Česká jazykověda v roce 1958 (Část druhá: Práce bohemistické)

Zdeněk Tyl

[Chronicles]

(pdf)

Чешское языкознание в 1958 г. / La linguistique tchèque en 1958

[1]Popis a rozbor jazyka a jeho vývoje. Práce všeobecné. Příspěvkem k zpřesnění pojmu »obecná čeština« je čl. J. Běliče K otázce obecné češtiny (SbTrávn 429—434). Vedle obecné češtiny regionálně české, stojící v podstatě na stejné rovině jako obecná hanáčtina, laština atd. uznává ještě existenci další, vyšší vrstvy interdialektu, obecnou češtinu celonárodní, a snaží se vymezit její poměr jak k českému interdialektu regionálnímu, tak i k celonárodnímu jazyku spisovnému. — Stejně živá je stále i otázka hovorové češtiny; J. Bělič ji chápe jako stylový útvar spisovného jazyka, jako jeho mluvnou podobu, která má ovšem také svou normu, a při vymezení jejích konkrétních znaků vychází z lexika a syntaxe (Vznik hovorové češtiny a její poměr k češtině spisovné. SbČsPředn 59 až 71).

V 2., částečně přepracovaném vyd. vyšla vysokoškolská příručka Fr. Trávníčka Úvod do českého jazyka (Praha, SPN 1958, 112 s.), obsahující i mnoho poučení obecně lingvistického. — O souborný pohled na češtinu se pokusil také Fr. Jílek v svém poněkud nevyrovnaném Uvedení do mateřského jazyka (vysokoškolský učeb. text pro posluchače fak. fil.-hist.; Praha, SPN 1958, 263 s.). — Pro lektory Čs. společnosti pro šíření polit. a věd. znalostí shrnul týž autor v brožuře Chvála české řeči vedle metodických pokynů i výběr vhodných textů (Praha, nákl. Společnosti 1958, 37 s., 15 s. obr. příl.; rozmnož.).

Fonetika, hláskosloví, fonologie. Příručka Technika mluveného projevu s hlediska fonetiky od B. Hály (Praha 1958, 181 s.) soustřeďuje fonetické poznatky o mluvené řeči v jejím veřejném poslání; srov. o ní ref. K. Ohnesorga v NŘ 42, 1959, 94—98. — Popularizační cíle sleduje i zhuštěný výklad Hálův Výslovnost češtiny, její charakteristické rysy a zákonitosti, vydaný v Přednáškách Čs. společnosti pro šíření polit. a věd. znalostí (Praha 1957, 22 s., rozmnož.). — Přednáška M. Romportla o základních otázkách české ortoepické normy, jejím vývoji a kodifikaci, o tzv. jevištní výslovnosti atd., proslovená na Lutherově universitě v Halle v květnu 1957, je otištěna ve Wissen. Zeitschr. d. Martin-Luther-Universität Halle - Wittenberg 7, 1958, 923—930 (Probleme der orthoepischen Norm und ihrer [298]Kodifizierung im Tschechischen). — Na možnost využít materiálu z českých zvukových filmů k objektivnímu prozkoumání soudobého českého výslovnostního úzu upozornil P. Zima v čl. K otázce zjišťování stability ve spisovné výslovnosti (NŘ 41, 1958, 195—201). — Švédský slavista R. Ekblom hájí svou tezi o pozůstatcích praslovanských intonací v češtině (Reste-t-il, en tchèque, des traces de la différence mélodique entre les anciennes intonations? Uppsala 1949) proti M. Romportlovi (Zůstaly v češtině stopy praslovanských intonací? Slavia 22, 1953, 361—368) v čl. Zur tschechischen Akzentuierung (Zeitschr. f. slav. Phil. 26, 1957, 232—242) a M. Romportl mu odpovídá tamtéž 27, 1958, 166—173 (Noch einmal zur tschechischen Quantität und Akzentuierung; setrvává na svém pův. negativním stanovisku). — M. Romportl se v čl. Zur Akzentstabilisierung in den westslawischen Sprachen (Zeitschrift f. Slawistik 3, 1958, 8—25) vrací k tématu svého staršího příspěvku K otázce ustálení západoslovanského přízvuku (Havránkův sb. 1954, 73—80) a přináší další dokladový materiál pro podepření Havránkova výkladu, že přízvuk na penultimě v některých archaistických nářečích jihozápadočeských je relikt po původním stavu, nikoli inovace.

Hláskosloví M. Komárka, které vyšlo jako 1. část Historické mluvnice české (Praha, SPN 1958, 177 s.; 3. část, Skladba Fr. Trávníčka vyšla už v roce 1957), je na rozdíl od historické mluvnice Gebauerovy i Trávníčkovy prvním soustavným pokusem o synchronní popis a výklad hláskového systému staré češtiny. Práce je uvedena náčrtem hláskoslovného vývoje češtiny do konce 13. stol., jejím jádrem je stav klasické staré češtiny 14. století a v hl. obrysech jsou nastíněny i další vývojové perspektivy českého fonologického systému. Úvod ke Komárkově knize o vzniku spisovné češtiny ze staročeského kulturního dialektu napsal K. Horálek (7—16). — V LF 81, 1958, 98—100 byl dokončen Komárkův článek Staročeská difthongisace ý>ej a její poměr ke změně aj>ej (srov. SaS 18, 1957, 166—167). — D. Marečková v čl. K rozšíření změn ie>í a uo>ů v XV. stol. (LF 81, 1958, 85—97; první část otištěna tamtéž 80, 1957, 232—236) vysvětluje rozdíl v rozšíření obou změn mezi památkami českého a moravského původu a jejich dřívější výskyt ve východní oblasti vytvořením ohniska těchto změn právě na území moravskoslezském. — Podle A. Lamprechta, K otázce vlivu jazyka na jazyk (na materiálu českého jazyka) není třeba, jak ukázali už dříve A. Beer a Fr. Trávníček, předpokládat s Gebauerem u přehlásky a>ě vliv obdobné změny německé; jiná je situace u diftongizací ú>ou, ý>ej, zejm. přihlédneme-li k jejich prokázanému šíření z pražského dvoujazyčného centra (SbFilFakBU 7, 1958, ř. jazykovědné č. 6, 88—92).

M. Romportl v čl. K českému souhláskovému systému. (Místo souhlásek f a v v soustavě českých konsonantů.) v SaS 19, 1958, 265—275 řeší otázku, kdy se obě souhlásky artikulačně sblížily a počaly fungovat — aspoň částečně — jako členy dvojice hlásek neznělé a znělé, podle analogie členů již dříve existujících znělostních korelačních párů. — Fonetickou povahu českého ř zkoumá P. Zima v čl. Souhláska ř v českém systému znělostní asimilace (SbSlavKU 36—41). — Současná čeština i angličtina funkčně využívá znělostního protikladu párových souhláskových fonémů (p—b, t—d, s—z atp.), avšak rozdílným způsobem; J. Vachek v stati K znělostnímu protikladu souhlásek v češtině a v angličtině (SbTrávn 15—27) hledá vysvětlení odlišného vývoje českého a anglického.

Tvoření slov a morfologie. Srovnávací pohled na slovotvorné zákonitosti českých a polských adjektiv přináší knižní studie A. Sieczkowského Struktura slowotwórcza przymiotników czeskich i polskich (Wrocław 1957, 180 s.); srov. o ní ref. O. Ducháčka v SaS 20, 1959, 147—149. — V řadě monografií, které vydává pařížský Institut d’Études slaves, vyšla jako 27. sv. práce Y. Milleta Les postverbaux en tchèque (Paris 1958, 240 s.); materiálově celkem dobře podložený výklad se zabývá postverbálním tvořením jmen i sloves, a to v první části od období psl. k stč., v druhé části od stč. do doby nové. Pozornosti zasluhuje i zdařilý úvodní výklad o základní problematice deverbativ jmenných i slovesných [299]v indoevropštině. — Drobnou korekturu ke Gebauerově Historické mluvnici III/2 (Časování) podal Fr. Ryšánek v čl. O domnělých nestažených tvarech 3. os. sg. ind. prés. ve vzoru V^1a dělati (vedle dělá také dělaje) v SaS 19, 1958, 249—254: na nestažené tvary typu dělaje není v stč. dokladů, protože příklady, které uvádí Gebauer, je třeba správně vysvětlit jednak jako tvary part. prés., jednak jako tvary 3. os. pl. (s é psaným tzv. grafickou analogií). — České typy zahynulý, přišlý na straně jedné a typy zahynuvší, přišedší na straně druhé srovnává v plánu morfologickém i sémantickém Fr. Kopečný v čl. Přišedší, zahynuvší — přišlý, zahynulý. (Příspěvek k problému slovanského příčestí l-ového), SlavFil II, Moskva 1958, 138—160; přihlíží přitom i k situaci l-ového příčestí v ostatních slovanských jazycích, zejm. v bulharštině. — Ukrajinský bohemista R. Kravčuk uveřejnil v Studia slavica Acad. scientiarum Hung. 3, 1957, 261—277 pozoruhodnou studii K istorii suffiksa -č v češskom jazyke, v které vyložil a pečlivě dokumentoval významový vývoj jak této slovotvorné přípony, tak i významově i funkčně jí blízké přípony -tel podle stavu v stč. památkách 14. a 15. století a v obrysech ještě dále až do doby nové. Je to výňatek z monografické práce Iz istorii češskoj suffiksalnoj slovoobrazovateľnoj sistemy, dosud netištěné (její teze vyšly v samostatné brožuře, Kijev 1958, 35 s.), o českých slovotvorných substantivních sufixech s formantem -k-, popř. -č-, -c-, a jejich vývoji v stol. 14.—16.; autor nesouhlasí s Trávníčkovým výkladem o vlivu mnohoznačnosti sufixů na oslabení, popř. zánik jejich pův. deminutivního významu. — Péčí Fr. Ryšánka vyšla ve fototypickém otisku 2. část III. dílu Gebauerovy Historické mluvnice české: Tvarosloví — Časování (Praha, Nakl. ČSAV 1958, 555 s.); v novém — 3. vydání — jsou v dodatku opraveny drobné omyly a rozmnoženy doklady u některých řídkých jevů.

Syntax a stylistika. Fr. Kopečného Základy české skladby (Praha, SPN 1958, 335 s.) chtějí především metodicky uvádět do základní syntaktické problematiky; zvl. pozornost věnuje autor důležitému poměru mezi formou a obsahem syntaktických vztahů. Práce Kopečného, v celku i v podrobnostech mnohde výrazně odlišná od obrazu české skladby, jaký naposled podali např. Šmilauer a Trávníček, bude podnětně působit i těmi výklady, které se snad nesetkají s obecným souhlasem. — Krit. referát věnoval Kopečný Staročeské skladbě Fr. Trávníčka v SaS 19, 1958, 200—211; vyzdvihl v něm zejm. ucelenost Trávníčkovy průkopnicky pojaté knihy, cele zaměřené k vystižení jednotné linie vývojové, která postupuje od primitivnější a volnější stavby vět a souvětí k větám a souvětím sepjatějším a složitějším. O téže práci ref. také J. Bauer v NŘ 41, 1958, 36—43.

Pod názvem K českým opsaným tvarům slovesným kritizuje Fr. Trávníček v SaS 19, 1958, 1—16 názor Fr. Kopečného, který odmítl tradiční výklad o analytické povaze českého préterita typu psal jsem a pokusil se dokázat, že je to tvar syntetický (v čl. Problém českého »příčestí minulého činného« v historii českého mluvnictví. Sb. A. Teodorov - Balan, Sofija 1955, 293n.). — Výňatkem z rozsáhlé monografie o problematice historického prézentu sloves dokonavých i nedokonavých v slovanských jazycích je stať sovětského lingvisty A. V. Bondarka Nastojaščeje istoričeskoje (praesens historicum) glagolov nesoveršennogo i soveršennogo vidov v češskom jazyke (Slavia 27, 1958, 556—584); autor analyzuje situaci v jazyce spisovném i v nářečích a v slušné míře přihlíží také k materiálu historickému. — Kategorie aktuálnosti a neaktuálnosti u sloves vymezuje a různé typy českých sloves se zřetelem k jejich schopnosti vyjadřovat právě tyto kategorie analyzuje M. Vey v čl. O slovesné aktuálnosti a jejím vyjadřování v českém jazyce (SaS 19, 1958, 182—188); svým pojetím vztahů aktuální sloveso ~ determinované sloveso a neaktuální sloveso ~ nedeterminované sloveso se dostává do rozporu s názory Fr. Kopečného. — O dánském příspěvku k české a ruské modální syntaxi od G. Becha (Zur Syntax des tschechischen Konjunktivs mit einem Anhang über den russischen Konjunktiv, Københaven 1951) ref. J. Kraus v SaS 19, 1958, 309—311. — Rozsah a možnosti využití obou forem českého pasiva, opsané a zvratné, v současné češtině spisovné i v nářečích zkoumá A. Gregor, Passivum ve spisovné češtině a v nářečích [300](SbTrávn 241—248). — Na rozmanitost způsobů, které má čeština k dispozici pro vyjadřování budoucích dějů, upozorňuje Fr. Svěrák, K vyjadřování budoucího děje v češtině (NŘ 41, 1958, 256—259) a snaží se postihnout hl. vývojové tendence českého futura v jazyce spisovném i v nářečích.

