Česká jazykověda v roce 1956 (Část druhá: Práce bohemistické)

Zdeněk Tyl

[Chronicles]

(pdf)

Чешское языкознание в 1956 г. II / La linguistique tchèque en 1956 II

[*]Práce všeobecné. V novém sovětském úvodu do studia slovanských jazyků, který vydal N. A. Kondrašov pod názvem Slavjanskije jazyki (Moskva 1956, 196 s.), je češtině věnován (v rámci západoslovanské jazykové skupiny) souvislý výklad na s. 133—145. — Nástin dějin českého a slovenského jazyka od A. Dostála vydala jako učební text Vys. škola rus. jaz. a literatury (Praha, SPN 1956, 238 s., 4⁰, rozmnož.).

Rozšíření spisovné češtiny na Slovensku ve středověku a jeho příčiny studuje slovenský historik B. Varsik v stati K otázke udomácnenia češtiny na Slovensku v XV. a XVI. stor. (Historický časopis 4, 1956, 170—221). — Týmž námětem se současně zabývá také mladý maďarský bohemista G. Décsy; ukázku ze své práce otiskl pod názvem Čeština v středověkých Uhrách ve sb. Studia Slavica (Budapešť) 1, 1955, 278—287.

Podobně jako A. Frinta v bulharštině (viz zde na s. 190) uvádí J. Felix hl. zásady pro přepis českých jmen osobních i místních do rumunštiny v čl. Cu privire la transcrierea numelor de persoane şi a toponimicelor cehe (Limba romînă 5, 1956, 102—103).

Jednotlivé spisy, doby, autoři. V knize Studie ze starší literatury (Praha, SPN 1956, 279 s.) vydal J. Hrabák výběr ze svých studií, většinou už dříve otištěných; některé z nich mají význam také pro poznání jazyka a stylu stč. památek, protože této jejich stránce věnuje Hrabák zvýšenou pozornost. To platí také o studii Zlomky Táborské a Klementinské (s. 151—167, v souboru [237]otištěna po prvé), kde rozborem — také jazyka, stylu, verše a rýmové techniky — autor dokazuje, že t. zv. Táborské zlomky jsou patrně pozůstatkem nějaké skladby žákovské a pocházejí z doby mladší, než se dosud předpokládalo (totiž asi z 2. pol. 14. stol.); Klementinské zlomky — nejde ovšem o nedávno objevené zlomky nejstarších českých veršovaných legend — pokládá za zbytek nějaké satirické skladby rytířské, rovněž ze stol. 14. Tamtéž na s. 69—79 je otištěn v přepracované podobě Hrabákův příspěvek k problematice českého literárního života před vynalezením knihtisku O regionalismu v české literatuře doby předhusitské (po prvé ve sb. Dar přátelství, Olomouc 1955, s. 15—23), kde autor upozorňuje na význam několika mimopražských kulturních středisek té doby; jejich existence je prokázána dialektismy v stč. památkách, ty však budou vyžadovat ještě podrobného prozkoumání spoluprací historické dialektologie s literární vědou.

M. Flodr v studii Glosy olomoucké (SbFilFakBU 5, 1956, ř. historické -C- č. 3, s. 38—53) paleografickým rozborem posunuje vznik této důležité jazykové památky do minulosti (až do 30. let 12. stol.); historie rukopisu, ve kterém jsou glosy zapsány, prokazuje bezpečně jejich moravský původ. — Paleografické poznámky k rajhradskému rukopisu Adova Martyrologia od téhož autora (Čas. Matice mor. 75, 1956, 323—338) se týkají čl. F. Ryšánka, který označil v Listech filol. 1953 kyrilské a jiné přípisky v tomto rukopisu za padělky Hankovy; hlavně z důvodů paleografických a. s tímto názorem nesouhlasí.

Z. Stieber podává rozbor čechismů v onomastickém materiálu nejstarší polské lat. kroniky t. řeč. Galla-Anonyma a ukazuje, že jde o individuální zvláštnosti autorovy, které se v polštině neujaly (O czechizmach w kronice Galla, Poradnik Językowy 1956, 245—248).

F. Šimek v čl. Zbásnil náš nejstarší cyklus legend i Alexandreidu jeden básník? (Čas. Nár. musea 124, 1956, odd. věd. společ., s. 68—74) usiluje vyvrátit, po př. oslabit starší Havlíkovy námitky proti uznání jednoho básníka za autora obou skladeb, a opíraje se mimo jiné také o shody a podobnosti mezi nedávno nalezenými Klementinskými zlomky nejstarších legend a Alx, vrací se k opačnému mínění Šafaříkovu a Šemberovu; k tomu srov. poznámku E. Urbánkové a Šimkovu odpověď tamtéž na s. 171. — O Klementinských zlomcích podal Šimek stručný výklad ještě v Náboženské revui církve československé 27, 1956, 26—30 (Cyklus nejstarších staročeských legend obohacen nálezem nových zlomků).

Velký význam pro stč. jazyk i literaturu má objev dalšího zlomku stč. Alexandreidy v seminární knihovně ostřihomské od maďarského bohemisty P. Királyho. Na dvou pergamenových ústřižcích, oboustranně popsaných, použitých k vazbě prvotisku z r. 1491, se dochovalo 87 veršů z VIII.—X. kn. básně; podle paleografického i jazykového (zejm. pravopisného) rozboru nepatří tyto zlomky k žádnému z dosud známých rukopisů. Text vydal Király pečlivě s podrobnými poznámkami jazykovými i literárně historickými a úplným slovníčkem, paleograficky i v nč. transkripci, za pomoci českých jazykovědců, zvl. F. Ryšánka (Ostřihomský zlomek staročeské Alexandreidy. Studia Slavica Academiae scientiarum Hungaricae 2, 1956, 157—184).

Stč. básní o Alexandrovi, a to jejím Vídeňským zlomkem, zabývá se rovněž vídeňský bohemista F. Repp v čl. Zu den Wiener Bruchstücken der Alexandreis (Zeitschr. f. Slawistik 1, 1956, č. 1, s. 32—38): podává poznámky k dosavadním otiskům zlomku a usiluje zpřesnit metodu rekonstrukce původního znění z mladších rukopisů. — Tamtéž na s. 39 otiskl Repp veršovaný písařský přípisek, hlásící se pravopisem do 15. stol. a dvojverší z neznámé stč. lyrické básně nebo písně (Ein tschechischer Schreibervers in der Hs. Nr. 4831 der Wiener Nationalbibliothek). — Národní specifičnost stč. Alexandreidy zkoumá v průpravné studii k připravovaným kolektivním Dějinám české literatury F. Svejkovský (Alexandreida. Čes. literatura 4, 1956, 119—135), všímaje si přitom také jazyka a stylu památky.

Dále podává F. Repp v studii Die alttschechische Alexiuslegende (Zeitschr. f. slav. Philologie 23, 1955, 284—315) rozbor rukopisu po stránce paleografické, usiluje o přesnější určení doby jeho vzniku a několika [238]emendacemi přispívá ke kritice textu; kromě toho srovnává stč. legendu s jejími prameny a dotýká se i otázky jejího druhého stč. zpracování. V druhé studii Textkritische Untersuchungen zur Überlieferung des Vévoda Arnošt in Codex Baworowský (Zeitschr. f. Slawistik 1, 1956, č. 4, s. 41—57 a tamtéž 2, 1957, č. 1, s. 26—36) usiluje o rekonstrukci původního znění skladby a o vysvětlení zjištěných proměn rukopisu, vycházeje při tom ze srovnání s německou předlohou. — Téže stč. skladbě je věnována také materiálová práce P. Pešky Rýmové a veršové shody Alexandreidy a Vévody Arnošta (SbFilFakBU 5, 1956, ř. literárněvědné -D- č. 3, s. 83—90): jestliže tu nalézáme přes 100 rýmových dvojic zcela shodných (s opakováním 340, t. j. téměř 12 % všech rýmu) a dalších 100 shod částečných (6 %) — vedle četných shod vzdálenějších a paralel také v dalších slovech veršů —, lze mít za prokázané, že skladatel Vévody Arnošta českou Alexandreidu dobře znal.

V nevelkém příspěvku K staročeskému Mastičkáři (Sb. Vys. školy ped. v Olomouci 3, 1956, Jazyk a literatura, s. 103—105) upozorňuje P. Trost, že pronikání groteskně lascivní a parodistické komiky do náboženských her velikonočních lze chápat jako pozůstatek starých pohanských kultů. Po stránce textové připomíná stč. Mastičkář příbuzné hry německé, motivicky se snad opírá o nějakou prastarou satiru o lékařích-šarlatánech.

Roudnický plankt z rkpu býv. roudnické knihovny Lobkovické (dnes v UK v Praze) otiskuje po prvé A. Škarka v LF 4 (79), 1956, 187—194 spolu s planktem Šafaříkovým (oba v nč. transkripci) a srovnává jej ještě s jinými skladbami téhož druhu. — Na první strofu stč. písně Buoh všemohúcí zapsanou v rkpe býv. kláštera v Bordesholmu (Šlesvik-Holštýn, dnes univers. knihovna v Kielu), upozorňuje hamburský slavista H. Kunstmann v čl. Ein alttschechisches Lied aus Bordesholm (Zeitschr. f. slav. Phil. 23, 1955, 315—321).

Srovnáváním vybraných delších textových úryvků — tedy v podstatě stejnou metodou, které použil také v čl. K rekonstrukci české předlohy staropolské bible (Česko-polský sborník vědeckých prací II, Praha 1955, s. 39—64; o něm v. zprávu S. Králíka v tomto roč. SaS, s. 58n) — snaží se V. Kyas v čl. Česká Hlaholská bible v poměru k ostatním českým biblickým rukopisům (Slavia 25, 1956, 328 až 341) také určit postavení Hlaholské bible mezi ostatními stč. biblickými rukopisy a dochází k výsledkům, které zasluhují pozornosti nejen pro osvětlení této památky, ale i vývoje stč. překladu biblického. Hlaholská bible podle Kyasova zkoumání nesouvisí se soudobými českými biblemi I. redakce, Litoměřickou a Olomouckou, nýbrž — jako nejstarší zachované památky II. redakce — má text složen z úseků přepracovaných i nepřepracovaných. — Populární výklady o historii překladů české bible podává kniha J. Merella Bible v českých zemích od nejstarších dob do současnosti (Praha, Čes. katol. Charita 1956, 119 s. + 96 obr. příl.).

