalisaci, píše Z. Landischová v čas. Normalisace 4, 1955, 230—232 (Úloha češtiny při normalisaci).

Novou rubriku Strojírenská terminologie zavedl v roč. 5, 1955 čas. Strojírenství; autorem všech příspěvků tam otištěných je J. Charuza; z téhož oboru počal uveřejňovat dosti pravidelně Jazykový a názvoslovný koutek také čas. Strojírenská výroba péčí F. Glance a J. Kavana-Nora. Několik příspěvků k normalisaci silničního názvosloví přinesl čas. Silnice v roč. 4, 1955 (od O. Trojana a J. Součka). Konečně zaznamenáváme ještě Kratkij češsko-russkij i russko-česskij vnešnetorgovyj slovar’, který sestavili opět V. S. Ševčenko a A. I. Ševčenko (Moskva 1955, s. 189).

 

Lexikografie a lexikologie. Příruční slovník jazyka českého, sestavený pracovníky ÚJČ a redigovaný B. Havránkem, V. Šmilauerem a A. Získalem, dokončil předposlední díl VII (svazek osmý), obsahující hesla Vy — zapytlačiti (s. XVI + 1172).

Z lexikologických příspěvků L. Doležel v čl. K stylistické a normativní charakteristice ve slovníku spisovného jazyka (NŘ 38, 1955, 12—21) podává přehled toho, jak se s touto otázkou vyrovnaly důležitější jednojazyčné slovníky naše i sovětské, a na základě tohoto srovnání navrhuje vlastní systém normativních a stylistických charakteristik pro slovníky tohoto typu. Nesnadnou otázkou je i lexikologické zhodnocení a lexikografické zpracování vidových dvojic slovesných; k jejímu řešení chce přispět Z. Sochová v čl. Slovesný vid s hlediska slovníku (NŘ 38, 1935, 280—289), v němž rozborem bohatého materiálu v podstatě zdůvodňuje praxi, které se v této věci hodlá přidržet chystaný Slovník současného spisovného jazyka českého. O připravovaném slovníku staročeském, na němž počalo pracovat oddělení pro studium vývoje jazyka ÚJČ, podal stručnou zprávu J. Daňhelka (Příruční slovník staročeský. SaS 16, 1955, 259—260).

Původ a význam jednotlivých slov. Navazuje na studii maďarského turkologa J. Nemétha Neuere Untersuchungen über das Wort Tabor „Lager“ (Acta linguistica Academiae scientiarum Hungaricae 3, 1953, 431—446), který vyvrátil starší názor o tureckém původu slova tabor v maďarštině, dokázal B. Havránek rozborem nového dokladového materiálu, že slovo tábor nabylo významu „ležení“ mezi protivníky husitství v Čechách a v nejbližším sousedství a odtud se rozšířilo — spolu se slávou táborských a husitských bojovníků — téměř po celé Evropě (Původ slova tábor „ležení“. NŘ 38, 1955, 2—12; srv. též P. Király, Prof. B. Havránek über die Herkunft des Wortes tábor. Acta linguistica ASH 5, 1955, 225—226). V čl. Česká a slovenská slovesa typu hanobiti (odvozená ze jmen na -oba) vykládá V. Machek vedle několika sloves nářečních také původ sloves velebiti, pochlebovati a oznobiti (NŘ 38, 1955, 204 až 209).

Jména osobní a místní. Tu třeba jmenovat čl. J. Spala K výkladu místních jmen na -any (NŘ 38, 1955, 274—279), v němž se autor pokouší vyložit několik místních jmen tohoto typu, která jsou svým původem jména obyvatelská a za základ mají vesměs názvy drobného porostu (na př. Bylany, Kestřany, Klíčany a j.), odchylně od A. Profouse; jeho důvody však nejsou zcela přesvědčivé, jak upozorňuje v red. pozn. V. Machek. Drobný příspěvek I. Honla K názvosloví Středočeské vrchoviny (Naše vlast 3, 1955, 181) na několika případech ukazuje, co lze ze studia místního názvosloví vytěžit pro poznání obrazu krajiny a jejího geologického vývoje. Materiálovou cenu má [192]snůška O. Hanuše Pomístní názvy v okresu Louny (Čas. Společnosti přátel starožitností 63, 1955, 229—239), stejně jako podobný soubor I. Vávry Pomístní jména v katastru města Ivančic (Vlast. věst. mor. 10, 1955, 105—110). O toponomastických pracích německého slavisty R. Fischera, zabývajících se mnohdy jmény z našeho západního pohraničí, referují J. Spal v NŘ 38, 1955, 237—240 a L. Zatočil v SbFilFakBU 4, 1955 — ř. jazykovědné (A) č. 3 — s. 121—122.

 

Dějiny české bohemistiky. Názory J. A. Komenského na jazykové otázky shrnuje a rozbírá D. Votrubová v čl. Jednota myšlení a řeči — vůdčím principem Komenského názoru na jazyk a jeho funkci (ČJ 5, 1955, 169—188); zvláště si při tom všímá metodických zásad, které chtěl Komenský uplatňovat při jazykovém vyučování. Na spisech J. Dobrovského a na jeho korespondenci (zčásti dosud nevydané) založila svou srovnávací studii Dobrovský a německá filologie Z. Svobodová (Rozpravy ČSAV, roč. 65, 1955; ř. společenských věd, seš. 2, s. 98); podařilo se jí shromáždit rozsáhlý materiál pro vzájemné vztahy mezi Dobrovským a soudobou filologií německou, ale bez kritického zhodnocení a zpracování. Překvapením bylo nové vydání památné Dobrovského Geschichte der böhmischen Sprache u. Literatur z r. 1792 v Německé demokratické republice (vyšla péčí H. Rösla, který před časem přeložil do němčiny Spisovnou českou výslovnost F. Trávníčka, v Halle 1955, s. 144), nikoli ovšem jako studijní pomůcka, nýbrž především jako hold dílu zakladatele vědecké slavistiky a bohemistiky.

O osudech literární pozůstalosti J. Gebauera podal stručnou zprávu J. Schieszl v čl. Co je s vědeckou pozůstalostí Gebauerovou? (NŘ 38, 1955, 104—109; s pozn. F. Trávníčka). K stému výročí narození Josefa Zubatého rozebral a znalecky ocenil jeho dílo po všech stránkách F. Trávníček v slavnostní přednášce (Josef Zubatý. Věstník ČSAV 64, 1955, 362 až 368) a speciálně ještě jeho práce bohemistické (Josef Zubatý jako bohemista. 20. 4. 1855—21. 3. 1931. NŘ 38, 1955, 158—164). U příležitosti šedesátin českého fonetika B. Hály (v r. 1954; viz SaS 15, 1954, č. 1) odborně ocenil jeho dílo G. Straka v lovaňské revui Orbis (4, 1955, 267—276; L’oeuvre de Bohuslav Hála). K stejnému jubileu českého bohemisty V. Šmilauera charakterisoval jeho osobnost a práce L. Klimeš v ČJ 5, 1955, 329—333 a Naše řeč, v jejíž redakční radě jubilant dlouhou řadu let působí, věnovala mu dvojčíslo 9—10 ročníku 38 s příspěvky jeho přátel a žáků.

Slovo a slovesnost, volume 17 (1956), number 3, pp. 182-192

Previous Petr Sgall: Ještě k otázkám strukturalismu

Next Rd. (= Redakce): Oprava