Průkopnická monografie K. Hausenblase Vývoj předmětového genitivu v češtině (Studie a práce lingvistické, sv. 3; Praha 1958, 230 s.) osvětluje v úvodních teoreticky zaměřených partiích s úspěchem některé základní obecně syntaktické vztahy slovesných vazeb; vlastní výklad pak zachycuje vývoj jednotlivých druhů adverbálního genitivu předmětového od období stč. do přítomnosti a ilustruje jej bohatým, do značné míry původním dokladovým materiálem (srov. ref. J. Oravce v Slov. reči 24, 1959, 181—184). — Část teoretických výkladů tematicky sem hledících otiskl K. Hausenblas samostatně v Bulletinu VŠRJL 2, 1958, 23—48 pod názvem Syntaktická závislost, způsoby a prostředky jejího vyjadřování; soustředil se konkrétně na problematiku vyjadřování příslovečného určení v současné češtině. — Postavení přivlastňovacího genitivu osobních jmen typu »Vrchlického spisy — spisy Vrchlického« zkoumá A. Jedlička (SbTrávn 201—210), aby zjistil současný spisovný úzus a jeho základní vývojové tendence, vedle toho však aby zároveň postihl i možnosti stylistického rozlišení jednotlivých typů. — O spojeních typu křížem krážem, třesky plesky apod. vykládá V. Křístek v SbTrávn 293—301: jsou zajímavá po stránce zvukové výstavby i po stránce slovotvorné, pozornosti zaslouží také otázka jejich původu, dále uplatnění ve větě a konečně i širší otázka jejich hodnoty stylistické. — Jak se doplňovala soustava původních a starobylých nepůvodních předložek, zejména od doby obrozenské novými výrazy, které nabývaly předložkové funkce a často vstupovaly se starými předložkami do synonymických vztahů, ukazuje na četných příkladech M. Jelínek v čl. Nové nepůvodní předložky v obrozenské češtině (SbTrávn 153—171); své závěry doplňuje konfrontací obrozenského stavu se situací dnešní. — V čl. »Včetně« jako předložka dokazují na základě podrobného rozboru K. Hausenblas a Fr. Daneš v NŘ 41, 1958, 82—86, že nemůže být odmítána jako nesprávná.

Zkušenosti z přípravy kritické edice kroniky Dalimilovy poskytly B. Havránkovi bohatý faktický materiál k studii Textová kritika a primitivní typy spojování vět v staré češtině (SbTrávn 53—60). V ní ukazuje, kterak staré typy větné skladby (např. volné spojování vět) dožívaly ve stč. ještě po celé 14. století a byly jen postupně nahrazovány v rukopisné tradici formacemi novými, zejména spojkovými; vydavatelé staročeských památek, kteří k tomuto vývoji nepřihlíželi, často tyto starší typy, doložené v rukopisech jen ojediněle a jakoby zcela izolovaně, nahrazovali neprávem útvary mladšími a běžnějšími, třebaže také v rukopisech doloženými. — Stanovit obecné vývojové tendence věty a souvětí ve staré češtině a tak přispět k jejich správnému pochopení snaží se J. Bauer v čl. Staročeská věta a staročeské souvětí na základě srovnávacím (SbHistSrovn 108—123); podrobněji sleduje tu zejména postupný vývoj parataxe a hypotaxe v souvislosti s genezí spojek a jako základní vývojovou tendenci zjišťuje výraznější oddělování syntaktických jednotek a zpevňování jejich vnitřní stavby.

Soustavné studium českého časového souvětí rozvinul uzbecký jazykovědec L. I. Rojzenzon, působící na universitě v Samarkandu; jeho výtěžkem byla kandidátská disertace Složnopodčinennoje predloženije s vremennym pridatočnym v češskom jazyke. Tato práce, sympatická jak houževnatým úsilím o propracování základních pojmů, tak i množstvím analyzovaného materiálu, nebyla sice vydána jako celek (jen autoreferát o ní vyšel ve Lvově 1957), ale přece si o jejím rozsahu i obsahu můžeme utvořit dosti dobrou představu z řady dílčích studií, které Rojzenzon publikoval samostatně: K izučeniju prirody složnych predloženij (Trudy Uzbekskogo gosud. universiteta, Nov. serija 62, Samarkand 1956, 83—117; obecná problematika); Pridatočnoje predloženije vremeni v sovremennom češskom jazyke. Predloženija odnovremennosti (tamtéž 3—44; o časovém souvětí s ději současnými v nové češtině); Pridatočnoje predloženije vremeni v sovremennom češskom jazyke. Predloženija [301]sledovanija (tamtéž č. 79, 1957, 41—89; o časovém souvětí s předčasným dějem věty vedlejší); O nekotorych archaičeskich konstrukcijach složnovremennych předloženij v drevnečešskom jazyke (tamtéž 101—123; z historické části disertace); Iz istoričeskogo sintaksisa češskogo jazyka (tamtéž č. 92, 1958, 131—163; rozbor souvětí s předčasným a následným dějem ve větě vedlejší). Soubornou zprávu o Rojzenzonově práci podal J. Bauer v SaS 20, 1959, 71—74.

Podíl jazykové teorie na procesu vytváření novodobého českého spisovného jazyka i na jeho dalším vývoji snaží se vytknout M. Grepl v čl. Vývoj spisovné češtiny za obrození a jazyková teorie (SbFilFakBU 7, 1958, ř. jazykovědné č. 6, 74—85); týž autor v čl. K podmínkám diferenciace spojovacích prostředků v obrozenském spisovném jazyce (SbTrávn 109—118) ukazuje, za jakých podmínek probíhal proces další významové, stylistické a výrazové diferenciace spojovacích prostředků v spisovné češtině do poloviny minulého století. — Složené spojky ve spisovné češtině, motivy jejich vzniku, hl. typy a jejich výrazové možnosti zkoumá St. Žaža (SbTrávn 119—132); přitom si zejména všímá podřadicích spojek protože a takže. — O určení základního významu slov ještě a již usiluje M. Komárek v čl. K sémantické a syntaktické charakteristice slov ještě, již (už) v SbTrávn 147—152; dospívá k závěru, že tato slova nelze řadit mezi časová adverbia, od nichž se liší i některými rysy syntaktickými. — Podle rozboru K. Hausenblase Věty se spojkami kdežto a zatímco v dnešní češtině (SbTrávn 133—140) spojka zatímco má v dnešní spisovné češtině užití širší než jen časové; toto užití je zdůvodněno sémanticky a slohově a kromě toho geneticky souvisí s vývojem vět se spojkou kdežto. — Ukrajinská bohemistka V. T. Kolomijcová si zvolila z oblasti syntaxe a stylistiky českých spojek námět pro tři důkladné stati: Syntaksyčno-stylistyčni funkciji spolučnyka a v sučasnij čes’kij literaturnij movi. Pytannja slov’jans’koho movoznavstva, kn. 5, L‛viv 1958, 113—138; Syntaksyčno-stylistyčni funkciji spolučnykiv i, ani v sučasnij čes’kij movi. Slov’jans’ke movoznavstvo. Zbirnyk statej 1, Kyjiv 1958, 160—180; Syntaksyčno-stylistyčni funkciji surjadnych spolučnykiv u sučasnij čes’kij literaturnij movi [ale, nýbrž, leč, však, avšak, nebo aj.]. Tamtéž 2, 1958, 164—195. — Článek J. Bauera Spojky (ČJ 8, 1958, 220—226) podává přehledný výklad o českých spojkách, spolehlivě opřený o současný stav bádání na tomto úseku.

 

Stylistika. Cílem stati J. Zimy O expresivitě substantivních deminutiv v češtině (SaS 19, 1958, 254—259) je ukázat na konkrétním materiálu, že existují objektivní kritéria pro určení expresivity a že není nutné spokojovat se při analýze jazykovým povědomím, u něhož nelze vyloučit subjektivnost. — J. V. Bečka v čl. Stylistická forma vyjadřování myšlenkových souvislostí (Sb. VŠP Ústí n. L., ř. filologická, 1958, 37—71) zpracovává stejný námět jako v svém starším příspěvku Stylistika a rozvíjení myšlenkové linie (SaS 18, 1957, č. 4), jak se totiž v souvislém projevu věty řadí za sebou tak, aby vytvořily zamýšlený celek; postupuje však podle jiného principu. — Jak čeští autoři, kteří psali o Sovětském svazu (K. Havlíček Borovský, I. Olbracht, M. Majerová, J. Fučík a G. Včelička), dovedli využít ruského slovníkového materiálu k realizaci svých uměleckých záměrů, vykládá J. S. Andrejevová, Stilističeskoje ispol’zovanije russkoj leksiki i frazeologii v proizvedenijach češskich pisatelej o SSSR (Učen. zapiski Leningradskogo univ., No. 250, serija filolog. nauk, vyp. 44, 1958, 173—190).

 

Lexikologie a lexikografie. Ref. J. Filipce Lexikálně sémantická výstavba hesla — ústřední otázka lexikografické práce. (Na materiále jednojazyčných slovníků českých.), přednesený zkráceně na konferenci o věd. poznání soudobých jazyků, je otištěn v SbVědPozn 177—190 a v plném znění v SaS 18, 1957, 129—150. — V úvodu k Filipcovu ref. zabýval se B. Havránek některými základními pojmy (j. diferenciace plánu významového, otázka systému, význam lexikografie pro další rozvoj lexikologie) a v závěru pak formuloval podíl teorie a praxe v lexikografii: »Slovník musí být budován na podkladu teo[302]retickém a vědeckém a se zřením k teoretickému bádání, ale ve zpracování samém je pak teoretická složka tlumena. Slovník je dobrý tehdy, když teorie, která je v něm, je natolik stlumena, aby uživateli nebyla překážkou« (SbVědPozn 189).

Základní dílo české lexikografie, devítisvazkový Příruční slovník jazyka českého řadí do souvislostí české lexikografické tradice a hodnotí — zčásti kriticky — J. Filipec, Akademický Příruční slovník jazyka českého dokončen (SaS 19, 1958, 211—224). — Při téže příležitosti vyzdvihli význam PS z různých hledisek také Vl. Šmilauer, Příruční slovník jazyka českého (Věstník ČSAV 67, 1958, 565—570), L. Janský, K zakončení Příručního slovníku jazyka českého (ČJ 8, 1958, 30—32), J. Porák, Goljam tălkoven rečnik na češkija ezik (Ezik i literatura 13, 1958, 306—307), N. A. Kondrašov, Akademičeskij slovar’ češskogo jazyka (Naučnyje doklady vysšej školy. Filol. nauki 1958, No. 2, 121—125) aj.

Nedlouho po dokončení PS začal v Nakl. ČSAV vycházet po svazcích Slovník spisovného jazyka českého, zpracovaný lexikografickým kolektivem ÚJČ za vedení B. Havránka (hl. redaktora), J. Běliče, M. Helcla, Al. Jedličky, V. Křístka a Fr. Trávníčka. Nový slovník, spojující účelně úplný popis současné české slovní zásoby s přednostmi praktické jazykové příručky, je rozvržen do tří svazků průměrně po 1200 stránkách; v r. 1958 vyšlo prvních pět sešitů s hesly a — fajfárna (s. 1—480). — Stručný výklad o poslání SSJČ a o hl. zásadách jeho lexikografického zpracování podal M. Helcl v čl. Nový slovník spisovné češtiny (NŘ 41, 1958, 45—48); o prvních 4 sešitech (a — dotápati / se /) srov. recenzi I. Poldaufa v SaS 20, 1959, 210—216.