Výbor z díla Tomáše ze Štítného vydal F. Šimek pod názvem Knížky o hře šachové a jiné (Živá díla minulosti, sv. 12. Praha, SNKLHU 1956, 529 s. + 17 obr. příl.) a spolu s M. Kaňákem napsal k němu předmluvu. Výbor obsahuje z pův. prací Štítného m. j. úplný text tří menších traktátů (O trojím stavu; O hospodářovi, hospodyni a čeledi; O přirovnání devíti lidských stavů k devíti kůrům andělským), dále Štítného překlad středověké legendy o Barlaamovi a Josafatovi (na rozdíl od edice z r. 1946 v Památkách staré literatury české otištěno tu druhé, stručnější zpracování z rkp. UK v Praze, sign. XI D 3) a konečně volný převod latinského traktátu Jacoba de Cessolis o hře šachové, podle něhož byla kniha — ne právě vhodně — nazvána. Texty jsou vydány v nč. transkripci s poznámkami textově kritickými a s vysvětlivkami věcnými. — V čl. Rukopisné zlomky z knihovny Národního musea (Čas. Nár. musea 124, 1956, odd. věd. společ., s. 74) podává F. Šimek zprávu o listu ze stč. překladu spisu Jana Guallensis O čtyřech stěžejních ctnostech a dalším zlomku z jinak neznámého rkpu staročeského Tkadlečka.

K stč. Tkadlečkovi vydatně přihlíží německý slavista W. Krogmann v čl. „Ackermann“ und „Tkadlec“ (Zeitschr. f. slav. Phil. 22, 1954, 272—304); výsledků vzájemného srovnávání obou skladeb využívá [239]k osvětlení rukopisného podání Ackermanna a ke kritice jeho textu. — F. Ryšánek uveřejňuje další důmyslné Kritické a exegetické příspěvky k českým spisům M. J. Husi v LF 4 (79), 1956, 54—62 a 209—218. — Rukopis budapešťské Szechenyiho knihovny Quart. Slav. 38, v kterém je na jednom místě jmenován Petr Chelčický jako autor a který byl proto považován za jeho dílo, obsahuje podle zkoumání E. Urhegyiové (Budapeštský rukopis Knijh o zarmutcenijch welikých Czýrkwe Swate. Studia Slavica 1, 1955, 261—277) druhou část díla Jana z Příbramě; první část je zapsána v rkpe téže knihovny Quart. Slav. 40. Autorka podrobně srovnává budapešťský rukopis Příbramova spisu s oběma dosud známými rukopisy, mikulovským a pražským, a snaží se stanovit jejich vzájemný vztah.

Petra Chelčického Výklad na čtení sv. Jana v 1. kapitole se v původní podobě tak liší od ostatních prací Chelčického po stránce jazykové a zejména stylistické, že je třeba předpokládat použití cizí předlohy. Tou bylo podle zjištění D. Marečkové v LF 3 (78), 1955, 236—240 a tamtéž 4 (79), 1956, 80—86 Husovo kázání „Euanjelium na den Božího narození na veliké mši svatého Jana v první kapitole“ z jeho české Postily sváteční. — Ve sborníku Kratkije soobščenija Instituta slavjanovedenija AN SSSR, sv. 15, 1955, s. 79—86 otiskla A. M. Bulygina-Šejnkermanová these své kandidátské disertace Jazyk „Seti very“ Petra Cheľčickogo. Iz istorii češskogo jazyka XV veka, která obsahuje jazykový rozbor díla se zvl. zřetelem k syntaxi, slovníku a stránce stylistické.

Edice Lupáčova „Hádání o kompaktátech“, kterou připravila r. 1953 A. Císařová-Kolářová, neobsahuje podle R. Urbánka pův. český text Lupáčova traktátu z r. 1462, nýbrž jen české zpracování soudobého latinského překladu, pořízené asi o 100 let později (Novoutrakvistický humanista Matouš Kollin z Chotěřiny a starší tradice husitská. Čas. Společnosti přátel starožitností 64, 1956, 1—16, 70—89). — V příspěvku K první české tištěné knize (Sb. Dar přátelství, Olomouc 1955, s. 24—32) se J. Daňhelka vrací k datování plzeňského vydání Kroniky trojanské (souhlasí v podstatě s E. Urbánkovou, která odmítla rok 1468 jako datum vydání první české tištěné knihy) a připojuje poznámky k překladatelské technice, po př. k české úpravě díla. — Oldřich Kříž z Telče, učitel, kněz a nakonec příslušník kláštera řeholních kanovníků sv. Augustina v Třeboni, který proslul jako pilný sběratel a opisovač rukopisů, latinských i českých († 1504), je předmětem životopisného a knihopisného přehledu J. Kadlece v LF 4 (79), 1956, 91—102, 234—237.

Průkopnické zásluhy Zikmunda Hrubého z Jelení († 1554), známého editora a překladatele řeckých klasiků do latiny, na poli srovnávací slovanské jazykovědy a zvláště etymologického bádání, vyzdvihuje mnichovský slavista A. Schmaus v čl. Sigismundus Gelenius und sein Lexicon Symphonum (1537), otištěném ve sb. Festschrift für Max Vasmer zum 70. Geburtstag (Wiesbaden 1956), s. 434—443. Dodatečně zaznamenáváme tu z oblasti stč. písemnictví ještě starší studii téhož autora Zur Entstehungsgeschichte des alttschechischen „Štilfrid“ (Wiener slav. Jahrbuch 3, 1953, 28—36); v ní autor dovozuje, že skladba vznikla spojením dvou původně samostatných a obsahově dosti různorodých částí, a usiluje o přesnější vymezení poměru obou složek. — Polský badatel T. Ulewicz v čl. W sprawie walki o język polski w pierwszej połowie XVI w. (paralele czeskie, problem przedmów drukarskich) (Język Polski 36, 1956, 81—97) srovnává jazykové obrany českých humanistů s předmluvami polských knihtiskařů podobného obsahu i zaměření. — V řadě drobných příspěvků, nejčastěji knihopisných (Neue Lesefrüchte II, Zeitschr. f. slav. Phil. 25, 1956, 312—329), upozorňuje D. Čyževśkyj pod titulem Ein alttschechisches Unicum na dosud neznámé 3. vyd. „Kronyky kratochwilné o sedmi Mudrcých …“, vytištěné u Jiřího Dačického na Starém Městě Pražském r. 1580. — Výňatkem z rozsáhlejší studie o stycích altdorfské university s pražskými učenci je čl. H. Kunstmanna Wilibald Pirckheimers „Laus Podagrae“ in Böhmen v novém západoněmeckém slavistickém časopise Die Welt der Slaven (nakl. O. Harrasowitz, Wiesbaden) 1, 1956, [240]181—194; obsahuje rozbor překladu jmenovaného díla, který pořídil humanista Jiří Karolides z Karlšperka r. 1597 a dotýká se i otázky, jak se Karolides k tomuto překladu dostal.

V čl. Popis Čech v „Kozmograffii Cžeské“ od Zikmunda z Púchova (Sb. Čs. spol. zeměpisné 59, 1956, 7—19) otiskuje D. Trávníček text příslušných kapitol díla v nč. transkripci a doprovází jej odborným komentářem zeměpisným. — V čele několika kvaternů Zemských desk z let 1675—1677 je zapsáno sedm anonymních českých básní časoměrných, z nichž pět otiskl A. Musil v Čas. Čes. musea 1842; všechny uveřejňuje V. Černý v čl. Básník z Desk zemských, člen kruhu Rosova v LF 4 (79), 1956, 243—252 a vedle jejich rozboru, zejm. formálního, usiluje i o identifikaci jejich autora, za něhož — velmi pravděpodobně — označuje místopísaře Desk zemských Václava Sylvestra Smrčka z Mníchu (1627—1700). — V české literatuře se celkem třikrát setkáváme s oblíbeným motivem Sporů duše s tělem: v 14. stol., v době pobělohorské a v literatuře folklorní. Otázku vzájemného vztahu skladeb v těchto třech skupinách a dále i jednotlivých skladeb mezi sebou řeší v hlavních rysech Z. Tichá v čl. K historii staročeských básnických sporů (Čas. Matice mor. 75, 1956, 260—270); v dodatku otiskuje po prvé skladbu „Zatracený duše hádka s tělem svým před poutníkem“ z rkp. sborníku J. E. Košetického z r. 1680.

 

Fonetika, hláskosloví, fonologie. B. Hála nově zpracoval a ve zhuštěném francouzském znění — především pro informaci cizích odborníků — vydal svou monografii o akustické podstatě samohlásek, která po prvé vyšla r. 1941 v Rozpravách III. tř. ČAVU, sv. 78 (Nature acoustique des voyelles. Acta Universitatis Carolinae, roč. 1956; Philologica, sv. V, 119 s.). K řešení dvou základních otázek akustické fonetiky (1. jaká je akustická podstata samohlásek vůbec; 2. jaké je akustické složení samohlásek českých) je tu vydatně využito četných akustických metod, objektivních i subjektivních, od prosté metody šeptací až k složitému matematickému rozboru oscilografických a jiných registrátů.

Diskuse o správné metodě při tvoření t. zv. logatomů, kterých se užívá při zkouškách výkonnosti telekomunikačních zařízení (jde tu především o otázku, zda má být pro tyto zkoušky z logatomů eliminován významový činitel, či nikoli; v. SaS 17, 1956, 185) pokračovala odpovědí J. Vachka na repliku B. Borovičkové (SaS 17, 1956, 178 až 181) a poznámkou M. Romportla (SaS 18, 1957, 62—63). J. Vachek mimo to vyložil své stanovisko (že logatomy mají mít význam, aby byla při měření navozena normální jazyková situace) spolu s J. B. Slavíkem ještě v čl. K problematice českých národních logatomů (Slaboproudý obzor 17, 1956, 634—636) a celou otázku podrobně v učebním textu pro posluchače fakulty elektrotechnického inženýrství Jazykovědná problematika zkoušek srozumitelnosti řeči (Praha, SNTL 1956, 76 s., rozmnož.).