Kritické ref. o Etymologickém slovníku jazyka českého a slovenského od V. Machka (vyšel 1957) napsali V. Vážný, Úvahy nad novým českým etymologickým slovníkem (NŘ 41, 1958, 263—281) a Š. Ondruš, Nad etymologickým slovníkom jazyka českého a slovenského (Jazykovedný časopis 9, 1958, 144—162), oba se zvl. zřetelem k jeho slovenské složce; dále Fr. Kopečný, Nový etymologický slovník češtiny a slovenštiny (SaS 20, 1959, 126—134).

 

Slovní zásoba češtiny. V druhém, zcela přepracovaném vydání vyšel vysokoškolský učební text Fr. Trávníčka Nauka o slovní zásobě (Praha, SPN 1958, 83 s.). — Pro Čs. společnost pro šíření polit. a vědec. znalostí zpracoval M. Helcl populární přednášku Slovní zásoba češtiny a její změny (Praha 1958, nákl. Společnosti, 99 s., rotaprint). — Účelům studijním jsou určeny i Vybrané kapitoly z nauky o slově od L. Klimeše (Praha, SPN 1958, 99 s., rotaprint). — Diskusní příspěvek Fr. Svěráka z olomoucké konference K otázkám slovní zásoby češtiny upozorňuje na některé příčiny změn ve významu slov (SbHistSrovn 189—191).

Jen materiálovou cenu má soubor výrazů, které se od doby praslovanské udržely v češtině až do dneška, jak jej sestavila T. Z. Orłośová, opírajíc se metodicky o obdobnou starší práci T. Lehra-Spławińského Element prasłowiański w dzisiejszym słownictwie polskim (Kraków 1938), a vydala pod názvem Element prasłowiański w dzisiejszym słownictwie czeskim (Studia z filologii polskiej i słowiańskiej 3, Warszawa 1958, 267—283). — Českou lexikologií se zabývá také leningradská bohemistka G. A. Liličová a z tohoto zájmu vytěžila dvě stati. V první, Vlijanije russkogo jazyka na semantičeskije izmenenija v oblasti obščestvenno-političeskoj leksiki sovremennogo češskogo jazyka (Učen. zapiski Leningrad. gosud. universiteta, No. 243, serija filol. nauk 42, 1958, 41—52), zabývá se sémantickým vývojem několika českých slov, jejichž význam se v poslední době — pod patrným vlivem ruštiny — pozměnil nebo rozšířil; jde o slova beseda, brigáda, úderník, aktivista a aktivistický, patron. — Druhá stať téže autorky, K voprosu o leksičeskich zaimstvovanijach iz russkogo jazyka v češskij (otištěna tamtéž, No. 250, ser. filol. nauk 44, 1958, 32—55), je věnována rozboru českých lexikálních výpůjček z ruštiny. Materiál si autorka rozdělila do dvou skupin. jednak slova, která hláskovou podobou i slovotvorně plně zapadají do české slovní zásoby a jsou proto také bez obtíží obecně srozumitel[303]ná (např. pětiletka, družba, prověrka aj.) a za druhé taková slova, která se od zákonitostí českého jazyka odlišují natolik, že jsou nutně pociťována jako prvek cizorodý (např. chozrasčot, obezlička, stěngazeta aj.). — Jako ukázku z připravované monografie o maďarských slovech, která byla přejata do češtiny (v celém rozsahu, nikoli jen do češtiny spisovné), otiskl B. Sulán stať Sur quelques éléments hongrois du vocabulaire tchèque (Studia slavica Academiae scientiarum Hung. 3, 1957, 279—298); vykládá tu etymologicky i historicky slova j. katan, katě (gatě), korhel, palcát, sotor aj., ve většině případů zcela přesvědčivě. — Francouzský bohemista M. Vey se v poslední době zabral do otázek statistického výzkumu české slovní zásoby, jak dosvědčují jeho dvě nedávné studie. První, À propos de la statistique du vocabulaire tchèque (Revue des Études slaves 34, 1957, 151—163), řeší otázku, v jakém poměru ve frekvenčním slovníku přibývá nových slov (n) se vzrůstem počtu textů (t). Vey se opírá o rozsáhlý materiál českého slovníku, který připravili k vydání J. Jelínek, J. V. Bečka a M. Těšitelová (Frekvence slov, slovních druhů a tvarů v češtině, vyjde v SPN v Praze), a odchází k závěru, že se vzrůstajícím počtem textů klesá počet nových slov, tj. těch, která nebyla obsažena v textech předcházejících, v poměru, který lze vyjádřit konstantou; tuto konstantu pak aplikuje i na počet slov obsažených v jednom textu. V druhé studii, À propos de la statistique du vocabulaire tchèque. Examen des principales relations numériques (Slavia 27, 1958, 396—409; text Veyovy pražské přednášky), na základě téhož materiálu zkoumá poměr mezi pořadím slova (r) a jeho frekvencí (f) a snaží se aplikovat na češtinu některé zákony Zipfovy a Guiraudovy; český materiál jej však vede k úpravám těchto zákonů.

Jak spolu souvisí slova téhož »významového pole«, navzájem na sebe působí a do jisté míry ovlivňují i sémantické procesy na významových polích sousedních ukazuje O. Ducháček v čl. Slovní vyjádření pojmu krásy v češtině (SbTrávn 343—358). — O neurčitém významu číslovek určitých vykládá v NŘ 41, 1958, 241—251 J. Porák: nejde jen o tradičně uváděné sto a tisíc, ale i o číslovky jiné, které mohou znamenat také neurčitý malý počet a jejich užívání není stylisticky omezeno jen na vrstvu hovorovou a lidovou. — V. Růžička hodnotí — velmi kladně — Erbenovu znalost starší české právní terminologie, kterou s úspěchem uplatnil při tvoření termínů nových (Právní terminologie v díle K. J. Erbena. Právněhistorické studie 4, 1958, 185—195).

 

Původ a význam jednotlivých slov. Etymologii a sémantický vývoj slov dobytek a statek nově osvětluje A. Mátl (K výkladu slov dobytek a statek. SbTrávn 315—323); dobytъkъ spojuje se stč. dobyti »zploditi«. — Česká slovesa typu vyndati etymologicky se pokouší vyložit E. West-Neuhardová (Scandoslavica 4, 1958, 202—209), protože prý »není tato kategorie sloves doposud propracována uspokojujícím a průkazným způsobem«; Zubatého výklad těchto sloves z NŘ 1920 ovšem nezná. — Slovo ulita bylo do češtiny přejato Preslem z ruštiny, nikoli ze srbocharvátštiny, jak dokazuje L. Kiss v čl. Tschech. ulita »Schneckenhaus« (Studia slavica Acad. scientiarum Hung. 3, 1957, 403—404); týž autor odvozuje čes., slov. a maď. pinka »pokladnička na peníze za hru v karty« z jidiš (Tschech., slowak. pinka, tamtéž 404—405). — Slovo neveta v Sušilových Moravských národních písních vytvořil patrně sběratel sám analog. podle odveta, ale slovo se neujalo (J. Skulina, Co znamená neveta? SlezSb 56, 1958, 130—131). — Příspěvkem k otázce vzájemných jazykových vztahů česko polských je čl. St. Fr. Kolbuszewského Memoriál (NŘ 41, 1958, 260—262; slovo bylo přejato z češ. do pol. ve významu »sportovní podnik, závod k uctění něčí památky« a nabylo tu ještě dalšího významu »cena za vítězství v tomto závodě«. — Slovní spojení lhůta vypršela a obrátiti oči v sloup osvětluje I. Němec, Výklad některých neprůhledných spojení (NŘ 41, 1958, 201—207), opíraje se přitom o doklady staročeské.

 

Jednotlivé spisy, doby a autoři. V čas. Maďarské akademie věd Studia Slavica [304]vrátil se maďarský slavista P. Király k otázce existence nejstarších slovenských jazykových památek a s ní spjaté otázce o úloze spisovné češtiny na Slovensku ve středověku podrobným kritickým rozborem Zur Frage der ältesten slowakischen Sprachdenkmäler (4, 1958, 113—158) a došel k závěru, že pro dobu do r. 1425 nelze mluvit o žádné opravdu slovenské památce: památky prohlašované za slovenské jsou psány běžnou starou češtinou a jejich ojedinělé slovakismy je třeba posuzovat spíše jen jako projevy nedostatečné znalosti staré češtiny u písařů. Király se dotýká i společensko-politických příčin, proč se podle jeho názoru ve středověku nevytvořila spisovná slovenština s vlastní literaturou, a dobře chápe zvl. postavení staré češtiny v kulturním vývoji slovenském. — Naše dosavadní znalosti o česko-ukrajinských vztazích ve středověku, zejména pokud jde o českou a ukrajinskou listinu, podstatně obohacuje J. Macůrek v čl. Po stopách spisovné češtiny v jihozápadní Ukrajině koncem 14. a v 1. polovině 15. století (Sb. Fr. Wollmanovi, Praha 1958, 42—63). — České proudy v ruském literárním, ale i obecně kulturním vývoji, které se zvláště významně uplatnily v stol. 10—12, s odkazem na svou obsáhlou monografii o tomto tématu hodnotí A. V. Florovskij v stati Češskije struji v istorii russkogo literaturnogo razvitija (SlavFil III, 211—251). — Pronikání německého osídlení z Opavska na severovýchodní Moravu od 16. století popisuje na základě rozsáhlého archívního studia A. Turek v čl. Národnostní poměry na severovýchodní Moravě (SlezSb 56, 1958, 84—97, 333—355).

Staročeské glosy z 13. století, které objevil J. V. Novák a otiskl V. Flajšhans v ČČM 75, 1901, podrobuje novému zkoumání Fr. Repp v čl. Die alttschechischen Glossen der Hs. 526 der Österreichischen Nationalbibliothek in Wien (Zeitschr. f. slav. Phil. 26, 1958, 382—390). — Sborník Příspěvky k dějinám starší české literatury, který vyšel péčí Ústavu pro českou literaturu (Praha, Nakl. ČSAV 1958, 242 s.), přinesl mimo jiné také několik studií, které nejsou bez významu pro studium jazyka a stylu stč. památek literárních. Dva příspěvky ke studiu staročeské Alexandreidy od V. Janoucha (91—111) se zabývají jednak poměrem české básně k lat. Alexandreidě Gualtera Castellionského (odchylně od názoru A. Pražáka, který uznával značnou samostatnost českého skladatele), jednak datováním několika narážek na Litvu v stč. Alx. — Tamtéž (113—140) je otištěna i propracovaná studie M. Švába K otázce uměleckého zobrazování v staročeské Alexandreidě ve srovnání s Alexandreidou Gualterovou, zdůrazňující naopak všechny osobité prvky české skladby, kriticky však podmiňující konečné řešení složité otázky důkladným prozkoumáním glos v dostupných rukopisech Gualterových. — Z prohloubeného studia téže památky vytěžil M. Šváb ještě Poznámky k textové problematice staročeské Alexandreidy (Sb. Vyš. ped. školy v Plzni. Jazyk a literatura 1958, 147—161), vyzdvihující rovněž význam glos v rukopisech Gualterových pro textovou kritiku stč. Alx. — K značně odchylným závěrům o původnosti stč. Alexandreidy a jejím poměru k pramenům dochází německý slavista H. H. Вielfeldt, Die Verbindung der tschechischen und deutschen Literatur im 13. Jahrhundert und die Quellen der alttschechischen Alexandreis (SlavFil III, 252—279); ve shodě se základní tezí své starší monografie Die Quellen der alttschechischen Alexandreis (Berlin 1951; srov. o ní krit. ref. J. Hrabáka, Česká literatura 1, 1953, 37—45) usiluje i tu dokázat značnou závislost českého básníka na Ulrichovi z Eschenbachu. Proto také H. H. Bielfeldt živě polemizuje s první studií Švábovou v čl. Neue Studien zur alttschechischen Alexandreis (Zeitschr. f. Slaw. 4, 1959, 184—198). — H. H. Bielfeldt se zabýval také stylem českých veršovaných památek 13. stol. v ref. na VII. kongresu Mezinárodního sdružení pro studium moderních řečí a literatur v Heidelbergu v srpnu 1957; byl otištěn v sjezdovém sborníku Stil- und Formprobleme in der Literatur (Heidelberg 1958), ale referentu zůstal nedostupným. — Stč. Mastičkáře na pozadí středověkých skladeb tohoto typu analyzuje R. Jakobson v příspěvku do sb. k poctě L. Spitzera (Medieval Mock Mystery. The Old Czech Unguentarius. Studia philologica et litteraria in honorem L. Spitzer, Bern 1958, 245—265). — Vl. Kyas, K staročeskému [305]Passionálu (Příspěvky 141—155) otiskuje nově nalezený zlomek památky s legendou o sv. Felixu a Adauktovi a s částí vyprávění o sv. Adriánovi, důležitý jako doplněk dvou základních rukopisů Mus III D 44 a III D 45. — Týž a. podal stručnou zprávu o neznámých českých rukopisech Passionálu, kancionálu a bible v Polsku v LF 81, 1958, 204—205. — Naši znalost stč. prozaických legend z doby Karlovy obohatila také E. Urbánková nálezem z fondů býv. Lobkovické knihovny; vydala jej pod názvem České znění legendy o sv. Albanovi, králi uherském, a její latinská předloha (Ročenka Univ. knih. v Praze 1957, Praha 1958, 138—145). — Na význam stč. překladu Millionu pro textovou kritiku lat. předlohy upozorňuje M. Mattušová v čl. Marco Polo ve světle nejnovějších kritických bádání se zvláštním zřetelem k staročeskému překladu (ČMF 40, 1958, 30—36, 91—96). — Dodatečně upozorňujeme na tomto místě na studii dvou germanistů, L. L. Hammericha a G. Jungblutha, Zur Stellung des »Tkadlec« in der »Ackermann«-Überlieferung (Zeitschr. f. deutsche Philologie 74, 1955, 263—268); stavějí se v ní proti názoru W. Krogmanna, který v Zeitschr. f. slav. Phil. 22, 1953/4, 272—304 vysoce oceňoval význam české skladby pro textovou kritiku Ackermanna. — Pod titulem Dvě literární drobnosti (Příspěvky 157 až 165) Fr. Ryšánek jednak znovu otiskuje makarónskou skladbu Detrimentum pacior, zapsanou na přídeští štítenského sborníku Vyšehradského, jednak upozorňuje na drobný pramen k Hádání Pravdy a Lži Ctibora Tovačovského. — Jak ukazuje Vl. Kyas, zasloužil se Jan Blahoslav také o udržení přechodníku minulého ve spisovné češtině: ve svém překladu Nového zákona podle řecké předlohy oživil tento tvar, který byl tehdy již zcela na ústupu (Přechodník minulý v Blahoslavově Novém Zákoně. SbTrávn 249—254). — Některé podrobnosti o překladatelské činnosti českých bratří přináší i J. Heller, Pohled do dílny Kralických (Křesťanská revue 24, 1957, 300—303). — Jazyka a stylu českých literárních památek 16. a 17. století si příležitostně všímají i tyto studie a články: R. Urbánek, Jan Paleček, šašek krále Jiřího, a jeho předchůdci v zemích českých (Příspěvky 5—89, s drobnými poznámkami jazykovými, např. o nejasném adj. vajovský, které a. čte vagovský a spojuje s vagus, vagant; mimoto otištěny tu nově Artikuly bratra Palečka); M. Kopecký, Několik poznámek o Konáčově hře Judith (Příspěvky 167—184); J. Kolár, Satirická Historia o odpustcích a očistci (Příspěvky 185—202); L. Klimeš, Několik poznámek ke kronice Zatočila z Loewenbrugku (Čas. Společ. přátel starožit. českých 66, 1958, 48—49); Zd. Tichá, Příspěvek k poznání příležitostné tvorby 17. století (Čas. Mat. mor. 77, 1958, 140—158; otisk písně Šimona Lomnického z Budče o výbuchu v jičínském zámku 1620 a srovnání se soudobou německou skladbou). — Podrobný filologický rozbor českých a slovenských emigrantských knih vytištěných v Halle v 18. st. podává H. Rösel, Die tschechische und slowakische Sprache des 18. Jahrhunderts in Halleschen Drucken (Zeitschrift für Slawistik 3, 1958, 186—196). — Z důležitějších ref. upozorňujeme na přehled F. M. Bartoše Posledních deset let husovského studia (Čes. literatura 6, 1958, 448—451) a J. Daňhelky Z mnichovské bohemistiky (LF 81, 1958, 143—145; o několika studiích A. Schmause).

 

Edice textů. V 2. vyd. vyšla Nejstarší česká rýmovaná kronika tak řečeného Dalimila (k vyd. připr. B. Havránek, J. Daňhelka a Zd. Kristen; Památky staré lit. české, sv. 18, Praha 1958, 343 s.); o 1. vyd. z r. 1957 srov. ref. A. Fiedlerové v SaS 19, 1958, 134—137. — Péčí známého polského badatele v oblasti česko-polských styků J. Slizińského vyšla ve Vratislavi kniha Rukopisy českých bratří (1958, 302 s.); jsou tu poprvé vydány v pův. pravopisu a s paralelním polským překladem tři důležité památky, a to Krátké vypsání o vyhnání bratří z Čech za krále Ferdinanda Prvního, Examen (soubor otázek o pravověrnosti, na které bratří odpovídali) a apologetická práce V. Budovce z Budova Poznamenání. Rukopisy, donedávna chované v Polsku, byly r. 1957 darovány Československu. — V dvojím vydání téměř současně vyšel v r. 1958 Komenského Labyrint světa a ráj srdce: pro nakl. Naše vojsko je připravil A. Škarka (255 s.), pro nakl. Melantrich [306]Vl. Šmilauer s doslovem J. Popelové (188 s.). — K 300. výročí prvního vyd. Komenského díla Orbis sensualium pictus quadrilinguis v Norimberku 1658 byl vydán fotolitografický přetisk čtyřjazyčného vydání levočského z roku 1685 (uspoř. Ľ. Bakoš, doslov J. Popelová; Praha - Bratislava 1958, 27, 446, 32 s.). — Nový svazek Památek staré lit. české, v pořadí už dvacátý, přinesl pod názvem Verše bolesti, posměchu a vzdoru výběr z časové poesie lidové a pololidové 17. a 18. století; k vyd. připr. Zd. Tichá (Praha 1958, 153 s., 12 příl.). — Do rozhraní 17. a 18. století se vznikem rovněž hlásí také Satira na čtyři stavy, anonymní veršovaná skladba o řemeslnících a měšťanech, ženách a venkovanech, otvírající zajímavé pohledy do tehdejšího života lidového, kterou vydala Zd. Tichá ve sb. Živá díla minulosti, sv. 17; předmluvu napsal J. Hrabák (Praha, SNKLHU 1958, 344 s.). — Užitečný přehled edic stč. památek literárních od r. 1939 do přítomnosti s krit. poznámkami otiskl J. Daňhelka v novém německém slavistickém čas. Die Welt der Slaven: Herausgabe alter čechischer Literaturdenkmäler während des zweiten Weltkrieges (3, 1958, 19—30) a Herausgabe alter čechischer Literaturdenkmäler nach dem zweiten Weltkriege (tamtéž 280—298).

Péčí Vl. Dokoupila vyšel 2. sv. řady Soupisů rukopisných fondů Universitní knihovny v Brně, a to Soupis rukopisů mikulovské dietrichsteinské knihovny (Praha 1958, 276 s., 16 příl.); srov. o něm zprávu J. Daňhelky v SaS 20, 1959, 160. — Zbytky knihovny M. Václava Korandy ml. v Universitní knihovně v Praze popisuje E. Urbánková v Ročence Univ. knihovny v Praze 1956 (Praha 1958), 135—161. — Příspěvkem k poznání písařské osobnosti ve středověku je čl. P. Spunara Vývoj autografu Oldřicha Kříže z Telče (LF 81, 1958, 220—225, 4 příl.). — Zprávu o poradě, kterou uspořádal Kabinet filolog. dokumentace ČSAV společně se Základní knihovnou ČSAV o studiu a soupisu prvotisků a starých tisků v Liblicích v listopadu 1957, podala M. Bohatcová ve Věstníku ČSAV 67, 1958, 282—285.

 

Dialektologie. Práce všeobecné. »Situační zpráva« J. Běliče Stav a úkoly české dialektologie (SbČsPředn 197—208), určená pro moskevský slavistický sjezd, podává přehled nejdůležitějších českých dialektologických prací od Šemberových Základů z r. 1864 do doby přítomné s krit. poznámkami i programovými výhledy. — K otázce původu českých nářečních oblastí, oživené nedávno polským slavistou T. Lehrem-Spławińským (Tło historyczne ugrupowania gwar czeskich. Rocznik slawistyczny 1952) vrací se důkladným krit. rozborem Sl. Utěšený v Slavii 27, 1958, 188—208; soudí, že se autorovi nepodařilo sdostatek dovodit kontinuitu českých nárečních znaků od doby kmenové až do přítomnosti a že problém reliktů nejstaršího jazykového oblastního rozdělení na půdě slovanských Čech a Moravy bude nutno řešit jinými metodami. — Krit. poznámky k diskusnímu příspěvku J. Chloupka K našim současným dialektologickým monografiím v SaS 1957, č. 4 otiskl Sl. Utěšený pod názvem K typům nářečních monografií (SaS 19, 1958, 124—132); do diskuse přispěl i J. Skulina čl. Vydávať či nevydávať nárečové monografie (Naša veda 5, 1958, 176—177). — Některé specifické rysy nářeční syntaxe snaží se obecně vytknout J. Chloupek v diskusním příspěvku K povaze věty a souvětí v nářečí (SbHistSrovn 136—138); podobného obsahu je i jeho stať Some Notes on the Study of Dialectical Syntax (SbFilFakBU 7, 1958, ř. jazykovědné č. 6, 35—41), zdůrazňující také význam studia nářeční skladby pro postižení některých obecných vývojových zákonitostí jazyka (proč bohemista doma publikuje anglicky?).