O vzájemném poměru řeči mluvené a psané a jeho mnohdy zajímavých proměnách v historickém vývoji napsal K. Ohnesorg přehledný výklad Zvláštnosti řeči mluvené do Novinářského sborníku (1, 1956, 406 až 416); připojil několik podnětů pro uvědomělou péči o mluvenou formu jazyka a poznámky k zvukové stránce mluvených projevů v rozhlase i v jiných formách reprodukčních. — V čas. Divadlo 7, 1956, 862—866 byly otištěny ve výtazích příspěvky do diskuse o české jevištní mluvě (B. Hály, M. Obsta, V. Halady, M. Romportla); srov. k tomu pozn. J. Ondráčkové v NŘ 40, 1957, 55—58. — Od téže autorky pocházejí i dvě zprávy: o první celostátní konferenci, která se zabývala výchovou pěveckých kádrů a konala se v Praze v prosinci 1955 (NŘ 39, 1956, 107—108), a o současném stavu a dalším doplňování fonografického archivu ČSAV (tamtéž, s. 237—241).

Čl. H. Kučery Phonemic Alternations in Spoken Czech, otištěný v čas. Word (11, 1955, 575—602), je pokusem o podrobnou fonologicko-stylistickou analysu současné hovorové češtiny; tu autor pokračuje v zkoumání vzájemného poměru češtiny spisovné a hovorové, jehož výsledky — o morfologické soustavě slovesa — uveřejnil už dříve (Notes on the Czech Conjugation. Word 8, 1952, 378 až [241]386). — U nás M. Noha rozborem pražské hovorové češtiny (zčásti založeným na vlastní výslovnosti) došel k stanovení několika výslovnostních pravidel, která pokládá za obecně platná pro pražskou výslovnost (K výslovnosti souhláskových skupin v češtině. SaS 17, 1956, 78—88).

Prací základního významu pro pochopení vývoje českého vokalismu je studie M. Komárka Zur Entwicklung des tschechischen Vokalsystems, zpracovaná metodami a prostředky moderní fonologie (Zeitschr. f. Slawistik 1, 1956, č. 4, s. 14—32 a 2, 1957, č. 1, s. 52—60). Vznikla v souvislosti s přípravou soustavného výkladu stč. hláskosloví, který a. připravil pro kolektivně zpracovanou Historickou mluvnici českou, a ve zkrácené podobě byla přednesena a prodiskutována na liblické konferenci o srovnávací mluvnici a fonologii v červnu 1954. Komárkův výklad je založen na metodické zásadě, že historická fonologie musí zkoumat změny hláskového systému jako celku; vědomě se omezuje na vývoj specificky českých hlásek v historickém období. — Vývoj českých hlásek už od sklonku období praslovanského hledí v přehledu shrnout A. Lamprecht v čl. Vývoj hláskového systému českého jazyka se zvláštním zřetelem k nářečím na Moravě a ve Slezsku (SaS 17, 1956, 65 až 78), a to i se zřetelem na fakta vývoje nářečního. — Speciální otázce hláskoslovného vývoje českých nářečí, totiž střídnicím za psl. r̥, l̥, je věnován čl. Z. Stiebera Kontynuanty dawnych czeskich sonantycznych r, l w dzisiejszych gwarach języka czeskiego (Rocznik Slawistyczny 18, 1956, 11—14). Tvary jako pilnej, stirnad v čes. nářečích jihozápadních, veršek, pelný na čes. severovýchodě, jakož i příbuzné jevy v nářeční oblasti hanácké (v okolí Zábřehu) a lašské (na levém břehu Ostravice), které česká dialektologie pokládá za okrajové archaismy, označuje Stieber právě naopak za innovace; jeho hypothesu bylo by ovšem třeba přezkoušet na bohatším materiálu.

Tvoření slov, morfologie a syntax. Proti základní thesi pokusu M. Komárka dokázat také pro češtinu — podle vzoru sovětské jazykovědy — existenci samostatné kategorie predikativních výrazů (Sb. Vys. školy pedag. v Olomouci 1954, Jazyk a literatura, s. 7—25) se kriticky staví F. Trávníček v čl. K otázce slovních druhů v češtině (SaS 17, 1956, 6—18): tato t. zv. predikativa se neliší ničím podstatným od adverbií, po př. adjektiv, plně si zachovávají vlastnosti těchto slovních druhů a není proto důvodu vydělovat je jako zvláštní kategorii; proti Komárkovu syntaktickému pojetí adverbia klade Trávníček hlavní důraz na kriteria myšlenková, logická. V stejně nadepsané odpovědi na Trávníčkovu kritiku (tamtéž, s. 160—168) Komárek na svém stanovisku setrvává. — F. Trávníček zasáhl také do sovětské diskuse o tomto thematu, a to příspěvkem Zametki o „kategorii sostojanija“ (Voprosy jazykoznanija 1956, č. 3, s. 46—53); tam se rovněž staví proti uznání nového slovního druhu a jeho pojetí, jak se uplatnilo v díle Sovremennyj russkij jazyk. Morfologija (Red. V. V. Vinogradov, Moskva 1952). — V této souvislosti upozorňujeme ještě na stať A. V. Isačenka O vozniknovenii i razvitii kategorii sostojanija v slavjanskich jazykach (Voprosy jazykoznanija 1955, č. 6, s. 43—65), která se k nové kategorii (v ruštině) staví kladně a snaží se ji přesněji vymezit.

Nad metodickou stránkou rozboru morfologických prostředků, kterému se v soustavných mluvnicích stále ještě nevěnuje náležitá pozornost, zamýšlí se K. Horálek v čl. K metodice morfologických výkladů (SaS 17, 1956, 1—6) a své these dokládá českým materiálem se zvl. zřetelem k morfologii českého slovesa. — Důkladná a propracovaná studie M. Dokulila Některé typy názvů osob podle činnosti v českém jazyce. (Činitelská jména tvořená příponami se základním -c-, -č-.) v NŘ 39, 1956, 59—75, 123—146 naznačuje v první části historickou perspektivu těchto slovotvorných typů a v druhé podává podrobný rozbor současného stavu se zvl. zřetelem k významovým i formálním vztahům, jimiž jsou tyto slovotvorné typy v našem jazykovém povědomí spjaty navzájem i s ostatní slovní zásobou, a dále k hlediskům, která rozhodují při tvoření nových pojmenování v této významové kategorii. — Rozšířenou kapitolu z připravované vysokoškolské Historické mluvnice české (z dílu o tvoření [242]slov v staré češtině) otiskl A. Gregor pod názvem Přechylování v staročeštině v SbFilFakBU 5, 1956, ř. jazykovědné -A- č. 4, s. 37—43. — Rozborem rozsáhlého materiálu z Příručního slovníku jazyka českého ukazuje M. Helcl, že adj. spřežky s druhou částí -hodný, -plný, -schopný a pod. nemají většinou záporné protějšky na začátku s předponou ne-, a vysvětluje to slovotvornými zákonitostmi českých složených adjektiv (O záporu složených přídavných jmen. NŘ 39, 1956, 268—273). — V čl. Tvoření přídavných jmen na -ský ze jmen zeměpisných (NŘ 39, 1956, 187 až 214; s rejstříkem) navazuje V. Šmilauer na svůj starší výklad o adjektivech tohoto typu vůbec a ukazuje, že tu mezi tvořením od jmen českých a cizích není zásadního rozdílu; aby přídavná jména tohoto typu mohli podle potřeby správně tvořit i nefilologové, usiluje Šmilauer o stanovení zásad co nejjednodušších, ale přesných; ke zpracování bylo využito bohatého dokladového materiálu Názvoslovné komise kartografické.

O Poldaufově podnětné studii o spojování s předponami při tvoření dokonavých sloves v češtině (SaS 15, 1954, 49—65) kriticky referoval F. Kopečný tamtéž 17, 1956, 28—35 (Dvě nové práce o prostě vidových předponách v češtině — spolu se statí M. Veye Les préverbes „vides“ en tchèque moderne, Revue des études slaves 29, 1952, 82—107); následovaly poznámky Poldaufovy Ještě k „prostě vidovým předponám“ v češtině v SaS 17, 1956, 169—172 a odpověď Kopečného tamtéž, s. 172—174. V Revue des études slaves vyšla pak Kopečného stať Les fonctions de la préfixation verbale en tchèque moderne s poznámkami k několika novějším pracím o tomto thematu, zejm. Veyově (v. výše), dále k Poldaufově studii o podílu mluvnice a slovníku na problematice slovesného vidu v Studiích a pracích linguistických I, 1954 a j. (33, 1956, 84—97).

Problém českého „příčestí minulého činného“ v historii českého mluvnictví zaujal F. Kopečného (Sbornik v čest na akad. A. Teodorov-Balan, Sofija 1955, s. 293—300). Znovu tu zdůrazňuje svůj názor, že česká préterita typu psal jsem jsou tvary synthetické, nikoli analytické; učení o jejich analytické povaze pochází z českých gramatik doby obrozenské (Dobrovský) a později bylo posíleno autoritou Gebauerovou. Kopečný upozorňuje na zásadní rozdíly mezi tvary typu psal jsem a skutečně opisnými tvary budu psát, jsem tázán, aniž však přihlíží k tomu, co o těchto rozdílech bylo již v českých pracích psáno.