V čl. Juhočeské michme to viskoumali paralela k préteritu volalach? (SbTrávn 233—240) Ľ. Novák dokazuje, že hornoblanický typ nelze spojovat s tvarem volalach, doloženým ze sloven. nářečí, z vých. Moravy, z části laštiny a polštiny, protože tu jde všude o skutečné préteritum, kdežto jihočeský tvar lze vyložit z kondicionálu. — Na úkoly výzkumu lidového jazyka na nově osídleném území upozorňuje B. Koudela, K vývoji lidového jazyka v českém pohraničí severozápadním (Sb. VŠP Ústí n. L., ř. filol. 1958, 5—12); ve zkratce tu charakterizuje dnešní stav v části chomutovského okresu okolo Jirkova a Ervěnic. — Jak [307]pronikly podkrkonošské nářeční prvky do literárního díla K. V. Raise, Antala Staška a několika méně významných regionálních autorů z posledních osmdesáti let a jak se uplatňují v celkové jazykové výstavbě jejich knih, zkoumá Fr. Cuřín v čl. Podkrkonošské nářečí v literatuře (Sb. Hradecký kraj, Hradec Králové 1957, 189—201). — Dodatkem k své monografii Nářečí Určic a okolí (Praha 1957, srov. o ní ref. Sl. Utěšeného v SaS 19, 1958, 150—155) otiskl Fr. Kopečný v SbTrávn 383—386 dvě Mapy k diferenciaci severohanácké oblasti: zachycují rozdíly proti staršímu stavu u Bartoše a už také u Havránka, a to po stránce hláskoslovné (např. pokud jde o přehlásku a>ě a hranice infinitivu na -ť) i tvaroslovné (zejm. oba typy hanáckého gen.-akus. u subst. typu předseda, Franta a dále hranice tvrdého sklonění sykavkových kmenů podle nom.-akus. pl.). — Jazyková stránka starých obecních účtů ze Svatobořic (z let 1777—1834) je předmětem rozboru Fr. Svěráka (SbTrávn 371—382); autorovi v něm jde hl. o pronikání nářečních prvků do projevů v základě spisovných. — K edici Záleských písní z okolí Luhačovic od J. Černíka (Praha 1957) připojil A. Gregor stať Mluva záleských písní (17—29). — D. Šlosar v čl. Dnešní rozdělení nářečí na východní Moravě (SbTrávn 387—390, 4 mapky) zkoumá podle výzkumu, který podnikl ÚJČ ve spolupráci s VŠP Olomouc, vlastní, archaičtější oblast východomoravských nářečí a hodnotí povahu nářečních rozdílů na tomto úseku. — Stať J. Chloupka Stavba věty a souvětí v archaických nářečích východomoravských (SbTrávn 61—73) se snaží vytknout ze syntaktických prvků těchto nářečí ty, které lze považovat — na základě srovnání se stavem stč. — za archaické relikty. — Na dva nápadné rysy, kterými se pořádek slov v nářečí odlišuje od pořádku slov v jazyce spisovném (princip dodatkového řazení větných členů, archaické slovosledné typy) ukazuje J. Chloupek podle materiálu ze 190 obcí vychodomoravské nářeční oblasti (Pořádek slov v nářečí, zvláště východomoravském. SaS 19, 1958, 260—265). — Charakteristika nářečí na Rožnovsku a východním Valašskomeziříčsku od A. Vaška (SbTrávn 391—398) uvádí shody s nářečními celky sousedními, lašským a moravskoslovenským, ukazuje na vnitřní jazykovou rozrůzněnost této oblasti a naznačuje některé okolnosti, které spolupůsobily při jejím vzniku. — Spojení historické a synchronní metody se zvl. osvědčuje při výzkumu oblastí se složitou nářeční situací; to je dobře patrno z čl. J. Skuliny Jazykový vývoj na severním pomezí moravskoslovenské oblasti (SbTrávn 405—416, 1 mapka). Týž autor v diskusním příspěvku Význam studia lidového jazyka pro poznání rozvoje syntaktických prostředků (SbHistSrovn 134—136) srovnává stav vztažných zájmen co a který v dnešním lidovém jazyce se stavem v smolných knihách města Lipníku a Drahotuš z 16. a 17. stol. — Poměr parataxe a hypotaxe v nářečí na Kelečsku analyzuje St. Králík v čl. Povaha souvětí v nářečí na Kelečsku (SbTrávn 75—78). — Zájmennými tvary, pokud mohou osvětlit diferenciaci lašských nářečí českého typu, zabývá se J. Balhar v čl. Zájmenné tvary v lašských nářečích (SbTrávn 399—404). — Hl. rysy místního nářečí v Slezské Ostravě popisuje J. Skulina, Dialekt města Slezské Ostravy (SlezSb 56, 1958, 513—518); jde o lašské nářečí českého typu, do něhož ze sousedství pronikly některé jevy slezskopolské. — Stručný popis Nářečí na Třinecku a Jablunkovsku napsal A. Satke do sbírky Slezských písní z Třinecka a Jablunkovska, kterou vydal I. Stolařík (Praha 1957, 26—29). — Fonetická studie M. Romportla Zvuková stránka souvislé řeči v nářečích na Těšínsku, vyšlá v řadě Publikací Slez. stud. ústavu ČSAV v Opavě (Ostrava, Kraj. nakl. 1958, 124 s., 2 mapky), podává popis a rozbor tzv. modulací souvislé řeči v slezskopolských nářečích těšínského Slezska a tím doplňuje Kellnerovu monografii Východolašská nářečí I - II (1946, 1949) i starší studii St. Petříka Zur Satzintonation der mährisch-schlesischen Mundarten (Slavia 1939/40).

E. Hadač v materiálovém příspěvku Lidové názvy vyšších rostlin plzeňského okresu (Sb VŠP Plzeň. Biologie a chemie 1, 1958, 37—70) otiskuje sebraný lexikální materiál v abecedním pořádku, všímaje se přitom i zeměpisného rozšíření jednotlivých jmen. — Ná[308]řeční materiál obsahuje i čl. A. Gregora Lidové léčení na Moravě očima dialektologa a folkloristy (Vlast. věstník mor. 13, 1958, 29—37; hl. úryvky ze zápisů o lidovém lékařství) a M. Korandové K lidovému houbařskému názvosloví (Mykologický sborník 35, 1958, 52 až 54).

Z drobnějších dialektologických příspěvků zaznamenáváme ještě alespoň tyto: J. Skulina, Co očekávají jazykovědci od historiků? (Čas. Matice mor. 77, 1958, 382—385; především spolupráci při objevování a vydávání cenných historických a jazykových památek); J. Skulina, Jak a proč zkoumáme nářečí (Věda a život 1958, 135—136; hl. o metodách nářečního výzkumu v terénu a dalším zpracování sebraného materiálu); A. Vašek, Zfilmovaný Advent očima dialektologa (Valašsko 7, 1958, 60—62; k jazykové stránce tohoto filmu).

Po monografii V. Křístka o ostravské hornické mluvě (1956; srov. o ní ref. M. Hájka v SaS 19, 1958, 60—65) vydalo SPN obsáhlou práci B. Témy Mluva hutníků na Bohumínsku a Karvínsku (1958, 150 s.); je v ní podrobně zachycen dnešní stav profesionálního slangu hutnického v okolí Bohumína a Karviné, vysvětlen v hrubých rysech jeho vznik a vývoj a podán jeho lexikální rozbor se zvl. zřetelem k tomu, jak se v něm uplatňuje terminologie spisovná (srov. ref. V. Křístka v ČJ 8, 1958, 238—239). — Skromnější rozsahem i vytčeným cílem je příspěvek L. Klimeše Hornický slang na dole Krimich v Tlučné u Plzně (Sb. VŠP Plzeň. Jazyk a literatura 1958, 135—146); sebraný materiál je utříděn do několika věcných skupin a srovnán s prací Křístkovou.

 

Spisovný jazyk a jeho norma. Na tomto úseku se v minulém roce práce soustředila především k popularizaci nových Pravidel českého pravopisu, která vyšla na sklonku r. 1957 a většina nákladu pak v dotisku na počátku r. 1958. V Edici Novinářského stud. ústavu vyšla příručka Píšeme podle nových Pravidel, kterou sestavili pracovníci ÚJČ ČSAV Fr. Daneš, M. Dokulil, K. Hausenblas a Fr. Váhala (1. a 2. vyd. 1958, 141 s.); vedle podrobnějšího teoretického zdůvodnění zásad nových Pravidel je tu abecední seznam všech slov, u nichž proti dřívějšku nastala nějaká pravopisná změna. — V podstatě stejný účel i obsah mají také četné další příspěvky, toliko v metodě výkladu individuálně přizpůsobené různým vrstvám čtenářů, pro které byly psány; z nich uvádíme jmenovitě tyto: J. Bělič, K novému vydání Pravidel (ČJ 8, 1958, 81—90); A. Jedlička, Nad novými Pravidly českého pravopisu (Věstník ČSAV 67, 1958, 463—470); Fr. Váhala, Nové vydání Pravidel českého pravopisu (NŘ 41, 1958, 43 až 45); L. Klimeš, Pravidla českého pravopisu z roku 1941 a 1957 (ČJ 8, 1958, 90—106; výčet změn).

Naše řeč pokračovala v otiskování výkladů o vybraných úsecích úprav českého pravopisu (viz SaS 19, 1958, 169) a přinesla postupně ještě tyto články: Fr. Daneš, Psaní slov přejatých (NŘ 41, 1958, 9—21); Fr. Váhala, Délka samohlásek v domácích slovech (tamtéž 65—75); M. Dokulil, Rozdělovací znaménka v nových Pravidlech českého pravopisu (123—138). — Také některé časopisy nejazykovědné přinesly o nových Pravidlech celé série drobných článků popularizačního zaměření, tak např. Učitelské noviny (leden—duben 1958, Fr. Váhala), ostravská Nová svoboda (leden 1958, pracovníci pobočky ÚJČ v Brně), Práce (prosinec 1957 — leden 1958, K. Sochor), Osvětová práce (březen — duben 1958) aj.

Hojné byly i články speciálněji zaměřené, komentující nová Pravidla především vzhledem k pravopisným změnám, k nimž došlo v terminologii jednotlivých oborů: O. Jeništa, Matematika a deskriptivní geometrie v zrcadle nových Pravidel českého pravopisu (Rozhledy matematicko-fysikální 36, 1958, 381—382, 430 až 431); A. C. Nor, Nová Pravidla českého pravopisu a technická literatura (Přírůstky technické literatury 1958, 58—60); V. Křístek - E. Lotko, Psaní přírodovědných názvů a termínů v nových Pravidlech českého pravopisu (Přírodní vědy ve škole 8, 1958, 579—585); K. Sochor, Změny v Pravidlech českého pravopisu a odborné názvosloví (Účetní evidence 6, 1958, 120); A. Frinta, Okolo nového pravopisu (Kostnické jiskry 1958, 30/1; týká se psaní náboženských výrazů a jmen); J. Bartůšek, Orientalia v Pravidlech čes[309]kého pravopisu (Nový Orient 13, 1958, 33); V. Straka, Jak uplatňujeme nová Pravidla pravopisu (Čs. novinář 10, 1958, 52—55). — Živý byl ohlas vydání nových Pravidel i v denním tisku a projevil se zejména v otiskovaných dopisech čtenářů (v Lidové demokracii, Svobodném slově aj.); do diskuse tak vzniklé zasáhl i B. Havránek a jménem autorského kolektivu se ohradil proti zpolitizovanému hledisku a faktickým nepravdám některých diskutérů (Takto polemizovat nelze. Čs. novinář 10, 1958, 81—82).

Na základě tzv. akademického vydání byla ve spolupráci s pravopisnou komisí věd. rady ÚJČ a za ved. J. Běliče zpracována a ještě v roce 1958 vydána Pravidla českého pravopisu. Školní vydání (SPN, 391 s.). Obě vydání, jak akademické, tak školní, se samozřejmě opírají o stejné pravopisné zásady a liší se jen rozsahem a formou (např. v rozdílném způsobu uvádění pravopisných dublet). Obecné výklady v úvodní části byly — ve shodě s posláním tohoto vydání — redukovány a omezen byl i počet hesel pravopisného slovníku; naopak však přináší slovník školního vydání navíc u mnohých slov také poučení o tvarech, v jejichž tvoření bývá nejistota. Potřebu zvl. školního vydání Pravidel (v této podobě vyšlo u nás poprvé) odůvodnil J. Bělič a o jeho odchylkách od vydání akademického informoval v čl. Školní vydání Pravidel (NŘ 41, 1958, 102—104) a Ke školnímu vydání »Pravidel českého pravopisu« (Učitelské noviny 8, 1958, č. 35). — O zásadách, podle kterých byly ve školním vydání zpracovány údaje tvaroslovné, podali zevrubný výklad A. Jedlička a Vl. Šmilauer, Tvarosloví ve školních Pravidlech českého pravopisu (NŘ 41, 1958, 138—149, 177—190); tato stať byla přetištěna i v sb. Zavádění nových Pravidel českého pravopisu na školách (Praha, SPN 1958, 85 s.).

J. Novotný (Příspěvek ke zjišťování mluvnické normy soudobého spisovného jazyka se zřetelem k jeho kodifikaci. Sb. VŠP Ústí n. L., ř. filol. 1958, 22—35) rozborem tvarových dublet zájmena já (gen., akus. mne, mě; dat. mně, mi) ukazuje, že spisovný úzus někdy kolísá a dostává se tak do rozporu s kodifikací; a. se zabývá kolísáním v užívání tzv. slabších a silnějších zájmenných tvarů a zamýšlí se i nad jeho příčinami. — Problematikou tzv. parazitních slov j. tož, tedy, jaksi apod. (nemají žádný vztah ke kontextu a jsou pouhou zvukovou výplní) a jak je potlačovat v mluvených projevech ve škole i mimo školu, zabývá se M. Jelínek v čl. Parazitní slova (ČJ 8, 1958, 369 až 377). — Rozkolísanou výslovností některých domácích slov vykládá jejich dvojí kvantitu v nových Pravidlech H. Marešová v čl. Dešť—déšť, pero—péro, dveře—dvéře, saně—sáně (NŘ 41, 1958, 232—234). — Na některé zvláštní případy transkripce cizích názvů do češtiny upozorňuje T. Pokora v čl. Čínská jména a jejich přepisy (Nový Orient 13, 1958, 198—199).

Otázek jazykové správnosti v praxi se dále týkají zejm. tyto příspěvky: Fr. Váhala, Poznámky o skloňování cizích vlastních jmen (Čs. novinář 10, 1958, 292—295); K. Richter, Nominativ ve vojenském odborném stylu (NŘ 41, 1958, 191—195; nesprávné užívání absolutního nominativu jmenovacího u místních jmen a jmen osob nelze odůvodňovat úsilím o přesnost a jednoznačné vyjádření); M. Dokulil, Nedotýkejte se ani drátů na zem spadlých (NŘ 41, 1958, 251—255; rozbor výstrahy po stránce jazykové správnosti i po stránce stylizační); M. Dokulil, K vazbám slova konference (NŘ 41, 1958, 75—81; jazyková správnost různých přívlastkových vazeb tohoto slova); P. Hauser, Konference na nejvyšší úrovni (NŘ 41, 1958, 228—230; o původu a významu tohoto sousloví).

Kurzíva A. C. Nora Matematický jazyk (Lid. demokracie 1958, 25/5; žádá aby se i matematikové ve své odborné mluvě podřizovali obecným mluvnickým zákonitostem češtiny) dala podnět k živé diskusi: na kurzívu reagoval K. Havlíček v čl. Jazykovědci a matematika (Rozhledy matematicko fysikální 5, 1958, 322—325) a za jazykovědce K. Hausenblas, Matematika a jazykověda (tamtéž 369—381), dále čas. Pokroky matematiky, fysiky a astronomie 3, 1958, 493—494 a znovu K. Hausenblas tamtéž 746—747.

Soustavnou pozornost věnovala Naše řeč jazykové stránce našeho denního tisku a postupně přinesla rozbory Zemědělských novin [310](Fr. Váhala; 41, 1958, 104—107), Obrany lidu (K. Richter, 170—173), Večerní Prahy (Fr. Cuřín, 224—228) a brněnské Rovnosti (M. Jelínek, 288—293). — Pravidelnou jazykovou rubriku měly v r. 1958 Literární noviny (Fr. Daneš), Tvorba (Fr. Havlová), Rovnost (pracovníci brněnské pobočky ÚJČ), Za čtenářem (Fr. Váhala), Čs. novinář (Fr. Váhala); příležitostně vycházely články o otázkách jazykové správnosti i v časopisech jiných.

Praktickému zájmu o studium češtiny v NDR je určena Grammatik der tschechischen Sprache, kterou zpracovali J. Bauernoppel a H. Fritsch (Berlin, Volk und Wissen Verlag 1957, 206 s.). — České mluvnici amerického slavisty W. E. Harkinse (A Modern Czech Grammar, New York 1953; spoluprac. M. Hnyková) věnoval spec. ref. v samostatné brožuře Remarks on Czech Grammar and other Linguistic Subjects A. R. Nykl (Middleton USA 1957 ?, 29 s.); zvl. si všímá nářečních prvků v mluvnici a také amerikanismů.

 

Metodika vyučování češtině. Úplné znění ref. A. Jedličky Česká jazykověda a otázky jazykového vyučování, předneseného na metodické konferenci VŠP v Praze v listopadu 1956, bylo otištěno ve Sb. VŠP Praha 1958, 127—141; ve zkráceném znění byl publikován už dříve v NŘ 40, 1957, 15—28 (srov. SaS 19, 1958, 170). — Tamtéž na s. 151—158 čteme i diskusní příspěvek B. Havránka z téže konference pod názvem Poznámky k jazykovému vyučování, kriticky zkoumající příčiny některých nedostatků při vyučování mateřskému jazyku; zdůrazněn je tu zejména požadavek, aby metodika jazykového vyučování, zejména pokud jde o mateřský jazyk, co nejtěsněji spolupracovala s lingvistickou teorií a naopak aby i jazykové učebnice byly na výši nejen odborně, ale také metodicky. — Čl. Fr. Trávníčka K vyučování mateřštině (Komenský 82, 1958, 388—391, 583—586) kritizuje některé učebnice českého jazyka pro školy I. stupně. — Pod názvem O nové pojetí jazykového vyučování je v ČJ 8, 1958, 195—199 přetištěna část stati O. Chlupa Čemu učit na národní škole (Pedagogika 8, 1958, 1—19), pokud se dotýká výcviku v mateřském jazyce; příbuzného obsahu je i kapitola O jazykovém vzdělání v mateřštině, zařaděná do souboru Chlupových Několika statí k základnímu učivu (Praha, SPN 1958, 135 s.). K tomu srov. Odpověď na kritické připomínky akad. O. Chlupa od M. Dokulila (ČJ 9, 1959, 193—206; týká se kritiky pokusné učebnice Český jazyk pro 9. ročník a učebnic českého jazyka pro 9. a 10. ročník v cit. brožuře) a diskusní příspěvek B. Havránka K pokusným učebnicím českého jazyka a k problematice vyučování mateřského jazyka vůbec (tamtéž 248—262).

Ideovým základům vyučování mateřskému jazyku na našich všeobecně vzdělávacích školách jsou věnovány mj. tyto příspěvky: Fr. Svěrák, Vyučování mateřskému jazyku z hlediska výchovy k vědeckému světovému názoru (ČJ 8, 1958, 41—46); J. Spal, Výchovná a odborná stránka vyučování českému jazyku (tamtéž, 249—255); Fr. Svěrák, Několik myšlenek o úloze školy v kulturní revoluci (tamtéž 321—324); Vl. Staněk, K otázce výchovného vyučování v českém jazyce (tamtéž 324—335).

Nové vydání (celkem 7, přepracované 4) Stručné mluvnice české pro školy všeobecně vzdělávací a pedagogické B. Havránka a Al. Jedličky bylo nejen přizpůsobeno novým Pravidlům, ale i značně rozšířeno, zejm. v části tvaroslovné (Praha, SPN 1958, 246 s.). — Metodickým uvedením do práce s učebnicí pro učitele je čl. Fr. Cuřína, Al. Jedličky aVl. Staňka K druhému dílu Učebnice českého jazyka pro pedagogické školy (ČJ 8, 1958, 3—11).

Z ostatních příspěvků k metodice vyučování mateřskému jazyku zasluhují zmínky — také z širšího hlediska jazykovědného — tyto: K. Svoboda, K možnostem využití syntaktické theorie pro zdokonalování větné stavby našich žáků (Sb. VŠP Praha, Příspěvky z metod. konference … 167—174; o významu tzv. stylizačních cvičení pro rozvoj vyjadřovací schopnosti žáků); J. Hrbáček, Několikanásobné větné členy ve škole (ČJ 8, 1958, 335—343; při probírání ve škole je třeba přihlížet k jejich stránce formální i obsahové); Vl. Šmilauer, Od skladby ke slohu (ČJ 8, 1958, 47—62; [311]mj. jak využít školení ve větném rozboru k prohlubování stylistického porozumění i aktivního stylistického umění); J. Novotný, Předložky s, z při označování východiska v širokém smyslu (ČJ 8, 1958, 154—158; jak v školní praxi učinit žákům nový pravopis co nejpřístupnějším); J. V. Bečka, Estetická výchova v slohovém vyučování (ČJ 8, 1958, 189—193; o možnostech uplatnění literární výchovy při slohovém výcviku); V. Formánková, K problematice vyučování slohu (Sb. VŠP Praha, Příspěvky z metod. konference … 161—165; rovněž o spolupráci výchovy jazykové a literární při vyučování slohu); Vl. Šedivý, Výrazové prostředky v popise osoby a v charakteristice (ČJ 8, 1958, 343—349; příklady z literatury, jak se při popisu a charakteristice uplatňují substantiva, adjektiva a další slovní druhy); Vl. Ženatý, O potřebě vydání výkladového jazykovědného slovníku (ČJ 8, 1958, 229—231; terminologický slovník jazykovědný by podstatně přispěl k normalizaci českého základního mluvnického názvosloví a pomohl by i při práci na učebnicích); Vl. Staněk, Poznámky k třetímu ročníku recitační soutěže žáků pedagogických škol (ČJ 8, 1958, 257—263; zkušenosti jsou věcně utříděny a výsledky soutěže zhodnoceny).

 

Jazyk a styl literárních děl. Práce všeobecné. Jak ukazuje J. Mukařovský v pronikavé studii K otázce individuálního slohu v literatuře (Čes. literatura 6, 1958, 254—269), je individuální styl autora podmíněn nejen jeho osobou, ale i společenskou situací, která se obráží v literárním díle; individuální styl není tudíž jen faktem uměleckým, ale zároveň dokumentuje i autorovu snahu zapůsobit v jistém směru na společenský vývoj, jak je patrno z načrtnutých profilů K. Čapka, I. Olbrachta a Vl. Vančury). Druhá teze studie: pro poznání individuálního stylu nestačí prostý výčet jazykových prostředků a stylistických postupů autorových, nýbrž je třeba stanovit základní sémantický princip, který teprve dodává všem jazykovým a stylistickým prvkům konkrétní význam; není tedy analýza individuálního slohu jen záležitostí stylistickou, ale také literárněhistorickou. — L. Doležel v čl. Polopřímá řeč v moderní české próze (SaS 19, 1958, 20—45) neřeší problém vztahů mezi textem vypravěče (V) a textem postav (P) v celém rozsahu a složitosti, nýbrž se soustředuje na rozbor pásu přechodného, tj. řeči polopřímé; považuje ji za osobitý slohový postup, který má svou stránku mluvnickou, slohovou a sémantickou, a důsledná analýza musí přihlížet ke všem těmto vrstvám; příklady jsou čerpány z knih I. Olbrachta, M. Pujmanové, J. Otčenáška aj. — Pro epickou prózu Vl. Vančury i pro romány M. Pujmanové je charakteristické stírání rozdílů mezi řečí autorskou a řečí zobrazovaných postav; jak však ukazuje K. Horálek (K problému tak zvané autorské řeči v epické próze, SbSlavKU 65—69), je mezi oběma autory v tom nápadný rozdíl: Vančura podřizuje přímou řeč svých postav vlastní svérázné řeči autorské, kdežto Pujmanová právě naopak přizpůsobuje se v autorské řeči projevům svých postav, a to s cílem výrazně charakterizačním. — O trojí složce románového díla, epické (vypravovací), popisné (líčící) a úvahové, jejich vzájemném poměru a prolínání vykládá J. V. Bečka v čl. Metody slohového rozboru románu (Sb. Dialog 2, 1958, 49—65).

 

Jednotliví autoři. Všestranný jazykový rozbor Postilly evanjelistské od luteránského kazatele Martina Philadelpha Zámrského (z r. 1592) podává A. Knop jako příspěvek k poznání spisovné češtiny z konce 16. století (SlezSb 56, 1958, 502—513). — V čl. Vývoj básnické tvorby Mikuláše Dačického z Heslova (Příspěvky k dějinám starší čes. literatury 215—239) snaží se E. Petrů určit chronologii jeho veršovaných skladeb rozborem textových variant v obou rukopisech Prostopravdy. — Archaičnost Erbenova jazyka není podmíněna jeho lidovostí, nýbrž je to vedle lidovosti jeho podstatná vlastnost, dobře sladěná s básnickým, vědeckým i lidským naturelem Erbenovým, která byla jemným uměleckým citem Erbenovým umocněna k pozoruhodnému uměleckému účinu stejně jako jeho záliba ve vyjadřovacích prostředcích jazyka lidového; to je závěr čl. J. Daňhelky Příspěvek k řešení otázky lidovosti a archaičnosti jazyka Erbenovy Kytice (SbTrávn 447—457). — Zdařilým pokusem o stylistické porovnání je příspěvek L. [312]Doležela Základní typ epické věty u B. Němcové a M. Pujmanové (NŘ 41, 1958, 22 až 36); je založen na rozlišení výstavby mluvnické, významové a výpovědní a dochází k tomuto závěru: B. Němcová vytvořila ze souřadného souvětí základní tvárný prostředek svého stylu a využila plně dvou jeho podstatných stavebních prvků, principu totožnosti podmětu a principu paralelního pořádku větných členů. Základním skladebným prostředkem epického stylu zůstalo souvětí souřadné i u M. Pujmanové, jeho slohová výstavba je však charakterizována protikladem mezi tendencí k sevřenosti výstavby výpovědní a tendencí k rozptýlenosti a k uvolnění výstavby významové. — Jak se problematika autorova celkového uměleckého vývoje obráží i v jazyce jeho tvorby, vykládá K. Palas v čl. K jazykovému vývoji v povídkové a románové tvorbě Terézy Novákové (SbTrávn 459—468): do rozvoje jazykových prostředků v jejím díle zasáhl zvláště pronikavě její stále se prohlubující realistický přístup k životu. — Podrobnému rozboru podrobila Styl Marie Majerové v Havířské baladě I. Matějková-Kožnarová (Bulletin VŠRJL 2, 1958, 170—222); všímá si v něm postupně základních kompozičních principů díla, výběru a využití jazykových prostředků v prostřední části, stylizace mluveného projevu v kapitolách okrajových, slovního bohatství a v závěru i vývoje díla po stránce textové. — Zd. Kožmín věnoval několik příspěvků jazyku a stylu Vl. Vančury: Jazyk fantazie a zákona (Zlatý máj 1, 1957, 387—389; o jazyce a stylu Vančurovy pohádkové knížky Kubula a Kuba Kubikula), zhuštěnou charakteristiku Sloh Vladislava Vančury (ČJ 8, 1958, 209—219) a zejména pečlivý, ale metodicky ještě ne zcela ujasněný rozbor Jazyková charakteristika postav v díle Vl. Vančury (O literatuře, Sb. VŠP Brno 5, 1958, 89—182). — Umělecký jazyk kapitoly »Dívej se výš« z románu Marie Pujmanové »Život proti smrti« analyzuje se zaměřením školsky metodickým Vl. Staněk (ČJ 8, 1958, 361—369). — Fr. Jílek napsal glosu Jazykové mistrovství Marie Pujmanové (Kultura 1958, č. 22). — Značnou pozornost také jazykové a stylové stránce věnoval M. Grygar ve stati Fučíkovy umělecké reportáže (Čes. literatura 6, 1958, 366—412).