Jako první část několikasvazkové Historické mluvnice české, určené za vysokoškolskou příručku, vyšel díl třetí — Skladba (Praha, SPN 1956, 199 s.) od F. Trávníčka. Autor v ní soustředil své úsilí především k tomu, aby podal takový obraz staročeské skladby, který by zároveň odrážel rozvoj myšlení našich předků. O staročeské skladbě a jejím vývoji nepodává ovšem kniha poučení všestranné a vyčerpávající, nýbrž jen diferenční, a výklad je proto soustředěn na jevy, ve kterých se stará čeština podstatně lišila od stavu dnešního a kde zřetel vývojový napomáhá k pochopení syntaxe novočeské; hlavní oddíly jsou věnovány větě jako celku (věty neslovesné, slovesné a souvětí), členům větným (doplněk, jmenná přísudková a obsahová určení, slovosled) a syntaktické funkci některých slovesných tvarů (supinum, infinitiv, přechodníky). Ale i při tomto thematickém výběru a speciálním zaměření má Trávníčkova Skladba zásadní význam svým celkovým pojetím — vycházet při výkladu syntaktických jevů stč. důsledně z vývoje věty a jejích hlavních typů.

Svůj výklad kvantitativního přívlastku a určení míry (SaS 14, 1953, 115—121) obhajuje F. Kopečný proti K. F. Svobodovi (K netradičnímu výkladu kvantitativního přívlastku, SaS 17, 1956, 36—40), který mu vytkl, že dává jednostranně přednost věcnému obsahu před zřeteli formálními a tak podřizuje vztahy syntaktické vztahům významovým. Obrana Kopečného (tamtéž, s. 108—110) proti nepřesné interpretaci vyvolala repliku Svobodovu (tamtéž, s. 175—178) a diskuse pokračovala dále i v letošním ročníku SaS.

Živá diskuse navázala také na čl. J. Novotného Typ „město Praha“ (ČJ 5, 1955, 313—320): jde o to, zda tu je spojení přístavkové nebo přívlastkové s řídícím čle[243]nem Praha, či spojení přívlastkové s řídícím členem město. Zasáhli do ní F. Svěrák, K typu „město Praha“ (tamtéž 6, 1956, 47 až 50); J. Bauer, Spojení typu město Praha, básník Neruda a pojetí přístavku (219—223); F. Daneš, Ještě jednou k typu „město Praha“ (223—226); K. F. Svoboda, O přístavku, shodném substantivním přívlastku a neshodném přívlastku jmenovacím (303—310); F. Kopečný, Ještě k otázce „město Praha“ a „krejčí Novák“ (tamtéž 7, 1957, 92—93) a uzavřel ji K. Hausenblas, Závěr diskuse o spojeních typu město Praha a pod. (201—207).

Důležitý krit. referát věnoval čl. L. Klimeše K vazbám některých substantiv, zvláště dějových (NŘ 38, 1955, 289—297) F. Trávníček (tamtéž 39, 1956, 18—23). — O souřadných souvětích vysvětlovacích a důsledkových podává promyšlený výklad K. F. Svoboda v NŘ 39, 1956, 1—18, pokoušeje se zároveň o objasnění rozdílu mezi větami se spojkami neboť, vždyť, totiž na straně jedné a větami se spojkami protože, poněvadž, jelikož na straně druhé a v souvislosti s tím také o vysvětlení rozdílu mezi souvětím souřadným a podřadným. — Vývoj stupňovacího souvětí v češtině, jak je zachycen v stati J. Bauera (SbFilFakBU 5, 1956, ř. jazykovědné -A- č. 4, s. 24—35), vyznačuje se po stránce významové výraznou diferenciací na jednotlivé typy a po stránce výrazové vznikem, ustalováním a zanikáním spojovacích výrazů. — Ústup spojky an od 2. pol. 19. stol. až k současnému stavu, kdy poklesla na výraz zcela knižní, vysvětluje M. Grepl (Spojka an ve spisovné češtině první poloviny XIX. století. SbFilFakBU 5, 1956, ř. jazykovědné -A- č. 4, s. 45—49) její mnohovýznamností. — Různými typy aposiopese a možnostmi jejich využití, zejm. stylistického, zabývá se J. Porák v čl. Aposiopese v současné češtině (SaS 17, 1956, 132—139).

 

Dialektologie. Na stati Lamprechtovu a Stieberovu zabývající se hláskoslovným vývojem českých nářečí upozornili jsme v oddíle hláskoslovném. — K hláskoslovným, tvaroslovným i lexikálním zvláštnostem některých staročeských památek 14. století vrací se po pracích J. Jirečka J. Stanislav v studii Zur Frage der Slowazismen in den alttschechischen Denkmälern (Zeitschr. f. Slawistik 1, 1956, č. 4, s. 58—70 a tamtéž 2, 1957, č. 1, s. 37—51) a upozorňuje, že v mnohých případech toho druhu jde velmi pravděpodobně o slovakismy, zejména tehdy, dosvědčují-li zprávy o provenienci rukopisu vztah k Slovensku, ať už osobní nebo místní. — Dnešní vývojový stav nářečí v okrese poličském ve východních Čechách je podrobně popsán v čl. S. Utěšeného (NŘ 39, 1956, 146—158), a to na základě soustavného výzkumu, prováděného dotazníky i přímo v terénu Ústavem pro jazyk český ČSAV od r. 1953. Ze dvou nářečních oblastí, které lze na tomto území zřetelně rozlišit, má úsek poličský typicky přechodný ráz a možno jej jak s hlediska vývojového, tak i dnešního přiřadit k širšímu okruhu českých nářečí jihovýchodních; druhý úsek, bysterský, představuje svérázný okrajový celek s četnými vlastními archaickými znaky. — Diskusní příspěvek K otázce stáří hanáckých nářečí přednesl na dialektologické konferenci v r. 1954 F. Matějek a otiskl jej v SbFilFakBU 5, 1956, ř. jazykovědné -A- č. 4, s. 51—58. Domnívá se, že hanácké nářeční znaky v urbáři brněnského kláštera dominikánek (z l. 1527—1534) svědčí o tom, že hanácká nářečí se počala vytvářet mnohem dříve než v době pobělohorské (bez podrobnější analysy poměru písma a hlásek); srov. k tomu také kritické pozn. F. Kopečného v NŘ 39, 1956, 300—302.

Ve Vlast. věstníku mor. otiskoval A. Gregor bohatý materiálový soubor Předložky a předložkové pády v slavkovsko-bučovickém nářečí (11, 1956, 23—30, 66—77, 109—113, 155—161). — J. Skulina v čl. K otázce vzniku nářečí na severovýchodní Moravě (Čas. Matice mor. 75, 1956, 206—210) osvětluje nářeční vývoj v této přechodné oblasti — stýkají se tu totiž nářečí moravskoslovenská, lašská a hanácká — hlavně s hlediska hláskoslovného. — Jako „příspěvek k jazykovému míšení“ je označena další stať téhož autora, K otázce vzniku a vývoje nářečí spálovského (Slezský sb. 54, 1956, 385—393); [244]jako útvar typicky smíšený je třeba spálovské nářečí zkoumat za stálého zřetele k sousedním nářečním oblastem, hranické a opavské. Přechodný ráz spálovského nářečí je podmíněn historickým vývojem.

Problémy polsko-českého jazykového pohraničí, především otázku příslušnosti lašských nářečí, formuluje K. Dejna v čl. Z zagadnień polsko-czeskiego pogranicza językowego (Česko-polský sb. vědeckých prací II, Praha 1955, s. 113—128; o něm a jiných jazykovědných příspěvcích tam otištěných v. ref. S. Králíka v SaS 18, 1957, 58—60). — Týmž problémem se zabývá také — s hlediska spíše jen obecného a metodického — A. Dostál v čl. K otázce přechodných jazykových oblastí, zvláště česko-polských (tamtéž, s. 133—145) a F. Kopečný na pozadí svého nového pokusu o klasifikaci slovanských jazyků (tamtéž, s. 9—23; v. zde v oddíle o pracích obecně slovanských na s. 186).

K otázce diferenciace lašských nářečí se vrací S. Králík přehledným výkladem v sb. Boh. Sobotíkovi k padesátinám (Opava 1955), s. 9—12. Složitý vývoj historický, namnoze odchylný od ostatního českého území, způsobil, že se lašská oblast do určité míry vymkla unifikačnímu procesu českého jazyka; tím byl naopak posílen diferenciační proces, který spolu s vytvářením drobných hospodářskopolitických celků feudálních rozčlenil lašské území na řadu místních dialektů, které si jednak zachovaly více archaických znaků než nářečí moravská, jednak se odlišily některými znaky vlastními.

Soustavný popis realisace modulačních prostředků jazykových (přízvuku, kvantity i tónové melodie) v západoopavské nářeční oblasti podle terénního výzkumu z r. 1955 podává J. Wodarz v čl. K otázce modulací v západoopavském nářečí (Slezský sb. 54, 1956, 252—276). — V 1. roč. regionálního čas. Radostná země (1951) uveřejnil J. Malý Slovníček nářečí frýdlantského; doplňky k němu otiskuje tamtéž 6, 1956, 125 až 126.

Složité problematice na pomezí dialektu, odb. terminologie a slangu je věnována monografie V. Křístka Ostravská hornická mluva (Praha, SPN 1956, 198 s.). Přináší bohatý a přesný jazykový materiál, jeho mnohostranný rozbor i zhodnocení; poměr ostravské hornické mluvy k místním nářečím a k jazyku spisovnému, její historický vývoj a lexikální zdroje, humorné a expresivní zabarvení, poměr k mluvě polských horníků, zejm. v Horním Slezsku, jsou v knize spolehlivě osvětleny a doloženy.

Současného nářečního výzkumu v Čechách a na Moravě po stránce organisační i metodické se týkají tyto příspěvky: J. Skulina, Několik poznámek k nářečnímu výzkumu na Moravě (NŘ 39, 1956, 224—230; všímá si hl. rozdílů v metodách dialektologické práce v Čechách a na Moravě, podmínek práce v terénu, využití technických pomůcek a j.); B. Zimová, Práce dopisovatelů při tvoření archivu lidového jazyka (NŘ 39, 1956, 241 až 242; informuje o postupu práce, kterou organisuje dialektologické oddělení ÚJČ od r. 1952); J. Jech, O přesný zápis nářečního textu folklorního, folkloristického a ethnografického (Čs. ethnografie 4, 1956, 55—67).

 

Jazyk spisovný a jeho norma. Aby bylo možno zjistit stanovisko široké veřejnosti k připravovanému novému vydání Pravidel českého pravopisu, uveřejnil Ústav pro jazyk český jeho hlavní zásady spolu s výčtem zamýšlených důležitých změn v brožuře Nové vydání Pravidel českého pravopisu. Zpráva pro diskusi (Praha, Nakladatelství ČSAV 1956, 49 s.): výsledků ankety bylo pak využito pro zpracování definitivního textu Pravidel. — Kromě toho byli zájemci (právem už netrpěliví) informováni o úpravě českého pravopisu v celku i v podrobnostech četnými články popularisačního zaměření. Uvádíme z nich tyto: F. Váhala, Vyjde nové vydání Pravidel českého pravopisu (NŘ 39, 1956, 214—224); M. Dokulil, Před vydáním nových Pravidel českého pravopisu (ČJ 6, 1956, 41—43); týž a K. Hausenblas, Co přinesou nová Pravidla českého pravopisu (tamtéž, s. 361—365); J. Bělič, Před vydáním nových Pravidel českého pravopisu (Lit. noviny 1956, č. 49, s. 2); F. Svěrák, Nové vydání Pravidel českého pravopisu (Komenský 80, 1956, 349—352).

[245]Dodatečně upozorňujeme tu na publikaci Výslovnost spisovné češtiny, její zásady a pravidla. Díl I. Výslovnost slov českých, kterou na základě jednání orthoepické komise Ústavu pro jazyk český ČSAV zpracoval B. Hála (Praha, Nakladatelství ČSAV 1955, 95 s.). Je to první pokus o normativní příručku české výslovnosti vypracovaný kolektivem odborníků, nikoli jednotlivcem; v tomto zpracování není také příručka míněna jako kodifikace definitivní, nýbrž má spíše poskytnout podklad pro diskusi (srov. o ní ref. M. Komárka v SaS 18, 1957, 37—42, V. Staňka v NŘ 39, 1956, 166—174 a J. Syrovátkové v ČJ 6, 1956, 67—73).

Otázkám jazykové správnosti věnoval soustavnou pozornost čas. Naše řeč, kde vycházely rozsahem většinou nevelké, ale konkrétně a také aktuálně zaměřené výklady, na př.: M. Dokulil, Boj s nemocí a proti nemoci (NŘ 39, 1956, 54—57; o složitém významovém vztahu mezi oběma vazbami); F. Daneš, Zboží pracovní síla? (tamtéž, 80—84; nesprávné užití nominativu jmenovacího podle ruštiny); F. Svěrák, Složená slova s -met (118—120; o dvou skupinách těchto slov a jejich významu); J. Kuchař, Přechylujeme ženská příjmení cizího původu! (302—304; hl. pravidla s příklady). — Pozornosti zaslouží i výklad M. Dokulila Opravovat zvratné se, si po čárce? (ČJ 6, 1956, 108—113; na bohatém materiálu dovozuje, že kladení příklonek po nekončící přestávce je třeba hodnotit jako základní, slohově bezpříznaký způsob), M. Jelínka Na obranu infinitivu (Čs. novinář 8, 1956, 194—196; dnes se jednostranně dává přednost dějovému podstatnému jménu před infinitivem, ale neprávem), Z. Hruškové Píšete dobře číslovky? (tamtéž, 314—316; o užívání číslovkových výrazů po stránce tvarotvorné i pravopisné) a j.

Abecední seznam slov s naznačeným dělením — zčásti naprosto zbytečný — s výkladem o stavbě českých slov vydal J. Haller: Jak se dělí slova (Praha, SPN 1956, 177 s.).

 

Jazyk a styl v novinách. Svaz čs. novinářů ve spolupráci s ÚJČ uspořádal 21. dubna 1956 v Praze konferenci o jazykové stránce našich novin; hlavní referáty, které tam přednesli pracovníci ÚJČ v Praze a v Brně, vyšly pod názvem Jazyk a styl našich novin (Praha 1956, 66 s., rotaprint). Úvodní ref. F. Váhaly Vývoj moderního spisovného jazyka (s. 1—19) zachycuje v hlavních obrysech a stručně hodnotí vývojové tendence spisovné češtiny od počátku našeho národního obrození do přítomnosti. Po něm M. Jelínek odpovídá na otázku, jaká je celková úroveň našeho tisku, ústředního i místního, po stránce jazykové správnosti, a své hodnocení doprovází četnými příklady s přesnými údaji (Jazyková správnost v novinách, s. 20—50). Závěrečný příspěvek L. Doležela Několik zásadních otázek publicistického stylu v novinách (s. 51—65) zdůrazňuje potřebu teoreticky propracovat základní otázky jazyka a stylu novin; cesta k tomu vede soustavným rozborem jednotlivých projevů novinářských a zjišťováním typických slohových rysů a norem jednotlivých novinářských žánrů.

Ocenění našich novin zejména po stránce jazykové správnosti a stylové propracovanosti obsahuje i čl. F. Váhaly Jaký je jazyk našich novin? (Novinářský sb. 1, 1956, 45 až 58) s příklady hlavních nedostatků, třebaže celkový autorův soud nevyznívá negativně. Jazyka a stylu novinových žánrů si dále všímají: J. Machač, Několik poznámek k jazyku sportovních rubrik (Čs. novinář 8, 1956, 84—85); L. Doležel, Ke stylu našich kulturních rubrik (tamtéž, s. 124—126) a J. Filipec, Ke stylu zpráv z domova (tamtéž, s. 225—226). Příbuzného obsahu je příspěvek S. Utěšeného K jazykové stránce populárně vědeckých časopisů (NŘ 39, 1956, 37—40) s rozborem několika čísel zeměpisného měsíčníku Lidé a země (1954, č. 1—6).

 

Metodika vyučování češtině. Z důležitějších článků toho druhu upozorňujeme na připomínky F. Trávníčka K návrhu nových učebních osnov (Lit. noviny 5, 1956, č. 38, s. 7), K. F. Svobody Poznámky o vyučování české mluvnici se zřetelem k vyučování cizojazyčnému (ČJ 6, 1956, 172—177) a na dva příspěvky k učebnicím češtiny užívaným na našich školách: J. [246]Jahna K novému zpracování učebnic českého jazyka pro nejvyšší třídy všeobecně vzdělávacích škol (NŘ 39, 1956, 286—293) a A. Jedličky—V. Ženatého Vyučování českému jazyku a nové učebnice českého jazyka na pedagogických školách (ČJ 6, 1956, 201 až 207).

 

Jazyk a styl literárních děl. A. Scherl hodnotí jazykovou stránku Tylových her hl. s hlediska její jevištní účinnosti v čl. Tylova dramatická řeč (Divadlo 1956, 563—568); zvl. upozorňuje na potlačování mluvnické formy věty, zdůrazňování citových prvků, čím J. K. Tyl pokročil nad V. Kl. Klicperu a pod. — Poznámky o jazyce Jaroslava Vrchlického od V. Kafky (ČJ 6, 1956, 128—134) se dotýkají slovníku, v menší míře také skladby a stylu. — Dosti místa věnoval S. Utěšený v čl. Maryša ve vývoji českého dramatu (Vlast. věstník mor. 11, 1956, 20—23, 62—66) jazykové stránce hry, zejména s hlediska dialektologického. — Stylistický rozbor J. Hrabáka Neumannova povídka o krásné Mageloně a její předloha (SaS 17, 1956, 209—214) ukazuje, jak S. K. Neumann zpracoval tradiční látku podle knížek lidového čtení z konce 18. a první poloviny 19. století. — Vančurovy Obrazy z dějin národa českého jsou podle M. Blahynky (Nový život 8, 1956, 804—809) pozoruhodným pokusem o využití filmových postupů v komposici uměleckého díla slovesného. — V čl. K jazykové výstavbě Drdovy Krásné Tortizy (SaS 17, 1956, 18—27) sleduje J. Hrabák, jak se ve volbě jazykových prostředků projevilo autorovo úsilí o charakteristiku lidového vypravěče a zaměření na hlasité předčítání a kolektivní vnímání. — Pokusem o jazykovou charakteristiku díla soudobého českého prozaika (dosti popisného rázu) je čl. J. Hrbáčka O jazyce Bohumila Říhy (SaS 17, 1956, 139—151). — Jazykové stránky loutkových her si všímá L. Klimeš v čl. O humoru Spejbla a Hurvínka (Čs. loutkář 6, 1956, 38—41). — O jednom nedostatku naší literární kritiky píše J. Hrabák v Hostu do domu (3, 1956, 161—165) a má na mysli stále ještě malou pozornost, kterou věnuje jazykovému a komposičnímu rozboru recensovaných knih. — Příspěvek k stylistickému rozboru literárních děl na osmileté střední škole od V. Formánkové (ČJ 6, 1956, 177—185) podává příklad metodického postupu na úryvku z románu M. Majerové „Siréna“.