 

Otázky překladatelské. Obecnou problematikou uměleckého překladu se zabývají čtyři příspěvky v 2. roč. sborníku Dialog: L. Сejp, Překladatelský přístup k stylistickým kvalitám originálu (2—31; rozbor obecných otázek a dodatkem několik diskusních příspěvků k tomuto referátu); K. Horálek, K otázce reprodukce stylistických kvalit textů podmíněných jazykovým systémem (71—89; stylistická měřítka pro pův. tvorbu nemohou být úplně a ve všem závazná také pro literaturu překladovou; překladatelská stylistika je do jisté míry autonomní, ale normy spisovného jazyka porušovat nesmí; připojeno několik záznamů z diskuse); Vl. Vendуš, Poznámky k recenzování překladů (100—106; hlavní zásady pro tuto práci, diskuse připojena); H. Jechová, O zásadách při posuzování překladu (107—120; jak hodnotit jednotlivé složky překladu, několik diskusních příspěvků připojeno).

Náčrt vývoje českého překladatelství od dob Jungmannových do přítomnosti podal J. Levý pod názvem K práci v dějinách českého překladu (Světová literatura 1957, č. 4, 198—207). — Úvodní dva svazky nové ediční řady »Český překlad«, kterou počalo vydávat SNKLHU v Praze, přinesly klasické překlady J. Jungmanna (k vyd. připr. M. Komárek a kolektiv bohemistů Palackého university v Olomouci; Praha 1958, 431, 718) a doprovodem k otištěným textům několik pozoruhodných studií, osvětlujících Jungmannovo překladatelské umění z jednotlivých jazyků: L. Сejp, Jungmannův překlad Ztraceného ráje (I; 360—432); J. Š. Kvapil, Jungmannovy překlady z francouzských spisovatelů (II, 443 až 492); L. Cejp, Menší překlady z angličtiny (II, 493—499); O. Králík, Jungmannovy překlady z němčiny (II, 500—576); O. Zilynskij, Jungmannovy překlady ze slovanských jazyků (II, 577—609); O. Králík, Překlady z řecké a latinské literatury (II, 610 až 622); O. Králík, Překlady z indičtiny (II, 623—627). Patrným nedostatkem této řady studií, jinak pečlivě vypracovaných, je individuální přístup jednotlivých autorů k tématu a nedostatek jednotného pohledu na [313]Jungmannovo překladatelské dílo, jak upozorňuje v úvodu k edici F. Vodička. — Překlady z ruštiny v České včele (1834—1835) rozbírá a hodnotí L. Zadražil ve sb. Čtvero setkání s ruským realismem (Praha 1958, 7—78). — Rusko-českého překladatelství se z různých hledisek dotýkají dále tyto články: D. Kšicová, K překladům Františka Táborského z ruské poesie (Valašsko 7, 1958, 14—17); Zd. Psůtková, Několik poznámek k překladu ruských národních pohádek (Dialog 2, 1958, 90—99; jde o sb. I. Karnauchové Krása nesmírná, připojena diskuse); J. Weil, O prvních překladech ze sovětské literatury (Nový život 9, 1957, 1089—1094). — České překlady z díla Ivana Franka rozbírá Z. Koutenská (Slovanské štúdie I. Z dejín československo - ukrajinských vzťahov, Bratislava 1957, 179—194), Mickiewiczovy sonety v přebásnění Vladimíra Holana B. Křemenák (Světová literatura 1957, 245—247). — Problematikou překladů ze slovanských jazyků do češtiny se zabývají také dva příspěvky v SbSlavKU, a to O. Bartoše Adolf Černý jako překladatel (101—108) a Zd. Urbana K otázce překladů B. Němcové a K. J. Erbena ze srbocharvátštiny a bulharštiny (124—130). — Pod titulem Překladatelská nedorozumění zaujal K. Horálek kritické stanovisko jednak k novému přetisku Puškinovy Pohádky o zlatém kohoutkovi v překladu Fr. Nechvátala, jednak k Stiebitzově úpravě Vaňorného překladu Homérovy Odysseie (SaS 19, 1958, 69 až 71). — Vrchlického překlady z Calderóna rozebral a posoudil E. Hodoušek v ČMF 40, 1958, 143—158 a práce na novém překladu Shakespearových sonetů byla J. Vladislavovi podnětem k obecnější úvaze O překládání veršů (Kruh 1958, 49—52).

 

Otázky veršové formy. V závažné studii Intonace a verš (SaS 19, 1958, 103—122) aplikuje Fr. Daneš metodický postup i výtěžky svého rozboru intonace a členění promluvy ve spisovné češtině (Intonace a věta ve spisovné češtině, Praha 1957, srov. SaS 19, 1958, 166) na promluvy napsané ve veršové básnické formě a dochází tak k některým pozoruhodným závěrům, pokud jde o vztahy mezi členěním promluvovým a veršovým, dále rytmus promluvy a verše, intonaci promluvy ve verši a prostředky veršového členění. — Příspěvek k historické metrice od J. Hrabáka Poznámky o verši českého dramatu v období renesance (Sb. Fr. Wollmanovi 572—585) řeší otázku funkčního využití sylabických různotvarů verše v českém dramatu od čtyřicátých let 16. stol. do bitvy na Bílé hoře. — Kapitolky o verši Josefa Jungmanna od téhož autora (SbFilFakBU 7, 1958, ř. literárněvědné č. 5, 48—82) se tématicky omezují jen na básně přízvučné, zejm. na překlad Miltonova Ztraceného ráje, který Hrabák pokládá za těžiště Jungmannovy činnosti básnické vůbec. — Z rozboru rýmové techniky a ze srovnání s rýmem Erbenovým vychází O. Králík ve svém pokusu o strukturální charakteristiku Čelakovského balady Toman a lesní panna (Sb. Fr. Wollmanovi 143—149).

 

Textologie a ediční technika. F. Vodička, K. Janský a P. Spunar kriticky rozbírají knihu O. Králíka Pouť krkonošská, Máchovy texty a máchovské apokryfy (Praha 1957) pod názvem Máchovy rukopisy a tzv. máchovské »apokryfy« (Čes. literatura 6, 1958, 176—197) a snaží se prokázat neodůvodněnost Králíkovy skepse. — Do oblasti textologické se hlásí i Několik poznámek o jazyce a stylu Boženy Němcové od K. Horálka (SbTrávn 435—445): rozborem dosavadní ediční praxe dochází k závěru, že spisy B. Němcové je možno po stránce textové posuzovat obdobně jako texty staročeské; u Němcové jde ovšem ve větší míře o individuální odchylky od dobového úzu. — Dvě verze Olbrachtovy Anny proletářky, původní z r. 1928 a poválečnou přepracovanou z r. 1946, srovnává P. A. Klejnerová, Dve izdanija romana I. Oľbrachta »Anna proletarka« (Kratkije soobščenija Instituta slavjanovedenija, vyp. 26, Moskva 1958, 73—93). — Na okraj perspektivního plánu edice »Lidové umění slovesné«, kterou vydává pražské SNKLHU, napsal J. Jech Příspěvek k otázkám vydávání prozaického folklóru (Čs. ethnografie 6, 1958, 166 až 179).

 

Terminologie. V čas. Přírodní vědy ve škole 1958, 890—891 uveřejnil E. Kašpar Závěrečné poznámky k diskusi o termí[314]nech těžiště a těžisko; o diskusi (s I. Poldaufem) srov. zprávu P. Hausera v NŘ 41, 1958, 221—224. — Pokus o rozbor dosud užívaného českého názvosloví drog předložili k diskusi Zd. Blažek a V. Jirásek v čl. České názvosloví drog ve farmakognosii (NŘ 41, 1958, 86—93). — Jak postupovat při tvoření technických termínů a které typy definic, popř. výkladů má tu čeština k dispozici, vykládá M. Roudný v čl. Technická terminologie a otázky definování technických pojmů (Hutnické listy 13, 1958, 263—264), maje na mysli především autory dvojjazyčných terminologických slovníků. — Týž autor podává v NŘ 41, 1958, 216—217 zprávu o výsledcích ankety k připravovanému hutnickému terminologickému slovníku. — Vývoj českého technického názvosloví za posledních 40 let popisuje ve zkratce E. Prandstetter v čas. Nová technika 1958, 382—384; o významu normalizační práce v oblasti terminologické píše B. Pohnert (Normalisace odborného názvosloví. Slaboproudý obzor 19, 1958, 411).

Praktickou příručku revidovaného českého názvosloví tělovýchovného vyd. V. Fiala (Tělovýchovné názvosloví. Praha, STN 1958, 33 s.). — Materiálově mají také pro českou terminologii význam dva speciální slovníky anglicko-české: Česko-anglický obchodní slovník, který sestavil D. Závada a redigoval I. Poldauf (Praha, Orbis 1958, 913 s.), a Kapesní anglicko-český a česko-anglický technický slovník J. Nováka (Praha, SNTL 1958, 495 s.). — Anglicko-český energetický slovník vycházel na pokračování jako příloha čas. Energetika, roč. 1958. — Soubor českých lékařských termínů obsahuje latinsko-český Stručný lékařský slovník od J. Kábrta a Vl. Valacha (Praha, SZN 1958, 11 + 361 s.). — Slovník knihovnických termínů v šesti jazycích (čes., rus., pol., něm., angl., franc.) sestavili pracovníci univ. knihovny v Olomouci za vedení M. Nádvorníka (Praha, SPN 1958, s. 22 + 635).

Z drobnějších příspěvků terminologických zaznamenáváme tyto: H. Vodičková, O současném stavu české knihovnické terminologie (Knihovník 3, 1958, 83—86); E. Neústupný, Návrh na vytvoření jednotné archeologické terminologie (Zprávy Čs. společnosti archeologické 2, 1958, č. 1/2, 3—5); k tomu Fr. Kalousek, Jsou u nás podmínky pro vytvoření jednotné archeologické terminologie? (tamtéž 5—6); J. Janka, České zeměpisné názvosloví (Zeměpis ve škole 5, 1958, 100—102); D. Lopatová, Tělocvičné názvosloví (Základní tělesná výchova 3, 1958, č. 1 a n.); Č. Čivrný, České šermířské názvosloví (Jezdectví - Střelba - Šerm 9, 1957, 157—158); E. Opatrný, K otázce českých názvů akvarijních ryb a o názvosloví vůbec (Akvárium a terárium 1, 1958, 49—50).

Jména osobní a místní. Jako předběžnou ukázku celkového zpracování stč. osobních jmen otiskl J. Svoboda v polském čas. Onomastica 4, 1958, 365—388 studii Staročeská osobní jména se základem sd(e)-; tuto skupinu vykládá po stránce etymologické, slovotvorné i sémantické s využitím bohatých vlastních excerpt a s náležitým zřetelem k souvislostem celoslovanským. — Dodatkem k čl. V. Machka o záhadném jméně Kozdra v stč. Sporu duše s tělem (srov. SaS 19, 1958, 174) potvrdil L. Zatočil jeho domněnku, že jím je míněn opravdu perský král Khosrau, řec. Chosroes, toliko s tou změnou, že nejde o Chosroa I., nýbrž o jeho vnuka Chosroa II., který dobyl Jeruzaléma (Kozdra v staročeském Sporu duše s tělem. SbFilFakBU 7, 1958, ř. literárněvědné č. 5, 83—89). — Vl. Procházka vyložil — s oporou archívního materiálu — vtipně své vlastní příjmení v čl. Procházka jako označení navrátivšího se zběhlého poddaného (NŘ 41, 1958, 111—112) a Fr. Cuřín připojil k jeho výkladu několik dalších dokladů (Ještě k příjmení Procházka, tamtéž 236—237).

Cenné poznámky, doplňky a opravy z literatury a historické i archívní praxe k Profousovu základnímu dílu české toponomastiky shrnul K. Doskočil pod názvem Místní jména v Čechách. (Na okraj dokončeného díla.) v Sb. archivních prací 8, 1958, 272—301. — Místní jména obyvatelská zakončená na -any zkoumá J. Spal v Sb. VŠP Plzeň, Jazyk a literatura 1958, 5—131; v části obecné vykládá o jejich tvoření, rozšíření a stáří, v části speciální je pak dělí do skupin věcných [315]podle pojmenovacího základu. — Konkrétním materiálem z vymezených oblastí se zabývají K. Rodina, O pomístních jménech na Plzeňsku (Sb. Minulostí Plzně a Plzeňska 1, 1958, 143—148) a J. Zykmund, Pomístní jména dnešních předměstí Velké Plzně (tamtéž, 117 až 142). — Původní pomístné názvosloví na Hranicku analyzuje L. Hosák v Sb. Krajského vlastivěd. musea v Olomouci — Společenské vědy 3, 1955 (1958), 189—193. — Onomastiky se týkají, aspoň sneseným materiálem, i další články téhož autora: Historický místopis bíloveckého okresu v čas. Bílovecko 1958, Historický místopis krnovského okresu v čas. Krnovsko 1958 a Historický místopis vítkovského okresu v čas. Vítkovsko 1958. — Z výkladů jednotlivých místních jmen připomínáme čl. V. Richtra, Jméno Mor. Třebová (Vlast. věstník mor. 13, 1958, 84—87) a J. Pleskota, Jistebník — jistebnický. K otázce původu a významu slova jistebník (SlezSb 56, 1958, 125—130). — Zprávu o soustavné revizi místních jmen, prováděné v českých zemích od konce první světové války a zejm. po r. 1945, podává J. Svoboda (Revise českých místních jmen. Naše vlast 6, 1958, 100—101).

 

Dějiny české jazykovědy. Z šesti většinou už dříve otištěných, pro knižní vydání však zčásti přepracovaných studií F. Vodičky, pojatých do souboru Cesty a cíle obrozenské literatury (Praha, Čs. spisovatel 1958, 323 s.), spadají do oblasti vývoje české jazykovědy stati Úloha Josefa Dobrovského při vzniku obrozenské literatury (61—125) a Kulturní politika Josefa Jungmanna (127—145). — K dvoustému výročí narození slovenského evang. kazatele Štěp. Lešky otiskl M. Krbec jeho šest dopisů adresovaných J. Dobrovskému, kterému pomáhal sbírat materiál lexikální (Korespondence Štěpána Lešky s Josefem Dobrovským. Slavia 27, 1958, 430—444). — Soustavným studiem rusko-českých literárních vztahů v době obrozenské se zabývá sovětský badatel A. S. Myľnikov; z jeho novějších statí uvádíme popis Jungmannovy knihovny, prodané z jeho pozůstalosti do Ruska a dnes uložené v Leningradě (Biblioteka Iosifa Jungmanna. Sb. Literatura slavjanskich narodov, vyp. 2, Moskva 1957, 97—114); v českém překladu vyšla jeho stať O místě Jungmannovy »Historie literatury české« v dějinách české bibliografie a kultury v čas. Knihovník 2, 1957, 69—77; konečně v Slavii 27, 1958, 241—257 byla otištěna jeho srovnávací studie Istorija I. Jungmanna i Opyt kratkoj istorii russkoj literatury N. I. Greča. — V. Bechyňová hodnotí tiskem nevydaný Šafaříkův Popis písemností bulharských v čl. Novobulharská literatura v díle P. J. Šafaříka (Sb Fr. Wollmanovi 182—198). — Pod názvem Dopisy českých a slovenských spisovatelů v dosud nevydané pozůstalosti Vuka Stefanoviče Karadžiće otiskla J. Štěpánková-Weingartová z archívu Srbské akademie věd 16 listů J. Franty Šumavského, A. Matzenauera, A. Patery aj. (Slavia 27, 1958, 288—300). — Z materiálu Ústředního archívu v Moskvě uveřejňuje R. Brtáň 12 dopisů K. J. Erbena psaných I. I. Sreznevskému v letech 1858—1870 (K. J. Erben a Izmail Ivanovič Sreznevskij. Sb. Fr. Wollmanovi 164—181; mj. o Erbenových edicích). — Stručnou historii odhalení padělaných rukopisů Královédvorského a Zelenohorského podává S. E. Mann, Václav Hanka’s Forgeries (Slavonic and East European Review 36, 1958, 491—496). — Účast Jaroslava Golla a Antonína Rezka v bojích o Rukopisy popisuje J. Špét v Čas. Společnosti přátel starožit. čes. 65, 1958, 229—230. — Rukopisných bojů se týká i čl. F. Strejčka Josef Král a boj o Rukopisy (Věda a život 1958, 386—388) a do jisté míry i příspěvek A. Šlechtové Poměr Královské české společnosti nauk ke Gebauerovu Slovníku staročeskému (Sb. V. Vojtíškovi k 75. narozeninám, Praha 1958, 122—133; po vystoupení proti RK byla Gebauerovi odňata již povolená peněžitá subvence pro přípravné práce). — V čl. Nad korespondencí Jana Gebauera s Adolfem Heydukem (Jihočes. sborník historický 27, 1958, 47—52) uveřejňuje O. Svejkovská 6 dopisů Gebauerových a 2 Heydukovy z let 1892—1902. — Čtyři dopisy Fr. Bartoše z let 1895—1898, dosud neotištěné, publikoval A. Gregor v čl. Z korespondence Fr. Bartoše s Fr. Pastrnkem (Vlast. věstník mor. 13, 1958, 123—125). — Národopisné práce Fr. Bartoše rozbírá a hodnotí A. Gre[316]gor ve Sb. Fr. Wollmanovi 447—456 (hl. jeho edice lidových písní). — Listy Petra Bezruče Václavu Flajšhansovi, obsahující i nejeden svérázný soud Bezručův o otázkách jazykových, připravila k vyd. a opatřila poznámkami M. Vieweghová-Zdráhalová (Opava, Slez. stud. ústav — Kraj. nakl. 1957, 87 s.); je jich celkem 69 a pocházejí z let 1936—1939. — Z neznámé korespondence J. Baudouina de Courtenay českým přátelům vybral Th. Вešta v SbSlavKU 110—122 korespondenci polského jazykovědce s Ad. Černým z let 1887 až 1929 (celkem 261 dopisů a lístků) a podává její obsah a ocenění. — Přehledný obraz slavistických studií v Olomouci od doby obrozenské až do obnovení olomoucké university po r. 1945 načrtl J. Вělič v ref. Tradice olomoucké slavistiky (SbHistSrovn 7—14).

 

Jubilea a nekrology. Nestoru českých paleoslovenistů J. Vajsovi je věnován k jeho 90. narozeninám (*17/10 1865) svazek 6/8 časopisu Slovo, který vydává Staroslavenski Institut v Záhřebě (1957); je uveden jubilejním článkem a výběrovou bibliografií Vajsových prací, kterou sestavila M. Pantelićová (10—12). — U příležitosti 70. narozenin akad. Fr. Trávníčka (*17/8 1888) zhodnotili jeho dosavadní životní dílo zejm. J. Bělič v SaS 19, 1958, 177—181 a Fr. Svěrák v ČJ 8, 1958, 201—209; mimo ně vzpomněli téhož jubilea příležitostnými články i jiní Trávníčkovi žáci, J. Balhar, J. Chloupek, M. Jelínek, V. Křístek, A. Lamprecht, M. Grepl, J. Skulina, D. Šlosar a A. Vašek, ze slovenských jazykovědců E. Pauliny a Š. Peciar. — K 65. narozeninám akad. B. Havránka (*30/1 1893) je psán čl. J. Běliče Jubileum vynikajícího vědce (Rudé právo 1958, 30/1), dále příspěvky Fr. Daneše, R. Havla, K. Horálka, A. Jedličky aj. — K 70. narozeninám českého ukrajinisty I. Paňkevyče byl určen hodnotící přehled J. Kurze Život a dílo Ivana Paňkevyče, otištěn byl však už jako jeho nekrolog (*6/10 1887, †25/2 1958; Čs. rusistika 3, 1958, 38—44); další nekrology napsali V. Vážný, Ivan Paňkevyč jako dialektolog (Čs. rusistika 3, 1958, 172—180), M. Nevrlý (Jazykovedný časopis 9, 1958, 38—44) a N. Mušinka (Český lid 45, 1958, 145—146; zvl. o Paňkevyčových pracích národopisných). — K 20. výročí úmrtí St. Petříka, nadějného českého badatele o intonaci českých a slovenských nářečí, stručně ocenil jeho dílo M. Romportl (NŘ 41, 1958, 48—49). — Půlstoletí badatelské činnosti francouzského marxistického lingvisty M. Cohena připomněl J. Šabršula v SaS 19, 1958, 282—289.

 

Organizace lingvistické práce. Osmý mezinárodní kongres lingvistů v Oslo (v srpnu 1957) a jeho výtěžky kriticky hodnotí B. Havránek a K. Horálek v SaS 19, 1958, 47—52; — Předběžnou zprávu o IV. mezinárodním sjezdu slavistů v Moskvě podali ve Věstníku ČSAV 67, 1958, 677—685 B. Havránek, Fr. Daneš a M. Kačer; podrobné referáty speciálně zaměřené k práci jednotlivých sekcí moskevského sjezdu přinášejí SaS a Slavie v letošním ročníku. — O našich jazykovědných pracovištích v souč. době informuje podle zkušeností z návštěvy v Československu polský jazykovědec S. Hrabec (O czeskich warsztatach językoznawczych. Zeszyty naukowe univ. Łódzkiego I, 10, Łódź 1958, 33—40). — Přehled české slavistiky od konce druhé světové války obsahuje stať K. Krejčího Slavistica cehă după cel de-al doilea război mondial v rumunské slavistické revui Romanoslavica 3, 1958, 227—232. — V čas. Studii şi cercetări lingvistice (Bucureşti) 8, 1957, 245—250 otiskl informační přehled o současném stavu československé jazykovědy Vl. Hořejší pod názvem Starea actuală a lingvisticii cehoslovace. — Čtyřicet dovršených ročníků Naší řeči v stručné retrospektivě hodnotí a další úkoly časopisu vytyčuje A. Jedlička, Na prahu pátého desetiletí (NŘ 41, 1958, 1—9).

Práce bibliografické vyšlé v r. 1958 v tomto přehledu neuvádíme; vrátíme se k nim v některém z příštích čísel SaS v samostatném referátu, v němž se pokusíme shrnout a posoudit důležitější knižní i časopisecké práce bibliografické za poslední tři léta. Pro nával látky a nedostatek místa nemohly být tentokráte při korektuře doplněny některé záznamy dodatečně získané a budou pojaty do přehledu za rok 1959; odsunuto bylo i několik záznamů z oddílu závěrečného.

Slovo a slovesnost, volume 20 (1959), number 4, pp. 297-316

Previous Bohumil Palek: Nad anglickým časopisem »Language and Speech«

Next Bohuslav Havránek: Slovo a slovesnost do třetí desítky