 

Otázky překladatelské. J. Levý a B. Ilek vydali Kapitoly z teorie a metodiky překladu jako učební text pro posluchače Vysoké školy rus. jazyka a literatury (Praha, SPN 1956, 94 s., rozmnož.); obsahují přetisk několika už dříve otištěných statí obou autorů. — Na složitou problematiku významové přesnosti překladu především v poměru k jeho stylistickým a uměleckým kvalitám upozorňuje K. Koževniková (K otázce významové přesnosti překladu. Časopis ČSI 1, 1956, 108—115). — Ze statí věnovaných rozboru přeložených děl a zabývajících se podrobněji specifickými otázkami překladatelskými zasluhují zmínky aspoň tyto: J. Závada—Z. Heřman—A. Stich, K novému překladu poesie A. Bloka (Časopis ČSI 1, 1956, 326—335; jde o překlad J. Teichmanna, Praha 1956); H. Jechová, Překlady z Mickiewicze a Eliška Krásnohorská (Slavia 5, 1956, 37—56) a Několik poznámek k překladům Mickiewiczova sonetu „Stepy Akermańskie“ do češtiny (Sb. Vys. školy ped. v Olomouci 3, 1956 — Jazyk a literatura — s. 121—129); O. Králík, Nad novým překladem ze Słowackého (SaS 17, 1956, 152—160 s kritickými poznámkami k překladu výboru lyriky a epiky Slowackého „S vámi jsem žil“, Praha 1955, od H. Jechové; k tomu srov. odpověď H. Jechové Několik poznámek o překládání romantické poesie (tamtéž 18, 1957, 42—50); J. Zima, Jungmannův překlad Ataly. (Rozbor s hlediska srovnávací stylistiky a individuálního slohu překladatelského.) (SaS 17, 1956, 89 až 107; s cennými závěry obecnými); J. Fryček, Nad českými překlady Verhaerenových básní (ČMF 38, 1956, 217—226); A. Bejblík, K Vrchlického překladu Shakespearových sonetů (ČMF 38, 1956, 157 až 166); Z. Hampejs, Portugalská poesie v Čechách (1. Camoes v prvních českých překladech a literárněkritických statích. — [247]2. Jaroslav Vrchlický jako překladatel portugalské lyriky; ČMF 38, 1956, 271—284). — Aktuálním materiálem zaujme čl. J. Křesálkové Několik poznámek o chybách v překladech (red. časopis Stát. nakl. krásné literatury, hudby a umění v Praze, Poznámky a vysvětlivky 4, 1956, č. 1, s. 17—22).

Na první celostátní konferenci překladatelů v Praze v prosinci 1955 se diskutovalo také o otázkách teoretických; v. o ní zprávy I. Camutaliové v Časopise ČSI 1, 1956, 335—350 a v ČMF 38, 1956, 183—185 a J. Valji v Novém životě 8, 1956, 174 až 178.

 

Otázky verše a rýmu. Tento úsek zkoumání byl obohacen o dvě významné práce. První je Hrabákův Úvod do teorie verše (Praha, SPN 1956, 183 s.), určený za vysokoškolskou příručku. I když chce autor uvádět především do studia českého verše, vyrovnává se v potřebné míře i s otázkami obecnými a soustavně zdůrazňuje souvislost verše s materiálem jazykovým: základy českého verše od nejstarších dob jsou v souladu se specifickými vlastnostmi češtiny. Výklad je rozdělen na tři části: I. Obecné pojmy; II. Popis některých prosodických systémů; III. Spojování veršů ve vyšší metrické celky. V závěru jsou otištěny texty, které jsou po stránce metrické v knize analysovány. — V polovině r. 1957 (ale s vročením 1956) vyšla pak práce K. Horálka Počátky novočeského verše (Acta Universitatis Carolinae, roč. 1956. Philologica, sv. 4, 107 s.). Také Horálek vychází v první části od obecných otázek českého verše a teprve potom přechází k vlastnímu pokusu o nový výklad českého verše doby obrozenské (Období před vystoupením Puchmajerovy školy. — Český verš koncem 18. a počátkem 19. století. — Pokusy o reformu českého verše kolem r. 1820). Přitom vydatně využívá poznatků z moderní teorie verše (zejm. sovětských a polských) a kriticky se vyrovnává také s některými novějšími českými pracemi z tohoto oboru (srov. též jeho souborný krit. ref. Nové prameny k dějinám novočeského verše v SaS 17, 1956, 231—233). — Do téže zájmové oblasti náleží také Horálkova studie Verš Čelakovského překladů a ohlasů ruských písní (Časopis ČSI 1, 1956, 365—400), v níž dokazuje souvislost verše F. L. Čelakovského s veršem puchmajerovským a charakterisuje veršové útvary v jeho překladech i ohlasech; úvodem upozorňuje na potřebu revise starších českých prací o verši. — Několik bystrých postřehů z autopsie básnické i překladatelské podává čl. J. Vladislava Rým v původní poesii a překladu (Poznámky a vysvětlivky 3, 1955, č. 1/2, s. 3—16 a tamtéž 4, 1956, č. 1, s. 3—8).

 

Textologie a ediční technika. Naše zkušenosti s vydáváním klasiků české literatury shrnuje v přehledu F. Vodička (Čes. literatura 4, 1956, 19—33), osvětluje stanoviska, k nimž česká textologie dospěla, a formuluje její další úkoly jak na poli teoretického promýšlení, tak i při ediční praxi; omezuje se přitom na problematiku edic novočeských. — Speciální zásady pro edice literárních dokumentů (korespondencí a pod.) navrhuje R. Havel v čl. K vydávání literárních dokumentů (Sb. Nár. musea v Praze, řada C — lit. historie, sv. 1, 1956, č. 1, s. 5—9). — Na okraj vydání souboru statí I. Olbrachta „O literatuře“ je psán diskusní příspěvek K. Horálka Měnit či neměnit jazyk klasiků? (K otázce textových úprav starších spisovatelů.) v SaS 17, 1956, 48—50. — Na návrh edičních zásad pro čítankovou a mimočítankovou četbu, který vypracoval kolektiv bohemistů z Vys. školy pedag. v Olomouci a otiskl v čas. Literatura ve škole 3, 1955, č. 10, navázala v témž časopise diskuse; zúčastnili se jí B. Balajka (tamtéž 4, 1956, 72—78), A. Gregor (264—267), J. Zima (267—268), A. Kamiš (268 až 269) a J. Syrovátková—V. Formánková (351—354). — Zásadních otázek textologických se dotýká také diskuse o autentičnosti některých Máchových rukopisů, k níž dal podnět O. Králík čl. Tvůrčí proces u K. H. Máchy a P. Bezruče (Slezský sb. 52, 1954, 433—453); proti jeho dalekosáhlé skepsi vystoupili K. Janský, F. Vodička a P. Spunar (vesměs v čas. Čes. literatura: 3, 1955, 197—200; 4, 1956, 74—83, 83—87, 188—189, 358—362) a Králík hájil své sta[248]novisko v Slezském sb. 54, 1956, 408—421 a 55, 1957, 127—129.

 

Terminologie. První české termíny z dialektiky z Klaretova Vokabuláře vykládá po jazykové stránce F. Jílek v čas. Universitas Carolina 1, 1955 — Philologica, č. 1 —, s. 1—40, přihlížeje k latinským termínům i k českému názvosloví logickému v dílech Šimona Gelenia Sušického a Antonína Marka. — Zásluha Antonína Marka o českou logiku podle K. Berky (Universitas Carolina 1, 1955 — Philosophica, č. 2 —, s. 109—118) tkví především ve vytvoření původní české logické terminologie pro jeho „Logiku nebo Umnici“ z r. 1820. — V Poznámkách filologa k některým fysikálním termínům navrhuje I. Poldauf m. j. nahradit termín těžiště, který pokládá za „petrefakt“, tvarem těžisko (Přírodní vědy ve škole 6, 1956, 496—499), E. Kašpar v Poznámkách fysikových k některým fysikálním termínům (tamtéž, s. 806—809) s ním však nesouhlasí. — Zevrubný posudek s hlediska jazykovědného věnoval V. Šmilauer knize J. Kratochvíla—E. Bartoše „Soustava a jména živočichů“ (Praha 1955) v stati Nové české názvosloví zoologické (NŘ 39, 1956, 84—92); o podobný rozbor se pokusil také L. Klimeš v čl. Nové české názvosloví botanické (tamtéž, s. 93—96), vycházeje z příručky F. Krkavce, vydané v Opavě 1953.

Z terminologických vícejazyčných slovníků, pokud nebyly připomenuty už v oddíle rusistickém (v. zde s. 192), vyšel ještě Pětijazyčný slovník (Barvy, laky, povrchová úprava, korose) od R. Santholzera a J. Kořinského (Praha, SNTL 1956, 434 s.) s ekvivalenty rus., něm., angl. a franc. — Velké množství českého terminologického materiálu je sneseno také v Německo-českém a česko-německém slovníku z mechanické technologie od F. Soukupa (Praha, SNTL 1956, 761 s.).

V Kabinetu dějin státu a práva ČSAV se připravuje Historický slovník právní terminologie v Československu; o jeho struktuře a pracovním postupu informuje V. Růžička ve sb. Právně-historické studie II, Praha 1956, s. 60—81. — O dvou poradách českých a slovenských terminologických pracovníků (v Bratislavě v říjnu 1955 a v Praze v červnu 1956) podal zprávy K. Sochor v NŘ 39, 1956, 105—107 a 296—297.

 

Slovní zásoba staročeská. Ústav pro jazyk český ČSAV vydal sešit Slovník staročeský. Pracovní zásady a ukázky hesel (nákladem vlast., Praha 1956, 73 s., rozmnož. rotaprintem), který připravilo za ved. B. Havránka a F. Ryšánka a v redakci M. Nedvědové a Z. Tyla oddělení pro studium vývoje jazyka. Brožura obsahuje v úvodu informace o dosud vykonaných přípravách k vydání středního Slovníku staročeského, dále o prozatímních pracovních směrnicích a vybraná ukázková hesla. Ukázka byla podkladem pro písemnou anketu a pro širší diskusi odborníků na zvláštní poradě.[*]

Dva příspěvky F. Ryšánka (O domnělém staročeském tvaru cíž, NŘ 39, 1956, 24—26 a Dvě mylná hesla v slovnících starší češtiny. Předpona nepřě- a adjektivum tští, SaS 17, 1956, 129—131) odstraňují ze stč. slovní zásoby definitivně zastaralé omyly. — Do oblasti stč. etymologie patří také čl. F. Kopečného Stipate me malis (Cant 2,5), Ospěte mě jablky (stč. bible hlah.) (Slavia 25, 1956, 322—327; Vajsovo číslo): stč. ospu, osúti nesouvisí s lat. stipare, nýbrž s čes. cpáti (kořen sup/sъp).

 

Původ a význam jednotlivých slov. Vysokoškolský učební text F. Jílka Česká sémantika, určený pro posluchače fakulty filologické (Praha, SPN 1956, 76 s.), obsahuje 1. obecnou orientaci, 2. sémantiku synchronickou, 3. sémantiku genetickou. — Další článek v řadě Výkladů slov od V. Machka (NŘ 39, 1956, 251—257) vysvětluje původ a význam slov sekyra „dluh”, stračka (jméno rostliny, stč. stračie nóžka) a špaček (1. pták, 2. hračka, 3. zbytek doutníku, tužky a pod.). — F. Ryšánek nesouhlasí s etymologií slovesa peskovati, které V. Machek spojil se slovem pysk (NŘ 37, [249]1954, 193—196) a uvádí nové důvody pro starší výklad slova od pes (NŘ 39, 1956, 76—79); k tomu srov. Machkovu odpověď tamtéž 40, 1957, 32—36. — Etymologické výklady českých slov zajímaly také cizí badatele: J. Knobloch v čl. Zur Herkunft und Bedeutungsgeschichte von tschech. švanda (Zeitschr. f. Slawistik 1, 1956, č. 4, s. 85—92) spojuje toto slovo se štváti, štvanice a J. Schröpfer v obšírném výkladu Zur Deutung von č. všímati „achten auf usw.“ (Zeitschr. f. slav. Phil. 25, 1956, 191—212) usiluje osvětlit toto české sloveso, aniž dospívá k jednoznačnému a přesvědčivému výsledku. — B. Sulán v čl. A cseh szókincs magyar elemeiböl (Magyar Nyelv 52, 1956, 310—315) upozorňuje na některá česká slova, spisovná i nářeční, která pokládá za lexikální výpůjčky z maďarštiny (přitom však omylem za česká pokládá i slova j. haranges, chotár, jambora a pod.).

Nový Slovník cizích slov, který sestavili J. Kubišta a L. Rejman (podrobnější než Hallerův Kapesní slovník cizích slov z r. 1954), vydalo SPN 1956, 316 s.

 

Jména osobní a místní. A. Frinta v NŘ 39, 1956, 258—267 uvádí Česká jména lužickosrbského původu (názvy zeměpisné i jména osob), často však jen domnělá. — Jméno bůžka Zelu, doložené v něm. překladu kroniky Dalimilovy a v lat. kronice Neplachově, o jehož výklad se nedávno pokusil J. Hanika v čl. Nomen ydoli vocabatur Zelu. Ein vergleichender Beitrag zur alttschechischen Volkskunde (Münchener Beiträge zur Slawenkunde. Festgabe f. Paul Diels, 1953), vysvětluje F. Repp v čl. Der alttschechische Götze Zelu (Zeitschr. f. slav. Phil. 25, 1956, 364—368) jako jiný název pro ďábla, po př. Černoboga (= Zъlъ).

Z toponymie kromě neodborného čl. V. Sádla Slovanská jména míst v okrese kadaňském a doupovském (Hist. sb. Karlovarska, Karlovy Vary 1955, s. 43—55) uvádíme čl. J. Skuliny K otázce místního jména Hranice (Vlast. věstník mor. 11, 1956, 82 až 83; název původně označoval skutečnou hranici Moravy, od níž se na sever rozkládal hustý prales) a P. Beneše K moravskoslezské toponymii (SbFilFakBU 5, 1956, ř. jazykovědné -A- č. 4, s. 59—63; vykládá jména Krža, Kržel, Kršle, Kršleniska, Sekulé, Komna).

 

Historie české jazykovědy. V Příspěvku k poznání odkazu Vavřince Benediktiho z Nudožer upozorňuje u příležitosti 400. výročí jeho narození J. Štraus na Benediktiho úsilí o zvýšení úrovně partikulárního školství (ČJ 6, 1956, 385—389); větší pozornosti došlo toto jubileum skladatele vynikající české gramatiky, rodem Slováka (1555—1615), na Slovensku. — Komenského pojetí mateřského jazyka, jeho významu a užití rozbírá a hodnotí D. Votrubová v ČJ 6, 1956, 81—101. — Dobrovského názory na metodiku vyučování českému pravopisu, uložené porůznu v jeho spisech, zejm. v 2. vyd. Mluvnice, sebral a poznámkami opatřil G. Janáček v čl. Dobrovský a metodika českého pravopisu (ČJ 6, 1956, 149 až 151). — H. Rösel v stati Die Schweden- und Rußlandreise Dobrovskýs — ein Meilenstein in der Geschichte der böhmisch-russischen Beziehungen (Wissen. Zeitschrift der M. Luther-Universität Halle-Wittenberg, Gesellschafts- und sprachwissenschaftliche Reihe 4, 1955, 603—610) zjišťuje některé nové podrobnosti o cestě Dobrovského do Ruska r. 1792. — E. Winter v čl. J. Dobrovský und das Domstift von St. Peter in Bautzen (Zeitschrift f. Slawistik 1, 1956, č. 4, s. 152—160) píše o vztahu Dobrovského ke klášteru sv. Petra v Budyšíně, kde často pobýval a přátelsky se stýkal s kněžími lužickosrbské národnosti; tamtéž otištěn i dopis Dobrovského arcibiskupovi Chlumčanskému z r. 1825 ve věci Bolzanově. — Jak navazovalo další bádání o nejstarší minulosti Slovanů na dílo Šafaříkovo, o tom vykládá přehledně J. Kudláček v čl. P. J. Šafárik a dnešný stav štúdia slovanských starožitností (Slov. přehled 42, 1956, 127—128, 164—165). — Z pamětí německého básníka a profesora vratislavské university A. H. Hoffmanna v. Fallersleben upozorňuje E. Nováková na místo, kde vzpomíná na P. J. Šafaříka (ČMF 38, 1956, 305—306). — O okolnostech Šafaříkova příchodu do Prahy r. 1833 podle [250]nového materiálu z archivu jindřichohradeckého — zejména korespondence F. Palackého s hr. Černínem — píše S. Svatoň v čl. Šafaříkův příchod do Prahy (Jihočes. sb. historický 25, 1956, 21—25). — Korespondence Jungmannova syna Josefa Josefoviče, kterou vydala O. Votočková-Lauermannová (Praha, SNKLHU 1956, 333 s.), obsahuje jeho listy psané A. Markovi, J. Kollárovi, V. Hankovi a j. se zajímavými podrobnostmi k dějinám české jazykovědy. — Vztahy V. Hanky k Lužici popsala M. Lorenzová v čl. Václav Hanka a Lužičtí Srbové v Lětopisu Instituta za serbski ludospyt 1956, řady A, č. 3. — O působení A. Bočka (1802—1847), prvního profesora české řeči a literatury na stavovské akademii v Olomouci, a o jeho stycích s představiteli českého vědeckého života té doby píše M. Meluzín v čl. Ant. Boček a národní obrození na Moravě (Vlast. věstník mor. 11, 1956, 54—58, 101—106). — Polský slavista T. S. Grabowski hodnotí činnost českého filologa F. B. Květa (1825 až 1864), který krátký čas působil ve Varšavě jako profesor slovanské filologie, v čl. Działalność Franciszka Bolemíra Kwieta w Warszawie (1862—1864). Z historii działalnośći Czechów w Polsce w XIX wieku (Česko-polský sborník vědeckých prací II, Praha 1955, s. 113—128). — J. Vysloužil vzpomněl F. Bartoše jako národopisce u příležitosti 50. výročí jeho úmrtí (Nad folkloristickým dílem Františka Bartoše, Český lid 43, 1956, 110—114). — Etymologické práce Jos. Zubatého rozbírá a znalecky je hodnotí — zejm. po stránce metodické — u příležitosti 100. výročí jeho narození V. Machek v SaS 17, 1956, 193—198.

Organisace linguistické práce. Deset let akademického Ústavu pro jazyk český připomněl redakční čl. v NŘ 39, 1956, 158—161, podávající přehled jeho současné práce i dalších úkolů; bylo vzpomenuto i desetiletého jubilea Jazykového koutku Čs. rozhlasu tamtéž na s. 297. — Zprávu o práci československo-sovětského institutu ČSAV (také jeho jazykovědného oddělení, lexikografického i gramatického) za rok 1955 podal J. Vávra v Časopise ČSI 1, 1956, 362 až 364. — Sovětský čas. Voprosy jazykoznanija 1956, č. 1, s. 152—155 otiskl pod názvem Izučenije russkogo jazyka v Čechoslovakii za poslednije desjať let výtah z přehledu „Deset let naší jazykovědné rusistiky“, otištěného v Sov. jazykovědě 5, 1955, 176—199. — O současném stavu naší orientalistiky informuje přehled J. Průška Orientalistische Studien in der Tschechoslowakei (Wissenschaftliche Annalen 5, 1956, 126—135); zprávu o orientalistických studiích u nás za r. 1955 podal I. Hrbek (Nový Orient 11, 1956, 30—31), který vypracoval také soupis čs. orientalistických prací za rok 1955 (Bibliography of Czechoslovak Oriental Studies in the Year 1955. Archiv orientální 24, 1956, zvl. příl. k č. 4, s. 1—8). — O vzniku, vývoji a souč. stavu filologických kateder a institucí na Palackého universitě v Olomouci píše V. Křístek ve Sb. Vys. školy pedag. v Olomouci 3, 1956 — Jazyk a literatura —, s. 5—15, o Filologickém odboru mimo to ještě K. Janáček tamtéž, s. 197—198. Publikační činnost učitelů filologických oborů VŠP za rok 1955 shrnuje v bibliografickém přehledu V. Podhorná tamtéž na s. 201—208 a V. Michálková informuje o práci olomouckého dialektologického střediska.

K jubileu Lomonosovovy university moskevské napsal B. Havránek do nově založeného Bulletinu Vysoké školy ruského jazyka a literatury (1, 1956, 5—16) přehledný výklad o jejím vývoji se zvl. zřetelem k stykům české vědy s jejími představiteli. — O výročním zasedání Německé akademie věd v Berlíně (za rok 1955) podal B. Havránek spolu s H. Siebenscheinem zprávu v ČMF 38, 1956, 50—53; od J. Dolanského a J. Kurze je podrobná zpráva o mezinárodní slavistické konferenci v Bělehradě (v září 1955) ve Slavii 25, 1956, 436—444. — O současném stavu německé slavistiky píše A. Hofman v Slov. přehledu 42, 1956, 50—53; z německé strany o německé bohemistice a české germanistice R. Fischer v čl. Tschechische Germanistik und deutsche Bohemistik, Wissenschaften des Zueinanders (Wissenschaftliche Annalen 5, 1956, 266—274). — Podrobný ref. [251]věnoval J. Kurz rovněž prvním třem svazkům vídeňské slavistické ročenky Wiener slavistisches Jahrbuch (za léta 1950, 1952, 1953) v Slavii 25, 1956, 151—158. — Náš souborný ref. Bibliografické práce z oboru jazykovědy slovanské v letech 1945—1955 byl otištěn v loňském roč. SaS (s. 53—64), přehled českých prací z linguistiky obecné, srovnávací indoevropské, slovanské a zvl. české tamtéž na s. 182—192, 237—247.

 

Nekrology a jubilea. Nekrolog českého romanisty V. Bubna, který se zabýval také albanistikou a obecnou jazykovědou, napsal Z. Hampejs (ČMF 38, 1956, 299). — Z nekrologů lit. historika A. Pražáka zasluhují pozornosti čl. F. Vodičky v Lit. novinách 5, 1956, č. 41, s. 10 a M. Pišúta v Slov. pohľadech 72, 1956, 1052—1054.

Přední představitel současné české literární vědy J. Mukařovský se dožil 65 let; tohoto jubilea vzpomněl m. j. F. Vodička v Lit. novinách 5, 1956, č. 47, s. 6. — U příležitosti 50. narozenin českého sinologa J. Průška sestavil bibliografii jeho prací B. Merhaut (Archiv orientální 24, 1956, 347—355). — K 70. narozeninám českého orientalisty J. Rypky vyd. Orientální ústav sborník Charisteria Orientalia praecipue ad Persiam pertinentia (Praha, Nakladatelství ČSAV 1956, 412 s.); tam podal F. Tauer přehled jubilantova životního díla (s. 7—16) a V. Kubíčková s I. Hrbkem sestavili Rypkovu bibliografii (s. 17—28). — Vzpomínky na Vajsovu práci pro charvátský hlaholismus na ostrově Krku napsal do Vajsova čísla Slavie M. Polonijo (Jubilarac Josip Vajs u mojem sjećanju; 25, 1956, 342 až 346). — Čtyřicet let záslužné práce A. Získala na akademickém Příručním slovníku jazyka českého připomněl K. Sochor v NŘ 39, 1956, 298—299.

 

Dodatkem k slavistické části našeho přehledu (v. SaS 1957, č. 3) upozorňujeme na jazykovědné příspěvky otištěné v 3. a 4. č. loňského ročníku Slavie; všechny stati v č. 3 jsou opět věnovány prof. J. Vajsovi k jeho devadesátinám a uvádíme je zase v pořadí, jak jsou otištěny. Přehled uzavírají dva odstavce o českých pracích týkajících se polštiny a slovenštiny, pro něž nezbylo v minulém čísle SaS místo.

Sovětský linguista R. I. Avanesov v čl. O trech tipach naučnolingvističeskich transkripcij (v svjazi s voprosami teorii fonem) (Slavia 25, 1956, 347—374) vychází ze tří plánů hláskového systému jazyka, totiž fonetického (zvukové jednotky samy o sobě), slovněfonematického (zvukové jednotky jako prvky určitého slova v určité formě) a morfofonematického (zvukové jednotky jako prvky morfému) a na tomto základě rozlišuje i transkripci fonetickou, slovněfonematickou a morfofonematickou; metodické i praktické výhody takového rozlišení demonstruje na ruském materiálu. — Bulharský slavista K. Mirčev otiskuje a podrobně komentuje csl. text úryvků z tzv. Triody cvetné, který nalezl na dvou pergamenových lístcích v Ochridu (Novo otkriti kirilski pergamentni listove ot XII—XIII v.; tamtéž, s. 372—383). — Csl. památkou se zabývá také I. Paňkevič (Malí Proroci v Antiochových Pandektech z r. 1307; tamtéž, s. 384—393) a lexikálním rozborem biblických citátů dokazuje, že její překladatel užíval překladů parimejních; ve všech dokladech lze konstatovat velkou blízkost k stsl. slovní zásobě parimejní a metodějské redakce. — Starší zjištění J. Vajse, že se v evangeliáři Assemanově počtu titel používá k vyznačení jednotek, desítek atd., třebaže ovšem nedůsledně, potvrzuje přezkoumáním všech dokladů v památce M. Noha (Číslice v Assemanově kodexu; s. 394—400). — Příspěvek K. Haderky K překládání řeckého pasiva obraty s priimati — prijęti v staroslověnských a církevněslovanských památkách (s. 401—405) se opírá o úplný materiál pro připravovaný stsl. slovník Slovanského ústavu ČSAV a hledí vysledovat hl. syntaktické tendence tohoto typu. — Výklad o historii a významu přívlastků pro chléb v Otčenáši, stsl. nasǫštъnyi a čes. vezdejší, jakož i o jejich poměru k příslušným výrazům lat. a řec. podává J. Cibulka v čl. Epiúsios — nasǫštъnyi — quotidianus — vezdejší (s. 406—415) a konečně S. Wollman zaujímá odmítavé stanovisko K názoru o řečnické povaze Slova [252]o pluku Igorově, který zastává sovětský badatel I. P. Jeremin.

Závěrečné číslo loňského ročníku Slavie (25, 1956) přineslo dvě pozoruhodné práce našich mladých slavistů, F. V. Mareše a I. Němce. Marešova studie Vznik slovanského fonologického systému a jeho vývoj do konce období slovanské jazykové jednoty (s. 443—495) podává soustavný a na fonologii jednotně vybudovaný přehled vzniku a vývoje slovanského hláskového systému od doby, kdy se vydělil ze společného indoevropského základu, až k počátku další vývojové fáze. Za základní změnu, která znamenala konec údobí ide. (nebo baltoslovanského), pokládá Mareš důslednou delabialisaci vokálů. Ke vzniku všech důležitějších psl. změn hláskových vedly pak dvě rozhodující vývojové zákonitosti: zákon harmonie slabiky (uplatnil se i v konsonantismu při I. a II., zčásti i při III. palatalisaci) a zákon otevřených slabik. Důležité krit. poznámky k Marešově práci podává K. Horálek v Čs. rusistice 1, 1957, 297—300. — Podle výkladu I. Němce (Kategorie determinovanosti a indeterminovanosti jako základ slovanské kategorie vidu; Slavia 25, 1956, 496 až 534) psl. prés. kmeny označující jedinečný děj dovršovaný, determinovaný (j. svъtnetъ „svítá“, prinesetъ „přináší“) byly v souvislosti s přechodem k vyjadřování futura nahrazeny starými tvary iterativními, indeterminovanými (svitajetъ, prinositъ). Toto slovanské novum — kmenová forma indeterminovaná s významem determinovaným — znamená vznik vidové dvojice a tím i počátek rozvoje nové kategorie vidu (dokonavosti — nedokonavosti) a konec rozvoje kategorie staré (determinovanosti — indeterminovanosti). — Studie vídeňské paleografky Th. Eckhardtové Die Reduktion als Gestaltungsprinzip der glagolitischen Initialen (tamtéž, s. 535—554) dokazuje, že iniciály v charvátskohlaholských rukopisech nejsou tvořeny ani náhodně ani individuálně, nýbrž podle jistého systému a že tento systém přetváří hlaholské litery podstatně odchylným způsobem, než je tomu v latince nebo v cyrilici. — O novém stsl. slovníku rakouských slavistů L. Sadnikové a R. Aitzetmüllera (Handwörterbuch zu den altkirchenslawischen Texten, Heidelberg 1955) ref. A. Dostál (tamtéž, s. 611—614).

 

Jazyk polský. Problematikou polskou se zabývá několik příspěvků polských jazykovědců v II. díle Česko-polského sborníku vědeckých prací: Z. Stiebera Wpływ czesczyzny na kształtowanie się polskiego języka literackiego, S. Rosponda Z badań nad przeszłością dialektu śląskiego a K. Dejny Z zagadnień polsko-czeskiego pogranicza językowego; pro podrobnější informaci o nich odkazujeme na ref. S. Králíka o tomto sborníku v SaS 18, 1957, 58—60. — Jinak se týká polštiny jen několik referátů: F. Kopečný podal rozbor nové polské skladby Z. Klemensiewicze s důležitými poznámkami k srovnávací problematice české a polské syntaxe (Slavia 25, 1956, 99 až 105; o téže práci ref. také V. Ženatý v NŘ 39, 1956, 179—181) a J. Svoboda v SaS 17, 1956, 128 upozornil na nový polský časopis věnovaný studiu vlastních jmen (Onomastica, red. W. Taszycki, 1. roč. 1955).

 

Jazyk slovenský. Srovnávací hledisko při sémantickém rozboru slovenštiny uplatňuje V. Blanár v studii Vývin významovej stavby slovies znamenať — vyznamenať — zaznamenať v slovenčine a češtine (Slavia 25, 1956, 63—80); srovnání s češtinou pomáhá nejen hlouběji postihnout významovou stavbu těchto sloves, ale také odhalit vzájemné působení dvou blízkých slovanských jazyků v oblasti lexikální. Krit. referát o základní příručce spisovné slovenštiny, Slovenské gramatice E. Paulinyho, J. Ružičky a J. Štolce, jejíž 2. vyd. vyšlo v Martině 1955, napsali V. Budovičová a L. Doležel (NŘ 39, 1956, 273—281). Podrobnou zprávu o slovenské konferenci, která se konala v Bratislavě v březnu 1955 z iniciativy Ústavu slovenského jazyka SAV také za účasti českých jazykovědců a zabývala se otázkami normy spisovného jazyka, podali účastníci porady A. Jedlička a F. Váhala v NŘ 39, 1956, 26—35.

Slovo a slovesnost, volume 18 (1957), number 4, pp. 236-252

Previous Vincenc Pořízka: Zmatek v základních mluvnických pojmech v české učebnici hindštiny

Next František Trávníček: K českým opsaným tvarům slovesným